UKÁZKA: Petr Schink: Vylévání krve

Článek od: Anonym - 12.09.2011

Vila rodiny Parkerů stála v geometrickém středobodu Lafayete, na nevysokém kopečku, který v místní bažinaté krajině představoval téměř horu.

Šlapal jsem do vrchu, funěl a lilo ze mě. Mokré skvrny na zádech a v podpaží se na košili objevily, sotva jsem vyšel z přítmí Tomovy Chaloupky. Slunce za nízkým příkrovem mraků neúnavně pražilo a z bažin vzlínala lepkavá vlhkost.

Parkerovic rezidence vypadala z dálky jako hrad. Věžičky, cimbuří, balustrády, ostře lomená střecha s kovaným zábradlíčkem a rozlehlá veranda přes celé centrální křídlo, obrostlé popínavou růží. Zblízka vypadala vila pořád jako hrad, ale strašidelný. Prohrávala boj s časem a podnebím jako většina budov v Saint Joan. Navíc se zdálo, že levé křídlo před několika lety vyhořelo. Požár se kupodivu nerozšířil na zbytek rozlehlé, převážně dřevěné stavby.

Potřásl jsem hlavou, až mi z vlasů odletěly kapičky potu. Teď jsem si nemohl dovolit sesypat se a líbat rodnou hroudu.

Rozklížené schody na verandu pod mými kroky vrzaly a vzdychaly jako živá bytost. Ve zdivočelých růžích cosi hlasitě a nepříjemně bzučelo. Snad přerostlá masařka, která už nedokázala odlepit své vypasené tělo od země.

Strčil jsem do sítě proti hmyzu a nakoukl do předsíně.

„Haló?! Je někdo doma?“

Roj broků vyrval síto z pantů a mrštil ho proti mně. Odskočil jsem jako na rozpálené plotně tancující blecha a klopýtl o uvolněné prkno. To bylo štěstí. Dopadl jsem na záda a druhá dávka olova zašustila v popínavých růžích. Patami jsem se odstrčil mimo střelnou dráhu a sáhl po pistoli. Rám dveří zaplnila rozměrná silueta. Třetí rána vyhryzla roztřepenou díru do dřeva mezi mýma nohama.

To už jsem pevně usadil mušku pistole na střelcově pupku. Všechno, co jsem z něj vnímal, bylo dýmající ústí brokovnice.

Netuším, co zastavilo můj ukazovák na spoušti. Asi stejná síla, která pomalu, nejistě odklonila i pušku.

„T… tati?“ zajektal jsem zuby a nevěřícně si měřil tlustého muže s tváří zakrytou vousem a mastnými prameny šedivých vlasů. Vlastně nevím, podle čeho jsem ho poznal. Určitě ne podle tvrdé mozolnaté ruky s okousanými nehty, kterou mi podal. Otec míval ruce bílé a pěstěné, s mozoly nejvýš od golfové hole.

Po chvilce rozpačitého mlčení jsem se jí chytil a vytáhl se nahoru.

„Charlie, já věděl, že se vrátíš.“

Ten hlas byl divný. Vyschlý a plochý.

„Pojď dál, postavím na čaj.“

Otec si uložil opakovací brokovnici do ohbí lokte a jakoby nic zamířil do domu.

Následoval jsem ho, stále ještě otřesený. Takové uvítání jsem nečekal. I když, co jsem vlastně čekal? Hádku, nadávky, možná slzy. Místo toho se mi otec snaží jednu chvíli ustřelit hlavu a druhou staví vodu čaj.

Konečky prstů jsem přejel po známém vzoru tapet v předsíni a znechuceně ucukl, když jsem ucítil lepkavou živočišnou vlhkost. Dům páchl. Dřevo napadené houbou, špinavé prádlo, ztuchlina, vydýchaný horký vzduch. A taky trochu voněl vzpomínkami, ale to jen v mých představách.

Otec se zastavil uprostřed salónku a ukázal na secesní stolek zastavěný prázdnými lahvemi od laciné whisky a rumu.

„Posaď se, hned to bude.“

Očima jsem přejel po kdysi tak známém pokoji. V jednom rohu se dřevěná podlaha propadla úplně vyžraná dřevokaznou houbou. Přes díru někdo hodil promočený plesnivý koberec. Vysoká okna držela v rámech jen špína a vrstvy pavučin. Nábytek z větší části chyběl. Co zbylo, pokrývaly vrstvy hadrů a rozškubané noviny. Palcové titulky o vítězné kampani prezidenta Richardsona už vybledly. To bylo před osmi lety. Doba, kdy pan soudce definitivně ztratil svou moc.

„Jak se ti daří ve škole?“ zamžoural na mě otec zpod hustého obočí. Měl jsem dojem, že mě snad ani nevidí, jistě ne v té podobě, v jaké jsem před ním právě seděl. „Proč o sobě nedáš vědět častěji, chlapče?“

Opatrně jsem usedl na krajíček rozvrzané židle. Otec se hodně změnil. Hlavně neuvěřitelně ztloustl. Vždycky byl o něco větší než já a díky nabrané hmotě teď působil jako zápasník těžké váhy. Jeho aristokraticky ostré rysy definitivně pohřbila vrstva zvrásněného tuku. Na sobě měl prazvláštní kombinaci smokingových kalhot, mého starého univerzitního trička a rozedraného županu po matce. A smrděl. Potem, chlastem a šílenstvím. Šílenství čišelo z každého jeho roztěkaného gesta, koukalo mu z krví podlitých očí a hlásilo se o slovo poškubávajícím koutkem masitých úst. Těch deset let bylo krušných. Nejdřív můj útěk, matčina smrt a pak – a to hlavně – ztráta postavení, peněz a moci.

Jen tak pro uklidnění jsem pohladil hrbol browningu pod vestou a opatrně upil čaj z porcelánového šálku tenkého jako plátek růže. Otce to evidentně potěšilo. Čaj, nebo cokoliv to bylo, drhl na patře a olejnatě ulpíval na zubech. Taky tak chutnal. Půl napůl s rumem.

„To víš, tati. Hodně práce, hodně učení,“ přijal jsem jeho hru. „Ale vidím, že tobě se vede dobře. Pěkně jsi zblahobytněl. Hlavně kolem pasu.“

„Cože? Já…” Otec se překvapeně chytil za cejchu, která se mu drala zpod propoceného trička. Nechápavě mnul mezi prsty ten bledý pórovitý kus tučného masa. Jako by se mu na okamžik rozsvítilo a on dokázal rozpoznat sestupnou spirálu, po které stále rychleji klesal.

„Ale pořád vypadáš dobře!“ rychle jsem ho uklidnil. „Na svůj věk.“

„No, nemůžu si stěžovat. Opravdu… nemůžu,“ zamumlal a ztěžka se opřel o komodu, které někdo urval obě dvířka a vnitřek našlapal špinavým prádlem a ohryzanými kuřecími stehýnky. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl jednou bit, když se mi při pobíhání po domě povedlo udělat na ní sotva viditelný škrábaneček.

„Matka je… v lázních,“ pronesl nepřítomně. „Však víš.“

Tak jsme o tom vždycky mluvili, když se máti někde na pár dní přilepila k flašce nebo se nechala přemluvit k dalšímu z nesčetných pokusů o léčbu.

„Snad ti nebude vadit, že se o sebe budeš muset postarat sám. Služebnictvo má dovolenou.“

„Určitě ne! Jsem přece zvyklý z koleje,“ zahlaholil jsem rádoby vesele.

Celá ta situace byla bizarní, smutná a zároveň hodně děsivá. Otec si kolem sebe vytvořil dokonalou iluzorní realitu, v níž všechno fungovalo podle jeho představ, a já netušil, co se stane, když ta bublina praskne.

 „Vlastně jsem se nepřišel bavit o škole,“ znovu jsem upil a hned tekutinu plivl do šálku. „Chtěl jsem se zeptat na Joe Moyera.“

Potřeboval jsem získat nějaké informace, jakékoliv. Pokud se mám s Moyerem utkat, každý prostředek mi bude vhod. Ale otec na mě jen zíral mrtvýma očima a v ruce svíral konvici.

„Vzpomínáš si na něj přece? Moyer, tvůj starý známý, přítel rodiny. Rád bych věděl, jak se mu teď daří, co podniká.“

Ani nevím jak, najednou měl otec v rukách opět brokovnici.

„Moyer!“ zařval a puška se nebezpečně rozklepala. „Jméno toho člověka v mém domě nevyslovuj!“

Nikdo mi nemusel říkat, že jsem narazil na citlivé téma.

„Tak já snad abych…,“ zvedl jsem se ze židle.

„Nikam!“ hlaveň pušky se mi opřela o prsa a odstrčila ruku, která už už svírala pistoli. „Do svého pokoje, mladý muži!“

Nevím, jak to dokázal, ale tahle slova zněla úplně stejně jako před deseti, patnácti nebo dvaceti lety. Občas se mi o nich zdává a budím se vždycky rozčilený a zahanbený.

„Ale já musím na přednášku,“ protestoval jsem chabě.

„Do svého pokoje!“

Najednou držel otec pušku obráceně a pažba se závratnou rychlostí blížila k mé hlavě.

Anotace:

Gangster a příležitostný hacker Charlie Parker se vrací domů. Místo sentimentální idylky jej však čeká peklo umírajícího maloměsta, ze kterého se gangy snaží vytlačit poslední obyvatele. Kdo a proč chce vládnout mrtvým? Jakou spojitost s tím má Parkerův hřích mládí? A dokáže Charlie přežít a nezešílet z návštěvy rodného domu?

V alternativní Americe padesátých let se odehrává temný příběh posledního (anti)hrdiny v boji proti všem. Spravedlnost je pouhou obchodovatelnou komoditou, benzín si mohou dovolit jen ti nejbohatší či nejbezohlednější a na všechno a všechny se snáší stín blížící se nukleární války.

Vylévání krve volně navazuje na povídky z knihy Špinavá práce a dokládá neustále stoupající kvalitu prací Petra Schinka.

Schink, Petr: Vylévání krve 
nakladatel: Epocha
320 stran; paperback; 125 x 200
259 Kč
Vychází: 12.9.2011

Přidat komentář