RECENZE: Ivan Adamovič (ed.), Na konci apokalypsy (Kronika české science fiction 3)

Článek od: Lucie Koucká - 05.01.2015

Třetí svazek Kroniky české science fiction  mapuje období od poloviny osmdesátých let dvacátého století po současnost a opět přináší čtenářům reprezentativní průřez českou vědecko-fantastickou povídkou.

Sborník Na konci apokalypsy uvádí povídka Největší vodvaz v dějinách svangu klasika žánru Ondřeje Neffa. Drsná nadsázková vize kapitalistické budoucnosti, kdy v rámci prodeje se smí vše a tančí se doslova na hraně (a to nejen sušenky) je pakárna psaná zvláštním pouličním slangem. Také dystopická povídka Josefa Pecinovského Házím ti laso, kamaráde, se týká reklamy a sušenek, vyznívá stejně morbidně, ale její zpracování je úplně jiné, působí velice reálně a hororově.

Jiřímu W. Procházkovi se v jeho kyberpunkové povídce Rox'n'Roll – hned mi na mysl přišel výborný Hetešův cyb'n'roll – prohání v biprostoru šílený B-runner se zásobníky plnými smrtících rovnic a rozsévá binární smrt. Konec kyberpunku od Jiřího Pavlovského dokazuje, jak lehce, vtipně a s přehledem dokáže autor popsat, jak to chodí v psychiatrické léčebně, která se nazývá Síť. V exilové povídce Nikolaje Terleckého Terra Synthetica svět dozrál do dokonalosti a neděje se tím pádem NIC. Další depresivní povídka Jiřího Olšanského Můj příspěvek k výzkumu barokní hudby má v sobě pasáže z jiné časové roviny psané ve staročeštině, což jsem si užívala, málokdo dnes používá dobový jazyk k přiblížení minulosti, což je nešvar fantasy literatury posledních let.

Jana Rečková vypráví v Pouti na hory poetický příběh o smogu, možná trochu pohádku nebo snad sen lehounký jako vánci. Úplným opakem je epická kyborgová střílečka Dutý plamen Štěpána Kopřivy, která nese jeho osobitý rukopis, a i když to není Asfalt, peklo rozhodně ano. Novela Miroslava Žambocha Na konci apokalypsy dala této sbírce jméno a, přiznám se, byla jsem na ní hodně zvědavá. Po zběsilém tempu předešlé akčárny působí jako klidný usazený kontaminovaný prach na pusté a zničené Zemi.

Zmínila jsem jen některé povídky, odhalení ostatních nechám na čtenáři, rozbalovat dárek předčasně nebývá dobrý nápad. V tomto průřezu sci-fi tvorbou posledních třech desetiletí se úroveň a literární styl u jednotlivých autorů tak liší, že už ani víc nemůže. Z některých textů z předrevoluční doby čpí reálný socialismus; není se čemu divit, režim kdekomu dlouho ležel v žaludku a něco nejde strávit dodnes. Pro ty, kdo v tom čase nežili, je ta doba sci-fi sama o sobě. Pravdou zůstává, že ne každá povídka mě oslovila, některé byly průměrné, jiné jsem měla problém vůbec dočíst. A která mě oslnila? Novela od Jaroslava Veise Šest měsíců, in ulna, která je psána literárně velice kvalitním stylem a text má překvapivě současný – jedná se o blízkou budoucnost, kdy trestem je, ne odnětí svobody, ale odnětí… a věřte, že byste okusit na vlastní kůži tuto krutou budoucnost nechtěli.

Každou z osmnácti povídek antologie Na konci apokalypsy uvádí podrobný informační text o spisovateli, některé jsou ukončeny pár řádky samotných autorů. Většinou předmluvy a doslovy přeskakuji, zajímá mě jen samotný příběh, ale v této antologii jsem se jim nevyhýbala a udělala jsem dobře – tak můžu plně souhlasit s Miroslavem Žambochem, který vytýká českým autorům, že opomíjejí v military SF špičkové vědecko-technické novinky a nejmodernější zbraně. Kdo jiný je mívá první, než právě armáda? Příběhy tak působí nereálně a já osobně pak sahám po překladové literatuře, což je jistě škoda.

Ne nadarmo se říká to nejlepší na konec. Antologii důstojně uzavírá Vilma Kadlečková, jako jediná s textem psaným speciálně pro tuto sbírku. Časový dluh se odehrává v autorčině úžasně propracovaném argenitovém vesmíru a to roku 11066 letopočtu Země. Budu se opakovat, ale jak už jsem zmiňovala v recenzi na Mycelium, Vilma Kadlečková opět dokazuje, že má na to být autorkou světového formátu. Rozdíl mezi první a poslední povídkou je propastný a pokud to byl editorův záměr, povedl se na výbornou.

Na závěr nezbývá než doporučit: jestli si nejste jisti, zda je česká vědecká fantastika čtením pro vás, vyzkoušejte Na konci apokalypsy. Ivan Adamovič připravil ochutnávku vskutku pestrou a na konec knihy ještě sestavil dosud nejúplnější bibliografii české science fiction od počátků žánru až po současnost.

 

Adamovič, Ivan (ed.), Na konci apokalypsy

Obsahuje povídky:
Největší vodvaz v dějinách svangu (Ondřej Neff)
Jak tenkrát bude lákat čas (Jan Hlavička)
Šest měsíců, in ulna (Jaroslav Veis)
Terra Synthetica (Nikolaj Terlecký)
Let na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče (Pavel Kosatík)
Můj příspěvek k výzkumu barokní hudby (Jiří Olšanský)
Rox'n'Roll (Jiří Walker Procházka)
Házím ti laso, kamaráde (Josef Pecinovský)
Jak jsme si pořídili auto (František Novotný)
Dutý plamen (Štěpán Kopřiva)
Na konci apokalypsy (Miroslav Žamboch)
Vítejte v r. 2084 (Jáchym Topol)
Pouti na hory (Jana Rečková)
Konec cyberpunkového věku (Jiří Pavlovský)
Bublinka (Stanislav Ertl, ml.)
Bílý kůň (Ivana Blahutová)
Příběhy o lásce a smrti (Jiří Kratochvil)
Časový dluh (Vilma Kadlečková)

Nakladatel: Albatros Media - Plus
Obálka: Martin Zhouf
Počet stran: 592
Rozměr: 135 x 205
Provedení: Hardback
Cena: 399 Kč

 

 

Komentáře

Kroniky české scence fiction jsou kusem poctivé práce a všechny jsou naprosto skvělé. Až mě trochu mrzí, že se v tom Ivan Adamovič nevrtal déle :) a neroztáhl to na 3 - 5 knih. 

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Jo, to je přesně důvod, proč já vůbec čtu antologie a jiné povídkové sborníky. U povídek mě sice děsně štve, že když si zvyknu na hrdinu a svět, tak je konec a šmytec, ale na druhou stranu právě díky tomu se člověk může dobrat k autorům, na které by třeba jinak nepřišel. Když mi sedne styl psaní, tak většinou pak od autora zhltnu cokoliv.

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Tak se ta série dokonce dostala do událostí ČT 45. minuta, 22.1. A zaslouženě. Jen kdyby v tý reportáži neplácali takový blbosti, jako že JWP (ač je borec, bezesporu) vynalezl Kyberpung dřív než Walchovští a pod. NA druhou stranu, Asi to je nutný, protože veřejnosti jména jako je Gibson nic neříkají. 

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Přidat komentář