Malé námořní dobrodružství

Článek od: Redakce - 23.05.2015

Drobná poznámka úvodem: článek vznikl na přelomu dubna a května 2014 pro Fantasyplanet na základě dohody s Borisem Hokrem, po jeho odejití z funkce přestaly dohody platit a tak se teď ocitl tady…

Čtenáři Vernových románů i běžné sci-fi a fantasy spolu se svými oblíbenými hrdiny občas ocitají na palubách lodí. Je lhostejno, zda dřevěných plachetnic, nebo hvězdných bitevníků, protože prazáklad je stejný – loď vždy zůstává lodí, ať pluje mořem či vesmírem, mořská nemoc mořskou nemocí, byť ji jednou způsobuje vlnobití a podruhé přechod do hyperprostoru. O přežití rozhodují znalosti kapitána a dovednost posádky. Jaké je to ale na staré dřevěné lodi doopravdy? Na něco nás připraví Vernovy „námořní“ romány, na něco spíš „Putování Měsíčního stínu“, občas překvapí i uplatnění poznatků z „navigátorského“ cyklu Billa Baldwina. Co může někoho zaskočit – na relativně malé plachetnici nelze provádět oblíbené mávání šavlí nad hlavou, známé z pirátských filmů – hrozí totiž likvidace vlastní takeláže. Stačí si jen vzpomenout na jistou akci Jednasedmdesátihodinového Ahmeda (Hrr na ně!). I informace z kdysi oblíbeného songu Vlasty Buriana „Kapitán Korkorán“ – „… kde se vzala, tu se vzala, spadla na něj kladka, a ta mu dodala“ není rozhodně od věci – když se napínají, případně svinují stěhovky, poletují tyhle nezanedbatelné kusy dřeva nepříjemně nízko nad palubou. Srážka snů s realitou prostě může občas dost bolet.

Ve dvou týdnech uprostřed dubna 2014 jsem urazil přes 900 mil na La Grace, kopii brigy z druhé poloviny 18. století.

Briga je dvojstěžník s příčným oplachtěním na předním a kombinací příčného a podélného oplachtění na hlavním (zadním) stěžni, doplněném stěhovkami a kosatkou. Podrobnější technické údaje o lodi jsou na www.lagrace.cz .

Na brize La Grace jsme pluli z Itálie do Francie (na festival „Escale á Séte 2014“) a zpět a je nutno říci, že šlo o akci pro otrlé, byť vnitřní vybavení lodě víceméně odpovídá standardům z přelomu 20. a 21. století (jsou zde palandy a splachovací záchody). Moderním normám odpovídá bezpečnostní a navigační vybavení (v to spadá i skutečnost, že loď má proti předloze vestavěný motor a motoricky poháněný kotevní vrátek – vše je limitováno mezinárodně platnými předpisy). Plachty a kormidlo se ale ovládají klasicky – ručně prostřednictvím několika kilometrů lan a spousty kladek.

Po strastiplné přepravě jsme se v sobotu 12. dubna večer pomocí člunu nalodili v marině Salivoli, ubytovali se a vyfasovali první večeři. V neděli proběhlo po snídani dělení do družstev a následovalo ještě drobné přerozdělování, načež proběhlo první (zatím víceméně teoretické) zaškolení a základní seznámení s lanovím. Na relativně malé lodi je ho několik kilometrů. Po obědě jsme vypluli směrem ke Korsice, přičemž Elba zůstala po našem levém boku. Byly určeny služby a vytvořen rozpis – vzhledem k relativně krátké době plavby nebyla zavedena proslulá „psí hlídka“ (má poloviční dobu trvání a zaručuje tak posun pracovní doby jednotlivých směn, aby lidé neměli stále stejnou práci ve stejnou dobu).

Stabilní osazenstvo (důstojnický sbor) tvořil kapitán, bocman, strojník a kuchař. Posádka (všichni v postavení kadetů) byla po nalodění rozdělena do čtyř družstev, která se v různých hlídkách střídala klasicky po čtyřech hodinách. Navigační hlídka zahrnovala pozorování, odbíjení času na lodní zvon a kormidlování, bocmanská ovládání plachet včetně lezení do takeláže a hospodářská úklid a výpomoc v kuchyni. Manévry s plachtami ale prováděl každý, kdo měl ruce a nohy, lezení do lanoví jen těch pár co to dokázalo. Zjišťování konkrétní použitelnosti jednotlivců probíhalo po vyplutí, osobně jsem se sice dokázal vydrápat do předního koše (zhruba ve výšce druhého patra v paneláku), ale tam jsem si ověřil zkušenost z první výpravy – dál mi to prostě nejde. Ovládání špagátů jsme se průběžně učili celou cestu. Na La Grace jsem byl už potřetí, a zase byly jinde, než dřív…

V pozdním odpoledni jsme chytili příhodný vítr a napínáme plachty. Čeká nás noční plavba na Korsiku do Port Macinaggio a moje první noční služba u kormidla. Při svitu Měsíce míjíme pravobokem Capraiu a potvrzuje se zkušenost Wilfa Brima (cyklus „Navigátor“), že je třeba sledovat okolní prostor na vlastní oči a nepřesouvat se jen podle přístrojů. Nevyladěný mapový plotr silně oslňuje a okolo je občas dost živý provoz, kterému je třeba se vyhnout. Jízda čistě podle přístrojů mi zoufale nejde. Od kormidla na staré plachetnici navíc není skoro vidět dopředu – v ose lodi jsou stěžně, většina lanoví, část plachet a občas i posádka – proto musí s kormidelníkem spolupracovat několik mužů na hlídce. Ta je rozmístěna po palubě a nikoliv v koši – výhled ze stěžňových košů ve většině sektorů fakticky znemožňují napnuté plachty a stoprocentní výhled je jen z hlavního brámového ráhna, což je relativně tenká kulatina někde 25 – 30 m nad hladinou, na které se bez patřičného cvičení nedá strávit mnoho času.

Vzpomínám na povídky od Batličky a nakonec místo podle aparatur jedu tak, abych měl jednu konkrétní hvězdu (ve skutečnosti prý šlo o planetu Jupiter) vedle pravého lemu přední košové plachty. Se stálým větrem to není problém, i když se kolem Caprai poněkud stáčí. Následující směna dovádí loď kolem čtvrté ráno k molu v Macinaggiu.

Překvapivá je na moři dohlednost – ve dne jsou vysoké hory viditelné na vzdálenost desítek mil, totéž platí o světle v noci – jeho viditelnost je limitovaná sílou zdroje a výškou nad hladinou – maják těsně nad přístavem na Capraii byl viditelný na 15 mil a silně mi připomněl epizodu z „Tajuplného ostrova“, kdy se Bonaventura vrací z ostrova Tábor a domů „trefí“ na základě světelného signálu.

Pondělní dopoledne trávíme různě, dobíráme vodu a naftu, další skupina vyráží na nákup zásob pro kuchyni, k nátěrům jsou připravovány vyřezávané dekorace, určené na vylepšení vzhledu lodi. Směna, která má volno, dostává do oběda vycházku, pár lidí se zkouší koupat. Po poledni vyplouváme, za Cap Corso na nás má přijít bouřka. Mimo dohled přístavu pak čekáme na opozdilce, kteří z neznalosti místních poměrů uvázli na výletě kdesi v terénu, a na cestu se vydáváme teprve kolem třetí. Rychle necháváme Korsiku za zády. Západ Slunce je nádherný a nic nevěští změnu. V noci se rozfoukává na 37 uzlů a loď se mění v rozdováděnou lochnesku, což se dá přetrpět uvnitř vleže, nebo venku na vzduchu. Chutná večeře mizí dílem v palubním hajzlíku a dílem přes palubu, následuje ji včerejší oběd a nakonec i snídaně. Cestovní problémy kněžky v „Putování Měsíčního Stínu“ hned dostávají jasné, byť poněkud eklhaft barvy. Pak si odkroutím své hodiny u kormidla a po skončení směny padnu na hubu na svůj kavalec. K ránu vítr slábne. Úterý trávíme na širém moři za studeného slunečného počasí a dáváme se po „veselé“ noci do kupy. Většina posádky barvou i pohyby připomíná partu zombíků. Francouzské pobřeží se blíží, svištíme po větru a video (viz youtube, uživatel František Šefl) možná někoho dožene k mořské nemoci. Středa ráno nás již zastihla v nějaké zátoce za Toulonem, odkud po snídani vyrážíme dál podél pobřeží. Míjíme Marseille, přičemž někteří sečtělejší členové posádky citují místně příslušné pasáže z „Nočního klubu“ od Kulhánka. Večer kotvíme v jakémsi kanálu v ústí Rhóny, okolí silně připomíná Vernovo „Ocelové město“. Ve čtvrtek ráno se šineme v dohledu pobřeží dál a kotvu vyhazujeme po setmění nedaleko Montpellier. Cestou dáváme do pucu loď i sebe. Do Séte – cíle naší cesty – zbývají necelé tři hodiny plavby. V pátek ráno se loď i posádka šperkují před akcí a následně zvedáme kotvy. V Séte máme v jedenáct hodin menším představením zahájit festival „Escale a Séte 2014“. Jsme před přístavem včas, ale organizace je typicky francouzská, takže křižujeme a čekáme na pořadatele. Vplouváme do přístavu, v centrálním bazénu pálíme dvě boční salvy na ruské barky Kruzenštern a Sedov, načež se přesouváme do vedlejšího kanálu na přidělené kotviště. Pořadatelé nám razí cestu v záplavě drobných plavidel, jejich posádky místo řízení fotí a riskují seznámení s naším předním vazem. Před jedním takovým se našemu kapitánovi podařilo zastavit doslova na šířku dlaně. Na nábřeží okounějí davy lidí a první oficiální delegace z jiných zúčastněných plachetnic. Nastává nepřetržitá čtyřdenní spratkárna (opět ji najdete na youtube, ideálně pod názvem festivalu) ze které nás vysvobodí až odplutí (opět s kanonádou) v pondělí o druhé hodině odpolední.

Návrat do Itálie se odehrává na podobné trase. V úterý jsme ráno kotvili v laguně v ústí Rhóny, odpoledne v Marseille poblíž pevnosti Saint Jean (kde kdysi sídlila Cizinecká legie, zapsala se do našich vojenských dějin a prošla i Velinského antarktickým cyklem) a večer jsme na chvíli zastavili před Dumasem proslavenou pevností If. V noci jsme se na motor přesunuli k Toulonu, kde jsme u pláže strávili středeční dopoledne. Došlo na koupání, pár lidí se vydalo na rychlý výlet do města a zbytek se na palubě pokoušel zcivilizovat za úvah, jestli by se Francouzi po první ráně z děla tradičně vzdali, nebo neméně tradičně potopili. Fregata zakotvená u mola na druhém konci zátoky byla zjevně ve stavu, že by ji poslalo ke dnu bouchnutí pytlíku od svačiny.

V poledne jsme vypluli a po kličkování mezi ostrovy u pobřeží nabrali kurs na Cap Corso. Čtvrteční ráno bylo klidné. Okolo plavaly stovky malých medůzek a na levoboku byly vidět zasněžené Alpy. Ujeli jsme pár mil na motor a pak začalo foukat. Vítr postupně sílil a v půli odpoledne už se na pravoboku zahlédli zasněžené vrcholy Korsiky, zatímco na levoboku se na nás šklebily taktéž bílé Alpy. Foukalo docela dost, postupně ubíráme plachty. Objevili se delfíni. Po setmění míjíme Cap Corso a následně přestává foukat. Opět motorujeme v relativně hustém provozu a v pátek dopoledne kotvíme v přístavu ostrova Capraia. Posádka si užívá posledního dne výpravy, část lidí řádí na ostrově, zbytek se koupe, nebo prozíravě balí. K večeru vypukla oslava a o půlnoci za děsného řevu vyplouváme. Předpovězený vítr se opozdil jak státní dráhy a rozfoukalo se až nad ránem, když jsme vyhodili kotvu u italského pobřeží. Následoval úklid lodě, vylodění a pak návrat do Čech…

 

Vedle srovnání s nejrůznější literaturou jsem si z dlouhé plavby odnesl řadu nejrůznějších praktických poznatků.

Vyjma parného léta je na moři zima. Pokud plavbu trávíte v dobovém kostýmu z přelomu 18. a 19. století, musíte počítat s vrstvením oděvů. Velmi se osvědčily pláště z impregnované plachtoviny a vlněné oděvy. Problémem je sušení vlhkého, nebo mokrého odění. Pokud loď pluje, lze sušit jen v omezené míře v závislosti na počasí a režimu plavby. Zima je i uvnitř lodě. Pokud zrovna není zima, platí známé „smrádek, ale teplíčko“.

Drobná poranění je nutné neprodleně řádně vydezinfikovat, jinak se ve slaném prostředí odmítají hojit. Je dobré mít sebou vlastní lékárničku, lodní nemusí v některých případech pokrýt potřeby.

Loď vydává celou kakofonii nejrůznějších zvuků a pazvuků – skřípění, vrzání, kvílení, bušení atd. Jde si na to zvyknout, stejně jako na houpání, už po týdnu Vám to bude na suchu chybět a po opuštění lodě propukne „suchozemská nemoc“ – pocit nepatřičnosti z toho, že se svět nehoupe a nevydává nejrůznější pazvuky.

Noční manipulace s plachtami by bez moderního osvětlení byla pro naši tlupu amatérů patrně neřešitelný problém, což staví v románu „Dva roky prázdnin“ partu mládenců a jejich situaci na palubě do velmi zajímavého světla. Řízení větší plachetnice systémem pokus – omyl je doslova ruskou ruletou.

Jeden z účastníků se pokoušel o dobovou navigaci pomocí oktantu, navigačního pravítka, tabulek, ručního logu a nautického spočtení. Obnáší to spoustu výpočtů, ale při náležité pečlivosti to funguje i na digitální věk celkem uspokojivým způsobem.

Kuchyně: Hodně záleží na kuchaři ve službě, stavu zásob a případně i zdatnosti služby. Vlastní doplňky do lodních zásob jsou vítány, oblíbené mlsy si musí každý zajistit a obhospodařovat sám.

Samostatnou kapitolou je psychická výdrž – ale to je problém každého jedince. Ač posádku tvořila sbírka nejrůznějších individualit, loď fungovala víceméně bez problémů, byť na závěr plavby mnoho nechybělo, aby po vzoru povídky „Má cesta tramvají“ pánů Šimka a Grossmanna kapitán „… poklekl do příkopu, a děkoval Bohu, že jízdu přežil…“

autor článku: Michael Pešťák

Přidat komentář