NÁVOD: Model Polikarpov I-170

Článek od: Redakce - 04.07.2015

Polikarpov I-170

Letos 30. července 2014 uplynulo 70 let od smrti Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova, leteckého konstruktéra, jehož jméno se stalo legendou a jeho stíhačky symbolem meziválečného sovětského letectva. S jeho stroji jsme se setkali v „Žábách v mlíku“, narážku na ně najdeme i v jednom z dílů Baldwinovy „navigátorské“ ságy a jeho relativně stručný konstruktérský životopis najdeme zde: http://www.vojna.net/portal/portal.php?topic_id=2363

Napadlo mě uctít jeho památku postavením modelu jednoho z jeho projektovaných, leč v naší realitě nikdy nesestrojených letadel.

V roce 1939 už bylo jasné, že léta zavedené stíhačky I-15 (1933), I-152 (1937), I-16 (1933) i právě zavedená I-153 „Čajka“(1938) jsou koncepcí i výkony za zenitem. Perspektivní typ I-17 (1934-1936) s konečnou platností „zabila“ v roce 1936 neschopnost sovětského průmyslu v danou chvíli vyrobit potřebné motory. Polikarpov ale neusnul na vavřínech a v tichosti připravoval „Projekt K“ a jeho dvouplošnou variantu „M“. „Projekt K“ byl nakonec realizován kanceláří OKO-1 jako prototyp I-200 a do výroby zaveden jako MiG-1. Konstrukční kancelář OKO-1 (později MiG) vznikla na příkaz „zhora“ oddělením od Polikarpovovy konstrukční kanceláře, od které převzala jak prostory, tak 2/3 personálu. Polikarpov byl tou dobou s nákupní delegací v Německu a po návratu se nestačil divit. Za daných okolností šla „k ledu“ celá řada projektů a mezi nimi byl i „Projekt M“, známý též jako I-170. Vedle administrativních problémů projekt již tradičně „zabil“ motor. Stroj měl být vybaven novým motorem M-106, který ale nebyl realizován. Pokud by k realizaci došlo, patrně by stroj vybavili motorem M-105P.

Jak by I-170 vypadal? Měl být elegantním dvouplošníkem s řadovým motorem, zatahovacím podvozkem a na tehdejší sovětské poměry silně vyzbrojený dvěma kulomety a kanónem v ose vrtule. Výsledek na papíře připomínal hybrid strojů I-153 Čajka a MiG-1, Z Čajky pocházela zadní část trupu se směrovkou, uchycení horního křídla do trupu a zatahovací podvozek. Křídla, výškovka a příď s motorem byly podobné pozdějšímu MiGu.

Model tohoto projektu z kategorie „What if“ zatím nikdo nevyrábí, ale přesto jsem se rozhodl tuto kuriozitu realizovat. Pokud se mě někdo odhodlá napodobit, bude ho čekat brutální sochařina s vysokou spotřebou tmelu a brusných prostředků. Prostě zážitek pro masochisty, ale rozhodně méně náročný, než stavba čehokoliv z odlitků firmy Unicraft.

Potřebné díly získáme ze dvou stavebnic MiGů-3 (ideálně jednu z produkce Italeri/Revell, druhou od HobbyBoss) a jedné I-153(Směr). Dále budeme potřebovat větší než malé množství tmelu (ideálně takový, který schne rychle a vysycháním neztrácí objem), pilku a sadu brusných prostředků dle svých možností.

Stavbu zahájíme přípravou dílů. Z I-153 potřebujeme trup s interiérem, podvozek a díly centroplánu horního a dolního křídla a mezikřídelní vzpěry. Natřeme drobné díly a interiér, slepíme trup a vnitřní části. Na něj postupně nalepíme díly centroplánu horního a spodního křídla, ze kterých ořežeme vnější části původních křídel. V této fázi je možno vylepšit interiér nějakou vhodnou sadou, ideálně určenou pro I-153. Osobně to považuji za zbytečné – dovnitř stejně není pořádně vidět. Ze zadní části trupu odbrousíme naznačení plátěného potahu – plánovaný stroj měl mít celý trup potažen pevným materiálem. Odbrousíme a přetmelíme místa uchycení původní výškovky, nová bude umístěna jinak.

Z MiGů budeme potřebovat vnější části křídel, poloviny výškovky, část chladiče a příď s motorem a vrtulí. Jako první padl porcování za oběť MiG od Italeri, léta strašící v mé sbírce Odřezal jsem vnější části křídel v místě napojení na centroplán, výškovku a celou příď trupu. Rozdíl průměrů obou částí není kupodivu nijak dramatický. Pokud se do přestavby pustí někdo další, doporučuji použít celou příď z modelu HobbyBoss, protože má vhodnější proporce, Italerácká příď je příliš dlouhá a díky tomu „hubená“. Vyhnete se tak dodatečným úpravám. Kompletní „čumák“ jsem nejprve vytmelil zevnitř v místech uchycení křídel, pak ho zbavil kořenů křídel (nový povrch tvořil tmel) a nakonec napasoval na trup „Čajky“. Spoj jsem vydatně přetmelil a nechal proschnout. Po zabroušení přechodu trup – motor jsem na dolní centroplán nalepil poloviny spodního křídla tak, aby spodní pocha a zadní hrana plynule navazovaly na kořeny v trupu. Doporučuji spoje „nabodovat“ vteřiňákem a pak prolít klasickým lepidlem. V přední části vzniknou mezery – ty je možno vyplnit zbytky plastu (já jsem je udělal z tmelu) a celé spoje a nové přechody do trupu pak důkladně přetmelit a vybrousit. Pylony horního křídla jsem nastavil na správnou délku plastovými odřezky, přetmelil je a přebrousil. V čelní ploše pravého pylonu je třeba naznačit vstup vzduchu pro chladič oleje. Než tmel na pylonech náležitě vytvrdl, naporcoval jsem původní chladič z Italeráckého MiGu. Použil jsem jeho zadní třetinu, do lteré jsem vsadil rozměrově uzpůsobenou vstupní mřížku a pomocí tmelu celek umístil na spodní část trupu – prakticky přímo pod kabinu. Výsledek jsem po důkladném zaschnutí dobrousil tak, aby plynule navazoval na trup. Upravil jsem styčné plochy na pylonech horního křídla a nalepil (vteřiňákem) nová křídla (nařezaná z modelu HobbyBoss). Spoje jsem opět přetmelil a přebrousil. Lehce jsem upravil tvar polovin výškovky (zvětšil úhel výřezu pro směrovku) a nalepil je „na tupo“ vteřiňákem na trup zhruba v polovině jeho výšky. Instaloval jsem nohy a vzpěry podvozku.

Ukázalo se, že nový trup je proti náčrtům neuvěřitelně dlouhý a podvozek se tak octl někde v polovině jeho délky. Neseděly ani proporce přídě. Poměřil jsem trup MiGu od HobbyBosse s rostoucí I-170, vzal do ruky pilu a odřízl příď na úrovni přední hrany výfuků. Opadaly při tom i nějaké lapače, ale to nebylo na škodu. Zkompletoval jsem příď „houbybosího“ stroje a odřízl od ní přepážku s otvorem pro vrtuli. Vzniklá „placka“ téměř přesně sedla na zbytek přídě vznikající stíhačky. Odvrtal jsem do kuželu otvor pro kanón, zkompletoval vrtuli, osadil ji na „placku“ a celek nalepil na trup. Spoj stačilo jen decentně přetmelit a zabrousit do hladka. Ještě jednou jsem přebrousil trup. Doplnil jsem na podvozek chybějící „protistřihové nůžky“, nalepil kola a kryty.

Nastala fáze barvení. Jaký ale zvolit nátěr? Nejprve jsem zkusil klasický prototypový, který byl u Polikarpova běžný – černý motor, zbytek kov a hliníkový nátěr. To ale nevypadalo dobře. Model představuje víceméně tvarovou studii a povrch tudíž není členěn žádnou paneláží, není ani známo přesné složení a dělení povrchu, vyjma ovládacích ploch. Nakonec tedy přišla ke slovu vojenská klasika – kombinace modré na spodních a zelené na horních plochách. Vojenské zbarvení se stalo koncem roku 1940 obvyklým schématem i u prototypů, které do té doby hýřily nejrůznějšími barvami a většinou postrádaly výsostné znaky. Jen motor jsem nechal v původní černé. Výsostné znaky – černě lemované rudé hvězdy (toho času obvyklého typu), jsem použil z MiGu. Jejich rozmístění odpovídá předválečnému sovětskému standardu – na trupu za kabinou, na horních křídlech zhora, na dolních zespodu. Při nanášení obtisků jsem použil obvyklý postup a chemii. Stavbu zajímavého projektu jsem zakončil lehkou paginací a zvýrazněním spár ovládacích ploch fixy od Gunze.

Výsledek je zajímavý – překvapivý vzhledem i potenciálem, byť ve své době představoval překonanou koncepci bez velkých šancí na další vývoj. Dnes by po nevelkých úpravách konstrukce svým designem i předpokládanými letovými vlastnostmi zapadl bez problémů mezi moderní akrobatické speciály.

Autorem článku je Michael Pešťák.

Přidat komentář