UKÁZKA: Kir Bulyčov, Osada

Článek od: Redakce - 08.09.2015

Knihy Igora Možejka, známějšího pod pseudonymem Kir Bulyčov, představují jeden ze základů, z nichž vyrostla moderní sovětská (a ruská) sci-fi. Třebaže již od spisovatelovy smrti uplynulo více než deset roků, zůstává jeho literární odkaz stále nesmírně živý a aktuální. Bulyčovova tvorba je obrovským zdrojem inspirace pro celou novou generaci ruských tvůrců fantastiky (Sergeje Lukjaněnka nevyjímaje) a autorovy nejznámější knihy jsou ceněny aznovu a znovu vydávány v Rusku i za jeho hranicemi. Nutno rovněž zmínit, že dílo tohoto klasika ruské sci-fi bylo vždy velkým lákadlem také pro filmaře – asi nejzdařilejším výsledkem je kreslený film Průsmyk (Pereval) režiséra Vladimira Tarasova, jemuž coby předloha posloužil právě Bulyčovův klíčový román Osada. 
 
Kniha Kira Bulyčova je něčím víc než pouhým dobrodružným sci-fi příběhem, odehrávajícím se v exotickém prostředí cizího, nevlídného světa. Autor v ní také hledá odpovědi na celou řadu zásadních otázek. Jak dlouho potrvá, než malá skupinka lidí, zbavená jakéhokoli kontaktu se zbytkem civilizace, propadne barbarství? Je pád do divošství omluvitelný, představuje-li jediný prostředek pro přežití v nehostinném prostředí? Jsou civilizace a její výdobytky tím, co nás definuje a dělá lidmi, anebo je to jen lehounký plášť, pod kterým se ukrývá naše pravé já, primitivní a zvířecí? 
 
A kromě zamyšlení nad možnostmi existence izolované společnosti je tu také mocné, nadčasové poselství o síle lidských vztahů,přátelství, zodpovědnosti a nezlomnosti lidského ducha při cestě za splněním přání. 
 
Součástí knihy je doslov napsaný exkluzivně pro toto české vydání. Jeho tvůrci jsou Michail Manakov, přední ruský odborník na literární odkaz Kira Bulyčova, a Kirill Ratnikov. Dozvíte se z něho řadu zajímavých, málo známých skutečností z autorova života, ve stručnosti se seznámíte s jeho nejznámějšími díly, a hlavně zjistíte něco více o samotné Osadě – o okolnostech a pozadí vzniku románu, o jeho provázanosti s další Bulyčovovou tvorbou i o plánovaných (byť již nikdy nedokončených) pokračováních. 
 
 
Anotace:
Uprostřed lesa se ukrývá malý shluk chýší. Žijí v nich lidé – či lépe řečeno přežívají, neboť okolní svět živých stromů a nočních netvorů je zlé a nepřátelské místo, kde je člověk nevítaným hostem. Záhuba zde číhá v tisíci různých podob a každičký krok může přinést smrt nebo šílenství...
Obyvatelé osady den co den svádějí boj o přežití i o zachování své lidské důstojnosti. Sní o tom, že se jim podaří proniknout na vzdálený sever, kde se možná nachází naděje na záchranu. Cesta k ní je dlouhá a nesnadná. Vede divočinou plnou dravých bestií a zasněženými velehorami s jediným schůdným průsmykem. Přesto se lidé na začátku každého léta, jež je v tomto světě vzácností, vydávají na cestu. Až dosud končily všechny výpravy nezdarem, avšak nyní na strastiplnou pouť poprvé vyráží nové pokolení, mladí lidé, kteří vyrostli v osadě a doby před jejím založením znají pouze z vyprávění...
 
Osada u nás poprvé vyšla v 80. letech minulého století; obě její části byly tehdy publikovány samostatně, pod názvy „Slyšel jsem Zemi“ a „Země je příliš daleko“. Především u druhé knihy však došlo k jejímu zkrácení a tehdejší český překlad navíc nevycházel z autorovy finální verze díla. Tato kniha tedy ve skutečnosti představuje první české vydání dnes již klasického Bulyčovova díla, souborné a úplné.
 
 
Info o knize:
Autor: Kir Bulyčov 
Název: Osada
Nakladatelství: Triton; 2015
Překlad: Konstantin Šindelář 
Obálka: Angela Herburnová 
Počet stran: 312 
Formát: 145×205, brožovaná 
Cena: 289 Kč
 
Ukázka z knihy:
 
ČÁST PRVNÍ 
PRŮSMYK 
 
KAPITOLA PRVNÍ 
 
V domě bylo vlhko, kolem lampy se hemžily mušky. Měla se už dávno zhasnout; matka na to samozřejmě zapomněla, jenomže venku prší, je tam pološero. Oleg ležel na lůžku, probudil se před chvílí. V noci hlídal osadu – zaháněl šakaly, celá smečka se jich drala ke kůlně, divže ho samotného nezakousli. V nitru cítil jen všednost a prázdnotu, třebaže by čekal spíš rozrušení, možná i strach. Vždyť je to padesát na padesát, jestli se vrátíš anebo ne. Padesát na padesát, padesát a padesát, a kolik vlastně bude padesát krát padesát, padesát na druhou? Rozespale počítal. Vždycky přece musí existovat nějaké zákonitosti, nějaké násobilky, jinak budeš pořád jenom nosit sovy do Athén. Mimochodem, už dlouho se chtěl Kmeta zeptat, co jsou tyhle sovy vlastně zač. Paradox. Sovy nikde, ovšem Kmet o nich pořád mluví, aniž by uvažoval nad smyslem fráze. 
 
V kuchyni zakašlala matka. Vida, takže je doma. 
 
„Jak to, žes nešla?“ zeptal se. 
 
„Už jsi vzhůru? Dáš si polévku? Zrovna jsem ji ohřála.“ 
 
„Kdo šel na houby?“ 
 
„Mariana s Dickem.“ 
 
„Nikdo další?“ 
 
„Možná někdo z děcek.“ 
 
Mohli ho vzbudit, zavolat ho. Mariana to sice přímo neslibovala, ale bylo by přirozené, kdyby ho zavolala. 
 
„Nemám chuť jíst.“ 
 
„Jestli deště nepřestanou,“ řekla matka, „okurky nestačí dozrát, než přijdou mrazy. Všechno obroste plísní.“ 
 
Matka vstoupila do místnosti, rozehnala dlaní mušky, sfoukla lampu. Oleg se díval do stropu. Žlutá skvrna plísně se rozrostla, změnila tvar. Ještě včera se podobala Vaitkusově tváři z profilu, i s bramboře podobným nosem. Dnes se nos nafoukl, jako by do něj píchla vosa, zatímco celé čelo se prohnulo, vyboulilo. Vždyť Dicka to v lese stejně nebaví. Proč by měl sbírat houby? Je to přece lovec, člověk ze stepi, jak sám vždycky říkává. 
 
„Mušek je moc,“ řekla matka. „V lese je jim zima.“ 
 
„To sis teda našla koho litovat.“ 
 
Dům byl rozdělený na dvě poloviny, v té druhé žil Kmet a dvojčata, kluci Durovovi. Vzal si je k sobě, když jim umřeli rodiče. Dvojčata vždycky postonávala – jedno se uzdraví, druhé nachladne. 
 
Nebýt jejich nočního skuhrání, Oleg by nikdy nesouhlasil mít po nocích službu. Bylo slyšet, jak kluci sborově zafňukali – dostali hlad. Kmetův monolog, nezřetelný, vzdálený a důvěrně známý, asi jako hučení větru, náhle ztichl, zavrzala lavice. To znamená, že Kmet vyrazil do kuchyně; hned vzápětí se rozhulákali jeho žáci. 
 
„Proč bys měl chodit?“ řekla matka. „Kam byste asi došli?! Budete mít štěstí, když se vůbec vrátíte živí!“ 
 
Matka má na krajíčku. Poslední dobou pláče často. Hlavně v noci. Něco si mumlá, převaluje se a pak začíná tiše plakat – dá se to poznat podle toho, jak popotahuje nosem. Nebo si začíná jako nějakou mantru šeptat: „Nemůžu, já už nemůžu! Ať radši umřu...“ Kdykoli to Oleg slyší, strne, protože se stydí dát najevo, že nespí; je to, jako by špehoval, jako by viděl něco, co by neměl. A taky si stydí sám sobě přiznat, že mu matky není líto. Pláče kvůli tomu, co pro Olega neexistuje. Kvůli zemím, které nelze spatřit, kvůli lidem, kteří tu nikdy nebyli. Oleg si matku jinak vybavit ani nedokáže – jen takovou, jaká je dnes. Hubená a šlachovitá žena, rovné tmavé vlasy vzadu stažené do culíku; neustále z něho vypadávají a těžkými prameny klesají podél tváří, takže na ně matka musí foukat, aby si je dostala z obličeje. Má ho celý zarudlý, ten obličej, samý flíček po stepních běžcích, pod očima tmavé pytle, a samotné oči jsou příliš světlé, jakoby vybledlé. Matka sedí u stolu, mozolnaté ruce natažené, položené zhrublými dlaněmi dolů. Tak plač, rozplač se už! Určitě co chvíli vytáhne fotografii... No jistě, přisouvá si k sobě krabici, otevírá ji, vyndává fotku. 
 
Za mezistěnou Kmet přemlouvá dvojčata, aby se najedla. Dvojčata fňukají. Žáci rámusí, pomáhají Kmetovi krmit ty dva malé. Jako by to byl úplně obyčejný den, kdy se nic nestane. Ale co asi dělají v lese? Za chvíli je tu poledne, oběd. Už je načase, aby se vrátili. Vždyť v lese se toho lidem může tolik přihodit. 
 
Matka si prohlíží fotografii. Je na ní ona a otec. Oleg ten obrázek viděl snad tisíckrát a snažil se mezi sebou a otcem najít nějakou podobu. Nikdy se mu to nepovedlo. Otec je světlovlasý a kučeravý, rty má plné, bradu rozeklanou, vystrčenou vpřed. Usmívá se. Matka říká, že se vždycky usmíval. To matce se Oleg podobá víc. Ne dnešní, ale té na fotografii vedle otce. Rovné černé vlasy a tenké rty. Široké, husté, obloukovitě klenuté obočí, pod ním jasně modré oči. A světlá pleť se silným ruměncem. I Oleg se snadno červená. A rty má také tenké a vlasy černé jako matka na fotografii. Otec i matka jsou mladí a moc veselí. A takoví rozzáření. Otec má na sobě uniformu, matka šaty bez rukávů. Říká se jim sarafán. Tenkrát, před dvaceti roky, Oleg ještě nebyl na světě. Zato před patnácti už ano. 
 
„Matko,“ řekl Oleg, „nech toho, co už.“ 
 
„Nepustím tě,“ řekla matka. „Nepustím, a basta. Jen přes mou mrtvolu.“ 
 
„Matko,“ řekl Oleg a posadil se na lůžku. „Už dost, ano? Radši si dám tu polévku.“ 
 
„Je v kuchyni,“ řekla matka. „Ještě teplá.“ 
 
Oči má vlhké. Takže přece jen plakala. Jako by už Olega pohřbívala. I když, možná, že plakala steskem po otci. Ta fotografie pro ni byla člověkem. Zato Oleg si na otce ani trochu nevzpomínal, i když se o to snažil. 
 
Postavil se a šel do kuchyně. Byl tam Kmet. Zrovna zatápěl pod plotnou. 
 
„Pomůžu ti,“ řekl Oleg. „Chceš ohřát vodu?“ 
 
„Ano,“ řekl Kmet, „děkuji. Mám hodinu, víš. Potom se u mě zastav.“ 
 
* * * 
 
Mariana nasbírala plný vak hub. Měla štěstí. Pravda, musela kvůli tomu jít hodně daleko, k samotné soutěsce. S Olegem by si až tam nikdy netroufla, ale s Dickem se cítila klidně, protože Dick se cítil klidně. Všude. Dokonce i v lese. I když raději měl přece jen step. Byl to skvělý lovec, který jako by se už jako lovec narodil, třebaže ve skutečnosti se narodil dřív, než byla postavena osada. 
 
„Koukám, že jsi v lese jako doma,“ řekl Dick. 
 
Řekl to nahlas. Šel vepředu a maličko bokem. Bunda kožešinou ven mu padla, jako by to byla jeho vlastní kůže. Ušil si ji sám. Jen málokterá žena z osady by to zvládla stejně. 
 
Les byl řídký a pokřivený; stromy, jež zde dosahovaly jen o málo větší výšky než dospělý člověk, nakláněly vrcholky do stran, jako by se bály vysunout z masy svých sousedů. A dobře dělaly. Zimní větry by jim vrcholky brzy ulámaly. Z jehlic kapala voda. Déšť byl studený a Marianě mrzla ruka, v níž nesla vak s houbami. Přendala si ho do druhé ruky. Houby ve vaku se skřípavě rozpohybovaly. Dlaň bolela. Zadřela si do ní třísku, když vyhrabávala houby. Dick třísku vyndal, aby zabránil otravě. Kdoví, co to bylo za jehlici. Mariana si z lahvičky, která jí vždy visela na krku, lokla hořkého protijedu. 
 
U bílých kořenů borovice, silných a kluzkých, si všimla fialové skvrnky. 
 
„Počkej, Dicku,“ řekla. „Je tam květina, jakou jsem ještě neviděla.“ 
 
„Nechceš se obejít bez kytek?“ zeptal se Dick. „Je čas jít domů. Něco se mi tu nezdá.“ Na nepříjemnosti měl Dick opravdu nos. 
 
„Vteřinku,“ řekla Mariana a přiběhla ke kmeni. 
 
Namodralá kůra borovice, měkká a pórovitá, slabounce pulsovala, jak do sebe nasávala vodu, zatímco kořeny se zachvívaly a vysouvaly prsty, aby jim neunikla jediná kapka deště. Byla to květina. Obyčejná květina, fialka. Jen podstatně sytější barvy a také větší než ty, jež rostly v blízkosti osady. Také ostny byly delší. Mariana prudce vyškubla fialku ze země, aby se květina nestačila kořeny zachytit borovice, a o vteřinu později se již fialka ocitla ve vaku s houbami, které se nyní rozhemžily a rozvrzaly tak, že se Mariana nedokázala ubránit smíchu. A proto také hned neuslyšela Dickův výkřik: 
 
„K zemi!“ 
 
Jakmile jí to došlo, skočila vpřed, padla na zem a přitiskla se k teplým pulsujícím kořenům borovice. Maličko se však opozdila. Tvář ji pálila tak, jako by do ní kdosi šplíchl vroucí vodu. 
 
„Oči!“ křičel Dick. „Jsou v pořádku?“ 
 
Zprudka Marianu uchopil za ramena, odtrhl její bolestí křečovitě se-vřené prsty od kořenů borovice a zvedl ji do sedu. 
 
„Neotevírej oko,“ přikázal a jal se jí z obličeje rychle vytahovat drobounké tenké jehličky. „Ty náno,“ povídal jí u toho rozzlobeně, „vůbec bys do lesa neměla chodit. Nauč se poslouchat. Pálí to, co?“ 
 
Znenadání nalehl na Marianu a povalil ji zpátky na kořeny. 
 
„To bolí!“ 
 
„Proletěl ještě jeden,“ řekl; to už se zvedal. „Pak se podíváš. Rozbil se mi o záda.“ 
 
Dvě kuličky stepního běžce je minuly o nějaké tři metry. Pevné, spletené z jehlicím podobných semínek, avšak duté, a tedy lehounké jako vzduch; budou si poletovat tak dlouho, dokud náhodou nenarazí do stromu nebo dokud jimi nenadálý poryv větru nemrští proti skále. Milión takových kuliček zahyne zbytečně, ale jedna si najde svého medvěda, nabodá mu do teplého kožichu tisícovky jehliček a z těch pak časem vyraší mladé výhonky. Jsou velice nebezpečné, tyhle kuličky – během sezóny zrání musí být člověk v lese neustále ve střehu, nechce-li po zbytek života nosit na kůži hyzdivé flíčky. 
 
„No nic,“ řekl Dick. „Všechny jehličky jsou pryč. A oči máš v pořádku. Protože to je to hlavní – aby se nedostaly do očí.“ 
 
„A co ranky, je jich hodně?“ zeptala se Mariana tiše. 
 
„O svoji krásu nepřijdeš, neboj,“ řekl Dick. „A teď rychle domů, ať ti to Egle může namazat sádlem.“ 
 
„Ano, jistě,“ řekla Mariana a přejela si dlaní po líci. 
 
Dick si toho všiml a klepl ji přes ruku: „Sahala jsi na houby, trhala jsi tu kytku, to ti přeskočilo? Chceš si tam zanést infekci?“ 
 
Houby mezitím vylezly z vaku a již se čile plazily mezi kořeny; několik se jich dokonce stačilo napůl zahrabat do země. Dick je Marianě pomohl všechny sesbírat. Jen tu nešťastnou fialku už nenašli. Potom Dick předal vak Marianě; byl sice lehký, ale Dick chtěl mít volné ruce. V lese o všem často rozhodují vteřiny, a tak je třeba, aby měl lovec ruce neustále v pohotovosti. 
 
„Podívej se na mě,“ řekla Mariana, když si brala vak. Její chladná úzká dlaň s olámanými nehty se zdržela na Dickově ruce. „Je to se mnou moc zlé?“ 
 
„Vůbec to nestojí za řeč,“ řekl Dick. „Flíčky mají ve tváři všichni. Já taky. A hyzdí mě snad? Ne, je to tetování našeho kmene.“ 
 
„Tetování?“ 
 
„Copak jsi zapomněla? Když nás Kmet učil historii, říkal, že se tak divoké kmeny schválně zdobily. Byla to pocta.“ 
 
„To ale byli divoši,“ řekla Mariana, „jenže mě to bolí.“ 
 
„My jsme taky divoši.“ 
 
Dick již mířil kupředu. Neotáčel se. Mariana však věděla, že slyší všechno. Měl sluch lovce. Mariana přeskočila šedivý šlahoun dravé liány. 
 
„Potom to začne svědit, tak moc, až skoro nemůžeš usnout. Hlavní je se neškrábat. Pak nezůstanou žádné stopy. Jenže všichni se i tak škrábou.“ 
 
„Já nebudu,“ řekla Mariana. 
 
„Ve spánku se zapomeneš a stejně si to rozškrábeš.“ 
 
Déšť zesílil; vlasy se lepily k hlavě a z řas se řinuly krůpěje, ztěžující výhled, ovšem na její líce působila studená voda jako balzám. Marianu napadlo, že by stálo za to Dicka ostříhat – vždyť má vlasy až po ramena, překážejí mu. Je to špatné, že žije sám. Všichni žijí ve společných domácnostech, jen on ne. Na druhou stranu, samotářský život vede už dlouho, od doby, co zemřel jeho otec. Nejspíš si stačil zvyknout. 
 
„Cítíš něco?“ zeptala se Mariana, když si všimla, že Dick zrychlil. 
 
„Ano,“ řekl, „zvířata. Nejspíš šakaly. Smečku.“  
 
Rozběhli se, ale v lese je těžké běžet rychle. Ti, kdo běhají neobezřetně, skončí jako oběd dubu nebo liány. Houby se ve vaku zmítaly, ale Mariana je nechtěla vyhazovat. Vždyť se už co chvíli objeví paseka a za ní osada. U ohrady určitě někdo drží hlídku. Viděla, jak si Dick zpoza opasku vytáhl nůž a pohodlněji uchopil svou kuši. I ona si nachystala nůž. Ten její však byl úzký, dobrý na řezání lián nebo na vyhrabávání hub. Jenomže když vás dohání smečka šakalů, je takový nůž k ničemu – to už je lepší popadnout klacek. 
 
* * * 
 
Oleg dojedl polévku a hrnec se zbytkem postavil co nejvýš, na polici. Po podlaze z udusané hlíny zapleskala bosá chodidla žáků; Oleg skrze střílnu ve zdi sledoval, jak děti – hned poté, co se vyvalily ze dveří – skáčou do velikánské kaluže, jež se venku rozlila během posledních několika dní. Vodní šplíchance na všechny strany! Potom kdosi zakřičel: „Červ!“ Děti byly rázem na jedné hromadě a snažily se chytit červa, který vystrčil z vody růžový ocas a švihal s ním žáky po nohách. Zrzavá Rút, Thomasova dcera, pronikavě zaječela – červ jí musel svou žahavou přísavkou zasáhnout holou ruku; z protějšího domu vykoukla její matka a křikla: 
 
„Vy jste se snad zbláznili! Kdo takhle leze do vody?! To chcete přijít o ruce?! Okamžitě domů!“ 
 
Žáci se však rozhodli vytáhnout červa ven a Oleg věděl proč. Červ totiž na vzduchu mění barvu, tu je červený, tu zase modrý, což bývá náramně zajímavé, jenomže zajímavé je to pro ně, pro děti, ovšem ne pro jejich matky, které mají z červů, těch neškodných a zbabělých stvoření, panický strach. 
 
Linda, Thomasova žena, stála na kraji kaluže a volala dceru; Oleg, aby předešel matčině otázce, prohodil: „Hned jsem zpátky.“ 
 
Vyšel ven a podíval se na konec malé ulice, kde u brány v ohradě stál s kuší v ruce Thomas. V celém Thomasově postoji bylo patrné napětí. ‚Něco se děje,‘ řekl si Oleg. ‚Hned jsem věděl, že se něco děje. Dick ji zavedl někam daleko a tam se něco stalo. Dick si neuvědomuje, že je jiná, úplně jiná než on sám, že je třeba ji chránit.‘ 
 
Děti táhly červa ven z kaluže; byl teď téměř černý a pořád se nedokázal smířit se zajetím. Vtom však do zajetí upadla i zrzavá Rút a Linda se ji jala vléci domů. Oleg se rozběhl k ohradě a až v běhu si uvědomil, že si s sebou nevzal kuši, a že je tedy coby případná posila naprosto k ničemu. 
 
„Co se děje?“ zeptal se Thomase. 
 
„Myslím, že se kolem zase potulují šakali,“ opáčil ten, aniž by se otočil. „Smečka.“ 
 
„Stejná jako v noci?“ 
 
„Nevím. Dřív se přes den drželi zpátky. A co ty – čekáš na Marianu?“ 
 
„Odešla s Dickem na houby.“ 
 
„To vím, sám jsem je pouštěl ven. Ale neměj strach. Dokud je s Dickem, nic se jí nepřihodí. Je to rozený lovec.“ 
 
Oleg přikývl. Ta slova pro něho představovala křivdu, třebaže se Thomas Olega určitě nemínil dotknout. Tak se totiž věci měly – Dick byl spolehlivější, Dick byl skutečný lovec, kdežto on, Oleg, byl lovcem nanejvýš průměrným. Jako kdyby snad být lovcem představovalo vrcholný úspěch lidstva. 
 
„Já to samozřejmě chápu.“ Thomas se znenadání usmál. Sklonil kuši a opřel se zády o sloup ohrady. „Jenomže se zkrátka jedná o otázku priorit. V nevelkém společenství, jako je, řekněme, to naše, zaostávají některé dovednosti, kupříkladu matematické, na hodnotové škále za jinými, jako je třeba schopnost skolit medvěda, což je sice nespravedlivé, ale zároveň také jednoduše vysvětlitelné.“ 
 
Thomasův úsměv byl zdvořilý – jeho dlouhé rty se v koutcích prohýbaly, jako by se mu nedokázaly vtěsnat do tváře. Měl ji tmavou, samá hluboká vráska, a oči dokonce ještě o odstín tmavší. Se žlutými bělmy. Thomase bolela játra. Možná to byla právě tato choroba, jež ho připravila o všechny vlasy a způsobovala mu časté záchvaty kašle. Thomas však byl vytrvalý a nejlépe ze všech znal cestu k průsmyku. 
 
Znenadání Thomas prudce pozvedl kuši a bez míření vystřelil. Oleg vrhl pohled tam, kam zasvištěla šipka. Šakal nestačil uskočit. Vypadl z křovin, jako by ho křoviny celou dobu držely ve stoji a až nyní ho pustily. Zhroutil se na palouk, jedinkrát sebou škubl a strnul. 
 
„Mistrovský zásah,“ řekl Oleg. 
 
„Díky. Chtělo by to ho odtáhnout, než se sletí mrchožrouti.“ 
 
„Udělám to,“ řekl Oleg. 
 
„Ne,“ řekl Thomas. „Není sám. Radši si skoč pro kuši. Děcka budou muset při návratu projít přes celou smečku. Kolik je v ní šakalů?“ 
 
„V noci jsem jich napočítal šest,“ řekl Oleg. 
 
Šakalova černá tlama byla otevřená dokořán, trsy bílých chlupů trčely jako jehly. 
 
Oleg se užuž začal otáčet, aby se rozběhl pro kuši, ale zarazil jej Thomasův hvizd. Byl hodně hlasitý, musel být slyšet snad v každém koutě osady. 
 
Zastavit se? Ne, radši pro kuši! Zabere to jen minutku. 
 
„Co se přihodilo?“ Matka stála ve dveřích. 
 
Odstrčil ji, popadl ze zdi kuši, divže přitom nevytrhl hák. Kde jsou šipky? Pod stolem? Nebo je snad někam zašantročila dvojčata? 
 
„Šipky jsou za plotnou,“ řekla matka. „Tak co se přihodilo? Něco s Marianou?“ 
 
Kmet vyběhl s kopím – těžko by mohl střílet z kuše jen jednou rukou. Oleg Kmeta předehnal; šipku z toulce vytahoval přímo za běhu, třebaže zrovna tohle by se za běhu určitě dělat nemělo. Celá drobotina osady se hrnula k ohradě. 
 
„Zpátky!“ křikl Oleg hrozivým hlasem, ale nikdo jej neuposlechl. 
 
Vedle Thomase již stál Sergejev, v ruce měl velký luk. Oba muži napjatě naslouchali. Sergejev zvedl ruku se dvěma chybějícími prsty, čímž nařídil každému, kdo přibíhal k ohradě, strnout. 
 
A tu se zpoza šedivé rovné stěny lesa ozval výkřik. Lidský výkřik. Byl vzdálený, krátký a náhle přerušený; vystřídalo ho nekonečné ticho, neboť jediná živá duše v osadě se teď neodvažovala vydechnout. Zmlkla dokonce i nemluvňata v kolíbce. A Oleg si představil, ne, dokonce zřetelně uviděl, jak kdesi tam, za hradbou deště a bělavých kmenů, uprostřed živé, dýchající a pohybující se masy lesa, stojí Mariana, zatímco Dick klečí na koleni a snaží se uchopit kopí levou rukou, neboť z pravice, rozervané šakalovými zuby, mu nezastavitelně tryská krev... 
 
„Kmete!“ křikl Thomas. „Borisi! Zůstaň u ohrady. Olegu, ty poběž za námi.“ 
 
Na okraji lesa je dohonila teta Luisa se svým slovutným tesákem, jímž minulý rok zahnala medvěda. Ve druhé ruce třímala doutnající kus dřeva. Teta Luisa byla velká, tlustá a strašlivá žena – chomáče krátkých prošedivělých vlasů jí čněly na všechny strany, dlouhé volné šaty se jí vzdouvaly jako zvon. Dokonce i stromy bázlivě stahovaly větve a svinovaly listy, neboť teta Luisa byla jako zlý duch, jehož ryk se v zimě ozývá ze soutěsky. A když teta Luisa škobrtla přes dravou liánu, ta se namísto toho, aby sevřela svou oběť, raději schovala za kmen stromu jako nějaký zbabělý had. 
 
Thomas se zastavil tak nečekaně, že do něho Sergejev divže nenarazil, načež si do úst strčil dva prsty a zahvízdl. Nikdo v osadě neuměl hvízdat tak hlasitě. 
 
Jakmile hvizd dozněl, postřehl Oleg, že celý les strnul, vyděšen lidským lomozem, lidským shonem a hněvem. Jediným zvukem zůstávalo těžké oddechování statné tety Luisy. 
 
„Sem!“ zakřičela Mariana. 
 
Její hlas se ozval docela blizoučko. Vlastně ani tak nezakřičela, jako spíš zavolala, jak se volává z opačného konce osady. A pak, když se znovu rozběhli, uslyšel Oleg i Dickův hlas, či spíše řev podobný zvířecímu, a také zlostné chrčení šakala. 
 
Oleg se vrhl stranou, aby předběhl tetu Luisu, ale tu se před ním objevila záda Sergejeva, který se ani nestačil obléci, a tak utíkal pouze v kožených kalhotách. 
 
Mariana, přesně jako v Olegově vidění, stála přitisknuta zády k měkkému bílému kmenu staré mohutné borovice, který se poddal směrem dovnitř, jako by se dívku snažil ochránit. Dick však neklečel. Místo toho se s nožem v ruce bránil velkému šedivému šakalovi, který uhýbal jeho ranám, kroutil se a syčel. Poblíž se na zemi zmítal jiný šakal, z boku mu trčela šipka. A ještě přinejmenším pět dalších sedělo opodál, jako diváci. Je to takový zvláštní šakalí zvyk. Nikdy neútočí všichni pospolu, nýbrž čekají. Pokud si s kořistí neporadí první, pustí se do ní druhý. A tak dále, dokud nezvítězí. Nijak se navzájem nelitují. Ani nevědí, co to znamená. Když Sergejev svého času jednoho šakala pitval, měl co dělat, aby našel mozek. 
 
Přihlížející šakali jako na povel otočili mordy k lidem, kteří vtrhli na palouk. A Olegovi se zazdálo, jako by se v rudých flíčcích šakalích očí mihlo něco jako odsouzení. Copak to jde – útočit všichni najednou? Vždyť je to proti pravidlům. 
 
Šakal, který se zuby snažil sevřít nůž a vyškubnout ho Dickovi z ruky, se znenadání svalil na bok; z kořene jeho dlouhého krku čněla šipka. Ukázalo se, že zatímco Oleg uvažoval co a jak, Thomas už stačil vystřelit. A Dick, jako by na to celou dobu čekal, se okamžitě otočil k ostatním šakalům a s kopím v ruce se na ně vrhl. Po boku se mu vmžiku objevili Sergejev i teta Luisa se svým tesákem a doutnajícím klackem. Než šakali stačili pochopit, co se děje, dva z nich již leželi mrtví; ostatní se stočili do klubíček – konce plochých šupinatých ocasů přitisknuté na lysé zátylky – a kvapně se odkutáleli do hustého mlází. Nikdo se za nimi nerozběhl. Oleg přikročil k Marianě: 
 
„Jsi v pořádku?“ 
 
Mariana plakala. Tiskla si k hrudi pohybující se vak s houbami a hořce plakala. 
 
„Tak mluv, mluv!“ polekal se Oleg. 
 
„Poštípal mě stepní běžec,“ vzlykla Mariana. „Budu teď celá kropenatá.“ 
 
„Škoda, že jste dorazili tak rychle,“ řekl Dick a hřbetem dlaně si z tváře setřel krev. „Zrovna jsem se dostával do ráže.“ 
 
„Nepovídej hlouposti,“ řekla teta Luisa. 
 
„Třetí nebo čtvrtý by tě dostal,“ řekl Sergejev. 
 
* * * 
 
Cestou k osadě začala Dickem lomcovat zimnice, šakalí kousnutí ještě nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo. Všichni se okamžitě odebrali do Vaitkusova domu. Samotný Vaitkus stonal a odpočíval na lůžku, ale jeho žena Egle vytáhla z lékárničky – bedny v koutě – roztok pro obklad a výtažek proti šakalímu jedu, načež Dickovi omyla ránu a nařídila mu, aby se šel vyspat. Marianě namazali tvář sádlem. Dick odešel. Za jednu dvě hodiny mu horečka klesne, ale nyní se cítil opravdu mizerně a nechtěl, aby to ostatní viděli. 
 
Egle postavila na stůl misku s cukrem, vyvařeným z kořenů bažinné ostřice. Jedině ona s Marianou dokázaly rozpoznat sladkou ostřici od obyčejné. A vlastně ještě malé děti, jež měly nos na to, která bylina je sladká a na kterou se naopak nesmí sahat. Poté Egle rozlila do hrnků vroucí vodu a pak už si každý sám nabíral lžící hustý šedý cukernatý rosol. U Vaitkusů to tak zkrátka chodí. I proto je všichni rádi navštěvují. 
 
„Není to nic hrozného?“ zeptal se Thomas Egle. „Bude Dick moci jít?“ 
 
„Je jako kočka, všechno se mu hned hojí.“ 
 
„Máš přece jenom pochybnosti?“ zeptal se Sergejev. 
 
„Nemám,“ řekl Thomas, „jiné východisko stejně není. Navrhuješ, abychom čekali další tři roky? To už tu všichni pomřeme.“ 
 
„Nepomřeme,“ ozval se ze svého lůžka Vaitkus. Plnovous a hustá hříva vlasů mu zakrývaly skoro celou tvář. Vidět byl jen červený nos a světlé skvrny očí. „Jen definitivně zdivočíme.“ 
 
„To je přece totéž,“ řekl Thomas. „Dostat tak do rukou Daniela Defoea, toho bídného lháře!“ 
 
Vaitkus se rozesmál, i když to znělo spíš jako záchvat kašle. 
 
Oleg už tyhle řeči slyšel. Vést je nyní bylo zbytečné a jalové, úplně k ničemu. Užuž chtěl vyrazit do kůlny za Kmetem – věděl, že tam právě se svými žáky stahuje zabité šakaly – a promluvit si s ním. Prostě si jen popovídat. Pak se ale podíval na misku s cukrem a rozhodl se, že ho ještě trochu sní. Doma s matkou dojedli svůj díl již předminulý týden. Nabral si tedy cukru, ale ne moc, aby lžíce nebyla plná. Vždyť se sem nepřišel přejídat. 
 
„Pij, Marjánko,“ řekla Egle. „Jsi unavená.“ 
 
„Děkuji,“ řekla Mariana, „ještě dám odmočit houby, než stačí usnout.“ 
 
Oleg si Marianu prohlížel tak, jako by ji viděl poprvé v životě; dokonce si zapomněl zvednout lžíci k ústům. Mariana má rty jako namalované – zřetelné, na krajích malinko tmavší, prostě úžasné rty, jaké nemá nikdo jiný v celé osadě. I když se trochu podobá Sergejevovi. Ale vážně jen trochu. A nejspíš se podobá i matce, třebaže na tu si Oleg nevzpomínal. A možná také svému dědovi? Úžasná věc, tahle genetika. Kmet v pařeništi – jámě za kůlnou, Marianině panství – prováděl pro své žáky experimenty s hrachem. No, vlastně ne přímo s hrachem, ale se zdejší čočkou, ovšem všechno sedělo, jen s určitými úpravami. Sady chromozomů jsou samozřejmě odlišné. Mariana má trojúhelníkovitý obličej, čelo i lícní kosti široké, ovšem bradu špičatou; oči tedy měly ve tváři spoustu volného místa, a tak ho také všechno obsadily. A krk má dlouhý, s růžovou jizvou zboku, ještě od dětství. Na tu si Mariana zvykla, ale kvůli stepnímu běžci se trápí. Není to jedno, jestli má člověk ve tváři flíčky anebo ne? Každý je má. A místo korálů má Mariana na krku – jako všichni obyvatelé osady – provázek a na něm dřevěnou lahvičku s protijedem. 
 
„Představ si, že pochod skončí tragicky,“ řekl Sergejev. 
 
„To bych nerad, když se ho sám účastním,“ řekl Thomas. 
 
Vaitkus se opět zasmál. 
 
„Chlapci, Dick s Olegem,“ zažbluňkalo to odkudsi z prostředka jeho plnovousu, „jsou nadějí naší osady, její budoucností. A ty jsi jeden ze čtyř posledních mužů.“ 
 
„Připočti ještě mě,“ řekla basem teta Luisa a jala si hlasitě foukat do hrnku, aby zchladila jeho vroucí obsah. 
 
„Mě nepřesvědčíš,“ řekl Thomas. „Ale jestli se moc bojíš, co kdybychom nechali Marianu tady?“ 
 
„Bojím se o dceru, ano,“ řekl Sergejev. „Ale my se tu teď bavíme o zásadnějších věcech.“ 
 
„Půjdu namočit ty houby,“ řekla Mariana a lehce se zvedla. 
 
„Kost a kůže,“ řekla teta Luisa, pohled upřený přímo na ni. 
 
Když míjela otce, dotkla se Mariana konečky prstů lehounce jeho ramene. Sergejev zvedl dlaň se třemi prsty, aby ji položil na Marianinu ruku, ale dcera se již odtáhla a rychle prošla ke dveřím. Ty se otevřely, vpustily dovnitř rytmický šum deště a pak se hlasitě zabouchly. Oleg se divže nerozběhl za ní, ale ovládl se – bylo by to neslušné. 
 
Z druhé místnosti vyšel nejistým krokem jeden z Vaitkusových synů. Kolik že mu to vlastně je? První se narodil minulé jaro a druhý nedávno, když už napadl sníh. To znamená, že tomuhle musí být rok a půl. A celkem mají Vaitkusové šest dětí. Světový rekord. 
 
„Cukšík,“ řeklo dítě nazlobeně. 
 
„Já ti dám cukřík!“ rozhořčila se Egle. „Koho že to tady bolí zuby? Mě snad? A kdo chodí naboso? Já?“ 
 
Zvedla klučinu a odnesla ho z místnosti. 
 
Oleg spatřil, že si jeho ruka mimovolně znovu nabrala cukr z misky. Rozzlobil se sám na sebe a vylil celou lžíci zpátky. Prázdnou si ji pak zvedl k ústům a olízal. 
 
„Nechceš ještě trochu vroucí vody?“ zeptala se teta Luisa. „Je mi těch našich děcek líto, jak nikdy nejsou úplně najezená.“ 
 
„Teď to ještě nic není,“ řekla Egle, která se právě vrátila do místnosti. Zpoza jejích zad se ozýval basový řev Vaitkuse mladšího. „Zrovna začaly růst houby. A vitaminů je dost. S tuky je to ovšem horší...“ 
 
„My už půjdeme,“ řekla teta Luisa. „Jsi celá bledá.“ 
 
„Víš přece proč.“ Egle se pokusila usmát, ale výsledkem byla jen jakási bolestná grimasa. 
 
Egle před měsícem porodila dítě, holčičku, mrtvou. Kmet řekl, že už je moc stará na to, aby rodila. A že organismus má vyčerpaný. Jenomže ona je strašně zodpovědná. Rod musí pokračovat. „Chápeš to?“ Oleg to chápal, i když řeči na tohle téma mu nebyly příjemné, neboť hovořit o tom mu připadalo neslušné. 
 
„Díky za pohoštění,“ řekla teta Luisa. 
 
„Jak se ti povedlo se takhle nafouknout, to mi tedy hlava nebere,“ řekl Thomas, zatímco sledoval, kterak objemné tělo tety Luisy pluje ke dveřím. 
 
„Jedno je jisté – blahobytný život za to nemůže,“ řekla Luisa, aniž by se otočila. Ve dveřích se ještě zastavila a řekla Olegovi: „Pro všechen ten rozruch ses dneska zapomněl zastavit u Kristýny. A ony tam na tebe čekají. To není hezké.“ 
 
No jistě. Ani trochu to není hezké! Vždyť tam měl být už před hodinou. 
 
Oleg vyskočil. 
 
„Hned jsem tam.“ 
 
„To nic, to já jen tak, pro pořádek,“ řekla teta Luisa. „Zajdu tam sama. Jen co nakrmím ty svoje siroty.“ 
 
„Nemusíš.“ 
 
Oleg se vyřítil ven hned za tetou Luisou. Najednou si vzpomněl, že 
 
Egle zapomněl poděkovat za vodu s cukrem, a zastyděl se. Už ale nebyl čas se vracet. 
 
Vykročili spolu, bok po boku, byl to jen kousek. Vždyť celá osada by se dala podél ohrady oběhnout ani ne za pět minut. 
 
Domy pod šikmými pultovými střechami se tlačily, tiskly se jeden k druhému, vytvářejíce dvě řady po obou stranách rovné cestičky, která roztínala osadu vedví – od brány v ohradě až po společnou kůlnu a skladiště. Deštěm zmáčené střechy, pokryté dlouhými plochými listy růžových vodních tulipánů, se matně leskly, odrážela se v nich vždy šedivá a vždy zamlžená obloha. Čtyři domy na jedné straně, šest na druhé. Pravda, tři z nich teď byly prázdné. Po loňské epidemii. 
 
Kristýnin dům je předposlední, za ním už stojí jen ten Dickův. Teta Luisa bydlí naproti. 
 
„Nebojíš se odejít?“ zeptala se teta Luisa. 
 
„Musí se to udělat,“ řekl Oleg. 
 
„Odpověď hodná muže.“ Teta Luisa se neznámo proč pousmála. 
 
„A co Sergejev, pustí Marianu?“ zeptal se Oleg. 
 
„Půjde, určitě s vámi půjde, ta tvoje Mariana.“ 
 
„Nic se nám nestane,“ řekl Oleg. „Jsme čtyři. Všichni ozbrojení. A do lesa nejdeme poprvé.“ 
 
„Do lesa ne,“ souhlasila Luisa, „ale v horách je všechno úplně jinak.“ 
 
Zastavili se na cestě mezi domy Kristýny a Luisy. Luisiny dveře byly pootevřené, leskly se v nich oči – Kazik, Luisin osvojenec, už na tetu čekal. 
 
„V horách je to zlé,“ řekla Luisa. „Celý život si budu pamatovat, jak jsme přes ně šli. Lidé umrzali doslova před očima. Každé ráno, když jsme vstávali, se našel někdo, koho už nešlo vzbudit.“ 
 
„Teď je léto,“ řekl Oleg. „To znamená žádný sníh.“ 
 
„Přání otcem myšlenky. V horách je sníh vždycky.“ 
 
„Ale jestli nebude možné projít, vrátíme se,“ řekl Oleg. 
 
„Vraťte se. Radši se vraťte.“ 
 
Luisa se otočila ke svému domu, Kazik jí vyběhl vstříc. Oleg šťouchl do Kristýniných dveří. 
 
U Kristýny je vždycky dusno, páchne to tu čímsi nakyslým, plíseň již pokryla všechny stěny jako tapeta, a třebaže je žlutá, tahle plíseň, a oranžová a zářivá, v místnosti díky ní není o nic větší světlo. A lampa nesvítí. 
 
„Ahoj,“ řekl Oleg a přidržel dveře, aby rozeznal, kdo je kde v tmavé místnosti. „Ještě nespíte?“ 
 
„Ach,“ řekla Kristýna, „takže jsi přece jen přišel. A to už jsem si říkala, že nepřijdeš, hned mě napadlo, že na to zapomeneš. Chystáte se teď přece do hor, tak proč myslet na mě?“ 
 
„Neposlouchej ji, Olegu,“ řekla tiše, tichounce, téměř šeptem Liz. „Ona takhle vrčí pořád. I na mě. Už mě to otravuje.“ 
 
Oleg nahmatal stůl a chvíli po něm tápal, až našel lampu; potom si z váčku u pasu vytáhl křesadlo a troud. 
 
„Proč tady sedíte potmě?“ zeptal se. 
 
„V lampě došel olej,“ řekla Liz. 
 
„A kde je plechovka?“ 
 
„Žádnou nemáme,“ řekla Kristýna. „Kdo nás taky potřebuje, dvě bezmocné ženy? Kdo by nám nosil olej?“ 
 
„Olej je na polici, vpravo od tebe,“ řekla Liz. „Kdy vyrážíte?“ 
 
„Po obědě,“ řekl Oleg. „Jak se cítíš?“ 
 
„Dobře. Jsem jenom slabá.“ 
 
„Egle říkala, že za tři dny už budeš moci vstát. Jestli chceš, můžeme tě přenést k tetě Luise, co říkáš?“ 
 
„Nenechám tu mámu samotnou,“ řekla Liz. 
 
Kristýna ve skutečnosti nebyla její matkou. Už dlouho však bydlely spolu. V době založení osady byla Liz ani ne roční dítě, ze všech úplně nejmladší. Její matka umrzla v průsmyku a otec zahynul ještě předtím. Kristýna Liz celou cestu nesla v náruči. Byla tehdy silná a odvážná. A měla oči. Ty dvě pak spolu už zůstaly. Potom Kristýna oslepla. Mohli za to stepní běžci; lidé tenkrát ještě nevěděli, jak se jim bránit. A tak oslepla. Nyní svůj dům opouští zřídka. Vlastně jen v létě, když neprší. Všichni si už na déšť zvykli, nevnímají ho. Ale ona si nezvykla. Když prší, nic ji ven nedostane. A když je sucho, sedne si na zápraží, podle chůze poznává kolemjdoucí a stěžuje si. Kmet říká, že to Kristýna nemá v hlavě úplně v pořádku. Zato dřív bývala velkou kapacitou v oboru astronomie. Hodně velkou kapacitou. Liz Olegovi jednou řekla: „Představ si tragédii člověka, který se celý život díval na hvězdy, ale pak se dostal do lesa, kde hvězdy nejsou vidět, a ještě k tomu úplně oslepl. Tohle vůbec nemůžeš pochopit.“ 
 
„No jistě,“ řekla Kristýna, „přeneste ji někam. Proč by tu měla chcípat se mnou?“ 
 
Oleg našel na polici plechovku, nalil olej do lampy, zapálil ji. Rázem bylo světlo. Teď už mohl vidět širokou postel, na níž pod kožešinami ležely vedle sebe Kristýna a Liz. Oleg se vždycky divil, jak moc jsou si ty dvě podobné; až se skoro nechce věřit, že nejsou příbuzné. Obě světlé, se žlutými vlasy, širokými plochými tvářemi a měkkými rty. Liziny oči jsou zelené. Kristýna je má zavřené. Ale říká se, že i ty její bývaly zelené. 
 
„Oleje máte dost ještě alespoň na týden,“ řekl Oleg. „Potom vám Kmet donese další. Nešetřete s ním. Proč byste tu měly sedět potmě?“ 
 
„Škoda, že jsem onemocněla,“ řekla Liz. „Chtěla bych jít s tebou.“ 
 
„Příště,“ řekl Oleg. 
 
„Za tři roky?“ 
 
„Za rok.“ 
 
„Jeden zdejší rok znamená tři naše. Mám slabé plíce.“ 
 
„Zima je ještě daleko, uzdravíš se.“ 
 
Oleg si uvědomoval, že neříká to, co od něho ta dívka s plochou tváří očekává. Když mluvila o výpravě, měla tím na mysli něco docela jiného – aby byl Oleg pořád s ní, protože ona má přece strach, je úplně sama. Oleg se snažil být zdvořilý, ale ne vždy se mu to dařilo. Liz ho rozčilovala – její oči vždycky o něco žadonily. 
 
Kristýna vstala z postele, zvedla hůl a vykročila k plotně. Uměla všechno dělat sama, ale dávala přednost tomu, aby jí pomáhali sousedi. 
 
„To je vážně na zbláznění,“ mumlala si. „Já, vynikající vědkyně a žena kdysi pověstná svou krásou, teď musím živořit v tomhle chlívku, všemi opuštěná, uražená osudem...“ 
 
„Olegu,“ řekla Liz a nadzvedla se na lokti. Oleg letmo zahlédl bílá ňadra a odvrátil se. „Nechoď s nimi, Olegu. Nevrátíš se. Vím, že se nevrátíš. Mám předtuchu...“ 
 
„Nemám donést vodu?“ zeptal se Oleg. 
 
„Vodu máme,“ řekla Liz. „Nechceš mě poslechnout. Kéž bys mě tak alespoň jednou v životě poslechl!“ 
 
„Už půjdu.“ 
 
„Běž,“ řekla Liz. 
 
Ale ve dveřích ho ještě dohonila její slova: „Oleško, podívej se prosím, jestli tam nenajdeš lék proti kašli. Pro Kristýnu. Nezapomeneš na to?“ 
 
„Nezapomenu.“ 
 
„Ale zapomene,“ řekla Kristýna. „A není se co divit.“ 
 
„Olegu!“ 
 
„Co ještě?“ 
 
„Neřekl jsi mi ‚na shledanou‘.“ 
 
„Na shledanou.“ 
 
* * * 
 

Komentáře

Za komančů to rozdělené vyšlo dvakrát - jednou na pokračování v Sedmičce pionýrů (s celkem pěknýma barevnýma ilustracema), podruhé v sešitové edici Saturn (mám dojem, že od nakladatelství Lidové noviny), ve které vycházely sovětské scifárny. Možná ty kousky od Saturnu někde najdu...

 

 

Přidat komentář