NÁVOD: LT-35 (Žáby v mlíku 1.)

Článek od: Redakce - 15.11.2015

Vzpomínky na „Žáby v mlíku“, aneb výzbroj Československé armády na podzim 1938 (1.)

Vzhledem k tomu, že se koncem roku možná objeví další díl Drnkova „žabího“ cyklu, nebude na škodu připomenout československou techniku, která se objevila v prvním dílu. Na podzim roku 1938 měla československá armáda téměř tři stovky tanků na špičkové evropské úrovni. Ač posléze spadly do kategorie „lehké“, v roce 1938 byly na úrovni německých středních tanků těžších typů (Pz III ranných verzí). Vesměs šlo o více jak dvě stovky tanků Lt-35, několik desítek tanků Lt-34 a kusové množství řady dalších, povětšinou pokusných typů. V knize si po většinu „říjnové války“ kladli němečtí generálové otázku, „kde jsou všechny československé tanky?“ Vynořily se v operaci „Levý hák“. Nyní se mohou vynořit i u Vás doma…

Už víc jak rok je na našem trhu stavebnice Pz.kpfw.35(t) od firmy Academy – za velmi příznivou cenu těsně pod 500,- Kč. Informace v na krabici i v návodu informuje o spolupráci výrobce s naším VHÚ. Sestavitelností převyšuje prastarou a nyní o dost levnější vykopávku od firmy CMK, byť z ní do značné míry vychází.

Po otevření krabice se na nás vyvalí otep rámečků z plastu barvy „panzergrau“, návod nám nabídne dvě německé verze – jednu z Francie 1940, druhou z Ruska 1941, které se liší hlavně množstvím a rozmístěním vezených doplňků. Osobně jsem se rozhodl postavit tank v původní československé verzi, k čemuž mi posloužila publikace od MBI, což je de facto výtah ze starší Francevovy práce o čs. obrněné technice.

Výlisky na první pohled vypadaly luxusně a povětšinou byly nevídaně čisté. Jedinou viditelnou stopu po vyhazovači jsem v průběhu stavby našel na držáku antény, ostatní jsou většinou zevnitř (na tlumiči výfuku zespodu, ale přes blatník taky neviditelné), otřepy jsou problémem jedině na hlavni kanónu, ale jdou odstranit relativně snadno. Pro stavbu „naší“ varianty je třeba vynechat kanystry a jejich držáky, rezervní pojezdové kolo a na zádi odstranit úchyty pro německé osvětlení. To by mělo být nahrazeno lampičkou s přívodním káblíkem na levé straně zadního pancíře, ale z výkresů není patrné, jak přesně vypadala, takže jsem ji zatím vynechal, stejně jako československé „SPZ“. Co ještě chybí, jsou specifické československé zástěrky na předním konci blatníků – ty jsem nakonec vystřihl z kovové fólie, kryjící kdysi špunt nějakého lepšího vína a časem je nahradím lepty – až se objeví na trhu.

Po kontrole dílů jsem nejprve sestavil části, na kterých nebylo třeba nic barvit předem – vanu korby, vršek korby a věž. Ukázalo se, že díly do sebe zapadají jako lego, díky charakteru hmoty (relativně měkká a pružná) se ale hůře zabrušovaly vtoky na oddělených dílech. Vana se lepila bez problémů, stejně jako vrchní část korby a většina věže. Více opatrnosti si žádala sestava velitelské věžičky, kde se její stěny lepí do otvoru ve stropě věže ze čtyř periskopů a čtyř mezikusů. Udržet zde rozumnou geometrii vyžaduje přesné začištění a slícování dílů. Další „veselejší“ podsestavou na věži byl čelní pancíř s kanónem – kryt s hlavní se lepí na dvoudílný buben a ten je v ložisku přidržován díly ve tvaru L. Vzlínavé „extra thin“ lepidlo od Tamiy zateče všude, takže doporučuji zvolit polohu výzbroje dříve, než lepidlo zaschne. Zelené, klasicky smrdící je účinné skoro jako vteřiňák, ekovarianta s pomerančovým zápachem působí obratem jen na holý plast a přes barvu nelepí zdaleka tak dobře. Pokud velmi těsně (prakticky natvrdo) usazenou sestavu kanónu nezablokuje lepidlo, postará se o to barva. Osobně jsem nelepil na pevno hlaveň kanónu – mám v úmyslu ji vyměnit za kovovou hned, jak se objeví na trhu. Plastovou hlaveň jsem tedy očistil, prohloubil její ústí vrtákem a na její místo ji jen zarazil.

Nastal čas na předbarvení. „Gumy“ šly černou syntetikou, vercajk, pásy a zuby kol různými kovy, výfuk rzí. Na kamufláž jsem použil akryláty Agama řady C - okr, světlou zemitě hnědou a vlastnoručně namíchanou směs tyrkysově zelené a čs zelené, které odpovídají barvám na rekonstruovaném originálu. Volba kamufláže byla jednoduchá, komplet „fleky“ jsou zdokumentované jen u stroje č. 13900. Nejprve jsem napráskal hnědé a okrové fleky na podvozek a měl snahu pokračovat věží, ale tam se mi moc nedařilo. Namíchal jsem jedovatou zeleň, doplnil chybějící fleky na podvozek a na horní část korby a věž a řadu dalších dílů ji použil jako základovku, abych várku spotřeboval, než mi vyschne. Každé další míchání by vyneslo odlišný odstín… jako druhou základovku jsem používal hnědou – zejména na díly podvozkových vozíků.

Pozor! Nedoporučuji natřít středy vnitřních částí nosných kladek, ani konce jejich konzol na podvozku. Tahle partie má minimální styčnou plochu a zevnitř barvené kladky na konzolách nechtějí držet. Mě některé kladky lépe držely na pásu, než na konzolách.     Pojezdová kolečka mají dvě různé poloviny (jednu s čepem druhou s dírou), takže je nutné při barvení dávat pozor aby na zvolenou kamuflážní variantu vyšla správně zbarvená celá kola.

Po zaschnutí barev jsem začal podle návodu kompletovat podvozek. Prakticky zde není problém, ale je třeba pečlivě spasovat napínací a hnací kola (mají spoustu vrstev), aby si sedla na svá místa rovně a nešmajdala. Po nich se lepí přední nájezdové kladky se schránkami. Po osazení ozubených kol a předních kladek doporučuji instalovat škrabky bláta ke hnacím kolům – drží na minimální ploše a jejich správné přilepení vyžaduje prostor. Po škrabkách teprve nalepíme zkompletované nosné kladky a pak si můžeme hrát s vozíky podvozku. Sestávají každý ze dvou bočnic, rozpěrného rámu a sestavy pružin s opěrkou. Po slepení konstrukce vozíku se pak na pohodu vlepují sestavená pojezdová kola. Můžeme lepit nejprve sestavy pro jeden bok a pak pro druhý, nebo nejprve přední a pak zadní pár. Hotové vozíky zapadají na svá místa celkem dobře, ale jejich napojení na nosné konzoly bude patrně vidět v podobě spáry, kterou bude nutno přetmelit (předloha měla tuto partii z jednoho kusu). Po nalepení pojezdů přijdou na řadu pásy. Skládají se z jednotlivých článků a z úseků – horní větev má dokonce předlisované prověšení přes nosné kladky. Doporučuji ale začít lepení pásů od jednotlivých článků na ozubených kolech, pak dolepit horní větev s průvěsy a nakonec pokračovat směrem dolů přes přední nájezdové kladky a pak dále dozadu směrem k již „očlánkovaným“ hnacím kolům. Jiný postup přináší problémy s dolepením pásu tak, aby vše sedlo.

Po dokončení pásů je na boky vany zapotřebí dolepit čtyři rozpěry. Jsou ve svých výřezech poněkud volné, takže je v průběhu schnutí zapotřebí hlídat jejich kolmost ke stěně vany. Pokud přischnou křivě, bude problém s nalepením blatníků. Po rozpěrách se nalepí blatníky, vršek korby a drobné detaily – háky, ženijní nářadí, držák antény (před nalepením do něj vyvrtáme dírku pro anténu), hlavně kulometů s ochrannými vaničkami (platí pro tanky přezbrojené na kulomety vz. 37, původní provedení s kulomety vz. 35 bylo bez vaniček), reflektor. Poté dokončíme kamufláž a nalepíme zbytek detailů – výfuk, hever, podložku heveru, pajcr a klíč na pásy, rezervní články pásů (celé dva! – víc se jich u nás nevozilo), tažné lano (z půlky přiložené nitě) a nakonec anténu z chlupu ze smetáku (anténu mezi díly stavebnice nenajdeme). Nakonec jsem ne zrovna úspěšně doplnil na předek blatníků zástěrky, zhotovené od oka podle fotek z tenkého plechu a provedl dobarvení detailů.

Máme před sebou úžasně barevný tank a čeká nás patina. Nejprve jsem stroj natřel směsí „špinavý lak“, pak decentně orezil a zabahnil pásy. Lehkého ušpinění od řídkého bláta se dostalo i vozíkům podvozku a spodní části korby. Na zbytek jsem použil patinátor „prach“, nanášený povětšinou za sucha, čímž se původně jásavé odstíny nátěru staly kamuflážními. Ještě jsem okraje různých „deklů“obtáhl patinovacím fixem, který jsem následně rozmyl do okolní plochy, a bylo víceméně hotovo. Plánoval jsem dodatečnou záměnu některých plastových dílů za leptané, ale na to už nedošlo, protože se sada leptů objevila na trhu o dost později.

autorem článku je Michael Pešťák

 

 

 

Přidat komentář