RECENZE: Ransom Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové 3: Knihovna duší

Článek od: Petr Simcik - 17.08.2016

Tak a utrpení je konec. Knihovna duší konečně zašpuntovala sérii a my si můžeme odškrtnout “přečteno” v Goodreads a zapomenout.

Ale ne, tak strašné to zas nebylo. Pojďme to vzít pěkně po pořádku. Ransom Riggs vytvořil poměrně zajímavý svět, v němž se to hemží podivnými lidmi s ještě podivnějšími schopnostmi, sesbíranými z mnoha historických epoch a žijících pro svou vlastní ochranu v něčem, čemu se říká smyčky. Jde o časové úseky, které jsou tak nějak zaseklé na jednom krátkém časovém a tím pádem, jejich obyvatelstvo nestárne a teoreticky žije v bezpečí.

Oni podivní jsou vlastně jacísi X-meni. Jeden ovládá oheň, druhý vodu, třetí hlínu, další je neviditelný, a tak dále. Co dělalo z knih kolem Sirotčince slečny Peregrinové něco víc, byla magická podstata onoho světa, atmosféra první knihy, nejednoznačnost hlavního hrdiny a kupa tajemných fotek, které opravdu provázely dějem a krásně ho ilustrovaly.

Tohle všechno se v prvním díle trilogie povedlo. Moc se to povedlo. V druhém už to tak žhavé nebylo, ale děj se ještě celkem rozumně posouval dopředu a tlupa dětí s různými schopnostmi se docela dobře doplňovala. Taky se nám objevil hlavní záporák Caul a hlavní klaďas Jacob přišel na to, jak částečně využít svou schopnost.

Tohle všechno se stalo a já jsem na konci minulé recenze vyjadřoval směs naděje a obav. Inu, oboje bylo vyslyšeno. Riggs si totiž někdy na začátku Knihovny duší konečně rozmyslel, co chce psát a zhrozil se, že o tom nemá v předchozích knihách ani zmínku. Krom toho se naneštěstí zbavil na konci Podivného města všech zajímavých postav a tak si zadělal na problém. A to konkrétně na chatrnou, prakticky žádnou chemii mezi hlavní dvojicí (ti se prý milují). Na nutnost stávající trojici (dva + pes) nezajímavých postav doplnit alespoň zajímavými vedlejšími charaktery a prostředím, případně nějakou novou myšlenkou, která by cestě start - cíl dala nějaký hlubší smysl, a hlavně zaplnila potřebný počet stran. A v neposlední řadě na problém dodržet všechny již sdělené zákonitosti světa.

Jacob, Emma a ten mluvící pes, co si furt stěžuje, by měli udělat to, co se nepovedlo desítkám dobře připravených podivných a jejich ymbryn (vůdkyň a ochránkyň). Tedy, zachránit nejen slečnu Peregrinovou, která je zatím pořád bůhví kde, ale jen tak mimochodem dát do pořádku celý svět podivných a zlikvidovat Caula a jeho soldatesku. Jenže Jacob umí úplný kulový. Ovládá sice jednoho netvora, což je poměrně užitečná záležitost, ale je nejistý, sebelítostivý a vůbec neví, jestli se, až půjde do tuhého, na něco zmůže. Emma, která uměla ovládat oheň, na tom taky není nejlíp a na nějaké efekty, jakými vládne například El Diablo z filmu Sebevražedný oddíl, můžete zapomenout. Ta maximálně ohřeje čaj. No a mluvící pes - to je spíš magnet na problémy.

Problémy jsou také to, čím hrdinové celou knihu procházejí. Jsou to různé průšvihy, které si z 90% způsobí sami svým nelogickým chováním a nebo do nich spadnou a zase se z nich dostanou jakýmsi zásahem shora. Co Knihovnu duší zachraňuje, je paradoxně prostředí. Prakticky celá kniha se odehrává v Ďáblově akru, antismyčce, kde najdete všechno, krom bezpečí. Jde o část Londýna, zpustlou, plnou popílku z podzemního požáru, odpadků, vyzáblých dětí, narkomanů, hazardních hráčů a dalších nebezpečí na tisíc a jeden způsob. Ďáblův akr je totiž líheň pro literárně uvěřitelné problémy, a lze v něm schovat nejeden logický laps. Z prostředí Ďáblova akru také vychází několik zajímavých vedlejších postav jako je převozník Sharon, nebo tajemný bohatý sběratel Myron Bentham. Na nich je zvláštní hlavně to, že jsou živější a zajímavější než samotné hlavní postavy.  

Jacob a Emma s jejich pomocí přeci jen pomalu postupují vpřed a tak se můžeme těšit  na hlavní bitvu. A taky na to, že Jacob najednou procitne a ze stránky na stránku se stane z nýmanda mašinou na zabíjení a … No, na to se vlastně ani moc netěšte. Ne že by to nebylo akční, ale v téhle bitvě dostává nejvíc na frak logika. Na co se rozhodně těšit můžete, je ta vata kolem. Zní to zvláštně, že? Ale je to tak. Ta vata, ve které Riggs vykresluje, jak je to s tím světem podivných, jak fungují jejich schopnosti, jaké jsou kolem nich legendy. To všechno je hodně zajímavé a přímo vytahuje knihu z bahna na denní světlo. I pevnost nestvůr a koneckonců i Knihovna duší  jsou zajímavé. I když ta Knihovna duší mi víc než cokoli jiného připomněla scénu z Indiana Jonese se svatým grálem. Mají něco do sebe. Lokace, atmosféra, vedlejší postavy, informace na pozadí, to jsou hlavní devizy téhle knihy. Přesto je Knihovna duší rozpačité ukončení série.

Pokud jste fanoušky prvních dvou dílů, určitě si přečtěte i ten třetí. Dostanete porci atmosféry a odpovědí na vaše otázky z předchozích knih a k tomu průměrný fantasy příběh s průměrnými hrdiny, který se dobře čte, a když trochu utlumíte mozkovou činnost a nebudete nad ním přemýšlet, tak i pobaví. Jestliže ale máte před sebou celou trilogii, zauvažujte, co od ní očekáváte, protože legenda se tu prostě nekoná, ač to tak možná u prvního dílu vypadalo. Tohle je dobré spotřební čtení na pláž v pěkném zpracování. Nic víc, nic míň.

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší

Původní název: Library of Souls: The Third Book of Miss Peregrine’s Peculiar Children
Překladatel: Bronislava Grygová
Počet stran: 496
Formát knihy: 130x210
Vazba: Pevná s přebalem
Datum vydání: 13. 4. 2016
ISBN: 978-80-7462-933-4
Běžná cena: 388 Kč

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711