FANTASY SÁGY: Jaroslav Mostecký, Vlčí věk

Článek od: Renata Seiferová - 02.02.2017

„Pobil jsem muže a zabil jsem hady,
Valkýra přijde,
Ta nejhezčí z všech!
Valhalla čeká, už nechci být tady,
Na cestu poslední přijímám rady,
Tak ještě polib mne, ať cítím tvůj dech.“


Valhalla, vikingové, severští bohové, zbraně skropené krví nepřátel. Ne, tentokrát skutečně není řeč o seriálu Vikingové, který od roku 2014 patří  k nejsledovanějším a nejočekávanějším seriálům současné doby. Tato báseň uzavírá druhý díl ságy Vlčí věk z pera Jaroslava Mosteckého a právě tu vám dnes představíme. Její první díl, nesoucí podtitul Jdi a přines hlavu krále, spatřil světlo světa už v roce 1995, díl druhý Lars, Šťavnatá Lebka jej následoval o rok později. Trilogii zakončilo Prokletí přízračných hřebců, vydané v roce 2000. Všechny knihy se v letech 2015 a 2016 dočkaly opětovného vydání, doplněného občasnými ilustracemi a především nádhernými obálkami z per Lubomíra Kupčíka a Lukáše Tumy, a přinesly nám tak příběh Leifa Olafsona a jeho společníků ve zcela novém kabátku.


Jací vlastně jsou hrdinové Vlčího věku? Každý je jiný, a přesto se vám dostanou pod kůži, všichni do jednoho. Začneme hlavním hrdinou, již zmíněným Leifem Olafsonem. S ním se setkáváme ve chvíli, kdy mu jako čtrnáctiletému jarl Godfred zabije při souboji otce a stane se tak samozvaným dánským králem. Leif vyzve uzurpátora na souboj, ten je ale předem prohraný a mladý viking utrpí drtivou porážku, při které jej od jisté smrti zachrání jen zastání jeho pobočníka, Helgiho Trolla. Společně s ním a pár věrnými poté opouštějí vikingskou osadu, a na paměti mají Godfredova slova - až mladý viking přinese hlavu jiného krále, uzurpátor mu dánský trůn přenechá. Tak začíná dlouhá cesta Leifa Olafsona za získáním dánské koruny, jeho právoplatného dědictví. I přes své mládí je to cílevědomý, bojem zocelený a v milostných hrátkách zkušený muž, který během své cesty zlomí nejedno dívčí srdce.


Jednou z těchto dívek je i Arleta, loonoiská princezna. Tu Leif se svými společníky zachrání od smrti z rukou uctívačů okřídlených hadů, a ona se mu za to zaváže věčnou láskou. Leifovo srdce však již dávno patří jiné – a není to nikdo jiný než samotná Epona, keltská bohyně koní, která přijíždí vždy s úsvitem na hřbetu svého mohutného hřebce, aby  vyzdvihla duše padlých zvířat a ty se tak staly součástí jejího přízračného stáda. Arleta však k Leifovi přilne tělem i duší, je přesvědčená, že jejich osudy jsou neoddělitelně svázány a její posedlost začne postupem času hraničit se šílenstvím.


Helgi Troll, Leifův pobočník, získal své přízvisko díky nezaměnitelné, malé a kulaté postavě. I přesto je však jedním z nejlepších šermířů Dánska a souboji s ním se každý rozumný soupeř raději vyhne. Jeho životní úděl je pomoci Leifovi dosáhnout svého dědičného práva a usadit jej zpět na dánský trůn, alespoň ze začátku ságy. Při vypleňování jedné z vesnic totiž potká Ulrišku, mladou dívku, která se mu, jako jediná, oddá dobrovolně na znamení díků, že ji zachránil od osudu mnohem horšího. Toliko stačí nebojácnému vikingovi k tomu, aby se do ní bezhlavě zamiloval, a když jí při útěku slíbí, že se pro ni vrátí, dostává jeho životní díl náhle úplně jiný směr.


A mohli bychom pokračovat dál… Ragenhilda, která zoufale hledá místo, kam by mohla patřit, nadaný Hakan Básník, nechvalně proslulý intrikář Lars Šťavnatá Lebka a mnoho, mnoho dalších - každý z nich by zde zasloužil představit podrobněji. Způsob, jakým jsou postavy vykresleny, je dělá naprosto jedinečnými a lidskými, je tak jednoduché se s nimi ztotožnit. Prakticky žádná postava Vlčího věku však není čistě zlá nebo dobrá, každá z nich se vyvíjí a spolu s ní i její motivace, cíle a hodnoty. To, spolu s dynamickým a nepředvídatelným dějem, dělá z knihy skutečně nevšední zážitek, u kterého si člověk nikdy nemůže být jistý, co ho potká na následujících stránkách.


Rozhodně se však nejedná o odlehčené, zromantizované čtení na dobrou noc, jak by se snad mohlo zdát. Krev ve Vlčím věku teče proudem, vesnice jsou vypalovány, ženy znásilňovány, muži umírají v boji i mimo něj a někteří se dokonce dočkají i nechvalně vyřezání známého orla do zad. Ale to už si přečtěte sami.


Kromě skvěle propracovaných postav a příběhu je třeba vyzdvihnout i autorovy znalosti nejen historie, ale i severské mytologie. Povolávání božstev, zmínky o Nilfheimu, Valhalle a podobných mýtických místech, to vše zcela jistě potěší srdce každého fanouška vikingských ság a příběhů, stejně jako četná zvolání typu „U Thorových kozlů“ nebo „Odinovo oko!“. Objeví se zde spousta bájných postav a motivů – například keltský král Mordred, cornwallský hrdina Tristan nebo bájní okřídlení hadi z Burgundska.


Co činí tuto trilogii jedinečnou, kromě výše zmíněného, je také fakt, že se jedná o dílo, které u nás položilo základní kameny historické fantasy. Až šest let po jeho vydání, tedy v roce 2001, vyšel legendární Stín modrého býka, výsledek spolupráce Františky Vrbenské a Leonarda Medka. Dnes je jméno české historické fantasy spojeno primárně s Jurajem Červenákem, jehož série Bohatýr nebo Černokněžník také určitě stojí za přečtení.


Co Jaroslava Mosteckého inspirovalo k napsání vikingské ságy a odkud při jejím psaní čerpal? To a mnohem víc nám prozradil v následujícím rozhovoru.


V rozhovoru pro internetový časopis Dagon jste asi před rokem a půl uvedl, že Váš tehdejší vydavatel, který vám jako první nabídl vydání knihy,  byl nadšený z povídkové sbírky Tygři moře R.E.Howarda a chtěl po vás něco v tomhle stylu, byť jste měl tehdy rozepsaný román z nejstarších českých dějin. Zároveň ale dodáváte, že Howard měl o historii zemí obklopujících Severní moře poměrně mlhavé představy, což bylo něco, čemu jste se Vy chtěl při psaní vyvarovat. Můžete jen zhruba odhadnout, jak dlouho jste se na napsání knih připravoval? Kolik dní studia Vám načítání této fascinující tématiky zabralo, než jste byl se svým teoretickým základem jakžtakž spokojený? Samozřejmě chápu, že člověk se učí neustále :) ale zajímá mě, kdy přišel ten moment "teď už o tom vím tolik, že si můžu dovolit něco napsat".

Jak už jsem uvedl v tom vzpomínaném rozhovoru, sbírka Tygři moře je skvěle napsaná, velice čtivá, konečně jako většina Howardových děl, ale pro mne osobně rozhodně nebyla nijak zvláštní inspirací. To by daleko víc na místě bylo uvést geniální román Zrzavý Orm. Ale abych se vrátil k té otázce. Jistě, Howard si v nich nakládal s reáliemi a zejména historickými ve stylu "vždyť je to buřt, čtenáři to stejně neznají". Samozřejmě, nemohu vědět jestli proto, že tady měl sám svoje mezery, nebo se mu to prostě hodilo postavit proti vikingům římskou legii a už neřešil, že je to lapsus. Použít pár jmen národů a pár jmen historických osobností, které navzájem nemají společnou ani dobu a často ani území, a smíchat je do sebe ve stylu pejska a kočičky, když pekli dort, je bohužel recept který někteří autoři používají i dnes a kdejaký brepta vážně pokyvuje, že jde o historickou fantasy. Nejde. Každý autor historické prózy nebo historické fantasy by měl mít o době, o které píše alespoň trochu přehled. A pokud ho nemá, nastává období, kdy si shání informace, pročítá literaturu a podobně. V době, kdy jsem dostal tuhle zakázku jsem měl o vikinzích opravdu jen základní přehled, zejména věci všedního života jsem neznal. Například? Taková cibulová kaše, která se podávala lidem, u nichž bylo podezření na vnitřní zranění. Bez toho, že bych se nezavrtal do knížek, bych o tom neměl ani tušení, a přece to skvěle vybarvuje děj. Každá takováto drobnost, detail, pomáhá zajímavosti textu... Takže vzhledem k míře mých tehdejších znalostí, mi to trvalo asi dva měsíce, při čemž jsem si už načrtával některé scény dopředu, než jsem sedl ke stroji a začal od začátku. Od té doby to už dělám jinak. Jestliže vím, že za dva roky se chystám psát román například ze středověkého Islandu, už dnes se koukám po materiálech a střádám je. Na tom psaní mne možná baví nejvíc právě to načítání informací.

Z jakých zdrojů primárně jste při psaní čerpal? Respektive takto, pokud by někoho vikingská tématika ve Vašem díle oslovila natolik, že by se sám chtěl pustit do jejího studia, jaké publikace byste mu do začátku jako odrazový můstek doporučil?

Je toho víc, ale u nás zejména knížka od Johannese Brondsteda "Vikingové sága tří staletí, Orbis Praha 1967

Máte nějakou radu nebo doporučení pro člověka, který by se chtěl do psaní historické fantasy pustit?

To už jsem vlastně řekl. Pokud má člověk schopnost zajímavě psát, a chce psát historickou fantasy, pak by neměl podcenit to nabírání informací. Leonard Medek kdysi pro jednu ze svých skvělých knížek strašně dlouho sháněl mapu libyjského Tripolisu odpovídající stavu ve dvacátých nebo třicátých letech dvacátého století. Jasně, že si mohl tu spleť uliček vymyslet, jasně, že si mohl vymyslet, že medína je nalevo od přístavu, a že rybí trh leží za nějakou medresou a ne vedle barvírny. Žádný z čtenářů by to nepoznal, kdyby si to z gruntu vymyslel, stejně jako nepozná, že to má Leon podle skutečnosti. Ale to je ta profesionální čest, kterou když to okořeníte, tak to čtenáři vycítí. Alespoň někteří, a pro ně má cenu psát.

První díl ságy, Jdi a přines hlavu krále, jste úplně poprvé v roce 1995 vydal pod pseudonymem Jeremy Shackleton. Proč jste jej nechtěl vydat pod svým vlastním jménem?

Tady vůbec nešlo o otázku jestli chci nebo ne. Situace byla taková, že čeští autoři se díky předsudkům čtenářů v té době neprodávali. A vydavatel měl jednu podmínku: vydání bude pod anglicky znějícím pseudonymem. Volba tedy byla jen chci vydat knížku nebo ne? U toho samého vydavatele v té době vydali svoji první knihu i další autoři, všichni pod pseudonymem a všichni patří dnes do špičky. Prvním byl Juraj Červenák, pak já, Jana Rečková a Leonard Medek. Ten jediný se vzepřel a prosadil jako jméno autora Leonard Em. Nejlegračnější je na tom, když vám dneska nějaký autor řekne, že on by to nikdy neudělal. Třesky plesky. V tom případě by v té době ani nevyšel a čekal by na dobu, která umožnila vydávání našich autorů pod jejich pravými jmény právě díky těm, kteří do toho šli pod pseudonymem a ukázali, že má smysl české a slovenské autory číst a vydávat.

Moje další otázka bude, jaké důvody Vás vedly k reedici Vlčího věku? Kromě nových úžasných ilustrací, samozřejmě :)

Četné dotazy, jestli se něco takového chystá, a to nejen od čtenářů, ale i od některých knihkupců, že se na to lidé ptají. Byl jsem v tom smyslu osloven Tomášem Němcem, který v té době pracoval pro vydavatelství Epocha, slovo dalo slovo a byl bych trouba, kdybych s tím nesouhlasil. Tomáš sice bohužel mezitím z vydavatelství odešel, ale projekt tím nepadl, ale právě naopak. A díky nádherným ilustracím na obálkách od Lubomíra Kupčíka jsou ty knížky velmi krásné. Mám z nich nefalšovanou radost.

Potřebujete pro psaní nějaké specifické prostředí, jako je například hudba, vlastní prostor a podobně?

Jasně. Nejsem ten typ, co si sedne v hospodě do rohu, napíše kapitolu, a pak to doma přepisuje na počítači. Musím mít klid, ticho a být sám v pokoji, kde mám pracovní stůl, počítač, pepsi light a kafe.

A poslední dotaz. Co je pro Vás největší inspirací pro psaní?

To říkám vždycky. Největší inspirací jsou vlastní zážitky. Když budete celý den sedět u počítače a maximálně zajdete do školy nebo do práce, nezažijete nic a všechno, co z vás vypadnete je to, co jste už někde četli od někoho jiného. A nemusí to být zrovna skok padákem. Stačí se teď v zimě projít lesem a už to máte v sobě. Třeba jen tu atmosféru...

Tímto panu Mosteckému mockrát děkuji za rozvohor!


Jste fanoušky vikingské a staroseverské tématiky a mytologie, nebo vás seriál Vikingové zaujal natolik, že se chcete o bájných mořeplavcích a  válečnících dozvědět více? Máte rádi českou historickou fantasy literaturu? Pak určitě sáhněte po Vlčím věku, nebudete zklamáni! Leif Olafson a jeho věrní už na vás čekají…

související odkazy:

ukázka z Prokletí přízračných jezdců

ukázka z Lars, šťavnatá lebka

ukázka z Jdi a přines hlavu krále

rozhovor s J. Mosteckým z února 2016

   

 

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711