UKÁZKA: František Kotleta, Poločas rozpadu

Článek od: Redakce - 02.08.2017

Hvězda akční fantastiky a jeden z nejprodávanějších českých autorů František Kotleta (trilogie Bratrstvo krve, Perunova krev, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu a další) přichází s novinkou, která navazuje na hit loňského podzimu Spad. Postapokalyptický příběh čtenáře zavede do Česka roku 2050, rozvráceného jadernou válkou. V sutinách Prahy přežívá pár desítek tisíc lidí a snaží se zachovat civilizaci… a hlavně přežít. Proti nim jsou totiž ti, kteří o záchranu světa nestojí. A stojí vůbec tento svět za záchranu?

Kotletovy knihy lákají čtenáře strhujícím tempem vyprávění a akčními scénami, které až do poslední strany nenechají vydechnout. Spad a Poločas rozpadu do tohoto koktejlu přihazují nápaditou vizi postapokalyptického světě a atraktivní české reálie. Autor v současné době pracuje na závěrečném dílu této volně propojené trilogie, který pod názvem Rázová vlna vyjde letos před Vánocemi.

Spad si můžete pořídit i jako audioknihu (načtenou Borkem Kapitančikem), brzy v audioverzi vyjde i Poločas rozpadu.

Info o knize
Poločas rozpadu / Autor: František Kotleta / Obálka: Žaneta Kortusová / Formát: měkká vazba, 110x180 mm / Počet stran: 304 / Cena: 299 Kč 

Anotace
Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky
jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je jiný – divoký, nemilosrdný, radioaktivní… Zbytky lidí
se snaží přežít v jeho troskách a vybudovat něco jako civilizaci. Jsou ale takoví, kteří civilizaci nechtějí.
Vlastně nechtějí ani divošství. Touží po jediném – dokončit práci, kterou začaly světové mocnosti ve své válce. A proti nim stojí ti, kteří věří v nové začátky. Jenže – stojí tenhle svět vůbec za záchranu?

Boj skončil. Ovšem ne úplně. Zbytek karavany se shromáždil kolem tří aut, která vytvořila jakousi
pomyslnou vozovou hradbu, a přeživší se za ně schovali. Alice a její hoši zůstali na svých pozicích.
„Škoda nábojů,“ pokrčila Alice rameny, když jsme k ní dorazili. „Jsou schovaní za auty a čekají,
až se na ně vrhneme,“ vysvětlila.
„Což neuděláme, protože bychom přitom zbytečně pochcípali,“ dodal jsem už mnohem srozumitelněji
– na nateklý jazyk jsem si zvolna zvykal.
Situace byla jasná. Všichni chlapi, kteří stáli v doslechu, si úlevně oddechli. Kdybych jim nařídil
sednout na koně a zaútočit, udělali by to, ale věděli, že dobrá půlka by to nemusela přežít.
„Kolik jste sejmuli z těch, co šli po vás?“ zeptal jsem se.
„Všechny. Ryan mezitím odstřeloval ten zbytek tam,“ pohodila hlavou k autům.
„Takže jich tam nebude moc,“ zamyslel jsem se.
„Těžko říct, kolik chlapů měli v autech. Když jsme likvidovali kavalerii, nesledovala jsem, jak
se přeskupují. Ryan to má určitě spočítaný, ale vysílačky, ty už odvál čas a kouřový signály neumím,
kurva,“ povzdechla si. Jo, mně vysílačky a satelitní telefony taky chyběly.
Vytáhl jsem z boční kapsy poškrábanou plechovou tubu na doutník a naučeným pohybem ho
z ní vyklepl. Pak jsem škrtl zapalovačem a zapálil si.
„Jednou vás to kouření zabije, plukovníku,“ povzdechla si Alice, vytáhla čutoru a napila se.
„Máte něco bílého? Cokoliv,“ zeptal jsem se a rozhlédl se rozpačitě po svých mužích.
* * *
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal relativně bílé tričko, které ze sebe sundal jeden z chlapů. Alice ho přivázala k dubovému klacku a já pak s touhle výbavou vyrazil pěšky ke karavaně. Klacek s bílou zástavou jsem držel v levačce a cítil, jak mi ruka vypovídá poslušnost. Přeci jenom jsem měl v rameni kulku od toho parchanta v černém kabátě. Svaly v ruce mi škubaly a konečky prstů mravenčily stále intenzivněji.
Potáhl jsem z doutníku, chvíli kouř převaloval v ústech a pak vydechl. „Už jsem na tyhle hovadiny
starej,“ povzdechl jsem si a pokračoval v cestě. Zastavil mě až výstřel do vzduchu. Vyšel od někoho, kdo ležel pod nejbližším autem a skrýval za kolem s prasklou pneumatikou. Zpomalil jsem a udělal ještě tři kroky – teprve pak jsem zůstal stát.
„Co chceš?!“ ozvalo se zpoza auta. Dotyčný mluvil polsky, ale měl slušný východní přízvuk. Jeho mateřským jazykem bude ruština nebo ukrajinština, napadlo mě.
„Pizzu a pět vychlazených plzní. Tu pizzu jakoukoliv, klidně bych snesl i tu sračku s ananasem,“ odvětil jsem a potáhl z doutníku.
Můj humor nepadl na úrodnou půdu, protože se ozval další výstřel. Tentokrát nešel do vzduchu, ale do země přede mnou. Pálil někdo schovaný za druhým autem. Kulka se zavrtala tak dva metry přede mě a do vzduchu se vznesl gejzír prachu.
„Ale bohatě mi bude stačit, když si přestanete hrát na hrdiny a vzdáte se. Pokud dobře počítám, za hodinu je tma. Jste obklíčení a těžko vám, na rozdíl od nás, dorazí posily. V noci vás tu zmasakrujeme všechny, zajatce už brát nebudeme. Dávám vám na to deset minut. Vylezte s rukama nad hlavou sem, co je ta bílá vlajka,“ prohlásil jsem a zabodl klacek do hlíny.
Moc hezké gesto, ale měl jsem pocit, že mi při tom upadne ruka. Naštěstí tam ten klacek držel, takže nedošlo k trapné situaci, kdy by spadl na zem a já se ho pak následující minuty pokoušel znovu a znovu zabodávat. Skrz zuby jsem se nadechl a pokračoval: „Když se vzdáte, necháme vás pokračovat v cestě – teda až po tom, co vám zabavíme otroky. Pokud ne, zabijeme vás. Není o čem diskutovat. Už máte jenom devět minut a čtyřicet sekund,“ řekl jsem, otočil se na patě a zamířil pryč.
* * *
Nebylo to poprvé, co jsem někomu dával ultimátum. Vlastně už bych ani nedokázal spočítat, kolikrát jsem někomu vyhrožoval masakrem a přitom v ruce držel bílou vlajku. Většinou byla z prostěradla, ručníku, utěrky, trička a jednou jsme prostě vzali roztrhanou vojenskou košili a pomazali ji vápnem. Turkům tenkrát slušnou chvíli trvalo, než pochopili, co to má znamenat, že si jenom ve větru z dělostřelecké palby nesušíme spoďáry.
Zkušenost mě naučila, že čím tvrdší je ultimátum, tím je větší pravděpodobnost, že se nepřítel vzdá. Na jednu stranu tu hrála roli skutečnost, že nebylo kam ustoupit, na druhou dojem, který jsem tím udělal. Z mého arogantního vystupování museli mít pocit, že proti nám nemají šanci a my jsme si naopak jistí svým vítězstvím. Párkrát jsem hrál vabank a několikrát to vyšlo i tak. Jednou se nám dokonce vzdali, i když měli přesilu. Přišli na to, až když si spočítali, že na dva zajatce máme jednoho strážného.
„Prásk!“
Výstřel se ozval, když jsem ušel asi čtyři sta metrů klidným krokem od bílé vlajky. Pomalu jsem se otočil a zjistil, že po mně nikdo nestřílel.
„Tak to bylo rychlý,“ pomyslel jsem si, vytáhl ze zbytku doutníku, co to dalo, a hodil ho na zem. Muži za vozy se podle všeho začali hádat a došlo na argument nejsilnější – kulku mezi oči. Teď jenom zbývá počkat, kdo měl pádnější argumenty – zastánci boje, nebo zbabělci?
Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Zpoza aut začali vylézat chlapi s rukama nad hlavou.
* * *
Zůstalo jich tam osm. Pro útok za světla by to byl problém, ale v noci bychom je vyřídili možná beze ztrát. Nahnali jsme je k bílé vlajce, prohledali, jestli nemají schované zbraně, a usadili je na zem. Přidali jsme k nim i Tadeusze, který na zbytek svých mužů vrhal vzteklé pohledy. Pro jistotu jsem mu nechal svázané ruce.
* * *
Sedl jsem si na jednu bednu z nákladu, který jsme vyskládali z aut, a nechal se od Alice konečně ošetřit. Nejhorší bylo, že mi došly doutníky, takže jsem akorát bolestí zatínal zuby a úlevně mlátil pravačkou do bedny.
„Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku,“ prohlásila, když mi z ramene vyndala kulku a třemi stehy ránu zašila.
„Já vím,“ zabručel jsem.
„Musí vám to pak ještě zkontrolovat doktor,“ dodala a vylovila z tašky obvaz, kterým mě začala zkušeně štupovat.
Další zabručení jsem polknul, protože z jednoho náklaďáku vynesli něco podivného.
* * *
Prošli jsme řadou osvobozených otroků. Bylo jich docela požehnaně, něco kolem pětačtyřiceti. Většinou mladé ženy a muži do dvaceti let. Ti mají koneckonců největší hodnotu. Tři lidé byli zranění. Schytali nějaké zbloudilé kulky během přestřelky.
„Našli jsme ji u beden s nákladem mimo ostatní otroky,“ oznámil Ryan. Kontrolu otrokářského nákladu jsem nechal na něm. Byl jsem rád, že žiju.
Šlo o dívku. Velmi hubenou a docela malou – maximálně sto padesát centimetrů. Měla na sobě kus hadru, který vypadal jako noční košile. Svázali ji do kozelce, ruce a nohy pevně k sobě. Ryan s Crashem ji vynesli z náklaďáku a opatrně položili na zem.
„Žije?“ zeptal jsem se.
Ryan jenom pokrčil rameny.
Vytáhl jsem nůž, ještě na něm byla černokabátníkova krev, a uvolnil dívce pouta. Musela je mít na sobě opravdu hodně dlouho. Provazy na rukou se jí zařezaly až pod kůži. Když jsem je sundával, odtrhávaly se strupy a z obnažených ran vytékala krev.
„Water,“ zašeptala anglicky.
Tomuhle slovu rozuměl i Starej Richard, který postával a poplivával vedle. Odskočil k jednomu z náklaďáků a pak odběhl k velkému zásobníku pitné vody načepovat do své feldflašky.
„Hej!“ zařval jsem na nejbližší otrokyni, skoro třicetiletou černovlásku v umaštěných šatech. Jako většina z jejího hloučku i ona fascinovaně zírala na svázanou dívku. „Co je zač?“ dodal jsem.
Jen pokrčila rameny. Stejně nechápavě se tvářili i ostatní. Někteří při tom zírali do země.
„Water,“ řekla znovu, tentokrát už o poznání důrazněji.
Naštěstí se vrátil Richard a přiložil jí láhev k ústům s popraskanými rty. Hltavě polkla první
doušek vody a zakuckala se.
„Ne tak hladově, holčičko,“ sklonil jsem se k ní a podržel ji za špinavou bradu. Teprve teď jsem si uvědomil, že není odněkud z Kavkazu, jak mě na první pohled napadlo, ale je to čistokrevná
Japonka.
Zvědavě se mi podívala do očí a pak jsem na zádech ucítil její ruku.
* * *
Na to, jak zdevastovaně vypadala, byla neskutečně rychlá. Vymrštila se do pokleku a přitom mi z pouzdra na zádech vytáhla nůž. Pak zavrávorala, odrazila se a vyskočila na obě nohy.
Otočil jsem se a instinktivně tasil revolver. Ryan s Crashem udělali to samé. Namířila směrem ke mně špičku nože a pomalým krokem ustupovala. Přitom klopýtala, jak ji ještě před chvílí spoutané nohy neposlouchaly. Vrátil jsem pythona zpátky do holsteru.
„Hej, holčičko, neublížím ti,“ řekl jsem anglicky a rozpřáhl ruce v bezbranném gestu. Japonka na mě zamhouřila oči a rychle se rozhlédla kolem nás. Neměla moc kam ustupovat. Na jedné straně postával roztažený chumel otroků, vzadu zajatci a zbytek prostoru zaplňovali naši chlapi. Přesto dál pokračovala směrem k sedící skupince otrokářů.
Postupoval jsem za ní.
„Nic se ti nestane. Jsme vojáci Armády České republiky. Dodržujeme všechny naše staré civilizované zákony. Vezmeme tě do Brna do nemocnice,“ říkal jsem uklidňujícím hlasem. Dvakrát zavrávorala, ale vždycky se udržela na nohou.
Konečně jsem si ji také mohl prohlédnout. Tělo měla plné jizev. Pod špínou se rýsovaly nějaké staré, už zahojené rány. Nejvíc ale byly vidět ty nové, pokryté špinavými strupy. Některé z ran měla zanícené. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, i když těžko říct. Japonky obecně vypadaly celý život tak na osmnáct, takže klidně jí mohlo být sedmnáct, stejně jako padesát let.
„Mám ji střelit do nohy?“ zeptal se Ryan. Postupoval kousek za mnou, v pravačce svůj DW 715.
Zavrtěl jsem hlavou. „V tomhle stavu bys ji mohl definitivně odrovnat. Ti zmrdi jí dali co proto, nechci být ten, kdo jejich práci dokončí,“ vysvětlil jsem. Ryan jenom pokrčil rameny a zasunul revolver do pouzdra.
„Hele, tohle je fakt blbá situace. Já tě nenechám samotnou tady v divočině, protože bys nepřežila. Prostě mi vrať tu kudlu a nech si od nás pomoci,“ pokračoval jsem po chvíli. Přitom jsem nenápadně sledoval Alici, která se obloukem přiblížila k zajatcům. Jestli tu holku může někdo bezpečně odzbrojit, pak jedině ona.
Otrokáři to všechno v tichosti sledovali s vytřeštěnýma očima. Jenom Tadeusz Bartowszký sebou začal zběsile zmítat, jako by se chtěl vyprostit z pout. A v tu chvíli Japonka znovu zavrávorala a upadla. Alespoň tak to na první pohled vypadalo. Svalila se na zem, ale hned se přetočila na bok a pak ještě třikrát. Díky tomu se vmžiku ocitla v blízkosti šéfa otrokářů. Strašlivě zařval. Ostatní chlapi se zvedli a rozběhli pryč.
  * * *
Chvíli jsem netušil, co se to, zatraceně, děje. Nejdřív to vypadalo, že jí chce otrokářský boss ublížit, pak, že spolu byli domluvení, aby jim pomohla utéct, ale bylo to jinak.
„A do prdele,“ vydechla Alice a několika přískoky se ocitla u Japonky. Rozběhl jsem se za ní.
* * *
Bartowszký krvácel a Japonka se usmívala. Po rukou jí stékala jeho krev. Vrazila mu nůž nejdřív mezi nohy a pak do břicha. Zkušeně jej několika tahy rozpárala, takže se z něj vyvalily vnitřnosti a zbytek toho, co měl dneska k obědu. Tuším, že to byly fazole s kousky zubřího masa.
Alice dupla Japonce na ruku s nožem a zaklekla ji tak, že se nemohla hýbat. Při tom všem na obě stříkala krev umírajícího otrokáře.
* * *
Vypálil jsem dva náboje do vzduchu.
„Stát!“ zařval jsem na utíkající zajatce. Poslechli. Ryan je pak pochytal a nahnal na nové místo, kde si lehli na břicha a ruce dali za záda. Já mezitím dorazil k bílé vlajce a kaluži krve pod mrtvým Bartowszkým. Vylovil jsem z něj svůj nůž a očistil ho do jeho černého kabátu. Teď už mu stejně nebude k ničemu.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se nasupeně Japonky. Pod Alicinou kontrolou se nemohla ani pohnout.
„Tobě nemusím nic vysvětlovat,“ odpověděla.
Po dřívější plachosti nebylo ani památky. „Doveď mě k veliteli vojenské posádky. On je jediný, komu se hodlám zpovídat,“ dodala panovačně.
„Ehm, holka,“ zakroutil jsem hlavou, „tohle bude na dlouhý vysvětlování.“

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711