RETRORECENZE: Ivan Kmínek - Utopie, nejlepší verze

Článek od: Jan Křeček - 30.08.2017

Chlast, to není jako bojovat s příšerami!

Daleko za městem, na kamenité planině poblíž Propasti Výkřiků, jsem našel unavenou starou břízu a na její spodní větev pověsil provaz. Přivalil jsem veliký balvan. Stoupl jsem si na něj. Vložil jsem hlavu do smyčky. Řídkou korunou stromu prosvítal Měsíc. „Světe!“ zvolal jsem a můj hlas se nesl planinou jako Cháronův vzdech. „Světe, proč jsi takový?“ Odpověděl mi jen vítr. Černý vítr, jenž se plazil při černé zemi.
Pak jsem špičkou boty odvalil balvan a mé tělo začalo neodvolatelně klesat.

(str. 7)

Co si budeme povídat, knihy, které začínají sebevraždou hlavního hrdiny, existují. Ovšem, co si budeme povídat, není jich mnoho. Utopie, nejlepší verze s podtitulem Zábavné panoptikum, tematicky zaměřené na odvěký boj dobra proti dobru Ivana Kmínka (1953–2013) je svébytný, plně fungující román – a zároveň soubor pastišů, postmoderní groteska – a zároveň příběh s filosofickým rozměrem; zběsilá akční jízda – a zároveň přemýšlivý text s humanistickým poselstvím. Příběh je v základu prostý: s pojišťovacím agentem Viktorem Kaminským se setká Martin Larden, jehož zaměstnání je nejasné, ale jehož schopnosti jsou vpravdě nadlidské, aby zjistili víc o světě, ve kterém žijí.

Jsi machr, Martine, ale v tomhle zatím amatér. Chlastat, to není jako bojovat s příšerami!
(str. 31)

Román je v první řadě neskutečně vtipný. Svěží, inteligentní humor je postaven především na absurdních dialozích – na začátku se obě ústřední postavy poprvé v životě setkají, aby Viktor v následujících okamžicích vylíčíl Martinovi celý svůj dosavadní život, aby skončili přísahou, že neustanou, dokud nezjistí, kdo jsou a odkud přichází. A do toho se rychle proměňuje scéna – neméně absurdně. Už během zmíněného rozhovoru musí například Martin svést souboj se šavlozubým tygrem rodu Machairodus. Skládající se mozaiku utopického světa po jaderné katastrofě neustále doplňují prostřihy jakoby z akčních filmů. Čtenář tedy dostává dobrodružný příběh, který nenudí, který je vtipný a který je především velmi chytrý – chytrý v tom, jak se jeho jednotlivé složky doplňují, chytrý v celkovém vyznění.

Dokument č. 14 (Slohové cvičení žáka specializované základní školy J. Schulze na téma „Až budu programátorem“)
Až budu programátorem, budu dělat dobré lidi. Tito dobří lidé dají do huby Exnerovi, až mu poteče malinovka, protože Exner je pěkný blbec. Své funkce nikdy nezneužiji.

(s. 101–102)

Má to tedy něco z Havlových her, z nejistoty románů P. K. Dicka, z akčních scén béčkových filmů a z humoru někde mezi Saturninem a Stopařovým průvodcem po Galaxii. Za tímto pozlátkem prosvítají zásadní otázky – co je lidský život? Nejsme všichni nějakým způsobem naprogramovaní? Existuje osud? Nebylo by lepší, kdybychom mohli své životy přepsat tak, abychom byli spokojení? A chtěli bychom se nechat přepsat? Byli bychom to pak ještě my? Pokud bychom si mohli naprogramovat „nejlepší z možných světů“, byl by skutečně nejlepším? Utopie, nejlepší verze popisuje společnost, ve které nechcete žít a o které víte, že nese rysy naší doby – naší doby v roce 1987, kdy byla Utopie dopsána, i naší doby v roce 2017.

„Existenci zmar, budoucí kamaráde Anděli,“ pozdravil mě. „Nastal den tvé zkoušky.“
„Jaké zkoušky?“
„Dnes prokážeš, zda jsi hoden stát se naším členem.“
„Jenže já se nechci stát vaším členem,“ oponoval jsem.
„Možná, že o tom ještě ani nevíš. V bufetu U Matyáše jsi však jasně předvedl, že jsi podvědomý příznivec destrukce bytí.“
„Byl jsem jako slíva.“
„Budoucí kamaráde Anděli, nesnaž se mě naštvat,“ řekl Archanděl. „Nebo ti rozbiju hubu.“
Ta slova mě ubezpečila v tom, že bude lépe neodporovat.

(s. 82)

Utopie, nejlepší verze vyšla dvakrát – jednou v roce 1990 ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví, podruhé v roce 2006 v Tritonu. Co si budeme povídat, skutečně kvalitní (ve smyslu stylistiky, lexika, myšlenky, schopnosti zaujmout – a to jsme samozřejmě pominuli mnohé další faktory) knihy na české fantastické scéně najdete. Ale, co si budeme povídat, není jich mnoho. Tohle je jedna z nich. Pokud vám unikla, někde si ji sežeňte, stojí to za čtení.

Utopie, nejlepší verze
Ivan Kmínek
Nakladatelství: Středočeské nakladatelství a knihkupectví
Počet stran: 248
Rok vydání: 1990
Cena: 22 Kčs

Více o Utopii, nejlepší verzi:
- povídání o původní verzi, resp. posudek na knihu z roku 1985, autorem je Zdeněk Rampas: http://interkom.vecnost.cz/1992/19921215.htm
- recenze (slabší), pod kterou je ale zajímavá diskuze: http://www.fantasyplanet.cz/literatura/knizni-recenze/utopie-nejlepsi-ve...
- taková rozsáhlejší poznámka z Interkomu: http://interkom.vecnost.cz/1991/19910863.htm
- povídání o Ivanu Kmínkovi od Aleše Langera, autora Průvodce paralelními světy: http://interkom.vecnost.cz/1994/19941267.htm
- recenze Jiřího Popiolka: http://www.casopisxb1.cz/aktuality/zijeme-v-nejlepsim-z-moznych-svetu/
- recenze Evy Hauserové je v Ikarii 04/1990
- recenze Pavla Kosatíka je v Ikarii 05/1991
- nekrolog napsaný Janem Vaňkem jr. je k dispozici zde:
http://www.fantasyplanet.cz/uncategorized/zemrel-ivan-kminek-vyzkumnik-a...

Přidat komentář