ROZHOVOR: Siri Pettersenová

Článek od: Monika Riesová - 15.12.2017

Trilogie Havraní kruhy je výtečná norská fantasy, jejíž třetí díl s názvem Síla před nedávnem vyšel v České republice. Při té příležitosti autorka Siri Pettersenová navštívila Prahu a kromě jiného poskytla tento rozhovor.


K fantasy máte velmi blízko. Jaký je Váš oblíbený příběh?

Oblíbených knih z žánru fantasy by bylo strašně moc, a to různých typů i v rámci žánru. Já čtu skoro všechno, co mě zaujme. Důležitou knihou pro můj vývoj, kterou jsem četla, když jsem vyrůstala, byla Trůn z dračích kostí od Tada Williamse, která je hodně barvitá, epická a vyloženě high fantasy. Ta vlastně ovlivnila moje rozhodnutí stát se spisovatelkou. Potom k mým oblíbeným knihám určitě patří Mistborn a také Dcera kostí a dýmu od Laini Taylor nebo Half Bad od Sally Green, tu jsem přečetla během jediného dne. A teď jsem si ještě vzpomněla na jednu úžasnou urban fantasy, která se jmenuje Written in Red od autorky Anne Bishop a ta je opravdu neobvyklá, má takový skoro až postapokalyptický nádech a utkvěla mi v paměti natolik, že na ni nemůžu zapomenout.

Překvapil Vás úspěch trilogie Havraní kruhy?

Ano, velmi. Nikdo to nepředpokládal. Lidé kolem mě má očekávání spíše snižovali a říkali mi, že se to nemusí moc dobře prodávat, že je to má prvotina a že bych v to neměla vkládat příliš velké naděje. Takže myslím, že tomu, co následovalo, nevěřil vůbec nikdo a byl to pro všechny velký šok.

Knihy jsou úspěšné i díky skvěle napsaným postavám. Inspirovala jste se reálnými lidmi, nebo je to čirá fantazie?

V podstatě každá postava má něco ze mě, ale nedá se říct, že by některá z nich byla vyloženě inspirovaná někým konkrétním. Objevují se tam podoby lidí, které jsem potkala, o kterých slýchám nebo jsem o nich četla, ale myslím si, že by se tam nikdo nepoznal. Až tedy možná na jednu postavu a tou je Svarteld, mistr Kolkaggy, tam mě dost výrazně inspiroval můj dřívější bojový trenér, který je taky černoch a stejně jako Svarteld je velmi nemilosrdný. V první knížce je scéna, kde Rime chce Svartelda požádat o laskavost a bojují spolu, a když boj skončí, tak Svarteld Rimemu řekne:„ Ukliď tady po sobě tu krev a pak za mnou přijď a promluvíme si.“ Tak to se skutečně stalo právě na jednom z tréninků taekwonda, kdy jednomu z účastníků začala po úderu téct krev z nosu a můj trenér tomu dotyčnému řekl:„ Ukliď tu krev z podlahy.“ Vůbec se nestaral, jak mu je!

Kde se vzal nápad odlišit aetlingy od lidí právě ocasy?

Ocasy mají aetlingové proto, že to je něco, co já považuju za naprosto super sexy, podobně jako třeba tesáky u upírů nebo špičaté uši u elfů. Jsou inspirovány postavou z norské lidové slovesnosti, která se jmenuje Huldra, což je bytost, která je v Norsku každému známá. Bývá to žena, která je nesmírně krásná, svádí muže a zavádí je do lesa, kde zabloudí a to znamená jejich zkázu. Nepoužívám v knihách slovo huldra, ale ta inspirace je tam zcela zjevná, hlavně pro skandinávské čtenáře. V souvislosti s touto otázkou si vzpomínám na jednu úžasnou, lehce erotickou sérii Sága prokletých od Margit Sandemo, která vycházela v osmdesátých a devadesátých letech a ve skandinávských zemích to byl naprostý bestseller. Celkem to bylo 47 knih a 33.díl je obzvlášť erotický, vystupuje tady démon, který má ocas a je neuvěřitelně sexy. Já jsem tuhle knihu četla, když mi bylo asi sedmnáct a od té doby je prostě muž s ocasem sexy.

Hirka je poněkud netypická hrdinka. Hned v první knize je výjimečná tím, že vlastně nemá schopnosti, které mají všichni ostatní, což je ve fantasy trochu netypické. Byl to záměr napsat to naopak než bývá ve fantasy zvykem?

To je velmi zajímavá otázka, protože to nebylo něco, co bych si nějak rozhodla předtím, než jsem začala psát. V podstatě ve fantasy mají autoři tendenci obdařovat hlavní postavy nadpřirozenými schopnosti, ale mně se to nějakým způsobem nezdálo, nelíbilo a vlastně jsem měla svět, kde tu v uvozovkách nadpřirozenou schopnost mají všichni, takže to v podstatě nic nadpřirozeného nebylo. O to horší bylo, že Hirka tuto schopnost, kterou mají úplně všichni ostatní, neměla. Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila, jsem měla ten svět načrtnutý, a došlo mi, že je to vlastně dobrý motiv a že chci, aby Hirka byla taková. Psaní trošku připomíná rýžování zlata. V řece je spousta zlatých valounků, ale vám se nepodaří najít všechny, najdete jenom něco. Pro mě je psaní něco podobného, mívám spoustu nápadů a spoustu různých motivů, ale ne všechno se samozřejmě do toho příběhu dá zakomponovat. Takže tohle byl jeden z těch šťastných zlatých valounků.

Co bylo na psaní Havraních kruhů nejtěžší?

Asi nejhorší okamžik pro mě nastal ve chvíli, kdy vyšla první kniha, tedy Ódinovo dítě, a já jsem měla pracovat na druhém dílu a vlastně jsem vůbec nevěděla, jak to bude pokračovat a jestli dokážu naplnit očekávání čtenářů. Bylo přede mnou takové neurčité prázdno, měla jsem v hlavě dvě tři klíčové scény, ale to bylo tak všechno. A věděla jsem, že kniha je nahlášená na příští rok, tak jsem na sobě cítila hrozný tlak. Takže nejtěžší pro mě vlastně bylo se izolovat od toho očekávání.

Co podle Vás stojí za úspěchem této série?

To je poměrně obtížná otázka, ale myslím si, že se tady setkalo hned několik faktorů. Byl to správný produkt, ve správný čas a napsaný tím správným způsobem. Takže všechny důležité okolnosti klaply, a asi tím nejdůležitějším byla cílová skupina, tedy čtenáři, kteří si k sérii našli cestu. Čtenáři fantasy jsou nesmírně oddaní, a pokud se jim něco líbí, tak jim rozhodně nechybí nadšení. Oni o knize informovali své okolí, sdíleli svůj čtenářský zážitek na sociálních sítích, začali vytvářet různý fanart - jako tetování, záložky s motivy, i nějaké kovářské výrobky a tak podobně, a tak tomu neuvěřitelně pomohli.

Jak je možné, že se grafička stane spisovatelkou? Kdy nastal ten zlom?

Já to nikdy nevnímala jako nějaký velký rozdíl. Pro mě je nejdůležitější vyprávět příběh a není zas tak podstatné, jakým způsobem. Může to být prostřednictvím knihy, může to být prostřednictvím komiksu, seriálu, nějaké animace, počítačových her, případně i her na hrdiny. Tohle všechno je vyprávění příběhů a je to pro mě v podstatě totéž. Když jsem byla malá, tak jsem něco psala a vždycky ty příběhy pro mě byly spojené s ilustrovaným doprovodem. Pak jsem jako náctiletá psát přestala a začala jsem se zabývat hlavně designem, ale měla jsem jasno v tom,  že bych jednou chtěla napsat knihu. I když píšu, tak mám v hlavě obrazy nebo představy toho, o čem píšu, a to je vlastně můj způsob, jak to vnímám.

Je něco, co byste napsala jinak?

Ano a bylo by toho hodně, obzvlášť co se týká Ódinova dítěte, protože to byla moje první kniha a člověk se v tom procesu psaní a vymýšlení příběhů stále učí, takže tam cítím největší rezervy. Kdybych tu šanci měla, tak bych to asi napsala dost jinak. Ale člověk asi nikdy není úplně spokojený s tím, co vytvořil. Vždycky, když to čte, tak tam najde nějaké chyby nebo nedokonalosti, ale nejde pracovat na jedné věci celý život, takže se s tím musíme smířit. Když ale třeba čtu na internetu citace z té první knihy nebo když jsem pracovala na anglické ukázce a byla nucena jít zase zpátky  do hloubky, měla jsem při tom takový nepříjemný pocit, že to mohlo být lepší.

Obálky jste si navrhovala sama a jsou takové lehce bizarní. Měla jste od začátku jasno, jak budou obálky vypadat, nebo za tím stálo dlouhé rozhodování?

Když jsem odeslala svoji první knihu do nakladatelství, tak jsem k ní rovnou přiložila i návrh obálky a řekla jsem jim, že nemám žádné zkušenosti s psaním, takže jsem otevřená jejich připomínkám a komentářům, a pokud by chtěli něco přepsat nebo vynechat, tak s tím nemám problém, ale že na design mi sahat nebudou. Byla jsem si tou obálkou hodně jistá, protože to byla moje práce, takže i když jsem nikdy předtím vyloženě design knihy nedělala a nevěděla jsem, co všechno by taková obálka měla obsahovat, co se třeba doporučuje nebo nedoporučuje, tak jsem chtěla vytvořit něco vlastního. Chtěla jsem, aby to bylo jednoduché, aby to byl poutavý obrázek a celá ta obálka tak působila ikonicky, zkrátka aby vyprávěla příběh sama o sobě a vzbuzovala tak zvědavost. Já opravdu nesnáším takové ty obvyklé fantasy obálky, kde máte spoustu klišé. Většinou je to nějaká koláž, kde se vyskytuje hlavní postava, třeba nějaký rytíř s mečem, pak je tam například drak a v pozadí se tyčí hrad. Když se pak na to podíváte, tak vůbec nevíte, o čem ta kniha je. A já jsem chtěla přesný opak. Chtěla jsem, aby ta kniha promlouvala sama o sobě už samotnou obálkou.

Trilogie Havraní kruhy je skončena. Co chystáte nového? Bude nějaká další kniha nebo série? Vrátíte se do světa Havraních kruhů?

Od Havraních kruhů už jsem jednu knihu napsala. Je to kniha pro děti, která se jmenuje Bobla, což by se dalo přeložit jako Bublina (pozn. u nás zatím nevyšla), a je to něco mezi pohádkou a fantasy pro děti okolo 10 let. Tato kniha vyšla v Norsku před dvěma měsíci a souběžně jsem pracovala a pracuji na nové fantasy sérii, která v podstatě navazuje na Havraní kruhy, ale měla by na nich být nezávislá. Čtenáři, kteří trilogii četli, budou schopni vidět souvislosti, a zároveň ti, kteří to nečetli, nebudou ztraceni. Bude to nezávislá série tří knih, která se bude odehrávat ve stejných světech, ale s úplně jinými postavami. V Norsku by první kniha měla vyjít v roce 2019.

Údajně se chystá film na motivy Vašich knih. Budete se na něm nějak podílet?

Ano, zfilmování mé trilogie se chystá, před rokem jsem prodala autorská práva norské filmové společnosti a oni mi tehdy řekli, že premiéru v norských kinech můžu čekat tak nejdřív za pět až šest let. A to proto, že to je velmi náročný projekt, na který je třeba sehnat spoustu peněz a filmová branže je poněkud nevyzpytatelná. Vždycky se může něco stát a realizaci projektu překazit. Ale samozřejmě doufám, že to dobře dopadne a bude z toho dobrý film. V současné době se pracuje na scénáři, zatím jsem ho ale nečetla. Do tvorby scénáře nejsem přímo zapojená, protože na to nemám čas, takže to svěřili někomu, kdo filmové scénáře píše a má s tím zkušenosti. Čeho bych se chtěla zúčastnit, je vizuální stránka, to je můj obor a je to pro mě hrozně napínavé, zajímavé a taky děsivé, co z toho bude.

Je něco, co byste chtěla vzkázat svým čtenářům?

Ano, rozhodně. Moji čtenáři jsou strašně důležití a udělali pro šíření mých knih mezi další čtenáře strašnou spoustu práce. Mnoho z nich nezná žádné hranice, nechávají se tetovat, vyšívají s motivy z Havraních kruhů nebo pletou rukavice, malují a všechno možné. Myslím si, že mám jedny z těch nejoddanějších fanoušků, a chtěla bych jim strašně moc poděkovat. Nemají vůbec ponětí, jak je to pro mne důležité a co to pro mne znamená. A kdybych měla trošku srovnat přijetí trilogie v různých zemích, kde byly Havraní kruhy přeloženy, tak ve Skandinávii máme zvyk být citově umírněnější. I když jsou fanoušci nadšení, mluví především o knihách, říkají milujeme tvoje knihy, ale když jsem tady v České republice nebo v Polsku, tak se ta pozornost od knih obrací přímo ke mně a fanoušci mi říkají milujeme tebe, a to je pro mě strašně dojemné. Hrozně si toho cením a každopádně čtenářům strašně moc děkuju za jejich aktivity.

Líbí se vám v Praze?

Ano, Prahu zbožňuju, je to úžasné město. Je tak středověká, má spoustu monumentálních budov a je prostě krásná. My v Norsku nemáme moc takové té starší výstavby, takže to na mě tady působí ohromně. Celková atmosféra je v Praze taková trošku strašidelná a tajuplná. Když to srovnám s norským Trondheimem, kde jsem dřív bydlela a který má hodně středověký ráz, tak tam máte pocit, že by tam klidně mohli žít Vikingové, zato v Praze zas máte pocit, že by tady mohli žít upíři :-).

 

Přidat komentář