Obrázek uživatele Hanina

Historie

Členem již
7 let 9 měsíců

Moje příspěvky

Výhodou dlouhých sérií je čtivost a sympatické postavy, které nám přirostou k srdci. Nevýhodou jsou slabší díly. Najdeme je většinou u všech cyklů. Devátý díl Školy noci tak trochu bohužel do této kategorie spadá.

Bryan Lankford je nejmladším, nevtipnějším a nejzajímavějším ze synů svého otce. To ale není úplná pravda. Je také nejproblémovějším. Jeho prohřešky spočívají zejména v lezení do postelí neprovdaným děvčatům a v následných šarvátkách s jejich vzteklými příbuznými. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a Bryan je svým otcem vyděděn a nejbližší lodí poslán do Nového světa.

Kvothe dál pokračuje ve výuce sympatie, zachovává si staré přátele a pěstuje stará nepřátelství, stále má plnou hlavu Denny... A když už to začíná nudit, přijde osvěžující změna. Kvothe opouští univerzitu, za zády nechává město Tarbean a vydává se do světa sbírat zkušenosti.

Jmenoval se Paragon. Dlouhé roky ležel jako velryba vyvržený na pláži. Vítr mu čechral vlasy a slunce se vpalovalo do jeho prázdných očních důlků. Občas v něm někdo přespal. Třeba Brashen Trell. Nebo Althea Vestritová. A zvláštní slabost pro něj měla jedna podivná umělkyně. Krutý osud mu nedopřál najít klid ani ve smrti. Jak se příďová figura na oživlé lodi může zabít? Nijak! Ale může zešílet.

/Aneb co všechno se dne 24. ledna 2013 semlelo. Jako správný paparazzi, který nesmí u ničeho chybět, mám za sebou kulturně nabitý čtvrtek.

Kobka byla malá, studená a na první pohled prázdná. Teprve, když za námi zapadly magií opředené dveře, uvědomila jsem si, jak úžasným místem byl Rjabašův květ, kde jsem vyrostla. Tam mně vědomě nepůsobili fyzickou bolest, neznásilňovali duši a netýrali mozek. Nebo to aspoň neměli tak vymakané. 

Kvotha si záhy zamilujete. Budete mu fandit a bát se – když už ne o jeho život, protože většina příběhů je v ich formě, tak aspoň o ztrátu jiných neméně cenných hodnot. Jako je třeba láska. Nebo sebeúcta. Nebo sny. A také poněkud prozaičtější peníze. Bez nich se nedá existovat v žádném světě a zadlužit se... Dejte pokoj! To je nepříjemné v každé době a pro kohokoliv.

Zloděj Ilmar, noční čarodějka a letkyně Helena, hromotluk Arnold a jeptiška Luisa – ti všichni jsou vinou prince Marcuse v pěkné kaši. Dočtení prvního dílu Chladné břehy tak ve mně zanechalo spoustu otázek. Přinese závěrečný díl dilogie kýžené rozuzlení? A kdo je vlastně Marcus?

Silva Viktorina Baro je zrůda. Je stará – alespoň podle dobových měřítek. (Je jí dvacet šest.) Je tlustá – podle svých vlastních měřítek, i když mužská část jejího okolí tvrdí opak. Neumí to se zbraněmi. Je to intelektuálka s výraznou slabostí pro historii tajemných a nebezpečných lokalit. A nikdy nespala s mužem, se ženou, dokonce ani s goblinem. Čili pravý opak drsňaček, na jaké jsme v posledních letech zvyklí.

Mají jasně zářivou obálku a rozhodně nejsou chladným čtením. Pokud vás ale plachetnice Milana Fibigera naláká na námořní dobrodružství, poněkud vás zklamu. Kdepak vážení, ne o plachtění, ale o létání je tato kniha. Budete se těsnat v kabině kluzáku, který poslouchá pouze jediného člověka, šplhat po vrcholcích mraků a spolu s hlavním hrdinou křičet: „Heleno, Heleno!!“

Stránky