Obrázek uživatele Petr Simcik

Bio

Stručné bio

Webmaster a webdesigner se zálibou ve čtení spousty písmenek, nejlépe složených v akčnější sci-fi román.

Co na sebe dál práskl/a:

Oblíbený styl - postapokalyptická scifi. Mám rád tu idylku zřícených velkoměst, obrovských opuštěných prostor a odkazů na časy, které odvál radioaktivní vítr.
Na druhou stranu, žít bych v tom nechtěl. Maximálně se tam vypravit na pár dní s foťákem a brokovnicí.

Rád se ale pustím do čehokoli. Epická fantasy, space opera, komiks...  Mým posledním objevem je Usagi Yojimbo, králík dbalý samurajské cti s proklatě rychlým mečem.

A ještě foto, to abyste mě poznali, když se potkámě někde na CONu :)

Moje osobní / i jiné www stránky:
http://www.petrsimcik.cz

Historie

Členem již
9 let 6 měsíců

Moje příspěvky

Uběhlo zhruba půl roku a děti se mohou těšit z nového šmoulího příběhu. Ano, čtete správně, nový sešit Šmoulové na plovárně obsahuje na rozdíl od předchozího "jen" jeden celistvý příběh. Když jsem napsal děti, myslel jsem tím samozřejmě děti všeho věku, a navíc tvrdím, že Šmouly na plovárně tentokrát výjimečně ocení i dospělí.

Metro 2034 je jiné než jeho předchůdce, je více o příběhu, o motivaci postav, která je poměrně uvěřitelná i pochopitelná. Najednou nestojíme za zády mladíčkovi, který vyrůstal v podzemí, ale člověku, jenž zažil konec civilizace, při níž se vypařila i jeho rodina a musí s tím žít. Navíc sledujeme více příběhových linií, které jsou někdy lépe někdy hůře propletené.

Předem sděluji, že zářijová XB-1 patří mezi ty slabší, ovšem ve vztahu k předchozím číslům to vůbec nemusí být záporné hodnocení.

Hned při prvním pohledu na červencovou XB-1 mi něco říkalo, že bude stát za to. Jednak se konečně povedlo trefit se do esteticky přijatelných barev a ilustrace Martina Zhoufa patří k těm nejlepším v tomto roce (což je samozřejmě čistě subjektivní záležitost), ale hlavně tituly zahraničních povídek vzbudily neutuchající zvědavost. Měly na mě zkrátka stejný účinek jako titulky “Rytmu života” na moji babičku.

Živí se lidskými pocity. Obklopují se otisky lidských věcí. I svou podobu přebírají z lidských snů – a taky z nočních můr. Mají zuby a drápy. Mají andělské tváře i temná křídla. Mají liščí oči. Provázejí nás od nepaměti, vskrytu a potají, daleko, a přesto věčně s námi; v jiné rovině skutečnosti, za hranicí tenkou jako smyčka z hedvábí, ve světě, který je odleskem a stínem světa lidí...

Nestává se to často, prakticky vůbec, aby v XB-1 měly v povídkové tvorbě převahu ženy. A přesně to se stalo v červnové XB-1.

Svoji čtenářskou dráhu jsem jako mnozí začínal v knihovně svých rodičů, resp. v mém případě otčíma, který byl vášnivým hromaditelem všeho co zrovna "frčelo". (tenkrát se ještě neříkalo Free, Cool a IN.)

Oproti předchozím dvěma číslům se pětková XB-1 vytáhla v zahraniční sekci hned se třemi povídkami. Dvě z nich jsou z ranku science fiction, poslední bych pak řadil mezi pohádky, když zavřu obě oči, tak fantasy, ono se koneckonců rozdíl mezi těmito žánry dá docela dobře setřít.

Z toho, že v  XB-1 v zahraniční sekci najdeme málo povídek, se nám postupně začíná stávat trend. Není to zaplaťpánbůh tím, že by se krátil prostor, jen se začínají na úkor kratších děl prosazovat novely. Minule to byl Erdmanův nexus a jedna opravdu krátká povídka, tentokrát se dočkáme už jen jednoho zástupce zahraničí, a sice Teda Chianga s novelou Životní cyklus softwarových objektů.

Přiznám se vám bez mučení. U Poslední kolonie jsem se bavil stejně dobře jako u obou předchozích dílů KOSovské trilogie Johna Scalziho. I přesto se ale u tohoto dílu člověk neubrání pocitu, že je něco špatně.

Stránky