#1830: Fatale 2: Ďábelská záležitost - 75 %

Comics Blog - 7 hodin 13 min starý

Fatale 2: Ďábelská záležitost (Fatale 2: The Devil's Business)Vydalo nakladatelství BB/art v brožované vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako čísla 6 až 10 série "Fatale" u Image Comics. Souborné vydání vyšlo poprvé v roce 2013. České vydání má 136 stran a prodává se v plné ceně za 399 Kč.
Scénář: Ed BrubakerKresba: Sean Phillips
Na pokračování komiksu "Fatale 1: Smrt je mi v patách" jsme si museli chvíli počkat, protože už to je skoro rok, co první díl vyšel. Ale to čekání se celkem vyplatilo, protože ani druhý díl není špatný, i když ty vyloženě hororové prvky zde trochu ustupují a do popředí se dostává noir, který Brubaker i Phillips umí velmi dobře. A co budu povídat, sám ho mám velmi rád. Trochu mě ale mrzelo, že ta hororová rovina se zde více neodvíjí, jen jsou zde nějaké následky toho, co se stalo v prvním dílu. Proto je lepší si komiks "Fatale 1: Smrt je mi v patách" přečíst před tím, než se pustíte do druhého. Přece jen by vám mohlo něco uniknout a nedoceníte tak všechny souvislosti, jež zde mezi oběma částmi jsou.

Vracíme se k hlavní postavě, za kterou můžeme považovat Josephine, ale stejně tak i k Nicholasi Lashovi, jehož příběh sledujeme v současnosti K Jo se vracíme především v minulosti, tentokrát na konci 80. let, kdy také nebyla úplně u ledu, ale zasahovala do určitých událostí. Anebo určité události zasáhly do jejího života, a tak se musela přizpůsobit, jak už to tak ona umí, protože muže ona prostě zvládne. Stačí jim něco říct a oni to pro ni udělají. Však víte, je to skoro jako kouzlo. Je pravda, že některé ženy tohle umí i bez toho, aby vládly nějakou speciální mocí, ale možná ji to ve všech případech nevyjde, sem tam muž neuposlechne. Ale Josephine tohle dokáže. Prostě když něco chce, dostane to. A muži se mohou zbláznit, vlastně by se i zabili, aby ukázali, že oni jsou pro ni těmi vyvolenými. Ač ona vlastně vyvoleného nemá.

Vypadá to, že Jo vlastně ani sledovat moc nebudeme. Příběh Nicholase Lashe se odvíjí v prologu, mezihrách a epilogu a tam na Jo vlastně nedojde. A ani hlavní příběh, nebo tedy ten, co zabírá nejvíce prostoru, jako kdyby Josephine také postrádal. Uběhlo už devět let od masakru provedeného Masonovou Rodinou, ale jako kdyby to pořád bylo živé, jako kdyby si někteří lidé v Hollywoodu oblíbily hrátky, které končí smrtí. Že by si pod tím vším pozlátkem někdo užíval snuff? Tohle má zjistit feťák a rádoby herec Miles, který jen chtěl pomoct svojí kamarádce Suzy. Nebo chtěl jenom dávku? Zapletl se ale do něčeho, čemu nemohl rozumět. A náhodou do toho zapletl i Josephine. Prostě moc velká shoda okolností. Anebo to tak prostě mělo být. Jejich osudy se vrhly do spirály, která musela procházet hodně krvavou cestou.

Na komiksu "Fatale 2: Ďábelská záležitost" sice odešly do pozadí ty fantaskní, lovecraftovské prvky, které se dostaly do popředí v první knize, ale pořád je cítíme, jsou přítomny. To ale vůbec nevadí, protože i tak je příběh pěkně drsný, místy hodně temný. Někdo by asi řekl, že tohle už je spíš thriller, ale ona i ta relativně realistická rovina dokáže být pěkně ostrá. Největší hrůzu si stejně způsobují lidé navzájem, což komiks "Fatale 2: Ďábelská záležitost" jednoznačně podtrhuje. Co se tu odehrává prostě není hezké, a kresba Seana Phillipse to jen podtrhuje. Přitom to skutečně nejhorší tu ani nevidíme. Komiks "Fatale 2: Ďábelská záležitost" je dobrým pokračováním, jež ještě končí tou správnou ranou do zátylku, kterou si prostě užijete. A přitom vás může zamrazit. Co asi bude dál? To je hodně dobrá otázka. Za sebe netuším. A proto se těším.

Komiks "Fatale 2: Ďábelská záležitost" vydalo nakladatelství BB/art, u kterého můžete komiks zakoupit.

Na Comics Blogu najdete recenze na knihy:
"Fatale 1: Smrt je mi v patách"
Kategorie: Bloggeři

Velký knižní čtvrtek je zde

Schefikův blog - 18. Říjen 2018 - 8:49

Už dnes je zde Velký knižní čtvrtek,který na pulty knihkupectví po celé České republice přinese pečlivě sestavenou kolekci knížek, které by neměly uniknout pozornosti čtenářů. Mezi patnácti vybranými atraktivními tituly budou světové bestsellery, očekávané novinky tuzemských autorů, knížky přinášející zábavu, inspiraci, poznání i ponaučení dětem či dospělým. Velký knižní čtvrtek čtenáře tradičně pozve nejen do knihkupectví, [...]

The post Velký knižní čtvrtek je zde appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

#1829: Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců - 45 %

Comics Blog - 18. Říjen 2018 - 8:00

Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců (Guardians of the Galaxy: Guardians Disassembled)
Vydalo nakladatelství Crew v brožované vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako "Guardians of the Galaxy: Guardians Disassembled" v roce 2014. České vydání má 160 stran a prodává se v plné ceně za 369 Kč.
Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Scénář: RůzníKresba: Různí
S knihou "Strážci galaxie 1: Kosmičtí Avengers" jsem byl docela zvědavý, jak se Strážcům bude dařit v téhle sérii. Jednalo se o celkem rozháraný díl, kde nebylo jisté, jak se to vyvine. Druhá díl s názvem "Strážci galaxie 2: Angela" byl docela fajn, ale kvalitou nijak neoslnil. A s komiksem "Strážci galaxie/All-New X-Men: Soud s Jean Greyovou" už to šlo hodně do průměru. Bohužel ani s knihou "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" se toho mnoho nezměnilo a zase dostáváme jedno rozhárané čtení, kde máte pocit, že není důležitý hlavní příběh, ale vedlejší epizody a především to, co se děje v příbězích bonusových. Na těch se nám sice představí různí autoři, ale není to nic, co by vás dovedlo vyloženě odrovnat.

Kniha "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" nezačíná vůbec špatně, protože se zde představuje nový, celkem zajímavý člen týmu. Přidává se k nim totiž Venom, což je postava, kterou budou znát fanoušci i díky celkem povedenému stejnojmennému filmu. Říkal jsem si, že je super, že se k nim přidal, ale pak jsem si po přečtení knihy zauvažoval o to, jestli to skutečně byl přínos, protože v následujícím dění příliš mnoho prostoru neměl. Jenom trochu. Ale trochu toho prostoru měli všichni. Jako kdyby o ně moc nešlo. Přitom se zde událo něco celkem zásadního. Peterův otec se rozhodl, že je se Strážci potřeba konečně zatočit, a tak je rozpustil. Velmi osobitým způsobem, který alespoň vedl k tomu, že každý Strážce dostal svůj celkem specifický prostor. I to se počítá, protože jinak toho moc není.

Rozhodně nemohu říct, že by kniha "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" patřila k tomu nejvtipnějšímu, co jsem četl, i když nějaký ten vtípek zde zafunguje. Ale některé linie jsou prostě špatně vyřešené. Ta Venomova mohla být informačně zajímavá, ale najednou se zasekla. Podobně to mohlo být s Rocketem, ale to tvůrci zabalili nejjednodušším možným způsobem. Pak je zde linie Petera Quilla, která má tak blbou berličku v podobě záchrany, až jsem se divil, že tohle scenáristicky ještě funguje. Ale jasně, super, alespoň se ke strážcům přidala ještě jedna nová postava, jejíž sešit je jako bonus přidán na závěr knihy, spolu s výňatkem ze sešitu "Amazing Spider-Man 654", kde se Flash Thompson poprvé objevil jako Venom ve službách armády. Je to škoda, že to ty scenáristické přešlapy a marketingové potřeby studia Marvel zabíjí.

S knihou "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" se série pomalu dostává do podprůměru, což je škoda sledovat, protože ty postavy v sobě mají potenciál, ale jako kdyby se v tomhle díle nic zásadního nestalo, přitom došlo k velmi důležitým událostem. To, jak byly na hlavní příběh napojeny ty vedlejší epizodky, mi prostě nesedlo. Je to takový guláš, který jen natahuje počet stránek, nemluv o tom, že finále zde vlastně pořádně není, to se odbude někde dále v rámci série. Pokud by kniha "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" měla tak dvojnásobný počet stran, asi funguje lépe, více by se toho stalo, bylo by méně výplně. Takhle ale vládne výplň, která není dějově nijak skvělá. Komiksová Strážci z mého pohledu stále více váznou.

Komiks "Strážci galaxie 3: Rozpad Strážců" zakoupíte na stránkách nakladatelství Crew.

Na Comics Blogu najdete recenze na knihy:
"Strážci galaxie 1: Kosmičtí Avengers"
"Strážci galaxie 2: Angela"
"Strážci galaxie/All-New X-Men: Soud s Jean Greyovou"
Kategorie: Bloggeři

KOMIKS: Reinhard Kleist, Nick Cave: Mercy on me

Agent JFK - 18. Říjen 2018 - 6:33

„V tom tvým světě sázíš všechno na to, abys byl někdo, na koho je lepší dávat si bacha. Někdo, kdo se neřídí pravidly… Hrdina, rebel, psanec… Kapitán prokletý lodi… Rocková hvězda. Hlavně jinej než ostatní.“

Jako uhel černé polodlouhé vlasy, výrazný, na první pohled nepříliš líbivý obličej, nezaměnitelný vokál a legenda rockové scény už více než 35 let. Řeč je samozřejmě o Nicku Caveovi, kterého většina z nás zná převážně jako frontmana kapely Nick Cave & The Bad Seeds. Pod maskou suverénního a ledabylého rockera se toho však skrývá mnohem víc. Reinhard Kleist, německý kreslíř, který už do komiksové podoby převedl například tvorbu a životní příběh Johnnyho Cashe, si toho byl dobře vědom. Rozhodl se proto vytvořit své zatím nejrozsáhlejší dílo Nick Cave: Mercy on me a zasvětit je právě této australské legendě.

Výsledkem je více než tří set stránkový grafický román zachycující životní příběh slavného hudebníka, skladatele, spisovatele, textaře a herce Nicka Cavea. Od útlého dětství až do současné chvíle, stránku po stránce nahlížíme do jeho nitra a postupně odhalujeme, co se skrývá za věčně ztrápeným obličejem rockové hvězdy.
Kniha je originální směskou historických polopravd a odvážných spekulací, štědře prokládanou úryvky z Caveových písní a doplněnou o černobílé ilustrace, které dokonale dokreslují atmosféru celého příběhu. Najdeme v něm smutek, zoufalství, nepochopení, beznaděj a ubíjející závislost, ale zároveň také lásku, vášeň, nespoutanost, odvahu a svobodu. Prostě všechno to, co dělá Nicka Cavea tím, kým je a koho lidé už přes 30 let milují.

Kromě písní z pozdější tvorby, jako například světoznámý duet s Kylie Minoque Where the Wild Roses Grow, nám Kleist představí i Caveovu počáteční punkovou tvorbu a nemalá část je věnována i jeho románu A uzřela oslice anděla. Úryvky a obrazy písní se prolínají umělcovým životem zcela přirozeně a čtenář má při čtení pocit, že skutečně nahlíží do nejinternějších zákoutí duše slavného rockera. Obzvlášť samotný závěr, věnovaný písni Higgs Boson Blues, člověka zcela pohltí.  Najednou je na cestě do Ženevy, na nic si nevzpomíná a projíždí pekelnou krajinou, spolu s Cavem a Robertem Johnsonem a jeho kytarou za deset dolarů, která se mu houpe na zádech… A koho zajímá, koho zajímá co přinese budoucnost?

Nemusíte být ani fanoušci Nicka Cavea, aby se vám kniha dostala pod kůži. A věřte, že pokud je pro vás jeho jméno prozatím neznámé, po přečtení poslední stránky to bude to první, co zadáte vyhledávat do youtube. Protože tohle je opravdu síla. A můžete poté popřemýšlet spolu s námi, zda Nickovi věříte, když tvrdí, že Elisu Day nezabil…

 

Nick Cave: Mercy on me
Autor: Reinhard Kleist
Překlad: Alena Pokorná
Nakladatelství: Argo
Vazba: Pevná
Počet stran: 336
Cena: 498 Kč

 

KomiksZ jiného soudkuR. KleistArgoA. Pokorná
Kategorie: Bloggeři, JFK

UKÁZKA: Miroslav Žamboch, Bakly - Hledání smrti

Agent JFK - 18. Říjen 2018 - 0:37

ANOTACE:

Bakly unavený životem přijíždí do Grafzatzy, jednoho z největších a nejbohatších měst Crambijského impéria. Chce pomoci jedinému člověku, na kterém mu osobně záleží, a přitom plní jednu malou laskavost. S nadáním jemu vlastním umocněném skutečností, že nad další budoucností nepřemýšlí, dělá to, v čem je nejlepší.
Mladá baronesa Münchauzen se snaží zachránit zkrachovalé panství svého děda navázáním obchodních vztahů s bohatými šlechtici a obchodníky. Ve skutečnosti je ale někým úplně jiným a hraje velmi nebezpečnou hru spojenou s magií.
Velmistr Rumělkového klanu se pokouší odhalit tajemství starého magického artefaktu, o němž doufá, že ho dokáže využít jako zbraň v přibližující se globální válce.

 

Kniha vyjde také ve sběratelské verzi v limitovaném nákladu 150 výtisků, podepsaném autorem. K zakoupení pouze na www.tridistri.cz. Cena: 555 Kč. Celá tržba z prodeje této knihy jde na charitativní účely.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.
Prolog

Hrabě Varatchi nalil zbytek obsahu karafy do poháru vybroušeného z jediného krystalu dokonalého bezbarvého křemene. Líbilo se mu pít víno z předmětu pocházejícího z doby předcházející historické paměti, z doby před Velkou válkou. Pohár byl těžký, v prstech chladný, víno v něm mělo jiskru a nějakým způsobem si v něm uchovávalo ideální teplotu. A Varatchi měl pocit, že bílé v něm zůstává chladnější než červené. To však mohl být jen jeho dojem. Přestal přemítat o artefaktech a soustředil se na text před sebou.

Šlo o hlášení agenta Godetů sledujícího Janicka, velmistra Rumělkového klanu. Předchozí hodinu studoval obdobné hlášení agenta Haerenů pověřeného stejným úkolem. Celkový obsah byl prakticky stejný, jednotlivá hlášení pouze jinak interpretovala činnost jeho oblíbence. A právě rozdíly v interpretaci teď analyzoval, protože z nich mohl usuzovat, jaké byly skryté úmysly vůdců jednotlivých klanů. Nepochyboval, že než hlášení dostal, oni osobně ho prověřili a upravili.

Vrátil se ke své předchozí myšlence. Byl Janick jeho oblíbenec?

Vlastně ano. Varatchi oceňoval jeho progresívnost, pragmatickou bezohlednost a samozřejmě závislost na něm samotném. Tu dál posiloval a rafinovaně ho izoloval od všech ostatních čarodějných klanů v jeho službách a probouzel v něm obavy z nich.

Časy se za posledních pár let změnily, už opravdu mohl mluvit o klanech čarodějů ve svých službách. Konvent pro potírání magie a likvidaci čarodějů, po celé století jedna z nejmocnějších organizací, upadal, skutečnou moc neměl už žádnou, zbyla jen formální fasáda.

Napil se a odsunul od sebe svazek listů. Záměry ninjovských vůdců byla jedna věc, tu bude řešit jindy. Jejich agenti mu nezávisle na sobě potvrdili, že Janick s ním stále hraje čistou hru, a verifikovali čaroději předávané informace. V budoucnu však bude muset nějak ověřit, zda i mezi ninji nedošlo k nějaké dohodě. Ověřování informací, to bylo klíčové, jen tak si mohl udržet svou pozici – a získat ještě vyšší.

O tom, o co doopravdy usiloval on, druhý nejmocnější muž světa, asi nikdo neměl ani ponětí. Možná Janick.

Varatchi se znovu napil, přitom s nelibostí pohlédl na své stále kostnatější prsty a skvrny na hřbetech rukou, znaky prozrazující jeho pokročilý věk. Další problém, který musel řešit. Čím se člověk stává mocnějším, tím víc problémů k řešení má, napadlo ho.

Zatáhl za šňůru ukrytou za dlouhým úzkým závěsem splývajícím se stěnou.

Po době stačící připravenému člověku k otevření dveří, překonání prázdného pokoje a otevření dalších dveří se před ním objevil sloužící. Varatchi by si možná vzpomněl i na jeho jméno.

Muž už u něj sloužil dlouho, v poslední době začínal být chromý na jednu nohu, ale snažil se své postižení maskovat. Varatchimu to nevadilo, spíš vyhovovalo. Ten člověk na něm byl ještě o to závislejší, tak dobrou práci by už nikdy nezískal.

„Uveďte velmistra,“ přikázal mu.

Muž neodpověděl, pouze se hluboce uklonil a svými šouravými kroky se zase vzdálil.

Velmistr Rumělkového klanu s rolnicky znějícím jménem Janick se objevil zanedlouho s tenkou složkou papírů v ruce.

„Pane, těší mě, že jste mě přijal,“ provedl formální úklonu a strnul v pohybu.

Varatchi si ho prohlížel. Kromě toho, že jeho oděv byl ušitý z lepších materiálů a na nohou měl kvalitní boty s podrážkou umožňující neslyšný pohyb po palácové dlažbě, se nezměnil. Kupodivu ani nepřibral a jeho oči měly stále ten lehce horečnatý lesk. Všichni informátoři Varatchimu potvrzovali, že Janick je prostě fanatik a za každou cenu se snaží magii co nejvíce porozumět, co nejvíce ji ovládnout. A až dosud se o své informace poctivě dělil se svým pánem. To se o mnohých jiných, k jejich škodě, nedalo tvrdit.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ odpověděl Varatchi stroze.

„Ano, můj pane, myslím, že jsem splnil jeden z úkolů, jimiž jste mě pověřil.“

To Varatchiho zaujalo, málokdy jeho služebníci žádali o audienci, aby mu oznámili, že splnili některá z jeho komplikovaných zadání.

Gestem Janickovi naznačil, že se může postavit pohodlněji, ale místo k sezení mu nenabídl. Už to, že ho přijal ve své pracovně, bylo až příliš – důsledek ústupku vlastní pohodlnosti.

„Který problém?“

„Stárnutí.“

Varatchi potlačil zalapání po dechu; svůj věk si uvědomoval každým dnem víc a to přesto, že patřil k rodu, kde se muži dožívali nadobyčej vysokého věku. A ve velmi dobrém zdravotním stavu. Přesto cítil, jak ho síly opouštějí. Pokusil se své napětí potlačit a tvářit se naprosto nezúčastněně. Díky zkušenostem z víc než půl století intrikování na nejvyšší úrovni se mu to podařilo.

„Mluvte,“ přikázal.

„Má analýza je založena na studiu starých textů, které jsem z větší části sám přeložil,“ začal bez zdvořilostních úvodů Janick.

„A věříte svému překladu?“ přerušil ho Varatchi, přitom sáhl po sklence a na ex ji do sebe obrátil, na vychutnávání vína teď neměl ani pomyšlení.

„Jistě, pane. Ale uznávám, že překlady z mrtvých jazyků zvláště v oblasti magie jsou vždy problematické. Ale myslím, že tento text se mi podařilo přeložit velmi přesně. Procedura, kterou popisuje, je konzistentní a dává smysl. Dle mého úsudku, samozřejmě,“ dodal Janick po pauze opatrně.

„A byl byste ochoten tuto proceduru sám na sobě vyzkoušet?“

téměř vyštěkl Varatchi.

O obtížnosti překládání z mrtvých jazyků věděl sám víc než kdo jiný, snad kromě Janicka, a problém stáří se ho týkal se stále větší naléhavostí.

„Určitě, pane, ale obávám se, že je tak nákladná, že není vhodná pro nikoho jiného než imperátora.“

Varatchi se opravou, že on není oficiálním vůdcem impéria, neobtěžoval. Právě hledání elixíru nesmrtelnosti, nebo alespoň dlouhého života, vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a jeho vznešeným bratrancem. Pravda, k lehkému ochlazení, ale v případě, že by mohl doufat v mnoho dalších desetiletí, nebo ještě lépe celé století aktivního života, by to bylo narušení vztahů významné.

Potom by se hodlal stát imperátorem, vládcem světa. Právě k této ambici se postupně dopracoval. Pokud mu však zbývalo jedno či nejvýše dvě desetiletí života při relativním zdraví, postrádala smysl. Neměl žádné potomky, kterým by mohl a chtěl trůn vládce světa předat. Usilovat o něj mělo smysl, jen pokud by na něm seděl sám. A dlouho.

Varatchi sáhl pod desku stolu, vytáhl malý kovový samostříl a natáhl ho. Mlčky ho podal Janickovi, který ho opatrně převzal.

Poté Varatchi ukázal ke dveřím, naznačil jejich otevření a následný výstřel.

Janick chápavě přikývl a poslušně se přesunul vyznačeným směrem. Varatchi jeho pohyby zkoumavě pozoroval. Vůdce Rumělkového klanu netrpěl pochybnostmi ani nervozitou, jednoduše poslušně plnil rozkaz. Sáhl na kliku, rázně otevřel, pozvedl samostříl a vystřelil mimo Varatchim viditelný prostor. Varatchi si nebyl jistý, zda něco zaslechl. S jeho sluchem to nebylo v poslední době nejlepší. Janick zavřel dveře, vrátil se zpět a samostříl opatrně položil na stůl.

Nadechl se k rozhovoru, ale Varatchi si nedokázal pomoct a skočil mu do řeči.

„Byl za dveřmi někdo?“

„Ano,“ odpověděl Janick, „sluha, který mě sem uvedl. Naslouchal za dveřmi a nestačil se dostatečně rychle vzdálit. Trefil jsem ho do hrudníku. Jestliže jsem váš rozkaz nepochopil správně, omlouvám se.“

„Správně jsi ho pochopil,“ zavrčel Varatchi nespokojeně.

Deleman, jmenoval se Deleman, vzpomněl si Varatchi. Sloužil u něj víc než třicet let a Varatchi mu důvěřoval. A teď se ukázalo, že to byla chyba. Varatchimu bylo jasné, pro koho Deleman pracoval.

Pro císaře, každý jiný by získané zprávy využíval ve Varatchiho neprospěch a to by se už dávno projevilo. Zájmy dvou nejvýše postavených a rodem spřízněných mužů impéria byly však až do nedávna naprosto totožné. Budování impéria. To se ale právě změnilo.

Varatchiho před prozrazením jeho tajemství zachránila jen přirozená, desetiletími zkušeností k dokonalosti vybroušená obezřetnost.

„Pokračujte o tom elixíru nesmrtelnosti,“ přikázal Janickovi.

„Bohužel, pane, není to elixír nesmrtelnosti v pravém slova smyslu. Jde jen o medikament umožňující jisté omlazení organismu a zakonzervování věku na dobu století, možná dvou. Víc tento prostředek neumožňuje.“

Varatchi potlačil nutkání vyskočit ze židle a křičet nadšením. Omlazení a dvě století k tomu? To bylo mnohem víc, než v co doufal. Elixír nesmrtelnosti byla jen povídačka, to mu bylo jasné.

„Pokračujte,“ pobídl velmistra Rumělkového klanu.

Janick mluvil stroze a věcně, ale vzhledem k množství podrobností a citací, které uváděl, to trvalo dlouho. Varatchi ho nakonec ve výkladu zarazil a chvíli přemýšlel.

„Jestli tomu rozumím správně, potřebuji zplodit několik dětí,“ ujišťoval se.

„Minimálně dvanáct, pane,“ odpověděl Janick s kamennou tváří. „Šest chlapců a šest holčiček. Ideální by bylo, kdyby to bylo s vašimi sestrami, ale pokud to není možné, dá se obejít i bez toho.“

Varatchimu se ulevilo, že žádné sestry nemá. Spát s nimi, to by bylo opravdu... nemilé.

„A pak je musím sníst?“

Ta představa byla Varatchimu tak nepříjemná, že měl problém udržet nezúčastněný výraz. Janick se tvářil stále stejně lhostejně. Ne lhostejně, přes tvář mu při otázce přelétl náznak lehké nespokojenosti, jako by to už jednou vysvětloval.

„Samozřejmě že ne, nemusíte je jíst celé,“ upřesnil okamžitě.

„Jen části jejich těl. Morek z dlouhých kostí, vybrané části mozku, vaječníky děvčat a varlata chlapců a nějaké žlázy. Všechno samozřejmě uvařené nebo jinak upravené, nikoliv syrové.

Magie pak napomůže, aby tyto substance omladily vaše tělo.“

„To se mi ulevilo,“ zamumlal Varatchi vážně.

Dlouhé minuty setrval v mlčení a přemýšlel. Janick vypadal, že mu to v nejmenším nevadí, ponořil se do sebe a čekal na rozhodnutí svého pána.

„To nepůjde,“ rozhodl nakonec Varatchi.

Janick k němu tázavě vzhlédl.

„Proč, Vaše Excelence? Mám odkazy na informační zdroje, podle kterých to v minulosti fungovalo. A některé konkrétní texty se mi i podařilo získat.“

Varatchi mladého velmistra zkoumavě pozoroval. Nechápal, jak jeho mysl funguje. Zjevně ho vůbec nenapadlo, že by ho svým příšerným receptem mohl popudit, znechutit.

Varatchi představou konzumace novorozeňat znechucen byl, ale dával přednost pragmatickému přístupu.

„Informaci, že pojídám děti, by se pravděpodobně nepodařilo utajit. Pak bych se stal monstrem, nepřítelem, proti kterému by se s radostí spojili všichni ostatní,“ vysvětlil po krátkém zaváhání.

Bylo nutné, aby Janick pochopil, že musí hledat dál, že jím předložená možnost není realizovatelná.

Varatchi během předchozí dlouhé pauzy probral v duchu všechny existující možnosti utajení a bylo mu jasné, že u něčeho tak perverzního, u něčeho vymykajícího se běžným perverzitám, by to prostě nebylo možné. Někdo by nakonec promluvil.

Bylo vidět, že Janick nad jeho námitkou uvažuje.

„Podařilo by se to utajit, kdyby,“ čaroděj chvíli hledal vhodný termín, „kdyby byl obslužný personál pouze na jedno použití.“

Varatchi musel uznat, že jeho služebník je snad ještě pragmatičtější a bezohlednější než on sám. Důvod, proč se ho obávat, důvod, proč ho maximálně využít.

„Ne, to také nepůjde,“ usoudil. „Najděte nějaký jiný způsob.

Způsob, kdy nebudu muset pojídat děti,“ rozhodl se nakonec.

„Problém je pojídání?“ ujistil se Janick.

„Ano,“ potvrdil Varatchi.

Zabíjení byla jiná věc, na to byli lidé zvyklí.

„Pak, můj pane, nemám pro vás nic dalšího.“

Varatchi ho propustil mávnutím ruky.

„A zavolejte někoho, ať uklidí starého Delemana. Zrádce, kterého jste zastřelil,“ dodal, když viděl, že Janick příkaz nechápe.

„Jistě, pane,“ potvrdil Janick a bez dalšího zdržování odešel.

Varatchi se zaklonil v křesle. Zplodit dítě... Zavrtěl nad tím hlavou. Zalitoval, že starý Deleman je mrtvý, neochotně se zvedl, přinesl si z barového stolku láhev s vínem a dolil si.

I kdyby změnil názor a rozhodl se mágův příšerný postup použít – zplodit dítě... To mohl být problém. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy si do lože nechal přivést nějakou ženu. Před sedmnácti lety strávil noc s hraběnkou Diselerovou, ale to byla více věc společenskopolitická, než že by o to nějak stál. A pro vlastní potěšení? Už si ani nepamatoval. Musel by v tomto směru podniknout pár experimentů. A sehnat experta přes afrodiziaka, nechtěl se znovu obracet na Janicka, nebylo dobré být vydán na milost a nemilost jedinému služebníku. A prozradit mu o sobě příliš mnoho.

2.
Odepsaná položka

Vuki byl nervózní, i když se to snažil nedat najevo. Celou věc si mnohokrát pečlivě promyslel a celý postup si naplánoval, ale teď měl pocit, že se mu to nemůže povést. Dva muži, které najal, aby mu pomohli s transportem schrány, nezastírali svou podezíravou zvědavost. Oba vypadali, že by jim nedělalo zatěžko proříznout mu hrdlo a nechat ho ležet někde v zapadlé uličce. Pojistil se proto, za práci měli dostat zaplaceno, až se vrátí do hostince, kde se ubytoval. Zatím dostali jen zálohu a bez reptání tlačili naložený vozík.

Hvězdy na obloze začínaly blednout, svítání se blížilo. Načasování bylo správné. Vuki do detailů celé záležitosti zasvěcen nebyl, znal jen tolik, aby dokázal splnit svůj konkrétní úkol. Schrána, masivní dřevěná, bohatě okovaná bedna se zapečetěným otvorem na straně sama o sobě vzbuzovala respekt a zvědavost.

Vuki, vzhledem k tomu, pro koho pracoval, předpokládal, že uvnitř je něco nebezpečného a nepřirozeného.

„A to jako tu bednu jen dotlačíme, kam řekneš, a to je všechno?“ zeptal se po několikáté vyšší z obou najatých mužů.

Vuki se neobtěžoval zapamatovat si jejich jména, byl to prostě ten vyšší, druhý byl zase mohutnější.

„Ano. A chvíli tam se mnou počkáte a pak mě opět i s bednou doprovodíte zpátky. Poté dostanete každý svých zbývajících deset stříbrných.“

Muž nepřesvědčeně přikývl, druhý nereagoval, jen dál tlačil vozík. Možná to chtěl mít všechno co nejrychleji za sebou.

Už se před nimi tyčila obvodová zeď starého, celá desetiletí nepoužívaného amfiteátru. Vuki netušil, proč chátrající stavbu nikdo nezboural a nevyužil lukrativní pozemky v podnikání, ale bylo mu to jedno. Grafzatza byla velmi staré město a dokonalý kanalizační systém byl více nebo méně pečlivě opravován a udržován v provozu po celou dobu její existence. Bez něj by se velkoměsto s téměř čtvrtmiliónem lidí brzy utopilo v puchu a odpadcích.

„Tady zastavte,“ přikázal, když vůz stál prakticky před kanálem. „A zvedněte poklop kanálu.“

„Za krádeže poklopů jsou přísný tresty, navíc je to obyčejný železo, nestojí za riskování,“ poukázal silnější z jeho pomocníků.

„A o nějakém otevírání kanálů nebyla řeč.“

Vuki se v duchu proklel, neměl být ve svém popisu práce tak pečlivý.

„Dostanete každý pět stříbrných navíc,“ navýšil platbu.

Teď neměl na smlouvání čas, musel spěchat.

Chlap pokrčil rameny a poslechl.

„Jen abys na to nezapomněl,“ poznamenal.

Z torny, kterou nesl přes rameno, vytáhl Vuki kožený pytlík a začal z něj rozsypávat žlutou práškovou síru okolo vozíku a kanálu. Dle rozkazu měl vyznačit tvar kruhu, on zvládl spíš nepravidelný pokřivený ovál, předpokládal však, že důležité je, aby sírou vytvořená křivka v sobě uzavřela vozík, vlastně schránu, vlastně to, co schrána ukrývala. A to bez přerušení ze všech stran.

Na nebi nezbyla jediná hvězda, další bod postupu splněn. Nedomníval se, že jde o hvězdy, odhadoval to spíš na intenzitu světla. Vuki nebyl hloupý, právě naopak, a tenhle úkol dostal kvůli tomu, že se jeho nadřízeným znelíbila jeho přílišná zvědavost.

Doufal, že až tohle skončí, jeho postavení se opět zlepší.

Teď měla přijít na řadu poslední část úkolu: Otevřít schránu.

Ujišťovali ho, že mu nic nehrozí, že nejde o nic nebezpečného.

Nevěřil jim. Hlavně vzhledem k tomu, že o obsahu nepadlo ani slovo a nikdo ho nikdy nezmínil.

Shora se ozvalo zašramocení. Podíval se za zvukem, na rozeklaném vršku částečně rozpadlé zdi neviděl žádný pohyb. Mohla to být kočka na lovu, krysa nebo případně jiné zvíře. Soustředil se na svůj úkol.

Schrána se otevírala jediným klíčem. Vuki ho vytáhl z kapsy a okamžik ho zkoumal. Byl to velmi složitý klíč, jaký nikdy dosud neviděl. To podle něj znamenalo, že ten, kdo schránu zhotovil, nechtěl, aby byla otevřena náhodně někým, kdo netuší, co je uvnitř.

Z druhé kapsy vytáhl provaz, uvázal ho za úchyt ve víku schrány. Volný konec položil přes hranici nasypané síry ven z kruhu.

Oba muži ho zvědavě pozorovali. Bylo dobře, že v okolí stále nebyli žádní zvědavci.

Vsunul klíč do zámku. Tři otočení, instruovali ho.

Napětím ani nedýchal.

První, druhé, cítil jemné cvakání západek v mechanismu. Třetí, zámek cvakl.

Vuki nechal klíč v zámku, dlouhým krokem vystoupil z kruhu, sehnul se, zvedl konec provazu a plynulým pohybem zatáhl.

Musel použít víc síly, než čekal, téměř se obával, že provaz nevydrží. Pak se naštěstí víko síle poddalo a otevřelo se. Na první pohled bylo patrné, proč je tak těžké; bylo masivní jako dveře bankovního trezoru. Pokud měly podobnou tloušťku i zbylé stěny schrány, zbývalo uvnitř jen málo prostoru.

Vuki napínal zrak, aby zjistil, co sem vlastně dovezli, ale nic neviděl. Přitom si dával pozor, aby ani nejmenší částí špiček bot nepřerušil vysypaný kruh.

*

Muž sedící na zdi o šest metrů výš a dokonale splývající se svým okolím pozvedl kuši. Byla natažená od okamžiku, kdy se Vuki se svým doprovodem objevil v dohledu.

Balvan po střelcově pravici se pohnul. Nebyl to balvan, ale další muž v oděvu bez jediné světlejší barvy a lesknoucí se ozdoby.

Položil svému společníkovi ruku na rameno.

Ten přestal sledovat cíl a vzhlédl ke svému partnerovi.

Muž nepromluvil, ke komunikaci použil znakovou řeč.

„Až bude jisté, že padne do kruhu,“ rozklíčoval střelec upozornění.

Přikývl na znamení, že rozumí.

*

Muži doprovázející Vukiho byli také zvědaví a snažili se zahlédnout, co v bedně vlastně je. Jeden z nich se přitom příliš nahnul do kruhu, zabalancoval, a aby nespadl, musel šlápnout dovnitř.

Vuki si toho okamžitě všiml.

„Sakra, nechtěl jsem,“ zabručel muž omluvně.

Zaklonil se, aby se dokázal bez dalšího přešlápnutí vrátit zpět.

Než to stačil udělat, podlomila se mu noha a on se zřítil na zem.

Do kruhu.

„Banistře? Co se ti k čertu stalo?“ vyhrkl jeho společník a bez přemýšlení přiskočil, aby mu pomohl.

I on se vzápětí neudržel na nohou a upadl na zem. Také do kruhu.

Banistr byl tedy ten vyšší, vytanulo na mysli Vukimu.

Věděl, že teď už jeho jméno nikdy nezapomene. A slovo byl použil správně. Muži leželi na zemi bez hnutí, oči vytřeštěné, vypadali, že jsou něčím ochromení. A nedýchali. Vuki sledoval, jak jim modrají rty, za chvíli byli oba definitivně mrtví. Pak se, nejprve jeden a potom i druhý, začali posunovat kousek po kousku ke kanálu. Jako by je něco táhlo, ale Vuki nic neviděl. Možná rozeznával jen nezřetelné mihotání něčeho na zemi okolo kanálu a těl. Nebyl si jist, mohla to být jen jeho představa, vysvětlení, proč se dvě mrtvá těla hýbou. Něco je prostě odnášelo dolů do podzemí.

Na východě se objevil první paprsek světla. Vuki vzhlédl k obloze. Řekli mu, že po východu slunce má síru rozprášit, kanálovou mříž vrátit na místo, schránu zavřít a zase ji odvézt a zařídit její odeslání na adresu. Tahle instrukce však byla zjevně jen pro jeho uklidnění a odvrácení podezíravosti. Kdyby si nedal pozor, skončil by jako dva jeho pomocníci. Bylo mu jasné, že se stal odepsanou a obětovanou položkou. Další výplatu nemělo smysl očekávat. Špičkou boty opatrně rozetřel část kruhu. Nic se nestalo.

*

Střelec znovu zamířil, ale jeho partner ho opět zastavil.

„Počkej, dělá práci za nás,“ znakoval. „A tělo do kruhu padlo, je jedno jaké.“

Výstřel byl znovu odložen.

*

Nebude pro ně dál pracovat, ale zařídí vše podle instrukcí do posledního bodu, rozhodl se Vuki. Pak nebudou mít nejmenší důvod po něm pátrat. Stále rychleji a s menší opatrností pokračoval v rozmetání síry, obezřetně z boku přistoupil k schráně, zavřel víko a zamknul ho, po troše úsilí se mu podařilo usadit kanálovou mříž zpět na její místo.

Táhnout vozík s těžkou bednou bylo namáhavé, ale považoval to za lepší úděl než ležet studený někde v podzemí… vlastně netušil, co se s mrtvolami stalo. Zakázal si o tom přemýšlet, soustředil se na fyzickou práci. To bylo pro něj lepší.

*

Dva zabijáci ho sledovali, střelec povolil ramena kuše a vytáhl střelu.

„Teď jen zkontrolujeme, aby schránu poslal tam, kam má dojít,“ řekl polohlasem velitel.

„Nezabijeme ho?“ ujišťoval se střelec.

„Nedostali jsme konkrétní rozkaz k likvidaci. Měli jsme zajistit, aby lidské tělo padlo do kruhu, zahladit stopy a zařídit, aby se schrána dostala na určené místo. Určitě mu řekli, kam ji má vrátit. Pokud všechno udělá za nás, splnili jsme úkol. V nejhorším pak bednu transportujeme sami,“ vysvětlil druhý zabiják.

„Nerad dělám zbytečnou práci. A mrtvý by vzbudil zvědavost, někdo by se mohl začít zbytečně vyptávat. Naším cílem je maximální utajení.“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, říjen 2018
Obálka: Petr Vyoral
Vazba: brožovaná
Počet stran: 432
Cena: 359 Kč

TritonUkázkyBaklyM. ŽambochFantasyLiteratura
Kategorie: Bloggeři, JFK

Jim Woodring – Mrakobití

Schefikův blog - 17. Říjen 2018 - 9:30

  ANOTACE: Trpí snad na světě někdo víc než Prasan? Napůl člověk, napůl vepř, protlouká se životem a schytává rány ze všech stran. Osud tomu ovšem chce, aby se vydal na cestu za osvícením. Pod nohy mu přitom hází klacky zlomyslný škodolibec Rozmar a zpovzdálí tahají za nitky prapodivné vědmy Betty a Veronika. Podaří se [...]

The post Jim Woodring – Mrakobití appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

#1828: DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony - 70 %

Comics Blog - 17. Říjen 2018 - 8:00

DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony (Wonder Woman: Eyes of the Gorgan)Vydalo Eaglemoss Collections v pevné vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako čísla 206 až 213 série "Wonder Woman" a jako "Wonder Woman 92" v nakladatelství DC Comics. České vydání se prodává v plné ceně za 229 Kč na stáncích. Předplatit je možné sérii na stránkách nakladatele.
Scénář: Greg Rucka
Kresba: Drew Edward Johnson, Sean Phillips, James Raiz

Netvrdím, že Wonder Woman je moje oblíbená postava, protože se mi zrovna nelíbí, jak si někdy hraje s mýty - někdy to dělá fakt nezajímavě - ale musím uznat, že v případě knihy "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" mi to vůbec nevadilo, protože jsem měl pocit, že Greg Rucka to pojal celkem zajímavě, moderně a dokonce i s tím, že o klasických řeckých bájích měl skutečně hodně načteno. Jasně, upravil si to podle sebe, že už je to tak jiné, že to s původními mýty nemá mnoho společného, ale v jeho příběhu to funguje. Snad až na postavu Dia. Zeus mi přišel neskutečně otravný, špatně napsaný a skoro až zbytečný, i když v příběhu má svou důležitou roli. Respektive má důležitou roli pro jinou postavu.

Jak název komiksu "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" napovídá, bude se jednat o příběh, kde má důležitou roli jedna z Gorgon, konkrétně Medusa, protože právě její oči způsobovaly, že každý, kdo se na ni podíval, zkameněl. Nemusíte ani moc znát řecké báje, abyste znali Medusin příběh, protože stačilo vidět film "Souboj Titánů" - ten původní - který se vlastně kolem Medusy také točil. Komiks "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" vypráví o tom, jak Medusa po třech tisících letech ožívá - respektive je oživena - a chce se pomstít Pallas Athéně, která způsobila její smrt. A vzhledem k tomu, že Wonder Woman je šampiónkou Athény, je jasné, že na jejich souboj musí dojít.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak se s Gorgonami spojí čarodějnice Kirké, která má vlastní záměry, a přiměje tři sestry, aby našly spojenectví s Veronicou Cale, což je lidský superpadouch, který se snaží zničit Wonder Woman. Tahle společná koalice by mohla být pro Dianu hodně nebezpečná, což se nakonec také potvrdí. George Rucka napsal příběh, který je dobře vypointovaný a má velmi dobré momenty, které z něj dělají trochu něco víc než jenom klasický superhrdinský komiks. Má to přesah, ať už politický nebo společenský, na paškál jsou zde brána i média a jejich vliv na lidi. Popravdě se mi docela líbí, když v superhrdinském komiksu něco podobného vidím, protože pak mám pocit, že je to skutečně něco víc než jen klasická zábava. I když musím uznat, že zrovna postava Veronicy Cale mi tu přišla spíš jako taková karikatura, která nebyla pro dění v příběhu knihy "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" až tak důležitá.

Retro sešitem v knize "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" je "Wonder Woman 92", což je komiks, kde se Wonder Woman poprvé střetává s Medusou, i když to rozhodně není hlavní součást příběhu, je to je jedna linka závodu, který mezi sebou Amazonky pořádají a jehož výsledek je velmi překvapivý. Bylo by docela zajímavé sledovat, co bylo dál, a to hlavně díky tomu, že kresba Mika Deodata Jr. je tu skutečně úchvatná, tenká a nádherně dynamická. Ten komiks je z roku 1994, ale kresebně rozhodně ani trochu nezestárnul. Kniha "DC komiksový komplet 46: Wonder Woman - Oči Gorgony" tak celkově prezentuje velmi dobré příběhy, které mají svoje scenáristické chyby (příliš postav, kdy ne všechny jsou důležité, snaha trochu zbytečně drát do popředí sociální kritiku, sem tam ji doslova křičet), ale přesto se velmi dobře čtou a pořád jsou zábavné. Dobrý komiks s Wonder Woman.

Na Comics Blogu najdete také recenzi na knihy:
"DC komiksový komplet 1: Batman - Ticho, kniha první"
"DC komiksový komplet 2: Batman - Ticho, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 3: Green Lantern - Tajemství původu"
"DC komiksový komplet 4: Batman a syn"
"DC komiksový komplet 5: Superman - Utajený počátek"
"DC komiksový komplet 6: Batman - Dlouhý Halloween, kniha první"
"DC komiksový komplet 7: Batman - Dlouhý Halloween, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 8: Green Lantern - Rok jedna"
"DC komiksový komplet 9: Superman - Pro zítřek, kniha první"
"DC komiksový komplet 10: Superman - Pro zítřek, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 11: JLA - Babylonská věž"
"DC komiksový komplet 12: Superman - Poslední syn Kryptonu"
"DC komiksový komplet 13: Superman/Batman - Nepřátelé státu"
"DC komiksový komplet 14: JLA - Rok jedna, kniha první"
"DC komiksový komplet 15: JLA - Rok jedna, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 16: Harley Quinn - Preludia a nokurňa"
"DC komiksový komplet 17: Superman - Muž z oceli"
"DC komiksový komplet 18: Batman - Smrt v rodině"
"DC komiksový komplet 19: Lex Luthor - Muž z oceli"
"DC komiksový komplet 20: JLA - Země 2"
"DC komiksový komplet 21: The Brave and the Bold - Vládci štěstí"
"DC komiksový komplet 22: Superman - Supermanova smrt"
"DC komiksový komplet 23: Flash - Zrozen k běhu"
"DC komiksový komplet 24: Robin - Rok jedna"
"DC komiksový komplet 25: Superman/Batman - Supergirl"
"DC komiksový komplet 26: Triumvirát"
"DC komiksový komplet 27: Wonder Woman - Ztracený ráj"
"DC komiksový komplet 28: JLA - Hřebík"
"DC komiksový komplet 29: Batman - Zkáza, jež postihla Gotham"
"DC komiksový komplet 30: Wonder Woman - Kruh"
"DC komiksový komplet 31: Superman - Brainiac"
"DC komiksový komplet 32: Catwoman - Selinina velká loupež"
"DC komiksový komplet 33: JLA - Spravedlnost, kniha první"
"DC komiksový komplet 34: JLA - Spravedlnost, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 35: Batgirl - Rok jedna"
"DC komiksový komplet 36: Batman - Zrození démona, kniha první"
"DC komiksový komplet 37: Batman - Zrození démona, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 38: Mladá spravedlnost - Jejich vlastní liga"
"DC komiksový komplet 39: Catwoman - Po stopách Catwoman"
"DC komiksový komplet 40: Green Arrow - Prázdný toulec, kniha první"
"DC komiksový komplet 41: Green Arrow - Prázdný toulec, kniha druhá"
"DC komiksový komplet 42: Flash - Válka lotrů"
"DC komiksový komplet 43: Batman - Podivná zjevení"
"DC komiksový komplet 44: Superman - Odkaz, kniha první"
"DC komiksový komplet 45: Superman - Odkaz, kniha druhá"
"DC komiksový komplet: Krize na nekonečnu Zemí"
Kategorie: Bloggeři

RECENZE: P. K. Dick, Mamlas z maloměsta

Agent JFK - 17. Říjen 2018 - 6:33

Na nesci-fi od Dicka jsem už od začátku nahlížel s velkým očekáváním, protože P. K. Dick je sice znám tím, že poměrně velká část jeho díla se dočkala audiovizuálního zpracování, mnohdy v opravdu hodně sci-fi kulisách, ale původní povídky či romány už takové zdaleka nejsou a o sci-fi v nich jde až někde vzadu. I Dickovy nejvíc futuristické povídky staví hlavně na depresivní atmosféře a lidech. Jeho hrdinové a jejich nezvratný a nalajnovaný osud, který se už od půlky povídky nebo románu ubírá mnohdy hodně očekávatelným směrem, jsou to co na Dickově tvorbě obdivujeme. To, že dokáže napsat šílenství, beznaděj, zklamání a v případě Mamlase z maloměsta i obyčejný americký život padesátých let tak, že chceme číst dál.

Mamlas je, jak už bylo řečeno, román bez fantastického námětu. Nemůže tedy budovat atmosféru na nějaké představě pokřivené budoucnosti, mimozemšťanech nebo nespolehlivém vypravěči s rozpadem osobnosti. Místo toho staví na jasně vyhraněných archetypech postav, jejich interakci a velice povedené atmosféře obyčejného amerického života padesátých let, který od hrdinů vyžaduje, aby dostáli očekávaným standardům jak v práci, ve vztahu, tak v obyčejném životě. Může se pak člověk divit, že někteří jedinci hledají únik z reality všedního dne a naprosto iracionálně ničí něco co, dlouho budovali?

Roger Lindahl je obyčejný muž. Od takového muže se v padesátých letech čekalo, že bude stát na vlastních nohou nebo pracovat v továrně, aby se na ty vlastní nohy mohl postavit. Roger takový je, ale je to zároveň snílek, taky trochu sedmilhář a nestálý typ s tendencí řešit narůstající problémy iracionálním útěkem, což už jednou udělal. Virginie, jeho žena, o tom ví svoje. Byla to ona, která s ním utekla.  Jeho podivná povaha jí tenkrát nějakým podivným způsobem imponovala a teď musí jen zajistit, aby byl Roger tak šťastný, že už neuteče jí. Nechce být samoživitelkou v Americe, jako jeho bývalá žena. Zároveň ale chce, aby se Roger někam posouval, a tak se struna pomalu ale jistě napíná.
Nepomůže tomu ani osudové setkání Rogera s Liz Bonnerovou, hloupoučkou matkou spolužáka Rogerova syna, která má ale jednu velkou přednost. Na rozdíl od Virginie je k Rogerovi nekritická a představuje změnu v jeho životě.

Události nabírají směr jako už v milionech stejných příběhů před tím. Dokáží Dickovi hrdinové vyjít ze srážky bez šrámů nebo aspoň s minimem škod? Zhroutí, nebo splní se Rogerovi a Liz jejich Americký sen?

Dick sleduje v Mamlasu z maloměsta opravdu banální a milionkrát odvyprávěný příběh. Tak často vídaný nebo slýchaný, že na něm už snad nejde najít nic nového. A Dick se o to ani nesnaží. To by bylo skoro nemožné. Místo toho využívá svůj talent pro prokreslení postav a nastavení atmosféry k tomu, aby z provařeného tématu i prostředí dostal maximum. Celé prostředí, všechny vedlejší postavy slouží k tomu, aby vykreslily osobnost Rogera Lindala a jeho pokusy o vzpouru proti životnímu stereotypu. O Dickovi se říká, že jeho sci-fi romány a povídky by byly skvělé, i kdyby neobsahovaly sci-fi prvky a podle mě se mu to sestsakramentsky dobře daří dokázat právě Mamlasem z maloměsta.

Originál: Puttering About In a Small World

Autor: Philip K. Dick
Nakladatel: Argo
Překlad: Miloš Urban
Vazba: vázaná
Stran: 318
Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Cena: 348Kč


 

Z jiného soudkuP. K. DickRecenzeLiteraturaArgoM. Urban
Kategorie: Bloggeři, JFK

N. K. Jemisin – Páté roční období

Schefikův blog - 16. Říjen 2018 - 9:02

  ANOTACE: Takhle vypadá konec světa. Už zase. Během jediného týdne se stanou tři strašné věci. Essun, která se skrývá v jednom tichém městečku jako obyčejná učitelka, přijde domů a zjistí, že manžel surově zavraždil jejich syna a unesl dceru. Mocné Sanzedské císařství, jež bylo po tisíc let nositelem pokroku a základem civilizace, se zhroutí, [...]

The post N. K. Jemisin – Páté roční období appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

#1827: Batman: Můj temný princ - 65 %

Comics Blog - 16. Říjen 2018 - 8:00

Batman: Můj temný princ (Batman: The Dark Prince Charming)Vydalo nakladatelství Crew v pevné vazbě v roce 2018. Komiks původně vyšel jako "Batman: The Dark Prince Charming" v roce 2018. České vydání má 136 stran a prodává se v plné ceně za 499 Kč.Knihu zakoupíte se slevou v knihkupectví Minotaur.
Scénář: Enrico MariniKresba: Enrico Marini
Enrico Marini dal Batmanovi skvělou kresbu, to už je trochu patrné na obálce, ale teprve ve chvíli, kdy knihu otevřete, budete jen zírat na to, jak si hraje se samotnou kompozicí, s postavami a jejich prostředím, ale i to, jak si hraje s barvami, které jsou skutečně skvělé. S nadšením se pustíte do čtení tohoto příběhu, jenže po nějaké době se vám může stát, že kresba je vlastně to jediné, co vás na komiksu "Batman: Můj temný princ" chytne. Je to škoda, protože jsem si myslel, že tohle by mohla být pecka. Temná pecka. Ale více než temný příběh je tohle příběh pohádkový, čemuž více napovídá původní název "The Dark Prince Charming" než ten český, kde se ten Krasoň (jak se "Prince Charming" často do češtiny překládá, díky, Shreku) vytratil jednoduše proto, že by to znělo trochu blbě.

Příběh nezačíná špatně. Jsou zde skvělé kulisy. Gotham je tedy celkově skvělou kulisou, ale Enrico Marini ho podává způsobem, že tušíte něco, co by mohlo být starou školou. Jenže takové to vůbec není. Sám Marini přiznal, že chtěl udělat něco noirového, ale tohle není skutečně temný komiks, tohle je temný komiks, u něhož se sám Marini chtěl bavit, což se bohužel projevilo i tím, že je zde humor. Jenže Joker je nejvtipnější ve chvíli, kdy vůbec vtipný není. A už vůbec není dobré, když jsou zde vtípky a hlášky kolem. Najednou to trochu ztrácí na napínavosti a děsivosti, najednou je to zase spíše mainstreamové čtení, než něco skutečně nepříjemného, speciálního. Za sebe si myslím, že měl být komiks "Batman: Můj temný princ" mnohem temnější, bez humoru, bez naděje, a to i v příběhu a jeho vyznění. Marini se rozhodl jinak.

Komiks "Batman: Můj temný princ" vypráví příběh o tom, jak se Joker rozhodl, co dát Harley Quinn k narozeninám. Bohužel to pro některé zúčastněné znamenalo, že to bude znamenat jejich únos, vydírání. A zapletli se do toho i další. Nemluvě o tom, že Bruce Wayne musí řešit vlastní problémy, neboť je obviněn z otcovství a neplacení alimentů. Až mě překvapilo, jak naivně je tu tenhle prvek řešen, a to včetně pointy, která je tak trochu jasná hned od první chvíle. Nemanželské dítě a dárek pro Harley jsou překvapivě prvky, které jsou si blíž, než by se na první pohled zdálo. A točí se kolem toho akční, ale jen těžko uvěřitelná zápletka. Ta pak na mnoha místech naráží, třeba i na tom, že v jednu chvíli je celkem jasné, že Bruce Wayne je Batman, ale Joker to stejně na plnou hubu neřekne. Nevím, možná je to schválně, ale nějak mi to tam nesedělo.

Enrico Marini jednoduše v jednu chvíli nakreslil skvělý komiks, ale stejně tak napsal špatný. A komiks je obojí, nejen jedno. V tomhle případě prostě spojení scénáře a kresby nefunguje tak skvěle, jak bychom si přáli. Možná jsem měl trochu velká očekávání, ale tenhle příběh má příliš mnoho děr a je na něm vidět, že je vytvořen spíše pro vlastní zábavu, nikoli proto, aby byl napsán a nakreslen skutečně jedinečný příběh. Kresbou se budete kochat, to snad ani jinak nejde, ale nad příběhem budete chvílemi žasnout, a to nikoli v tom dobrém smyslu slova. Tohle prostě mělo být temné, nepříjemné, ale ono to jde spíše cestou světla, což se dle mého nehodilo. Ale tohle je hodně subjektivní pohled, jsem si jistý, že jen díky kresbě si komiks najde spoustu fanoušků. Ta kresba si zaslouží, aby ji lidé obdivovali. Scénář už tolik ne.
Komiks "Batman: Můj temný princ" zakoupíte na stránkách Crew.
Kategorie: Bloggeři

KOMIKS: Greg Rucka - Liam Sharp, Wonder Woman 1: Lži

Agent JFK - 16. Říjen 2018 - 6:33

Diana má o svém místě v životě docela jasno – už nějaký ten pátek je v lidském světe hrdinkou, kterou všichni znají pod jménem Wonder Woman. Přesto ale tápe, protože má v hlavě vzpomínky na život, který jako by nikdy nežila...

Navíc nemůže najít cestu domů na ostrov Themyscira. Ne, že by nevěděla, kde se ostrov Amazonek nachází, ale ztratila s tímto posvátným místem duchovní spojení, proto zkouší najít skulinu mezi fyzickým a duchovním světem. S tím jí pomáhá prokletá gepardí žena Cheetah, s kterou Diana po letech naváže nečekané spojenectví. Během nebezpečného výletu do džungle musí totiž chtě nechtě spojit své síly, aby zničily temného nepřítele.

Po sólovce Wonder Woman v New52, kterou u nás vydává BB Art, se sličná Amazonka představuje i v sérii Rebirth z dílny Crwe. Obě série nabízí prostor pro nové příběhy slavných postav a přináší na český trh to nejaktuálnější, co se kolem nich děje.

Wonder Woman 1: Lži sice slibuje pohodový začátek pro nové čtenáře, ale není to tak úplně pravda. Pokud o hrdince nevíte vůbec nic, možná budete trochu zmatení a v příběhu budete tápat. Cheetah se objevuje tak nějak náhodou a není příliš vysvětlen její původ, ani vztah s Dianou. I přesto ale příběh odsýpá vcelku rychlým tempem a po prvních dvou třech kapitolách už není tak náročné se zorientovat. Scénárista Greg Rucka v ději postupuje více méně logicky a nestane se nic výjimečného či nečekaného.

Možná proto je v případě Lží největší dominantou kresba. I když kreslíři Liam Sharp a Matthew Clark občas nedodržují proporce postav a Diana v některých částech komiksu vypadá naprosto tragicky, stačí otočit stránku a čtenář se najednou ztrácí v geniálním rozložení panelů a očích nádherné hlavní hrdinky. I když skladba panelů občas nápadně připomíná komiks Swamp Thing a inspirace je naprosto zjevná, celkovému vyznění kresby to vůbec nevadí, právě naopak.

I když Lži mají své mouchy a není jich zrovna málo, ve výsledku se vůbec nejedná o špatné čtení. Co se týče srovnání s příběhem Wonder Woman v New52, kvalitou jsou oba na srovnatelné úrovni. Diana totiž není oblíbenou hrdinkou jen tak nadarmo – její origin je sám o sobě zajímavý a autorům se obvykle daří z něj vyždímat co nejvíce.

Wonder Woman 1: Lži
Scénář: Greg Rucka
Kresba: Liam Sharp, Matthew Clark
Nakladatelství: Crew
Překlad: Kateřina Tichá
Série: Znovuzrození hrdinů DC
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2018
Počet stran: 176
Cena: 299 Kč
 

KomisG. RuckaL. SharpWonder WomanCrewZnovuzrozeníK. TicháDC Comics
Kategorie: Bloggeři, JFK

Igloo mania

Schefikův blog - 15. Říjen 2018 - 12:30

Dětských her není nikdy dost, obzvláště těch u kterých se bude bavit celá rodina. Tímto heslem se evidentně řídí i společnost Blackfire. Ta na náš trh totiž právě uvádí povedenou hru Igloo mania, ve které si 2-4 hráči od pěti let procvičí svou zručnost, postřeh i trpělivost. Aktuální novinka spadá do podobné kategorie her, jako [...]

The post Igloo mania appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

Brian Azzarello – 100 nábojů 13: Smůla

Schefikův blog - 15. Říjen 2018 - 9:20

  ANOTACE: Poslední karty byly rozdány a padly závěrečné sázky. Zbývající rody Trustu a jejich někdejší válečník, agent Graves, musí vyložit list na stůl – a vyrovnat své účty. Zbývající Minutemani to ale tak jednoduché nemají. I když už dali všechny žetony do banku, zbývá ještě zahrát pár divokých karet a ty budou více než [...]

The post Brian Azzarello – 100 nábojů 13: Smůla appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

#1826: Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů - 90 %

Comics Blog - 15. Říjen 2018 - 8:00

Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů (Witchfinder 1: In the Service of Angels)Vydalo nakladatelství Comics Centrum v pevné vazbě v roce 2018. Souborně vyšlo původně v roce 2010. České vydání má 160 stran a prodává se v plné ceně za 599 Kč.

Scénář: Mike MignolaKresba: Ben Stenbeck

Když se vám autor trefí do vkusu prostředím, postavami a nadpřirozeným pojetím, je těžké mu cokoli vytýkat. A přesně tohle se mi stalo s knihou "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů". Netvrdím, že komiks "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" nemá žádné chyby, přece jen je má, nesedne každému, ale za mě je to něco, co mám prostě rád a Mike Mignola, tedy za přispění Bena Stenbecka, to umí skvěle podat. I s tím, že postavy nejsou tak líbivé jak by si čtenář mohl přát, ale jsou přesně takové, které patří do té doby, minimálně tak, jak je v komiksu "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" prezentována. Za mě to jako celek prostě funguje, příběh je skvěle dobově zakořeněn a za mě je to snad nejlepší start Mignolovy série po "Hellboyovi". A to i přesto, že tu máme postavu, která je lehce podobná Baltimorovi, ale to bude spíše jen dobovým ukotvením.

Sir Edward Grey alias Lovec čarodějnic má jiné ukotvení než Baltimore. Série "Baltimore" je v podstatě příběhem o pomstě, kdy lord Baltimore po cestě prostě zabíjí všechno, co se před něj postaví, není to úplně normální a chce ho to případně zabít. Nemá z toho radost a zabíjí vlastně jen v případě, kdy musí. Chce se jen pomstít na upírovi jménem Haigus. Sir Edward Grey je jiný. I když se z něj paranormální detektiv stal spíše náhodou, jde si za tím a chce řešit případy, na něž nikdo jiný není stavěný. A dělá to ve viktoriánské Anglii, což je prostě prostředí, které je pro horory skvělé. A právě hororem kniha "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" je. Prostředí je využito z hlediska atmosféry, ale příběh sám o sobě dovede být i hodně drsný a celkem krvavý. Jsou zde scény, jež mě v tomto ohledu až překvapily. Přitom do dění skvěle pasují.

Příběh knihy "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" je vlastně jeden případ Lovce čarodějnic. V Londýně už o něm ví, co je zač, my se k němu tak dostáváme jako k hotové postavě, jen ho musíme poznat. To se nám daří jen v náznacích, protože zase tolik toho o postavě řečeno není. Ale to základní víme. Víme, proč se z něj stal lovec čarodějnic, i když vlastně nevíme, co ho žene dál. Nevíme nic o jeho osobním životě, i když v této knize by to mohlo vypadat, že by nějaký mohl mít. Jeho případ je tajemný, má spojitost s vykopávkami, jsou zde nevysvětlitelná úmrtí, možná nějaké prokletí, ale postupně odhalujete vše, co potřebujete vědět, a to i za pomoci okultních věd. Mignola přesně věděl, co chce napsat a povedlo se mu to napsat dobře, i když je to příběh hodně ukecaný a toho textu je zde více než obvykle.

Kniha "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" má svoje slabší prvky. Místy budete mít pocit, že čtete něco, co je prostě moc podobné "Hellboyovi" jen v jiné době. Vizuálně by hlavní příšerka mohla být hodně jiná, ale tohle je Mignolova značka, tak si to holt pohlídal takhle. Motivace postav nejsou vždy dokonale jasné, emotivní okamžiky jsou tvořené trochu z nutnosti než skutečně citlivě, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že tohle je příběh, který jsem chtěl číst, tohle je příběh, který se mi jednoduše líbil. Díky tomu se budu těšit i na další díl. Ale je mi jasné, že to není komiks, který vyloženě nadchne každého. Za mě komiks přináší viktoriánskou Anglii, temnou atmosféru, příšery, paranormální síly, silnou titulní postavu a pěkně brutální scény. Nemyslím si, že je to málo, a v mém případě to rozhodně stačí na skvělé čtení.

Knihu "Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů" zakoupíte na stránkách nakladatelství Comics Centrum se slevou.
Kategorie: Bloggeři

RECENZE: Bram Stoker, Dracula

Agent JFK - 15. Říjen 2018 - 6:33

Ještě nikdy nebylo vraždící, vychytralé, krvesajné monstrum z dávných časů tak heboučké jako dnes. Je tu Dracula od Arga. V semišovém kabátku. S dřevoryty Františka Štorma. S doslovem anglistky Aleny Dvořákové, který vám prozradí vlastně vše, co jsem se vám nyní chystal napsat. A tak tedy babo raď, jestli něco profláknout, nebo jen napsat, že Dracula dostál své pověsti, protože pořád ne a ne zestárout, a pak tu mlátit prázdnou slámu.

Nebojte, prázdnou slámu tu tak úplně mlátit nebudu. I když je to těžké. Vemte si jen příběh. Je tu někdo, kdo nezná Draculu? Kdo nikdy neslyšel o Transylvánii? Že je? No dobrá. Jonathan Harker jede do Transylvánie za jakýmsi hrabětem, aby mu zprostředkoval koupi domu v Londýně. I když nebudeme brát v potaz, jaká je Transylvánie díra, kor v devatenáctém století, už cestou se stane několik událostí, které Harkera pořádně zmatou, ba dokonce trochu vyděsí, ale je odhodlán splnit svou povinnost, a to dokonce i když se mu klient vůbec nezamlouvá. Netuší ale, že se jeho pokus prodat dům změní brzy v boj o holý život a stane se svědkem děsivých a krvavých událostí.

A co takhle styl vyprávění? Novinové výstřižky, deníkové záznamy? Kdo by to nevěděl, vždyť jde o povinou četbu na střední škole. Jednu z mála povinných četeb, která se nejen dá číst, ale navíc se čte úplně sama, jedním dechem. Tohle je v povinné četbě ta win-win kniha. Dracula rozhodně není dvěstě let stará, uleželá archiválie. Tady opět rozdělím knihu a hraběte. Kniha působí svěže a mladě a hrabě je zas o hodně starší a jako archiválie se rozhodně nechová. 

A tím se zcela plynule dostaneme k položení základů žánru. Dracula je přeci první upír, to je jasné! Ale kdeže. Víte, že Dracula nebyl zdaleka prvním knižním upírem? A že ve své době nebyl ani originální, ani úspěšný? Tudíž těžko mohl položit nějaký základ žánru. Nebyl první, ani poslední. Byl jedním z mnoha. Kompilát, vykrádačka. Třeba takový Upír Varney od Thomase Presta vyšel už v roce 1847! A podobné bytosti se objevovaly už dříve v hororových sešitech za jednu penci. Jenže proč ty ostatní příběhy a autory dnes nikdo nezná?

Protože Dracula nestárne. Nemyslím teď hraběte, i když toho se to samozřejmě týká taky. Ale ta kniha nestárne. Je totiž napsána na svou dobu neuvěřitelně moderně. Trochu jako James Bond! Nebo jiné akční jízdy. Hlavní hrdinové cestují po zajímavých lokacích, potkávají se s hlavním záporákem, dostávají šíleně naklepáno, umírají, posílají do kytek vedlejší zlouny, odhalují Draculův plán a nakonec se s ním utkají ve finálním souboji. A i ty souboje a drsné scény nejsou nic, co by se mělo stydět v dnešní konkurenci. Je to řezničina, krev stříká na všechny strany. Až na pár stránek rozhovorů mezi dvěma dívkami nemá Dracula hluché místo. To je tajemství jeho úspěchu. Nebyl první, ale byl dobře napsaný, dramatický, krutý a krvavý a na některých místech i vtipný a odlehčený. Co se týče české verze, bohužel nemám u sebe starší vydání, a tak nemohu posoudit překlad. Je revidovaný, a tak předpokládám, že zmizely nějaké ty archaismy, protože těch jsem si za celou dobu příliš nevšiml. Ano, pořád je to mluva starých časů, ale tak nějak dobře čitelná.

A teď co je nového? Přeci jen pořád píšu o knize z roku 1897, takže teoreticky nejde o žádné horké zboží. Nové je zpracování. To, co činí tohle vydání ještě působivějším, jsou dřevoryty Františka Štorma. Ano, to je ten samý člověk, který dělal na sebraných Lovecraftových spisech, které kdyby byly v temnějších barvách, by budily strach i zavřené v knihovně. Pokud jste je četli, tak určitě neváháte. Pokud ne, dejte si je do to-read listu hned po Draculovi. Dalším plusem je, že Dracula se konečně dočkal nějakého solidního zpracování, pevné vazby, stříbrné ražby a semišové obálky. POČKAT, COŽE? Ano, je černý a semišový jako polštářek do rakve, což je neskutečně stylové, ale strašlivě chytá prach! Ale fakt moc. Na druhou stranu, možná je to důvod si pořídit limitovanou edici, která je dodávaná v rakvi s červeným sametem a plátěným potahem. Sním dál... Jinak budete muset být hodně opatrní. Nový Dracula je totiž krásná knížka.

A poslední věc, která by měla nalákat i nebibliofily a čtenáře, kteří už mají Draculu za sebou, je krom revidovaného překladu doslov anglistky Aleny Dvořákové, která vám Draculu a upíry obecně pěkně zasadí do kontextu a odhalí o knize spoustu věcí, které si při čtení ani neuvědomujete, ale pak si nakonec řeknete: Heureka! Vždyť jsem si to celou dobu myslel.

Na to, že jsem se nechtěl moc rozepsat a myslel jsem, že není o čem, jsem už vymlátil slámy až až. Ale on si to ten nový Dracula zaslouží! Je to vydání, které opravdu stojí za to a první, jenž se k Draculovi nechová jako k braku, ale jako ke Klasice. A tou je. Dracula je jedním z úhelných kamenů žánru a velmi starou, ale stále dobrou akčně-hororovou klasikou.  
 

Autor: Bram Stoker
Nakladatel: Argo
Překlad: Tomáš Korbař
Ilustrace: František Štorm
Vazba: vázaná
Počet stran: 356 stran
Rozměry:16 × 23 cm
Rok vydání: 2018 (6. vydání)
Cena:398 Kč

 

ArgoRecenzeLiteraturaDraculaUpířiF. ŠtormT. Korbař
Kategorie: Bloggeři, JFK

Představují se viktoriánský okultní detektiv a pulpový superagent aneb Lovec čarodějnic a Humr Johnson

Agent JFK - 13. Říjen 2018 - 1:44

Václav Dort, šéfredaktor nakladatelství Comics Centrum o nových sériích říká: „Nemusí se jich bát ani čtenáři, kteří Hellboye nikdy nečetli. Naopak - právě dobrodružství Humra Johnsona či Lovce čarodějnic je může k Hellboyovi nenásilně dovést a zčásti jim představit jeho svět, který možná až doposud míjeli.“ 

Hrdinové obou řad jsou tedy součástí hellboyovského světa, ale jejich příběhy, za jejichž scénářem stojí v obou případech sám Mignola, jsou na něm zcela nezávislé a nabídnou čtenářům dva naprosto odlišné žánry zasazené v rozdílných „kulisách“.

Lovec čarodějnic, vlastním jménem sir Edward Grey, je poněkud netradiční detektiv, jenž za časů viktoriánské Anglie vyšetřuje ve službách Jejího veličenstva paranormální záhady, které by mohly ohrozit blaho země. Vydává se tak do temných zákoutí dobového Londýna a provází čtenáře příběhem v duchu gotických hororů

V první knize s názvem Ve službách andělů ho čeká boj s tajemnou obludou, ale i rozplétání nitek rozsáhlého okultního spiknutí, za nímž nestojí nikdo jiný než nechvalně proslulé Bratrstvo slunečního boha Ra.

Děj Humra Johnsona se odehrává o necelé půlstoletí později, na konci třicátých let dvacátého století. Sám Humr je newyorský maskovaný bojovník se zločinem, jehož poznávacím znamením je fakt, že svým obětem vypaluje na čelo cejch v podobě humřího klepeta. V příběhu Železný Prométheus se Humr setkává s pomocníkem geniálního vědce, jenž vlastní speciálně vyvinutý oblek, využívající záhadnou vrilovou energii, která propůjčuje svému nositeli téměř nadpřirozenou sílu. Tato mocná zbraň se brzy stane předmětem zájmu nacistických agentů i záhadného okultního mistra, a právě jim se Humr bude muset postavit. 

Humr Johnson vrací své čtenáře do Zlaté éry komiksu, a na rozdíl od Lovce čarodějnic se nese v duchu nadsázky, noiru a úsměvné vzpomínky na dobové brakové příběhy. O tom svědčí i do komiksu vložené fiktivní dokumentární zprávy, které se od komiksu distancují a popisují čtenáři život a kulturní dopad „pravého“ Humra Johnsona.

Ačkoliv se obě řady drží v duchu kresby typické pro Mignolovy komiksy, autorem kresby Lovce čarodějnic je Ben Stenbeck, zatímco výtvarného zpracování Humra Johnsona se ujal Jason Armstrong. V obou případech opatřil knihy barvami Dave Stewart.

„Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů“
Autoři: Mike Mignola, Ben Stenbeck
Z anglického originálu „Witchfinder 1: In the Service of Angels“ přeložil Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+


„Humr Johnson 1: Železný Prométheus“
Autoři: Mike Mignola, Jason Armstrong
Z anglického originálu „Lobster Johnson: The Iron Prometheus“ přeložil Ladislav Niklíček, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

M. MignolaKomiksComicscentrumComics CentrumLovec čarodějnicHumr Johnson
Kategorie: Bloggeři, JFK

RECENZE: Victoria E. Schwabová, Setkání stínů

Agent JFK - 12. Říjen 2018 - 8:20

Londýn Červený, Šedý, Bílý a Černý. Čtyři paralelní světy lišící se přídělem magie i schopnostmi obyvatel a jediný mág, který mezi nimi může přecházet. Spolu s královským dědicem a všehoschopnou pirátkou převrací naruby všechna dogmata platná v dosavadním rozdělení společnosti a zároveň jsou jediní, kteří by mohli překazit Setkání stínů.

Victoria E. Schwabová čtveřici stejných a přece tak odlišných míst představila už v předešlém románu Temnější tvář magie, který si dokázal získat zájem čtenářů nejen originálním nápadem, ale i sympatickými postavami a dějem, kde si dobrodružná zápletka nic nezadá s nejlepšími díly young adult žánru. Kromě těchto románů stojí i za sérií Archiv či ságou Monstra z Verity, jejíž první díl Divoká píseň netradičně polemizuje o podobě dobra a zla.

Hned na začátku potkáme staré známé. Mága Kella, který trochu ubral na ztřeštěnosti a s vážností získanou vlivem zažitých událostí se těžce vyrovnává s poutem, kterým byl provázán se svým poloviční bratrem Rhyem. Rhy, korunní princ a další ze známých tváří, se naopak ztřeštěným nápadům zcela otevřel. A samozřejmě nesmíme zapomenout na zlodějku Delilah Bardovou. Ovšem i na ní poslední střetnutí se zlem zanechalo stopy a Lila je ještě nedůvěřivější než dřív a s cynickým posměškem na rtech brázdí vody na pirátské lodi.

Červený Londýn čeká velká a zásadní událost. Sjíždějí se mágové ze tří království, aby v řadě vzájemných utkání ukázali, čí magické schopnosti mají větší grády. A naši milí hrdinové si takovou událost pochopitelně nenechají ujít. Prestižní Živlové hry v každém ze soutěžících vykřesají jen to nejlepší a zároveň nejhorší a všudypřítomný mumraj a touha zvítězit je působivá. O podvody není nouze a ledaskdo není tím, za koho se vydává. Velkolepost turnaje autorka vylíčila dokonale, magie srší, emoce lítají a vítěz může být jen jeden. A potterofilům pravděpodobně hned naskočí podobnost s legendárním Turnajem tří kouzelnických škol. Zatímco se v červené metropoli slaví a jásá o sto šest, v jiném z Londýnů se nenápadně začínají plížit stíny. Zlo se začíná ospale protahovat a ukazuje, že nebylo zcela poraženo, ale jen tak postrčeno do pozadí. A je pochopitelně na Kellovi a jeho přátelích, aby ho vykázali do patřičných mezí.

Autorka píše s lehkostí, která se jen tak nevidí. Děj ubíhá a celým příběhem se line dokonalá rovnováha mezi akcí, napětím, humorem a romancí. Romantická linka navíc osvěžujícím způsobem probíhá spíš v náznacích, pohledech a činech. Čtenář je tak ušetřen nekonečného vzdychání  a rozjímání, který je ten pravý a vlastně si ta vyznání mezi řádky docela užije. Výborné jsou i postavy. Uvěřitelné, lidské a s vnitřní jiskrou. Kdyby se hrdinové zničehonic zhmotnili, vystoupili z knihy a rozhodli se být vašimi přáteli, berete je všemi deseti. Ovšem opravdu skvělou postavou je kapitán Alucard. Je sebevědomý, lstivý, s jazykem, který si v ostrosti nezadá s jeho dýkou. A když se špičkuje s Lilou, která mu nic nezůstává dlužna, usoudíte, že o autorce se dá napsat ledacos, ale slova jako nuda, unylost či plochost rozhodně nepoužijete.

Setkání stínů je mnohem temnější, dobrodružnější a akčnější než předchozí kniha. Ač ji knihkupci rádi řadí mezi young adult literaturu, bez uzardění boří většinu klišé, kterými tento žánr vyniká. A jistě dokáže zaujmout čtenáře kteréhokoli věku. Nezbývá než doufat, že se dočkáme i třetího dílu.

Setkání stínů
Victoria E. Schwabová

Série: Tvář magie (2.)
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Původní název: A Gathering of Shadows
Rok původního vydání: 2015
Překlad: Lukáš Houdek
Počet stran: 480
Cena: 398 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyV. E. SchwabováArgoTvář magie
Kategorie: Bloggeři, JFK

#1825: Maus II: A tady začalo moje trápení - 100 %

Comics Blog - 12. Říjen 2018 - 8:00

Maus II: A tady začalo moje trápení (Maus II)Vydalo nakladatelství Torst v brožované vazbě v roce 1998. Původně vycházelo v časopise  "Raw". České vydání má 140 stran a prodává se v plné ceně za 245 Kč.Knihu můžete v souborném vydání zakoupit v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Art SpiegelmanKresba: Art Spiegelman
O tom, že je komiks "Maus" naprosto zásadním dílem amerického undergroundu, se toho napsalo asi celkem dost. Nemá smysl to omílat, ale je tomu opravdu tak. Undergroundový umělec, který kreslil komiks o myších a jiných zvířatech, ukázal, že zvolil přesně tu správnou cestu, kde spojuje jak kvalitu, tak i neskutečně silný efekt na čtenáře. "Maus" je komiks, který mohou část i lidé, kteří komiks nemusí, protože příběh, který je zde vyprávěn, je tak silný, že dokáže zaujmout v podstatě kohokoli. Ale přitom zůstává důležité, že byl příběh podán právě komiksovou formou, protože ta mu dává specifické odstíny, dovolujeme mu spojovat současnost s minulostí způsobem, který je přirozený, ale dává Artovi Spiegelmanovi i další možnosti - jeho použití masek na některých postavách je skvělé, podobně jako třeba zmenšování a zvětšování jeho vlastní postavy.
Kniha "Maus II: A tady začalo moje trápení", tedy druhá a poslední část tohoto příběhu, navazuje tam, kde komiks "Maus I: Otcova krvavá pouť dějinami" skončil. Ale přesto se jedná o trochu jiné komiksy. "Maus II: A tady začalo moje trápení" už vznikal v době, kdy byl první díl vydán, kdy měl úspěch, což bylo něco, co možná autor ani sám nečekal. I o tom vypráví na začátku knihy "Maus II: A tady začalo moje trápení". A také o tom, jak si byl sám sebou nejistý, jak se dostal do fáze, kdy nevěděl, jak dál. Ale musel pokračovat, musel ten příběh odvyprávět celý. Nejen příběh o sobě a svém vztahu k otci, ale především příběh o otci a jeho cestě druhou světovou válkou. První kniha končila ve chvíli, kdy se Vladek dostal do Osvětimi. A také ve chvíli, kdy se sním Art pohádal proto, že spálil deníky, které si Artova matka psala a které mohly být zajímavým svědectvím o životě během války. Ale i o životě s Vladkem.
V dějové linii v minulosti tedy sledujeme to, jakými útrapami si Vladek prošel - především on, protože s Anjou byli v Osvětimi rozděleni, a tak o sobě nějakou dobu mnoho nevěděli - a jak se mu nakonec podařilo přežít válku a dostat se s manželkou i malým synkem až do Ameriky. V současném příběhu pak sledujeme, jak se Art snaží vyrovnat s otcem a jeho zhoršujícím se zdravotním stavem, jak prostě není schopný s ním žít a přijmout jeho povahu, jak nakonec musí dojít k tomu, k čemu musí dojít, protože smrt je prostě nevyhnutelná. Na tomhle je velmi zajímavé že Art nechce truchlit, ale nadále podává příběh tak, jak začal - nevynechává to, jak se otec choval, nevynechává ani to, jak se on choval k němu. Ale přece jen, jako by na konci bylo určité smíření, které je spojeno se smrtí, ať už smrtí konkrétní osoby, anebo smrtí jako takovou.Art Spiegelman
"Maus" je jednoduše skvělý komiks. Je skvělý jak proto, že se jedinečným způsobem snaží podat vzpomínky člověka, který si prošel německými koncentračními tábory, ale také proto, že se jedná o komiks, který dokáže nastínit lidské vztahy, prezentovat je bez obalu a ukázat, že někdy jsme k sobě krutí, stejně jako se někdy milujeme. A nevylučuje se to ve vztahu svou stejných osob. Nevím, jestli Art Spiegelman našel ve svém komiksu to, co možná hledal - pochopení Osvětimi a vztahu se svým otcem - ale rozhodně tím vytvořil dílo, které jej přečká a dlouho se k němu budou čtenáři, ale možná i tvůrci vracet a budou v něm hledat silné myšlenky a inspirace, které v něm jsou obsažené. Na první pohled je to příběh obyčejného člověka, který ani není vyloženě milou postavou, ale právě tahle obyčejnost v neobyčejné době, dělá komiks "Maus" silným. Stejně jako autorům jedinečný přístup.
Na Comics Blogu najdete recenzi na knihy:"Maus I: Otcova krvavá pouť dějinami"
Kategorie: Bloggeři

UKÁZKA: Sergej Lukjaněnko: Kvazi

Agent JFK - 11. Říjen 2018 - 10:59

ANOTACE:
Zombie apokalypsa nakonec neznamenala konec světa. Nenávratně však pokřivila jeho tvář. Lidstvo přežilo, ale jeho životní prostor se zmenšil. Města se změnila v pevnosti, za jejichž betonovými hradbami číhá smrt. Rozsáhlé oblasti zůstávají zamořené „povstanci“, krvelačnými netvory, bažícími po mase živých. A stále větší úlohu hraje také nový druh živých mrtvých, kterým se říká kvazi. Nejedná se o žádné tupé, zabijácké stvůry – kvazi jsou silní, houževnatí, ale hlavně inteligentní, se všemi vzpomínkami ze svého předchozího života.

Kapitán Denis Simonov z moskevské policie, který během katastrofy přišel o ženu a syna, nemá kvazi vůbec rád. A povstance už vůbec ne. Při své práci dává před plastovými pouty přednost mačetě. Když s ním jeho nadřízeným dojde trpělivost, přidělí mu nového parťáka – starého (a mrtvého) policistu Michaila…

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Vojna a příměří

Byl to příjemný dvůr, čistý a dobře udržovaný. Nové dětské hřiště s travním kobercem pod skluzavkami a houpačkami, záhony se spoustou květů, okrasné jezírko, lavičky pod starými zelenajícími se stromy a v rohu dokonce prostor pro kuřáky – plastová budka, chráněná ze tří stran před větrem. Je možné, že obyvatelé domu vážně chodí sem, místo toho, aby kouřili na balkonech nebo na krytém zápraží? A dokonce i v zimě? Tak tomu se mi tedy opravdu nechce věřit!

Soudě podle všeho ale museli dům s takovým dvorem obývat samí dobří a veselí lidé. Na hřišti s houpačkami by měla povykovat děcka, na lavičkách by měli sedět stařečkové a stařenky a probírat své stařečkovské a stařenkovské záležitosti a uprostřed dvora by měla sedět tlustá zrzavá kočka a vylizovat si srst.

No dobrá, tak nemusí být zrovna zrzavá. Ať si je klidně černá.

„Byl to takový ošklivý zvuk,“ řekla správkyně domu.

„Ošklivý, to znamená co?“ zajímal jsem se. „Ué-ué-éé?“

Správkyně se zachvěla. Byla to robustní, podsaditá žena, která nevypadala, že by měla sklony k hysterickým záchvatům. Ostatně, už jí muselo být hodně přes padesát a působila dojmem, že má ledasco za sebou.

„Ne, až tak ošklivý ne,“ řekla. „Bum!“

„Bum?“ Upřel jsem na ni ironický pohled.

Správkyně nafoukla tváře a vydechla:

„Pif!“

Skutečně to vzdáleně připomínalo zvuk výstřelu.

„Odkud to zaznělo?“ zeptal jsem se.

„Z okna.“ Správkyně ukázala nahoru, na balkon ve druhém patře. Balkonové dveře byly pootevřené. „Byla jsem tady u zdi a...“ Zaváhala.

„Kouřila jste,“ přikývl jsem.

„Nesmíme se moc vzdalovat od domu,“ začala se ospravedlňovat správkyně. „Stála jsem tady, všude byl klid, a pak najednou: ‚Pif!‘ Šla jsem nahoru. Ozvalo se to z profesorova bytu...“

Když to říkala, tvář se jí mírně zachvěla. Pochyboval jsem ale, že by skrývala nějaký zločin. Mohlo se jednat o něco milostného, ale na druhou stranu, proč by si měl „profesor“ něco začínat s někým tak starým a nehezkým? Taky v tom mohla být nevraživost. Vůči profesorovi? Ne... Ale musí to s ním mít nějakou souvislost...

No nic, tohle nechme na později.

„Neotevírá?“

Správkyně zavrtěla hlavou. „Neotevírá! Ale do práce nešel. Jeho žena... Ta odešla hned ráno, ale on zůstal.“

Aha. No jistě. Takže ona nemá ráda profesorovu manželku. Což, to se stává.

„Jeho žena odešla ještě před ‚bum-pif‘?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla správkyně s neskrývanou lítostí v hlase.

„A kdo tam s ním tedy zůstal?“

„Nikdo.“

Pracovní verze událostí se už pomalu začínala rýsovat. A nebyla moc pěkná.

„Tak tedy... Podezřelý zvuk jste uslyšela...“ Podíval jsem se na hodinky. „Před čtyřiceti sedmi minutami.“

„To je hodně,“ povzdechla si správkyně.

„Jmenuje se Viktor Aristarchovič?“ ujistil jsem se.

„Viktor Aristarchovič.“ Správkyně přikývla. Ve tváři se jí teď zračil nefalšovaný smutek. „Byt číslo dvacet čtyři.“

Správkyně už zřejmě měla na to, co se přihodilo, jasný názor. A já byl zvyklý názorům žen, které ještě jezdívaly do lesů sbírat houby a bobule, důvěřovat.

„Zůstaňte dole,“ řekl jsem. „A kdyby něco... volejte mým kolegům.“

Přikývla a zeptala se: „A nemám třeba zavolat domovníka?“

„Zavolejte,“ dovolil jsem jí, načež jsem vešel do domu a začal stoupat po schodech. Patra jsou tu nízká, takže si vystačím i bez výtahu, a aspoň cestou zkontroluju situaci.

Dům zevnitř vypadal stejně hezky jako zvenčí. Všude čisto, na okenních parapetech květiny, žádné nedopalky a graffiti na stěnách. Bydlí tu samí slušní lidé s dobře vychovanými dětmi... I když ne, tady je jeden nápis, sice přetřený bílou barvou, ale na zdi pořád dobře viditelný: „HNUZNÝ KVAJZLI!“

S obsahem sdělení sice souhlasím, ale stejně by se po stěnách čmárat nemělo.

Dveře bytu číslo dvacet čtyři byly také pěkné. Samozřejmě kovové, ale zvenčí obložené dřevem. Se dvěma zámky. A kukátkem. Všechno, jak se sluší a patří.

Upřímně řečeno jsem už měl dost informací na to, abych zavolal čisticí četu. Ale to, co by se stalo po jejím příjezdu, se mi nezamlouvalo.

Odepnul jsem si od opasku vysílačku a stiskl tlačítko.

„Tady komisař Denis Simonov, smrtelné případy. Nacházím se na adrese: Poslední ulička, dům číslo dva, byt dvacet čtyři. Zdá se, že se zevnitř ozývá slabé sténání a volání o pomoc!“ oznámil jsem hlasitě. „Podnikám kroky nezbytné pro vniknutí do bytu.“

A než se dispečer vzpamatoval a stačil něco říct, znovu jsem si připevnil vysílačku k opasku a vytáhl pistoli.

Není nic hloupějšího než se pokoušet prostřelit zámek. Dveře se mohou zaklínit tak, že už s nimi nepohne vůbec nic. Nebo se vám kulka odrazí rovnou do hlavy. Ale na vybranou... na vybranou já teď prostě...

Vteřinku jsem se pozorně díval na dveře a pak jsem do nich šťouchl hlavní.

Plynule se otevřely. Vůbec nebyly zamčené, jen pečlivě přivřené.

Měl jsem štěstí. Musel to být opravdu inteligentní člověk, tenhle Viktor Aristarchovič. Nechat dveře otevřené, když se chystáte zastřelit, je opravdu, ale opravdu kultivované.

„Viktore Aristarchoviči!“ zavolal jsem pro jistotu do šerého bytu. „Bylo otevřeno! Mohu dál?“

Ticho.

Ano, správkyně domu zřejmě slyšela dobře a moje domněnka byla správná.

S pistolí v napřažené ruce jsem vstoupil do bytu. Nalevo... Napravo... V předsíni čisto. Vlastně tu opravdu bylo hodně čisto – všechno uklizené, každá věc na svém místě. Buďto je profesorova manželka skutečně pořádkumilovná, anebo si platí dobrou hospodyni. Osobně sázím na druhou variantu.

V předsíni bylo hned několik dveří.

Za jedněmi se nacházela toaleta. Čisto.

Za dalšími chodbička, vedoucí do kuchyně. Taky čisto – jen zápach připálené kávy ve vzduchu. Elektrický sporák byl kvalitní a vypnul se sám, ale konvice na kávu ztmavla a její plastové držadlo se částečně roztavilo.

No, tím tedy odpadají i poslední pochybnosti.

Z kuchyně vedly další dveře – do obýváku. Opatrně jsem tam nakoukl. V místnosti se zataženými závěsy vládlo přítmí.

Ale i tady bylo čisto.

Vyrazil jsem napříč obývákem. Cestou jsem se neustále otáčel doprava doleva a pečlivě naslouchal. V televizi běžel zpravodajský kanál s vypnutým zvukem. Dveře na chodbu, další toaleta (čisto), dveře do ložnice – čisto. Malý pokojík se dveřmi do předsíně a ještě dvěma dalšími. To je mi tedy ale důmyslný půdorys, pomyslel jsem si. Dalo by se tu z fleku hrát na schovávanou. Takové byty nesnáším.

Dveře... Další ložnice. Dětská? Ale ne – ložnice dospělého. Takže manželé tedy spali v oddělených ložnicích? Aristokrati jedni...

A úplně poslední dveře...

Ještě jsem je ani neotevřel a už jsem pocítil ten zápach – slabý zápach střelného prachu, krve a ještě něčeho ostře kořenitého. Byl to zápach, který jsem znal opravdu důvěrně.

Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravačkou jsem vytáhl z pochvy mačetu. Pak jsem dveře kopnutím otevřel.

Bylo tu o něco světleji, zato krev a sračky smrděly přímo příšerně.

Profesor Viktor Aristarchovič stál u otevřených dveří na balkon a vedle něho leželo na podlaze velké překocené křeslo. On sám se mírně kymácel a pocukával hlavou, skloněnou na stranu. Je to tak vždycky – všichni na začátku nedokážou udržet hlavu, což mě, abych se přiznal, přímo děsně irituje. Profesor měl na sobě hodně obyčejné domácí oblečení – staré pomačkané tepláky a modrou kostkovanou košili, na zádech potrhanou a ztmavlou krví. Když jsem vstoupil do místnosti, začal se ke mně pomalu otáčet.

„Proč ses střelil do srdce, ty ťunťo?“ řekl jsem a vykročil k němu. „Měl sis mířit na kebuli. Nemusel by ses trápit a mně by ubylo práce.“

Profesor mi samozřejmě neodpověděl. Vlastně těžko říct, jestli se vážně trápil – v jeho nehybné, našedlé tváři se nezračily žádné emoce. No, samozřejmě kromě hladu. Zaostřil na mě pohled hluboko zapadlých kalných očí a lačně vycenil zakrvácené zuby. Z nějakého důvodu jsem si Viktora Aristarchoviče představoval jako staršího pána, ale on ve skutečnosti umřel docela mladý – nebylo mu víc než čtyřicet. Když mě profesor uviděl, tlumeně zaúpěl: „Ué-é-ééu,“ a pokusil se projít rovnou skrz stůl. Ten byl ale pevný, masivní, s deskou potaženou kůží a těžkými skříňkami po stranách. To se ví, že profesor projít nedokázal, ale pořád se o to úporně snažil – přešlapoval na místě a natahoval ke mně ruce.

Na začátku jsou tupí jako polena.

„No, nedá se nic dělat. Zaútočil jsi na mě a já byl nucen se bránit,“ oznámil jsem mu a zvedl pistoli. Něco mě ale znepokojovalo. Něco tady bylo špatně...

„Úúúú-ééé!“ zavyl profesor tesklivě, jako by snad jeho mrtvý mozek dokázal pochopit, že se blíží skutečná a definitivní smrt. Zakrvácená ústa se otevřela ještě šířeji.

Zakrvácená!

Prudce jsem se otočil doleva a přitom přemýšlel, co se mi teď asi zaboří do těla – prsty anebo zuby.

Ale zatím bylo všechno v pořádku.

Ten druhý byl skutečně tady. Ožvýkaný, potrhaný a zkrvavený třicátník – můj vrstevník. Hrdlo měl prokousnuté, košili rozervanou a pořádný kus břicha mu chyběl. Muž se převaloval v kaluži tmavé krve, kopal nohama, přejížděl rukama po kluzkých parketách a upřeně na mě zíral. Pak se jeho ústa s děsivou nevyhnutelností otevřela a muž zavyl:

„Eú-eú-ué!“

Zdá se, že jsem vstoupil v pravou chvíli. Zatím se ještě teprve snažil zvednout. Tak co se tu vlastně přihodilo? Profesor nebyl sám... Výstřel ho zasáhl do srdce... A támhle se na podlaze válí pistole, celá od krve.

To fakt nedává smysl.

Vrah zastřelil profesora a pak si počkal, až povstane a zahryzne ho?

I když mám pocit, že jsme už něco takového snad dokonce řešili. Zločin z vášně...

„Tak teď už tím spíš žádný cavyky,“ řekl jsem profesorovi a přistoupil ke stolu. Viktor Aristarchovič sebou zazmítal, dal jednu ruku dolů a začal škrábat nehty na desku stolu, jako by se ke mně snažil přitáhnout.

Rozmáchl jsem se a jedinou ranou mačety jsem mu usekl hlavu.

Otočil jsem se a zamířil k muži, kterému se už mezitím podařilo zvednout na všechny čtyři. Upřímně řečeno, je to fakt pohodlná poloha. Pro mě.

„Ú-úé?“ zaskučel muž.

Přimhouřil jsem oko a jediným seknutím uťal hlavu i jemu.

Toť vše.

Svět je zase o něco čistší.

Tedy, kromě téhle pracovny. Fakt nezávidím tomu, kdo ji bude uklízet. Aspoň že tady nejsou žádné koberce.

Schoval jsem pistoli a znovu vzal do ruky vysílačku – však už mi taky dobré dvě minuty vibrovala u pasu.

A vtom jsem za svými zády uslyšel šramot.

To tady jako byli dokonce tři?

Byl jsem samým překvapením jako zabrzděný, a tak jsem se otočil pomalu a nespěšně.

V balkonových dveřích stál statný muž středního věku v pomačkaném staromódním obleku a prohlížel si moje dílo. Zpočátku – když jsem se na něho díval proti světlu –

jsem ho považoval za člověka.

Pak jsem si ale všiml šedomodré kůže.

Byl to kvazi. Byl to zkurvený kvazi!

Okamžik jsme se na sebe dívali.

A pak se všechno začalo dít hrozně rychle, jak už to v takových případech bývá.

Upustil jsem vysílačku a popadl pažbu pistole. Kvazi přeskočil stůl, jednou rukou mi sevřel zápěstí pravačky, v níž jsem držel mačetu, a druhou mě uchopil za levé zápěstí, aby mi znemožnil vytáhnout pistoli. Mlčky jsme spolu zápolili. Byl silný, jak už jeho plemeno bývá, ale já byl příliš naštvaný a vyděšený, než abych povolil.

Hlavou jsem ho vší silou udeřil do tváře a zároveň jsem ho kolenem nakopl mezi nohy. Kvazi ucouvl, zlomek vteřiny váhal a pak se vrhl k balkonovým dveřím. Instinktivně jsem zaklekl a dvakrát vystřelil za ním, ale už ve chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, mi bylo jasné, že ho v té rychlosti netrefím.

Kvazi se neotočil, přehoupl se přes zábradlí a spadl dolů.

Když jsem se vyřítil na balkon, kvazi zrovna vybíhal ze dvora. Jeho statná postava se jen mihla a hned zmizela za rohem vedlejšího domu.

Měl jsem dost rozumu, abych už po něm nestřílel. A taky abych za ním neskákal. Nejsem kvazi a desetimetrová výška pro mě není žádná legrace...

Podíval jsem se dolů, jestli je tam správkyně. Ale před krytým zápražím nikdo nestál.

Zatraceně! „Soudruhu komisaři!“ ozvalo se od dveří bytu. „Soudruhu komisaři, jste v pořádku?“

„Nejsem soudruh!“ opáčil jsem a schoval pistoli do pouzdra. „Ale v pořádku jsem.“

Vrátil jsem se na místo, odkud jsem střílel na kvazi, a v duchu odhadl úhel. Vypadalo to, že kulky letěly kamsi vysoko nahoru, a ne do oken sousedních domů. Díkybohu za moje policejní reflexy a nízkou zástavbu v centru.

„Viktore Aristarchoviči...“ vzlykla tesklivě správkyně, když stanula ve dveřích pracovny. „Ach, Viktore Aristarchoviči, jak jste jen mohl! Proč jen jste...“

Střelil jsem po ní pohledem a dospěl k závěru, že to myslí naprosto upřímně. Za jejími zády přešlapoval domovník – mladý Tádžik s lopatou. Ne, s lopatou ne, opravil jsem se vzápětí. Byl to rýč, a to pořádně nabroušený. Pochvalně jsem Tádžikovi pokynul.

„Neviděla jste tohohle... druhého?“ Špičkou boty jsem šťouchl do useknuté hlavy.

„Ne!“ Správkyně rázně zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Ten dovnitř nešel! Od chvíle, co odešla profesorova paní, jsem byla celou dobu na místě. A dovnitř nikdo nešel!“

„Určitě máte ve vstupu kameru, že ano?“ řekl jsem. „Takže se nebojte, podíváme se, co a jak...“

„Já ho viděl,“ řekl Tádžik a naprázdno polkl. Rusky mluvil čistě a bez přízvuku – ten kluk určitě vyrůstal už tady v Moskvě. „Šel přes dvůr hodně brzo ráno, zrovna když jsem vyvážel popelnice.“

Znovu jsem se podíval na správkyni.

„Směna mi začala v sedm,“ řekla spěšně. „Přes noc tady zrovna dneska nikdo nebyl, ale vstupní dveře bývají zamčené, takže snad jedině že by ho pustil někdo z nájemníků...“

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ řekl jsem. „Přijdeme tomu na kloub. A zatím opusťte místo činu, prosím.“

A teprve poté, co správkyně a domovník – s rýčem stále v pohotovosti – opustili byt, dovolil jsem si znovu zapnout vysílačku.

 


Lukjaněnko, Sergej: Kvazi
Vydá: Triton/Argo, říjen 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 298 Kč

S. LukjaněnkoLiteraturaTritonSci-fiUkázkyZombieArgo
Kategorie: Bloggeři, JFK

Mike Mignola – Lovec čarodějnic: Ve službách andělů

Schefikův blog - 11. Říjen 2018 - 9:26

  ANOTACE: Sir Edward Grey, vyšetřovatel Jejího Veličenstva ve věcech okultních, se při jednom ze svých prvních případů vydává napříč nejrůznějšími vrstvami viktoriánského Londýna až do jeho temného podsvětí, kde se pokouší rozplést nitky komplikovaného kriminálního případu, při čemž ho čeká střetnutí s rozsáhlým okultním spiknutím, ďábelskou nestvůrou a s jedním z nejnebezpečnějších tajných londýnských [...]

The post Mike Mignola – Lovec čarodějnic: Ve službách andělů appeared first on Schefikův Blog.

Kategorie: Bloggeři

Stránky

Přihlásit se k odběru sarden.cz agregátor - Bloggeři