S. Sakai

Od začiatku bol príbeh štyridsiatich siedmych roninov cenzurovaný. Preto vznikla fiktívna verzia incidentu (Chúshingura), v ktorej boli mená hlavných postáv a dátumy zmenené. Ich príbeh sa stal súčasťou japonského folklóru a bol prerozprávaný formou bunraku (bábkové divadlo), aj kabuki (japonské divadlo).

Člověk by řekl, že po tolika dílech se už Stan Sakai musí zákonitě opakovat, zvláště když používá totéž prostředí a minimum postav, ale kupodivu tomu tak ani zdaleka není. Sice se může naskytnout zdánlivě podobná situace, jakou už jsme viděli, ale i z ní dokáže Sakai vytěžit další originální příběh a zcela jiné rozuzlení.

Víte, že se ještě nikomu nepodařilo ochočit si zajíce? A slyšeli jste o tom, že zajíc umí být i neviditelný? Dokáže totiž tak splynout s okolím, že si ho nevšimnete. Také se zdá, jako by spal s otevřenýma očima, nic ho nezaskočí. Ve skutečnosti však nespí, jen pečlivě sleduje okolí. Vždyť mu stačí jen pár minut spánku denně.

Meč Kusanagi, neboli Ostří trav, je legendou, ukovanou bohy feudálního Japonska. Zbrocený krví procházel staletími a toužilo po něm mnoho mocných bojovníků a vládců. Ronin Usagi je pověřen úkolem navrátit tento meč do svatyně Atsuta, na místo odpočinku. Úkol je to vskutku náročný, na každém kroku číhají intriky i smrtelné nebezpečí pro toho, kdo cestuje s Ostřím trav.

Tato sbírka ušákových příhod je zaměřená dalo by se říci realisticky. I nadpřirozené jevy tu většinou mají zcela přirozené a mnohdy přízemní vysvětlení, a stejně tak jednání jednotlivých postav. Je tedy zřejmé, že se Stan Sakai chtěl tentokrát věnovat zejména lidské, ehm, promiňte, samozřejmě zvířecí povaze...

Dlouhouchý samuraj Usagi Yojimbo, který neznalým evokuje Pinďu nebo králíčka Azurita, se poměrně nedávno dočkal už dvanáctého českého pokračování. (Již je sice venku i třináctka, ale ve vesmírném měřitku je to stále nedávno.)

Ušatého samuraje, ochránce spravedlnosti a těch, kdo se jí těžko dovolávají, zná snad i u nás úplně každý. Už nám tu vyšlo 12 jeho sebraných příběhů a my stále netrpělivě čekáme na další, abychom je mohli s hořícíma ušima a planoucím srdcem zhltnout někde v osamělém koutku, kam se na chvilku ukryjeme před světem.