RECENZE: Jan Drnek - 1938, Neporaženi

Článek od: Petr Simcik - 28.11.2017

 

Druhý přepracovaný díl Žab v mlíku začíná posledními dny míru. Republika odmítla Hitlerovo ultimátum a teď, plně mobilizována, v režimu válečného hospodářství čeká na první tah Wehrmachtu. Na 1938 Neporaženi je mimo jiné skvělé to, že výše uvedená věta je vše, co z předchozího dílu potřebujete vědět. Pokud vás nezajímá politika před Mnichovem a chcete si užít jen tu správnou vlasteneckou military nalejvárnu, můžete s klidným svědomím sáhnout až na tento svazek.

Je až s podivem, jak málo se tomuhle dilematu v české sci-fi věnuje prostoru. Je to jedna z otázek, na kterou má každý nějaký názor. Událost, která je každoročně připomínána ve sdělovacích prostředcích a děti se jí učí ve školách. Po našem území jsou roztroušené stovky připomínek, na které narazíte doslova na každém rohu - řopíky, součásti československého lehkého opevnění. Ať už máte jakýkoli názor, tak to, že je vybudovali tak kvalitně a tak rychle, že prakticky během několika let udělali z republiky pevnost, ve vás musí zanechat alespoň špetku úcty. Pro některé jsou památníkem hrdé armády, pro jiné připomínkou nešťastných osudů, jiní v nich vidí němou výčitku našim spojencům: "Vidíte? My jsme byli připraveni!"

Přes tohle všechno tu nemáme až na Žáby v mlíku jedinou knihu, která by se ptala "co by bylo, kdyby". Příběhů o obraně Země před Marťany, o bojích mimo sluneční soustavu, sci-fi variací na téma hrstky proti přesile, nebo Davida a Goliáše jsou i od českých spisovatelů plné krámy, ale o největším dilematu našich dějin nenajdete ani řádku. A Jan Drnek ukazuje proč. A taky proč je to škoda.

Knih věnovaných fiktivní obraně v roce 1938 máme málo proto, že na to má každý nějaký názor, a tak se Jan Drnek ocitl na internetu mezi dvěma skupinami odpůrců. Jedni mu vyčítají, že jsme sice zvítězili, ale trapně lehko (na čemž sice něco je, ale sorry, je to fikce, lidi. Viz dále.) A druzí ho kritizují už za tu kacířskou myšlenku jako takovou. Vyhrát bychom přeci nemohli! Fuj Drnek, radši si přečtu třeba Ringa, nebo Heinleina... ale počkat, kdo že to vyhrává u nich, parta mariňáků proti celé rase mimozemšťanů přímo vytvořených pro boj? A to jako fakt?

Každopádně zpět k Janu Drnkovi. Ten si pro svou mystifikaci zvolil takové podmínky, abychom prostě vyhráli. Je to z knihy cítit na sto honů. Jsou výborně zdokumentované, podložené skutečným stavem vojsk a opevnění té doby, takže přísně vzato to tak klidně mohlo dopadnout, což je věc, která se mi na Neporažených líbí. Drnek ví, co a proč píše a míchá do sebe románový a stroze dokumentační styl, takže manévry, akce a výsledky bitev jsou uvěřitelné. Vy jim chcete věřit, vždyť vyhráváme. Autor střídá mikro i makro pohled na situaci, takže se projdete bahnem, projedete v tanku a zároveň budete sledovat posuny divizí a armád. Tenhle přístup má něco do sebe a dává čtenáři pocit, že jde opravdu o něco velkého a ne jen o lokální konflikt pár vojáků.

Náhod je strašně moc, Němci se chovají jako banda amatérů, což se přičítá Hitlerovi a jeho tlačení na pilu v kombinaci s faktem, že tehdy ještě Wehrmacht neměl v plánu skutečně bojovat, což nutí Němce improvizovat ze cti. Útok slíbili, tak už útočit musí. Taková jména jako Rommel, nebo Manstein dělají školácké chyby a padají do pastí a léček našich legiemi vycepovaných generálů a nižších důstojníků - expertů na guerrillovou válku, kteří mohou ztratit doslova vše, a tak ničí silnice, způsobují záplavy, vymýšlí za chodu plány, které přesně odhadnou, co kdy budou Němci dělat a používají zbraně kreativně a tvůrčím způsobem, a tak tvoří taktiky, které v naší realitě spatřily světlo světa jinde a jindy.

Příběh celkově funguje a dává smysl. Je asi zbytečné vyčítat žánru, že se v něm příběh chová tak, jak žánr vyžaduje a v jeho mezích to Drnkovi do sebe velice pěkně zapadá. Srdíčko vlastence zaplesá, o tom žádná, a mnohdy se budete i trochu nechtěně usmívat tam, kde Drnek stoupne na ostří nože. Na druhou stranu ale nikdy nepřepadne a udrží integritu románu.

Jelikož jde o jedinou knihu s tímto tématem široko daleko, a navíc velmi povedenou a čtivě napsanou, nemůžu jinak než ji doporučit. I kdyby jen jako další téma k hádce o tom, co kdyby...

Komentáře

Dobře, tak je tu druhá, možná někde najdeme i třetí. Ale ve srovnání se souboji lidé versus emzáci od českých autorů je to pořád žalostně málo.  Určitě bychom našli i nějaké povídky, kdybychom hodně dlouho hledali, ale takhle komplexní je podle mě jen Drnek.

Mimochodem pro srovnání lze použít i rozhlasovou "hru", která část českého snu zpracovává http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?query=%C4%8Cesk%C3%BD+sen&reader=&stan...

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Vtip celé slavné plichty, která je podávána jako vítězství spočívá v tom, že naše legionářské velení provozovalo skutečný blitzkrieg na Sibiři,  zatímco to německé jen na cvičáku. Takže naši velitelé měli skutečnou praxi a uměli to.K útoku je navíc potřebná alespoň trojnásobná přesila a poměr sil byl 1:1. Problém číslo dvě - vychvalované německé pancéřové síly byly značně technicky nespolehlivé (při anšlusu Rakouska kleklo 40 procent a to po nich nikdo nestřílel) ) a zoufale slabě vyzbrojené,  hlavní zbraní byl kanón ráže 20mm, proti kterému bylo dimenzované pancéřování našich tanků, německé tanky byly navíc odolné proti pěchotní protipancéřové munici do ručních zbraní odolné jen zepředu. 2/5 německé obrněné techniky bylo vyzbrojeno jen kulomety, tanků s kanónem ráže 37 mma větší bylo na německé straně kolem stovky, navíc pěti různých typů. Obrněné transportéry ještě nebyly zavedeny vůbec (první "hakly" ve skutečnosti dostala německá armáda až začátkem roku 1939), testovalo se několik malosériovek původně určených na vývoz... Letectvo - první mezky s kanóny přišly souběžně s hakly, takže páteř stíhacího letectva tvořily stodevítky do verze D se čtyřmi kulomety a směs dvouplošníků Heinkel a Arado. Stuk verze A s limitovanou nosností bylo kolem stovky. Dělostřelectvo bylo nekompletní, munice pro všechny složky bylo k dispozici na měsíc a průmysl jel v mírovém režimu...

 

Pikantní skutečností je ale to, že v roce 1941 vyhlásila Benešova exilová vláda válku Německu se zpětnou platností od 17.9.1938. Naše severní a západní pohraniší si ale skutečnou válku za účasti těžké techniky užívalo už od léta, včetně výskytu jednotek SS na našem území. Největší skutečnou bitva naší armády a hlídek SOS ale vypukla 14. března 1939 na Podkarpatské Rusi a trvala celý týden, dokud se nepodařilo evakuovat civilní obyvatelstvo a úřady. Pak se stáhly i naše jednotky - dílem do Rumunska a dílem na Slovensko. Protivníky byly kromě Maďarů ještě Poláci a Karpatská Síč...

Přidat komentář