RECENZE: Boris a Arkadij Strugačtí, Je těžké být bohem

Článek od: Jan Žlebek - 23.04.2013

Znáte stanfordský vězeňský experiment? Americký psycholog Philip Zimbardo se kdysi rozhodl vyzkoušet, co se stane, když vezme úplně normální vysokoškoláky, náhodně je rozdělí do dvou skupin a část z nich nechá hrát vězně a zbytek dozorce. Bachaři z řad studentů měli za úkol udržovat pořádek a muklové si měli v rámci pokusu odpykávat trest. S pořádným kusem nadsázky Zimbardo študákům zorganizoval takový LARP pro otrlejší.

Experiment musel být po šesti dnech dnech ukončen kvůli nečekané brutalitě dozorců, psychickému hroucení se vězňů a hrozící vzpouře. Psal se rok 1971 a na druhé straně železné opony uplynulo sedm let od vydání útlého románu Je těžké být bohem. Co má společného výzkumná mise pozemšťana ve středověkém světě cizí sluneční soustavy s psychologickým experimentem v zemi neomezených možností?

Překvapivě mnoho. V obou případech se totiž zúčastnění ponořili do vědeckých problémů až příliš hluboko. Své o tom ví don Rumata aka výzkumník Anton, jenž pro vyspělou společnost ze zářné socialistické budoucnosti Země koná výzkum na jakési temně feudualistické planetce. Podle teorie by měl jen pozorovat a vyvozovat závěry, praxe ale dopadne trochu jinak. Jako ve Stanfordu.

Přímočarý příběh v jediné linii sleduje poslední stádium vědecké mise a ani klasicky náročnější vypravěčský styl Strugackých (ano, i tady jsou stránky, které se obejdou bez odstavců, a dlouhatánské vnitřní monology ilustrující šíři ruské duše) vám nezabrání sfouknout Je těžké být bohem za jedno dopoledne.

Ze srovnání ku příkladu s Piknikem u cesty nebo Lesem vychází tato kniha jako poražená. Na rozdíl od výše zmíněných její téma podstatně více zastaralo a také vás po celou četbu bude provázet moralizující hlavní hrdina, který nenechá nit suchou na žádném domorodci. S arogantní pózou „vyšší bytostí“, za niž se považuje, odsoudí postupně celou populaci – vyjma pár vědců coby nositelů pokroku a jedné slečny coby nositelky... ehm... jeho osobního vzestupu? To vše korunuje fakt, že sám don Rumata činí, co jiným zazlívá, a chová se jako hovado.

Podtrženo a sečteno, máme před sebou poněkud postarší příběh vyprávěný hrdinou příjemným jak černý kašel. Strugačtí ovšem ve svých knihách nevsázejí na líbivost, ale spíše na myšlenku. Tentokrát uvažují jednak nad kontaktem dvou technologicky nesmírně odlišných civilizací a rovněž nad plíživým nástupem totality. Vzhledem k době a zemi vzniku románu není překvapivé, že se soustředí spíše na kritiku nacismu, byť většina jejich krutě trefných poznámek sedí i na fungování sovětského režimu. A varování před totalitními systémy zůstává stále živé.

Zbývá otázka, zda je to samo o sobě dost.

Za sebe musím bohužel tentokrát říct, že ne.

 

Arkadij a Boris Strugačtí: Je těžké být bohem

/Trudno byť bogom/

Nakladatel: Triton
Překlad: Jaroslav Piskáček
Obálka: Martin Zhouf
Redakce: Marie Semíková
Rok vydání: 2013
Počet stran: 226
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardcover
Stav: nové vydání

Komentáře

Uf, to je tvrdá kritika na jednu z nejúspěšnějších knih své doby. Souhlasím, že téma zastaralo zpracování , ale téma - právo a důsledky exportu vyspělejších zřízení (tehdy komunismus, dnes demokracie) rasou "nadřazených" do "rozvojových" světů je snad pořád aktuální...

Tvrdá? To bych ani neřekl. Jednak mi opravdu celou knihu pil krev don Rumata a jednak to téma bylo možná neotřelé v době vzniku, ale kniha (znovu) vyšla v roce 2013... A jak jsem napsal výše, ačkoliv to téma zůstává stále živé, tak kniha jako celek vedle třeba Pikniku u cesty v mých očích neobstojí.

'Je těžké být bohem' je skvělá kniha, obzvlášť když jste ji četli za naší totality.

Nicméně kromě zmiňovaného plíživého nástupu totality jsou v ní stejně tak zajímavé i úvahy o tom, co to znamená, když vyspělejší civilizace chce pomoct té zaostalejší - a nechme stranou, co si kdo představuje pod pojmem pomoc a také co to znamená být vyspělejší nebo zaostalejší (jistá kriteria pro to přece jen existují). Má na takové ovlivňování právo nebo nemá a za jakých okolností ?

Je to téma, které Strugacké dost zajímalo, viz například 'Brouk v mraveništi' a další knížky z Kammererovy trilogie. Lze to vidět i jako polemiku s ruskou ideou "zachraňovat" své okolí a to výhradně podle svých představ bez ohledu na to, co to "zachraňovaným" způsobí (smrtící kombinace s imperiální náturou). A určitě to není téma neaktuální, viz třeba irácká krize.

Ještě bych rád připomněl případně využitý termín progresor (https://en.wikipedia.org/wiki/Progressor), i když se wiki očividně plete, že ho Strugačtí vytvořili (https://en.oxforddictionaries.com/definition/progressor).

Kdysi v nějakém časopise (nebyla to Ikarie, ale patrně Nemesis, bohužel si nevzpomenu ani na autora) vyšla povídka, která na Strugackých originál  s notným odstupem navazovala. Víceméně popisovala hořký konec pozemské kolonizace středověké planety. Ostatně vývoz revoluce/svobody a demokracie byl Strugackých oblíbené téma a ukazuje se, že je bohužel stále aktuální.

Přidat komentář