RECENZE: Arkadij a Boris Strugačtí, Maxim Kammerer

Článek od: Renata Seiferová - 02.09.2019

Jména bratrů Arkadije a Borise Strugackých zná už dnes jistojistě každý milovník sci-fi knih a her s postapokalyptickou tématikou. Jejich Piknik u cesty z roku 1972 inspiroval snímek Stalker Andreje Tarkovského, a to byl teprve začátek. To jim vděčíme za to, že v Metru Dmitryje Glukhovského vychází stalkeři na povrch, a také mimo jiné za dnes již klasickou sérii počítačových her S.T.A.L.K.E.R. Udali směr nově vznikajícímu žánru a těžko říct, jak by dnešní sci-fi bez nich vypadalo.

Piknikem u cesty to ale zdaleka pro bratry Strugacké neskončilo. Mají na kontě hned několik desítek knih, které určitě stojí za pozornost. Jednou z nich je právě Maxim Kammerer, souborné vydání tři románů Obydlený ostrov, Brouk v mraveništi a Vlny ztišují vítr.

Poprvé se s Maximem Kammererem setkáváme v knize Obydlený ostrov, když jako mladík ztroskotá se svojí vesmírnou lodí na planetě Sarakš. Není to pěkné místo k žití, všude radiace, mutanti a první obyvatelé, se kterými se teprve dvacetiletý Maxim setká, to rozhodně nemají v hlavě v pořádku. Paradoxně považují za divocha a šílence oni jeho, protože neumí jejich řeč, mluví nějakým prazvláštním jazykem a chroupe radioaktivní houby jako největší lahůdku. Netuší, že mladík pochází z civilizace Pozemšťanů, civilizace natolik vyspělé, že radioaktivita na něj nemá nejmenší účinky, střelné rány se mu hojí jako by to byly pouhé škrábance a je schopen věcí, o kterých si obyčejný člověk může nechat jenom zdát.

Maxim je však povoláním progresor, jejichž hlavním úkolem je zkoumat vývoj objevených civilizací a případně do něj zasáhnout tak, aby odvrátil možné katastrofy a napomohl k ustanovení fungující a prosperující společnosti. Aktivně se proto zapojí do boje za správnou věc, aby získal svobodu pro své utlačované přátele. Nebo si to alespoň v tu chvíli myslí… Mladíkův naivní náhled na svět brzy dostane první trhlinu, první z mnoha. A zjišťuje, že i jakožto Pozemšťan, tedy člověk, který vyrůstal ve společnosti na vrcholu technologického i morálního vývoje, se má stále co učit.

Druhá část, nazvaná Brouk v mraveništi, už zastihuje Maxima Kammerera na jeho domovské planetě ve chvíli, kdy dostane za úkol pátrat po zmizelém progresorovi. Noří se do studia rukou psaných dokumentů, pod nejrůznějšími záminkami se setkává s lidmi, kteří by mu v jeho pátrání mohli být nápomocni a postupem času zjišťuje, že každá zodpovězená otázka s sebou ruku v ruce přinese deset nezodpovězených. Kousek po kousku odhaluje závoj tajemství obklopujícího zmizelého kolegu a začíná tušit, že tento úkol mu nebyl přidělen náhodou.

Už to není ten naivní mladík z první knihy. Taktizuje, manipuluje s lidmi, aby dosáhl svého, ale stále si zachovává své morální hodnoty. A to i ve chvíli, kdy začne spatřovat spojitosti mezi vyšetřovaným případem a zkazkách o údajně zaniklém národu Poutníků, kteří snad jako jediní technologickým pokrokem předčili obyvatele planety Země. Poutníci, odvěký strašák Pozemšťanů…

V poslední knize Vlny ztišují vítr už je Maximu Kammererovi osmdesát devět let. Je to vlastně soupis jeho pamětí, událostí, které: „znamenaly konec celé epochy kosmické sebereflexe lidstva“. Na rozdíl od prvních dvou ho z větší části tvoří různé dopisy, dokumenty a další listiny, které považoval za důležité při podání své verze událostí týkajících se takzvaného Velkého zjevení. V pozici vedoucího Ústavu pro výzkum kosmických dějin dohlíží na vyšetřování o masových fóbiích jednoho ze svých podřízených a my se můžeme jenom domnívat, jestli už v té době věděl, jaké bude mít tato zdánlivě banální studie důsledky.

Za stolem pracovny už sedí úplně jiný člověk, než kterého jsme měli možnost poznat na začátku knihy Obydlený ostrov. Každá zkušenost, kterou prošel, každé zklamání jako by měl vepsáno do tváře a ten tam je naivní optimismus, že dokáže zachraňovat světy. Zde už sedí jen pozorovatel, který hromadí informace, říká svým podřízeným jen tolik, co potřebují vědět a ani o chlup víc, manipuluje s nimi tak, jako kdysi jeho nadřízení manipulovali s ním a morálka… Morálka se stává pojmem vskutku relativním. Snad se jedná o pokus vyložit události tak, jak je vnímal on sám, snad se jedná o omluvný dopis, těžko říct. Není ani jasné, za co konkrétně by se Maxim měl omlouvat. Každopádně melancholický nádech provází čtenáře od začátku třetí knihy až do jejího konce, kde postupně vygraduje až do šokujícího odhalení.

Je skvělé, že máme osudy Maxima Kammerera pěkně pohromadě v jedné knize. Jednotlivé díly na sebe navazují sice volně, přesto díky soubornému vydání působí příběh uceleně a vývoj hlavního hrdiny je zcela přirozený a plynulý. Na škodu není ani to, že každá z knih má svůj vlastní, svým způsobem uzavřený děj, naopak. Změna stylu vyprávění je příjemným oživením po skoro tří set stránkách, kdy najednou začíná hlavní hrdina promlouvat v první osobě, a stejně tak příjemně překvapí i poslední část, tvořená převážně z dokumentů, které Maxim sesbíral.

Arkadij a Boris Strugačtí ukazují, že by byla chyba znát jejich jména jen v souvislosti s Piknikem u cesty. Maxim Kammerer je poctivým science fiction se vším, co k tomu patří – budoucnost ve všech možných formách, idylická i dystopická, vesmírné lodě, cizí rasy a planety, spousta akce a konspiračních teorií. Nechybí ani zamyšlení nad společenskými tématy, tak typické pro sovětské autory tohoto žánru.

Zkrátka a dobře, fanouškům sci-fi literatury by toto souborné vydání rozhodně nemělo uniknout. A na závěr snad už jen krátkou básničku…

 

U dveří stála

zvířátka malá,

stříleli do nich

a bylo po nich.

 

Maxim Kammerer
Arkadij a Boris Strugačtí

Rok vydání: 2019
Nakladatelství: Triton
Překlad: Libor Dvořák, Jaroslav Piskáček
Stran: 632
Cena: 440 Kč
 

 

Komentáře

Chápu, že Sarden musí vydat jakýkoli blábol, ale nechat takhle volnou ruku autorce, která už bohatě prokázala omezenost své schopnosti číst a parafrázovat literární zdroje, o gramatice mateřštiny nemluvě, to je přece jen trochu moc. Dvacetiletý Maxim Obydleného ostrova samozřejmě není "povoláním progresor"; právě tak ve Vlny ztišují vítr nemá "pozici vedoucího Ústavu pro výzkum kosmických dějin", nýbrž normálně řídí oddělení mimořádných událostí Komkonu-2, je to tam výslovně uvedeno hned na začátku.

Dobrý den,

bez komentáře k čemukoli jinému (na to se určitě ozve někdo jiný) - mohla bych poprosit o konkrétnější vyjádření ke gramatice? Zajímá mě to čistě z korektorského hlediska. Děkuji.

(Což je další důvod, proč pro Sarden napíšu leda, až bude kolega Křeček zase něco editovat.) Tak znova, nakolik mě ten stupidní komponent v okénku nechá:

Jsou tam školácké chyby ve skloňování (nemyslím ani tak svérázný pravopis "Dmitryje" jako anakoluty skladebních dvojic „po skoro tří set stránkách“ nebo „spojitosti mezi vyšetřovaným případem a zkazkách“ nebo ), interpunkci („se setkává s lidmi, kteří by mu v jeho pátrání mohli být nápomocni a postupem času zjišťuje“ podtrhne i Word)…

Ta kniha je vynikající. I po těch letech, kdy jsem ty části četl poprvé. A dosti aktuální. Neb tehdy to bylo podobenství pro poměry, neb jsme si mysleli, že to jinde je mnohem lepší až nejlepší. No, realita je zde. Zejména v době klimašílenství a úřadech pro Jedinou pravdu, houfně vznikajících po celém světě a samozřejmě, jak jinak, i u nás. A při trestních sazbách pro odchylky raději nebudu uvádět příklady.

V tomto ohledu raději obdivuji výše uvedenou diskusi, fakt zážitek ....

Pominu úplně všechno, co tady zaznělo v diskusi, a jenom řeknu, že ta dětská básníčka z Brouka v mraveništi je opravdu moc pěkně přeložená - je to opravdu výstižné převedení originálu do češtiny. Zrovna nad tímhle (zdánlivě) jednoduchým textíkem jsem párkrát přemýšlel, ale na nic tak jednoduše elegantního jsem nikdy nepřišel. Nejsem úplně fanoušek překladů Jaroslava Piskáčka, ale tady klobouk dolů!

Taky jsem si to kdysi hledal a v rámci možného, aby se to vešlo do úzkých mantinelů formy, to asi o moc věrněji nejde:

Стояли звери

Около двери,

В них стреляли,

Они умирали.

(Ano, Piskáček transliteroval sarakšský stát "Chonti", zatímco v okolních dvou románech je po západním způsobu Honti – a nikdo se neobtěžoval to pro omnibus sjednotit, takže radši ani nemá uvedeného žádného odpovědného redaktora. Na druhou stranu Piskáček se už v Poledni dovtípil, že telepati mají být označováni po anglicku readeři a ne "rideři" jako ve Vlnách…)

Přidat komentář