Možná proto, že V Marťanovi se čtenář může ztotožnit s hrdinou příběhu a fandit mu. U Jazz se mi to tedy nějak nepodařilo. Ta holka je vylíčena jako spratek, kterého pálilo dobté bydlo a tak si "rebeluje" - a přitom si je dobře vědomá toho, že když bude nejhůř, táta ji ve štychu nenechá. Do problémů se dostává vlastníé hloupostí a tak nějak jí nedokážu fandit a doufat, že se ze všeho se zdravou kůží dostane. Naopak, docela jsem si přála, ať se v tom, co si navařila, pořádně vymáchá.