Snaha o originalitu se podle mého nemusí vždy rovnat "ujetí".

Reálné násilí? Realistická recenze? Myslíte, že do té fyzické kopie knihy skutečně kopu? :D Nebo jaký smysl mám hledat za těmito podivuhodnými slovními spojeními?

Neřekla bych, že fantasy je oproti sci-fi násilnější - nebo myslíte, že se ve space operách málo střílí? A ani mi nepřijde, že čím současnější dílo, tím více násilí, to je hodně relativní rovnice - můžeme srovnávat například Howarda a Holdstocka. A ten Holdstock mě rovnou přivádí k tomu, že násilí, ať už v jakékoli formě, vždycky bylo a bude součástí lidské povahy, od pravěku až po současnost (mýty jsou násilí plné). Jde spíš o to, jaký má smysl. Samozřejmě že existují díla na násilí vyloženě založená - třeba takový Doom - ale s tím se počítá a většinou se nad tím pohoršují jen americké matky s IQ na bodu mrazu. Je to prostě součást uměleckého plánu (a jasně, taky to bývá zábavné). Pokud není násilí nutné pro integritu díla, jako katalyzátor děje, pro vývoj postav, zkrátka pro obecný smysl, pak je to násilí pro násilí a my se můžeme pozastavovat nad kvalitou takového díla, to bezpochyby. Ale musím říct, že na takovou věc už jsem dlouho nenarazila, vlastně mi to přijde velmi zřídkavé - možná spíš právě v těch amatérských povídkách (kde obecně platí "tohle v žánrovkách bývá, tak to tam nacpu, i když se mi to tam nehodí"). Trend je opačný - SFF jakožto progresivní žánr neustále zkouší něco nového, a třeba taková Becky Chambersová a její trilogie Poutníci zaujala právě tím, že se násilí takřka vyhla. A určitě není jediná... Každopádně je to rozhodně zajímavé téma a stálo by to za nějaký hlubší výzkum.

P. S.: Je fakt, že teď jsem si vzpomněla na Kulhánka, Kotletu a jim podobné, ale... to je prostě žánr. Nutno uznat, že pokud to člověk čte dlouhodoběji, nejspíš pak vidí násilí všude kolem sebe...