Příspěvěk Alexandry Petákové se mnou v mnohém rezonuje, natolik, že bych se pod něj podepsala.

V článku mě oslovila tato informace: "Nebo jste v předchozím roce nic z fantastiky nečetli, ale doporučili byste skvělou knihu z oblasti literatury faktu. Nebo jste nečetli nic z loňského roku, ale konečně jste si doplnili knihy, které vyšly v roce 2014 – a dvě z nich vám přijdou jako hodny zmínky. Sem s nimi. Sem s tím vším."  Aha! Pro mě dost podstatná informace. Protože první kniha, která mě okamžitě v hlavě naskočila po přečtení mailu s prosbou o příspěvek do anktery,  byla Bounty od Michaela Byrnese, následovaná myšlenkou - pro tu nemůžeš hlasovat, protože má nálepku "thriller". A tak jsem nehlasovala vůbec. Anketu pořád vnímám především jako dobrovolnou. Ano, možná jsem měla na mail reagovat se stručnou omluvou: "promiňte, hlasování se nezúčastním". Denně mi chodí desítky mailů úzce spatých s prací (s knihami, které mám na starosti). Tyto maily mají pro mě absolutní prioritu. Maily, kterými jsem doslova zahlcena.  Pro představu - jedna vydaná kniha pro mě osobně není otázka 10 ani 20 mailů, je jich víc, mnohem víc. A poslední roky nemám na starosti jenom fantastiku.

Na závěr snad ještě osobní rovina, denně čučím do obrazovky pc 8 hodin v kuse, v podstatě nezvednu zadek ze židle. Po práci jsem často "vybzíkaná" (čti unavené oči, kor s mým počtem dioprití, unavený mozek). Po práci nejsem schopná písmenka vnímat, učtu maximálně zprávy, články na webu psychologie.cz, sem tam časopis - nic z toho s fantastikou nesouvisí (kromě Pevnosti, zdravím redakci!). A pokud knihu, tak ženské romány nebo thrillery, a to ještě víceméně o dovolené. U nich si odpočinu. Tak, a je to venku. :-) Striktně rozděluju práci a volný čas, jinak bych se za těch 11 let musela zbláznit.Ono dost dobře stačí, když mi ve volném čase občas jede v hlavě, co vše musím zítra zařídit, co vše mi ještě v celkové skládačce chybí...I takto mi práce zasahuje do volného času. Zkrátka nepracuju za kasou nebo u pásu, nechodím domů s čistou hlavou. Svou práci mám pořád ráda, i po těch letech. Jenže znáte to přísloví o kovářově kobyle...(A Vám, Honzo závidím ten entuziasmus, Vaši studenti mají štěstí, že mají takového kantora, jak dlouho učíte?).

Nicméně Vaši frustraci chápu, ten příměr s dítětem sama moc dobře znám a taky s frustrací obecně bojuju.