Máloktorý román sa môže pochváliť, že v ňom vystupujú tie najväčšie duchovné celebrity a v pohode hrajú samých seba. Satan, pápež, pár ďalších dôležitých temných bytostí. Čepel entropie je sakramentsky divoká jazda a ak trpíte kinetózou, strachom z krvi, akrofóbiou, arsonfóbiou a pár ďalšími fóbiami, radšej nenastupujte.
Pokud jste to čirou náhodou nestihli před koncem roku zaregistrovat, vězte, že na světě je již druhá antologie Ve stínu... v režii editorů Leoše Kyši a Borise Hokra. Nakladatelství Epocha vydalo další povídkový špalek, tentokrát na téma Ve stínu apokalypsy.
A uzřela oslice anděla. Název knihy takřka biblický, že? Jejím autorem je známý australský zpěvák Nick Cave, a pokud si z jeho tvorby vybavíte třeba jen poslední album Skeleton tree a píseň Jesus alone, mohli byste podlehnout domněnce, že se jedná o knihu s křesťanskou tématikou. To je sice svým způsobem pravda, ale nenechte se zavádějícím názvem zmást… Tato kniha je totiž nejspíš úplně jiná než všechny knihy, které jste doposud četli.
Otočíte hlavu a ihned si toho všimnete. Hodiny na zdi nejsou v pořádku. Chybí jim ručičky. Najednou máte nutkání podívat se z okna, ale víte, že to není dobrý nápad. Je vám totiž jasné, kde se nacházíte. Mimo prostor a čas.
Vesnice Zeď byla vždycky trochu zvláštní. Její obyvatelé se nikdy nevzrušovali z podivného vánku, při němž plameny najednou hoří modře nebo rudě. Ani z ještě podivnějších návštěvníků a pocestných mířících k průrvě ve zdi. Za tou zdí je totiž cosi tajného a přitom dobře známého, cosi, co voní po ostružinách, letním večeru a ohni. Je tam jiný svět.
Po několika letech bychom se na Sardenu rádi vrátili k tradici štědrovečerní povídky, kterou jsme pár sezón po sobě drželi a pak se nám nějak vytratila.
Draci se líhnou. Konečně! Deštná divočina na tenhle den čekala příliš dlouho. Ale… co je to? Proboha! Co to vylézá z té schrány? A támhle, sotva se hýbe! Tady je něco hodně špatně…
Již počtvrté nás Natalja Ščerba zve do paralelního světa Eflary, kde tentokrát mladí klíčníci budou zkoumat opuštěný zámek, který kdysi patřil největšímu hodináři všech dob. Ten skrývá tajemství, kterého by se rád zmocnil nejeden ambiciózní časoděj…
Španělská verze Živých mrtvých se dočkala dalšího dílu a o tom, že to není špatné čtení, by vás mělo přesvědčit už to, že jsem ji přečetl na jeden zátah mezi sedmou večer a třetí hodinou ráno.
Pamatujete na partu vesmírných cestovatelů z Poutníka, která mířila na malou, rozzlobenou planetu? Na hlavní hrdinku s rodinným problémem, sympatického kapitána, hyperaktivní techničku, na… opeřenou ještěrku? No, asi moc ne, že? A víte, že to vůbec nevadí?
Název je svým způsobem zavádějící. Pokud očekáváte příběh hemžící se úctyhodnými bájnými tvory, běžte si raději přečíst Eragona. Pokud vám na tom zas tak nesejde a místo draků berete i ještěrky, tak vám nic nebrání si knihu řádně užít.
K restaurování autíček mě, přiznám se, dovedl můj sobecký cíl - zrestaurovat si autíčka mého dětství, zničená jak ode mě, tak od potomků. On když angličák prochází rukama třech dětí po dobu třiceti let, tak je to na něm setsakra znát.