ÚVAHA: Terčem posměchu jsme my: Dvě kariéry Roberta A. Heinleina

Čtenáři současné science fiction nejspíš už pomalu ztrácí trpělivost s lidmi, kteří neustále mluví o starších sci-fi autorech, ačkoliv ti byli již dávno vytlačeni novými hvězdami dnešního trhu. Ale stále je tu jeden klasický autor, se kterým se musí každý čtenář science fiction vyrovnat. Protože když dnes navštívíte knihkupectví, v sci-fi sekci sice najdete jen pár knih od Julese Verna a H.G. Wellse, či dokonce Isaaca Asimova nebo Arthura C. Clarka, ale jejich vliv na další autory asi nebude příliš velký. Ovšem práce Roberta A. Heinleina zabírají v policích stále značný prostor a jeho vliv na žánr je nepopiratelný.

Abychom plně pochopili jeho přetrvávající vliv na science fiction, mohli bychom se podívat na tři běžně uznávaná období Heinleinovy tvory, které jako první nastínil Alexei Panshin v knize Heinlein in Dimension (1968), která je i navzdory svým chybám stále vlivným dílem. Mezi lety 1939 a 1942 psal Heinlein výhradně pro sci-fi magazíny, jako byl jeho oblíbený (jelikož platil nejlíp) Astounding Science Fiction. Mezi lety 1945 a 1959 sice ještě Heinlein přispíval do časopisů, ale stále více se soustředil na proniknutí na lukrativnější trhy, jaké představovaly slavné knižní série pro dospívající od vydavatelství Scribner, příběhy pro „uhlazené“ časopisy jako The Saturday Evening Post a filmová a televizní produkce. Od roku 1961 do své smrti v roce 1988 se Heinlein zaměřil na psaní rozvláčných, osobitých a značně dogmatických románů.

Všechna tato tři období Heinleinovy tvorby svým způsobem ovlivnila další vývoj žánru. Mezi kritiky a znalci zůstávají stále nejoblíbenějšími neuvěřitelně rozmanité a kreativní povídky a romány jeho prvního období. Autoři sci-fi, kteří to myslí vážně s internalizací a zachováním nejlepších tradic žánru, pečlivě studují právě tyto práce a hledají cesty, jak napodobit nejpamátnější díla tohoto období. Mnoho autorů se snažilo vytvořit svou verzi spletitého příběhu o cestování v čase, jaký Heinlein představil v povídce Sám sobě v patách (1941)[1], nebo se snažilo rozpracovat jeho nápad, že realita není tím, čím se zdá, jako v příbězích Oni (1941) nebo The Unpleasant Profession of Jonathan Hoag (1942). Romány z jeho prostředního období, zvláště ty pro dospívající, inspirovaly téměř všechny autory science fiction, kteří psali vesmírná dobrodružství, ať už byli z generace, která vyrostla na čtení těchto knih, nebo načerpali Heinleina až z druhé ruky díky Star Treku nebo Lois McMaster Bujoldové. Prostou filosofii upřednostňovanou v jeho pozdních románech nejvíce obdivovali autoři a čtenáři s libertariánským smýšlením, kteří si Heinleina doslova zbožštili jako svého svatého a vytvořili celé subžánry „vojenské science fiction“ a „libertariánské science fiction“, které se zdají být zavázány především těmto dílům.

Podle mě však tato tři období, ačkoliv jsou snadno rozlišitelná různými trhy a očividně sdílí některé podobnosti, nepopisují Heinleinovu kariéru přesně a vedou k do nebe volajícím mylným výkladům několika jeho zásadních děl. Tudíž bych chtěl místo toho navrhnout, aby byla Heinleinova kariéra rozdělována jen na dvě období: od 1939 do 1957, kdy Heinlein psal science fiction, a od 1958 až po jeho smrt v roce 1988, kdy psal satirickou science fiction. Nebo pokud se vám to označení zdá moc silné, řekněme, že mezi lety 1939 a1957 bral Heinlein science fiction velmi vážně, a léta poté už ji až tak vážně nebral.

Důkaz tohoto zásadního posunu v Heinleinově kariéře je zřejmý z jeho pozdějších knih pro dospívající. Jak neustále opakují kritici, prvních jedenáct románů spolu sice oficiálně nesouvisí, avšak společně představují budoucí historii lidstva. Na začátku máme příběhy o průzkumech a kolonizaci blízkých světů v solárním systému a dále v budoucnosti pak popisy pravidelných cest lidí na vzdálené hvězdy, setkání s inteligentními mimozemšťany a zakládání komunit napříč galaxií. Jak už naznačuje samotný název jedenáctého románu, kniha Občan Galaxie (1957) úspěšně funguje jako vyvrcholení tohoto velkého příběhu, jelikož popisuje vyspělou mezihvězdnou civilizaci obývající několik světů, která musí vyřešit ještě pár zbývajících problémů (především zvláštní opakovaný výskyt otroctví). Po dokončení tohoto románu mohl mít Heinlein logicky pocit, že dotáhl ságu o lidské budoucnosti tak daleko, jak jen to šlo, aniž by musel zaplout do nejistých vod, jaké představuje vznik nadlidské rasy nebo nevyhnutelný konec našeho druhu.

Tudíž Heinleinovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit na začátek a vyprávět své příběhy znova. Jen je teď už nemyslel vážně, ale spíše jako vtip. Jeho první kniha pro mládež, Hvězdná loď Galileo (1947), měla problém s tím, že dost reálně nepopisovala, jak se dva obyčejní teenageři mohli dostat na palubu prvního letu do vesmíru (jelikož byl jejich strýc, raketovým vědcem, který přišel s inovativním nápadem, jak levně cestovat vesmírem, a navíc potřeboval pomocníky, jež by mu pomohli plán zrealizovat). Heinlein se tedy rozhodl příběh předělat na frašku a přišel také s příhodně vtipným názvem – Vezmi si skafandr a běž (Have Space Suit – Will Travel, 1958), který odkazoval na tehdy oblíbený televizní western Vezmi si pistoli a běž (Have Gun – Will Travel) – a vymyslel i nepravděpodobný příběh o mladíkovi jménem Kip Russel, který nejprve vyhraje skafandr, a pak je unesen mimozemšťany v létajícím talíři nejdřív na Měsíc, pak na Pluto a nakonec někam do mezihvězdného prostoru k Menšímu Magellanovu oblaku, kde je nucen bránit lidskou rasu před radou nadřazených mimozemšťanů, kteří diskutují o tom, zda naši primitivní a násilnou rasu vymítit či ne. Poté, co Kipův drzý výbuch mimozemšťany přesvědčí o odkladu zničení Země, je Kip vrácen na Zemi, kde se vrací ke své staré práci. Jinými slovy se v tomto příběhu Heinlein atmosférou posunul od svého filmu Destination Moon (1950) k Louisi Slobodkinovu The Spaceship Under the Apple Tree (pozn. překl. humorný příběh o setkání chlapce s mimozemšťanem, 1952). Román je samozřejmě zábavným a fascinujícím kouskem, který je pravidelně popisován jako Heinleinův nejlepší. Pokud ovšem hledáte uvěřitelnou předpověď budoucnosti lidstva ve vesmíru, pak je tento román očividně nevhodný.

V druhém románu pro mládež s názvem Hvězdný kadet (1948) Heinlein předložil přijatelný obrázek toho, jak by mohli být v blízké budoucnosti trénovány vesmírné armády, nejprve na akademii podobné americkému West Pointu a později jako stráže na asteroidovém pásu a na Venuši. Absurdní verzi tohoto příběhu předložil Heinlein v románu Hvězdná pěchota (1959), kde se mladý Filipínec žijící v budoucí společnosti, která si nadevše cení vojenské služby, přidává k fanatické vesmírné armádě, aby se naučil, jak vést válku proti rase zlých mimozemských pavouků. V tomto příběhu je také představena postava (zde jako hrdinův učitel dějepisu), která se bude následně opakovaně objevovat v Heinleinových dalších dílech, tedy upovídaný předkladatel extrémních názorů vystupující pod jmény Jubal Harshaw, Lazarus Long a Robert A. Heinlein. Důsledky byly tak vážné, že nakladatelství odmítlo knihu vydat jako další Heinleinův román pro mladistvé, čímž s ním ukončilo smlouvu a přinutilo jej hledat jiného vydavatele. Zda by jinak Heinlein pokračoval v takovémto přepisování svých románů pro mladistvé, zůstane navždy záhadou, ale je zajímavé poznamenat, že jediná další Heinleinova kniha, která by se dala považovat za román pro mladistvé, je Podkayna z Marsu (1963), o níž lze uvažovat jako o parodii knihy Mezi planetami (1951) – kde další předčasně vyspělý teenager s nejasným cílem cestuje z Marsu na Zemi a dál na Venuši na pozadí politických intrik. Nejsou to ale jen romány pro mladistvé, v nichž lze najít Heinleinovu snahu přetvořit stará známá místa humorným stylem. V roce 1959 byl publikován příběh s názvem Všechny tvé stíny, v němž se Heinlein vrací k tématu mnohonásobných verzí sebe sama střetávajících se pomocí cestování v čase. Toto téma se poprvé objevilo v povídce Sám sobě v patách, ale nyní je pro větší komplikovanost přidána ještě změna pohlaví, čímž se z provokativního pátrání po významu „mužství“ stávají zábavné sexuální hrátky.

Pokud by někdo zkoumal Heinleinova díla z posledních tří desetiletí jeho tvorby, tak by v nich asi vždycky nenašel specifické satirické ohlasy jeho dřívějších děl, nicméně já si myslím, že jisté aspekty některých jeho románů, jako jsou Cizinec v cizí zemi (1961), Cesta slávy (1962) a Číslo bestie (1980), očividně nemají být brány vážně, a cítím lehce ironický nádech i v dílech, jako jsou Měsíc je drsná milenka (1966) a Friday (1982), které mi připadají jako převrácené verze jeho dřívějšího přímočarého stylu. Jako by byl Heinlein zhruba od roku 1980 pobaven tím, že čtenáři nerozpoznali komičnost jeho posledních prací, a tak se to rozhodl zdůraznit už v názvech. Nebyl to tedy jen projev úcty k James Branch Cambellovu dílu Jurgen: Komedie o spravedlnosti (1919), když Heinlein pojmenoval svou knihu z roku 1984 Job: Komedie spravedlnosti. Svůj další román nazval Kočka, která prochází zdí: Komedie o mravech (1985) a jeho poslední román nesl jméno, které již tak zjevně nenaznačovalo odlehčený tón: Až za slunce západ plout: Paměti poněkud neobvyklé dámy (1987).

Proč se tak velká změna v Heinleinově kariéře objevila právě v roce 1957? Nabízí se jedna událost: v srpnu roku 1957 byl vypuštěn Sputnik, první lidský počin na cestě do vesmíru, na což mohl muž jako Heinlein reagovat dvěma způsoby. Zaprvé mohl mít pocit zadostiučinění: ačkoliv se Heinleinovy povídky a romány pro dospělé věnovaly množství různých témat, všechny jeho romány pro mládež se soustředily na cesty do vesmíru, což by mohlo naznačovat snahu přesvědčit Američany, že více než na čemkoliv jiném závisí budoucnost lidstva na aktivní expanzi do vesmíru. Sputnik jasně ukázal, že Heinlein a další sci-fi autoři uspěli v dosažení tohoto cíle: lidé se konečně odvážili do kosmu a celá science fiction komunita si byla již po dlouho dobu jistá, že jakmile zkoumání vesmíru začne, další cesty na Měsíc, Mars a dál jsou prakticky nevyhnutelné. Tudíž si mohl Heinlein myslet, že když byl hlavní záměr splněn, může si teď science fiction odpočinout a být spíše zábavou než naléhavým poučením. Druhou reakcí mohly být obavy, jelikož to byl komunistický Sovětský svaz a ne demokratické Spojené státy, kdo získal navrch v závodě o dobytí vesmíru, což mohlo znamenat, že Sověti brzy ovládnou celý vesmír a nakonec i Zemi (úplně stejný argument předložil Heinlein ve filmu Destination Moon). Jako nerománovou reakci na tuto zlověstnou hrozbu se Heinlein krátce snažil rozjet politické hnutí pomocí své inzertní eseje nazvané „Kdo jsou dědicové Patrika Henryho?“, v níž se ostře ohrazoval proti plánovému zákazu atomových testů, jelikož to by podle něj mohl vést ke kapitulaci Ameriky před zákeřnými komunisty. Jako románovou odpověď pak mohl Heinlein zvolit jeden z přirozených prostředků sklíčených autorů, satiru. Hvězdná pěchota by pak mohla být chápána mimo jiné i jako Heinleinova reakce na Studenou válku, kde odporní hmyzí mimozemšťané představují Rusy. Když byl Heinlein uklidněn americkými úřady pro vesmír a pochopil, že zákon o zákazu testů neznamená konec světa, ztratil postupně jeho nový satirický přístup ostré hrany a stal se spíše zábavou.

Nechci tím říci, že jsou všechny Heinleinovy pozdní romány neupřímné. Heinlein svým způsobem vždy myslel vážně vše, co řekl. Nicméně když se někdo rozhodne to trochu přehnat, aby mohl upřímně sdělit své názory poněkud nadsazeným způsobem, pro pobavení čtenáře (a tohle cítím z Hvězdné pěchoty i Cizince v cizí zemi), a když ten někdo pak zjistí, že si jeho práce našla nadšené obecenstvo, je přirozené, že jeho další práce budou ještě přehnanější a názory přemrštěnější, aby zjistil, kam až se dá touto cestou dojít. A když jsou tyto snahy opět oceněny nadšenými recenzemi, člověk se nakonec dopracuje až parodii sebe samého, k portrétu tak pokřivenému a směšnému, že by měl vzbuzovat smích, ovšem místo toho zatvrzele přitahuje zbožný obdiv. Tenhle proces si můžete prohlédnout ve filmu Network (1976), v němž se televizní reportér Howard Beale tak trochu zblázní v přímém přenosu poté, co zjistí, že byl jeho pořad zrušen, což mu neuvěřitelně zvedne sledovanost, a on se tedy zákonitě chová stále bláznivěji, až si získá pověst „šíleného proroka televizního vysílání“. Pokud by někdo neznalý dřívější Heinleinovy vrcholové tvorby četl jeho pozdější divoké tirády, mohl by jej překřtít na „šíleného proroka science fiction“.

Někdo by mohl namítnout, že obvykle upřímný Heinlein při svých interview v posledním desetiletí svého života nikdy neřekl ani nenaznačil, že by jeho romány, nebo názory v nich, nebyly míněny zcela vážně.  Ale to je přece přesně to, co bychom od něj čekali, vezmeme-li v potaz, že jedním z Heinleinových rysů, který platil po celou jeho kariéru, byl jeho prvořadý zájem o konečný zisk. Pokud Heinlein dostával nadšené dopisy od fanoušků, popisující jak jim filosofie jeho posledních románů změnila život, a pokud mu výpisy z banky naznačovaly, že takové reakce jsou běžné, pak byl Heinlein až příliš chytrý na to, než aby narušil přísun peněz tím, že by naznačil, že si celou tu dobu dělal legraci. Zvláštním způsobem by se dalo říct, že se Heinlein přetvořil do novodobé obdoby svého starého kolegy z časopisu Astounding Science-Fiction ze 40. let, L. Rona Hubbarda (pozn. překl.: zakladatel scientologie), který se stal závratně bohatým tím, že založil a vedl nové náboženství, které jak se šeptalo, bylo více motivováno jeho chamtivostí než skutečným zjevením. Ačkoliv Heinleinův kult nikdy nepřijal formální výhody plynoucí z náboženského hnutí, mnoho jeho následovníků se zdá být stejně oddaných jeho doktrínám jako kterýkoliv scientolog – a člověk by mohl namítnout, že se mohou stejně tak plést v upřímnosti svého zakladatele.

Zde předložený nový kontext Heinleinovy fikce otevírá dveře provokativním úvahám o jeho posledních románech. Zaprvé můžeme směle zavrhnout pohoršení Alexei Panshina, který kritizoval Cizince v cizí zemi a následující knihy za jejich neobhajitelné názory a důraz na sebevyjádření na úkor vyprávění. Jenže Panshin nedokázal rozpoznat, že Heinlein tím vlastně vytvářel svou nejzábavnější, nezapomenutelnou postavu: „Roberta A. Heinleina“, upovídaného učence, který někdy mluví ke čtenáři přímo a jindy skrze Harshawa nebo Longa. Naštvaně odsuzovat tuto postavu je stejně směšné jako naštvaně odsuzovat Jaga. Film Paula Verhoevena Hvězdná pěchota je často kritizován za to, že do Heinleinova přímočarého příběhu přidává ironický podtón. Ale dovolte mi navrhnout, že je zde jen vyzdvižena na povrch ironie, která byla v románu nenápadně obsažena vždy. Dále bych chtěl také navrhnout další možnou interpretaci knihy Farnhamův únik, která je obvykle považována za rasistického kostlivce v Heinleinově skříni. Tato kniha popisuje poslední verzi Heinleinova Hrdiny, který statečně bojuje s korupcí a útlakem Afro-americké diktatury v Americe budoucnosti. Ovšem pokud se na knihu podíváme blíže, zjistíme, že je Hugh Farnham spíše zlomyslnou parodií Heinleinovského hrdiny. Je to hloupý, pomýlený člověk, který není schopen ničeho dosáhnout, a společnost, ve které se ocitne, reprezentuje přesně ten druh absurdního paranoidního strachu, který se může rozvinout u takového idiota. V závěru udělá taková ubohá osoba jedinou věc, kterou může: postaví si kolem domu zeď, aby se chránil před světem, se kterým nedokáže udržet krok. A když se dostaneme k Číslu bestie, kde Heinleinovy postavy cestují do slavných smyšlených světů a nakonec dostanou rozumnou radu od Glindy, hodné čarodějnice z Čaroděje ze země Oz (1900), myslím, že nemůže být jasnější, že Heinlein tím chtěl označit své pozdní práce za zábavné fantasie, nikoliv za střízlivé extrapolace. Tento nový pohled na Heinleina nabízí také řešení jedné záhady z knihy Až za obzor plout, v níž Heinlein tvrdí, mimo jiné, že je v pořádku, když otec spí se svou dcerou, ale pokud si dá jointa, měl by být zlynčován. Jednou jsem přemýšlel na tím, jak proboha může něco takového tvrdit soudný člověk? Jediná rozumná odpověď by byla, že starý vychytralý autor posunul svůj Heinleinovský kousek ještě o krok dál ve snaze zjistit, jestli někdo konečně pochopí, o co se to tu vlastně snaží.

Řádné pochopení Heinleinových pozdních románů může konečně vysvětlit toto zvláštní selhání literatury, které způsobily. Napodobováním Heinleina ze 40. let, který chtěl být vždy co nejnápaditější, aby zapůsobil na Cambella, autoři science fiction obdivuhodně rozšířili hranice tohoto žánru. Napodobováním Heinleinových časných románů pro mládež autoři stvořili působivé zábavné vesmírné seriály se schopnými postavami sršícími vtipem, kteří řeší problémy napříč vesmírem. Tyto příběhy lákají široké čtenářstvo, získávají pochvalné recenze a příležitostné ceny. Ale autoři, kteří napodobovali Heinleina z 60., 70. a 80. let, vytvořili různá díla „militantní“ či „libertariánské“ science fiction, která jsou většinou oddána monotónnímu bezduchému dobrodružství a hustě prokládána dávkami mravokárné ideologie.

Tento zoufalý soubor literatury je naštěstí obecně ignorován, až na fanatiky, kteří sdílí autorovy názory (a na zvídavé vědce zkoumající současné trendy v science fiction – ano, já jsem některé tyto knihy četl a vím, o čem mluvím). Proč jsou tato díla tak neúspěšná? Protože jsou to vtipy bez pointy, jsou to chladné, vážné přepisy toho, co Heinlein psal s jemným sarkastickým humorem. Tudíž si myslím, že Robert. A. Heinlein nenese žádnou skutečnou odpovědnost za tyto žalostné výtvory jeho pomýlených obdivovatelů. My jsme dovolili, aby tyto příběhy vznikly a vypůjčili si legitimitu od autora, který je inspiroval, protože jsme si správně nevyložili, co vlastně tento složitý a talentovaný autor dělal v posledních desetiletích své kariéry. Terčem posměchu jsme tedy my.

Práce Garyho Westfahla zahrnují knihy nominované na cenu Hugo: Science Fiction Quotations: From the Inner Mind to the Outer Limits (2005) (Citáty ze science fiction: Z vnitřní mysli až po vnější limity) a The Greenwood Encyclopedia of Science Fiction and Fantasy (2005)(Greenwoodova encyklopedie science fiction a fantasy). Ukázky z těchto děl i dalších knih jsou dostupné na jeho stránkách World of Westfahl. Jeho současné práce zahrnují dvě knihy o sci-fi filmech: The Spacesuit Film: A History, 1918-1969(2012) (Skafandrový film: Historie, 1918-1969) a právě vydaná A Sense-of-Wonderful Century: Explorations of Science Fiction and Fantasy Films (2012) (Století se smyslem pro úžas: Zkoumání sci-fi a fantasy filmů).


[1] Data v závorce udávají rok vydání v USA.

Se svolením autora recenze Garyho Westfahla dle www.locusmag.com přeložila Eva Zireael Kubáčová.

Komentáře

Proboha, to je pitomina. Kdyby se pan autor obtěžoval přečíst si "For Us, The Living: A Comedy of Customs", hádám, že by zjistil, jak moc je celá jeho koncepce o "satirické" povaze všech Heinleinových pozdějších děl nesmyslná. Ve skutečnosti je zjevné, že Heinleinovi šlo o vyjádření jeho libertariánských názorů (s nimiž leckdo může nesouhlasit, mohou se mu i nelíbit, ale to je asi tak všechno, co s nimi může dělat) zábavnou formou od samého počátku.

Nesouhlasím. V článku se píše: "Čtenáři současné science fiction nejspíš už pomalu ztrácí trpělivost s lidmi, kteří neustále mluví o starších sci-fi autorech, ačkoliv ti byli již dávno vytlačeni novými hvězdami dnešního trhu" Asimov,Heinlein,Clarke,Bradbury nebudou nikdy vytlačeni! Je to základní a pevné jádro světové science-fiction. I když se jim dá mnohé vytknout, tak tito otcové klasické SF budou stále v knihovnách na předních místech.

... naopak mě zaujal už ten začátek. Dle mého se ke zmíněným velikánům mládež dostává až později a to už je pozdě. Naprostá většina mladých čtenářů sáhne po knihách na motivy her (tedy pokud vůbec) a filmů. Zároveň nesmíme na trendově směřovanou produkci pro děvčata.

Své místo v dějinách neztratí, ale za 20-30 let budou položkami v archivech, které zaujmou snad nějakého literárního teoretika.

Samozřejmě, jistým bonusem by bylo, že se dostanou do učebnic.

A malá asociační hra:

Asimov - Roboti
Bradbury - Marťanská kronika
Clarke - Odysea
Heinlein - Gary Westfahl ;-)
 

Přidat komentář