RECENZE: Letopisy Vukogvazdské družiny I a II

Letopisy Vukogvazdské družiny I + II

„Čím jsme si takové utrpení zasloužili? Copak bájní rekové nespočinou po přemožení líté saně v náručí spanilé panny, zasypáni zlatem a slávou? Jenže tohle nebyla báje, my nebyli reky, o pannách jsme si nechávali zdát, a jediné, čím jsme tu mohli být zasypáni, byly kletby a střely.“

(Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek druhý, strana čtyřstá dvacátá pátá)

Ač odpověď na úvodní otázku zůstává mi utajena, jisto je jedno – laskavý čtenář přečtení několika set listů o činech tak řečené Vukogvazdské družiny si rozhodně tuto otázku klást nebude. Zejména je-li jeho ucho nakloněno k tomu vyslechnout si příběhy o hrdinech nevšedních, tu chrabrých, tu zase bojácných, vždy a za všech okolností však dokonale svých.

Cyril Brom kdysi v časech, kdy jsem netušil, co to je pornografie, napsal v břitce vtipném pojednání s příznačným názvem Jak nepsat určeném začínajícím autorům památná slova: „Dračí doupě je pro začínající autory jako masožravá rostlina pro hmyz. Přitahuje je vůní dálek a tajuplností jeskyní – a vzápětí je pohřbí v zapomnění i s celou povídkou. Problém spočívá v tom, že Dračí doupě je jenom hra. Zkoušeli jste někdy něco psát podle jiné hry? Třeba podle šachů? Že to nejde? A proč by to tedy mělo jít zrovna podle Dračího doupěte?“ Jak sám dodal, možné to samozřejmě je, ale není to prča. Jenže kdo jiný by se měl vydat cestou krve, dřiny, slz a potu než slovutná Vukogvazdská družina?

Ctěný čtenář promine, že i na tomto místě odbočím od poctivého řemesla recenzentského a uvedu některé informace do patřičného kontextu. Vukogvazdská družina je jednak skupina hráčů Dračího doupěte (což je RPG hra z časů, kdy počítače poháněl parní stroj a já jsem ještě zvládal udržet myšlenku i moč současně) a jednak také skupina postav těchto hráčů, která zažívá nesčetná dobrodružství ve světě temně středověkého Vlčího hvozdu. Jejich herní zápisky, které dalece překročily obvyklý standard vtipných hlášek ze hry, svého času visely na webu a léta letoucí se těšily velké oblibě nejen herní komunity. Nu a když se obliby čtenářů a ochoty tvůrců nastřádalo jisté nadkritické množství, objevily se roku 2011 na pultech knihkupců Letopisy Vukogvazdské družiny I v tištěné verzi.

Letopisy Vukogvazdské družiny I

„Proč myslíš, že tak krásná pěvkyně potajnu do Lutska putuje, místo aby v nějaké krčmě vyhrávala?Protože ani v Razdaru ani ve Wizimiru, jen u vás v Graslu mají masti na ten prokletý svrab, co ji už rok mezi nohama štípe!“

(Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek prvý, strana sedmdesátá)

Začalo to v hospodě. Tenhle typ příběhů začíná vždy někde u stolu ulemtaného laciným řídkým pivem a s hlavou plnou snů o slávě a zlatu. Stejně tak se sešli tehdy i oni – mlčenlivý Dargos, bojácná alchymistka Meoda, mazaný tovaryš Kheredok a pár dalších, jejichž jména vzal čas a předčasná smrt. Vypadalo to jako lehká práce – prostě zajít do Salaše v horách, najít jednu zatoulanou holku a vyzvednout si pěkně cinkající odměnu. Jenže lidská povaha je ošidná a ne každý, komu na tváři hraje úsměv, je přítel.

Když vám začne být půda příliš horká pod nohama, někdy bývá nejlepší zmizet na venkov. Někam mezi vidláky, kteří se zbrojné chasy bojí, a na nikoho si hubu křivě neotevírají. Ale rozhodně nemizte někam, kde se už nějaký čas nevysvětlitelně ztrácejí děti. Dobrodruhy čeká Starý důl a hrobníka námahou natažené záda.

Ve stínu temného Vlčího hvozdu se odehrává Štvanice za hlavou pověstného lapky Striglava. Jenže ta hlava drží na krku proklatě dobře a patří k ní i ruce, které se ohánějí mečem, a banda loupežníků. Kdo je kořist a kdo lovec? To se může každou chvíli změnit.

Rozsahem odpovídají jednotlivé příhody vukogvazdských dobrodruhů dlouhým povídkám či novelám a čtenáři děj zprostředkuje vždy vícero postav, jež se střídají ve vyprávění. Příběh tím získává na košatosti, neboť nezřídka mezi dobrodruhy panuje nějaký ten rozkol a kutí piklí je na denním pořádku. Zároveň má každý z hrdinů v ledasčem odlišný styl vyprávění. Proti původním internetovým spisům ubylo vícenásobného líčení stejných událostí, neboť nyní se postavy střídají – na jednu stranu je to škoda, protože webové zápisky v mnoha případech hezky ilustrovaly odlišný pohled na děj, na druhou stranu je knižní vydání svižnější a napínavější. Za obrovskou porci editorské práce, která z herních zápisků učinila opravdovou knihu, vděčíme zejména Janu Kravčíkovi.

Původní Letopisy se dočkaly uhlazení v mnoha ohledech: ubylo postav a význam těch zbylých ještě stoupl. Stejně tak pečlivá redakční práce výrazně přispěla k dotvoření představy raně středověkého světa s prvky slovanské mytologie – vždyť považte sami jak vám zní místopisné názvy jako je Poljana, Bukovina, Zlič nebo samotný Vukogvazdský hvozd. K tomu si připočítejte výrazivo typu helmbrechtnice, šaršoun, bzdění či jupka, kterými bude vaše slovní zásoba mimovolně a nenásilně obohacena a pečlivě nehrdinský styl vyprávění (čeká vás spousta bláta, špíny, chladných nocí a ještě studenějších deštivých rán... a samozřejmě hrachové kaše) a máte představu o tom, co vás a dobrodruhy z Vlčího hvozdu potká.

První tři dobrodružství navíc provází hutně pochmurně hutná atmosféra – ať už se jedná o k hororu se blížící Starý důl nebo napínavou Štvanici, která prověří síly zúčastněných až na krev. Svět se postavami Letopisů nemazlí a přesně v duchu úvodního citátu jednoho z hrdinů jim to dává pěkně vyžrat. Na svých cestách se potkají s hladem, vězněním i smrtí, jež ráda udeří znenadání a oběti si nevybírá. A tak jako ve skutečném světě i zde platí, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.

Letopisy Vukogvazdské družiny II

Potom, jak už to v poklidnejch orlohorskejch nočních vsích bejvá,vzduchem zasvištěl šíp.

(Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek druhý, strana čtyřstá třicátá třetí)

Pokračování Letopisů začíná tam, kde první svazek končí – ve Vukogvazdském hvozdu, kde se do našich oblíbenců zakousne nejen mráz a hlad, ale i vlci, po nichž les nese jméno. Výprava do dalekého Elienu se zvrtne a dřív než byste řekli „krpec“ se družina octne v městské šatlavě. Nikoliv poprvé, zdaleka ne naposledy – holt Malí páni si vyskakovat nemohou.

Vězení a nucené práce čekají partu z lesa rovněž na začátku cesty do Čarohvozdu, kde se poslední dobou přemnožily divoké prasata. Nebo za tím stojí něco jiného? Mezi stromy Čarohvozdu je totiž jen máloco tím, čím se zdá a až příliš mnoho věcí se zde děje ve Varogově znamení.

Jeden soudní proces, pět dobrodruhů a hromada zlata. Tak začíná příběh O ovcích a orlech, který patří k družinovým legendám. Intriky, špína, chcípání, ale stejně tak věrné přátelství, odvaha a vytrvalost – to vše najdete ve vyprávění, jež všechny zúčastněné proměnilo. Některé v mrtvoly.

Druhý díl Letopisů přináší ustálení vypravěčského jádra (až by se chtělo říci, že ti slabí jsou již mrtví) a podstatně větší odklon od původní předlohy a dračákovského vzoru. Zejména v části Varogovo znamení se dočkáme tak razantních změn, že originální dobrodružství zůstane téměř k nepoznání. Bohužel i přes úsilí vedoucí k „zliterárnění“ stále více než co jiného připomíná poněkud neslanou a nemastnou spojovací část mezi povedenějším čtvrtým a šestým příběhem. Zatímco historky v první knize na sebe těsně v čase i prostoru navazovaly, tentokrát tomu tak není a autorský kolektiv se zhusta věnuje tomu, jak se postavy odněkud někam dopravují, což děj v mnoha případech brzdí. Čtenář neobeznámený s webem Vukogvazdské družiny také bolestně pocítí absenci mapy – o to překvapivější, že je celé vydání od obálky až tiráž (ano, nezapomeňte si přečíst tiráž!) připraveno opravdu s pečlivostí a láskou k písmáctví.

Ačkoliv vyjma posledního dobrodružství, které ždímá z postav i nejskrytější zásoby sil, texty v druhých Letopisech bohužel nepřeskakují vysoko nastavenou laťku těch z prvních, mají na své straně jednu velkou výhodu – můžeme sledovat vývoj postav. A být při tom, když se z vesnického kluka, jenž nezabije vzdávajícího se lapku, stává chlap schopný bodnout do zad kvůli kusu žvance. Letopisy nejsou žádný psychologický román, ale na jejich stránkách najdete skutečně živoucí charaktery, které zůstávají nádherně lidské. Mají slabosti i záliby, přání a touhy... A když umírají ve sračkách víte, že tohle není jen jako. Že tohle je skutečné.

S tím, jak protagonisté příběhů odrůstají zelenáčským topánkům, dostává stále větší slovo čarodějnictví a všemožné vědmáctvo. Kouzelníci a alchymisté mají ve světě Vukogvazdského hvozdu ustláno spíš na hranici se smrkových polen než na růžích, a tak většina z nich raději své nadání tají. Pronásledování ze strany kléru i prostého lidu se dočkají také nelidské rasy – a není divu, že výpady xenofobie trpí spíše relativně bezbranní půlčíci nebo kudůci než trpaslíci, kteří se nevejdou do dveří na šířku, nebo půlobři, kteří futra hoblují hlavou. Rasismus a tmářství příjemně dokreslují středověkou atmosféru vukogvazdského univerza a bezpochyby si při četbě vzpomenete, že k inspiračním zdrojům autorů patří Andrzej Sapkowski.

Summa

Literatura založená na stolních RPG (počítače do toho nemíchejme, neboť to, že postavy expí a používají skilly ještě ze hry nečiní erpégéčko) je stará jak tento druh zábavy. Z titulů vydaných v českých zemích stojí za zmínku sága Kroniky dračího kopí nebo poněkud chladně přijatý projekt Dobrodruhovia/Dobrodruzi. Ve srovnání s Kronikami jsou Letopisy mnohem více „historicky“ věrné a mnohem méně heroické – tady družinka nezachraňuje svět, ale často jen vlastní holou řiť. A tento styl knihám sluší, aniž by ji obíral o atraktivitu pro hráčskou komunitu. Díky pečlivé redakční práci a do hloubky prokreslenému světu v pozadí se mohou Letopisy bez váhání zařadit na špičku herní literatury. A ostatní tituly jim ani nebudou dýchat na záda, jak dalece zůstanou pozadu.

Věřím, že i lidi role-playovými hrami nedotčené může toto dílo oslovit. Pokud je vám blízká historická fantasy a nevadí vám, že se jedná o dějiny světa, který je skutečný jen napůl, pak vás napínavé příběhy vukogvazdských družiníků potěší. O to víc, že jejich osudy není lehké předvídat – vždyť je psal sám život. A jen málokterá fantasy se může pochlubit nálepkou „Podle skutečných událostí.“

Zhodnotit Letopisy Vukogvazdské družiny je pro mne náročné pro nános sentimentu a herní nostalgie. Příliš snadno se člověk ponoří mezi stránky, zapomene na skutečný svět a jen sní o časech, kdy zažíval dobrodružství s kostkami a tužkou v ruce. Kdy svět byl neokoukaný a krásný, nepřátelé mocní a krutí a naše meče ostřejší než sluneční paprsek. Jenže Letopisy mi říkají i něco úplně jiného: že takové to klidně může být.

Že takové to klidně zase může být.

Jan Kravčík: Letopisy Vukogvazdské družiny I

Nakladatel: Gorgona Books
Obálka: Piotr Cieśliński
Rok vydání: 2011
Počet stran: 392
Rozměr: 125 x 195
Provedení: paperback
Cena: 290 Kč

Jan Kravčík: Letopisy Vukogvazdské družiny II

Nakladatel: Gorgona Books
Obálka: Piotr Cieśliński
Rok vydání: 2013
Počet stran: 456
Rozměr: 125 x 197
Provedení: paperback
Cena: 320 Kč

Recenzi napsal: Jan Žlebek