RECENZE: Ramson Riggs, Podivné město

Ramson Riggs na sebe před dvěma lety upozornil zajímavou prvotinou na pomezí hororu a městské fantasy. Sirotčinec slečny Peregrinové byl postaven na podivných fotkách nalezených po všemožných bazarech půdách a podobně a byl tak poměrně spontálním dílkem, které díky fotografiím získalo punc zvláštnosti a výjimečnosti. Otázkou ale bylo, a položil jsem si ji ihned po dočtení prvního dílu, jak bude Riggsův styl vypadat, když tu spontálnost ztratí.  Možná jsem to podvědomně ani nechtěl vědět.

 

Naštěstí jsem se nakonec rozhodl a dal Riggsovi ještě šanci. Říkám naštěstí, ale mám rozporuplné pocity. Předně se Riggs vydal cestou "všeho víc". Víc příšer, víc dětí, víc fotek, víc vaty. Na jedničce byly fotografie fajn, protože šlo o něco nového, resp. neokoukaného. Kromě toho byly opravdu zvláštní. A měly úspěch, takže se autor logicky rozhodl jich zařadit víc, ale pořád nevím, jestli více, je v tomto případě lépe. O tom ale dále.  

 

Rigg navazuje tam, kde skončil, tedy na moři, v loďce. Na cestě na britskou pevninu, se slečnou Peregrinovou proměněnou dočasně, i když možná napořád v ptáka. Děti jsou na pokraji sil, které ovšem ještě neprošly tou hlavní zkouškou a aby toho nebylo málo, zuří kolem válka a děti pronásleduje německá ponorka plná příšer. Tomu říkám kopec smůly najednou, ale také hodně dobře rozjetá partie. 

 

Problém Podivného města je, že Riggs se podle mě alespoň z počátku hledá. V prvním díle totiž vystřílel všechnu munici. Tajemno, podivno i příšery a čtenáře už prakticky nemá čím překvapit. Také podivné fotky jsou ty tam. Fotek je víc, ale jde o klasické černobílé fotky objektů a tvorů, které mají k podivnosti hodně daleko. Čtenář si občas říká, proč mě vlastně v té četbě ruší!? Copak potřebuju vidět lidi ležící uprostřed kůlny? Nebo tu paní co vypadá naprosto normálně? A Proč má ta holčička v břiše díru ve velikosti a tvaru Photoshopového štětce č. 45. Takové otázky mi tanuly u některých fotek na mysli a to není dobře. Další věc, která poměrně otravuje, je soustředění na všechny děti. V prvním dílu operoval hlavně Jacob a ostatní měli epizodní roličky. Jenže to s útěkem odpadá, takže ke každé akci musí všichni něco říct nebo udělat a to knihu neobyčeným způsobem "vatovatí". Kromě toho. Děti jsou děti a když je jich moc z puberťácké, až dospělé knihy se stává dětská. Marná sláva, je to tak. Je to jako byste četli sedmičku Harryho Pottera a následovala jednička... styl prostě trpí a ani dospělejší Jakob to nezachrání.    

 

Tolik k záporům a teď k důvodům, proč je na začátku recenze to slovíčko naštěstí.  Tak předně, po polovině knihy se opět začíná něco dít. Sice pozvolna, ale vata ustupuje ději. Jsou to sice jednotlivé scény, popisy míst, poměrně střídmě dávkované důležité informace, ale jsou rozmístěné tak, aby vás neodrazovaly od čtění dál. Postupně jako by Riggs chytil opět dech a tak se po kouscích dozvídáte podrobnosti o příšerách (Tady jsem byl trochu zklamán, že se nepotvrdila moje teorie.), příběhy z minulosti dětí, či podstatu jejich schopností. Kromě toho začíná Riggs plně využívat potenciál časových smyček a opět se vrací k tomu, co na začátku knihy tak zatlačil do pozadí, k hlavnímu hrdinovi a atmosféře, která je právě ve smyčkách nejhustší a občas se dostaví i ten hezký strach z neznáma, jenž se mi tak líbil v prvním dílu.

 

Podivné město je celkově poněkud slabší než jednička, ale v kontextu toho, že jde o prostřední díl a příběh prostě bylo nutné odvyprávět, dovysvětlit, přesunout, funguje poměrně dobře. Nejde o žádný zázrak, ale čistě výplň do třetího dílu to také není a pokud si i třetí díl udrží podobnou úroveň, půjde stále o hodně mile překvapující četbu pro mládež.