"Jakmile předvede Sherlock Holmes první karatistický kop, přepínám" – rozhovor s Richardem Podaným

Česká republika je země překladu zaslíbená. Alespoň v tom, že u nás vychází obrovské množství knih na relativně malé množství obyvatel – a více než třetina jsou překlady. V každé profesi se najdou lidé šikovní a lidé, kteří... si měli raději najít jiné zaměstnání. A překladatelské hvězdy mají v českých zemích dlouhou tradici. Přinášíme rozhovor s jednou z nejzářivějších hvězd na českém překladatelském nebi. S Richardem Podaným.

Máme teď na Sardenu článek o Sherlocku Holmesovi, začneme tedy s dovolením v tomto duchu: Jak se Vám překládal Pes baskervillský? Pokud jsem počítal dobře, byl Pes baskervillský přeložen do češtiny zatím třemi různými překladateli, jste čtvrtý. Byl vůbec nový překlad třeba?

Vysloveně třeba asi nebyl; překlad Františka Gela je přes svých šest křížků dobrý a čitelný. Ale ona to vždy není otázka nutnosti, spíš vůle zúčastněných a především nakladatelovy. V ideálním světě bychom měli mít od každé významnější knihy víc překladů. Shakespearovi to nijak surově neublížilo, není-liž pravda?

Já osobně jsem to vzal jako zajímavou výzvu a nejvíc mě na tom lákalo, co se v tom textu jinýma očima a rukama najde nového a odlišného. V tomto ohledu nejpěknějším objevem bylo, že v románu je spousta šikovně poschovávaného jemného humoru, který je při vyšší míře archaizace textu ukrytější, ale při použití modernějšího jazyka najednou mnohem víc vynikne.

A mimochodem se to v tomhle vydání jmenuje Baskervillský pes, ne obráceně. Čímž jsem vám právě zavařil na sáhodlouhou komentářovou vojnu plnou odboček a emocionálních výlevů.

Co všechno musí překladatel Sherlocka Holmese načíst? Stačí obecná znalost, nebo jste se do tematiky musel ponořit hlouběji, než jste třeba očekával?

Já osobně jsem požádal o anotované vydání knihy z edice Oxford World's Classics a k tomu si dohledal ty nejseriózněji působící obdobné internetové zdroje. Plus si nechal na překlad dostatečnou časovou rezervu pro případ, že by se ukázalo být nutným ještě něco dalšího. Ale nakonec jsem nahlédl, že zrovna u téhle knihy kontext a souvislost se zbytkem autorova díla až takovou roli nehrají a mnohem významnější jsou obecné dobové reálie, jejichž řešení samozřejmě není žádná holmesiana, ale běžná překladatelská rešeršní činnost.

A zdroje, které jsem měl, mi hodně pomohly s jinak těžko průhlednými dobovými narážkami v textu a s volbami mezi drobnými textovými odchylkami mezi časopiseckým vydáním díla ve Strandu, knižním vydáním anglickým a knižním vydáním americkým.

Co říkáte na neustálé obnovování sherlockovské legendy? Je v pořádku, že postavu slavného detektiva obsazují do hlavních rolí jak renomovaní spisovatelé (jmenujme třeba Neila Gaimana a jeho Případ smrti a medu v Předběžném varování, novelu Michaela Chabona Konečné řešení nebo teď naposledy Páté srdce Dana Simmonse)? Neměli bychom zůstat u základních příběhu sira Arthura Conana Doylea?

Ani sám Doyle vlastně nezůstal u základních příběhů sira Arthura Conana Doyla; chtěl Sherlocka zabít a navždy pohřbít, ale čtenáři si vynutili jeho návrat. Když neodolal sám autor, proč by měl kdo jiný?

Ne, tohle mi vůbec nevadí; jednou za čas to prostě některou literární postavu postihne a v tomhle případě to kromě spotřebního balastu přineslo i řadu dobrých věcí..

Jak se Vám zamlouvají televizní a filmová zpracování Sherlocka Holmese? Mám konkrétně na mysli seriál BBC s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli a dva filmy s Robertem Downeym jr.

Sherlocka od BBC jsem sledoval jen několik málo dílů a velmi brzy mi přišlo, že se scenáristé utopili ve vlastní sofistikovanosti. Nebo jsem já přestal být s to tu spleť složitostí sledovat. Co se týče dalších adaptací, platí u mě zhruba to pravidlo, že jakmile předvede Sherlock Holmes první karatistický kop, přepínám, i kdyby proti tomu běžela Ordinace v růžové zahradě.

Říká se, že to, co někde plácneme, se nám občas po letech vrátí jako bumerang. Já toho teď nepěkně zneužiji: v roce 2014 jste v rozhovoru pro XB-1 řekl, že Vás detektivky nikdy moc nebavily a že jste za celou kariéru přeložil jen dvě. Teď najednou základní kámen žánru. Přemýšlel jste, že nabídku odmítnete?

Detektivky jako takové mě nebaví dál; takže teď jsou už tři, ale mezitím jsem toho zase přeložil fůru dalšího, takže přinejmenším procentně jsem to nezhoršil :-). Ano, trochu jsem váhal, ale ne kvůli žánru, spíš právě proto, že Gelův překlad není žádná vykopávka psaná stylem Květoně Zahájského. Ale už jsem nabídek na nové překlady klasických děl odmítl několik a při soustředěném útoku každá hradba nakonec padne.

K jiným tématům: dalo by se říci, že jste dvorním překladatelem díla Chucka Palahniuka. Ten se nedávno objevil v ČR. Jaké bylo setkání s ním? Znali jste se již dříve – třeba jen skrze mailovou korespondenci? Překvapilo Vás něčím „živé“ setkání?

Neznali jsme se ani korespondenčně. Je to legrační, protože od jiných autorů někdy dělám pár stránek a už se musím ptát, co tím chtěl básník říci. Zatímco u Palahniuka jsem při tuctu knih nikdy nic podobného udělat nemusel. Je to tím, že on je ve stylu minimalista a ve volbě námětů a reálií realista; cokoli napíše, dá se najít někde v dostupných zdrojích.

A v Praze měl tak nabitý program a valilo se na něj tolik fanoušků, že byl většinou unavený a já ho nechtěl otravovat ještě víc a snažil jsem se být při setkáních neinvazivní a ohleduplný. Takže ano, překvapením bylo to, když přijede světově proslulý romanopisec a vám je ho líto, jak je vyčerpaný.

Napsal jste knihu nonsensových básní Špásmo. Chystáte nějaký podobný špás?

Další veršíčky mi přibývají. Pravidelně. Ale pomalu. Tu tenoučkou sbírku jsem psal čtvrt století. Takže teď to jsou šnečí dostihy: co bude dřív, druhý svazek, nebo smrt.

Zanedlouho vyjde v nakladatelství Paseka obsáhlá publikace Marvel. Co jste neměli vědět o komiksovém zázraku. Jak vnímáte rozdíl mezi překladem uměleckého textu a překladem odborného či populárně-naučného textu? Existuje pro překladatele rozdíl?

Jak s oblibou říkám, jakmile vidím v knize rejstřík, osypávám se pupínky po celém těle. Takže abych práci na nějaké literatuře faktu sem tam vzal, musí to být mně mimořádné blízké téma (a nakladatel musí počítat s tím, že ke mně do postroje připřáhne někoho, kdo se naopak rejstříků nebojí). Kdysi to byl životopis mého oblíbeného Franka Zappy, v posledních letech to jsou hlavně teoretické a historické knihy o komiksu. A ty dějiny Marvelu jsou v mnoha ohledech výjimečná publikace, kterou si tímto dovolím vřele doporučit nejen milovníkům komiksu.

Rozdíly mezi překladem beletrie a literatury faktu jsou téma na dlouhé povídání a navíc trochu mimo mou odbornost; mně prostě to první jde líp a to mi v praxi stačí.

V pořadu Liberatura Radia Wave jste řekl, že jste si „jako mladistvý intelektuál myslel, že budu spisovatel“. Částečně tam pak odpovídáte i na otázku, do jaké míry je překladatel spisovatelem. Zeptám se variací na stejné téma: splnil jste si sen?

Překladatel není spisovatelem co se týče zápletky, syžetu, fabulace, charakterizace postav a tak dále, prostě těchhle rámcových konstrukčních a kompozičních prvků; spisovatelem je jen co se týče literárního stylu, ale tam je zato ne jedním, ale mnoha různými spisovateli, podle toho, kterého právě překládá.

Sen, který není podepřen reálnými předpoklady, není sen, ale kravina. Nesplnil jsem si kravinoidní sen být spisovatelem, ale splnil jsem si nevyřčený, ale o mnoho reálnější sen po valnou část života se vrtat v písmenkách a knížkách.

Překládáte i Jonathana Safrana Foera. Naprosto osvětleno má v některých pasážích výrazně blízko Panu Kaplanovi a dalším ze známých překladatelských oříšků. Máte raději výzvy tohoto střihu, nebo si více užíváte „jednodušší práci“ (pokud lze v překládání něco takto nazvat)?

Měl jsem štěstí hned na několik podobných textů, ve kterých podobně jako v Panu Kaplanovi hraje nějakou roli kreativní destrukce jazyka, kromě Foera to byly ještě Růže pro Algernon a Palahniukův Pygmej. Jsem tomu z duše rád, ale poslední dobou mi připadá, že další podobnou výzvu bych už možná ani nechtěl; mám dojem, že v tomhle ohledu jsem asi vyčerpal, co ve mně bylo nápaditého a nového, a už bych se jen opakoval. Ale ony to jsou jen extrémní případy. I bez podobných textů se člověk musí pekelně snažit o co nejlepší výkon, jen to tolik není vidět.

Jste členem Akademie science fiction, fantasy a hororu. Která kniha z oblasti fantastické literatury Vám v posledním roce udělala radost?

Je to po mnoha spokojených letech strávených s fantastikou docela trapné, ale hodně jsem tyhle žánry pustil k vodě, loni jsem ani nehlasoval, protože jsem skoro nic nečetl, takže bych musel sobecky jen jmenovat něco z toho, co jsem sám překládal, například Bacigalupiho.

Vlastně jsem v poslední době SF a F zradil ve prospěch komiksu, který mi přijde tak nějak míznatější a dodal mi hodně šťávy a chuti se zas o něco snažit. Hnusná podlost, ale v tomhle věku se to pánům stává často, a když se jim to místo fandomů stane s partnerkami, bývá to i horší fičák.

Obligátní otázka na závěr: na čem teď pracujete, na čem se chystáte pracovat a na čem byste ve vzdálenějším budoucnu chtěl pracovat?

Po té nedávné návštěvě to vypadá jako laciný reklamní trik, ale opravdu zrovna překládám poslední knihu Chucka Palahniuka, povídkovou sbírku Make Something Up (Něco si vymysli). Potom mě čeká poslední román Michaela Chabona. A v komiksu mi právě přistály na stole další dva tituly do edice Mistrovská díla evropského komiksu – jenže nemůžu prozradit které, protože nakladatelství CREW je vždycky samo za nemalých efektů veřejně odhaluje lačně slintajícímu davu komiksových fanoušků, tak jim to nesmím dopředu vykecat.

„Vzdálenější budoucno“ je hospoda, kam už radši moc nechodím. Většinou tam člověku nalejou něco jiného, než si poručil.