NEDĚLNÍK: Kam s ním…

Článek od: Tomáš Bandžuch - 08.03.2020

Jistěže vím, že nejsem první, koho text s tak chytlavým názvem napadl, avšak (znalci české klasiky prominou) k dnešnímu tématu se prostě jiný nehodí. Navíc tentokrát nepůjde o vyžilou lůžkovinu, ale o produkty duševní práce.
Každý správný spisovatel-aspirant (obvykle po týdnech trýznivého vypětí prokládaného výbuchy vzteku nad nedostatkem inspirace) totiž jednou dopíše poslední tečku za svým textem. Ovšem když s vědomím nadřazenosti nad nespisovatelským světem zamíří do nejbližšího restauračního zařízení, aby tu titánské vítězství ducha nad příběhem oslavil, zdaleka ještě netuší, že nejhorší ho ještě čeká.
Hned co druhého dne povolí kocovina, si totiž novopečený titán ducha uvědomí, že plod svých snah musí někam udat. Spisovatel bez čtenářů má sice punc pravého dekadenta a rozervance, nicméně nic z toho nepohladí po duši tak, jako když své dílko uvidí publikované.
Pokud se nechce spokojit jen s publikováním na internetu, což je sice snazší, ale zdaleka tím tak nepolaská své ego, započne podrobnou a veskrze důkladnou revizi literárních soutěží. A – podobný batoleti s deskou s otvory ve tvarech kolečka, křížku a půlměsíčku – hledá tu, do níž by jeho text svým tématem, délkou i zaměřením nejlépe pasoval. Poté, co přesně takovou soutěž nalezne, ovšem prokleje kalendář, neboť zjistí, že právě před týdnem měla uzávěrku. Takže zahájí druhé kolo revizí a tentokrát zaměří pozornost i na veřejně známé členy porot a snaží se odhadnout, jak by jim mohl jeho text padnout do noty. Nakonec zpravidla po několika dnech propadne zoufalství a text nacpe do soutěže s nejbližší uzávěrkou.
Jsou ovšem i autoři průbojnější, kteří dle hesla „lepší drzé čelo, nežli poplužní dvůr“ svůj text pošlou rovnou do některého časopisu nebo nakladateli, o němž se doslechnou, že buď chystá nějakou tematickou povídkovou sbírku anebo má sestavený ediční plán tak, že v něm jejich text dozajista bude čímsi jako korunním klenotem.
Každopádně se ale hned po kliknutí na tlačítko „odeslat“ dostavuje fáze dychtivého očekávání. Autor tak obden kontroluje stránky porotců či nakladatele a snaží se z tamních statusů nějak vydedukovat nadšení nad tím, že právě objevili novou literární perlu. Ovšem hodnotitelé si zcela sadisticky dávají na čas, takže chudák spisovatel se výsledky soutěže nedozví dřív než při oficiálním vyhlášení. A i sami nakladatelé před nadšením na sociálních sítích dávají spíše přednost několika větám v soukromém e-mailu. A to jen v tom lepším případě – v horším se odvolávají na argument starý jako sama jejich profese a prohlašují, že: „Nevyžádané rukopisy nepřijímáme ani nevracíme.“
Ovšem protože každé čekání má svůj konec, je i autorova nedočkavost nakonec ukojena a spisovatel se buď prostřednictvím e-mailu, oficiálních stránek či na velkolepém vyhlášení dozví, jaký osud byl jeho milovanému psanému dítku přichystán.
A v ten moment nastupuje buď slavnostní rána ze šampaňského spojená s vítězným tanečkem hodným pohybově nadaného lidoopa anebo (a to mnohem častěji) vzteklá rána do stolu spojená pro změnu s několika nově vytvořenými, ale o to výživnějšími kletbami na adresu ignorantů, co ve své tuposti nedokázali rozpoznat, jaký literární skvost měli na před sebou.
Nicméně nadšení ani vztek žádnému psavci dlouho nevydrží. Na to je závislost na bušení do klávesnice příliš velká. A tak během několika málo dní (v obzvlášť odolných případech i týdnů) všechny emoce nakonec ustoupí neodbytnému nutkání, aby zas a znova otevřel textový editor. I když to znamená, že nějakou dobu zase bude řešit onu nerudovskou otázku – „kam s ním“?

PS: Autor pochopitelně nikoho nejmenuje a také se vší rozhodností popírá, že by článek jakkoliv vycházel z jeho vlastní literární minulosti. (A vlastně i současnosti.)

 


 

Přidat komentář