NEDĚLNÍK: Věci stálé a věci pomíjivé

Možná je to tím vánočním časem, kdy den je krátký, tma se brzy vkrádá do ulic a člověk víc vnímá to, co se snaží všechna ta pouliční světla a reklamní poutače zamaskovat. Když se zastavíte za městem a trochu zaposloucháte do ticha, uslyšíte pomíjivost. Čas proudí kolem nás a ona se veze na jeho hřbetě jako losos na divoké řece. Jediný rozdíl je v tom, že nikdy neběží proti proudu. Jenom vpřed. Pomíjivost okamžiku se nedá zachytit jako moucha do jantaru a přesto se o to neustále snažíme a někdy přitom zapomínáme, co je vlastně důležité.

I my pisálci se pokoušíme zvěčnit sílu myšlenky a okamžiku písmem, stejně jako hudebník písní a malíř obrazem. Proč některá díla přetrvají staletí a jiná upadnou v zapomnění? Nedá se to předpovědět ani vypočítat, teprve čas a pomíjivost lidského konání ukáží, který z těch pokusů se stane (v)hodným k utopení v jantaru a uchování pro příští generace. Možná to máme v genetickém kódu, tu snahu něco po sobě zanechat. U někoho jsou to potomci a někdo dává přednost jiným formám zanechání svého otisku viditelného ještě dlouho potom, co ho pohltila vlastní pomíjivost.
Honíme se proto za chimérami, zlatým rounem nebo věděckým objevem a zapomínáme, že žijeme tady a teď, a čas, který věnujeme marnému a zarputilému hledání Šangri-La, nám nikdo zpátky nevrátí. Je hrozně těžké rozlišit, kdy je to jen bláhovost a kdy je potřeba vytrvat, protože vzdát to by znamenalo utéct uprostřed bitvy.

Snad jen, že občas je dobré se zastavit a zaposlouchat se do oné pomíjivosti a uvědomit si, že někdy stačí být spolu a dát si čaj, protože zítra už tu jeden z nás nemusí být. Je dobré dopřát si chvilku pro sebe a přečíst si knihu, co už dlouho leží v koutku nebo se podívat na film, o němž nám už tolik lidí vyprávělo. Prostě udělat cokoli, co je nám milé, ale hlavně žít.

Nenechte se oslepit všemi těmi světly a ohlušit líbivým zvukem reklamy a nezapomeňte, že život je někde jinde.