POVÍDKA: Honza Vojtíšek, Narozeninová dívka

„Když s obsahem lebky nevíte si rady,
tu se zrodí síla nečistá.“
Master's Hammer

Sestoupil poslední schod a upravil posunutou pantofli. Během rychlého pohybu se mu takřka sesmekla z nohy. Rozhlédl se po chodbě. Zamířil k prostředním dveřím. Zpoza nich z bytu vycházely hlasité zvuky hip hopové hudby a naštvaná lamentace jakéhosi rapera. Podrbal se na tváři a pak ukazováčkem stiskl zvonek s nečitelně vybledlými písmeny jména. Do výstřelů z pistole, urážlivých nadávek v cizím jazyce a mnohohlasného přitakávání zazněl ostrý zvuk domovního zvonku. Ten nejběžnější, nejprotivnější typ. Vysoký, pronikavý a nepříjemný jako zvuk zadřeného motoru. Skladba skončila pronikavým výkřikem bité nebo umírající ženy a po dvou vteřinách ticha začala další. Stejně hlasitě. Jinak se nestalo nic. Upravil si v podpaží krabici, jejíž hrany nepříjemně tlačily. Povzdechl si a znovu rozdráždil zvonek. Počítal do sedmi, než ho nechal nadechnout. Až po chvíli se hudba ztišila, na dlažbě zapleskala holá chodidla a dveře se otevřely. Stál v nich syn sousedů. Vysoký, hubený, s rozcuchanými vlasy, rozšířenými zorničkami, ve vytahaném oblečení.
„Ále, sousede, zdravím,“ zahoukal.
„Čau, Miky.“ Vlastně pořádně ani nevěděl, kolik tomu klukovi je. Osmnáct? Dvacet? Dvaadvacet? Jednou se zapovídali před domem a zjistil, že mají stejnou zálibu v knihách. Dvakrát ho pozval k sobě domů, ukázal mu svou knihovnu a půjčil několik knih.
„Ňáký problém? Mám to ztlumit?“ Mikulášova tvář zářila. Díky obecnější známosti věděl, že je taková i když není nadopovaná THC.
„Ne, to je v pohodě,“ zavrtěl hlavou a přesunul krabici do dlaní. Stáhl ji ke svému pasu, aby do ní šlo nahlédnout. „Já jen…“
„Pojďte dál,“ ustoupil mladík stranou a otevřel dveře. Sbor mužných hlasů za ním skandoval: „Down, my bitch!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne. To není třeba. Jen jsem chtěl… Mám dneska, takový… zvláštní den. Vím, že jsi tahle vydání obdivoval. Tak jsem si řekl, že bych… No, že bych ti je… Mohl… Měl…“
„No to mě poser,“ vykřikl Mikuláš a sáhl do krabice. Opatrně vytáhl bezmála sto let staré vydání japonských strašidelných příběhů, pohladil ho prsty a přičichl k němu. „To jako fakt? Myslel jsem, že to nedáte z ruky. Opravdu mi je pučíte?“ vrátil svazek k ostatním.
„No, já…“ nevěděl co říct. „Vím, jak sis je prohlížel. A obdivoval. Tak jsem si řekl, že… Když dneska…“ Natáhl obě ruce a předal krabici Mikulášovi. „Opatruj je.“
Mikuláš objímal krabici jako rodič milované dítě, hlavu skoro zastrčil dovnitř. „To nebojte,“ huhlal nevěřícně. „Nechcete…“ znovu pokývl za sebe do bytu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen jsem chtěl… Měj se. A dej na ně pozor. Jsou to opravdu rarity.“
„To teda díkec, kámo. Fakt, že jo…“
„Jo,“ přitakal už zády k Mikulášovi. Vystoupal po schodech do svého patra, vešel do bytu a zavřel za sebou dveře.

Byl čtvrteční podvečer. Nebo již večer. Záleželo na subjektivně-individuálním pohledu. Znamená pro každého půl osmá večerní stejný vjemově-časový okamžik? Pro něj opravdu zvláštní a neobyčejný den. V pondělí si vzal na celý týden volno. Cestou z práce nakoupil vše potřebné v obchoďáku. Do zásoby. Pak nevytáhl paty z bytu. Celé tři dny. Nikam nechodil. Pouze v bytě z místnosti do místnosti. Jedl, četl, spal, sledoval filmy a internetové porno, přemýšlel, čuměl do blba, dumal a poslouchal hudbu, dalekohledem sledoval život v bytech protějšího domu, masturboval. Včera beznadějně propadl Půlnoční sonátě. Poslouchal ji pořád dokola v několika různých verzích, provedeních a aranžích. V mobilu ve hře Magic Piles 3 hrál pouze tuto skladbu. Jiné ho nebavily, neustále je kazil. Melodie se mu usadila v hlavě, pořád si ji broukal. Na záchodě, ve vaně, během vaření, dokonce i při četbě a výjimečném poslechu jiných písní. Až ho přivedla k logickému poznání. Dnes o půlnoci skončí jeho výjimečný den.
Otočil se do tichého bytu a usmál se. Vždyť je to ale vlastně den jako každý jiný. Kdy naposledy to bylo jinak? Jen další den, kdy se brání otáčet dozadu, byť dopředu není proč a kam hledět. Jen na další den. A další a další. Dnes má jen volno, omezil většinu již tak nepočetných každovšedních starostí a strastí. I když přeci jen… Cítil volnost. Od všeho a od všech. Ač byl dnešní den svým způsobem stejný jako ostatní, většina předchozích, cítil zvláštní pocit. Oproštění. Lehkost. Odtlačení. Nevěděl, jak to nazvat. Ale podobné dny by podobné pocity měli přinášet, no ne? Dnes se cítil volný. Jen sám, se svým životem. On a život, prazvláštně odděleni. Bez chuti po opětovném spojení. Přes den skoro nejedl. Jen uzobával. V lednici se chladil dort a měl v plánu udělat si pořádnou večeři. Otevřít lahev. A řádně si nacpat nácka, jak říkával jeho otec. Až k prasknutí.
Právě se chystal přejít do obýváku, když se za ním rozlehlo duté zaklepání na dveře.
Překvapeně se otočil. Skoro zaklel leknutím. Z nečekaného zvuku mu naskočila husí kůže a vyhnala chloupky do pozoru. Byl by přesvědčen, že na chodbě nikdo nebyl. Vždyť stál hned u dveří. Z chodby vždycky šel slyšet prakticky jakýkoliv pohyb. Kroky, šourání nohou, dětské chichotání, mluva, křik, dupání po schodech, vrzající dveře od výtahu, radostné kňučení a netrpělivé vytí psů. Všechno to v ozvěně zesilovala. Ale teď neslyšel vůbec nic. Zaklepání se ozvalo zčistajasna. Zvláštním tónem, jako by je doprovázelo tlumené troubení trubek. Nadechl se a počkal, až se jeho srdce uklidní. Mikuláš přišel poděkovat, napadlo ho, přemýšlel, jak se ho co nejrychleji zbavit. Nahnul se a pohlédl do kukátka. Chodba přede dveřmi a tam, kam mu umožnil úzký dveřní prostor dohlédnout, byla prázdná. A tmavá. Ani osvětlení nesvítilo.
S pozvednutým obočím odsunul hlavu od šmírovací dírky.
Klepání se ozvalo znovu.
„Do prdele!“ Vzal za kliku a rychle otevřel.
Za dveřmi stála dívka. Žena. Flegmaticky se opírala o zárubeň. Žádná kráska ale ani ne škaredá. Úplně normální dívka. Jako první ho napadlo, že si spletla patro a přišla za Mikulášem. Hodně hubená, člověk by jí pohmatem spočítal kosti. Ale něco na zadku a na hrudi měla, to zase jo. Šedá vyšisovaná džínová minisukně s otrhanými okraji. Na nohou černé síťované silonky s velkými oky. Jako by někde venku strhla kus oplocení a zabalila se do něj. Černé triko. Nehty nalakované černým lakem, rty obtažené rtěnkou, která byla tmavě červená nebo taky černá. Nedokázal by určit barvu jejích očí, ale připadaly mu neskutečně hluboké. Přišlo mu, že hledí spíše do dvou velkých otvorů. Šedivé vlasy. Podivně nevýrazný stříbřitý odstín, jako kožich činčily. Zvláštní barva, protože by řekl, že je to její přirozená. Navzdory jejímu věku. Kolik jí ale může být?
„Čau,“ vyštěkla vesele. Pozvedla pravou ruku. Držela v ní tmavou lahev. „Můžu dál?“
Otevřel ústa, ale nic neřekl. Tiše mlaskl a nadechl se. „Dobrý den…“
Rozesmála se.
„Vy… To asi…“ vyklonil se ze dveří a rozhlédl po chodbě. „Koho hledáte?“
„Vás,“ mrkla oběma očima. „Můžu?“ pokynula bradou za něj do bytu.
Jako by její mrknutí uvnitř něj rozsvítilo. Zasmál se stejně nahlas, jako ona před chvílí. Ustoupil stranou.
„Jo, už chápu,“ přikývl. Pozval ji pomalým gestem dál.
„Fajn,“ odrazila se ramenem od zárubně. Uvnitř si stáhla tenisky a odkopla je do rohu.
„To jsou idioti,“ vrtěl hlavou. Myslel tím chlapy z práce. Moc se s nimi nekamarádil, jen povinné pracovní styky. Jednou, před lety, se nechal vytáhnout po práci do baru, ale nebavilo ho to tam. Jejich rozhovory mu nic neříkali. Oni to, zdá se, sami pochopili a už svou nabídku neopakovali. Nestranili se, vztahy však zůstaly čistě pracovní. Poradit, vyřešit problém, sem tam ne(d)oceněný vtípek. Konec pracovní doby znamenal i konec jejich vztahu. Je to možná překvapovalo, on byl na to zvyklý. Skoro nikdy to neměl jinak. Proto ho možnost, že se hecli a poslali mu k narozeninám holku, překvapila. Ta myšlenka mu přišla neuvěřitelná, ba přímo absurdní. Na druhou stranu, určitě to berou jako hrozně dobrý vtip, kterým se budou bavit hodně dlouho. Na jeho účet. Blbci. Ale byli to opravdu oni? Zná někoho natolik, aby to pro něj udělal? Toť otázka za milion. Na její zodpovězení by mu nebyly dost ani tři nápovědy. Dokázal by vůbec někoho označit za přítele, kamaráda, známého? Někoho, komu by tato označení dávala jejich skutečný obsah? Pár rozhovorů s Mikulášem se nepočítá. Vždyť ani… Cokoliv sebekratšího… Už dlouho… Zbylo jen pár fotek zastrčených někde v šuplíku.
Zavřel za ní dveře.
„Jsem tvá narozeninová dívka,“ mrskla na váhu potvrzení jeho myšlenek. „Hele,“ sáhla do zadní kapsy minisukně a vytáhla navštívenku.
Na černém tvrdém obdélníku bylo v šedém orámování obyčejnými bílými písmeny napsáno BIRTHDAY GIRL. Nic více. Otočil kartičku. Druhá strana byla prázdná. Usmál se, protože ho to pobavilo.
„No jo,“ pokrčil rameny. „Já jsem…“ natahoval ruku.
„Já vím, kdo jsi,“ skočila mu do řeči. „Logicky, že jo.“
Ruku rychle stáhl. „Asi jo.“
„Takže?“ s úsměvem postupně ukázala na všechny dveře vedoucí z předsíně. „Kam?“
„Tam.“
Protáhla se dveřmi do obýváku. On za ní. Stanula uprostřed místnosti, krátce se rozhlédla a zastavila pohled na něm.
„Vlastně… Potřebovala bych do koupelny.“ Usmála se a provinile pokrčila v kolenou. „Na chvilku.“
Záchod by chápal. Koupelna ho zarazila. Na krátký okamžik. Pak mu došlo, že už tu hodně dlouho neměl žádnou ženu.
„No…“ vyhekl a otočil hlavu za sebe. Hlavně tam nešňupej nebo si něco nešlehej, proběhla mu hlavou myšlenka, z níž ho zamrazilo. Ale jak na ni hleděl, nenapadlo ho, kde by něco schovávala. Až teď mu došlo, že dívka kromě tmavé lahve a sporého oblečení s sebou ani na sobě neměla nic. Žádnou tašku ani kabelku. Jen kapsy minisukně. Tam by se nádobíčko asi vešlo. I když, kdo ví. Co on může vědět. Nikdy žádné neviděl. „Musíte…“ ukázal rukou.
„Ty vole,“ vyprskla. Cítil v jejím hlase směs nevěřícnosti a pobouření. „Přece nebudeš vykat své narozeninové holce!“ Cenila zuby v úsměvu, obočí však bylo nakrčeno v pomyslném otazníku.
„Dobře,“ hlesl provinile. Rukou stále ukazoval za sebe. „Druhé dveře naproti. Visí na nich porcelánový vodník.“
„Dík. Zatím to můžeš otevřít,“ vrazila mu do ruky tmavou lahev a poskakováním opustila místnost.
Pohlédl na lahev. Podle tvaru usuzoval na víno. Strohá viněta mu toho moc neřekla. Naklonil ji, ale nezahlédl žádný pohyb obsahu. Byla tak temná, že sklo mohlo být neprůhledně černé. Nebo šlo o porcelán.
Cestou do kuchyně se krátce zastavil před dveřmi koupelny a zaposlouchal se. Nic však nezaslechl. Ani proud vody, ani typický zvuk prudkého nasávání nosní dírkou či tlumené poklepávání nehtem o stěnu injekční stříkačky. Nic. Šla opravdu do koupelny? A zajímá ho to vůbec?
V kuchyni korková zátka při vytažení krátce a tiše lupla. Zacinkal dvěma sklenicemi, které křížem uchopil mezi prsty pravé ruky a vrátil se do obýváku jen krátce před ní. Právě pokládal sklenice na skleněnou desku stolu. Naklonil se a nalil. Jakmile přemístil část obsahu do skleničky, zachvěl se a málem upustil lahev na zem. Obsah lahve byl černý jako tuš. Ovládl se však a dolil. Odložil lahev a jen tiše zíral na obě sklenice. Zdráhal se jakoukoliv z nich uchopit.
Přiskočila ke stolu před něj. „Ale no tak,“ zasmála se. Prohodila sklenice a napila se z té, která původně stála před ním. Pak se napila i z té, která před ním stála teď. „Se jako bojíš, že tě chci otrávit?“ Dolila.
„Tak na tebe!“
Přiťukli si.
Napil se. Chvíli náplň úst převaloval po jazyku, až pak polkl.
„Je trochu nevýrazné a trpké, co?“ nahodila provinilý výraz.
„Jako můj život,“ hlesl tiše.
„Cože?“
„Ale nic,“ vyhrkl. „Není špatné. Musím říct, že černé víno jsem ještě nepil. Je to… zajímavé.“
„Nemusíš mi lhát. Nemám to ráda.“
„Ne, fakt. Přiznávám teda, že je to zajímavější hlavně samo o sobě – netypickou barvou, zajímavým a tajemným vzhledem než chutí. Ale dobře to vyvažuje. Není to špatné.“
Tiše a upřeně na něj hleděla. Na potvrzení svých slov dopil svou sklenici. Dolil si.
Ona svou odložila.
„Takže?“
„Takže?“ zopakoval.
„Cos měl v plánu?“
„Kdy jako?“
„Máš narozeniny, ne? Co jsem narušila? Do čeho jsem vlítla? Čeho se stanu součástí?“
„Ach tak,“ vyhekl. „Nic moc. Hojná nezdravá večeře, trochu chlastu,“ pozvedl sklenici, „hudba, rozjímání. Prostě nějak přetrvat do půlnoci, až to všechno skončí. Nic výrazného ani významného.“
„Hm,“ protáhla. Dopila svou sklenici a znovu se rozhlédla po místnosti.
„Nemáš hlad?“ zeptal se rozpačitě. O čem se s takovými dívkami vlastně mluví? A mluví se s nimi vůbec? Ze začátku asi jo, ne? Co vůbec a přesně narozeninová dívka dělá? Co je její podstatou? „Mám v lednici celý dort. Jestli ho do sebe nacpu sám, padnu tady do křesla a už se nikam nehnu. Půlka je tvoje.“
„Až později,“ odmítla milým hlasem a přesunula se k polici s jeho sbírkou CD. Jedno po chvíli vytáhla a tázavě na něj pohlédla.
„No, co?“ pokrčil odevzdaně rameny, když si všiml obalu Křižáků od Kreyson. „Už nejsem nejmladší a hudebně je tahle deska výborná.“
„Můžu?“ ukázala na hi-fi soupravu.
„Jasně,“ odpověděl, zvedl ze stolu ovladač a otevřel CD mechaniku. „Jen to cédečko, co je uvnitř nikam nepokládej, zastrč ho do tohohle obalu, jo? Díky.“
„Pečlivej,“ zaznělo z jejích úst takřka obdivně, když přehazovala Křižáky za výběr z Beethovena.
Chvíli na ni hleděl, pak mu to však přišlo nepatřičné a nevhodné. Nahnul se tedy pro vonnou svíčku a zapálil ji.
Zasunula disk do mechaniky, zavřela ji a několikrát zmáčkla tlačítko ovládání.
Místnost naplnil zvuk tklivého kytarového úvodu, který přešel v rychlý heavymetalový nářez. „Marné žít, kolik lidí vzalo sobě život svůj…“ rozvibroval Láďa Křížek hlasivky.
„Jo, je to pecka,“ uznale pokývla hlavou a rozpohybovala boky. Mrkla na něj a začala divoce tancovat. Volný prostor mezi skříní s hi-fi soupravou a stolkem jí sotva stačil.
Sledoval ji, se zapalovačem a zapálenou svíčkou stále v rukou. Snažil se udržet oční kontakt s jejími hladkými stehny, vrtícími se boky, natřásajícími se zmrzlinovými kopečky ňader a neposedně vířícími vlasy. Triko se jí vyhrnovalo, odhalovalo podbřišek i rovné břicho se symetrickou prohlubní pupeční jamky.
„Prosím tě, vypni to,“ zarazil ji v okamžiku, kdy skladba přecházela do refrénu.
Aniž by přestala pohybovat tělem, tázavě na něj pohlédla.
Refrén už se valil do místnosti.
„Prosím,“ zopakoval důrazněji, odhodlaný konečně odložit svíčku zpátky na stůl a ovladačem vykonat své přání sám.
Natáhla ruku a opřela se o přístroj. Místnost naplnilo ticho, rušené jen jejím oddechováním.
„Děkuju,“ hlesl. Sehnul se a odložil hořící svíčku doprostřed stolu. Zapalovač si zastrčil do kapsy.
Než se stihl narovnat, stála u něj. Laškovně se usmála a rukama ho od sebe odstrčila. Pomalu a jemně zapadl do sedačky. Ukázala na něj oběma ukazováčky. Pochopil, že má zůstat na místě. Nevěděl, co chystá, ale poslechl. Jeho koutky se samovolně protáhly. Vůbec nechápal celou situaci. Jako by si ji nepřipouštěl. Nikdy se mu nic takového nestalo, ale rozhodl se to přijmout. Cokoliv. Se vším všudy. Dnes měl prostě takový den. Den rozhodnosti a přijímání.
Stála před ním. Tyčila se nad ním jako socha. Pátravě se rozhlížela kolem. Pak zvedla zapálenou svíčku. Vosk v různých odstínech hnědé s pro něj neurčitelnou ale příjemnou vůní byl sevřen ve skleněné kostce. Z kapsy vytáhla rtěnku a na jednu stranu skla několika tahy nakreslila čtyřlístek. Na druhou srdíčko a na třetí obláček. Na zbývající stěnu napsala dnešní datum. Vrátila rtěnku na místo. Poté obě ruce zasunula pod minisukni a stáhla si síťované punčochy. Zaujatě ji sledoval s pozvednutým obočím a zaujatým výrazem ve tváři. Byl stejně překvapen a šokován jako vnitřně spokojen. Tím však neskončila. Zmuchlala punčochy v pravé dlani a znovu schovala ruce pod sukni. Pomalu se předklonila a při tom pohybu si z nohou stahovala kalhotky. Už ho ani nepřekvapilo, že byly černé. Uznale pokývl hlavou. I on měl kdysi černé období. Dokonce si barvil vlasy na černo. Ostatně, pořád to je zajímavá barva. Výrazná, mnohomluvná.
Přetáhla okraje kalhotek přes prsty, narovnala se přešla přímo před něj. V pravé dlani zmuchlané punčocháče, v levé kalhotky. Lehký kopnutím jej přiměla dát nohy od sebe. Poslechl. Vstoupila mezi jeho stehna a předklonila se. Pořád mlčky punčocháče zastrčila mezi kostky sedačky po jeho levé straně, kalhotky vpravo od něj zasunula pod jeden z polštářů. Pak se narovnala.
„Tak,“ uznale se zašklebila. „Teď tady je konečně alespoň nějaká ženská stopa.“
Naklonil se na stranu a pohlédl na pokreslenou svíčku. Pak se rozhlédl po obýváku. Nikdy nad tím nepřemýšlel, protože neměl proč, ale uznal, že má pravdu. V bytě nebyla žádná stopa, ukazující, že zde kdy byla nějaká žena.
„Děkuju,“ pronesl co nejteatrálněji a rozesmál se.
Plácla ho dlaní přes tvář. A pak mu rychlým pohybem skočila do klína. Nohama jej objala kolem boků, zasedla jeho stehna, až se jí sukně trochu vyhrnula, ruce mu položila na ramena.
„Nemáš zač.“
Jasně, řekl si v duchu. Od toho seš asi tady. Nic však neřekl. Jen zaklonil hlavu, aby jí viděl do tváře a pak se odhodlal obejmout ji kolem pasu. Jakmile to udělal, zareagovala, přisunula se klínem blíže k němu. Tam, kde se stýkala jejich kůže cítil, že je hrozně studená. Při její hubené postavě ho to ale ani nepřekvapovalo.
Uvědomil si, že je ticho. Nepříjemné ticho. Poté, co ji přiměl vypnout tu nepříjemnou skladbu, nic jiného nepustili. Už od mala nesnášel tikání. Proto neměl v bytě žádné mechanické hodiny. Jen digitální. Jediným zvukem, naplňujícím jeho obývací pokoj teď byl jeho dech a šoupání látky, když se na něm pohybovala. Ticho mu přišlo ubíjející. Za celou svou dovolenou vlastně žádné nezažil. Buď sledoval film nebo si pouštěl hudbu. Pořád. Usínal a probouzel se za jejích tónů. Nechtěl ticho, bylo přesně takové, jako teď. Volalo, šeptalo, mlčelo slovy, jejichž význam ho děsil.
„Jak ti vlastně říkají?“ zeptal se.
Sepjala prsty za jeho šíjí. „Říkají mi různě,“ odpověděla pomalu. „Někdy mi říkají smyčka, protože umím pevně stáhnout.“ Sevřela ho pevně koleny.
„No, to cejtím.“
„Občas mi říkají břitva, protože jsem…“
„… pěkně ostrá,“ dořekl za ní. „To už jsem si všiml.“
„Vadí?“
Zavrtěl hlavou.
„Jako ta nová břitva, co máš v koupelně,“ hodila hlavou za sebe.
Mlčel.
„Někdy mi říkají prášek, protože umím hezky a hluboce uspat.“
Usmál se.
„No a někdy jsem prý pěkně štiplavá,“ přivřela oči. „Jako kouř v očích a plicích.“
Zavrtěl se. Dlaněmi ji přejel po zádech. „A jak ti mám říkat já?“
Sklonila hlavu. Pomalu ho políbila na čelo. Její rty byly suché a studené.
„To je na tobě. Můžeš si vybrat. Každý si může vybrat.“
Odtáhla hlavu od něj jen na kousek. Tak, aby jí viděl do obličeje a mohli si zírat do očí.
A přesně to udělal. Mlčky jí zíral do očí. Mohlo by se zdát, že v nich něco hledá, možnou variantu jejího jména, tajemnou formuli, vyjadřující její podstatu, soubor znaků odhalujících, kým je a jak se k ní obracet. Ale on to věděl. Jeho pohled nebyl zmatený ani tázavý, zíral odhodlaně. Spokojeně. Uznale.
Znovu se sehnula. Tentokrát však sklonila hlavu ještě více. Její rty se dotkly jeho tváře. Otiskly na ni svůj temně rudý podpis a když se odtáhly, zanechaly na ní rozmazanou stopu.
„Už jsi to někdy dělal v koupelně?“

*

Mikuláš k překvapení své matky vyklouzl z bytu brzy ráno. S nákupní taškou. Když se vrátil, vytáhl z ní lahev tvrdého alkoholu a dárkový balíček s čokoládou a jinými sladkostmi. Tím matku překvapil podruhé. Když se rychle umyl a vzal si čisté triko, byť s nápisem PRAGO PYČO, snažila se spojit vše dohromady. Přiklonila by se ke schůzce s dívkou, kdyby ji nemátla lahev s tvrdým alkoholem a brzká dopolední doba. Než se však stačila dobrat k nějakému závěru, její syn s nákupem opustil byt. Jen tak.
Ano, jen tak. Miky se totiž ani neobouval, jen naskočil do žabek a vyběhl o patro výše.
Že jsou sousedovy dveře pootevřené si všiml, až když na ně zaklepal. Pohnuly se. Byt zívl tichým klavírním zvukem.
Dloubl do dveří klouby pravé pěsti a nakoukl dovnitř. V předsíni se svítilo. Z otevřených dveří obýváku zněla Půlnoční sonáta. Žádné známky pohybu.
„Haló?“ řekl tiše v rozporu se svým úmyslem. „Sousede?“
Ticho.
Došlo mu, že chce-li na sebe upozornit, neměl by šeptat.
„To jsem já? Miky.“
Jako by ticho bylo pozváním, kolenem odtáhl dveře od zárubně ještě více, aby ho pustily. Protáhl se dovnitř a patou za sebou dveře zase zatáhl.
„Přišel jsem vám poděkovat za pučení těch knih a taky jsem zjistil, že jste měl včera narozky. Proč ste nic neřekl? Mohli jsme zapařit,“ smál se a rozhlížel po předsíni. „No tak? Neřikejte, že ste pařil sám a teď někde vyspáváte?“
Uvědomoval si, že by otevřené dveře bytu mohly jeho vtipu dávat zapravdu. Začal se cítit nepříjemně. Vlezle. Rychle tedy přešel ke dveřím do obýváku a nakoukl dovnitř.
„Jestli ruším, tak vypadnu. Stačí říct.“
Půlnoční sonáta dohrála.
Po vteřině nepříjemného a do uší bijícího ticha začala hrát znovu.
Obývací pokoj byl uklizený a prázdný. Na stole stála jen hranatá sklenice s vyhořelou svíčkou.
„Sakra,“ zasykl a otočil se.
Překvapilo ho, že otevřené nebo pootevřené jsou všechny zbývající dveře v bytě. Zkusil kuchyň, ale byla prázdná. Otevřel lednici, že do ní uklidí lahev, co přinesl. Ukrývala celý nenačatý dort. A spoustu dalších dobrot. Balíčky se slaninou, klobásami i lahůdkovými párečky. Jako by měl soused narozeniny až dnes a ne včera. Nebo chystá oslavu až dneska? Lednici zavřel, aniž by mu došlo, že do ní nedal svou lahev. Otočil se. Asi by měl odejít, ale nechtělo se mu. Necítil žádné pnutí. Chtěl vykonat, pro co přišel. Poděkovat, odevzdat fyzickou a hmotnou podobu svých díků a cti za projevenou důvěru. Věděl, jak si soused těch starých knih cení a jak ztuhl, když mu poprvé nadhodil, jestli by si je nemohl půjčit. Okamžitě si uvědomil, že přestřelil. Ale přeci jen mu je včera přinesl. Nemůže to tady jen tak nechat ležet na stole. Chce mu to předat osobně, potřást mu rukou a poděkovat.
To má ale za ním jít do ložnice?
I ta však byla prázdná. Postel byla ustlaná. Na nočním stolku ležela kniha. Na ní záložka. Takže dočtená nebo ještě nerozečtená.
V předsíni Mikuláš pohlédl na dvoje zbývající dveře a hlasitě si povzdechl.
„Haló? Sousede? Nakládáte se v nálevu nebo vytváříte hodnoty?“
Odpovědí byly jen pochmurné klavírní tóny.
„Sakra,“ lehce kopl do dveří koupelny. Ty se otevřely a Mikulášovi vypadla z dlaně lahev. Zaúpěla místo něj hlasitým nárazem o podlahu a rozbila se na střepy úplně stejně, jako Mikulášova mysl.
Soused ležel ve vaně plné vínově zbarvené vody. V oblečení. Levá ruka se rozpíjela ve vodě, pravá visela přes okraj vany. Trčela do prostoru jako uschlá větev stromu. Paže od lokte až k zápěstí byla podélně rozříznuta. U zápěstí pak ještě příčně. Kůže pod řezem zbarvena teď již zaschlou krví. Rána se rozevírala jako šklebící se klaunovy rty. Hlava s bezvýrazným obličejem se skláněla na stranu. Tvář blíže k Mikulášovi zdobila tmavá šmouha od krve. Vypadala trochu jako otisk rtů od rtěnky.
Přešlápl nohou, až pod ním zachrastily střepy a zhluboka se nadechl. Kdoví proč uhnul pohledem k umyvadlu. Vykřikl až tentokrát. Zdálo se, že pohled na mrtvé tělo ve vaně zvládl, ale zavřená a čistá břitva, bez jakékoliv známky krve, položená na umyvadle na místě, kam se z vany nedalo dosáhnout, ho vyděsila.

Autor: Honza Vojtíšek
Název: Narozeninová dívka
Korektura: Tereza Kadečková
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Honza Vojtíšek (*1978)
Rodilý Slezan, naturalizovaný Jihočech. Pracuje na železnici. Se seriózním psaním začal v roce 1997. V letech 2012-2022 vydával elektronický hororový magazín Howard. Spolupracuje s časopisem Krátký řez. Editor několika hororových antologií (Sto hororů ve sto slovech, Poslední polibek, Ve špatnou dobu na špatném místě, Jihočeský horor, atd.), sporadický přednášející a organizátor hororových akcí. Napsal několik realizovaných krátkých komiksových scénářů. Vydal dvě samostatné povídkové sbírky Z druhé strany (Nová Forma, 2013) a Útočiště (Nová Forma, 2014), sbírku s jinými autory společně psaných povídek Sešívance (Golden Dog, 2018) a společnou sbírku povídek s Ondřejem Kocábem Rozpolcení (Nová Forma, 2020). V roce 2019 vydal svůj první román Kazatel (Golden Dog). S Miroslavem Pechem mu koncem roku 2021 vyšla společná kniha hororových novel S Meluzínou sůl lízat / Milenci ze snů (Milk & Honey). S Petrem Bočkem sestavil výběrovou antologii českých hororových básní a balad druhé půle 19. století Umrlčí věnec (Golden Dog, 2021). Pro texaské nakladatelství Madness Heart Press společně s Edwardem Lee a Lisou Tone editoval antologii extrémního hororu Czech Extreme (2021), pro níž napsal i předmluvu. Povídky publikoval v časopisech a antologiích v Česku, Polsku, na Slovensku, v Nigérii, USA a Anglii. Miluje horor, papírové knihy, excentrickou a divnou hudbu, růžovou barvu a meloun. Chcete-li ho naštvat, buďte nedochvilní a říkejte mu Jane. Ovšem, nedoporučuje se to.