RECENZE: Klinika smrti, K. H. Steinmetz

Varování: hraní této knihy může způsobit nebezpečnou, až chorobnou závislost na postapokalyptických zombie titulech. Například autor recenze si okamžitě musel koupit Světovou válku Z. Šetřete proto prosím své peněženky a naše lesy a gamebook nehrajte.

Na Kliniku smrti jsem se těšil. V „záplavě“ nových fantasy (letos skončíme na počtu desíti) je gamebook se zombie tématikou naprostý úkaz a po přečtení pár recenzí na goodreads jsem si pro něj rezervoval místo na poličce. A rozhodně jsem dobře udělal, protože tento klenot stojí za to.

Klinika smrti je 600stránkový (přesně 1058 odkazů) paperback klasické velikosti, poslepu byste nepoznali, jestli držíte v ruce Kliniku nebo Verax. Verax zmiňuju záměrně, protože jsou tématicky blízké a díky stejným proporcím budou na výstavce stát hned vedle sebe. Za to musím Mytago pochválit.

Pravidla jsou originální, zase něco, co jsem jinde neviděl. Zajímavé jsou například charakteristiky postavy, hned čtyři z nich se týkají fyzického či psychického zdraví postavy (Kondice, Výdrž, Lidskost a Úroveň infekce), každá se pohybuje nahoru-dolů (no dobře, hlavně dolů) a jejich herní management je zábavný. Velmi se mi líbilo pojetí štěstí – na začátku dobrodružství je na určité hodnotě a pokud se vám nepodaří uspět ve zkoušce svých schopností, můžete utratit body štěstí na překlopení na úspěch. Počet bodů můžete ovlivnit (a tím i obtížnost) a v průběhu hry se nedají doplnit.

Další věc, kterou jsem v pravidlech nikde jinde neviděl, je spoiler. Ano, je to tak, v pravidlech najdete spoiler. A přitom tam není vůbec potřeba. Spoiler není úplně zásadní, nicméně pokud už jste nějaký ten gamebook přečetli, spoiler vám napoví, co se vám během hraní stane. Pokud se mu chcete vyhnout, najdete na konci recenze návod Jak číst pravidla bez spoileru.

Poslední část pravidel se věnuje soubojovému systému. A ten je bohužel špatný. Nemá žádný RPG prvek, postava je na konci dobrodružství stejně silná, jako na začátku (nebo spíš slabší). Má zabudovaný snow ball efekt, vítězství v jednom kole souboje zvyšuje šanci na vítězství v dalším, což na první pohled zní logicky, ale zábavné to není. Protivníci jsou nevyvážení, s blížícím se koncem knihy jsem očekával větší a větší gradaci, ale tendence je spíš opačná. Z výše popsaných záporů toto autorovo rozhodnutí může dávat smysl, ale příběhově to nefunguje. Pro opakované hraní jsem si musel soubojový systém upravit. Naštěstí problém v pravidlech si čtenář dokáže sám opravit. Bohužel spousta jiných gamebooků má problém v příběhu a ten si už čtenář neopraví. 

Hnilobný zápach nabírá na intenzitě. Zdá se ti, že slyšíš nejrůznější zvuky, které jako by se ti vysmívaly. Poryv větru setřese ze stromů kapky vody, které ti stečou za krk. Trochu se vyjasní. Přímo před sebou uslyšíš kovový šramaot. Nemrtvý s řetězem kolem krku se na tebe s vyceněnými zuby morbidně usmívá. Někde za ním se v mlze kymácejí další siluety.

A právě příběh Kliniky smrti je naprostá PECKA. Čtenář se ujímá role jednoho z mála přeživších v postapokalyptickém světě plné nenasytných zombie. Život je těžký, chyby se neodpouští, ale v centru města byla objevena budova s elektřinou a vodou, bezpečné útočiště skýtající naději na nový život. Úkolem postavy je projít nebezpečným městem a prozkoumat záhadnou kliniku v jejím středu. Atmosféra knihy je hutná, hned od prvního odkazu jsem měl pocit neustálého ohrožení a nedostatku. Jak já skákal radostí, když jsem našel malý dětský batůžek, do kterého jsem si mohl schovat svou konzervu broskví a balíček obvazů. Často jsem se bál, co přinese další odkaz, a přitom strach je emoce, kterou u hraní naprosto nemívám.

Akce je strhující, děj strašně rychle odsýpá a měl jsem problém hraní přerušit, neustále mě to pohánělo dál. Díky tomu mi ani nepřišlo, že je to na počet odkazů nejdelší gamebook, který jsem letos hrál (pouze na počet odkazů, Za Jitřní štíty je mnohem delší co se týče obsaženého textu). Steinmetz líčí prostředí živě (nebo spíše bych měl říct mrtvě?) a realisticky, některé situace popisuje syrově, brutálně až odporně. Tedy přesně tak, jak bych to od zombie apokalypsy očekával. Příběh je psaný pro dospělé čtenáře, nenašel jsem žádné naivní myšlenky, autor se nesnaží morálně poučovat: postapokalyptický svět je krutý a hlavní postava může být krutá taky, když si to čtenář zvolí. 

Svět je dostatečně velký, není problém se do něj ponořit a objevovat všechna jeho zákoutí. Při průzkumu města jsem si kreslil mapu a stejně si nejsem úplně jistý, že mi nějaká zajímavá ulička neunikla. A na klinice... tam jsem bohudík při prvním průchodu zvolil nejkratší možnou trasu a díky tomu jsem si mohl maximálně vychutnat hloubější prozkoumávání příběhu při opakovaném hraní. Některá rozhodnutí postavy mají takový dopad na herní svět, že jsem si vždy pozvdechl, že jsem zas narazil na něco naskriptovaného, čemu se nedá vyhnout. Jak velká byla moje mýlka! Prostor, který poskytuje nadměrné množství odkazů, je vyčerpávajícím způsobem využit, některé pasáže jsou tak ve více verzích, aniž by to čtenář na první pohled poznal.

Kvalitu díla podtrhuje bezchybný překlad a parádní práce redakce (nenašel jsem žádnou chybu, poslední dobou si Mytago dalo s proofreadingem opravdu záležet). Dokonce některé části byly se souhlasem autora upraveny, takže vlastně český překlad je herně o maličko lepší než originál.

Závěrečné hodnocení Kliniky smrti tak nemůže být jiné: literárně jeden z nejlépe zvládnutých gamebooků ever, naprosto jsem si ho užil a už se těším, až jej trochu pozapomenu a zahraju si ho znovu.

Jak číst pravidla bez spoileru

Normálně čtete pravidla až do strany 20, kde si přečtěte první 2 odstavce. Zastavte se však u věty "V Kapitolách 1 a 2... " a dál už nečtěte. Místo toho rovnou skočte na podkapitolu Tví pomocníci.

Klinika smrti
M. H. Steinmetz

Překlad: Miroslav Krybus
Žánr: gamebook, zombie
Nakladatelství: Mytago
Velikost: 16x11 cm
Vazba: brožovaná
Korektury: Jitka Šenkeříková
Obálka: Raphael Francavilla, Matthias Lück
Ilustrace: Hauke Kock
Počet stran: 576
Rok: 2022
ISBN: 978-80-87761-81-6