Totoro, Hvězdné války: Nová naděje, Drive, Pulp Fiction... Ale v tuto roční dobu jedině Klaus. Pokud jste mě, a se mnou i celou "zůmerskou" generaci, právě neprokleli za amerikanizaci NAŠICH *kuck kuck* svátků, pak jistě proto, že jste si všimli toho malého, avšak podstatného rozdílu: "K"!
Game Access 2022, den první, dopoledne. V Červeném sále se po Michalu Vavříkovi ujímá slova Joris de Man a provází posluchače tvorbou soundtracku pro sérii Horizon. Hovoří o své předchozí tvorbě, o původních pochybách, zdali se jeho hudba bude k takové hře vůbec hodit... O hodinu později usedáme ke kulatému stolku a konečně mám příležitost jej vyzpovídat.
Čtu pro potěšení, odpočinek a obeznámení se s místy, na něž se nedostanu. Jedním z takových míst je právě i Japonsko. Snad jednou. I proto jsem po reedici Jošikawova románu sáhnul bez delšího uvažování. Teprve při převzetí balíčku mi skutečně došlo, že v ruce držím téměř tisíc stran. A snad prvně jsem byl rád, že vydavatel použil papír nižší gramáže.
V zápalu sentimentální chvilky jsem dostal chuť sáhnout po něčem dětském. Pohodové pohádce, která zpestří můj obyčejně vážný výběr. Navíc autor islandského původu, to nemůže dopadnout špatně. Nedopadlo by. Kdybych si byl připomněl, komu bývaly pohádky původně určeny.
Zdeněk Ležák pokračuje pod hlavičkou Arga ve své úctyhodné krasojízdě přibližující československé dějiny. Snadno stravitelnou, a přitom neosekanou formou vykládá důležité historické kapitoly včetně méně známých podrobností. A povedeně sekunduje učebnicím dějepisu.
Komiksu Nanits chronicles od dvojice Kaločai–Petrus jsem po pár stranách zcela propadl. A to jsem původně dle obálky očekával jen další vodopád barviček, jemuž bude chybět ta potřebná temnota. Mýlil jsem se. A mýlil jsem se rád.
Jedině v Japonsku. Je jednoduše nemyslitelné, aby příběhy Džundži Itóa vznikly kdekoliv jinde než v zemi s tak bohatou kulturou přírodních náboženství, v zemi herní série Resident Evil (Biohazard – mrk mrk) nebo Silent Hill.
Nový komiksový Zaklínač připomíná sidequest své herní předlohy. Začíná obyčejně, naznačí komplikovanější zápletku, pokračuje vyšetřováním, vyvrcholením a končí zpochybněním voleb.
Málokdy se stane, abych po dočtení komiksu měl chuť ihned jej založit do horní poličky. Do společnosti Dlouhého Halloweenu, Kameňáku nebo Ticha. Tři Jokeři se tam už už sápali a zastavil je pouze nedostatek místa. Nastalo dilema. Snyderův kánon musel zůstat pohromadě, měl jsem tedy přesunout Halloween, Ticho... Nebo snad Kameňák? Ne, nikoho z nich jsem vyměnit nemohl. Ale bylo to jen o fous. Aniž bych si to plně uvědomoval, v tu chvíli jsem nového Batmana podvědomě umístil do žebříčku. Freud by měl radost...
