Obrázek uživatele David P. Stefanovič

Historie

Členem již
10 let 5 měsíců

Moje příspěvky

Než rozečtete Hru o trůny, vězte dvojí: za prvé, přes to, jak je obecně žánrově zařazována, to vlastně žádná fantasy není. A za druhé, jakmile začnete, nedokážete přestat, dokud nebudete o několik tisíc stran dál a nezjistíte, že musíte čekat, než Martin dopíše další díl. (Přesně tak, Píseň ledu a ohně není dokončená. Zlé jazyky tvrdí, že ani nikdy dokončená nebude. Ale ani to vás neodradí. Věřte mi.)

Když jsem byl malý, babička měla v koupelně Aladinův létající koberec. No vážně, může vám to přijít podivné a můžete klidně nevěřícně kroutit hlavou, ale je to tak. Já se nad tím nikterak nepodivoval (neb mi bylo vždycky jasné, že to s tím světem není jen tak) a zneužíval přítomnosti koberce k tomu, abych tvrdohlavě odmítal usnout, dokud mi babička nevypověděla nějakou další z Aladinových příhod, kterých schovávala v rukávu podivuhodné množství. Myslím, že tyhle příběhy mě hluboce ovlivnily jak po autorské, tak po čtenářské stránce.

Varování: Následující článek může způsobit prudké poruchy běžného vnímání světa. Doporučujeme si nejprve přečíst nějakou příčetnou recenzi na Labyrint, ideálně pak samu recenzovanou knihu.

Přinášíme vám rozhovor s „Panem New Weird“ – Jeffem VanderMeerem, spisovatelem a editorem, který se velmi zasadil o to, že si tento pojem našel místo v literárním světě…

Začátek sedmého Harryho Pottera je úžasný. I přes to, jak končila šestka, Yates stále dokazuje, že v budování napětí a atmosféry beznaděje dokáže zacházet dál, než jsme si vůbec uměli představit. Prostě žádné zdlouhavé rozpakování, ale rovnou detail na oči nového ministra kouzel, sdělujícího nám, že časy, které nastávají, rozhodně nebudou pěkné. A takhle se film drží asi dvacet minut a divák už se připravuje, že až to skončí, povstane, a bude dlouho a hlasitě tleskat. Jenže pak se něco zvrtne...

Iana R. MacLeoda známe u nás především jako jednoho z autorů, díky kterým nakladatelství Laser zavedlo do domácího prostředí pojem New Weird. Nejen o tomto subžánru vám s ním přinášíme rozhovor…

Hloupý Honza s sebou vždycky dostal raneček buchet a ve světě si našel nějakou skvělou princeznu, která uměla vařit, uklízet a naštěstí toho moc nenamluvila. Sarden vyrazil do světa vyzbrojen pouze zápalem a chutí udělat něco nového a neokoukaného pro své čtenáře. A místo princezny si domů dovedl autory...

A máme tu výbornou recenzi této výjimečné knihy od DejFa. "Ostatně, ptám se, co je to za název – Drood? Zavání mi jaksi až přílišnou senzacechtivostí a vsadil bych se, že v něm má prsty onen Simmons. Totiž i přesto, že onu neblahou vlastnost vyčítal jeho přítel, Charles Dickens, samotnému našemu autorovi, jsem si jist, že on sám by pro své paměti zvolil mnohem příhodnější název, např. Skromný život pana Wilkieho Collinse ve stínu spisovatele Charlese Dickense a bytosti jménem Drood."

Stránky