Nakladatelství Mystery Press reprezentované Tomášem Němcem (bývalý šéfredaktor časopisu Pevnost) se po detektivkách pomalu, ale jistě etabluje na trhu s fantastikou, hlavně s tou českou, a po matadorech pouští ke kormidlu i autory, kteří stále patří mezi ty mladší a neokoukané.

Kočka na obálce a zajímavá anotace slibující transkontinentální jízdu a nebezpečí – už jen tyhle dva aspekty mě donutily po knize sáhnout. Možná to vypadá, že nejsem náročný čtenář, když mi stačilo tak málo, ale opak je pravdou.
Jsem. To, že něco rozečtu, ještě neznamená, že se vždy podaří naplnit vše, co od knihy očekávám. Nicméně Rochus byl opravdu blízko.

Včera neděle byla, včera byl hezký čas,
včera neděle byla, já nemám na nic čas

Když se řekne „filmová srdcovka“, první, co mne napadne, je naprosto jednoznačné: Panna a netvor. A protože předpokládám, že tuhle lahůdku všichni znáte (a kdo ne, někde v životě hodinu a půl totálně promarnil), vlastně ani nebudu moc mluvit přímo o něm, ale spíš o tom, co mu předcházelo, v mé osobní rovině i v té obecné.

Jonathan Green je autorem s neskutečně bujnou fantazií. Vybere si do hledáčku nějaký zajímavý imaginativní svět, namíchá jej s dalším, opepří několika easter egy a z výsledné směsi upeče gamebookové dobrodružství. Po Alence z Říše divů, Čaroději ze Země Oz se tentokrát pustil do příběhu hraběte Drákuly.

Pokud sledujete knižní influencery, víte, že před nějakou dobou jejich příspěvky ovládlo právě Čtvrté křídlo. Pozornost, kterou si černozlatá kniha zasloužila, se téměř rovnala té, jež obklopovala senzace typu Harry Potter nebo Eragon. Čím si je získala? Proč právě ona ze záplavy fantasy publikací vystoupila do popředí? A dostojí nabytému zájmu?