Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo, vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobající se troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém městě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.

Dům o tisíci patrech je můj první román. Když v roce 1929 vyšel, měl jsem již za sebou tři knížky povídek, které byly vydány v jednom roce. První podle pořadí byl Barák smrti, druhé Zrcadlo, které se opožďuje, a třetí Fantóm smíchu.

Stín - ač má velmi poetické jméno - je se svojí mrtvou manželkou Laurou jedním z mála lidí, opravdových lidí, se kterými se v příběhu setkáme. Neil Gaiman oživil stránky své knihy bohy všeho druhu od původních bohů Ameriky přes ty severské až po bohy Orientu. Jsou to ale postavy velmi zvláštní. Mají lidskou podobu, většinou ani příliš nekouzlí a nadpřirozených schopností využívají jen občas. Navzájem o sobě vědí, respektují se a jejich hlavní starostí je, aby v ně lidé věřili.

Autorské vidění světa tomuto pozoruhodnému českému spisovateli zformoval dlouhý a bolestný zážitek. Rok po jeho maturitě začala světová válka - tehdy ještě si historici nebyli jisti a tak přívlastek "první" k ní nepřičlenili. Jan Weis byl nasazen na ruské frontě a v roce 1916, čtyřiadvacetiletý, padl do zajetí.

Jen pár dní poté, kdy jsem dočetl První planetu smrti, jsem se pustil do čtení vikingské ságy Kladivo a kříž od téhož autora. Byl jsem zvědavý, jak se Harry Harrison dokázal vejít do žánru fantasy, který je přece jenom dost daleko od jeho akčních SF příběhů.