NEDĚLNÍK: Leonard Medek, Proč právě staré časy?

Začnu varováním: napřed si udělám trošku reklamu a pak od ní přejdu k obecnější úvaze. Není to úplně košer způsob, nicméně mně se hodí jako šikovný odrazový můstek… A sem tam budu používat zájmeno „my“, ač správnější by bylo „já“ – neb nemám nijak ověřeno, kolik lidí doopravdy mé náhledy sdílí. Leč jsem sebestředně přesvědčen, že jich bude dost, abych za to mohl dát sám sobě rozhřešení – a koneckonců, důvod, proč tohle všechno píšu, je právě ten, abyste mi to v komentářích potvrdili, nebo vyvrátili.

* * *

Nuže. Možná jste si všimli, že mi nedávno vyšla steampunková knížka (neříkám „román“, neb to román není, jedná se o trojici provázaných novel). Když jsem ji začínal psát, doufal jsem, že budu první tuzemec, který vyrukuje s vlastním steampunkovým titulem; trvalo mi to trochu (několikrát) déle, než jsem chtěl, a nakonec jsem čtvrtý nebo pátý (kdybych měl počítat i komiksy, snad dokonce sedmý – nemám úplně přehled). Nešť, můžu si za to sám, a vlastně ani o to nejde. Podstatnější – pro mne – je, že v dosavadních recensích a komentářích čtenářů jsem se setkal s různými reakcemi, od vyloženě nadšených po někoho, kdo upřímně prohlásil, že ho kniha nudila (no co, kulhánkovsko-kotletovskou střílečku po mně nesmí nikdo chtít; a při způsobu, jak jsem celou záležitost postavil, jsem se jisté starosvětské rozvláčnosti při vyprávění nevyhnul – a ani nechtěl a nemohl). Občas se v těch přípodotcích ovšem objevily zajímavé postřehy, a jeden, s obecnou platností, si dovolím ocitovat.
Jistý „Přebral“ (vím, kdo to je, ale tam, kde to publikoval, použil přezdívku, tudíž ji budu ctít) napsal tohle:

„I když mi vždycky přijde, že většinu steampunku brzdí to, jak se váže na styl verneovek, ale Verne nepsal steampunk, ale SF, takže to má tendenci nevypichovat to, čím byly verneovky ve své době inovativní, ale víc se vázat na to, co v nich bylo dáno dobou.“

Vystihl to přesně, chlapec. To je, oč tu běží, v tom tkví jádro pudla… Proč je steampunk (a jeho odvozeniny, ať už mají předponu diesel-, tesla- anebo jakoukoli jinou) tak oblíbený? V čem tkví kouzlo verneovek – a mnoha jiných –, že je dodneška čteme?
Vůně starých časů, ovšemže; pocit, že byl tehdy život jednodušší a snazší. (Nebyl, ale rádi si to namlouváme.) Taky tehdejší nadšení technickým pokrokem, které lidstvo začalo ztrácet s první světovou válkou a definitivně ztratilo při druhé; my už příliš dobře víme, že naše pokročilá věda pro nás nese nezanedbatelný prvek sebezničení. Ale v těch starých knížkách původní entusiasmus přetrvává, pořád z nich je cítit, jak si tenkrát lidé představovali, že v budoucnu bude pořád všechno lepší a lepší… A ještě něco.
Verne psal sci-fi a psal ji pro své současníky (vlastně nejen tu, ale tu část jeho díla, kterou tvoří detektivky a nefantastické dobrodružné cestopisy, pomiňme). Ve skutečnosti vlastně jenom mírně extrapoloval soudobé možnosti a poznatky; psal o tom, co podle něj – a rovněž podle jeho čtenářů – mělo být vbrzku „možné“. Proto byl ve své době tak oblíbený: dával naději. Ale už pro moji generaci před padesáti lety (a nejspíš už pro generaci mých rodičů, ne-li prarodičů) to bylo docela jinak…
My totiž věděli, jak strašně se ve většině případů sekl. Věděli jsme, že Vernův parní slon by se beznadějně zabořil na prvním podmáčeném místě a nepopojel ani o metr dál; věděli jsme, že Nautilus, poháněný „soustavou elektromagnetů a pák“, by nejspíš nefungoval. Trošku spornější to bylo s „Roburem Dobyvatelem“ (mimochodem nesmírně nudnou knihou, kde kromě dramatického úvodu a napolo dramatického závěru se celou dobu neděje nic jiného, než že se hrdinové závratnou rychlostí přemisťují po zeměkouli sem a tam, vždycky se na něco z výšky podívají a zase letí jinam) – létací princip, víceméně odpovídající nám známým helikoptérám, se zdál být v pořádku, podezřelá byla jen hmota, z níž byla létající loď vystavěna. Papír, vytvrzený na pevnost oceli, z nějž se v Americe vyrábějí železniční podvozky? Jak to, že takový úžasný materiál není všude kolem nás? (Až po letech jsem se dověděl, že jindy tak pečlivý Verne v tomto případě podlehl omylu, když novinářskou kachnu považoval za seriosní vědecký objev.) Ale hltali jsme to, očarováni právě tím, co už z našeho pohledu působilo jako úžasná naivita…
Podobně je to se Sherlockem Holmesem. Většina původních holmesovských příběhů má dnešní optikou zápletky jednoduché až hanba. (To není výčitka, Doyle byl na poli detektivky pořád ještě průkopník. A větší inovátor, než si většina neodborníků uvědomuje.) Soudobé čtenáře ale fascinoval tím, jak vědecké metody používal. Nastojte, on ve vyšetřování uplatňuje mikroskop! A chemické rozbory! Skvělé! Pro nás je to naopak, my už tenhle přístup bereme za všední, aniž by nás trklo, jaká novinka to tehdy byla. Pro nás je nádherné právě to, co tenkrát bylo naprosto všední – unáší nás, že se po Londýně přemisťuje bryčkou a že si na krvavé otisky palců na stěnách svítí svíčkou nebo petrolejkou…
A tak dál, dalo by se pokračovat. Haggard a jeho ztracené říše v neprobádaných džunglích, o kterých my už dneska víme, že se v nich nedá najít víc než malárie a komáři; Kipling (potažmo Burroughs) s dětmi/nadlidmi vychovanými zvěří; Howard a spol. se svými odvážnými výlety do pradávné historie, odporujícími – už tehdy – veškerým archeologickým poznatkům. Všechno to má dodnes své kouzlo, postavené napůl na dobrodružnu  a napůl – pro nás – právě na té optimistické naivitě, se kterou se to autoři čtenářům odvážili předkládat.

* * *

A na tomhle podle mne stojí i obliba steampunku a jeho odnoží. My víme, jako čtenáři i jako autoři, že je to všechno nesmysl, že taková mechanická protéza bez jakéhokoli napojení na nervovou soustavu by byla jenom mrtvým kovovým závažím; že osminohý kráčející stroj by vyžadoval převody příliš složité, než aby se do něj vešly, a že bez elektronických čidel a počítače, který by jejich signály vyhodnocoval a podle toho upravoval chod pro každou končetinu zvlášť, by sotva byl schopen pohybu jinde než po dokonalé rovině. Ale baví nás na tom ta hra – hra postavená na nostalgickém návratu do dob, kdy jak autoři, tak čtenáři věřili, že s trochou snahy by tohle všechno přece mělo být možné…
Tak co vy na to? Vidíte to taky tak? Anebo úplně jinak?