POVÍDKA: Michaela Kubíčková, Špatný hlt Lojzy Upíječe

Měla jsem jet šalinou. Pokud si mám vybrat mezi udušením a oslepnutím, tak dýchat vlastně nepotřebuji. Spěchala jsem parkem na Kolišti a ostré ranní slunce mě i přes sluneční brýle bodalo do očí. Ptáci řvali jak zjednaní a kocovina se začínala hlásit o své. Jako kdyby nestačilo, že je pondělí a jdu – jako vždy – do práce pozdě.
Minula jsem bandu puberťáků, která si na dece v parku už od rána užívala letní prázdniny. „Brácha přišel, až když svítalo a byl totálně na káry. V ruce flašku a vyprávěl, jak se to pije v Alienu,“ zaujal mě mutující hlas zmínkou o nejznámější brněnské diskotéce. V paměti mi zablikalo několik rozmlžených obrázků ze včerejší noci a na protější straně silnice zelená. Místo přejití jsem pomalu zacouvala zpátky. Pětice puberťáků si předávala půllitrovou petku s nápisem Mattoni. Mohlo jim být sotva patnáct. Mladí na brigádu, ale dost staří na průsery. Každý z nich se z lahve napil, otřásl a zašklebil. Že jde o vodu, by jim uvěřila leda víla Zubnička.
„Jak brácha usnul, tak jsem to přelil sem,“ potvrdil kluk to, co bylo víceméně jasné. „Lehni, Barčo!“ vybídl pihovatou brunetku, která bez řečí poslechla a položila se na záda. Kluk se zahleděl do dáli a vytáhl z kapsy zavírací nůž. „Co blbneš?“ nadzvedla se Barča na loktech, ale hned se uklidnila, když uviděla uhrovatého kluka, jak k nim běží s citronem v ruce. V druhé držel balíček soli. Jaké překvapení!
Kluci zakrojili citron a Barča se zašklebila, když dostala přepůlený plátek mezi zuby. „A sůl mezi prsa,“ zamutoval mladší sourozenec návštěvníka Alienu. Zbylé dvě holčiny se zachichotaly a poslední kluk si s posmrknutím posunul brýle na nose.
„Hmmm?“ zkusila Barča, ale odpor by jí nezbaštila ani ta Zubnička. Osolená a s citronem v puse vypnula hruď. „A tohle se nalije do pupíku,“ přeskočil hlavnímu organizátorovi hlas, když Barči vyhrnoval už tak dost krátký top. Na rozdíl ode mě Barča neměla – šáhla jsem si na břicho – do prdele, ztratila jsem piercing!
Barča zvedla hlavu, aby sledovala, jak se jí pupík plní tekutinou.
„Copak to tu máte mládeži?“ padl na ně můj stín. „Majerová, odbor sociální péče,“ vytáhla jsem na puberťáky služební průkaz. „Ten alkohol bych si s dovolením vzala a řešit se školou to nebudeme jen, protože jsou prázdniny, ano?“ použila jsem na ně maminkovský úsměv odkoukaný od kolegyně Natálky.
„To je voda, paní,“ zkusil pohotově uhrovatý kluk, co donesl citron a sůl. „Čuchněte,“ sebral mutujícímu lahev a zašermoval mi s ní kolem nosu.
„Neříká se, čuchněte, ale přivoňte,“ brzdila jsem ho. „A Tequila v podstatě není cítit,“ vytrhla jsem mu flašku z ruky a k jeho překvapení se napila. Samozřejmě, že jsem se nepletla!
Potlačila jsem chuť zvracet a několik nových vzpomínek na party v Alienu. Začínala tím, čím dnešní ráno. Tequilou.
Pětice puberťáků vyskočila na nohy. Barča chytila deku a rozeběhla se pryč jako první. Ani to tričko si nespravila. Jen ten uhrovatej suverén zůstal stát. „Zdrhej,“ napověděla jsem mu.
Kluk přešlápl: „Vrátíte nám to?“
Rozesmála bych se, ale měla jsem strašlivou žízeň a jemu pulzovala krkavice v rytmu slova sní-da-ně. Už teď byl o hlavu větší než já. Natáhla jsem se a pohladila ho po tváři. Pohled na bariéru koňských těl ženoucí se zvířeným prachem. Jezdci s děsivými maskami na tvářích napínají luky. Dusno a strach hrozící rozervat plíce.  Kluk vytřeštil oči a rozeběhl se pryč tak rychle, že by předhonil i svoje kamarády, kdyby dvakrát neupadl na pískové cestičce.
Nedotýkám se lidí, abych necítila jejich emoce, ale umím to i naopak. Své vlastní emoce nebo vzpomínky na pocity lidí, kterých jsem se dotkla, dokážu předat dál. Kluk už zmizel v úzké uličce za divadlem a já si pořád nemohla vybavit, kde jsem v téhle bitvě stála já?

* * *

„Zaplať pánbůh, slečno Majerová,“ zatrylkovala strážnice na vrátnici Hauptova paláce, sídle sociálky. „Naši na vás už hodinku čekají nahoře u šéfové. Přivedli toho bezdomovce Lojzu Upíječe a prý je ve velikým maléru.“
Tak to jsme dva. Jak lépe upozornit vedoucí na svůj pozdní příchod, než tím, že na mě už hodinu čeká společně se strážníky městské policie. Opřela jsem si studené čelo o stejně chladné kovové veřeje výtahu a stiskla tlačítko. Dveře výtahu se tichým cinknutím otevřely. Ozvěna cinknutí se v mé třeštící hlavě několikrát odrazila a mnohonásobnou ozvěnou mi rozechvěla zuby. Už nikdy nebudu pít!
Nastoupila jsem do výtahu a natáhla ruku k panelu s tlačítky. Po ruce se mi svezlo několik korálkových náramků. Mezi kuličkami byly zapletené dlouhé světlé vlasy. Změnila jsem názor: Už nikdy nebudu pít s Josefínou!

* * *

Na chodbě podkrovního patra ke mně klimatizace přivála pach zkaženého mléka a moči, typický pro ty, kteří jsou na ulici už tak dlouho, že to vzdali. Přestárlí bezdomovci, feťáci na konci tripu, alkoholici s výhledem na dno poslední láhve a čerti, co ztratili smysl své existence…
Před kanceláří mé šéfové postávali dva znudění strážníci a mezi nimi seděl schlíple na židli Lojza. Vypadal skoro tak strašně, jak jsem se já cítila. Sotva mě uviděl, orosilo se mu čelo potem a tváře protkané červenými žilkami alkoholika se mu seskládaly do velkých vrásek, než odhalil začernalé zuby: „Paní sociální…“ hlesl a prohrábl si neupravené šedivé vousy. Z vousů se mu vysypaly drobky na sepraný červený svetr, jeden nebo dva se rozeběhly pryč. Otřel si ruku o flekaté menšestráky a natáhl ji ke mně. Měl olámané žluté nehty a kolem oschlých kloubů na prstech zažranou špínu. Naklonila jsem hlavu, čert si uvědomil, co dělá, a zase ruku stáhl.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem strážníky. „Máša Majerová, myslím, že čekáte na mě.“
Jeden ze strážníků se demonstrativně podíval na hodinky, pak – z výšky svých sto devadesáti centimetrů – na mě a protočil panenky. Sundala jsem si sluneční brýle a zářivě se na něj usmála. Tohle nebyla dobrá chvíle na to, aby mě provokoval. Pohled mi sklouzl na jeho krk, jen pár kapek a moje kocovina by polevila, a protože jsem hodná holka, nalila bych mu pak sklenici džusu. Studeného a kyselého, až by se mu zkřivil ksicht.
Lojza měl jako každý čert šestý smysl na temné myšlenky. Zašilhal na mě a pak zatahal strážníka za rukáv: „Mám hroznou žízeň. Nemůžete mě tu nechat zdechnout horkem!“ argumentoval v chládku klimatizované chodby. „Paní sociální vám ukáže, kde tu mají něco k pití.“
Sama se napije a pak bude mnohem příčetnější na tom jednání o tom velkým průseru. Docházelo mi, kam mě starej čert manipuluje a bylo mi to v tu chvíli vlastně jedno. Ve spáncích mi hučelo a zbytky sebeovládání se dekovaly pod tlakem kocoviny, na kterou byl na dosah tak snadný lék. Jen kapičku, pár loků, které mladému strážníkovi chybět nebudou. Zamotá se mu hlava, chvilku o sobě nebude vědět, to se v tom horku může stát každému. I mladému, zdravému, silnému.
Lojza poposedl na židli a tím si to celé posral. Jeho pleška mi hodila sluneční prasátko do očí. Málem jsem oslepla. „Seďte, pane Seranský,“ okřikla jsem ho civilním jménem a probrala se z nájezdu na rauš.
Lojza sedl a krkl. K už tak silnému odéru jeho osoby se přidaly nové tóny. Strážník s hodinkami udělal dávivý zvuk. To má za to hlídání času, pochválila jsem si v duchu a hradba mého sebeovládání byla zase nedobytná.
Lojza ke mně zvedl zakalené oči: „Promiňte, paní sociální, asi jsem něco špatnýho sněd.“
„Mě by spíš zajímalo, cos komu zas vypil?“ Lojza se většinu dne poflakoval kolem řeky v místech, kde se scházeli lidé, a kradl jim kelímky a lahve s pitím. Trpěl utkvělou představou, že ve všech musí, prostě musí, být alkohol. Občas mu domluvili strážníci, sem tam mu vynadal okradený, párkrát ho někdo ztloukl a některé noci strávil na záchytce nebo v cele, podle toho, jak se mu zadařilo. Každopádně nic, kvůli čemu by měl být tady. „Protože jídlo,“ obdařila jsem úsměvem i Lojzu, „prostě nemá šanci se k tobě přes ty vousy dostat.“
Lojzovi se odchlíply okoralé rty a pobaveně se na mě zazubil. Rozhodně to nebyl pohled pro slabé povahy.
„Kdys byl naposledy u kurátorů? Nový oblečení a poukaz na koupání a holení, to by se šiklo, ne?“ Familiární bezprostřednost a zájem o to, aby nestrádali, a jsou tam, kde je chcete mít. „Čekáme na někoho dalšího, nebo můžeme jít?“ Druhý ze strážníků, který buďto neměl hodinky nebo měl slušnost a jistotu, že mu během čekání v klimatizované chodbě sociálky zločiny v rozpáleném štatlu neutečou, zakroutil hlavou. Zaklepala jsem na dveře své vedoucí a stiskla kliku.

* * *

Lada se na mě podívala přes hranu monitoru. Pak mrkla dolů na pravou stranu obrazovky – ano, jdu s hodinovým zpožděním – a povzdechla si. Pokrčila jsem rameny. Moje šéfová je vědma, nemá cenu jí nic vysvětlovat.
Půlku Ladina stolu zabírala tlustá otevřená kniha s ohmatanou vazbou. Silné černé linky oddělovaly jednotlivé ručně psané záznamy. Písmo se měnilo, některé zápisy byly přeškrtnuté červeně, jiné naopak přepisované nebo dopisované. Došlo mi, že Lojza má fakt průser, vedle kterého je moje kocovinka jen muškou na obřím lejnu.
„Můžete počkat venku, my si to s Lojzou probereme samy,“ postavila jsem se před strážníky. Nevypadali, že mi věří, ale poslušně vycouvali. Chytila jsem Lojzu za paži a postrčila ho dovnitř. Dveře jsem za ním pěkně rázně přibouchla, aby pochopil, že jde do tuhého. Na starého čerta však moje triky fungovaly asi jako modlitba na mor. Mně se ulevilo, ale vřed si vesele hnisal dál. Lojza se demonstrativně doploužil k židli postavené přes stůl proti Ladě. Po zemi za sebou táhl vypelichaný ocas. Když si sedl, špička ocasu se mu omotala kolem nohy židle. Starý zvyk z doby, kdy začínal v hospodě rvačky hodem židlí pomocí ocasu. Ale zůstala jsem v klidu, před Ladou se o nic nepokusí. Na rozdíl od strážníků na chodbě zatraceně dobře věděl, s kým tu má tu čest a co mu hrozí. Možnost, že odtud vyletí oknem spoutaný mezi dvěma děsy (a těm strážníkům pak budu muset poupravit paměť), se hmatatelně vznášela ve vzduchu.
„Pane Seranský,“ oslovila ho Lada, „jistě dobře víte, že pokud v sobě objevíte nadání k praktické magii, mimo běžné schopnosti vašeho druhu, musíte je neprodleně nahlásit patřičnému úřadu, tedy nám, aby byly registrovány.“
Lojza stáhl hlavu mezi ramena a kývnul. Špička ocasu mu při tom švihla o podlahu, byla prolysalá a se šupinami suché kůže. Pravděpodobně měl svrab.
„Ať touhle knihou listuji, jak chci,“ položila Lada prsty pravačky na otevřené stránky, „nenacházím o vaší osobě žádnou zmínku.“
Lojza nasadil tupý pohled alkoholika a chronického lháře: „Asi jsem něco špatnýho sněd.“
„Mezi jídlem a magií není prokázaná souvislost,“ odvětila Lada.
Lojzovi zakručelo v žaludku a škytl. „Vypil?“ zkusil nejistě.
Lada si dvěma prsty objela rty. Dělá to vždycky, když se zamyslí. V místnosti bylo slyšet bzučení mouchy narážející na sklo okna a moje svaly se rozhodly, že přidají k třeštící hlavě svůj nesouhlas s Tequilou, co jsem v noci vypila. Zula jsem sandále a zabořila se do vybledlého gauče pod obrazem Masaryka. Ulevilo se mi jen, než jsem se zeptala: „Co Lojza zatajil?“
„Metamorfózu a teleportaci.“
„Vidíte, co lidi dneska všechno chlastaj!“ vyjekl Lojza.
„Blbost!“ nadskočila jsem. Rychlý pohyb způsobil, že uvnitř mé hlavy někdo třísknul skleničkou o stěnu koupelny, aby mi připomněl kocovinu. Svezla jsem se zpátky do měkké náruče gauče a sevřela si spánky. Lojza zasténal synchronně se mnou a chytil se za břicho. Chvilku se svíjel a pak krknul. Ladě proti němu vyjela ruka k nosu a s židlí se odsunula metr dozadu. Na stole začal zvonit telefon pevné linky. Hlava mi dala jasně najevo, že se bolestí rozskočí. Lada mě zachránila tím, že sluchátko hned zvedla. Chvilku poslouchala, pak pravděpodobně volajícímu skočila do řeči: „Cirkusy mají registraci jen na drobné nadpřirozeno a krotké mýtické bytosti. Moc prosím, vyřiď to sama, Natálko,“ zavěsila mé kolegyni, se kterou jsem sdílela kancelář o tři patra níž.
Trochu jsem se sebrala: „Lado, to je pitomost,“ zastala jsem se čerta bez domova, „proměna těla je vysoká magie, jak by k tomu přišel?“
„Jo, vy myslíte Mourka?“ zašmátral Lojza v kapse ušmudlané bundy a vytáhl chomáč černých chlupů o velikosti asi do dlaně. Položil to na stůl. Mňouklo a chvilku se mrvilo, než protáhlo všech sedm končetin. Dvě přední, dvě zadní, dvě křídla a ocas.
„A do prdele,“ ujelo mi.

* * *

Lada držela příšerku za kůži za krkem a prohlížela si ji ze všech stran. Příšerka zoufale vřískala a s vervou máchala křídly. Vypadala by jako netopýr, kdyby neměla křídla pokrytá lesklými pery, dlouhou srst a ocas. Naopak bez těch křídel, to bylo prostě obyčejné černé dlouhosrsté kotě. Možnost, že by mu Lojza dokázal přičarovat křídla, mi přišla totálně mimo realitu: „Kdes to sebral?“
Lojza se nově věnoval intenzívnímu škytání. „Zachránil – škyt – jsem ho – škyt, škyt.“
„Co ten cirkus?“ napadlo Ladu a začala klapat do počítače. „Mám v datovce kopii jejich domovské registrace. Tak ne, mají jen dva jednorožce, ohniváka a mluvícího osla.“
„Principál?“
„Mášo!“ okřikla mě, ale leknul se Lojza a přestal škytat. „Já nikdy v žádným cirkusu nebyl!“ bránil se. „Přespal jsem v hájku u řeky, kousek od Riviéry, to je to koupaliště. Už od rozednění byl hic jak sviňa, tak jsem si šel zchladit nohy v řece. Cejbrám se a najednou vidím tuhle Mourka…“
Lada konečně postavila kotě černý jako saze na desku stolu.
„…jak v proudu polyká andělíčky. Fuj!“ uplivl Lojza Ladě na koberec.
„Pane Seranský!“ ohradila se Lada proti znečišťování majetku Magistrátu. Kotě roztáhlo křídla, Lada se po něm natáhla. Kotě uskočilo a vzlétlo. Obletělo kancelář a usadilo se nahoře rámu obrazu Masaryka.
„A říkám si,“ pokračoval Lojza, „kéž by to pekelný hovádko mělo křídla jako vrána. A hup! Kočka se vznesla z hladiny a míří ke břehu. Votočím se po ní a vidím, jak na mě civí ti dva šašci.“
„Šašci?“ zeptala se Lada.
„Ti strážníci?“ tipovala jsem já, ale Lojza nás ignoroval.
„A prej, jestli tu neplavalo něco divnýho? Mourek je vidí, letí raději zpátky ke mně – divnej je dost, jen co je pravda – a mně je jasný, že jsem v maléru. Lapnu kočku a narvu si ji do kapsy. Ti dva se ke mně brodí a výhrůžně mávají tou flašou, co připlavala před Mourkem. Tak mě napadlo, že by bylo bejvalo lepší, kdybych byl co nejdál vod nich a vzpomněl jsem si na tuhlejc ty Postřižiny, protože po mě řvali zrovna jak ten strejc Pepin. To byla asi chyba, že?“
„Sundávali ho z komínu spalovny,“ vysvětlila mi Lada.
„Kurva, mě z tý řeči vyschlo,“ zachrchlal Lojza a rozhlídl se.
Vstala jsem, napustila v umyvadle do skleničky trochu vody a postavila ji před Lojzu.
„Ste se zbláznila, slečno sociální?“ odtáhl se od ní Lojza. „Dyť do toho chčijou ryby. A taky rybáři. Trochu vínka by paní ředitelka v téhle nóbl kanceláři neměla?“
„Ne, paní vedoucí,“ opravila jsem ho, „by v téhle kanceláři pro tebe žádný vínko neměla.“ Jak jsem stála, dělaly se mi lehké mžitky před očima. Tohle přeci nemůže být z jedné party v Alienu? Jestli to nebude tím, že začala už v pátek…
„Támhle čuchám báreček a pěkně vybavenej.“ Natahoval Lojza nos k jedné ze zavřených skříněk a nepletl se ani v nejmenším.
„Lojzo,“ zvýšila jsem hlas, „ty vůbec netušíš, v jakým seš průseru!“
V Lojzovi to zaškrundalo a břicho pod tlustým svetrem se mu dvakrát převalilo tam a zpět. „To asi máte pravdu,“ vyskočil Lojza a utíkal ke dveřím.

* * *

„Nic. Věřili byste tomu? A to jsem myslel, že se poseru hned tady,“ hlásil Lojza se dvěma strážníky za zády.
„Jste si jisté, že to tu s ním samy zvládáte?“ zapochyboval jeden ze strážníků pod dojmem toho, jak za Lojzou běželi po schodech až do přízemí v domnění, že se snaží utéct, zatímco on jen zcela přesně věděl, kde je na sociálce veřejný záchod.
„Jsem si tím jistá. Počkejte, prosím, venku,“ odpověděla Lada a počkala si, až za strážníky zaklapnou dveře. „Pane Seranský, vy nám chcete tvrdit, že se u vás zčista jasna a bez příčiny objevila tato velmi speciální magická nadání?“ navázala, kde jsme skončili.
„Jo. Bych to hlásil hned, kdybych neseděl na tom zjebaným komínu. Nemůžete to prostě do tý bichle dopsat?“
Lada se v židli opřela a znova si prsty projela kolem rtů. „Uvědomuje si, že takové schopnosti obsahují obrovský společenský závazek?“
„Vždycky jsem byl řádný občan…“
Kdyby byl Pinocchio, propíchla by v ten okamžik špička jeho nosu Ladě čelo.
„… akorát okolnosti byly vždycky proti mně.“
Před Ladou se zase rozezněl telefon a mě za očima začali mlátit všichni kováři světa do svých kovadlin. Alkohol způsobuje dehydrataci a tonoucí se stébla chytá. Sklonila jsem se k umyvadlu a začala pít vodu z kohoutku.
Lada zvedla sluchátko: „Jací šašci a co dělají tady? Myslela jsem, že jsi to s nimi vyřešila po telefonu, Natálko! …Jo, cirkusoví klauni. Cože udělali? …Vysypala se jim z vozu bedna do řeky. A co je nám po tom? …Nemohlo se to zachytit někde u jezu? Já na to teď vážně nemám čas. Nějak se s nimi domluv,“ zavěsila.
Utřela jsem si mokrou pusu. „Kocovina je sviňa, paní sociální,“ odhadl mě Lojza, „ale třeba nám tady vedoucí něco naleje,“ hodil udičku. „Chce to vyprošťováka.“
Voda mi zažbluňkala v žaludku, svezla jsem se raději zpátky na gauč.
Na chodbě se ozval lomoz. Pokřikování a pravděpodobně i nějaké to postrkování. Následovalo rázné zaklepání a dveře do kanceláře se rozrazily dokořán. Stál v nich muž ve slamáku, s pupkem jako buben a navoskovaným knírem. Za zády se mu tlačili dva klauni.
„Řekla jsem, aby nás nikdo nerušil!“ postavila se Lada za stolem.
„Tady je dnes zase blázinec,“ opřela jsem hlavou o spodek rámu obrazu nad gaučem. Rám se pohnul. Kotě s vřísknutím spadlo vedle mě, ani nestačilo roztáhnout perutě. Nenápadně jsem ho přikryla polštářem.
„Tolik povyku pro trochu ginu,“ hlesl Lojza. Shrbil se, omotal si lokty kolem protestujícího žaludku, a dvakrát za sebou mrskl ocasem jako kočka, když čeká boj.
Ginu? Jen z té představy se mi přitížilo. Zavřela jsem oči. Vyskočil mi obrázek Josefíny se solničkou v jedné a mísou s citrony v druhé ruce. Diskotéková světla blikala, hudba duněla a Josefína stála na barové desce. Rychle jsem oči zase otevřela.
Za klauny nakukovali do Ladiny kanceláře oba strážníci.
„Ven!“ zařvala Lada. Strážníci odstrčili klauny, chytili principála za lokty a vytáhli ho zpátky na chodbu. Pak se zadostiučiněním – přeci jen ty křehké ženy potřebovaly jejich mužnou pomoc – tiše zavřeli dveře.
„Lojzo, nepotkal jsi u řeky zrovna tyhle šašky?“ Krev, která tekla Ladě v žilách, dělala tolik hluku, že jsem neslyšela, co Lojza místo odpovědi zamručel. „A nebyli tam,“ začínala jsem mít problémy se soustředěním, „už když ses probudil?“
Lojza se v židli ještě trochu smrskl. „Mohlo bejt,“ převalil v puse stěží srozumitelně.
„A co pili?“ naťukla jsem Lojzu.
„Jé, paní sociální,“ pookřál Lojza, „ta flaška byla jako vod zlatníka, určitě bych za ni ve frcu dostal majlant! Ale to uvnitř stálo za hovno. Smrdělo to a šmakovalo po téru. Skoro jsem to z tama nevycuc, jak se to drželo stěny. A vod tý doby mě to břicho nepřestalo bolet. Přál bych si…“ Skočila jsem po Lojzovi a ucpala mu pusu dlaní. Náhlý příval adrenalinu potlačil příznaky kocoviny. Budu si pak muset tu ruku umýt v Savu.
„Hmmmmpf,“ zkusil Lojza.
„Mlč, nebo otevřu okno a to kotě nechám letět!“
„Oyste eueaa!“
Svrab, má svrab! Čertí svrab jde jenom na psy, uklidnila jsem se. „Budeš mlčet?“
Lojza přikývl. Pustila jsem ho, vylila vodu z jeho sklenky do umyvadla a nalila mu ze své lahve falešné Mattonky. „To je Tequila, zabavila jsem ji nějakým děckám v parku,“ hájila jsem se trochu před Ladou. „Pij,“ pobídla jsem čerta.
„Vy jste zlatej člo…“ Lojza se zarazil, „vy jste zlatá, paní sociální!“
„Jo, jo, to já jsem,“ souhlasila jsem a sledovala, jak v Lojzovi Tequila mizí. Proč mu ji dávám, starý alkoholik vůbec neřešil. Hlavně, že to bylo zadarmo a po okraj.
„Eště do druhý nohy?“ natáhl ke mně prázdnou skleničku. Mrkla jsem na Ladu. Mlčela a dívala se skrze nás. Lidská vědma asi právě dostávala budoucnost z první ruky. Když se probrala, sebrala ze stolu knihu, zaklapla ji a odložila na parapet okna za sebou.
„Na, dopij to z lahve,“ nabídla jsem Lojzovi. Vzal flašku a se slastně zavřenýma očima ji do sebe obracel. „Tady tu Tequillu někdo ukradl dnes v noci v Alienu,“ sdělila jsem Ladě, tak aby mi Lojza dobře rozuměl.
Lojza jí obratem poprskal stůl. „Cože, to je paní Josefíny?“ od úst mu odlétaly kapky tekutiny. „Vy říkáte, že mám malér a namočíte mě do většího?“ Začal pobíhat od stěny ke stěně jako mladík, mlátit kolem sebe ocasem a rozhazovat rukama. „Ti její čokli mě najdou sotva krknu a udělaj ze mě tucet čertíků do krabičky!“ Strach ze zákona se čerta příliš netýkal, ale majitelka největší brněnské diskotéky a její smečka vlkodlaků, to pro něj bylo jiný kafe.
„Přál bych si to kvaltem dostat ven!“
To byla přesně ta věta, co jsem chtěla slyšet. A nebyla jsem sama. Z Lojzova břicha se ozvalo něco jako řev. Lojza strnul na místě a pomalu klesal pohledem ke středu svého těla. Červený svetr se na jeho břiše se převaloval ze strany na stranu jako vlnobití. Lojza se ho pokusil zastavit rukama, ale marně. „Co jste mi to udělala?“ obvinil mě a klesl na kolena. Já v tom byla nevinně. Z jeho břicha se něco snažilo dostat ven. Vlny nahradilo bušení. Svetr na Lojzovi nadskakoval a Lojza po každé ráně heknul. Nakonec padl na břicho, možná si myslel, že to zalehnutím zastaví, ale jeho tělo při ránách nadskakovalo po podlaze a Lojza kňučel bolestí.
Začala jsem se o čerta bát. Nenapadlo mě totiž, že to Lojzu neopustí stejnou cestou, jakou to přišlo. Natočila jsem do skleničky trochu vody z kohoutku a dřepla k Lojzovi: „Musíš to vyzvracet!“ radila jsem a představovala si zítřejší novinové titulky: Brutální vražda na sociálce. Kam mizí bezdomovci v Brně? nebo Magistrát vymalovaný krví.
Lojza zvedl hlavu a podíval se na nenáviděnou tekutinu, bez které se ale špatně zvrací. Po krátkém zaváhání, otevřel pusu. Nalila jsem mu doušek mezi rty. Lojza polkl a postavil se všechny čtyři. Vzápětí se zkroutil bolestí a dvakrát přetočil po podlaze. Zůstal ležet na boku, kolena přitažená k tělu. Po Ladině koberci se rozlévala čpějící kaluž. Počůral se. Podepřela jsem ho a pomohla mu do sedu. „Já toho hajzla utopím!“ pochopil i Lojza, co u řeky vypil. Honem jsem mu podala další vodu. Sice jsem silně pochybovala, že by to šlo utopit, ale zalívání vodou to očividně docela sralo. Lojza zahodil prázdnou skleničku, obtočil si vlastní ocas kolem žaludku a zatlačil. Tvář mu zrudla, bělmo jednoho z očí se zalilo krví. Předklonil se a začal dávit.
Rychle jsem zvedla prázdnou petku od Tequily a narvala mu hrdlo mezi rty – budu se muset vykoupat v Savu celá – druhou rukou jsem Lojzu přidržela za pleš, aby se mi necuknul.
„Vee-eeee,“ udělal Lojza a část vody a Tequily se vrátila na své místo. „Oím uu ééé!“ kroutil hlavou, aby se dostal z mého sevření. Další vlna zvracení ho zaskočila, složil se na stranu, ale nepustila jsem ho. Vrch petky se zbarvil krví z jeho rozedraných dásní. Ééééé,“ pokračoval Lojza a v lahvi se zamlžilo. Poslední uplivnutí a mlha v petce za spojila v temný mrak. Odtáhla jsem ji Lojzovi od úst a zašroubovala. Sotva jsem dotáhla závit, vyletěla mi petka z ruky. Odrazila se o dveře, proletěla skleněnou výplní dvířek knihovny a zarazila se o zeď. Z chodbičky se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupil strážník. „Všechno v po…“
Petláhev poskakovala v polici nahoru dolů, knihovna se třásla a začala se kývat. Společně se strážníkem jsme skočili k Lojzovi a odtáhli ho z místa, kde se vzápětí roztříštila o zem. Zadní stěna knihovny praskla a láhev nabrala směr okno. Lada zajela pod stůl. Udělala jsem dva kroky, odrazila se, vyskočila na desku stolu a lahev sevřela v rukách. Zavěsila jsem se na ni a celou vahou svých padesáti kil ji stáhla dolů. Dopadla jsem na nohy a pořádně s lahví zatřepala. Ne gin, ale džin, toho hledali šašci u řeky z vyklopené cirkusové bedny a Lojza jim ho vypil. Metamorfóza i teleportace byly první dvě přání, která vyslovil. Třetím se teď džin dostal z jeho břicha ven.
Plyn a tekutina se v lahvi smísily do koktejlu „Nasraný džin s Tequilou“. Kdo by se mu divil, když strávil dopoledne ve společnosti žaludečních šťáv alkoholika? Snad mu Tequila vylepší náladu.
Lada vylezla zpod stolu: „Copak mě mohlo napadnout, že mám hledat mezi zaměstnanci cirkusu džina?“ zašeptala ke mně. Uhladila si krátké vlasy a smetla imaginární smítko ze sukně, odkašlala si a posadila se do své židle. Já jsem na tom byla hůř. Kaštanové vlasy rozcuchané jako divoženka, přetržené ramínko letních šatů odhalovalo krajkový lem podprsenky a smrděla jsem vším, co v posledních minutách Lojza vyprodukoval. Zachřestila jsem korálky na zápěstí a před zraky všech přítomných mužů pomalu přešla ke gauči, kde se válely moje sandále. Obula jsem se. „Hledali jste tohle?“ obrátila jsem se na cirkusáky nakukující do kanceláře. Láhev už vypadala úplně pokojně, mírně zářila, a dokonce jsem měla dojem, že slyším džina, jak si něco opilecky prozpěvuje.
Principál se protlačil přes strážníka. „Slečno!“ klekl přede mnou a snažil se mě chytit za ruku, aby ji políbil. Upustila jsem láhev s džinem a založila ruce v bok. Na pažích se mi vyrýsovaly svaly. Láhev dopadla na koberec mezi nás. Položila jsem na ni špičku sandálku s nalakovanými nehty na nohou. Principál ke mně zvedl tvář. Pomalu, ale velmi pomalu jsem se usmála. Horní rty na okamžik odhalily zuby. Principál sebral džina a vypoklonkoval se z kanceláře.
Strážníci zatím uložili Lojzu do stabilizované polohy. „Sanitka je na cestě, můžete prosím jen minutku počkat na chodbě?“ požádala je Lada. Neochotně, ale odešli.
„Promiň, budeš potřebovat vyčistit koberec a dva strážníky,“ omluvila jsem se.
„Koberec rozhodně, ale ty strážníky neřeš. Skoro nic neviděli, nějak jim to vysvětlím – nestabilní chemikálie, cizokrajný jed, nebo nová droga. A o klaunech řeknu, že patřili k tajným a dělají na tom.“  Lada přešla k lednici. „Tohle je pro tebe,“ podala mi plastový sáček krevní konzervy, „bylo to o chlup, ale potřebovala jsem vědět, jak to ustojíš.“
Na nic jsem nečekala a napila se. „Proč?“ zeptala jsem se mezi dlouhými loky.
Lada otevřela trezor a uložila do něj knihu se seznamem registrovaných mágů. „Něco se chystá a ten, kdo za tím stojí, si dává velkou práci, aby se ke mně nedostaly žádné vize,“ odpověděla vědma.
Byla jsem příliš zaměstnána krmením, než abych v té větě rozklíčovala víc. Lojza na podlaze mezi steny polohlasně nadával.
„Víš, co nikdy nepochopím?“ odváděla Lada řeč jinam. „Venku je třicet ve stínu, ale každej starej čert má na sobě svetr a bundu.“
„Nechce se loučit s tím, co si tam v zimě vypěstoval. To mi připomíná,“ zvedla jsem na gauči polštář, pod kterým spalo okřídlené kotě, „co mám dělat s tímhle?“
„Domluv se s Natálkou, ta má na starosti neškodný bestiář.“

* * *

Pomalu jsem sestupovala do prvního patra ke své kanceláři a počítala schody, jak kdyby se jejich množství mohlo změnit. V kabelce mi zavibroval mobil, zvedla jsem to: „Kdopak se budí k obědu?“
„Blbko!“ vypálila Josefína. „Do teď jsme uklízeli a počítali bar. Ten víkend byl masakr. To s tou Tequilou napadlo mě nebo tebe?“
Sedla jsem si na nejbližší schod: „Nemám nejmenší tušení. A mimo toho postrádám i piercing.“
„S fialovými kamínky? Rusalky ho našly pod barem, vezmu ti ho domů, miláčku,“ slíbila plavovlasá víla. „Akorát tu horní šroubovací kuličku jsem asi spolkla. Nechceš ji doufám zpátky?“
Vybavil se mi Lojzův pot, zvratky a moč. „Rozmyslím si to.“

Autorka: Michaela Kubíčková
Název: Špatný hlt Lojzy Upíječe
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Tarwari
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Michaela Kubíčková (*1980)
Rodačka od Brna, má pedagogické a sociální vzdělání, pracuje ve státní správě. Doma má dva syny, velkého psa a milujícího manžela. Ve volném čase se věší za nohu hlavou dolů při pole dance. O českou fantastiku se zajímá až od roku 2018, kdy objevila knihy Františka Kotlety a začala je v knihovně řadit vedle Zeměplochy Terryho Pratchetta. Od r. 2020 zkouší sama fantastiku s většími i menšími úspěchy psát. Na její povídky jste mohli narazit v časopisech Pevnost a XB-1 nebo v různých soutěžních i nesoutěžních antologiích. Na stránkách Sardenu byla loni zveřejněna její povídka Správné přání a na jaře 2022 Sardenu přispěla nedělníkem. Momentálně spolupracuje se svým manželem na textech pro jeho hru 1428: Shadows over Silesia.