Kdo by je neznal, ta podivná modrá individua žijící v souladu s přírodou uprostřed hlubokého lesa (teď nemyslím Navi), kde neustále něco kutí, hrají si, ale hlavně šmoulují. Jejich otcem je Pierre Culliford (Peyo) a jejich matkou je, jak už to u spousty dobrých věcí bývá, náhoda. Přeřeknutí při žádosti o podání slánky vytvořilo slovo šmoula, a tak se zrodili hrdinové několika dětských generací...

Dvě slova: Krvavé pohraničí. Není v České republice fanouška domácí fantastiky, který by tento, nebojím se říct kultovní, cyklus Vladimíra Šlechty neznal. Od roku 2000, kdy světlo světa spatřil stejnojmenný román, vyšla celá jedna trilogie, několik samostatných knih a pár povídkových sbírek z tohoto světa. Před rokem Vladimír Šlechta načal sborníkem Nejlepší den pro umírání novou (jak říká sám autor) „malou“ Likarijskou trilogii, nyní se k dychtivým čtenářům dostává její druhý díl – Likario.

Varování: Pokud je tohle váš první kontakt s bratry Strugackými a nepatříte mezi lidi, kteří si vychutnávají pocit vlastní mentální nedostatečnosti, tak Les ani neotvírejte. Snadno se vám může stát, že si neproklestíte cestu jeho houštinami a někde v půli knihu s prokletím obou ruských klasiků na rtech zahodíte do křáčí. Vy ostatní čtěte dál, avšak neříkejte, že jsem vás nevaroval. Protože kdo se bojí, nesmí do Lesa.

Mocné válečné kladivo Aegisův tesák se ocitlo v rukou zákeřné kapitánky pirátů Šíly Krí. Drizzt a jeho společníci opouští Desetiměstí a vydávají se hledat Wulfgara, který je pirátce v patách. Sami se přitom pustí po stopě válečné kladiva, aniž by tušili, že je čeká překvapivé shledání a poslední bitva o Wulfgarovo srdce a duši.

Agent John Francis Kovář toho už za svoje působení u nadnárodní agentury E. F. zažil hodně. Bojoval proti náckům po boku Napoleona (Není krve bez ohně), plavil se s Vikingy na drakaru (Meč a tomahawk), vypořádal se s terakotovou armádou (Armáda nesmrtelných). Dvakrát se ocitl ve vesmíru (Renegát, Budiž vám Měsíc lehký) a v neposlední řadě taky hluboko pod vodou (Věk mloků).

Tak, tu je odpoveď. Hereafter je príšerne, ale naozaj príšerne nudný film. Celý šľape výhradne na neutrál (pričom som si nie istý, či neutrálu týmto neurážam) a neponúka jedinú, naozaj ani JEDINÚ scénu, ktorá by vytrhla pomaly umierajúci divácky mozog z ničivej letargie (pokiaľ teda nepočítam scénu výbuchu v metre, pri ktorej ma myklo, ehm…). Po Eastwoodovom režijnom „skille“, ktorým v predchádzajúcich filmoch hravo vyvolával emócie, tu niet ani pamiatky.

Lidi potom říkali, že když přišli Hosté, zahřmělo tak strašlivě, až oslepli. Hodně místních zařvalo ještě předtím, než OSN nechala uzavřít okolí Harmondu. Tohle mi nemuseli vykládat, viděl jsem Pásmo na vlastní oči. A mluvil jsem s těmi, kteří o něm vědí nejvíc. Samozřejmě nemyslím vědce nebo jiné knihomoly. Jde mi o stalkery. Ne, netvrďte mi, že je neznáte - já nejsem policejní provokatér! Co třeba takový Roderick Shoehardt? Že s tím seknul? Nesmysl! Rod je jeden z posledních starých stalkerů, takoví jako on nevěší živnost na hřebík.

Moc rád bych přeskočil zbytečné představování a začal vyprávět tam, kde se stal zásadní zvrat. Ale to nejde, každý příběh má svůj začátek a konec. Ten můj má konce dva. Záhy pochopíte. Určitě jste někdy přemýšleli nad tím, jaké to je být tvorem noci, upírem, chcete-li. Nenalhávejte si, když jste byli malé děti, tak ve vás představy o postavách s tesáky budily hrůzu a zvědavost zároveň.