RECENZE: Adrian Tchaikovsky, Děti času

Článek od: Renata Heitelová - 04.05.2018

Děti času, nebo spíš Děti Země, jsou hrdiny sci-fi románu Angličana Adriana Tchaikovského, jehož čeští čtenáři mohou znát jako autora dobrodružné fantasy Impérium černé a zlaté a navazujících dílů, místo vos se však tentokrát zaměřil na pavouky.

Technologicky vyspělé lidstvo se ve vzdálené budoucnosti rozpíná do vesmíru, terraformuje planety, aby se na nich dalo žít. První z takových planet je i dvacet světelných let od Země vzdálená Simiana. Doktorka Avrana Kernová ji však nazývá „svou“ planetou, protože jde o její projekt. Teď už stačí jen vypustit opice a nanovirus se postará, aby za pár stovek let už lidstvo nebylo ve vesmíru jedinou civilizací. Jenže ten osudný poslední krok nedopadne tak, jak plánovala. A zatímco doktorka leží v nucené hibernaci v hlídkovém modulu a nekonečně obíhá kolem zelené planety, doma na Zemi se neustále vedou války, které na ní nakonec život téměř zničí. Po době ledové a desetitisících let je tu nová lidská společnost a ta bohužel napodobuje chyby svých dávných předků ze Staré říše. Nakonec jsou i tihle noví lidé nuceni postavit vesmírné koráby a vydat se ke hvězdám, aby zachránili zbytky lidské rasy. Doufají, že snad najdou místo k životu na některé z terraformovaných planet, o kterých mluví pradávné zápisy technologicky mnohem vyspělejších předků.

„Všechno nejlepší k narozeninám! Jste nejstarší chlap v dějinách! Koukejte vyskočit, lenochu, potřebujeme vás.“
„Hele, jak dlouho? Jak jsme daleko?“
„Tisíc osm set třicet let, Masone. Aspoň to říká Gilgameš.“
„Jak…? Jak se drží? Ty…? Jak dlouho jste vzhůru? Zkontrolovala jste… náklad, ostatní…?“
„Jsem vzhůru devět dní, zatímco vy jste se pomaloučku polehoučku probouzel jako nemluvňátko. Všechno jsem prošla. Všechno je uspokojivé. Při stavbě tohohle maníka odvedli dobrou, poctivou práci.“
„Uspokojivé? Takže všichni…?“
„Uspokojivé v tom smyslu, že mezi nákladem máme čtyřprocentní selhání nádrží. Na téměř dva tisíce let je to, myslím, uspokojivé. Mohlo to být horší.“
„Ano. Ano, samozřejmě.“
Snažil se nemyslet na to, co znamenají ona čtyři procenta, nebo že příhodně neosobní slovo „náklad“ označuje značnou část přeživších jedinců lidské rasy.
(str. 36-37)

A zatímco vesmírná archa Gilgameš se svým půlmilionovým nákladem lidí v hibernaci pluje už téměř dva tisíce let nekonečným prostorem, než konečně narazí na jakýsi podivný signál, který si vyžádá probuzení velitele archy Guyena, hlavní techničky Isy Lainové a filologa Holstena Masona, planeta doktorky Avrany Kernové kypí životem. Jiným, než si představovala, ale životem. Nanovirus určený pro urychlení vývoje opic se uchytil v jiných tvorech, v bezobratlých. Drobní lezoucí živočichové jako brouci, mravenci, korýši, pavouci… i to jsou děti původní Země a mají se opravdu čile k světu.

Adrian Tchaikovksy čtenáři nabídl dvě hlavní dějové linky a tou daleko zajímavější je ta pavoučí. Lidští hrdinové se ocitají v bezvýchodné situaci na čím dál víc chátrajícím vesmírném korábu, zoufale hledají místo k životu a narážejí na umanutost doktorky Kernové - či spíše toho, co z ní zbylo. Čtenář sleduje mocichtivé jedince, fanatiky i obětavé techniky, kteří nikdy nepoznali život mimo vesmírnou loď. Přestože by lidé měli táhnout za jeden provaz, protože jsou všichni doslova na jedné lodi, stále opakují stejné chyby a skupiny bojují mezi sebou.

Druhá linka připomíná úžasný přírodovědný dokument ze života hmyzu a pavouků (nutno podotknout, že autor vystudoval zoologii a psychologii a obojí se mu při psaní románu hodilo). Čtenář zkrátka nemůže nefandit pavoučici Portii na jejích prvních průzkumných výpravách nebo jejím generace vzdáleným potomkům, kteří bojují o životní prostor s mravenci, které nakonec domestikují. Žasne nad jejich „řečí“, nad pavoučími městy, nad jejich schopností řešit matematické úlohy a navázat signál se satelitem… I tihle pokrokoví pavouci však potřebují desetitisíce let, aby se zbavili starých „barbarských“ zvyků, jako je třeba požírání samečků vlastního druhu nebo bratrovražedných válek, a i oni se potýkají s náboženstvím. Největším sjednocujícím prvkem je pro ně blížící se nebezpečí z vesmíru, proti kterému napnou všechny síly.

Děti času jsou výpravným dobrodružstvím, napínavým, čtivým a i trochu romantickým. Přestože je zajímavé sledovat vliv staletí uzavřeného prostoru a opakovaného probouzení z hibernace a opětovného spánku na lidskou psychiku (s očekávanými výsledky) a Holsten Mason je sympatickým hrdinou a průvodcem časem, daleko víc se vám do paměti zaryjí šikovní pavouci, například o rovnoprávnost samečků bojující obětavý hrdina Fabian. Autor použil pro lepší kontinuitu berličku v podobě stejných jmen pavoučích hrdinů v různých generacích, což rozhodně pomohlo k čtivosti vyprávění.

Osobně mě překvapilo, jak se příběh vyvíjel, čekala jsem dřívější střet obou civilizací a boj o nadvládu nad zelenou planetou, k čemuž nedošlo. Jestli tedy čekáte akční hororovou historku o dobývání planety z rukou hmyzu, můžete být zklamáni. Zároveň však když ke střetu dojde, pěkně z toho mrazí. Závěr je podivuhodně vyřešený a bez prozrazení pointy k němu nelze nic dodat.

A tak i jestli trpíte lehkou fóbií z těchto osminohých tvorů, začtěte se, v Dětech času je spatříte v jiném světle a určitě se pak na tahle dravá a chytrá stvoření budete dívat s větším respektem.

Ukázka

Tchaikovsky, Adrian: Děti času (Children of Time)
Vydal: Triton, 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Luca Oleastri, Renata Brtnická
Vazba: pevná
Počet stran: 402
Cena: 379 Kč

Přidat komentář