Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 31 min 58 sek

Sága 6: Zase o kus dál

22. Únor 2018 - 23:32

Fantasy a science fiction, akce a dobrodružství a k tomu emoce a vztahy a tu a tam i nějaký ten humor (někdy černý), k tomu ohromná porce imaginace a nespoutané kreativity, příležitostně i prvky notně bizarní, klasická hra na cliffhangery… No není tohle guláš, který zní až příliš nesourodě na to, aby se dal řádně ukočírovat? A přesto se to dvojici Brian Vaughan (scénář) a Fiona Staplesová (kresba) daří každým dalším číslem Ságy, jak se můžeme opětovně přesvědčit už v šesté knize téhle půvabné série.

Děj nám poskočil o notný kus (pár let) kupředu. Z postav, které byly ve věku batolecím, jsou najednou typičtí školkaři, někteří zarostli vousy, jiní nabrali nové vráskoví. Hazel s babičkou jsou zavření na Pevnině v jakémsi utečeneckém/koncentračním táboře, přičemž především babička hledá cesty, jak se z tohoto vězení osvobodit, rodiče Hazel, Marko a Alana, se naopak snaží najít k nim cestu – do místa, kde by měli a chtěli být z celého vesmíru nejméně.  A pak je tu spousta postav, kteří jedněm či druhým pomáhají a ještě větší spousta postav, která jim chce v jejich cestě zabránit, nebo ji, ještě lépe, ukončit násilnou cestou.

Tak jako ve většině předchozích knih Ságy, Vaughan se Staplesovou nehrají svůj příběh přímočaře, ale spíše plošně. I vedlejší postavy si tak zasluhují svoje dějové linie – v „šestce“ to je pár homosexuálních novinářů Doff a Upsher, Princ Robot, dále se rozvíjí i příběh nájemného zabijáka s prapodivným jménem Vůle. A byť se tak nezdá, postavy mají mnohé společné: až do krajních situací je totiž dohání – a teď to bude znít jako maximální klišé, ale koneckonců, já to nepsal – láska. Partnerská, rodičovská, ale hlavně upřímná.

Sága se prostě zase a znovu čte jedna báseň. Je to kvůli jejím zábavným a originálním postavám. Kvůli hlavním i vedlejším dějovým liniím, kvůli zábavnému, epizodickému vyprávění jako z quality TV, dokonce i kvůli těm všem cliffhangerům. Takže teď čekat na další sloku.

 

Brian Vaughan, Fiona Staplesová: Sága 6
Vydal: BB art, 2017
Počet stran: 152
Cena: 399 Kč

Co vyrůstá z Podhoubí

19. Únor 2018 - 23:43

Když se jedné letní noci vydají tři dospívající děti autem pro led, ještě neví, kam je jejich cesta nakonec zavede. A neví ani to, že tím nejčernějším pro ně nebude okolní tma. Někteří ale se posléze dozví, že pravda má občas kratší nohy, než lež a že člověk nemá vždy výběr.

Léto na chatě v kdysi idylickém údolí se tak změní v uspokojování chorobné sexuální touhy. A kdoví, zdali někoho nepotká stejný nebo horší osud než ty žáby. Žáby, které kvůli někomu před svou ošklivou smrtí, velmi trpěly.

 

Do pekla a ještě hlouběji

Podhoubí, černý román od Marcela Lujána ověnčeného za svou tvorbu řadou cen, je horor bez nadpřirozena. Čtenáře tak děsí především šokující zjištění o tom, čemu všemu musí člověk někdy čelit. A to i ten dospívající. Hororovou atmosféru zvyšuje rovněž fakt, že události popsané v knize nejsou vůbec nereálné a že by v podstatě mohly potkat téměř kohokoli z nás. Také je nutné zmínit zdařilé zobrazení teroru i psychické bolesti, na základě čehož si čtenář k postavám dokáže rychle vytvořit vztah. Ať už negativní k jedné osobě či pozitivní k jiné.

Dílo se od ostatních knih odlišuje především stylem, jímž je psáno, a to v dobrém slova smyslu. Díky krátkým úderným větám má text rychlé tempo a pochvalu rovněž zasluhuje autorova práce se spojkami. Na krátké věty totiž Luján často navazuje spojkou „a“, pomocí níž něco jakoby mimochodem dodává a vyvolává tak ve čtenáři dojem, že je stále co odhalovat, čímž přidává příběhu na tajemné atmosféře.

S tím souvisí i autorovo občasné používání budoucího času. Mnohokrát jeho prostřednictvím naznačí, že se něco stane, avšak neřekne přesně co. Díky přiměřenému dávkování informací tudíž dochází k překvapením i nečekaným zvratům. Mezi další klady patří napětí od první věty až do samého konce, paralela s mravenci žijícími na místě děje či zpestření občasnou retrospektivou.

Román má ovšem také určitá negativa. Prvním je zvláště ze začátku těžko rozeznatelná směsice myšlenek postav a vypravěčské i přímé řečí. Druhým a o dost větším mínusem je pak samotný konec. Není sice příliš předvídatelný, nicméně vzhledem k potenciálu příběhu mohl být mnohem více dramatický.

Co se týče grafických úprav, je třeba pochválit kontrast živých barev a černé. Ten jako by předznamenával, že počáteční idylku, symbolizovanou na první straně pestrou ilustrací bazénu a jeho okolí, velmi brzo vystřídá zlo, jehož barva vévodí vždy jednomu listu každé kapitoly.

Závěrem pak nezbývá než říct, že Podhoubí je i přes těch pár negativ nadprůměrnou knihou, kterou lze doporučit všem, co mají rádi horory bez nadpřirozena.

 

Marcelo Luján: Podhoubí
Vydalo: Argo, 2017
Překlad: Ondřej Nekola
Obálka: Pavel Růt
Počet stran: 200
Cena: 248 Kč

 

Hodnocení: 70 %

 

Tentokrát už Merry Gentryová nehraje jen o svůj život

15. Únor 2018 - 22:19

Merry, která v sobě má malou příměs kouzelné krve, je však ve skutečnosti princeznou Temného království a má nárok na trůn. Jenže ne každý by ji na něm rád viděl. Proto utekla do lidského světa a skrývala se pod falešnou identitou.

Série o Merry Gentryové začíná ve chvíli, kdy je její tajemství prozrazeno. Merry se vrací ke dvoru a musí čelit mocenským pletichám, v nichž sex a láska jsou jen nástroji k dosažení vyšších cílů. Zachovat si důstojnost a zůstat věrná svým citům a zásadám není snadné, když Merry na každém kroku jde o holý život. A jak intriky nabývají na síle a proti sexy rusovlásce se začínají obracet i její nejbližší, začíná se hrát nejen o něj, ale o osud celého světa…

 

Anotace:

„Zemři pro mě, Onilwyne. Zemři pro mě a dodrž svůj slib.“ Jeho meč mu vyklouzl z prstů. „Pokud mě dokážeš zkrvavit, dokážeš mě i zachránit.“ „Zabil bys mě i mé nenarozené děti. Proč bych tě měla zachraňovat?“ „Kvůli lítosti,“ pronesl a jeho oči začaly hledět trochu stranou od míst, kde jsem stála. Ucítila jsem růže a slova, která vyšla z mých úst, nebyla má. „Jsem temná bohyně. Jsem ničitelka světů, jsem tváří měsíce, když se vytratí všechno světlo. Mohla jsem k tobě přijít, Onilwyne, v podobě světla, jara a života, ale tys na sebe přivolal zimu a ve sněhu se neskrývá žádná lítost. Je v něm pouze smrt.“

Princezna Merry se zotavuje z únosu a následného útěku z dvora šíleného krále Taranise. Nemocniční klid však nemá dlouhého trvání a přichází další útok na její život. Útok, který Merry hluboce zasáhne, protože proti ní obrací její nejbližší. Přes krvavou pomstu a podporu svých nejbližších milovaných mužů princezna ví, že nyní se nesmí zastavit. Vrací se do říše kouzel, aby se postavila svým nepřátelům, kteří ani zdaleka nečekají se založenýma rukama. Osudový střet se blíží a proti sobě stanou nejen meče a kouzla, ale i moderní vojenská technika. Tenhle boj se totiž už dávno netýká jen jednoho světa a Merry tak má ve svých rukou další osud všech kouzelných bytostí i lidí…

 

 

Laurell K. Hamiltonová: Meredith Gentryová 7 – Doušek temnoty
Vydala: Epocha, 2018
Překlad: Dominika Moulíková
Počet stran: 344
Cena: 325 Kč

Na ostří meče v podzemí

12. Únor 2018 - 23:42

Na začátku na stole leží kartička s hrdinou – řekněme například s klasickým barbarem – a šest žetonů jeho vybavení, kde každá část umí něco jiného. Štít přidává tři životy, šupinová zbroj čtyři, válečné kladivo automaticky zabíjí golemy, pochodeň zlikviduje nestvůry se silou tři a nižší, a tak dále.

Současně je tu hromádka karet představující příšery, se kterými se náš barbar může, ale také nemusí utkat. Hráč na tahu si lízne kartu a rozhodne se, zda ji přihodí do „podzemí“, nebo jestli setkání s ní hrdinu ušetří. Za eliminaci monstra je ale třeba zaplatit, takže zmíněný hráč musí vybrat jedno vybavení, které obětuje. Když tak učiní, otočí další kartu nestvůry další hráč a stojí před stejným rozhodnutím…

…pokud jej neopustila odvaha a místo otočení karty nepasoval. Od té chvíle se hry neúčastní a jen za bukem vyčkává, jak vše dopadne. Jakmile pasuje předposlední hráč, tak poslední musí chtě nechtě vyrazit do temné sluje/ labyrintu/ podzemí (případně si doplňte svou oblíbenou nepřívětivou lokalitu) a s vybavením, které mu zbylo, se utkat se všemi příšerami, které na něj zbyly.

Při střetu buď má něco, co zjevivší se monstrum porazí, nebo nemá, a pak přijde o tolik životů, jako je síla dané karty. Takto buď postupně vyhraje/ přežije všechny střety, nebo přijde o všechny životy a umře. (Eventuálně některé postavy mohou po(u)žít oživovací lektvar a pak se vše opakuje, dokud nedojdou karty příšer nebo znovu hrdinovi životy.)

Ve výsledku se buď hrdina vrátí z podzemí se ctí a slávou a hráč, který jej vedl, obdrží na potvrzení tohoto vítězství glejt; nebo jej vynesou nohama napřed a hráč dostane „červenou kartu“. Načež je vybrána další postava (ve hře jsou celkem čtyři) s novým, odlišným vybavením a vše se opakuje.

Jakmile někdo obdrží dva glejty, vyhrál, jakmile dvě „červené karty“, vypadá ze hry, takže lze vyhrát i tak, že zůstanete jako poslední nevypadlý. A teď babo – totiž pohádková stařenko – raď.

 

Prohra nebo nevýhra

Je lepší jít s hrdinou do podzemí a riskovat prohru, nebo včas pasovat a riskovat nevýhru? Je lepší nechat hrdinu utkat se se všemi příšerami s plným vybavením, nebo jej vypustit do téměř prázdné jeskyně s holou -, s holým pozadím? Když ale postavu připravíte o nějaký zásadní kus výstroje, tak zas riskujete, že všichni hráči po vás budou pasovat a ta holá řiť, do které se může něco zakousnout, bude vaše.

Prostě není to jednoduché rozhodování v rámci této prajednoduché hry, a to tím spíše, když vám prozradíme, že je jednoduché při výpravě do podzemí vyhrát i zemřít. Záleží na tom, jaké karty příšer vás čekají, přičemž vy z nich znáte jen patřičný podíl podle počtu hráčů.

Pro ty, kteří se daného kola přímo účastní, je tato hra napínavá až až. Pasující čekají jen chvíli, a protože jsou na výsledku zainteresováni, tak ani oni se příliš nenudí. Jediní, komu by se mohla partie trochu protáhnout, tak jsou podvakráte neúspěšní gerojové, ale než stihnou přečíst pár stran z nejnovější conanovky, je tu zcela nová hra a oni se mohou ostatním pomstít. (Ale pozor na zmíněné riziko spojené s pasováním a holou řití.)

Vzhůru do podzemí je tak hra stejně svižná jako zábavná a v aréně malých her patří k našim favoritům. Našli jsme na ní jednu jedinou chybičku: absenci ŽŽ, tedy žetonů životů, kvůli které si musíte aktuální stav zdraví postavy pamatovat nebo psát. Ale jelikož není problém tento problém vyřešit, potvrzujeme tímto vyzvání na krabičce: vzhůru do podzemí!

 

Masato Uesugi: Vzhůru do podzemí
Vydal: Rexport s.r.o.
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: 10+
Doba hry: 30 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 349 Kč

Gwent: Povedený artbook s přidanou hodnotou

9. Únor 2018 - 23:58

Obsah této objemné knihy se tentokrát netočí kolem herních artworků a informací o zaklínačském světě, ale jak už její název napovídá, prim na jejích stranách hrají především ilustrace z karetní hry gwent. Takže pokud od tohoto artbooku očekáváte něco jiného než spoustu skvělých kreseb od spousty špičkových umělců, v jejichž přítomnosti hraje text až druhé housle, bude zklamaní. Avšak v opačném případě se může Gwent: Výtvarné umění zaklínačské karetní hry stát jedním z klenotů vaší knihovny.

Ale ještě, než rozebereme knihu samotnou, pojďme se na chvíli zastavit u neméně zajímavé hry gwent. Tu mohli pozorní čtenáři zaznamenat už v knihách o Geraltovi z Rivie od Andrzeje Sapkowského, ale celosvětové popularity se jí dostalo až v roce 2015, kdy polské vývojářské studio CD Project RED vydalo poslední díl videoherní trilogie o tomto zaklínači, v němž hráči dostali možnost si gwent zkusit na vlastní kůži.

Tato minihra se ihned stala hitem a její neutuchající obliba jí časem vysloužila i plnohodnotnou free-to-play verzi, kterou její tvůrci nazvali jednoduše Gwent: The Witcher Card Game.

A protože by byla škoda, kdyby všechny ty úžasné kresby zůstaly jen ve zmenšené digitální podobě, vznikl tento luxusní artbook, v němž dostala spousta z ilustrací použitých na herních kartách zcela nový rozměr. A vy se tak můžete pouhým otočením několika – teda spíše několika set – stran dostat do vlastní soukromé galerie, která vám díky kvalitnímu grafickému zpracování zprostředkuje intenzivní a nezapomenutelnou cestu do hlubin zaklínačského světa.

Na stránkách Gwent: Výtvarné umění zaklínačské karetní hry se můžete setkat nejen s vašimi oblíbenými hrdiny nebo si připomenout kulturu a rozmanitost jednotlivých království, ale i zavzpomínat na všechna ta monstra, se kterými jste se museli během vašich virtuálních výprav utkat. To všechno je navíc přehledně rozděleno do sedmi samostatných kapitol, z nichž každá mapuje jinou část Geraltova světa.

 

Čím víc, tím líp

Po předmluvě od výtvarné vedoucí celého projektu Katarzyny Redesiuk (jež sice zabírá jen necelou jednu stranu, ale i tak se řadí mezi nejdelší texty v knize) se můžete podívat například do Severní a Nilfgaardské říše, Skellige či na členy Scoia’tael, nejrůznější příšery a další neutrální jednotky. To všechno v závěru knihy navíc doplňuje i několik desítek ilustrací ze zvláštních karet, které můžete v Gwent: The Witcher Card Game najít. Zkrátka celou dobu je na co koukat.

A protože karet existuje ve hře opravdu hodně, musel se tomu přizpůsobit i formát jednotlivých ilustrací. V artbooku proto můžete nalézt hned tři různé velikosti kreseb: velké, střední a malé. Ty velké vždy zabírají celou stranu a dávají tak naplno vyniknout tomu, co se na nich nachází. To samé lze říct i o těch středních, které jsou díky velikosti knihy samotné stále dostatečně velké, aby vám neunikl žádný detail.

Avšak pak jsou tady i ty malé. Ty se na jednu stranu vejdou vždy čtyři, kvůli čemuž se velikostně příliš neliší od svých karetních předloh, což je škoda, protože tolik nevyniknou, i když by si to zcela jistě zasloužily. Jejich motivy totiž nejsou o nic horší než ty ostatní.

Velikosti ilustrací pak odpovídají i jejich popisky. Zatímco velké a střední kresby mají delší popisky složené až z několika odstavců, v nichž se tvůrci rozpovídali o všem možném; ty malé si musí vystačit jen s názvem, jménem autora a krátkým, ale úderným, heslem.

 

Síla se skrývá v detailu

Čestné místo v recenzi a velkou pochvalu si zaslouží i český překlad, se kterým si překladatelé opravdu vyhráli. A tak i to málo textu, co je v atrbooku k nalezení, neruší výsledný dojem z grafické stránky, ale právě naopak. Vhodným výběrem slov navozuje tu správnou atmosféru, která ilustracím přidává další dimenzi a zároveň je zasazuje i do kontextu zaklínačského světa. Trpaslíci jsou díky nim trpasličtější, příšery strašidelnější a lidé lidštější, ať už v dobrém nebo špatném smyslu slova.

Zkrátka lze říct, že celá kniha funguje jako dobře namazaný stroj. Nenajdete v ní sice žádné „technické“ popisy jednotlivých karet, jejich statistiky či taktiky, stejně jako sáhodlouhé texty popisující zaklínačský svět, ale to vůbec nevadí. Jde přece o artbook, a tak na něj musíme i pohlížet. A když na to přistoupíte, dostanete za rozumnou cenu jednu z nejlepších knih ve svém žánru.

Gwent: Výtvarné umění zaklínačské karetní hry proto můžu doporučit nejenom fanouškům Zaklínače či hráčům gwentu, ale i všem milovníkům fantasy a umění obecně.

 

Hodnocení: 90%

 

Katarzyna Redesiuk (výtvarná vedoucí): Gwent – Výtvarné umění zaklínačské karetní hry
Vydali: Fantom Print a Crew, 2017
Počet stran: 248
Cena: 599 Kč

Příběhy ze světa prachmistrů: Návrat ve velkém stylu

6. Únor 2018 - 23:24

Příběhy ze světa prachmistrů přicházejí zhruba rok od vydání první trilogie (jen pro pořádek si zopakujme, že byla tvořena knihami Příslib krve, Krvavé tažení a Podzimní republika). Novinková kniha je „doplňkem“ původní trilogie – dala by se sice číst samostatně, ale požitek by byl v takovém případě stěží poloviční. Brian McClellan se protentokrát rozhodl namísto uceleného románu sepsat několik kratších příběhů, tedy přesněji pět povídek tvořících soubor nazvaný Ve stínu maršála a čtyři samostatné novely. V anglickém originále spatřily tyto příběhy světlo světa mezi roky 2013 a 2016.

Každý z textů má na počátku uvedeno kdy se odehrává, aby bylo jasné jeho zasazení vůči původní sérii. Naprostá většina je datována do doby před událostmi Příslibu krve, což znamená návrat ke kořenům a možnost odhalit mnohé podstatné detaily.

Nejprve si přibližme osoby prachmistrů samotných. Jedná se o druh mágů, kteří využívají ke svým kouzlům střelný prach. S ním dělají doslova psí kusy; dokáží ho vycítit a zapálit na dálku, díky vdechnutí tohoto černého prášku se jim zbystří smysly a zvýší rychlost vysoko nad úroveň běžného člověka, a mnozí dokáží vystřelit na obrovskou vzdálenost i bez prachu na pánvičce a navíc korigovat dráhu kulky během letu.

Kromě originální prachové magie jsou silnou stránkou McClellanova opusu především postavy. Dobrou zprávou je, že velká část hrdinů známých z původní trilogie se vrací, aby sehrála svoji roli i v Příbězích ze světa prachmistrů. Jako červená nit se napříč všemi povídkami i novelami táhne přítomnost Tamáse, přičemž má tento muž v různých textech různou hodnost (podle toho, kdy se děj odehrává). Dále se setkáme také s jeho synem Tanielem, prachmistrou Vlorou nebo vyšetřovatelem Adamatem, a to není rozhodně kompletní výčet.

Obecně vzato mají postavy obrovské charisma, takže si velmi snadno získají čtenářovo srdce. Sympatické je, že i přesto, že jsou nepopiratelně kladnými hrdiny, nebojí se si sem tam vypomoct nějakým nečestným trikem – účel zkrátka světí prostředky a přežití je důležitější než potřeba neztratit čest v boji. I podvádět se však dá s grácií, a v očích čtenářů tím hrdinové spíše stoupnou než aby jim to jakkoliv uškodilo.

 

Na délce záleží

McClellanovy texty mají jednu velmi specifickou vlastnost – čím jsou delší, tím jsou lepší. Nejde jen o čtivost, která roste s délkou; jedná se především o způsob stavby příběhu. Autor má smysl pro detail a specifický postup vyprávění charakteristický pomalejším rozjezdem, a tak vždy chvíli trvá, než si připraví půdu a vše náležitě rozehraje. Nevsází se na žádné překvapivé či šokující pointy; příběh prostě plyne a vyústění je logické, pozvolné a mnohdy předvídatelné. Síla tkví především v již zmiňovaných postavách, poutavé zápletce a precizním vypravěčským uměním. Nekoná se žádná velká epika, nýbrž stručné, věcné a úderné líčení dokonale vystihující situaci.

Ve světle tohoto specifika je bohužel pětice obsažených povídek pouhými jednohubkami. Pravda, velmi příjemnými a chutnými jednohubkami, ale text, který se pozvolna rozjede, a když už konečně nabere ty správné obrátky, skončí, zkrátka příliš neuspokojí. Pravým králem této knihy jsou díky tomu novely, kde má autor větší prostor rozvinout příběh. Na druhou stranu je třeba říci, že každý z obsažených textů má svůj nepopiratelný smysl a náboj. Rozvíjí totiž svět obsažený v trilogii, mnohé věci vysvětluje, objasňuje či doplňuje a přidává chybějící a mnohdy poměrně podstatné střípky do mozaiky.

Za nejzdařilejší kus považuji novelu Vražda v hotelu Kinnen. Ústřední roli sehraje vyšetřovatel Adamat (který patřil k mým favoritům už v průběhu předchozích knih). Detektivní nádech povídky ústící v bestiální akční řežbu, zajímavá odhalení a především zásadní přínos v kontextu celé série; tyto atributy staví Vraždu na vrchol pomyslné zábavnosti. Tím ovšem rozhodně nechci tvrdit, že ostatní texty by měly být jen do počtu – je jen na čtenáři, zda preferuje čirou akci, intrikaření a politické hrátky nebo hájení vlastní cti, neboť všeho se mu dostane měrou vrchovatou.

Troufnu si říct, že v české verzi překonaly Příběhy ze světa prachmistrů jeden z nejzrádnějších momentů, totiž změnu překladatele, beze ztráty kytičky. Původní jména i terminologie, to vše je přesně tak, jak jsme byli zvyklí.

Pokud jste přečetli původní prachmistrovskou trilogii s chutí, není nad čím váhat. Užijete si jeden každý text. Pokud jste milovníky fantasy s příchutí originality a hrdinství, doporučuji sáhnout nejprve po původní trilogii. U McClellana totiž platí, že čím delší text, tím více dokáže na čtenáře zapůsobit. Příběhy ze světa prachmistrů JSOU skvělé, ale velkou část výsledného dojmu tvoří znalost obsažených postav.

 

Brian McClellan: Příběhy ze světa prachmistrů
Vydal: Talpress, 2017
Překlad: Ondřej Kronich
Obálka: Tibor Paštrnák
Počet stran: 496
Cena: 369 Kč

Legie: Military sci-fi z cyklu Lazarova válka podruhé

5. Únor 2018 - 21:14

Mise na Heliosu je už jen temnou vzpomínkou. Lazarova legie i sám Conrad Harris si však stigma prvního setkání s mimozemským Artefaktem ponesou celý život – ten „pravý“, vlastní, ne duplikantí. Vojenská mašinerie však nebere na nic ohledy a Harrisův tým duplikantů je vyslán na další misi bez návratu. V neprobádaných hlubinách Maelstromu byl objeven další Artefakt, záhadný objekt vytvořený tajemnou rasou Fragmentů. Pro Harrise má tato mise ještě daleko větší význam, protože poblíž Artefaktu byla detekována tachyonová stopa ztracené pozemské lodi, na které se nacházela i jeho žena. Šance na její záchranu tedy stále ještě žije…

Válka s Krelly je vyčerpávající, bez naděje na její brzký konec. A dalšího nepřítele není třeba hledat daleko, je přímo na Zemi – Asijský Direktorát. Nepřítel možná ještě krutější než Krellové. Proto velení Aliance využívá každou šanci na získání nové zbraně – a tou Artefakt určitě být může. Ztráty přitom nejsou podstatné, technika i duplikanti jsou nahraditelní. Ovšem na to, co se skrývá uvnitř Artefaktu, nebyl připraven nikdo…

 

Anotace:

Conrad Harris. Legenda známá jako Lazar. V akci zemřel více než stokrát, ale vždy se vrátil. Jako velící důstojník Lazarovy legie jsou Harris a jeho elitní tým poslední linií obrany lidstva proti nepřátelské mimozemské rase známé jako Krellové. Poté, co přežili misi na Heliosu, jsou vysláni do nebezpečné, neprobádané oblasti Damaškové trhliny, kde byl objeven další Artefakt. Produkt dávné formy cizího života – a možná zbraň, která může lidstvu konečně pomoci definitivně porazit Krelly. Ale to, co Harris a Lazarova legie objeví, pochází z nejhorších nočních můr. A Krellové nemusí být zdaleka to největší nebezpečí…

 

 

Jamie Sawyer: Lazarova válka 2 – Legie
Vydal: Fantom Print, 2018
Počet stran: 336
Cena: 299 Kč

Ukázka: Bájné království 1

4. Únor 2018 - 23:32

Australská autorka Queenie Chan v této knize skloubila klasické manga ilustrace s textem, kdy jsou ilustrace integrální součástí příběhu. Nejde tak vyloženě o komiks ani o klasickou beletrii, ale něco mezi tím. Kniha také odkazuje na některé běžně známé pohádky či pohádkové archetypy.

 

Anotace:

Celsie je Červená Karkulka. Mladá léčitelka v učení u své babičky. Život v malé vesničce hluboko v lesích je obyčejný a bez pozdvižení, dokud se nevyjeví šokující pravda – Celsiina babička není její skutečná babička.

Po tom, co je mladá Celsie přinucena opustit svoji vesnici, vydává se hledat své dvě pokrevní babičky – mocné královny z kouzelných království. Doprovázena přítelem Quillonem a neomaleným satyrem Pylusem, má namířeno do bájného království Fallinoru, které bylo před šedesáti lety zničeno… nebo nebylo?

 

Ukázku z knihy najdete zde.

 

Queenie Chan: Bájné království 1

Vydal: Zanir, 2018

Počet stran: 212

Cena: 329 Kč

Prvňáci (4) – rozhovor: „Skôr zomriem, ako sa odsťahujem z Bratislavy,“ prohlašuje Janko Iša

2. Únor 2018 - 23:36

Len skutočne máličko sa podobá na hlavnú postavu zo svojho románu Kladivák. Chlap ako hora, usmiaty, rád si robí srandu zo života a vecí naokolo. Takže komunikácia s ním aj podľa toho vyzerala… Zakaždým som mala boľavé kútiky úst od smiechu a bola som rada, že som ako „domácu úlohu“ do série o debutantoch, vyfasovala práve jeho.

 

Ako si sa dostal k písaniu? Vždy si túžil byť spisovateľom?

Za spisovateľa som sa nikdy nepovažoval, a neviem či niekedy budem. Ale píšem rád. Ako som sa k tomu dostal už neviem. Vždy som tvoril príbehy, predstavoval si alternatívne situácie ešte v dobe, keď som mal sopel omotaný okolo krku. Možno keby som nekreslil ako desaťročné decko, tak by som sa realizoval tam.

 

Ty až taký nováčik nie si. Tvoje poviedky už boli zaradené do niekoľkých kníh, zborníkov, či boli publikované v časopise. Prečo si prišiel s románom až teraz?

Lebo som lenivý debil. Napísať poviedku či novelu je aspoň pre mňa úplne iný boj, ako román. A keďže ja udržím pozornosť na jednu vec rovnako dlho ako päťročné decko, bál som sa, že ma román prestane baviť už v procese vzniku. Na to som proste musel dozrieť. A dozrel som, ale debil som stále. Len menej lenivý.

 

Akčná fantasy, horor… Prečo práve tieto žánre?

A čo by si odporúčala, ružovú knižnicu, rozprávky či básne? (Smiech.) Teraz vážne, ja iné knihy, bežnú beletriu veľmi nečítam, a ani som nikdy nečítal. Mňa to tak nedokáže osloviť a teda aj myšlienky, príbehy, ktoré sa mi rodia v hlave idú v známych koľajniciach.

 

Čo ťa priviedlo na nápad stvoriť Kladiváka s jeho Rukou?

Kedysi dávno som chcel vytvoriť postavu naozajstného hajzla, vagabunda, chuligána. Zlého, prehnitého a nebezpečného. Ako som však starol a Kladiváka nosil v hlave, aj jeho hrany sa obrusovali, charakter menil a vyvíjal. A s ním svet v ktorom žije. A potom to už bola len dlhá chvíľa, ktorá z tých desiatok nápadov dala priestor vzniknúť jednej poviedke, potom románu.

 

Výzorovo je Kladivák ako tvoj klon… náhoda, či zámer?
Ale kde. Kladivák je vysoký, svalnatý a nebezpečný… ale inak samozrejme v príbehoch preferujem postavy pretekajúce testosterónom. S ženskými či detskými sa nikdy nestotožním, ani pri písaní, ani pri čítaní.

 

Si rodený Bratislavčan a v tvojich príbehoch hrá toto mesto jednu z hlavných úloh. Napadlo ťa niekedy odsťahovať sa niekam inam?

Skôr zomriem, ako sa odsťahujem z Bratislavy, kráľovnej na Dunaji.

 

Dôležitými rekvizitami v tvojej tvorbe sú zbrane. Ovládaš ich a všetko okolo nich ty sám tak dobre, že o nich môžeš písať, či ti niekto radí?

Mám základnú znalosť o typoch, funkčnosti, použití, ktorá aspoň podľa mňa stačí. Moje príbehy, knihy, terajšie či budúce nemajú byť technickým sprievodcom zbraňami, ale zas sa to snažím trochu povýšiť, aby si to človek vedel lepšie vizualizovať, aby si vedel predstaviť problémy, situácie – keď chce. Keď nechce, tak je to pre neho “tá búchačka“. A to funguje tiež.

 

Lovený lovec… zaujímavý nápad, elf a rotačný guľomet. Nechystáš sa tento starší príbeh prepísať a posunúť čitateľom?

To si kde vyhrabala? Áno niečo také som možno v puberte naozaj napísal. Možno niekedy, ako naozaj tvrdý porno-bizár.

 

Dostal si sa práve do skupinky prváčikov, debutantov. Čo ty a tvoje spomienky na školu? Prípadne čo škola a tvoje deti?

Ja mám dobré spomienky na školu, na kamarátstva na život, na ľudí, ktorí ovplyvnili môj život na ďalších 20 rokov a podobne. Ale čo sa týka učenia, neviem či ja som bol divný, alebo bola taká doba, ale mne to nič nehovorilo. Nikdy som nemal obľúbený predmet, všade som podvádzal, odpisoval, úlohy som si doma robil naposledy na prvom stupni. Možno je to teraz u deciek iné. Moje deti so školou začínajú tak uvidíme, opýtaj sa ma o 5 rokov. (Smiech.)

 

Neubíja tvoju fantáziu tvoja civilná práca?

Nie. A ani moju civilnú prácu neubíja moja fantázia. I keď…

 

Vidíš sám seba, ako spisovateľa na plný úväzok?

Nad tým som nikdy nepremýšľal. V našich končinách je to…. ťažšie. Hlavne pre ľudí, ktorých normálna práca je aspoň trochu atraktívna. A ja zas toľko nepíšem. (Smiech.) Zatiaľ.

 

Zostáva ti popri práci a písaní dosť času na manželku a deti? Nemusíš počúvať neustále výčitky, že vášnivý vzťah máš len so svojou klávesnicou?

Nedávam prácu a individuálne koníčky pred rodinu. Aj keď by som niekedy chcel, je to životu nebezpečný šport. Určite je nejaká štatistika, koľko mužov ženy dobodali v spánku… viem, že existuje. Čiže na úkor písania ide prakticky všetko. Každé napísané slovo je krvopotne vydobyté a zaslúžené.

 

Čo tvoja Múza? Je skutočná, imaginárna alebo povedzme to inak…kam chodíš na nápady?

Neviem ako veľmi sa tu hodí napísať, že keď seriem a zabudnem si telefón… (Smiech.) Veľa času trávim v aute, ale aj inde sám so sebou, kde proste hlava šrotuje a ja sa len pozerám čo vzniká. Ale to tak má asi každý. Žiadny príbeh som nikdy “nerysoval“.

 

Obľúbení autori, tvoja naj kniha či knihy? Čo by si nám odporučil? 

Z domácich aktuálnych je na mojej špici určite Miro Žamboch, ten porozpráva príbeh ako nikto iný. Z tých zahraničných … tam je ich milión. Ale posledné veci čo mi utkveli v pamäti boli od Larry Correiu a Pavla Korneva. Priznám sa, že čítaniu som v poslednej dobe veľa nedal, tak ani konkrétna kniha ma nejak nenapadne.

 

Na čom novom teraz pracuješ?

Pracujem na dvoch veciach, na pokračovaní príbehu s Kladivákom v hlavnej úlohe s názvom Čierny Kráľ a jeden román ku ktorému odbieham na oddych, keď mám Kladiváka plné zuby. Bohužiaľ času je málo, nápadov veľa a tak sa aj vydanie dvojky mojou chybou odsunulo. Snáď to v dohľadnej dobe napravím.

 

Čo si o sebe ešte nikdy v rozhovore neprezradil? My máme radi tajomstvá a pikošky…

Neviem čo ľudia na túto otázku odpovedajú, ale prvé, čo mňa napadlo je, že nenávidím dukátové buchtičky. Niekto nemá rád jedlo také či onaké, niekto ma rôzne preferencie… ale ja tie dukátové buchtičky nenávidím. To je proste vzťah, neviem či si to vie človek predstaviť, ako je to na život a na smrť nenávidieť jedlo. Dukátové buchtičky by mali zakázať. Všade.

Přejít na recenzi Temnoty z Pressburgu

Prvňáci (4) – recenze: Temnota přichází od Pressburgu

2. Únor 2018 - 23:36

Je postrachom ulíc. Vraždí pre peniaze, bez výčitiek svedomia. Jednu ruku má kovovú a zväčšuje sa, ako rastie jeho chuť zabíjať. Kde sa tento démon objaví, zostávajú len kusy tiel a pach smrti. No skutočný Pán temnoty ešte len príde. Tajomný rád sa ho snaží prebudiť k životu a obetuje každého, kto sa mu pripletie pod nohy. Ale ON nie je obyčajný človek. Je to niekto, kto sa komukoľvek s radosťou postaví do cesty a ako valec, pomaly no isto, urovnáva svoju púť na slobodu. Čo na tom, že ide cez mŕtvoly? Veď patria tým zlým…

Temnota z Pressburgu patrí  medzi akčnú fantastiku, k tzv.“ kulhánkovinám“. Známa je aj pod názvom splatterpunk. V jednej z recenzií som už spomínala, že tento typ literatúry je o  zveličovaní, množstve krvi, ženách s veľkými kozami zásadne v blúzke o dve čísla menšej, či nevyčerpateľnom arzenáli zbraní a zabíjaní. Ak ste videli niektorý z Tarantinových filmov, ste doma. Janko Iša je jeden z mála autorov na Slovensku, ktorý sa tomuto žánru venuje. Jeho prvotina voľne nadväzuje na poviedku Kladivák, s ktorou vyhral súťaž Martinus Cena fantázie aj Cenu Béla 2015. O čom to celé je?

Bol to hlúpy nápad vytiahnuť na loď neznámeho topiaceho z Dunaja. Osudnou chybou zase bolo, predať ho. Tým mužom bol totiž Kladivák a týmto sa spustil sled udalostí, ktoré otriasli celým Pressburgom. Lebo za chyby sa musí platiť…

Kúpili ho ako otroka do tajnej bane, kde tlupa chlapov v neľudských podmienkach ťažila neznámy nerast, dirihit. Že je „hovadsky“ drahý a vzácny, bolo každému jasné. Nikto ale netušil, aké je jeho využitie. Po vzbure a úteku začína pátrať po tajomnom ráde mužov zahalených v kapucniach, ktorí ho väznili, a tiež po informáciách o zvláštnej hornine. Navštevuje známe miesta, stretáva starých kamošov aj bývalých parťákov. Spoznáva muža, ktorý ho predal a vďaka nemu nachádza nečakaných spojencov v bande s názvom Vrany. Lebo o priateľoch sa v jeho prípade hovoriť nedá. Je to samotár a veci rieši po svojom. Hlavne hrubou silou kovovej Ruky, ničiacej všetko, čo stojí v ceste. Nebyť jej, bolo by už dávno po ňom. Odrazí útok nožom, odkloní guľku, pridrží nepriateľa ako zverák. Je nezničiteľná, ako jej majiteľ. Mučia ho, no on znovu vstane. Ako pes si olíže rany, otrepe sa a vzdorovito ide ďalej, či sa to niekomu páči alebo nie.

Skupina Vrán varí a predáva drogy, je vyzbrojená, vycvičená a velí im Hugo. Práve u nich nájde na istý čas azyl. Hugova sestra Gabriela mu navyše  s radosťou poskytne nežnú a skutočne komplexnú opateru.

Okrajovo sa dozvieme, že v jeho minulosti existovala ešte jedna žena, Sára, ktorá mu ukradla srdce a zradila ho. Kto nečítal poviedku Kladivák, má smolu, pretože viac sa o nej v knihe nedozvieme.

Zároveň s tým, ako si postavy spájajú ťažko získané informácie, dochádza stále k väčšiemu množstvu súbojov. S polovojenským ruským komandom, či neznámymi vojakmi – albínmi. Že títo zabijaci nie sú obyčajní ľudia, zistí náš hrdina s Vranami veľmi rýchlo. Prečo je v ich tele miesto srdca kus dirihitu? Kto ich stvoril a za akým účelom? Čo za pána temnôt sa s ich pomocou chystajú vzkriesiť? S každým odhaleným tajomstvom prichádza niekoľko  nových otázok. A na všetky treba nájsť správne odpovede.  Kto prežije maratón nočným Pressburgom s jeho socialistickými VB autami, cenami ako z roku 1990 a v korunách (nie, nie, žiadne euríčka) s modernými zbraňami… to musíte zistiť sami.

Dej je pomerne priamočiary. Žiadna komplikovaná zápletka, či zložité rozuzlenie. Len malé odbočky, ktoré udalosti zamotajú a románu prospejú. Autor po celý čas spoľahlivo poskytuje to, čo čitatelia od splatterpunku očakávajú: množstvo akcie, bojových scén s litrami krvi, metre vytiahnutých vnútorností a kopu odtrhnutých končatín.

Stretnete zopár postáv o ktorých sa už nič viac nedozviete a ani nezasiahnu do diania, hoci by mohli. Boli stvorené len nato, aby ich o pár stránok neskôr zabili. Škoda. Niektoré majú potenciál rozvinúť sa a zaujať.

Zhruba v prvej tretine môže čitateľa zaraziť dosť veľký skok v deji. Zrazu sa ocitáte niekde úplne inde, kde Kladivák pátra po vrahovi svojho priateľa, súkromného detektíva. Najskôr vás asi napadne otázka, či je to nový príbeh a prečo sa ten predošlý skončil tak nijako. Potom si uvedomíte, že tieto dve zdanlivo nesúvisiace rozprávania k sebe patria. Neskôr sa navzájom prepletú, doplnia, zapadnú do seba ako zúbky na zipse a potom nám ponúknu jednoduché vyriešenie všetkých zápletiek.

Kniha je temná nie len preto, že jednotlivé scény sa odohrávajú hlavne po zotmení. Nočný Pressburg osvetlený pouličnými lampami, tmavé ulice, čierne duše a osudy. Ak mám porovnať Temnotu z Pressburgu s inými dielkami tohto štýlu, chýba mi tu istá ľahkosť a nadhľad. Tie ostatní autori dosahujú  napr. vtipnými a ironickými poznámkami. Naša hlavná postava berie seba a to, čo robí, veľmi vážne. Len občas sa vyskytne nejaká humorná či drsná hláška, nad ktorou sa pousmejete. Dôraz je viac na bojových scénach, čo je trošku škoda. Humor by dej jemne odľahčil.

Vynikajúca myšlienka bola zasadiť story do alternatívnej Bratislavy, namiešanej z rokov deväťdesiatych  a mierne okorenených súčasnosťou. Hlavný hrdina je chlap ako hora a ak vám príde na um Ben Grimm z Fantastickej štvorky či Hellboy, nebudete sami.

S povahou buldoga či húževnatej mulice, ide svojou tvrdou gebuľou proti múru a všetkým, ktorí ho naserú *. Ale aj v ňom sa skrýva kúsok citu. S mladučkou Kristy uzavreli tichú dohodu o spolupatričnosti. Ako len tvrdého chlapa priam dojemne zmení starostlivosť o drobné osamotené dievča…

Temnota z Pressburgu je dobre napísaný akčný román. Ak ste milovníci Kulhánka a spol., prídete si na svoje. Janko Iša sa v danom štýle vyzná a vie, čo jeho cieľovka očakáva.

Napriek tomu, že na každej stránke niekto zomiera, uniká, snaží sa niekam prestrieľať, či poriadnymi ranami aspoň protivníka „uspať“… budete možno zápasiť s pocitom spomalenosti a rozvláčnosti. Ani sa nedivím. Kladivák má úctyhodné rozmery a je presne ako ten vyššie spomínaný cestný valec. Ide síce pomaly, no kadiaľ prejde tam sa už nikto na zdravé nohy, ruky a iné časti tela sťažovať nebude.

 

*Tých menej fajnových dostane (tak ako mňa) hláška zo strany 228: „Bolo načase spraviť…“

 

Janko Iša: Temnota z Pressburgu
Vydalo: Artis Omnis, 2016
Počet strán: 252
Cena: 345 Kč

Přejít na rozhovor s Jankom Išou

Shannarovy elfeíny se opět hlásí o slovo

30. Leden 2018 - 23:57

Druhý díl knižní série Terryho Brookse je nejspíše i tím nejslavnějším. Právě tímto druhým dílem vlastně začíná televizní seriál. Příběh tedy jeho diváci asi už dobře znají.

Kouzelný strom Ellcrys umírá a jedinou možností, jak zachránit svět, je odnést jeho semeno do Úkrytiště, kde musí být ponořeno do Krvavého ohně a následně přineseno zpět dříve, než bude pozdě. S každým dalším odumřelým listem se totiž narodí další zabijácký démon pro armádu temného Dagda Mora. Navíc nositelkou semena Ellcrys může být jen k tomu vyvolená elfka Amberly, jíž na cestě doprovází půlelf Will Ohmsford, jenž vlastní elfeíny – magické kameny, které známe z první knihy Shannarův meč.

Brooksovi občas bývá vytýkáno, že kopíruje Tolkiena, což se týká především první knihy, kde se tím ani netajil a otevřeně s ní vyrukoval jako s remakem Pána prstenů, avšak Shannarovy elfeíny už mají zcela jiný příběh a právem tak patří mezi nejslavnější a největší díla klasické fantasy.

Románu bych proto vytkl jen příliš zdlouhavé popisy na úkor menšího počtu dialogů, což je problém i první knihy. Ale to můžeme omluvit dobou vzniku tohoto románu, kdy se tak prostě psalo. Dnes už autoři přistupují spíše k dynamičtějšímu stylu, při kterém nás zahrnou především čtivými dialogy. Avšak i přesto je Brooks velmi dobrým vypravěčem, u kterého se nedá říct, že by rozvláčnějším psaním nějak nudil, navzdory tomu, jak často je text zhuštěn do dlouhých odstavců. I toto se však oproti první knize výrazně zlepšilo a text je čtivější.

Celá tato sága byla ještě před nějakou dobou populární především v USA, ale to se s příchodem seriálu z produkce MTV změnilo a její popularita celosvětově stoupla. Knihu tedy lze doporučit nejen fanouškům klasické fantasy, ale především fanouškům tohoto televizního seriálu, kteří tak budou mít možnost poznat předlohu a srovnat kvalitní text velkého autora s mizerně odfláknutou televizní filmařinou.

Na rozdíl, od sledování televizního zpracování jsem měl při čtení mnohem příjemnější zážitky. Nepředstavoval jsem si rádoby cool herce s „vystajlovanými“ účesy, nehrál mi k tomu moderní popík, a vůbec jsem neměl pocit, jako bych se díval na MTV. Nejvíce tak knihu můžu doporučit všem těm, které seriál zklamal. To, aby si mohli napravit chuť.

Co se týče provedení knihy, tady se nakladatelství Omega značně polepšilo. Ačkoli ilustrace na obalu se mi spíše příčí (vzhledem ke vztahu k seriálu), se zbytkem jsem spokojen. Nemůžeme však kárat nakladatele za to, že na obálce propaguje seriál, protože právě ten mu pomůže s prodejností. Dalším pozitivem je i to, že druhý díl má už pevnou vazbu a taky mapu fantasy světa, která v prvním díle žalostně chyběla.

Jak je psáno na propagačním sloganu na zadní straně obalu, jedná se o jednu z nejpopulárnějších fantasy sérií všech dob a není tedy důvod ji nedoporučit všem příznivcům žánru.

 

Terry Brooks: Shannarovy elfeíny
Vydala: Omega, 2017
Obálka: Jiří Miňovský
Počet stran: 592
Cena: 449 Kč

 

Hodnocení: 80%

Scythe: Invaze z dálek aneb Hrdý a hrdější

29. Leden 2018 - 23:44

Začíná se stávat dobrým pravidlem, že na rozšíření ke hře se nečeká roky, ale měsíce, a ještě lepším, že tato rozšíření nejsou splichtěná horkou jehlou, ale plnokrevnými a zajímavými pokračováními. A jelikož Vánoce skončily teprve nedávno, dáme i my našim čtenářům malý dáreček a rovnou proflákneme, že Invaze z dálek není výjimkou ani z jednoho pravidla.

 

Od královny po císaře

Podlouhlá (a zaplať bůh opět solidně pevná) krabička skrývá dvě kompletní nové frakce – tedy ke každé desku, postavu, čtyři figurky mechů, všechny další náležité figurky a označovače, a speciální žetony. Anglií nepokrytě inspirovaný Albion má na těchto žetonech symbol vlajky a jejich umístění znamená, že se na konci započítává více kontrolovaných území, než kolik jich ve skutečnosti obsadil – inu koloniální minulost se nezapře.

Žetony šógunátu Togawa (hádejte, které ještě hrdější ostrovní impérium bylo vzorem tady) jsou oboustranné a představují pasti, které sklapnou, když na daný hex vstoupí nepřítel. Ten pak přijde o několik bodů některého druhu, a na konci vlastně taky, protože území s pastí jsou připočítávána Togawě.

V pravidlech nechybí trocha té „historie“ obou frakcí včetně motivace – albionští například zastávají názor, že než aby Továrnu ovládl některý silný nepřítel, bude možná lepší, když vyletí do luftu…

 

Grupenhex

O moc víc toto rozšíření nepřináší, ale vězte, že to stačí. Je na vás, zda je opravdu využijete k tomu, abyste se u herního stolu sešli v šesti či sedmi lidech; pak ale počítejte s tím, že se hra ekvivalentně protáhne a že nejen kolem herní desky, nýbrž i na ní bude docela těsno. Tento ‘grupenhex’ nebude moc po chuti ani začínajícím hráčům (kterým se ostatně nedoporučuje za frakce z tohoto rozšíření vůbec hrát), ani takovým, kteří si chtějí alespoň zpočátku víceméně nerušeně budovat svoje impérium. Naopak pokud jste válečnou štikou a když se čtyři perou, vy se smějete, budete ve svém živlu.

Celkem nabíledni je další výhoda, totiž že nové frakce jsou zajímavým oživením pro ty hráče, kteří už vyzkoušeli všechny základní kombinace hráčských a frakčních desek i pozpátku. Mezi „samozřejmosti“ pak počítáme nádherné ilustrace, kompletní počeštění a plastické desky s vybráními pro vložení těch správných žetonů.

Pokud teprve začínáte kosit (Scythe = kosa) a nemáte šest sourozenců, není pro vás tato škatulka nezbytná, protože základ skrývá zábavy až až; ale pokud už se v Továrně a okolí vyznáte jako doma, je tohle to pravé ořechové – totiž mechové.

(A pokud nechápete, o čem tu byla řeč, najděte si naši nedávnou recenzi hry Scythe. Stejně jako u samotného rozšíření i u článku o něm platí, že bez základu se s tím moc nepobavíte.)

 

Jamey Stegmaier, Jakub Rozalski: Scythe – Invaze z dálek
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 1-7
Doporučený věk: 14+
Doba hry: 120+ min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 799 Kč

Kočas 2017 aneb i ten vzadu může zabodovat

28. Leden 2018 - 23:53

Možná si říkáte, proč v rámci jedné literární soutěže vycházejí hned dvě antologie. Jiřina Vorlová, administrátorka soutěže, však dobře ví, co dělá. Všechny soutěžní povídky jí projdou rukama a ona do Kočasu vybere ty, které se do Mloka nevešly, ale zároveň v sobě mají něco… A právě v tom NĚČEM tkví kouzlo této knihy – dostanete možnost seznámit se s kusy, které se námětově či svým pojetím vymykají mainstreamu (jinými slovy nezvyklé či „zvláštní“ kusy) nebo vykazují známky autorské nevypsanosti, přesto však mají kvalitu a především potenciál zaujmout.

I ročník 2017 byl na podobné chytlavé kusy bohatý a Kočas díky tomu obsahuje celkem dvanáct povídek. Nečekejte žádná známá jména z první spisovatelské ligy, spíše se jedná o díla úplných autorských nováčků nebo stoupajících hvězd zejména povídkové tvorby poslední doby. Za všechny jmenujme Věru Mertlíkovou, Jitku Ládrovou či Jelu Abasovou; zajímavé je i jméno Milana Pohla, kterého čtenáři mohou znát spíše jako překladatele než tvůrce.

Na Kočasu 2017 je skvělá obrovská pestrost námětů. Začtete se do povídek hororově laděných, klasických fantasy, sci-fi nebo třeba cyberpunku. Některá díla jsou natolik originální, že po pár řádcích budete chápat, proč pro ně nezbylo místo na předních příčkách soutěže. Další doplácí na nezkušenost autorů nebo nezužitkování dobrého námětu (ano, dát povídce dobrou pointu je velké umění!). Oproti literárním „profíkům“ jsou možná tato díla psána živelněji, ale je z nich cítit tvůrčí nadšení a snaha nabídnout čtenářům to nejlepší, co daný autor zvládne.

Povídky, které zaujmou

Jak již bylo uvedeno výše, antologie Kočas 2017 je úžasně různorodá. Proto je nemožné najít povídku, kterou lze označit za nejlepší; kolik čtenářů, tolik chutí.  Je ale možné vypíchnout několik děl, která čtenáři utkví v paměti nebo ho zaujmou. První v pořadí je text Z ohně zrození Kateřiny Vágnerové. Čtyřstránková mikropovídka vám utkví zejména díky své magicky zasněné atmosféře; škoda, že obsažený příběh je podán naivně.

Noc bez světel Kristýny Obrdlíkové je další z děl, které zákonitě musí uvíznout v hlavě. Časem se možná vytratí příběh, ale rozhodně si budete pamatovat, že v rámci antologie je zcela unikátní svým nemainstreamovým námětem a zpracováním.

Zdeněk Hlaváček ví, že Brýle patří do pouzdra. Námět hororově laděného příběhu není z nejhorších, práce s postavami také není zlá, atmosféra kulminuje… aby vše pohřbil uspěchaný a nedotažený závěr. Přesto doufám, že se s tímto autorem ještě setkáme, protož potenciál rozhodně má.

Pokud máte rádi humornou fantasy, jsou tu pro vás Nováčci Milana Pohla. Úsměvná zkazka o mimozemské invazi, která začne ve špatný čas na špatném místě má jedinou slabinu – je předvídatelná. Na zábavnosti jí to sice pranic neubírá, protože cest jak dojít k očekávanému cíli může být mnoho, ale může se jednat o důvod, proč Pohlův text neskončil v Mloku namísto Kočasu.

A nakonec z mého pohledu jedna z nejnadějnějších povídkářek současné české scény. Zákon hrdinů Věry Mertlíkové je příběhem mladého chlapce, který na prázdninovém táboře zažije mnohem větší dobrodružství, než kdy doufal a změní se z outsidera v hrdinu. Zpracování si s profesionály nezadá a jediná moje výtka k celému textu spočívá v tom, že Mertlíková nevěděla „kdy skončit“. Když už se zdá, že text vrcholí, následuje pokračování s další, ještě údernější pointou – a takhle se to stane během příběhu několikrát.

Příjemné je, že nechybí ani stručný úvod editorky antologie Jiřiny Vorlové a v závěru také představení tvůrců formou autorských medailonků.

Kočas 2017 rozhodně není tím druhým vzadu. Má svoji kvalitu, a díky velké různorodosti dokáže zaujmout široké spektrum čtenářů. Mnohé povídky jsou natolik originální, že si na ně vzpomenete kdykoliv vezmete útlou knihu do ruky. Nahlédněte do budoucnosti – většina z obsažených děl totiž skýtá naději, že se s jejich autory ještě setkáte, jen tentokrát už možná ve zcela jiné roli.

 

Jiřina Vorlová (ed.): Kočas 2017
Vydala: Cena Karla Čapka ve spolupráci s nakladatelstvím Nová vlna, 2017
Obálka: Miroslav Dvořák
Počet stran: 232
Cena: 255 Kč