Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 4 hodiny 55 min

Dobrodružství s Héraklem 2

13. Listopad 2018 - 10:29

Jako kluk jsem měl (a dodnes mám, heč) komiks nakreslený Standou Holým Dobrodružství s Héraklem. Pojednával o tom, jak se právě prostřednictvím komiksu dostane dobový kluk do starého Řecka a víceméně si vynutí pozici Héraklova pomocníka. Jasně že jsem v jeho roli viděl sám sebe, a jasně, že to bylo úžasné dobrodružství, přestože se ten klučík jmenoval Mrňous.

Nicméně vyrostl jsem, zmoudřel, a už necítím potřebu být ve svých fantaziích Mrňousem. Už se chci – a nyní i mohu! – stát Héraklem…

Začněme od konce

                                       Karty hrdinů

…nebo Perseem, či Achillem nebo Helenou. Ta, pravda, v koncepci hry trochu pokulhává, protože co vím z dějepisu a od Petišky, tak bojovala spíše svými vnadami, ale zase na druhou stranu – kdo by ji doopravdy nechtěl za spolubojovnici; tím spíš, že opravdu má vnady, kterými by se dalo bojovat.

Ale dost pubertálních fantazií a zpět k hrdinským skutkům. Ty jsou jednou z možností jak přijít k různým odměnám a bonusům, které hráči pomohou v jeho vcelku fádním záměru stát se pánem Hellady, čehož ale lze zcela nefádně dosíci hned čtyřmi různými způsoby.

Nicméně začněme od začátku. Konec hry nastává ve chvíli, kdy jeden z hráčů splní některou ze tří různých územních podmínek, nebo zabije tři nestvůry. Z toho vyplývá, že jak a kudy potáhnete za slávou, je zcela na vás, a že konfliktům se sice nevyhnete, ale pokud se vám příčí zmasakrovat kohokoliv a cokoliv, kamkoliv vlezete, nemusí to nutně znamenat dištanc od vavřínů. Koneckonců, jste přece hrdinové, ne? (I když hra s postavami Caesar, Caligula, Čingischán a Boudica by určitě taky měla něco do sebe.)

              Monumenty, a to včetně kněží

Když bohové rostou

Jeden ze zmíněných hrdinů je vaše „já“ ve hře, ale k němu dostanete i nějaké ty vojáky (zde hoplíty) a kněží. Ti se mohou modlit, jak ostatně mají v popisu práce, a tady přichází krásná věc: monumenty. Od počátku hry jsou na herním plánu tři základny monumentů, ergo budoucích soch Dia, Herma a Athény, které mají přímo vyhrazené místo na figurky kněží. Napřed to sice vypadá, že flanďáci jen přišli očuchávat nohy bohů, ale jak olbřímí sochy postupně rostou, dojem malých prosebníků vůči mocným entitám je silnější a silnější.

Samotná stavba monumentů je na hráčích coby jedna z možných akcí. Jelikož se jedná o věc, na kterou bohové i obyvatelé shlížejí se zvláštním zalíbením, je odměněna nedostatkovými kněžími pro stavitele a nabitím použitých artefaktů pro všechny. Současně ale po ní následuje aktivita nestvůr a období událostí, a je proto dobré dvakrát měřit, než se rozhodnete do toho mramoru opravdu říznout.

 

            Nestvůry v celé své plastové kráse

Když nestvůry putují

Samotné principy a postupy hry nebudou pro zkušené hráče překvapením. Prostřednictvím několika základních a zvláštních akcí mohou pohybovat svou postavou, svými kněžími a hoplíty, bojovat s protivníky, obsazovat území, stavět chrám, vydat se na lov nestvůry či stavět monument. Pořadí je na volbě jednoho každého, ale každou akci je možné využít pouze jednou, dokud někdo nepřidá nějaký kus k některému z monumentů. Pak se vše maže a opět můžete být aktivní v plné parádě.

Lov nestvůr přitom zajímavě reflektuje skutečnost, že opravdoví mýtičtí hrdinové potřebovali k jejich skolení různé zbraně a ne vždy se jim zadařilo na první dobrou; a aktivita příšer zase upomíná na ty části legend, kde se mluví o tyranizování celého kraje. Jo jo, monstra prostě nesedí na zadku a nečekají, kdy nějakého Hérakla napadne přijít si do nich praštit.

 

             Nějak nám ty monumenty nelícují

Když bohové padají

 

Lords of Hellas ze své podstaty prostě funguje. Je to sice poměrně velká a tudíž nikoliv nejkratší hra, ale neříkejte, že jste to nečekali. Na co by si možná někteří nevsadili, je jednoduchost pravidel, ale ano, až na pár nešikovných detailů jsou uměřená a snadno zapamatovatelná. Herní plán je poměrně prostorný pro dva hráče, poměrně těsný pro čtyři, a vizuál působí bezvadně – jen to sci-fi je tu poněkud zbytečné.

Ano, LoH není klasická mytická fantasy, ale science fantasy, kde ovšem hi-tech prvky mají na vlastní hru minimální vliv a tvoří tak sice efektní, ale přeci jen pouhopouhý doplněk. Tak snad někdy jindy.

A snad také někde jinde se pro další edici budou vyrábět figurky. Aby bylo jasno: hoplíti a kněží jsou pro každého hráče jiní a bezvadní. Hrdinové – paráda! Nestvůry – nádhera!! Ale monumenty čili bohové?

Kdybych se nebál, že mne bohové potrestají, napsal bych ‘bída a utrpení’. Nápad rozdělit je na pět částí, aby postupně rostli z herního plánu, byl bezva – ale ani náhodou není bezva jeho realizace. Jednotlivé části k sobě úplně nepasují, tu a tam ani moc nedrží, jednou nám jedna část spadla na desku přímo při hře a zabila dva kněze a hoplíta!

 

                                 A takhle vypadá mapa

Jen nadšení

 

Protože ve figurkové hře jsou důležité figurky, nejásáme tedy tolik, jak bychom mohli. Kdyby výrobce (jednou dostane některý zlobící člen redakce za úkol vypátrat, kdo to byl, slibujeme) věnoval monumentům péči, jako si zaslouží bohové, hráči a koneckonců i cena, nezbývalo by nám dechu na všechna slova chvály, protože manýristickou sci-fi zápletku lze bez problémů přejít jako libůstku autorů. Takto jsme jen nadšeni, protože až na montování monumentů se hra opravdu dobře hraje (bez větších potíží do ní pronikl i pokusný nehráč), má silnou atmosféru, a nechybí dokonce ani obsáhlé dobrodružství pro jednoho hráče.

Drobné nedostatky – odlišení opevněných hoplítů od běžných například – lze zčásti vyřešit rozšířením, které ale momentálůně valem mizí z trhu, takže věnovat se mu budeme možná někdy příště.

V původním Dobrodružství s Héraklem zkazil Mrňousovi ráno fakt, že nemá úkol z matiky, v tomto je nesplněným úkolem dokonalost soch bohů. To ale neznamená, že si je neužijete a že číst / hrát se nebudou ještě po mnoho let.

 

                                  Karty příšer

Adam Kwapiński: Lords of Hellas

Počet hráčů: 1 – 4

Doba hry: 90 min.

Doporučený věk: 14+

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Albi ČR

Cena: 2199 Kč

                  Kněží a hoplíti

Bůh Černého lesa začíná řádit!

9. Listopad 2018 - 5:46

Bestie jsou všude. Jedny se od počátku věků skrývají v temných lesích, jiné chodí běžně mezi námi, další dřímou hluboko v nás.

Dvanáct českých a slovenských autorů a autorek (Martin Paytok, Marek Dvořák, Miroslav Sedláček, Róbert Hric, Kristýna Malinková a další) odhaluje své temné představy v jedinečné povídkové antologii.

Přečtěte si to nejlepší z druhého ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře, tentokrát na téma bestie.

—————————————————————————————————————–

Odkaz na webovou stránku: https://www.gorgona.eu/knihy/buh-cerneho-lesa/

Listovací ukázka: https://issuu.com/gorgonabooks/docs/b_h__ern_ho_lesa

 

Autor: kolektiv autorů (eds. Jan Kravčík a Hana Fruhwirtová). Bůh Černého lesa

Vyšlo: 30. 10. 2018

Počet stran: 318

Doporučená cena: 299 Kč

Finalisté se sešlii i na křtu knihy

 

Oheň probuzení: počátek nové ságy Anthonyho Ryana

8. Listopad 2018 - 12:42

Představte si…

Představte si, že patříte k vyvolené hrstce lidí, která může svoje reflexy, sílu a zdraví zvýšit a vylepšit na určitý čas pomocí elixírů. Skoro jako Zaklínač, že? Avšak to jediné společné s ním je fakt, že tyto vylepšovací elixíry se získávají z krve draggů – těžko ulovitelných drakovitých stvoření.

Tato hrstka lidí se nazývá Krvožehnaní a ego jim stoupá až do nebes. Abyste se stali právoplatným členem jejich klubu, musíte projít Krvezkouškou; pak vás zaregistrují a hurá! Jenže i když se zdá být klub těchto egoistů docela malý, draggů ubývá, a ti, kteří jsou chováni v zajetí, slábnou. Což začíná být problém, protože Krvožehnaní v blížící se válce oblastí ovládaných Kovolodní společností a Korvatinskou říší budou velkou podporou.

Začíná tedy hon na bájný druh dragga, jehož krev má poskytovat nejmocnější schopnosti ze všech.

Ženský Bond, Indiana Jones a James Norrington?

Příběh je vyprávěn skrze tři dějové linky, tři rozdílné postavy. Špiónka, zloděj a voják.

Lizanne Lethridgová, špiónka ve službách Kovolodní společnosti se svojí vlastní misí. Její kapitoly jsou plné boje a špiónství, a přesto, že je žena, čtenář se nemusí obávat nějakého fňukání nebo naopak studeného čumáku. Lizanne není stereotypní verze knižního špióna, protože se doopravdy zajímá o druhé. Je chytrá, všímavá, a po většinu času chce mít poslední slovo a danou situaci pod kontrolou. Nejvíce steampunkové kapitoly má právě ona, neboť se v nich řeší technika a stroje tohoto světa.

Clay Torcreek – bývalý zloděj a neregistrovaný Krvožehnaný s tendencí nejdříve konat a teprve potom myslet. Jeho části jsou jedno obrovské dobrodružství a seznamují čtenáře s divokostí Ryanova světa. Zároveň je to postava procházející neustálým vývojem. Clay se postupem času stává více hlubokomyslným, ale stále si v některých momentech udržuje svoji bezcitnost, když jednoduše nedokáže některé činy odpustit a pro druhé to má fatální následky.

A nakonec Corrick Hilemore, veterán a podporučík na lodi jménem Příhodná příležitost, jehož kapitoly jsou jako vystřižené z Pirátů z Karibiku. Není Krvožehnaný, ale to mu rozhodně neubírá na pozoruhodnosti, i když boje s piráty a pak s Korvatinskou flotilou se zdají být trochu odpojené a nenavazující na příběhové linky Lizanne a Claye. Autor této postavě také nedává příliš prostoru zazářit, možná proto se může zdát, že hlavními tahouny celého příběhu jsou Lethridgová a Torcreek.

Originalita – to je oč tu běží

Říct, že Anthony Ryan nevytvořil originální svět, by byla lež. Přinejmenším alespoň experimentální propojení steampunku, špionáže a dobrodružného románu originální je – cíl hlavních hrdinů (objevení nemožného) už ale tolik ne.

Vzhledem k tloušťce knihy si čtenář může sestavit obrázek, jak složitý a rozmáchlý příběh autor plánuje. Hned na první stránce ale chudáka čtenáře hodí do děje a neobtěžuje se se žádným seznamovacím úvodem. To je velmi na škodu, neboť díky počtu postav a měnících se dějových linek příběh do půlky knihy působí místy hodně nepřehledně a některé pasáže čtenář musí číst dvakrát, aby si ujasnil, zda si informace pamatuje dobře. V závěru knihy potom Ryan působí jako by mu došla šťáva a snaží se vše dorovnat souboji.

Velké plus dostává Ryan za to, že většinu postav se mu daří držet v šedé zóně. Žádná z nich není výhradně pouze bílá nebo černá, a některá jejich rozhodnutí jsou překvapivá a nečekaná, stejně jako zvraty v příběhu (který od začátku není jenom o výpravě za bájným zvířetem, ale o historii a úkolech postav samotných). Draggové jsou samozřejmě součástí tohoto světa, ale ze začátku nejsou to hlavní – připomínají spíše takovou třešničku na dortu. Jistě, stále se zmiňuje jejich krev a jaké má účinky; a při reálném popisu, jak se krev z draggů získává, se každému milovníku zvířat buď udělá špatně, nebo jim imaginárních stvoření bude líto.

Oheň probuzení rozhodně není lehké čtení, ale neobsahuje stále dokola omílaná témata a stereotypní postavy. Částečně industrializovaný svět, v němž se lidé spoléhají na záchranu díky krvi magického zvířete – to se v mnoha knihách nevyskytuje. Na škodu je ona zmíněná nepřehlednost a nevysvětlení některých věcí, když autor čtenáře hodí rovnou do děje, ale třeba se vysvětlení dočkáme v druhém díle.

Není divu, že Oheň probuzení patřil mezi očekávaná díla, ale jestli opravdu je knihou roku, to záleží na čtenářích.

 

Anthony Ryan: Oheň probuzení
Přeložil: Milan Žáček
Vydal: Host, 2018
Počet stran: 656
Cena: 429 korun

PRVŇÁCI 11: rozhovor s Michalem Březinou

5. Listopad 2018 - 13:16

Nejdřív nám zkus přiblížit, kdo je vlastně Michal Březina?

Jsem jen náhodný kolemjdoucí odkudsi ze Západních Čech, jemuž se do rukou dostal deník jistého muže z budoucnosti. Jeho fantastické záznamy jsem zpracoval do knihy, která vyšla jako prvotina Měsíční deník (recenzi najdete ZDE). Jelikož sám jsem byl z objevených informací docela vedle, podařilo se mi celý text obohatit skvělými ilustracemi komiksáka Adama „Butche“ Kubíka. Měsíční deník ihned vyvolal poprask v odborných kruzích, jelikož poukazuje na několik nečekaných skutečností. 1. Potvrdilo se, že budoucnost za nějakých 63 let nebude veselá. 2. Někdejší britský literát H. G. Wells měl v mnohém pravdu. Proto navíc koluje hypotéza, že Měsíční deník bude nejprodávanější knihou roku 2081.

Měsíční deník pojednává mimo jiné o cestování v čase. Jaký je tvůj vztah k tomuto fenoménu? Nezkoušel tě někdo z budoucnosti kontaktovat, nebo třeba spáchat na tebe atentát jakožto na budoucího bestseleristu?

Teď fakt nebudu kecat, ale dost často se mi stává, že v čase cestuju – vysvětlím následovně. V autě si pouštím Rádio Beat a vždycky, když najedu na hrbol, příjem se na okamžik přeruší a až pak zpětně slyším cca vteřinu již slyšeného. Jako u gramofonové desky, jenomže se jedná o přímý přenos z rádia, rozumíme si, ne? To je v podstatě návrat v čase, že jo? Jde sice o vteřiny, nicméně jsem si vědom, že za několik mnoho let ztratím postupně těmito návraty v čase třeba šest hodin. Silnice jsou u nás v opravdu zbědovaném stavu.

Jinak na mě nikdo atentáty normálně nepáchá, tady jsem v klidu. Vydáním Měsíčního deníku Marcela Šebesty stejně vznikla úplně nová realita a budoucnost je tím pádem nejasná.

Existuje nějaký konkrétní důvod, proč ses rozhodl sdělit lidem pravdu ohledně neradostné budoucnosti lidstva?

Vidina obrovského zisku se snahou založit vlastní náboženství opírající se o fakta ohledně Selenitů i časů budoucích? Stačí takhle?

Jaký je tvůj vztah k rohlíku, jednomu z hlavních pokrmů protagonistů Měsíčního deníku?

Velmi negativní. Za bolševika tvořil suchý rohlík hlavní složku jídelníčku mého i mých spolužáků. Cpala se jím i soudružka učitelka. I proto jsem byl udiven, že je tahle brzda v kurzu i za 63 let.

Mno dobrá, já vím, že legrace musí být i kdyby na chleba nebylo, ale teď vážně: jak tě vlastně reálně napadlo stvořit Měsíční deník? A proč má kniha formu deníkových zápisků namísto celistvého příběhu?

Jen tak. Sedl jsem si a zkusil, jak by vypadalo vyprávět příběh neotřelou formou, třeba právě formou deníku bodrého chlápka. Čili jsem se pokusil vytvořit autentickou postavu a vlastně i autentické dění – to je však příliš bizarní, takže deníková forma pak jen lehce podporuje tu veselou notu. Navíc jsem si ušetřil kvantum sáhodlouhých popisů, neboť do deníku si nikdo přece nezaznamenává popisy okolí, že?

Ostatně i přes kusé záznamy Marcela Šebesty ti to nakonec v jistém smyslu celistvý příběh dá. Deník zkrátka dokáže vtáhnout. Třeba podvědomě získáváš dojem, že čteš něco, co se doopravdy stalo. A to je na fikci bezva, no ne?

Měl si nějaké předchozí literární zkušenosti?

Báť. Potácel jsem se na vlnách regionálních periodik, psal různé recenze po internetech, vesměs metalovým kapelám, reporty z koncertů, povídky a také jsem si střihl space operu v románu. Ale to, i přes pozitivní odezvu mé babičky, nedopadlo nejlépe. Taková…, no, panická prvotina. Až budu v důchodu a ve vozejku mi dojde baterie, přepíšu ji do atraktivnější verze a snad to jednou konečně normálně vydám.

Jak dlouho jsi vlastně knihu psal? Respektive – zkus začínajícím autorům přiblížit tvůrčí proces od prvotního nápadu až po hotový rukopis a nabízení nakladatelstvím, prosím.

Chceš krátkou verzi, nebo dlouhou? Vidím, že tu dlouhou. Nejprve jsem napsal první deníkový záznam, jak je Marcel na základně a chystá se k odletu na Měsíc. Potom mi ta čtvrtstrana ležela několik let v šuplíku. Vrátil jsem se k tomu náhodou a přišlo mi to v tu chvíli jako zajímavé, především k vyzkoušení ichformy, kterou jsem dosud nepoužíval. Během asi roku se mi podařilo celé story dopsat a další rok jsem ji porůznu upravoval a opravoval. Nakonec jsem se odhodlal rukopis někam poslat. Nejprve do Brokilonu, kde mi Robert Pilch seriozně vysvětlil, že humorné věci nemá v plánu. Na radu kamaráda jsem tedy zkusil CPress od Albatros Media a. s. a tam mi text vzali hned. Zakrátko mi definitivně potvrdili vydání a za necelých 8 měsíců šla kniha na pulty.

Dobře se dívejte – za 63 let se téhle knihy prodá několik miliard

Kde se vzala inspirace pro hlavní postavu Marcela Šebesty?

Upřímně, sám nevím. Vím jen, že se mi nechtělo psát ideálního hrdinu, borce, co všechno ví a se vším si poradí. Marcel není ani fešák, ani profesor filozofie, ani Conan. Přesto mezi řádky vyčteš, že úplný debil to taky nebude. Dobrá, trochu frajeří a na druhé pohlíží s mírným despektem, ale kdo ne, že? Setkal jsem se s názory, že to jeho frajeření vadí, ale on nemachruje samoúčelně, on tím nastavuje zrcadlo čtenáři. Kdo se umí na svět a na sebe dívat s nadhledem, pochopí to raz dva. Ale ty se ptáš na inspiraci, viď? Možná se inspirací (přinejmenším vizuální) stal určitý mix někdejších postav ztvárněných Brucem Willisem, už se můžu jen domnívat, protože to prostě dnes nevím.

A když už jsme u té inspirace: byla tvorba knihy samotné něčím ovlivněna (a tím nenarážím jen na dílo G. H. Wellse, kterého ani nezkoušej nezmínit!).

To také nevím. Zkusil jsem dát do kupy něco ryze originálního, tam jsem se neměl čím inspirovat. Jestli se to povedlo a příběh je vskutku neotřelý, může posoudit jedině čtenář. No, ale vzhledem k tomu, že sleduješ příběh chlápka z Plzně, který například neumí žváknout jediné slovo anglicky a po Měsíci se promenáduje se skoro 200 let starou literární postavou, navíc Angličanem, snídá suchý rohlík, k obědu vývar z kanárků, nebo se potýká s bájnými Selenity, si snad na trochu neotřelosti přijdeš.

Plánuješ i nějakou knižní druhotinu?

Ano. Nedávno jsem dostal kladné vyjádření nakladatele k mému rukopisu, nicméně potřebuje, abych text trochu rozšířil, že prý leporela nedělá, takže mám teď napilno, aby to klaplo.

Práskni nám na sebe něco (všechno) o své významné funkci na portálu www.vanili.cz, naší konkurenci. Případně – jaký je tvůj osobní vztah k fantasy Planet? Přece jen, je fajn vědět, jak nás vidí konkurence.

Na vanilku píšu recenze k filmům i knihám, dělám rozverné rozhovory s osobnostmi ze světa fantastiky, sem tam článek na téma, k tomu nějakou grafiku, rozhoduju, co nezveřejníme, prostě klasická šéfredaktořina. Víc toho nestíhám.

A ne že teď budeš nafoukaný, ale na Fantasy Planet mě baví především tvé recenze. Považuju tě v rámci fantastiky za jednoho z nejlepších českých recenzentů.

Ovlivnilo jakýmkoliv způsobem vydání Měsíčního deníku tvůj život?

Rozhodně ano. Do té doby jsem ani nevěřil, že by někdo mé texty chtěl vydat. A od vydání jsem také díky tomu poznal spoustu nových a zajímavých lidí.

Čteš reakce (recenze, komentáře) k tvému dílu? Byl nějaký, který tě potěšil, naštval nebo přinutil k zamyšlení?

Recenze čtu, to je jasný. A samozřejmě vždy vedly k zamyšlení, k takovému důležitému, třeba k takovému, že jsem si dodatečně uvědomoval, co všechno bych tam měl napsat jinak

Díky za rozhovor!

PRVŇÁCI 11: Michal Březina – Měsíční deník

5. Listopad 2018 - 13:07

Chcete se podívat na Měsíc a zpátky, při tom si zacestovat časem a ožrat se s nefalšovaným anglickým gentlemanem? Není nic snazšího! Lístky na tuhle báječnou cestu plnou zážitků seženete u Michala Březiny – a mají formu knihy s všeříkajícím názvem Měsíční deník.

Milovat nebo nenávidět

A začneme rovnou slovem do pranice. Měsíční deník je poměrně specifickým dílem. Ačkoliv je to ve své podstatě čistokrevná sci-fi, už jen zpracování formou krátkých zápisků namísto konzistentního textu některé potenciální čtenáře odradí. Jiným zase nesedne Březinův spisovatelský styl prošpikovaný hovorovou češtinou, a kamenem úrazu může být i svérázný humor, který osciluje od puberťáckých výlevů přes prznění angličtiny až k sofistikovaným vtípkům a vkusnému situačnímu humoru. Troufnu si říct, že je to přesně prototyp knihy, která rozdělí čtenáře na dva nesmiřitelné tábory: jedni ji budou k smrti milovat, druzí jí budou v lepším případě pohrdat. Dobře, byli jste varováni.

Tahle kniha nemá ve svém názvu slovo deník jen tak pro nic za nic. Je totiž sepsána formou krátkých deníkových zápisků zaznamenaných hlavním hrdinou; každý zápis má své datum, aby měl čtenář představu v jakých časových rozestupech se jednotlivé události odehrávají. Vzhledem k ději je to vlastně ideální řešení, protože jednolitý text by obsahoval příliš mnoho hluchých míst a stránkově neúnosně nabobtnal. Takhle dostane čtenář pouze esenci nabitou akcí a událostmi. Ačkoliv se zpočátku tato zkratkovitost zdála spíše jako způsob, jak poněkud vidlácky obejít jemné finesy spisovatelského řemesla, v pokročilejší fázi knihy se ukazuje, že má svůj význam a je v tomto případě ospravedlnitelná.

A už v tom lítáme

Ačkoliv byste to třeba nečekali, Měsíční deník není jednoduchou akční hříčkou. Začátek příběhu o tom, kterak si Marcel Šebesta kdesi v nepříliš daleké budoucnosti sbalí svých pět švestek a odcestuje rozhrkanou vesmírnou kocábkou za prací v dolech na Měsíci, přísliby zrovna nepřekypuje. Jenže vše se velmi rychle zvrhne, a pak už to jde ráz na ráz: setkání s mimozemšťany, objev anglického gentlemana s báječným létajícím strojem, návrat na Zemi s překvápkem… Zkrátka, příběh tam je, a mnohem rafinovanější, než byste u podobně laděné knihy čekali. Jasně, žádné vedlejší příběhové linky, komplikace ani výrazné dějové zvraty (abychom byli fér – těch menších pár najdete) nečekejte, on i rozsah cca 170 stran moc prostoru vymýšlet si nedává.

Jednotlivé příhody jsou vždy vyprávěny z pohledu hlavního hrdiny; to jen pro úplnost, protože u deníkových záznamů by bylo vážně divné, kdyby tomu bylo jinak.

Navíc se Březina vyznává, byť trochu nesměle a parodicky, ze své lásky k dílu H. G. Wellse (o tom nám ale možná poví více v rozhovoru). Odkazy na tvorbu tohoto klasika světové sci-fi jsou rozesety téměř v celé knize. Teď se možná začínáte děsit, že pokud nemáte Wellse načteného, nemá cenu Měsíční deník ani otevírat, ale slovy klasika: „Nepropadejte panice!“. Knihu si užijete i bez toho; budete možná ochuzeni o několik narážek, ale i tak máte šanci si četbu vychutnat. Navíc si v mezičase můžete doplnit knihovničku a poté se k Měsíčnímu deníku vrátit ještě jednou.

Sranda musí bejt!

Je třeba ocenit, jak se autor vypořádal se skloubením literární klasiky a typicky če(cháčkov)ského stylu humoru. Hlavní hrdina Marcel Šebesta by klidně mohl být některým ze strejců mudrujícím nad pivním půllitrem s letáčkem SPD v zadní kapse kalhot. Namísto toho je to poctivý dříč z roku 2081, který nepodlehl celosvětové pandemii flákačství a lenosti, a práce mu nesmrdí. Taky byl v cizinecké legii, ale o Angličana tam bohužel nezavadil, což se ukáže jako hrubý nedostatek.

Už od prvních řádků příběhu je jasné, že celá kniha je psána s obrovskou nadsázkou, humorem, trochou cynismu s příměsí nezbytného chlapáctví a notnou dávkou buranství. Text má díky tomu osobitý ráz, a kromě toho toto ladění vypovídá mnohé o hlavním hrdinovi. Autor se přesně v ryze českém duchu trefuje do mnoha ožehavých témat, přičemž se nebojí ani občasných vulgarit a politicky nekorektních hlášek. Abychom ho trochu kopírovali: Marcel Šebesta se mnohdy chová jako ignorantské hovado, ale pokud nejste zapšklými intelektuály a přistoupíte na tuto autorovu hru, budete se bavit vskutku královsky.

Škála humoru je opravdu široká – od pubertálního „ten člověk mě trochu sr*l, tak sem mu jí prostě flákl“ přes vtípky jemného, neřku-li intelektuální ražení po situační komiku. Samostatnou kapitolu tvoří hrátky s jazykem (ale no tak!), protože jak již bylo řečeno, Marcel anglicky neumí ani žbleptnout a na cestě s mužem hovořícím lámanou češtinou prošpikovanou anglickými slovy tak dochází k mnoha lingvistickým nedorozuměním. Pravda, abyste si tyto legrácky užili, je třeba alespoň základní znalost angličtiny a trocha trpělivosti, protože některá slovíčka přepsaná do české transkripce jsou docela záludná, ale tento druh humoru velmi dobře zapadá do trendu nastoleného od úvodu knihy.

A ještě jednu věc bychom neměli opomenout. Michal Březina je nekorunovaným králem přirovnání. Velmi často narazíte v textu na nějaké to jako (ve smyslu tvářil se jako… nebo vypadal jako…). Autor sáhl do svého bezedného pytlíčku a sype z něj jedno přirovnání za druhým, přičemž se neopakuje a mnohdy příjemně překvapí svým ostrovtipem.

K duchu textu skvěle ladí i vnitřní barevné ilustrace Adama „Butche“ Kubíka, které působí trochu „šišatě“ přesně jako chování hlavního hrdiny.

Hop, a jsme u závěru, a to doslova a do písmene. Řeč totiž bude ještě o závěru knihy, Ten je oproti s nadsázkou a lehkostí pojatému zbytku textu trochu tužší a sušší. Autor se snažil zakončit příběh myšlenkami a pointou, což se podařilo, ale na úkor vyváženosti. To rozhodně nemá být výčitka, spíše jen konstatování a upozornění na výraznější změnu v charakteru textu.

Měsíční deník má být především zábavou, byť mnohdy odporující upjatým společenským normám. Ale rozhodně ne zábavou jednoduchou nebo bezmyšlenkovitou. Pod povrchem se totiž ukrývá vcelku soudržný a překvapivě propracovaný příběh inspirovaný navíc dílem jednoho z klasiků světové sci-fi. Vyznění textu je ryze české. Pár vtípků se vám zaryje do paměti a některá přirovnání si zaručeně osvojíte. Jde čistě o to, zda vám autorův styl humoru sedne.

Michal Březina. Měsíční deník

Vydalo: CPress, 2016

Obálka: Adam „Butch“ Kubík

Počet stran: 168

Cena: 199 Kč

PRVŇÁCI PODESÁTÉ: Rozhovor s Jarmilou Kadlecovou

2. Listopad 2018 - 13:49

Zkuste našim čtenářům nejdřív přiblížit, kdo je vlastně Jarmila Kadlecová?

Co bych o sobě asi tak měla říci? J Narodila jsem se počátkem dubna v roce 1962 v Klatovech, dětství jsem prožila ve Kdyni. Nynější moji tvorbu asi hodně ovlivnil tatínek, který mi jako malé povídal před spaním pohádky. Moje nejoblíbenější byla O silném Jurovi, tu mi vyprávěl nesčetněkrát a pokaždé jinak, všelijak ji vtipně upravoval, takže jsem se u ní vždy hodně bavila. Po ukončení základní školy jsem vystudovala Střední pedagogickou školu v Karlových Varech se zaměřením učitelka mateřské školy a jako učitelka mateřské školy jsem i pracovala. Po mateřské dovolené jsem deset let pracovala s manželem. Měli jsme zásilkovou službu, prodej vlny. Pak jsem se vrátila zpět ke školství. Poslední roky pracuji jako ředitelka v malé mateřské škole v Puclicích. Ta je unikátní tím, že byla zbudována na tvrzi.

A rovnou zostra přeskočíme ke dvojici vašich knižních prvotin: zkuste čtenářům přiblížit celý proces od první myšlenky až po nabídku nakladatelství.

Nevěřila jsem, že by moje psaní vedlo k něčemu víc, jen jsem se pokusila dát dohromady pohádku. Nejdříve to bylo jen pár vět, které jsem napsala, zhodnotila a odložila, protože jsem došla k závěru, že to nebude k ničemu. Nedalo mi to však, vrátila jsem se k nim a na jejich základě začala vznikat pohádka, která se postupně rozrůstala a měnila, až z ní nakonec vznikl fantasy příběh: Meč skřetího krále. Ten jsem pak nabídla nakladatelství jako „pohádkovou fantasy“.

Měla jste nějaké předchozí spisovatelské zkušenosti?

Spisovatelské zkušenosti jsem neměla žádné, přestože mě i dříve napadaly náměty na nejrůznější příběhy. Zkoušela jsem i některé z nich začít psát, ale nevěřila jsem, že bych byla schopná je dokončit, a tak jsem je pokaždé záhy odložila a nechala být. Až teprve v žánru fantasy jsem se našla.

Původně jste tedy chtěla psát pohádku – proč u toho nezůstalo? Jak vlastně došlo k tomu, že v první polovině prvního dílu se totálně změnil žánr a charakter příběhu?

Psala jsem pohádku, bavilo mě to, ale nebylo to tak úplně ono. Takže když se mi podařilo se při psaní víc uvolnit a překonat bloky, které jsem v sobě měla, najednou se pohádka začala měnit ve fantasy příběh, který mi víc vyhovoval; dával mi mnohem větší rozlet.

Byly příběhy vaše příběhy věnovány někomu konkrétnímu?

Příběhy jsem psala původně jen tak, sobě pro zábavu. Teprve až názory mých příbuzných mi daly odhodlání zkusit je vydat. K vydání prvního dílu jsem si vybrala nakladatelství Beletris. Poslala jsem jim hotový text a poměrně brzy na to mi přišla nabídka, že mají zájem vydat můj příběh pod jejich hlavičkou.  Nejdříve nadšení až euforie, že mají o moji knihu zájem, potom však následovalo veliké zklamání. S nakladatelstvím Beletris, přestože jsem jinak byla s jejich prací spokojená, byla velice špatná domluva, téměř žádná informovanost od nich, na všechno jsem dlouho čekala, až nakonec zkrachovalo a dál už raději nerozvádím. Druhý díl mi vydalo nakladatelství Klika, se kterým je úžasná spolupráce, svým přístupem mi pomohlo dostat se ze všech otřesů z předchozích zkušeností při vydání prvního dílu.

Ve druhé knize se objeví několik velmi zajímavých nápadů a originálních „potvor“, co mě vede k otázce ohledně inspirace? Bylo něco, co vás při psaní zásadně ovlivnilo; něco, co jste třeba do své knihy chtěla přenést z reálného života?

Jen jsem psala, co mi přišlo na mysl, a když jsem nevěděla jak dál, vzala jsem si na pomoc svoji představivost. Snažila jsem se nikoho nenapodobovat, využívat hlavně klasické pohádkové postavy nebo si vymýšlet svoje vlastní.

Jak moc vlastně čtete žánrovou literaturu – ptám se teď spíše na příběhy pro mladé než na pohádky jako takové?

Četla jsem ráda od doby, kdy jsem se naučila číst a to mi vydrželo až do současnosti. Četla jsem nejen pohádky, které mám dodnes ráda, ale bavily mě knihy od Julese Verna, od Karla Maye, Františka Flose, J.M.Trosky, potom se mi zalíbil scifi žánr, např. povídky od Asimova, našla jsem oblibu v humoristických románech, mezi nimiž u mne exceluje hlavně Saturnin od Jirotky, moje oblíbená kniha byla Poupata odkvétají v máji od Herberta E. Batese. Z hororů jsem četla knihu Drákula, Frankenstein. Četla jsem knihy od Charlese Dickense, poslední roky pak knihy od J.R.R. Tolkiena, J. K. Rowlingové, Stephenie Meyerové, Jane Austenové a mnoho dalších.

Jaké byly reakce na vaše knihy? Možná byla moje dospělácká optika použitá v recenzi při pohledu na ně příliš přísná…

Znám pouze reakce od nejbližších osob a sem tam i někoho známého, a tyto reakce jsou kladné; u některých až tak, že jsem si řekla, jestli si u mne jen nedělají oko J . Proto jsem hledala někoho nestranného, kdo by mi napsal, jak to po pravdě vidí on.

A co vaše literární plány do budoucna?

V současné době mám rozepsaný třetí díl knihy. Na psaní mi však chybí dostatek času. Při mojí práci mám velikou odpovědnost, k tomu spoustu papírování a samozřejmě se jí věnuji především. Psaní by mne při podmínkách, daných pro spisovatele u nás, neuživilo, v nejbližší době bych skončila zmrzlá pod mostem. Beru je proto jako koníček, který mě baví. Jsem ráda, když si najdu čas hodinku či dvě během týdně na psaní. Posledních pár měsíců sice nepíši vůbec, ale jakmile se vymotám ze všech tabulek a hodnocení a ostatního okolo školky, budu se snažit si najít čas na dopsání třetího dílu. Ale i na předchozí díly jsem neměla čas, napsala jsem je hlavně přes víkendy, a vznikly, takže časem možná bude i ten třetí.

PRVŇÁCI PODESÁTÉ: Jarmila Kadlecová – série Skřetí král

2. Listopad 2018 - 13:42

Jak již bylo řečeno v úvodu, je cyklus Skřetí král tvořen dvěma knihami: Mečem skřetího krále a Ztraceným amuletem. Obě knihy jsou však diametrálně odlišné, ať již co se týká zpracování nebo vyznění. Pojďme jako první nakouknout do Meče skřetího krále (dále pro šetření recenzentových prstů jen Meče).

Z pohádky do pohádky

Ačkoliv to není ideální úvodní věta, vězte, že Meč je velmi obtížné vystihnout. Po úvodním dvoustránkovém úvodu jste rovnou vrženi do zcela odlišného příběhu, který s tím původním příliš nesouvisí, a ze všeho nejvíc připomíná klasickou „starosvětskou“ pohádku. Bůhví, proč se Jarmila Kadlecová rozhodla začít takto nešťastně – předmluva díky dějovému skoku působí zmateně a příliš neláká k dalšímu čtení; kromě toho tento rychlý skok nepůsobí v rámci příběhu zrovna koncepčně.

Nejspíš budu trochu předbíhat, ale polovinu rozsahu prvního dílu tvoří právě ona pohádka. V té se dostáváme zcela mimo škatulku young adult, a obávám se, že náctiletí z tohoto typu vyprávění již odrostli a budou se s největší pravděpodobností nudit. Variace na klasický příběh o tom, kterak udatný mládenec splnil tři úkoly, aby získal svoji vyvolenou, a ještě se navíc stihnul vyhnout pomstě zlé čarodějnice, patří v rámci pohádek k naprosté klasice.

Na první pohled je vše v naprostém pořádku: pohádkový příběh respektuje žánrová pravidla prověřená časem, má potřebnou epiku, směr, a nechybí mu ani kus malebnosti. Kámen úrazu však tkví v tom, jakým stylem, nebo spíše stylistikou, je celý příběh napsán. Slovosled je často kostrbatý, mnoho vět zcela zbytečných a rozbíjejících dynamiku příběhu… Text navíc působí strašně suše, neživě; troufnu si říct, že ani mladší čtenáři si ho v této podobě nevychutnají.

Je zřejmé, že Kadlecová měla jasno v tom, CO přesně chtěla psát, ale už příliš netušila JAK se s tématem popasovat. Jako celek nepůsobí prvních sto stran Meče až tak zle, ale je v nich mnoho drobných zádrhelů a stylistických nedokonalostí, které výrazně kazí výsledný dojem. Na druhou stranu se pod nepříliš estetickou slupkou skrývá pohádka mající své kouzlo.

Kdepak jsme to skončili?

A pak zase hupky dupky k původnímu příběhu. V království se začínají ztrácet poddaní, a když zmizí králova dcera (naštěstí pouze jedna ze tří), rozhodne se její otec Edgar a jedna z jeho neunesených dcer, že ji zachrání. Na velkou výpravu do spárů nebezpečí se vydají překvapivě sami, pověřit hrdinného reka zřejmě není ve Vílím království v oblibě (nebo byli všichni vhodní hrdinové uneseni, kdo ví…). Vezmou to přes svět lidí, kde se k nim připojí mladý muž jménem Pavel – shodou okolností potomek skřetího krále – a trpaslík Balavín. Pavel je důležitým členem družiny, protože jako jediný dokáže ovládat magické předměty určené k použití výhradně skřetímu králi a osobám jeho krve, mezi které patří i vzácný a mocný amulet Tamulon. Tím je parta pohromadě a může vesele vyrazit za záchranou, a to hned dvojitou. Ztraceni jsou totiž i Pavlovi rodiče.

Fajn, tohle už zní mnohem více jako young adult, i když stále spíše převažuje ona „young“ složka. Příběh je plný svěžích nápadů, najednou je živý, plný humoru a stylisticky mnohem lépe zpracovaný. Postavy mají i trochu té hloubky, zkrátka v rámci žánru uspokojivé. Jenže na samém konci přejde celá parta opět do nového světa, a ve druhém díle, Ztraceném amuletu, vše začíná od nuly.

I druhá, mnohem lepší, část prvního dílu má však jednu výraznou slabinu: logiku! Postavy, které nikdy nebyly ve světě lidí, ví naprosto přesně (byť intuitivně) jak se obléknout, jak používat lidské věci, jak se chovat… Navíc se mnoho situací vyřeší tak nějak samo, zkratkovitě; autorka vede své hrdiny za ručičku a čtenář má pocit, že takhle snadné to přece sakra být nemůže.

Sumář první knihy tedy zní: násilně slepené dva různé kusy, každý zcela odlišný žánrově i zpracováním. Každý má v sobě několik pozitivních věcí, ale také mnoho nedokonalostí bijících do očí. A člověk si říká, jak strašně by Meči prospělo méně začátečnického spisovatelského nadšení a jeden trpělivý redaktor.

Mimochodem – pokud se chcete dozvědět, proč autorka přeskočila od pohádky k young adult, přečtěte si i prvňákovský rozhovor s Jarmilou Kadlecovou.

Druhý pokus

Abrakadabraka – a jsme ve druhé knize cyklu, Ztraceném amultetu. Po prvních pár stranách si uvědomíte jednu strašnou věc: první díl byl v kontextu celého příběhu víceméně zbytečný! Stačilo by zhruba deset – patnáct stránek navíc, a obsahově by byl výsledek úplně stejný. Historie postav nehraje téměř žádnou roli, a důvod, proč celou cestu absolvují, je uspokojivě shrnut v krátké počáteční rekapitulaci. Mimochodem, ona „pohádková“ část Meče v ní není zmíněna vůbec!

Co se týče pocitu z příběhu, budete žasnout. Jako by Ztracený amulet psal úplně jiný člověk. Děj má spád, je složen z mnoha drobnějších dobrodružných epizod, objevuje se slušné množství zajímavých postav a k tomu připočtěme také různé fantastické potvory a dobré nápady. Zhruba třetinu knihy vše funguje naprosto skvěle.

Jenže s přibývajícími stranami si uvědomíte, že je to celé vlastně z nouze ctnost. Že celý příběh je slepenec krátkých akčních scén, mezi které se dá libovolně vlepit jakákoliv další, stačí jen mít nápad. Že příběh nemá z dlouhodobého hlediska vlastně žádný větší cíl. A především že autorka se snaží každou z těchto krátkých epizodek rychle uzavřít, což vede k mnohdy velmi násilným a do očí bijícím řešením. Potřebujete písek? Hm… to je náhodička, zrovna ho mám v kapse. Jé, a v té druhé kopii ukradeného amuletu, sakryš, to je klika, že to svět neviděl. To zákonitě vede ke dvěma věcem: přestanete postavám držet palce, protože je předem úplně jasné, že přežijí všechny nástrahy, a že autorka nebude váhat použít jakýchkoliv triků, aby jim zachránila krky; a bude ve vás růst neodbytný pocit, že z vás Jarmila Kadlecová dělá blbce. Omlouvám se za možná příliš ostrá slova, ale vyústění některých situací bude logicky uvažující čtenáře doslova urážet.

A opět je tu naprosto schizofrenní situace, protože ani Ztracený amulet není v jádru špatný. Ukazuje, že autorka měla při psaní příběhu koncepci (respektive měla zápletku, začátek a konec), a hrdinové tak projdou několika body, které vývoj děje předpokládá (hledání pomocníků, smrtelné nebezpečí, souboj s finálním zlounem), ale mezitím jsou právě ony kritizované akční vycpávky plné nelogičností, které výsledný dojem kazí. A opět si neodpustím konstatování, že s trochu trpělivosti a pomocnou rukou někoho v řemesle zběhlejšího by se vše dalo hodit do mnohem slušivějšího kabátku.

Konec = svatba a žili šťastně až do smrti. Nic, co bychom nečekali. Ale hlavní záporák zbaběle utekl, což dává námět k zamyšlení, v jehož popředí stojí otázky ohledně dalšího dílu. A opět ony rozporuplné pocity. Pokud se podaří vymýtit některé nešvary, zejména návaznost a s tím spojené řešení některých situací, mohli bychom do třetice dostat dobrý, a troufnu si tvrdit, že i komerčně úspěšný, knižní titul pro mládež. Autorka má zajímavé nápady, které umí v rámci textu i „prodat“, ale ztroskotává na zcela základních věcech.

Jarmila Kadlecová: Meč skřetího krále (Skřetí král I.)

Vydal: Beletris, 2016

Počet stran: 200

Cena: 220 Kč

 

Jarmila Kadlecová: Ztracený amulet (Skřetí král II.)

Vydal: Klika, 2018

Počet stran: 256

Cena: 220 Kč

Sergej Lukjaněnko v Praze!

1. Listopad 2018 - 12:19

Známý ruský spisovatelů Sergej Lukjaněnko se objeví 6. listopadu do Prahy. V rámci festivalu Nový ruský film v Kině Dlabačov představí snímek Nanečisto, který vznikl podle jeho stejnojmenného románu a měl premiéru letos.

Během akce bude možné zakoupit a nechat si podepsat knihy Sergeje Lukjaněnka vydané v nakladatelstvích Argo a Triton. Po skončení besedy se pak uskuteční promítání.

Kromě Prahy se snímek (ale už bez autora) představí ještě v Jihlavě, Olomouci a Zlíně. Festival Nový ruský film začíná 5. a končí 11. listopadu.

 

Ocelový alchymista transmutuje pořádnou kvalitu

30. Říjen 2018 - 10:02

Dvojice sympatických hrdinů se vydává opět na cesty za Kamenem mudrců (o kterém naposled zjistili hrůzostrašnou pravdu), a do toho se poprvé setkávají s protivníky jejichž charakteristikou jsou jednotlivé lidské hříchy. Tihle Homunkulové jsou od prva počátku zajímaví, děsiví a správně tajemní, přesně jak by záporáci měli být. Do série tak přináší prvek „druhé strany“ a hra kočky s myší může v klidu odstartovat. A to se do toho zapojuje ještě Scar jakožto třetí hráč už v takhle poměrně komplikované hře, kde si každý jde svou ideologií tvrdě za svým.

Arakawa bravůrně zvládá i odkrývání komplexního světa, způsobů jak fungují autority, armáda, a hlavně se snaží prokázat, že pravdu má svým způsobem každý. Jsme teprve na počátku příběhu, a přitom stihne šokovat úmrtím, které vás svou nečekaností a surovostí dostane do kolen. Skutečně klobouk dolů, mnohdy se na významnou oběť čeká několik kapitol, ale tady máme již druhou během úvodních patnácti. A přitom nezapomíná ani na osobní motivy a rozepře mezi rodinou a přáteli. Zábavu střídá smutek, ten zase přebíjí akce a následně se strachy bojíte otočit další stránku. Nelze nic vytknout, vše šlape na maximum. Neskutečná práce.

Jak už jsem říkal minule, kresba je dost možná jediná věc, která by mohla čtenáře malinko odradit. Oválné obličeje, klasické panely, strohé a přímé linky… to vše rozhodně lahodí oku, jen si dovedu představit, že oproti experimentálnějším a divočejším kresbám (Naruto, Ghúl či Titáni) se může Ocelový alchymista v očích mnoha jevit jako „obyčejný“ titul. Tohle tvrzení je však daleko od pravdy.

Zdaleka to nejlepší, co u nás z japonských komiksů v současnosti vychází. Pár procent si člověk musí nechat na pozdější vyhrocenější části, ale vesměs jde o bezchybné čtení.

 

Hodnocení: 90%

 

Fullmetal Alchemist (Ocelový alchymista) 3 a 4

Autor: Hiromu Arakawa
Překlad: Anna Křivánková
Vydala: Crew, 2018
Počet stran: 188 + 192
Cena: 199 Kč + 199 Kč

Pevnost 11/2018: Nášup hororů a novinek

29. Říjen 2018 - 13:06

Literárně úrodný podzim

S blížícím se koncem roku je stále patrnější, že si nakladatelé schovávají to nejlepší nakonec. Nevěříte? V tom případě věřte, že vás listopadová Pevnost přesvědčí o opaku!

Zpříjemňujete-li si rádi dlouhé podzimní večery s hororově laděnou knížkou v ruce, pak byste neměli minout článek Jiřího Popiolka o Temném létě Dana Simmonse. Ujíždíte-li spíše na thrillerovém žánru s hororovými prvky, tak je právě vám určen nový počin Pavla Renčína Klub vrahů, o němž se rozepsal Wojta Běhounek. Wojta svůj text navíc doplnil rozhovorem s autorem tohoto románu, s nímž si mimo jiné pokecal i o tom jaké má plány do budoucna. A do třetice všeho hororového je tady zombie antologie s názvem Noc oživlých mrtvol pro ty, kteří mají rádi poněkud kousavější typ povídek.

Avšak ani jedinci neholdující hororům si přijdou na své. Jan Nohovec představí sci-fi Dvě místa na slunci od Becky Chambers, Michal Tesáček si vzal na starost Haruki Murakamiho a jeho nový román Komturova smrt, který vypadá více než zajímavě. Martin Fajkus se mezitím juknul na antologii Kniha mečů, do níž svými povídkami přispěla taková jména jako například Robin Hobb, Ken Liu, Garth Nix nebo George R. R. Martin. Monika Dvořáková se věnuje Dračímu strážci (první díl tetralogie Kroniky Deštné divočiny) z pera Robin Hobb. A Martin Bečvář se podíval na zoubek románům Krev teče vždycky červená (Hanina Veselá) a Bakly: Hledání smrti (Miroslav Žamboch).

Co nového v kině?

Vzhledem k obálce není těžké uhodnout, jaká filmová novinka je hlavním tématem listopadové Pevnosti. Ano, nejedná se o nic jiného než o Grindelwaldovy zločiny, druhý díl Fantastických zvířat. Rozsáhlý článek bezesporu zahřeje u srdce všechny milovníky Harryho Pottera, jelikož Kateřina Stupková poukazuje mimo jiné na spojitosti mezi Fantastickými zvířaty a sérií o mladém čarodějovi s jizvou na čele. Ovšem i ti, kteří na tomto tématu až tak neujíždí, nepřijdou zkrátka a může se stát, že po přečtení budou mít chuť na Fantastická zvířata i tak vyrazit.

V kinech se také pomalu rozbíhá promítání nového pokračování Halloweenu, v němž si hlavní roli opětovně střihne ostřílená Jamie Lee Curtis. Jakub Merc využil situace a rozepsal se o několika nejznámějších a nejzdařilejších slasherech (Texaský masakr motorovou pilou, Pátek třináctého, Halloween a nechybí ani drobná zmínka o Noční můře z Elm Street). Pro fanoušky hororu je tento článek povinností! A pro ty tímto žánrem nepolíbené může posloužit jako menší edukační pomůcka k rozšíření hororových obzorů.

Recenzní sekce si tento měsíc vzala na paškál Hell Fest: Park hrůzy, Yetiho: Ledové dobrodružství, Venoma a Záhadu Silver Lake.

Novinky z komiksového a herního světa

Opomenuta samozřejmě nezůstala ani sekce zaměřená na mangu a komiks. Michal Tesáček se rozepsal o těch nejlepších hororových mangách, které lze na našem trhu sehnat – Death Note, Útok titánů, Tokijský ghúl, Bleach, Ryby a Spirála.

Z komiksové tvorby stojí za zmínku dílo s názvem Kapsy složené z několika povídek Karla Čapka. Ideální volba pro mladistvé školou povinné, kteří se většinou jen z principu vyhýbají povinné školní četbě jako čert kříži. Dále jsou připraveny recenze na Jamese Bonda, Sandmana 3 a Baltimore 3.

Pařmeni a pařmenky se zase dozvědí, jak dopadl Marvel´s Spider-man a nová dobrodružství sexy archeoložky Lary Croft s názvem Shadow of the Tomb Radier. Herní nadšenci by si také neměli nechat ujít článek Tomáše Dostála o knize Blizzard, jež se věnuje největším herním peckám této společnosti a dovoluje čtenářům nahlédnout do jejího zákulisí.

Pokud však dáváte přednost stolním hrám, pak byste neměli minout recenzi Múzy a Panství hrůzy zasazené do světa Howarda P. Lovercrafta.

V listopadovém Pevnosti si na své patrně nejvíc přijdou fanoušci hororu, ani ostatní ovšem nebudou ochuzeni a ze široké palety článků si vyberou to, co je jim blízké. Nepochybuji o tom, že řada čtenářů si díky tomuto číslu obohatí své tohle-chci-přečíst/vidět/zahrát seznamy o více než jeden titul.

A abych nezapomněla! Ani tentokrát samozřejmě nechybí příloha. Tentokrát se jedná o komiks žluté rodiny ze Spriengfieldu Simpsoráma.

Fikce se prolíná s realitou, minulost

27. Říjen 2018 - 6:07

Věci, které se za jistých okolností mohou stát, se většinou i za jistých okolností stanou. Ne, tak to vám tady necituji proslulý Murphyho zákon, ale Alexandru Pavelkovou, jejíž Údolí lilií se letos dočkalo českého vydání v překladu samotné autorky. Po jedné z nejproslulejších slovenských spisovatelek sáhlo nakladatelství Argo a ponechalo knížce i původní geniální obálku Jany Maffet Šouflové, jejíž temně zelené ladění si opravdu s ničím nespletete.

 Zápletka je až neuvěřitelně jednoduchá – nepříjemné počasí zažene skupinu lidí do úkrytu ve staré chalupě kdesi v údolí Slatiny. Poněkud nesourodé společenství se však brzy sžije u šálku bylinkového čaje, ačkoliv od počátku ale tušíte, že je na nich něco zvláštního. Domácí paní Tina se nevyzná ve vlastní kuchyni a její druh Herald má sílu za dva, pes Elizej je až podezřele chytrý; a noví hosté, jejichž auto uvízlo pod padlým stromem a kteří si nebezpečným přechodem přes lávku nad rozbouřenou řekou zachránili holé životy, působí také velmi neuspořádaným dojmem. Realitní agentka Alžběta totiž vzala na prohlídku nemovitostí ve slatinském údolí i svou malou dcerku Nelu trpící cukrovkou. Bohatý klient Petr Párničan to snáší s bohorovným klidem, stejně jako útok vodního živlu i azyl u cizích lidí. Vyprávění příběhů, kterým si pak všichni krátí dlouhou chvíli, je nakonec stmelí – a nejen to.

Chaloupka je tak trochu pohádková, plná vůní a staré nostalgie, která všechny omotá svým kouzlem. Ženy z moderní doby si rychle zvyknou na suchý záchod a vodu tekoucí hlavně z okapu, Petr Párničan usne pod medvědí kůží, hladové žaludky zasytí vařená vajíčka nebo pekáč brambor, které se náhodou najdou ve spíži. Ale nakonec – co dělat, když venku zuří vodní živel? A to prosím pěkně v plné parádě. Déšť sílí, řeka se vylévá z břehů a bere s sebou vše, co jí stojí v cestě. V chalupě je ovšem dlouho sucho; nakonec se ale musí i naše osazenstvo před stoupající vodou ukrýt na půdě. Nikdo však nepanikaří, ať si voda hučí třeba po skalinách, vždyť na seně je dobře, a navíc je to vhodný čas na další příběh…

Z každého se nakonec vyklube dobrý vypravěč a ke slovu se dostane i pes Elizej. Před očima vám vyvstanou příběhy plné dobrodružství i poučení se schopností něčím zasáhnout, dostat se pod kůži a zůstat tam. A jsou také dokonalou přehlídkou autorčina stylu, ačkoliv se proměňují různé fantastické subžánry: od pohádky o pomstě, přes historickou fantasy z prostředí starých Benátek, elfí dobrodružství až po slovanské mýty. Podstata sdělení je konstantní, a tak možná mohou v mysli čtenáře trochu splývat. Jenže příběhy mají touhu žít a zauzlovat se…

Nakonec všichni protagonisté usnou, ačkoliv dole pod nimi si řeka razí nové koryto skrz chodbu, jenže jak přitekla, tak i odtekla, a ráno je všechno úplně jinak. Nebe je jako proměněné a s vodním proudem jakoby zmizelo všechno zlé – a nikdo už není tím, kým se na začátku zdál. Inu, jsou i záplavy, které přinesou víc užitku než škody. Brzy se objeví záchranáři a podivná společnost se zase rozpadá. Alžběta s dcerou i Párničan se vracejí zpátky do svého světa plného honby za úspěchem a penězi, Tina s Heroldem a Elizejem si zase jdou po svých. Něco si odnášejí s sebou všichni a jedinou stopou, že tu spolu pobyli, je první rozkvetlá lilie zlatolistá.

Alexandra Pavelková patří už od 90. let k neodmyslitelným stálicím fantastického nebe, je držitelkou řady slovenských i českých literárních ocenění vč. Ceny ASSFH za dlouhodobou činnost, a netřeba pochybovat, že její poslední kniha Údolí lilií je pravý majstrštyk. Na dekameronském principu se tu vyprávějí příběhy, které by mohly být ozdobou kdejaké reprezentativní antologie. Jenže by to nebylo ono, jenom takto pohromadě vzniká to pravé kouzlo, kterým se smyšlené příběhy mohou stát naší životní pravdou. Tak už se to holt stává příběhům, které si hrábnou do naší archetypální paměti. A nejde jim upřít ani určitý ekologický podtext, protože příroda je tu vždy na prvním místě, je to ona, kdo zatím vítězí, ačkoliv hamižnost a touha po moci doprovází lidský rod po staletí a ještě není dohráno. Jak tento velký příběh dovyprávíme, že už na nás.

 

Procentuální hodnocení: 90%

 

Alexandra Pavelková – Údolí lilií

Vydalo: Argo, 2018

Obálka: Jana Maffet Šouflová

Překlad: Alexandra Pavelková

Počet stran: 239

Cena:  298 Kč

 

BOoK con 2018 – pohodová akce v Dobříši startuje již 2.11.

26. Říjen 2018 - 11:46

 

A pro všechny, kteří neumíte číst obrázky, ještě raději i slovem:

KOMPLETNÍ PROGRAM ZDE

A na koho se můžete těšit? Tak například na Frantu Kotletu, Dana Černého, Karla Jerie, Václava Dorta, Jirku Hiemera a další zvučná jména české fantastiky.

Turnajová část programu obsahuje Dominion, Summoner Wars, BANG!, Splendor, Dixit, Quartino a mnoho dalších. A to hlavní, tahoun celých tří dnů, základ nerdství… Dračí Doupě! Dračí Hlídka! Fate! Prostě poctivá rpgéčka: my máme vypravěče, Vy si přijďte zahrát.

Že je toho málo?

Přidejte 3D tiskárny a merch z dílny WARBOSS! Nabídku Crew a Comics Centrum! Pro hladovce tousty! Pro nespavce povzbuzovače z kotlíků Čajovny Dobříš! Spousty lidí se stejnou úchylkou!

Že to nemůže být pravda? Důkaz místo slibů, tady a tady jsou videa z posledních dvou ročníků. A na Rozsekově kanále najdete záznamy z přednášek, které budeme i tento rok streamovat, stay tuned!

Je-li na vás Dobříš daleko, zkuste jinou knihovnu. Na opičácké logo BooK conu s jejich programy a nabídkou narazíte v knihovnách po celé republice: Český Krumlov, Sokolov, Třinec, Pardubice, Roztoky, Hradec Králové a Vozovna Praha.

 

Takže v kostce:

Kdy: 2.-4. 11. 2018

Kde: Městská knihovna Dobříš

Za kolik: 200,- pro jednotlivce

250,- pro celou rodinu

Událost na „bůčku“ zde.

Spaní? V knihovně!

Hleď, prázdnota: sbírka povídek, bez které se žádný milovník hororů neobejde

25. Říjen 2018 - 15:38

Měkká konstrukce se západem slunce

Dvadsaťpäť rokov skúšam mysľou ohnúť lyžičku. Stal sa z toho taký malý rituál. Každodenný. Možno verím, že mi prinesie šťastie. Avšak  dnešnej noci sa to zmenilo. Moja žena…ach, Bože! Musím zavolať Tomovi…

Po prečítaní budete šťastní, že nikoho s telepatickými či telekinetickými schopnosťami nepoznáte.

Oltář

Naši sa rozviedli, lebo matka pije. My so sestrou vždy držíme spolu a dnešnú plaváreň si poriadne užijeme. Je horúco a v bazéne sú všetci kámoši. Dúfam, že sa mama neopije. Sestra je krásna, všetci mi to hovoria a ja na ňu poočku dohliadam. No hlavne sa chcem okúpať. V tomto horku sa inak neschladím…

Dlho sa nič strašidelné nedeje. No stačí samotné vykreslenie atmosféry, charakterov a zostanete maximálne napätí. Od polovičky sa dej začne pomaly krútiť, točiť, vrtieť, sťa tajomný vír v preplnenom bazéne. Odteraz sa už bez obáv nikdy kúpať nepôjdete.

Zloděj koní

Volám sa Gabino a mám všetkého plné zuby. Práve kradnem pre Tlusťocha Teda kobylu menom Čierna vdova. Toto je posledná prácička. Končím! No najskôr treba nájsť koniec tejto cesty. Už pred hodinou ju mala križovať diaľnica. Kde doprdele je? A navyše neznámy bosý chlapec a ostatné strašné veci. Čo to malo znamenať? Máta ma veľmi zlý pocit…

Dej je miestami predvídateľný, no aj tak pocítite mrazenie. Tmavá noc, tajomné a nevysvetliteľné úkazy na ceste a šikmooký kupec. Nudiť sa nebudete.

Rakev

Dnes je pohreb starej mamy. Čakajú, že budem smutne prelievať slzy, no ja žiarim šťastím, že tá stará ježibaba to má za sebou. Konečne budem mať kľud. Všetky jej tajomstvá, naše tajomstvá, si vezme do hrobu. No predtým spoločne zhoria v kremačnej peci. Dúfam, že tie jej sily a taje prírody sa nakoniec neobrátia proti mne…

Príroda, prastaré rituály a energie, ktorých moc nepoznáme. Výborný námet na poviedku s úplne iným koncom, než čakáte.

Velkochov dětí

Už som unavena a zmierena zo smrťu. Praca je skončena a moja služba Radu Svetla naplnena. Vicej nespravim lebo On to nedovolil. Ke koncu som z teho všetkoho citila privelky požitek. Skantrila bych vacej decek, ak by bolo treba. Kolko by mi On prikazal. Nech sa ten zlý nedostane k moci. Pane, odpusti mi moje hrichy a primi moju ubitu dušu…

Čo ak jeden zamilovaný farár nechtiac pomôže silám zla zvíťaziť nad svetlom? Čo sa stane potom?

Amelia Dyer (1837 – 1896) žila, vraždila a bola popravená.

Surfer Girl

Môj tatko tragicky zomrel. Odvtedy sme boli s matkou sami, až kým neprišiel Steve. Volám sa Adolf, trpím tupozrakosťou a so svojimi stodvadsiatimi kilami sa cítim… mocný. Rád sedím doma, chytám hmyz a prepichujem ho špendlíkmi. Oveľa radšej lovím za domom. Veveričky a také podobné zvieratá. Rozrežem im bruchá a pozerám si vnútornosti. Je to sranda! Steve mi chce mamu ukradnúť. Musíme s ním ísť o Acapulca. To je vraj v Mexiku. A ja, musím niečo spraviť…

Adolf v Mexiku niečo so svojim životom konečne urobí, nebude v tom sám a vôbec to nebude pekné…

Matka

Ach, Julie bola taká nádherná a krehká! Od prvého okamihu som vedel, že je pre mňa stvorená. Milovali sme sa, vzali a začal náš obyčajný život. No Julie si nevedela nájsť prácu. Mojich priateľov neznášala a uzavrela sa do svojho vlastného sveta.

V deň, keď som našiel čierne sviece, tajomné znaky a videl ju medzi tým všetkým mi bolo jasné, že už je to pre mňa cudzia žena. Ale ono to začalo oveľa skôr, myslím. Potom sa nám narodilo dieťa a všetko sa malo zmeniť. Áno, aj sa zmenilo…

Aj takto hororovo sa občas končí láska na prvý pohľad.

Bezpečnostní poistka

Sme iní, zvláštna rodina. Môj svet, to je náš dom a ulica. Nechodím ani do školy, učia ma naši, preto nemám žiadnych priateľov. Ale máme divnú miestnosť v pivnici, do ktorej zatvárame mamu keď je to moc zlé. Ona to tak chcela. Aspoň je stále doma, viete? Tá izba je trezor s oceľovými dverami a poistkou, vďaka ktorej sa nedostane von. Moji rodičia ma nechtiac nútia byť dospelým, hoci mi je iba 13. Kto mi teraz povie, aké je správne rozhodnutie? Čo mám spraviť?

Malý chlapec a jeho posledné osudové rozhodnutie.

Mandala

Toto sú moje najhoršie prázdniny. Mala to byť super hra na policajtov a čím to skončilo? Sedím pripútaný policajnými želiezkami ku schodíkom a nemôžem sa ani pohnúť. Joe je debil. Vraj hneď prídem. Trčím tu už hodiny, smädný, hladný a slnko mi spálilo celú kožu. A otec? Prečo ma doprčíc nehľadá aspoň otec? Len more, tá odporne studená hlboká voda vie, kde ma nájde…

Dvaja chlapci a ich hry. Strach povedať, čo sa stalo, pretože je to zlé. Pretože niekto je už možno… Leto, pláž a zátoka, ktorú zalieva príliv a vysúša slnko za odlivu. Miesto, kam vždy vedú kroky všetkých aktérov. Tam sa ich príbehy zakaždým začínajú aj končia.

Hleď, prázdnota je zbierka, ktorá sa rodila dlhší čas. Fracassi je jeden z mála autorov, ktorí dokážu spojiť výnimočný talent s rozprávačským umením, poviedky ozdobia živou atmosférou a ešte naviac pribalia najľudskejšie a v podstate najobyčajnešie charaktery postáv s ktorými sa okamžite stotožníme. Svoje poviedky stavia na úplne všedných zápletkách, ktoré čitateľa napriek tomu držia v napätí a v očakávaní toho, čo všetko sa nakoniec totálne poserie (autorka sa ospravedlňuje citlivejším osobám za expresívny výraz, ktorý však najlepšie vystihuje podstatu veci.).

Pred Fracassiho plánmi nie je žiadna z postáv v bezpečí. Neberie ohľad na vek či pohlavie. Nerozlišuje dobrých a zlých. Najskôr nás nechá, aby sme si jeho hrdinov obľúbili, aby v zápätí vytasil nadprirodzené sily, či len obyčajnú ľudskú zlobu, hlúposť a zmenil osudy, dal im iný smer a rozmer. Má nesmierne bohatý jazyk. Prirovnania a opisy sú plné šťavy, ktorá nám preteká pomedzi prsty. A my si tie prsty lačne oblizujeme v snahe zachytiť každé jedno slovo a vychutnať si všetky detaily hrôzy, ktorú sme nemuseli prežiť na vlastnej koži.

Každé dielko v knihe je iné. Niektoré sú výnimočné, iné priemerné. Napriek tomu po dočítaní zistíte, že aj tá najslabšia vec vo vás zanechala rovnaké pocity úzkosti a desu, ako ten najlepší kúsok. Fracassi, ako skúsený režisér, vedie svojich hrdinov a spolu s nimi naviguje aj čitateľov presne tam, kam nás chce dostať. Do slepej uličky, do náručia hrôzy, z ktorého však dobrovoľne nebudeme chcieť odísť.

Názov:                  Hleď, prázdnota

Autor:                   Philip Fracassi

Vydal:                  Gnóm! v roku 2018

Preklad:                Jakub Němeček

Počet strán:          335

Cena:                       249 Kč

 

Navštivte letošní VIECC Vienna Comic Con!

22. Říjen 2018 - 6:01

VIECC Vienna Comic Con ve Vídni se nezadržitelně blíží, seznam hostů se neustále rozšiřuje. Slavní herci, komiksové legendy, cosplayeři i skvělý program slibují nejlepší víkend roku 2018. Comic Con proběhne od 17. do 18. listopadu.

Návštěva z Gondoru

Denethor II. byl 26. a zároveň posledním správcem Gondoru. Je otcem Boromíra a Faramíra, kteří musí chránit město Minas Tirith proti Sauronovým armádám. Díky této roli v trilogii Pána Prstenů, získal čtyřicetiletý John Noble, představitel Denethora II., srdce svých fanoušků a proslavil se v Hollywoodu. Herec z Austrálie si též zahrál roli excentrického vědce v televizním seriálu „Fringe“ („Hranice nemožného“) a později se objevil v seriálu „Elementary“ („Jak prosté“) a „Sleepy Hollow“ („Ospalá díra“). Kromě herectví se věnuje namlouvání počítačových her a kresleným seriálům.

Komiksová legenda Neal Adams a hvězda seriálu The Walking Dead zazáří na VIECC

Každý je zná: Batman, X-Men a Green Lantern. Všechny tato díla napsal člověk, který se stal legendou v komiksovém světě: Neal Adams. Stál u vzniku i Green Arrow a The Avengers. Postavy, které vytvořil, se ve filmovém a televizním průmyslu velmi dobře zabydlely. Jako organizátoři Reed Exhibitions jsme nadšeni, že bude další hvězdou na vídeňském Comic Conu. Fanoušci se s ním mohou vyfotit, získat autogram či osobní kresby.

Britský herec David Morrissey, známý jako Guvernér z populárního seriálu „The Walking Dead“, bude také s ostatními nemrtvými na VIECC Vienna Comic Conu. Padouch z populární série je v současné době k vidění jako velitel Aulus Plautus ve fantasy sérii „Britannia“. Svůj talent zúročil i jako režisér a scénárista – o své zážitky a historky se podělí na setkání Meet&Greet nebo při exkluzivní večeři. David Morrissey se objeví také na velké scéně, bude rozdávat autogramy a pochlubí se svými nejlepšími fotografickými výtvory.

„Všechno začalo Velkým třeskem“

Americký herec, stand-up komik a hudebně nadaný John Ross Bowie se stal známým díky roli Doktora Barry Kripkeho, vědce a génia s vadou řeči z amerického seriálu „The Big Bang Theory” („Teorie velkého třesku“). Do srdcí fanoušků se zapsal díky svému černému humoru a rýpavým žertům proti Sheldonovi.

Své všestranné herecké nadání předvedl v dalších seriálových a filmových rolích, například v seriálu „Speechless“ („Život beze slov“) či akční komedii „The Heat“ („Drsňačky“). Johnovou vášní je bavit diváky, a to nejen v televizi, ale zároveň pravidelně vystupuje na jevišti jako stand-up komik. Dokonce okusil i hudební průmysl, když působil jako frontman pop-punkové kapely „Egghead“.

Marvelův hvězdný autor na scéně

Donny Cates se zařadí mezi úspěšné a nadané autory komiksů na vídeňském Comic Conu.

Stojí za kreativními myšlenkami, jako jsou například: Thanos, Doktor Strange, Damnation, God Country, Buzzkill, The Ghost Fleet, The Payback’s „Interceptor“, Star Trek a Atomahawk. Komiksový autor momentálně vydává své nejnovější nápady v papírové podobě a možná něco prozradí i svým fanouškům na VIECC Vienna Comic Conu.

 

Rakouská premiéra pro profesionální cosplayery

Úsilí letošního týmu cosplayerů určitě nezůstane bez povšimnutí. Do Rakouska poprvé přijede britská cosplayerka a hráčka Tabitha Lyons alias Artyfakes. Cosplay je její vášní už od 12 let, kdy také svému otci pomáhala s rekvizitami pro Live Action Role Play (LARP). Dnes je ředitelkou jeho společnosti a vyrábí mimo jiné cosplay pro film, divadlo, televizi, zábavné parky a hry. Na VIECC Vienna Comic Conu se s fanoušky vyfotografuje a na svém workshopu se podělí o několik cenných tipů.

Cvičení dělá mistra – Premiéra Cosplay Contest Kids

V letošním roce poprvé proběhne samostatná Cosplay soutěž pro malé děti. Ať už to bude princezna, hasič nebo superhrdina – zapojit se může každý od 2 do 15 let a vyzkoušet si, jaké to je stát na velkém pódiu.

Informace, registrace a vstupenky jsou dostupné na www.viecc.com.

Usagi, spolehlivý králík

21. Říjen 2018 - 14:28

Crwi tak v tomto případě patří ohromné uznání – nasadila s Usagim tempo, které musí být pro její tým vyčerpávající. Naštěstí však dobře tuší, že hlad fanoušků po dalších králíkových příbězích je zkrátka neukojitelný, protože Stan Sakai nadále zůstává zárukou vysoké kvality a čtenářské zábavy.

Jak asi víte, tenhle králík není jako Bugs Bunny. Je to rónin, samuraj, jehož pán zemřel. Potuluje se feudálním Japonskem zhruba na začátku období Edo a zažívá jedno dobrodružství za druhým. Pravda, spoustu z nich nakonec uzavře ostří jeho katany, jaksepatří mistrně ovládané (jinak by těch dílů nemohlo být tolik, žejo). Ta už se napila krve mnoha padouchů, ať už plémě „lidského“ (všechny postavy v Usagiho komiksech jsou antropomorfní zvířátka), nebo mytologického. A i tentokráte dostane pořádně zabrat.

V knize s podtitulem „Dvě stě sošek Jizo“ dostáváme znovu spíše „fillery“, povídky nesouvisející s hlavní dějovou linií, ale v případě Usagiho to vlastně ani tolik nevadí. Hlavně, když jsou zajímavé tématem, zábavné zpracováním a dobře vypointované – což v drtivé většině případů bývají, to zas ano.

Krátkému příběhu Umělec nechybí líbezná poetika, Vražda v hostinci staví Usagiho do role spíše evropských hrdinů a la Hercule Poirot – jde totiž o čistokrevnou detektivku. V titulním příběhu Dvě stě sošek Jizo dostáváme klasické ingredience v podobě souboje s gangy, doplněné ale jaksepatří o japonskou mytologii a prostředky v podobě snů a věšteb. A aby toho nebylo málo, dostanete ještě kratší povídečky, ať už hororové laděné nebo takové, která ukazují, jak je ta věrnost rodu někdy až bláhově nesmyslná.

Už někdo někdy říkal, že je Stan Sakai záruka? Dokázat si takhle držet standard i po tolika příbězích, sešitech a knihách, to je mimořádné unikum.

Usagi 29: Dvě stě sošek Jizo

Scénář a kresba: Stan Sakai

Vydala: Crew, 2018

Počet stran: 208

Cena: 249 Kč

Moebiovy surreálie

19. Říjen 2018 - 5:07

Jean Henri Giraud, známý jako Moebius, u nás samozřejmě není neznámou, naopak. Coby ilustrátor prokázal svoje kvality nejčastěji při zhmotňování fantazií Alexandra Jodorowského (Incal, Andělské drápky, Šílená ze Sacre-Coeur), případně svých vlastních scénáristických vizí v kompletně autorských dílech (Arzach, Svět Edeny). Kniha Dlouhý zítřek a jiné příběhy nám pak ukazuje jeho génia a nespoutanou imaginaci na ploše kratších komiksových povídek. Přitom shrnuje velkou část Moebiovy komiksově-povídkové tvorby.

Dlouhý zítřek a jiné příběhy představuje čtveřici svazků/alb, svázaných do jednoho celku. Na jejich ploše je přitom poměrně zábavné sledovat, jak je s průběhem času Moebius výraznější a působivější co do vizuálního stylu, a ujetější, surreálnější a snad i příběhově prázdnější co do scénářů – jako by svoje nejlepší nápady vystřílel v dekádách dávno minulých. Zabrouzdává přitom také do vod fantasy či sci-fi.

Titulním a jedním z nejdelších příběhů je Dlouhý zítřek, sci-fi neo-noirovka, o které se dočtete, že sloužila jako inspirační zdroj pro vizuální podobu filmu Blade Runner – stejně tak dobře v ní ale uvidíte klidně i Pátý Element – Luc Besson Moebia bezesporu také četl. Určitě patří mezi nejlepší příběhy knihy, na Bílou noční můru ale rozhodně nemá – ta zaujme jak svým zpracováním a tvrdostí, tak i tématem, které nese.

Jestliže už jste měli co do činění s Moebiovou tvorbou, je vám nejspíše jasné, že je to četba spíše intelektuální a vyžadující zapojení mozkových šroubů než vyloženě odpočinková. Navrch pro plný prožitek je potřeba mít znalosti z (nejen) literární kultury, z prostředí frankofonního komiksu, kinematografie a podobně – zkrátka: Moebius vám nic nedá zadarmo. Někdy navíc jeho příběhy vedou „odnikud-nikam“, takže je náročnější se naladit na autorovu notu – mnohdy jako by s vlastním nápadem nedovedl pracovat až do úspěšného konce. Ve výsledku je tak pochopitelné, proč je Moebius legendou mezi ilustrátory, nikoliv mezi scénáristy. Přesto je zábavné sledovat jeho nápady, neotřelá vyústění a hlavně nemalou porci nadhledu a smyslu pro humor – nakonec, v několika příbězích najdete poměrně zdařilé parodie na jednotlivá žánrová klišé.

Co ale přímo potěší, jsou „bonusy“ – autorovy komentáře k jednotlivým albům a povídkám. Je potěšující mít k příběhům kontext, nebo naopak alespoň nějakou tu berličku vedoucí ke snazšímu uchopení a pochopení.

Tahle kniha je tak ve výsledku spíše pro fajnšmekry, fanoušky a ty, kteří si chtějí rozšiřovat vzdělání. Což rozhodně není bezvýznamné.

Dlouhý zítřek a jiné příběhy

Scénář a kresba: Moebius

Vydala: Crew, 2018

Počet stran: 220

Cena: 849 Kč

PR: Co na nás chystá nakladatelství Mytago?

18. Říjen 2018 - 4:52

SAMOSTATNÝ ROMÁN:

Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená

Anotace:

Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie?  Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?

Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé

stejná. Vždycky červená.

Vychází v říjnu.

Knihu se slevou a bonusy si můžete objednat v předprodeji: https://www.fantasyobchod.cz/krev-tece-vzdycky-cervena

Vazba: pevná Obálka: Martina Pilcerová Ilustrace: Kristina Haidingerová Mapy: Lukáš Bunny Králík Počet stran: 640 Web: www.haninavesela.cz

https://www.facebook.com/Hanina-Veselá-spisovatelka-a-fotografka-214474438976621/

 

 

FANTASY ZE SVĚTA LONE WOLF:

Joe Dever & John Grant: Stíny nad řádem Kai

Anotace:

Pouze národ Sommerlunďanů vzdoruje armádě temnoty a podmanění Magnamundu. V čele zoufalého odboje stojí řád Kai a jeho spojenci, čarodějové Bratrstva Křišťálové hvězdy. Vzpurný čaroděj Vonotar však zradí Bratrstvo a ze vzdoru spojí své síly s Temným pánem Zagarnou. Společně ničí vše, co se jim postaví do cesty, a rozpoutají nejzuřivější invazi, jaké byl kdy Sommerlund svědkem.

První díl epické série ze světa legendárních gamebooků o Lone Wolfovi – Osamělém vlkovi

Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná Překlad: Alena Švomová Obálka: Ondřej Hanzlík

Web LW wiki: http://magnamund.cz/wiki/

 

 

POSTAPO:

Felix A. Münter: The Rising – Bitva

Anotace:

Civilizace tak, jak ji známe, zmizela v hlubinách minulosti. Několik desetiletí po celosvětovém kolapsu získá skupinka přeživších datové paměti, které mohou lidstvu vrátit ztracenou naději. Dopraví je do záhadného Institutu 18, tím však jejich cesta nekončí. Data totiž mohou být klíčem k takřka neomezenému zdroji v pusté krajině nesmírně cenné elektrické energie.

Zdá se, že nový začátek je na dosah ruky. Objevy takové důležitosti ovšem zřídka zůstanou bez povšimnutí. Když se o datech dozví bezohledný generál Banner, zrodí se mu v hlavě zrůdný plán. Netrvá dlouho a obě strany se střetnou ve zničujícím boji.

Válka o budoucnost lidstva právě začíná!

Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná Překlad: Michal Smrkovský Obálka: Ignacio Bazán Lazanco

Více informací zde: http://www.mytago.cz/book_category/postapo/

 

 

GAMEBOOKY:

Joe Dever: Lone Wolf, Zajatci času

Jsi Lone Wolf – Osamělý vlk, poslední z mistrů řádu Kai. Obelstěn Temným pánem Gnaagem jsi byl uvržen Branou stínů do přízračného světa Daziarnu. Právě zde se nachází další dva Kameny vědění, které musíš najít, abys mohl obnovit řád Kai v jeho bývalé slávě.

Dokážeš splnit svůj úkol, nebo se staneš navždy vězněm prázdnoty cizího světa? Rozhodni o svém osudu v tomto vzrušujícím příběhu!

Dobrodružství Lone Wolfa představují unikátní interaktivní sérii, v níž se každý čtenář stává hrdinou a sám rozhoduje o průběhu napínavého příběhu. Každou epizodu lze hrát samostatně, nebo je lze zkombinovat a získat tak fantastický RPG epos.

Kniha obsahuje krom hlavního příběhu i bonusové dobrodružství.

Vychází v listopadu.

Vazba: brožovaná Obálka: Alberto Dal Lago Ilustrace: Richard Longmore Web: http://lonewolf.mytago.cz

https://www.facebook.com/gamebooklonewolf/

 

Christian Sussner,‎ Florian Sussner, Měsíční oheň

Anotace

O stvoření, které tě napadlo, vyprávějí anmarské legendy. Nazývají jej Služebník stínů. Dokud budeš živ, bude ti v patách.

Uvrhli na tebe temnou kletbu havrana. Jen ty sám ji můžeš zlomit…

Vydej se na cestu do nepoznaných a nebezpečných krajů. Probojuj se až k posvátnému orákulu v srdci pralesa. Služebník stínů, vlkodlaci a černé víly si už brousí zuby!

Překonej nejednu nástrahu a na konci své cesty staň tváří v tvář nejtemnějšímu čaroději, jakého Anmar kdy poznal!

Připravujeme.

 

Více informacích o našich knihách: www.mytago.cz

https://www.facebook.com/mytago.cz/