Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 4 hodiny 8 min

Ocelový Alchymista dorazil do Čech!

19. Duben 2018 - 22:29

Nějakou dobu to trvalo, ale dočkali jsme se. Fullmetal Alchemist je do dnešních dnů považován za jednu z těch nejlepších mang, alespoň pokud se bavíme o šónenovském žánru. A po přečtení několika prvních kapitol vám ihned dojde, proč tomu tak je. Ocelový alchymista totiž kloubí všechna možná klišé, ale dělá to přesně v těch mezích, kdy vám to nevadí a hlavně zaujímá svým poměrně dospěláckým přístupem k příběhu. Ne, že by to bylo extra chytré (Zápisník smrti je přeci jen líp vystavěn) ale oproti všem Narutům z této série cítíte, že autorka Hiromu Arakawa má vše naprosto přesně promyšlené a neplýtvá žádným místem, postavou či dokonce scénou. Jako celek jde o fantasticky vyvážený titul.

Dva bratři, kteří svou vlastní naivitou a hloupostí přijdou o části svých těl, se vydávají na cestu za nalezením kamene mudrců a už při jejich prvních krůčcích pochopíte, že tahle cesta bude emotivní, náročnou a velmi zábavnou jízdou. Vztah mezi dvěma hrdiny funguje na jedničku a těch několik málo střípků z minulosti jen podtrhuje bromance, která čiší z každého dalšího rozhovoru a interakce. Okolní postavy jsou klasické archetypy, ovšem snadno rozpoznatelné jak vizuálně, tak svou charakteristikou. Každý jednotlivec je podstatný pro posun v příběhu a během dvou svazků se seznámíte hned s několika, kteří se vám stihnou zarýt do paměti. Co víc, jedna ze záporných postav se postará o slušný překvápko a především velmi silný, lidsky nepříjemný a šokující moment, na který budete myslet ještě nějakou dobu po přečtení. Honba za úspěchem je zkrátka nevyzpytatelná a nikdy nevíte, co se druhým honí v hlavě…

Ocelový alchymista je po všech stránkách správně namixovaným koktejlem, který má od všeho něco. Což platí i pro akci. Ta je velice zdařilá a transmutování nabízí hned několik pompézních okamžiků a originálních hektických scén. Autorka se nevyhnula ani humoru, který působí hrozně přirozeně a i když je v mnoha momentech zvýrazněn odlišnou kresbou, tak vůbec neshazuje poměrně ponurou atmosféru celé série. Jde o příběh, který už od začátku láká na veliké věci… a první dva svazky dokazují, že u toho budete chtít být.

Kresba může být snad jediným problémem, na který mohou někteří narazit. Osobně považuji rovné linky, minimum detailů v obličejích – ve vlasech či v okolí za nepřekážející problém, ovšem čtenáři, jenž jsou zvyklí na moderní série, by mohli krapet narazit. Platí však, že jde o velmi čistou kresbu, která je perfektně přehledná, opatrnější v dialozích a rozjuchanější v akčních pasážích. Nestane se, že by vás nějaký panel zmátl, popřípadě byste ztratili přehled o ději. Vše je pečlivě rozvržené a přesné… prostě paráda.

Pro fanoušky mangy naprostá povinnost. Pro nečtenáře pak zcela jistě dobrý startovní titul, kterým tuhle čím dál populárnější mánii okusit. Díky Crwi za sérii, která si české vydání skutečně zasloužila!

 

Hiromu Arakawa: Fullmetal Alchemist: Ocelový alchymista 1,2
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2017/2018
Počet stran: 188
Cena: 199 Kč

 

Hodnocení: 90%

Vhod a na správné adrese

15. Duben 2018 - 18:00

Vtipný a zasvěcený úvod Františky Vrbenské čtenáře navnadí na třináctku povídek, které jsou součástí žánrové antologie Ve špatný čas na špatném místě. Řeč tu teď bude hlavně o hororu, byť některé povídky na mě tak nepůsobily. Přesto se všichni autoři snažili opřít své příběhy o základní premisu, kterou obsahuje název antologie. Je to jakýsi úhelný kámen hororové zápletky: hrdina se obvykle vyskytne ve špatný čas na špatném místě a doplatí na to. Jenže kdyby polonahá dívka v noční košili nikdy nesešla do temného sklepa, nemělo by zlo tam ukryté žádnou šanci. A my zase příležitost pořádně si zabát. V případě antologie tu příležitost máte, a to hned třináctkrát po sobě. Ona premisa navíc funguje jako motto, které se snaží autoři i sami využít (mnohdy doslovně) ve svých povídkách, a tak antologie působí velmi kompaktním dojmem a dodává jí to šmrnc.

 

Temná vášeň, zrada, otrávené zřídlo

Nejprve se zastavím u dvou autorek, protože mají přednost (rozuměj „v každé situaci jsou první na řadě, zejména v případě ohrožení“). Kristina Haidingerová se ve své Služebnici vrací do světa Violetů, který už vykreslila v samostatném románě Ti nepohřbení, a odvážně rozvíjí zvrácený vztah lesbického trojúhelníku – nelítostné Maríny, chladné Brigity a jejich nejnovější oběti Miije. Čirá hrůza z toho, že by z nevinné dívky byla stejná zrůda, jakou představují její únosci, nebo doživotně jejich bezmocnou loutkou, graduje ve chvíli, kdy má podobný osud jako Miiju potkat i další děvče a dokonce i dítě. Nejtěžší je však odolat vlastnímu chtíči a drogovému opojení, a tak se útěk na svobodu jeví téměř neuskutečnitelným.

Tělesné svody hrají roli i v povídce druhé autorky. Hanina Veselá přichází s typickou lovecraftovskou náladou, která panuje na starém hrádku, známém jako Oběšencův vršek. Tam přebývá hlavní hrdina Reiner a očarován náklonností tajemné turistky Constanze, vypráví málo uvěřitelný příběh o ráji pro válečné veterány. Jenže pod závojem dámy není vždy jen hezká a trpělivě naslouchající tvář – a dál si to domyslíte sami. Troufám si tvrdit, že tato povídka sbírce vévodí hned vedle díla, které třináctku uzavírá, ale o tom až později.

Možná to bude vypadat, že nějak nadbíhám editorům, ale opravdu mě velmi oslovila povídka Honzy Vojtíška o manželském páru, toužícím překonat smrtelnou nehodu synka, a to nejen atraktivním prostředním japonského venkova, ale i schopností navodit atmosféru plíživého zla, které jako mimoděk prosákne do běžného života (a tím mi trochu připomněl mistrovství Lairda Barrona). Zatímco Karel pracuje, jeho žena Stasi zahání nudu procházkami v přírodě, vrací se však stále víc Cizí ve vlastní kůži. Děsivé je někoho blízkého ztratit, ještě děsivější je stín, ukrytý hluboko v nás a živený slabostí a zbabělostí, když může nabýt své pravé podoby.

A ještě jednou Honza Vojtíšek, aby toho nebylo málo, tentokrát coby překladatel. Díky němu si totiž můžeme užít typický slovenský humor v povídce Minerální vody. Její autor Ivan Kučera není na hororové scéně žádným nováčkem, na jeho povídky jste už mohli narazit v řadě známých antologií i časopisech (66+6 hororů ve sto slovech, Zombie apokalypsa, Howard), vydal i vlastní sbírku povídek a dva e-booky. Své příběhy s oblibou umisťuje do slovenských lesů a ani tento není výjimkou. Obraz novinářky Margity, kterak kráčí v bílých teniskách vlhkým podrostem a hledá materiál pro reportáž, se vryje hluboko do paměti. Slavná minerálka Tintovka jí dodá nejen kuráž – však ji kdysi rozváželi po celém Československu – a co na tom, že obchodní název má po psychopatickém sériovém vrahovi? Jen ta továrna postavená přímo v lese mi nějak nešla na rozum, no ale tak se to v hororech stává. Jinak by to nebyly horory.

 

Pomsta, smůla a melodie ze záhrobí

Zajímavou postapo jednoaktovkou zaujme Roman Bílek v Záškubech všedního dne. Rozsahem malý text vůbec nebrání rozvinout plnohodnotnou zápletku o tom, že traumata ze školních let mohou mít opravdu škodlivé následky. A nejen pro žáky. Jednou totiž vyrostou a nikdy nevíte, kdy budou mít v hrsti zase oni vás, milí pedagogové! Mimochodem, ani Roman Bílek není žádný literární zelenáč a jeho jméno se skví v antologiích zaměřených na horor, jeho polem působnosti jsou však také komiksy a stripy.

Krutě spravedlivou pointou si přihrál body i Petr Boček v Páté oběti. Hlavním hrdinou je nesympatický vozíčkář Lojza, který si rád přihne a u otevřeného panelákového okna vychutnává dlouhého čouda. Jenže vše není tak černé a bílé, jak se zdá, pomsta bývá sladká, ale umí i zhořknout. Ač si v příběhu pochodují obživlé končetiny a řádí jako černá ruka – tedy vlastně noha – není nouze o několik humorných okamžiků. Mimoděk si člověk vzpomene na kultovní filmové Básníky, jak se pacient v nemocnici snaží dopídit, kde skončila jeho amputovaná noha. Někdy se totiž zdá, že chybějící končetinu stále cítíte a je pořád vaší součástí – no a končetina (nebo končetiny) to cítí podobně. Na takové pouto jsou pak všechny moderní kriminalistické metody krátké – přišijte vraždu někomu, kdo si tak nějak těžko zapomene v síni zablácené pohorky!

Ale odskočme od věcí prozaických k těm, které zůstávají někde mezi nebem a zemí. V rámci autentické zpovědi nepříliš úspěšné hudební skladatelky ze záhrobí zazní i Krátká polemika o poslání hudby. Miriam a Scarlett jsou sestry, ale jedna je talentovaná a komponování hudby jí jde téměř samo, těší se velké popularitě a žije v luxusu, druhá dře, chodí poctivě na konzervatoř, prosedí hodiny u piána a jen dýchavičně šlape své slavné sestře na paty. Jsou jako Mozart a Salieri. Obě se svým způsobem blíží hranici šílenství, ale jedna má tu smůlu, že si to vyžere za tu druhou. Řetězec událostí spustí zapomenuté pozvánky na jakýsi večírek a už se oběť ocitá na nesprávném místě a v nesprávný čas. Stačí malý omyl a fanatický fanoušek vezme osud obou skladatelek do svých rukou. Spojit protiklady však dokáže hudba, velká magie, schopná zachytit duši člověka a s pomocí tónů překlenout i smrt. Jen kdyby nehrála i ve chvíli, kdy rakev zajíždí do žářiště! Dominik Rover Fiala graduje své vyprávění až do absurdního finále, které se však (proti předchozímu vskutku povedenému obsahu) podobá laciným hororovým fraškám, nehty škrábou o dřevo, smuteční hosté křičí zděšením, ale už je příliš pozdě…

 

Ženě své pastelky nedávej, neb bídně dopadneš

Už zbývá jen poslední povídka, o které se chci zmínit. Sbírku uzavírá Žena s pastelkami známého spisovatele Svatopluka Doseděla. Získat tohoto autora do antologie byl jistě mistrovský editorský tah. Doseděl už několika knížkami dokázal, že temné příběhy psát umí, naposledy třeba v trojnovele Truhla ze Zálivu smrti. Tentokrát autor sáhl po jiné látce, nechal přízraky z Jarošova nad Nežárkou spát, a pustil se do líčení dramatu domácího násilí. O podobných tématech se recenzenti rádi vyjadřují, že do fantastiky nepatří (naposledy takový argument zazněl u antologie Žena s drakem, konkrétně nad povídkou Jak mizí víly, ve které šlo o sexuální zneužívání dcery vlastním otcem). Tady k tomu nakonec není daleko, když věčně opilý hrubián Tony nechá svými kumpány z hospody znásilnit vlastní čtrnáctiletou dceru. Doufá, že tak bude moci ještě lépe ovládat svou manželku, kterou pravidelně ztluče a obere i o poslední peníze. Ta si ze zoufalství začne přivydělávat kresbami magických obrázků, zahánějících nejrůznější neduhy, a střádat si na útěk. Kreslí obyčejnými pastelkami, ale účinek je neuvěřitelný, a tak Anna přemýšlí, že by svůj nově objevený talent použila i proti manželovi. Jenže Tony není žádný hlupák a všechny její skrýše odhalí… Z bezvýchodnosti její situace by jednomu vlasy vstaly hrůzou na hlavě, ale tenhle horor píše sám život. Povídka se však nakonec stává pravým opakem zastřešujícího motta antologie, protože paradoxně vylíčí příběh o tom, jak se ocitnout ve správnou chvíli na správném místě. Jihočeský masakr motorovou pilou se tentokrát nekoná. Jestli jste zklamaní, naprosto nevěrohodný optimistický konec vás dorazí úplně. Až taková traumata vyléčí jediný telefonát šéfredaktora časopisu Cosmopolitan, s radostí zrušíme Bílý kruh bezpečí a jemu podobné sociální služby. Do té doby bude spíš poptávka po této pomoci spíš stoupat. A počet povídek, které si vezmou příbuzná témata za inspirační zdroj, také. Přes všechny výhrady je tahle povídka pravou třešničkou na dortu celé sbírky.

 

Šklebící se bestie a vraždící školačky

Antologii chci pochválit i za další aspekty, které dokazují její promyšlenou koncepci. Jistě ne náhodou bylo vybráno číslo třináct, obecně považované za nešťastné. Povídky jsou vydané česky, ty slovenské jsou (sice k mé lítosti) přeložené, ale kvalitu překladu hodnotit nechci. Četlo se mi to dobře, takže děkuji překladatelům za tuto snahu přiblížit tvorbu slovenských autorů českým čtenářům, kteří jsou spíše později narození a nevyrostli v dvojjazyčné socialistické realitě. Běžným standardem se zpátky stávají ilustrace, a tak je najdeme i tady, sice černobílé, ale o to ke zvolenému žánru působivější. V závěru knihy si pak můžete přečíst medailonky všech tvůrců (tedy těch literárních i výtvarných), pokoušející se o určitou originalitu, toužící zaujmout a možná i trochu šokovat (třeba jeden z tvůrců je představen jako „šklebící se bestie DIUK“). Co bych asi antologii vytkla, je uvedení ilustrátorů pouze v zadní tiráži, takže se člověk neubrání zmatenému listování dopředu dozadu, aby si přiřadil jméno k obrázku. Pro mě příjemný objev představují Denisa a Daniela Ponomarevovy (pokud jsem si je správně odpočítala podle pořadí povídek). Nejvíc zásluhy si ale zřejmě připíše Miroslav Bula za totálně nevkusnou a zároveň totálně skvělou fotografii na obálce knihy. Sexy školačka v proklatě krátké kárované sukni a s myší maskou na obličeji si tu hraje na novodobou Salomé, když mačetou dekapituje hlavu mladého muže (zřejmě spolužáka, co jí chodil na sýr). Až uvidíte knížku s touto obálkou, tak už víte, že nemáte váhat a sáhnout po ní. I za útlým vzhledem se totiž můžou skrývat velké poklady.

 

Haidingerová K., Vojtíšek, H. (eds.): Ve špatný čas na špatném místě
Vydal: Netopejr, 2017
Obálka: Miroslav Bula
Počet stran: 270 stran
Cena: 149 Kč

 

Hodnocení: 80%

Pacific Rim: Povstání

13. Duben 2018 - 18:00

 

Skoro všechno. Předem musím poznamenat, že i přes obecnou nevoli vůči prvnímu dílu z roku 2013, za který sklidil Guillermo Del Toro spoustu kritiky, mě ten film bavil. Byl to správný bezhlavý, klišovitý blockbuster, který plnil svůj účel. Ovšem, stačil nám jen jednou a najdete jen málo lidí, co vám mohou upřímně říct, že se těšili na pokračování. Taky nebylo proč a výsledný snímek to jen potvrdil.

Je pravdou, že Čína, jakožto světová ekonomická velmoc, „roztahuje svá křídla“, či spíše se zakusuje do všech krajíců, které se jí naskytnou. Tamní firmy expandují do všech odvětví od plenek pro novorozeňata, přes elektrotechniku po protipěchotní miny, letadlové lodě, kosmické rakety a nukleární hlavice. Mají, řečeno metaforou, želízko v každém ohni na planetě. Jejich dlouhá osidla dosahují i do Hollywoodu, kde nás nejspíš v budoucnosti čeká duel Číny a Disneyho. Panda versus Mickey Mouse. Velká část komerčně úspěšných filmů z Číny se umisťuje vysoko v žebříčcích návštěvnosti, přičemž obvykle nepotřebují zahraniční kina a vystačí si samy. Pro to, aby jim to tak klapalo, mají skvělý trik, kdy na určitou dobu přestanou promítat cokoliv cizího a hrají jen vlastní produkci. A jüany se pak jen sypou. Ovšem jimi koprodukovaný Pacific Rim: Povstání je víc, než o co kdokoliv žádal, co si zasloužil a co čekal.

Možná je to spíš komedie, ale neúmyslná, stejně jako Scottův Covenant. Po jedničce, která kromě robotů měla i atmosféru, fajn obsazení a celkový dojem tak tohle je prázdné. Pod pozlacenou CGI obálkou velkofilmu se skrývá prázdnota. A nemůže za to jen absolutní absence opravdového scénáře.

Nejen, že je špatný, on tam skoro není, protože větší napětí, promyšlenější zvraty a lepší postavy vymyslí autor etikety na lahev piva, či sáček cereálií. Plus ten má i informační hodnotu. Zde je scénář takovým pláštěm pokrytým flitry, přehozeným přes prachbídnou kostru, aby zakryl její chyby, avšak to nelze.  Bohužel tu ani není ona příjemná a zážitek zpestřující hloupost minulého dílu.Charaktery postav jsou stejně ploché jako ranvej číslo jedna a podobně mizerní jsou i herci. Většina z nich má emoční rozpětí čajové lžičky či turbíny. Duo Eastwood Junior a John Boyega znovu dokazuje, že tam nemá, co dělat. Jednomu zcela očividně otevírá dveře příjmení a druhý je stejně mimo jako ve Star Wars. Jediní snesitelní jsou Gorman a Day. Bohužel u jednoho z nich vás čeká velmi šťavnaté odhalení, na něž budete jen nevěřícně civět, protože je opravdu nechutné. Nejsem úzkoprsý, ale to, co předvádí DeKnight s jedním z vědců, je zbytečné a lépe se to vyjímá v japonských animovaných filmech pro dospělé, nežli v PG-13 snímku. Zbytek postav je buď zoufale stereotypní (blond Ruska, mluvící s šíleným přízvukem, drsná holka z ulice, fajn asijský kamarád), plus herecké výkony či hraní  jsou v jejich případě absolutně neznámý pojem.

Vizuálně to samozřejmě vypadá skvěle. Tedy kvalitativně, designově úplně ne, ale to nezbývá, než aby to každý posoudil sám. Triky sice do pár let zestárnou a zoškliví, ale do té doby naplní kapsy investorů, takže není, co řešit. Díky tomu uvidíte velmi detailně, jak se tři kaiju spojí v jednoho (Voltron tiše závidí) obrovského. To je pro mne oslí můstek k dalšímu bodu. Bitvy. V prvním díle napínavé a zábavné bitky na život a na smrt, zde ploché a prázdné bušení. Za to může zde (ne)fungující pravidlo „čím větší, tím lepší“. Doplnil bych, že ztřeštěný se tam též hodí. Ty brikule, co tam provádí, jsou často opravdu k popukání, i když otázkou zůstává, zda to byl účel. Často se v té změti oceli, sutin a mimozemšťanů ztratíte. Je tam jeden, co má místo ruky jakéhosi křížence joja a důlního vrtáku, který vystřelí na nepřátele a následně ho navine zpět. To ve výsledku vypadá nejen pitoreskně, ale ani moc nefunguje ve filmu samotném. Další je kung fu robotka a jeden, co používá elektrický bič, tedy jedině pokud ho zrovna za druhý konec nedrží kaiju a nerozbíjí s nebohým robotem vše vůkol. Čím okázalejší destrukce, tím lepší, ne?

Na závěr je třeba vypíchnout nefungující komické vložky (až na jednu) a ubohou jednoduchost soubojů plecháčů a monster.

Ve výsledku tak dostáváme sequel, o který nikdo nežádal, který dost lidí nečekalo a který si nikdo z nás nezasloužil. Postrádá atmosféru, sympatické postavy, příběh a nápad. Je to jen plochý blockbuster bez duše, který je orientovaný na východ, a proto je správně multikulti. Nezbývá, než doufat, že jim to už stačilo, i když podle závěrečné scény to tak nevypadá. Je čas začít se bát co vyvrhne Trhlina příště!

 

Steven S. DeKnight: Pacifik Rim – Povstání
Žánry: Akční/ Sci-Fi/ Dobrodružný
USA, 2018
Stopáž: 111 min
Scénář: Emily Carmichael, Kira Snyder, Steven S. DeKnight aj.
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: Lorne Balfe
Hrají: John Boyega, Scott Eastwood, Cailee Spaeny, Tian Jing, Rinko Kikuči, Charlie Day, Burn Gorman, Adria Arjona aj.

Kingovo To stojí za to slyšet

11. Duben 2018 - 18:03

„Poď, čakáme ťa, všetci sa tu vznášame… „ Nohy máte prirastené k zemi. Keď sa konečne pohnete, stojí tu. Klaun. Ten smiešny chlapík s červeným ožranským nosom a šialeným úsmevom. Zo stiahnutého hrdla sa prederie už iba jediný výkrik…

Toľko na navodenie správnej atmosféry.

Nedávno opäť vyšiel kultový horor S. Kinga TO. Teraz sa vracia presne tak, ako neustále prichádzalo tajomné  neznáme TO aby terorizovalo Derry. Najnovšou verziou je audiokniha od spoločnosti OneHotBook a jej vydanie paniku určite nebudí. Skôr radosť a nadšenie. Takže ak chcete počuť najhoršie nočné mory, máte šancu.

Už niekoľko dní husto prší. Georg sa vybral von a v prúdoch vody pretekajúcej ulicami púšťa lodičku, ktorú mu spravil starší brat, Veľký Bill Danbrou. Chlapča v žltom pršiplášti sledovalo poskladaný kúsok novín, pokým sa mu neprihovoril klaun s červeným nosom, oranžovými bambuľami namiesto gombíkov a s farebnými balónikmi v ruke. Viac ho už živého nevideli.

Smrť dieťaťa odštartovala spleť udalostí, ktoré by sa nikdy nemuseli stať. Dala dokopy partiu siedmich detí a tie si začali hovoriť Smolaři. Koktavý Veľký Bill Danbrou – brat mŕtveho, židovský chlapec Staley Uris – znalec vtáctva, ukecaný Richard Tozier, tlstý Ben Hanscom – ktorý postaví, čo chcete, černoch Mike Hanlon, astmatický Edie Kaspbrak a tajná láska všetkých, jediné dievča v partii, Beverly Marshová.

Nikto z nich netušil prečo sa stretli, spriatelili a spoločne začali prenasledovať neznámeho vraha. Intuitívne vedeli, že mesto je v akomsi neporiadku a tajomné zlo sa najčastejšie zjavuje v podobe klauna Pennywise. Neuveriteľné bolo, že proti ohromnej démonickej sile dokázala zvíťaziť obyčajná teenegerská  predstavivosť spojená s priateľstvom a na dlhé roky ju zahnala preč. Mládežníci sa postupne z Derry vytratili. O 27 rokov už mal každý svoj vlastný všedný život. Boli navzájom vzdialení tisícky kilometrov a otrasné epizódy z detstva jednoducho vytesnili z mysle. Až kým jedného večera…

Nezazvonil každému z nich telefón a neozval sa z neho Mike Hanlon. TO je späť. Znovu vraždí a oni musia splniť sľub, či skôr tajnú prísahu, ktorú spečatili krvou. Zanechali svoje rodiny, priateľov, vrátili sa do rodného mesta a postupne si spomenuli na všetky spoločne prežíté hrôzy. Teraz však nemali niečo, čo mali pred rokmi. Svoju detskú nevinnosť a fantáziu. Dokážu TO znovu poraziť?

Skúsený režisér Hynek Pekárek vybral na dramatizáciu príbehu sedem skúsených hercov (Jan Vondráček, David Novotný, Jitka Ježková, Jan Zadražil, Michal Zelenka, Vasil Fridrich), Týchto sedem narátorov sa prevtelilo do svojich hrdinov v detskom i dospelom veku a nemenej zaujímavo sa zhostili aj hlasov ostatných postáv( vrátane hlasu TO), ktoré s hlavnými predstaviteľmi prichádzajú do kontaktu. Veľmi dôležitý je rozprávač v podaní Pavla Soukupa, ktorého hlas nás sprevádza celou knihou a stáva sa každým jedným z množstva aktérov. Ešte treba dodať, že jeho prednes je skutočne vynikajúci a latku pre svojich kolegov nasadil vysoko.

Autor, rovnako aj tvorcovia audioknihy, sa na román primárne nesústreďujú ako na horor. Deti totiž čelia šikane spolužiakov, týraniu, nezáujmu rodičov, či naopak, prílišnej starostlivosti osamotenej matky. Máme možnosť počuť a veľmi silno prežiť všetok strach z neznámeho zla, odcudzenia či neustálych bitiek. Oveľa lepšie takto pochopíme  detský vnútorný svet, ich vlastný život, myšlienky a túžby. Dej strháva aj spôsobom, ktorým si ústredné postavy uvedomujú samých seba, dokážu analyzovať svet dospelých a svoju úlohu v ňom. Deti často považujeme za hlúpe. Koľkokrát sme im už povedali, ty to nepochopíš, nerozumieš tomu? No oni chápu. Vedia vycítiť množstvo tragických prvkov v našom dospelom živote a porozumieť im.

To je presne to, čo dokázal Pekárek s hercami zdôrazniť a vďaka čomu román poslucháča strhne, a aj proti svojej vôli sa stane súčasťou deja. Ďalším plusom je to, že v ich podaní sú udalosti podané živo, napínavo a aj nudné časti plné opisov plynú hladko a poslucháčovi ani nenapadne niečo preskakovať, čo by sa ľahko mohlo stať pri písanom texte.

Atmosféru vynikajúco dokresľuje hudba, ktorá ale nevstupuje priamo do deja. Každého z hercov, ktorého postava sa nám chystá prerozprávať udalosti zo svojho pohľadu, uvádza osobitý hudobný motív. Melódie sú nevtieravé, rytmus pomalý, nenápadne stupňuje napätie, vás začína mraziť a podvedome preciťujete všetky obavy a beznádej.

Onehotbook nám priniesol príbeh o sile priateľstva, pute, trvajúcom celé desaťročia a o detskej predstavivosti. Rozprávanie o temných zákutiach ľudskej mysle, ale aj tajomnej mystickej sily, ktorá prišla odniekiaľ z černoty vesmíru. Možno si počas počúvania uvedomíte, že občas aj v dospelosti potrebujeme mať myseľ čistú sťa dieti, plnú fantázie a že nevysvetliteľné záhady sa niekedy proste dejú bez toho, či o to stojíme.

Keď mi prišla audiokniha TO, netušila som, čo ma čaká. Dramatizácia má totiž dĺžku vyše 50 hodín! Hoci vypočuť si ju celú trvalo naozaj dlho, neľutovala som ani jedinú takto strávenú minútu. Je jedna z najlepších a nie je to len vďaka predlohe. Podstatný podiel na tom majú práve režisér a herci, ktorí sa zhostili neľahkej úlohy, priblížiť ľuďom dej tak, aby aj omáčka, ktorej King navaril viac, než je zdravé pre tráviaci trakt čitateľov, pôsobila zaujímavo a nenudila. TO nie je čistý thriller. Je to fúzia a v nej sa zlievajú sociálne problémy, zaujímavé filozofické myšlienky (existujú dobrí a zlí priatelia? Najlepší priatelia? Čo je moc? Kto ju má nad kým, vyzerá moc nejako?) spolu s nadprirodzenom. Toto mystérium je zosobnením akéhosi nepozemského zla, usídleného v Derry a manipulujúceho so všetkými obyvateľmi. King však v tejto knihe dokázal udržať napätie len pokiaľ čitateľ alebo poslucháč nespozná výzor hlavného záporáka. Akonáhle je zhmotnený, môže prísť sklamanie. Toto a ešte zbytočne veľa filozofovania, je zjavná slabina románu. Slov je chvíľami toľko, že sa v nich samotný príbeh priam bezradne topí. Práve z tohto dôvodu je lepšia verzia v podobe audioknihy.

Takže…ako vyzerajú vaše nočné mory? Čoho sa bojíte? Hadov, pavúkov či vraha s motorovou pílou? A čo klauni? Každý z nás má svoje vlastné desy. Preto buďme radi, že TO, vzniklo iba vo fantázii Stephena Kinga a my môžeme stráviť príjemné chvíle počúvaním tejto skvelej klasiky.

 

Stephen King: To (audiokniha)
Vydal: OneHotBook, 2017
Délka: 51:40 h
Interpreti: David Novotný, Pavel Soukup, Jan Vondráček, Jitka Ježková, Michal Zelenka, Jan Zadražil, Vasil Fridrich
Cena: 897 Kč

S vtipem znovu do podzemí

9. Duben 2018 - 23:57

Recenzi na Vzhůru do podzemí si samozřejmě můžete na těchto stránkách najít také, ale nebylo by fér tam čtenáře rovnou poslat a jen popsat rozdíly. Tak tedy: bylo nebylo, v jedné malé krabičce se narodila čtveřice hrdinů. Každý dostal do vínku pár více či méně magických doplňků, a můžou vyrazit do temných hlubin země porubat nějaké ty příšery.

V té chvíli vstupují do hry hráči, jejichž prvním úkolem je určit, které že příšery to budou. Na stole leží kartička jednoho hrdiny a šest žetonů jeho vybavení. Některé mu přidává životy, jiné zabíjí vybrané obludy, prostě vše mu je k nějakému užitku. Dále je tu hromádka karet monster, ze které hráči postupně po jedné otáčejí a musejí rozhodnout, zda se s ní hrdina časem utká – a pak ji položí, aniž by ji viděli ostatní, do „podzemí“ – či nikoliv. Pokud nikoliv, tak se karta odloží stranou, ale musí se nevratně zatížit jedním žetonem vybavení. Teoreticky to tedy vypadá, ž s čím menším počtem nestvůr se hrdina musí střetnout, tím holejší bude mít řiť i jiné důležitější svalstvo, ale tak to není. Příšer je totiž mnohem víc než vybavení a hrdinovy šance na úspěch tak významně určuje i druhý aspekt hry: možnost hráčů pasovat.

Jeden každý se totiž může zříci vlivu na události a zůstat stranou. Ten poslední – někdy nejodvážnější, jindy nejhloupější nebo prostě ten, který nedával chvíli pozor – pak opravdu musí provést hrdinu podzemím a utkat se se všemi nestvůrami, které mu hráči dopřáli. Buď na ně má ve vybavení nějaký fígl, nebo nemá, a pak je zraněn. Jestliže nakonec vyjde hrdina z podzemí přeci jen po svých, obdrží jeho vůdce kartu vítězství, pokud je vynesen nohama napřed, je to karta prohry. Pak přijde na řadu další hrdina a vše se opakuje.

Pokud někdo obdrží druhou kartu vítězství, vyhrává celou hru, při druhé prohře vypadne – takže lze vyhrát i tak, že se všichni ostatní spoluhráči vlastní hrdinskou neschopností vyautují (ale podle našich zkušeností se na to nedá moc sázet).

 

Koho kousne Alík

Původní Vzhůru do podzemí nabízelo klasické postavy typu barbar, čaroděj, rytíř a zlodějka a bralo věc vážně, tak jak se na rizikové akce sluší. Doba se ale změnila a mladí dnes nemají úctu k ničemu, ani k hrdinským výpravám. V nové krabičce tak sice najdete nindžu a nekromanta, ale také barda a dokonce princeznu. Nedosti na tom, tam, kde má nindža jako výbavu katanu a šuriken a nekromant oživlé kosti a kápi hrůzy, ohání se bard parádním kloboukem a kouzelnou flétnou a princeznu doprovázejí dokonce chůva a princ Krasoň. Jasně, nekromant s sebou také může mít oživlou zombii, ale když temný černokněžník ovládá bezduchou mrtvolu, vypadá to mnohem lépe, než když spanilá princezna pobízí prutem bezduchého krasavce…

Ano, bylo by to k pláči, kdyby to nebylo tak k smíchu. A s humorem ještě nekončíme – vedle tradičních vážných nestvůr zde najdete i nestvůry zvláštní. Víla, měňavec či upíří hrabě – proč ne, ale oživlá truhla? Kostka slizu? Či dokonce Alík, který je tak pitomý, že místo aby pokousal hrdinu, zabije jiné monstrum?

Ano ano, žádná úcta k tradicím, ti mladí se chtějí jen bavit, a tvůrci jim to pohříchu umožňují, a ještě jim to usnadňují! Tam, kde my jsme si u původní verze museli vystačit s tužkou a papírem (a ti chudší dokonce jen s pamětí), když jsme neustále přepočítávali hrdinovy životy, tak tady má ta holota líná celou tabulku a na ní kámen ve tvaru dračího ocasu.

Je proto na vás, jestli berete výpravu do podzemí jako důstojnou událost, kde život a smrt od sebe dělí jen tenká hrana žetonu vybavení, nebo jestli ji vidíte jako srandaakci, kterou může risknout i rozmazlený princeznovský fracek.

Bezvadné jsou obě.

 

Masato Uesugi, Antoine Bauza: Vzhůru zpátky do podzemí
Vydal: Rexport s.r.o.
Počet hráčů: 2–4
Doporučený věk: 10+
Doba hry: 30 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 349 Kč

Prokletí vran a komiksového Zaklínače

7. Duben 2018 - 23:50

Je to vlastně docela škoda, protože jde o promarněnou šanci. Ve schopných rukou a se Sapkowského tvůrčím dohledem mohl komiks posloužit podobně jako u Kingovy Temné věže. Zalátat díry a vyplnit mezery, rozpracovat naznačené nápady a příběhy, jimiž zaklínačův svět oplývá jako žádný jiný, zařadit se vedle knižní ságy, zalichotit jí a obohatit. Namísto toho se Dark Horse vydal umetenou a rentabilnější cestou a rozhodl se zacílit nikoliv na čtenáře knih, ale na hráče. A to ještě na ty ne moc pozorné.

 

Návrat ke kořenům

Ve středu všeho stojí i tentokrát staří známí, zaklínači Geraltovi dělá společnost jeho adoptivní dcera Ciri, toho času na Stezce. Dobrotivá kněžka Maerlina, patronka ozdravných vod a majitelka největší sítě lázní v Redanii, povolala zaklínače s naléhavou prosbou o pomoc. Cosi prohnilého, co jak se zdá přetrvalo z doby románku krále Foltesta a jeho sestry princezny Addy, navštívilo lázně a posloužilo si kromě vína také nebohými hosty. Jak ale oba zaklínači, k nimž se cestou přidá i čarodějka Yennefer, zjistí, situace je mnohem komplikovanější a na světlo vyplouvají některé stíny minulosti, které měly raději zůstat pohřbené.

Hádáte správně, vracíme se na samý začátek, k vůbec první zaklínačské povídce a proslulému honu na pokousanou strigu. Z Maerliny se vyklube jedna z Addiných porodních asistentek, která milovala Ostrita, původce kletby, jímž Geralt kdysi zubatou princeznu nakrmil. Ježto má kněžka sama čarodějné nadání, zdědily ho po ní i Ostritovy děti, Elid a Elisa, které ví, kdo stál za předčasným skonem jejich tatínka. A i když to byl parchant jako vrata, po troše pomsty srdce vždycky pookřeje.

 

Ozvěny věcí minulých

Poměřovat Prokletí vran (nebo předchozí sešity) se Sapkowského dílem je nespravedlivé, ale bohužel nevyhnutelné. Příběh přímo staví na odkazech na starší látku, kterou si znovu prosvištíme prostřednictvím Geraltových flashbacků, a přidává do vzniklé směsi něco vlastních, mírně překombinovaných pletich a motivů.

Tobin se svou scénáristickou suitou pochopitelně nesahá polskému mistru slova ani k onucím, ale nutno říct, že samo zaklínačské putování a odbočky od centrální linie, v herním žargonu pouhé sub-questy, nejsou nijak rušivé a samy o sobě fungují dobře. Stejně jako dětství Ostritových sirotků snažících se přežít ve válkou zpustošené zemi všem a všemu navzdory, za každou cenu. Je velká škoda, že Tobin nesebral sebevědomí a nepostavil příběh na nich, na lidské stránce celé věci, ale to může být vina studia, které o hlubší látku, v níž by zaklínač byl pouhým pozorovatelem na druhé koleji, jednoduše nestálo.

 

Pro potěchu puberťákům

Komiksu nepodtrhává židli ani tak křečovitá snaha navázat na slávu nejprovařenějšího příběhu, k němuž se vrátil i první díl herní série, jako křečovité přejímání herních mechanismů jako je sbírání bylin nebo výroba petard spolu s naprostým nezvládnutím charakterů hlavních hrdinů. Výsledkem je podivně rozkolísané dílo, zavánějící tvůrčí nezralostí a nádechem fanfikce. O něco méně ustrašené ohledně ukazování skutečné temnoty Sapkowského světa, než byla adaptace Liščích dětí před ní, ale stále stejně povrchní.

V záměrném kříži je tentokrát náctiletý čtenář, který je krmen nekonečnými dávkami krotké erotiky s odhalenými ňadry, v příběhu nesloužící naprosto ničemu. Aby bylo příležitostí k tělesné nahotě dostatek, tráví všichni přítomní více než polovinu času koupáním, středověkému naturelu navzdory. Pokud ne v neuvěřitelně husté síti veřejných lázní, které po cestě díky průvodnímu dopisu kněžky Maerliny navštěvují, tedy alespoň v hostinci, nebo jezeře.

Nejčastějším cílem nudistické exhibice je Ciri, poněkud nepochopitelně, vzhledem k tomu, že scénáristé CD Project RED si v Divokém honu dali doslova nohu za krk, aby z ní udělali nikoliv jen další sexualizovanou karikaturu skutečné osoby, ale živoucí dívku. Poněkud schizofrenně také vyznívá, že Ciri jakožto charakter je na hulvátské narážky svého okolí velmi citlivá a dvakrát se nerozpakuje dát neomaleným křupanům při sebemenší zámince náležitě přes držku. Jen aby ji scénáristé vzápětí v další koupací scéně, čert ví pro čí potěchu, objektifikovali sami. Nabízí se otázka, komu vlastně takto postavený propagační materiál slouží, protože merče chtiví hard-core fanoušci to v žádném případě nejsou.

 

Ďábel v detailech

Kapitolou samou pro sebe jsou postavy, které s oblíbenými hrdiny Sapkowského knih i jejich herními variantami sdílí nanejvýš jména. Dialogy, které vychvaluje blurb na obálce, šustí banalitou, rádoby moudrými kydy a papírovými klišé jako pětimetrová pomlázka řítící se na holou prdel a postrádají jakoukoliv dynamiku. Aby ne, když charaktery jejich původců v podstatě neexistují.

Tobin se z nějakého důvodu rozhodl nebrat v potaz anebo rovnou ignorovat některé základní reálie Sapkowského světa i her, z nichž nejvíc bije do očí fakt, že Ciri, ač oficiálně paní světů, je zde prezentována jen jako opravdová zaklínačka. Navzdory tomu, že nikdy zaklínačkou nebyla, neprošla Zkouškou trav ani Změnami. Což znamená, že elixíry, jimiž se v komiksu před bojem neopomene posílit, by jí z útrob, jako každému normálnímu člověku, nadělaly sekanou.

 

Zaklínač okleštěný

Pokud lze něco skutečně pochválit, pak je to výkon kreslíře Piotra Kowalskiho, jehož práce s figurální kresbou je na špičkové úrovni, stejně jako stíny a coloring. Čekat invenční zacházení s panely je u tohoto druhu komiksu pitomost a žádné se ani nekoná.

Obrazy samotné bohužel na kvalitní látku nestačí. Pokud nepatříte mezi nadšence, kteří Sapkowského ságu louskají neustále dokola a pokaždé v ní objeví něco nového, ale přesto si chcete čekání na Netflixovský seriál něčím ukrátit, sáhněte raději po zaklínačce Lotě od Petry Neomillnerové. Ta je totiž přesně tím sebevědomým a svébytným rozšířením Sapkowského odkazu, jímž Tobinův komiks chce, ale nedokáže být.

 

Zaklínač 3: Prokletí vran
Scénář: Paul Tobin, Borys Pugacz-Muraszkiewicz, Karolina Stachyrová
Kresba: Piotr Kowalski
Vydalo: Crew, 2017
Počet stran: 128
Cena: 329 Kč

Ready Player One je splněný sen

6. Duben 2018 - 23:28

 

Málokterý režisér si vybudoval takové jméno jako Steven Spielberg a nemnoho knih si v posledních letech vysloužilo takovou pozornost jako Ready Player One, prvotina spisovatele Ernesta Clinea. Oba dva tvůrce spojuje jedna vlastnost, jsou to hračičkové. Avšak zatímco Spielberg popkulturu tvořil, Cline na ní vyrůstal. To dělá z jejich spolupráce a z konečného výsledku více než jen jednorázový blockbuster.

I přes úvodní obavy způsobené zapojením scénáristy Zaka Penna, či dojmem ze Spielbergova posledního fiaska, Obra dobra, se vše vydařilo.

Příběh dostal díky zkušené ruce hitmakera a skvělým hereckým výkonům úplně nový rozměr, v němž vyniknou i vedlejší role. Za zmínku stojí Tye Sherida, který udělal z Wadea opravdovou Alenku v Říši divů, Olivia Cooke, díky níž je Art3mis víc než jen odměna pro hrdinu, ale jeho „průvodce“ dějem, Ben Mendelsohn, je opět skvělým záporákem a brilantní duo Rylance-Pegg přetvořilo dějovou linku tvůrců OASIS v plnohodnotnou příběhovou odnož, která má, co nabídnout.

Stejně tak i celý příběh díky notným změnám oproti předloze působí daleko lépe a je poněkud výraznější. Samozřejmě je plný klišé, avšak to mu opravdu může vytýkat jedině Mirka Spáčilová, protože díky kombinaci šikovného režiséra a lásky k popkultuře, kterou sdílí oba hlavní tvůrci, to vše působí kouzelně a opravdu to celé vyvolává v divákovi ten krásný příjemný pocit dětinské radosti, byť celou dobu ví, jak to dopadne. Při některých referencích se nejde ubránit smíchu. Spojení chvílemi až ztřeštěné nálady 80´ a 90´ s budoucností, v níž je svět v krizi a rozkladu, kde každý, kdo může, utíká do hodně pokročilé virtuální reality, funguje dokonale, a tak jsou časté přechody mezi realitou a OASIS naprosto plynulé.

Samotná virtuální realita je po stránce efektů zvládnutá dokonale a je na ni radost pohledět, avšak stále si udržuje tu videoherní patinu, navíc divákovi umožní vidět, jak DeLorean z Návratu do budoucnosti projíždí bitevním polem, kde se rve Iron Giant s obřím tankem za zvuků We´re not gonna take it. Zároveň si zaslouží pochvalu, že Spielberg se spíš soustředil na ostatní než na sebe, čili víceméně jediná výrazná věc, na které se podílel a která se objevila ve filmu, je již zmíněný Návrat do budoucnosti. A tím to nekončí. Absolutně všude tam totiž číhají easter eggy. Od plakátů, přes postavy, po sebemenší detaily. A tak i s druhým shlédnutím (osobní zkušenost) objevujete stále nové.

Volbě hudby se nedá nic vytknout, a to i přesto, že je úplně jiná než ta knižní.

Nakonec snad zbývá si jen postesknout nad tím, že notoricky známý lakomec Disney nedovolil Spielbergovi použít ve filmu nic víc než jen pouhé zmínky týkající se Star Wars. Je to škoda, protože právě tahle série, byť není celá z 80´, byla velmi důležitou součástí knihy a měla i obrovský vliv na právě zmíněné období osmdesátých let.

Ready Player One je tedy opravdu povedený film, který by se dal nejlépe popsat jako pocta dobám minulým, která nezklame ani fanoušky knihy, ani diváky předlohy neznalé, a jen znovu dokazuje, že i když je Stevenu Spielbergovi 71 let, neztratil ani trochu toho, co jsme na jeho filmech milovali a nadále budeme.

 

Steven Spielberg: Ready Player One – Hra začíná
USA, 2018
Žánr: Akční/ Sci-Fi/ Dobrodružný
Stopáž: 140 min
Předloha: Ernest Cline (kniha)
Scénář: Zak Penn, Ernest Cline
Kamera: Janusz Kamiński
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Tye Sheridan, Olivia Cooke, Ben Mendelsohn, Mark Rylance, Simon Pegg, Lena Waithe, T.J. Miller, Philip Zhao, Win Morisaki, Hannah John-Kamen, Ralph Ineson, Susan Lynch, Clare Higgins aj.

Reverz: velká hra o (zdánlivě) nevýznamného muže

3. Duben 2018 - 19:21

Reverz, jak se společné dílo známého ruského bestseleristy Sergeje Lukjaněnka a v našich krajích relativně neznámého Alexandra Gromova jmenuje, je návratem do světa Pohraničí představeného v prvním dílu cyklu nazvaném Stráž. Nosná myšlenka celého univerza spočívá v tom, že každý pozemšťan dokáže otevřít portál do paralelního světa. Každý ovšem potřebuje k jeho otevření jiné stimuly či okolnosti, a když už se vše sejde jak má a otevření se povede, dokáže připravit bránu různé velikosti a především na různá místa všemožných paralelních světů. Většině lidí se otevření portálu během života nepodaří; o to vzácnější jsou ti, kteří to dokáží „na počkání“. Ano, tento princip vám nejspíš přijde povědomý, protože v mnohém připomíná populární českou sérii Agent JFK…

V prvním dílu série je také stručně nastíněna katastrofa, která potkala jeden z paralelních světů nazvaný Centrum, nejběžnější to cíl na Zemi otevřených portálů: neznámý vir, který velmi rychle rozkládá veškeré polymery (z pozemských materiálů tedy především plasty a také ropu!) změní technologicky vyspělý svět v zaostalou díru. A protože by se Centrum nerado dočkalo dalších podobných dárečků a zároveň se snaží zabránit šíření viru do dalších světů, střeží místa se známým výskytem portálů stráž složená z drsných chlapíků s ostře nabitými zbraněmi. To je trnem v oku zejména pašerákům, kteří skrz portály přenáší zboží běžné ve svém světě, s vidinou pohádkového bohatství.

 

Hledá se Max

Ne, nejedná se o druhý díl populárního animáku, jak nadpis napovídá. Max je totiž pozemšťan, který se ztratil pravděpodobně právě na Centru. Celá historka je ovšem mnohem zapeklitější. Tenhle chlapík totiž dlouho žil v paralelním světě, který ho díky svým specifickým vlastnostem postupně zbavoval paměti. A najednou – kde se vzal, tu se vzal, kontaktuje Maxe neznámý muž, který mu otevře portál na Centrum, a tvrdí, že je jeho dávný přítel ze Země. Těchhle vykuků se ale rychle po sobě vystřídá hned několik a všichni tvrdí skoro to samé. Max si díky tomu pomalu začíná uvědomovat, že asi bude z nějakého důvodu pro někoho důležitý. Jen si sakra vzpomenout proč!

Mezitím se v našem světě začíná formovat záchranná výprava. Na svědomí ji má malá pašerácká organizace, pro kterou Max pracoval, a pro kterou nově pracuje i Sergej. Ona zvláštní nabídka práce se totiž týkala průchodu mezi světy a pašování zboží, protože Sergej má slušné průvodcovské nadání, a takový talent by byla škoda promrhat v kanceláři. Jen při organizaci záchrany je zápal možná větší, než by člověk v tomto případě čekal, ale co by lidé pro svého oblíbeného kolegu a přítele neudělali.

Začíná přetahovaná o to, komu padne pohřešovaný Max do spárů. Málokdo však tuší, co je vlastně ve hře, a ti, kteří vědí, schovávají své trumfy pěkně v rukávu a nehodlají strhnout masky dříve, než bude nutné.

 

Uspokojivě typické

Pokud jste četli předchozí díl nebo některé z novějších Lukjaněnkových děl, máte přesnou představu, co v Reverzu očekávat. Ano, místy je cítit Gromovova spoluautorská ruka, ale to jsou spíše záblesky. Buďme však raději trochu konkrétnější.

Děj knihy stojí na velkém množství dialogů. Obsahuje samozřejmě i pár zdařilých akčních scén; ty však spíše dotvářejí atmosféru a fungují v rámci děje jako „stafáž“. Autorské duo se nikam nežene, vyprávění plyne zvolna (místy až rozvláčně) s důrazem kladeným na detaily. Celou knihou se táhnou všemožné vtípky, ironické narážky a úsměvné momenty stejně jako výrazné stopy ruské mentality většiny popsaných hrdinů. Velkou devízou je propracovanost a myšlenková dotaženost všech paralelních světů, takže čtenář netápe a velmi rychle pochopí nastavená pravidla a limity. Autoři dokázali propašovat do děje množství zajímavých nápadů i netradičních řešení vcelku všedně tvářících se situací.

A ještě jeden prvek, který knihu ozvláštňuje a vytahuje ze šedého průměru: postavy. Jsou bez výjimky velmi živě a barvitě popsané a mnoho z nich vám velmi rychle přiroste k srdci.

Bez ironie lze konstatovat, že (byť s Gromovovou spoluautorskou pomocí), Lukjaněnko se drží ve vyjetých kolejích, má svůj osobitý styl vyprávění a práce s příběhem a nikam se v rámci své tvorby v novějších knihách neposunuje. Na druhou stranu dokáže bez problémů držet poměrně vysoko nastavenou laťku kvality a umí servírovat čtenářům parádní zvraty a překvapení, takže se na konci dočkáte překvapivého rozuzlení. Člověk by řekl, že Reverz je v rámci Lukjaněnkovy tvorby „uspokojivě typický“. Tak, a teď si vyberte sami, zda je to pozitivní nebo ne.

Reverz je sázka na jistotu; možná až příliš. Přijměte pozvání na procházku po paralelních světech okořeněnou hledáním zmizelého muže, během které budou vašimi průvodci sympatické postavy s typicky ruskou mentalitou. I přes pomalejší tempo a velké množství dialogů nabízí kniha spoustu zábavy a typicky Lukjaněnkovský  rukopis s Gromovskými záblesky.

 

Sergej Lukjaněnko a Alexandr Gromov: Reverz (Pohraničí 2)
Vydal: Argo a Triton, 2018
Překlad: Iva Dvořáková
Obálka: Libux77
Počet stran: 400
Cena: 298 Kč

Cesta za králem trollů se rozhodně vyplatí

31. Březen 2018 - 23:14

 

Norský hloupý Honza, zde se jmenující Espen, omylem spálil dům, kde bydlel s otcem a dvěma bratry, Petrem a Pavlem. Jejich jedinou šancí, jak získat peníze na opravu, je najít ztracenou princeznu Kristin, kterou unesl Král trollů. Cestou potkají zlého prince Fredericka, jeho poskoky, roztodivné potvory z norských bájí, a nakonec i samotného trolla. Vcelku banální zápletka se však díky zručnosti Norů změnila v zatraceně dobrou pohádku, kterou většina ostatních národů bude vnímat jako fantasy.se však v rukou Norů změnila v zatraceně dobrou pohádku.

Ale hezky popořádku. Za filmem stojí koprodukce Norska a Česka, odkud si seveřani vypůjčili nemálo řemeslníků. Není tam práce, ve které by neměl prsty alespoň jeden Čech, od kostýmů po kameru. A to je i důvod proč to běží v našich kinech, za což můžeme být jedině vděční. Z norských filmů jsou nejznámější jejich depresivní dramata, která sbírají nesčetně cen, avšak tohle je úplně jiný soudek. Cesta za králem trollů je totiž dost drsná pohádka, velmi často koketující s žánrem fantasy. Výsledný mix je pro českého diváka exotický a docela unikátní zážitek. Tento pocit umocňuje i fakt, že v našich luzích a hájích si pod pojmem pohádka již téměř každý představí něco stylu Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, nebo cokoliv podobného (čest výjimkám jako Anděl páně). Přehnaně infantilní rutina, řemeslně nevyhýbající ze zajetých standardů, herecky mizerná až průměrná, bez jakékoliv větší výpravy a dělaná bez jakéhokoliv zápalu, jen aby zaplnila volné místo, vydělala nějaké ty zlaťáky a zvětšila popularitu nějaké již tak slavné osobnosti.

Tohle je naprostý opak. Jelikož celá báje, ze které film vychází, je pro Nory něco jako pro nás Hloupý Honza, říznutý svatým Václavem a Bivojem, je z něj cítit ta láska, národní hrdost a píle, co do něj vložili. Díky tomu je to tak norské, jak to jen jde. Zároveň je však vidět, že to přece jen není Hollywood a filmaři si nemohli dovolit rozpočet jako u Avatara, ale zároveň je z něj využit každý cent do posledního. Díky tomu máte slušnou jistotu, že většina věcí je dělána hezky postaru. Stejně tak seveřané využili naplno i naše řemeslníky a ti pod jejich taktovkou odvedli práci, jakou v českých pohádkách vidíte málokdy. Menší role si zde zahrálo i několik tuzemských krásek.

Výpravně je to totiž absolutně dokonalé. Vynikající obraz umožňuje si do sytosti užít velkolepé scenérie, které jsou doslova na každém kroku. Ať už je to některé z onoho příslovečného tisíce jezer, vysoký vodopád, šerá mlha líně se válející mezi korunami mocných smrků, horský štít sahající až nad mraky, nebo jen divoký les. Je to tak norské, přestože se nymfy prohánějí v Prachovských skalách a hrdinové putují lomem Amerika nebo křivoklátskými lesy. Barvy jsou samozřejmě krapet přepálené, takže tráva je zelenější a nebe modřejší, což ve výsledku prohlubuje atmosféru. K tomu připočtěte skvěle zvládnutou kameru a expozici a potřeba CGI je minimální. Díky tomu se schopnosti všech počítačových kouzelníků soustředily, kromě pár menších triků, na jedinou věc, krále trollů. Ten je opravdový fešák, jehož zvládnutí je bez problémů přirovnatelné k zámořské produkci. Navíc tvůrci chytře využívají tmy, světla a kamery tak, abychom ho většinou neviděli celého, což nedává prostor nedokonalostem, které by se mohly projevit, a triky jsou v případě mytického obra maximálně využité.

Příběh je čirou esencí Norska a norského folklóru, který zůstává pohádkou. Celé to není nijak objevné a nečekají vás nějaké nečekané dějové zvraty, ale to nevadí. Hlavní jsou tady totiž lidé, troll a další všemožná havěť, co celý děj utváří. U lidí není třeba čekat odklon od klasického schématu tří bratří, z nichž ti starší dva jsou drsní realisté jako jejich otec, zatímco nejmladší je snílek, trošku jouda, ale nakonec je všechny zachrání. Ale opět to neznamená, že by byly nudné. Naopak, Espen je neskutečný sympaťák, princezna Kristin je hezká, emancipovaná, ale jenom tak akorát, aby se z ní nestala nesnesitelná feministická divoženka, bráchové jsou sice realisté, ale i tak si je nejde po čase neoblíbit. Zato hlavnímu padouchovi, kterým není troll, ale princ Frederick, budete téměř okamžitě přát, aby ho král trollů zadupal do země. Do toho tam jsou klasické vedlejší postavy jako král, královna, otec Espena a princovi hloupí poskoci. Ale aby to bylo správně norské, objeví se tam i mnohé, pro nás nezvyklé, ale velmi zajímavé potvory, mezi něž naštěstí nepřihopsá ani retardovaný čert, který je malý, ale šikovný a vlastně i bezpohlavní, stejně jako jeho vodnický kumpán, či jakákoliv podobně idiotská karikatura.

Herci tu odvádějí solidní práci a většina z nich je více přirozená, než hraje, a navíc si to všichni očividně užívají.

Všechno to podtrhuje naprosto úžasná severská hudba, která ve spojení s krásnými scenériemi opravdu potěší, a obratně zakomponované Griegovo legendární In the Hall of Mountain King je už jen třešnička na dortu.

Celá atmosféra si drží pro naše kraje na pohádku poněkud nezvyklou notu. Ta nedělá z dětí blbečky a rozehrává dospělejší, víc fantasy, avšak stále pohádkovou náladu, které nejde nepropadnout, i když ti nejmenší by se v některých scénách mohli i trošku bát.

 

A výsledek?

Cesta za králem trollů je dobrodružná norská pohádka, která je v rámci žánru jednou z nejlepších za dlouhou dobu, za což vděčí hlavně oné odlišnosti od stereotypu, kterou jsme v posledních letech mohli vidět snad jen v Hvězdném prachu. Hrdinové jsou sympatičtí, výprava velkolepá, hudba skvělá, příběh příjemně jednoduchý, propriety povedené a byť to asi nezpůsobí nějakou velkou změnu, tak by na ní nemělo být zapomenuto, přinejmenším alespoň kvůli poměrně velké účasti českých tvůrců. Prostě parádní žánrovka, kterou rodičům unaveným stupiditami můžeme jen doporučit.

 

Mikkel Brænne Sandemose: Cesta za králem trollů
Norsko, 2017
Stopáž: 104 min
Žánr: Rodinný/ Fantasy/ Dobrodružný/ Pohádka
Scénář: Aleksander Kirkwood Brown, Espen Enger
Kamera: John Christian Rosenlund
Hudba: Ginge Anvik
Hrají: Vebjørn Enger, Synnøve Macody Lund, Mads Sjøgård Pettersen, Eili Harboe, Allan Hyde, Gisken Armand aj.

Přiznávám se, přiznáváááám!

29. Březen 2018 - 23:57

Možná se vám bude zdát, že tuhle recenzi beru pěkně hopem, ale: Přiznání iluminátů si buď zamilujete po prvních pár stranách a zhltnete ho za doprovodu hlasitého smíchu, nebo knihu naopak znechuceně odložíte a prohlásíte ji za zbytečnou nebo dokonce trapnou.

Nejspíš by bylo dobré přidat pro toto odvážné tvrzení vysvětlení a pár argumentů. Většina knihy je tvořena krátkými historkami popisujícími zákulisí iluminátské organizace a různé s tím spojené nekalé praktiky. Pokud však očekáváte, že se autor bude hrabat v mnohokráte přehrabané hromadě mezi lidmi populárních konspiračních teorií a snažit se vydestilovat aspoň slzu nových poznatků, jste vedle. Jan Pohunek si sice bere tuto problematiku na paškál, ale činí tak s humorem a ironií sobě vlastní. A právě proto může u čtenářů narazit: někteří berou tyto teorie příliš vážně, a nestrpí, aby si z nich kdokoliv dělal legraci, nebo, a to je pravděpodobnější varianta, jim prostě a jednoduše nesedne styl autorova humoru, který je poměrně specifický.

 

Já, Iluminát

Vraťme se nyní k tomu, co jsem již nakousl výše. Celá kniha je tvořena dvěma vzájemně prolínajícími se složkami. První z nich je příběh, ve kterém dva bratři (ve smyslu členové tajného spolku, nikoliv bratři pokrevní) hledají tajemného autora facebokové stránky vyzrazující mnohá neveřejná tajemství iluminátského řemesla. Tím kazí lidem zahaleným v kutnách jejich pracně budovanou a pracně utajovanou image. Jedinou vážnou chybou této části je, že zabírá zhruba pouhou čtvrtinu rozsahu celé knihy. Byť příběhu nechybí jistý půvab, jiskra, spisovatelský kumšt, a především zajímavé nápady, nemá příliš cenu se v něm pitvat – vše je pojato s obrovskou dávkou humoru a podřízeno záměru bavit čtenáře; hledat umělecké ambice či vyčítat chyby jako nepropracovanost čehokoliv je holý nesmysl.

Aby Přiznání Iluminátů bylo plnohodnotnou knihou namísto útlého sešitku, rozhodl se autor pro poměrně neortodoxní postup: knihu rozdělil do několika tematických kapitol, z nichž každá obsahuje jednu část výše zmíněného příběhu. Vše je doplněno krátkými příběhy – to je ona druhá složka. Ty samozřejmě úzce souvisí s propíraným tématem, a tak nakouknete do zákulisí iluminátského sdružení, seznámíte se s jeho organizací i velmistrem osobně, dozvíte se o spolupráci s dalšími tajnými spolky, zjistíte, co vše je třeba pečlivě před veřejností utajit (od manipulace voleb přes kontakt s mimozemšťany až po manipulaci s lidmi prostřednictvím chemtrails) a mnoho dalšího. Jan Pohunek má opravdu slušný přehled a široký záběr, takže náměty jsou příjemně různorodé.

Na tomto místě musím smeknout svůj pomyslný klobouk;  příběhy mají rozsah od několika řádek po maximálně tři strany, každý z nich však má vlastní, neopakující se vtipnou (a mnohdy nečekanou) pointu. Při takovém množství musí být jasné, že některé ze zkazek jsou vydařenější a některé holt o něco slabší, ale garantuji, že několik z nich vám zaručeně utkví nesmazatelně v paměti.

Mimochodem, celá kniha začíná licenčním ujednáním, takže si dejte pozor na informace o své osobě, svoji duši, hmotné statky, no zkrátka dobře si ho přečtěte, ať víte, k čemu se čtením této knihy vlastně zavazujete!

Přiznání Iluminátů patří do kategorie zdařilých literárních šíleností. Užijete si netradičního pohledu za kulisy tajné světovládné organizace, a především se skvěle pobavíte. Navíc jako bonus získáte slušný přehled v nejčastějších konspiračních teoriích!

 

Jan Pohunek: Přiznání Iluminátů
Vydaly: Straky na vrbě, 2018
Obálka: Michaela Hertlíková
Počet stran: 304
Cena: 195 korun

 

Assassin’s Creed 3: Dokázala se série v posledním díle vykoupit?

26. Březen 2018 - 23:28

Charlotta De La Cruzová se vrací jako hlavní hrdinka, stejně tak všichni přeživší… a společně se snaží přijít na kloub záhadě kolem jablka z Edenu a zároveň ustát projekt Fénix od znepřátelených templářů. Třetí díl se zdaleka nejvíc ze všech dosavadních obrací na fanoušky herní série a hrdinku posílá do známých lokací renezanční Itálie, kde sledujeme příběh dvou „přátel“ – rivalů, jejichž dějová linka pomalu rozplétá největší tajemství celého příběhu.

Dojde na známé tváře, několik herních odkazů a po Peru jistá náplast za využití dobových reálií. Tlak vyvíjen na historickou linku se vyplácí. Má to totiž spád, pár slušných zvratů a celkově jde zkrátka vycítit, že se série blíží k pomyslnému vyvrcholení. Proto se duo scénáristů Anthony Del Col a Conor McCreery snaží každou kapitolu obohatit sem tam slušně napsanou akcí, dialogy, které mají hlavu a patu a závěrem, jenž to solidně uzavírá.

Jde o finále, takže dojde i na oběti a uzavření několika linek. Postavy se sice za všechny tři díly nedokážou pořádně zaháčkovat, alespoň co se týče emocionálního pouta, ale přesto je zábava tyhle figurky sledovat na jejich cestách. Po všech stránkách jde o výrazné zlepšení oproti druhému dílu a v zábavnosti a „logice“ jde závěr srovnat s úvodním dílem. Ano, je to spotřební brak… ale čte se tentokrát velmi dobře.

Kresebně bohužel nejde o tak výrazné zlepšení jako u scénáře, ale Neil Edwards alespoň v akčních sekvencích používá větší pohyblivost a sterilita se dostavuje jen ve výjimečných případech. Postavy nemají příliš mnoho detailů, ale jsou jasně rozpoznatelné navzájem od sebe. Je to přehledné, čtivé a barevně velmi příjemné na pohled. Panely jsou v pečlivě navržených šablonách a fungují na jedničku. Více se využívá i stínování a práce s tuší, která dopomáhá některým kresbám k větší živelnosti. Přesto se nelze u čtení ubránit pocitu, že jde pouze o řemeslně dobře odvedenou práci, u které se však autor nesnažil docílit ničeho výraznějšího či zapamatovanějšího.

Skrz na skrz průměrné čtivo, které potěší herní fanoušky, ale ostříleným komiksákům nemá moc co nabídnout. Jako pomyslný závěrečný díl však funguje v rámci možností… takže žádný průšvih. Snad se budoucí, rozvětvující díly povedou o něco lépe.

 

Anthony Del Col, Conor McCreery: Assassin’s Creed 3: Návrat domů
Kresba: Neil Edwards
Vydala: Crew, 2017
Počet stran: 128
Cena: 329 Kč

 

Hodnocení: 50%