Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 25 min

Zveme vás na CreepyCon!

19. Červenec 2019 - 8:53

Milujete ten pocit, když se vám vlasy ježí hrůzou či vám po zádech přebíhá takové to příjemné mrazení? Patříte mezi ty, kteří se rádi ponoří do světa nadpřirozena, hororu a děsu?

Pak pro vás máme dobrou zprávu. 20. – 22. 9. 2019 se necelých třicet kilometrů od Brna uskuteční již druhý CreepyCon; třídenní festival prosycený tématem záhad, creepypast, městských i jiných legend, pověstí a hororu.

Arnošt Vašíček

Místní kulturní centrum Dělnický dům se na předposlední zářijový víkend znovu promění v místo, do nějž se slétnou všechny přízraky, démoni, creepypasty a hororové postavy. Organizátoři slibují přednášky, besedy, soutěže a hry tematicky laděné do černé. Chystá se tak unikátní možnost potkat se s podobně „šílenými” lidmi, s nimiž můžete bezstarostně rozebírat své teorie o posmrtném životě, vesmírných civilizacích či o tom, co je na konci duhy. A pokud jste rádi ten neviditelný stín v rohu, který se s nikým nebaví, můžete se jen tiše ponořit do připraveného programu. Těšit se můžete na diskuzi o věcech tajemných či předčítání nějaké té creepypasty živě, a to od těch nejpovolanějších – Catamurloca, Wizzoryho, Ewitch a Etherala. Zástupce druhé strany barikády pak jistě potěší skeptičtí Martin Rota a Patrik Kořenář, kteří vám v rámci Zvědátorů ŽIVĚ poodhalí svůj pohled na věc. Pakliže nepatříte k těm, co hltají hvězdy sociálních sítí, můžete si přijít poslechnout povídání herce a dabéra Aleše Procházky, popřípadě spisovatele a záhadologa Arnošta Vašíčka či folkloristu a autora Černé sanitky Petra Janečka.

To ale není vše. Samostatnou přednášku bude mít také Patrik Kořenář či Jiří Fiala, který vám povypráví o fenoménu jugoslávského hororu. Navíc se šušká, že se na akci objeví skuteční lovci duchů, konkrétně parta VTPJ!

Táta – foto z filmu

Zajímavým zpestřením pak může být promítání v místním kině, které vám (krom jiného) umožní zhlédnout chorvatský horor Táta, a v němž také v sobotu proběhne přehlídka českého nezávislého hororu Studna, v jejímž rámci se můžete těšit na ty nejzajímavější kousky tuzemských mistrů napětí. Mezi nimi se můžete těšit na Třídu smrti, Lesapána a Domovoje od Pavla Soukupa, ale i další zajímavé snímky, o kterých budeme již brzy informovat.

Novinkou tohoto ročníku je také herní LanCraft sekce, v níž se můžete (mimo jiné) těšit na možnost vyzkoušet si virtuální realitu na vlastní kůži.

V rámci akce proběhne samozřejmě i klasická cosplay soutěž moderovaná Toyotomim (známým především z kanálu Cynická svině), vyhlášení povídkové soutěže o nejlepší českou a slovenskou creepypastu a dále křest pokračování knihy 13 DĚSIVÝCH TĚSTOVIN. Další program se stále připravuje.

Pozor! Letos jsou běžnými programovými dny pouze sobota a neděle! V pátek se uskuteční speciální program přístupný pouze držitelům VIP a CLUB27 vstupenek, jejichž zásoby se velice rychle tenčí.

Vstupenky se prodávají ve třech variantách, z nichž jsou nyní dostupné již jen dvě a za současnou cenu je pořídíte až do 31. července 2019. Poté dojde k jejich podražení o sto korun.

Ubytování je zajištěno v nedaleké tělocvičně, klasickým conovým způsobem – spaní ve spacáku na zemi.

Více informací naleznete na oficiálních stránkách creepycon.cz, popřípadě na FB facebook.com/creepycon.cz či na IG instagram.com/creepyconcz

Fantasy Planet na BB Conu

18. Červenec 2019 - 13:37

Již v sobotu 20. 7. 2019 od 13 hodin  vystoupí redaktoři Fantasy Planet na BB Conu / Parconu!

Těšte se na Eriku ENU Adamcovou, Martina Bečváře a Zuzku Hlouškovou v debatě o tom,proč v Čechách nevychází slovenská fantastika a naopak to funguje.

A večer se bude křtít Vesmír s čokoládou, jehož jsme mediálním partnerem.

 

Ale BB Con jede na plné pecky už od pátečních 13 hodin, tak neváhejte a vydejte se do světa fantastiky, tentokrát tematicky s filmy Zpátky do minulosti.

 

www.bbcon.sk – aneb všechny důvody, proč jet na BB Con najdete zde!

Bankéř slepý být může, spravedlnost však nikoliv

18. Červenec 2019 - 4:25

Na počátek rychlá rekapitulace: manga Sherlock je v podstatě televizní seriál vysílaný stanicí BBC předělaný do podoby „japonských“ obrázků a bublin. Tomu odpovídají nejen jména scénáristů shodná se jmény tvůrců seriálu, ale i vizuální podoba dua ústředních protagonistů – Holmes má tvář Benedicta Cumberbatche a Watson zase Martina Freemana. Děj se odehrává v současnosti, a co se pojetí hlavních hrdinů týká, zapomeňte na Holmese coby usedlého páprdu s houslemi a dýmkou.

Co se děje za zdí

Sherlockův nový případ by se dal klasickou detektivkářkou terminologií nazvat záhadou zamčeného pokoje. Uvnitř pečivě střeženého bankovního domu se během několika okamžiků objeví tajemná čmáranice. K vyřešení je přizván Holmes jakožto dávný spolužák ředitele banky. Zdánlivě banální případ ovšem nabírá na obrátkách, když je objevena mrtvola jednoho z pracovníků banky. A kdo ví, třeba těch mrtvých bude nakonec mnohem víc.

O příběhu vlastně nemá příliš cenu hovořit – je prověřený seriálovým zpracováním a funguje i v rámci mangy. Pokud jste sledovali stejnojmenný seriál, budete mít jasno. Tečka.

Zajímavější v porovnání s prvním dílem jsou postavy. Holmes je sice podivín nejhrubšího zrna (kulantně řečeno), ale v prvním dobrodružství řádil mnohem víc. Ve Slepém bankéři má sice také několik „světlých chvilek“, suchých vtípků přesně jak se na anglického gentlemana sluší a geniálních dedukcí, ke kterým dojde často dost mimoňským (nebo geniálním) způsobem, ale už nepůsobí tak asociálně a odtažitě. Ani ve vztahu k Watsonovi už to chvílemi není to vzdorovité děcko…

Ani Watsonova postava nevyznívá úplně jako neurotik zasažený válkou v Afghánistánu. Dokonce se snaží najít si děvče! Byť v prvním sešitu hnali scénáristé podivnost postav dost do krajnosti, i ve druhém je lze stěží označit za zcela normální.

Z obrazovky do komiksu

Zaměříme se tedy ještě na kresbu. Jak již bylo řečeno – vizuální podoba kreslených protagonistů s herci je nezpochybnitelná; tedy alespoň pokud postavy koukají přímo „ven z knihy“ na čtenáře. Některé kresby profilů obličeje působí podivně zdeformovaně, místy až dět(in)sky, ale těch míst je naštěstí jen pár. Jinak je ovšem provedení bez výhrad, barvy příjemné, detailů dosyta, vše na oko působí příjemně.

Panely jsou přehledné, nebudete s nimi mít nejmenší problém. Oproti předchozímu dílu však Slepý bankéř obsahuje více akčních, respektive dynamických pasáží, a ty občas působí trochu nepřehledně, Pokud se ale vrátíte a v klidu si vše prohlédnete ještě jednou, nebudete mít s pochopením problém, jde spíše o zvyk; dynamická kresba se totiž soustředí na konkrétní detaily.

A do třetice: pokud postavy urputně hledají nebo významně mlčí, objeví se u nich bublina s tečkami. Na některých stránkách je doslova přetečkováno, což působí vizuálně poněkud zvláštně. Ale opět – jde spíš o vizuální vjem, v kontextu je to zcela v pořádku a dává to smysl.

Ani tentokrát nechybí návod jak vlastně číst mangu, takže je Sherlock vhodný i pro začátečníky v této oblasti; a to i díky přehlednosti, relativní umírněnosti a nepříliš „japonsky“ stylizované kresbě.

I druhý Sherlockův případ čtenáře chytne: svérázný detektiv a jeho blahosklonně ignorovaný pomocník se do případu zakousnou a jdou po stopě jako ohaři. Přitom pozuráží koho se jen dá, zažijí pár trapasů a ocitnou se v nebezpečných situacích. To vše v poutavém grafickém zpracování. Co víc si přát? Tohle provedení kultovního detektiva má kouzlo i kvalitu.

Sherlock: Slepý bankéř

Scénář: Steven Moffat a Mark Gatiss

Kresba: Jay.

Překlad: Anna Křivánková

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 192

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Pevnost 07/2019: V zajetí science fiction

17. Červenec 2019 - 10:29

Ve znamení science fiction

Pokud čirou náhodou nevíte, po čem u vody sáhnout, nebo snad jen hledáte nějakou tu inspiraci, tak neváhejte a nechte si poradit od zkušených pevnostních redaktorů. Martin Bečvář vás bude lákat na první díl sci-fi série Tvůrci světů od Alexe Dreschera s názvem Destrukce. A jako bonbónek hodil s tímto ostravských spisovatelem pokec, abych od něj vyzvěděl nějaké ty zajímavosti. Fanoušci sci-fi si v nové Pevnosti přijdou na své, protože Alexandra Petáková se přidala k posádce vesmírné lodi Titan, aby povyprávěla o novém románu ze světa Star Treku Přes dravé Moře (Christopher L. Bennett). Pro milovníky hrátek s časem připravil Wojta Běhounek recenzi románu Terminus od Toma Sweterlitscha a pevnostní cestovatelka časem Vendula Kreplová se pro změnu přidala ke Strážcům času Poula Andersona.

Nostalgicky laděné duše bezpochyby přivítají recenzi dvou klasických děl science fiction. Tomáš Dostál se podíval na zoubek soubornému vydání trilogie Maxim Kammerer z pera bratrů Strugackých a Jiří Popiolek se soustředil na nové vydání Cizince v cizí zemi od Roberta A. Heinleina.

Ani fanoušci fantasy nepřijdou nazmar, jelikož na ně čeká obsáhlý článek Wojty Běhounka o čtvrtém pokračování série Mince a dýka Daniela Abrahama – Pavoučí válka. A protože to Wojta bere z gruntu, zjistíte, o čem celá tahle sága vlastně je. Samo sebou nechybí kupa minirecenzí na knihy z celého žánrového spektra – Outsider (Stephen King), Kletba (Vladimír Šlechta), Protivníci (Marissa Meyerová), Zhouba Londýna (Paul Cornell), Hrůza za závojem (Adam Christopher) či Poslední bůh (Lucie Lukačovičová).

A pokud byste náhodou stále nevěděli, co si s sebou vzít na dovču, tak můžete juknout na knižní tipy redaktorů Pevnosti. Prázdninovému čtení je totiž věnován samostatný článek.

V hlavní roli obrázky

Komiksoví nadšenci se mohou těšit na článek samotného vládce Pevnosti Martina Fajkuse o Žoldnéři 1.: Kult svatého ohně od Vincenta Segrellese. Do Hellboyovského univerza zavítal Jakub Zahradník s recenzí Sledgehammera 44. A ti, kteří preferují hororově laděné příběhy se mohou seznámit se třetím svazkem Pochmurného kraje s podtitulem Hladovka.

V červencovém čísle Pevnosti si na své přijdou především filmový a seriálový fanoušci. Josef Horký navštívil „svět vzhůru nohama“, aby přinesl čtenářům Pevnosti obsáhlý článek o jednom z Netflixových fenoménů současnosti. Řeč není o ničem jiném než o seriálu Stranger Things, který nedávno odstartoval třetí sezónu. Pokud jste s tímto seriálem prozatím nepřišli do styku, nezoufejte, protože tady se dozvíte všechno, co potřebujete vědět, abyste se rozhodli, zda se na něj chcete podívat. A věřte mi, že na tohle se chtít koukat budete! Josef vám přehledně a bez spoilerů zopakuje, co se v seriálu odehrálo a co čekat v novém sérii. A protože tenhle seriál letí, nechybí upozornění na jeho knižní či komiksové zpracování rozšiřující stávající univerzum.

Zvažujete návštěvu kina, ale nevíte na co zajít? Tak prolustrujte filmovou sekci, v níž vám třeba Alexandra Petáková prozradí, jak dopadl poslední příběh o X-menech s názvem Dark Phoenix. Jiří Pavlovský se zase přidal k Mužům v černém, aby odvrátil globální hrozbu, a k tomu si ještě potom vyrazil na rendez-vous s Godzillou: Králem monster. A Kateřina Vimmerová se proplétala pavučinami, aby odhalila všechna tajemství Spidermana. Dočtete se mimo jiné o tom, kde se tento pavoučí hrdina vzal, jaké byla jeho filmová a komiksová cesta a samozřejmě nesmí chybět informace o novém snímku s podtitulem Daleko od domova, který tento měsíc vstoupil do kin.

A na co se těšit do budoucna? Jakub Merc láká na remake oživlé vraždící panenky Chuckyho Dětská hra a Marin Kužel pro změnu na zombíky Jima Jarmusche s názvem Mrtví neumírají.

A teď trochu něco jiného

Opomenuti samozřejmě nezůstali ani deskovkáři a hráči počítačových her. Pro první skupinu nachystal Jakub Zahradník výlet do Modré laguny a Filip Gotfrid zavítal do Středozemě, jíž můžete navštívit i vy v deskovce Pán prstenů: Putování po Středozemi. Druhá skupina se zase může těšit na recenze strategické hry Total War: Three Kingdoms, střílečky Rage 2 a akční RPG Judgment, o něž se postaral Karel Kališ.

A nakonec trochu toho válčení. Míla Linc tentokrát zavítal mezi vojenské velitele napříč dějinami (Vercingatorix, Saladin, Sir Francis Drake a John Arsmtrog Custer), aby se podíval na jejich vojenské úspěchy a neúspěchy.

Jako pohádku před spaním si lze přečíst fantasy povídku Martina Kužela (Smyl pro humor) nebo sci-fi příběh Kvadropod od Přemysla Krejčíka.

A co přináší červencová Pevnost jako přílohu? Tentokrát na čtenáře čekají příběhy Dilberta s podtitulem Na to, abyste přežili, nemáte dost pod čepicí od Scotta Adamse.

Pokud jste si poslední číslo Pevnosti náhodou ještě nekoupili, tak byste měli tuto chybu napravit a vyrazit do nejbližšího stánku s časopisy!

Vypusťme do světa draky: Vychází kalendář na rok 2020 plný fantasy ilustrací!

16. Červenec 2019 - 4:12
                                             Ukázka z kalendáře

Pokud máte rádi kvalitní fantasy ilustrace nebo rovnou samotné draky, jistě vás potěší zpráva, že v našich končinách vychází krásně ilustrovaný kalendář. Jde o sborník fantasy ilustrací s draky od 13 autorů z České republiky a Slovenska. První ročník tohoto projektu vyšel loni a v tuto chvíli vrcholí přípravy pokračování, jehož výrobu chtějí autoři podpořit kampaní na Startovači. Díky tomu si můžete předobjednat kousek pro sebe již nyní během července.

A jak bude kalendář vypadat? Jde o profesionálně tištěný, nástěnný kalendář formátu A3 na výšku o 14 stranách. Úvodní strana a vnitřní strany jednotlivých měsíců jsou tvořeny velkou plnobarevnou ilustrací s dračím motivem, kterou si na konci roku můžete jednoduše vystřihnout a zarámovat. Letošní novinkou je zastřešující téma celého kalendáře a to „Draci v dějinách lidstva“. Autoři právě dokončují svá díla a vy se už teď můžete těšit na spoustu skvělých nápadů z alternativní historie našeho světa od pravěku až po současnost. Jakou kvalitu ilustrací a zpracování lze očekávat můžete odhadnout podle prvního ročníku DRACI 2019.

Pokud se rozhodnete kampaň projektu podpořit, kromě samotného kalendáře si můžete vybrat i některou ze speciálních odměn. Sběratelé zde najdou oblíbené kalendáře s věnováním a podpisy autorů ilustrací, nově také praktické kapesní diáře (jak jinak než s dračí ilustrací), pohledy nebo hned celý dračí poklad

                                       Odměny pro předplatitele

Kalendář navrhuje a vydává Lucie „Dragarta“ Kostková. Oficiálně vychází na konci srpna a speciální odměny z kampaně budou postupně doručovány do konce října.

 

 

 

 

 

 

Nikdynoc aneb Pod svícnem bývá vždy největší tma

15. Červenec 2019 - 4:04

Australský rodák Jay Kristoff u nás není moc známý, v zahraničí se ale proslavil například trilogií Akta Iluminae, kterou napsal ve spolupráci s Amie Kaufman. Z pohledu fanouška je to docela řízek, alespoň pokud sledujete nebo jste navštívili jeho sociální sítě, na kterých je velmi aktivní, a je znát, že si v ničem nebere servítky, což se projevuje i na postavách, jež píše. Jo, a nevěří v happyendy, takže se máme na co těšit!

Nechť světlo zvítězí

Bylo nebylo, bůh světla Aa se zamiloval do Bohyně noci a Paní požehnané vraždy Niah. Byla mu sestrou a manželkou, a i přesto, že jejich láska byla obrovská, zakázal jí ze strachu povít syna. Noc byla poslušná, a proto mu dala čtyři dcery – Tsanu, Paní ohně, Keph, Paní země a dvojčata Trelenu (Paní oceánů) a Nalipse (Paní bouří). Ale protože se Noc s manželem vídala pouze za soumraku a za úsvitu, neboť každý z nich vládl svému nebeskému, bylo jí velmi smutno. Ze stesku po Aaovi přivedla na svět chlapečka a pojmenovala ho Anais. Bůh světla se na manželku neskutečně rozzuřil a vyhnal ji i se synem. Od té doby nikdo neví, kde se Noc skrývá a navíc se přívrženci obou bohů rozdělili na dva proti sobě bojující tábory.

Bylo nebylo, do politické rodiny se narodila holčička jménem Mia Corverová. Vyrůstala v Itreyské republice, přesněji řečeno na místě zvaném Boží hrob, město mostů a kostí v části Páteře. Údajně se jednalo o ostatky obra, kterého svrhl Aa při válce o moc nad itreyským nebem a lidé si v nich později vytvořili obydlí. Všechno bylo několik let v pořádku, matce i otci se dařilo – dokonce natolik, že se Mie narodil mladší bratr. A pak to šlo všechno do kopru. Tehdy to Mia ještě nechápala, ale s politiky se to má tak, že dříve nebo později se nějaký dobrák (většinou podpořený několika dalšími lidmi stejného názoru) pokusí o větší převrat v systému, ale málokdy se mu to povede. Bohužel pro desetiletou Miu, byl tímhle dobrákem její otec, a za odměnu se mu dostalo akorát tak provazu a její matce s bratrem uvěznění. A ona? Ona měla skončit mrtvá. Přesto se jí podařilo utéct těsně před její něšťastnou náhodou s pomocí od Matky požehnané vraždy, Niah. Miin stín byl od té chvíle dost tmavý na to, aby se z něj zrodil stínový kocour jménem pan Laskavý pijící její strach. Mii se ujal starý shahiid (tedy učitel či mistr) Mercurio a začal ji vyučovat v umění vraždy, aby mohla vstoupit do Rudé církve a stala se Čepelí (vyučeným vrahem). V případě, že by zkoušky nezvládla, ale přežila je, stala by se Rukou, tedy tím, kdo Čepelím a shahiidům dělá poskoka.

Dívka, jež má příběh hodný vyprávění

V momentě, kdy se čtenář setkává s hlavní hrdinkou příběhu, Miou Corverovou, je jí šestnáct let a právě se chystá zabít svého prvního člověka. Tento čin se prolíná s flashbackem, maximálně pár hodin starým, v něm Mia platí prostitutovi, aby ji připravil o panenství, protože v nadcházejících měsících by jí mohlo být na obtíž. Koneckonců, ono cestovat do asasínské školy Rudé církve s takovým břemenem, které by mohli druzí škodolibě využít proti ní – kdopak by to chtěl?

Ale jak Mia (tak čtenář) později pozná, že za každou chybu se platí; a pokud bude chtít mezi akolyty v Rudé církvi přežít, bude muset být velmi ostražitá, neboť ať už zná všechny nebo nikoho, jedna jediná věc je jistá – všichni do jednoho jsou to vrahové a lháři. Každý z nich musel zabít člověka a vytrhat mu zuby jako desátek pro Tlamu (Niah) a každý z nich měl nějaký důvod a motivaci se do školy dostat. Aby se Mia stala Čepelí, musela jen přežít výcvik tamějších shahiidů a zkoušky loajality. Brnkačka.

Pubescentní vrahouni a stínoví mazlíci

Vrána, Bledá dcera, akolytka, Temná. Tohle všechno je Mia Corverová, tohle všechno a mnohem víc. Jay Kristoff vytvořil skvělou hlavní hrdinku, která se sebou nenechá zametat a nebojí se říct svůj názor. Na druhou stranu není přehnaně badass a její schopnosti mají i nevýhody a limity, jež si Mia uvědomuje a nepokouší je. Na rozdíl od některých postav v příběhu může Mia čtenáři místy připadat trochu jako měkkota (alespoň mě připadala), ale to je právě to, co ji činí zajímavou. Stále má dostatek lidskosti, který jí brání zabíjet hlava nehlava (což jí vedlejší postavy mnohdy s radostí připomínají), ale pro svoji pomstu přes mrtvé půjde.

Vyfoukla mezi ně obláček šedivého, hřebíčkem ovoněného dýmu.
„‚Čurák‘ podle mě znamená, že ten člověk je jednoduchej. Zato když se řekne ‚kunda‘ tak…“ Usmála se. „Tak to taky znamená zlej úmysl. Záměr. Někoho, kdo je škodolibej a ví o tom. Nemysli si, že když o konzulovi Scaevovi říkám, že to je kunda, tak to má být urážka. Kundy jsou chytrý, done Tricu. Kundy mají zuby. Když ti někdo řekne, že jsi kunda, tak to je kompliment. Jako důkaz toho, že si lidi myslí, že s tebou nemůžou jen tak vyjebat.“ (str. 80)

Stínový kocour, ne-kocour, číča a v neposlední řadě především Miin všudypřítomný společník. Ačkoliv on sám, ani Mia a ani čtenář nevědí, co je doopravdy zač, nejde ho nemilovat. Pan Laskavý je neuvěřitelně chytré a velmi škodolibé stvoření s poznámkami na tom pravém místě (kdyby kočky v reálném životě mohly mluvit, myslím si, že by zněly jako pan Laskavý). Jak příběh postupuje, čtenář si může všimnout, že panu Laskavému na Mie doopravdy záleží a snaží se jí pomoct, uklidňovat a radit, pokud to tedy zrovna potřebuje. Nerad vidí svého člověka zraněného a pokud se cítí sama, vyjde z jejího stínu, aby si měla s kým povídat.

„Kde jsi byl?“
„…ale, krátký výlet do divadla, rychlá runda piva, děvky, víš jak…“
„Zadrž, není čas na uštěpačnost. Byl jsi pryč celé hodiny.“
„…věřím, že sis našla nějaký způsob, jak se zabavit, když jsem tu nebyl…“ (str. 308)

Další, zřejmě nejhlavnější vedlejší postavou je dweymersko-itreyský míšenec Tric. Po otci zdědil menší vzrůst, oříškové oči a po matce dweymerijce snědou pleť, husté vlasy a mohutnější stavbu těla. S Miou se potkává v hostinci, kam oba, na příkaz svých shahiidů, poslušně přinesli desátek Tlamě. Sympaťák od první věty, Miin ostrovtip zvládá s přehledem vracet, ale je trochu háklivý na svůj původ a rodinu. Často se u něj projevuje jeho temperamentní povaha a loajálnost vůči těm, kteří mu jsou blízcí.

„Co víš o Temných, done Tricu?“
„Lidový povídačky. Blbosti. Kradete děti z kolíbek, připravujete panny o panenství, kudy chodíte a podobný nesmysly.“ Pokrčil rameny. (str. 78)

Jay Kristoff vytvořil unikátní svět plný zajímavých postav. To, že jsou některé zajímavé více a některé zase méně, nechme stranou – většina z nich ale rozhodně stojí za zmínku a byť se v knize objeví jen párkrát, je velmi pravděpodobné, že čtenáři utkví v paměti skoro stejnou měrou jako postavy hlavní. Takovým příkladem je rozhodně kronikář Aelius mající na starost knihovnu Rudé církve plnou knih, které by neměly existovat. Nebo nebyly nikdy dopsány. Nebo shořely. To ale neznamená, že knihy nežijí svým vlastním životem, jak Aelius rád připomíná.

Aelius pokrčil rameny. „Zaprvý, tohle není moje knihovna. Patří naší Paní požehnané vraždy. Já jsem akorát ten, kdo zaznamenává, co tu je. A já tu knižní červy nenechávám jen tak se potulovat… Oni tu prostě… jsou.“ Pokrčil rameny. „Tohlencto je vtipný místo.“
„Vtipný…“ vydechla Mia.
„No, ne jako vtipně vtipný, samozřejmě.“ (str. 290)

Svět, kde tajemství mají tajemství

Autor rozhodně není ve vodách fantasy žádný nováček, ale v Nikdynoci vytvořil docela komplexní svět s příběhem, kde možná plánované celkové tři díly nebudou stačit už jen kvůli všem otázkám, které čtenáři vyvstanou během čtení. V první polovině Nikdynoci si čtenář musí zvyknout na poznámky pod čarou, jež často obsahují zajímavé (pokud ne, tak alespoň vtipné) informace a kolikrát zabírají půlku stránky. Ze začátku mohou působit rušivě, ať už nezvykem nebo tím, že je to jednoduše moc informací na jedné stránce, ale “nejhorší“ je to opravdu jen v první polovině knihy. Zajímavé je, že v poznámkách vypravěč příběhu promlouvá přímo ke čtenáři a boří tzv. čtvrtou stěnu, což se objevuje spíše u filmů.

Stíny moc tmavé pro jednu osobu

Ačkoliv se kniha údajně řadí mezi young adult knihy, není to tak jednoznačné, a to i přesto, že většina postav (a především ta hlavní) jsou teenageři. Jay Kristoff vytvořil svět, který bych osobně přirovnala ke světu Leigh Bardugo v Šesti vranách především v tom smyslu, že už od začátku postavy znají rozdílnosti sociálních skupin, ve kterých se nacházejí, a ani jeden svět se s nimi nemazlí. Pokud chtějí přežít, musí se naučit přizpůsobit a svým způsobem se stát tak trochu kriminálníky – obzvlášť v těch nižších vrstvách, kde každý den znamená nový boj.

Stručně řečeno, kdyby údajný žánr young adult knih měl přesnější pravidla, bylo to mnohem jednodušší, protože fakt, že postavy Jaye Kristoffa jsou puberťáci, nic neznamená – mentálně jimi přestaly být už před dávnou dobou. Příběh Mii Corverové je detailně krvavý, místy až moc dospělácky vulgární a zmínky o incestních vztazích (ať už mezi bohy nebo smrtelníky) a znásilňování rozhodně není něco, co bych si představovala pro náctileté jako relaxační četbu.

Nikdynoc je odporně realistická, až mrazí v zádech, jednoznačně alespoň co se týká sociálních kruhů a dopadu rozhodnutí a okolností na život postav. Na druhou stranu není divu, že v takovém světě hrdinové vyhledávají nějaký způsob úniku, ale moc romantiky zde nečekejte, protože těžiště knihy tkví rozhodně někde jinde. Co by také čtenář mohl čekat od prostředí, ve kterém se postavy zabíjejí navzájem prohnanými způsoby a tím pádem se musí mít neustále na pozoru.

Jay Kristoff píše velmi poutavě a čtivě a osobně neznám moc autorů, kteří by zvládli napsat ženskou hrdinku s takovou přesností a lehkostí jako právě on. Možná proto těch pět set stránek uběhlo jako mrknutím oka, protože postavy (každá postava) jsou výborně napsané a kniha nemá žádné hluché nebo nudné místo. Tím pádem děj ubíhá plynule a bez jediného zádrhelu.

Pokud vám tedy nevadí nějaká ta krev s nadávkami, sarkastickými poznámkami a někdy až nechutně detailně popsanými scénami, směle do toho, protože stejně jako se Nikdynoc nemazlí s postavami, tak se nemazlí ani se čtenářem. Po dočtení totiž zůstane plno otázek nezodpovězených a dvakrát tolik nových se vynoří.

Jay Kristoff: Nikdynoc
Vydal: CooBoo, 2019
Přeložila: Adéla Michalíková
Počet stran: 506
Cena: 349 koru

Dračí hlídka hlásí: Betaverze projektu je na světě!

13. Červenec 2019 - 5:44

Pokud vás zajímají hry na hrdiny, rozhodně byste tento nový ambiciozní a ryze český projekt neměli minout.

Koukněte na stránky www.dracihlidka.cz, které kromě informací nabízí také dobrodružství a další zajímavý obsah.

Mnoho práce již bylo uděláno, zbývají poslední kroky. Přejeme Dračí hlídce mnoho zdaru a kopu fanoušků a zanícených hráčů.

 

A pro inspiraci pár slov vedoucí vývojářského týmu Dračí hlídky,Pavla Ondrusze:

Někteří lidé mohou Hlídku srovnávat s DnD, Pathfinderem nebo dalšími hrami. Našim cílem však nikdy nebylo „porazit“ ostatní systémy. Hlídka měla být od svého prvopočátku nástupcem klasického DrD. Celý „feeling“ z ní je proto nastaven právě tak, jak je. Není to náhoda, chyba ani cokoliv jiného. Je to účel. Některým hráčům proto Hlídka asi nikdy „nesedne“. Jiným však bude vyhovovat právě proto.

První myšlenka na vznik Hlídky se objevila někdy v roce 2015. Bylo to několik let poté, co Altar definitivně odpískal původní pravidla DrD. Právě na „dračáku“ jsem totiž vyrostl. Začínal jsem s ním někdy v roce 1993 a věnoval se mu dalších neskutečných 26 let. To není něco, co by člověk přešel pouhým mávnutím ruky. Mám s dračákem spojeny nejen překrásné příběhy v herních světech, ale také spousty přátel a úžasných akcí „v reálu“.

Když mi došlo, že „příběh končí“, chtěl jsem to změnit. Chtěl jsem, aby i další generace mohla zažít to, co já. A aby se „veteráni“ měli k čemu vracet. Vím, že existují stovky nových her a mnohé jsou „cool“. Já chtěl ale vrátit do hry koncept, na kterém jsem vyrostl. Udělat ho intuitivnější, hratelnější, ale zároveň ho udržet podobný mému milovanému vzoru.

Tak začal příběh Dračí Hlídky. Dal jsem dohromady pár myšlenek, pár lidí a začal psát nějaký první koncept. Měl jsem vizi, že „těch 90 stránek“ co dračák měl, musím mít do roka taky J Když si na to zpětně vzpomínám, mám na tváři lehce zahořklý úsměv. Byla to neskutečná naivita J Na druhou stranu, pokud bych na začátku věděl to, co vím teď, nikdy bych se do toho nepustil.

Faktem je, že poslední rok už byl hodně náročný. Vydání pravidel se posunulo asi čtyřikrát. To celému projektu rozhodně na důvěryhodnosti nepřidalo. Sám jsem často uvažoval, zda se na to nevykašlat. Každodenní režim práce-Hlídka-spánek, nebyl ničím, co by člověka těšilo. Stal se s toho únavný a zničující stereotyp. Místo hraní a tvorby příběhů (které nadevše miluji), jsem se brodil bažinou čísel a mechanik. Tým, který se rozrostl na desítky lidí, chrlil spousty názorů a nápadů. A na každou drobnost se rozvíjely diskusní vlákna s desítkami příspěvků. V nich navíc nebyla žádná varianta ani dobrá ani špatná. Naučil jsem se říkat: „Není dobrá varianta. Je jen špatná a ještě horší“. Byl to zvláštní druh osobního pekla. Nebýt fandů, přátel a přítelkyně, zabalil bych to a věnoval čas raději normálnímu životu.

Nakonec se však podařilo Hlídku dotáhnout do „konce“. Pravidla se léty obrousila a mechaniky zjednodušily a standardizovaly. Na promo akcích jsem zjistil, že už je to v podstatě to, co jsem chtěl. Následovník legendy, který se mi dobře vypráví a který původní i noví hráči „berou“.

Noc a mlha: vyšetřovatelé Čarotvorných služeb na stopě

12. Červenec 2019 - 4:44

Jméno ústřední postavy románu Tomáše Bandžucha s názvem Noc a mlha, nekromanta Petra Hankla, může znít některým čtenářům povědomě. Není to totiž poprvé kdy tento „muž na víceméně správné straně magického zákona“ vstoupil na literární scénu – poprvé se tak stalo v povídkovém sborníku Ve jménu republiky. Snad jedinou chybou je fakt, že na další Hanklův příběh se od té doby muselo čekat dlouhých sedm let.

Ve jménu idejí

A protože je opakování matka moudrosti, raději zmíníme ještě jednou, že Noc a mlha je plnohodnotným románem volně navazujícím na předchozí povídkovou sbírku; propojení je především díky společným postavám. Ke čtení však obsah povídek znát nepotřebujete; vše podstatné vyplyne z textu a bude čtenářem pochopeno – to, že Tomáš Bandžuch není příznivcem velkého vysvětlování ,nepředstavuje v tomto případě problém.

Ještě než se ponoříte do samotného příběhu, zaujme zdařilá předmluva Vladimíra Franze, krátké bulvární Pozvání – a jsme u prologu. Ten působí trochu diskutabilně. Celý román je ve své podstatě historická detektivka s výraznými paranormálními prvky – a vzhledem k obsahu prologu můžete mít v pozdějších fázích knihy pocit, že autor vyzradil část pointy předem. Na druhou stranu tkví síla prologu v tom, že čtenáře nechá opatrně vklouznout do některých ústředních témat, která se prolínají celou knihou. A že se bude jednat o pořádně palčivé problémy!

Ale vše pěkně popořadě. Prolog nabízí krátký příběh o tom, kterak padla do rukou velká moc z magického kamene fanatikovi, který jí dokáže stejně tak dobře využít jako potenciálně zneužít. Uprostřed ruin starobylého hradu kdesi ve Švýcarsku se dějí opravdu strašidelné věci…

Zbraně v rukách vypravěče

Děj příběhu zavede čtenáře do Prahy. Pomalu se blíží desáté výročí vzniku Československa, ale pracovníci Čarotvorných služeb mají zcela jiné starosti – bojují s byrokracií. A znáte to: když se lidé v práci cítí nevytíženi, dostávají „geniální“ nápady. Třeba hrabat se ve starých sebevraždách, jestli v nich náhodou nenajdou stopy magie. A co démon nechtěl: podaří se kopnout do vosího hnízda a odhalit případ, u kterého možná nešlo o obyčejnou sebevraždu.

Noc a mlha je paranormální detektivka. V současné době to často znamená, že autor přidá do děje nějaký drobný nadpřirozený prvek, který mu navíc pomůže objasnit nějakou těžko vysvětlitelnou záhadu. V tomto ohledu jde Bandžuch rázně proti proudu – s paranormálními prvky v podobě magie a démonů pracuje už od samého počátku a zcela plánovaně; vymezuje pravidla, aby nadpřirozeno fungovalo pokud možno konzistentně, nevyužívá jej jako deus ex machina. V případě Mlhy a noci nesedí nadpřirozeno tiše v koutku a nečeká na svých pět minut slávy, ale vystrkuje chapadélka pěkně od samého počátku příběhu.

Znamení doby

Nečekejte ale v žádném případě moderní urban fantasy pojetí. Bandžuch coby studovaný historik má totiž dobové reálie v malíčku a nebojí se na čtenáře vytáhnout zbraň opravdu těžkého kalibru: dokonalou dobovou atmosféru. Popisným, líně rozvláčným stylem vyprávění vás autor přenáší do časů minulých, do pražských ulic plných vkusně oblečených gentlemanů s dlouhými plášti a klobouky a upravených elegantních dam. Vyprávění nikam nespěchá, přesto si dokáže udržet vnitřní napětí a ležérní dynamiku. Díky duchu jakési starosvětské elegance s jakou je příběh vyprávěn budete mít pocit, že se nacházíte v černobílém filmu. Ne každému Banžuchův styl sedne, ale na jeho vybroušeném vypravěčském umění to pranic neubírá.

Nemějte ale strach, protože když dojde na akční scény, najednou text sviští jako namazaný a dojem lenivého plynutí je rázem pryč. Obavy nemusíte mít ani z nudy: autor si pro čtenáře přichystal kromě akce i humor, i když občas trochu sladkobolný, ale také pochmurné, temné, místy až hororové scény s mrazivou atmosférou. Jo, když obcujete s démony, nečekejte žádnou velkou legraci.

Autor však není jen studovaným historikem, ale také politologem. Tím pádem je jasné, že v ději nemůže chybět ani politika – a rovnou tneme do velmi citlivých témat. Prvním z nich jsou vzrůstající protižidovské nálady mezi obyvatelstvem; a jak se ukazuje, může tento motiv hrát nakonec dost významnou roli. Kromě toho je zřejmé i soupeření mezi Čechy a Němci a vzájemně napjaté vztahy mezi příslušníky obou národů. V příběhu dostanete šanci setkat se s některými reálnými historickými osobnostmi.

Vždy kvituji s povděkem, když autor dokáže své záliby a znalosti „propašovat“ do textu tak, aby na čtenáře výsledek nepůsobil jako vychloubání co všechno ví a umí.  V tomto případě vše dopadlo na výbornou.

Když se dva perou…

Podtextem děje celé knihy jsou všemožné konflikty, ale jeden vystupuje do popředí poměrně výrazně. Jde o soupeření dvou ústředí Čarotvorných služeb, které spolu téměř sousedí. Do sporu se zamotá také Hankl, byť nedobrovolně…  Ještě pikantnější je celá situace díky tomu, že spor je především na úrovni velitelů a řadoví pracovníci obou poboček spolu nemají problém, mnohdy spíš naopak.

Tím se oslím můstkem dostáváme k postavám. Je trochu škoda, že ústřední hrdina, ačkoliv je nekromant, je po celou dobu příběhu jednoznačně “tím hodným“. I ostatní postavy mají jasnou škatulku a bez problému je dokážete odhadnout už během prvních pár řádků. Na druhou stranu jsou všichni zpracováni uvěřitelně a s jejich chováním nebudete mít problém – vyplývá ze situace a kontextů. Občas udělá zoufalý člověk zoufalou věc, občas se někdo nechá oblafnout nebo zmanipulovat, případně podlehne emocím, ale vždy pochopíte, proč se daná věc stala. Jestliže škatulkování postav není žádný zázrak, pak jejich vnitřní motivace a chování jsou naopak podány na výbornou.

I v rámci celého vyšetřování se pracuje systematicky, uváženě, bez nějakých samoúčelných zvratů. Detektivní složka funguje; možná je příběh trochu nataženější než by mohl být díky některým nepříliš významným dějovým vsuvkám, ale stěžovat si není na co. Onen avizovaný rozvláčnější styl vyprávění těch pár odboček bez problémů unese a čtenář také rád přistoupí na autorovu hru.

V celkovém souhrnu je Noc a mlha velmi příjemné a elegantní čtení. Paranormální detektivka se stopami politického thrilleru je sice lehce rozvláčná, ale když je třeba, umí pěkně šlápnout na plyn. Bandžuch je zkušený vypravěč s citem pro vedení příběhu a mnoha znalostmi, které děj skvěle dotváří. A opět se přesvědčíte o tom, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.

Tomáš Banžuch: Noc a mlha

Vydal: Straky na vrbě, 2019

Obálka: Jiřina Kmínková

Počet stran: 472

Cena: 290 Kč

Na písanie fantastiky nepotrebujete penis, široký hrudník ani bradu, míní Alexandra Pavelková

10. Červenec 2019 - 8:54

Jste známou celebritou jak na Slovensku, tak v Čechách nebo v Polsku, vlastně téměř legenda. Jak Vám to zní?

Už som sa stretla v súvislosti so svojou osobou s pojmom „legenda“. Na legendu sa cítim príliš mladá, ale je fakt, že vo fantastickom rybníčku plávam už takmer 30 rokov. Teda osobne poznám „starú gardu“, aj keď mnohí už nie sú medzi nami, a snažím sa spoznávať aj ich nasledovníkov. Svoje robí aj skutočnosť, že, pokiaľ mi pamäť siaha, vlastne sedím na troch stoličkách – na autorskej, redaktorskej a organizačnej.

Tak dobře, pojďme nejprve na tu autorskou… Jednou z posledních Vašich knih, se kterou měli možnost se naši čtenáři setkat, je pozoruhodné Údolí lilií, přezdívané často „ekologická fantasy“. Proč vyšlo v českém překladu, když uběhlo jen pár let od slovenského vydání?

Povedzme si na rovinu: Koľko českých čitateľov siahne po knižke v slovenskom jazyku? Mladšia generácia, ktorá nevyrastala vo federálnom štáte a nemá už každodenný kontakt so slovenčinou, po slovensky nerozumie. Situácia platí aj opačným smerom. Hoci značná časť Slovákov číta knihy v češtine, pre mladšie ročníky je pohodlnejšie siahnuť po slovenskom preklade. Vidno to už na zahraničnej prekladovej literatúre, kde knihy vychádzajú takmer simultánne v češtine aj slovenčine. Ak sa do češtiny prekladajú knihy od Červenáka, Kariku alebo napríklad moje, tak sa možno čoskoro bude do slovenčiny prekladať Žamboch, Kotleta alebo Šlechta.

Zaujala mě ale jedna věc – proč vlastní překlad? To není moc obvyklé. Nenašel by se nikdo, kdo by to také zvládl?

Našiel, ale keďže s prekladmi do češtiny už mám nejaké skúsenosti, bolo to pre vydavateľstvo ekonomicky výhodnejšie. Vzhľadom na to, že kniha sa odohráva v rôznych časových obdobiach, v rôznych reáliách a na rôznych miestach, aj spôsob reči rôznych postáv je odlišný. V origináli využívam napríklad historizmy, vzletný štýl, nárečia, súčasný slang, hovorovú reč. Pre českého prekladateľa by bolo komplikované rozoznať tieto odtiene a nevyhnutne by zasa viedlo k širšej spolupráci so mnou ako autorkou. V tom je vlastný preklad výhodou, aj keď to zasa znamenalo pre mňa tvrdú prácu pri hľadaní vhodných českých ekvivalentov.

No právě, nebyl překlad ve výsledku mnohem náročnější? Alespoň pro Vás jako pro překladatelku (ha, další židle!) i autorku v jedné osobě?

Samozrejme, je celkom iné písať niečo rovno po česky a iné je prekladať si vlastný text, ktorý bol pôvodne napísaný v slovenčine. Je to oveľa chúlostivejšie. Naše jazyky sú natoľko príbuzné, že vám veľa vecí automaticky pripadá v poriadku, a pritom sú natoľko odlišné, že tie veci v skutočnosti v poriadku nie sú. Z týchto dôvodov kniha, samozrejme, vyžadovala oveľa náročnejší prístup od českej redakcie.

Je údolí Slatiny, kde se příběh odehrává, skutečné místo, nebo ho vytvořila Vaše fantazie?

Údolie Slatiny aj dedina Slatinka sú skutočné a rovnako je skutočná aj kauza, o ktorej sa v knihe hovorí. Pôvodní obyvatelia Slatinky sú už 60 rokov vysídlení z ich vlastných domovov pre projekt priehrady, ktorá sa dodnes nepostavila, lebo ju v skutočnosti nikto nepotrebuje. Okrem iného, len pár kilometrov nižšie je veľká zvolenská priehrada. Suma za jej vyčistenie by predstavovala zlomok toho, koľko by stála stavba novej priehrady. A pritom toto údolie je nádherný kus prírody, ktoré by určite stálo každému za návštevu. Samotná rieka je v tejto časti čarovná, prastaré jelše, ktoré lemujú jej brehy, priam ponúkajú, aby sa k nim nasťahovali rusalky. Hmla, ktorá sa v údolí nad riekou v chladné jesenné rána prevaľuje, vyzerá ako živá. A možno aj živá je. Chodím tam rada, s fotoaparátom aj bez neho. Ešte pred pár rokmi sa rieka hemžila pstruhmi, avšak vyhynuli následkom znečistenia. Ani to nikomu nevadí, zaplatí sa pokuta a znečisťuje sa ďalej.

Podobně možná přistupoval k přírodě i jeden z hrdinů, bohatý podnikatel Petr Párničan. Působí jako nafoukaný pablb, ale je to on, kdo bezpečně pozná v utrženém poupěti vzácnou lilii zlatohlavou. Chcete čtenářům něco prozradit z geneze této rozporuplné postavy?

Na túto postavu mi poslúžila reálna osoba, meno je však vymyslené a nemá s jeho nositeľom žiadny súvis. Peter predstavuje práve toho človeka, ktorý je síce vzdelaný a rozhľadený, ale dosiaľ sedel v luxusnej kancelárii a podľahol pocitu vlastnej dôležitosti. Ak ho konfrontujeme s dramatickou situáciou, kde mu peniaze ani postavenie nepomôžu, je šanca, že môže skorigovať svoje priority. Samozrejme, iba pokiaľ v ňom zostalo trochu cti a zodpovednosti.

V jenom rozhovoru jste se přiznala, že je Vám charakterem a postoji nejbližší Elerrig z trilogie Míšenci. Není však Vaším skutečným alter egem právě víla Slatina z poslední povídky v Údolií lilií? Není to třeba tak, že za Elerrigem jde rozum, zatímco za Tinou srdce?

Elerrig je empatický pragmatik. Nepchá sa do popredia, nechce byť na výslní, ale ak niet inej možnosti, ujme sa aktivity. Buď sám urobí to, čo treba, alebo sa postaví do čela a strhne so sebou davy. Keď ste to takto nadškrtli, Slatina mu je vlastne charakterovo veľmi podobná. Cudzie nechce, ale svoje si nedá a ak sa ostatní nevedia rozkývať, rozkýve ich ona. Možno by som skôr povedala, že Slatina je staršia, cynickejšia a otvorenejšia podoba Elerriga. Láska a zodpovednosť sú, samozrejme, pre oboch silná motivácia. Keď niekto bojuje len za seba, v istej chvíli môžu nastať pochybnosti, čo môže viesť k zlyhaniu. Ale ak bojuje za niekoho alebo niečo, čo má skutočne rád, môže ísť aj cez mŕtvoly, vrátane svojej. Či už je to elf, víla alebo človek.

Odkud se bere ta touha učinit svět spravedlivým? Aspoň ve fikčních světech, které jste vytvořila… Vědma, lékařka z Atlantidy, vodní žínka, co přivolá zvláštní povodeň – vše pro to, jen aby se odčinily nepravosti a vyléčilo se, co bylo nezdravé…

Už v škole mi hovorili, že som chorobne spravodlivá. Ako dieťa som veľmi skoro zistila, koľko je všade zla, neprávostí, chýb, ignorácie. Chcela som sa stať prezidentom sveta, aby som to všetko mohla napraviť. V mojich detských predstavách som preto mala veľa peňazí, vedomosti, moc a technológie, napríklad satelity a kamery, vďaka ktorým som dokázala vidieť každé miestečko na zemi. Mala som antigravitačný klzák, mobilný telefón, ktorý sa nosil na ruke a okrem komunikácie dokázal aj prehrávať hudbu a filmy – a reálne zábery z ktoréhokoľvek miesta na svete. To bolo pred viac ako štyridsiatimi rokmi. Ale už v puberte som pochopila, že na toto moje fyzické sily nestačia. Ako trinásťročná som napísala svoj prvý román: štvrtý diel Winnetoua. V ňom som sa s pomocou miniatúrneho stroja času dostala do predmetného okamihu a červeného džentlmena zachránila pred smrťou. Potom som v pueble Apačov vybudovala nemocnicu, za pomoci obleku neviditeľnosti a spomínaného antigravitačného klzáka som poťahala za príslušné nitky a docielila som mierovú dohodu medzi „Bielym otcom vo Washingtone“ a Indiánmi. A keďže som sa potom nevedela rozhodnúť, či ostanem tam, alebo sa vrátim do nášho sveta, román ostal nedokončený. Dodnes. Túžba naprávať a odstraňovať chyby v systéme mi však zostala, a tak to robím aspoň tam, kde môžem. Napríklad v mojich svetoch.

V doslovu antologie Žena se sovou píšete, že když autorky dosáhnout stability a harmonie ve své rodině a mají dostatek lásky a uznání, tak je s psaním konec. Má to tedy znamenat, že ženy k literární tvorbě motivuje nespokojenost a pocit, že nejsou svým okolím přijímány?

Myslím, že každého autora, bez ohľadu na pohlavie, vedie k tvorbe určitý nepokoj. Samozrejme, sú takí, ktorých od samého začiatku ženie vidina ich Neprekonateľne úžasnej knihy, Gigantického úspechu a Šialene obrovského honoráru. Prípadne sa chcú s obyčajnými ľuďmi podeliť o svoju Nebotyčnú múdrosť. Tí normálnejší jednoducho potrebujú zo seba dostať to, čo ich žerie, a pokiaľ sa to nedá ináč, vyriešiť to aspoň na papieri.  Potom ale prichádzajú stereotypy. Túžba tvoriť vo veľkom sa u ženy roztrúsi do stoviek čriepkov každodenného tvorenia v malom. Musia stvoriť raňajky, obed, večeru, čistú bielizeň, čistý byt, domov, rodinu. Musia stvoriť deti a z nich ľudí, ktorí nebudú pre spoločnosť príťažou. Pokiaľ ich táto tvorba neubíja, ale teší, často im postačí. Prípadne im na veľkú Tvorbu proste nezostane čas. A tak si zvyknú a uspokoja sa so satisfakciou typu: „Dnes sa ti večera naozaj vydarila.“ Ženy sa zvyčajne do Tvorby púšťajú znova, až keď je domácnosť zabehaná, deti odrastené a muž je už relatívne samostatný. Zďaleka sa to netýka iba spisovateliek.

Zůstaňme ještě chvíli u nich. Co když nejsou paradoxně přijímány ani potom? Jakmile své dílo podepíší přechýleným příjmením, hned si každý pomyslí, že jde o nějakou „romantiku“. Nebo ne?

To je, bohužiaľ, často pravda. Znova sme pri stereotypoch. Keď som začínala písať fantastiku, bola som jedinou ženou medzi autormi. Takmer celé desaťročie u nás iná žena knižne fantastiku nepublikovala, pravdupovediac, dosť dlho ani muž. Dnes je situácia celkom iná. Počty autorov píšucich o drsných hláškujúcich bojovníkoch s čarodejníckymi schopnosťami sú zhruba porovnateľné s počtami autoriek píšucich o hrdinkách, ktoré za vzrušujúcich okolností skončili v náručí padlého anjela. Problém s očakávaniami však zostáva. Od autora sa očakáva, že napíše drsnú fantasy, inteligentnú scifi alebo krvavý horor. Od autorky sa očakáva, že napíše niečo zaľúbené. Opačné zameranie sa prijíma rozpačito a s nedôverou.

Setkala jste se s šovinistickým přístupem ke svým knihám? S komentáři typu “nevěřím, že tohle mohla napsat žena”?

Áno, samozrejme.

A jak si tedy vysvětlujete neutuchající potřebu hledat v díle, která napsala žena, něco “typicky ženské”? U muže má tuto potřebu málokdo.

V našej spoločnosti celkom nelogicky pretrváva povedomie, že ženy sú niečo ako „menšina“. Považujú sa za „slabšie“, či už fyzicky alebo psychicky, preto potrebujú špeciálne zaobchádzanie. Pritom si zoberte, čo v dnešnej spoločnosti musí vydržať priemerný muž a čo musí vydržať priemerná žena. Áno, sme v priemere menšie vzrastom a máme iné orgány. Ale ani naši muži už nemusia behať celý deň s oštepom za zverou, aby uživili rodinu. Sedia pri počítačoch, za volantom, nakupujú alebo obsluhujú stroje, v princípe rovnako ako my. A nerodia pri tom. Nesedia pri počítačoch, za volantom, nenakupujú a neobsluhujú stroje s tehotenským bruchom alebo každomesačnými kŕčmi. Nazývať ženy slabším pohlavím je trošku srandovné, dnes, keď má žena mnohokrát vyšší príjem ako muž a okrem práce musí často ťahať aj domácnosť. O tom, či sú ženy hlúpejšie ako muži, sa snáď ani nemusíme baviť. A predsa máme stereotypy zažrané pod kožu. Prečo čašníka oslovujeme „pán hlavný“ a čašníčku „slečna“? Prečo muža v bielom plášti na nemocničnej chodbe oslovíme „pán doktor“ a ženu v bielom plášti „sestrička“? Lebo v hlave máme stredovek, aj my, ženy, a ešte dlho bude trvať, kým sa dostaneme o nejaký ten stupeň vyššie.

Takže věříte na „mužské“ a „ženské“ psaní?

Rozdiely pri písaní mužov a žien vo všeobecnosti sú. Obe pohlavia majú sklon k snívaniu, obe si dokážu stavať vzdušné zámky aj s ich obyvateľmi, vzťahmi, bojmi a pachtením sa za cieľmi. Ženy však považujem za pragmatickejšie. Skôr prejdú od slov k činom a pokiaľ neulovia krásneho bohatého upíra, uspokoja sa aj s mechanikom alebo právnikom. Spomínala som, že aj keď tematicky môže byť mužský a ženský príbeh totožný, prístup k jeho vyrozprávaniu môže byť odlišný. Kým muži viac inklinujú k modelu mužského hrdinu, ktorý si razí príbehom svoju cestu s cieľom dosiahnuť čosi mohutne dôležité a zachrániť svet, pričom ako bonus získajú trebárs aj lásku, ženy sa viac prikláňajú k hrdinke, ktorá si razí príbehom užšiu cestičku s cieľom získať lásku, zachrániť rodinu a popri tom ako bonus zachránia svet.

Jenže ve sto procentech to neplatí a vždy najdeme příklady, které toto rozlišení popřou. Nemám pravdu?

Mnohí autori sú v podstate chameleóni, už Shelleyová by vedela o tom rozprávať. Sú takí univerzálni, že na základe ich textov je takmer nemožné rozoznať, či ide o mužov, či o ženy. A potom sú autori, ktorí sa smelo pustia do tém a motívov „typických“ pre druhé pohlavie. Príkladov na jednej i druhej strane je mnoho. Medzi moje najobľúbenejšie patrí trebárs sága o Milesovi Vorkosiganovi od Lois McMaster Bujoldovej alebo Príbehy Zememoria od Ursuly LeGuinovej. A tiež napríklad séria Božských miest od Roberta Jacksona Benneta alebo séria o Kate Danielsovej od Ilony Andrews, kde „autorkou“ je v skutočnosti manželská dvojica. Na Slovensku je to napríklad Jana Plauchová, ktorá píše vyslovene vedeckú „mužskú“ hard scifi. A pritom je to dievča ako lusk.

Také ve zmíněném doslovu píšete, že pokud existuje gen psát dobrou fantastiku, váže se rozhodně na chromozóm x, nikoliv y.  Trochu odvážné tvrzení, ne?

Nie. Prečo? Všetci máme ixový chromozóm, muži aj ženy. Muži i ženy píšu dobrú aj zlú fantastiku, rovnako ako sa medzi mužmi aj ženami nájdu talentovaní maliari či dobrí kuchári aj babráci. Na písanie fantastiky nepotrebujete penis, široký hrudník ani bradu. Potrebujete len mozog, istú dávku predstavivosti, nejaké životné skúsenosti, talent a rozhranie, ktoré sprostredkuje váš príbeh do podoby prístupnej ostatným ľuďom.

Je pravda, že máte v šuplíku rozepsaných asi 20 nových knih? Bude čas tyhle dopsat a jednou i ukázat světu? A hlavně – dočkáme se ještě někdy dalších dobrodružství léčitelky Vimky, nebo toto je už definitivně uzavřená kapitola?

Rozrobených mám trinásť, ale s tými odloženými a tými spoznámkovanými by ich mohlo byť skutočne okolo dvadsiatky. Nemám však na ne čas. Keď už sme pri Vimke, donedávna som ju naozaj považovala za uzavretú vec. Pred nejakým časom sa mi však začal rodiť v hlave príbeh, ktorý mám momentálne už z veľkej časti vybudovaný a ktorého hlavnou postavou by bola vedma Vimka. Zrelšia, otlčenejšia životom, trochu múdrejšia, ale stále na ceste za niečím, čo sa jej dosiaľ nepodarilo dosiahnuť – pokoj. Plánujem sa do toho pustiť, len čo dokončím dve antológie, na ktorých momentálne pracujem.

Co nám můžete říci o připravované knize pro děti s názvem Štyria mačkatieri? Podle aluze na světoznámé Dumasovo dílo soudím, že to není náhoda…

Štyria mačkatieri vychádzajú z reality a súvisia s tým, čo som spomínala vyššie: S potrebou uviesť aspoň niektoré pokazené veci do poriadku. Niekoľko desaťročí sa venujem dobrovoľnej pomoci opusteným zvieratám. Dlhý čas aktívne, posledné roky skôr ako konzultantka, mediátorka a propagátorka. Zažila som za ten čas naozaj všeličo, čo súvisí so zvieratami a ľudskou hlúposťou, krutosťou a ľahostajnosťou, ale nejdem tu o tom hovoriť, týmto témam venujem svoj blog. Pred ôsmimi rokmi sa k nám za dramatických okolností dostali do „dočasnej“ opatery dvaja hendikepovaní kocúri. V tom čase sme mali ešte vlastnú mačku, poslednú z chovu, a neskôr ešte pribudol jeden kocúr, ktorého sme za skutočne napínavých okolností uchránili pred smrťou zamrznutím. Každý z tejto štvorice si priniesol so sebou vlastný príbeh. Samostatne i spoločne zažili kopec dobrodružstviev aj zlodružstiev, kým sa z nich stala zohratá a nerozlučná partia „mačkatierov“. Áno, tých dumasovských, pretože každý z nich je strážca spravodlivosti a bojovník za čerstvé mäsko v miske, a tiež sú to neúnavní pátrači, liečitelia a zábavní spoločníci. Keďže mačky majú vlastnú fantáziu, zákony, pravidlá, názory a samozrejme aj ciele, Žabko má dokonca svoj profil na facebooku, kde zdieľa svoje postrehy zo života. Ja ich len pozorujem, počúvam a potom to všetko prepíšem do knižky. Snažila som sa urobiť to tak, aby sa na nej deti a ich rodičia zabavili, a zároveň sa trochu aj poučili. Aby pochopili, že každý tvor má miesto na svete a že dobrého kamaráta nemusíte nájsť len v škôlke, škole či na krúžku, ale aj v zvieracom útulku.

Knížce budeme samozřejmě držet palce! Pojďme se teď mrknout na tu redaktorskou židli. Šéfujete už mnoho let významnému portálu Fandom.sk. Nečelíte třeba kritice, že obsah nese „ženský“ rukopis?

Pokiaľ viem, viacero slovenských (aj českých) fantastických webov je alebo bolo v ženských rukách. Myslím, že ľuďom „zvonka“, teda čitateľom, je jedno, či portál vedie žena alebo muž. Oni do systému nevidia, zaujíma ich len výsledok. Mám pocit, že mnohí ani nerozlišujú, na akom webe sa práve nachádzajú, nieže kto ho ešte vedie, kto za portálom stojí a ako funguje. Dôležitý je pre nich obsah – jeho informatívnosť, analytickosť, zábavnosť. Iné je to, samozrejme, v osobnom kontakte. Už som zažila situácie, keď druhá strana požadovala „môjho šéfa“. Myslím, že v Čechách to funguje podobne, aj keď u vás je fantastický trh akomak väčší a pestrejší.

Jak se vlastně dá v dnešní době udržet takový portál v chodu? Pomáhají sponzoři? Hledáte podporu u samotných čtenářů?

Fandom.sk podporu medzi čitateľmi hľadá odvtedy, ako začal existovať. To bolo pred 20 rokmi. Pokiaľ chcete prinášať pestrý obsah vlastnej produkcie, je samozrejmé, že to niečo stojí. Veľké weby si svoj originálny obsah spoplatňujú, čitatelia sa k článkom nedostanú bez určitej finančnej spoluúčasti. My, vzhľadom na naše špecifické zameranie, články poplatkami nepodmieňujeme. Drvivú väčšinu nákladov ťaháme sami. Sporadické príspevky od fanúšikov potešia, ale zďaleka nepostačujú na každodenný chod webu. A obe naše súťaže – literárna výtvarná – sú finančne omnoho náročnejšie ako bežné fungovanie webu. Najmä, ak pri nich chceme zaistiť istý štandard a ocenenia pre víťazov. Našim sponzorom sme vďační za akúkoľvek formu pomoci. Skutočná práca, tvorenie originálneho a kvalitného obsahu, stojí nielen financie, ale v prvom rade množstvo človekohodín, každý deň, týždeň, mesiac, rok, a to zostáva na našich pleciach. Bez značnej dávky nadšenia pre dobrú vec to proste nejde.

A jsme u třetí židle. Zmínila jste soutěže, které kromě zpravodajství o dění ve slovenské fantastice prostřednictvím portálu organizujete. Tou první je literární „Ohnivé pero“, ze které vzešla celá řada známých autorů. Můžete nějaké jmenovat?

Medzi tými, ktorí kedysi v Ohnivom pere súťažili, sú dnes už knižne publikujúci autori, ako napríklad Mark E. Pocha, Katarína Soyka, Janko Iša, Zuzana Droppová a Lucia Droppová, Roman Kulich či Jan A. Braun. Na dôvažok, Ohnivé pero beží už od roku 2008, preto sme sa rozhodli zostaviť reprezentatívny zborník poviedok zo súťaže, do ktorého by sme radi využili aj ilustrácie autorov zo Svetu na tvoj obraz. Vydať takú publikáciu si už naozaj nemôžeme dovoliť bez finančnej podpory, ako som už spomínala.

Přibližme ještě čtenářům výtvarný „Svet na tvoj obraz“ – možná by pro nás mohl být velkou inspirací…

Svet na tvoj obraz je mladšia súťaž, práve prebehol jej ôsmy ročník a výsledky slávnostne oznámime na BBcone/Parcone. Súťaží sa s originálnymi prácami (bez ohľadu na výtvarnú techniku) v kategóriách Science fiction, Fantasy a Komiks. V prvom kole všetky prijaté práce hodnotí porota, v druhom sú porotou vybrané práce zverejnené na našom portáli a o víťazoch okrem poroty rozhodujú aj čitatelia. Cieľom súťaže je dostať do povedomia verejnosti talentovaných výtvarníkov (vrátane amatérskych), ktorých máme naozaj dosť. Účasťou v skorších ročníkoch sa môžu pochváliť napríklad Bea Tomash alebo Martin „Cuco“ Luciak, ktorí si neskôr sami vyskúšali úlohy porotcov a ich obálky či ilustrácie sú dnes známe a žiadané. Najviac ma ale teší, ak ma po skončení niektorého ročníka súťaže osloví nejaké vydavateľstvo so žiadosťou o kontakt na niektorého súťažiaceho s ešte neznámym menom, pretože majú záujem o spoluprácu s ním. Naposledy išlo o ilustrácie do časopisu Kozmos alebo napríklad do knihy Malá antológia science fiction (2018).

Mohou se těchto soutěží zúčastnit i lidi z Česka?

Áno, do Ohnivého pera prijímame aj poviedky v českom jazyku, takže českí autori sa v pomerne v hojnom počte tejto súťaže zúčastňujú. Podmienky súťaže Svet na tvoj obraz českých účastníkov nevylučujú. V poslednom ročníku získal súťažiaci z Čiech tretie miesto v kategórii Fantasy. Bola to pekná práca.

Na závěr – dáte nám svůj tip na fantasticky dobrou slovenskou knihu z poslední doby? 

Minulý rok vyšli, podľa mojich vedomostí, na Slovensku približne tri desiatky kníh fantastických žánrov. Celkom zaujímavo z nich vytŕča napríklad scifi triler V tieni Zeme od Rolanda Oravského, ktorý spája štýl severskej detektívky so space operou. Autor má naozaj potenciál. U čitateľov by mohol zarezonovať napríklad aj román 2084 od Martina Juríka, pretože na dystopických kulisách pútavým spôsobom rozvíja veľa problémov, s ktorými sa boríme v súčasnosti. A samozrejme, fanúšikov Ďura Červenáka určite poteší ďalšie historické vojnové dobrodružstvo s prvkami fantasy Hradba západu, ktorá aktuálne na Fandom.sk vyhrala anketu o najlepšiu fantastickú knihu roku 2018.

Děkuji za rozhovor.

Proklatý: Z průšvihu do průšvihu aneb čarodějnice a ti další, co mi jdou po krku

6. Červenec 2019 - 4:15

Proklatý je druhou knihou ze série Kroniky železného druida. Jen pro připomenutí: o tom prvním s názvem Prohnaný jsme psali tady.

Druhý díl na svého předchůdce navazuje, byť relativně volně, a zároveň ho v mnohém překonává. Kevin Hearne servíruje čtenářům skvělou adrenalinovou jízdu, ve které není nouze o nadpřirozené bytosti, čarodějnice a bohy; těm sekundují upíří právník, irský vlkodav, všetečný soused i parta opravdu otravných policistů.

Kroniky železného druida 2 – Proklatý

My tě vidíme, zabijáku bohů!

Na konci předešlého dílu sejmul irský druid Attikus O´Sullivan boha. Řekněme si na rovinu – to je věc, kterou už vám jen tak někdo neodpáře a získáte díky ní v určitých kruzích renomé a spoustu pozornosti. Attikovi zbývá dořešit ještě pár pozůstatků tohoto souboje, což v praxi znamená pobít zbytek démonů, kteří byli během bitvy druida a boha vypuštěni a nyní se volně potulují v okolí. Jeden z takových soubojů najdete hned na počátku knihy a Hearne vám jeho prostřednictvím rovnou ukáže o čem tahle kniha bude. Ostatně, popis této bitky z pohledu druidova otravného souseda jsem si „vypůjčil“ do perexu. Ano, přesně tak, obří kaktus, elementál místní oblasti pomáhající O´Sullivanovi, se utká s obřím démonickým hmyzákem; a je to pěknámela!

Než se vrhneme do nepřetržité řady průšvihů, které jsou poznávacím znamením života hlavního hrdiny, povíme si něco o druidovi samotném. Attikus je jedním z posledních žijících druidů a je řádně starý. Přesto, že vypadá na jedenadvacet let, je mu ve skutečnosti jedenadvacet století. Vládne mocnou magií a za svůj dlouhý život se naučil, že být paranoidní není na škodu, takže disponuje i všemožnými (nejen) ochrannými amulety. Umřít se dá jen jednou, s trochou štěstí dvakrát, tak proč dávat nepříteli šanci, že?

Svoji moc čerpá prastarý druid ze země, v mnohém mu pomáhají i jeho tetování. Na pomoc má také magický meč (o který se porval právě s oním zesnulým bohem) nutící oběť mluvit pravdu a irského vlkodava Oberona. Oberon je veselá psí kopa. Se svým pánem dokáže telepaticky komunikovat, miluje televizní filmy a rád se stylizuje do role slavných historických osobností – v minulém díle to byl Čingischán, v Proklatém je v tomto směru poněkud nevyhraněný. A abychom nezapomněli: Attikus má také učednici. O té můžeme říct, že je chytrá, poslušná, učenlivá… a proklatě sexy, což se druid snaží za každou cenu ignorovat.

Tolik asi k hlavní postavě a nejdůležitějším kulisám příběhu. A rovnou se jedním dechem sluší dodat, že Proklatý je ve své podstatě nepřetržitá akční jízda, takže na nějaké hluboké rozbory postav rozhodně není čas!

Už se poprali?

Attikus má pořádně napilno. Poté, co dorazí démona, na něj někdo sešle silnou kletbu s cílem ho zabít. Jenže během pátrání s pomocí polského čarodějného konventu sídlícího v sousedství si musí irský pořez odskočit sejmout démona požírajícího školáky, vypořádat se s bakchantkami terorizující své okolí nezřízeným množstvím alkoholu a orgiemi, zavřít ústa všudypřítomné policii i s pomocí svého upířího právníka, přátelsky si pohovořit s Pannou Marií a o něco méně přátelsky s dalšími bohyněmi, čarodějnicemi a vlezlými náboženskými fanatiky. A samozřejmě – nakonec dojde i na ty potvory, které se snažili na druida seslat kletbu (odtud i název celé knihy Proklatý).

Oproti prvnímu dílu je vidět výrazné zlepšení v dynamice příběhu. Hearne již nemusí nic vysvětlovat, pravidla a mantinely příběhu jsou nastavené, a tak čtenáři dostanou plynulejší děj a více akce. Pravda, dějová linie je pořád především slepencem na sebe navazujících bojových scén…

Co se děje týká, začal autor plánovat více do budoucna. Nechává některé dějové liniie otevřené a příběh díky tomu působí mnohem přímočařeji než tomu bylo v první knize cyklu. V Proklatém zbylo několik „volných konců“, uzavřena je vlastně jen nosná linie o kletbě seslané na druida, což dává čtenáři šanci těšit se na další dobrodružství (a motivuje ho koupit si další knihu).

Žádné velké zvraty ani složitosti na stránkách Proklatého nenajdete, což je možná trochu škoda. Co je však zajímavé jsou různé služby a protislužby: když druid na něco nestačí, musí vyhledat pomoc, a ta často nebývá zadarmo. Mnohdy se tedy stane, že při řešení jednoho problému si Attikus rovnou zadělá na druhý, mnohdy ještě horší (za všechny jmenujme neuvážený slib, že se pokusí zabít Thora!).

Ještě se sluší říct, že co se akčních scén týká, je to občas slušná divočina, která si brutalitou nezadá s výtvory české akční školy (Kulhánek, Kopřiva, Kotleta nebo Fuchs). O´Sullivan není žádná baletka a má jediné štěstí, že většinu zranění zvládne zregenerovat díky svému spojení se silami země a své magii.

Nejen akcí je druid živ

Proklatý však není jen čistě akční kniha. Hearne pochopil, že pokud se má čtenář opravdu bavit, musí mu přihodit nějaký důvod k úsměvu. Jasně, hlášky se nabízí přímo samy; v knize jich je dost a v naprosté většině pozvednou vaše koutky. Úsměvné jsou i rozhovory a slovní přestřelky – Oberon vidí svět „na psí způsob“, mnohé vedlejší postavy jsou stvořeny k tomu, aby druidovi přihrávaly na verbální smeče, a kromě toho je v textu poschovávaná i kopa popkulturních odkazů. Úsměvný ráz dodává i nadsázka a lehkost, se kterou je vyprávění podáno. Hearne sice bere vážně pravidla příběhu, kulisy a vše ostatní je vystavěno tak, aby se čtenář královsky bavil. Oproti prvnímu dílu je humor údernější a méně korektní, což není nikterak na škodu.

Hearne se nebojí ani práce s postavami, přičemž však nemže být řeč o nějakém překotném vývoji. Především u druida, který je tahounem celého příběhu, je jasná jeho motivace, nahlédnete mu do myšlenek a díky tomu pochopíte, proč se některé věci udály…  Prostě o trochu víc než nezbytné minimum, na podobnou literaturu více než dostačující a uspokojivé.

Kniha není jen „tupá mlátička“, má svoji přidanou hodnotu. Neurazí žádného čtenáře, který má rád mix akce a zábavy. Attikus dokonce cituje Shakespeara, takže s trochou nadsázky lze říci, že Proklatý uspokojí i intelektuální čtenáře, ale popravdě: do těchto oblastí ambice Kronik železného druida rozhodně nesahají.

Pokud máte rádi svižnou urban fantasy plnou akce a hlášek, rozhodně do světa Kronik železného druida nakoukněte. Lehké čtení, které má hlavu a patu vás může velmi příjemně překvapit!

Kevin Hearne: Proklatý

Vydal: Laser, 2019 (2. Vydání)

Překlad: Roman Tilcer

Obálka: Gene Mollica

Počet stran: 288

Cena: 299 Kč

Jak vypálit Chrome: Na vlně starého dobrého kyberpunku

4. Červenec 2019 - 5:15

Byla to známka kyberpunku

Americko-kanadský spisovatel William Gibson je v myslích čtenářů patrně nejvíce spojený s trilogií Sprawl (Neuromancer, Hrabě nula a Zběsilá jízda), která je čistým představitelem kyberpunku. Avšak stejně jako většina autorů začínal i Gibson u povídek, z nichž posléze vznikla sbírka Jak vypálit Chrome obsahující 10 příběhů (3 z nich byly napsány se spoluautory). Jednou z Gibsonových prvních povídek byly Fragmenty holografické růže, jež vypráví příběh muže jménem Parker závislého na nahrávkách cizích smyslových zážitků. Dělá to především proto, aby se mu v noci lépe usínalo, nemusel myslet na svůj život a lépe se přenesl přes poslední rozchod s dívkou.

Krátce na to následovala patrně jedna z nejznámějších povídek, které se dostalo stejnojmenného filmového zpracování – Johnny Mnemonic s Keanu Reevesen v hlavní roli. O co se jedná? Johnny si vydělává pronájmem části svého mozku, do níž si může za peníze kdokoli uložit cokoli. Vzhledem k tomu, že on sám nemá k nahraným informacím přístup, stává se z něj ideální uložiště pro tajné informace. Vše běží jak na drátkách, dokud mu do hlavy jednoho dne nenahrají poněkud nebezpečná data. Na tomto místě se hodí zmínit, že se Johnny Mnemonic společně s povídkami Hotel Nová růže a Jak vypálit Chrome odehrávají ve světě výše zmíněné trilogie Sprawl.

V každé správné povídkové sci-fi povídkové sbírce by neměl chybět nějaký ten příběh z vesmírné stanice. Na tu se čtenáři mohou dostat v příbězích s názvem Zapadákov a Rudá hvězda, zimní orbit. Zapadákov zachycuje události z tzv. Dálnice – místa ve vesmíru odkud se vrací mrtvá těla ztracených astronautů se vzorky neznámého původu. Při čtení Rudé hvězdy, zimního orbitu zase na čtenáře dýchne doba studené války, kdy spolu soutěžil Sovětský svaz a Spojené státy americké v dobývání vesmíru.

Hrátky s myslí

To, co nelze Gibsonovi upřít, je bohatá fantazie a pytel plný nápadů, což ve sbírce Jak vypálit Chrome jasně dokazuje. Co příběh, to originál se zajímavou myšlenkou! Jednou z nejzajímavějších (alespoň pro mě) je například Gernsbackovo kontinuum. Premisa celé povídky stojí na teorii, že pokud lidé v podvědomí dlouhodobě sdílí nějakou kolektivní myšlenku, může nakonec dojít k jejich zhmotnění v reálném světě a citliví jedinci ji mohou zachytit a spatřit.

Neméně zajímavé je Zimní tržiště, v němž lze pomocí speciálního zařízení nahrát tzv. sny nasucho (není to nic nevhodného, pokud vás to napadlo). Jedná se o nervové výstupy jako myšlenky nebo obrazy v podvědomí, jichž lidé dosáhnou pouze ve spánku. Jakmile jsou tyto výstupu nahrány, dochází následně k jejich zpracování, sestříhání a dalším úpravám, aby se nakonec prodaly platícím zákazníkům, kteří se pak mohou napíchnout a pocítit zážitky jiných.

V povídce Na život a smrt se krom hologramů, pokud tak lze nazvat naprogramované obrazy myší lezoucí z ruky nebo plazícího se hada po těle, objevuje mnohem zajímavější věc – nervové bloky. Každý asi někdy slyšel třeba o spisovatelském bloku, takže co je na těchto vlastně tak zvláštního? Nuže řekněme, že si můžete nechat udělat nervový blok „na míru“. Rodiče třeba mohou nechat svým adolescentním potomkům vložit blok cudnosti, aby po nocích nedělali nepřístojnosti. Každý si rozmyslí postelové hrátky, když ho chytne záchvat paniky a třeští mu hlava.

Čistě subjektivní

Osobně mám vůči povídkovému formátu jisté výhrady – nenabízí prostor pro vysvětlování, čímž zůstávají bílá místa, vypadávají spojitosti a málokdy se čtenáři dostane uspokojivé pointy. Existuje jen málo opravdu schopných a zručných spisovatelů, kteří dokáží na malém prostoru zachytit to podstatné a dát příběhu potřebné uzavření. Přestože jsem se s Williamem Gibsonem poprvé setkala právě prostřednictvím sbírky Jak vypálit Chrome, působí na mě jeho texty dojmem, že by mohl patřit ke spisovatelům, kteří jsou spíše zručnějšími romanopisci než povídkáři.

U Gibsonových povídek je komplikované právě ono uzavření příběhů, které spíše působí jako ukončení kapitoly, případně zpracování povídky připomíná prolog k románu. Nejvíce to lze cítit u povídky Rudá hvězda, zimní orbit, jejíž nejzajímavější část začíná až na jejím konci a čtenář čeká na další pokračování. Problematická je i otázka zakotvení příběhů v daném světě, protože se člověk ocitá v bezčasé budoucnosti a o světě, v němž se příběhy odehrávají, jsou odkrývány jen fragmentární poznatky. Nic z toho ovšem nelze přičítat na vrub samotnému autorovi, ale spíše právě formátu povídky, jelikož Gibson tak nemá prostor soustředit více pozornosti na postavy, popis svého světa či rozvést fungování technických výdobytků budoucnosti. (Nebo je to možná jen čistě mnou a jsem zmlsaná od jiných spisovatelů, že toto vyhledávám.)

Mělo by zaznít, že ne každému musí sednout Gibsonův styl psaní, jelikož se většinou omezuje na jednoduchá souvětí a moc se neobtěžuje s doplňkovými větami u přímě řeči, čímž někdy dochází k tomu, že se čtenář musí vrátit zpět, aby si ujasnil, co vlastně která postava řekla. Ne každému se také může zamlouvat přepínání mezi první a třetí osobou (povídky se spoluautory) u jednotlivých příběhů.

Přestože se vždy snažím o objektivní hodnocení (samozřejmě nikdy nemůže být stoprocentní), mám s tím u sbírky Jak vypálit Chrome trochu problém právě kvůli autorovu stylu psaní, neboť preferuji košatější způsob vyprávění. Pokud vám ovšem sedí úspornější psaní, nevadí vám otevřenost příběhů nebo méně informací a podrobností o světě, pak vám Jak vypálit Chrome sedne. K tomu si připočtěte kupu zajímavých nápadů ohledně technických výdobytků budoucnosti. A pokud jste fandou science-fiction a žánru kyberpunku zvlášť, pak máte jasného kandidáta na nový přírůstek do knihovničky.

 

Seznam povídek:

Johnny Mnemonic

Gernsbackovo kontinuum

Fragmenty holografické růže

Svůj k svému

Zapadákov

Rudá hvězda, zimní orbit

Hotel Nová růže

Zimní tržiště

Na život a na smrt

Jak vypálit Chrome

 

William Gibson: Jak vypálit Chrome

Nakladatelství: Laser, 2019

Překlad: Josef Rauvolf

Počet stran: 264

Cena: 299 Kč

Albertus Kvajk aneb těžké břímě začínajícího mága

2. Červenec 2019 - 12:21

Všechno zlé je pro něco dobré. Albertus Kvajk by mohl vyprávět. Už jako malý sršel v sirotčinci při naštvání se hromy blesky, což v tomto případě není metafora, ale známka jistého magického nadání nebezpečného zejména lidem v blízkém okolí. Magická univerzita byla tedy logickou volbou. Pak už samozřejmě následovala „taková ta klasika“ – posměch a šikana od spolužáků, ústrky od kantorů… Ale kdo se směje naposled, ten se blbě brání proti magii, o čemž se na vlastní kůži přesvědčil jeden samolibý profesor. Ironií je, že právě on učil studenty jak se proti magii bránit, a že mu Kvajk vysvětloval, že jeho metody jsou nepříliš účinné. A tak, zanedlouho poté, co je profesorův popel důkladně smeten a uložen a třída řádně vyvětrána, začíná se pouť Albertuse Kvajka širým a proklatě nebezpečným světem.

Když trouba vyrazí do světa

Kvajk si ještě na odchodnou vydupe glejt potvrzující absolvování magických studií a pak tento pubertální poděs vyrazí do světa. Ale protože doposud nikdy neopustil brány magické univerzity, představuje si, že někde ve městě na trhu zvučně zadeklamuje že je čarodějem a každý si z něj sedne na zadek – a peníze se mu jen posypou. Realita je ovšem zcela jiná a brzy uštědří naivnímu prosťáčkovi pár dobře mířených direktů.

Jak jste zajisté z předchozích řádků pochopili, přichystal na čtenáře Ivo Hury humoristickou fantasy. Albertus Kvajk je svérázná postavička, která se dívá na svět očima puberťáka – a podle toho text mnohdy vypadá. Hlavní hrdina má kopu ulítlých nápadů a občas kouká přes růžové brýle zamlžené naivitou nebo hormony. Pokud snesete trochu nekorektního humoru spíše pubertálnějšího ražení, pak vás Albertus Kvajk – bajka prvá osloví.

Příběh sám o sobě je mírně naivní a nekomplikovaný; na druhou stranu je třeba říct, že lehkost, nadhled a ironie, s jakou je vše napsáno, v podstatě vylučují jakékoliv dějové složitosti, větší vysvětlování a podobné peripetie zpomalující děj. Občas takovou pasáž, byť nepříliš rozsáhlou, v textu potkáte, a sami si uvědomíte jak moc vyčnívá a brzdí.

Příběh je podán z očí hlavního hrdiny, což dává vypravěči prostor k dalším drobným legráckám a vtípkům. Místy budete žasnout, jak přesvědčivě dokázal sám autor při psaní vklouznout do kůže mladého muže objevujícího svět.

Tomu neuvěříte!

Albertus Kvajk – bajka prvá trpí nevyrovnaností textu. Je jasné, že humor nemůže být ani v tomto druhu literatury všudypřítomný a že ne každý vtípek se povede. Nečekejte Pratchetta ani Asprina (i kdy tomu se Kvajk stylem blíží o trošičku více). Kniha je s prominutím zábavná „kravinka“, jejímž cílem je čtenáři vykouzlit úsměv na tváři, o mnoho vyšší ambice bych jí bohužel nepřisuzoval. Ostatně už fakt, že na obálce sám sebe příběh nazývá infantilním, jasně definuje cílovou skupinu i ražení knihy. A označení bajka je také vzhledem ke stylizaci textu velmi přiléhavé.

Způsob vyprávění není sám o sobě špatný, a je z něj zřejmé, že autor věděl jaký příběh chce vyprávět a jak ho chce podat. Občas však přijde na potřebu více vysvětlovat nebo popisovat a tón textu zvážní; laškovný podtón je rázem fuč a text působí díky tomu nekonzistentně.

V ději se Hury nesnaží být nějak inovativní. Dočkáte se tedy příběhu o tom, kterak se čaroděj-začátečník se svým kamarádem zlodějíčkem nechali naverbovat na výpravu proti mocnému mágovi. S vidinou snadného vítězství, obdivu žen a nehynoucí slávy se vydávají na cestu do neznáma – a právě zde nastupuje ona nelítostná realita. Jak to dopadne zřejmě tušíte, ale cesta k pointě je vcelku zábavná. Dočkáte se mnoha propriet, které v heroickém příběhu nemohou chybět: vesničané, kterým čouhá sláma z bot, udatní rytíři, fanatičtí inkvizitoři chrastící sirkami, čarodějné věže (i na toho mocného mága v ní samozřejmě dojde), noční můru… Chybí snad už jen drak. Navíc závěrečná pointa je vcelku překvapivá a láká k věcem příštím.

Albertus Kvajk je zvláštní knihou. Nad mnoha věcmi mávnete rukou, že je to děsná (ale úsměvná, což z textu jasně vyplývá!) blbost. Zároveň však budete číst dál, protože prostě budete chtít vědět jak to celé dopadne. Drzý, rozjívený, místy až frackovitý styl vyprávění se vám rychle dostane pod kůži.

Určitě ale budete vnímat některé věci. Už jen začátek příběhu, ve kterém mladý zloděj zatáhne začínajícího mága do svého supertajného doupěte přesto, že se vůbec neznají, budí pochyby o logice. Naštěstí je to jediný podobný větší „kopanec“, zbytek jsou spíše drobnosti, se kterými se dá žít a třeba je i (velkoryse) přehlédnete. Ve prospěch Iva Huryho hraje také fakt, že jeho hrdinové hrají podle stanovených pravidel. Žádné větší úlety, předvídatelné chování. Kvajk umí pár kouzel a těch se drží, že by ve chvíli nouze nejvyšší vytáhl z rukávu nějaké „eso, o kterém doposud nebyla řeč, to ne.

Jedna husička za druhou

Co však může být pro mnoho čtenářů přes čáru je Huryho machistické pojetí ženských postav. Naši hrdinové totiž berou všechny mladší ženy bez rozdílu jako husičky (toto slovo je vypůjčeno přímo z knihy a objeví se tam mnohokrát) – k rozjívenému a světáckému stylu chování mladých mužů to vcelku sedí, nadsázka je tam zřejmá, ale útlocitnější povahy by toto archetypální škatulkování nemuselo nechat chladnými.

Když už jsme u těch postav, tak je třeba říct, že jejich zpracování není špatné. Na daný typ příběhu má hlavní postava vcelku slušnou hloubku a chová se uvěřitelně a konzistentně, což dává knize plusové body. I ostatní charaktery hrají své role bez výtek. Dělají to, co se od nich očekává, sem tam pronesou nějakou ironickou poznámku či absolvují slovní přestřelku s hlavním hrdinou, což dodává knize šťávu a vyprávění lehkost. Právě určité těžko uchopitelné kouzlo hrdinů je tím, co vás ke knize připoutá.

A postavy ještě jednou – tentokrát obrazově. Nezmínit parádní ilustrace, které má na svědomí Josef Pepe Svoboda, by byl hřích. Nejsem sice žádný extra umělec, ale troufnu si říct, že černobíle vypadá Svobodovo dílo ještě o trošku lépe než barevná ilustrace na obálce.

Od ilustrací už to je jen krůček ke knize samotné. Má velmi příjemný formát, dobře padne do ruky a obálka je překvapivě trvanlivá. A na výše zmíněnou obálku se kouká vážně dobře. Nakladatelství True paperback dělá čest svému jménu a na starší ročníky dýchne nostalgie spojená se „sešitovými“ knihami.

Ivo Hury rozhodně není velmistr humoristické fantasy. Ale přesto odvedl slušnou práci, a pokud přežijete trochu toho pubertálního humoru a machistickou práci se ženskými postavami, určitě vás Albertus Kvajk – bajka prvá slušně pobaví. Lehký příběh o tom, kterak idealistický čaroděj do světa vyrazil a o iluze za prvním rohem přišel, má sice pár much, ale zároveň i schopnost čtenáře okouzlit. A kdo ví, třeba se časem dočkáme i bajky druhé.

Ivo Hury: Albertus Kvajk – bajka prvá

Vydal: True Papeback, 2018

Obálka: Josef Pepe Svoboda

Počet stran: 212

Cena: 199 Kč

Pozvánka na slovenský BBcon/Parcon 2019 – 19.-20.7.2019

1. Červenec 2019 - 12:50

BBcon/Parcon 2019 – festival fanúšikov sci-fi, fantasy, hororu, filmu, hier a technológií

19.– 20.7.2019

Klub priateľov vedy, prognostiky a vedeckej fantastiky Banská Bystrica (KPVPVF BB) v spolupráci s Mestom Banská Bystrica vás pozýva na festival fanúšikov sci-fi, fantasy, hororu, filmu, hier a technológií BBcon spolu s Parconom 2019, ktorý bude v Banskej Bystrici znova po 25 rokoch. Podujatie sa bude konať v termíne 19.-20.7.2019 v priestoroch Filozofickej fakulty Univerzity Mateja Bella Banská Bystrica (FF UMB BB). Keďže minuloročné priestory FF UMB BB budú práve v tom čase rekonštruované, bude k dispozícii už len veľká aula v budove fakulty a neďaleko cez cestu budú program a predajné stánky umiestnené do ďalších priestorov, ktoré tiež patria FF. Tieto priestory sa nachádzajú priamo v budove internátov, takže to budú mať účastníci na ubytovanie skutočne blízko. Vo veľkej aule sa bude odohrávať hlavná parconová línia a v spomenutých ďalších priestoroch dve zvyšné programové línie a sprievodný program. Podujatie je vhodné aj pre rodiny s deťmi.

Hlavnou atrakciou BBconu/Parconu 2019 bude legendárny DeLorean DMC-12, ktorý bol v podstate treťou hlavnou postavou v trilógii Back to the Future. Počas conu bude vystavený v exteriéri. Plánuje sa aj výstava rôznych spomienkových predmetov a modelov vozidiel DeLoeran, patriacich majiteľovi auta.

Hlavná parconová línia a dve súbežné programové línie ponúknu od piatku do soboty množstvo prednášok, tvorivých pracovných stretnutí, workshopov, besied, krstov kníh a zábavného programu z oblasti sci-fi a fantasy literatúry, hororu, vedy, televíznej a filmovej produkcie, histórie, ako aj nových technológií a hier. Postarajú sa o to významní slovenskí, ale aj zahraniční spisovatelia a hostia, vydavatelia (napr. Artis Omnis), vedeckí pracovníci, profesionáli z praxe a nadšenci širokého spektra záujmov a osobnosti zo slovenského a českého sci-fi fandomu. Tešiť sa môžete napr. na Františka Kotletu, Juraja Červenáka, Jana Kotouča, Alexandru Pavelkovú, Martinu Pilcerovú, Líviu Hlavačkovú, Ondreja Herca, Marka E. Pochu, Juraja Maxona, Františku Vrbenskú a iných. V sobotu podvečer bude parconová línia obohatená o známy stand-up Comedy Dungeon, ktorí v Banskej Bystrici vystúpia prvýkrát. Nasledovať bude tradičné vyhlásenie výsledkov literárnej súťaže Ceny Karla Čapka, ako aj vyhodnotenie výsledkov výtvarnej súťaže Svet na tvoj obraz a udeľovanie fandomových cien.

Účastníci môžu tráviť čas vo foyeri budovy internátov, kde sa budú nachádzať rôzne stánky predajcov kníh, komiksov, figúrok, umeleckých diel v Artist Alley a merchu (Nekonečno.sk, jjkomiks, Hramelot, a i.). Tiež sa môžu zahrať počítačové a konzolové hry, alebo sa ponoriť do sveta 360-stupňovej pohybovej VR platformy od spoločnosti ProGamingShop. Hráčov stolových doskových a kartových hier od iHRsko.sk čaká samostatný vyhradený priestor. Veľkí aj malí nadšenci si môžu maľovať figúrky s tímom Warp Hammer. Účasť prisľúbilo aj Retro Consoles Collection Prievidza a OZ Vedecká hračka so zameraním sa na detských návštevníkov. Súčasťou bude tiež výstava obrazov od Martiny Pilcerovej a Juraja Maxona. Vybavujeme ďalšiu atrakciu – mobilné planetárium.

Unikátom aktuálneho ročníka bude Európsky šampionát Dungeon & Dragons miniatures

  1. Ide o turnaj vo figúrkach D&D s medzinárodnou účasťou (CZ, UK, IT, NL, USA) podľa

pravidiel DDMGUILD.org. Turnaje sa usporadúvajú každoročne od roku 2005 po vybraných

mestách Európy.

Sprievodný satelitný program je pripravovaný v spolupráci s Amfiteátrom v BB, kde sa budú vo večerných hodinách premietať všetky tri diely kultového filmu Back to the Future. Tiež môžu navštíviť Hvezdáreň v Banskej Bystrici na Vartovke (piatok aj sobota). Na obidve miesta majú účastníci vstup v rámci vstupného na con!

Organizátori pozývajú všetkých účastníkov na večernú piatkovú párty s programom a sobotňajšiu párty. Občerstvenie v areáli počas celej akcie je zabezpečené. Ako bolo spomenuté, ubytovanie za veľmi priaznivé ceny sa nachádza priamo na mieste. Izby sú zrekonštruované a poskytujú všetok potrebný komfort. Na ubytovanie je potrebné sa nahlásiť cez stránku www.bbcon.sk. Pre účastníkov z ČR je pripravený samostatný bankový účet na úhradu ubytovania. Vstup sa platí na mieste.

Na programe a pozitívnych! prekvapeniach stále pracujeme. Viac aktualizovaných informácií k podujatiu BBcon/Parcon 2019 budeme uverejňovať na:

https://www.bbcon.sk/

https://www.facebook.com/kpvpvf/

Zmena programu vyhradená!

Skalpy na konci cesty

1. Červenec 2019 - 8:14

Pokud jste se v tom všem Skalpování dostali až sem, jistě sami moc dobře víte, jak je tahle série výjimečná. Působivé prostředí současné indiánské rezervace, téma zavrženého národa, zápletka v podobě nastrčeného tajného agenta, všechny ty silné postavy hlavní a silné postavy vedlejší a jejich silné dějové linie, ta kombinace syrového a surového neo-noiru a moderního westernu…

V sérii byly díly silnější a díly slabší; nedá se říct, že úplně každá z desítky knih mířila přímo na komoru (pár jich ovšem bylo), ale rozhodně si každá držela zatraceně vysoký kvalitativní standard, o kterém se jiným sériím může jenom zdát. Takhle povedené psaní se zkrátka vídá jenom vzácně.

Konec cesty je podtitul finálního svazku, který se nám dostal pod ruku před nedávnem. A právě tam se nacházejí postavy, tedy alespoň ty, které jsme neztratili cestou. Asi vás nepřekvapí, že přestože vás v knize čeká ještě jedno velké vyúčtování, jde o příběh v podstatě epilogický. Tady nás máte, hlásají postavy, podívejte se, jak jsme dopadly, přesvědčte se na vlastní oči, že šťastné konce neexistují, a kdo přežije, přežívá s hořkou pachutí, zničený, neúplný. Nakonec, výčet autorů, jimž Aaron děkuje za inspiraci (od Cormaca McCarthyho přes Jamese Ellroye po režiséra Peckinpaha), dost vysvětluje, proč tomu ani jinak být nemohlo.

Ani tentokrát to však není bez ztráty kytičky. Ono již zmiňované poslední vyúčtování – s vrahem Dashiellovy matky – přestřelka tří vrcholů trojúhelníku v tomhle příběhu, si rozhodně zasloužilo scénu monumentálnější, epičtější, katarznější, tak nějak „víc kulervoucí“. Jinak se však dá Aaronovu rozloučení se s tímhle příběhem a postavami vyčíst jen pramálo. A po grafické stránce v rukou R.M. Guéry dokonce vůbec nic.

Věděli jsme to už předtím a Konec cesty nás o tom jenom přesvědčil – Skalpy patří mezi absolutní komiksový vrchol, který v češtině kdy vyšel. A přesto, že pravděpodobně neokupovaly žebříčky prodejnosti, je skvělá zpráva, že je nakladatelství Crew nepodřízlo někde po cestě a vydalo je až do konce.

Skalpy 10: Na konci cesty
Scénář:
Jason Aaron
Kresba: R.M. Guéra
Vydala: Crew, 2019
Počet stran: 128
Cena: 379 Kč

Nominace 38. ročníku Ceny Karla Čapka

30. Červen 2019 - 13:07

Hodnocení letošního ročníku Ceny Karla Čapka dospělo do finále. Následující práce jsou v jednotlivých kategoriích nominovány na Pulce a Mloky: 

Mikropovídky

Radovan Kolbaba: Poslední krok k dospělosti

Irena Moravcová: Na malinách

Jan Vrána: Stříbrňák

Krátké povídky

Dávid Mamrilla: Srdce a zdroj

Irena Moravcová: Příživník

Zbyněk Moravec: Bellkana

Jan Pečenka: Cestující

Lukáš Vlasák: Návštěva

Povídky

Věra Mertlíková: Plocha

Irena Moravcová: Slečna z lepší rodiny

Tomáš Petrásek: Plout nevídanou pouští

Radmila Tomšů: Mechanoidi

Eva Žilková: Poslední rozkaz

Novely

Marie Domská: Kchrat

Irena Moravcová: Zašlá sláva

Se všemi pracemi uvedenými v povídkových kategoriích se budete moci seznámit ve sborníku Mlok 2019. Obě novely se do něj bohužel nevejdou, takže bude publikována jen ta, co se umístila na prvním místě, tu druhou si budete moci přečíst příští rok ve sborníku Kočas. Vyhlášení výsledků proběhne během slavnostního večera v sobotu 20. 7. 2019 na Parconu-BBconu v Banské Bystrici (www.bbcon.sk), kam vás tímto srdečně zveme. Po Parconu také bude zveřejněno pořadí všech prací včetně bodového hodnocení.

 

Z Prešporku do Solnohradu a proti proudu času aneb Slavcon 2019

30. Červen 2019 - 12:00

Slavcon je jiný. A má rád změny. Milovníci fantastiky tentokrát našli útočiště v budově Fakulty informatiky a informačních technologií Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Hned před vchodem mě uvítala skupinka šermířů a mohla jsem se posilnit u stánku s občerstvením. Velká a prostorná stavba navíc nabídla skutečně luxusní zázemí pro přednášky, prodejní stolky, taneční vystoupení, odpočinkovou zónu, hernu i další doprovodné aktivity. Částečně prosklený strop vpouštěl dovnitř denní světlo, a tak nebyl žádný problém zdržet se třeba celý den a užít si příjemné atmosféry, která na conu panovala. Organizátoři se svého úkolu zhostili na jedničku s mnoha hvězdičkami (rozhodně více, než má vlajka EU) a tým dobrovolníků ve žlutých tričkách šlapal jako hodinky. Jeho členové neztráceli humor, když se objevil nějaký zádrhel, vždy ochotně poradili, jak co zařídit, a dokonce i ajťáci na chvíli zaplašili zachmuřený výraz, když na ně člověk promluvil. Učebny měly dobré technické vybavení, co dodávalo všemu šmrnc a profesionalitu.

Akorát ten zločinec, co vymyslel židle v dolních posluchárnách, by zasloužil pověsit za uši do průvanu. Kdykoli se člověk rozhodl posadit, vstát nebo zavrtět, ozval se příšerný rámus a rušil právě probíhající program. Jedna z poslucháren měla také tu smůlu, že byla průchozí, což se ukázalo jako logistický průser, pokud ve vedlejší končil pořad v jinou dobu, díky čemuž před přednášejícím neustále proudil dav lidí, kteří buď procházeli tam či sem. Díky oběma faktorům se trochu omezil zvyk neustále „migrovat“ z pořadu na pořad. Těžko říct, čím to je, ale je to jev, který vidím na všech conech. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem to nakonec udělala několikrát také, i když občas bylo mým popudem pořídit nějaké fotky. Podle útržků rozhovorů, které jsem zaslechla, mohu soudit, že program byl plný přínosných myšlenek, otázek a aktivit a samozřejmě fandovství. Každý fanoušek se tu opravdu mohl cítit mezi svými, přesně jak se píše v průvodci festivalem. Po chodbách se procházely mýtické bytosti vedle svalnatých bojovníků v kožešinách mávajících divoce mečem. Kdo dává přednost spíše kartičkám a figurkám, měl dostatek místa, příležitostí i spoluhráčů, a kdo už nemohl dál nikam, tak nemusel – stačilo se svalit na některý ze sedacích pytlů, kterých bylo všude dost.

Mezinárodní rozměr conu navíc posílila přítomnost zahraničního hosta, kterým byl v pátek Stanislav Yanevski, známý z role Viktora Kruma ve filmu Harry Potter a ohnivý pohár. V pátek, hned po zahájení festivalu, s ním proběhla velká debata, v níž se ukázal, jako celkem vtipný a příjemný chlapík. Kdo ji zmeškal mohl si s ním ještě za malý příplatek v sobotu přiťuknout skleničkou a za další se i společně vyfotografovat, ale já se nakonec rozhodla investovat ušetřená eura do nákupu knih mladých nadějných slovenských autorů a autorek a ještě mi zbylo na festivalové tričko. Pátečnímu programu dominovala ekologická témata a blížící se globální katastrofa, hned vedle slovanské magie, šamanství, vikingské mytologie a náboženských kultů. Kromě literatury se dostaly ke slovu i jiné druhy vyjadřování, takže tu byla příležitost zhlédnout film Lesapán, vyzpovídat režiséra, poslechnout si nejznámější melodie filmových hororů nebo koncert folkové skupiny Strigôň, rozebrat detaily nejsledovanějšího seriálu Hra o trůny, řešit specifika ženského humoru, poznat dílo populárního ilustrátora Michala Ivana nebo zahrnout otázkami obávaného editora Erika Fazekaše, formulovanými ideálně v 50 odstínech šedi.

V podobném duchu záplavy zajímavých momentů, které hýbou dnešním fantastickým světem (nejen na Slovensku) pokračovalo i sobotní dopoledne, které navíc obohatil literární workshop, kde se účastníci pokoušeli napsat povídku za hodinu (a až na samotné lektorky byli celkem úspěšní). Kromě nakladatelství Hydra dostali prostor i Tatran a Slovart. Propláchnout mozkové závity pomohla celá řada kvízů, ale i přednáška o psychických poruchách, či o způsobu, jak si zvýšit IQ. Za páteřní odpolední akci jsem vyhodnotila besedu se slovenskými a českými autory a autorkami, kterých se sešlo celkem 16. Otázky si losovali z předem připravené sady (maně jsem si vzpomněla na svou loňskou besedu, v rámci které slovenské autorky otázky losovaly z klobouku). Mezi pozvanými byli jak staří mazáci jako Mark E. Pocha, Petra Neomillnerová, Františka Vrbenská, Anton Stiffel nebo Lenona Štiblaríková, tak i úplní nováčci, k nimž patří i Silvie Zeumerová, která všechny mistrně ukočírovala coby moderátorka, ačkoliv jí to nikdo z přítomných moc neulehčoval. Občas se totiž řeč strhla směrem, kdo má co podivného ve spíži, nebo kdy někdo přijde o život (na Dušičky zomrieš!), ale i tak musím uznat, že mnohé otázky byly chytré a vtipné a moderátorka měla dar rozmluvit i ty nejzarytější introverty, až na sebe prozradili i to, co sami nevěděli. Celkový dojem z akce zkazila trochu rozpačitá autogramiáda na závěr, kdy se část hostů někam rozprchla a těch pár zbylých odvážlivců postávalo v šeru předsálí. Většina z nich čekala, že si zájemce nejprve zaběhne o patro výš, kde byly knihy na prodej u stánku, a pak si zase skočí zpátky do hlavního sálu, no… Takže se lehce mohlo stát, že než jste doběhli s knihami, tak milý autor už mezitím odešel na vlak…

Nevadí, nechme to být, kdyby nezůstalo nic, co by se dalo zlepšovat, tak by to byla nuda. A drobný kolaps v jinak bezvadném a pořady nabitém programu je maličkost. Mohli jsme zažít zábavné křty knih, které zaujaly svým průběhem – jak nakladatelství Hydra se svými Potvorobijci 2, tak i Jana Plauchová, která se ve své poslední knize Druhá planéta zaměřila na Venuši a pozvala si ke své prezentaci astrobioložku Michaelu Musilovou, účastnici simulovaných misí na Mars pro NASA. S jinými pořady jste se mohli vydat zase z Prešporku do Solnohradu a k tomu ještě proti proudu času, na cesty časem se zaměřil i Leonard Medek a vzal to hezky od Wellse až po současnost. Nebo se dala objevovat tajemná podzemní zákoutí Malých Karpat, prozkoumat historie zbojníků, lapků a jiných rebelů prostřednictvím knih i filmových pláten (včetně nešťastného Jánošíka), zapátrat po ztracené mínojské bohyni hadů, nebo překonávat hranice hororu jako žánru… Na přetřes přišly i další fenomény, jako kooperativní hry, shippování nebo čtení na Youtubu. V nabídce toho byla spousta.

A zatímco loňský galavečer jsem si nechala kvůli únavě ujít, letošní jsem si bezvadně užila. Velká aula byla téměř plná, když jsem dorazila (s menším zpožděním, protože jsem dobíhala z vlastního vystoupení) všichni se tam již dobře bavili. Aby ne, když na pořadu bylo rozdávání cen (a mnohdy i celkem hodnotných). A tak v místech, kde obvykle zní suché softvérové poučky a rovnice, se ozýval jásot a bouřlivý potlesk. Nejprve se oceňovaly nejlepší kostýmy, pak se losovali výherci tomboly. Rozdat asi dvacet balíčků s dárky od sponzorů zabralo dvě hodiny, a kdo ještě vydržel na noční světelnou šou skupiny Fandango, tak určitě neprohloupil. Byla to skvělá tečka za skvělým dnem, obecenstvo zcela oprávněně propadalo střídavě nadšení a úžasu a na závěr odměnilo účinkující za nádherné světelné efekty dlouhým aplausem.

Jako vždy se nabízí srovnání s loňským rokem. Se změnou místa konání jakoby se toho událo víc – nejen díky prostornějšímu areálu se Slavcon stal tak nějak „větším“.  Zatímco v minulých ročnících si organizátoři vystačili s účinkujícími z převážně domácí scény, letos přibyla již zmíněná herecká celebrita. Obyčejný papír, na kterém byl vytištěný průvodce festivalem, vystřídal hladký křídový. Spousty paralelně běžících pořadů, kdy měl člověk problém si vybrat (těžké dilema) a málem zapomněl, že je taky potřeba najít pauzu na oběd či na večeři. Což by byla celkem škoda, protože hned za rohem se nacházela sympatická koliba, kde měli otevřeno přes celý víkend a dělali naprosto božské halušky s bryndzou nebo oštiepkom a točili k tomu české pivo – co víc si takový labužník od Hradce Králové, jako jsem já, může přát?

Mimochodem, vysoká návštěvnost některých přednášek i během nedělního dopoledne mi opravdu vyrazila dech. Zatímco české cony postupně od pokračování programu do neděle ustupují, tady si to lidé vážně užívali a na některé pořady proudily vyloženě davy. Dokonce i na přednášce o starších filmových zpracováních Pána prstenů byla posluchárna téměř plná, ačkoliv většina prezentovaných pokusů byly spíše propadáky. Pravda, jiná témata dostala trochu na frak, a tak příchod dvou návštěvníků na besedu o asimovských zákonech robotiky zvýšil počet přítomných dvojnásobně, o to výživnější však následná česko-slovenská diskuse byla. Podobně dopadly i některé pořady, zařazené na sobotní večer souběžně se zmíněným galavečerem, takže třeba na naše loutkové divadélko se přišla podívat jen hrstka (ale o to nadšenějších) lidí, a na přednášce o další budoucnosti ASFFH se sešli jenom samí Češi (respektive převážně Češky) a tak jsme se společně s Petrou Neomillnerovou, Františkou Vrbenskou a Petrou Štarkovou nekompromisně pustili do analýzy současné vydavatelské kultury (vlastně mezi nás zabloudil i jeden zvídavý slovenský fanoušek, ale brzy z učebny vystřelil se slovy, že je „zaujímavé dozvedieť sa niečo zo zákulisia“). Možná dobře, že některé vyřčené skutečnosti zůstaly za zavřenými dveřmi. Ale i o tom cony mají být, nejenom zábava, ale i výměna informací, zkušeností, kontaktů… Já si jich odvezla spoustu, stejně jako celkový dobrý pocit a chuť se zase příští rok do Bratislavy vrátit.

Sepsala Zuzana Hloušková

Dvojítá porce Strážců Galaxie

28. Červen 2019 - 11:48

Pokud jste četli předchozí recenze, tak víte, že první kniha mi přišla jako parádně vyvážený popcorn a akční jízda, která uměla zabavit a potěšit i člověka, který s komiksovým týmem neměl nikdy tu čest. Druhá kniha však v polovině vytěsnila podstatné události (což bude spíš chyba originálního vydávání), a díky tomu nastal jen zmatek a zmar. Místo regulérní trojky jsme navrch dostali crossover s X-menama, který byl fajn, ale chyběla mu osudovější důležitost. No… naštěstí tu máme další dva díly, které úspěšně navazují na minulé věci, víc drží pospolu a snaží se seč můžou, aby se čtenář dobře orientoval.

Třetí díl Rozpad strážců mě fakt bavil. Už úvodní kapitoly slouží jako prima svěží start, kdy se vám znovupředstaví hlavní postavy a navíc k nim přijde výpomoc v podobě Flashe Thompsona – známého jako agenta Venoma. A všechny čtyři kapitoly hlavního příběhu přípomínají to, co tak dobře fungovalo úplně v první knize. Je to zábava. Velká space opera, která má fungující charaktery, velkou porci akce, slušnou řádku vtípků a hlavně děj, který není zbytečně překombinovaný a ke kterému si nemusíte dovyhledávat žádné informace na Wikipedii (což bejvá u Marvel či DC komiksů a jejich symbióze s tunou jiných sérií častým problémem).

Příběh má rychlé tempo, příliš se nezdržujete na jednom místě a každý má šanci si uzmout kus slávy. Strážci tu jsou z větší části příběhu rozdělení a sledujeme jejich počínání v odlehlých koutech galaxie, kdy každá odchylka představuje nový svět, známé rasy a návrat k dřívějším příběhům. Jo, občas je to zkratkovité a jak to u superhrdinských komiksů bývá – vždy přijde záchrana na poslední chvíli – ale je to nefalšovaná a moc prima jízda.

Jako bonus pak člověk dostane dva speciální sešity, kdy jeden sází na populárního Groota a jeho původ (tenhle sešit mi ale nepřišel nikterak výrazný) a druhý se pak točí kolem budoucích hrdinů, jenž už jen z principu srší zajímavostí, neboť chcete vědět, proč má jeden z nich štít Kapitána či jak to, že Yondu i po tisíci letech vypadá pořád stejně. Zakončující dvojice sešitů nám představí první výskyt Captain Marvel s Flashem Thompsonem a jde o fajn výlet do historie Marvelu… ale spíš jde zase jen o pěkné zpestření, než nezbytnou součást příběhu.

Problém trošku nastává ve čtvrté knize, která trpí podobným neduhem, jako ta druhá. Prvotní hřích totiž navazuje na události ze stejnojmenného eventu, který u nás ale nevyšel, a jeho začlenění do Strážců je tak trošku kostrbaté, neboť nováčci nebudou tušit, která bije. Crew se snažila zplácat do čtvrtého dílu vše podstatné a dokonce máme před začátkem krátký souhrn situace – pachuť z této Marvel politiky ale trvá. Naštěstí to není taková hrůza jako u dvojky a čtvrtá kniha má pořád velmi solidní hlavní zápletku, kterou ozvěna eventu tolik nebrzdí.

Mimo velmi dobře vystavěný příběh z minulosti a odhalení kruté pravdy se totiž druhá polovina soustředí především na Venoma a jeho symbiontskou planetu, na které bohužel nezůstaneme příliš dlouho a díky tomu celý tento koncept působí dosti zbytečně. Z mého hlediska jde o zklamání, neboť každý sešit je nám předhazováno jak je daný symbiont hrozně důležitý a že by Flash měl vědět odkud jeho síla pochází, ale pak je vše sfouknuto během pár vysvětlovacích rámečků – a tím to hasne. Promarněná šance. Finále pak zakončuje příběhový oblouk kolem Star-Lorda, který řeší svoji budoucnost a vlastně i budoucnost celé galaktické říše. Fajn motiv, fajn napnutí na další sešity, ale trošku se bojím, že to nebude mít takový efekt, jaký bych si přál.

Kresebně je vše v pořádku. Kdo čte komiksy se supráky delší dobu, tak si určitě už dávno zvykl na změnu kreslířů během několika sešitů a na neustálou potřebu měnit výtvarný styl. To se děje i tady. A zatímco ty hlavní příběhy mají tu správnou „mainstreamovou“ a velmi přehlednou kresbu, ostatní sešity více experimentují, hrají si s barvami a zkrátka a dobře popouští uzdu fantazii. Pokud bych měl zmínit styl, který mi příliš nesedl, asi by to byl sešit 17 ve třetí knize. Tam mi přišlo hned několik postav mimo svůj směr a styl akce příliš strohý a vizuálně obyčejný.

Pro fanoušky prvních knih jasná koupě. Příběh rozhodně nepolevuje a naopak si zahrává se zajímavou kupou témat, jen opatrně u čtvrté knihy s návazností (podobně jako u dvojky). Jedná se ale o prima superhrdinskou věc, která by měla (nejen fanoušky) potěšit.

Strážci Galaxie 3: Rozpad strážců
Vydal: Crew, 2019
Scénář: Brian Michael Bendis
Kresba: Nick Bradshaw
Počet stran: 160
Cena: 399 Kč

Hodnocení: 75%

Strážci Galaxie 4: Prvotní hřích
Vydal: Crew, 2019
Scénář: Brian Michael Bendis
Kresba: Ed McGuinness
Počet stran: 180
Cena: 399 Kč

Hodnocení: 70%

VESMÍR S ČOKOLÁDOU – PŘEDPLATITELSKÁ KAMPAŇ PRÁVĚ ZAČÍNÁ!!!

27. Červen 2019 - 13:25

Vážení čtenáři,

s hrdostí oznamujeme, že jsme se stali mediálními partnery novinky z nakladatelství Fortna

Vesmír s čokoládou

Fortna vydává sci-fi ze světa, kde se vše točí kolem tabulky čokolády. Platí zde zcela jiná pravidla, jiné fyzikální zákony – a především zde žijí děti se schopností měnit svět kolem sebe.

Tento chytlavý příběh Jany Rečkové a jejího syna, Jiřího Dluhoše, je vzpomínkou na respektovanou žánrovou autorku, ale především skvělým a zábavným literárním dílem.

Knihu můžete koupit přímo na stránkách nakladatelství ZDE

 

A protože i vše se točí kolem tabulky čokolády, dostane v rámci předplatitelské kampaně prvních 100 zájemců ke knize malou čokoládu zdarma!

Že nemlsáte? Nevadí. Koukněte i na další zajímavé nabídky pro předplatitele.

 

A pokud vás kniha zaujala, ale potřebujete víc informací, rádi posloužíme: https://efortna.cz/vesmir-s-cokoladou/

 

Destrukce: Tvořit, bořit… a hlavně přežít!

27. Červen 2019 - 9:03

Víte, co je pocit viny? Když si celý život nemůžete odpustit, že jste nedokázal zamezit smrti své ženy. Kryštof Farský však dotáhl svůj pocit viny ještě o několik levelů výš. Protože je nadaný Tvůrce, stvořil si soukromé peklo v podobě postapokalyptické Ostravy ovládané démony a krutými žalářníky, a zavřel se do něj s jediným cílem – zapomenout.

Z pekla do pekla

A zatímco Kryštof sedí zavřený ve svém sebemrskačském iluzorním světě, v realitě se začínají dít podivné věci. Několik Tvůrců zaplatí životem během nešťastných nehod, několik vytvořených světů se neznámo proč zhroutí. To přinutí Tvůrce jednat a svolat sněm – jenže závěry jsou mnohem horší než se předpokládalo. Stačí jedna zrádcovská krysa a většina Tvůrců je nemilosrdně pobita.

Přežije jen Kryštof a jeho švagr, a to díky tomu, že se včas neprobrali z opice. Vidíte, alkohol může i život zachránit, budiž vám to poučením, milí čtenáři! Jenže to, že je nedostali, neznamená, že to nezkusí znovu. A znovu. A znovu…

Kryštofův život se mění v nekonečnou řadu pokusů o násilné ukončení jeho života. Společně se svojí malou partou prchá a ukrývá se ve všemožných vytvořených světech. A zjišťuje, že ani tady už není bezpečno; že agenti nacpaní nanotechnologiemi a implantáty po něm jdou úplně všude. Vrcholem je, když se proti Kryštofovi obrátí i vlastní démonické výtvory z jeho soukromého pekla.

Čas zdrhnout

Destrukce je opět námětem typickou drescherovkou. Malá skupina uprchlíků je nucena čelit přesile, bránit se zuby nehty a vymýšlet finty a úskoky. Je asi jasné, že kdyby autor sejmul hrdiny na prvních stránkách, neměl by o čem psát – a tak se plynule a v rychlém tempu střídají akční scény, děj utíká rychlostí závodního chrta a našim štvancům se podaří uniknout z mnoha léček. Vše sledujete z pohledu hlavního hrdiny, Kryštofa; občas se podíváte na celou situaci i očima nepřátel, aby bylo jasné, co se na nebohé uprchlíky tvrdohlavě odmítající zemřít chystá.

Postupně se začne odhalovat kdo za vším stojí a proč to vlastně dělá (pokud hádáte, že jde o peníze, máte bod!). Dočkáte se několika překvapení a zajímavých, byť lehce očekávatelných dějových zvratů, zkrátka neustále se něco děje a stránky utečou jako voda zatímco čtenář se bude královsky bavit. A taky se dozvíte, jak že je to vlastně s tím bořením vytvořených světů!

A když už je řeč o světě: Destrukce je provázána s ostatními autorovými díly. Svět Prolnutí známý z předchozích autorových děl jako takový si sice příliš neužijete, ale některé reálie vám nejspíš budou povědomé.

K zábavě přispívá kromě zdařilých našláplých akčních scén i několik dalších věcí. Předně je to autorův humor. Zdá se, že tentokrát si psaní vážně užíval, protože text je oproti jeho předchozím knihám prošpikován mnohem větším množstvím hlášek a vtípků svědčících o dobrém rozpoložení. Skvělé jsou slovní přestřelky a břitká ironie v dialozích, ale stejně dobré jsou i komické situace nebo drsňácké hlášky. Samostatnou kapitolou je pak Drescherovo pojetí Evropské unie budoucnost, jehož zkostnatělosti, a nebojím se říct až zparchantělosti, se budete pousmívat. To však, pokud jste četli autorova předchozí díla, nebude žádnou novinkou.

Letem světem

Druhým prvkem, který výrazně přidává na zábavnosti, jsou právě schopnosti Tvůrců. Co by byl Drescher za hostitele, kdyby nás nepozval na prohlídku světů vzniklých „v hlavách“ jeho Tvůrců, že? Takový svět si představte třeba jako virtuální realitu –  vše v něm je skutečné a hmatatelné, a rozhodně netušíte, že se pohybujete uvnitř nějaké dlouho budované představy. Mimochodem – přímá úměra, že čím víc času budování světa věnujete, tím bude propracovanější, zde platí na sto procent.

Právě střídání různorodých světů dává knize šťávu a zároveň autorovi možnost se vyřádit. A že se Drescher neupejpal. Díky jeho nápadu se podíváme do světů inspirovaných Howardovým Conanem,  Tolkienem nebo do steampunkových Čech. Parta na útěku svede v těchto světech mnoho bojů; a samozřejmě přitom využije všech specifik, dostupných zbraní a prostředků. Děj je díky tomu příjemně variabilní a plný zajímavých nápadů.

Během čtení si určitě vzpomenete také na legendární Matrix. Tvůrce má totiž možnost lehce poupravit fungování svého světa a získat tím výhodu nad běžnými návštěvníky a konstrukty zplozenými silou své mysli. V rámci férového boje se však k podobným snadným vítězstvím autor příliš neuchyluje a nebortí tak nastavená pravidla příběhu.

Celkově je procházení několika odlišných světů geniální (toto slovo berte, prosím, s rezervou) nápad: Drescher se mohl bavit, prodat svoji kreativitu a ještě získal jako bonus pro čtenáře spoustu prostředí, která nenudí. Občas sice můžete mít pocit, že světy tahá tak trochu z rukávu podle toho, co se mu zrovna hodí, ale to se mu snad dá odpustit – vždyť to má být pocta velikánům žánru a jakési skryté vyznání.

Polovina zážitku

Destrukce je parádní akční jízdou, kterou zhltnete jedním dechem. Podobně jako u předchozích Světel v temnotách je však kniha pouze polovinou příběhu. Na tu druhou s názvem Odplata si budete muset počkat zřejmě až do podzimu.

Alex Drescher ukazuje, proč je řazen k hvězdám české akční fantastiky. Akci opravdu psát umí, byť ne tak prvoplánově krvavou a brutální jako mnozí konkurenční „splatterpunkoví brakaři“; a nebojí se jí vdechnout osobitý humor, nadhled a okořenit mnoha nápady.

Alex Drescher: Destrukce

Vydal: Fantom Print, 2019

Obálka: Tony Mauro

Počet stran: 320

Cena: 319 Kč

Stránky