Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 50 min

Vyhlášení soutěže o Centrální impérium Jana Kotouče

20. Listopad 2019 - 10:03

Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili – a pokud jste nevyhráli, nezoufejte, brzo bude několik dalších šancí!

A ještě jméno šťastného výherce: Tomáš Chytrý z Litvínova.

GRATULUJEME!

 

Legie plamenů – Syndrom druhých dílů potká každého autora

20. Listopad 2019 - 9:08

Roztroušeni po celém kontinentu

Legie plamenů přímo navazuje na předchozí knihu s tím, že autor se nezdržuje nějakým shrnutím příběhu. Proto rozhodně doporučuji znovu si přečíst Oheň probuzení, pokud jste ho naposledy četli při vydání (jako já), protože to pomůže při orientování se. Je na škodu, že na začátku knihy není nějaké to kratší shrnutí nebo představení postav – čtenáři by to ulehčilo práci, zvlášť při rozmáchlosti příběhu a tloušťce obou knih.

Čtenář hrdiny opustil přesně v okamžiku, kdy zjistili, že mýtus (bájný bílý dragg) žije, dýchá a po dlouhém spánku není zrovna dvakrát velkým příznivcem lidí. A vůbec celého světa celkově.

Lizzane a ostatní přeživší se zvládli evakuovat z Arradasie potom, co bílý dragg s jeho armádou napadli Carvenport. Ve svém bývalém rodném městě, Ferosu, pak ale dostane nový úkol, jenž ji dostane do Korvatinské říše, kde hledá spojence mezi nepřáteli.

Clay s kapitánem Hilemorem se mezitím plaví na jih v naději, že najdou odpověď na otázku „Jak vyhrát tuhle válku a zachránit lidstvo?“, a setkávají se s mnohem větším soustem, než by si normálně zvládli ukousnout.

Anthony Ryan pak do knihy přidal další linku, další pohled, a to očima Siruse. V prvním díle neměl významnou roli, ale v Legii plamenů dává čtenáři šanci podívat se na děj ze strany záporáka, protože je členem armády bílého dragga (respektive pod vlivem jeho schopností).

Mini problém(y)

Stejně jako v prvním díle, i zde převažují kapitoly Lizanne, a je těžké zbavit se dojmu, že by právě ona nebyla autorovou oblíbenkyní. Osobně mám pocit, že si Anthony Ryan s jejími částmi více vyhrál a pořádně je promyslel – ono s těmi intrikami a tajemstvími by to ani jinak nešlo, zatímco Clayovy a Hilemorovy části mi přišly trochu odfláknuté což bezesporu v širším kontextu působí nevyváženě. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. V porovnání s Lizanninými určitě ano, protože ty její vypadají trochu stereotypně (další revoluce, další útěk z vězení).

Navíc většinou překážek v ději, jež se snaží hlavní hrdiny zabít, se stávají vnější síly (například špatné počasí, útočící vojáci nebo draggové), které nemají moc velkou spojitost s hlavním příběhem a postrádají emotivní složku. To celkově může snižovat čtenářův zájem o tyto konflikty, jež se pak opakují a stávají se unavujícími.

Změnu prostředí a nové, zajímavé informace, například jak draggové myslí, jejich původ, možnost navázání pouta s člověkem a další, čtenář určitě uvítá, ale někde v půlce se příběh dostane do mrtvého bodu. Vzhledem k rozsahu knihy se nějaká ta vata okolo dala čekat, ale největší problém představuje nedostatečná motivace postav a jejich neustálé popisování všeho a přemýšlení nad vším do nejmenšího detailu. Pod jejich tíhou totiž čtenář úplně jednoduše zapomene, proč se tedy postava snaží dostat z bodu A do bodu B, a když se jí to povede, proč tam tráví skoro celou knihu. A tohle je solidní zabiják slibného a dobře načatého prvotního tempa Legie plamenů.

V Ohni probuzení mohl čtenář žasnout nad tím, jak autor zvládá propojit steampunk se špionáží a dobrodružným románem s fantasy prvky. V Legii plamenů je měnění pohledů postav stejně poutavé jako v předchozím dílu, ale moc nepřispívá celistvosti příběhu – především při velkém množství vedlejších postav a přidání Siruse do počtu. Některé scény a momenty jsou bohužel roztahané a matoucí.

Nepochybuji, že Legie plamenů si najde své fanoušky, kteří budou zastávat názor, že je mnohem lepší než první díl. Faktem však zůstává, že Anthony Ryan se zde s příběhem i veškerými rozdílnými prvky v něm natolik rozmáchl, že z toho místy zavání zbytečné přehánění; a toto pokračování se tak stává lehce nadprůměrnou knihou. Nicméně Legie plamenů ve mně stále zvládla udržet jakousi zvědavost jak to všechno dopadne, ale upřímně doufám, že finální díl se kvalitativně vrátí na úroveň Ohně probuzení.

Anthony Ryan: Legie plamenů
Přeložil:
Milan Žáček

Obálka: Jaime Jones
Vydal: Host, 2019
Počet stran: 631
Cena: 449 Kč

Ozvěny HumbookFestu: Rozhovor s Pavlem Renčínem, sympaťákem od pohledu

19. Listopad 2019 - 9:22

Proto jsem se na HumbookFestu rozhodla tohoto autora vyzpovídat a viděla to jako perfektní příležitost pro to dozvědět se, proč bych si jeho knihy měla přečíst a co by mi on sám doporučil, pokud jsem od něj nic nečetla. Slyšet doporučení od kámošky je jedna věc, ale když knihy rozebíráte přímo s jejich autorem (zvlášť s Pavlem Renčínem, protože jsme se trošku rozkecali a bylo to hrozně fajn), to je panečku něco úplně jiného!

Já se vám přiznám, že jsem od vás nikdy nic nečetla, a proto by mě zajímalo, komu byste svoje knížky doporučil a proč?

To je dobrá otázka. (smích) Já jsem nad tim vlastně nikdy nepřemejšlel. Já vám můžu říct, co jsem začal psát a jak jsem postupně putoval, protože z toho vyplyne, pro koho to je, protože moje první knížka se jmenovala Nepohádka a začal jsem ji psát ještě na vysoký škole, protože ještě tehdy jsem se v tom moc nevyznal. Předtím jsem vyhrál pár literárních soutěží s povídkama a neměl jsem jakoby zkušenost s větším prvkem, jako s románem. Takže když mě oslovil nakladatel, že by chtěl, abych pro něj román napsal, tak jsem na něm začal pracovat a psal jsem ho 4-5 let – jakoby hrozně dlouho, protože jsem pořád jakoby přerušoval tu práci, pořád jsem začínal znova, měl jsem hroznej problém ho dopsat a chtěl jsem napsat knížku, která bude pro děti i pro dospělý, že to bude něco trošku jako Nekonečnej příběh, že to bude trošku jako odehrávat se jedna linie v nějakým reálným světě, druhá linie v nějakým tom fantazijním, a ono mi z toho vyšlo, že vlastně ano – napsal jsem knížku, která jakoby by měla bejt pro děti i pro dospělý, odehrávala se ve fantazijním a reálným světě, ale ta fantazijní linie byla vlastně poměrně nahlížená dospěle – s tou skepsí, cynizmem, a tak dále. A vlastně to bylo docela zajímavý, že ta knížka je spíš pro dospělý a maj jí docela rádi (smích), ale byl to docela zajímavej experiment pro mě. Druhá knížka, kterou jsem si psal, byla vlastně takovej magickej realismus, kterej se taky jako tvářil něco mezi knihou pro děti a pro dospělý, ale už jsem si vybral ten směr. Řekněme taková městská fantasy, to byl můj hlavní směr, a to byla ta třetí kniha. Tenhle směr začala trilogie Městské války, s tou jsem pak strávil vlastně několik let – byl to takový můj epos. Vlastně epický příběh z české městské fantasy, kde vlastně česká a moravská a slezská města proti sobě z nějakého důvodu prostě začnou válčit a vlastně ta města jsou tam symbolizována  nějakými avatary, živými bytostmi, které jsou zosobněním celého ducha toho města. A tohle jsem psal v době dřív, než tady vyšel Gaiman a tyhle věci, takže to byl originální nápad a samozřejmě prostě… Víte co, někdo jinej napíše tu podobnou věc jako vy a napíše jí třeba líp.

Jasně, když dva dělají totéž, není to totéž

Přesně, je to tak.

Takže jestli to chápu správně – máme třeba město Prahu a v Městskejch válkách by byla osobou.

Byla by zastoupena ženou. Mohl bych vám říct přesně její popis, já mám poměrně poetický styl psaní. Myslim si, že právě jak jste se ptala na ty čtenáře – já trošku putuji těmi žánry, přes tu městskou fantasy jsem se potom přesunul trochu k hororu, teďka vlastně trochu k tomu thrilleru – tak spíš je to tak, že ti čtenáři jdou se mnou. Že maj jakoby rádi ty moje knížky i spíš, než že by to bylo rozděleno žánrově. Alespoň zatim to tak vypadá, protože se zatim pohybuju a ty lidi jdou furt se mnou (smích), takže asi maj rádi ty knihy. U těch Městskejch válek to bylo pro mě něco, co tady tehdy nikdo nepsal tu městskou fantasy. Dneska se to zdá divný, tehdy sem si myslel, že sem vymyslel novej žánr, tehdy tady nevycházela moc ani zahraniční tvorba.

No tak rozhodně jste jeden z těch prvních, co ji tady začal psát.

 Jo, to se tady říká, že jsem to vlastně začal psát já. No a řikal jsem si, jaká fantasy bude městská víc než ta, kde města vystupují bytostně – to je ta hlavní myšlenka. A měl jsem tak dobrý nápady, že jich byla škoda na jeden román a pustil jsem se do trilogie. To jsem si ještě proložil v roce 2008 románem, kterej jsem psal online na svým webu spolu se čtenáři, kde vlastně já jsem to psal, vydával jsem to každej tejden jednu, dvě, tři kapitoly, ti čtenáři to komentovali a zasahovali do toho děje. Někdy víc, někdy míň. V nějakejch chvílích tam byly třeba nějaký ankety, který rozhodovaly o tom, jaká postava vstoupí do příběhu nebo na jakým důležitým bodě prostě kam se ty postavy vydají a co bude dál. Takže to bylo takový interaktivní, ale zároveň těch anket tam nebylo tolik, aby se to rozdrobilo literárně, protože kdyby lidi rozhodovaly o každým díle co bude dál, tak vám z toho vyjde něco nečitelnýho. Snažil jsem se pracovat podobně jako pracovali scénaristi filmů a seriálů, kde se vlastně snažíte pojmout každej díl trochu pointovat, aby sám o sobě tvořil část toho příběhu, aby každej díl přinesl novou emoci nebo atmosféru a byla to pro mě hrozně zajímavá škola, protože do tý doby to psaní byla osamocená disciplína, kterou vlastně děláte někde zavřenej večer sám v bytě a dneska je to strašně divný, když všichni maj sociální sítě, tak ty lidi jsou zvyklý o tom mluvit a dřív to bylo jinak. Ten autor na tom pracoval, s nikym nemluvil, a pak odevzdal hotovou knihu a ti čtenáři se k tomu dostali ve chvíli, kdy to vyšlo. Dneska ti autoři už komunikujou většinou po celou dobu, řikaj lidem, co se děje, vytváří ten hype. Na druhou stranu ono je to mluvení o psaní trošku jako s napouštěním vany. Když prostě chcete napustit vanu a zároveň máte nějakej uměleckej přetlak, kterej potřebujete jakoby vyjádřit, tak napouštíte tu vodu (tvoříte knihu) a zároveň o tom mluvíte a řikáte na čem pracujete, tak tim zmenšujete touhu ten příběh říct a je to jakobyste v tý vaně měl vytaženej špunt a je to daleko větší úsilí tu knihu potom dopsat.

To rozhodně souhlasim. Občas mi přijde tohle komunikování autorů prostřednictvím sociálních sítí pomalu jak ukázky na film – nacpou tam to nejzajímavější a pak si čtenář řekne: “Hm, tak já si to koupim jen proto, abych se dozvěděl tu omáčku okolo, zázemí postav a proč udělali to, co udělali.”

Úplně souhlasim. To vlastně vůbec nechápu a nedává mi smysl, proč tuhle věc dělat a je to i důvod, proč já se zásadně nekoukám na trailery, protože když už máte nějakou zkušenost s příběhama, tak z toho traileru si odvodíte úplně celej film. To úplně stačí, že jste čtenář, kterej často čte a máte pro to cit. Například u filmů mě nejvíc baví expozice, než vlastně poznam, jaký schéma je použitý. Takže začátek, prvních 15 minut, a pak ve chvíli, kdy víte celej zbytek toho příběhu, tak mě to přestává bavit a prostě vypínám to (smích).

Já například hrozně nerad mluvim o knize dřív, než vyjde, protože mám pocit, že ji dokážu líp popsat až ve chvíli, kdy vyjde a začnou ji číst lidi a začnou mi řikat jaká je. Do tý doby vim jenom jako jak ji chci já vyprávět, ale pak zjistim, že například nějaký věci v příběhu, kterejm já jsem nepřisuzoval váhu, tak potom zabodovaly u čtenářů nebo naopak. Nikdy to nedokážete úplně přesně odhadnout. Mám nějakou představu, musim něco říct, protože o tý knize potřebuju mluvit, když vychází, ale opravdu ji poznam až ze slov těch čtenářů a z jejich reakcí. A vlastně to beru poměrně vážně, protože ten globální hlas čtenářů zprůměrovanej je velmi moudrej a jde na dřeň a musíte si z něj vzít nějakou tu zpětnou vazbu. Takže v dnešní době Databáze knih je velmi dobrá zpětná vazba. Neni pro mě důležitá nějaká recenze nebo kritika, ale ve finále je důležitý, jestli si ta knížka našla čtenáře a co na ní řikaj. Protože je strašně těžký jí hodnotit, když od ní nemáte odstup, a víte, kde má silný pasáže a kde ne.

Jak jste se k psaní vůbec dostal? Byla to forma relaxace nebo jste vždycky chtěl napsat knihu?

(Smích) Já se ke psaní dostal hrozně zajímavým způsobem, a to tak, že vlastně jsem byl velkej čtenář v devadesátejch letech fantastiky, kdy tady vycházely extrémně špatný překlady. Tedy vlastně překládal každej, kdo uměl alespoň maličko anglicky, a bylo to fakt strašný. Kolikrát člověk četl tu knížku a snažil se jako pochopit, co tím chtěl autor říci. Že vlastně nerozumí textu. Do toho jsem se nachomýtnul, protože jsem byl aktivní v té fantasy komunitě, v hodnocení literárních soutěží, což pro mě byla další studená sprcha o tom, jak vlastně strašný věci tam lidi kolikrát posílaj a prostě maj pocit, že můžou vyhrát. No a v tu chvíli sem si řikal “no tak to zvládnu taky”. No tak jsem začal psát, a měl jsem to štěstí, že moje snad čtvrtá povídka už něco vyhrála a byla druhá za nějakým profesionálním spisovatelem a v další soutěži jsem už vyhrál a tak dále. Takže mě to nakoplo hodně brzo a měl jsem velkej úspěch. A když poslouchám ty autory, přece jenom s nima vystupuju, i mileniální, jak se probíjeli roky, než se jim zadařilo, tak nevim, jestli bych měl tolik odvahy a tolik tý víry v tu chvíli, že to má smysl. Protože já jsem většinou zvyklej, že když se do něčeho pustim, tak mi to jde, a když to nejde, tak to opustim a budu radši dělat něco jinýho, něco, co mi jde, protože těch věcí se dá dělat hodně. Takže tohle mě nakoplo. Ono když vyhrajete pár soutěží, tak oni si vás všimnou a ti nakladatelé za váma přijdou a začnou po vás chtít věci.

Takže to ani ze začátku nebylo tak, že jste sice vyhrál, ale i přesto musel rozesílat rukopisy a čekat na odpovědi?

Ne. Jako nechci tim nikoho naštvat z ostatních autorů, ale já od toho roku 2001 v podstatě všechno, co jsem napsal, se vydalo, a většina těch věcí měla od roku 2003 jasně dáno, že jsou součástí týhle antologie a tak.

Takže v šuplíku nemáte nic?

Nic. Nikdy (smích). Ono je to trochu blbý, když po vás vždycky někdo něco chce a přijde a řiká: “A hele něco se šuplíku by nebylo?” A já odpovídám, že nemám. Je to daný tim, že já mám hodně málo času na to psaní. Mám opravdu spoustu jinejch aktivit – náročnou práci, podnikání.

No tak to mám pro vás spešl otázku od našeho šéfredaktora – jak zvládáte psát a vydávat knihy, když máte tolik aktivit a do toho náročnou práci?

Hele, jako největší zásek byly ty dvě malý děti. To je totiž obrovsky krásná věc, který se chcete věnovat, a zároveň vám to sežere zbytky toho volnýho času a tý energie. Takže teďka píšu málo ty poslední roky. Teďka jsem tři roky čekal na knihu, navíc na něčem pracuju – řekněme ani ne kniha, ale spíš námět, kterej vypadá, že by mohl bejt pro televizi nebo pro film, a uvidíme, jestli to vyjde nebo ne. A jako ty knihy mi jdou teďka těžce a navíc jak mám manažerskou práci, pracuju s lidma, tak vlastně tahle věc si bere ze stejnýho šuplíku jako to psaní knih, jestli je to pochopitelný. Dřív jsem dělal víc práci, která byla odborná, byl jsem specialista v něčem a prostě jsem si udělal tu práci, přišel jsem domů, měl jsem čistou hlavu, sednul sem si a šel jsem psát. Většinou jsem psal od desíti třeba do půlnoci. Teďka když píšu, tak je to většinou od dvanácti do jedný do půl druhý, ale protože mám ještě do toho nějaký to podnikání a třikrát tejdně trávim ty večery tim, tak na to zbývá extrémně málo času a energie. Teďka to je trochu utlumený, ale beru to tak, že je to část životního období, kdy je holt málo času na psaní. To psaní je moje esence, je to moje láska, je to, co jsem, takhle sám sebe vidim, takže je jenom otázka času, kdy se k tomu vrátim a zase se tomu budu věnovat ještě víc naplno.

A nejste jeden z těch spisovatelů, kterej když nepíše alespoň hodinu denně a jednoduše se nevypíše, tak chytá nerva?

Ne, ne. Já naopak spíš potřebuju trochu zahálet a jakmile budu mít prostě týden dovolenou, tak začnu chtít hrozně psát, ale teďka v tom zápřahu, jakej mám, tak mi to ani nepřijde na mysl, protože prostě pracuju 12 hodin denně. Ale jakmile mám trošku volněji přes Vánoce, tak si hned začnu psát poznámky a mám chuť začít psát.

Když přes den v práci teda dostanete nějakej nápad – zapíšete si ho nebo ho necháte vyšumět?

Píšu si poznámky, začal jsem si psát do telefonu a v práci mám otevřenej Word, takže když mě napadne něco přes oběd, tak to tam napíšu. Já jsem dělal vlastně nějaký kurzy psaní, natočil jsem videokurz psaní právě pro to, jak napsat román, a vlastně tam řikam, úplně v tý úvodní lekci, že ty nápady jsou vzácnej výrobní zdroj pro vás jako spisovatele. Je jich omezený množství, a když je okamžitě nezaznamenáte, tak o ně navždycky přijdete. Prostě přicházej v takový blbý chvíle, když je člověk v metru, když usíná, když sedí u doktora. Nápady přichází často, když se to nehodí, ale pokud je rovnou nenapíšete, tak takhle můžete přijít o ty nejlepší, který dostanete. Takže je důležitý si ty dobrý nebo zajímavý nápady nebo kousky dialogů, který zaslechnete a inspirujou vás nebo ve vás vyvolaj nějakou emoci, zapsat.

A stalo se vám někdy, že když už byl čas na psaní, tak jste se vrátil k tomu zapsanýmu nápadu a řekl si: “Tohle nepoužiju, je to kravina”?

Jo, často. To se stane. Vtip je v tom, že tohle je i důvod, proč neni dobrý tyhle nápady řikat druhejm lidem a ptát se na to, jestli jsou dobrý nebo špatný, protože ten nápad sám o sobě je vlastně jenom takovej pahýl, kterej je oholenej na kost, když si to napíšete. V tu chvíli, když vás to napadlo, tak to bylo obalený nějakejma emocema, bylo to obalený věcma, který jsou nevyslovitelný a jsou k tomu nějakým způsobem vztažený, je to určitej set-up ve vašem mozku a vám to přijde v tu chvíli výjimečný,  a často, když si to zaznamenáte, tak je to jenom taková esence z toho a druhej den už to nemusí fungovat, když tam nemáte ten zbytek. Proto většinu z těch nápadů pak proškrtáte, protože jsou strašný, ale zůstane tam něco, co právě funguje tu delší dobu a stane se to, že se vám na to začnou lepit další nápady. A podle toho poznáte, že je to nosná věc, že je to něco, s čim je dobrý pracovat.

Co pisatelská rutina, máte nějakou?

Měl jsem. Když jsem psal tu trilogii, tak jsem vydával každej rok knihu a tam jsem měl takovou rutinu. Měl jsem takovej banální excelovej soubor, ve kterým jsem měl takovej časovej plán s tím, že každej den budu třeba psát dvě stránky. Nebylo to o tom, že budu každej den psát dvě stránky, ale měl jsem rozplánovaný, že když začnu tady, tak kdy bych mohl zhruba ten román dopsat odhadem. A měl jsem časovej plán, u kterýho jsem viděl, jestli jsem pozadu nebo napřed, a je to fajn, protože vidíte rozplánovanou tu cestu, která má začátek a konec. Rutina pro mě spíš byla, že sem si večer sednul, pustil nějakou hudbu, která odpovídala atmosféře tý scény. Hudba mi na začátku hodně pomáhala naladit se do tý atmosféry, že když jsem psal něco jemnýho, tak jsem si pouštěl nějakou filmovou muziku nebo Enyu, když jsem psal horor, tak zase metal, kterej jsem ani neposlouchal, a pomáhalo mi to se naladit. Dneska už je to jinak, dneska bych mohl psát třeba v metru a absolutně bych nevnímal, bylo by mi to jedno. Nemám problém se odosobnit a ponořit se do toho. Už jsem v metru dlouho nepsal, ale dokážu se prostě uzavřít ve svým mozku a přemejšlet, když potřebuju.

Jak jste se vůbec dostal od fantasy ke psaní psychologických románů/thrillerů?

Tak ona v podstatě městská fantasy pracuje s reálným světem, kterej jako okořeníte nějakejma fantaskníma jevama. A když si vezmete ten horor, tak ten taky pracuje s reálným světem, kde se dějou fantaskní věci, ale trošku se mění jejich povaha. To je celý. Takže ta cesta k tomu hororu byla vlastně poměrně přirozená. A bylo to i tak, že mě spíš oslovilo to téma natolik. Protože Vězněná je inspirovaná reálnou událostí, na kterou jsem náhodou narazil a šokovalo mě to, a řekl jsem si “no, to je téma, chtěl bych ten příběh prožít jako v pohledu tý hrdinky”. Vlastně píšu to, co mě baví, a doufám, že to bude bavit i lidi. Protože nejsem závislej na prodeji těch knih, tak neřešim škatulkování, a před Vězněnou jsem si napsal Klub vrahů, kterej nemá žádný fantaskní prvky a je to moje první kniha, která je vlastně pro mainstream realistická. A bylo to v pohodě. Jako neříkám, že nikdy už nenapíšu další fantasy, ale zatím se budu pohybovat v tý hororový sféře a vyhovuje mi to. Uvažoval jsem i nad dětskou knihou, ale nebyla na to energie ani čas.

Kde tedy berete inspiraci, když Vězněná je inspirovaná skutečnou událostí? Například pro takový Klub vrahů nebo Městské války.

Klub vrahů má prvky, který byly podle reálný události, ale ne v tom příběhu. Hele, já mám nápadů hodně. Kde berete inspiraci – to je hrozně zvláštní otázka, protože to většinou nikdo neví. Ti autoři jako neví, kde jí berou a kde se objevuje. Buď prostě nápady máte nebo nemáte.

To chápu, ale už jsem se setkala s někým, kdo mi říkal, že napsal něco na základě snu nebo nějaký zkušenosti.

Hm, jasně. Hele, takhle. Já tý metodě říkám zrnko písku. Na začátku každýho příběhu, každý věci, kterou jsem kdy napsal, byl jeden nápad, kterej je pokaždý něco jinýho. Někdy to může bejt emoce, kterou máte ve specifickou chvíli, jindy fotka, kterou vidíte – viz třeba Vězněná. Viděl jsem fotky toho zařízení, ve kterým byla vězněná ta holka v reálným příběhu, a to bylo šokující. To jsem si řikal “tohle neni možný, to je fake” a začal jsem si o tom shromažďovat víc informace a byl to základ. “To by mě zajímalo, jak to ta hrdinka přežila, chtěl bych jí pomoct.” Bylo to silný ta emoce. Nebo jedna z mejch prvních povídek, která právě vyhrála jednu literární soutěž a lidi jí považujou za jednu z mejch nejlepších povídek, tak se jmenuje Tanči mezi vločkami. A to mě napadlo zase tak, že sem se vracel jednou večer na vejšce domů a byla zima, sněžilo, a já se podíval vzhůru a proti světlu lamp jsem viděl dvě velký vločky, jak se snášej, jak padají dolů. A napadlo mě, jestli bych se jim dokázal vyhejbat, aby mě žádná nezasáhla a řikal sem si, že by to byl takovej zvláštní trhanej pohyb, bizarní tanec. A najednou prostě vznikl nápad tance mezi vločkami, kterým se v tý povídce pohybuje nějakej elf pohybuje mezi světama a je to taková metafora toho cestování mezi prostorem a časem, a žádná z nich ho nesmí zasáhnout, jinak jeho srdce zastaví a zmrzne. A takhle to vzniklo. Neměl jsem vůbec nic vymyšlenýho – co bude, jaká bude pointa, a vzniklo něco, co už nikdy nenapíšu, protože to se nedá vymyslet, to nedokážete zkonstruovat. Ta povídka je překvapivá, do toho jde nečekanýma směrama, objevujou se tam zvláštní postavy. A tyhle věci se nedaj vymyslet, ty se daj napsat tim emotivnim stylem psaní a zase tu emoci odstartuje zase jenom něco. Ty moje první povídky já jsem neuměl psát konstruktérsky, abych si to poskládal a řekl si, jak to bude literárně vypadat. Prostě jsem začal psát a někam mě to vedlo ten příběh. Na začátku, když člověk začíná psát, tak nic jinýho nezná a neumí psát jinak, pak to řemeslo se časem naučíte. Zjistíte, jak zhruba ty věci konstruovat, začnete mít větší jistotu v tom, že to napíšete dobře. Tyhle první povídky jsou spíš o tom, že se někam vydáte a buď to dopadne strašně nebo to dopadne dobře, ale vy to nevíte předem. Prostě uvidíte, kam vás ta cesta povede. Takže to je asi ta moje odpověď. A proč jí řikám zrnko písku? No protože víte, co se stane se zrnkem písku, když se dostane do mořskýho korýše – začne ho obalovat tou svojí hmotou a na konci z toho může bejt perla. Ale to zrnko písku je úplně banální věc, která by nikomu jinýmu nic neřekla, jenom vám v tu chvíli. Já mám ty metafory, protože tim se dá hodně věcí zjednodušit na to vysvětlení.

Připravoval jste se nějak pořádně na psaní Vězněné?

Popravdě nejdřiv ze všecho jsem si přečet příběh, přečet jsem si ho na dvě stránky, napsal jsem třetinu, polovinu knihy, pak jsem si dohledal nějaký další informace ohledně Šumavy, který mě zajímaly a který jsem chtěl použít, třeba nějaký pověsti a tak, to jsem něco z toho taky použil, aby to bylo co nejreálnější. A vlastně s tou reálnou událostí blíž jsem se seznámil až ve chvíli, kdy ta kniha byla dopsaná. A s hrůzou a překvapením jsem zjistil, že sme se překryli v sedmdesáti procentech. Ale byla to náhoda spíš, protože já sem původně nechtěl psát podle tý reálný události. Já jsem chtěl napsat svůj vlastní příběh a jenom sem přemejšlel, jak by se to mohlo vyvíjet, jak by to pokračovalo a tak. A v překvapivým počtě bodů jsem se setkal s tou realitou, protože se to tak opravdu stalo. Ale byla to fikce, psal jsem vlastně fikci.

Zase na druhou stranu je to hrozně zajímavý, když jste si na začátku zjistil úplný minimum a ve finále se pak dozvěděl tohle.

To jo, asi sem si to dobře představoval (smích), ale měl jsem těžký sny. To je hrozně zlá knížka tohle. Je hrozně těžká. Neni to legrace a je tvrdá, ale evidentně čtenáři jí maj nejradši. Asi je taková pravdivá, autentická. Samozřejmě, že je to fantastika v lecčems, jo. Je tam nadsázka, ale že takhle by to opravdu mohlo bejt a takhle by to ta holka mohla prožívat.

Zjišťování informací je běžná praxe spisovatele, když to nemůže najít na internetu, takže sem obvolával spoustu míst – policii ve Vysokým Mýtě nebo chvaletickou elektrárnu, jakym způsobem prostě splavujou dřevo, protože jsem tam potřeboval něco odehrát. Já sem trochu línej na to hledání informací, takže já to dělam jako největší nutnost, ale sou lidi, který to milujou víc, než to psaní.

A co třeba postavy? Mají nějaký vaše povahový rysy nebo lidí ve vašem okolí?

No tak myslim si, že ze začátku určitě, hlavně v těch prvních knížkách je to určitě hrozně znát, že jsem se ztotožňoval s nějakou postavou. Ale hlavně ve chvíli, kdy se snažíte psát pravdivě, tak píšete podle vlastní zkušenosti věci do tý knihy a prostě ta je omezená na lidi, který znáte, příběhy, který znáte, který ste četla. Dá se, samozřejmě, pro nějaký postavy využít inspirace z vašeho okolí, můžete využít inspiraci literární předlohou, že si některý charakterový rysy můžete vzít se svýho oblíbenýho hrdiny nebo třeba někoho, koho znáte z nějakýho filmu. Ale třeba když to neřeknete těm lidem a budou se shodovat jenom nějaký části, tak to samozřejmě nikdo nepozná. Jenom vám se trošku líp píše, protože znáte charakter tý postavy. Já ty postavy mám spíš nacejtěný. Neměly by to bejt klišé kulisy, i ty vedlejší postavy by měly procházet aspoň nějakou malou změnou a hlavní postavy by měly procházet výraznou změnou – to je důležitý pro to psaní.

No jasně, nikdo nechce plochý postavy.

Přesně.

Zažil jste někdy spisovatelskej blok?

Nezažil, nevim, jak to vypadá. Já se do psaní nikdy nemusel nutit. Bylo teda těžký dotáhnout ten třetí díl trilogie Městskejch válek, ale to proto, že sem dopisoval trilogii, kterou sem začínal psát intuitivně, takže jsem tam měl spoustu naznačenejch linií, který bylo potřeba dopsat, ale to spíš byla makačka to ukončit dobře, aby to bylo prostě epický velký finále, abyste neztratila cestou energii na chybách. Takže to bych řekl, že s tim sem se nadřel. Ale jinak vlastně nevim, jaký to je. Když budu chtít za dvě hodiny něco vymyslet, tak si sednu a něco vymyslim. V práci musim bejt hodně kreativní, takže tahle věc pro mě neni problém. Možná, že čim víc člověk chce a má potřebu to dělat, tim víc to na něj vytváří ten tlak a má ten blok. Teoreticky mám načtený, co je potřeba dělat proti tomu bloku, ale nikdy sem to nezažil.

A když už ste vydal tolik knih, když se podíváte zpětně na ty, které vyšly před delší dobou, vidíte tam ten pokrok? Měnil byste něco?

Tak za prvé, vždycky když píšu novou knihu, tak mám pocit, že bude ta nejlepší. Když na ní pracuju, tak ten pocit mám. V reálu to tak neni, pak zjistíte, že nebyla tak dobře přijatá, ale ten progress tam pořád nějakej je, ale v tu chvíli ji mám nejradši z těch svejch knih, protože na ní pracuju, je to moje dílo. A kdybych každou z těch knih vzal do ruky, tak bych ji začal měnit, to je jasný. Každou. U každý bych změnil nějaký věci, ale nemam tu ambici a nevadí mi to, protože ta kniha je výpověď s časem, ve kterým vznikla. Kniha se dá vždycky vylepšovat, ale dělala byste to do nekonečna. Sice jsem perfekcionista, ale vim, kdy si říct dost.

Dobře, poslední otázka a potom vás už propustim ze svejch spárů – co čtete za knížky?

No v poslední době čas, kterej na čtení mám, je v autě, takže si kupuju audioknihy.  A sjíždim audioknihy. A tam čtu všechno možný. Teďka třeba posloucham Děti ze stanice Zoo. Předtim knihy od Agathy Christie, protože mě hrozně baví ta pestrost. Je to poměrně širokej rozstřel a přešel jsem na ty audioknihy, protože jinej čas nemám – jenom když jezdim z práce a do práce každej den, což je tak půl, tři čtvrtě hodiny? Jde to pomalu a trvalo mi, než jsem si zvyknul.

Moc děkuju za rozhovor!

Mrtvý luh: Nejvíc se bojíme toho, co nevidíme

18. Listopad 2019 - 11:08

Máte rádi husí kůži a mrazení v zádech? Pak rozhodně nesmíte minout Mrtvý luh, sbírku povídek Otomara Dvořáka. A pokud snad nemáte strach projít se temnými lesy, zrádnými blaty nebo třeba krajinou zasaženou jaderným výbuchem, pak vězte, že během čtení ho mít zaručeně budete!

Otomar Dvořák je mužem přímo povolaným k psaní tajemných příběhů. Je totiž jedním z předních českých záhadologů, takže o inspiraci nemá nouzi. A rozhodně se nezdráhá zasadit děj svých literárních děl právě do míst, se kterými je obeznámen, a rovnou otestovat některé z přízraků a hrůzu nahánějících koutů naší republiky na čtenářích.

Sebrané kusy

V povídkové sbírce s názvem Mrtvý luh nabízí Otomar Dvořák celkem šestici povídek. Jak sám přiznává v předmluvě, jedná se o starší kusy publikované v legendárním Rodokapsu nebo třeba časopisu Nemesis. Samozřejmě, oproti původní podobě jsou trochu uhlazené a vybroušené, ale jádro zůstalo stejné. Šest povídek. Šestice (h)různých námětů a šest střípků ze zrcadla děsu. Čtyři kratší, dvě delší.

Ještě než se podíváme na jednotlivé texty podrobněji, řekněme si pár obecných slov. Dvořák má rozhodně cit pro vedení příběhu, umí pracovat s tempem. Také těží ze svého bohatého jazyka, díky čemuž jsou popisné scény efektivní. Jeho silou a slabinou zároveň je fakt, že je doslova mistrem v práci se skrytým děsem – umí skvěle budovat atmosféru, napínat čtenáře a řádně jim zadrnkat na nervy. Jenže pokud nemá Dvořák prostor pracovat v této poloze, jeho příběhy slábnou a chřadnou.

Další věcí je, že díky skvělému vypravěčskému umu a inspiraci z reálného světa jsou Dvořákovy texty uvěřitelné, což jim dává „šťávu“. Občas se při čtení přistihnete, že si vaše hlava říká, že tohle by se (třeba) mohlo stát i vám. A vtáhnout čtenáře do příběhu rozhodně nedokáže každý!

Děsivá šestka

A nyní je čas podívat se na jednotlivé příběhy blíže.

Jako první si vezmeme na přetřes povídku Špagety.  A rovnou je třeba říct, že tohle se moc nepovedlo.  Chápu, že pro sbírku byla třeba tematická různorodost, ale výlet do světa počítačů v na dnešní dobu krajně naivním provedení nekoresponduje s duchem ostatních povídek (jedná se o sci-fi), i ta opěvovaná atmosféra chybí. Je to přesně ten text, kterému doba od původního vydání díky námětu ublížila. Sice asi nejoriginálnější, ale zároveň i nejslabší kus celé sbírky.

Křivoklátská bestie je z trochu jiného těsta. Zde už Dvořák těší ze svých silných stránek, ale konec čtenáře bohužel „nezklame“. Zápletku totiž představuje mnohokrát použité žánrové klišé. Sečtělejší čtenáři uhodnou pointu dlouho dopředu, takže nudu ve druhé půlce pravděpodobně nezachrání ani slušná atmosféra, ani dobré vypravěčské schopnosti.

Hagen je povídkou, která začíná jako duchařská historka. Jenže místo ducha zemřelého německého vojáka se objeví „jen“ člověk z masa a kostí a unese sličnou trampku. To, že povídka jede po jiné koleji než čtenář očekával, je příjemné. A navíc i noční krajina a jeskyně jsou vylíčeny atmosféricky, díky čemuž příběh funguje a plní účel; snad jen konec je až moc otevřený. A opět je třeba říct, že Dvořák je silný především v těch pasážích, kdy nutí čtenáře čekat a pracuje s napětím, očekáváním a událostmi, které čtenář zatím pouze tuší.

Další zastavení provedeme u novely Vzpoura mrtvých, která celou knihu uzavírá. Zde asi bude záležet na úhlu čtenářova pohledu. Pokud budete na celý text nahlížet jako na dobrodružné postapo, bude vše v pořádku a čtení si užijete. Pokud vás kontext předchozích příběhů přinutí přemýšlet o Vzpouře mrtvých jako o hororu, bude chybět atmosféra a příběh bude roztahaný a příliš upovídaný. Pravdou je, že s tématem záhadné země zasažené katastrofou (v tomto případě jaderným výbuchem) pracují i současní autoři – a v porovnání s nimi vyznívá tento pokus trochu naivně (inu, pár let od prvního vydání již uplynulo, to se nedá svítit). Ale má své starosvětské kouzlo, takže pokud nejste vyznavači trendových příběhů nacpaných akcí a snesete volnější tempo, bude pro vás závěrečný text pomyslnou třešinkou na dortu.

To nejlepší na začátek 

Dva nejlepší kusy jsou shodou okolností na samém počátku knihy. Povídka Prokletý lovec celou sbírku otevírá a je líbivým mixem hororu a fantasy. Pracuje s klasickým motivem „opuštěné chaty v lesích“ a dokáže těžit ze zajímavého hlavního hrdiny a napětí podpořeného barvitým vypravěčským stylem. A ačkoliv pointa je opět předvídatelná předem, noční lesy jsou prostě Dvořákovým literárním rejdištěm a budete hltat stránky až do samého konce – až tak vás vyprávění strhne.

A na samý závěr Mrtvý luh, novela, která dala jméno celé sbírce. Tenhle text je jasně tím nejlepším, co v knize najdete. Prolíná se zde dvojice dějových linií a temná blata jsou děsuplná. Autor naplno využívá svoji zálibu v záhadách a tasí na čtenáře kombinaci hned několika z nich. A když řeknu, že se opět vracíme do temných nočních lesů (tentokrát s mlhou jako bonusem), je jasné, že atmosféra by se dala krájet. A podařený je i příběh, který vyústí opravdu zajímavou a nečekanou pointou. Tohle je text, který Otomara Dvořáka katapultuje do srdcí čtenářů.

V celkovém souhrnu je Mrtvý luh podařenou knihou. Přesvědčíte se, že Otomar Dvořák je rozený vypravěč, jehož styl zaručeně oceníte. To, že jsou některé povídky slabší, se bohužel stává u většiny povídkových sbírek, ale při počtu šesti textů je to zkrátka více vidět. Trochu nešťastné je i řazení povídek – první dvě nalákají vysokou úrovní, zbylá čtveřice je pak za očekáváním – ovšem nikoliv do počtu!

Otomar Dvořák: Mrtvý luh

Vydal: Černý drak, 2016

Obálka: Roman Koňařík

Počet stran: 224

Cena: 191 Kč

Vesmír s čokoládou má za sebou svůj (druhý!) křest

15. Listopad 2019 - 13:02
Kmotra Jiřina Vorlová ve svém druidském převleku

V polovině října došlo na druhý křest knihy Vesmír s čokoládou, knihu z pera spisovatelské dvojice Jany Rečkové a jejího syna Jiřího Dluhoše. První křest si kniha odbyla na Festivalu Fantazie už na začátku července, kde přilákala řadu nadšenců, kteří zcela zaplnili Zrcadlový sál. Nyní došlo na křest i v hlavním městě. Za „místo činu“ bylo nakonec vybráno Dark Velvet Café, které je oblíbené mezi komunitou, konají se zde pravidelné sešlosti a i jiné křty. Přesto byli organizátoři trochu na trní, zda se bude úspěch z Chotěboře opakovat (a zda bude mít kdo snít ty tácy jednohubek). Nakonec se však kavárna naplnila a program mohl začít. Mezi posluchači nechyběli například Zdeněk Rampas, Vilma Kadlečková či Darth Zira. Roli kmotry se čestně ujala Jiřina Aquila Vorlová, která pro tuto příležitost zvolila i speciální druidský převlek.

Nejprve zaznělo několik krátkých cimrmanovsky laděných přednášek z úst Františky Vrbenské, Jana Hlouška a Martina Vondráčka, kteří se pro ně inspirovali světem a reáliemi z křtěného díla. Františka nás obsáhle seznámila s rolí druidů v čumalivské společnosti a jejich schopnostmi. Následoval Jan Hloušek se svou teorií kosmologických dopadů čokolády, včetně obrázkových ukázek (pamatujte si, že na začátku všeho byla čokoláda). Přednáškovou část zakončil „čokoládový guru“ Martin Vondráček, který vysvětlil praktické vlivy čokolády na lidský organismus a předvedl i nefalšovanou čokoládovou meditaci, do které se mohli zapojit i diváci s pomocí speciálně zabalené kostičky čokolády. Tou byl ostatně řečnický pult celý napěchovaný a všichni přednášející se během svých proslovů notně ládovali božskou manou, až to křupalo (a mlaskalo).

Momentka z přednášky

Po přednáškách dostala slovo editorka Zuzana Hloušková, bez které by kniha nespatřila světlo světa. Ta vysvětlila, jakou náhodou se nakladatelství vlastně dostalo k rukopisu Jany Rečkové a jejího syna, co všechno předcházelo jeho vydání a čím je kniha výjimečná oproti jiným. Pak před diváky předstoupil i spoluautor Jiří Dluhoš a krátce pohovořil o knize a alegorii čokolády. Především jemu a před rokem zesnulé Janě Rečkové pak patřil veliký potlesk.

Poté už došlo na samotný křest knihy. Kmotra Jiřina Vorlová nad knihou prohlásila všeobjímající větu, že fantazie Jany Rečkové je nekonečná. Křtilo se jak jinak než čokoládou. Jiřina s šarmem sobě vlastním knize popřála, ať se lidem líbí, a s humorem dodala, že největší přání vydavatelů knih bývá, aby se finančně vyrovnaly aspoň náklady a tvůrcům zbylo ještě něco malého na nějakou pěknou večeři. Hosté pak měli možnost koupit si knihu za zvýhodněnou cenu a nechat si ji jedním ze spoluautorů podepsat. Ve zbylém čase si pak všichni společně zabrali celé Dark Velvet Café pro sebe, popíjeli víno a povídali si u pohoštění. Bylo prostě skvělé spolu zase chvilku pobejt, a kdo neváhal, odnesl si do své knihovničky i hezký úlovek. Kdo zaváhal, bude muset vyrazit do knihkupectví, nebo zkusit štěstí přímo na e-shopu nakladatelství Fortna. Nebo si zajet na Fénixcon, kam se chystá i celá čumalivská učená společnost, aby opět diskutovala nad účinky čokolády a tentokrát navíc ještě vybrala vhodného kandidáta na Schufevovu cenu.

A pár fotek na závěr:

A ještě jedna momentka z přednášky Na přítomné hosty čekala “těžká práce”

 

 

Jiří Dluhoš měl plné ruce práce s podepisováním

 

Čtenářská povídka: Temný jezdec

15. Listopad 2019 - 5:36
A máme tu další čtenářskou povídku, tentokrát opět od tajemného Murdoca Jednorukého (snad skloňujeme správně). No, na to, že datluje jednou rukou, to rozhodně není špatné, že? A pokud chcete i vy naše čtenáře potěšit svojí povídkou, nestyďte se a pište nám na redakce@fantasyplanet.cz. Děkujeme! Temný jezdec Tma. Stromy připomínaly duchy z dávných dob, jak se jejich kmeny vynořovaly těsně před běžícím mužem. Ani větvička nezapraskala pod nohama tohoto zálesáka který si říkal Durky. Ale přesto jej objevili. Táhlé zavytí se neslo lesem nad kterým se snášela dešťová mračna. Durky se ani nezastavil, jeho bledá, zpocená tvář se leskla do tmy. Další zavytí, zálesák uhnul ze své trasy a vydal se víc na jih.

Za ním praskla větvička, Durky skočil na zem, převalil se. Nad ním prolétlo stříbřité tělo. Durky vytáhl sekeru a ohnal se po druhém útočníkovi. Krokem uhnul a tesákem v druhé ruce sekl po hlavě dalšího.

Čepel se jen odrazila, Durky skokem opět unikl a sekera zasvištěla. Dalšího vlka zaregistroval pozdě a na stehně se mu sevřely obrovské tesáky. Durky se pokusil probodnout vlkovi krk, ale čepel neprošla kůží. Po krku mu skočil další útočník. Zálesák se pokusil uhnout, ale vlk jej držel pevně. Padl k zemi a rukama se pokoušel udržet vlčí tlamu od svého hrdla. Věděl, že selhal.

Lesem se ozvalo vítězné zavytí.

Nad hlubokým lesem se hnala mračna a zapadající slunce je barvilo do ruda. Les sám tiše pěl svou prastarou píseň o životě a ptáci ve větvích jej provázeli svým skřehotáním. Bylo dusno a nízko letící hmyz předpovídal déšť. Na stezce vedoucí lesem se objevil jezdec. Kopyta jeho koně pravidelně a pomalu dopadala na cestu, na níž byly vidět stopy po vozech. Muž sám byl zahalen v černém plášti s kápí a jel oním nedbalým způsobem, který používají všichni dálkoví jezdci. Černý kůň zafrkal a zastavil. Jezdec sebou trhl a zvedl hlavu. „Copak Černochu? Něco se ti nelíbí?“ zašeptal ke koni a poplácal jej po krku. Pobídl Černocha a pokračoval. I on cítil zvláštní nepokoj.

Vesnice se ukázala o chvíli později, obklopena malými poli. Nevysoká palisáda, dokořán otevřená brána a ……..hejna vran nad ní.

Na první mrtvolu narazil před vesnicí. Jezdec se v sedle naklonil, nad mrtvou ženou se vznášely mouchy. Zavrtěl hlavou, mrtvá byla zabita ze zadu, na nohou a hrdle byli stopy po tesácích. Jestřáb pobídl koně a vjel do opevněné osady. Hejno vran rozhořčeně zakrákalo a klidilo se mu z cesty.  Ve vesnici se vznášel zápach z mrtvých. Koně plašil zápach krve, ale zůstal stát. Jestřáb kopl po jedné vráně která byla tak nacpaná, že nemohla létat a poklekl k jednomu z mrtvých mužů. Ten byl oděn jako zálesák a v obou rukou stále svíral dvě štíhlé sekery na krátkých toporech. Byli čisté, bez krve. Krev z rozervaného hrdla zálesáka celého zalila. Jestřáb tiše hvízdl, když zkontroloval jeho téměř utrženou ruku. To zvíře muselo mít obrovské čelisti. Jediné oko mrtvého na poutníka vyčítavě hledělo, to druhé mu vyklovaly vrány.

Z lesa se ozvalo dlouhé zavytí a Jestřáb se narovnal. Jeho ruka se dotkla jílce zakřiveného meče skrytého pod pláštěm. Kápě se mu svezla z hlavy a ukázala hubenou bledou tvář s úzkými rty  rámovanou černými vlasy, které kryly runu, vypálenou na levý spánek. Šedé oči mu dodávaly nebezpečný výraz. Mezi dřevěnými domy se něco mihlo a černá čepel ze zasyčením vyjela z pochvy. Kůň se začal znovu plašit a přicházející šero Jestřábovi na optimismu nepřidávalo. I ptáci zmlkli. Další zavytí a poutníkovi přejel po zádech mráz. Jestřáb byl otrlý a drsný muž, který zažil desetkrát více, než kdy zažije pět lidí za celý svůj život. Na hlavu mu dopadla první kapka vody.

Třetí zavytí a ještě jedno. Jestřáb přelétl pohledem desítky mrtvol, všechno lidé, muži, ženy i děti ale žádná šelma. A muži v těchto krajích byli zálesáci, chlapi žijící celý život v divočině. To musí být něco víc…..

Kůň zoufale zařičel a vzepjal se. Mezi domy se mihl další stín, venku zavyl další vlk.

Jestřáb na nic nečekal, vrazil katanu do pochvy a skočil na koně. Trhl uzdou a vzápětí se prohnal branou. Tma rychle houstla a stejně i déšť. Po pravé straně cesty se zaleskly žluté oči a Jestřáb kopl koně do slabin. Takřka slyšel měkké tlapy dopadat na rozbahněnou cestu.

Bláto stříkalo koni z pod kopyt a Jestřába šlehal déšť do obličeje.

„UAúúúúúú…….!“ ozvalo se těsně za ním. Před ním se zaleskla zeleň očí nepřítele. Kůň zpanikařil.

„Jeď! Jeď!“ zařval obvykle klidný Jestřáb a mohutný vraník ještě zrychlil.

Zatáčka, potok. Kůň na okamžik zakolísal, ale ustál to.

„Jeď!“

„UAúúúú….!

Dusot kopyt, Jestřáb tařka ležel koni na hřbetě a za ním vlál černý plášť jak nestvůrná křídla. Koni začínaly docházet síly a u tlamy se začínala objevovat pěna.

Další zatáčka.

Koni podklouzly na blátě kopyta a svalil se na bok. Jestřáb včas vyhákl nohy z třmenů a hodil sebou na bok. Kůň zoufale zařičel, bolestí či šokem. Těžké tělo rozstříklo spousty bahna.

„UAúúúúú…….!“

Před Jestřábem se objevila silueta obrovského vlka, šedo –stříbrného, zastříkaného blátem. Obrovský útočník na něj skočil.

Jestřáb, stále vleže vymrštil pravačku nad sebe, bíle se zablesklo a bolestí vyjící vlk jej minul. Švihem se dostal čaroděj na nohy, trhl zápěstím levé ruky. Vlk těsně minul zoufalého koně a nabídl Jestřábovi bok. Ten švihl levačkou a ocelová čepel se odrazila od šedé srsti.

Vytí a vrčení šelem, ržání koně. Lesk lačných očí.

Jestřáb chytil levou rukou otěže koně, mávl rukou, mezi ním a vlky vybuchla země v žlutém ohni. Jestřáb se vyhoupl do zabláceného sedla a vyrazil. Vlci se dali do pohybu.

„Jeď!“

A opět nastala štvanice.

A hlavni cenou byl jeho život.

Les náhle skončil a Jestřáb vjel do pole. Kůň zpomalil a Jestřáb se ohlédl. Vlci les neopustili, viděl jejich oči, oči které mu slibovali smrt. Před unaveným mužem se objevilo opevnění, bylo o něco větší než v předchozí osadě a na palisádě visely lucerny. Déšť bičoval zemi neztenčenou silou a Jestřáb dojel k bráně. Před palisádou byl dokonce příkop. Kůň se chvěl a muž raději seskočil.

„Otevřte“ zachraptěl Jestřáb. „Mám za sebou vlky.“

„Kdo jsi?“ ozval se drsný hlas. „Můžeš k nim patřit. V noci sem nikdo neprojede.“

„Jsem Jestřáb“zavrčel jezdec a přidal i svou nepříliš lichotivou přezdívku kterou mu v této zemi dali.

 „-   Temný jezdec.“

„Pusťte jej.“

„Čaroděj vjel do osady. Na stráži stála desítka drsně vypadajících mužů. Jestřábovi neunikli pevně zavřené dveře u všech domů co viděl. Nechal se odvést do krčmy, která byla nyní téměř prázdná.

„Počkej tady“ řekl mu jeden z mužů. Náš rychtář s tebou bude chtít mluvit.“

Jestřáb se rozhlédl po rozlehlé místnosti ve které se držel kouř z čadících pochodní i ze špatně táhnoucího krbu. Sedl si na hrubou lavici k dubovému stolu a požádal jednookého muže za pultem o svařené víno. Oko jednookého  nervózně pomrkávalo, když si všiml, že jeho černě oděný zákazník má plášť suchý. To je nějaké čarodějnictví, v duchu konstatoval. Jestřáb pokynul souhlasně hlavou, mužovy myšlenky byly tak jasné, že se ani nemusel namáhat mu je číst.

„Vždyť to je Jestřáb!“ ozval se za ním ženský hlas a čaroděj otočil hlavu. Hostinský mu přistrčil kouřící džbán a hrnek. Žena si sedla na proti němu a čaroděj se slabě usmál. Glorie měla na sobě jako téměř vždy kroužkovou zbroj a u pasu jí vysely dva krátké meče. Tmavé vlasy měla stažené postříbřenou čelenkou a v uších drobné zlaté náušnice. Předloktí jí zdobily stříbrné náramky.

„Ráda tě vidím, co tě přivedlo do těchto končin?“

„Jsem poutník, vždyť to víš. A hele, místní šéf…..“

Do krčmy vešel vysoký, drsně vypadající dlouhán v černé kůži , rozhlédl se po téměř prázdné místnosti a vzápětí zamířil k Jestřábovu stolu. Čaroděj se neobtěžoval vstávat a jen mu pokynul hrnkem.

„Jsem Perer, rychtář s pověření knížete Turyho.“ Rychtář hleděl do bledé tváře, ve které hrály stíny od ohně z krbu svoji hru. Nepříjemné šedé oči jeho pohled opětovaly. Peret věděl, že Jestřáb měl čas chvíli přemýšlet a z jeho výrazu tušil, že vymyslel odpověď. „Prošel jsi lesem za úplňku.“

„To ano“ Jestřábův hlas zněl jinak než před chvílí, unaveněji, chraplavěji. Zhluboka se nadechl. „Ty nevíš s čím máte tu čest, co?“

„Ani kníže. Poslal jsem k němu tři posly, drsný stopaře co znají každej fígl. Ale žádnej se nevrátil. Přijela sem jednotka stráží, ale nic nenašli. Zůstal tu jen jakejsi lovec potvor a den po jeho odchodu sme u brány našli jeho hlavu. Prvně umírali jen osamocení pocestní, později se ztratilo pár kupeckých vozů i s lidmi.“

„A dneska vyhladili vesnici pár mil západně od tud“ navázal Jestřáb a Peret přikývl.

„Je to další ves, o které už nemáme zprávy. Zlé časy přišly na naši zem. A ty čaroději, víš kdo za to může? Mí muži se bojí i stínů.“ Venku přestalo pršet a Jestřáb vyhlédl  ven do tmy. Zmocňoval se jej známý nepokoj. „Vím. Jsou to vlkodlaci.“

Peret zbledl a vzápětí se venku ozvalo příšerné zavytí. Glorie sebou trhla. Zavytí působilo jako signál, vzápětí se rozezněl gong a z venčí byl slyšet řev na poplach. Další zavytí, ale tentokrát blíže. Jestřábovo chřípí se zachvělo. Jeho zbystřené instinkty tušily nejhorší……

S řinčením skla prolétlo velké tělo oknem a přistálo na jednom stole. Korbel piva letěl na zem, zálesák se vymrštil z lavice a už v pohybu vytahoval štíhlou sekeru. Vlčí čelisti se sevřely na nešťastníkově hrdle. Další vlkodlak vběhl dveřmi a srazil hostinského. Na dřevěnou podlahu vystříkla rudá krev. Jeden z lesáků vyrazil na stříbřitě zbarveného vlkodlaka tesákem, ale ten byl rychlejší. Krví potřísněná tlama se sevřela muži na zápěstí. Řvoucí muž levačkou vytáhl dýku, ale ta se jen odrazila od jeho kůže.

Další řinčení skla a černá nestvůra srazila rychtáře. Než se na jeho hrdle sevřely tesáky, Gloria jej zasáhla pravým mečem do krku. Nestvůře to neublížilo, ale vzápětí na ženu zaútočil. Ta se mu vyhnula tanečním krokem a sekla jej přes hřbet. Zbytečně.

Jiný vlkodlak, celý od krve skočil po Jestřábovy. Ten, už s katanou v ruce, mu skočil vstříc a černá čepel se s čvachtavým zvukem zabořila do vlčí hrudi. Čepel zaskřípala o kosti a síla nárazu vyrazila meč čaroději z ruky. Vlkodlak se na zemi zachvěl a zdechl. Ten stříbřitý nechal na pokoji muže kterému drásal hrdlo a pohlédl na Jestřába zelenýma očima.

„Mír bratře“ vyslal čaroděj myšlenku a vlkodlak skočil. Jestřáb vymrštil pravici ke zvířeti a bílý záblesk jej zasáhl do očí. Zlobné vrčení nahradilo zoufalé zavytí přehlušující řev z venku i z hospody. Jestřáb natáhl ruku ke kataně ve vlčím těle a ta vyjela z rány. Přistála mu v ruce a Jestřáb vyslal impuls. Krev na čepeli vzplála jasným plamenem.

„Glorie!“ Zle tísněná žena vzhlédla a spatřila plamennou čepel, kterou jí Jestřáb hodil. Pustila na zem své meče a zkušeně chytla rukojeť Noci, Jestřábovy zbraně.  Protočila Noc v mlýnku, až plameny temně zahučely a sekla. Rána zasáhla útočícího vlkodlaka do hlavy, jeho srst okamžitě vzplála a hospodu naplnil zápach spálené srsti a masa.

„Jestřábe! Za tebou!“ zařval Peret.  Poslední vlkodlak se zbavil slepoty.

Těžké tělo srazilo čaroděje k zemi a tlama z které kapaly rudé sliny se blížila k Jestřábově hrdlu. Ten chytil vlkodlakův krk, nedbaje na drápy rozdírající mu plášť.

„Ke rä be“ zasípěl Jestřáb a z konečků prstů mu vyrazily plameny nořící se nestvůře do hrdla. Vlkodlak se začal dusit a snažil se čaroději vytrhnout. Jestřábova tvář se stáhla napětím a vycenil zuby v ďábelském úšklebku. Vzápětí se na něj zhroutilo bezvládné tělo. Glorie je stáhla z Jestřába a oba vyšli před hospodu. Osadou se míhaly temné stíny zabijáckých nestvůr. Jeden vlkodlak srazil ze zadu běžící ženu s dítětem. Její křik utichl milosrdně brzy. Jiná vlčí stvůra vyběhla ze dveří srubu, tlamu a hruď od krve. Muži bojovali statečně, ale jak bojovat, když je protivník nezranitelný?

Krev se mísila s vodou a bahnem, vytřeštěné oči mrtvých zíraly tupě do prázdna. Potahané vnitřnosti lidí ležely v blátě jako slizcí hádci.

Na Jestřába se vrhl vlkodlak, ale do cesty se mu postavila Glorie s planoucí čepelí. „Čaruj!“ zakřičela bojovnice.

„Nemůžu“ zoufale odpověděl Jestřáb. „Tyhle stvůry probudil někdo mocný a jestli použiji silnou magii, zistí že jsem tady. A půjde po mě aby mě zabil…..“

„Čaruj, jinak tě zabiju já“ zasyčela Glorie a jeho vlastní zbraň mu plameny ožehla obličej.

Před nimi z domu vyběhlo několik žen s dětmi a za nimi hned dva vlkodlaci. Jestřáb mávl rukou a magií odrazil čepel mířící  mu na obličej. Jediným slovem Glorii znehybněl a zvedl paže. Vzápětí je spustil a mezi vlkodlaky vybuchla koule ohně. Bolestivé vytí zaznělo tmavou nocí. Jestřáb se rozběhl k hluku zápasu. Snad dvacet mužů se zoufale ohánělo pochodněmi. Kolem nich byla desítka vlčích stvůr. Jestřábovi začaly z dlaní šlehat oranžové plameny a zasahovaly zaskočené potvory. Bojové vrčení se vytratilo, stejně jako oni. V bahnité zemi zůstaly jen jejich otisky.

Přišlo kalné ráno a od severu se hnal chladný vítr, který přinesl další déšť. Černě oděný Jestřáb stál na ulici, nevšímavý k dešti a pozoroval vesničany snášející mrtvé. Byla to smutná práce.

„Dvaadvacet mužů, patnáct žen a deset dětí“ zašeptala Glorie stojící za ním. Bláto čvachtalo, jak zbylí muži nesly další tělo. „ Jedeš ke knížeti?“

„Musím zjistit, co se stalo. Někdo musí ty vlkodlaky ovládat. A já včera prozradil svoji přítomnost. Když si pohnu, zítra ráno tam budu.“ Jestřáb na ženu pohlédl a šedé oči s nádechem rudé, se leskly. „A už nikdy na mě nevytahuj meč.“

Jestřáb se otočil a vyvedl ze stáje koně který masakr přečkal bez úhony. Projížděl kolem vesničanů, ve tváři lhostejný výraz. Peret stál na ulici, nevšímavý k dešti, tvář prázdnou a bez výrazu. „Museli přeskočit palisádu“ řekl, když jej čaroděj míjel.

„Projedu“ řekl Jestřáb. „Projedu a zastavím to.“

„Jeď čaroději“ zašeptal Peret. „A jeď rychle, nebo najdeš mrtvou vesnici i zde.“

A Jestřáb jel. Jel šedým dnem, byl bičován deštěm. Kůň se hnal tryskem po prázdné kupecké cestě, bláto mu létalo od kopyt a rozstřikovalo se do všech stran. Černý kůň vezoucí černého jezdce, za kterým vlál černý plášť. Byl slyšet jen dusot kopyt, frkání koně a vrzání postroje.

„Démon“ zašeptal jeden z vesničanů a pevně zavřel okenice.

Jestřáb prošel dlouhými kroky chladnou chodbou ozářenou pochodněmi a rozrazil dveře do velké jídelny kde snídal kníže s několika přáteli a houfem žen. Jak kníže spatřil černě oděného mága, jeho tvář ztuhla. Odložil vidličku s kusem masa. V jídelně se rozhostilo ticho, minstrel zmlknul, ženy se přestaly smát. „Tury, chci s tebou mluvit. O samotě“ štěkl čaroděj a odhodil kápi. Jeho tvář byla strhaná únavou a oči se rudě leskly.

„Mluvíš s knížetem!“ ozval se jeden gardista za Jestřábem a pozvedl halapartnu.

Jestřáb se otočil na patě a vrhl zakletí IRIS. Strážný proletěl deset metrů chodbou a přistál těžce na zádech. Další gardisté se pohnuli a Jestřábova pravice se zvedla. Kolem prstů mu jiskřil oheň.

„Dost!“ štěkl kníže. „Zmizte všichni.“

Za minutu byla místnost prázdná a odcházející si Jestřába měřili nepřátelskými pohledy.

„Čaroděj Jestřáb“ konstatoval kníže a černě oděný muž si přisedl ke stolu. Kníže si jej krátce prohlédl: slyšel toho o tomto tulákovi, učenci a čaroději spoustu. A viděl jej poprvé. Příběhy které se o Jestřábovi vykládali, byli temné a ponuré. Minstrelové zahajovali svá vyprávění a písně o hrdinech, princích a nádherných ženách. Až později přicházely příběhy o vrazích a psancích. A nakonec povídali o posledním z čarodějů, který byl podle nich fanatik a černokněžník.

Ale kníže si také vzpomněl na jiné příběhy, příběhy prostých lidí z těchto zemí. Příběhy o Temném jezdci který bojoval proti temnotě. Ano, vypadá nebezpečně, pomyslel si kníže a sledoval jak si čaroděj nabodl na dlouhý nůž kus masa z podnosu. „Proč si přijel?“ zeptal se.

„Ty víš proč“ opáčil čaroděj. „Ty jsi vládce tohoto kraje. A vlkodlaci napadají jen tvé území.“ Jestřáb se na knížete pátravě zadíval a Tury viděl v jeho očích naléhavost.

„Co mají vlkodlaci společného se mnou? Prostě je zabij.“

Jestřáb se zhluboka nadechl aby se uklidnil. „Poslouchej mě dobře Tury. Poslouchej. Vlkodlaci, hejkalové, lišejové a jiní které znáš jako nestvůry, bývali kdysi ochránci lesů. Chránili lesy a bytosti které ve hvozdech žili. Víly, najády a spoustu dalších o kterých si ani neslyšel. A taky druidy.

Přemýšlej, neudělals v posledních měsících nějakou blbost? Vypálení posvátnýho hájku, hon na jednorožce, nenařídils zabití některého druida? Neznesvětil jsi nějakou starou svatyni?“ Jestřábův hlas zněl naléhavě a kníže přemýšlel. „Ne“ řekl na konec. „Myslíš že jsem blbec? Na východě se nám smějí, podle nich jsou naše dvory barbarské a zaostalé. Známe ještě staré bohy, máme svátky které na východě dávno zanikly. A víš co? Už můj děd vládl tomuto knížectví a já tady žiju skoro celý život. Znepřátelit si druidy? Jsou to jediní schopní léčitelé. Znesvětit starou svatyni? Vždyť by vesničané srovnali hrad se zemí,  jsou s přírodou spjati víc než my tady, ve městě. Ne čaroději. Rozhodně ne vědomě.“

Jestřáb se zamyslel. „Můžu něco zkusit, jde o čtení myšlenek. Tak můžu zistit pravdu.“

„Proč ne. Bolí to?“

Jestřáb si přisedl ke knížeti. „Sedni si naproti mě“ poručil mu. Položil Turymu ukazováčky rukou na spánky a soustředil se. Zdálo se mu, že letí dlouhým tunelem, zrychleně vnímal vzpomínky, dětství, boje, korunovace. Zpomalil let a stal se svědkem honů, hostin a dalších bojů. Nic podezřelého či špatného. Vrátil se zpět a zkusil to znovu. A tady! Blok paměti. Jestřáb se soustředil na odstranění, na tváři se mu zaperlil pot. Pustil knížete a vydechl.

„Ta žena v lese“ řekl Jestřáb.

„Ta? Ó ano, ztratil jsem se večer hlavní skupině, nenašli mě. Přespával jsem sám na palouku, když přišla, v bílé říze a tvrdila že je z nedaleké vesnice.“

„A ty ses s ní tam vyspal“ konstatoval čaroděj a úzké rty mu zkřivil slabý úsměv.

„A proč ne? Sama to chtěla. A pak…..“ Kníže zaváhal.

„Ale pak po tobě chtěla aby sis jí vzal a tys ji velice hrubě odmítl.“

„A co bys čekal? Víš kolik takových už jsem měl? Aha, asi už víš……a kdyby každá chtěla…“

„Víš kdo to byl?“ Jestřábovy se leskly oči. „Víla. Pravá a nefalšovaná. To ti nebylo nápadný že zmizela před ránem? Jsi blázen kníže, odmítl jsi lásku této bytosti a ta se mění v nenávist. Víš kam se poděly ony nestvůry z dávných časů? Že vymřely? Ne, ony jen spí. A ta tvoje víla je probouzí. Probudí ochránce hvozdu a svou nenávistí je požene sem. Zničí tvou zemi i zemi kam utečeš.“

Kníže dlouho neuvažoval. Byl to tvrdý a hrdý muž, ale dokázal přiznat svou chybu. „Co můžu udělat?“

„Vyrazíme za tmy.“ Jestřáb se zvedl a šel ke dveřím. „Vezmi si nenápadný oblečení, pod ně si vem lehkou zbroj, ocelovou. Meč a dýku. Jo a sežeň si hůl z jasanu.”

„Jestřábe?“ ozvalo se za dveřmi a čaroděj se posadil v posteli. Povlečení i prostěradlo byly promočené potem. Chvíli zhluboka dýchal a potom kývnul rukou. Petlice se uvolnila. Ve dveřích stál Qual, minstrel. „Ahoj“ vydechl Jestřáb. „Docela rád tě vidím.“

„Pořád tě trápí ty sny?“

„Cena za prokletí“ hořce se ušklíbl Jestřáb. „Pojď dál, můžem si promluvit o starých časech. Možná ti dám nový náměty na balady. A….teď jsem si vzpomněl, cos to o mě proklatě vykládal ve Valterii? Vždyť mě tam nechtěli ani nalít.“

„Kníže tě chce. Je připraven. A Jestřábe, říkal jsem jen pravdu.“

Jestřáb se zazubil a oblékl se. „Tak ruče do toho.“

Dva jezdci jeli celé hodiny temným lesem. Kníže nechápal, jak Jestřáb může určovat v naprosté tmě cestu. Jeli mlčky a Tury poslouchal zvuky nočního života v lese. Stromy skřípaly a tím vydávaly strašidelné zvuky. Zdálo se, že čaroděje se tato pochmurnost nijak nedotýká. Jel první, s očima upřenýma na cíle, které viděl jen on. Na Turyho otázky odpovídal jen mlčením. Kníže poznal, že má obavy a to jej znervóznilo.

Zdálo se, že čaroděje nevyvedlo z míry ani objevení vlkodlaků. Jezdci zastavili plašící se koně a hleděli na řadu žluto-zelených očí bránících jim v cestě.

„Co to má znamenat?“ zašeptal Tury k Jestřábovy.

„Jsme očekáváni“ hlesl Jestřáb a v řadě se objevila trhlina. Jestřáb pobídl koně, ale jeden vlkodlak mu zastoupil cestu. „Musíš jet sám“ řekl tiše Jestřáb. „Jeď.“

Kníže byl bledý a Jestřáb se mu vůbec nedivil. V sázce byl nejenom jeho život, ale i život tisícovek lidí. Vlkodlaci postupovali proti čaroději a on nutil koně couvat. Už tak jej ztěží ovládal.

„Jeď!“ vykřikl. „A pamatuj, nevzdávej se zbroje, zbraní ani hole!“

Vlkodlaci zavyli a Turyho kůň se splašil. Vyděšené zvíře se hnalo lesem, kníže se sklonil do sedla, aby jej nesrazila některá větev. Náhle kůň sám zastavil na malém paloučku. Byl sám, kolem něj bylo naprosté ticho, rušené frkáním koně. Seskočil ze sedla, tušil, že je na konci cesty.

„Kde jsi Filie?“ zeptal se nahlas upamatovavše si jméno víly. Ta se objevila. Palouk byl zalitý měsíčním světlem, bylo dva dny po úplňku a na obloze se neobjevil ani mráček. Tury sledoval Filii jako uhranutý, že ani nezaznamenal útěk koně. Víla vypadala stejně, jak si ji pamatoval, vysoká, štíhlá a křehká. Dlouhé, tařka bílé vlasy jí sahaly až k pasu. Krásný oválný obličej byl zkřiven do masky zloby. Zloby odvržené ženy.

„Tak jsi nakonec přišel“ zavrněla jako kočka a kníže cítil, že upadá do podivné otupělosti. Filie jej obcházela ladnou chůzí a Tury stál bez hnutí.

„Za tebou!“ zaduněl mu v mysli hlas Jestřába a okouzlení z Tury spadlo. Bezhlesně na něj útočilo pět vílích bojovníků s meči. „Použij hůl!“

Tury mávl jasanovou tyčí a k jeho úžasu dřevo narazilo na odpor. Tury pokročil a vrazil bojovníkovy konec tyče do obličeje. Ten zaječel vysokým hlasem a pustil meč. Zhroutil se zlomenou lícní kostí. Tury zavířil holí, odrazil další meč, jiného bojovníka přetáhl přes nohy až zapraskali kosti. „Za tebou!“

Kníže bodl za sebe poslepu a odměnou mu bylo další zaječení.

Bojovníci kolem něj utvořili velký kruh. Všichni byli opět v pořádku a měřili si jej s nenávistí ve sličných obličejích. Upřeně Turyho pozorovali. Náhle kníže ucítil tlak do mozku.

„Odlož hůl!“ poroučel mu ten hlas a Tury nebyl schopen odporu. Hůl dopadla na trávu.

„Zbav se chladné ocele!“

Turyho prsty nahmatali sponu opasku na kterém měl pochvu s mečem a dýku.

„Ne!“ před Turyho duševním zrakem se ukázala bledá Jestřábova tvář zbrázděná únavou. „Nesmíš se chladné ocele vzdát! Jinak zemřeš!“

Na Turyho mysl útočila děsivá síla šesti silných myslí. Ale on jí neodolával sám!

O tři míle dál seděl Jestřáb mezi stromy, meč položený před sebou. Ruce sevřené v pěst, oči zavřené.

Jeho silná mysl se postavila moci víl. Jak ocelová schránka, obklopila jeho moc Turyho mysl a chránila ho před podrobením. Po tváři mu v chladném vzduchu stékal pot.

Filie si uvědomovala, že Tury není sám. Žádný normální člověk nemůže vydržet takový nápor. To bude ten čaroděj, uvědomila si. Přestala útočit a vyslala pokyn k jeho zabití.

Tury náhle poznal, že je sám. Jeho mysl přestala odolávat. Zbavili jej jeho vůle. Bojovníci tiše zmizeli a kníže zůstal s vílou sám. Zvítězila.

Jestřáb otevřel oči a porušil koncentraci. Ve tmě se zaleskly žluté oči. Čaroděj chytil meč a kotoulem přes rameno se dostal na nohy. Úkrokem se vyhnul prvnímu vlkodlakovy a sekl jej přes tmavý bok. Vytryskla rudá krev která zbrotila čepel i Jestřába. Ten jediným slovem zažehl čepel a noc se proměnila v den. Vrčení a vytí nestvůr se ozývalo ze všech stran. Jestřábův meč se mihl a první vlkodlak se svíjel v plamenech.  Oheň na čepeli temně hučel a vlkodlaci umírali. Rozseknul krk jednomu, ukročil, otočil se v piruetě. Z pravačky mu vyletěl rudý záblesk a hlava vlkodlaka explodovala. Jestřáb byl jak stín, temný, rychlý a nezasažitelný. Ze země vyrazily šlahouny, ale čaroděj je stačil odseknout. Kolem obličeje mu zasvištěl tenký, jak šídlo ostrý trn. Jeho plášť se zachytil o keř. Katana vyletěla z čarodějových rukou a planoucí čepel se zabořila do oživlého stromu, který explodoval v záplavě zapálených třísek. Levou rukou Jestřáb uvolnil sponu pláště.  Sova mu útočila na obličej, čaroděj vytrhl plášť a hodil jej na sovu. Prudce trhl a lesem zazněl zvuk lámaných kostí. Další trn zajel čaroději do stehna. Kotoulem se vrhl stranou a nad ním proletěla celá salva z nevelkého keře. Jestřáb vrhl zakletí IRIS a zabijácký keř vyletěl ze země s polámanými větvemi. Další oživlí strom se objevil za ním a uchopil čaroděje do svého sevření. Jestřáb vykřikl dvě slova a z jeho vlastního těla vyrazili plameny pálící větve. Otočil se ke stromu, odrazil se levou nohou od země a vzápětí pravou od stromu a udělal efektní salto do zadu. Ještě v letu natáhl ruku a stále planoucí Noc  mu skočila do dlaně. Jestřáb zapálil mečem posledního útočícího vlkodlaka, odrazil letící trn a zapálil keř. Oživlý strom se zase blížil. Před Jestřábem se objevila temná postava tvořená ze dřeva, hlíny a kamenů. Těžká větev udeřila čaroděje do žeber a ten proletěl vzduchem. Katana mu vypadla z rukou a uhasla. Jestřáb ležel na zemi a lapal po dechu. Obr se k němu blížil. Zoufale vyslal Turymu poslední myšlenku.

Filie s úsměvem na plných rtech vrátila knížeti jeho vůli. Obloha začínala zvolna blednout, ale zdálo se, že Filie, vychutnávající si své vítězství, to nevnímá. „Tak za ty masakry můžeš ty?“ Turyho hlas zněl rezignovaně. Tento velký, svalnatý válečník byl na konci sil. „Udrž ji do svítání, musí se jí dotknout pap….“ zašeptal mu v hlavě slabounce Jestřábův hlas, ale větu nedokončil.

„Ó ano můj pane“ pravila Filie posměšně. Lidé ji vždy fascinovali. Byli tak tvrdí, nezkrotní a silní. V ničem se nepodobali bytostem jejího druhu, ani elfům. Chvíli je musela nenávidět a chvíli milovat. Sama nevěděla co chce. Vlastně věděla, chce tohoto muže. Ať mrtvého či živého. „Odmítl jsi mou lásku, jako bych byla nějaká lidská děvka!“ zavřeštěla. „Jsi stejně nafoukaný jako elfové, ne, ještě víc, protože oni po mě touží!“

„To já také“ řekl klidně kníže. Necítil strach. Jestli zemře……vlastně ani neměl proč žít. Vždyť, jestli zemře tak už mu může být jedno, co bude s jeho panstvím. „Od chvíle, co Jestřáb zlomil tvůj blok, po tobě toužím. Jen proto jsem čaroději povolil aby mě sem dovedl.“ Přistoupil k Filii a položil jí ruce na ramena. Víla se pod  dotekem jeho silných rukou zachvěla. „Nesahej na mě“ zašeptala, ale v jejím hlase nezněl vzdor a zdálo se, že její vztek je utišen. Alespoň prozatím. „Miluji tě.“ V očích se jí objevila slza. „Miluji tě, jako nikoho jiného.“

Tury jí setřel z tváře slzu dlaní a vzápětí ji k sobě pevně přivinul. Zapomněl nebezpečí které hrozilo jemu a jeho zemi. Vnímal jen to pružné a teplé tělo ve svém náručí. Jejich rty se setkaly. Stáli jak dvě sochy uprostřed palouku. Na trávě se lehce třpytily první kapky rosy. Filie líbala Turyho se zavřenýma očima. Tury jí stáhl z ramen bílou řízu a položil Filii do vlhké trávy. Jeho ruce a rty zkoumaly její tělo.

Ve chvíli, kdy se nad korunami stromů objevilo slunce Turymu přeběhl po rtech úsměv. Filie na nahém těle slunce ucítila rovněž a její výkřik neměl nic společného s rozkoší, kterou prožívala. Byl to výkřik plný bolesti a zoufalství. Dlouhé nehty se zaryly knížeti do tváře.

„Ty …..víš co jsi udělal?!“ V této jediné větě byla obsažena nenávist stejně jako láska. A také strach. Strach z neznámého.

Kníže ji chytil za zápěstí. „Ano vím. Ale to co jsem říkal prve…..nelhal jsem.“ Znovu ji políbil. Filie ztuhla, ale po krátké chvíli ji její tělo zradilo. „Měl by ses také svléknout“ zašeptala.

Oba milenci seděli společně pod stromem a bývalá víla měla hlavu opřenou o Turyho rameno. Ten hladil její nádherné, zcuchané vlasy a vybíral z nich kousky trávy.

„To ti poradil čaroděj že?“

„Ano.“

„Asi je mrtev“ řekla Filie a její hlas zněl smutně. Poslala jsem na něj strážce hvozdu.“

„Odvoláš ty, co ničí moje panství?“

„Už se stalo. Ale někteří z nich zůstali, ale ti se rozběhnou po celém kontinentu.“  Filie se zvedla, věnovala knížeti krásný úsměv a přešla do středu palouku.

„Miluju dobrý konce“ ozval se unavený hlas za knížetem a Jestřáb vstoupil do jasných paprsků. „Jak se zdá, svůj úkol jsi zvládl.“

„Jen díky tobě.“ Kníže se čaroděje téměř lekl. Tvář měl hubenější a unavenější než večer. A na pravé tváři se mu táhla dlouhá rána. A jeho chůze byla zvláštně strnulá a napadal na levou nohu.

„Zůstaneš na svatbu?“

„Musím pokračovat“ vydechl Jestřáb. Na louku vběhl černý kůň a strčil do Filie. „Nezapomeň Tury, ve Filii zůstává zbytek magie. Radím ti, važ si jí a miluj ji. A musíš se smířit i s tím, že někdy prostě zmizí do lesa, třeba i na pár dní. Je to přirozené a časem, se z ní stane příkladná lidská žena. Snad. A být tebou, nezmiňuju se, kdo byla.“

„Díky za rady. Co má za magii?“

„Zeptej se jí sám, protože já to nevím.“ Filie dovedla koně Jestřábovy.

„Jsem ráda, že jsi to přežil.“

„Mě není lehký zabít děvče.“ Jestřáb naskočil na koně.

„Před kým vlastně utíkáš čaroději?“ zeptal se kníže.

Jestřáb pobídl koně a kníže myslel, že mu neodpoví. Náhle se Jestřáb otočil. „Před sebou Tury. Před sebou.“

Kristýna Sněgoňová pod palbou (otázek)

14. Listopad 2019 - 11:16

Mnohí čakali, že aj tvoja druhá kniha sa bude točiť okolo vodných víl a vyšetrovania nejakého strašného zločinu. No Zřídla (recenzi najdete ZDE), tie sú o niečom inom, aj keď zločinov je v nich tiež dosť. Vrátiš sa ešte niekedy ku krásnym a nebezpečným rusalkám?

Z volného pokračování Krve pro rusalku mám napsanou polovinu, ale abych se do toho světa vrátila s chutí, musím si od něj odpočinout – asi každý, kdo píše, ví, že pokud se do něčeho nutí, je to znát. A pozná to i čtenář. Krev pro rusalku se na mě určitou dobu valila ze všech stran, a i když je to lichotivé (a když si na to budu stěžovat, stanu se pro spoustu lidí nevděčnou krávou), po čase to začalo unavovat.

Prekvapil ťa úspech aký zožala Krev pro rusalku, či si ho očakávala?

Polovina toho úspěchu, pokud k němu došlo, není zásluha moje, ale skvělé práce nakladatelství. Jsem hrozně ráda, že se na něj můžu ve všem spolehnout a soustředit se jen na psaní, zatímco se ono postará o to, co mě nebaví a vysává ze mě radost ze života.

So svetom rusaliek si pracovala aj v jednej svojej poviedke. Prečo si si vybrala práve tieto bytosti?

Nevybrala, ostatně jako si vědomě nevybírám nikdy. Ten příběh byl v mojí hlavě od začátku, nemám ponětí, proč byly jeho středobodem právě víly. Musíš se zeptat mého zlého dvojčete. Občas přebírá kontrolu nad tělem, a pak skopává lidi z oken, krade cirkusákům děti a píše.

Ako dlho si v hlave nosila nápad na Zřídla?

Mám pocit, že jsme se o něm bavili loni na jaře s Leošem Kyšou. Pak jsem se asi soustředila na dopsání Krve pro rusalku a Zřídla upozadila. Vzpomínám si jen, že jsem nadšeně popisovala souboje „městskými čaroději“ ovládaných věcí – šaliny útočily jako hadi, budovy se sunuly Brnem – a Leoš Kyša mě shovívavě poplácal po hlavě a řekl: „Zajímavý nápad. Schováme ho do šuplíku.“ Nebo něco podobného. Občas moc neposlouchám a z hovorů si dost domýšlím.

Trvalo dlho rozpísať prvotnú myšlienku do románu? Alebo inak, aký čas prejde od nápadu, cez podrobné premyslenie a rozpracovanie postáv, deja a samotné písanie až k hotovému dielku?

Nedokážu to spočítat. Někdy na psaní nesáhnu dlouho, když mě dožene nudná každodennost, znechutí fantastická společnost, nebo na mě konečně padne únava. Jindy píšu v každé volné chvíli. Občas se tak příběh řítí, a kdybych tempo udržela, měla bych za čtrnáct dní hotovo. Jenže znáš autorky se dvěma malými dětmi a prací? Všechny by ti nejspíš řekly, že skloubit občanský život s psaním je sakra vyšší dívčí.

Menila si v priebehu práce na Zřídlach zápletky, prepisovala postavy, či celé scény?

Ta otázka zní podezřele návodně. Mám strach, že když odpovím: „Ano, Barbara byla původně muž a Brno bylo vlastně Konstantinopol 7. století“, většina lidí si řekne: „Aha, tak proto si ta holka pořád zamyšleně kroutí knír a šest lidí naprosto nesmyslně umřelo na mor, chci zpátky svoje peníze!“. Nevím. Spíš jen postavy občas překvapivě reagovaly na věci, které se zrovna odehrávaly v mém životě, ale čí postavy to nedělají?

Osobne som bola fascinovaná mestskou spaľovňou. Podarilo sa ti dostať aj do sekcií ktoré nie sú prístupné verejnosti? V knihe je všetko opísané tak vierohodne…

Do spalovny chodím prakticky pokaždé, když je možnost si ji prohlédnout. Netuším, které prostory jsou přístupné veřejnosti, možná mě jen nikdy nestihli včas vyhodit. Až budu velká, chci ovládat ten obří drapák nad zásobníkem odpadu.

Pochádzaš zo severnej Moravy. Aký je tvoj vzťah k Brnu?

Vřelý. Až umřu, děti mě tajně rozpráší na Čáře. A všichni Brňáci mě budou dýchat. Teď jsem tou představou vyděsila sama sebe. Tak se vraťme k tomu, že Brno je už od dětství moje láska.

Zřídla sa odohrávajú práve v Brne. Spomínaš tam veľa skutočných miest, budov, ulíc… Prešla si osobne všetky tieto reálie alebo je tam aj trošku autorskej fantázie?

Projít Brno není zase tak těžké. Spoustu těch míst mám ráda. Třeba cukrárnu na Kozí. Jako studentka jsem v tom domě bydlela na privátu. Teď je tam, tuším, privát trochu jiného typu.

V románe sú veľmi dobre napísané akčné scény, ktoré sa aj vynikajúco čítajú. Vymýšľala si ich sama, či máš niekoho, kto ti pri písaní takýchto pasáží pomôže, poradí, prípadne len nasmeruje tvoje predstavy?

Velmi dobře napsané akční scény? To musela být nějaká reedice. Každopádně mám vynikajícího beta čtenáře. Ohledně akčních scén mi ale, myslím, nikdy nic neřekl. Vlastně si vzpomínám jen na poznámku: „Sundej tomu týpkovi ten bomber, do píči! Bomber už se, kurva, nenosí ani jako parodie!“

Viem, že si súťaživý človek. Cítiš súťaživého ducha aj medzi kolegami, autormi? Kto bude mať lepší nápad, poviedku, román… Je vôbec dobré sa porovnávať alebo hecovať?

Mám takovou zvláštní schopnost – lidi, se kterými se necítím dobře, jsou mimo mé rozlišovací schopnosti, takže jestli se se mnou někdo snažil porovnávat, nevšimla jsem si toho. Na hecování asi není nic špatného, ale já se přátelím převážně s autory, kteří fungují na bázi vzájemné podpory, takže si před sebou trika nehoníme. Už nesoutěžím. Mám mnohem méně času, a tak se ho snažím věnovat jen tomu, na čem mi opravdu záleží.

Ako, kedy, kde najčastejšie dostávaš tie najlepšie nápady? Je nejaké miesto, či existuje nejaká tvoja Múza, Múziak, ktorí ťa inšpirujú?

Takhle to nefunguje. Nebo aspoň u mě ne, a hádám, že ani u spousty dalších. Nejsem konstruktér, jsem čtenář – všechny svoje příběhy už mám hlavě, stačí je z ní jen vyčíst. Problém jsou příliš nezřetelné pasáže, ale doplnit je není otázkou inspirace – bývají to technické detaily, které je potřeba rozlousknout jako oříšek, a s tím nemají Múzy nic společného. Spíš než Múzy mám kolem sebe pár lidí, v jejichž blízkosti je mi tak dobře, že v temných zákoutích své mysli najednou nacházím nové příběhy. A chci je psát.

Často chodíš na rôzne akcie, ktoré súvisia s propagáciou tvojich kníh, či vydavateľstva Epocha. S tým súvisí aj odpovedanie na rovnaké, či podobné otázky, príprava prednášok a samozrejme, si ďaleko od rodiny. Neunavuje ťa to? Ako to znášajú deti, manžel, a ako to všetko zvládaš ty?

O víkendu jsem byla na Bookconu v Dobříši a někdo, tuším, že Darion (pozn: Martin D. Antonín spisovatel, fantasy), ale možná se pletu, řekl: „Mám odpovědět upřímně, nebo pravdivě?“ Samozřejmě, že je to únavné, ale miluju to. Poznala jsem díky tomu spoustu výjimečných lidí a zažila úžasné chvíle. Neměnila bych. A měnit nebudu, dokud to rodina nezačne snášet špatně.

Spomínaš si, o čom bola tvoja prvá poviedka? Tá úplne prvá, ktorú si v živote napísala…

Myslím, že už jsem na podobnou otázku někdy někomu odpovídala, a myslím, že jsem tehdy odpověděla „o křečkovi, který se vydal na zkušenou do velkoměsta“. Bylo to lepší, než to zní. Bylo to ve skutečnosti moc dobré, jen mě to asi po dvou stranách přestalo bavit psát, takže těch zkušeností křeček zase tolik nenasbíral.

Máš muža, deti, čoskoro znovu začneš pracovať na plný úväzok. Kedy prosím ťa stíhaš písať? Veď už len starostlivosť o deti a domácnosť dá riadne zabrať.

Od loňska se toho moc nezměnilo. Nespím. A ano, pravděpodobně díky současnému životnímu stylu umřu mladá, ale to se Sněgoňům stává, a já mám aspoň dobrý důvod.

Vymýšľaš deťom vlastné akčné rozprávky?

Jasně, podle mě to dělá spousta rodičů a nemusí být ani spisovatelé. I když ti to možná dělají častěji. Lota miluje pohádku o tom, jak s Jindřichem bojují s Černým drakem z Temných hor. Já jsem po sté repríze znenáviděla draky.

Krev pro rusalku je aj vo formáte audioknihy. Patríš aj ty medzi priaznivcov audiokníh?

Zatím jsem jim na chuť nepřišla. Nedokážu se soustředit, na chvíli se u nich zamyslím a najednou zjistím, že utekla hodina a já nejenom, že netuším, co se v ní stalo, ale zapomněla jsem mezitím i to, jakou audioknihu poslouchám. V hlavě mám asi příliš mnoho vlastních příběhů, které všechny ostatní přehluší. Je to na nic.

Mnoho našincov sa pokúša preraziť aj za hranicami, či už v Poľsku, či v anglicky hovoriacich krajinách. Neplánuješ aj ty dať preložiť niektorý svoj román napríklad do angličtiny a skúsiť šťastie?

To mě zatím nenapadlo.

Aké máš plány do najbližšej budúcnosti (pracovné aj súkromné)? Píšeš nový román, či poviedku do antológie?

Píšu román, který chci moře moc napsat. Bude to znít kacířsky, ale někdy mám pocit, že všechno, co jsem zatím napsala, mířilo jen k tomu, aby jednou vznikla Létající města (ono se to tak nejmenuje, jmenovat nebude, a dokonce tam ani žádná města nelétají, ale názvy a anotace nechávám na jiné a za to, že můžu, jsem hrozně ráda). Fajn, teď jsem nastřelila očekávání, takže musí nutně následovat zklamání.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Kristýně hodně tvůrčích sil!

Kristýna Sněgoňová: Zřídla

14. Listopad 2019 - 5:18

Ako to býva v rozprávkach? Do roka a do dňa… Takže do toho rozprávkového roka a dňa nám prichystala autorka románu Krev pro rusalku nový príbeh plný mágie, tragických osudov a akčných scén – Zřídla. Ak máte radi netradičné miesta, budete krochkať slasťou, pretože sa s postavami knihy dostanete do neprístupných kútov mestskej spaľovne. Preleziete skryté zákutia Brna a jeho okolia, a možno zistíte, že aj vy patríte k tým šťastným, ktorí majú schopnosť vnímať silu žriediel.

Komplikácie, úteky a nechcené návraty

Ludmilu obťažuje šéf, no nechce prísť o dobré miesto. Napriek tomu nechá priateľku Belu, nech tento problém vyrieši. To, čo nasleduje, zistenia, ku ktorým obe dospejú, aj rozhodnutia, ktoré spravia, má dopad na ne aj na životy všetkých spoločných priateľov .

Ludmila a Lukáš kontrolujú žriedlo. Rutinná práca sa zmení na šok. Zistia, že niekto túto studnicu magickej sily zlikvidoval. Spôsob, akým ho neznámy zničil, vyvoláva hrôzu. Tá sa ešte zväčší, lebo nečakane pocítia bolesť, akú cítili naposledy, keď prišli o takmer všetkých priateľov.

Barbaru Lewickú prepadli v podchode. Z posledných síl sa vyštverá na rušnú cestu, kde ju nájde policajt Martin Kácel. Ujme sa Barbary a usadí ju do svojho auta. No zrazu… Akoby to bol niekto iný. Je nepozorný, vedie divné reči a keď si už Barbara myslela, že najhoršiemu ušla, Martin spraví čosi, čo by nikto nečakal.

Všetci títo ľudia patria do tajného spolku Strážcov. Narodili sa totiž so schopnosťou vnímať prítomnosť tajomných studníc zvláštnej energie. Tá im pomáha vnímať svet inak, ako ho vidia ostatní a dodáva im nesmiernu silu. Je ťažké nezneužiť takýto dar. Zvlášť, ak sa snažia chrániť svoje mesto a robiť ho bezpečnejším. Všetci podvedome cítia, že upratovať zastávky busov, či opravovať lavičky v parku, je práca pre žiakov základných škôl. Moc a mágia žriediel sú opojné. Čerpáte z nich a zároveň sa im poddávate. Potom dokážete konať neuveriteľné skutky. Takto nejako sa musia cítiť aj komiksoví  superhrdinovia. Preto bolo len otázkou času kedy sa stane, že pár odvážnych začne porušovať pevne stanovené pravidlá. Každá akcia vyvoláva reakciu. Tou v tomto prípade bolo povolanie Účtovníka, aby to spočítal všetkým samozvaným hrdinom. To je minulosť.

Po dlhom čase sa k strážcom vracia aj Lukáš. Jeden z tých, ktorí kedysi porušili pravidlá, na čo doplatili aj jeho blízki. Je poverený vyškoliť za Strážkyňu novú adeptku, ktorou je práve Barbara Lewická.

No Lukáš má dosť vlastných problémov, a je rozhodnutý zistiť, kto začal ničiť žriedla. Na tento fakt prišiel náhodou. No náhoda to vôbec nemusela byť. Strážcovia majú rôzne schopnosti a jednou z nich je aj vedomé zasahovanie do spomienok, vytvorenie bloku a zmena myšlienok hociktorej osoby. Ani Lukáš si nemôže byť istý tým, že sa mu niečo podobné v minulosti nestalo. To je súčasnosť.

Pátranie, zvracanie, boľavé kolená aj vnútornosti

Lukáš sa púšťa do vlastného pátrania. Po osobe, ktorá ničí zdroj sily, aj po temných udalostiach zo svojich stratených spomienok. Tie evidentne súvisia s poslednými udalosťami. Využíva každú jednu svoju schopnosť, silu ešte existujúcich žriediel, Strážcov ochotných mu pomôcť aj Barbaru. Je to cesta, na ktorej utŕžia mnoho rán do žalúdka, prelejú nejakú tú krv z nosa, očí, či odrenín. No zakaždým vstanú a idú ďalej. Stretávajú nebezpečných ľudí z minulosti, ktorá, žiaľ, minulosťou nezostala. Pomaly, veľmi pomaly si Lukáš začína spomínať na prežité udalosti, plány aj drobnosti, ktoré mu môžu pomôcť pri záchrane studníc energie. Pretože udržať žriedla čisté znamená pre Strážcov život.

To, čo pred pár dňami vykonal Martin Kácel spustilo pomyselné odpočítavanie.

Tik-tak, tik-tak… Čas beží a odpovede sú stále neznáme. Bude to tvrdý boj o mágiu, nadvládu, aj o prežitie. Nikto zo Strážcov sa totiž svojich schopností nemieni vzdať.

Očakávanie, neočakávanie

Ku knihám by sme mali pristupovať bez očakávaní. Proste zobrať výtlačok do rúk a povedať : Teraz ukážte, čo skrývate. Niektoré nás prekvapia, iné unudia, a občas sa pri čítaní doslova naserieme. Zřídla, hádam až na samotný začiatok, neprekvapia. Všetky tri úvodné rozohrané línie vám možno budú pripadať zbytočne agresívne. Pokus šokovať, ukázať, aký je život bezohľadný? Neskôr pochopíte, že svoje opodstatnenie v príbehu to má, hoci… Však áno. Ľudstvo je bezohľadné a surové.

Tu treba povedať, že autorka vynikajúco zvládla ukočírovať tri rozdielne pohľady, z toho dva na tie isté udalosti. A to aj z mužského aj ženského pohľadu. Je vidieť, že Kristýna Sněgoňová písať vie a dokáže bez problémov dirigovať viacerých hrdinov aj dejové línie. Nerobia jej problém prechody medzi minulosťou a prítomnosťou, dokáže si ustrážiť časovú postupnosť a naservírovať čitateľovi všetko v pravý čas, aby pochopil, o čo v príbehu ide.

Problémom v tomto prípade nie je jednoduchý dej, ktorý však v sebe ukrýval veľký potenciál, ale samotní aktéri románu.

Kde soudruzi udělali chybu?

Postupne zistíte, že si nedokážete vytvoriť vzťah ani k jednému hrdinovi. Ich osudy, samozrejme komplikované a plné osobných strát, nezodpovedného konania a útekov, sú vám akosi ľahostajné. Skôr vás ich traumy a zraniteľnosť, či bezmocnosť dráždia. Po čase sa z tých tragédii, z toho, ako sa hrdinovia ustavične zle cítia, zvracajú, majú bolesti hlavy, či dostávajú ranu za ranou a sú unavení a špinaví, unavíte aj vy. Niektorí možno dokonca začnete prepadať zúfalstvu a dúfať, že sa niektorí šikovný Strážca poihrá s vašou pamäťou a svet bude zrazu krásny a jasný. Vedľajšie postavy sú nevýrazné a môžu sa vám začať pliesť. Takže sa pomerne rýchlo prestanete snažiť rozpamätať, kto to je, a čo ste už o ňom/nej čítali. Stačí, že to vie autorka.

V románe nájdete dobré akčné scény. Tie sa čítajú skutočne dobre. Sněgoňová sa nebojí použiť zbrane, nechať striekať litre krvi, vypadávať črevá a vytekať všetky možné telesné tekutiny. Ak máte radi akčnejšie veci, prídete si na svoje.

Napriek tomu je v Zřídlach málo šťavy, málo temperamentu, ktorý by z tohto románu spravil niečo, čo zhltnete na posedenie. Väčšinou je to unavené, dobité, so žalúdkom pripraveným ukázať celému svetu poslednú večeru.

No ak sa nepotrebujete viazať na postavy, máte radi mágiu prepletenú s akčnými scénami, a vo fantázii túžite po nesmiernej moci, budete spokojní. Verím, že takých čitateľov je dosť. Ak ste jedným z nich, Zřídla sú román písaný priamo pre vás.

Kristýna Sněgoňová:  Zřídla

Vydala: Epocha, 2019

Obálka: Wayne Miller

Počet stran: 400

Cena: 299 Kč

Proroctví: Kniha, která neví, co chce

13. Listopad 2019 - 8:55

Skřítci, elfové, magie a draci

Když něco začíná vyhranou bitvou, přípravami na královskou svatbu a relativně dobrou náladou a optimismem, že všechno špatné už skončilo, má to vždycky – stejně jako v případě Proroctví. Magické město Kefet se “sbírá ze země”, Země Západu vyhrály v boji proti černé magii a teď musí s pomocí velké dávky magické energie tomuto městu pomoci při obnově bašty. Jenže obecně platí pravidlo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Množství energie použité při opravě totiž probudí temná stvoření, která začínají vylézat na povrch z podzemí.

Berberská princezna zmizela, pradávné proroctví nikoho nenechává v klidu a v něm zmiňované dítě čtyř národů už vůbec ne, protože se z něj stává lovná zvěř. Zlo se probudilo!

…jenže…

Vzhledem k tomu, že Proroctví je začátkem volného pokračování, doporučila bych přečíst první trilogii (i když podle autorky to není třeba), aby si čtenář dokázal spojit dohromady všechny důležité informace a v novém příběhu se zvládl orientovat; jednoduše měl lepší návaznost. Kniha totiž neobsahuje žádné shrnutí ani představení postav, proto je jednoduché se ztratit v množství jmen a pojmů. Sama jsem původní trilogii nečetla a dělalo mi problém se s postavami sžít, styl psaní tomu také moc nepomohl, a gramatické chyby zážitek ze čtení rozhodně nezlepšily.

Nemůžu autorce upřít dobré nápady ani její bujnou fantazii, protože v celém příběhu jsou všechny prvky znát – bohužel jsou ale hůře zpracované. Mít dobrý nápad je jedna věc, ale podat ho čtivě a srozumitelně, to je věc druhá. Místy totiž autorčino zpracování příběhu působí neuceleně, jako by se jí nápady v hlavě předháněly a ona se je snažila zapsat na papír všechny najednou. Ve výsledku jsou některé myšlenky hůře vysvětlené, jiné jsou načaté a další prostě jen jsou.

Autorka se v průběhu děje snaží určité pasáže nafukovat úplně zbytečným srovnáváním nebo popisy. Kvůli tomu některé části mohou čtenáře mást a působit zdlouhavě, zvláště u popisů, v nichž autorka často přeskakuje, bych se nedivila, kdyby čtenář nebyl schopný plné koncentrace na čtení nebo si nebyl schopný popisované místo představit. Ne každému může styl, jímž je kniha napsána sednout, protože kromě nafukování autorka hojně využívá jednoduchých vět (především při bojových scénách), které mohou kazit celkový dojem. Abych byla upřímná, přišlo mi, že autorka úplně neví, na koho knihu cílit. Na děti/mládež nebo něco starší publikum? Nepochybuji, že dnešní děti mají bohatší slovní zásobu nadávek, než většina dospělých, takže nějaké to šmejde a do prdele pro ně nebude novinka, ale určité části textu, a především dialogy s prapodivnými slovními spojeními vypadají nepřirozeně a kostrbatě.

Navíc hlavní postava Elena, o níž je příběh, a se kterou čtenář tráví celou knihu a pozoruje její rozhodnutí, tvrdohlavost, odhodlání a snahu spasit snad celý svět, je ke konci Proroctví jen další z postav. Sice je výjimečná, má schopnosti a umí bojovat, ale je dost pravděpodobné, že čtenáři nijak neutkví v paměti, natož aby věděl, co si o ní má myslet a kam ji zařadit.

Kdybych nevěděla, že Kristina Hlaváčková napsala tolik knih, považovala bych Proroctví za její prvotinu, protože z ní takový pocit mám. Nechci knihu zbytečně shazovat, jelikož potenciál a originální prvky má, ale po přečtení můžu bezpečně prohlásit, že nejsem věková skupina, pro níž je kniha zamýšlena. Myslím si, že být o několik let mladší, tak si knihu užiju o něco víc.

Kristina Hlaváčková: Dračí oči – Proroctví
Vydala: Grada Publishing, a.s., 2019
Počet stran: 344
Cena: 299 Kč

Antologie Ve stínu magie hlásí: pokřtěno!

12. Listopad 2019 - 11:17
Kompletní sestava autorů (s Petrou                       Lukačovičovou prozatím v zastoupení)

Přesto, že pro pracující lid není pátečních 16:30 tím nejideálnějším termínem, byl ve stanovenou dobu prostor vyhrazený křtu knihy Ve stínu magie v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí slušně zaplněn. Pár lidí došlo ještě v průběhu akce, a tak nakonec židle v nepříliš velkém sále nestačily a pár jedinců lačnících spatřit (a nechat si podepsat) své oblíbené autory muselo zvládnout křest „na stojáka“.

Slova se ujal zkušený speaker – Leoš Kyša. Ukázalo se, že kromě projevu písemného (většinou publikuje pod pseudonymem František Kotleta) zvládá obstojně i mluvené slovo. K ruce mu byla z celkové osmnáctky hned desítka autorů – Vilém Koubek, Julie Nováková s juniorem, Lucie Lukačovičová, David Šenk, Jan Kotouč, Kristýna Sněgoňová, Petra Lukačovičová, Zuzana Strachotová, Micheala Merglová a Theo Addair. V zákulisí se navíc ukrýval stydlivý Míla Linc, podívat se zašel i Martin D. Antonín a samozřejmě nemohli chybět i lidé z nakladatelství Epocha, zejména majitel Mgr. Zdeněk Pobuda.

Naopak citelně chyběl Boris Hokr, druhý z editorů – toho času v zahraničí, a také avizovaný Roman Bureš, díky kterému si jeho fanoušci zaposilovali při marném tahání knih na podpis. Ale i tak – dát dohromady dvanáct autorů z osmnácti (počítáme-li i Mílu Lince a Frantu Kotletu) není na páteční odpoledne vůbec špatné skóre.

Účastníci se mimo jiné dozvěděli něco o chystaných projektech od každého z autorů – a pak už hurá na křest samotný. Je škoda, že se nepodařilo přilákat nějakého exkluzivního kmotra či kmotru, ale lidí už bylo za stolem beztak dost. Navíc ani nedošlo k obligátnímu polití knihy – vždyť zničit bichli za takové peníze je holý nesmysl Takže pouze decentní přípitek a POKŘTĚNO!

Závěrečná fáze se pak nesla ve znamení různých kouzelnických triků a fíglů. Opravdu nechápu, odkud někteří jedinci dokázali vytahat takové množství knih k podpisu, ale autoři se měli co ohánět. Ale nakonec odcházeli všichni spokojeni – své podpisy ulovili, podebatovali se svým oblíbeným autorem či autorkou a navíc se během debaty pobavili.

A pár fotek,protože když je máme, proč vám je neukázat, že?

 

 

 

 

 

A bonus pro fajnšmekry na závěr: někteří fanoušci si chtějí vychutnat své oblíbence téměř všemi smysly (kromě hmatu,samozřejmě!)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Válka Toma Kinga

11. Listopad 2019 - 6:04

Série Batman od Toma Kinga (jež je zároveň součástí Znovuzrození hrdinů DC, posledního znovunastartování a přečíslování celého Multiverza DC Comics) se již od svého počátku potýká s kritikou, odkazující zejména na autorovu tendenci zpochybňovat Batmanovu maskulinitu a autoritu. Čím více čísel čtenář přečte, tím více letargickým se Bruce Wayne stává, a tím více závislým je na ostatních postavách (zejména na Selině Kyle – Catwoman). Kingův run se však v době napsání této recenze již chýlí ke konci, a v posledních několika číslech byl Batman schopen jen ležet na pláži a povídat si s Catwoman o tom, co je třeba udělat, namísto toho, aby se po „batmanovsku“ vydal do temných ulic Gotham City, a zcela sám zachránil celou situaci. Nu, ve Válce vtipů a hádanek (nacházející se zhruba v polovině přítomného runu) ve skutečnosti najdeme obojí. Na konci prvního „čísla“ (ve svazku kapitoly) se totiž dovídáme, že příběh je vyprávěn Brucem Waynem Selině Kyle, přičemž oba leží polonazí v posteli, ve tvářích depresivní výrazy (jak to, upřímně řečeno, bývá u Toma Kinga možná až příliš častým jevem). Vypráví jí o době, kdy jako Batman v Gothamu teprve začínal, a dva z jeho největších úhlavních nepřátel – Joker a Riddler – mezi sebou vedli válku o privilegium zabít netopýřího hrdinu. Válka se postupem času rozrostla do takových rozměrů, až do ní byli zapojeni všichni gothamští „záporáci“, z nichž polovina se přidala na stranu Jokera, a druhá na tu Riddlerovu. Batmanův úkol byl přirozeně válku ukončit, a zastavit tak běsnění a zabíjení nevinných, k nimž během sporu docházelo.

Je také třeba zmínit, že Bruceovo vypravování obestírá atmosféra viny a výčitek svědomí, a nejednou zmíní, že Selině onen příběh povědět musí. Jen tak se totiž o něm bude schopna dovědět vše, a poznat jej ze stránky, ze které ho ještě nikdo nikdy nepoznal. Jen takto jí údajně bude hoden. Nu, řekněme si upřímně, když vezmeme v potaz více než osmdesátiletou historii Batmanových dobrodružství, je toto vskutku něco nového a dříve nevídaného – totiž vidět Batmana paralyzovaného vinou a extrémně malým sebevědomím. Ano, každý autor do svého díla vnese něco ze sebe, a Tom King v nejednom interview zmínil své bitvy s depresemi, a jak je vkládá do postav, o nichž píše, ale zde mluvíme o něčem, co nepatří jemu. Hrdinové jako jsou Batman, Superman, nebo Spider-Man jsou majetkem nejen příslušných vydavatelů, ale je také třeba myslet na obecný odkaz, který po sobě ony postavy už dlouhou dobu zanechávají. Američtí superhrdinové jsou součástí literatury tak dlouho, že se z nich staly postavy téměř archetypální, a ač se přirozeně psaní toho či onoho autora v detailech liší, existují určité faktory, které je třeba zachovat. Tom King je však znám pro tíhnutí k absolutní dekonstrukci, oceňovanou snad jen postmodernisty nebo lháři.

I přes výše zmíněné je ovšem nutno zopakovat, že přítomný komiks obsahuje i druhou stránku Batmana, a sice tu heroickou a temnou, čili tu, pro kterou je už dlouhou dobu znám a uctíván jako jedna z nejdůležitějších postav populární kultury. V rámci samotného vyprávěného příběhu je totiž tím, kdo za záchranu Gothamu bojuje, jak jen může. To Kingovi odepřít nelze.

Co se vizuálního zpracování týče, zde se činil zejména Mikel Janín, jehož kresba sice nespadá do moderní „vanilkové“ a „béžové“ tvorby, ale ani se nevyznačuje ničím výjimečným, co by se dalo označit za Janínův specifický styl. Prostě a jednoduše, neohromí ani neurazí.

Sečteno a podtrženo, Batman 4: Válka vtipů a hádanek se rozhodně nezařadí mezi mistrovská díla typu Návrat Temného rytíře (The Dark Knight Returns), Kameňák (The Killing Joke), nebo Soví tribunál (The Court of Owls). Když ale komiks porovnáme se zbytkem toho, co o křižákovi v kápi King napsal, jedná se o velice slušné čtivo.

Batman 04: Válka vtipů a hádanek

Autor: Tom King, Mikel Janín, atd.

Překlad: Petr Zenkl

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 200

Vazba: brožovaná

Boží hrob: Ne-young adultovské pokračování Nikdynoci

10. Listopad 2019 - 9:31

Opáčko pro zapomnětlivce

Mia Corverová se úspěšně stala Čepelí Rudé církve po tom, co Ashlinn Järnheimová se svým bratrem Osrikem napadli školu Rudé církve společně s Luminatii. Při tomto napadení zahynul Lord Cassius, Pán Čepelí, jediný další Temný, kterého Mia znala a jenž by byl schopný odpovědět jí na otázky ohledně původu Temných, jejich schopností a stínových mazlíků. Jeho společnice, stínová vlčice zvaná Zatmění, se poté přimkla k Mie. Tím pádem má Mia jak svého kocoura Pana Laskavého, tak i ji.

Spartakus 2.0

Cesta za pomstou těch, jež zničili Miinu rodinu, nabírá v Božím hrobě nových obrátek. Přesto, že z Mii Corverové udělal sám Pán Čepelí, Lord Cassius, na smrtelné posteli Čepel, většina shahiidů má za to, že si to nezasloužila – a dávají jí to patřičně najevo nejen oslovením „akolytko“. Přesto dostane svůj „první“ důležitý úkol a poprvé je bez přátel a jakýchkoliv spojenců.

Dobrovolně se nechá prodat do otroctví, jen proto, že oba její cíle, kardinál Duomo a konzul Scaeva, se mají zúčastnit velkých her pořádaných v Božím hrobě. A tak se čtenář noří do světa, kde jsou gladiatii otroci, bojující v aréně jako zvířata – zvýrazňujíc barbarskost lidí na mocných pozicích.

Trpělivost, pomyslela si. Jestli má Pomsta nějakou matku, tak se jmenuje trpělivost. (str. 81)

Syndrom prostředního dítěte/knihy

Ačkoli o svých knihách Jay Kristoff nikdy nemluví jako o svých dětech, svým způsobem to jeho děti jsou. On je napsal, on jim věnoval čas. Není pochyb o tom, že je skvělý vypravěč, dokáže vymyslet výborné zápletky, nadzvednout mandle i krevní tlak a šokovat. Nejlépe všechno najednou. Jenže zatímco Nikdynoc šokovala v tom správném místě, Boží hrob už trošičku pokulhává. Je to skvěle napsaná kniha, stejným stylem jako předchozí díl, jenže je na něm jednoduše znát, že je to druhý díl. Ne kvůli hromadě menších/větších zápletek, nových postav (ke kterým se těžko hledá nějaké to spojení), ale kvůli těm vycpávkám, nedůvěryhodným pocitům a nezodpovězeným otázkám (které stejně autor nezodpoví).

Jen těžko se dá uvěřit, že by Mia (k tomu všemu tak, jak ji Jay Kristoff napsal), která neodpouští, jen tak povolila a odpustila Ashlinn to, co provedla na konci prvního dílu (mrk, mrk, moje spřízněné duše ví, o čem mluvím) – natož se do ní tak lehce zamilovala. Tomu prostě nevěřím.

Tohle bude určitě záležitostí každého jedince, každého čtenáře, ale já měla problém se do Božího hrobu začíst, natož se s novými postavami sžít. V knize je fůra vulgárností, hned na začátku autor přivítá čtenáře do děje ruskou trojkou, která se zvrhne ve vraždu. Později, když se z Mii stane gladiatii, některé bojové scény mi silně připomínaly určité díly seriálu Spartakus (což jim nijak neubírá na tom, že jsou skvěle napsané). Sám autor přiznal, že se pro Boží hrob nechal inspirovat Římem a Benátkami, ale rozhodně je škoda, že více nepopsal a nerozebral svět otroků. O to víc to působí promyšlené jen napůl, když se sama Mia (i někteří gladiatii) chová jako otrok pouze, když se to hodí do příběhu. Svoji dominu má poslouchat a mluvit v její přítomnosti pouze, když je k tomu vyzvána. Co udělá Mia? Mluví bez vyzvání, vyčítá  a dokonce i radí. Kromě jednoho, dvou případů ani není řádně trestána – rozhodně ne tolik jako ostatní.

První půlka knihy je rozdělena na kapitoly v přítomnosti, v nichž se čtenář dozvídá, jak to s Miou vypadá na cestě stát se otrokyní v aréně, později jak trénuje, aby se stala jednou z gladiatii (což jsou většinou muži, ale Mia je prostě Mia). Tyto části se střídají s kapitolami z minulosti, kde se čtenář dozví, jak se Mia dostala k prodavačce otroků. Druhá polovina je už potom bez flashbacků, soustřeďující se na příběh v přítomnosti.

Dalo by se očekávat, že když se Boží hrob odehrává několik měsíců po Nikdynoci, projde Mia alespoň nějakým malým vývojem. No, nada. Mia zůstává stále věrná těm, které nazývá přáteli, a samozřejmě svému plánu pomstít vraždu otce a bratra a uvěznění matky. Světlou stránkou toho, že tři hlavní postavy (Mia, Pan Laskavý a Zatmění) zůstaly relativně stejnými, je jejich špičkování. Vzhledem k tomu, že Miin první společník nosí podobu kocoura a bývalá společnice Cassiuse (osobně bych upřednostnila skloňování Cassia, ale já to nepřekládala) podobu vlka, autor k nim zasadil i dlouholeté klišé, a to sice, že psi a kočky nejdou dohromady. A je to vážně zábava.

„…já jsem hlídal minule, když jsi skoncovala s tím soudcem…“

„… LHÁŘI, TO JÁ JSEM CELOU DOBU HLÍDKOVALA VENKU. TYS TAM NASÁVAL JAK HOUBA…“

„… a jak to můžeš vědět, jestlis celou dobu hlídala venku…?“

„Už ste si to dovykládali, vy dva? Je mi úplně u prdele, kdo to udělá, ale jeden z vás půjde ven.“ (str. 52)

A pak tu jsou nové postavy.  Noví Temní (oh, ano). Například takový Furian. Obrovský potenciál, ale vrávorá mezi chováním se jako velká osina v zadku a potenciální Miin nápadník (i když to táhne s jejich dominou). Doopravdy by to bylo zábavné a velmi zajímavé, kdyby jejich vztah dostal více prostoru. Vzhledem k tomu, že Furian je Temný, jenž svoje nadání odmítl, tudíž nemá ani svého společníka, rozhodně by bylo pestré prozkoumat jeho a Mii ideologie či morální zásady, motivy, které je tvarovaly do osobností, jimiž teď jsou.

Bohužel v Miině plánu zeje docela veliká díra, táhnoucí se celou dobu knihy. Autor očividně chtěl napsat knihu s gladiátory, což se mu povedlo na výbornou, ale ve spojení s Miiným plánem je to nebezpečné a dost riskantní už jen z toho hlediska, že Miini nepřátelé jsou brutální, zákeřní a velkou spoustu věcí nemůže hlavní hrdinka ovlivnit, protože jdou mimo ni. A to všechno proto, aby se její cíle objevili na veřejnosti – a to ještě možná.

Každopádně je docela zábava knihu číst, pokud se čtenář v příběhu moc nenimrá a nemá moc oblíbených postav, protože jinak by mu Miiny reakce mohly občas připadat nereálné.

Boží hrob bych doporučila rozhodně přečíst dvakrát, protože Jay Kristoff pokračoval s poznámkami pod čarou i zde (vážně – a vydaly by na samostatnou knihu) a občas to vážně přehání (extrémní případ, kdy „poznámka pod čarou“ zabírá skoro celou stránku); nehledě na ten fakt, že těch informací je hodně a čtenář by se mohl lehce ztratit.

Jay Kristoff: Boží hrob
Vydalo: CooBoo, 2019
Přeložila: Adéla Michalíková
Počet stran: 522
Cena: 399 Kč

My Little Pony aneb cesta na Měsíc a zase zpátky

9. Listopad 2019 - 5:46

My Little Pony jsou celosvětovým fenoménem, a to nejen mezi dětmi. V rámci kolekce Crew Kids již podruhé můžete v příběhu nazvaném Měsíční mise nahlédnout do magické říše zvané Equestria a spolu s hlavními hrdinkami prožít epické, barevné (i když tentokrát ne tolik jako jindy) a ztřeštěné dobrodružství.

Na samém počátku sešitu najdete krátké medailonky hlavních postav příběhu. Příjemně barevné obrázky s podobiznami poníků (a dráčka, na toho nezapomínejme!) jsou doplněny stručnou charakteristikou vyobrazené postavy. Jediný drobný zádrhel je ve fontu – mladší čtenáři mohou mít trochu problém při jeho čtení. Na obranu vydavatele je třeba říct, že s fontem asi těžko něco udělá, a navíc se jedná pouze o jednu dvoustránku – v příběhu samotném už je vše v naprostém pořádku.

A pak už hurá do Ponyville. Opět se setkáme se starými známými v plné síle. Hlavním problémem tentokrát budou skryté strachy a zlo z minulosti. Nastala totiž správná konstelace hvězd, díky které se probouzí temnota a ohrožuje Ponyville a jeho obyvatele. Parta poníkovských přátel se bude muset vydat na Měsíc, přímo do srdce temnoty, a čelit svému strachu. Žádné rakety a skafandry, s tím si naši poníci hlavu nelámou; někteří to zvládnou pěkně na vlastních křídlech, zbytek pak po laně!

Příběh Měsíční mise jede v obvyklých kolejích podobných dobrodružství: objeví se problém a hlavní postavy se ho vydají řešit. Postupem času se dostanou do problémů a na závěr přijde happyend a nějaké pozitivní poselství. S nadsázkou se dá říci: znáte jeden příběh, znáte jich většinu. Jenže tyhle jistoty jsou pro cílovou skupinu „mlaďasů“ důležité, takže je vlastně fajn, že scénáristka Heather Nuhferová nic objevného nevymýšlí.

V případě Měsíční mise se jedná o temná tajemství z minulosti, a ukáže se, že síla přátelství a láska dokáží zahnat veškeré pochyby a přemoci „vnitřní“ (v tomto případě samozřejmě vizualizovanou ve formě mlhy, je to přece jen příběh pro děti) temnotu. S tím souvisí specifikum tohoto sešitu: díky přívalům temnoty tentokrát není barviček tolik, kolik jste možná zvyklí, a jeden z poníků nabude opravdu nečekané podoby.

Ani druhý poníkovský příběh však zásadně nevybočuje ze čtenářových očekávání. Kresba je příjemně barevná a oku lahodící, žádné experimenty s panely se nekonají. Příběh má sice vážný podtón, ale je proložen spoustou „roztomilých pitomostí“ zejména v podání ujeté Pinkie Pie. Ději a hlavní zápletce není nikterak těžké porozumět; poselství o síle přátelství je poučné a nenásilně, leč důrazně, promlouvá k mladším ročníkům, kterým je tento sešit primárně určen. Zkrátka – tady je svět ještě v pořádku!

Na závěr sešitu dostanete ještě bonus v podobě pár celostránkových tematických kreseb  od dalších talentovaných kreslířů i samotné Amy Mebbersonové, dvorní kreslířky tohoto sešitu.

My Little Pony zkrátka spadají do té kategorie guilty pleasure, která dospělé z podstaty fascinuje a pobaví pubertálními vtípky a mladší čtenáře osloví laskavým příběhem o síle přátelství. Bavit se budou všichni – poníkovské skopičiny jsou totiž ideálním rodinným čtením.

My Little Pony: Měsíční mise

Scénář: Heather Nuhferová

Kresba: Amy Mebbersonová

Vydala: Crew 2019

Překlad: Kateřina Tichá

Počet stran: 104

Cena: 229 Kč

Pevnost 11/2019: Batman, Červený trpaslík a Terminátor v hlavních rolích

8. Listopad 2019 - 5:20

Hasta la vista, baby!

Nenajde se snad nikdo, kdo by tuhle terminátoří hlášku neznal. A pokud někdo takový přeci jen chodí po zemském povrchu, pak musel žít v jeskyni, protože popkulturních narážek na tuhle klasiku je víc než dost! Trvalo to dlouho, ale konečně jsme se dočkali nového a doufejme obstojného pokračování terminátoří ságy s názvem Terminátor: Temný osud, v němž se vrací jak T-800 s tváří Arnolda Schwarzeneggera, tak neohrožená Sarah Connorová v podání Lindy Hamilton. A tím nastává ideální chvíle dát si menší opáčko z terminátořího univerza pod vedením Karla Ryšky, který vám mimo jiné prozradí zajímavosti o tom, jak probíhalo natáčení některých scén prvního Terminátora.

Do kin se tento měsíc chystá i animovaná verze výborné komedie z 90. let 20. století Addamsova rodina. Pevnostní redaktorka Alexandra Petáková se krom toho, co můžeme čekat od nové verze, jukla i na původní seriál a již zmiňovaný film. Krom toho se v jejím článku dozvíte také o Charlesovi Addamsovi, jenž má tuhle rodinku na svědomí. Chcete vědět, kde bral inspiraci, nebo jestli existují mezi jeho životem a filmem paralely? Pak tenhle článek určitě nesmíte minout!

Už nějaký ten pátek v kinech řádí Joker s tváří Joaquina Phoenixe a od pevnostního komiksového experta Josefa Horkého se dozvíte, jak tenhle snímek podle něj dopadl. Dále nechybí recenze Blížence s Willem Smithem ve dvojroli, pokračování Zloby s tváří Angeliny Jolie nebo třeba hororová komedie Takové krásné šaty.

Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík

A co na vás čeká v knižní sekci? Scifisti se přijdou na své u článku Jiřího Popioleka o souborném vydání příběhů posádky Červeného trpaslíka (Rob Grant, Doug Naylor) nebo u klasiky Williama Gibsona Neuromancer, jemuž se věnuje Michal Tesáček. Tak trochu jiná sci-fi na vás čeká od Martina Bečváře, který se podíval na nový román Viléma Koubka s názvem Organická oprátka. A jako bonus k tomu přibalil rozhovor s tímto mladým českým spisovatelem. Vendula Kreplová si připravila počteníčko o pokračování young adult scifárny Nyxia s podtitulem Nespoutaná z pera Scotta Reintgena.

Avšak ani fanoušci fantasy neostrouhají, jelikož je průvodce Wojta Běhounek vezme na Cestu do Babylonu (Josiah Bancroft) a s krotitelkou draků Monikou Dvořákovou ovládnou Dračí oheň (Kristina Hlaváčková). A pokud by tohle bylo někomu málo, tak se Martin Bečvář pustí do vyprávění Legend o osamělém vlkovi (Lone Wolf) od Joea R. Devera a Johna Granta.

Nechybí samozřejmě ani řada krátkých knižních recenzí. Oskar Fuchs si vzal na starost Zlatou vydru Miroslava Švandrlíka, Boris Hokr se povídal na Mrtvou zónu od Stephena Kinga, Tomáš Dostál se vrhnul na souborné vydání Lháře Lokiho od Jakuba Ćwieka a Kateřina Stupková se soustředila na Milosrdné přízraky April Genevieve Tucholkeové.

I am Batman!

Věřte tomu nebo ne, ale největší detektiv všech dob (take that, Sherlock!) s netopýrem na hrudi slaví osmdesátku! Sami uznejte, že to si prostě zaslouží něco velkolepého. A tím je komiksová antologie Batman v černé a bílé o rozsahu přes 400 stran naplněných příběhy tohoto netopýřího muže! A aby těch netopýrů náhodou nebylo málo, je také připraven Batman Detective Comics 4: Deus ex machina. Dále v komiksové rubrice najdete Avengers: Světové turné (David P. Stefanovič), Čtyřku z Baker Street 1: Případ U Modré záclonky (Filip Gotfrid) nebo Scratch Wars: Legenda Overcorneru (Martin Fajkus), jehož vizuální podobu má na triku oblíbený pevnostní kreslíř Dan Černý.

A když už jsme u těch obrázkových věcí, tak si určitě nenechte ujít text Karla Kališe o průvodci světem nájemných zabijáků a templářů ze světa Assassin’s Creed. Pokud náhodou o tomhle světě nevíte vůbec nic, nevěste hlavu, protože Karel vám poskytne všechny potřebné informace, abyste se lehce zorientovali.

Kdo si hraje, nezlobí

Máte rádi upíry a Dark Souls? A chtěli byste tohle dvoje dát dohromady? Pak se podívejte na videohru Code Vein. Nebo snad dáváte přednost nevázaným střílečkám? Tak v tom případě je připravena recenze Bordelands 3.

Pro jedince s ornitologickými sklony přichystal Filip Gotfrid článek o deskovce Na křídlech a Jakub Zahradník se pro změnu rozepsal o Gloomhavem, u něhož zaplesá srdce každého dobrodruha vyžívajícího se v dlouhých kampaních a početných dílcích tvořících nedílnou součást vybavení deskové hry.

Samozřejmě ani tentokrát nechybí povídky. Radovan Kolbaba přispěl sci-fi příběhem Formicidae o invazi přerostlých mravenců a Radka Kotrbová se zase podívala na strasti dobrých čarodějek, protože víme, že každý dobrý skutek bývá potrestán. Povídka nese půvabný název Vypečená pomsta.

A co si tentokrát připravil Míla Linc? V listopadovém čísle zve čtenáře Pevnosti na výlet po Kutné Hoře.

Že ještě nové číslo nemáte? To je chyba, protože v Pevnosti plus na vás čeká knižní dáreček od Strak na vrbě – Znamení jednorožce, třetí díl ze světa Amberu Rogera Zelaznyho. Ten, kdo koupí, určitě neprohloupí!

Každý hledá své dveře do léta

7. Listopad 2019 - 5:55

VĚŠTEC HEINLEIN

Heinleinův román je vyprávěním o lásce, pokroku, pomstě a především o cestování časem. Jedná se o knihu z padesátých let, která nám ukazuje vcelku vizionářskou budoucnost o roce 2001. Je tedy velice zajímavé koukat na toto literární dílo optikou dnešní doby, která se v mnohém nepřibližuje autorově vysněné budoucnosti. Příběh je lehce předvídatelný, což je na něm jedinou vadou. Jednotlivé postavy jsou vykresleny velice hezky a v audio verzi se posluchač dočká i jejich pěkného zpracování.

Z POHÁDKY DO POHÁDKY

Jste- li milovníkem autorovo nejslavnějšího románu Hvězdná pěchota, rozhodně nečekejte od této knihy něco podobného. Dveře do léta jsou sice poctivou a čtivou sci-fi, ale nesetkáte se zde s mezigalaktickými bitvami či snahou o řešení morálních a politických dilemat. Heinlein dal dílu opravdu trefné jméno, které charakterizuje i samotnou povahu příběhu. Jedná se o odpočinkové letní čtení, které si budete vychutnávat jako sci-fi pohádku prozatím z daleké budoucnosti.

HOLA, HOLA, REŽISÉR SE VOLÁ

Stejně jako jsme viděli na plátně životní osudy statečného vojáka jménem Juan Rico, zasloužil by si určitě svůj vlastní snímek i kreativní vynálezce Davis. Při účasti novodobých vizuálních efektů a dalších skvělých výhod dnešní doby si myslím, že by divák určitě uvítal adaptaci klasického sci-fi v novém kabátě. Budu držet palce a doufat, že si toho jednoho dne nějaký šikovný režisér či scénárista všimne, vytáhne dílo z hlubin času a vytvoří slušný film, který zahřeje u srdce alespoň průměrného fanouška tohoto žánru.

WALKER A WOLF SERVÍRUJE

Zatím však tužby stranou, protože film i román může skvěle nahradit již zmíněna  audiokniha, která dělá čest psané podobě díla a s určitostí by potěšila i Roberta Heinleina. Charismatický hlas Otakara Brouska mladšího vás okamžitě upoutá a můžete tak vyprávění o pracovitém vynálezci prožívat s chutí třeba u jídla nebo při jízdě autem. Začátek kapitoly je vždy podbarven elegantní hrou na klavír a v celkovém audio zpracování nevidím chybu. Kniha je povinností pro každého skalního fanouška science fiction, a pokud by vám jeden příběh nestačil, určitě navštivte tento web (https://www.walkeravolf.cz/ ) a obohaťte se další bezchybnou audio četbou od různých autorů a napříč různými žánry. Audio vydavatelství Walker a Volf vám určitě s chutí něco doporučí či vám dá tip na pěkný dárek pro blízké a přátele.

Název : Dveře do léta

Žánr : Sci-fi

Autor : Robert A. Heinlein

Audio vydavatelství: Walker a Volf

Čte: Otakar Brousek ml.

Datum vydání: 15.12.2017

Délka: 8 hodin 43 minut

Soutěž o novinky Jana Kotouče – do 17.11.!

6. Listopad 2019 - 16:00

Naši drazí čtenáři, slibovali jsme vám soutěže – a tady je první z nich!

Za odpověď na dvě záludné otázky na vás čekají dvě knihy Jana Kotouče, parádní military sci-fi Hranice impéria a novinkový Císař v exilu od Fantom Printu!

A my se ptáme:

  1. Jak se jmenují předchozí dva cykly z dílny Jana Kotouče  a kolik má každý z nich dílů?
  2. A jak se jmenuje cyklus, jehož dvě úvodní části vám nabízím jako výhru?

Odpovědi posílejte do půlnoci 17.11.2019 na adresu: soutez@fantasyplanet.cz s předmětem Soutěž Kotouč

A ke správným odpovědím nezapomeňte přidat vaše plné jméno a adresu – a poprosíme i o telefonní číslo pro poštovní účely.

Šťastného výherce vylosujeme v pondělí ráno po ukončení soutěže.

 

A abychom nezapomněli: Hodně štěstí!

 

 

Ve stínu magie: antologie vskutku magická

6. Listopad 2019 - 5:48

Začalo to lovem na nacisty v antologii Ve stínu říše. A protože první společný počin pánů Leoše Kyši a Borise Hokra v rolích editorů měl nečekaný úspěch, rozhodli se dát si opáčko. Druhá antologie, Ve stínu apokalypsy, byla také prodejním trhákem – tak proč si to nedat ještě jednou dokola, ne?  Jenže tentokrát už (nejspíš) naposledy.

Návrat ke kořenům

Ačkoliv to tak nevypadá, bylo téma Ve stínu magie asi tím nejtěžším námětem, se kterým se v rámci trojic antologií z cyklu Ve stínu… museli autoři povídek popasovat. Je to takový návrat ke kořenům, k prazákladům žánru fantasy, pocta starým dobrým kusům – ale zároveň to ve své podstatě může být i demonstrace toho, jak jsou „oldchoolovky“ překonané a jak překotně se fantastika vyvíjí.

Na jednu stranu se říká, že kdo neumí napsat dobrou fantasy ve stylu meč a magie, může psaní rovnou zabalit. Na druhou stranu je šíře, v jaké je možné danou tematiku pojmout, opravdu obrovská. Prvním důkazem je sama antologie, která nabízí opravdu rozmanité úhly pohledu na magii jako takovou – od té zmiňované klasické fantasy přes „moderní divočiny“, urban fantasy až třeba po pohádku (protože v jakém jiném druhu příběhu je nejvíc esenciální magie, že)? A druhým důkazem je fakt, že v některých předmluvách k povídkám najdete zmínky o tom, že dotyčný autor či autorka váhal/a jak dané téma pojmout, přičemž Oskar Fuchs se nebojí žehrat na přílišnou šíři zadaného námětu přímo a otevřeně.

Jak jste tedy pochopili, je výsledná antologie opravdu rozmanitá. Pokud se bavíme o námětech, překvapivě vede peklo a démoni v různých podobách, i když jen proto, že obsažená témata jsou velmi různorodá a tím pádem námět opakující se třikrát vítězí v klání o ten nejčastější. A co se provedení týká, i zde je škála široká: od mrazivých atmosférických kusů přes emotivní, lehce depresivní dílka k rozjásaným humoristickým fantasy.

Takže pokud bychom měli vybrat klíčová slova charakterizující antologii Ve stínu magie, pak by jimi byla bezesporu různorodost a kvalita.

To dobré zůstává

Nejnovější literární přírůstek z dílny editorského dua Kyša & Hokr vsází na osvědčené věci z předchozích dvou antologií a nevymýšlí žádné převratné novinky. Snad jedinou „změnou“ je obálka – přesto, že je i tentokrát z dílny Satine Zillah, nenajdete na ní obligátní postavu, ale pouze detail hlavy (obličeje). Ale marná sláva, vypadá opravdu skvěle, nebál bych se říci, že nejlépe z celé trojice!

Co se týká vnitřku knihy, drží se vše osvědčeného schématu. Na úvod na vás čeká předmluva matadora české fantastiky Martina Fajkuse – a pak už hurá na povídky. Před každým textem najdete krátký úvod samotného autora / autorky, následně pak povídku, a takhle se to opakuje celkem osmnáctkrát. Na samém konci antologie na vás ještě čekají krátké medailonky autorů.

Stabilní je i sestava tvůrců povídek. Opět je přítomno „zdravé jádro“ z minulých antologií. Headlinerem je František Kotleta, který si pro čtenáře připravil velké loučení s jednou ze svých oblíbených postav. Historicky prvním hostem je slovenský hororový brakmistr Mark E. Pocha, který nezůstal své pověsti nic dlužen; z nových jmen se objevují Theo Addir, Michaela Merglová, Zuzana Strachotová nebo třeba Vilém Koubek. Velký návrat do světa fantasy pro dospělé hlásí po dlouhé odmlce Petra Neomillnerová, která se vrací do světa zaklínačky Loty. Pokud se podíváme mezi stálice, nalezneme jména Romana Bureše, Jana Kotouče, Míly Lince, Oskara Fuchse, Kristýny Sněgoňové, obou sester Lukačovičových, Julie Novákové, Petra Stančíka, Davida Šenka či Dalibora Váchy.

V jedné lajně

Po zralé úvaze jsme se rozhodli, že jednotlivým povídkám věnujeme samostatnou recenzi. Takže v tuto chvíli se budete muset spokojit s obecným tvrzením (a častým klišé povídkových sbírek), že v téhle knize si každý si vybere to své.

O kvalitě obsažených textů nemůže být pochyb – naprostá většina jmen autorů je zárukou kvality sama o sobě. Jak bylo řečeno: náměty jsou různorodé stejně jako provedení, bude tedy záležet vyloženě na preferenci každého ze čtenářů. V antologii sice není žádná vyložená bomba, která by strčila ostatní do kapsy, ačkoliv si zpočátku u několika povídek budete nejspíš říkat, že právě to by mohla být ona, aby se později ukázalo, že jednotlivé kusy jsou kvalitativně zcela vyrovnané. Nechybí překvapivé nápady, zajímavé zvraty ani ukázky poutavých stylů vyprávění.

Sami editoři se přiznali, že jejich cílem bylo vytvořit reprezentativní antologii předních autorů české fantastiky. To se podařilo na výbornou nejen jmény, ale i výsledným dojmem, který kniha zanechá. Je to vážně Přehlídka s velkým P. Můžete si vychutnat texty svých oblíbenců nebo objevovat nová jména fantastiky, ten mix je prostě dobrý a funguje.

Mnozí budou argumentovat vysokou cenou (neslyšeli jsme to už dvakrát?) knihy, ale berte v potaz, že kniha má více než 630 stran. Mnozí budou tvrdit, že povídky nečtou. Ale moc lepších tuzemských fantastických antologií na trhu v současnosti nenajdete, pokud vůbec nějakou; my se vám navíc za kvalitu antologie Ve stínu magie s klidným srdcem zaručíme. Berte tuto knihu jako ukázku toho, jak široké může být pojetí zdánlivě jednoduchého tématu. Berte ji jako ochutnávkové menu současných autorů české fantastiky (byť někteří jsou i dost mimo svůj obvyklý literární „revír“). Zkrátka: tahle kniha je svého druhu úkaz, který má šanci navrátit i zapřisáhlým škarohlídům víru v to, že povídkové antologie stojí za to číst.

A PS na závěr: Editoři se nechali slyšet, že z důvodů časové vytíženosti a dalších povinností bude Ve stínu magie jejich posledním společným kusem, protože v nejlepším se má odejít. Tak uvidíme, jestli nevyměknou…

Leoš Kyša a Boris Hokr (editoři): Ve stínu magie

Vydala: Epocha, 2019

Obálka: Satine Zillah

Počet stran: 632

Cena: 565 Kč

Requiem: Upíří rytíř – Pastva nejen pro oči

5. Listopad 2019 - 10:23

Requiem patří k onomu druhu komiksů (či grafických románů, chcete-li), u kterých je nutno ocenit jak premisu, nápad a scénář, tak vizuální zpracování. Spojení spisovatelského umu Pata Millse a kreslířského/malířského umění Francouze Oliviera Ledroita přináší čtenáři vskutku nevšední zážitek. Příběh se odehrává z drtivé většiny ve světě Vzkříšení, dimenzi podobné peklu, která je zrcadlovým obrazem našeho světa (čas ubíhá pozpátku, kontinenty jsou moře krve, oceány souší utrpení, a zlo je ctností). Dostávají se sem duše zemřelých hříšníků, jež se reinkarnují jako bytosti zla podle toho, jaký život vedli před svým skonem. Hříšníci, kteří svých činů nelitují, a jsou na ně hrdí, se znovuzrodí jako upíři, vysocí náboženští funkcionáři a vůdcové sekt jako vlkodlaci, atakdále atakdále. V přítomném komiksu se tak přirozeně máme možnost setkat i s nejednou historickou či legendární osobností, proslulou svými zlými a temnými skutky – ať už se jedná o Torquemadu, nejznámějšího španělského inkvizitora (ve Vzkříšení vlkodlak), anebo o samotného Vlada Napichovače, známějšího jako hrabě Drákula.

Protagonistou Millsova eposu je Requiem, upír, jenž byl za života nacistickým vojákem Heinrichem. V důsledku svých činů a válečných zločinů se sice sám převtělil v upíra, nicméně v dobrém příběhu není nic stoprocentně černobílé, což znamená, že se můžeme dočkat nejednoho zvratu a nečekané události, co se hrdinova příběhu a života týče. Heinrich tak není absolutně zlým člověkem, neschopným cítit a ctít dobro. Ve skutečnosti jej po většinu vyprávění provází výčitky svědomí a vzpomínky na svou milovanou – židovskou dívku, kterou nedokázal zachránit před koncentračním táborem a smrtí. Nu, a neméně důležitou součástí oné správně zvrácené zápletky je to, že se s ní setká i v pokřivené posmrtné dimenzi. Máme zde tak mnohem temnější (a rozhodně mnohem zajímavější) verzi Romea a Julie. Ve druhém svazku se pak Heinrich Requiem k tomu všemu ještě dozvídá, že je nejposlednější reinkarnací Thurima, středověkého germánského bojovníka ozbrojeného kladivem podobným Mjöllniru (nástroj a zbraň severského boha Thora), jenž se po smrti rovněž znovu narodil jako upír, a je předurčen ke svržení Drákuly z pozice vládce upírů Vzkříšení.

Originální příběh popsaný výše, se všemi jeho detaily a maličkostmi, je poté mistrně namalován Olivierem Ledroitem, a to do takové míry, až se čtenář musí doslova na každé stránce podivovat nad malířovým talentem a těžkou prací. Namalovat obraz či obálku knihy nebo komiksu je sám o sobě nelehký úkol. Když se poté jeden dívá na téměř dvousetstránkové dílo, jehož každý panel vydá za obraz hodný zarámování, fascinace je rozhodně na místě. Ledroitův temný „gothic“ styl se pro dané téma navíc hodí více než cokoli jiného, a podtrhuje temnou atmosféru příběhu, samozřejmě s nemalou příměsí humoru a satiry, Patu Millsovi vlastní.

Sečteno a podtrženo, Requiem: Upíří rytíř 2 (stejně jako jeho předchůdce, a sice první svazek) by měl patřit do knihovny nejen každého fanouška a čtenáře komiksů, nýbrž všech osob s dobrým vkusem pro literaturu a umění obecně.

Requiem: Upíří rytíř 02

Autor: Pat Mills, Olivier Ledroit

Překlad: Štěpán Kopřiva

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 184

Vazba: vázaná

Cena: 599 Kč

Mýty mezi řádky

2. Listopad 2019 - 5:21

Na první pohled propojení podivné, na každý další více než pochopitelné. Nejen z toho důvodu, že Mýty i Mezi řádky původně vycházely v podstatě pod jednou střechou, pod logem nakladatelství Vertigo. Obě série mají důležitý styčný bod – v duchu nejlepší ch postmoderních tradic si neberou na paškál nic menšího, než jsou příběhy samotné. A zatímco série Billa Willinghama žongluje spíše s pohádkovou vypravěčskou tradicí, Mike Carey se v Mezi řádky zabývá vyprávěním jako takovým, jeho mocí a jeho dopady na lidskou psychiku i společnost. V obou sériích tak příběhy doslova ožívají. A obě mají takový ten „gaimanovský feel“.

A přestože si Mýty jedním crossoverem docela nedávno prošly – ve třinácté knize Velký mytický crossover se dohromady spojila hlavní linie se spin-offem s postavou Jacka v hlavní roli  – šlo v podstatě stále o stejné univerzum. Tedy docela jiný případ.

Ačkoliv tenhle zajímavý crossover vychází pod značkou řady Mezi řádky, mnohem větší roli v něm, co se příběhu týče, hrají Willinghamovy Mýty. Tommy Taylor je totiž vyvolán skupinou kolem Frau Totenkinder do bitvy mýtů s Panem Temným, který sužuje Mýtov už nějakou tu knihu. Z logiky věci  je to smysluplné – Tommy prostupuje světy pravidelné, Mýty jsou více méně stále „doma“. Proč tedy příběh nevyšel v mýtické řadě? Hlavní myšlenka o tom, že „realita tohoto světa je mýtem světa vedle – a naopak“ totiž přeci jen souzní více s Mezi řádky.

Již brzy navíc pozorné očko pravidelného čtenáře Mýtů odhalí, jak je to s touhle knihou v rámci druhé série – nejde totiž o doplňující nebo dokonce rozvíjející příběh, ale spíše takovou „co kdyby“ alternativku, která především Sněhurce a její rodině předepsala mnohem temnější osudy. Ve výsledku tak jde pro obě řady o filler, knihu vyplňující prostor. Ale je to filler sympatický, vysoceoktanový a poměrně dost zábavný a zajímavý.

Přesto si troufám tvrdit, že pokud se v Mýtech neorientujete a holdujete pouze světu Mezi řádky, bude pro vás nelehko uchopitelný, autoři se s představováním „toho druhého světa“ a jeho postav hlavu úplně nedělají.

Mezi řádky 9: Mýty mezi řádky
Scénář:
Mike Carey, Bill Willingham
Kresba: Peter Gross, Mark Buckingham

Vydala: Crew, 2019
Počet stran: 144
Cena: 399 Kč

V znamení ametystu: Na fialové vlně

1. Listopad 2019 - 10:51

Maggie je teenagerka, žije ve Philadelphii a prožívá celkem obyčejný život dospívající dívky. Byl by obyčejný, kdyby nemusela před ostatními skrývat celou řadu tajemství. Neúnavně dorůstající vlasy i jejich podivná barva se ještě dají s pomocí zázraků kosmetických přípravků úspěšně řešit, podivné meteorologické úkazy, které ji doprovází, už hůře. Vyrůstala u babičky, protože její rodiče zahynuli za podivných okolností, kdy jejich auto z nevysvětlených důvodů sjelo do jezera. Po mamince jí zůstal zápisník s poznámkami ke zvláštnímu pohádkovému příběhu.

Když však autobus cestou na volejbalový zápas zasáhne záhadný fialový blesk a přenese Maggie do jiné reality, stane se pohádka skutečností. Jako cizinka je nejprve považována za likénku – nebezpečnou zrůdu – naštěstí najde azyl u chápavé Gatie a její zvědavé dcerky Mii. Jsou to obyvatelky Ametystového lesa hospodařící samostatně pod správou Lesní rady, který dříve patřil do mnohem většího společenství národů Porta della Vega. To se rozpadlo po útoku Obsidiánového proudu – jakési agresivní entity, obdařené vlastní myslí a nesmírnou touhou ovládat druhé (což také dělá, když proměňuje lidi na svůj národ – nyxy –  s černou pletí i vlasy). Těm se samozřejmě lesní lidé vyhýbají a drží se v dosahu Ametystové lucerny, jež je chrání a dává jim pocit štěstí. Zbylých národů – víl, skřítků, wimpů, mágů – si nevšímají, protože mezidruhové křížení je zakázané.

Maggie zatím marně hledá vysvětlení, proč se zde ocitla. Pátrá po staré bělovlasé ženě s holí, kterou na okamžik zahlédla ve fialové bouři a která se jí pokoušela předat nějaký vzkaz. Rychle si musí zvyknout na život v předtechnické společnosti, kde je hlavním dopravním prostředkem kůň nebo vlastní nohy. Tíživá přítomnost strážců téměř na každém rohu připomíná policejní stát a člověk se tu musí mít neustále na pozoru. Neposlušné vlasy i netradiční barvu očí tak Maggie maskuje s pomocí kouzelného nápoje, který jí připravuje Gatia. Seznámí se tu také s novými přáteli – slepým chlapcem Wenem, jeho pyšnou sestrou Denis, předvídavou dívkou Liou, odvážným Torim a dalšími.

Maggie má bohužel jednu nepříjemnou vlastnost – pořád do něčeho strká nos. Navíc tají zvláštní schopnost, které říká „volání ran“, prostě nějak vycítí, když je poblíž někdo zraněný či nemocný, a nedá jí to, aby mu nepomohla. Brzy se však prozradí, když Wena vyléčí ze slepoty, a kvůli své další nepozornosti se dostane do pěkného průšvihu a málem skončí ve vězení. Maggie nemá daleko k ráně, a tak se klidně popere i s mnohem silnějšími strážci (jejím oblíbeným chvatem je kop do rozkroku nebo škrcení, někdy i v kombinaci), a svou nezdolností provokuje i tak nebezpečného a mocného muže, jakým je nyxský velitel Darr.

Pak dostane Maggie bláznivý nápad, že se tajně s přáteli vydá na ples, jenže všechno se náhle zvrtne a původně zábavný večer se promění v sérii potyček, pátrání po unesené kamarádce a střet se samotným Darrem. Jak se ukáže, Maggie má jako kříženec velmi vzácnou krev, o kterou stojí uzurpátorská Černá princezna. Stane se Maggie nástrojem pro nastolení krutovlády? Je to skutečně ona, kdo podle proroctví nese klíč k otevření Therosovy brány, odkud hrozí Ametystovému lesu i dalším národům totální pohroma? A jaké další rodinné tajemství ještě čeká na odhalení?

 

Klidně hned odpovím: nevím. Román V znamení ametystu je úvodním dílem série, takže opravdu netuším, jak to dopadne. Je také prvotinou slovenské autorky Majky Danihelové, kterou jsem objevila díky návštěvě Slavconu. Samotný příběh mě na začátku velmi zaujal, ale postupně můj zájem klesal. Občas jsem k Maggiiným eskapádám postrádala důvod, děj si žil svým vlastním životem mimo zákony logiky a já se ztrácela v tom, proč Wen a jeho parta to či ono podnikají. Samoúčelné epizody tak slouží hlavně pro rozvíjení milostného vztahu mezi Maggie a Wenem – ale pozor, jsme tu na poli young adult fantasy a dál než k polibku se nejde!

Zatímco zamilovaný Wen je průzračný jak sklo, s Maggie je to složitější. Nevyzná se sama v sobě a navíc se kolem ní točí i další mladí muži, třeba pohledný Ewan nebo záhadný zloděj z knihovny. Rozbrečí se, kdykoliv si neví rady s vlastními či cizími emocemi, často se potýká se staženým žaludkem a má neustále knedlík v krku. Těžko říct, zda do těchto typických příznaků nejisté puberťačky musela autorka opravdu jít a zda by jinak ztratila u čtenářek body. Nějak to však celkově k Maggie nesedělo, protože v běžných situacích měla sebevědomí na rozdávání. Ani ve svém původním životě netrpěla nouzí o přízeň chlapců (chudák Carson, kterého tam bez rozloučení nechala!).

Slabších momentů by se našlo více, např. Maggie nestále uvažuje o odchodu domů, aniž by měla vůbec představu, jak by to udělala. I bez hodinek ví, že jsou dvě ráno. Ačkoliv nesnáší koně, bez problémů na nich jezdí. Z neznámé stravy jí vůbec není špatně. Skvěle se vypořádá i s velmi prostými hygienickými podmínkami (což u americké středoškolačky, zvyklé na určitý komfort, klobouk dolů). Samotná myšlenka plesu je… no, velmi moderní. Autorka zcela opomíjí, že kontakt mezi národy má i jiné efekty než jenom mísení genetického materiálu. Ale řekněme, že to všechno k young adult fantasy patří a V znamení ametystu z tohoto žánru nijak nevybočuje.

I když možná… trošku vybočuje. Je to totiž velmi krásná kniha. Pevná vazba, zdařilá obálka se stříbrným písmem, hebký chlupatý papír, na předsádkách mapky fikčního světa (svým vyzněním silně evokující ilustrace k Pánovi prstenů). Je to také celkem objemná kniha – a i když bych já, netrpělivá osoba – děj silně proškrtala, je vidět, že Majka Danihelová má dar vypravěčky, a tudíž i velký potenciál naznačený epický rámec udržet. Musím se přiznat, že mě toto nahlédnutí do tvorby nadějné slovenské autorky nečekaně potěšilo a obohatilo.

Všem, kdo mají rádi žánr young adult fantasy a rádi se noří do propracovaných fantazijních světů, knihu vřele doporučuji. Přestože je napsaná slovensky, autorka zvolila takový styl, že mu může i mladý člověk z Česka dobře rozumět. Žádná složitá souvětí, hojnost dialogů a pomalý děj vám umožní si tuto knihu vychutnat; a možná s překvapením zjistíte, co zajímavého se dá na literární scéně u sousedů najít. Majka Danihelová je navíc i známou knižní bloggerkou a na besedě během BBconu/Parconu se přiznala, že ráda peče muffinky a prý je umí jako nikdo jiný. Vedle kulinářství má i další vášně od fotografování a angličtinu až (samozřejmě) po psaní. Chcete-li tedy poznat tvorbu této debutující slovenské autorky, určitě po knize sáhněte a nenechte se odradit ani poněkud vyšší cenou. Web Martinus.cz slibuje, že to bude 6 hodin skvělého čtení J

Procentuální hodnocení: 60%

Majka Danihelová: V znamení ametystu

Série: Kronika strateného impéria

Jazyk: slovenština

Vydal: CooBoo, 2019

Obálka: Michaela Vysloužilová, Beáta Tóthová

Počet stran: 436

Cena: 377 Kč

Stránky