Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 36 min

NEDĚLNÍK: Dobří ParCoňáci se vracejí

19. Srpen 2018 - 22:20

Jindy poklidné malé městečko náhle ožilo podivými individui, křižujícími náměstí s největší vydlážděnou šachovnicí u nás a horlivě diskutujícími nad zápletkou jakéhosi nekonečného boje o trůny. Z kousků jejich debat jsou slyšet jen útržky, v nichž se často opakuje „kalí si“ nebo „sníh“ a vůbec není jasné, co by to tak dohromady mohlo znamenat. Mohli jste pozorovat, jak přes rozpálené dláždění spěchá drobná stařenka o holi a zároveň jedním okem studuje pečlivě bílou brožurku se dvěma mimozemšťany na obálce… Kroky všech nakonec vezmou stejný směr a všechna ta zvláštní individua mizí v útrobách bíloveckého zámku, který se místo na nějakém vyvýšeném místě nečekaně nachází dole pod náměstím. Jeho trojkřídlý půdorys působí jako vlídná náruč, která svým stínem přináší první úlevu…

Ano, tady právě začíná setkání milovníků literární, filmové, komiksové, herní a další všemožné fantastiky. Je čas dovolených, a přesto se u recepce tlačí malý dav. Protože všichni dobří fantazáci se rádi vracejí…  A věrní parcoňáci obzvlášť. Rozeznávám známé tváře. Dorazili snad téměř všichni, ti, co vědí, co pamatují, co stáli u zrodu fandomu i samotného Parconu, ještě když byl nejvyznamnějším conem u nás a co dokážou vysvětlit, co vyjadřuje to Par- v jeho názvu. To původní sci-fistické jádro (ještě než přišlo fantasy a všechno zkazilo J). Tady si to totiž oblíbili už dříve, avšak dosud regionálně pojímaný Bílcon se nyní stal dějištěm něčeho mimořádného. Proběhlo už mnoho Parconů, ale ten letošní v Bílovci byl opravdu vyjímečný. Čím? Atmosférou. Už samotné slavnostní zahájení na nádvoří nutně vyvolalo povznášející náladu. Na jednu stranu mi bylo trochu líto šermířů, kteří se tam v plné zbroji a zbrocení potem pokoušeli něco předvádět, na druhou bylo ale úžasné být u toho – především když se z opačného rohu nádvoří vynořila skupina Star wars troopers – to se opravdu dostavil nefalšovaný pocit úžasu, protože kde jinde můžete zažít setkání minulosti a budoucnosti v jednom okamžiku? Jakoby se probudil původní parcoňácký duch. Co k tomu přispělo? Jednoznačně dobrý program, výborná organizace, důstojné prostředí a počasí. Jo, počasí.  Zrovna ve dnech, kdy se letošní Parcon konal, panovala šílená vedra. Paradoxně však byla velkým přínosem – vedro se stalo kontaktním tématem č. 1 – prostě pomáhalo zapříst rozhovor s kýmkoliv, kdo šel okolo a vypadal sympaticky/osaměle/chytře/fanouškovsky/naprosto upoceně.

A příležitostí někoho potkat bylo hodně, protože se program odehrával paralelně v několika liniích a bylo nutné se přesouvat mezi zámkem, knihovnou, letním kinem a muzeem. Přesto vše klapalo a je nutno říci, že organizační tým Klubu literární fantastiky Ostrava odvedl opravdu dobrou práci. Ano, teď namítnete, že tak úplně všechno dokonalé nebylo (protože to snad ani nejde). Třeba to stravování moc ideální nebylo, restaurace na náměstí vařila jen pro lektory a vzácné hosty a ostatní (plebs) museli jinam, kus pěšky do kopce– pod žhnoucím kotoučem na nebi se za guláškem s knedlíkem do třetí cenové nikomu moc nechtělo. A no dobře, souhlasím, že s odřeknutím účasti Andrzeje Sapkowského ztratila akce trochu na svém lesku (to musely být setsakra zlé zdravotní důvody!), ale štafetu nejvýznamnějšího hosta hbitě převzal Jarek Nohavica a nezklamal očekávání ani jako vypravěč. Jeho přednáška „Překlad je jako žena“ přilákala enormní účast posluchačů, takže do jinak pohodlného divadelního sálu se snažilo vecpat asi dvě stě lidí (a mnohým se to ani nepovedlo – ti museli vzít za vděk sousední zámeckou kavárnou a přes zeď si užívat salvy smíchu těch úspěšnějších). Překlad jako takový byl také ústředním tématem letošního Parconu a většina přednášejících se ho držela (nebo to aspoň zdárně předstírala).

Motto „Bez překladu to nejde“ se skvělo na všech propagačních materiálech, včetně hodně povedených triček, a je fakt, že u některých přednášek to platilo dvojnásob (jen mít po ruce nějakého tlumočníka, který by překládal J). A vůbec tím nenarážím na to, že někteří hosté mluvili anglicky, slovensky či polsky, s tím by si člověk ještě poradil, ale nesrozumitelná řeč občas zazní i ve vlastní mateřštině. Inu, komu by se občas nehodil by překladatel z češtiny do češtiny, ať už se jedná o dopis ze soudu, lékařskou zprávu nebo návod na sestavení kuchyňského robota? Na trable se slovy, které mnohdy spíš překáží než pomáhají, upozornila ve své přednášce Františka Vrbenská, na úskalí překladatelského chlebíčku zase Joanna Czapliǹska nebo Dana Krejčová. Bez překladu to sice nejde, ale někdy je to fakt lepší bez něj – jistě znáte mnoho příkladů, kdy raději sáhnete po originálu, než číst (či poslouchat v případě filmů a seriálů) nesmysly (dodnes nechápu, jak mohlo projít taková blbost, kdy se ptá Darth Vader svých poskoků, zda „zkrátili“ na Millenniu Falconu obvody – to bych teda chtěla fakt vidět!). Jenže nikdo není neomylný, že…

O podobných kiksech se diskutovalo na mnoha místech i po skončení přednášky a chvílemi měl člověk opravdu pocit, jakoby se vrátily staré časy, kdy šlo všem o to se něco dozvědět, rozšířit si obzory a třeba se i zhádat o podstatu zahozeného šroubku na vrakovišti hvězdoletů v padesátém díle třetí série dnes již dávno zapomenutého velkodíla nedoceněného banátského autora… Pamatuji si, že přednášky a besedy, které se daly vystíhat (všechny samozřejmě ne, protože ten šílený nápad, kdy program jede v několika liniích a ty nejzajímavější kousky běží paralelně, má už dlouholetou tradici), byly v dřívějších dobách takové všechny. Pro přednášejícího to tehdy i dnes to znamená hodiny příprav a hledání zajímavého nápadu, kterým všechny překvapí. Efekt však za to stojí a řada prezentátorů to ví a podává skvělý výkon. Za takový považuji třeba exkurz do světa právníků z úst Daniely Kovářové nebo zajímavý arteterapeutický výlet do říše praobrazů, kterým nás provedla Jana Richterová. Nefalšovanou erudici předvedl Ivan Adamovič, když se pokusil přiblížit projekt Eden i další představy o skvělé budoucnosti z dob komunistické éry. V závěru své přednášky nás namlsal na téměř zapomenutý český film Byla jednou jedna budoucnost (1965) o jedné povedené reportážní mystifikaci (ještě v noci jsem si ho musela dokoukat). Zatímco perličky z internetových diskusí, ve kterých nezkušeným autorům „radí“ stejně nezkušení brouci Pytlíci, s mírně ironickým komentářem Haniny Veselé, vyvolaly spíš úsměv, tak matematické vzorce, uplatňované Vilmou Kadlečkovou při stavbě příběhu, způsobily přítomným spíš šok. Ale proč ne – přesně o tohle jde – a je ohromný rozdíl, pokud má daný pořad hlavu a patu, nějakou myšlenku či vizi, nebo je to jen bohapustá improvizace, založená na tom, že „já jsem úžasný, takže stačí, když se tu před vás vyvalím v pohodlné póze a budu mluvit páté přes deváté, však si z toho něco vezmete, protože já jsem přece borec a vy máte to neopakovatelné potěšení posedět chvíli v záři mého ega“. Inu, z takových člověk prchá pár minut po začátku, a ještě dlouho poté ze sebe sundavá patlavé cosi, jiným očím sice neviditelné, ale naprosto reálné. „Fuj, blé, to nejím,“ říká jedna z postav dětské knížky, a má pravdu.

Rychle na vzduch, nezbytné nahlédnutí do programu, povinný lok vody nebo čehokoliv (v tom vedru je pitný režim klíčový) a je-li pauza, šups na pivko do improvizovaného výčepu pod zámkem (pardon, v podzámčí), užít si těžké deky z vedra a vzít pak s povděkem prohlídku dolních prostor zámku s barem Mos Eisley nebo výstavu Fanziny ve fandomu, u které můžete nadšeně výskat, když objevíte nějaký známý kousek: „Jé, tohle přece znám, to jsem četla před… patnácti lety!“ nebo „Jé, na tuhle ilustraci si pamatuju, když jsem byla ještě mladá na vejšce!“ nebo „No jo, vždyť tenkrát se ještě výtisky množily na cyklostylu!“ ). Člověk se na materiály může dívat očima Zdeňka Rampase, ale taky úplně cizíma, nezasvěcenýma. Hlavou vrtá pochybnost – dokážou si lidé narození po sameťáku z té přehršle artefaktů ještě něco vzít? Můžou pochopit tu nostalgii, význam každé maličkosti, která leží ve vitríně pod sklem? Nebo když zaslechnou, co říkám, tak si vážně myslí, že mluvím o jízdě na kole? Ne, stejně si ten povznášející pocit z toho, jakou cestu od prvopočátků fandomácké komunity jsme už ušli, nenechám vzít. Projít kolem exponátů bylo jako kráčet proti proudu času: „Co se dělo v osumdesátém šestém? Aha, to jsem si koupil první počítač… A v devadesátém druhém? To zrovna přišly mobily…“ Tak a dost! Hezky jsme si zavzpomínali na dobu, která se už nikdy nevrátí, a hurá zpátky do současnosti.

Slunce už se milosrdně sklání nad obzorem a Parcon je v tom nejlepším. Ještě tu máme koncert Vladivojny a samozřejmě vyhlašování vítězů CKČ! Amfiteátr letního kina dodává aktivitám na důstojnosti, jakou si zaslouží. Na pódiu se střídají skupiny oceněných, Pagi hezky čte ukázky a Lulu zdatně svou moderátorskou pohotovostí zachraňuje všechny nedostatky režie. Když pak za zesnulou Janu Rečkovou přebírá cenu Františka Vrbenská, celé kino povstává a odměňuje obě královny české fantastiky dlouhým potleskem. Dojatá Františka se dívá vzhůru na diváky, ale její pohled směřuje daleko za jejich záda a za konce všech tribun světa a možná tam mezi vycházejícími hvězdami vidí tu Janinu… Cožpak se člověk může ubránit, aby si z takového okamžiku neodnášel povznášející pocit a možná i nějakou tu slzu na krajíčku? Večer pomalu končí, můžete ještě zamířit na drink do katakomb, nebo kamkoliv chcete, třeba i spát pod širákem. Je stále horko, vládne tropická noc a voní opojně… S hlavou plnou žážitků a srdcem na dlani odcházím vstříc novému dni. V duchu si představuji, jak v poklidném Bílovci zavládne poklidná neděle a dláždění na náměstí bude dál a poklidně žhnout, zatímco já už budu daleko odtud. Ale v mysli se budu vracet, tohle už je totiž navždy.

Prvňáci (7): Rozhovor s Michalem Sirotkem

18. Srpen 2018 - 6:00

Zkuste našim čtenářům v krátkosti představit Michala Sirotka.

Je to Pražák, kterému koluje v krvi také Jižní Morava, ale protože se narodil ve městě sta věží, přece jen mu víc chutná české pivo než moravské vínko Od dětství toho klučinu bavily tři věci: čtení, kreslení a hudba. Všechny tak nějak samovolně zanesl do dospělého života: od kresby pastelkami se dostal k poněkud praktičtější grafice, která ho dnes živí. Hudbu rozvíjel jako samouk na kytaru a ze čtení se vyklubal jeho největší koníček – psaní.

Přibližte nám trochu vznik Nachových pustin – jak dlouho trvalo je sepsat?

Novela vznikala něco přes půl roku, od nápadu přes samotné psaní až po finální úpravy. Co se psaní týče, mám ten defekt, že nedokážu současně psát víc věcí najednou. Když něco načnu a mám pocit, že jde o nosný nápad, věnuji se výlučně jedné práci, dokud není hotová. V případě povídek to není problém, ale když má člověk před sebou delší text, není to zrovna nejpraktičtější.

Pokud si chcete přečíst recenzi na Nachové pustiny, stačí kliknout sem.

Určitě jste za dobu mezi prvním uveřejněním ve sborníku Mloka znovuvydáním v podobě e-booku získal slušnou řádku ohlasů. Zabýváte se recenzemi, kritikou a názory Vašich čtenářů?

Rozhodně. Svoje práce sice vždy dávám číst přátelům a rodině, ale pro objektivnější pohled jsou nutní lidé „zvenku“, kteří sami hodně čtou a hodně píší. Pokud mají v merku řemeslo, jejich názory mohou být velmi prospěšné. Dnes běžně používám pro zhodnocení díla několika betareaderů – ideálně ženy i muže různého věku. Dobrých bet se zkušenostmi, nadhledem a schopností upozornit na chyby je sice jako šafránu, ale je to nejlepší způsob, jak text vylepšit. Doporučuji to všem začínajícím autorům.

Nepřemýšlel jste na základě těchto podnětů některé pasáže Nachových pustin přepsat nebo celou novelu nějak upravit?  

Nápad, že Nachové Pustiny vydám samostatně jako knížku, přišel v době, kdy jsem měl už rozpracovaný další obsáhlý příběh, což s ohledem na můj styl psaní vylučovalo hlubší zásahy. Současně mi přišlo text výrazně měnit trochu jako kacířství Ten příběh vznikl v určité době, s konkrétními zkušenostmi v psaní, a já chtěl, aby to reflektoval. Dnes tam samozřejmě vidím víc chyb než dříve, ale tak je to s každým textem. Zachycuje určité období tvorby a to je v pořádku.

Pokoušel jste novelu nabídnout nějakému vydavateli nebo byla určena přímo jako soutěžní příspěvek do Ceny Karla Čapka?

Celý příběh jsem napsal v průběhu roku 2014-15 a v té době jsem ještě neměl ambice vydat vlastní knihu. Tuhle příčku jsem měl sice někde v koutku hlavy od dětství (takový ten velký sen), ale dávalo mi větší smysl postupovat krůček po krůčku. Jako spoustu dalších jsem začínal povídkami a prezentoval je na žánrových webech. Nejvíc na Andoru a Aragornu, posléze na SASPI.cz. Většinou se líbily, což mě motivovalo, a tak jsem v roce 2009 poprvé zkusil soutěž CKČ. V té době jsem o ní moc nevěděl. Příběh skončil na druhém místě… odzadu Vlastně to byl děsný trapas. Uvědomil jsem si, že nemám v konkurenci zkušenějších autorů šanci. Psaní mě ale bavilo, proto jsem pokračoval. Pár let nato mi časopis XB-1 (dříve Ikarie) otiskl první text, hororovou povídku Jen prach. Na Ikarii jsem vyrůstal a vidět uvnitř příběh s ilustrací a dostat za něj honorář… to byl skvělý zážitek! Pak šlo najednou vše dobře. Aktivně jsem se účastnil různých literárních soutěží, dokázal se umísťovat na předních místech a publikoval v časopisech. Nachové pustiny měly obrazně řečeno zakončit určité období tvorby a vyhrát kategorii novela. Říkal jsem si, že pokud se to povede, nastane čas přesunout se dál a pustit se do opravdového románu. A podařilo se.

Poslední hlídka  (c) Michal Sirotek

Je „reedice“ Nachových pustin předzvěstí dalších příběhů z tohoto světa? Přece jen, potenciálu je tam opravdu hodně…

V současné době ne. Nachové pustiny jsou především akční dobrodružství, které má bavit a napínat čtenáře: je tam hodně akce, zvraty, brutalita, zkrátka vše, co do správné postapo žánrovky patří. Současně jsem ale nechtěl, aby to bylo jen o tom. Proto se příběh v nejednom motivu překlenuje do sci-fi z jiného soudku a napříč se line i lehká romantická linka. Je to takový mix. Pokud to bude i tak čtenáře bavit, budu rád. Ten příběh považuji za uzavřený, ale kdo ví, třeba v budoucnu změním názor.

Výše jste zmínil, že se hodláte pustit do „opravdového“ románu. A to nás samozřejmě zajímá. Prozraďte – co se na nás chystá? A jak se tento velký projekt tluče s vaší povídkovou tvorbou?

Jedná se o nejkomplexnější příběh, do kterého jsem se zatím pustil. Kvůli tomu jsem úplně zanevřel na jiné psaní a poslední dva roky se zabývám výhradně knihou.

Příběh se odehrává v Praze roku 2079 po 4. průmyslové revoluci, která technologiemi a kybernetikou výrazně proměnila lidskou společnost. Vyprávění je koncipované jako sci-fi thriller pro dospělé. Ústřední postavy charakterizuje jejich původ a vnitřní konflikty. Někteří jsou na straně zákona a z bohatých poměrů, někteří jsou kriminálníci ze společenského dna. Všechny však pojí brutální vražda, která se odehraje v době, kdy tamní korporátní moc upevňuje vliv nad hlavním městem.

Co se inspirace týče, hledal jsem ji hlavně v severské detektivce, u které mám rád psychologickou rovinou a temnější ladění. Nemohu ale opomenout ani světy Williama Gibsona a P. K. Dicka. Dalšími zdroji byla například i herní série Deus Ex. Na své si tak přijdou především fandové detektivních zápletek, temnějších příběhů a žánru kyberpunk, ale zklamáni by neměli být ani čtenáři preferující hloubku charakterů. A slibuji, že dojde i na pořádnou akci

Pokud půjde všechno dobře, čtenáři by se knihy mohli dočkat příští rok.

Cyberneon (c) Michal Sirotek

A ještě zpátky na počátek. Kromě psaní jste zmiňovali hraní na akustickou kytaru a kresbu. Pochlubte se, kolikrát jste vyprodal 2 Arénu a jakou máte návštěvnost v Louvru?

Poměrně nedávno jsem oprášil svůj tablet a začal pracovat na digitálních artworcích. Kresbou se neživím, je to zábava a fajn rekreační činnost, protože (na rozdíl od psaní) u ní může člověk vcelku úspěšně vypnout mozek. Když jsem se rozhodl vydat Nachové pustiny, napadlo mě udělat si obálku a vytvořit kreslený video-trailer. Ten v Louvru nenajdete, ale určitě si ho můžete prohlédnout na mém YouTube kanálu. Trvá sice něco přes dvě minutky, ale jeho realizace vyšla na měsíc práce. Mimochodem, lze tam objevit i můj amatérský pokus o starší audio-povídku (pouze na vlastní nebezpečí!) Co se kytary týče, žádnou arénu jsem zatím nevyprodal, ale občas se najde příležitost potrápit sousedy nebo si zabrnkat u táboráku v dobré společnosti.

Ať nemusíte zmiňovaný trailer dlouho hledat: https://www.youtube.com/watch?v=h4s8VDtl8CY

Je zřejmé, že si kladete postupné cíle. Je nějaký pomyslný vrchol pyramidy, nějaký opravdu veliký sen, ke kterému všechno směřujete?

Cíle a sny přicházejí a odcházejí. Mění se s časem. Už nějakou dobu mám v hlavě nápad na epickou sci-fi/fantasy ságu. Pokud ji začnu realizovat, určitě se o tom dozvíte. Momentálně si přeji, abych nestagnoval a zlepšoval, co zlepšit mohu. Hlavně nikdy neztratit chuť realizovat nové nápady a naučit se vždy dotahovat práci do konce. Psaní je krásná činnost, při které se člověk neustále něčemu učí; pokud přitom autor najde i spokojené čtenáře, je to největší odměna.

A na závěr ještě jedna zákeřnější otázka. Jaký je váš vztah ke sportu?

Pravidelně jezdím na kole, zvedám půllitry a dokonce se někdy odvážím i na partičku šachu a v poslední době i japonského shogi.

Děkujeme za odpovědi!

A pokud vás Michal Sirotek zaujal,  očekává miliony děkovných dopisů a oslavné ody na své Facebooku: https://www.facebook.com/sirotek86

Prvňáci (7): Nachové pustiny: mnoho chapadel smrti

18. Srpen 2018 - 6:00

Jak už tomu ve zlých časech bývá, vždy se najde pár lidí, kteří se rozhodnou pokoušet přízeň štěstěny, a vydávají se na průzkum zamořené krajiny s nadějí, že najdou nějaké zajímavé a snadno zpeněžitelné zboží. Vždyť kdo by si nechtěl za trochu rizika žít na vysoké noze?

Všeho moc škodí

V této síti dobrodruhů se ocitá také Tomáš, zlodějíček, šmelinář a člověk vydávající se občas na průzkum za hranice města. A i malé rybě může přát štěstí… Tentokrát měl ovšem Tomáš víc štěstí než potřeboval. Do rukou se mu totiž dostalo extrémně horké zboží,; nezbude mu tedy nic jiného než utíkat jako by mu za patami hořelo. Postupem času získá na své cestě / útěku doprovod – mladou dívku Nisku a veterána Yuriho. Ani tito dva se však nemohou svými zkušenostmi rovnat Lovci, který kráčí v Tomášových stopách, a je přinejmenším stejně smrtonosný jako nachové šlahouny.

Nachové pustiny jsou pro Michala Sirotka knižním debutem, ačkoliv ne úplně v pravém slova smyslu – ale to určitě sám autor čtenářům rád prozradí v rozhovoru. Oproti původní verzi došlo pouze ke kosmetickým úpravám.

Na počátku všeho byl originální a velmi zajímavý nápad. Nachová chapadla totiž nejsou jen obyčejné výhonky nějaké rostliny – jedná se o organismus s centrální inteligencí, kterou dokáže v různé míře propůjčovat všem svým šlahounům. Před tímhle neřádstvem nikdo není v bezpečí, protože kromě šmátravých chapadýlek navíc vylučuje spóry, přičemž kontaminace bez ošetření drahými a těžko dostupnými léky vede v naprosté většině případů k bolestivé smrti. Ideální je tedy nesundavat z obličeje plynovou masku. Uhynulá těla dokáže navíc „nachový mor“ účelně využít – napojí se na ně, a ejhle, na světě jsou loutkoví válečníci. Sice jsou to pořád jen hroudy masa limitované dosahem šlahounů a omezenou inteligencí, ale disponují slušnou silou, a tím pádem dokáží nezvaným návštěvníkům jejich teritoria slušně znepříjemnit život.

Parazitický hnus, o kterém nikdo netuší, odkud vlastně přišel, má ještě jednu nemilou vlastnost: je jedno, jestli ho rozsekáte nebo spálíte, druhý den naroste znova. Zdá se, že proti tomuhle nepříteli má lidstvo pouze jedinou možnost: kapitulovat, prohrát se ctí a bránit se do posledního člověka. Tomášovi a jeho týmu se však podaří vykřesat ještě jednu malinkou jiskřičku naděje…

Kniha dvou tváří

O tom, že jsou Nachové pustiny postapo, není v žádném případě třeba polemizovat. Kniha vykazuje všechny nezbytné atributy žánrové škatulky, takže milovníci tohoto žánru v českém balení si zaručeně přijdou na své. Děj navíc začíná v ulicích Prahy, což může v očích našince přidat další body.

Mnohem zajímavější než vymezení žánru je stavba této knihy. Začátek svým tempem a dynamikou evokuje pořádnou rubačku. Tomáš utíká a při tom po sobě nechává slušnou řádku mrtvol (ne vždy ovšem vlastní rukou), zvuky střelby se nesou ztichlou krajinou… Několikrát se mi při čtení vybavil Kotletův Spad, i když jsem si vědom, že toto srovnání rozhodně není nejlepší; oba texty jsou diametrálně rozdílné. Částečně tato zdánlivá podobnost mohla být způsobena také existencí kultu, pro který má lidský život pouze minimální cenu. Je škoda, že v Sirotkově textu nedostali kultisté trochu více prostoru, konfrontace s podobnými individui je vždy zajímavá, ale primární osu příběhu tvoří osudy Tomáše a jeho dvou společníků a Lovce.

Po slušné akční jízdě ovšem tempo výrazně opadne. Z pohledu vývoje příběhu je to zcela ospravedlnitelné; nejsem si ovšem jistý, jak tuto změnu přijme čtenář. Po naladění na vlnu akce asi těžko bude kousat, že se autor rozhodl najednou vysvětlovat, a namísto rubání se věnuje psychologii postav a spletitým vztahům mezi některými z nich. Sice se ukáže, že Sirotek má v rukávu několik slušných trumfů, že od samého počátku měl promyšleno, jak příběh vést, a že konec má hlavu a patu… Troufnu si tvrdit, že se závěr dal nadávkovat trochu jinak, aby ztráta tempa nebyla tak markantní. Konec samotný se nese v duchu nejryzejší sci-fi a může působit trochu překombinovaně. Za zmínku stojí i závěrečný epilog, který dodá příběhu zajímavou after-pointu.

Chyby začátečníka?

Pojďme se nyní podívat, jak prošly Nachové pustiny nejčastějšími úskalími, na kterých si většina literárních debutantů nabije ústa.

Začněme od konce – pointa knihy má hlavu, patu, není uspěchaná nebo vycucaná z prstu. Jak bylo uvedeno výše – možná lehce toporná a vzhledem k předchozímu textu přemoudřelá (málo se tam střílí), ale rozhodně to není žádný průšvih. Troufnu si tvrdit, že pokud jste pilně nenavštěvovali lekce jasnovidectví, dopředu nebudete tušit, k čemu celý příběh směřuje.

Svět a prostředí působí promyšleně a drží se v mantinelech, které si autor na počátku stanovil. Milé jsou také odkazy na české firmy a děj odehrávající se v české kotlině. Otázky ovšem vzbuzuje fakt, že v zamořené pustině bez větších potíží přežívají lidé osaměle či ve dvojicích, když se to horkotěžko daří větším společenstvím…

Nejhorším úskalím bývá většinou práce s postavami a dialogy. Ani v tomto případě nevystoupal autor k nebeským výšinám, ale laťku průměrnosti s mírnou rezervou zdolal. Nachové pustiny jsou co do počtu postav poměrně komorní. Dialogy nedrhnou ani nejsou výrazně „blbé“, postavy jsou propracované „tak akorát“ a existují mezi nimi zajímavé vztahy; očekávejte také několik překvapení. Jediné, co je trochu na překážku, je autorovo slušňáctví – když člověku sviští kulky kolem uší, rozhodně není hanba utrousit nějaké peprné slovo, a v textu by tato mluva působila mnohem věrohodněji. Občas také budete přemýšlet o motivaci nebo smyslu některých činů – paradoxně spíše právě v pozvolnějším konci knihy…

Nachové pustiny rozhodně nejsou špatné čtení. Svět, ve kterém se děj odehrává, je velice originálně pojatý, kniha má nápad, a po většinu děje i spád. Balancuje na hraně oddechové literatury, ale rozhodně to není bezmyšlenkovitá rubačka. Po stránce provedení je ještě co zlepšovat, ale pokud by toto Sirotkovo dílo mělo být počátkem nějaké větší ságy, rozhodně bychom se nezlobili. Každopádně – českého postapa je žalostně málo, a Nachové pustiny se v konkurenci rozhodně neztratí. A ačkoliv to zní jako fráze, já si tu větu neodpustím: „Ten potenciál tam je!“

A abychom nezapomněli: kniha má také zdařilý kreslený trailer: https://www.youtube.com/watch?v=h4s8VDtl8CY

 

Michal Sirotek: Nachové pustiny

Vydal: Martin Koláček E-Knihy jedou (pouze jako e-book)

Počet stran: 227

Cena: 159 Kč

Aracanum odhalené: Sandersonovy velké plány

16. Srpen 2018 - 8:21

Zárodky něčeho velkolepého

V čem spočívá onen velký plán? Nejedná se o nic skromnějšího než propojení několika samostatných světů do jednoho velkého celku – Kosmíru. Jádro tohoto kosmu tvoří Elantris, Mistborn a Archiv Bouřné záře. Pokud jste netušili, že mezi nimi existuje spojitost, nevěšte hlavu, protože zaprvé určitě nebude sami, a zadruhé jednotlivé ságy fungují nezávisle na sobě.

Na skok do Elantris

A nyní už k samotnému Arcanu. Obsahuje devět příběhů situovaných do různých koutů Kosmíru. Jedním z nich je například planeta Sel, na níž se odehrává Císařova duše (vydána ve Třech tvářích). Ta vypráví o mladé falzifikátorce Šai ocitnuvší se v důsledku svého nešťastného rozhodnutí „půjčit“ si jistý artefakt z císařovy sbírky ve vězení. Jedinou možnost záchrany představuje zavázání se ke splnění nesplnitelného úkolu – vytvořit za pouhých sto dní důvěryhodný falzifikát císařovy duše, bez níž se stane pouhou loutkou intrikářských rádců. V jejích rukách se tak ocitá nejen život císaře, ale i osud celého císařství.

Inspiraci autor nalezl v Národním palácovém muzeu na Tchaj-wanu, kde si všiml kamenných razidel, kterými umělci podepisovali své výrobky a šlechtici označovali to, co se jim líbilo. Postupně vzklíčila myšlenka na vytvoření pečetí, s jejichž pomocí lze přepsat historii jakéhokoli předmětu. Nebyl by to Sanderson, kdyby nestanovil jasné zákonitosti falzifikace – čím detailnější pečeť a čím hlubší znalost minulosti daného předmětu, tím úspěšnější otisk – a nerozvětvil ji do různých podob s vlastními pravidly (scelování lidského těla a krvavé pečetě užívané krvemory).

Do tohoto světa náleží i kraťoučká povídka Naděje Elantris. Ta navazuje přímo na román Elantris a odpovídá na otázku, co se dělo po návratu prince Raodena. Znalost jmenovaného díla není nezbytně nutná, avšak neznalý čtenář se bude ptát: Kdo a proč napadl Elantris? Co jsou ony aony a seony, o nichž se mluví? A jak vlastně fungují?

Na návštěvu za Kelsierem

Největší část knihy zabírají tři příběhy ze Scadrialu, planety mistbornů. V Jedenáctém kovu se na scénu vrací jeden z hrdinů z Finální říše – Kelsier. Chronologicky tato povídka spadá před první díl mistbornské ságy a zachycuje, jak si Kelsier osvojuje nově nabyté alomantické schopnosti („ovládání“ kovů).

Jedenáctý kov původně vyšel jako úvod ke stolní hře Mistborn Adventure Game, v níž měl posloužit jako ochutnávka daného prostředí. A právě díky tomu zde nechybí vysvětlení principů alomancie, i když poněkud zjednodušené. Na druhou stranu je škoda, že není přiložen i seznam kovů a jejich vlastností, který se nachází v každém díle Mistbornu.

Kelsier se objevuje i v Utajené historii. Děj začíná v okamžiku, kdy se Kelsier ocitne v Kognitivní říši (stínová říše reality). Zde se dozví, že jeho plán na odstranění Pána Vládce přinese katastrofální následky celému světu. Rozhodne se proto jednat a situaci vyřešit.

Vše se děje na pozadí první mistbornské trilogie. A právě v tom se ukrývá hlavní kouzlo! To ocení především jedinci znalí tohoto univerza, protože jim Sanderson nabízí zcela nový pohled na události, které již znají. Navíc to přímo svádí k tomu, aby si člověk přečetl vše znovu, a našel skryté narážky, případně si ověřil, jestli se autor nedopustil nějakých nesrovnalostí.

Vyprávění o alomantovi Jakovi (Allomat Jak a Eltanské doly…) a jeho dobrodružství při hledání pokladu Hrdiny z Hathsinu představuje nejvtipnější kousek z celé sbírky. Přispívají k tomu především jízlivé poznámky pod čarou, v nichž Terriský sluha uvádí věci na pravou míru a neváhá upozornit na logické nesrovnalosti v Jakově výkladu. Přesto, že si Jak vymýšlí a je trochu nafoukaný, nelze mu odolat, a čtenáři jistě přiroste k srdci.    

Hurá na písečnou planetu

Do prostředí Taldainu, jedné z nejpodivnějších planet Kosmíru, je zasezen Bílý písek. Příběh není nijak komplikovaný. Mladík Kenton disponuje minimálním magickým nadáním, přesto ale vstoupí do učení zvaného Diem. Po osmi letech se rozhodne absolvovat Cestu – zkoušku, která prověří jeho schopnosti – aby získal titul mistrela.

Sanderson tento jednoduchost příběhu kompenzuje zajímavým prostředím Taldainu, jehož povrch pokrývá převážně písek, a veškerá flóra a fauna tak žije pod jeho povrchem, a dvojím provedením této povídky – komiksovým a literárním. Přestože písemná podoba lépe zachytí motivace postav a principy kouzel, mnohem více Bílému písku sedí grafické zpracování. Hlavní vliv na to má především koncept zdejší magie – dunmistrovství. Jedná se o schopnost ovládat písek a vytvořit z něj takzvané stuhy, s jejichž pomocí dunmistři překonávají písečné pláně. Právě díky ilustracím si lze lépe představit, jak písečná stuha vypadá a jak ji dunmistři tvoří a používají.

Výlet do dalších končin Kosmíru

Rozšiřující se temnota, všudypřítomné nebezpečí, strach z duchů zemřelých a nutnost dodržovat jasná pravidla pro přežití – nerozdělávat oheň, neprolévat krev a pomalé pohyby. Přibližně tak by se dal charakterizovat Therod, místo, kde se svojí dcerou žije Silencie, která dělá vše udržení svého hostince. Tato žena středního věku je takový Reno Raines v sukních, jelikož si přivydělává lovem zločinců. A jednoho dne se na ni usměje štěstí, protože do jejího lokálu vstoupí nejhledanější muž v okolí. Tento lov však bude mnohem náročnější než všechny předchozí.

Podobné nehostinné podmínky panují i na některých ostrovech z Drominádské soustavy, na nichž číhá nebezpečí doslova na každém kroku. Na těchto místech se zdržují jen traperové od malička vychováváni pro život v těchto končinách. V přežití jim pomáhají takzvaní aviaři – ptáci, kteří dokáží chránit mysl a varovat před hrozícím nebezpečím. Rozpínavost civilizace však nezná mezí a lidé z pevniny vyšlou výzkumnou expedici. Aviaři varují trapera jménem Šestý ze Šeochů před zkázou, která ostrovu s příchodem této expedice hrozí.

Povídky Silencie a stíny v Ďáblových hvozdech (vydána v antologii Nebezpečné ženy) a Šestý ze Šerochů obsahují jistou atypičnost, neboť magie se v nich projevuje prostřednictvím předmětů, nadpřirozených bytostí nebo zvířat, a nikoliv skrze postavy. V rámci celé Sandersonovy tvorby se patrně jedná o nejnebezpečnější světy. Minimálně způsob, jímž autor tyto příběhy napsal, tomu odpovídá. Z každé stránky lze vycítit riziko, jemuž jsou Silencie a Šeroch vystaveni.

Novela Ostrokrok ze světa Rošaru časově spadá mezi druhý a třetí díl Archivu Bouřné záře. Vypráví o mladé silovazkyni (jedinec s magickým nadáním) Lift, jejíž schopnosti spočívají v tom, že se může pohybovat pomocí takzvaného klouzaní. Pokud chce své nadání užívat, musí neustále svůj Tajem („zdroj“ moci) nabíjet pomocí jídla. Lift zavítá do města Jedau, aby zde ochutnala deset druhů lívanců, při návštěvě ovšem narazí na Soumraka, jež vyhledává a zabijí silovaze. To je také důvod proč se nachází v Jedau. Lift se rozhodne svoji ochutnávku prozatím odložit a pokusí se svého soukmenovce zachránit.

Suma sumárum

Podobně jako u Naděje Elantris se i v případě Ostrokroka Sanderson nezdržuje s vysvětlením fungování světa nebo magie. Obě povídky jde přečíst samostatně, ale neznalému čtenáři budou unikat souvislosti a někdy se může cítit ztraceně. U ostatních próz postupuje autor stejně jako ve svých románech – postupně nabaluje důležité informace. Různorodost jednotlivých planet a kouzel dokazuje, jak bohatou imaginací Sanderson disponuje. Mimoto exceluje ve vytváření propracovaných a sympatických postav. Lift, Jak a Šai představují patrně ty nejsympatičtější hrdiny celé knihy.

V Arcanu samozřejmě nechybí ilustrace a hvězdné mapy Bena McSweeneyho a Isaaca Stewarta. Nutno podotknout, že například u Dromiád by nebyla od věci i menší mapička daného území. Třešničkou na dortu jsou anotace u jednotlivých soustav poskytující základní informace o jejich prostředí, charakteristikách, magii apod. Další bonus představují autorovy dovětky hovořící o vzniku příběhu případně dalších plánech, a také varování u povídek, kde hrozí spoilery.
Celkový zážitek z četby kazí překlepy, špatný slovosled a na některých místech poněkud těžkopádný překlad, který prostě praští do očí. Naštěstí se tak nestává často, ale u takového díla je to opravdu škoda! Pro ty, kteří si rádi krátí cestu vlakem nebo autobusem čtením, mohou jistý nedostatek představovat velké rozměry knihy. Naštěstí se ale nejedná o těžkou cihlu, s níž byste mohli někoho zabít. Navíc je nutné podotknout, že větší formát Kosmírské sbírce sedí a dodává jí ten správný punc.

Úskalí sbírek nejčastěji spočívá v nevyváženosti jednotlivých příběhů, ať už v kvalitě nebo jejich záživnosti. Sanderson se v tomto bodě odlišuje, protože každý z nich má něco do sebe. Na druhou stranu se jistá nevyrovnanost objevuje v propracovanosti postav, za což může především rozsah povídek. Proto působí Šai, Lift a Kelsier živějším dojmem než třeba Šeroch či Silencie.

Arcanum odhalené slibuje velké věci a je víceméně – zdůrazňuji víceméně – přístupné každému. Sám Sanderson v úvodu/předmluvě píše, že vše jde číst nezávisle na sobě. Ano, jde. Nicméně si dovolím toto tvrzení doplnit. Jestliže neznáte prostředí planet Sel, Scadrial a Rošár, musíte počítat s tím, že povídky jako Utajená historie, Naděje Elantris a Ostrokrok moc nepochopíte, protože v nich autor staví na knihách z těchto světů.

Kosmírskou sbírku nejvíce ocení Sandersonovi fanoušci, jimž zaplesá srdce nad tím, jak promyšlené všechno autor má. Zaujmout by mohla i čtenáře mající v oblibě různorodé světy, propracované systémy magie, sympatické postavy a trochu megalomanské spisovatelské plány do budoucna. Po Arcanu mohou však sáhnout i ti, kteří nemají s tímto spisovatelem žádnou zkušenost, nicméně v takovém případě by se měli raději soustředit na povídky nesouvisející s žádnou Sandersonovou ságou nebo knihou.

Seznam povídek:

Císařova duše

Naděje Elantris

Jedenáctý kov

Allomant Jak a Eltanské doly, epizody 28–30

Mistborn: utajená historie

Bílý písek

Silencie a stíny v Ďáblových hvozdech

Šestý ze Šerochů

Ostrokrok

 

Kosmírská sbírka – Aracanum odhalené: Brandon Sanderson

Vydal: Talpress, 2018

Ilustrace: Ben McSweeney

Překlad: Milena Poláčková

Počet stran: 608

Cena: 599 Kč

Strážci Galaxie na horské dráze

15. Srpen 2018 - 11:10

První kniha Strážců Galaxie byl skvělý popcorn, který si užil jak fanoušek týmu, tak někdo, kdo o postavách slyšel jen díky filmové adaptaci. Bendis rozjel tak akorát pochopitelný příběh, do kterého namixoval origin Star-Lorda, vytunil to rodinným dramatem a přidal opulentní akční sekvence. A samozřejmě si zahostoval i populární Iron Man. Pokračování tak mělo krásně nakročeno k tomu, aby se z této série stala zábavná jízda. Jenže… se to tak úplně nestalo.

Scénář je sám o sobě solidní a nedělá nic vyloženě špatně. Takže si první sešity užíváte, bavíte se interakcí postav a žasnete nad tím, kolik hlášek dokáže Rocket během jedné přestřelky vyplodit. Jenže, pak vám příběh představí Angelu, blížící se válku; a najednou jsme v příběhu posunuti o několik dnů napřed. Vše je vyřešeno, některé postavy chybí, a vy jako čtenáři jste naprosto mimo. Ano, český trh utrpěl věčným problémem superhrdinských sešitů. V USA totiž do Bendisovy série zasáhl event, který u nás neměl šanci na vydání, a tak jsme odkázáni na Wikipedii a dohledání informací. A to prostě štve. Není to chyba vydavatele, ale spíš hloupé politiky, kdy každá událost v Marvelovském vesmíru musí ovlivnit i několik dalších komiksových řad.

Třetí kniha je pak rovnou crossoverem s mladší partou X-menů, jenž přicestovali z minulosti… a překvapivě to funguje líp než klasická kniha. Tady se člověk alespoň tolik neztrácí a vše je v rámci možností a prostoru vysvětleno. Dynamika týmu i spory několika odlišných postav zabaví až do konce příběhu, který možná trpí zkratkovitým vyústěním, ale to vůbec nevadí. Je to nahláškované, tak akorát napínavé a pořád se něco děje. Sem tam se odhalí zajímavost ze života oblíbených charakterů a vztahy jsou okořeněny ne vždy očekávanou romancí. Šlape to a kapánek to napravuje pachuť z vystřihnuté události druhé knihy. Na první knihu to však stále nemá…

Kresebně jsou Strážci pozoruhodný počin. Druhá kniha kombinuje um hned několika autorů, a jistě se najdou mnozí, kterým sedne ta či ona kresební prezentace. U druhé poloviny druhé knihy jdou sešity spíš do uměleckého vyjádření a hodně se pracuje se stíny a světlem. Detaily přestávají hrát nějakou roli, vše je daleko víc neurčité. Myslím, že jde o zajímavý experiment, z mého hlediska by však bylo mnohem lepší, kdyby se zachovala původní kresba. X-menovský crossover pak kreslil Stuart Immonen, který má na starost mladé mutanty i v jejich vlastní sérii. Musím říct, že jsem si jej docela oblíbil – má velmi líbivý styl plný živých barev, tučných obrysů a excelentních pozadí. V tomhle případě snad není co vytknout.

Je opravdu náročné hodnotit něco, co ve druhé knize není úplně kompletní a v té další jen zajímavou týmovkou, ale pokud si člověk dohledá chybějící informace, nejde o žádný průšvih. První polovina druhé knihy je stejně zábavnou jízdou, jako první kniha. A X-menovská posila udělala Strážcům dobrou službu. V příští knize snad ale dojde opět na ucelenější zážitek.

50%

Strážci Galaxie 2: Angela
Scénář: Brian Michael Bendis
Kresba: Kevin Maguire, Francesco Francavilla
Vydal: Crew 2017
Počet stran: 168
Cena: 369 Kč

70%

Strážci Galaxie/All New X-men: Soud s Jean Greyovou
Scénář: Brian Michael Bendis
Kresba: Stuart Immonen
Vydal: Crew, 2018
Počet stran: 144
Cena: 329 kč

 

Fortna vyhlašuje na léto Bestiální fotosoutěž

13. Srpen 2018 - 12:13

Máte v zahradním jezírku labuť? Krmíte oknem z obyváku draka? Budí vás ráno lev nebo vám na půdě bdí moudrá sova? Vyfoťte se s těmito symboly a vyhrajte některou z lákavých cen. Nakladatelství Fortna pro vás připravilo letní fotosoutěž, které se může zúčastnit úplně každý. Přečtěte si pravidla a odneste si ze slavnostního ceremoniálu na Fénixconu třeba Labutí strážkyni tajemství, kam vás srdce táhne nejvíce, nebo Hejno sovích průvodkyň, které vám ukážou cestu ke ztracenému pokladu/zlatému dolu/zapomenutému hrobu. Bližší info najdete na http://efortna.cz/vyhlasujeme-bestialni-fotosoutez/

A jedna fotka pro inspiraci (žena se lvem):

NEDĚLNÍK: Dodržujte pravidla! Ta nepsaná především

12. Srpen 2018 - 21:09

Pamatujete na časy, kdy seriály, filmy a knižní příběhy neměly nepsaná pravidla? Pravda, já taky ne. Ale tehdy to nebylo tak příšerné jak dnes. V paměti mi jasně utkvěla strýcova hláška, kterou prohlásil pár let nazpátek během našeho rozhovoru na toto téma a dodnes si ji vybavuji při koukání se na nějaký starší akčňák a čekám, zda se osud afroameričana vyplní. „A všímáš si, jak v těhlech filmech vždycky jako první chcípnou černoši?

Multi-kulti aneb čím víc, tím líp

Dnes je pravidlem (tak zhruba v devadesáti procentech), že pokud tvoří hlavní příběh osudy několika hlavních postav v moderní době/budoucnosti, v této partě nalezneme vydupané zástupce tzn. běloch, černoch, asiat, míšenec. Dříve mě to ani tolik neotravovalo, protože občas se stávalo, že vývoj vedlejší postavy v hlavní byl nenucený a pochopitelný. Ale dnes? Dnes je téměř povinností cpát všechny zástupce i do seriálů a filmů, do kterých se například historicky nebo podle předlohy třeba vůbec nehodí a neměli by tam být! Většina mladších, ale i starších diváku tohle vůbec neřeší nebo je jim to jedno. Osobně mě tenhle přístup tvůrců dost štve. Herec samozřejmě může být výborný, ale do doby, do které je seriál zasazen, se vůbec nehodí (např. Agentka Carterová – jeden z Peggyiných nápadníků). Z filmů, které neodpovídají zase přeloze například Temná věž, kdy pistolník má být starý a prošedivělý muž, ne svalnatý a skoro dva metry vysoký černoch. Nebo Thor a pokud znáte alespoň trochu severskou mytologii nebo se o ni zajímáte, Heimdal je v ní popisován jako nejbělejší z Ásů. Idrise Elbu zbožňuji (míněný oný černoch v obou filmech), je skvělý herec a odehrál obě role skvěle, ale krucipísek to by vážně bylo tak těžké dodržet některé předlohy a zrovna u postav, u kterých ten rozdíl a změna doslova a do písmene bije do očí? Zažila jsem i situaci, kdy v jednom seriálu po několika řadách nechali zavraždit nejmenovanou postavu, kterou hrál černoch. Co si budeme povídat – v tom seriále zemřelo mnoho postav několika různých národností, ale protože zrovna tahle se stala postupem času jednou z těch hlavnějších, fanouškové rozpoutali peklo. Ne kvůli tomu, že by jim daný charakter chyběl, ale jak to od tvůrců bylo rasistické. Docela mi to přišlo přitažené za vlasy.

Všude se cpoucí čtyř procentní téma

Dříve bylo tabu, natož aby bylo propašováváno do seriálů a filmů. Ale ejhle! Najednou je v knihách a o to víc v seriálech. Abyste rozumněli, nemám lidem jiné sexuální orientace absolutně nic (abyste nenadávali, že dostáváte víc informací, než byste chtěli, zůstaneme pouze u tohoto a budete mi prostě muset věřit). Ten malý háček je ovšem v tom, jak dokáže spisovatel nebo tvůrce seriálu/filmu s tématem naložit a věřte mi – půlka z nich ho nedokáže zpracovat  tak, jak by chtěli, natož jak to očekávají čtenáři/diváci. Jedna jediná věc se hlavně stále opakuje. Ať se děje co se děje, daný člověk je vždy ve válce sám se sebou, do toho nešťastně zamilovaný a neví, jak to vytroubit do světa; případně nic troubit nechce a snaží se být nenápadný. Jasně, já to vážně chápu, ale ono to někdy působí až tak nuceně a nepřirozeně, že byste ten daný charakter nejraději zprovoznili ze světa (a takhle vznikají neoblíbené postavy, vážení). Nejlepší potom je, když se všechno zkombinuje – budete mít slavnou partu hlavních vydupanců a vsaďte se o co chcete, jeden z nich buď bude mít kamaráda gaye nebo sám bude gay. Doopravdy to už začíná být s těmi nepsanými pravidly únavné, protože je to všechno dokolečka dokola a jak přes kopírák. Víceméně to neumí zpracovat, ale stejně to cpou všude, aby všichni byli spokojení.

Osobní zkušenost

Například s homosexuální tématikou jsem se poprvé v knize setkala při čtení série Noční běžci (The Nightrunner Series) od Lynn Flewellingové, kde jsem do půlky knihy vůbec netušila, že jeden z hlavních hrdinů je bisexuál. V celé sérii je to nenucené, jemné a mnohem důležitější je samotný příběh, než sexualita hlavních hrdinů (naprostý opak dnes dělají tvůrci, že ano). Seriály zase byly dva a jsou to takové ty nejznámější, které měly zvědavým přiblížit tento svět (občas situacemi trochu přitaženými za vlasy, ale budiž) a to sice Queer as folk a Láska je láska (The L Word). O fandomu naprosto pomlčím, to bychom tu byli do Vánoc a o fanouškovských základnách také, protože tam jsou občas šílení magoři a užila jsem si s nimi svoje hlavně při povídkách.

Co dál?

Občas mám pocit, že tato nepsaná pravidla některým fanouškům, ale i tvůrcům a spisovatelům dělají ze života peklo. Už jen kvůli tomu, že ohledně některých věcí je fanouškovská základna dost háklivá a agresivní. Co potom mají ti šéfové dělat? Všem přeci vyhovět nedokážou a potom vznikají takovéhle problémy, klišoidní situace a scénaře, protože fanoušci chtějí všechno hned a včera bylo pozdě.

V určitých chvílích bych se chtěla vrátit zpátky v čase, kdy nic z tohohle nebylo tak šíleně přehnané jen proto, aby se náhodou někdo neurazil a všechno nešlo do kytek.

Nečekaný (ale o to příjemnější) návrat do Krvavého pohraničí

11. Srpen 2018 - 5:39

Tam, kde končí Pohraničí

Vladimír Šlechta je lehký literární schizofrenik (v tom nejlepším slova smyslu!). Svůj autorský um totiž dělí po většinu kariéry mezi dva populární cykly: Všechno na Mars neboli postapo (poslední dobou hodně říznuté detektivkou) s majorem Oggerdem a jeho dvěma nerozlučnými parťáky v hlavních rolích, a Krvavé pohraničí – velmi osobitě pojatou fantasy; a do toho si přidal ještě několik jednorázových literárních odboček.

Není tomu zase tak dávno, co Šlechta ve své knize Kukaččí mláďata vyhlásil, že uloží Krvavé pohraničí k ledu, protože tato Mláďata jsou chronologicky poslední, uzavírají celý cyklus; a že do budoucna se možná ještě nějaký román nebo alespoň povídka z Pohraničí objeví. Jenže znáte to: člověk si všechno nechá trochu uležet, začne se věnovat něčemu jinému, a najednou mu v hlavě začne šrotovat kupa nápadů…

A tak Šlechta vyslyšel volání múz a rozhodl se pro literární návrat do světa, který slavnostně „pohřbil“. Ukázalo se, že Kukaččí mláďata nebyly koncem jedné ságy, ale naopak počátkem nové série, kterou sám autor pojal jako Pohraničí 2.0. Hlavní hrdinové mají být mladší a především zcela jiní než jejich předchůdci, protože i svět, ve kterém žijí, se zásadně změnil. Věk objevování a dobrodružství skončil, a nastává věk rozkvětu, kdy umět počítat a číst znamená mnohem více než mávat mečem a stopovat.

Na úvod je nutné ujasnit si jednu věc: sice jsme mluvili o fantasy cyklu, ale autor s fantasy prvky docela šetří. Z epické fantasy se zde objeví elfové, pár mytologických tvorů a nějaké to umírněné kouzlo… A to je asi tak vše. Ano, pořád je to fantasy, ale nečekejte přílišné orgie.

A ještě jednu věc je třeba zmínit, byť z úplně jiného soudku. Zima v Thonnierice je samostatným románem, který má fungovat jako vstupní brána do světa „nového“ Pohraničí. Pokud již máte z tohoto světa načteno, budete mít pocit, že autor se místy opakuje a zbytečně vysvětluje; pokud naopak začínáte nebo začít chcete, pak kniha obsahuje několik spoilerů k minulým událostem – ale pokud chtěl Šlechta udělat úvodní díl nové série, nešlo to jinak.

Kuku..dykam?

Jak již bylo řečeno, navazuje Zima v Thonnierice volně na předchozí Kukaččí mláďata. Pojítkem jsou zejména postavy – mladí lidé (v moderní mluvě by člověk řekl teenageři) a místo, kde se odehrává hlavní část děje. A také bylo řečeno, že z předchozího děje nemusíte znát vůbec nic, v knize je vše dostatečně vysvětleno. Každopádně, abychom neodbíhali od těch postav: jeden z přeživších událostí v Thonnierice (revoluce, jak jinak), Thornel, má namířeno hledat svého otce. Nechá se však přemluvit, aby pomohl mladému králi, vždyť to má skoro při cestě… A tento dobrý skutek je po zásluze potrestán.

Problémy začnou už v momentě Thornelova příchodu do města. Městská sýpka je v plamenech a návdavkem se u požáru povaluje mrtvola muže, který je ke vší smůle velitelem městské stráže. Nezbývá než hledat stopy a skládat trpělivě dohromady střípky mozaiky. Času však mnoho nezbývá – město – totiž musí čelit skrytým, ale o to více devastujícím nájezdům neznámých útočníků. Thornelův hlavní úkol – obnova sítě špionů na základě „starých kontaktů“ a znalosti města se tím samozřejmě dost komplikuje.

Na vyšetřování Thornel naštěstí není sám.  Jeho společnicemi jsou Justýna, cynička a řádně ztřeštěná dívka. Jejím protipunktem je  Zirri, jemná dáma mnoha talentů (ale no tak! zkrátka – na co sáhne, to jí jde), která se se šíleným smíchem nevrhá nebezpečí vstříc jako její kolegyně. Všechny hrdiny už jste měli tu čest potkat minimálně v Kukaččích mláďatech, kde rozehrály svoji partii. Na pomoc dostanou ještě Coelina, který je sice technicky vzato vojákem, ale hodně říznutým kancelářskou krysou.

Vybočení z vyjetých kolejí

Zima v Thonnierice ovšem není úplně klasická šlechtovka. Celý děj vidíme z očí Thornella, během pátrání mu doslova nakukujeme přes rameno. Oproti jiným autorovým dílům to vede zejména k tomu, že děj knihy má mnohem větší dynamiku, obsahuje více svižných a akčních scén (kterými i tak autor dost šetří) a především není tak upovídaný jako většina ostatních Šlechtových děl.

Dialogy jdou ve šlépějích té nejlepší „pohraniční“ tradice: jsou propracované a posouvají děj kupředu, zároveň však mnohdy břitké a úsměvné. Postavy zkrátka na papíru ožívají; v tomhle je Šlechta skutečný mistr! Navíc na interakci mezi postavami stojí celá kniha, akční scény jsou jen líbivým a čtivým doplňkem.

Co se naopak nezměnilo je autorova popisnost. Nenechává příliš prostoru čtenářově představivosti a vyhrává si s popisy interiérů, exteriérů i postav.

Šerloci z Pohraničí

A když už je řeč o tom detektivním pátrání… Naši hrdinové nejsou žádnými profesionály; ba co víc, ve Šlechtově světě vlastně nic jako oficiálně pojmenovaný detektiv neexistuje.  Jenže jakmile se parta zarputilých mladých lidí něčeho chytí, už zkrátka nechce ustoupit. Občas jim pomůže náhoda, občas jim drobně přihraje autor, ale povětšinou mají jednotlivé kroky při vyšetřování logiku a posunují věci vpřed jen drobně namísto dvou-tří veleskoků, které ukážou přímo na pachatele. Detektivní složka tedy funguje, a je příjemným zpestřením Zimy v Thonnierice.

Další odlišností oproti autorovým klasikám je fakt, že se většina knihy odehrává ve zdech města namísto otevřené divočiny. K detektivnímu pátrání omezený prostor a okruh podezřelých skvěle sedí, byl to tedy logický krok.

Zima v Thonnierice je velmi příjemné čtení s typickým autorovým rukopisem posunutým do svižnější a lehce akčnější polohy. Fantasy s minimem fantastických prvků a výrazným detektivním nádechem postavená především na dialozích – přesto však příběhu nechybí potřebná dynamika a není upovídaný příliš. Pokud jste váhali nad vstupem do světa Pohraničí, je tato kniha ideální doširoka otevřenou vstupní branou!

Vladimír Šlechta: Zima v Thonnierice

Vydal: Brokilon, 2018

Obálka: Tomáš Flak

Počet stran: 360

Cena: 298 korun

PR: Hvězdné války se vrací do Rudolfina ve velkolepém koncertu SCI-FI. Na pódiu bude 150 lidí.

10. Srpen 2018 - 5:47

Na programu je například hudba z filmů Predátor, Znamení nebo Star Trek. A samozřejmě nebudou chybět Hvězdné války. „Star Wars z pera Johna Williamse jsou posluchači nejžádanější,“ konstatuje ředitel orchestru Filmová filharmonie Matěj Lehár. „Je to nádherná hudba. Proto jsme letos přidali námi ještě nehrané skladby z novější série – jako je třeba Battle of the Heroes.“ Lidé se tak můžou těšit na epický zážitek. Slibovaná Battle of the Heroes totiž doprovází finální bitvu mezi Světlou a Temnou stranou Síly ve třetím díle Hvězdných válek. K monumentálnímu orchestru se v ní přidává velký pěvecký sbor. Pokud vás tento kousek uchvátil ve filmu, na živo si ho nesmíte nechat ujít.

Filmová filharmonie, zkráceně FILMharmonie, si zakládá na tom, že předává hudbu s maximální profesionalitou a zároveň s nadšením, které posluchače dokáže do melodií naprosto vtáhnout. Skladby, které znají ze stříbrného plátna, najednou můžou prožívat. O husí kůži nebývá na koncertech nouze.

Premiérově zazní také třeba hudba ze Supermana. Filmová filharmonie se ke SCI-FI programu vrací po roce. Odstartuje jím sezónu 2018/2019. Loni na podzim takto beznadějně vyprodala Rudolfinum. Pro sci-fi koncert jsou prý navíc potřeba i nezvyklé nástroje a velké množství bicích. Ostatně právě bicí sekce sklízí na koncertech Filmharmonie největší potlesk. „Bude to bomba,“ slibuje produkční orchestru Tereza Trojanová. „Filmharmonie se tentokrát ještě rozroste. Hráči se na koncert těší už teď.“

Velká síla Filmharmonie spočívá právě v nadšení muzikantů a dirigenta, jak už si diváci mohli všimnout na předchozích úspěšných koncertech. Vzhledem k perfekcionismu ředitele Matěje Lehára a ke známému energickému vedení dvorního dirigenta Chuheie Iwasakiho je tak jasné, že koncert bude špičkový.

K orchestru se opět přidá Pěvecký sbor Filmové filharmonie pod vedením Lenky Dandové, který se představil v květnu na koncertu Games. Spolupráce obou těles dodává koncertům punc jedinečnosti, na pódiu tak bude 150 účinkujících. Diváci se o tom můžou přesvědčit na vlastní kůži 13. října v Rudolfinu. Lístky jsou už v prodeji a sehnat je lze přes web www.filmharmonie.cz.

10

Spider-Man a Deadpool –Hurá! Konečně pořádná bromance

9. Srpen 2018 - 10:44

Spider-Man a Deadpool. Dva z nejpopulárnějších komiksových charakterů Marvela v současnosti. V jednom příběhu. Kde jsou týmovka, parťáci, kámoši, ale taky se tu a tam pohádají, poperou… Prostě takový ten klasický vztah, ve kterém by občas prostě jeden chtěl toho druhého zabít. Třeba když dostanou fakt dobrou nabídku. Jmenovitě na Petera Parkera, podle objednatele původce mnoha zla.

Tahle dvojka není ani zdaleka tak nesourodá, jak by se mohlo zdát. Oba mají notnou dávku smyslu pro humor, byť každý v trochu jiném ladění, oba rádi hláškují, oba jsou v podstatě nekoneční puberťáci. Z toho se dá poměrně snadno odvíjet, co od komiksu očekávat – hlášky, akci, humor, nadsázku, dynamiku a lehkost. Všechno přeci musí šlapat jako po másle, nebo ne?

Jenomže ono ne. Ne tak skvěle, jak byste si přáli. Hlášek není moc (tedy alespoň ne těch, které by spolehlivě a přesně mířily na komoru), akce je silně přímočará, děj triviální, a dynamiku a lehkost ubíjí až přespříliš textu v bublinách. Nna superhrdinský komiks je tohle dílko skutečně mimořádně užvaněné – i na Deadpoolovy poměry.

Tu a tam však narazíte na naprosto skvělou scénu nebo hlášku, při které se prostě neubráníte úsměvu. Někdy to pak vypadá, jako by scénárista Joe Kelly, který Deadpoola psal i v devadesátých letech, měl v hlavě přesně tyhlety geekovské perly, které pak prostě jen zavěsí na šňůrku – co nejjednodušší příběh, který postavy dostane od jedné perly k druhé. Ale na druhou stranu zároveň velice dovedně buduje vztah mezi oběma hrdiny – a paradoxně je to právě Deadpool, kdo dostává více té duševní hlubiny.

Ne úplně sympatická je přitom skutečnost, že co se chronologie příběhů obou postav týče, zase jsme skočili rovnýma nohama dočista někam jinam. Návaznost na již vydané komiksy Deadpoola sice je zřejmá (antihrdina už je ve šťastném manželském stavu s démonkou Shiklah), ale přemístili jsme se o pár let dál, kdy už je držkatý žoldák členem Avengers. Z čehož Spidey není úplně nadšený.

Pro fanoušky obou postav je tenhle komiks nejspíš povinností. Ale s velkou pravděpodobností jej mezi nejoblíbenější historky těchto dvou hrdinů nezařadí.

Spider-Man / Deadpool #01: Parťácká romance
Scénář: Joe Kelly
Kresba: Ed McGuinness, Gabriel Hernandez Walta
Překlad: Darek Šmíd
Vydala: Crew, 2018
Počet stran: 140

Podivná cesta Doctora Strange

7. Srpen 2018 - 13:12

Strange už si cestu k tuzemským fandům superhrdinů našel – a ť už ve formě komiksové ve třech svazcích  v rámci trafikových řad Ultimátního komiksového kompletu nebo Nejmocnějších hrdinů Marvelu, nebo filmové v celkem slušném animovaném filmu, a především  v rámci blockbusterové Marvel Cinematic Universe, kde ho v jemu věnovaném bijáku, v epizodní roličce v Thor: Ragnarok a posléze i v prozatím posledních Avengers: Infinity War hrál populární Benedict Cumberbatch.

Komiks s podtitulem Cesta podivných je však první knihou první samostatné série tohoto hrdiny, která u nás kdy vyšla. A aby toho pro fanouškovské nadšení nebylo málo, je pod ním podepsaný jeden z nejlepších scénáristů dneška: Jason Aaron (geniální Skalpy).

Nebyl by to Jason Aaron, kdyby kolem postavy vyprávěl další tuctový příběh, jakých za 55 let své existence čaroděj zažil jistě bambiliardy. Ne, udělal si to poměrně po svém, a opět s kvalitou sobě vlastní. V jeho rukou je postava Dr. Strange zároveň svěžejší a zároveň temnější – zároveň však ne tak superschopná; každé kouzlo si vybírá svoji cenu. Také působí méně jako běžný komiksový superhrdina – on i příběh kolem něj nejvíce evokuje literární žánr městské/urban fantasy, autory jako Jima Butchera či Simona R. Greena, nebo třeba (spíše filmového) Constantina.

A o co že jde tentokrát? O záchranu světa, jak jinak…

Z jiné dimenze se na nás totiž valí tvorové, jejichž cílem je zničit magii. Prostě ji vypnout. A jak by mohl čaroděj čarovat a ochraňovat Zemi před různými tvory našemu oku nepostřehnutelnými nebýt magie?

Cesta podivných je sice teprve rozjezd, ale nutno dodat, že splňuje do puntíku všechno, co by rozjezd splňovat měl – představuje hrdinu, svět a mytologii kolem něj, nastiňuje zápletku a hlavně – navnazuje na pokračování.

Kresba Chrise Bacala je osobitá a zábavná. Se sytými barvami, občas nemainstreamově ujetá (někdy i na úkor orientace), poměrně nápaditá i co do práce s panely. I v tomhle směru je Cesta podivných velice příjemné překvapení.

Doctor Strange 1: Cesta podivných
Scénář: Jason Aaron
Kresba: Chris Bachalo
Překlad: Kateřina Tichá
Vydala: Crew, 2018
Počet stran: 136

NEDĚLNÍK: Ach, ty populární cykly..

5. Srpen 2018 - 5:07
Hra o trůny 0 – Rytíř Sedmi království

Nejsem velkým příznivcem ani znalcem cyklu Písně ledu a ohně, což platí pro knihy i seriál. Ale jedna část toho příběhu mě zcela fascinuje. Konkrétně období vlády Targaryenů. Tedy událostí, které celé sáze předcházejí. I proto jsem měl vůči Rytíři sedmi království celkem vysoká očekávání.

I vzhledem k tomu, že jsem coby adolescent hltal Ivanhoea, a to jak v knižní, tak filmové podobě (Rebecca v podání Olivie Hussey byla úžasná, a unylá lady Rowena jí nesahala ani po kotníky), nedýchal u Excaliburu (1981), dobrý byl i Válečník / The War Lord (1965), kde šlo o vynucení práva první noci, nebo jsem sledoval s očima na vrch hlavy na tu dobu opravdu brutální film Jindřich V. / Henry V. (1989), nenechal si ujít Království nebeské (2005), Prvního rytíře (1995), nebo Příběh rytíře (2001), nechal se unést neskutečně surovým Ironcladem (2011), kde to již hraničilo pomalu s žánrem gore, nebo stejně „špinavým“ počinem Černá smrt (2010), četl knihy o cestách do Svaté země, v knihovničce se mi usadily Křížové výpravy na východ od Bruno Glogera, nebo Křížové výpravy Antonyho Bridge, probíral se osudy našich slavných panovníků a zároveň skvělých rytířů Přemysla Otakara II, Jana Lucemburského, nebo Karla IV., který v dobách svého mládí dokazoval, že jablko nepadlo, podle oblíbeného rčení, daleko od stromu, a s dosti silným rozladěním četl (i sledoval) Křižáky od Henryka Sienkiewicze, dokážete si domyslet, že ani počin pana Martina nemohl zůstat bez povšimnutí.

Ale osud tomu chtěl jinak. Knihu jsem dočasně odložil do knihovny (v roce 2014) a objevil ji znovu až nyní, po dlouhých letech, kdy v zoufalé snaze najít „cokoliv“ ke čtení, byl můj domácí knižní útulek převrácen komplet naruby. A tak došla řada i na Rytíře sedmi království.

Je v něm obsaženo všechno výše řečené. Ordály, turnaje, vzestup muže, který toužil být rytířem, ale nemá na to právo, tajemný rytíř, postava, která musí skrývat svoji pravou totožnost, trauma z dávné bitvy (v Ivanhoem Bitva u Hastingsu, zde Bitva na poli Rudých trav/jiný překlad mluví o Rudotrávném poli), která změnila řád světa a dodnes ovlivňuje vztahy mezi lidmi… zkrátka rytířský román se vším všudy, plus trochu té fantasy.

Musím uznat, že nejen Martin, ale i překladatel odvedli skvělou práci, jazyk je bohatý, popisy místy až jako by křičely, že je kniha psána s ohledem na možné zfilmování (sic!). Klasický neduh autora, přílišné množství postav a podrobné výlety do hlubin rodokmenů jsou přítomny v míře větší než malé, ukazují možná na umění autora rozpracovat příběh do neskutečné šíře a hloubky, leč čtenář může lehce a snadno zapomenout, kdo je kdo. Zvláště, pokud se postava na nějakou dobu z příběhu vytratí. Jo, a Targaryenů jsem si užil konečně dosyta.

Přidejte si Martinovu obsesi v barvách a heraldice, základy položené na historii (Píseň ledu a ohně je inspirována Válkou růží) a máte celkem dobrou představu, kam bude děj směřovat.

Přesto mohu říci, že moje očekávání Rytíř sedmi království naplnil, i když po ní zůstal poněkud hořký pocit, že kdyby to napsal kdokoliv jiný (a Čech tuplem), tak to bude považováno za průměrný počin, který rychle zapadne. I u nás se totiž píší skvělé rytířské a historické fantasy, jen jim není věnováno ani zdaleka tolik pozornosti.

Dvůr Trnů a růží: další slušivý kabátek pro krásku a zvíře

4. Srpen 2018 - 5:04

Správně! Kráska a zvíře. Jednoduchý název s komplikovaným dějem.

Hlavní hrdinka se jmenuje Feyre. Je jí devatenáct let, a stejně jako Katniss z Hladových her má na starost obživu svojí rodiny – zmrzačeného otce a dvou starších marnivých sester. Lovit chodí do nebezpečného lesa za vesnicí a kožešiny zvířat prodává na trhu nebo z nich šije oblečení .

Všechno skončí jednoho dne, kdy v lese zastřelí obrovského vlka; i přes obavy, že by mohl být proměněná víla. Druhý den se přijde dožadovat vraha obrovská bestie, a Feyre si uvědomí, že nějakou magickou bytost tedy doopravdy zabila. Bestie se odvolává na Úmluvu, podle které může žádat Feyrin život výměnou, a dá jí na výběr. Buď půjde dobrovolně na bestiino sídlo, nebo před chatrč, kde se jí bude rozsápáno hrdlo. Ač nerada, Feyre opustí svoji rodinu a odejde se zvířetem.

Nepohádková pohádka

Maasová pravidla Prythianu v několika kapitolách popsala docela dobře. Kdysi dávno víly a lidé žili v relativní harmonii – dokud se něco nepodělalo, lid se nevzbouřil i s několika vílami, a začala Velká Válka, po které byli lidé vyhnáni. Mezi těmito dvěma světy vznikla zeď, která je oddělovala. Nyní proti sobě stojí magický svět víl rozdělený do sedmi dvorů a lidský svět bez magie naplněný nenávistí vůči vílám.

Kupodivu zde víly nejsou vykresleny jako ty nejkrásnější bytosti světa, a Maasová se vyhýbá klišoidním stereotypům kterak víly neumí lhát a ubližuje jim kov. Neubližuje – zato jasan ano a lhát umí skvěle, protože jinak by hlavní hrdinku na Jarní dvůr nikdy nedostaly.

Tamlin, další z hlavních postav, vládce Jarního dvora, vznešená víla s neomezenou mocí a v neposlední řadě ta lítá bestie, která odvedla Feyre na své panství. Rozhodně se nenechte zmást tím, že je z rodu víl. Maasová z Tamlina udělala válečníka každým coulem, který nikdy moc netoužil po vladaření, ale osud s ním měl jiné plány. Po boku mu vždy kráčí věrný Lucien, který je sympatický díky svým sarkastickým poznámkám a popichování svého přítele.

Co se záporných postav týká, nejhlavnější je víla Amarantha se svým věrným sluhou Attorem. Z řady trochu vybočuje Rhysand, který se představí jako záporák, ale ke konci příběhu se postaví na správnou stranu.

Tisíckrát nic umořilo vola

V tomto případe sice ne tisíckrát, ale několikrát rozhodně. Velikým plusem knihy je, že ať má kolik chce hluchých míst nebo výplňových částí, Maasová příběh prostě umí prodat, a čte se lehce.

Například Feyre a její počáteční pobyt na Tamlinově dvoře, kde jsou si pasáže, ve kterých dívka přemýšlí o útěku, velmi podobné.  Nebo Tamlinova chladnost a nemotorné pochvaly, u kterých si člověk říká, že tohle by fakt nevymyslel, a je skutečně rád, když ta nervozita mezi hlavními postavami opadne.

Nejhorší (hůře napsaná) je nejspíše poslední část knihy, kde má Feyre splnit tři úkoly nebo uhodnout hádanku. Tohle samo o sobě není originální a i hlavní záporná postava, tedy víla Amarantha (která se nám v této části konečně představí), působí dojmem, že je akorát tak nad slunce krutá, manipulativní a šílená, ale do hrozivé vládkyně celého Prythianu má docela daleko.

Není to tak hrozné

Aby zde nezazněly jen nedostatky, zmíním i několik povedených věcí. U většiny Young Adult fantasy se automaticky tak nějak počítá s tím, že hlavní hrdinka oplývá krásou. Feyre je možná pěkná tvářička, ale za krasotinku se považovat nedá, protože kvůli nedostatku jídla je kost a kůže – doslova.
Vývoj příběhu je má také svá pozitiva – romantika v něm nepůsobí nuceně, ale má přirozený „rozjezd“. Jinak je to jako všude jinde: hlavní ženská postava nejdříve nesnáší hlavní mužskou postavu a snaží se vymyslet plán k úprku, ze kterého nakonec sejde. Nakonec jí hlavní mužská postava musí několikrát zachraňovat z nebezpečí, protože je až moc tvrdohlavá, nechce nikomu věřit ani jedno slovo, a rčení když něco chceš, udělej si sám bere doslova a do písmene.

Rozhodně bych knihu doporučila těm, kteří mají rádi Aoung Adult fantasy s nějakou tou docela dobře potlačovanou chemií mezi oběma hlavními postavami (asi do stránky dvě stě) a náznakem milostného trojúhelníku do budoucna. Minulost Prythianu je zajímavá a v knize se to nejdůležitější dozvíte až na konec.

Jak už je ale uvedeno výše, Maasová svoji fantazii umí prodat a vše je popsáno velmi čtivě, že jí člověk nějakou tu chybu nebo hluché místo odpustí. Možná díky tomu svižnějšímu tempu.

 

Sarah J. Maas: Dvůr trnů a růží
Vydalo: CooBoo (Albatros media)
Překlad: Ivana Svobodová
Formát: brož.
Počet stran: 440
Cena: 297 Kč

PR: www.trickazeserialu.cz – (Nejen) prázdniny v novém ohozu

3. Srpen 2018 - 8:47

Všechno, co potřebujete, je nové triko s nápaditým designem!

 

Koukněte na www.trickazeserialu.cz a určitě si vyberete.

Co třeba triko s designem z Game of Thrones?

Nebo jste spíše fanouškem Stranger Things?

Nebo máte radši Doctora Who, Sherlocka, Červeného trpaslíka, Star Wars, Walking dead nebo World of Warcarft?

 

Tyto a mnohé (opravdu mnohé!) další motivy najdete na www.trickazeserialu.cz.

Zkrátka, pokud máte rádi seriály, ukažte to všem okolo!

 

Je jedno, zda jste fanoušek či fanynka -velikostí i střihů máme dostatek pro všechny.

A pokud máte triček plnou skříň, nevěšte hlavu – k mání jsou také hrnečky, tašky nebo placky!

Koukněte na www.trickazeserialu.cz a vyberte si podle vaší chuti.

Hvězda aneb Když zazářit, tak jedině s pořádnou explozí

2. Srpen 2018 - 4:48

Když se u nás chlapi poperou

John Dormer je konzultant. Pokud vám při tomhle slově naskáčou osypky a představíte si suchopárného chlapíka, který do vás bude hustit svoje chytré řeči, jste úplně mimo. Dormer je totiž přesně ten druh konzultanta, který si poklepe na hodinky, aby vám ukázal, že váš čas právě uplynul, a poté nechá promluvit svoje zbraně. Veškeré náboje v ceně konzultace!

Bohužel, jak už to tak bývá, udělá osudovou chybu. Projednou se náš konzultant totiž rozhodne impulzivně, a odkýve jednomu z největších zazobanců široko daleko zdánlivě jednoduchý úkol: vypátrat jeho unesenou dceru. Dormer sice tuší, že od samého počátku na tomhle případu něco ukrutně smrdí, ale na druhou stranu – tak královský honorář by odmítl jen úplný blázen.

John Dormer je vůbec zvláštní člověk. Do utajení jeho pravé identity někdo nasypal slušné množství peněz, takže jeho „konzultantnské“ službičky jsou většinou pouze na doporučení, a je třeba je pořádně finančně „osolit“.  Horší je, že ani Dormer sám si nepamatuje nic ze svého předchozího života. Kromě amnézie dostal tenhle drsňák do vínku i slušnou řádku implantátů a vylepšení svého těla, přičemž mezi nejlepší patří integrovaná umělá inteligence, pomocí které dokáže podobné drobnosti jako vypnout všudypřítomné sledovací kamery na chodbách nebo ovládnout pár dronů, které se zrovna na daném místě příliš nehodí.

Netuší však, kdo stojí proti němu. Zazobaný magnát se totiž rozhodnul na hon na samozvaného detektivova vyslat nejnovější model umělé inteligence nazvané jednoduše Stopař. Pokud jste viděli první díl filmového Terminátora a pamatujete si z něj postavu „toho zlého“, máte poměrně jasnou představu, co je Stopař vlastně zač – umělá inteligence bez skrupulí, která sleduje svůj cíl bez ohledu na škody na majetku a ztráty na životech. A co hůř, on si zabíjení snad užívá, kdyby něco takového bylo u umělé inteligence možné. Kromě toho je téměř nezranitelný, má nadlidskou fyzickou sílu, a běžné lidské vojáky, byť sebelépe vycvičené, si dává jako zákusek po krvavém obědě.

Brzy je jasné, že hledání dcery je jen chatrná záminka s cílem vyzkoušet Stopaře v akci. Jenže na tenhle test si tentokrát pan Můžusiváskoupitvšechny vybral nesprávného chlapa. Nejen, že Dormer jde stále tvrdohlavě za svým cílem a s nožem na krku postupuje krůček po krůčku v pátrání, ale také si plánuje svoji odměnu vyzvednout osobně a bolestivě.

Hvězda 01

Nádech – a jedeme!

Robert Fabian je v našich končinách známý především díky svým military sci-fi. Hvězda je však docela jiného ražení – akčnák od samého začátku do samého konce, byť i tentokrát má hlavní hrdina zřejmou spojitost s armádou. Od prvních stran čekejte téměř nepřetržitou řadu přestřelek, útěků, krvepádů a mozkovýhřezů. Zkrátka jízda!

Sluší se také dodat, že Hvězda již ve Strakách na vrbě jednou vyšla. V původním vydání byla rozdělená do dvou svazků, zatímco reedice je už pouze jeden jediný monstršpalek. Oproti předchozím reedicím jiných Fabianových děl nejsou přidány žádné bonusy; na druhou stranu původní vydání už neseženete, takže nabídnout čtenářům dobrou splatterpunkovou oddechovku (navíc v době prázdnin!) má smysl z hlediska nakladatele i čtenářské obce. Nové vydání je navíc obohaceno ilustracemi Rolanda Havrana, které jsou opravdu zdařilé.

Je jasné, že Dormer se Stopařem v patách hraje hodně riskantní hru, často unikne smrti jen o vlásek. A jak to v knihách podobného ražení bývá, má k dokonalým instinktům, skvělému výcviku a dalším nadlidským vlastnostem (díky implantátům má třeba možnost použít bullet time neboli zpomalení času známé z Matrixu) má hlavní hrdina i kopu štěstí. Šrámů a lehčích zranění si odnáší nepočítaně, ale pořád ne a ne umřít.

Víc než krvavá lázeň

Narvat více než šest set stran nepřetržitou, zábavnou akcí není v lidských silách, ale Fabian odvedl v tomhle ohledu opravdu dobrou práci. Neustále se mění prostředí, Dormer létá z planety na planetu, bojuje na palubě kosmických lodí i v různých dalších neobvyklých prostorách; tu ho chytnou obyčejní horliví policisté, tu čelí speciálnímu komandu nebo mu dýchá na záda sám Stopař. Po zhruba dvou třetinách knihy se navíc trochu mění i poměr sil a celá akce je zase trochu o něčem jiném…

Jsou momenty, které se příliš nevydařily nebo během kterých už budete téměř neustálou akcí přesyceni. Hvězda se nedá přečíst na jeden zátah. Občas se vyplatí pro lepší požitek knihu odložit.

Jenže Fabian našel i jiné způsoby jak si čtenáře omotat kolem prstu. Dormerovi sem tam díky některým podnětům prosakují vzpomínky, které se někdo pečlivě snažil vymazat. To, že minulost vytuněného konzultanta sehraje nějakou roli, je jasné nedlouho po začátku příběhu; přesto je však zábavné (a lehce šokující) zjistit, kým vlastně tenhle chlapík ve skutečnosti byl.

Hvězda 02

Další adrenalinová disciplína je odhalování schopností hlavního hrdiny. Implantáty totiž umí věci, o kterých má mnohdy pouze mlhavé tušení, a rozhoduje se je vyzkoušet v rámci rčení o zoufalých lidech dělajících zoufalé věci mnohdy až jako poslední a značně krajní možnost. Na jednu stranu je škoda, že tyto schopnosti nejsou jasně dopředu dány a mnohdy díky tomu působí jako deus ex machina, tedy zachrání Dormerovi zadek; na druhou stranu jsou nápadité, a do kontextu celé knihy tento postup zkrátka zapadá.

Do třetice: Hvězda má vcelku slušný příběh. Poměrně přímočarý, místy předvídatelný, ale stále dost zřetelný a promyšlený na to, aby se dal odbýt mávnutím ruky. Jasně, klišé o naštvaném chlapíkovi, který za sebou musí nechat kopu mrtvol, aby získal svoji pomstu, je staré a otřepané, ale v rámci žánru funkční a plně dostačující; v této knize je navíc i lehký přesah.

Hvězda Roberta Fabiana se vrátila, a od dob svého prvního vydání neztratila nic ze své zábavnosti. O tu jde totiž v akcí nabité knize především. I na trochu toho přemýšlení sice dojde, ale spíše jen v rámci oddechu mezi jednotlivými nápaditě zpracovanými rubačkami.

A ještě jeden argument, proč si Hvězdu pořídit: na tak obrovský „špalek“ má kniha VELMI slušnou cenu.

Robert Fabian: Hvězda

Vydaly: Straky na vrbě, 2018 (reedice)

Obálka: David Spáčil

Počet stran: 640

Cena: 350 korun

Batman a spálení synové a dcery

31. Červenec 2018 - 12:43

Což je ta „doplňková“ (pozn  autora: jasně, podle série Detective Comics se od roku 1938 DC jmenuje tak, jak se jmenuje) série vydávaná BB Artem k hlavní Snyderovské řadě, kterou vydávala Crew, aby v tom nebyl brajgl. (Uvozovky proto, že v některých pasážích svou sestru nejen dorovnává, ale i převyšuje.) To je ale pro fanouška podružná zpráva, hlavní je, že dostává svou pravidelnou dávku emocí. Teda Batmana.

A o dávku jde tentokráte hned v první řadě.

Batman totiž stojí tváří v tvář gangu, který po jeho milovaném městě roznáší novou drogu. A ne jen tak ledajakou. Ikarus je látka, která své fanoušky a uživatele zabíjí výrazně rychleji než většina drog (vyjma zbraňového průmyslu) a ještě ne úplně příjemným způsobem – od něho ostatně získala své ctěné jméno. A aby toho nebylo málo, sám Temný rytíř je sledován policií (především Harveym Bullockem) jako jeden z podezřelých.

Nečekejte od šesté knihy řady Detective Comics nějaké scénáristické orgie. Koneckonců, tahle řada se má vyznačovat tím, že v ní Batman ukazuje svůj detektivní talent (však mu také říkají největší světový detektiv) a skutečně řeší případy, které sužují jeho město. Takže máte před sebou poměrně zdatnou akční kriminálku, kde protagonistou není někdo z Kriminálky Miami nebo Kobry 11, ale jedna z nejoblíbenějších komiksových postav světa. Zvraty zvratují, ale už jen těžko někoho překvapí nebo snad šokují, akce akcuje, Batman řeší.

Po stránce příběhové nic, co by urazilo ani z čeho byste si sedli na pozadí. Nejsvětlejšími momenty jsou povětšinou panely naplněné vztahem a třenicemi mezi Batmanem a Bullockem.

Silný pozitivní dojem však zaujímá kresba Francise Manapula, která se vymyká běžnému mainstreamovému standardu a jak v menších panelech, tak na celých dvoustranách se snadno očkama zatouláte a poradujete se. Skutečně je na co se vynadívat – hned několik obrázků by zasloužilo rámeček a čestné místo na zdi.

Batman Detective Comics 6: Ikarus
Scénář: Brian Buccellato
Kresba: Francis Manapul
Vydal: BB Art 2018
Stran: 176

Cena:  499 korun

Pevnost 08/2018

30. Červenec 2018 - 13:06

V srpnové / augustové číslo sa v prvom rade venuje akčnej fantastike. Jej začiatkami aj dlhou cestou, ktorú musela prejsť až po dnešok a prečo je táto, vraj „braková“ literatúra, u nás aj vo svete taká úspešná. Ak radi čítate Koltetu, Kulhánka či Fuchsa, na pomerne podrobnej histórii z pera Martina Bečváře si zgustnete. Obsahuje prehľad najúspešnejších knižných postáv aj príbehy ich autorov. Ako bonus, rozhovor s Oskarom Fuchsom, talentovaným autorom románu Frost.

Každého milovníka filmov poteší aktuálny prehľad a recenzie premiérových noviniek. Každý tak má možnosť vybrať si to, čo ho najviac zaujme. Poteší nie len pokračovanie animáku Hotel Transilvánia s podtitulom  Příšerózní dovolená, ale aj Marvelovky Ant-man a WASP. Verím, že si s chuťou prečítate pár slov o novom filme Alita – battle angel, v ktorom hrá aj vynikajúci Christoph Waltz. To samozrejme nie sú všetky novinky v našich kinách. No o tých ostatných sa dozviete v Pevnosti.

Človek by neveril, koľko seriálov na nás tento mesiac striehne. Ak neviete odolať čaru televíznych obrazoviek, stačí si spraviť zoznam podľa jednej z rubík v Pevnosti a môžete sa nechať unášať čarom príbehov na pokračovanie.

Máme leto, čas oddychu a dovoleniek, ktoré mnohí trávia pri mori. Aby ste boli pri kúpaní oboznámení so všetkými nástrahami, pripravila redakcia Pevnosti pre vás článok, ktorý sa dá zhrnúť do jedného, všetko hovoriaceho slova. ČELUSTE.

Koľko filmov o krvilačných žralokoch bolo natočených, aká je ich úroveň, ktorý sa prípadne oplatí znovu si pozrieť… to všetko sa dočítate v novej Pevnosti.

Knihomoli budú mať radosť s rubriky recenzií knižných noviniek. Nájdu tu rozhovor s mladou spisovateľkou Sarou Raaschovou, či zaujímavosti o mestskej upírskej fantasy, ktorú napísala Chloe Neillová. Samozrejme je tam toho oveľa, oveľa viac, čo si môžete prečítať.

Milovníci poviedok sa môžu potešiť hneď dvoma kusmi, a to v štýle hlavnej témy tohto vydania: akčnej fantastiky. Do tohto čísla prispeli František Kotleta svojou Dlouhou nocí v TokiuVáclav Vágenknecht Setkáním na pracáku.

Star Trek má stále obrovskú fanúšikovskú základňu. Knižná rada s touto tematikou, ktorá vychádza vo vydavateľstve Brokilon už druhý rok, priniesla osem vynikajúcich kníh. O nich a

O plánoch do budúcnosti píše jeden z najpovolanejších, Albert Balatka.

Aby bolo taj toto vydanie vyrovnané, venuje sa aj komiksom. Pár drobností sa dozviete o Lady Mechanike, Druune, či Garfildovi. Nuž a k slovu sa dostanú aj komiksové recenzie.

Deskovky ani videohry nehrám, aj keď sú veľmi populárne. Vedeli ste, že sa podľa hry dá natočiť aj film? A pretože hlavnú postavu stvárnil fešný Nathan Fillion premýšľam, že by stálo za to si ho pozrieť.

Rubrika Historie a záhady prichádza s témou športu v stredoveku. Predstavte si, že rytier na love, je vlastne taký predchodca biatlonistu. Na športové aktivity v minulých storočiach  sa pozrel Míla Linc.

Na koniec prichádza Geek zóna, ktorá je plná zaujímavostí zo sveta sci- fi a fantasy.

Najnovšie číslo časopisu Pevnost je vyvážené, plné dobrých a zaujímavých článkov a recenzií. Opäť si v ňom každý čitateľ nájde to svoje. A možno aj niečo naviac.

VYHLÁŠENÍ soutěže o Legendy země Euthie

30. Červenec 2018 - 11:59

Vážení čtenáři,

něž prozradíme jméno výherce, rádi bychom poděkovali za hojnou účast.

Na redakční email dorazil celkem 48 odpovědí (přičemž jsme tak nějak doufali, že jeden člověk = jeden email, a ne že to někteří zkusí třikrát…)

Bylo zábavné sledovat,jak přichází vždy chvíli po sobě emaily po párech, často v rámci jedné rodiny. To samozřejmě zakázané není, jen zajímavé.

Každopádně děkujeme všem, kteří se rozhodli pokoušet v této soutěži štěstěnu, otázky byly poměrně náročné.

Náš cvičený redakční goblin náhodně označil jako výherkyni

Danu Bílkovou

Prosíme, aby se nám štastná novopečená majitelka deskovky Legendy země Euthie ozvala, doladíme podrobnosti předání / zaslání.

A vy ostatní nebuďte smutní. Již máme rozjednány další fajnové soutěže, takže určitě bude další šance se zapojit.

NEDĚLNÍK: Young Adult Fantasy vs. já vs. zbytek světa

29. Červenec 2018 - 4:51

Jakmile se řekne YA fantasy, většina si zřejmě představí takovou obdobu červené knihovny v žánru fantasy. Nikomu to nemám za zlé, ba dokonce i souhlasím, protože některé výtvory by si mohly samy pro sebe uzurpovat první příčky v Hrozný a ještě horší.

Přesto mě stále dokáže překvapit reakce některých lidí. Uvedu příklad, kdy jsem měla sraz s kamarádkou a táhla s sebou nejmenovanou knihu z YA fantasy. Bylo to příjemné čtení, příběh nijak náročný, některé situace lehce předvídatelné, ale mělo to šmrnc a vtip. Kamarádka se zděsila, co za hovadinu (mírně napsáno) to čtu, jaká je to ztráta peněz, a že jsem si mohla za ty peníze koupit něco jiného, lepšího. Samozřejmě následovala přednáška s její vzpomínkou, kdy si pár let nazpátek v knihkupectví koupila knihu na základě obálky (pfff, prosim vás…) a vyklubal se z toho totální propadák (překvapivě). Od té doby je veškeré YA fantasy fuj.

Já vím, že se říká nesuď knihu podle obalu a neházej všechny do jednoho pytle, ale občas je to těžké. Obzvlášť, když máte štěstí a narážíte na jednu knihu za druhou, které prostě za moc nestojí a v některých věcech jsou si tak setsakramentsky podobné.

Když jsem poprvé slyšela, že existuje něco jako Young Adult fantasy (a že to není tak dlouho nazpátek), jako první mě samozřejmě napadlo co to sakra má být? Knihy pro lidi v rozmezí osmnáct až pětadvacet let? A co ohledně příběhu – je tam víc popsaný sex? Nebo se víc nadává? Autoři barvitě popisují useknuté hlavy a vyvrhlé vnitřnosti? Zabíjí se tam koťátka a pejsci? Čím se to liší od normálních fantasy knih?

Vůbec jsem netušila, co od toho čekat. A pak mi to došlo. Spletitost a náročnost děje možná nesahá ani po kotníky Martinově Písně ledu a ohně, Eriksonově Malazské knize padlých nebo Tolkienovu Pánovi prstenů, ale některé příběhy jsou docela originální nebo alespoň mají originální prvky (ne, tady se opravdu nepočítá, že se z upírů na slunci stává disko koule). Hlavní postavy se občas mohou zdát ploché a téměř bez vývoje (co si budeme povídat, všude nějaká taková postava je), ale ten zbytek na tom tak hrozně není a je docela i dobře popsaný s dobrou a zajímavou historií.

Jednoduše to jsou příběhy, které vás složitostí neskolí, ale odpočinete si u nich a nějakou tu trilogii/sérii si možná i oblíbíte.

Přesto, že se v knihách vyskytuje magie a magická stvoření, žádný z autorů se nevyhne otřepaným frázím a tématům, to nepopírám. I tak se čas od času objeví nějaký myslitel, který si tyto otřepance podrobí a dá jim nový kabát nebo se jimi nechá lehce inspirovat. Zkrátka záleží na tom, jak autoři naloží se svojí fantazií a svými nápady. Existuje ale pár věcí, které jsou pro tento žánr dost specifické a z nějakých osmdesáti procent se ukážou v každé knize.
Například ať už je hlavní postava žena nebo muž, většinou jim je v rozmezí od šestnácti do nějakých dvaceti let (někdy se ten věk samozřejmě liší) a jedno z hlavních témat zní tragédie v životě, nefunkční rodina nebo oboje dohromady. Pokud jsou v pubertálním věku, potýkají se s problémy, které souvisí s dospíváním, aby se s nimi mladší čtenář lehce ztotožnil.
Další věcí je milostný trojúhelník, který má za úkol příběh trochu zpestřit. Upřímně jsem za ty roky narazila na malé množství autorů, kteří zvládnou tohle téma zpracovat čtivě a tak, aby mi zúčastněné osoby nezačaly lézt po chvíli na nervy. Často se stává, že ukřivděná osoba z trojúhelníku potom dostane vlastní knihu, v horším případě rovnou sérii – a to je potom hrůza.

Je mi jasné, že plno z vás by namítalo, jak x procent YA fantasy není originální a jsou to vykrádačky nejtěžšího kalibru (alespoň třeba ty první díly trilogií a sérií), ale ruku na srdce – co je dneska stoprocentně originální? V jaké knize neuvidíte jedinou věc, která by neměla původ v jiné?

Osobně jsem si tohle béčkový fantasy docela i oblíbila, alespoň ty výtvory, které za to stojí. Když nechci moc přemýšlet (nebo ne tolik), sáhnu po něčem takovém a jsem relativně spokojená. Dalšími faktory jsou, jak moc mi sedne hlavní postava, jaký je příběh, jak poutavě umí autor psát a tak vůbec, ale to je vedlejší, ne? Každý občas potřebujeme změnu i v té náročnosti.

Vsadím se, že i nečtenáři YA fantasy o některé té známější sérii slyšeli. Stmívání od Stephanie Mayerové, Hunger Games od Suzanne Collins (ta odstartovala dystopický podžánr), Nástroje smrti od Cassandry Clare nebo Harryho Pottera z pera Rowlingové – toho známe všichni, ať se nám to líbí nebo ne. V posledních letech tento žánr hodně stoupl v oblibě, ale je pravda, že není všechno zlato, co se třpytí (to platí všude). V Americe je každá druhá kniha označená za bestseller, ale když se dostane k nám na pulty, z bestselleru se stává co jsem si to sakra koupila a jak tohle může někdo vydat. Někteří se řídí při koupi anotací, o které si říkají, jak je sakra dobrá a zajímavá, při listování knihou zrovna narazí na část, kde se něco děje. Někteří se zase řídí obálkou – když to má pěknej obal, tak to zas tak hrozný nebude, no ne? No, a někdo se zase řídí podle recenzí, ale to je taky sporné – každý jsme jinak náročný čtenář.

Co se snažím tedy říct ­­­– kolikrát máte v ruce knihu od méně známého autora, která se vám líbí a může patřit mezi YA fantasy. Chápu, že některé příběhy jsou fakt hodně špatné, některé zase psané nezáživně nebo jednoduše nesedne styl autorova psaní – to všechno je možné. Nic však nemění to, že jsou to knihy a součásti autorovy fantazie, kterou převedl na papír pro nás – čtenáře. A už jen za tu snahu si zaslouží šanci, stejně jako autoři jiných žánrů, jiných knih.

Všichni půjdem do háje.. pardon, do ráje

28. Červenec 2018 - 5:34

Martin Štefko přikráčel se svojí novinkou Mrtví kráčí po zemi – Život v ráji (dále jen MKZ). Ta je prequelem k autorově prvotině s názvem Mrtví kráčí po zemi, ale i přes jasně dané chronologické pořadí děje knih autor sám doporučuje začít druhým dílem. Jak již název sám napovídá, děj se odehrává v Americe zamořené nemrtvými a hlavním hrdinou je Kovboj. Tedy, ne že by šlo o skutečného kovboje; tenhle chlapík jen vyznává kovbojský styl včetně koltů proklatě nízko u pasu.

Bijte na poplach

Přiznám se, že od prvních stran se mi v hlavě rozezněly varovné sirény. Martin Štefko se totiž rozhodl vydat vlastní knihu ve vlastním nakladatelství Golden Dog, což je v mnoha případech neklamná známka průšvihu. Další alarm spojený s lehkou mrtvicí se rozezněl v momentě dočtení úvodní básně na samém počátku knihy. Verše jako ráj – maj nebo prožívám – zazívám patří k těm lepším; a zcela nepokrytě říkám, že pro útlocitnější povahu bude nejjistějším řešením úvodní chvilku poezie přeskočit úplně.

Na druhou stranu – kresbu obálky, která po výtvarné stránce nevypadá zle, zadal autor výtvarnici a nemaloval se s ní sám na koleni, a využil také služeb korektorky, která odvedla dobrou práci.

Do čtení sem se pouštěl trochu nesvůj a bez větších očekávání…

Příjemná jízda

Nejprve zkusím zhodnotit celkový dojem, poté se vrhnu na pitvání v detailech.  Dovolím si využít příměru: kniha působí jako cesta na výlet vozem staršího data výroby. Cíl je jasný od prvních chvil a jde jen o to, jakou cestou se k němu doberete a zda vás řidič bude chtít něčím překvapit. Tu to hrkne, skřípne, vrzne či mírně zadrhne, ale pokud se smíříte s faktem, že nejedete nařachlým sporťákem, pak si rozhodně tuhle jízdu můžete užít. A přesně tak působí i MKZ. Pokud nečekáte žádnou extratřídu typu Kopřivy či Kotlety, můžete být příjemně překvapeni a potěšeni. I mě Martin Štefko přesvědčil, že úvodní nedůvěra byla víceméně zbytečná.

Příběh je ve své podstatě jednoduchý – Kovboj najde uprostřed světa zamořeného pochodujícími „mozkožrouty“ ráj na zemi – opevněnou osadu, která oplývá hojností a blahobytem. Pravda, už jen souběh okolností, za kterých se tak stane, působí trochu nepravděpodobně, ale proč by ne.

V osadě žije spokojeně několik párů vedených nabušeným předákem, který udržuje vše v chodu a harmonii. Kovboj tak musí akceptovat několik jednoduchých pravidel, aby nenarušoval chod všedního dne. Ale protože Kovboj je egoista, cynik, macho a rejpal v jedné osobě, má od samého počátku pocit, že tady něco pořádně smrdí. Také začne poměrně rychle pracovat na porušování některých zásad osady, zejména co se zákazu prznění cizích žen týče. Ze záhadných důvodů v jeho přítomnosti nezůstane jedno dívčí oko a rozkrok suché…

Na půli cesty

MKZ mohla být dobrá kniha. Zásadní problém je v tom, že autor jako by netušil, kterým směrem se vlastně chce vydat.

Hlavní postava působí rozporuplně: chvílemi se chová jako uťáplý trouba, aby o několik vět později vybalila své ego v plné parádě a začala být ředitelem zeměkoule. Je jasné, že podobný typ musí trousit hlášky – občas se pobavíte, občas je to slabší, každopádně na pár úsměvů to stačí. Při čtení sem měl pocit, že hláškování je podmíněno autorovou náladou při psaní, protože distribuce fórků a ironie je dost nerovnoměrná. Nutno říct, že čím víc se bude děj knihy blížit ke konci, tím víc bude Kovbojovo chování uvěřitelné a konzistentní.

Žánrově by se u knihy s podobným názvem dal očekávat horor, splatterpunk nebo zkrátka jen dobrodružný příběh. A hle, ono namísto toho lehce nefunkční komorní drama. Většina děje se odehrává v osadě, kde je Kovboj pro většinu osob nevítaným vetřelcem. Jenže aby tenhle koncept fungoval, chybí hutnější atmosféra, bez které je to zkrátka „jen vyprávění“ namísto dramatu. Autor si dává hoodně načas s tím, než se něco doopravdy začne dít – a opět je třeba konstatovat, že konec je vážně dobrý, vztahy mezi postavami gradují, a najednou je tam i ona doposud chybějící atmosféra, byť o něco řidší než by se slušelo. A když už je řeč o konci – Štefko vystrčil drápky a přizval do hry pořádnou hordu nemrtvých, které se hlavní hrdina (i díky svému cíli sejmout deset tisíc zombáků) rozhodne zabít podruhé. Výsledkem je scéna, ve které autor ukázal, že akční styl mu sedí a má v něm potřebný nadhled i dynamiku. Celkově si troufnu tvrdit, že potenciál MKZ má, jen si možná chtělo celý příběh předem lépe promyslet a naplánovat.

Za zmínku rozhodně stojí i sexuální scény. Štefko se v nich vyřádil, rozhodně nemá strach z explicitních a velmi detailních popisů, a vše funguje na výbornou. Pravda, nečekejte žádnou nudnou klasiku, spíše naopak – pán je totiž fajnšmekr! Jenže i tady je háček. U postavy jako Kovboj by člověk čekal, že si prostě užije, odvalí se a zapálí pomyslné cigárko. A on se namísto toho stará o potřeby ženy. Tomu prostě neuvěříte.

Po stránce stylistické vlastně není moc co vytknout. Text až na drobné výjimky klouže a odsýpá, žádná větší narušení nebo nedodělky se nekonají, i když stále jsou místy vidět známky nevypsanosti a trochu strnulejší pasáže.

MKZ není zas tak špatná knížka, čte se dobře, a má několik překvapujících momentů a velmi dobré finále. Jenže než se k němu prokoušete, čeká vás spousta myšlenkových nedotažeností a děr, které by se daly snadno vyspravit. Na druhou stranu úvodní obavy z průšvihu byly zbytečné. Pokud u čtení vypnete mozek a nebudete příliš přemýšlet, mají Mrtví kráčí po zemi – Život v ráji co nabídnout. Náročnější čtenáři stejně po knize už kvůli ilustraci na obálce nesáhnou, takže vlastně win – win situace.

Martin Štefko: Mrtví kráčí po zemi – Źivot v ráji

Vydal: Golden Dog, 2017

Obálka: Tereza Šedová

Počet stran: 248

Cena: 250 korun

Stránky