Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 38 min

Dřív než ji najde: Kdo hledá, najde. Kdo najde, zabije!

27. Duben 2017 - 10:09

Něco končí, něco začíná

Když je vám devatenáct let, máte plnou hlavu kluků, diskoték a odpovědnějším někde vzadu v hlavě hlodá myšlenka, že občas přece jen do té školy musíte. To však není případ Melanie, kterou již od malička její teta a strýc drží pěkně zkrátka. A mají k tomu sakra dobrý důvod – když byly Melanii tři roky, její otec zabil matku a zmizel neznámo kam. Strýc s tetou děvče zachránili pouze shodou náhod a oficiálně byla dívka zavražděna společně se svojí matkou (i když její tělo se samozřejmě nikdy nenašlo); nezbylo než se ukrýt před otcem i před světem, bydlet v karavanu a nikde se moc neukazovat.

Ale těhotenství změní spoustu věcí, a Melanie si uvědomuje, že strach z návratu otce musí skončit. Proto se rozhodne, že zkusí jít po stopách patnáct let starého případu a vraha své matky najít a předat do rukou spravedlnosti. Jednou z mála jejích stop je bloger, starý muž a bývalý novinář, který se případem zabýval i dlouho po vraždě samotné. Vrací se proto do svého rodného města, a má spoustu nepříjemných otázek.

Michael Kardos ve své knize Dřív než ji najde rozehrává velmi zajímavý příběh. Čtenář dostane možnost nahlédnout do případu vraždy hned v několika úhlech pohledu. První dějová linka se odehrává v současnosti a líčí počínání Melanie (neboli Meg, jak se jmenovala původně). Dozvíte se spoustu detailů o jejím neutěšeném životě plném nejistoty, o důvodech jejího radikálního rozhodnutí opustit bezpečí u strýce a tety a především o hledání stop v patnáct let starém případu. Druhou významnou dějovou linkou je popis celé události z pohledu jejího otce Ramseyho, a to dokonce ve dvou časových rovinách. Pomalu, krůček po krůčku, Kardos líčí, jak se schyluje k tragédii, skládá mozaiku z drobností plynoucích v děsivé rozhodnutí. Některé situace jsou podány i očima budoucí oběti vraždy – Alisson, Ramseyho manželky.

 

Detaily, které rozhodují

Michael Kardos ukazuje skvělý cit pro příběh. Jeho vypravěčský styl připomíná díky množství detailů a popisů zdánlivě nevýznamných situací všedního života styl Stephena Kinga. Velmi dobře působí i zdařilé propojení všech dějových linií. Melanie díky se díky rozhovorům s lidmi z okolí jejího otce dostává k drobnostem, které jsou detailně popsány v linii z minulosti z pohledu jejího otce či matky.

Ale v momentě, kdy do sebe začnou veškeré detaily precizně zapadat, se autor rozhodne vše smést ze stolu a ukázat, že ne vše je tak jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Vývoj příběhu vám zakrátko však opět poskytne pocit, že je vše naprosto jasné, a že jste jen na chvíli ztratili správný směr… Dřív než ji najde je strhující čtení s velmi překvapivým finále.

Děj knihy je založen na principu postupně rostoucího napětí. Čtenář je postaven před jasně danou situaci a sleduje vyšetřování vedoucí k nalezení místa pobytu vraha z různých úhlů pohledu. Akce není mnoho, a vlastně ani není příliš pro tento typ příběhu potřebná.

Dobrý příběh však musí mít ještě jednu nezbytnou ingredienci – postavy. I zde si autor vedl na výbornou. Díky výše zmíněnému citu pro detaily působí Melanie v roli nastávající matky bojující o bezstarostnou budoucnost svého nenarozeného dítěte naprosto uvěřitelně a dokážete se jí dostat do hlavy, podobně jako jejímu otci, životem vláčenému řidiči kamionu a nepříliš úspěšnému hudebníkovi Ramseymu. Většina ostatních postav nedostává v příběhu mnoho prostoru; snad jen charakter známého televizního publicisty působí trochu „přepáleně“, zbytek se chová v mezích čtenářova očekávání a ničím nevybočuje.

Jedinou vadou na kráse celého příběhu je fakt, že případ, který policie neúspěšně řešila celých patnáct let, dokázala snaživá dívka rozlousknout během pár dnů. A určitě si položíte i otázku, zda sebestřednost opravdu dokáže být tak silným faktorem, který… Ne, nebudu vás okrádat o požitek ze čtení knihy, jedná se opravdu jen o drobné mouchy pro přemýšlivější čtenáře.

Pokud hledáte kvalitní detektivní příběh plný napětí se skvěle podanými a uvěřitelnými postavami, několika nečekanými dějovými zvraty a chytlavým stylem vyprávění, je Dřív než ji najde Michaela Kardose právě pro vás. A jestliže se říká, že obálka prodává, pak má tato kniha o jeden silný prodejní argument navíc, protože ilustrace na obálce je stejně poutavá jako samotný obsah knihy.

 

Michael Kardos: Dřív než ji najde
Mystery Press, 2017
Překlad: Monika Pavlisová
Obálka: Jan Matoška
Počet stran: 366
Cena: 349 Kč

Barony čili Dobrotivá hra

26. Duben 2017 - 12:37

Ač žil hlavně ve století, kdy už sláva, respekt a koneckonců i moc aristokracie zvolna upadaly a lid dával najevo svou nespokojenost na barikádách s rokem výroby 1848, on sám se ještě za života dočkal široké obliby u Čechů a zejména u Pražanů. Proto, že jim mnohem víc dával, než od nich vyžadoval, podobně jako hra Barony.

 

Rychle a jednoduše

Z pozice malého šlechtice se musíte vyšvihnout na velkého a bohatého, a postupně si kupovat vyšší a vyšší tituly, abyste se co nejdříve stali vévodou tak bodově mocným, že už vás při závěrečném zúčtování nikdo nepředběhne. Za tím účelem verbujete rytíře, zakládáte vesnice, stavíte města a (pochopitelně) olupujete sousedy, ergo protihráče.

Přičemž pozor: návod k téhle hře je jen o málo náročnější než předchozí odstavec.

Napřed se sestaví herní plán z kartiček, kde jednu každou tvoří tři hexagony, představující nějaký ten typický krajinný typ: pole, louky, lesy, skály a jezera. Každý hráč na něm začíná se třemi městy a třemi rytíři a podle nemnoha jednoduchých pravidel obsazuje území a rozšiřuje své panství. Nemůže například postavit město v těsném sousedství druhého či vstoupit na políčko, kde má protivník dvě a více figurek, a podobně. Přitom všechny – a opravdu jich není mnoho – pří- a zákazy jsou nejen velmi logické, ale i jasně, přehledně a bez textu vyobrazené na kartě hráče, takže nikoliv po pár hrách, ale přímo po pár kolech už bez listování v návodu víte, co a jak.

Vybudování vesnice je odměněno body podle toho, v jaké krajině se tak stalo, a za patnáct těchto bodů můžete postoupit na žebříčku moci od barona přes vikomta a hraběte až po markýze a vévodu. Jakmile se první hráč stane vévodou, dorovnají ostatní své tahy do stejného počtu a nastává finální zúčtování. Při něm na zásadní překvapení už nedojde, ale promyšlená hra a zbývající žetony bodů mohou pořadím přeci jen ještě zamíchat.

 

Hra skoro pro každého

V principu jde o umisťování, přemisťování a měnění figurek. Nemůžete se ale hnát jen na ta nejvýhodnější místa za nejvýnosnějšími žetony, už proto ne, že vám to soupeři prostě nedovolí, a vy se s nimi budete muset dřív nebo později utkat. Tím pádem je dobré neproměnit všechny rytíře ve vesnice, ale nechat si nějaké coby vojenskou sílu, což ale zase znamená omezení příjmu bodů… Nakonec tedy musíte svést nějaké ty bitvy, a to ještě chytře tak, abyste soupeře obrali o žetony dřív, než je promění za vyšší šlechtický titul.

Ano, jak je hra Barony jednoduchá, tak je vyvážená, a vede vás sebou sama s brilancí toho nejlepšího panovníka, kterých bylo ve skutečné historii pohříchu málo. (A Ferdík promine, ale ani on jím nebyl.) Navíc se díky variabilnímu hernímu plánu odehrává každá partie vždy na trochu jiném území a vy musíte znovu hledat tu nejoptimálnější taktiku a strategii.

Připouštíme, že zkušené + náročné hráče Baronama nenadchnete a možná ani neuspokojíte, ale zato je můžete bez obav vytáhnout před většinou ostatních. Jednoduchá a na hráčských deskách velmi dobře „předžvýkaná“ pravidla, rychlá příprava a svižná hra jsou základy, na kterých mohou stanout asi i naprostí začátečníci, a to nemluvíme o „výpravě“ hry. Figurky jsou sice trochu schematičtější, ale poctivé: rytíři, vesnice, města a pevnosti. O to hezčí je herní plocha, žetony a hlavně hráčské desky, a koneckonců i krabice. Vizuál je tu mocný a jen cynik do morku kostí mu alespoň částečně nepodlehne.

 

O angličtině, Číně a Praze

Bohužel máme i dvě malé špatné zprávy, ale jen zmíněný cynik by na nich založil neochotu si Barony vyzkoušet. Pravidla zatím nemají český překlad, a to ani na stránkách vydavatele, ale jsou natolik jednoduchá a nepočetná, že je se slovníkem za pár hodin zvládne i podprůměrný angličtinář. A výroba hry je „made in China“ v tom příslovečně nelichotivém slova smyslu: jednotlivé vrstvy slisovaného kartonu nedrží zrovna ideálně u sebe a ani s největší opatrností při vylamování se vám patrně nepodaří předejít tu a tam odchlípnutému růžku nebo hraně. (Tip: je lépe vylamovat je směrem „nahoru“, tedy zaoblenou hranou, a současně po celé ploše.)

Přesto Barony kombinují jednoduchost a styl takovým způsobem, že očekáváme oblíbenost u širokých vrstev ve stejném rozsahu, jakou se kdysi honosil Ferda Pátý.

P.S.: Pro ty, kteří nejsou silní v dějepise: Ferdinand V. měl smůlu – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, jeho prarodiče sourozenci, a genetické zatížení korunovali lékaři, kteří jej do devíti let chránili před jakýmkoliv učením s odůvodněním, že tak bude lépe vzdorovat vrozené epilepsii. Přesto byl mnohem víc flegmatik než hlupák, měl hudební nadání a mluvil pěti jazyky. Ač byl posledním korunovaným českým králem, souhrou okolností a své povahy vlastně nevládl a po revolučním roce 1848 už ani nemohl. Dožil v Čechách, hlavně v Praze, kde na pravidelných vycházkách rozdával dětem sladkosti a chudým almužny.

 

Barony
Autor: Marc André
Vydal: REXhry.cz
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: 14+
Doba hry: 45 min.
Čeština: ne – pravidla v angličtině, materiál bez textu
Cena: 999 Kč

Drsný spasitel: videoblog z dotáček

25. Duben 2017 - 8:00

Na Facebooku filmu na motivy knihy Miroslava Žambocha „Drsný spasitel“ bylo zveřejněno další video, tentokrát ze 4. dne natáčení (video obsahuje anglické titulky). Pokud nemáte FB, nebo se vám nechce hledat, můžete se mrknout tady u nás.

Tvůrci k tomu píšou:

Čtvrtý vlog roku 2017 z dotáček Drsného Spasitele, které probíhalo v Bratronicích v dějišti festivalu Junktown. (Video obsahuje anglické titulky). Dnes se podíváme na rozřezávání hlavního hrdiny, kterého se mistrně zhostil Mikoláš Tuček z pořadu Re-play.

Toto a ještě mnohem více o díle Miroslava Žambocha se dozvíte na stránkách MZ Fans.

Resident Evil 1: Experiment, který se nezdařil

24. Duben 2017 - 16:00

Ve víru viru

Značku Resident Evil mnohým čtenářům není třeba představovat. V současné době čítá slušné množství dílů videoherní série, šestici komerčně úspěšných hraných filmů a trojici animovaných filmů z produkce autorů videoher – firmy Capcom. Ani první kniha ze série Resident Evil s podtitulem Konspirace Umbrella nezapře inspiraci legendární počítačovou hrou. Popravdě, kniha se o to ani nesnaží, naopak vykrádá hru téměř do posledního detailu.

Ztvárnění se ujala dcera Stevea Perryho, muže, který je známý především díky knihám inspirovaným slavnými komerčními značkami. Stephani Danelle Perry do té doby měla na kontě pouze spolupráci s otcem na trilogii ze světa vetřelců, dá se tedy říci, že byla na literárním poli nováčkem. A bohužel je to na knize znát. Těžko říci, zda autorku při psaní omezovala sama firma Capcom nebo se rozhodla držet herní předlohy sama, ale kniha připomíná literárního průvodce prvním dílem hry.

Zápletka je poměrně nekomplikovaná: při vyšetřování vražd se jednotky S.T.A.R.S. vydávají do lesa nedaleko honosného sídla korporace Umbrella. Poté, co vrtulník první skupiny havaruje, vyráží na pomoc skupina druhá. Netrvá dlouho a vojáci se ocitají v ohromné vile plné smrtících pastí, obývané obětmi viru vyvíjeného Umbrellou, které ze všeho nejvíc připomínají zombie a jejichž kousnutí znamená nákazu a tudíž i zombifikaci nevinné oběti.

 

Příliš věrná kopie

V knižním ztvárnění se v plné nahotě ukazuje, že věci, které fungují ve hrách, rozhodně nemohou fungovat v literatuře. Čtenář má totiž dost času přemýšlet, a to je kámen úrazu. Netrvá dlouho a logika celého příběhu se začne bortit jako domeček z karet uprostřed tornáda.

Proč sakra vyráží speciální jednotka na záchrannou misi pouze velmi chabě ozbrojena a s hrstkou nábojů? Proč je sídlo Umbrelly plné smrtících pastí a místo zámků musí nedobrovolní vězni sbírat podivné destičky s ornamenty, aby se dokázali pohnout dál? Proč se postavy občas chovají… ehm, podivně? Odpověď je bohužel nasnadě: protože přesně takhle to bylo v předloze!

Jeden příklad za všechny: napadlo by vás hrát v domě plném „zombie“ na piáno? A ještě se náhodou trefíte právě do skladby, která otevírá tajný vchod…

Na druhou stranu jsou v příběhu i velmi zajímavé a silné momenty – například zrádce v řadách záchranného týmu (ale i tady šlo určitě vytřískat mnohem více) nebo finální bitva. Bohužel ještě jednu věc se nepovedlo přenést z herní předlohy. Tou věcí je atmosféra – převod hororové hry vyznívá bohužel mnohem více akčně a chybí potřebná dávka napětí a emocí. Neříkám, že je to na škodu, nikdo neupírá autorce právo jít svou cestou, ale když už chtěla věrnou kopii, měla se o ni pokusit „do poledního šroubku“.

Děj knihy je podán prostřednictvím několika přeživších členů speciální jednotky. Ale opět je to všechno dotažené jen napůl – hloubka postav prakticky neexistuje, prolínání dějových linií z pohledu jednotlivých vojáků je pouze minimální a logika chování je zarážející. Některé z postav se však zdají být zajímavé a opět se budu opakovat, když napíšu, že se z nich dalo vytěžit MNOHEM více.

Do výčtu pokulhávajících věcí je třeba zahrnout i redakční práci. Text zpočátku místy stylisticky drhne a některé nepočeštěné anglicismy bijí do očí. Naštěstí zhruba ve třetině knihy tyto neduhy mizí.

 

Celkově je první díl série Resident Evil Konspirace Umbrella průměrnou knihou, která osloví spíše fanoušky série. Pro ostatní čtenáře bude zřejmě postrádat tempo, logiku a silnější momenty. Přesto ji však nelze odsoudit jako špatnou; pouze doplácí na limitaci svojí předlohou.

 

S. D. Perry: Resident Evil 1 – Konspirace Umbrella
Vydal: Fantom Print, 2014
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Titan Books
Počet stran: 256
Cena: 239 Kč

Soutěž o Samurai Spirit

24. Duben 2017 - 14:54

Jelikož s REXhrami soutěžíme poprvé, připravili jsme pro vás tři otázky týkající se jejich produkce:

 

  1. REXhry lokalizovaly a dodaly na české stoly tři hry z oblíbené Zeměplochy – jak se jmenovaly?
  2. REXhry též distribuují hru nazvanou Room 25 – původní, revidovanou a rozšíření. Podle kterého úspěšného hororového thrilleru vznikla?
  3. V letech 1804-1806 se ve Spojených státech uskutečnila průzkumná expedice mající mimo jiné za úkol najít cestu přes Skalisté hory k Tichému oceánu. Jak se jmenuje hra od zmíněného vydavatelství inspirovaná touto expedicí?

 

Svoje odpovědi posílejte na redakční email xan.fantasyplanet@gmail.com do neděle 7. května (včetně). Do předmětu uveďte „soutěž Samurai Spirit“ a nezapomeňte připsat i adresu, na kterou vám máme hru poslat, a případně telefonní číslo pro kurýra.

Ze správných odpovědí náhodně vylosujeme jednoho výherce. Výsledky soutěže vyhlásíme v pondělí 8. května.

Druhá řada Sense8 klepe na dveře

24. Duben 2017 - 14:28

Ten vypráví o skupince osmi lidí, kteří jsou schopní telepatického spojení, dokáží cítit svou přítomnost nebo si navzájem propůjčit své znalosti a schopnosti. V pozadí jsou dva muži, z nichž každý má se skupinkou vlastní plány: Jonas usiluje o jejich setkání, kdežto nebezpečný Whispers o jejich smrt.

 

Nyní po dvou letech se konečně dočkáme druhé řady, jejíž premiéra je plánovaná na pátek 5. května. Nová řada přišla s jistými změnami a jednou z těch nejvýraznějších je změna obsazení, kdy Caphea „Van Damme“ místo Alma Ameena ztvární Toby Onwumere. Dokonce i na režisérské stoličce došlo k menší změně, jelikož Lilly Wachowski se od projektu vzdálila a přenechala hlavní  slovo Laně Wachowski.

 

Nastal čas shlédnout první sérii znovu a zkrátit si čekání na první díl druhé série.

 

Zbývá týden do SlavConu!

23. Duben 2017 - 10:00

Už po jedenásty raz sa v Bratislave koná fantastický festival SlavCon, kam srdečne pozývame všetkých geekov a fanúšikov dobrých kníh, filmov, seriálov, komiksov a hier. Tento rok v znamení témy “Pod hviezdnou oblohou”. Našťastie to však neberieme príliš doslovne a namiesto hviezdnej oblohy nad nami bude strecha DK Dúbravka, ktorú máme k dispozícii vďaka spolupráci s Mestskou časťou Bratislava – Dúbravka a robíme všetko preto, aby bol v nových priestoroch SlavCon opäť taký legendárny, ako si ho pamätáte. Zapíšte si preto do kalendárov už dnes, že víkend 28. – 30. apríla strávite vo víre fantasy, sci-fi, histórie a popkultúry!

 

Tešiť sa môžete napríklad na Ďura Červenáka, ktorý v sobotu pokrstí svoju knihu Oceľové žezlo. Môžete si vypočuť prednášku o cestovateľoch časom, o artefaktoch vo svete J.R.R. Tolkiena, či úvode do marvelovského sveta komiksov. Pred DK Dúbravka nájdete postapo tábor Junktown aj historický tábor skupiny Rád sv. Galahada, v sprievodnom programe si vypočujete koncerty kapiel Vrbovskí víťazi a Five Leaf Clover. Alebo vás zaujme skôr workshop swingového tanca a steampunkového bojového umenia gentlemanov Bartitsu? Nesmieme zabudnúť ani na ohňovú show od skupiny Inspinia, ktorá bude tradičným zlatým klincom sobotňajšieho večerného programu! Podrobný rozpis programu festivalu v niekoľkých súbežných líniách nájdete na našej stránke.

 

Lístky sa tento rok dajú zaobstarať rýchlosťou svetla – nákupom online na www.slavcon.sk/vstupenky prostredníctvom služby Tootoot. Bratislavčania sa môžu zastaviť aj v Madmaxonshope na Heydukovej 5. Vstupenka na celý festival stojí v predpredaji 12 Eur, na mieste si ju môžete kúpiť za 14 Eur, prípadne za 8 len na nedeľu.

 

Festival SlavCon organizujú voľnočasové združenia Spoločenstvo Tolkiena a Scifi-Guide v spolupráci s Mestskou časťou Dúbravka. Za finančnú podporu ďakujeme Nadačnému fondu Telekom pri Nadácii Pontis. Festival pripravujú dobrovoľníci vo svojom voľnom čase, ak chcete pridať ruku k dielu, ozvite sa nám na staff@slavcon.sk.

Tešíme sa na vás na SlavCone!

 

Dátum: 28. – 30. apríla 2017

Začiatok: v piatok 28. apríla o 14:00

Miesto: Dom Kultúry Dúbravka, Saratovská 2A, Bratislava

Organizátori: OZ Spoločenstvo Tolkiena (www.tolkien.sk), OZ Sci-Fi Guide (www.scifi-guide.net) a Mestská časť Bratislava-Dúbravka

Viac info na: www.slavcon.sk, fb.com/festivalslavcon, slavcon@slavcon.sk

Activity Champion čili Rychle až zběsile

21. Duben 2017 - 15:51

Ďábel a detaily

Slovní popis, pantomima a kreslení zůstaly, ale po velkém herním plánu s body jede každý sám za sebe. Proto jsou zapotřebí alespoň tři hráči: jeden popisuje / kreslí / předvádí slova a dva soutěží o to, kdo dříve uhodne to správné. Ten, komu se to podaří, postupuje společně s předvádějícím o tolik bodů, kolik je u daného slova uvedeno. Tím je zajištěna snaha předvádějícího předvést a hádajících uhodnout.

 

A nyní k detailům, v nichž se tak často a rád skrývá ďábel.

 

Jeden hráč si skrytě vezme a prohlédne jednu ze 440 karet, které hra obsahuje. Na každé jsou čtyři slova či sousloví s bodovým ohodnocením a definicí, jak se musí předvést ostatním. Na toto předvedení má dotyčný minutu nebo dvě, tedy jedno nebo dvě otočení přesýpacích hodin, podle dohody zúčastněných. Je na něm, jaké slovo si vybere, jaké pořadí zvolí, může i – pokud se mu nedaří – ukončit práci na jednom slovu a pustit se do dalšího; omezen je pouze časem a důvtipností protihráčů.

 

Jakmile někdo uhodne, čas se zastaví (přesýpačky se položí na bok) a figurky předvádějícího i uhodnuvšího se posunou o patřičné body. Pak se hodiny narovnají – mají různě barevné konce, abyste je postavili vždy na ten správný – a dotyčný může pokračovat dalším slovem z karty.

 

Jestliže první figurka přejde přes cílovou pásku za padesáti body, dohraje se kolo, aby měli všichni stejné šance, a z majitele té stojící nejdál na bodové cestičce je champion.

 

Šampion a žampión

Výše zmíněných ďáblíků v detailch skrývá tahle krabice hned několik. Ten dobrý, pokušitel, vás k ní opakovaně přiláká, potože marná sláva, je to fakt zábava, ne že ne, a tady navíc umocněná skutečností, že každý hraje sám za sebe, takže mu jeho snahy nezkazí hloupá sestřenice, se kterou u předchozí verze tvořil tým. Tady prostě když hloupá sestřenice neuhodne, tak uhodne chytrý (a o tři roky mladší) bratranec, a předvádějící má své body stejně jisté.

 

Ďáblík neutrální, čili netušitel, vám občas podstrčí kartu se slovem, o kterém nebudete tušit, jak protihráčům naznačit. Předvést pantomimicky banán nebo slovy popsat tunel, to zvládne asi i ta hloupá sestřenice, ale namalovat pandemii, verbalizovat v krátkosti dlouhé ‘zavlažovací zařízení’ či předvést ‘atak’, to už v časovém stresu a bodovém presu nedokáže úplně každý. Ovšem tato verze se Champion nejmenuje pro nic za nic, že.

 

A ďáblík špatný, čili narušitel, občas lehce naruší hru některou z jejích dvou neuvážeností. Buď způsobí, že se všichni budou tak soustředit na soutěž, že nikdo nebude hlídat čas a předvádějící bude máchat rukama ještě dlouho potom, co se písek přesype. Anebo vyvolá hádku o to, že ti, kdož sedí hned vedle ruky, kterou předvádějící kreslí, vidí ze vznikajícího obrázku v daný okamžik méně než ti naproti.

 

Pokud vám tyto problémy přijdou větší než malé (ten první občas nastane v malé skupině hráčů, ten druhý naopak), lze je celkem snadno vyřešit minutníčkem a kreslicí tabulí, ale nepovažujeme to za nutné.

 

Activity se nestaly legendou pro chytrý marketing, ale pro chytrou zábavu, a je na vás, zda v nich budete šampióny, nebo zůstanete sedět v kompostu jako žampióny.

 

Activity Champion
Autoři: Paul Catty, Ernst Führer
Vydal: Piatnik Praha s.r.o.
Počet hráčů: 3-10
Doporučený věk: 12+
Doba hry: 60 min.
Čeština: kompletně + slovenština
Cena: 749 Kč

Grandville 2: Mon Amour

20. Duben 2017 - 12:55

Díky skvělé edici „Na přání“, kdy vybrané komiksové tituly jsou vydané až poté, co se najde dostatek kupujících, může nakladatelství Comics Centrum vydávat i díla, která by byla ve standardním režimu vydání a prodeje možná až přespříliš velikým rizikem. A právě kvůli tomu se mohlo dostat i na pokračování steampunkové detektivky Bryana Talbota s antropomorfizovanými zvířátky v hlavní roli, Grandville. Po dlouhých osmi letech, nutno dodat.

 

Úvod druhé knihy s podtitulem Mon Amour nezastihl LeBrocka v nejlepší formě. Detektiv s intelektem Sherlocka Holmese (byť mu „chybí“ Sherlockova bezchybnost) a fyzickou konstitucí Ramba si vede vlastně spíše naopak. Zdrcený ztrátou milované dívky si momentálně vybírá dlouhodobou dovolenou, při které svůj byt úspěšně proměnil ve sluj a svou sbírku alkoholu v trhací kalendář. Na nohy ho postaví až nepříjemná zpráva o tom, že Edward „Vzteklej pes“ Matlock pláchnul takřka přímo katovy z oprátky (nebo přesněji gilotiny).

 

LeBrock se samozřejmě cítí morálně povinen řádění nebezpečného fanatického psychopata znovu ukončit, ideálně nadobro. Proto se musí s kolegou Krysmyšem na vlastní pěst znovu vydat do Paříže, kde se hromadí počet mrtvol, které má na svědomí pravděpodobně právě Matlock. Brzy je vyšetřovatelům jasné, že Matlockův festival hrůz rozhodně nemá náhodný charakter a oběti mají „něco“ společného. Dokáže LeBrock Matlocka zastavit včas? Kdo všechno je do akce vzteklého psa zapletený? A jak do případu promluví LeBrockovou dávná minulost?

 

Talbot vyprávět umí. V nadstandardně dobrých kulisách steampunkových reálií bez škobrtání předkládá svou nadstandardně dobrou detektivku, skvěle okořeněnou o „větší“ téma politického prostředí a skvostné narážky jeho alternativní historie na historii skutečnou. Ještě půvabnější je přitom coby ilustrátor – jeho vizuální imaginace je vysoce sympatická, moc dobře přitom pracuje i s akcí a dynamikou. A přestože ve druhém Grandville dostáváme chod chuťově hodně podobný předchozímu dílu, troufám si tvrdit, že kvalitativně je ještě o fous výše. Snad si tuhle vzestupnou tendenci Talbot udrží i v dalších knihách.

 

A snad na ně nebudeme muset čekat dalších osm let.

 

Grandville 2: Mon Amour
Scénář a kresba: Bryan Talbot
Vydal: Comics Centrum, 2017
Překlad: Jan Kantůrek
Formát: váz. s potahem
Počet stran: 104
Cena: 499 Kč

Kniha zvláštních nových věcí: Bůh není, napsala

18. Duben 2017 - 13:44

Tentokrát se této nevděčné role ujalo nakladatelství Kniha Zlín, které už dříve vydalo jinou Faberovu knihu, Fahrenheitova dvojčata. Michel Faber u nás už rozhodně není neznámým autorem, a to zejména díky mistrovství jeho dvorního překladatele Viktora Janiše. Česky mu už vyšlo několik románů, díky nimž si získal značnou přízeň čtenářů. Tento původem holandský autor, který vyrůstal v Austrálii a nyní žije ve Skotsku, zaujal především opusem Kvítek karmínový a bílý. V žádném případě to však není žánrový autor, ačkoliv už v alegorii Pod kůží si vypůjčil prvky sci-fi, a tak se celá čtenářská obec najednou ocitla před rozhodnutím, zda se toto dílo s názvem Kniha zvláštních nových věcí dá opravdu zařadit do sci-fi či nikoliv. Sám autor měl v úmyslu napsat příběh o vzdálenosti mezi mužem a ženou, o takové vzdálenosti, která bude pro jejich vztah představovat těžkou zkoušku. Kdyby misionáře Petera poslal do nějaké rozvojové země, nebylo by to ono, nebylo by to dost „daleko“ na to, aby si mohl koupit pouze jednosměrnou letenku, bez toho, aniž by jeho žena Beatrice tušila, zda a kdy se vrátí. Tak velká vzdálenost, jakou dělí od Země nově objevená planeta Oáza, už může sloužit jako vytoužená metafora smrti a konečnosti. Zprávy odtud chodí kusé, pouze textovky, nikdo neví, jak Oázané vypadají, ani jaké jsou tam přírodní podmínky… Ví se jediné – je tam potřeba křesťanského kněze. Lze vůbec odolat takové výzvě? Lze odmítnout poslání, které nás všechny převyšuje? Nejde, pokud nás povolal Bůh.

 

Milovník Ježíše č. 1

Mladý evangelický pastor Peter uspěje ve výběrovém řízení, které pořádá společnost USIC, jediná, která zajištuje meziplanetární lety. Bea zůstává doma, na Zemi, zahlcena přízemními starostmi, které podivně přerůstají v ontologickou obavu, jak známý pozemský svět postihuje jedna katastrofa za druhou. Krachy supermarketů, výpadky v odpadovém hospodářství, rabování, záplavy a kdoví co ještě – tomu všemu musí čelit sama. Byla to ona, kdo Petera vytáhla z narkomanského ghetta, nyní je to ona, kdo ztrácí víru, zatímco její muž koná na cizí planetě boží dílo… Zatímco on nachází v biblických verších útěchu, ba dokonce víc, když se pokouší důležité části Oázanům přeložit tak, aby nový text neobsahoval pro ně těžko vyslovitelné hlásky (klobouk dolů překladateli), ji spíše dovádějí k nepříčetnosti. Zatímco Peter pospává v houpací síti pod obloukem nedostavěného kostela, s jehož budováním mu Oázané, sami sebe nazývající Milovníky Ježíše, ochotně pomáhají, Bea na Zemi prožívá pravý armagedon, ztrátu všech životních jistot i domova. Pouto mezi manželi, které se zprvu zdálo tak pevné, dostane značné trhliny, a nic ho neposílí ani Beino těhotenství, důsledek chvatného sexu na rozloučenou v autě na letištním parkovišti. Naopak, možná právě to mezi ně zarazilo pořádný klín. Její dopisy, zprvu chápavé a zvědavé, se postupně mění ve strohé výkřiky zoufalství, na které Peter reaguje dost neobratně a se značným zpožděním, a prozrazují totální odcizení mezi nimi.

 

Bělokvět musí proudit

Překvapí snad někoho, že Peter, zcela pohlcen novým světem, pomalu ztrácí kontakt s realitou? Že mu najednou události na Zemi připadají tak vzdálené a tak neskutečné? A můžeme se zamýšlet nad tím, zda na tom celibátu nakonec nebylo něco dost užitečného – minimálně by Peter nemusel řešit dilema mezi posláním a povinností manžela. A ptát se můžeme i dál, třeba proč právě křesťanskému náboženství se dostane být té cti a první oslovit mimozemské bytosti. Proč se té cti nedostalo třeba šintoismu nebo islámu? Máme v tom vidět tolik antropology kritizovaný centralismus Západu, nebo jen schopnost autora využít současné vědecké prognózy, že cesty vesmíru ovládnou soukromé podniky? A že to budou právě jejich majitelé (a potažmo i zaměstnanci), kteří budou mít právo roznášet do kosmu své hodnoty, životní styl a potřeby… Román nás totiž donutí sundat si růžové brýle a odhodit idealistické představy o lidstvu, které objev jiné obyvatelné planety posune k vyšší úrovni. Místo toho se totiž nový svět na příkladu Oázy stává spíše předmětem racionálního kalkulu a dalším zdrojem obchodních komodit. Vidíme zaměstnance USIC, kterak flegmaticky vykonávají svěřené úkoly, směňují bez skrupulí pozemské léky za sklizeň oázanského bělokvětu, ze kterého lze vyrobit cokoliv, a užívají si života na ubikacích a ve společné jídelně, kde marní čas planými kecy nad kelímky s umělým kafem nebo posilováním v tělocvičně. Podobnost s jinými obdobně organizovanými uskupeními jistě nebude čistě náhodná! Doplňte si sami… Přehlídka spořádané tuposti a bezohlednosti je v ostrém kontrastu s Peterovou postupnou proměnou. Člověk totiž není jenom jeho tělo, ale je výsledkem prostředí, ve kterém žije.

 

Oáza na konci vesmíru

Autor si dal docela hezkou práci, aby vykreslil zvláštnosti podnebí na planetě Oáza, takže při čtení pomalu cítíte, jak se vám teplý a vlhký vzduch dobývá pod šaty, a těšíte se spolu s Peterem na déšť, který jedním pořádným chlístnutím uhasí jeho žízeň. Také mentalita mimozemšťanů je vpravdě svojská, byť mají pár společných rysů s lidmi a žijí podobně jako my ve společenstvích, fyziognomií i způsobem rozmnožování se značně liší, řídí se vlastní logikou a pravidly. Upřímně, tohle kvituju na knize snad ze všeho nejvíc. I to postupné odhalování jejich zevnějšku i způsobu života, který chvílemi připomíná mix prvobytně pospolné, hmyzí říše a new age, i to, že Peterovi, byť s nimi delší dobu žije, stále spousta věcí uniká. Na druhou stranu je až neuvěřitelné, že by s dnešními technologiemi bylo něco takového možné a že by závěs určitého tajemství už dávno se všemi těmi drony, rentgeny a lejzry nebyl dávno na cucky. Oázané se jeví jako neškodní a dětsky naivní, možná tím tak trošku připomínají prosté duše brazilských indiánů, k nimž v naší pozemské historii dorazili první jezuitští misionáři. Ta podobnost mi vlastně nešla po celou dobu z hlavy, vzpomínám třeba na film Misie, kde dobré úmysly nakonec ztroskotaly na politických a obchodních zájmech. A ani v Knize zvláštních nových věcí nechybí temné pozadí, z něhož se pomalu loupe skutečná pravda o důvodech k osídlení Oázy.

 

Past na čtenáře

V knize číhají i další nebezpečné myšlenky, týkající se třeba tzv. posledních věcí člověka, resp. posledních otázek světa, kterými se zabývá teologická disciplína zvaná eschatologie. Můžete je přeskočit, nebo se jimi zabývat, když knížku či čtečku odložíte, to už je na vás. Sám autor tvrdí, že se pokusil konec západní civilizace podat tak, aby čtenář neupadl do deprese. Nikoho nenutí, aby se pravdě o konečnosti lidské existence podíval přímo do tváře, ale podobným úvahám se dá během četby jen těžko vyhnout. Nevypráví tu příběh vhodný pro každého čtenáře. Většina se zalekne hned na začátku, když vyhodnotí Faberovo dílo jako „knihu o náboženství“. Kdo přeci jen najde odvahu, může to vzdát po několika stranách. Znepokojivé otázky a otevřený konec neuspokojí čtenáře přímočarých adventur ani příznivce romantiky. Skalní fanoušek sci-fi bude zase zklamán z některých technických i sociologických nedotažeností. Snad právě tahle žánrová vada na kráse i vydání až na konci loňského roku způsobilo, že se román nedostal dostatečně do oběhu a vypadl dokonce z nominací na Cenu Akademie SFFH. Z čtenářských ohlasů je patrné, že se mnozí nechali zlákat autorovým jménem, ale po přečtení se cítí podvedeni. A přesto je to kniha výborná, dobře napsaná, emočně věrná a filozoficky nosná. Já osobně bych si ji možná lépe vychutnala, kdyby se šikmo přes obrazovku neustále netáhl otravný nápis „RC FantasyPlanet“, ale všichni, kdož si budete moci Knihu zvláštních nových věcí užít bez takového rušení, mi jistě dáte za pravdu, že je to skvělá volba.

 

Co jsme ochotni obětovat pro lásku

Na závěr jen jedna zajímavost. Když Faber dopisoval tento román, jeho ženě Evě diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu. Samotného vydání knihy se už nedožila. Můžeme spekulovat, zda by byl konec knihy jiný, kdyby autorova manželka neonemocněla a nezemřela. Kniha zvláštních nových věcí, jak Oázané označují Bibli, se v mnoha ohledech stává příběhem o autorovi a jeho ženě. I jejich vztah byl svým způsobem nerovný, kdy jeden získal prostor k tvůrčí činnosti na základě oběti druhého. Možná jsme tu původně mohli mít talentovanou spisovatelku Evu Faberovou, ale ustoupila z umělecké dráhy, vzala na svá bedra praktickou a ekonomickou stránku života a přesvědčila manžela, původní profesí pečovatele, aby své romány zveřejnil. Michel Faber totiž psal přes 25 let do šuplíku, není to však žádný šílený grafoman, vždy věděl, že knih z toho bude jen určitý počet, aby jemu samotnému zůstaly vzácné a aby se navzájem dostatečně lišily, jinak nemají důvod k existenci. Když se pouštěl do Knihy zvláštních nových věcí, cítil, že tahle bude poslední, alespoň co se týká tvorby pro dospělé čtenáře. Je tedy možné, že se brzy setkáme s jeho novým příběhem, který se však bude obracet k dětskému čtenáři. Nebo to dopadne jako se sportovními celebritami, které s velkou pompou ohlásí konec kariéry, aby po roce s ještě větší pompou ohlásily svůj návrat? Někdy stačí jen vyměnit sportovní disciplínu, prózu za poezii. Svou nejnovější knihou Neskonalá, příběh jedné lásky se nám Michel Faber představuje jako básník…

 

Michel Faber: Kniha zvláštních nových věcí
Vydal: Kniha Zlín, 2016
Překlad: Viktor Janiš
Obálka: Michaela Treuerová
Formát: váz.
Počest stran: 452
Cena: 449 Kč

Hodnocení: 80 %

Veselé Velikonoce!

17. Duben 2017 - 8:00

Jenomže když to vezme do ruky Vincent Vega, může se lecos pokazit. Na druhou stranu, až zas taková vada to není a rozdávat taková vajíčka může být i radost!

 

Tento příspěvek, ale ještě mnohem víc o díle Miroslava Žambocha a o knižní sérii Agent JFK naleznete na MZ fans a JFK Fans.

Zmizelý svět: Lehaneho tragédie

15. Duben 2017 - 13:13

Přibližně rok po Pod rouškou noci a zhruba v době, kdy kina drancovala ne zcela úspěšná adaptace tohoto románu v režii Bena Afflecka, nakladatelství Paseka vydalo další román Denise Lehaneho – a v podstatě rovnou přímé pokračování Pod rouškou noci. další svazek mafiánské ságy pod názvem Zmizelý svět.

 
Joe Coughlin pokračuje tam, kde v Pod rouškou noci končil. Stará se o syna a zároveň maká jako consigliere jedné z hlavních mafiánských rodin floridské Tampy. Všem kolem sebe vydělává mnoho peněz, a proto jej všichni mají rádi. A přesto se spustila šeptanda, která Joeovi nedá spát – někdo ho chce zabít. Někdo, komu Joe důvěřuje.

 
Joeovo množství starostí tak prudce stoupá. Syn, mafi-rodina, obchody, milenka, starosti o vlastní život… A jelikož se Lehane očividně zhlédl v antických tragédiích, žádný protagonista nemůže brát nějakou „věštbu“ nadarmo.

 
Proč tuhle knížku číst? Upřímně, především proto, že Lehane prostě a jednoduše umí psát. A sakra dobře. Přestože po stránce příběhové Ztracený svět nedosahuje kvalit jeho nejlepších děl (tedy převážně románů Tajemná řeka a Gone, Baby, Gone…), Lehane zas a znovu dokazuje, že s dalšími zkušenostmi má čím dál tím větší cit pro styl a formu.

 
Přestože je Ztracený svět v podstatě klasickým mafiánsko-gangsterským románem (včetně point a závěrů dějových linií), dokáže okouzlit tím, s jakou bravurou Lehane dokáže kombinovat epiku s lyrikou. Poetika města a světa drsných chlapů je v jeho podání nejen přímo hmatatelná, ale hlavně náramně čtivá. Lehane skrze své postavy pokládá zároveň spoustu otázek o podstatě života, smrti, o víře… a odpověď nutně nemusí být uspokojivá, nebo dokonce vyřčená.

 
V rámci jeho již poměrně bohaté a slavné romanopisné kariéry bude Zmizelý svět patřit mezi průměrné kousky. Průměrné v případě Dennise Lehaneho však znamená velice nadstandardní počtení. Obzvlášť, jste-li fanoušky žánru.

 

 

Dennis Lehane: Zmizelý svět
Vydal: Paseka, 2017
Překlad: David Petrů
Formát: váz.
Počet stran: 288
Cena: 299 Kč

Pekelný chlapec konečně najde klid v Pekelné knižnici 3

14. Duben 2017 - 13:07

Stejně jako u předchozích velkoformátových knih dostávají čtenáři možnost rozhodnout o vzniku unikátní knihy, a dokonce s ní i spojit své jméno! Formou předplatitelských objednávek vyšly v Comics Centru už předchozí dvě Pekelné knižnice obsahující vždy čtyři samostatné knihy. Vydání je tak nejen dobrodružstvím, zda se najde potřebný počet zájemců, ale také exkluzivní záležitostí. Jednotlivé výtisky jsou totiž číslovány a jejich součástí je i speciální strana se jmény všech kupujících.

 

V knize Hellboy: Pekelná knižnice, kniha třetí vyjdou díly:

  • Hellboy 8: Temnota vábí
  • Hellboy 9: Divoký hon
  • Hellboy 11: Ďáblova nevěsta a další příběhy
  • Hellboy 12: Bouře a běsy

Součástí čtyř a půl kilového vydání je navíc galerie skic, náčrtů a komentářů autorů.

 

„Knihy osm, devět a dvanáct tvoří společně s povídkou Mateřské znaménko, která zatím v Pekelných knižnicích nevyšla, jeden ucelený příběh. Kniha číslo jedenáct je povídková,“ vysvětluje zdánlivě nelogické číslování Václav Dort, šéfredaktor Comics Centra. Desátý díl „Paskřivec“ je součástí předešlého velkoformátového Hellboye: Pekelná knižnice, kniha druhá. Nakladatel tak v přirozeném sledu provází čtenáře univerzem legendárního Hellboye.

 

Hellboy, co do svého původu démon, je poněkud svérázný vyšetřovatel Úřadu paranormálního výzkumu a obrany. Řešení jeho případů přivádí rudokožce s upilovanými rohy na místa a k tvorům neméně podivným. Zároveň ho neustále pronásleduje jeho původ a smysl vlastní existence.

 

Mike Mignola, Duncan Fegredo, Richard Corben a další: Hellboy: Pekelná knižnice kniha třetí

  • první vydání v překladu Jana Kantůrka připravilo v rámci edice Kolosální kniha nakladatelství Comics Centrum
  • pevná vazba v plátně se zlatoražbou a vlepeným obrázkem,  848 plnobarevných stran
  • cena 2 500,- Kč
  • plánovaný termín vydání: konec června 2017
  • každý výtisk bude opatřen jmenným seznamem objednatelů a unikátním číslem

Předplatitelé si mohou knihu objednat a uhradit do 14. května na stránkách vydavatele.

 

Kromě tak zvaných kolosálních knih vydává Comics Centrum příběhy základní série i samostatně. V polovině května letošního roku tak vyjde poslední dvanáctý díl s podtitulem Bouře a běsy. Navíc na tuto řadu navazují další série, které jsou nedílnou součástí Hellboyova universa, jako je například Ú.P.V.O., Humr Johnson, Lovec čarodějnic sir Edward Grey, Abe Sapien, Hellboy v pekle a mnoho dalších. Tyto série rozvíjejí příběhy a postavy, které byly jen letmo naznačeny v průběhu celé série Hellboy.

Čtvrtá Pragokalypsa: Nemrtvá inkvizice trestá dobrý humor

13. Duben 2017 - 14:32

To první letmé seznámení se sérií Pragokalypsa Jana Urbana začalo celkem slibně. Má totiž fakt dost povedené obálky od Dominika Bronieka, což se jen tak každému českému fantazákovi aspirujícímu na knižní vydání nepovede, takže klobouk dolů. Čerstvě vydaný čtvrtý díl nazvaný Nemrtvá inkvizice je obzvlášť lákavý, protože jeho obálka se chlubí k smrti ošklivou zombickou holčičkou. Srdce fandů Walking Dead z toho skoro puká blahem. Jakmile jsem se ale do zhruba 290 stránkové brožky začetla, věděla jsem, že to bude až do poslední stránky tvrdý boj.

 

Nejsem ale pesimista. Čtení čtvrté Pragokalypsy sice byl opravdu náročný quest, ale stálo to za to, protože jsem si u jejího konce uvědomila pár zásadních věcí. Především to, že Jan Urban je vlastně skutečně talent. No vážně. První Pragokalypsa mu vyšla v roce 2014 a podívejte se na to, je rok 2017 a tenhle autor má na kontě čtvrtou knihu. Našel si své čtenáře a ti se už podle všech těch komentářů na knižních databázích klepou na pátý závěrečný díl.

 

Já ale mezi nimi nemůžu být. Navzdory tomu, že je Urban talent, dělá jako mladý autor hromadu zásadních chyb. Vzhledem k tomu, že je ale opakuje soustavně od prvního dílu své série, nečekám, že Pragokalypsu v budoucnu posune na jinou úroveň. On to vlastně ani nemůže dopustit. Kdyby se zbavil následujících věcí, už by to prostě nebyla TA Pragokalypsa, kterou má jeho cílovka ráda. Jak to přesně myslím? Čtěte dál a připravte se na malinké spoilery, protože jdeme rozpitvat Nemrtvou inkvizici.

 

Vyvyan žije, bohužel

Úder apokalypsy bohů a zrůd nejen v Čechách nadělal slušnou paseku. Členové tajemného Řádu si hoví na českých hradech a svět tak nějak “zachraňují”. Přichází ale nové nebezpečí, se kterým se budou muset vypořádat. Z jejich společenství totiž vzešlo pár černých ovcí, které se snaží celé vyhlazení lidského pokolení dotáhnout do hořkého konce. Děj se jako u předchozího dílu nejvíce soustředí okolo tří postav – patnáctileté Elišky “Kopírky”, rusovlasé upírky Mariky a samozřejmě, padlého anděla Vyvyana. Ano, Vyvyan stále žije, i když by si mnozí (nejen členové Řádu, ale třeba i někteří čtenáři) přáli opak. Vyvyan poté, co se obětoval pro uzavření mezidimenziální trhliny, skutečně vyvázl, ale přišel (znovu) o paměť. Jeho pověstný humor, zásoby dvojsmyslných hlášek a kulturních narážek mu ale zůstaly. Trochu divné, že? Ale nechme autorovi prostor, je to přeci jeho svět, jeho pravidla.

 

Pamatujete si tedy Vyvyana? Tenhle týpek nejde jen tak zapomenout. Vyvyan je přesně ten kluk, který už od čtvrté třídy základní školy spolužačkám vytahával ramínka podprsenek, z pusy sypal hromady slizkých sexuálních narážek a jen letmé objetí od druhého pohlaví mu způsobovalo erekci. Vyvyana prostě nedokážete mít rádi. Nesmrtelný padlý anděl, více jak stovky let starý chlap, chovající se jako zastydlý puberťák? To je zosobnění čirého zla. Humor, který přes něj autor aplikuje téměř na každé stránce, je tak bolestivě trapný a dětinský, že to bolí číst. Krom toho je Vyvyan zběhlý v aktuálním mainstreamu, aby čtenář věděl, na čem autor nejvíc ujíždí. Nebylo by to tak zlé, kdyby Urban takto nezaminoval prakticky každou kapitolu. Když dokonce cituje i ohrané vtipy viz. Deník dospívající dívky, málem mi jeho kniha “nedopatřením” přeletěla přes pokoj. Přehršel odkazů na aktuální kulturu a druhořadé sprosté vtípky ze základky tomuhle dílu prostě opravdu nesvědčí.

 

Cítila jsem se s každou přečtenou stránkou čím dál tím hůř. Jsem jen přecitlivělý čtenář, který nedokáže ocenit ten free a hustodémonskej humor autora? Jsem snad nějak přeprsklá a zapšklá proti Pragokalypse? Malý průzkum na diskuzích k Urbanovým knihám mě neuklidnil, naopak rozesmutnil, protože jsem tohle všechno neprožívala sama. Náročnější čtenáře si touto laciností prostě Urban nezíská.

 

Panoptikum se rozšiřuje

Od minulých dílů se v Nemrtvé inkvizici objevila širší paleta postav. Mnohé z nich se ale Urban nepokoušel nijak podrobněji rozebrat, jen jako vždy udivuje podivnou sbírkou staromódních jmen. I u vedlejších postav má autor stejnou tendenci jako s Vyvyanem střílet na čtenáře ohrané fórky, aspoň ale ne v takové kvantitě, jak to dokáže jen padlý anděl. Často kostrbaté dialogy taktéž ubližují celkovému budování postav i děje. Jako příklad slouží moje oblíbená věta, která mi kdovíproč utkvěla v paměti (aneb jak vás drsný záporák nedopatřením rozesměje): “…na můj příkaz zabije další řeholníky, na které ve svém nezkrotném rozmaru ukážu.” Díky Bohu za rozcestník na začátku knihy, musela jsem se tam často zmateně vracet, abych pobrala, co se to proboha na stránkách Pragokalypsy děje. Urban si s postavami očividně nedal velkou práci. V tom podivuhodném zmatku naštěstí vyčnívá upírka Marika, která se jako jediná aspoň trochu chová na svých několik století a často trpí Vyvyanovými příšernými hláškami. Tak nějak s ní musí každý soucítit.

 

Když už se jakž takž Řád zbavil bohů a zrůd, přichází pro jeho členy nová výzva – zombíci. Jestli máte rádi nálož pořádně akce plné létajících končetin a mozkomíšního moku, pak vás Urban potěší, protože rozsekat živé mrtvé na tisíc a jeden způsob on opravdu umí. To byly skutečně jediné momenty, kdy jsem se u čtení Inkvizice opravdu bavila. Ovšem autor i tento okamžik dokázal zabít další příšernou hláškou. Věta “přece nechceš zemřít jako panna, to by pak na tebe v nebi čekala banda islámských teroristů” mi vehnala žluč do krku. Nemáme toho dost v reálném životě, Urban holt musel i v Pragokalypse vypsat, jak moc nemá rád Němce, barevné “cizáky” a vůbec ty naivní sluníčkáře. Ach ouvej… Pomineme tedy občasné projevy xenofobního prasátečka a jdeme dál.

 

A zpátky do Prahy

Pragokalypsa se v tomto díle dostane do Prahy až téměř ke konci knihy. Nejen zde jsem musela ocenit, jak živě a barvitě umí Urban zasadit svůj děj do zvoleného prostředí. Užívala jsem si jeho popisu centra Prahy už v samotném prologu, skvělou práci také odvedl u popisu hradů a jejich okolí. Je v tom skutečně dobrý a dokonce mě přiměl se k několika pasážím vrátit. Opět jsem ale při čtení cítila smutek a zklamání. Mám z toho pocit, že v autorovi leží velký potenciál, který ale zabíjí svou přerostlou pubertou. Prokázal, že docela obstojně zvládá psát v ich formě, deníkovém záznamu i třetí osobě, v knize se mu přitom tyto různé styly nijak mezi sebou netloukly. Inkvizici ukončil celkem šikovným cliffhangerem a fandy tak napíná na závěrečný díl. Vyvyan hledá svou ztracenou paměť a zbytek členů Řádu se snaží napravit paseku, kterou v Evropě způsobili jejich nepřátelé. Možná je už ale zatraceně pozdě, protože má přeci nastat Soudný den…

 

Kéž bych mohla o Pragokalypse uvést víc pozitiv. Ale ono to moc nejde. Mám z ní jen pocit, že jde o autorův dlouhodobý “puberťácký” sen, který se mu konečně povedlo vyplnit. Vydal už čtvrtý díl a brzy bychom měli očekávat i závěrečnou pátou knihu. Tuším, že v Urbanovi dříme opravdu dobrý spisovatel, bohužel ale ve svých dílech doslova přivolává inkvizici na dobrý humor. Je to strašná škoda, protože se zbytečně odsuzuje do kategorie brakovek pro odrostlé puberťáky. Na pátý díl mě opravdu neužije, pochybuji totiž o tom, že se Pragokalypsa zlepší. Logicky už nemůže, stávající čtenáře by naštvala a ty, co odehnala, si už k sobě nepřitáhne. Budu ale sledovat, zda se u svého dalšího díla Jan Urban pokusí o vyšší kvalitu. A pokud ne… No, tak potěš pánbůh a mohu autora rovnou z jeho poslední knihy ocitovat: “Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce? Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce? Znáš ten vtip o zaseknuté gramofonové desce?”

 

Jan Urban: Pragocalypsa 4 – Nemrtvá inkvizice
Vydal: Fantom Print, 2016
Formát: brož.
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč

 

Hodnocení: 35 %

Rudý úsvit: Povstání z hlubin Marsu

10. Duben 2017 - 12:53

Hluboko pod povrchem Marsu potí krev celé klany pionýrů, těžařů z kasty Rudých, kteří svým úsilím pomalu získávají zdroje na terraformaci planety, aby jejich děti mohly žít na volném povrchu. A až se jim to podaří, na planetě se k nim připojí i ostatní kasty – jemní Růžoví, umělečtí Fialoví, byrokratičtí Mědění… všechny Barvy systému, včetně těch nejsilnějších, vládnoucí kasty Zlatých. V těžařských koloniích pracuje se svou manželkou i šestnáctiletý Darrow, jeden z největších talentů své kolonie. Život má těžký, ale je s ním smířený, dokud nepřijde o ženu a nezjistí, že Zlatí celou dobu lhali – Mars už je celá staletí terraformovaný a osídlený všemi Barvami. To jen Rudí zůstávají pod zemí a v nevědomosti jako novodobí otroci. Najednou dávají zkazky o teroristech, kteří si říkají Synové Aréa, mnohem větší smysl, stejně jako dává smysl se k nim přidat, osvobodit vlastní kastu a vzít si zpět planetu, která Rudým právem náleží. Jenže aby to Darrow mohl udělat, musí nejdřív pomoci rozložit impérium zevnitř. Musí se nejdřív nechat změnit na to, co nejvíc nenávidí: na Zlatého, a nejen tak nějakého, ale toho nejlepšího. Na někoho, kdo projde drsnou vojenskou akademií Zlatých se všemi zásluhami a bude moci velet flotilám – za každou cenu.

 

Přestože se prvních zhruba 70 stran Rudého úsvitu snaží vybudovat dystopickou a bezútěšnou atmosféru prostřednictvím popisu života, nebo spíše přežívání zotročené kasty Rudých v hlubinách Marsu, tenhle poněkud rozvleklý úvod je nejslabší částí knihy. Skutečný příběh začíná až po přeměně mladého Darrowa na jednoho ze Zlatých a jeho zařazení do Institutu, kde se z něj má stát trénovaný vůdce skrz několikaměsíční válku celého ročníku proti sobě navzájem. Tahle premisa Rudého úsvitu není nic, co už by se neobjevilo dříve. Boj dětí proti dětem, který přežijí jen ti nejzdatnější, už jsme zažili v různých obměnách od Battle Royale po Hunger Games. Stejně tak přetavování mladých géniů ve stratégy, kteří budou jednou hýbat světem – stačí si vzpomenout na Enderovu hru. Rudý úsvit v sobě má brutalitu prvního a taktiku druhého, ale k tomu přidává jednu nespornou výhodu. Známé ingredience totiž přetavuje v úplně nový typ příběhu, který obstojí v konkurenci podobně laděných prvních dílů s vyznamenáním. Troufám si tvrdit, že i ten, kdo četl oboje výše zmíněné a bojí se opakování, si v téhle knize najde něco nového a neodejde s pocitem, že by u ní promrhal čas.

 

Hlavním důvodem je Darrow, pro nějž je hnacím motorem přeměny z Rudého ve Zlatého a pokusu o revoluci jeho vztek. Od ostatních podobných protagonistů ho odlišují dvě věci. V prvé řadě je to jeho proměna – z těžaře na začátku knihy o sto stran dál zůstane jen jméno a vzpomínky. Ten zbytek je úplně nový člověk, nebo spíš nadčlověk, konstrukt z rukou rádoby revolucionářů. Už to naznačuje, že Brown se ve svém příběhu nijak zvlášť nezatěžuje s idealismem a nebojí se nechat své hrdiny platit za to, aby dosáhli svého. Druhá věc, díky které je Darrow jako vypravěč výjimečný, je jeho vyspělost. Přestože všem rekrutům ve hře na válku je kolem sedmnácti, Darrow pochází z kasty, ve které se lidé dožívají stěží čtyřicítky a sedmnáctiletí jsou dávno plnohodnotní dospělí. A autor nedává zapomenout, že jeho hrdina je duševně mnohem starší než jeho vrstevníci a že je to mimo jiné i jeho původ a role předáka a manžela, co ho odlišuje od ostatních.

 

Nejsympatičtější na Darrowovi a jeho spolužácích je ovšem to, že dělají chyby. A teď nemám na mysli jen povinnou krizi hrdiny, aby příběh obsahoval i nějaký moment osobní slabosti. Darrow se v průběhu celé knihy opravdu učí, před očima roste v někoho zkušenějšího a nebezpečnějšího, a to i přesto, že jeho startovní laťka je už tak dost hluboko v území schopného člověka a ne nevycválaného a nepoužitelného puberťáka. Autor se tím elegantně vyhýbá jednomu z nešvarů young adult literatury a vyspělostí svých hrdinů (protože stejný pokrok se v menší míře týká i Darrowových spojenců) posouvá vyznění knihy do mnohem vážnější, dospělejší roviny. V kombinaci s rychlým spádem událostí bez hluchých míst a s přelévajícími se strategiemi, spojenectvími a situací na bitevním poli je těžké předvídat, kam se děj bude ubírat, a závěr příběhu je díky tomu překvapivý a osvěžující.

 

Atmosféře příběhu odpovídá i střídmá, ale zajímavá obálka a brožované provedení tradičně sedne dobře do ruky, aniž by zabíralo příliš místa, takže je ideální na cesty (o to víc, že Brown svůj příběh dělí do krátkých, ale dobře členěných kapitol). Jen je trochu škoda, že dvojí smysl názvu zůstává v češtině ztracen v překladu – Red Rising čteno jako „vzestup Rudého“ dokonale vystihuje celou knihu.

 

Rudý úsvit je zdařilým první dílem trilogie, ve kterém si sympatický, ale nikoliv nutně hodný hrdina může vyzkoušet válku a vzpouru nanečisto, než se do nich v pozdějších dílech pustí doopravdy. Nezbývá než počkat na pokračování a zjistit, kdo vystoupá na nejvyšší posty a koho kastovní systém Marsu budoucnosti semele na prach. Ať už to dopadne jakkoliv, jedno je jisté: bude to stát za to.

 

Pierce Brown: Rudý úsvit
Vydal: Triton, 2016
Překlad: Dana Veselá
Obálka: Renata Brtnická
Formát: brož.
Počet stran: 368
Cena: 289 Kč

Krysí válka čili Hra pro Skoty

9. Duben 2017 - 14:32

Samozřejmě jsme namítli, že není malých her, ale prý je občas prostě málo peněz na služební výdaje. Nebo je také možné, že naše šéfredaktorka pochází ze Skotska – ovšem to nemáme podloženo výzkumem.

 

Korunovaný ocas

Hra Krysí válka je umístěna právě do Skotska, kde už od 13. století zuří boj mezi krysími rody Eidamáky a Hermelíny, pro jakýsi omylem přišlápnutý ocas krysí dámy. Co čert nechtěl, oba rody jsou stejně silné a rozhodnout válku může jen stratég, který přes vyrovnaný poměr sil dokáže zvrátit vítězství na svou stranu.

 

Budeme-li upřímní, doopravdy jsou oba rody stejně slabé, neboť mají jeden každý pouhých osm členů (čili karet): Prince, Princeznu, Velvyslance, Generála, Čaroděje, Zvěda, Hudebníka a Nájemného vraha. Skoro se chce věřit na příslovečnou skotskou šetrnost, která nedovolí poslat do bitvy více krys, ale jak už jsme psali, nemáme to bohužel podloženo výzkumem.

 

Každopádně má každý hráč svou sestavu těchto osmi karet v ruce a musí si vybrat a skrytě jednu vynést.. Obě se současně odkryjí a ta s vyšším číslem (v intervalu 0-7) jednoduše vyhraje, pokud zvláštní schopnost oné krysy neříká jinak.

 

A to často říká. Například Princ vyhraje nad každým protivníkem kromě Princezny a Hudebníka. Princeznu ještě chápeme, holt se otočila situace s přišlápnutým ocasem, ale čím Prince rozhodil Hudebník? No, asi měl hezké dudy…

 

Čaroděj ruší speciální schopnost soupeřovy krysy, Zvěd přinutí protivníka ukázat vybranou kartu a vy se teprve pak můžete podle ní zařídit, Generál vám zvýší v dalším kole sílu o dva stupně… …načež se váš protihráč vytasí s Nájemným vrahem, který způsobuje, že vyhrává slabší karta, a tak vás zažene do kouta jako krysu.

 

Partie totiž nekončí po vynesení všech karet, ale už v momentě, kdy někdo v souboji na karty vyhraje počtvrté – a uvážíte-li, že díky schopnosti Velvyslance vlastně stačí takové výhry jenom tři, šetří Krysí válka váš čas tak, že s tím musí být spokojený i ten nejlakoměj-, totiž nejšetrnější Skot.

 

Pištící předkapela

Jistě, může se stát, že proti sobě vytáhnete stejně silné karty, ale pak se prostě dané kolo odloží a vyhraje je ten, kdo vyhraje to následující.

 

Takže letité soupeření je rozhodnuto v několika minutách a vy si můžete dát odvetu, nebo načít hlavní deskovku večera, pokud jste Krysí válku pojali jako pištícího předskokana.

 

Ano, tahle hra je malinká, ještě menší než Milostný dopis nebo Ztracené dědictví, jen možná ve zbytečně velké (alespoň podle Skotů), zato v hezké a semišem vyložené krabičce. Malý počet karet vám umožňuje sledovat, kterou soupeř už použil a které má ještě v ruce, takže lze taktizovat zajímavěji a účelněji než ve hrách, kde přesně nevíte, co má protivník ve „vějíři“. Na druhou stranu právě speciální schopnosti vás donutí zpočátku sahat po návodu s přehledem výsledků boje každé karty proti každé kartě, neboť se musíte naučit, která schopnost přebíjí kterou, což není pohříchu vždy úplně jasné.

 

Snadná přenositelnost asi každému dojde sama, stejně jako výhoda mít po ruce hru, která je opravdu pětiminutovkou – na rozdíl od stejnojmenných matematických písemek, nad kterými jsme se potili vždy alespoň čtvrt hodiny. A to nemluvíme o předpokládaném úspěchu u dětí, které k nám na testování nelákáme od posledního konfliktu s mravnostní policií.

 

Ona ta skotská šetrnost (kterou ale nemáme empiricky doloženou) přece jen bude mít něco do sebe.

 

Krysí válka
Autor: Seiji Kanaji
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 2
Doporučený věk: 6+
Doba hry: 5 min.
Cena: 199 Kč

Naruto na svém příběhovém vrcholu

8. Duben 2017 - 12:43

Nebudu vám lhát… na tenhle svazek jsem se těšil víc než obvykle. Po minulé potyčce, kde se konečně po delší době ukázala v akci nějakou dobu přehlížená Sakura Haruno, jsem byl opravdu našponován, jakým způsobem se tento příběhový úsek dokončí. A Masaši Kišimoto využil všechny své silné stránky a naservíroval nám jeden z nejlepších svazků vůbec.

 
Důvodů je hned několik. Největším kladem je však naprosto perfektní rozfázování příběhu, který má jak strhující začátek, tak zajímavou mezihru a dojemné vyvrcholení se sladkou tečkou na závěr. Mangy obvykle trpí svou délkou a předlouze natahovaným tempem, ovšem tenhle svazek uzavřel jednu větší kapitolu, posunul několik postav kupředu a ještě rozehrál hru na příští představení. A to se v japonských svazcích tak často nevidí. Úžasná práce s gradací a kompozicí vyprávěného příběhu!

 
Sakura s babčou Čijo se v úvodních kapitolách pokouší zneškodnit loutkového génia, který tasí jednu smrtící techniku za druhou a je radostí se touhle akční pasáží prokousávat. Techniky se sráží ve víru napjaté atmosféry, strachu ze smrti a naléhavosti celé situace. Jde skutečně o boj, kde jde o životy, a důležitost celého konfliktu je nadmíru jasná. To vše v naprosto parádní kresbě, která zakrývá veškeré nejistoty, které autor běžně mívá, a podtrhuje svou přesnou a zbytečně nekomplikovanou linkou podstatu celého boje. A co víc, i tady dokáže překvapit nejedním zvratem.

 
Prostřední část vrací do hry všechen dostupný ansábl a akční jednohubka plná psychologie a rychlého tempa jen vyeskaluje do neskutečně napínavého vyvrcholení, které ve vás v poslední části rozproudí kolotoč emocí. Dojemné momenty plné patosu a přátelství ale výjimečně fungují na jedničku a vyřčená moudra dopadají na úrodnou půdu. Obětování sebe sama pro záchranu druhých hraje prim a skutečně se jedná o velmi silné momenty, které ve vás budou ještě nějakou dobu po přečtení rezonovat. A i tady celou situaci nádherně doplňuje jemná kresba, která ve své jednoduchosti dotváří potřebnou atmosféru a zvládá podepřít jakoukoliv situaci.

 
No, a aby toho nebylo málo, tak se na posledních stránkách pomaloučku odhaluje budoucí zápletka, která už teď dokáže plnohodnotně navnadit. Nemohu si odpustit lehké přirovnání ke čtvrtému Potterovi, kde jsem u scény na hřbitově měl podobné pocity. Zkrátka cítíte tu velkou změnu pro celou sérii, což platí i pro její budoucí směr. Pokud bude v dalších svazcích Naruto čelit podobnému přechodu do temnějšího tónu a na první pohled bezvýchodné situaci – jsem jedině pro!

 
Nejnovější díl se dá s přehledem zařadit mezi ty vůbec nejpovedenější kousky, které tahle série vyplodila. Tak uvidíme, jak dlouho jí tahle kvalita vydrží.

 

 

Naruto 31: Svěřený sen
Autor: Masaši Kišimoto
Překlad: Jan Horgoš
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 192
Cena: 189 Kč

 

Hodnocení: 90 %

Akta Julián: Muž, který (opět) věděl příliš mnoho

7. Duben 2017 - 15:17

Věci, které měly zůstat skryty

S Langem Reillym, sympaťákem z autorské dílny Gregga Loomise, jsme se mohli seznámit už v knize s názvem Případ Pegasus. Dozvěděli jsme se, že Lang býval agentem tajné služby se speciálním výcvikem. Je tedy jasné, že ovládá bojové techniky, střelbu a oplývá slušnou fyzickou kondicí. Kromě toho se však může spolehnout i na několik starých známých, kteří dokáží vyslídit téměř vše, po čem srdce agenta ve výslužbě zatouží.

Bohužel se však tento chlapík připletl pod nohy všemocné celosvětové organizaci, která střežila tajemství ukryté v obrazu starého mistra. Lang, i díky své zálibě v latině, toto mystérium rozkryl, a ještě úspěšně vyhrál bitvu o svůj život. Díky tomu se stal ředitelem nadace financované právě onou tajnou organizací s téměř neomezenými zdroji peněz a vlastním tryskáčem; co by člověk neudělal, aby se skandální tajemství nedostalo na veřejnost, že? A jako bonus ještě sbalil svoji bývalou kolegyni, stále aktivní německou agentku Gurt.

Tím však trable pana Reillyho ani zdaleka nekončí. Ve druhé knize série s názvem Akta Julián se opět ocitne ve špatný čas na špatném místě. Slíbí totiž pomoc dceři svého bývalého kolegy, kterému dluží za záchranu života. Jak se ukáže, její otec pracoval na knize o jednom z významných nacistů, a to ho stálo život. A do této hry se nyní přimíchá i Lang, čímž se ocitá v ohrožení života i on. Podaří se mu zjistit, co měli společného nacisté, římský císař Julián a papež ve Vatikánu?

Akta Julián je možné přirovnat k populárním románům Dana Browna. Hlavní hrdina má na dosah tajemství, které může změnit učebnice dějepisu a zbourat některá náboženská dogmata, což samozřejmě strážci tohoto tajemství nemohou nechat být. A přestože Loomisovy knihy už navždy z principu zůstanou „pouhými“ klony Brownových děl, úroveň zpracování a mistrné zápletky je kvalitativně staví na stejnou úroveň. Navíc knihy podobného ražení na českém trhu nejsou poslední dobou příliš k mání, proto jsou Akta Julián pro české „záhadology“ rozhodně zajímavou volbou.

 

Chvíli tady, chvíli tam

Je jasné, že odhalit prastaré tajemství vyžaduje spoustu cestování. V Aktech Julián se sice Lang tolik nenacestuje jako v předchozí knize, ale i tak ho čeká pěkná honička – projet Španělsko, USA, Francii a Itálii rvát se o vlastní život, prolézat jeskyně, vloupávat se do zabezpečených objektů, být dobrým partnerem a aktivním právníkem, to už je řádná fuška.

V průběhu děje se čtenáři rozhodně nudit nebudou. Budou napjatě sledovat, jak se krůček po krůčku hlavní hrdina a jeho partnerka přibližují k řešení záhady. Bohužel, řešení některých postupných kroků závisí často na náhodě nebo je výsledkem situace, do které autor dvojici poměrně okatě vmanévruje; na druhou stranu část odhalení se podaří jen díky Langově brilantní schopnosti spojovat zdánlivě nesouvisející věci, takže na konci knihy celý obraz poskládaný z drobných střípků dává dokonalý smysl. Navíc v ději číhá jeden velmi zásadní dějový zvrat (ano, zůstanu pouze u tohoto strohého konstatování, neboť pro vývoj celého příběhu má vskutku zásadní význam).

Děj odehrávající se v současnosti je protknut krátkými fragmenty událostí z minulosti, ve kterých je ústřední postavou onen tajemný nacista, o kterém měla vzniknout kniha, kvůli které se vraždilo. To vše pomáhá ještě více „učesat“ děj a přidat čtenáři pár drobných detailů, které by hlavní hrdina jen těžko vyčmuchal.

Celý příběh čtenáře připravuje na závěrečné odhalení. Napětí stoupá, počet otázek vzrůstá a očekávání, co bude tím bombastickým odhalením také. Konec je však dost neurčitý, takže o pravém smyslu Langova objevu nakonec bude možné pouze spekulovat. Pokud budu parafrázovat jednu oblíbenou večerníčkovou postavu: „Ta záhada je MOC záhadná!“

Osvěžujícím prvkem, kterému se rozhodl dát ve druhém díle série Gregg Loomis mnohem více prostoru, je nadsázka. Vztah Langa a Gurt je protkán úsměvnými situacemi, Langův vůz je jeden „příliš malý“ vtip, a to rozhodně není vše. Odlehčení rozhodně knize prospělo a přidává na čtivosti.

A ještě jednu věc, která knize prospěla, je třeba zdůraznit. Je jí změna překladatelky. Kateřina Niklová je v oblasti překladů již zkušenou matadorkou, a tak je celý text oproti prvnímu dílu uhlazenější a stylisticky „vymazlenější“.

 

Celkově jsou Akta Julián velmi svižnou detektivkou plnou zajímavých situací zahrnující několik poutavých zlomů v ději. Je škoda, že ve velmi dobře vystaveném příběhu si autor občas poměrně okatě vypomůže nějakou dějovou obezličkou a že závěrečné odhalení není „až tak bombastické“; to jsou v kontextu však jen drobné a tolerovatelné chyby. I přesto je příběh nadprůměrný a pokud máte rádi záhady napříč historií, nebudete zklamáni.

 

Gregg Loomis: Akta Julián (série Lang Reilly II)
Vydal: Mystery Press, 2017
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč

FPÚ pátrá, radí, informuje (15.)

6. Duben 2017 - 14:46
  • nejen pro tuto příležitost vyrukovalo Albi s novým vydáním sháněného Puerta Rica bohatšího o dvě rozšíření, rodinnou hrou Zajíc a želva a rychlovkou Na drátě. Ovšem na Scythe se těšíme – komu se stejně jako nám na monitoru coby pozadí střídají obrázky obřích mechů procházejících se mezi sedláky v ruských (?) stepích, tak nás plně chápe.
  • ovšem pokud to máte blíž do Brna, anebo pokud máte více času, anebo si chcete zahrát i hry od dalších vydavatelů, můžete se ve stejném víkendu, ale od pátku až do neděle zavřít do klubu BLACK OIL v moravské bezmetropoli. Organizátoři Jarního Deskování slibují kromě tradiční náplně podobných akcí i vstupné 40 Kč na den, nebo 80,- na celé tři…!
  • Mindok se vytasil s jedním esem a druhé mu čouhá z rukávu: čerstvě je na trhu jeho Great Western Trail: Cesta na západ, krásná, komplexní a přitom intuitivně jednoduchá deskovka, ve které sháníte a ženete stádo krav přes texaské pláně, abyste se museli následně postarat i o jeho expedici a měli na to lidi a trať a lokomotivu… A pro koho se honáci dobytka drží příliš při zemi, může se těšit na výlet ke hvězdám – Mars: Teraformace nabízí přesně to, co název slibuje, se spoustou tematických karet!
  • Blackfire nabídl hru od českých tvůrců spíše pro zkušenější hráče Lesní požár, ale už na svých stránkách píše, že není skladem, takže snad časem… Kromě toho rozšířil o další krabici zajímavý Steam Park a přidal nové balíčky ke karetkám Pán prstenů a Hra o trůny. Hlavně ale pilně lokalizují deskovku na téma klasické střílečky Doom!
  • REXhry také mají čerstvý zářez na pažbě svého paprskometu. V Nejsme tu sami se hráč(i) coby astronauti ztroskotavší na neznámé planetě musí postavit záhadné a mocné Bytosti představované dalším hráčem, která je proti tomu, aby z planety odletěli. Rexové slibují jednoduchá pravidla a dokonalý herní zážitek a my se vynasnažíme vás informovat, zda mají pravdu.
  • Piatnikovské novinky vám všechny postupně představujeme a představíme v recenzích, ale musíme zmínit jejich novou sadu pokerových karet. Mají totiž obrázky z klasických SF motivů v klasické „padesátkové“ výtvarné podobě a jsou krásné. Jo a úplně mimochodem, mrkněte na jejich stránku, na skládací 3D kovové modely ze Star Wars…!

Živí mrtví: Negan vs. Rick poprvé

5. Duben 2017 - 16:40

Na co to zbytečně obkecávat. Je to samozřejmě strašlivý masakr. Robert Kirkman s jubilejní dvacátou knihou nekončící zombie apokalypsy roztáčí ruletu plnou smrti, zvratů a osudových chvil, které rozhodnou nejen o tom, kdo bude žít o nějakou chvíli déle, ale také jak bude v budoucnu vypadat svět, ve kterém se postavy snaží docílit nové civilizace. A i přesto, že tento díl je první polovinou téhle vyhrocené války dvou odlišných armád… je to hrozivá zábava.

Když se vám v zombie příběhu objeví sadista Guvernér, kanibalové či jiné zvrácenosti, tak nějak si myslíte, že už to horší být nemůže. No a pak přijde charismatický Negan a jeho hra „chodí pešek dokola, kdo ho chytí… tomu rozmajznu hlavu baseballovou pálkou“.  No a vám je jasný, že Živí mrtví se zdaleka nevyčerpali a Kirkman má v zásobě pořád kotel nápadů. Takže… co si takhle rozpoutat válku, ve které dáte dohromady veškerý dostupný ansábl, včetně divoké tygřice? Jedno je jisté, jak praví samotný Rick: „Válka se neobejde… bez obětí.“

A že jich bude. Potyčka jede na plný obrátky a je to nervy drásající drama, kde budete mít problém pravidelně dýchat, protože autor na nic nečeká a kosí jednu postavu za druhou. Jsou to rychlé, šokující a přitom až chladně napsané konce postav, u kterých není čas na truchlení, protože příběh se stále žene kupředu. Tahle série zažije jedny z největších akčních sekvencí, které mají obrovskou šťávu a ani na sekundu vás nebudou nudit. Přestřelka střídá souboje na blízko, výbuchy a řev vítězů i poražených. A oživlé mrtvoly jsou opět jen kulisou, která občas jedné či druhé straně dopomůže k jisté výhodě nad nepřítelem, ovšem jak už jste u téhle série zvyklí – jde tady především o žijící lidi.

A i přestože jste uprostřed válečné vřavy, kde není nouze o taktizování a skvělé scénáristické veletoče, pořád se najde čas na lidská dramata a fantasticky napsané dialogy. Je úplně jedno, kdo si s kým povídá. Je úplně jedno, jestli jde o hlavní či vedlejší postavu, je to zkrátka hrozně uvěřitelná palba! Už samotné první stránky a pozvolný rozhovor mezi Rickem a Andreou vám jasně ukazují, že Kirkman je zkrátka božan. Co víc, v této knize je i poprvé použit jiný druh vyprávění a vracíme se lehce v čase, což je pro tuhle sérii dosti netypické a velmi osvěžující. No, a že Negan opět kraluje, to už je ohraná písnička. Záporák, který skutečně dodal sérii nový život. A perfektní český překlad to jen vyšperkovává k dokonalosti!

Kresebně se tentokrát jedná o naprostou parádu, kdy Adlard využívá mnohem víc dvoustránek, na kterých umí s přehledem ovládnout vaši pozornost. Ať už se jedná o pouhé zobrazení emocí či napínavou přestřelku, je to atmosférická šleha. Kresba se čím dál víc přetavuje do realistična, a to i přesto, že si zachovává svůj komiksový styl. Kreslíř má tentokrát pod rukama i scény plné všemožných detailů a opravdu jde vidět, že je dělá s láskou a veškerou chutí. No a pak tu je pekelně skvělé stínování a hrátky se světlem, ze kterého jde až mráz po zádech. Jo, prostě nadpozemsky povedené.

Tahle kniha má jedinou vadu. Okamžitě chcete další.

Živí mrtví 20: Totální válka, část první
Scénář: Robert Kirkman
Kresba: Charlie Adlard
Překlad: Martin D. Antonín
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 136
Cena: 299 Kč

Hodnocení: 100 %

Stránky