Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 41 min

Sága popáté aneb Rodina je základ

10. Prosinec 2017 - 23:38

Tedy, moc dobře. Tak jako každý vztah, i ten Marka a Alany tu a tam prochází krizí (muži jsou z Marsu a ženy z Venuše… nebo spíš z Pevniny a Girlandu, abychom byli v kontextu příběhu), což v minulé knize vedlo k drobnému rozdělení. A tak není divu, že pátá kniha téhle populární série takřka začíná (nejprve si můžete prohlédnout několik obrázků z historie této hrozivé války) tím, že Marko svou životní lásku a s ní i dceru Hazel nahání napříč vesmírem, zatímco něžnější část rodiny se strachuje, co s ní provede jejich únosce Dengo, muž z jednoho z vedlejších světů, který byl zatažen do války. Muž, který ztratil všechno a má v plánu se pomstít – i za cenu toho, že ublíží nevinným.

Někde jinde se trojice dívek a žen a jedna kočka upozorňující na lhaní snaží získat dračí semeno, protože je to důležitá ingredience k sestavení léku pro umírajícího nájemného zabijáka jménem Vůle.

Může se zdát, že v páté knize Ságy scénárista Brian K. Vaughan trochu zdržuje – ale dělá to náramně. Všechny ty postavy, které jsme si tak snadno zamilovali (a že jich je!), si totiž dokonale vodí jako na špagátku – přesně tam, kam potřebuje. Provádí je dalšími a dalšími pestrobarevnými světy, dílčími zápletkami, dějovými zvraty a seznamováním se s novými postavami a dělá to tak dobře, že vám ani malinko nevadí, že se hlavní děj neposouvá mnoho dopředu, jako spíše do stran.

Vaughan přitom zase a znovu dokazuje, jak dobrým je scénáristou. Tvůrčí psaní jako ze škatulky – někdy až moc. Akce přijde vždy v ten správný moment, stejně tak i nějaký ten cliffhanger nebo prohlášení ve smyslu: „A v tu chvíli ještě nevěděli, že se všechno brzy fakt pokazí…“. A když si myslíte, že vás nic nepřekvapí, přijde nějaká úchylnost, originální postava nebo nápad, který přesně tohle udělá.

Samozřejmě, komiks není médium jenom scénáristů – bez nápadité a příhodné ilustrace, která by příběh podtrhla a vdechla do něj život (jakkoliv otřepaná floskule tohle je), by se Sága nemohla dostat na vrchol těch nejlepších komiksů současnosti. Ale ona na něm je – a to proto, že Fiona Staplesová dokáže s Vaughanem skvěle držet basu.

Což nakonec sami moc dobře víte, pokud jste četli předchozí díly.

 

Brian K. Vaughan: Sága 5
Vydal: BB art, 2017
Kresba: Fiona Staples
Počet stran: 152
Cena: 399 Kč

Malé velké galaxie: Do neznáma čili Právě teď, v předalekých galaxiích…

8. Prosinec 2017 - 23:58

Během čtení naší recenze můžete přemýšlet nad malým kvízem: jaká tři slavná díla jsme citovali/ parafrázovali na předchozích řádcích. Správnou odpověď najdete na konci tohoto textu.

 

Modernizace raket i pilotů

Hra Malé velké galaxie patří mezi nejlepší velké malé hry a na FP si můžete nalistovat celou její recenzi. Zde proto nebudeme ani ve zkratce rozebírat, o čem a jaká je, a raději se věnujeme přímo nedávno vydanému rozšíření.

První, vcelku očekávatelnou částí jsou další karty planet (12) a další karty tajných misí (8) vmíchatelné do základních balíčků. Pokyny a úkoly na nich pracují jak s původním, tak s rozšiřujícím materiálem a přesně a uspokojivě tedy plní svou úlohu „spojek“.

Velkou novinkou jsou pokročilé kosmické lodě a s nimi související karty najímatelných pilotů. Na začátku hry dostanete k dispozici hangár a v něm čtyři různé kosmolodě; kromě toho je základní nabídka vyložených karet rozšířena o několik karet pilotů. Pilota si lze najmout za správné symboly na kostkách – levněji na ten druh lodi, na nějž je vycvičen, dráž i na jakoukoliv jinou. Takto pilotovanou loď vyměníte za jednu ze svých stávajících a pilot přidá k jejímu fungování svou zvláštní schopnost, která nějakým způsobem rozšíří její možnosti.

Vylepšit lze všechny lodě a ani tím možnosti nájmu pilotů nekončí – pokud se vám některý nový zdá výhodnější než vaši zaměstnanci, prostě jej najmete také a libovolnou kartu pilota jím překryjete (odbory ať táhnou do černé díry). Pochopitelně tím přijdete o schopnost onoho předchůdce, ale na konci vám zůstane jeden vítězný bod, který přináší úplně každá karta pilota.

Ani to není vše: piloti mají na svých kartách také různá vyznamenání, jejichž nejvyšší počet od každého druhu přináší na konci rovněž nějaké ty bodíky.

 

Vesmír je kulatý…

…tedy alespoň jeho neprozkoumané části. Druhá novinka pro MVG jsou totiž karty průzkumu, které mají sympaticky netradiční kruhový tvar. Kromě klasických planet můžete s libovolnou, a dokonce s více raketami přistát na okraji neprobádaného vesmíru a pustit se do průzkumu. Za určitých podmínek si musíte vybrat a vzít jednu kruhovou kartu, která vám přinese okamžitý bonus nebo postih, eventuálně nějaké vyznamenání a/nebo vítězný bod. Je to další regulérní, byť mírně riziková cestička k vítězství a současně k jinak relativně nedostatkovým bodům kultury.

A když jsme u těch bodů, tak poslední, ale velmi, velmi sympatickou částí je bodovací karta a kameny v barvách hráčů. Konečně nemusíte neustále přepočítávat a hlavně hlásit (kdo tvrdí, že na to nikdy nezapomněl, tak lže) aktuální stav bodů, a tedy i hlídat, kdo z protivníků je před vámi, kdo vám dýchá na zadek a kdo jej ani nevidí – prostě mrknete na kartu s žetony a hotovo.

Apropo, všechny nové karty planet i tajných misí mají samozřejmě značku, díky níž je v případě potřeby jednoduše separujete od základního balíčku.

Celkově je Do neznáma plnokrevné rozšíření, které skvěle zapadá, a přitom rozšiřuje základní hru, opět s krásnými ilustracemi a ve stylovém grafickém provedení. Těch několik nešťastníků, kteří MVG nepropadli, do našich řad nepřivede, ale příznivcům hry nabízí originální možnosti, jak si Malé velké galaxie o pořádný kus zvětšit.

A náš malý kvíz? Inu, obě Star – Wars i Trek – jste asi poznali, a ta „jedna výprava za druhou“ je z finále Cimrmanova Dobytí severního pólu. Kdo správně poznal všechna tři díla, může si napsat k nám do redakce a my mu pošleme rozšíření Do neznáma se stoprocentní přirážkou.

 

Scott Almes: Malé velké galaxie – Do neznáma
Vydal: Rexport s.r.o.
Počet hráčů: 1-5
Doporučený věk: 14+
Doba hry: 30-45 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 499 Kč

Ritmatik: Sanderson, kterého máme rádi

7. Prosinec 2017 - 22:41

V Sandersonově tvorbě se pravidelně vyskytují zajímavé světy s propracovaným konceptem magie a jasně definovanými pravidly. Ritmatik není v tomto ohledu výjimkou. Autor vytvořil svět, v němž hraje hlavní roli obyčejná křída, jíž mohou vybraní jedinci – ritmatici – vdechnout život. Přesněji řečeno, jsou schopni oživit své dvourozměrné obrázky a udělat z nich bojeschopné bytosti, tzv. kříďaky či kolem sebe vytvořit obranný kruh, který ritmatika chrání před útokem nepřátelských kríďáků.

To by bylo krátké slovo na úvod, ale před samotným rozborem díla by nebylo na škodu nastínit, o čem Ritmatik vlastně je.

Šestnáctiletý mladík Joel nemá v hlavě nic jiného než ritmatiku, ritmatické obrany a souboje, a abychom nezapomněli na to hlavní, ritmatiku. Celý svůj život sní o tom, že se stane ritmatikem. A přestože se mu nepodařilo projít incepcí – ceremoniálem, při němž se vybraní jedinci získávají schopnost přivést k životu své křídové kresby – jeho fascinace tímto oborem ani v nejmenším neochabne. Nejblíže se ke svému snu přiblíží tehdy, když je na prázdniny přidělen profesoru Fitchovi jako asistent. To, co na začátku vypadalo jako nudná práce se rychle změní v pomoc policii při vyšetřování únosů studentů Armediovy akademie.

Brandon Sanderson mnohokrát dokázal, že je schopným vypravěčem, který umí přehledně a srozumitelně vysvětlit principy svého světa. Čtenáře většinou seznamuje s pravidly a fungováním světa postupně, avšak u Ritmatika zvolil trochu jiný přístup. Opět jsou informace dávkovány postupně, rozdíl však spočívá v tom, že ritmatiku představuje prostřednictvím ilustrací s komentáři ohledně toho, kde je obrana nejsilnější a v jakém místě ji lze nejsnadněji prorazit.

Zvolený přístup má obrovskou výhodu v tom, že se autor nemusel trápit se sáhodlouhými popisy obranných kruhů, které jsou nedílnou součástí ritmatiky. Text díky tomu není zbytečně zatěžován a pro čtenáře je určitě příjemnější získat potřebné informace z obrázků než se trápit geometrickými návody, jak nakreslit tu či onu obranu. Je pravděpodobné, že by takové popisy mohly některé ze čtenářů odradit, obzvlášť pokud nedisponují geometrickou představivostí.

Menší nevýhodu je, že se v některých chvílích mohou objevit otázky, které jsou osvětleny o nějaký kousek dál. Příkladem může být problematika navázání a ovládání křídáků. Nejedná se o nic vážného, co by člověku znemožňovalo či znepříjemňovalo další četbu. Je to jen drobné úskalí spojené se zvoleným popisem fungování světa, které se při prvním čtení párkrát objeví.

 

Nic není dokonalé

Žánrově lze Ritmatika označit jako detektivní fantasy pro mládež s prvky steampunku. Přestože se jedná o Young Adult není určen čistě jen této skupině čtenářů a dokáže zaujmout i starší čtenáře. Přispívá tomu originální princip magie založený na zhmotnění křídových kreseb, zajímavý svět a postavy. Joel a jeho náladová kamarádka a ritmatička Melody tvoří sympatickou dvojici a vzájemně se doplňují.

Byla by nuda, kdyby všechno bylo bezchybné a dokonalé. V každém díle se dá nalézt nějaká drobnost, která se dá autorovi vytknout. V případě Rimatika se jedná o dvě takové nedokonalosti, jež má na svědomí žánrové zařazení. Jedním z nich je, že se vyřešení případu ztrácejících se ritmatiků nese na vlně happy endu. To souvisí s tím, že se jedná o literaturu pro mládež. Nad něčím takovým lze ovšem přivřít oči, jelikož se příběh nese v duchu literatury pro mládež. Druhým jsou klišé spojená s detektivním žánrem, ať už tím knižním, filmovým či seriálovým. Nechybí zde falešné obvinění nevinného nebo „překvapivý“ zvrat na úplném konci knihy, kdy nejsou všechny věci takové, jaké se zdály.

Ritmatik není dokonalý a pár much se najde, ale přesto se jedná o příjemný odpočinkový příběh se sympatickými postavami a propracovaným systémem magie, který uspokojí jak mladistvé, tak odrostlejší čtenáře, jelikož si v něm každá skupina najde to své.

 

Brandon Sanderson: Ritmatik
Vydal: Talpress, 2017
Překlad: Milena Poláčková
Obálka: Patrik Krásný
Ilustrace a mapy: Ben McSweeney
Počet stran: 376
Cena: 369 Kč

Záleskautky – Rychlé šipky po americku

6. Prosinec 2017 - 23:57

Ctnostná dokonalost Mirka Dušína těmhle holkám naštěstí schází, zato jsou všechny správně praštěné, bezprostřední a díky tomu i mnohem zábavnější. Na letním táboře bez sebe tahle parta, která obývá chatku Roanoke, nedá ani ránu. A věřte, že těch ran během svých eskapád dost nejen rozdají, ale i schytají.

Své vedoucí Jane dávají pořádně zabrat, protože uhlídat tenhle pytel blech je téměř nadlidský úkol. A to i přesto, že se děvčata někdy i snaží Jane nepřidělávat vrásky. Zdá se však, že se jim neobyčejné zážitky samy pletou do cesty a vlastně se všem těm podivnostem dost dobře nejde vyhnout. Pětici kamarádek tak většinou nezbývá nic jiného než se jim nevyhýbat, naplno se ponořit do dobrodružství (někdy i doslova) a bádat na vlastní pěst po původu záhad kolem, ať už jsou to tříoké lišky, vodní příšery nebo yettiové.

Záleskautky jsou knihou, kterou napsaly a nakreslily holky – pro holky (tedy, kluci se u čtení určitě taky pobaví, ale přeci jen bližší bude mladým slečnám), snad i ve snaze přiblížit jim radosti skautingu a lásku k přírodě, ve které vždy čeká nějaké to překvapení, hrdost na ženské pokolení či krásu přátelství. A není nad to pokusit se rozbourat nějaké ty genderové stereotypy. A samozřejmě hlavně pobavit.

Hlavní hrdinky jsou každá úplně jiná a tvoří na první pohled dost nesourodou partu. Ale i když jedna preferuje růžovou a další má po straně vyholené vlasy, jedna za druhou by dýchala… a přesně o tom je pravé kamarádství. Právě kontrast děvčat je přitom (vedle ztřeštěnosti jejich dobrodružství) jedním z nejzábavnějších prvků komiksu – autorky je důkladně odlišily co do schopností, způsobu vyjadřování, povahy a zálib a samozřejmě i výtvarným zpracováním. Dohromady jsou skvělý tým – takový, ve kterém byste sami chtěli být.

Vizuál komiksu přitom přesně odpovídá příběhu – je hravý, moderní, barevný a stejně veselý, jako samy záleskautky.

 

Stevensonová, Ellisová, Wattersová, Allenová: Záleskautky
Vydala: Paseka, 2017
Počet stran: 128
Cena: 299 Kč

 

Rudolf II. aneb Ten neví to a ten zas tohle

4. Prosinec 2017 - 23:47

Opravdu málokterá deskovka apriori určená mládeži spatřila světlo světa s takovým umem a elegancí a my odrostlí můžeme jen závidět – eventuálně si s dětmi zahrát a vysvětlit jim ty fóry, které ještě nemají šanci pochopit.

 

Kámen mudrců a obchodníků

Cílem je dostat se do středu hracího plánu a „objevit“ kámen mudrců, ale zapomeňte na obvyklé pobíhání dokolečka, dokud nenashromáždíte správný počet žetonů za zodpovězené otázky. Kartičky s dotazy na osobnosti a dobu před začátkem třicetileté války tu sice jsou, ale přinesou vám jen stříbrné tolary. Za ně si lze koupit žetony s elixíry a teprve s pěti baňkami smíte zamířit k bájnému všemocnému šutru.

Aby ale ti mladší a nepoučenější nepřišli o veškerou zábavu, přidali autoři do hry i políčka, kde lze ingredience získat zadarmo, pokud vám správně padne kostka. Každému navíc může pomoci golem či uškodit loupežníci, a nechybí ani superpole s velkými osobnostmi té doby, kde lze za správnou odpověď získat hned dva tolary.

A protože se na plánu cestičky proplétají, rozdělují a zase scházejí – a někde mají dokonce i přikázaný směr chůze – je vhodná putovní strategie důležitá úplně stejně, jako správné odpovědi.

Ty pochopitelně nejsou z nejtěžších, nejen s ohledem na věk plánovaných hráčů, ale také proto, že ve většině případů alespoň jedna z nápověd dává před zmatením hráče přednost jeho pobavení. A tak máte na vybranou, zda byl Rudolf II. rodem Habsburk, Lucemburk nebo Trautenberk, musíte zvážit, zda sgrafita nejsou nepříjemná nemoc projevující se geometrickými skvrnami na kůži, a pomůže vám vědět, že Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se tak nejmenoval proto, že by se neúspěšně pokoušel sestavit družici.

 

Nakupujte v Jednotě

Některé narážky, pravda, nejenže nepochopí děti, ale možná ani později narození dospělí, ovšem měl to být důvod k tomu je nepoužít? Nemyslíme si, neboť nás u hry dlouho nic tak nerozesmálo jako nápověda k tomu, co byla Jednota bratrská: obchody s potravinami vypěstovanými na obecních polích…?

Přitom faktů o životě, díle a době zmíněného panovníka je tu dost, včetně informací o lidech, kterými byl obklopen; rozhodně více a v mnohem záživnější formě, než jak to bude / bylo školou povinným dítkám naservírováno v hodinách dějepisu.

Moc náhody reprezentovanou kostkou tu solidně kompenzuje mechanismus hry, a tak jedinou nevýhodou je fakt, že po dvou třech zahráních už bude mít v otázkách jasno i hloupý Honza – tím spíše, že tu a tam otázky směřují na doplňkové informace v návodu či na údaje z jiných kartiček. Na druhou stranu, děti snadno zapomínají, a tak vytáhnete-li po čase tuto nevelkou krabici z police, šance na znovupobavení je velká.

Proto můžeme hru Rudolf II. vřele doporučit, podobně jako starý, ale nezastaralý film Císařův pekař a Pekařův císař. (Kdo vám jako první vysvětlil zákony nebeské mechaniky, že?) Je chytrá a nebere se vážně, čímž si vysloužila naši úctu větší než všichni politici rudolfinské doby dohromady.

 

Rudolf II.
Vydal: Dino Toys
Počet hráčů: 2-6
Doporučený věk: 8+
Doba hry: 40 min.
Čeština: pravidla ano, materiál ano
Cena: 329 Kč

Kdo Deadpoolovi nezaplatí, ten si brzy pustí do gatí

3. Prosinec 2017 - 22:59

Všechny z nich přitom vyšly v posledních dvou letech – tři v rámci marvelovských komiksových kompletů v trafikách, ostatní má „na triku“ nakladatelství Crew. Každopádně – úspěšný film rozbořil stavidla i u nás a už se rozhodně nedá tvrdit, že by byl Deadpool v česku méně známým hrdinou. Naopak. Snad by se dalo namítnout, že je v současnosti trochu předeadpoolováno.

Ale to je blbost.

Deadpoola není nikdy dost.

Nesouhlasíte? Tak mu to řekněte do očí!

Pak byste ale mohli dopadnout jako ten pohlavár S.H.I.E.L.Du, co Wadeovi zapomněl poslat výplatu – čili tak, že po vás půjde chlápek s nezdravě pozitivním vztahem ke všemu střelnému, sečnému, bodnému, explodujícímu, třaskavému, bouchavému… no prostě všemu, čím se dá druhému člověku fyzicky ublížit. A teda zároveň chlápek, který je teoreticky nesmrtelný a prakticky magor, což znamená, že budete v pytli. Na mrtvoly.

Deadpool je zase přesně tím, co od něj čekáte – hlášky a kulky sypajícím perverzou, který se vyžívá v násilí v naprosto přímočarém příběhu. A možná přijde i kouzelník! Tedy agent Coulson. Zkrátka a dobře – tohle je zase jedna z těch absolutně nejvíc nejodpočinkovějších počtenic, na jakou dnes můžete mezi komiksy narazit. ALE.

Byl jsem upřímně zvědavý, jak si scénáristé Gerry Duggan a Brian Posehn poradí s událostmi, které jejich hrdinu potkali v předchozí knize (mimochodem stále držící primát té nejlepší knihy s Deadpoolem, co tu vyšla). Neporadili. Byť na ni alespoň občas přišla řeč (protože by bylo úplně mimo, kdyby nepřišla), co do děje jako by se skoro ani nestala. A to je zatracená škoda.

Ale jak se říká, není všechno zlato, až se ucho utrhne. Deadpool tentokrát není zlato, ale bronz taky dobrý.

Jen mu to, prosím, neříkejte.

 

Brian Posehn, Gerry Duggan: Deadpool 4: Deadpool versus S.H.I.E.L.D.
Vydala: Crew, 2017
Kresba: Scott Koblish, Mike Hawthorne
Počet stran: 136
Cena: 329 Kč

Ochutnejte druhou porci Pelyňku na páře

2. Prosinec 2017 - 23:13

Když se řekne steampunk, představí si většina ctěné obce čtenářské příběh odehrávající se v reáliích odpovídajícím zhruba viktoriánské Anglii. Pelyněk v tomto ohledu absolutně nevybočuje, ba naopak; druhý díl cyklu tento dojem výrazně posiluje. Většina knihy se totiž odehrává v hlavním městě monarchie Archipelagu, které doslova dýchá právě atmosférou starého dobrého anglického království. Vzduch brázdí majestátní vzducholodě, ulicemi funí parní stroje, továrníci a baroni utlačují své zaměstnance s neutuchajícím nadšením a revoluce visí ve vzduchu…

Jakkoliv je možné objevit ve vyobrazeném světě silnou inspiraci historií, nesnížil se Daniel Tučka k prostému plagiátorství, ale sáhl hluboko do rezervoáru své invence, a vykouzlil osobitý svět s mnoha originálními prvky. To, že si udržuje jistým způsobem povědomý ráz, dává čtenáři pocit jistoty z pohybu na známé půdě, jinak však z tradičního historického řádu věcí nezůstal kámen na kameni. Již v prvním díle jste se mohli seznámit s ekonomikou Archipelagu založenou na měně ve formě knih, se zeměmi Raabu praktikující magii založené na kouzelném plevelu zvaném pelyněk nebo s císařstvím, které má „náskok díky technice“. Je logické, že jinakost v takto uspořádaném světě není příliš vítána, a tak jsou vztahy mezi jednotlivými státními útvary mírně řečeno napjaté. A když to nečekáte, vloží se do hry i bohové.

Je skvělé, že mantinely a principy fungování světa nastavené v první knize jsou pevné a neměnné, a že magie i bohové jsou pouhým doplňujícím atributem namísto hybnou silou. Vše tak zůstává v rukou jednotlivců!

 

A když už máte svět…

A právě oni jednotlivci si zaslouží abychom se o nich zmínili blíže. Prim tentokrát hraje Adelaide, šlechtična z nepříliš bohaté rodiny pyšnící se příbuzenským vztahem se samotnou královnou, která se vdala za Nicolase Gordona, dědice jedné z nejdražších knih celého impéria. Tato dáma je ústřední postavou zhruba dvou třetin celé knihy. Je fascinující sledovat, jak hvězda mladé šlechtičny stoupá a září, a jak s tím dotyčná bojuje a srovnává se. V pravý čas se vloží do děje i Adelaidin téměř ztracený manžel a svoji trošku do mlýna přidá i jeho přítel Christian, který sice v knize sehraje pouze epizodní, avšak klíčovou roli.

Hrdinové nejsou ničím výjimeční, čtenář by mohl začít uvažovat dokonce o obyčejnosti. Tučka jim však dokázal vdechnout po literární stránce život a především duši. Budete chápat co a proč se odehrává, nahlížet jim přes rameno při jejich všedních i důležitých rozhodnutích a sdílet s nimi jejich tužby i bláznivé nápady. A nakonec zjistíte, že nepotřebujete žádné nadlidi, superhrdiny či výjimečné postavy – i všední lidé mohou být dostatečně zajímaví a s přehledem utáhnout příběh. A právě v tom tkví hlavní kouzlo Pelyňku.

Daniel Tučka je bezesporu talentovaným vypravěčem, a i v tomto ohledu se nabízí klišovité spojení „osobitý styl“. Kniha je ve své podstatě vážná, ale vyprávěná s obrovskou lehkostí a švihem. Místy přechází vyprávění do lehkých tónů, ale humor je obsažen v ději spíše náznakově. Dobovou atmosféru navodí i autorova krásná čeština působící starobylým dojmem a dávající celé knize úžasnou atmosféru.

Autorovou „specialitkou“ je i fakt, že naprostá většina knihy popisuje pouze osudy lidí a bohové se dostanou ke slovu až na samém konci knihy. Toto schéma se opakuje shodně v obou zatím vydaných dílech – nabízí se tak otázka, zda je to pouhá náhoda…

Netradiční je i pocit po otočení poslední strany. Po dočtení „jedničky“ měl čtenář pocit, že dostal mnohem více než pouhé rozehrání situace; po ukončené dvojce budete vědět, že se jednalo o více než pouhou přípravu na velkolepé finále. Tento přesah je rozhodně vítanou změnou oproti mnoha šablonovitě pojatým trilogiím!

Tam kde v prvním díle Pelyňku Daniel Tučka začal, zdárně v díle druhém pokračuje. Dočkáte se pokračování osudů všech postav zasazených do velmi živého a dynamického světa, svižného příběhu plného politikaření a tahání za provázky nastrčených loutek a nakonec i velkého finále. Český steampunk možná nehraje prim v kvantitě, ale kvalitu mu rozhodně upřít nelze!

 

Daniel Tučka: Pelyněk – díl druhý
Vydaly: Straky na vrbě, 2017
Obálka: Tomáš Kučerovský
Počet stran: 508
Cena: 250 Kč

První sérii Amerických bohů to sekne i na DVD

1. Prosinec 2017 - 23:46

Není nejmenšího divu, proč jsou dneska televizní seriály, přinejmenším ty z ranku „quality tv“ tak moc populární. Přestože jejich rozpočty jsou oproti filmům přeci jen nižší (byť tenhle rozdíl se pomalu stírá), jejich tvůrci mají mnohé výhody, z nichž ty nejdůležitější jsou volnější ruce a čas. To první znamená, že nad sebou nemají tak silný dohled producentů a netlačí je tolik rating, to druhé pak, že mají dostatek prostoru pracovat s příběhem, postavami a s diváckým očekáváním.

A proto každé spojení oblíbeného knižního autora a oblíbeného média probouzí ve fanoušcích vysoké očekávání. Na léta skloňovaného Sandmana sice stále nedochází (což je možná dobře, neboť látka je to skutečně jen převelice obtížně uchopitelná), tak nakonec došlo na jiné Gaimanovo dílko – skvělý román Američtí bohové.

Jeho převedení do seriálového světa mělo nejprvě proběhnout pod cedulkou HBO, které však posléze ustoupilo, nakonec tak bohy rámuje logo televizní stanice Starz, která – jak možná víte například ze Spartaka – se rozhodně nebojí explicitního násilí, sexu, tu a tam nějaké té perverznosti a silného, až extravagantního vizuálního zpracování. To všechno se k Americkým bohům hodí – stejně jako dvě tvůrčí jména, která se o vznik seriálu zasadila – David Slade a Bryan Fuller.

Zatímco první je režisérem s velmi výrazným rukopisem, jak ukázal například ve filmu 30 dní dlouhá noc nebo v seriálech Awake a Hannibal, ten druhý patří mezi nejúspěšnější showrunnery, pod jehož rukama vznikaly tituly jako Mrtví jako já, Řekni, kdo tě zabil nebo, opět, Hannibal. A právě po Hannibalovi si Slade s Fullerem vzali na paškál Gaimanovu slavnou knihu.

A vzali si ji na paškál skvěle, nutno dodat.

Když Stín po předčasném propuštění z vězení (což zní jako pozitivní věc, ne však, když vás pustí kvůli smrti milované manželky) potká záhadného pana Středu, který moc stojí o jeho „bodyguardské“ služby, netuší, do jak podivného, magického a také úchylného světa vstupuje – a už vůbec ne, že jde přímo do války.

Ta je na spadnutí – na jedné straně stojí staří bohové, bohové všech těch přistěhovalců, kterých do Ameriky za ta tisíciletí přišlo, ať už za snem nebo do noční můry. Na straně druhé (nečekaně) moderní bohové, bohové internetu a sociálních sítí a médií a měst a kdovíčehoještě. Ti bojují o víru, o náklonnost lidí, která jim dodává sílu. A uprostřed tohohle konfliktu – Stín.

Pokud jste seriál neviděli a znáte knihu, nebudu vás napínat – Slade s Fullerem to zvládli na jedničku. V těch správných chvílích jsou prakticky doslovní, jindy si dovolí více prostoru a improvizace, všechno zabalí do dechberoucí vizuální pastviny. Navrch v dost možná nejodvážnějším seriálu dneška – pánové se totiž vůbec nebojí být drsní, perverzní, nebo třeba narativně ne zcela snadno stravitelní (což je především co do amerického publika, zvyklého příběhy konzumovat a nepřemýšlet nad nimi, velikým rizikem) – někdy jsou až chaoticky rychlí, jindy si dovolí věnovat skoro celý díl příběhu, který s hlavní dějovou linkou souvisí jen skutečně málo. Pokud vás to někdy uvrhne do lehkého zmatení, tak alespoň víte, jak se cítí Stín!

A ano, je to poměrně hodně multikulti seriál. Ukazuje totiž, jak se mohou kultury vzájemně obohacovat, doplňovat, dělat svět barevnějším a zábavnějším.

Pokud tedy máte rádi Gaimana, městskou fantasy, silné vizuální rukopisy a originální příběhy či seriály, neuděláte s tímhle seriálem špatnou volbu. Nově navrch vyšel u nás na čtyřech DVD, doplněných o parádní bonusy – včetně představovaček bohů nebo rozhovoru s bohem – Gaimenem!

 

Američtí bohové (TV seriál) – 1. série
USA, 2017
Počet epizod: 8
Stopáž: 8×60 minut
Režie: David Slade, Craig Zobel, Guillermo Navarro, Vincenz aj.
Předloha: Neil Gaiman (kniha)
Scénář: Bryan Fuller, Michael Green, Robert Richardson
Hudba: Brian Reitzell
Hrají: Ricky Whittle, Ian McShane, Emily Browning, Pablo Schreiber, Bruce Langley, Yetide Badaki, Jonathan Tucker, Demore Barnes, Dane Cook, Peter Stormare, Gillian Anderson aj.

 

Usagi Yojimbo: Návštěva u Kurosawy

29. Listopad 2017 - 21:12

Je nakonec skoro jedno, jestli se králíkotvůrce Stan Sakai soustředí na hlavní dějovou linku, nebo nechá ušáka vandrovat feudálním Japonskem, potkávat „lidi“ (jestli se to dá tvrdit o antropomorfních bytůstkách) i nadpřirozené bytosti, tu někde někomu pomoci, tamhle někoho naopak sprovodit ze světa (jen pokud si to zaslouží, samozřejmě), to vše v povídkách kratších i delších. Obojí má něco do sebe – zatímco hlavní příběh hltáte, protože prostě chcete vědět, jak to Usagim dopadne, povídky jsou pak drobné perly, které oné hlavní příběhové niti dodávají šmrnc a lesk. Čtenář vyhraje v každém případě.

I tentokrát dostáváme porci těch perel. Pravda, hlavní děj s lordem Hikijim, Tomoe a dalšími by se už také jednou mohl posunout, ale samurajskému králíkovi na zuby nekoukej.

Tentokrát se Ušák ocitne v příběhu, který vychází ze slavného filmu Akiry Kurosawy, s nímž sdílí Sakaiova série jméno: Yojimbo. Což je ten film, od kterého hned dvakrát Hollywood opisoval (western Pro hrst dolarů v režii Sergia Leoneho a gangsterka Poslední zůstává s Brucem Willisem) – a to jsme jen u těch přiznaných opisů. Usagi přichází do „města zvané Peklo“, které je terorizováno nekonečnou válkou dvou znesvářených gangů – a to by to nebyl náš oblíbený králík, aby se tomu nepodíval na zoubek. Třeba tak, že se sám nechá gangstery najmout. Kdo zná výše uvedené filmy, poměrně dobře tuší, jakým směrem se bude děj vyvíjet, přestože Sakai rozhodně neopisuje do poslední tečky.

Hlavní příběh knihy je rozdělený do dvou větších částí, které protkává trojice menších povídek – Nukekubi, Teru teru bozi a Narukamiho meč. Všechny tři představují v některé z v podstatě už klasických Sakaiových schémat – boj s démony, pomoc čestným samurajům nebo chudým bližním…

Je úžasné sledovat, jak nás má Sakai omotané kolem prstu. Už ani nemusí přinášet nové dějové motivy, stačí, když dál pracuje v tom svém duchu – se skvělou vyvážeností akce, mytologie, hororu, odlehčených not i emocí… Není divu, že tahle série sviští, jako když králík ušima stříhá.

 

Stan Sakai: Usagi Yojimbo 27: Město zvané peklo
Vydal: Crew, 2017
Kresba: Stan Sakai
Počet stran: 216
Cena: 249 Kč

Čerstvá Vražda v Orient expresu

28. Listopad 2017 - 23:07

Již od prvního traileru budilo nové zpracování důvěrně známého detektivního případu rozruch. Poirot nevypadá jako typický tlouštík se zatočeným knírkem pohybující se drobounkými krůčky, ale je to vysoký a poměrně štíhlý Brit s prapodivným dvojitým knírem, avšak opravdu největší pochybnosti vzbudil již samotný úmysl znovu natočit něco tolikrát adaptovaného s příběhem, který je sice silný, ale notoricky známý. A jak to dopadlo? Skvěle.

Tvůrci se totiž rozhodli maličko Poirota oživit. Dodali mu trochu (opravdu jen trochu) akce, a i samotný protagonista není tak pasivní jako dříve. Nečekejte však nic ve stylu poměrně nedávného Sherlocka Holmese Guye Ritchieho, protože bylo hlavně pamatováno na to, že příběhy Agathy Christie jsou především o práci šedé kůry mozkové.

Atmosféra je tu dokonalá, a to ať už se jedná o Jeruzalém při západu slunce, či o zasněžené štíty velehor. Hlavní je ale samotný vlak. Ten kombinuje postprodukční triky s řemeslnou prací a vychází to. Kamera zabírající vše tak, abyste neviděli nic víc, než máte, světlo plápolající svíčky, hudba jemně podkreslující celý výjev, naoko útulný vlak, kde došlo k vraždě, uvězněný v závějích sněhu. Kostýmy vypadající zcela věrohodně, opar lží vznášející se každou chodbou, letmé pohledy cestujících ve vlaku, stále více houstnoucí ovzduší, dokud nepřijde finále. Jen toto činí pro diváky dobře obeznámené s příběhem lákadlo.

Režii i hlavní roli si vzal na starosti dobře známý Kenneth Branagh, kterého můžete znát jako profesora Zlatoslava Lockharta z druhého dílu Harryho Pottera, hrál i v Dunkerku, Pirátech na vlnách, či nejednom zpracování Shakespearových her a zrežíroval prvního Thora a Jindřicha V. Jeho britská ruka je cítit z každého záběru. Jeho způsob ztvárnění Hercula Poirota je překvapivě věrný. Na jednu stranu vypadá úplně jinak, na druhou nepřestává být věrný předloze. Ješitný, labužnický perfekcionista, bazírující na komfortu a důstojném chování, jehož geniální mozek dokáže polapit i toho nejchytřejšího zločince. A není jediným, kdo září.

Roli Ratchetta dostal Johnny Depp a zhostil se jí z grácií.  Předvedl zde kreaci jednoho z nejlepších zloduchů, jakého kdy zahrál. Judi Dench jako kněžna Dragomirová je afektovaná a nepříjemná, jak má být, vycházející hvězda Daisy Ridley, která je ve Star Wars sice uvěřitelná, ale charakterově plochá, zde ukazuje, že dokáže víc než to, a dělá tak postavu guvernantky jednou z nejlepších. Penélope Cruz hrající misionářku není moc výrazná, což stejně jako u Willema Dafoe, jenž ztvárnil profesora cestujícího z Rakouska na konferenci do Německa, je trochu škoda, ale ve výsledku to nijak výrazněji nevadí. Zato Michelle Pfeiferová dostala prostoru dostatek a dokázala tak, že i v bezmála šedesáti má kouzlo a (každý ať posoudí sám) srší šarmem a charismatem. Zbytek herců na tom není špatně, ale nestojí za žádné větší vychvalování.

Jedinou slabinou celého snímku nakonec zůstává příběh. Pro diváky, kteří ho znají, se tak celý film, stane daleko slabším prožitkem, avšak ti, kdo ho neznají, budou nadšeni. Těch však nebude v dnešní době tolik.

Poslední takovou třešničkou na dortu bude občasné pomrkávání na některé ostatní díly či vtipy, které byly již v předešlých adaptacích. Ty jsou poslední ingrediencí ke spokojenosti.

Ve finále se tak Vražda v Orient Expressu stává jednou z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší adaptací, které byly dosud natočeny, po jejímž shlédnutí máte příjemný pocit a doufáte, že přijde další pokračování, jež by Kenneth Branagh podle svých vlastních slov rád natočil. Možná se dočkáme Smrti na Nilu, jak bylo zmíněno na konci filmu…

 

Kenneth Branagh: Vražda v Orient expresu
USA/ Malta, 2017
Stopáž: 114 min.
Režie: Kenneth Branagh
Předloha: Agatha Christie (kniha)
Scénář: Michael Green
Kamera: Haris Zambarloukos
Hudba: Patrick Doyle
Hrají: Kenneth Branagh, Johnny Depp, Daisy Ridley, Michelle Pfeiffer, Penélope Cruz, Willem Dafoe, Judi Dench, Leslie Odom Jr., Josh Gad aj.

10 důvodů, proč se za rok vrátíme na VIECC

27. Listopad 2017 - 21:32


1. Prostředí

O tom, že je předvánoční Vídeň nádherná, nemůže být řeč. Čisté, krásné, historické město, s dobrým jídlem (Schnitzel!) i pitím, a navíc je to, co by kamenem dohodil… Samotný Comic Con se potom odehrává ve výstavišti Messe, které vypadá jako ideální prostor pro podobnou akci.

 

2. Organizace

To by v tom neměl prsty germánský národ, aby všechno nešlapalo jako hodinky. Šlapalo. Program se neopožďoval, všude bylo uklízeno, nikde žádný chaos… Srdíčko zaplesalo.

 

3. Program

Pravda, v tomhle bodu jsem odcházel méně políben, protože většina položek programu byla v němčině, kteroužto na komunikativní úrovni ovládám zhruba v rovině „Hallo! Sprichst du Englisch?“ nebo „Kann ich mit karte bezahlen?“. Ale besedy se Scottem Snyderem, Charlesem Soulem, Jasonem Isaacsem či Johnem Rhysem-Davisem nebo třeba vyhlášení nejlepších cosplayů si i neněmecky hovořící publikum užilo dosyta.

 

4. Zahraniční hosté – herci

Nebudeme si nic nalhávat – zahraniční hosté jsou velkým lákadlem. A to i přesto, že v případě návštěv ze světa filmu nešlo o ta nejÁčkovější jména – John Rhys-Davis, Jason Isaacs, Benedict Wong či Temuerra Morrison hrají spíše větší či menší vedlejší role (přestože některé z nich, jako Rhys-Davisova Gimliho či Isaacsova Luciuse Malfoye budeme milovat až do skonání věků). Na tuzemské poměry jsou to však pořád velké hvězdy. A Isaacsovo vystoupení na téma „i záporáci jsou jen lidi“ bylo vynikající.

 

5. Zahraniční hosté – komiksáci

Trochu lépe na tom pak byli fanoušci komiksu – především Scott Snyder, jehož úžasnou batmaní sérií se teď můžeme těšit díky Crwi, je na poli komiksových scénáristů jednou z nejzářivějších star současnosti. A Charles Soule zase nedávno zabil Wolverina.

A zrovna beseda těchto dvou patřila mezi to nejlepší, co jsem na letošním VIECCu viděl.

 

6. Autogramiády

K hostům se pojí i jejich podpisovky. A přestože autogramy většiny známých herců byly zpoplatněné (a někdy i poměrně neúměrně vzhledem k jejich „proslulosti“), Scott Snyder se podepisoval zadáko. A ještě se s vámi vyfotil a drobně pokecal. Jo, vystát si tu frontu stálo za to.

 

7. Cosplay

I na českých akcích se můžeme setkat s povedenými cosplayery, víme. Ale rozhodně není kvantita těch skutečně kvalitních tak intenzivní, jako na vídeňském poli – a to i přesto, že VIECC nepatří mezi největší cony světa. Zkrátka – bylo se na co koukat.

 

8. Nákupy

Co si budeme povídat, peněženka zase jednou zaplakala. Tu nějaká figurka, tamhle triko, jé, tady je stánek s komiksama i v angličtině! A co bys, drahá, říkala, kdybychom doma měli toho z matiček a řetězů vyrobeného xenomorpha v životní velikosti? (Říkala ne.)

 

9. Prater

Jo, váže se to k prvnímu bodu, ale chtěl jsem to vypíchnout samostatně. Výstaviště Messe je totiž od Prateru fakt kousek. Takže pokud už jste trochu přesycení z popkulturních zážitků, můžete se jít vyblbnout na horské dráhy, ruská kola (včetně toho mimořádně slavného), střelnice, zámky hrůzy nebo atrakce, na které chodí jen lidi se sebevražednými sklony.

 

10. Multikulti divnolidi

Hele, je fajn vědět, že v tý popkulturní ujetosti nejste sami. A tím myslím i v globálním měřítku. Nehledě na barvu pleti, národnost nebo řeč, všude se najde podobný popkulturní ouchyla, jako jste vy. A to je čupr pocit.

Antologie české fantastiky Ve stínu Říše ukazuje sedmnáct tváří války

25. Listopad 2017 - 23:59


I více než sedmdesát let po skončení druhé světové války tvoří třetí říše a vše s ní spojené nedílnou součást naší historie, ale také popkultury. Dokonalí padouši, slizcí gestapáci, hororové obrazy koncentračních táborů, brutální řežby na bitevních polích od Atlantiku po Pacifik, od Evropy přes Afriku po Asii…, ale i bláznivé černé komedie nebo svérázné městské legendy.

Jen máloco kdy podnítilo tolik rozmanitých příběhů. Málokdo dokáže představovat tak dokonalé bezcharakterní zlé postavy nebo naopak terče parodie a posměchu jako nacisté. Právě proto jsme dali nacisty na hraní těm nejlepším spisovatelům a spisovatelkám domácí fantastiky napříč generacemi. Připravte se na popkulturní blitzkrieg, jaký jste ještě nezažili!

 

Ukázka z knihy Ve stínu říše

 

A abychom nezapomněli – pokud nebudete mít ve středu 13. prosince 2017 do čeho píchnout, tak se v 17.00 hodin stavte na autogramiádu editorů a autorů této zajímavé antologie, která se uskuteční v knihkupectví Knihy Dobrovský (Václavské nám., Praha). Více informací o události naleznete zde.

Zvířata na palubě aneb Jak obejít Noeho patent

23. Listopad 2017 - 23:46

Na stole, kde chcete coby zachránci působit, leží stěsnáno u sebe 8-12 žetonů různých zvířat s různými čísly. Hráč ve svém tahu může buď rozdělit vybranou skupinu zvířat na dvě (čili ano, časem se jedno velké stádo/smečka rozpadne na více menších skupin) a dostat za odměnu jeden žeton jídla, nebo si jednu skupinu vybrat, naskládat ji do své předem složené archy a zbytku kola se neúčastnit.

Nalodění zvířat má ovšem několik podmínek: každé zvíře ze skupiny musíte nalákat, a tedy za něj odevzdat jedno jídlo. Přitom nesmíte mít u sebe více jídel než pět, takže z toho logicky plyne, že největší skupina, kterou můžete zachránit, bude mít tolik členů jako Poláčkův bestseller. Dále smíte naloďovat jen do doby, než zaplníte svou desetimístnou kocábku; i když lze přebytečná zvířata uvázat na molu, tak naplněním libovolné archy prostě hra končí. A třetí omezení je spojeno právě s finálním zúčtováním: na konci musíte ponechat mimo archu – jejich neblahému osudu – ta zvířata, která máte po dvou, i ta, jež se vám do lodě nevejdou. Prostě jak píše Michael Ende: „Pořádek musí být, i když se přitom celý svět hroutí.“

A pak už je to jednoduché. Každé osamělé zvíře má bodovou hodnotu podle čísla na své destičce, každý člen stáda je za pět bodů, a každé ušetřené jídlo za jeden.

 

Stolní mazlíček

Dokud se některá archa nezaplní, tak se hraje na kola, po nichž se nenaloděné skupinky zvířat vždy zas seženou dohromady a doplní do původního počtu. Jo, a také je vždy jedna destička v každém kole otočená rubem a tvoří divokou kartu, i když je na ní třeba jen pandí mládě.

Na této jednoduché rodinné hře je sympatické, s jakou hravostí byla vytvořena. Když odblaníte krabici, musíte si napřed sestavit archy, které sice mohly tvořit anonymní plastové stojánky opajcnuté ze Scrabblu, ale nakonec jde o malé „výletní loďky“ z nápodoby dřeva, do kterých se dokonce na znamení ukončení kola zapichují bílé vlaječky. Také co kartička zvířete, to jiný obrázek, takže děti a/nebo vaše infantilní drahé polovičky budou tu hru milovat.

My, drsní muži, které na ňuchňání se zvířátky užije leda tehdy, leží-li před námi na talíři, můžeme být trochu na rozpacích. Na jednu stranu může těm zkušenějším vadit, že je zcela na náhodě, která zvířata a s jakými čísly přijdou na začátku každého kola do skupiny, na druhou stranu trocha strategie nikoho nezabije a způsobí, že ani dospělí se nemusí u hry nudit.

Na hráčskou párty proto tuhle roztomilou škatuli nenoste, ostatní by vás asi utloukli zbytky arch, ale do rodiny ji bez obav kupte – má velkou šanci stát se vaším stolním mazlíčkem.

 

Ralf zur Linde, Wolfgang Sentker: Zvířata na palubě
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: 8+
Doba hry: 20-30 min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 599 Kč

Liga spravedlnosti: Další pokus dohnat Marvel

22. Listopad 2017 - 23:58

Všechno, protože Justice League odhaluje pravého nepřítele DC Universe, Zacka Snydera.

Posledních pár let strávilo DC zoufalou snahou dohnat Marvel. Dlouho budovaný vesmír výtvorů Stana Leeho, jehož blockbustery každý rok obsazují první příčky nejvýdělečnějších filmů, se blíží kolosálnímu vyvrcholení v crossoveru všech jeho dosavadních superhrdinů, tj. Avengers: Infinity War část 1 a 2. Ten vesmír začal vznikat s prvním Iron Manem. Tou dobou však byl zastíněn veleúspěšnou trilogií Temného rytíře, či V jako Vendeta z roku 2006.

Bohužel mimo Batmana si DC moc dobře nevedlo. Watchmen byli atmosféričtí, ale přespříliš zdlouhaví a moc Snyderovští (spousta slow-motion, vše prohozené tmavým filtrem s určitým barvami zvýrazněnými a hromada prostojů). Green Lantern s naprosto otřesnými efekty a provedením, který nakonec nejlépe zafungoval jako terč vtipů v Deadpoolovi. Superman se vrací byl pokus o přenesení skvělého Reevova Supermana do současnosti, jenž skočil fiaskem. Podobně dopadl i Muž z oceli. Perfektní představitel, sympatická Lois Lane, avšak temná atmosféra a depresivní pocit, ho srazily do průměru, ale nejhorší se teprve blížilo.

Jak měl Marvel štěstí při výběru režisérů, tak ho DC neměl. Budoucnost svého univerza vsadili na Zacka Snydera a to byla fatální chyba. Tomu se totiž podařilo velmi rychle prznit jeden z nejlepších komiksových příběhů vůbec za druhým. Batman vs. Superman měl být velkolepý začátek DCU (DC Universe), avšak stal se katastrofou biblických rozměrů. Tragické a naprosto ohavné CGI přeplácané finále, špatně adaptovaný příběh, patos číhající úplně všude, skoro tříhodinová stopáž, nevyužitá síla hlavních protagonistů, přehrávající Lex Luthor a vrchol všeho, dějový zvrat založený na tom, že mámy obou superhrdinů se jmenují Martha.

Inu, jednou se nepovede, snad to DC napraví v očekávaném Sebevražedném oddílu, který nám slibuje tým složený z nejhorších záporáků, které si dovedete představit. Ve stejný rok navíc vyšel Deadpool, jenž překonal očekávání a jako správný hláškující antihrdina s R-Ratingem nastavil vysokou laťku pro PG-13 týmovku. David Ayer se jí však ani zdaleka nepřiblížil. Z drsného příběhu bandy zmetků udělal puberťáckou patlaninu, kde až na Willa Smitha a Margot Robbie nebyl jediný herec, který by doopravdy hrál, a to hraní Harley Quinn záviselo hlavně na jejím vzhledu, díky němuž se vzedmula vlna cosplayů a halloweenských kostýmů její osoby. Původně zajímavé postavy se staly klišovitými rádoby drsňáky a magory. Této plejádě stupidity vévodila Cara Delevingne a Jared Leto.

Po těchto dvou zklamáních nám Patty Jenkins nadělila Wonder Woman, takový ten film s malým rozpočtem, od nějž se moc nečeká. Ženská hrdinka se zalíbila a stal se z ní hit zastavující klesající tendenci. Tu ale obnovuje Justice League.

To, že Liga spravedlivých nebude dosahovat úrovně konkurenčních Avengers, byl předem známý fakt. Zapříčinilo to několik věcí. Hlavně tedy opětovné dosazení Zacka Snydera do křesla režiséra, z čehož vychází zbytek.

Příběh by mohl stěží být více zkratkovitý. Film na vás v rychlém sledu vybalí legendu o jakýchsi prastarých kostkách, co můžou zničit svět, a pradávném ničiteli světů Steppenwolfovi. Rekrutování členů Ligy je bleskové. Děj letí jako zběsilý, až se divák přestává orientovat. Neuběhne moc dlouhá doba a najednou je tu finální bitva. To, čeho bylo v tříhodinovém BvS moc, je ve dvouhodinové Justice League málo, bohužel i všeho ostatního. Vztahy mezi postavami se omezily na jednu – dvě pár větové konverzace, které za nic nestojí, protože jedna je plná nesmyslného milostného napětí mezi Batmanem a Wonder Woman a druhá má být ta, co vše vysvětlí, jak se naneštěstí nestane.

Postavy nejsou nic moc. Battfleck má obrovský nevyužitý potenciál. Jason Momoa jako Aquaman je bezva, stejně tak Flash. Gal Gadot se chová divně a vůbec se nepodobá té Gal Gadot z Wonder Woman, která občas i hrála. Tady se na ni jen dobře kouká. Cyborg tam prostě je. J. K. Simmons v roli komisaře Gordona jednou rozsvítí Bat-signál. Jeremy Irons ztvárnil Alfréda docela dobře. Steppenwolf je komplet CGI a Supermanovy herecké schopnosti a ničí CGI maskující jeho knír, díky němuž vypadá jeho obličej postiženě.

Největší chyba je jinde. Snyder musel kvůli smrti blízkého příbuzného natáčení opustit, a tak to za něj vzal Joss Whedon. Výsledek je jakýsi mutant. Vše má Snyderovský vizuál a atmosféru, která se potom občasně mění ve svůj pravý opak a lá Avengers. Vrcholem jsou vtipy vyskakující na vás z míst, kde byste je nejméně čekali.

Finále je opět digibordel, jako vlastně jakákoliv větší scéna v celém snímku.

Chybějící základní člen JL, Green Lantern, je jednou zmíněn v traileru a na moment se jeden Lantern objeví ve flashbacku. Toť vše.

Bitevní scény se zoufale snaží o vzbuzení pocitu velkoleposti, avšak výsledkem je křečovité cosi. Skupinové záběry točené z nízkého úhlu s cool pozadím, či impozantní scenérie explozí, nejsou ono.

Jedním z nemnoha pozitiv je konečně zdůrazněná síla Supermana, dalece přesahující kohokoliv jiného. Potom se tam přece jen občas objeví dobrá část, kdy je JL docela fajn. Nakonec ještě zmíním ve filmu se objevující znělky starého Burtonova Batmana a Reevova Supermana.

Ve výsledku je tak Justice League dalším hřebíčkem do rakve DC Universe, který nezastaví dvojku Wonder Woman a Aquamana, ale ten zbytek dost asi jo. Snad už konečně Zack Snyder opustí režisérskou sesli a DC najde někoho lepšího.

 

Zack Snyder, Joss Whedon: Liga spravedlnosti
USA, 2017
Česká premiéra: 16.11.2017
Předloha: Gardner Fox (komiks)
Scénář: Chris Terrio, Joss Whedon
Kamera: Fabian Wagner
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Ben Affleck, Gal Gadot, Ezra Miller, Jason Momoa, Ray Fisher, Amy Adams, Henry Cavill, Jesse Eisenberg, Jeremy Irons, J.K. Simmons, Amber Heard, Robin Wright aj.
Stopáž: 120 min

Supertěžký Batman

21. Listopad 2017 - 22:24

Pokud jste nečetli Konec hry, mno, pravděpodobně pro vás tahle recenze má připravený nějaký spoiler, kterému se prakticky nedá vyhnout. Takže čtěte jen na vlastní nebezpečí…

Vy jste ještě tady? Oukej. Pak tedy:

Batman je mrtev, ať žije Batman! Zdá se, že poslední střet temného rytíře s Jokerem byl skutečně poslední a oba zapřísáhlí nepřátelé opustili světy živých. Nebo to tak alespoň vypadá. Batman však není jen člověkem, je symbolem. A tak se Powers Internetional, vlivný korporát, o kterém jste sice moc neslyšeli, ale vklídku si koupil Wayne Enterprises, rozhodl vytvořit Batmana nového. Z Jima Gordona.

Jim Gordon. Batman. A spousta peněz na pozadí = robooblek. Jak to zní v teoretické rovině ujetě a zábavně, v praxi už to taková krasojízda zdaleka není.  Přestože Jim Gordon patří mezi skvělé komiksové postavy, v netopýřím obleku působí spíše směšně – obzvlášť, když další případní zástupci Temného rytíře několikrát ukázali, že jsou jeho odkazu hodni (Dick Grayson i třeba Damian).

Fanfikce. To je slovo, které vytane při čtení Supertíhy na mysl nejčastěji. Tenhle komiks je nepříjemným překvapením v kontextu celé té Snyderovy výjimečné série, která si dozatím držela velice vysoký standard. Celá nová dějová linka působí jako vycucaná z příliš vetchého prstu nebo jako z amatérského scénáře páťáků zapálených do komiksů – a v tomhle směru ani nepomáhá fakt, že přestože se Snyder rozhodl k velkému zvratu, velice rychle se zase snaží vše dostat do normálu. Snad aby neurazil.

A aby toho nebylo málo, je Supertíha v podstatě pouhým rozjezdem s novým záporákem, jehož schopnosti a poměrně hororové zpracování patří mezi největší klady této knihy. Zda si Snyder dokáže udržet kvalitu, se tak ve výsledku dozvíme až příště.

 

Scott Snyder: Batman: Supertíha
Vydal: Crew, 2017
Ilustrace: Greg Capullo
Počet stran: 160
Cena: 399 Kč

Dnešek není naposled: „Je neuvěřitelné, kolik škody může napáchat jeden penis“

19. Listopad 2017 - 23:43

Hlavný hrdina knihy Dnešek není naposled žije celý svoj život vo svete, ktorý vyzerá ako splnenie dávnych ľudských fantázií a prianí. Žiaľ, nie je dokonalý, lebo nepozná punk ani rock. Ale povedzme si úprimne, keby ich mali, tak kde by bola vesmírna rovnováha?

Vďaka prevratnému vynálezu Lionela Goettreidera je v roku 2016 Tomovej reality možné naozaj aj nemožné. Kam sa hrabe socializmus a jeho spoločnosť! V tomto vesmíre kriminalita takmer neexistuje a každý má to, čo potrebuje…k svojej zábave.

Teleportáciu, lietajúce autá, syntetizéry jedla či recyklátory oblečenia a ak chcete, aj dovolenky na mesačných základniach.

Jediné, čo sa nezmenilo, sú ľudia. Stále sú medzi nimi výnimoční, nudní, skrachovanci či vypočítavci. Stále prežívajú tie isté pocity márnosti, nudy, nadšenia, vzrušenia, či sklamania. A práve preto sa môže stať, že celá táto skvelá spoločnosť zmizne. Zrazu, ľahučko a nepozorovane. Vinníka nik nehľadá, lebo o tom nik nevie. Pretože okrem Toma niet človeka, čo by si tú úžasnú utopickú realitu pamätal.

Všetko sa začne tragédiou, ktorá privedie Victora Barrena k myšlienke, dať svojmu synovi Tomovi, ktorý bol pre neho len zdrojom hlbokého sklamania, šancu. Zamestná ho vo svojej firme ako zástupcu veliaceho chrononauta pre prípad, že by sa nebodaj niečo stalo. Náhoda chcela, že je geneticky takmer úplne kompatibilný s najúžasnejšou cestovateľkou v čase, Penelopou Weschlerovou, do ktorej sa zamiluje. No a práve v tomto okamihu vstupuje do hry jeho „mužská pýcha“. Po pár hodinách plných vášne sa celý Tomov svet obráti nečakaným smerom. To, čo sa udialo v noci, ho vedie k nepredvídaným činom, v návale citov a psychicky nezvládnutých udalostí zbrknuto odcestuje do minulosti a tým zmení…všetko. Keď vravím všetko, myslím naozaj všetko. Pretože jedno dokáže Barren ml. skutočne dokonale. Prevrátiť svet aj priľahlé oblasti univerza, hore nohami.

Ďalej mu nezostáva nič iné, len čeliť následkom, spôsobených jeho síce krátkou, zato ale intenzívnou kariérou chrononauta. Tá sa skončila skôr, ako sa poriadne začala a hoci mu umožnila spoznať idol mladosti, Lionela Goettreidera, a vidieť spustenie prevratného vynálezu, bez ktorého by neexistoval jeho svet je otázne, či to stálo za všetky, potom nasledujúce, nepríjemnosti.

Zistí totiž, že velikáni a myslitelia často nie sú takí, ako nám ich história opisuje a naša budúcnosť, vlastne alternatívna prítomnosť či…minulosť? Kto sa v tom má vyznať? Nemusí byť taká, ako si ju predstavujeme.

Kniha je v praxi overený návod hlavného hrdinu, ako zničiť svoju realitu za menej, ako pol hodinu.

Robím si srandu. Aj keď až tak celkom nie, pretože jemu stačilo dokonca menej, ako tých tridsať minút.

Tak, teraz už vážne.

Román sú Tomove pamäte. Spomína na to, ako zničil svet, z ktorého pochádzal. Napriek tomu, o čo prišiel a ako veľmi ho to mrzelo, našiel, čo mu chýbalo. A v realite, bez všetkých úžasných futuristických hračičiek a vymožeností. Spoznal sám seba, ženu svojich snov aj milujúcu rodinu. To nečakal. Ak je niekto zmierený s tým, že je outsider a nikdy nedosiahne úroveň, aká sa od géniovho syna očakáva, tak je pre neho takýto obrat obrovským prekvapením. No pre Toma, to bol doslova šok.

Príbeh je humorne ladený, ľahký a hladko sa kĺže do našich prepracovaných a unavených hláv. Hoci často rozpráva o vážnych veciach, podáva ich dobre a pútavou formou. Rozosmeje vás, ale napriek tomu prinúti aj k zamysleniu. Nad sebou, svojou existenciou, či náhodami ktoré určujú, kadiaľ sa budeme uberať. Svoju story hlavná postava rozpráva tak, ako mu jazyk narástol. Používa však aj odborné výrazy a terminológiu pochytenú od otca a  vedeckých kapacít, s ktorými pracoval. Okrem toho sa nebojí, pre dobro veci, využiť aj expresívnejšie slová.

Ak sa smeje náš hrdina, budete sa smiať aj vy. Ak bude nadávať, zanadávate si spolu s ním. Možno nie tak vyberano, ako on. Predsa len, pamäte píše pre svojho syna a z čisto výchovného hľadiska sa musí vo výrazoch krotiť.

Elan Mastai je známy kanadský scenárista a Dnešek není naposled je jeho knižným debutom.

Vždy ho fascinovali staré sci-fi antológie ukryté v knižnici jeho starých rodičov. Obrázky budúcnosti a v nich zhmotnené predstavy umelcov z päťdesiatych rokov minulého storočia, ako vo svojej fantázii videli to naše, 21. Práve tie sa stali podnetom k napísaniu tejto vynikajúcej knihy o cestovaní v čase. Ale nie len o tom. Je to aj pohľad na to, ako nám môže každá nepatrná náhoda, či nehoda, zmeniť život aj celú našu budúcnosť. Väčšinou tieto udalosti zasiahnu aj ľudí naokolo. Keďže žijeme v interakcii s inými bytosťami, ovplyvňujeme sa navzájom spôsobom, pre nás možno ťažko pochopiteľným.

Vážme si to, čo máme. Iná alternatíva nášho sveta, či vesmíru, by vôbec nemusela byť krajšia, lepšia, či láskavejšia. Kniha Dnešek není naposled, je toho dôkazom. Tom Barren to zažil na vlastnej koži a rozhodol sa nám o tom porozprávať.

 

Elan Mastai: Dnešek není naposled
Překlad: Jiří Engliš
Vydal: Knižní klub, 2017
Počet stran: 384
Cena: 349 Kč

Útočící Titáni po dvanácté: Závěr monumentální naháněčky

17. Listopad 2017 - 23:56

Ono, když chcete odvyprávět šokující příběh, není úplně fajn, když se hlavní protagonisté neumí rozhodnout a neustále už několik knih opakují stále stejné fráze. Dialogy jsou celkově v posledních svazcích dost problémové, protože z nich neplyne žádná uvěřitelnost. Jako by šlo o nějaké náhodné, vygenerované fráze, které do kontextu sedí, ale šíleně šustí papírem. Což je o to větší škoda, neboť právě dialogy a na to navazující psychologie postav byla pro tuhle sérii jakýmsi majákem. Ale ten se momentálně ne a ne zapnout.

Ona osudová a poměrně důležitá smrt, lépe řečeno obětování, také nefunguje na první dobrou, neboť už několik stran dopředu víte, že k téhle situaci zkrátka musí dojít. A když to nastane, emoce jdou stranou, neboť ihned následuje další akční atrakce a šokantní zvrat. Ne, že by to vůbec nefungovalo, jen tomu zkrátka řečeno něco chybí. Možná větší dávka citu? Pomalejší sled situací? Zbytečná roztříštěnost několika dějových linek? Těžko říct… pointou je, že to nemá tak silný tah na branku, jak bych očekával.

Nastává tu paradox. Zatímco scénář se každým dalším dílem točí v kruhu a slábne, tak kresba se díl od dílu zlepšuje a nacházíme mnohem méně příležitostí, proč se jednotlivým panelům vysmát. Akční potyčky mají koule, spousta fyzična a rozmáchlé tempo, které v pravidelných panelech umí udržet pozornost. Jakmile si postavy povídají, je to o něco horší, především kvůli opakujícím se statickým výrazům a zvláštní strnulosti v tělech. I tak jde ale jasně vidět, že se kreslící um zlepšuje a zametá své slabiny. Pořád to není žádná hitparáda, ale tolik to nevadí.

O kapánek lepší jak minule, přesto jsou první díly nepřekonány. Svazek obsahuje spoustu akce, zásadních zvratů a šokujících smrtí, přesto by si zasloužil o něco ucelenější péči.

 

Hadžime Isajama: Útok Titánů 12
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 190
Cena: 199 Kč

 

Hodnocení: 55%

Krev Nejmocnějších: Hra o trůny po česku

16. Listopad 2017 - 22:00

Českou fantasy tvorbu nijak zvlášť v oblibě nemám, jelikož máme opravdu málo schopných autorů a povětšinou navíc znamená česká fantasy stále častěji spíše urban fantasy, steampunk nebo jiné moderní subžánry, které mají k opravdové fantasy daleko. Proto jsem byl dost skeptický, když se ke mně dostala česká kniha od začínající autorky a vůbec nic jsem si od ní raději nesliboval.

A jak jsem byl nakonec mile překvapen. Kniha se rozjíždí sice trochu pozvolna, ale jakmile se rozjede, tak vás zaručeně vtáhne a nepustí.

Hlavní hrdinka Nayra je taková rozmazlená slečinka z královského rodu, kterou byste nejraději pořádně propleskli. Přesto si ji zamilujete a budete jí držet palce až do konce. Nayřin milenec je typický rytíř, pro něhož je čest vším. Nejzajímavější postavou celé knihy je však lapka Berish. Je to perfektně napsaná postava, kterou si prostě musíte oblíbit. Dokonce je jeho portrétu věnována v knize i jedna z ilustrací, což taky svědčí o potenciálu tohoto charakteristického hrdiny, kterého bych v budoucnu rád viděl v samostatném románu.

Co se týče příběhu, tak zde máme jedno ze základních fantasy schémat. Hrdinové putují z bodu A do bodu B, nesou s sebou mocný artefakt, který se nesmí dostat do rukou pánovi zla, jenž musí být na konci poražen a artefakt nadobro zničen. Ano, prostě Pán prstenů. Myslím, že autorka psala cíleně tak, aby nepatrně odkázala na božskou klasiku, a stručné schéma příběhu je tedy čistě účelové.

Daleko více než na Pána prstenů je pak kniha stylem psaní podobná na Martinovu populární ságu Píseň ledu a ohně. Tento pocit vám vnuknou především popisy rytířského světa a dobře vykreslené postavy, jejich pohnutky a myšlenky. Taky je zde sem tam nějaká ta dějová odbočka, které sice není nijak důležitá pro zápletku knihy, ale dokresluje už tak rozmanitý svět, podobně jako u Martina.

Hlavní hrdinka si samozřejmě musí projít proměnou charakteru, zamilovat se a porazit největší zlo, jaké kdy svět spatřil. Samé klišé, dalo by se říct, ale není tomu tak.

Monika Vorálková nikoho nevykrádá. Jen se okatě inspiruje a odkazuje zřejmě na své dva oblíbené fantasy autory. Krev Nejmocnějších je v mnohém i dost originální, přestože se jedná o starou známou, snad už tisíckrát různě napsanou epickou fantasy. Zajímavé je nechronologické řazení kapitol, kdy nám tam občas skočí nějaký ten flashback a ukáže něco víc z minulosti postav. Čtenář se v časových posunech velmi dobře orientuje díky datování pod názvem kapitoly, takže pokud se naučí exotické názvy měsíců, neztratí se.

Autorka píše dost čtivě a jazyk ovládá velmi zdatně. Zjevně jí nedělá problém vymyslet zajímavý děj a popsat postavy. Těžko se mi na tom hledaly mouchy, ale i ty se dají najít, byť to jsou jen docela malinké octomilky. Tak především ta hlavní: není to ani Pán prstenů, ani Píseň ledu a ohně, takže kdo si naivně myslí, že se v české tvorbě objeví něco tak velkého, tak bude zajisté zklamaný. V rámci české tvorby je to ovšem prvotřídní román, pokud tedy prahnete po klasické fantasy. Tomu, kdo po klasice neprahne, se nezavděčí ani Monika Vorálková.

Musím však ještě zmínit, že pokud si knihu koupí fanoušek Písně ledu a ohně, v očekávání, že se dočká syrovostí, krve a sexu (prostě realita všedního dne, jak ji u Martina známe), tak bude zklamán. Krev Nejmocnějších je přece jenom psána ženou, což jde na textu pochopitelně poznat. Román je tedy poněkud něžnějšího ražení, než jakým by nás udolal mistr George R. R. Martin.

Co se týče knižní obálky, ta mě zaujala na první pohled. Tedy zaujal mě ten nepatrný malý drak v pozadí za hrdinkou. A na draky se čtenář může skutečně těšit, i když v této knize se jim říká jinak. Drak je ostatně i v názvu nakladatelství. Monika Vorálková vyšla pod křídly Černého Draka a doufejme, že se jí bude do budoucna na české scéně dařit. Z mé strany je u této prvotiny vše v pořádku a v rámci žánru je to lahůdka, která bude chutnat především ženám.

V rozhovoru s autorkou jsem se dočetl, že se nebude jednat o ságu a příběh je u konce. To mi přijde jako nesmírná škoda, jelikož se jí podařilo vytvořit velmi zajímavý svět, který by mnozí jiní autoři ihned zneužili na nekonečnou ságu. V případě Moniky Vorálkové bych si ovšem více knih z jejího světa nechal líbit. Ale kdo ví, třeba má pro nás tato nová nadějná česká autorka připravené ještě další fantasy světy. Už teď se těším.

 

Monika Vorálková: Krev Nejmocnějších
Vydal: Černý Drak, 2017
Obálka: Enrique Meseguer
Ilustrace: Roman Koňařík
Počet stran: 430
Doporučená cena: 288 Kč

 

Hodnocení: 85%

Jak se ztratit v Labyrintu snadno a rychle

15. Listopad 2017 - 21:33

Kniha je poctou městečku Žďár nad Sázavou, které se skrývá pod poetickým jménem Klášterek. Toto místo je ale přeci jen něčím zvláštní. Pod jednotlivými domy a ulicemi se až ke hřbitovu rozkládá rozlehlé podzemí, spletitá síť uliček a sálů plných rakví a dalších super věcí, které lákají partu nebojácných kláštereckých dětí.

Dobře, zase tak nebojácné nejsou, ale co jim zbývá? Jejich rodiče totiž vydírá místní „podnikatel“, a tak se zrodí plán, který zahrnuje temné chodby podzemního labyrintu a nějaké ty tajné dveře. O vymahače se potom jistě postarají místní upíři a další obludy. Také jste je tam viděli, že?

Dospělí ale mají vlastní plány, takže se síť intrik stahuje kolem celých katakomb.

Jednu věc Janě Rečkové nelze upřít: cit pro vtipné glosy, které skvěle dokreslují jinak tíživou atmosféru. I takovou věc, jako totální mizérii, která brzy skončí vyhladověním v temném podzemí, pokud ne hůř, lze v jejím podání brát s nadhledem.

Skvěle vykreslená je také parta dětí, která si říká Zrůdičky. Nejmladší z nich předstírá šišlání a mírnou retardaci, aby dosáhl odkladu školní docházky, přitom plynule čte knihy hodné středoškoláků. Ostatní děti jsou na tom podobně – každé má svou vlastní speciální schopnost, nebo alespoň superbratra, se kterým tvoří sehranou dvojku.

První polovina knihy je skvěle gradovaná a o to zábavnější, že ji čtenář sleduje dětskýma očima. Jednotliví členové party Zrůdiček mají ale také rodiče, kteří je nutí do podružností jako je jídlo či spánek (škola naštěstí ne, děj se odehrává o prázdninách), čímž je zdržují od veledůležité mise. I když se jejich cesty rozdělí, nadpisy jednotlivých kapitol vás navedou na stopu, komu se zrovna budeme dívat do karet. A nutno dodat, že jsou to kapitoly velmi krátké. Díky tomu je snazší číst stále dál, hltat nové a nové stránky.

Zlom však nastává v okamžiku, kdy tajemství labyrintu přestává být tajemstvím – tedy asi v polovině knihy. V tomto ohledu je příběh málo fantasy – vše je vysvětleno, prostoru pro překvapení nezbývá více než v běžné dobrodružné knize pro mládež.

Nejsem si však jistá, jak starou mládež touto knihou oslovit. Velké množství textu a absence obrázků napovídá spíše zkušenějšímu čtenáři, hlavním hrdinům je však okolo osmi let, i když najdeme i protagonisty starší (teenagery a dospělé). Zároveň si Labyrint ani mladším, byť sečtělejším čtenářům netroufám doporučit, a to zejména kvůli úvahám o sexu a intrikám hodným dospělého muže, které najdeme ve druhé části knihy.

Samotný závěr byl pro mě mírným zklamáním. Záhada je vyřešena pár desítek stran před koncem, a tak zbývá spousta prostoru pro vysvětlení, co bylo potom. Rozhodně nečekejte napjaté vyvrcholení a akci do poslední stránky.

Pokud jste milovali Enid Blytonovou a její Tajemství a Záhady, bude Labyrint u mrtvého ženicha tou pravou volbou pro vás a možná i vaše děti. Nejspíš si tuto černou, tajemně vyhlížející knihu ale předem přečtete, abyste se přesvědčili, že se vám v katakombách nepoztrácejí.

 

Jana Rečková: Labyrint u Mrtvého ženicha
Vydal: Fantom Print, 2017
Obálka: Lubomír Kupčík a Lukáš Turna
Formát: pevná vazba s přebalem
Počet stran: 304
Cena: 319 Kč

Prvňáci (2) – rozhovor: „Příběhy raději vyprávím, než čtu“, prozrazuje Pavel Bareš

14. Listopad 2017 - 12:05

Pavel Bareš je relativně novým jménem české literární scény. Prozraď nám tedy něco o vzniku knihy – jak dlouho trvalo psaní, co bylo na celém projektu nejtěžší…
Ona to teda především původně vůbec neměla být kniha. Začalo to jako takový můj soukromý projekt někdy během maturitního ročníku. Na gymplu jsme s kamarády hodně hráli vyprávěcí RPG, tehdy zrovna World of Darkness, a zrovna jsme se tou dobou shodli, že už nás ten svět tak nějak omrzel – a já přišel s tím, že nám nový herní systém a universum vymyslím sám. A přišel jsem s postapokalyptickým urban settingem a şehiry, ze kterých je dnes ústřední motiv celého románu, ale původně šlo vlastně jen o povolání nějakého městského mága, za které by hráči mohli hrát. Nějakou dobu jsem se patlal s pravidly, ale postupně jsem čím dál tím víc sklouzával k tomu, že jsem si místo tabulek psal do zadních stránek sešitů z matiky krátké, samostatné povídky o různých postavách, které mi během celého toho vymýšlení přicházely na mysl. Jako první přišla Gaszova scéna s pěti mrtvolami – a jako jediná taky přežila celé ty čtyři roky takřka bez jediné úpravy – pak představení Jasona a Davida Foxe… Dal jsem to pár kamarádům přečíst, jim se to líbilo a než jsem se nadál, psal jsem román. Jen toho RPGéčka se nikdy nedočkali…

Od prvního řádku do poslední úpravy to trvalo něco přes čtyři roky, ale v tom je samozřejmě spousta prodlev, pauz a následných velkých úprav. První verzi jsem měl hotovou asi po roce a půl, nadšeně jsem se ji jal posílat do nakladatelství, a to byla hrozná rána na solar. Asi každý, kdo někdy vydával knížku, vám řekne, jak těžké to je a jak ohromnou trpělivost (a talent pro vnucování se) to vyžaduje. Je to ohromně důležitá životní lekce, ale pro začínajícího autora plného ideálů to prostě může být opravdu síla. Po nějakých deseti-dvaceti mailech nakladatelům (což je samozřejmě úplně směšné malé číslo, ale to jsem tehdy ještě netušil), na které jsem nikdy nedostal odpověď, jsem to pověsil na hřebík a hodil jsem to do šuplíku – ale pořád mi to bylo líto. Spisovatelem jsem chtěl být od svých tří let (říká mamka, já si to nepřekvapivě nepamatuju) a toho snu o opravdové, vydané knížce se mi nechtělo se jen tak vzdát. Ale to hlavní pro mě vždycky bylo sdílet svoje příběhy s lidmi, které baví je číst, a bylo víceméně jedno, jak vlastně. Takže jsem se vykašlal na udávání knížky nakladatelům a místo toho jsem jí udělal web (i s grafikou, která ode mě vyžadovala dát dohromady cosplay Dawnera dávno předtím, než to bylo cool. Ještě pořád není…) a hodil jsem ji do éteru. Díru do světa to samozřejmě neudělalo, ale dostalo se to zase o kousek dál, mezi kamarády, kamarády kamarádů… A pak jsem na jedné silvestrovské párty potkal svojí známou, která o tom celém slyšela a nadhodila, jestli bych to nechtěl poslat žánrovému redaktorovi v „takovým jednom nakladatelství, kde teď pracuju“ – a o rok později Projekt Kronos vyšel u Nakladatelství Host.

 

Co vlastně symbolizuje ono slovo Kronos v názvu knihy?
Wow, no, to máš takhle.

Oficiální odpověď zní: „Na to nemůžu odpovědět, protože bych tím spoiloval pokračování.“ Takže bych si to teoreticky měl nechat ještě nějakou dobu pro sebe, alespoň, než vyjde dvojka. Ale protože jsem měkkouš, můžu alespoň maličko, malilinko hintovat.

Koneckonců i Luco v první knížce na tenhle Goyův obraz narazí. A téma, které zobrazuje, je zatraceně blízko tématu nejen Krona jako knížky, ale i titulního projektu.

 

Máš nějaké literární vzory, které tě při psaní knihy inspirovaly? Nebo nějaké vlivy, které se do knihy promítly?
Tohle bude hrozný přiznání, takže odpusťte, ale: já nečtu. Do svých dvanácti jsem četl v jednom kuse, při jídle, při chůzi ze schodů, ze spaní – ale pak mě to najednou pustilo, a jestli jsem od dvanácti přečetl víc než deset knížek (s čestnou výjimkou povinné četby a nesčetně sociologických studií), tak by mě to upřímně překvapilo. Takže většina mojí vypravěčské inspirace pochází z videoher a komiksů, což jsou média, na která se spousta lidí ještě dneska dívá skrz prsty, a k tomu můžu jen zabědovat, jaká je to ohromná škoda. Obě mají z narativního hlediska strašně moc co nabídnout a umí příběhy vyprávět zase trochu jinak, než jak to dělají filmy nebo knížky. (Dva příklady za všechny: kdo nevěří v sílu vyprávění komiksů, měl by si přečíst Zámek a klíč; a kdo pochybuje o schopnosti videoher z člověka udělat třesoucí se uzlíček ubrečených nervů, měl by si zahrát Life is Strange.) Samozřejmě, Projekt Kronos je pořád knížka. Ale narativní techniky komiksů a her pro mě byly velkou inspirací. Například nápad s novinovými útržky, tajnými složkami a dalšími úryvky ze světa knihy, které uvádí každou kapitolu: ten mi daly hry jako Bioshock nebo F.E.A.R., které ve svém vyprávění hodně spoléhají na to, že hráč během hry nachází roztroušené stopy o příběhovém pozadí a sám si o něm poskládá svůj obrázek – stejně tak i čtenář Projektu Kronos má v těhle dokumentech roztroušenou spoustu stop, které mu mohou dát mnohem lepší vhled do celého příběhu, pokud je dostatečně pozorný. A to, že čtenářům ukazuji myšlenky svých postav pomocí krátkých, úderných myšlenek a mentálních výkřiků, je inspirováno zase vypravěčskými rámečky z komiksů. V komiksech scénárista nemá prostor na to, aby vyjádřil mentální pochody svého hrdiny skrz deseti stránkový rozbor ala Jane Eyrová. Místo toho vás nechá mu číst myšlenky v reálném čase, dostane vás přímo do jeho hlavy. Já to dělám stejně. Neplýtvám tak čtenářovým časem – a dovolím si tvrdit, že jej to k postavám opravdu přiblíží lépe než desetistránková analýzy.

 

Jak se srovnáváš s nabytou popularitou? Změnil se díky Projektu Kronos nějak zásadně tvůj život?
Cha! Ono to naštěstí vážně není tak horký. Aspoň zatím, teda. Přinejmenším teď, při zodpovídání tohohle rozhovoru, mi žádné fanynky na okna rozhodně nebuší. Takže zatím žiju jenom v hrůze z toho, že potkám na plakátu v metru svůj vlastní obličej. Nebo že si Projekt Kronos přečte některý z mých studentů a pak mu začne vrtat hlavou, jestli jeho učitel není vlastně tak trochu psychopat, když píše takové věci.

Což nejsem. *Mrk, mrk*.

 

Dle životopisu na stránkách Hostu, tvého nakladatele, jsi velmi akční člověk. Jak zvládáš studium, volnočasové aktivity a k tomu ještě psaní?
Dokud vás to všechno baví, čas si na to najdete. A psaní má tu výhodu, že na něj nepotřebujete mít pevně stanovený harmonogram – prostě píšete, když můžete, takže se to nijak nebije s kapelou ani dalšími mými koníčky. Ale pochopitelně jsem si musel párkrát srovnat priority. Před Vánoci jsem kvůli tomu skončil se školou. Ne že by to nešlo zvládnout, ale jakkoli jsem bakaláře sociologie vystudoval s velkým nadšením (a spousta z těch témat se bezpochyby promítla i do mojí knížky), magistr už mě prostě nebavil natolik, abych si kvůli biflování a psaní výzkumů ukrajoval čas ze psaní, protože to, jak jsem se rozhodl, je teď moje absolutní priorita. Takže si teď místo toho užívám posledních pár měsíců studentské opencard, že mám na psaní víc času než kdy dřív. Ale příští rok možná skončím na fildě na překladatelství, takže mi tahle slova možná ještě zhořknou v ústech.

 

Kromě slibně rozjeté literární kariéry ve dne máš také náročný noční život. Pověz nám o něm víc.
Kéž by byla moje rozjetá literární kariéra jenom denní záležitostí. Nejlepší věci mě zpravidla napadají uprostřed noci s budíkem nastaveným na „BRZO“. Ale když zrovna po nocích neťukám do klávesnice nebo nezařezávám (v obou aktivitách vynikám zhruba stejně), brázdíme s kapelou J!Scream hudební kluby po celé republice. Občas si zahrajeme pro pár tisíc lidí, občas pro pár desítek – přičemž jedna z těch variant je mnohonásobně častější než ta druhá, a když říkám „druhá“, myslím tu první – ale baví nás to všude stejně. Co? Že v Projektu Kronos je kapela „J!“? Ále, co vás nemá, to je jenom shoda jmen…

 

Konec knihy je otevřený – plánuješ další díly nebo příběhy ze světa Projektu Kronos? Nebo nás čeká něco z úplně jiného soudku?
No to si pište, že to bude mít pokračování! Takový cliffhanger a já že bych v tom nepokračoval? Co bych to pak byl za #$@&%!?? Tolik nezodpovězených otázek! [Ehm… spoiler alert?] Co chce Gasz dělat s těmi mrtvolami? Co má Krysař za lubem? A ze všeho nejdůležitější, skončí Luco s Jasonem spolu?

Jestli to nenapíšu, nikdy se to nedozvíme. Takže si buďte jistí, že už na tom makám.

 

A pokud i vy máte pro Pavla nějakou otázku, zajisté rád odpoví. Nechte ji v diskusi pod článkem, nebo využijte náš prvňácký e-mail fpprvnaci@seznam.cz. A věřte nám, odpoví. Máme své přesvědčovací metody…

Přejít na recenzi Projektu Kronos

Stránky