Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 54 min 57 sek

Útok titánů 11: Titáni si dávaj po tlamě

24. Červen 2017 - 8:00

Už se za těch pár dílů dá odhadnout vzorec, se kterým autor Hadžime Isajama ve své sérii pracuje. A tak máme po šokujícím odhalení z minulého svazku díl, ve kterém se rozjíždí šílená řezničina. Eren se totiž musí vypořádat s dvojicí zrádců, kteří chtějí zmíněného hlavního hrdinu unést.

 

Pokud však doufáte, že se dozvíte proč, tak si nechte rychle zajít chuť. Ono, všeobecně platí, že žádné odpovědi se tentokrát konat nebudou a autor přihazuje naopak jen další a další otázky. A že těch tajemství už od začátku série je kupa? Očividně si s tím nikdo hlavu neláme…

 

První polovina svazku vám zabere jen pár minut. To z toho důvodu, že kromě masivní akce nebudete mít co číst. Minimum textu je však náležitě nahrazeno krásně rozmáchlou choreografií, která využívá titánských rozměrů a skutečně působí velmi pompézně. Celá akční pasáž by se dala přirovnat k té, kterou si můžete vybavovat ze sedmého svazku, kde Eren bojoval v lese proti Annie. I tady na vás autor chrlí jeden chvat za druhým, míru brutality, výbušné střety a dobře rozfázované tempo. Je to fakt jízda. Teda, pokud vám stačí jen tohle.

 

Druhá polovina totiž přehodí výhybku a snaží se chovat filozofičtěji. A zklamává. Pokud opomenete fakt, že se během těch dalších dvou kapitol nedozvíte zhola nic (snad jen náznak motivací nepřítele), jsou dialogy trestuhodně suché a nezábavné. Občas mi přišlo, že si jeden z aktérů prošel lobotomií. Až tak hloupě působí. Vše se tak točí v kruhu plném otazníků, neurčitých slov a náznaků, které už ale pomalu začínají iritovat spíš než cokoliv jiného. Nemluvě o tom, že výjimečně nefunguje ani otevřený konec. Zkrátka škoda.

 

Aspoň že kresebně se dá říct, že Isajama si vybral lepší chvilku. Jistě, najde se tu kupa panelů, které vypadají nedodělaně a až dětinsky směšně, ale svůj účel splňují a atmosféru rozhodně podporují. Předešlý svazek byl ale přeci jen o něco líbivější.

 

Tentokrát slabší. Napínavá akce je degradovaná slabší druhou polovinou a kresba rozhodně netahá maximum svých sil. Snad bude příště líp.

 

Hadžime Isajama: Útok titánů 11
Překlad: Anna Křivánková
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 190
Cena: 199 Kč

 

Hodnocení: 50 %

Mé jméno je Nikdo: Ne vždy jsme tím, kým být toužíme

23. Červen 2017 - 16:32

Jablko nepadá daleko od stromu?

Nakladatelství Mystery Press nás již delší dobu zásobuje zajímavými detektivními tituly. Nyní však přichází s úplnou novinkou ve svém portfoliu – young adult thrillerem Mé jméno je Nikdo od Kristen Orlando. Pro Mystery Press je to první výprava do tohoto žánru; proto toto konstatování berte zároveň také jako varování pro čtenáře uvyklé na detektivky a thrillery určené pro dospělé. Cílovou skupinou knihy jsou primárně dívky ve věku kolem patnácti let, které samy s popsanými problémy každodenně bojují.

Hlavní hrdinka, Reagan, má však do obyčejné teenagerky v mnoha ohledech daleko. Její rodiče jsou totiž elitní agenti Černých andělů, o jejichž existenci se pouze nejistě šeptá. Nebohá Reagan od útlého mládí v rámci utajení mění místa pobytu, jména i své vlastní identity. Každý den musí být někým jiným, vyprávět spolužákům krycí historky a tvrdě dřít a trénovat, aby splnila sen svých rodičů, na který ji připravují od raného mládí – stát se také agentkou.

Ačkoliv má pro dráhu agentky všechny předpoklady, chce Reagan, jak tomu u dívek jejího věku bývá, jít v životě vlastní cestou. Jejím snem je studovat medicínu a pomáhat lidem, nikoliv pronásledovat zločince.  Věci navíc komplikuje Luke, sympatický mladý muž ze sousedství, jehož kouzlu mladá dáma odolává jen s vypětím všech sil a kterému by ráda ukázala své pravé já bez příkras a nutnosti lhát o sobě.

 

Pádná ženská ruka

Kristen Orlando nabízí na dospívání ryze ženský pohled. Velmi dobře vystihuje pocity zmatku při přerodu přátelského vztahu mezi Reagan a Lukem v lásku, a zároveň vnitřní revoltu hlavní hrdinky proti nalinkovanému životu. Čtenáři budou prožívat pocity únavy a znechucení ze současného způsobu života, touhu žít jako Reaganini vrstevníci – to vše nutně vyeskaluje v konflikt s rodiči ohledně budoucnosti hlavní hrdinky. S kapkou nostalgie (pokud již máte pubertální léta za sebou) si při čtení těchto scén uvědomíte, jak velkou pravdu autorka při svých popisech vnitřního boje má a jak věrohodně duševní rozpoložení mladého člověka vystihla.

Vztahová a emoční stránka je významnou složkou celé knihy. Druhou částí je pak akční složka, která však přichází výrazněji na scénu až v pozdější fázi knihy. Reaganiny rodiče jsou totiž po jedné z misí uneseni obávaným narkobaronem a dceru, která má samozřejmě i přes neshody o rodiče strach, nenapadne nic jiného než připojit se k záchrannému týmu. Navíc s sebou bere i Luka, který nestačí žasnout, co všechno jeho vyvolená umí.

Mé jméno je Nikdo je prvním dílem série Kronika Černých andělů. Nabízí uzavřený příběh s dostatečně otevřenými zadními vrátky pro další díly a prostorem pro různá zajímavá překvapení. Mimochodem, pár zajímavých věcí z minulosti Reaganiných rodičů vyplave na povrch již v této knize. Styl vyprávění odpovídá žánru young adult – nečekejte příliš složitou zápletku ani šokující dějové zvraty. Mé jméno je Nikdo je spíše dívčím románkem s přidanou akční složkou než plnokrevným thrillerem. Kniha má potenciál oslovit i odrostlejší čtenáře, ale dospívající čtenářky, které jsou hlavní cílovou skupinou tohoto příběhu, budou nadšeny.

 

Kristen Orlando: Mé jméno je Nikdo (Kronika Černých andělů 1.)
Vydal: Mystery Press, 2017
Překlad: Kateřina Kuncová
Obálka: Vikki Sheatsley
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč

 

 

Simulakra: Příliš reálná fantazie

21. Červen 2017 - 8:00

Simulakra se značně odlišují od Dickovy tradiční tvorby. Zatímco jinde si autor pohrává s realitou a jejím vnímáním (například v knize Oko na nebi), zde tomu tak není. Autor se také tentokrát vyhýbá tématu psychedelických látek, které velmi zasáhly do jeho tvorby – on sám bral povzbuzující prostředky, díky nimž dokázal rychleji psát. Co ovšem zůstává stejné, je Dickův um ve vykreslování lidské psychiky. Postavy nejsou pouhými dvojrozměrnými předměty, které pronáší repliky vysvětlující děj a tvarující příběh, jsou to lidé z masa a kostí. Jsou to typy, které důvěrně známe z práce či jaké najdeme mezi svými přáteli.

 

Děj o mnoha rovinách popisuje vyhraněnou situaci ve Spojených státech amerických a evropských. Prezident der Alte je ve skutečnosti android a pokaždé, když mu vyprší funkční období a není znovu zvolen, vyrobí mocná korporace Karp und Sohnen prostě jiného. Rostoucí vliv německé společnosti ale začíná vadit nestálé první dámě Nicole Thhibodeuxové, která je však již řadu let mrtvá, takže její úlohu zastává herečka. Ta se rozhodne vyhledat pro výrobu příštího prezidenta jinou firmu, tím ale odstartuje politické zemětřesení v celém státě, které bude zahrnovat mutanty z dob třetí světové války, cestování časem, nacisty a nezákonný prodej raket. Pitoreskní skloubení všech nápadů překvapivě dává smysl a drží pohromadě. Již tím je kniha jedinečná a její četba stojí za to.

 

Za vyzdvihnutí nejvíce stojí postava sovětského klavíristy Kongrosiana, který dokáže hrát na klavír jen za použití své mysli. Tu ale bohužel často sužují nejrůznější záchvaty úzkosti, paniky a fixní představy. Jeho blouznění bylo popsáno naprosto věrohodně: chorá mysl se upíná na jednu marginální představu, které začne podřizovat celý svůj život a nafukovat ji do absurdních rozměrů. Ale nejedná se o pouhou komickou figurku, pro děj představuje Kongrosian důležitý prvek, jehož pravý význam ale pochopíme téměř až na samotném konci knihy. Celková pavučina osudů, které se proplétají a zdánlivě spolu nesouvisí, v závěru vytvoří obrázek, který byl svědomitě budován od samého začátku, obrázek, který vyvrcholí přesně tak, jak měl, hluboce pesimistickou vizí budoucnosti, kde přichází konec všeho, co jsme doposud znali. Krása knihy spočívá v detailech – to co jsme považovali za frázi, jen tak prohozenou do větru, nezajímavou kulisu, to vše je klíčové a přispěje k finálnímu rozuzlení. Sledujeme pletichaření na nejvyšších politických místech, plány a naděje obyčejných lidí i sny umělců a manažerů. Dick vytvořil dokonalý průřez jím vymyšlenou společností.

 

Vyjma pomalejšího začátku, kdy jsme hned zahlceni množstvím nejrůznějších postav a vůbec netušíme, kterým směrem se bude příběh odvíjet, se nedá knize nic vytknout. Zmíněné zahlcení ale na druhou stranu můžeme považovat spíše než za chybu, tak za autorův záměr. Zaujmout tím, že není dlouho jasné, kdo je postava hlavní a vedlejší a jaký její problém představuje zápletku knížky.

 

Dick ukazuje cizí svět, svět Spojených států amerických a evropských, který se za pomoci podivuhodných a pro nás komických a zvláštních zvyklostí snaží vypořádat s traumatem způsobeným dávnou třetí světovou válkou. Je to ale svět povědomý. Postupně pochopíme, proč moc ve státě drží první dáma a německé průmyslové kartely, proč lidé žijí ve velkých koldomech, kde tráví čas sledováním fádních kulturních programů předváděných jejich sousedy a psaním ideologických testů, aby měli i nadále tu výsadu v domech bydlet.

 

A to je právě na Dickových Simulakrech to nejmrazivější. I když je to výplod jeho fantasie, zakládá se na reálných dojmech a zkušenostech a tak nějak podvědomě tušíme, že i když je to nepravděpodobné, něco podobného by se nám mohlo stát i v budoucnosti.

 

P.K. Dick: Simulakra
Vydal: Argo, 2017
Překlad: Robert Tschorn
Obálka: Pavel Růt
Počet stran: 204
Doporučená cena: 248 Kč

Žena se sovou se blíží

20. Červen 2017 - 12:00

Čtyřdílná antologie ženské fantastiky nazvaná Lehké fantazijno, do které přispělo celkem 52 českých a slovenských autorek, pokračuje. Na první Ženu se lvem si u nás můžete přečíst recenzi. Žena se sovou opět přináší porci 13 žánrově pestrých povídek, jejichž hrdinky a hrdinové se vymykají známým klišé a vidí skryté věci, které ostatním unikají. Můžete těšit známá jména, mezi nimiž nechybí třeba Ludmila Vaňková, Jana Rečková nebo Františka Vrbenská, i na objevování nových talentů a debutantek. Slovenský „hlas“ zastupují Katarína Soyka a Lívia Hlavačková a autorka doslovu Alexandra Pavelková. Obálku opět vytvořila Jana Maffet Šouflová, předmluvu přislíbil Martin Fajkus, šéfredaktor časopisu Pevnost.

 

Tématem druhého dílu série je karta Tajemství, zobrazená právě jako žena se sovou. Sova – to je noční čarodějka. Jako totemový průvodce symbolizuje hluboký vhled, moudrost a znalost. Má schopnost podívat se na svět z druhé strany a vysokou citlivost. Sovy jsou spojovány s tajemstvím, soumrakem a magií v mnoha koutech světa. V některých kulturách jsou mylně dávány do spojení se zlem a neštěstím a vnímány jako nositelky špatných zpráv, předzvěsti smrti a ztrát. Pravda je taková, že sova právě skrze vlastní temnotu umožňuje přístup k využití nejvyšší moudrosti. Zlepšuje intuici a schopnost „vidět“ věci, které normálně vidět nejsou, a odhalit souvislosti, které jiným unikají.

 

I druhý svazek projektu doprovází sada 13 speciálních výkladových karet, vytvořených tak, aby seděly k povídce i k podobě samotné autorky. Všechny čtyři svazky dají dohromady 52 karet – celou výkladovou sadu. Ke knize je také přiložený leták obsahující základní návod k jejich výkladu. Autorem originálních ilustrací je hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Kniha bude mít i tentokrát formát B6, přibližně 350 stran, pevnou vazbu, barevnou obálku a černobílé ilustrace uvnitř.

 

Předplatíte-li si Ženu se sovou, získáte ji dříve než v běžných obchodech, a navíc vám dorazí přímo domů. A proč opět crowdfunding? Protože každý tak může přispět na slibně se rozvíjející projekt a ještě ke své knize dostat i bonus (nebo bonusy) z pestré nabídky. Kromě dárků s motivem sovy se chystají i předměty, které vyrobily samy autorky, či jejich dříve vydaná díla a další zajímavosti. Pokud se podaří dosáhnout cílové částky, kniha vyjde ještě před letními prázdninami.

 

Do předprodeje se můžete zapojit na stránkách projektu.

Strážci Galaxie – Kosmičtí Avengers

20. Červen 2017 - 8:00

Takřka souběžně s premiérou druhého filmu o Strážcích Galaxie vydalo nakladatelství Crew komiks této party s podtitulem „Kosmičtí Avengers“. Je to teprve druhý svazek Strážců, který u nás kdy vyšel. Což zní depresivně, v kontextu toho, jakým hitem se za poslední léta jeho hrdinové stali. Snad teď Crew tyto počty rozšíří – minimálně ediční plán vydavatelství tomu napovídá.

 

Co od Star Lorda, agresivního mývala Rocketa, Gamory, Draxe, Groota a pro tuto chvíli také Iron Mana v komiksovém zpracování od scénáristy Briana Michaela Bendise (Daredevil: Muž beze strachu, Ultimate Spider-Man) čekat? Předně – přesně to, co čekáte po zhlédnutí filmových verzí.

 

Tedy: spoustu akce, hodně zábavy a veskrze jednoduchý, až naivní příběh o tom, jak banda nesvéprávných super-jedinců zachraňuje celou naši modrou planetu. Ten však v dobrodružství téhle netypické superhrdinské skupiny hraje druhé housle – a zcela vědomě, tvůrcům je totiž nad slunce jasnější, že jejich čtenáři nic víc než tu srandu a akci ani vlastně nechtějí. Tedy kromě „svých“ postav, samozřejmě.

 

Právě na nich totiž příběhy Strážců Galaxie stojí – a je jedno, zda ve filmu nebo v komiksu. Na jejich rozmanitosti, zdánlivé nespojitelnosti a těch drobných jedinečnostech (nebo chcete-li, úchylkách), které z každé z nich dělají svébytný charakter, schopný táhnout příběh v podstatě sám. A co teprve jejich kombinace!

 

I na stránkách komiksu jsou tak Strážci Galaxie v podstatě sitcomem, nahláškovaným, převtipnělým a tak rychle plynoucím, že si vlastně ani moc nevšimnete, jak moc je jeho příběh všední – protože jste jej doslova prosvištěli. A pokud si toho přeci jenom všimnete, bude vám to úplně jedno. Tohle je totiž spotřební komiks ve své neředěné podobě – přestože nenadchne, k urážce má ještě dále. Berte, nebo nechte být.

 

Strážci Galaxie 1: Kosmičtí Avengers
Scénář: Brian Michael Bendis
Kresba: Steve McNiven
Vydal: Crew, 2017
Počet stran: 144
Cena: 329 Kč

Ukázka: Drake

19. Červen 2017 - 12:00

Seznamte se s Donem Drakem, opravdu velmi zadluženým nájemným vrahem, který umí vyvolávat démony. Svou práci nemá rád. Raději by popíjel v baru a od vražd i nadpřirozena dal ruce pryč. Jenže dluží peníze nesprávnému člověku — tedy nesprávnému démonu, samému šéfovi londýnského démonického podsvětí. Rozhodne se proto přijmout poslední zakázku, ale všechno se pokazí a Drake omylem zabije nevinné dítě. Teď se skutečně ocitá na černé listině. Jeho jedinými přáteli zůstávají arcidémon uvězněný ve starobylém artefaktu a téměř padlý anděl Trixie. Naneštěstí pro Drakea se poblíž nachází i Lucifer… Má‑li Drake najít odpuštění a klid, bude muset bojovat.

 

Peter McLean: Drake
Vydává: Host, 2017
Překlad: Michaela Macková
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč

 

Fascinace: Šikovné knížečky na cesty

19. Červen 2017 - 8:00

Celý projekt série tenkých maloformátových knížek začal někdy v roce 2016 z iniciativy Petra Šimka, šéfredaktora MFantasy, a nese hezký nápad, jak zůstat v kontaktu se svými čtenáři i ve chvíli, kdy zrovna nesedí u počítače, notebooku či tabletu. Původní záměr – vydat každý měsíc jednu knížku a postupně nám tak servírovat zajímavé kousky z literární soutěže O Dračí řád – se jakž takž daří dodržet. V současnosti jsme se již dočkali pěti knížek a ve schránkách předplatitelů už čeká šestá. Název edice je složeninou slov FAntasy a SCIfi NA CEsty. Právě cestování se může stát zdrojem situací, kdy selže technika, do klávesnice si třeba vylijete kafe, mobil vám zmokne, čtečka se záhadně vybije a široko daleko nejde chytit žádný internet. Prostě uvíznete někde v divočině a pak vezmete zavděk i tištěnou knížkou na ukrácení dlouhé chvíle. Tahle je tak šikovná, že se vejde do každé kapsy a nezatíží žádný baťoh, v tom je její nesporné kouzlo. A samozřejmě je plná zábavného a nenáročného čtení.

 

V každém čísle seriálu najdete hlavně krátké povídky, co se však už moc nevidí, nechybí ani zdařilé ilustrace. Už v úvodním čísle na mě vykoukla kresba Jitky Šenkeříkové, která mě naprosto uchvátila. Představují se zde však i jiní talentovaní výtvarníci, a to nejen z Čech, ale i ze Slovenska, stejně jako soutěžící. Celkem pravidelně se tak můžeme seznámit s tvorbou slovenské debutantky Jely Abasové, která si už pomalu nachází popularitu u českých čtenářů. Právě tento přeshraniční aspekt dělá projekt ještě sympatičtějším.

 

Předposlední číslo s názvem Bazén, které sice vyšlo se skluzem a je vlastně dvojčíslem, se stalo důkazem vzrůstající kvality povídek. Bazén zaujme především svou žánrovou pestrostí, hned úvodní povídka, podle níž se číslo jmenuje, je zakuklený horůrek, nechybí však ani humor a dobrodružství. Třeba Tereza Kadečková v anekdotě Trable začínají na úřadu líčí potíže dcery lovkyně démonů, která by si raději hleděla svého teplého místečka na úřadě a do ničeho se nepletla. V paměti mi uvízl i Bosonohý Xypolytos Tomáše Kratochvíla, oživující celkem pozapomenutý antický žánr gnóze, nadhled a poučení však nepůsobí vůbec násilně. Ovšem Vzkříšení obchodního cestujícího Tomáše Heverocha si v ničem nezadá se slavnými Čapkovými apokryfy a přináší možnou odpověď na odvěkou otázku křesťanství, života a vůbec: Byl Ježíš mimozemšťan?

 

Můžeme se tedy těšit, že i nový přírůstek do rodiny FASCINACE s parádním méďou na obálce bude stejně zdařilý a získá si ještě více příznivců a předplatitelů, bez kterých to samozřejmě nejde. Je potěšující, že o dobré nápady i přízeň je podpořit není nouze, ač se někdy zdá náš fantastický rybníček příliš malý. A těší mě i to, že nekomerčním či klubovým projektům, jejichž cílem je vydávání tištěných knížek pro radost, ještě neodzvonilo.

 

Bazén a další povídky
Vydal: Petr Šimek, 2017
Obálka: Kateřina Perglová
Počet stran: 119
Cena: 49 Kč

 

Hodnocení: 60 %

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta

18. Červen 2017 - 16:00

Jednička byla megahit a nadprůměrný dobrodružný film připomínající Indianu Jonese. Dvojka do série vnesla docela dost temné atmosféry a přinesla nového a dobrého záporáka, ale bylo na něm vidět, že pokračování je jisté. Třetí díl se snažil o to být epickým vyvrcholením trilogie. No, bylo to takové nemastné neslané. Chvilkami dobré, jindy hloupé. V čtyřce se Disney rozhodl zbavit většiny starých postav a přivést nové. Lovestory misionáře a mořské panny bude fanouškům ležet v žaludku hodně dlouho a byl to asi nejhorší díl. Potom přišlo sucho. Johnny Depp neměl štěstí na výdělečné filmy, Osamělý jezdec byl propadák i přesto, že ho produkoval hitmaker Jerry Bruckheimer. Špinavá hra taky nic moc a pokračování Alenky teprve.

 

Prolomili Piráti jeho smůlu? Ano!

 

Salazarova pomsta je příběh kapitána Černé Perly, který ztrácí štěstí. Navíc se jeden z jeho početných nepřátel, kapitán Salazar, rozhodl mstít a tak se musí spojit s Hectorem (zase) a bojovat o holý život spolu s vědkyní Carinou, která je obviněna z čarodějnictví, a Henrym, jenž je pro změnu synem dobře známého kováře Turnera.

 

Mezi postavami pětky jsou staří známí jako Marty, pan Gibbs, Hector Barbossa (má tu daleko víc prostoru a není to na škodu). Nové duo Carina a Henry je o chlup horší než Will a Elizabeth, kteří se tu jen mihli. Nové postavy fungují také lépe než minule a jsou fajn. Jediné, co to trochu kazí, je očividná únava Johnnyho jako Jacka. Už to není onen energický šílenec a génius, ale něco jako splaskávající balónek předešlého piráta.

 

 

Příběh je jednoduchý a je z něj cítit touha oživit jedničku. A docela to funguje. Nic světoborného, ale spíš odpočinkový dobrodružný snímek s pár doopravdy nečekanými zvraty, které mě dokonce jednou donutily potlačit slzu v oku. (Nečekal jsem, že něco takového řeknu ve spojení s tímhle filmem.)

 

Efekty se drží na vysoké laťce a není jim co vytknout, jenom mě rozhodila změna fontu. Hudba je trochu předělaný Badeltův základ a funguje dobře.

 

No jak to celé působí? Jednoduše a zábavně, jako dobrodružná a poutavá jízda s minimem zakolísání a přiměřeně dlouhou stopáží okolo dvou hodin, kde se nenudíte. Člověk by si pomalu po shlédnutí konce filmu řekl, že tu máme důstojný odchod již kultovní série. Bohužel, jak známe Disneyho, tak po kasovním úspěchu pětky přijde i šestka. Prostě z Pirátů bude rejžovat, dokud budou nést, a nestane se z nich degenerovaná sama sebe vykrádající série mizivých kvalit. Proto bychom si měli užít ten pocit radosti z návratu série, dokud trvá.

 

 

Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta
Délka: 129 min
Režie: Joachim Rønning, Espen Sandberg
Scénář: Jeff Nathanson
Kamera: Paul Cameron
Hudba: Geoff Zanelli
Hrají: Johnny Depp, Javier Bardem, Geoffrey Rush, Brenton Thwaites, Kaya Scodelario

Kdo jinému jámu kopá: Velká vražda v malém městě

18. Červen 2017 - 12:00

Čmuchalka z přesvědčení

Nakladatelství Mystery Press ukázalo, že mu nechybí odvaha. Kdo jinému jámu kopá je detektivka české autorky, která jde totálně proti současnému trendovému proudu, a namísto atmosférické  krvavé „severské“ detektivky nabízí příběh plný nadsázky a ironie zasazený do kulis malého českého města. Tento odvážný počin však rozhodně není krokem vedle, protože Marie Rejfová si vás svým vyprávěním hodně rychle získá.

 

Celý příběh je ztvárněn tak, že nebudete věřit, že se skutečně někde a někdy doopravdy neodehrál. Ale pěkně popořádku – začněme od hlavní hrdinky. Josefína je rozvedená čtyřicátnice, která před rozvodem žila v Praze a následně se odstěhovala ke své sestře do Brodu. Aby toho nebylo málo, je malířkou, která však pracuje jako učitelka. Ve svém věku vypadá stále k světu, a o nápadníky tím pádem nemá nouzi. Pravda, výběr je dost tristní – jedním z „favoritů“ je komisař Tvrdík, policista, a navíc ženatý, se kterým již měla Josefína pletky v minulosti. A jako nováček v závodu o Josefínino srdce nastupuje ve druhé dráze pan Výborný, který má velkou výhodu – není ženatý! To ovšem není výhra, protože jeho žena byla zabita během nedávného výletu s kolegyněmi ze školy, kterého se účastnila i Josefína, a Výborného jméno je na seznamu podezřelých dost vysoko. A Tvrdík po něm samozřejmě jde, což vede k mnohdy až absurdním situacím, do kterých se nebohá Josefína samozřejmě připlete.

 

Mnohý čtenář si dokáže představit, jaká hlavní hrdinka asi může být: hubatá a prostořeká, zvědavá, se sklony k hysterii a lehce asociální, protože si v maloměstském blázinci přijde „jiná“. A rozhodně bychom neměli zapomenout na její zábavnost. V zásobě má spoustu bonmotů a mouder z dílny své babičky, které dokonale vystihují běžné životní situace.

 

V humorném duchu je podáno i město a jeho obyvatelé. Autorka si bere na paškál typické maloměstské nešvary a archetypální postavy, jakými jsou pedantská sestra hlavní hrdinky, obecní „blázen“, místní podnikatel-šmelinář a jeho žena, povrchní pipka s intelektem houpacího koně. Rejfová dokonale pracuje s nadsázkou; nikoho přitom neuráží, jen jemně ironizuje a paroduje, což zaručeně vzbudí úsměv u většiny čtenářů.

 

(Ne)detektivka

Kdo jinému jámu kopá je poklidné, oddechové čtení. Bohužel však už ne tak úplně detektivka. Jasně, máme tu vraždu, mrtvolu a následné hledání pachatele. Máme tu oficiální policejní vyšetřovatele a nadšenou Josefínu motající se sveřepě kolem a hledající důkazy. Máme tedy všechny ingredience detektivky, ale…

 

Bylo by zbytečné vytýkat, že celá zápletka je nekomplikovaná. To vadí ze všeho nejméně a v ladění knihy se tento fakt bez problému ztratí, protože během čtení zjistíte, že se skvěle bavíte, a že o vraždu jako takovou až tak moc nejde.  Podezírám však autorku, že během psaní krmila Josefínu jen a pouze čtyřlístky, jinak si nedovedu vysvětlit to množství šťastných náhod a shod okolností. Hlavní hrdinka je příliš často na správném místě, aby vyslechla klíčový rozhovor, náhodou jí padnou do ruky důkazy posunující celé vyšetřování a tam, kde by jiní při pádu do staré štoly bídně zahynuli, ona vyjde jen s pár oděrkami. Ano, některé věci vychází z toho, že hlavní hrdinka je detektivka-amatérka a zvídavě čmuchá kolem, ale stále je v příliš mnoha pasážích patrné, že Rejfová svoji hrdinku postrkuje, jak se jí to zrovna hodí.

 

I další postavy občas opustí koleje logiky a předvídatelnosti a vybočí. Na konci budete pochybovat i o vrahovi, který se chová jako ostřílený profesionál, co už má na svém kontě minimálně desítku vražd. Výhodou je, že identita vraha zůstává dlouhou dobu utajena, čemuž nahrává i fakt, že do vyšetřování vstupují ještě další „drobnosti“, které odhalení značně komplikují; občasné drobné nelogičnosti jsou dost nízkou cenou za to, aby příběh dával logiku jako celek.

 

Záleží tedy na úhlu pohledu čtenáře: pokud hledá úžasnou detektivku, pak bohužel Kdo jinému jámu kopá není tou nejlepší volbou. Pokud se však chce odreagovat a detektivní zápletku přijme pouze jako součást humorného příběhu, pak je naopak kniha Marie Rejfové zcela ideální.

 

Pocta starým časům

Trefou do černého je grafický design knihy, který dříve narozeným připomene detektivky „ze starých časů“ vyvedené v podobné grafické úpravě. Ve staromilném duchu se nese i přirovnání ke slečně Marplové, které však sedí pouze principiálně. Co se propracovanosti a detektivní rafinovanosti týče, má ještě Marie Rejfová před sebou dlouhou cestu. Na druhou stranu – přechod od literatury pro mládež a pouze drobná příprava v podobě novely Kdo má pod čepicí, která je předkrmovým úvodem do trampot Josefíny Divíškové, prostě musí být znát.

 

Kdo jinému jámu kopá je skvělá oddechovka. Vytýkal jsem, že detektivní složka nefunguje, jak by měla, ale věřím, že v nové knize Komu straší ve věži, která se již pilně v Mystery Pressu chystá, to autorka napraví. Oproti tomu všechny ostatní věci v knize jsou skvělé, propracované a hlavně zábavné – zkrátka ideální letní čtení, které byste rozhodně neměli minout! Laskavý humor a ironie v autorčině podání strhnou nejednoho škarohlída a nakonec zjistíte, že jste si čtení ohromně užili.

 

Marie Rejfová: Kdo jinému jámu kopá
Vydal: Mystery Press, 2017
Obálka: Daniel Špaček
Počet stran: 268
Cena: 299 Kč

Co víme o Star Treku: Discovery

18. Červen 2017 - 8:00

Podle dostupných zpráv nemáme příliš očekávat starý model star trekovských seriálů. Koncept by neměl být tolik epizodický, přesto se stále ponese v duchu humanity a naděje na lepší lidstvo, tedy jako pokračování vize původního tvůrce seriálu Gena Roddenberryho. Samotný seriál se pak bude odehrávat deset let před dějem již zmíněného filmu Star Trek z roku 2009.

 

Už od samého začátku se vědělo, že kapitánem USS Discovery nebude muž bílé barvy pleti, ale že to bude žena, pravděpodobně afrického původu. Jako jedna z prvních postav byla pak obsazena kapitánka Han Bo, která měla velet lodi USS Shenzhou. Hrát ji měla herečka malajsijského původu Michelle Yeoh. Ta se nyní i objevila v traileru, kde to vypadalo, že ztvárňuje postavu kapitánky USS Discovery. I jméno její postavy prošlo změnou, nyní kapitána Georgiou. Podle jiných informací, dohádatelných například na IMDb, bude ovšem hrát kapitána Discovery Jason Isaac a jméno jeho postavy bude Lorca. Což ale vyvrací původní informace o pohlaví a rase kapitána. Premiéra se odkládala hned několikrát, a evidentně tvůrci této šance využili a nejednou přehodnotili svůj názor na postavy. Dostupné informace jsou tedy poněkud zmatečné, a co se týče českého internetu, tak bohužel i velmi kusé.

 

Dalšími hrdiny seriálu pak jsou vědecký důstojník Saru (Doug Jones), jenž představuje zástupce mimozemské rasy, která se doposud ve Star Treku neobjevila, a první důstojník částečně vulkánského původu Michael Burnham (Sonequa Martin-Green). Seriál přiletí na obrazovky na podzim tohoto roku a bude mít patnáct čtyřicetiminutových epizod.

 

Podle traileru se posádka dostane do křížku s klingony. To a částečně vulkánský původ Michaela Burnhama jsou důvody, proč se trailer dočkal vlažného přijetí. Vypadá to spíše jako práce lidí, kteří nepochopili, v čem leží síla Star Treku. Star Trek není jenom o válečných rasách Klingonů a Romulanů, o jejich sporech s Federací a netočí se jenom okolo potíží míšenců Vulkánců a lidí. Je o objevování nových světů a civilizací, těžkých morálních dilematech a snaze o mírová řešení a kompromisy tam, kde by jinému už nevydržely nervy a prosadil by svoji vůli za pomoci síly.

 

Trailer měl jako prequel ke známým dobrodružstvím kapitána Kirka spiklenecky mrknout na fanoušky ukázáním nějaké důvěrně známé postavy z originální série, ale v takovém světle, v jakém ji dosud neznáme. Víme, že se taková postava má skutečně objevit, a to konkrétně šejdíř Harry Mud v podání Rainna Wilsona či dokonce Spockův otec Sarek (James Frain). Doufali jsme i v nové a úžasné planety, nějakou zajímavou bytost či rasu, kterou nepředstavuje herec, který má jenom něco napatlaného na obličeji – humanoidních ras jsme přece jenom viděli ve Star Treku až příliš mnoho. Trailer ale nic takového nepředvedl, a tak nám nezbývá než doufat, že seriál nakonec příjemně překvapí. Live long and prosper!

 

Drsný spasitel na iDnes

18. Červen 2017 - 0:27

Vychází totiž v novinách. Konkrétně v Mladé frontě i její internetové odnoži iDnes.

 

Tak se podívejte:
Máte minimum peněz, rekvizity vyrábíte z odpadků a herci vás uprostřed natáčení opustí. To všechno prožil začínající filmový režisér Jaroslav Šetek z Jihlavy při tvorbě svého filmu Drsný spasitel. Přesto vytrval a snímek pomalu dokončuje. „Bylo to hodně punkový,“ usmívá se Šetek.


Více na iDnes.

Noční labuť: Čarodějka mezi životem a smrtí

15. Červen 2017 - 15:51

Zajímavá postava a propracovaný svět    

Těch pár prostých vět dobře vystihuje podstatu hlavní hrdinky románu, Nixariem. Srdce jí bije a žilami koluje krev, ale přesto je s touto ženou něco v nepořádku. Jako by nestačilo, že Nix bylo dáno do vínku nadání pro černou magii, čarodějka byla ve svých sedmnácti letech zavražděna, ale během její smrti se střely dva druhy magie, které ji udržují mezi životem a smrtí.

 

Nix je napůl nekromant a napůl lich. Tato vzácná kombinace jí propůjčuje nezvyklou moc. Díky tomu o ni jeví zájem jak představitelé Řádu bílých rytířů, kteří by se Nix nejraději zbavili, tak členové Konkláve, kteří by ji rádi přijali do svých řad. Mezi těmito institucemi panovala dohoda o vzájemné toleranci, ovšem někdo se snaží tuto rovnováhu narušit. A je to právě Nix, která dostává od Konkláve úkoly, které ji vedou k odhalení toho, jak se věci ve skutečnosti mají.

 

Povídkový román z Accadského světa, Noční labuť, obsahuje sedm povídek, v nichž čtenář sleduje příběh sexy čarodějky Nixariem, která je drzá, trochu výbušná, má prořízlou pusu a menší problémy s posloucháním rozkazů. Na první pohled působí Nix sebejistě a chladně, ale s přibývajícími stránkami vylézá na světlo její skutečná povaha, již se snaží před ostatními skrývat. To všechno dohromady z ní dělá živoucí hrdinku, s níž mají ostatní postavy čas od času těžké pořízení, ale která je díky tomu pro čtenáře atraktivní. Spisovatelka navíc nekromantku nešetří a nebojí se postavit ji před těžké zkoušky, což je nejvíce patrné v minulosti, která se v povídkách postupně poodhaluje.

 

Kromě postavy je velkým kladem i autorčin temný svět. V Accadu existuje několik druhů magie (nekromancie, šamani, kentauří magie, lichové, černí a bílí mágové…), z nichž každá má svá vlastní pravidla, projevy a možnosti. Pokud byste v tomto světě chtěli náhodou kouzlit, měli byste se mít na pozoru, jelikož kouzla po sobě zanechávají zbytkovou energii, jež má v uzavřených prostorách tendenci vybuchovat. Neméně nebezpečné jsou pro mágy achronovy náramky, které odčerpávají magickou energii. To vše spisovatelka dávkuje pomalu v průběhu celého románu, a čtenář tudíž není hned ze začátku zahlcen informacemi.

 

 

Nesuď knihu podle obalu

Všichni toto pořekadlo známe, ale co si budeme povídat. Člověk je tvor vizuální, a není se proto čemu divit, že se nechá zlákat obálkou lahodící jeho oku. Celková grafická úprava knihy hraje velkou roli a v případě těch, které vydává Gorgona Books, si může být čtenář jistý, že si v tomto bodě dá nakladatelství opravdu záležet. V případě Noční labutě tomu není jinak. Její obálka je na první pohled velice lákává a příjemná na omak. Podobně jako u Krocení sopek vydaného rovněž Gorgonou jsem před začátkem čtení strávila nějaký čas osaháváním a prohlížením si přebalu.

 

S tím souvisí i celková grafická úprava, již má na svědomí Jan Kravčík a která dokazuje, že nakladatelství neopomíjí ani tuto složku. Na vnitřní straně desek čtenář nalezne jednoduchou mapku Accadského světa společně s erby jednotlivých království. Je to drobnost, bez níž by se tento román mohl obejít, která ovšem čtenáře potěší a pomůže mu lépe se v tomto prostředí orientovat. Kromě toho se žádný z nadpisů jednotlivých povídek neobejde bez tematického obrázku labutě. Pozornost si zaslouží i ilustrace Jitky Šenkeříkové, jež dodávají knize tu správnou atmosféru.

 

 

Pár much se vždycky najde

Podobně jako jiná díl,a ani Noční labuť se nevyhnula některým nedostatkům. Jeden z háčků se skrývá ve stylu vyprávění. Autorka vsadila na psaní příběhu z pohledu Nixariem, což má svá pro a proti. Výhoda psaní první osobou spočívá v tom, že se čtenář mnohem lépe a rychleji sžije s postavou, doslova jí vidí do hlavy a získává pocit, jako by příběh sám prožíval. Nevýhoda ovšem tkví v upozadění ostatních postav, a člověk k nim o něco hůř hledá cestu.

 

V románu se nachází přiměřené množství akčních scén, které jsou přehledné a odsýpají, ale menší problém se skrývá v jejich – na můj vkus – poněkud krátkém popisu. Tuto skutečnost má patrně na svědomí vyprávění v první osobě, které se omezuje jen na části boje spojené s hlavní postavou, ale jiné události na bojišti jsou opomenuty, což je nejvíce patrné v povídce Otrokem z povinnosti, kdy se chystá přepadení otrokářského konvoje. V tomto bodě ovšem záleží především na preferencích každého čtenáře. Osobně bych s radostí uvítala, kdyby byly akční pasáže delší a podrobněji popsané.

 

Noční labuť má výrazný detektivní náboj, který lze nejvíce cítit v úvodní povídce Mrtvá čarodějka, v níž Nixariem vyšetřuje vraždu. Fanoušky detektivního žánru patrně autorka úplně neuspokojí, jelikož při pozorném čtení a sledování stop není těžké odhalit pachatele. Sama autorka v rozhovoru pro nakladatelství Gorgona uvedla, že má v oblibě příběhy, v nichž detektivní zápletka nehraje hlavní roli. A tuto skutečnost lze v povídkách Noční labutě cítit.

 

 

A co bude dál?

Konec je poněkud otevřený, tudíž se čtenář automaticky ptá, jestli bude něco následovat. Autorka ve výše zmíněném rozhovoru mimo jiné uvedla, že by příběh ráda ukončila pokračováním, v němž by se měl uzavřít osud Nix i dalších postav.

 

Pokud hledáte odpočinkový fantasy příběh se sympatickou hrdinkou, propracovaným světem a detektivním nádechem, s nímž byste rádi strávili příjemný čas, a pokud jste ochotni přimhouřit oči nad drobnou předvídatelností a mírnou nedokonalostí akčních scén, pak by pro vás mohla být Noční labuť tou správnou volbou.

 

 

Zuzana Hartmanová: Noční labuť
Vydal: Gorgona Books, 2017
Obálka: Dominik Broniek
Ilustrace: Jitka Šenkeříková
Počet stran: 272
Cena: 269 Kč

Mars: Teraformace čili Jak to bude doopravdy

13. Červen 2017 - 15:16

Naopak ze Země tam přijde týpek s velkou hlavou a ještě mnohem většími svaly, protože se mu o něm zdá. (Zatímco nám se svého času zdálo o ženě se třemi ňadry, kterou tam potká, ale to nechme stranou.) A tento výčet by byl ještě mnohem delší – jenže to všechno je sci-fi; mnohem víc „fi“, než „sci“. Realita je jiná: suchá, prašná, dusivá a neobyvatelná.

 

O malé matičce, velkých úkolech a dlouhých generacích

Aby se to změnilo, je váš úkol. Píše se totiž dvacáté čtvrté století a čtvrtou planetu sluneční soustavy je nutno připravit na příchod mnoha přistěhovalců ze Země. Jo jo, odpusť, už jsi nám, matičko, malá, jak napsal další autor.

Pro život na Marsu mimo habitaty je zapotřebí, aby voda tvořila 9 % povrchu planety, kyslík 14 % vzduchu a aby průměrná roční teplota na rovníku byla 8 stupňů Celsia. To jsou hodnoty, jejichž dosažením hra končí. Hráči tedy zdánlivě spolupracují, fakticky ale každý představuje jednu korporaci, a ty, jak známo, nespolupracují vůbec. Naopak se snaží urvat co největší podíl dotovaných zakázek a tím i vítězných bodů, o které zase jednou jde.

Pro první hru jsou určeny korporace se stejnými podmínkami, časem si budete moci vybrat z dalších, různě zvýhodněných. Deska hráče zajišťuje a současně zaznamenává množství a produkci peněz, kovů, rostlin, energie a tepla. Za peníze si lze koupit karty projektů i skoro všechno ostatní, k některým kartám vám pomůžou i oba kovy (ocel a titan), a také energie je svébytným platidlem. Dostatek rostlin vám umožní umístit na Mars destičky zeleně a tím zvednout produkci kyslíku, a teplem lze trochu přihřát celou planetu.

Nicméně jak už bylo řečeno, nemusíte rostliny pěstovat, můžete je také „pouze“ koupit a vysadit, a podobně si můžete zaplatit i oteplení, zavodnění, a hlavně výstavbu měst na planetě. Jenže pozor, zaplatit potřebujete i karty projektů a nemalé – a občas zatraceně velké – peníze stojí také jejich vyložení, takže rozházet všechnu hotovost za to, co můžete získat svépomocí, není rozhodně nejlepší nápad. Tím spíš, když projekty potřebujete, aby vám pomáhaly se rozvíjet pro lepší rozvoj Marsu.

Vše je tu krásně, snad dokonale pospojované a provázané, přičemž to současně nechává hráčům mimořádně volnou ruku, a navíc bez pocitu nedostatku. Jistě, ani zdaleka nemáte na všechno, co byste si chtěli koupit, jenže u toho chybí ten občas zažívaný dojem, že nedostatek toho či onoho vás přímo nutí k nějaké konkrétní strategii, nebo že sotva jste se trochu rozjeli a připravili si malinké impérium pro expanzi, hra končí.

Nic takového – můžete si dělat, co chcete, s čím chcete a tak dlouho, dokud chcete. Jinými slovy, není omezen počet karet v ruce ani počet tahů v kole neboli za generaci, na které se Teraformace počítá. Ve vesmíru holt neexistují malé vzdálenosti, prostorové ani časové.

 

Každá karta eso

Ani balíček karet projektů se nemíchá nijak složitě a neskládá se na sebe podle jednotlivých etap – prostě se jeden celý zamíchá a hotovo, maximálně se oddělí karty pro pokročilé. Každá karta proto pro vás může být důležitá; záleží na vaší momentální situaci a strategii, nikoliv na jejím druhu. To, kdy přijde konkrétní karta do hry, vymezil autor pouze podmínkou pro její vyložení, ale vy zase můžete ovlivnit, jak rychle bude daná podmínka splněna…

A výčet možností stále ještě není úplný: můžete také získávat čestné tituly za to, že budete mít něčeho nejvíce a/nebo nejrychleji, sponzorovat soutěže de facto o totéž – a na všem ve finále nahonit nějaké body.

Akčními kartami lze rovněž zaškodit soupeřům, ale nakolik jsme zatím zvládli vyzkoušet, nikdy to nebylo nic fatálního. Je ovšem pravda, že ti, kterým náhoda nedopřála během hry ani jedinou kartu, kterou by to mohli některému z protihráčů oplatit, trochu brblali. Ale je také pravda, že ti, již vyhráli, přestože jim náhoda nedopřála a tak dále, brblali výrazně méně.

Jelikož může každý hráč ve svém tahu provést maximálně dvě akce a soupeři mají zájem na tom, aby sledovali dění na stole a upravovali podle něj svou taktiku, nikdo se nenudí, než na něj přijde řada. O komplexnosti a svobodorozhodovatelnosti téhle hry už řeč byla, a tak je jen tímto podtrhněme.

 

Zlato, stříbro, měď

Má tedy Teraformace Marsu nějaké zápory čili minusy? Ale jo, něco málo jsme našli. Jednak je značka megakreditů použita v návodu dříve, než je vysvětlena, a druhak je výstelka krabice sice hezká, ale holá, bez oddílů pro různé druhy herního materiálu. A také si dejte pozor na stůl – drcnete-li do něj, tak jen doktor Sheldon Cooper dá zpětně dohromady, která kostička byla kde na různých počítadlech a stupnicích, kterých je 3 pro hru a 6+1 na každého hráče…!

Toť ovšem jen námitky dokazující, že nás MINDOK neplatí (ale může, číslo konta sdělí redakce na požádání) a že naše nadšení ze hry je upřímné, nicméně nezaslepující. A lze se nám divit? Vizuál hry je krásný a stylový, přes dvě stě karet projektů každá jiná a kostičky zdrojů mají krásnou měděnou, stříbrnou a zlatou barvu! Princip hry velmi dobře slučuje deskové a karetní mechanismy a navíc se snaží vycházet ze skutečnosti, takže i to „sci“ a „fi“ jsou tu celkem v rovnováze. (O pohledné desce zobrazující část skutečného povrchu Rudé planety nemluvě.)

Mars: Teraformace prostě vypadá stejně bezvadně, jak bezvadně se hraje, a jestli jednou bude skutečné dobývání Marsu alespoň způlky taková zábava, tak chceme být u toho.

 

Mars: Teraformace
Autor: Jacob Fryxelius
Vydal: MINDOK s.r.o.
Počet hráčů: 1 – 5
Doporučený věk: 12+
Doba hry: 90 – 120 min.
Čeština: kompletně lokalizováno
Cena: 1079 Kč

Con-ec 5 žije

11. Červen 2017 - 15:00
Letošní Con-ec, tentokrát s podtitulem Con-ec 5 žije, se bude konat v termínu 10-13.8 2017 v Brně, ZŠ Horníkova 1. Kdo jste byli na minulých ročnících, již víte co máte čekat, ti ostatní se můžou těšit na několik souběžných linií programů: sci-fi, fantasy, military, literatura, horor, Asie, komiks, steampunk a tradiční manifest fantastiky, doplněných o množství Komorních larpů a rpg her. Nenechte si ujít ani množství deskových her, simulátor kosmické lodi Artemis, Retrohernu, která vám přinese to nejlepší z dob dávno minulých, mnoho zajímavého a originálního programu, kde nebude chybět například oblíbený turnaj ve famfrpálu a další zábava vytvořená speciálně pro návštěvníky Con-ce. A hlavně pak nepřetržitou uvolněnou párty 24 hodin denně s bohatým přísunem občerstvení kdykoli po ruce. Takže buďte vítáni a neváhejte navštívit stránky conu a sami se mrknout, jaký program vás čeká. Předprodej vstupenek s výhodnou slevou a registrace účastníků budou zahájeny v půlce června.

Vetřelec: Covenant

11. Červen 2017 - 13:53

Vetřelce není třeba představovat. Je to kultovní snímek režiséra Ridleyho Scotta. Vesmír, hnusný mimozemšťan, lidi snažící se přežít a nezničitelná Ripleyová. Pouze malé náznaky a nemožnost vidět xenomorfa (jiný název pro plně vyvinutého vetřelce) celého vás napnou jako strunu a udrží tak do konce. Hudba drnká na nervy a efekty jsou díky mistrnosti kamery i dnes velice pěkné. No, jen škoda, že se toho Ridley Scott nedržel dál.

 


Tak za prvé, Covenant před sebou sice má slovo Vetřelec, ale je to spíš pokračování Promethea, který sám o sobě byl, tedy podle mě, vynikající. Dodal trochu filozofie, ukázal část původu našeho drobečka a měl hutnou atmosféru s vynikajícím vizuálem. Film pokračuje deset let po událostech Promethea. Weyland Corporation, ta samá společnost, co vyoslala v minulém díle loď hledající strůjce a štvala Riplyovou, poslala do vesmíru další loď plnou lidí. Tentokrát jsou to osadníci směřující na Origae-6, kde chtějí založit kolonii. Patnáct členů posádky, šedesát osadníků a tisíce embryí. Jenže po cestě se musí posádka nouzově probudit, při čemž zemře kapitán. Při opravách škod zachytí přeživší vysílání z planety, která má skvělé podmínky pro život a které si předtím nevšimli. Rozhodnou se tam přistát a prozkoumat ji. Jako obvykle je tam čeká nepříjemné překvapení.

 
Napětí a strach, ve kterém exceloval první díl, se zde nekoná. Je to spíš takový pokus o napínavé vysvětlení vzniku xenomorfů a toho, jak to vše začalo. Bohužel to, co vás dříve napínalo, je teď spíš zábava. Víte, že ten parchant je vetřelec. Víte, že z něj teď vyleze chestbuster (vývojová fáze vetřelce, co leze z břicha). Víte, že to, co se tam hýbe, je vetřelec. Za celý film se povedly dvě lekačky, což je trochu málo. Posádka od začátku není ani sympatická, ani nesympatická, prostě je. Nebojíte se o ně, nelitujete je a jen se bavíte jejich hloupostí. Mimo fakt, že tak nekompetentní lidi by nikdo do kosmu neposlal, je naprosto zarážející neschopnost posádky střílet přesně ze zbraní, jejich naivita a hloupost rozhodnutí. Chvílemi se dokonce budete smát, protože tak hloupé lidi stříbrné plátno nevidělo. Kde je Ripleyová a její odhodlanost a schopnost racionálního uvažování?

 


Herecké výkony jako takové ovšem špatné nejsou. Každý člověk je dobře zahraný, ale naprostý herecký vrchol filmu představuje Fassbender ve své androidí roli. Je to výkon velice povedený a zachraňuje z velké části tento jinak podprůměrný film. Vizuál je také klasicky brilantní a hudba by krásně brnkala na nervy, kdyby byly napnuté. Příběh bohužel kolísá až moc často a až na finále, které se docela povedlo, je to omáčka plácající se od ničeho k ničemu. Je tam jeden dlouho očekávatelný zvrat, ale pořád lepší než Martha.

 
Taťka Ridley se po vynikajícím Marťanovi trochu netrefil, ale tak už to u něj bývá. Snad se vzchopí a neukáže se, že už na něj přišla metla stáří a zbavila ho jeho někdejšího umu.

 
No a zakončení? Stojí to za vidění, ale nečekejte nic světoborného.

 
Poslední rada: nedloubejte do pýchavek!

 

 

Vetřelec: Covenant
Délka: 122 min
Režie: Ridley Scott
Scénář: John Logan, Dante Harper
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Jed Kurzel
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride, Demian Bichir

Mumie: Když si neumíte vybrat žánr

10. Červen 2017 - 9:58

Částečně. Výsledný film je úplně stejný jako jeho trailerová kampaň. Nepřesvědčivý a v mnoha pasážích dokonce nevýrazný. Tom Cruise je pověstný perfekcionista a dříč, jehož několik křížků na krku nezastaví před natáčením na věži Burdž Chalífa či kaskadérskými kousky ve stavu beztíže. Filmová Mumie mu bohužel proklouzla mezi prsty jako zrnka saharského písku.

 

Zapomeňte na zábavně přepálenou Sommersovu mumii s „duckfacem“ Brandona Frasera a dámou v nesnázích Rachel Weisz. Cruisova (či spíše Kurtzmanova) verze se snaží přiblížit původní Mumii z třicátých let. Dobrodruh a profesionální zloděj Nick Morton objeví tajnou hrobku ztracené princezny Ahmanet. Ahmanet bylo prvorozenou dědičkou trůnu pouze do chvíle, než se jejímu otci narodil syn. Zhrzená princezna si na pomoc přivolala síly z pekel, které jí měly nejen zajistit trůn, ale i pomoci ovládnout celý svět. Jenže co ďábel nechtěl, princezna byla přelstěna a zaživa mumifikována. Uplynuly dva tisíce let a díky Nickovi se Ahmanet dostává ven, aby mohla rozpoutat nefalšované peklo a naplnit pradávné proroctví. Ovládnout svět.

 

Režisér Alex Kurtzman je především scénárista, kterému vděčíme za Transformery, Star Trek a přebarvičkovaného Amazing Spider-Mana 2. S filmovými sériemi má tedy zkušenosti a díky televizní práci umí rozehrát partii s několika postavami. (Fringe, Sleepy Hollow, Alias.) Nicméně Mumie je napsána Davidem Koeppem a Christopherem McQuarriem, specialisty na dobrodružné a akční filmy. Kde se tedy stala chyba?

 

Mumie si není jistá, čím by chtěla být. Zbytečně stojí rozkročena nad několika žánry. Gotický horor, komiksově laděná řachanda alá Marvel nebo dobrodružství z ranku Indiany Jonese. Zákonitě ani jeden z těchto fragmentů nefunguje. Hororovým scénám chybí atmosféra, komické pasáže otravují a v dobrodružných honičkách chybí napětí. Vizuální stránka filmu je zašedlá a na velkém plátně (především v akčních pasážích) divák mžourá, aby ze zážitku něco měl. Herci se evidentně bavili. Tom a Russel Crowe celý film táhnou a Sofia Boutella si užívá post největší ženské akční hrdinky součastnosti. Jediný Jake Johnson je tak trochu navíc. Jeho vtipný sidekick svým působením otráví nejednu scénu. Navíc je jeho postava je téměř totožná s charakterem z Jurského světa. Méně je někdy skutečně více.

 

Shrnuto, podtrženo: Mumie je nepřesvědčivý mix hororu, komedie a dobrodružství. Tom Cruise a Russel Crowe se film snaží prodat za každou cenu, ale není jim to nic platné kvůli průměrnému scénáři. Nevýrazná akce, tmavost scén, nulová práce s prostorovým efektem či měřítky a absence jakékoliv atmosféry nebo napětí. Mumie není vyloženě špatná, ale ani nijak zvlášť převratná, což v rámci budovaného universa zamrzí.

 

Mumie
Délka: 110 min
Režie: Alex Kurtzman
Scénář: David Koepp, Christopher McQuarrie, Dylan Kussman
Kamera: Ben Seresin
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Tom Cruise, Sofia Boutella, Russell Crowe, Annabelle Wallis, Jake Johnson

Hodnocení: 50 %

Celestia čili Co Gulliver nenašel

9. Červen 2017 - 13:00

Celestia je hra ze stejného rodu, z jakého pochází například Tókaidó – nejde o žádné velké soupeření, ale o to užít si krásy a náladu společného putování, trochu napomoci k jeho zdaru a včas jej opustit, když se živly proti vám spiknou.

 

Příliš mnoho kapitánů

Prvním úkolem před první hrou je postavit vzducholoď, ve které hru následně absolvujete. Nic náročného, a o to lépe a stylověji to vypadá, když v ní vaše skupina pluje nad a mezi oblačnými městy.

Nebeský člun obsadíte figurkami (které jediné trochu zaostávají za pastelově třpytivou nádherou herního materiálu – aspoň z průsvitného plastu mohly být) a postavíte na(d) žeton prvního města. K přeletu do druhého je nutné hodit určitým počtem kostek, které definují události, jež během cesty nastanou. Nemusí se udát nic, ale také se mohou objevit husté mraky, nastat bouřka, poutníky mohou ohrozit velcí ptáci či piráti.

Cestující mají následně na vybranou: buď uvěří, že kapitán si se zkouškami poradí, a zůstanou na palubě vzducholodi, nebo ji opustí a získají kartu pokladu města, nad kterým vzducholoď právě kotví. Ale (!) další cesty se již nemohou účastnit. A jak už to tak bývá, čím vzdálenější město, tím hodnotnější poklad, a čím více bodů za poklady, tím větší je šance, že na nejslavnějším schodišti světa skládajícím se všehovšudy ze tří stupínků budete stát nejvýše.

Základní vtip této hry spočívá v tom, že role kapitána se po každém kole mění. Za tím účelem obdrží každý hráč několik karet vybavení, jimiž následně překonává trable na cestě. Na blesky má lapač, proti mrakům kompas, ptáky zahání rohem a piráty – jak jinak – kanónem. Balíčkem vybavení se navíc potulují i karty-žolíci a několik speciálních, které mohou za určitých podmínek zahrát i cestující a kapitánovi, sobě či protihráčům pomoci nebo uškodit.

Když kapitán zahraje odpovající karty, vzducholoď popoletí nad další město. Opět se hodí kostkami osudu a jeden každý cestující se znovu rozhodne, zda chce vystoupit, nebo zda si myslí, že nový kapitán má ty správné karty…

 

Pohoda není náhoda

Samozřejmě, jednou karty vybavení dojdou, nebo nejsou ty správné, žolíci byli také použiti a ani cestující už nemají, jak by pomohli – a tehdy vzducholoď spadne. Nic strašného se ale neděje, Hindenburg se vrátí zpět na start, všichni cestující do něj, každý si dolízne jednu kartu a začne nová výprava. Což se opakuje tak dlouho, dokud některý z hráčů na počátku nové výpravy neoznámí, že si nahrabal dost a už má přes padesát bodů. Tehdy se poklady sečtou a nejvyšší cifra vítězí.

Ano, v Celestii můžete trochu škodit, ale stejně to není příliš konfliktní hra. Koneckonců jste všichni na jedné lodi a chcete se dostat co nejdál, jak kvůli mamonu, tak z prestiže. (V prvních hrách se vám většinou nepodaří doletět na konec trasy, což vás začne dráždit.) Proto řečeno s Ivanem Mládkem, v podpalubí topič nepřikládá a nahoře je dobrá nálada, a čím větší je společnost, tím lepší.

Celestia totiž není navzdory pravidlům hra pro dva. Ve dvou je suchá tak, že Sahara je proti ní jihočeský rybník, a navíc se v tomto počtu nijak daleko nedostanete. Jelikož každý kapitán musí v každém kole zahrát povětšinou více než jednu kartu, záhy nemá čím porážet nehody náhody a troskotá. Dolízne si jednu jedinou kartu a opět musí v každém kole alespoň jednu zahrát… Prostě ve dvou jsme se do devátého města nedostali. Pokud se to někomu podařilo, ať nám napíše a my si koupíme dort.

Je to docela o náhodě a dost o náladě, s málo pravidly a hodně krásnými ilustracemi. Také vás to přinutí znovu si přečíst Gulliverovy cesty, protože my si v nich zmínku o Celestii nepamatujeme, ale do uzávěrky jsme je nepřelouskli. Ovšem hnidopišství a také tvrdé soupeření a natvrdlé spoluhráče si nechte na jindy, jelikož konec hry a vítězství se odvíjí od upřímnosti všech. (Dodatečně jen těžko zjistíte, jestli ten či onen měl ještě 49 nebo už 50 bodů a jen si dopřál jednu výpravu navíc…)

Pohoda holt není náhoda.

 

Celestia
Autor: Aaron Weissblum
Vydal: ADC Blackfire Entertainment
Počet hráčů: 2-6
Doporučený věk: 8+
Doba hry: 30 min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 749 Kč

Podsvětí: Když se metro změní v peklo

9. Červen 2017 - 11:00

To, co cítíme přicházet…

Michal Šefara není na literární scéně žádným nováčkem, vždyť svoji první knihu vydal již v roce 2012. Podsvětí vydané Knižním klubem je však jeho první plavbou do vod mainstreamové populární literatury pod záštitou většího vydavatele, navíc s pořádnou marketingovou podporou.

Ústředním motivem Šefarovy knihy je pražské metro kdesi v nepříliš vzdálené budoucnosti. V podzemních stanicích a tunelech se začínají dít zvláštní věci – objevují se značky a oltáře zdánlivě bez významu a nevysvětlitelné výpadky proudu i kamerového systému jsou na denním pořádku. To je však teprve předzvěst budoucích událostí, které budou mnohem, mnohem temnější a krvavější.

Děj příběhu se rozbíhá pozvolna, možná až příliš. I v tomto úvodu jsou však už cítit první zlověstné podtóny a předzvěsti událostí, které se chystají metro zasáhnout. Později příběh eskaluje, přibývají zajímavé objevy a poznatky, aby nakonec nebohý čtenář tak dlouho čekal na rozumné vysvětlení celé zápletky, až se vlastně nedočká. To, že příběh příliš nedrží pohromadě a pointa kulhá s přivřeným okem na jednu nohu, je velká škoda, protože Podsvětí má velké množství světlých stránek a obrovský potenciál.

 

U kolejí stál

První silnou stránkou celé knihy je netradiční pojetí a neotřelý pohled na naprosto všední věc. V metru už nechal pobíhat své hrdiny například Dmitry Glukhovsky, ale Šefara jde zcela jinou cestou. Obyčejné životní příběhy mění na ponuré mystické drama. Vše začíná umírajícími holuby a končí smrtí mnoha lidí. Všudypřítomná temnota a stíny se pomalu vkrádají do duší cestujících i zaměstnanců metra, aby je nakonec nenávratně pohltily. Lidé začínají podzemní tunely uctívat, a ty se mění v živoucí organismus; je však pozdě, zlo už bylo probuzeno a lidé překročili hranici.

Originálním prvkem je přirovnávání stanic metra k místům známým z antické mytologie na základě jejich charakteristických vlastností, což odpovídá právě zmiňovanému zbožšťování metra. Bohužel, děj tento detail nijak neovlivní, přesto se jedná o drobnost, která potěší a zaujme.

Druhou silnou stránkou je atmosféra. Je budována pozvolně a většinu knihy sází na staré známé rčení o tom, že nejvíce se bojíme toho, co nevidíme. Bohužel, závěrečné rozuzlení je právě v tomto bodě, kdy čtenář očekává když už ne senzaci, tak alespoň smysluplné odpovědi na zásadní otázky, dost skoupé a nekonkrétní. To však nic nemění na tom, že některé scény jsou skutečně nervydrásající a citlivějším povahám se díky plíživému děsu mohou zarýt pořádně pod kůži.

 

Lidé tápající v temnotě

Skutečným nosným pilířem celé knihy jsou ale postavy. S těmi si autor poradil vskutku na výbornou. Každému ze tří hlavních hrdinů vtiskl charakteristickou tvář, a přestože se jedná o zcela nesourodou trojici, mají jeden společný prvek – jejich život poznamenalo metro.

U technika a pracovníka údržby metra zvaného Haďák je spojení s metrem poměrně jasné. Pracuje v něm již dlouhou dobu a máloco ho může překvapit. Navíc je rozvedený a se svojí rodinou se stýká pouze minimálně, takže se své podzemní vášní může věnovat na plný úvazek. Policista Kerber je z trochu jiného soudku. Muž, kterého práce v metru přitahuje mnohem více než šlapání ulic na povrchu, pro kterého je metro lékem na jeho zlomené srdce, útěkem z kruté reality. Asi nejzvláštnější a do celého vzorce nepříliš zapadající je Nina, mladá žena a úspěšná manažerka, která vyměnila svůj soukromý život za práci a sociální statut. Metro je pro ni zdrojem inspirace, fascinuje ji a prostřednictvím objevování jeho zákoutí nahlíží Nina i do svých skrytých tužeb a myšlenek.

Postavy v Šefarových rukou knihu doslova oživují, jejich životní tragédie budete sledovat se zaujetím, a přestože se mnoho věcí dá relativně snadno a rychle odhalit dopředu, zbývá několik silných zlomových momentů, které si vychutnáte.

Podsvětí Michala Šefary by si zasloužilo novou, remasterovanou verzi. Domnívám se, že námět je vytěžen a podruhé už by neměl stejnou sílu a chyběl by moment překvapení, takže druhý díl by byl s největší pravděpodobností propadák. Každopádně – originální pohled na dané téma, sympatické a chytlavé postavy a zajímavé nápady jsou skvělé, ale zejména nedotažená pointa sráží knihu do mírného nadprůměru. Navíc hrozí, že nejeden čtenář neustojí rozvláčný začátek knihy, pár dalších otráví nadužívání citoslovcí a mnohdy strnulé dialogy… Je to škoda, protože Podsvětí není špatné čtení a potenciál je z něj cítit na sto honů. Můžeme mluvit o autorově osobitém rukopisu, jenže většina čtenářů se s dílem Michala Šefary setkává poprvé a nemá s čím srovnávat; navíc by to byla jen obezlička snažící se omluvit některé školácké chyby v textu obsažené.

 

Michal Šefara: Podsvětí
Vydal: Knižní klub, 2017
Obálka: Kateřina Bažantová
Počet stran: 352
Cena: 299 Kč

Skalpy: Hlodání

5. Červen 2017 - 18:00

Čejeni si vypráví příběh o tom, že Zemi podpírá ohromný kůl. A tenhle kůl už předlouho ohlodává velký bílý bobří děd. Hlodá ho pokaždé, když lidé udělají něco, co se Bobřímu dědovi nelíbí, co ho rozvzteklí. Už brzy se prohlodá až na druhou stranu kůlu.

 

Že je Dashiell v indiánské rezervaci Pouštní růže volavkou nastrčenou FBI, aby dostal náčelníka/gangstera Rudou vránu, ví stále více a více lidí. Naštěstí pro Dashe někteří z nich – prozatím – nechtějí bonzovat a jiní už nemají tu možnost. Přesto je dusno smyčky stahující se kolem krku neustále citelnější. A ani trochu mu nepomáhá fakt, že na šikmé ploše zvané „fet“ sklouzává stále níže.

 

Klidnými časy neprochází ani náčelník Rudá vrána. Rozhodl se totiž neohnout hřbet před gangem Hmongů, který se výraznou měrou podílel na financování stavby náčelníkova kasína. A to se Hmongům nelíbí.

 

Přestože s hlavní zápletkou (i) protentokrát Jason Aaron hýbe jenom minimálně, některé vedlejší posunuje přímo vydatně. A další, která osudy hlavních hrdinů jistě ještě hodně zatřese, s gustem přidává. A tak vám ani neposun v hlavním ději tolik nevadí, o postavy se můžete dál zhusta obávat, o kejhák začíná totiž jít takřka každému. Jason Aaron je jako rybář – v této fázi už je skálopevně přesvědčený (oprávněně, nutno dodat), že je jeho úlovek – čtenář – natvrdo zaháčkovaný, a tak si jen maximálně užívá souboj a přitahování úlovku k břehu.

 

Šestá kniha, která je v podstatě začátkem druhé poloviny příběhu, zase a znovu dokazuje, že Aaron má tuhle sérii absolutně pod palcem – od začátku do konce promyšlený narativ. Postupně se stahující síť vztahů, příčin a následků okořeněná příchutí až antické osudovosti jsou něčím, co vám nedovolí nic jiného než hltat a hltat další a další stránky. Aaron navíc skvěle píše nejen ty epické, akční scény, ale i ty scény lyričtější, vztahové (byť někdy může jít pouze o vztah jedince k sobě samému). K tomu umí pracovat s hláškami a atmosférou – v jeho rukou je svět špinavým, bezútěšným místem.

 

Ruku na srdce – největším negativem téhle série je to dlouhé čekání na další díl.

 

Skalpy 6: Hlodání
Scénář: Jason Aaron
Kresba: R. M. Guéra
Vydal: Crew, 2017
Překlad: Štěpán Kopřiva
Počet stran: 128
Cena: 379 Kč

Lovci a sběrači čili Ma-mut, ma-mut!

5. Červen 2017 - 16:08

Hru Lovci a sběrači od Piatniku můžeme k této scéně přirovnat: je hezká jako zmíněný vtip a jednoduchá jako slovní zásoba pravěkých lidí.

 

Cesta po pravěku

Každý hráč se svými čtyřmi figurkami vrací do pravěku, kde se hojně sbíraly bobule, hlízy a koření, a tu a tam se ulovil nějaký mamut a připravil s koprovou omáčkou, máme-li věřit panu Humlovi a Miloši Macourkovi. V této hře se sbírá rovněž – každé políčko herního plánu je obsazeno žetonem, a pokud po něm figurka přejde, hráč si jej smí vzít. Tedy s výjimkou kamenných stezek, jeskyní a vesnic, přesněji řečeno letních a zimních osad. Jinak je ale opravdu záhodno posbírat co nejvíce potravy s různými bodovými hodnotami, vzácných předmětů typu džbán a náhrdelník, a žetonů zbraní, které je možno a nutno použít k ulovení žetonu mamuta.

 

Každý hráč má ve svém tahu k dispozici dvě akce, každá akce představuje jeden krok figurkou, každý krok znamená přínos některého ze sbíratelných žetonů. Na políčka bez žetonů se ale už nesmí vstoupit, a tak se herní plocha stále zmenšuje a zmenšuje, a když už se žádná z figurek nemůže nikam pohnout nebo to pro ni nemá smysl, léto skončí a nastane zima. Její příchod znamená osazení plánu novými žetony, přičemž ale na svých místech zůstávají jeskyně a stezky a umocňují tak dojem hráčů, že se vše odehrává na stejném místě, které znají z letního období…

 

…jenže nyní je k nalezení méně potravy a zbraní a naopak je k ulovení mnohem více mamutů, kteří jsou začasté bodově cennější. Jo, a místo nádobí a ozdob lze pradomácnost vybavit kožešinami a parožím.

 

Pokud jste se v létě zodpovědně zastavili ve všech zimních sídlech a zanechali v nich bedny se zásobami (ano, tady nám pravěk trochu hapruje), vyroste vám z každé člověk, který zase vyráží sbírat a lovit úplně stejným způsobem. Ovšem ti, kteří na otázku zimy, co dělali v létě, jen nasucho polykají, musejí si vystačit s tolika figurkami, kolik beden umístili.

 

Červí jeskyně

Lovci a sběrači mají krásný herní plán, po jehož obvodu se postupně střídají roční doby, a velmi hezky ilustrované žetony. Výsledný dojem bohužel trochu ruší jednoduché figurky v nepravěkých barvách (trikolóra a černá) a zejména zmíněné bedny se zásobami – stálo by o tolik víc, kdyby byly dřevěné kostky nahrazeny koženými vaky z plastu, nebo velkými džbány? (Sebekriticky ovšem uznáváme, že kdyby se nám žetony a deska tolik nelíbily, ani by nás nenapadlo proti figurkám a bednám brojit – jde o standardní výbavu.)

 

Hra samotná pak má rozhodně své kouzlo i malé úskalí. Souboj v podobě sbírání žetonů je zábavný a při větším počtu hráčů musí být i náležitě strategický, neboť odebíráním žetonů se figurky mohou – a také to často dělají – navzájem „odříznout“. Naopak vypomoci si lze jeskyněmi: všechny jsou jakoby propojené a tak skrz ně lze „probíhat plánem“ podobně jako červími dírami v kosmu.

 

Nevýhodou je při každé hře nutnost hned dvakrát rozložit po herní desce ke stovce žetonů a pak je všechny poobracet, za což ale jste odměněni vždy novým prostředím, ve kterém jsou jednou mamuti ve stádu uprostřed a bobule roztroušeny po kontinentu, zatímco jindy se chlupatí sloni courají každý někde jinde a bobule naopak obkličují vesnice. Také začínající hráč má výhodu v množství větším než malém, ale to lze omezit jednoduše tak, že v prvním kole povolíte pouze jeden tah na hráče.

 

A palec nahoru za využití kartonů po vylámání žetonů: nevyhazujte je probůh, ale umístěte na dno krabice. Vložka pro uložení materiálu se tím zvedne přesně o tolik, aby z ní žetony nevypadaly ani při postavení škatule na bok.

 

Vyloženě dokonalí Lovci a sběrači nejsou, ale jsou krásní, zábavní a vhodní do každé rodiny (mrkněte na cenu), v níž děti umějí říct víc než „ma-mut“.

 

Lovci a sběrači
Autor: Reiner Knizia
Vydal: Piatnik Praha s.r.o.
Počet hráčů: 2 – 4
Doporučený věk: 10+
Doba hry: 45 min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 499 Kč

Stránky