Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 1 hodina 56 min

Sherlock: tradiční hrdina v netradičním (komiksovém) zpracování

18. Leden 2019 - 21:53

No dobře, ona ta konfrontace vlastně nebyla zase tak žhavá. To, že je Sherlock: Studie v růžové zpracovaný jako manga, je ve své podstatě pouhá třešnička na dortu. Celá věc se totiž má tak, že komiksová kniha je věrnou předělávkou britského detektivního seriálu. Dokonce i oba hlavní hrdinové si vypůjčili tváře hlavních protagonistů tohoto seriálu – Sherlock Holmes se v knize pyšní obličejem charismatického Benedicta Cumberbatche zatímco Watson je kopií Martina Freemana. O tom, na jakých základech je tato kniha vystavena, mimo jiné hovoří i text na přebalu komiksu, nebo chcete-li mangy.

Detektiv musí být v obraze…

Příběh se Sherlockem Holmesem rovná se detektivka; spočítat si tuto rovnici není pro potenciálního kupce nebo čtenáře nikterak obtížné. Znalci seriálu tvrdí, že Studie v růžové věrně kopíruje děj televizního seriálu, recenzent na(ne)štěstí do této skupiny znalců nepatří, takže jen předává informaci, aby nedošlo ze strany znalců ke zklamání nebo nezdravým očekáváním.

Ale zpět ke klíčovému slovu detektivka. Scénáristé Steven Moffat a Mark Gatiss postavili zajímavý příběh se zajímavou zápletkou, ve kterém dají možnost dvěma hlavním hrdinům doslova zazářit. Holmes je přesně ten správný „řízek“ jaký by měl být. Sociopat s geniálním mozkem, excentrický muž s mega-egem, kterému většina policejního sboru nesahá ani po paty. Je ironický, břitký, nesnášenlivý a nepříjemný, ujíždí na nikotinových náplastech… a hlavně je nedostižný v umění dedukce. Pokud případ již neznáte předem, budete překvapeni tím, jak ze zdánlivě nevýznamných detailů dokáže sestavit celý příběh zločinu. Jeho protipól Watson je veteránem z Afghánistánu a je spíše šedou myší a mužem s nohama na zemi, což jeho parťákovi několikrát zachrání kůži. Mimochodem, z některých indicií je jasné, že celý příběh je zasazen do současnosti, takže věci jako internet či přeprava taxíkem jsou na denním pořádku.

Příběh začíná tím, kterak se oba protagonisté seznámí – a hup, téměř okamžitě spolu začnou bydlet a jen o pár minut později se stanou i vyšetřovacím tandemem. Záhadné sebevraždy vykazující společné prvky se dlouho Holmesovým schopnostem vzpínat nedokážou a hon na vraha začíná. Ten příběh má všechno – napětí, vtipné i vypjaté momenty a především promyšlenou pointu. Dobře, není to asi to nejgeniálnější s čím jste se se Sherlockem v hlavní roli mohli setkat, ale kouzlo a zřejmá řemeslná zručnost se scénáři upřít v žádném případě nedá.

… a obrazy vyprávějí

Vzhledem k tomu, že scénář Studie v růžovém je tentýž, dle kterého byl natočen úspěšný (což je v tomto případě klíčové slovo) televizní seriál, zůstává asi hlavní otázkou jak se Japonci poprali s adaptací do formy mangy.

Marná sláva, kreslíř Jay. se zhostil své úlohy se ctí. Černobílá kresba, žádné velké experimenty s panely, prostě umírněná klasika. Oba hlavní protagonisty ztvárnil poměrně věrně, i když Watson má místy až přehnaně dětskou tvářičku. Ale ztvárnění přesně vystihuje charaktery těchto postav; a o to jde přece především. Vydařená je i dynamika, kterou se v některých akčních či rozpohybovaných scénách podařilo velmi dobře zachytit. Troufnu si říct, že kresba výsledný dojem z celé knihy posiluje a styl kresby sedne i čtenářům, kteří mají z nápisu manga na obale strach. Pravda, pořád je tu neobvyklý způsob čtení…

Je trochu škoda, že některé repliky působí díky překladu trochu prkenně, naštěstí jich však není mnoho a ve víru dění se bez problému ztratí.

Sherlock: Studie v růžové je zdařilou adaptací seriálu, kterou si ovšem nejvíce vychutnáte pokud seriál neznáte. Moderní kabátek, do kterého je příběh oblečen, a proti tomu poměrně „klasická“ kresba, která dodává příběhu potřebnou dynamiku a spád. Pokud máte rádi Holmese s Watsonem v rolích bouřliváků, užijete si báječnou jízdu vyšperkovanou akcí i mnoha vtipy a především výstředními manýry samotného geniální Sherlocka.

Sherlock: Studie v růžové

Scénář: Steven Moffat a Mark Gatiss

Kresba: Jay

Překlad: Anna Křivánková

Vydala: Crew, 2018

Počet stran: 216

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Amulet – skvělá komiksová syntéza východu a západu

15. Leden 2019 - 21:21

Když se řekne „Komiks z Paseky“, mělo by znalejší komiksové scény u nás jako volná myšlenková asociace napadnout: „(nejen) pro mládež“. Paseka se na poli komiksů pro mladé věkem a mladé duchem skutečně úspěšně zabydluje – jen v posledních dvou letech jsme od ní dostali Hildu, Záleskautky nebo milou jednorázovku Duchové. Další z tohoto okruhu tak bude série Amulet, autorský počin Kazua Kibuishiho.

Podobně jako její autor, který se narodil v Japonsku, ale od 4 let žije ve Spojených státech (nyní na severozápadě ve městě Bellevue), je i Amulet působivým spojením východních a západních prvků – co do formy i obsahu. Vyprávěním navazuje na populární západní fantasy tradici „hrdinové se propadají do magického světa“, zároveň obsahuje mnoho prvků, které znáte spíše z východní kultury – ať už jde o příšerky s chapadly, obří stroje nebo zjevné inspirace studiem Ghibli. Zdárnou syntézou mezi západní a asijskou tradicí komiksu je i sama kresba, která kombinuje prvky mangy a anglofonního mainstreamového komiksu.

Po úvodu jako ze Zámku a klíče se musí malá Emily a její mladší bratr Navin vydat do magického světa Alledie, protože tam maminku unesla příšera. A nebude to krátký výlet. Sourozenci každou chvíli objevují nový prvek z půvabně pestré Alledie, včetně proroctví o tom, že právě oni ji budou muset zachránit, k čemuž má dopomoci magický Amulet, jehož mocí má Emily vládnout.

Kibuishi je přitom více než zdatný vypravěč. Příběh sviští před očima, Kibuishi postavy dobře rozvíjí a dává jim snadné, lehko uchopitelné a pochopitelné motivace, velice dobře pracuje také s cliffhangery (o to víc vždy zamrzí čekání na další díl), neváhá variovat staletími osvědčené postupy, nápady nebo linie, a přitom vám jeho komiks nepřijde jako laciný plagiát. A přestože je příběh určený i mladším čtenářům, rozhodně nejde o pohádku, kde se dobrým lidem nedějí zlé věci. To ani náhodou. A moc nikdy není zadarmo.

Amulet je poctivá popkulturní jízda pro děti i jejich rodiče. A pro každého, kdo má rád dobrodružství.

Amulet 1: Paní kamene & Amulet 2: Prokletí kamene

Scénář a kresba: Kazu Kibuishi

Překlad: Michal Prokop

Vydala: Paseka, 2018

Počet stran: 192 & 224

Cena: 329 & 329 Kč

Krev pro rusalku: řádně ostrý románový debut Kristýny Sněgoňové

14. Leden 2019 - 14:46

Kristýna Sněgoňová se do povědomí čtenářů dostávala doposud jen díky své povídkové tvorbě.  Upozornila na sebe třeba v Žoldnéřích fantasie, Ženě s labutí nebo sbornících Ve stínu Říše a Ve stínu apokalypsy – a věru, tahle dáma prokázala obrovskou dávku talentu a vypravěčského umu. Nelze se proto divit, že její první román, Krev pro rusalku, byl očekáván s velkým napětím. A někde vzadu v hlavě tichý hlásek ponoukal, že povídky přece jen nejsou román, a že mnoho nadějných povídkářů si na svém prvním „velkoformátovém“ pokusu vylámalo zuby…

Bylo, nebylo

Už ve svých povídkách Sněgoňová ukázala, že jí tvorba zajímavých fantastických světů není cizí. V Krvi pro rusalku vezme čtenáře do světa, ve kterém jsou vedle sebe nuceni žít lidé a rusalky, víly a meluzíny. Jenže právě tyto nelidské bytosti jsou společností spíše tolerovány a přežívají na jejím okraji, žijí své bídné existence a na přežití si musí vydělávat často prostitucí. Lidé se je pomocí speciálních sociálních programů snaží polidštit, přizpůsobit, zkrotit; jenže divocí tvorové živící se krví a syrovým masem jsou a navždy budou síla, která se zkrotit nedá. Naráží na sebe umíněná lidská snaha změnit nezměnitelné a přírodní živel, a díky tomu svět není krásné a radostné místo, ale kupa hnusu, násilí a mezirasových konfliktů.

Nejinak je tomu i v Brně, kde působí jako policista hlavní hrdina, Dominik Stolbenko. Pokud čekáte chlapíka ostrého jako břitvu, jste úplně vedle (vždyť i na obálce vypadá jako ňouma křížený se sňatkovým podvodníkem). Stolbenko je totiž chodící hromada komplexů, na jejichž léčení by se s klidem uživila nejméně trojice psychiatrů. Nejdříve se o duševní nevyrovnanosti dozvíme pouze v náznacích, ale s přibývajícími stranami zachází autorka pěkně do hloubky; a hlavního ubožáka… ehm, hrdinu vůbec nešetřila. Důležitý je i fakt, že Stolbenko má problém s vílami – bytostně je nenávidí. Má je prostě zaškatulkované a jeho nelichotivý názor jen tak něco nezviklá.

A právě na vztahu Dominika k vílám je založena jedna z významných dějových vrstev Krve pro rusalku. Vše začne tím, že zaplatí jedné z divých žen za sex. Mimochodem, víly umí jeden úžasný trik – dokáží se proměnit v kohokoliv, stačí je jen správně motivovat. O pár dní později se oba aktéři setkávají podruhé – ve chvíli, kdy „ona“ víla právě během zpackané razie prokusuje hrdlo Stobenkově kolegyni. Policajt si tak může přidat do své sbírky komplexů další zářez, ale zároveň musí čelit nemilé situaci. Pokud by se na vše přišlo, může svému pracně budovanému (a částečně protekčnímu) místu u policie zamávat; a tak nezbývá jiné řešení, než aby na sebe víla vzala podobu jeho zesnulé kolegyně a pokusila se ji nahradit. Tím nastává pro Dominika peklo, protože musí fungovat s někým, koho bytostně nesnáší, ale na druhou stranu ho nezbytně potřebuje.

Nově sestavená dvojka pak pátrá po masovém vrahovi, který se specializuje na víly. A to ještě nikdo netuší, že opravdový průšvih je doslova za dveřmi…

Policajt nebo blbec?

Celý příběh je tedy založen na vztahu policisty a víly. Jak již bylo řečeno – „vtip“ je v tom, že Dominik víly bytostně nesnáší, ale nemá jinou možnost než vydávat jednu z nich za svoji kolegyni (díky schopnosti přeměny, o které již byla řeč výše). Vzniká tak naprosto schizofrenní situace, ve které je hlavní hrdina polapen.

Člověk by řekl, že vzhledem k daným faktům bude náš policajt pěkná osina v zadku, a pro vílu nebude mít ani v nejmenším pochopení. Jenže od počátku nejsou vztahy tak ostré, jak by asi být mohly či měly, a poměrně záhy je jasné k čemu celá situace směřuje. Znáte to: ona mu v lecčems dokáže otevřít oči, on jí začne naslouchat… Navíc se tahle dáma hodí při vyšetřování, protože má kontakty a zná zvyky „nelidí“, takže má k vraždám víl mnohdy poznatky, které ostatním vyšetřovatelům unikají. Na druhou stranu je Stolbenkovou achillovou patou, protože věrně napodobit lidskou ženu není nic jednoduchého.

Hlavní postava Krve pro rusalku je trochu rozporuplná. Povětšinou je napsaná opravdu skvěle: chvílemi budete nešťastníka litovat, chvílemi žasnout, co to zase provádí za blbosti… ale občas autorce nebudete jeho chování věřit, i když těch momentů je naštěstí pouze poskrovnu. Hlavní hrdina celý příběh bez problému utáhne, a popravdě: málokdy se setkáte s postavou, která vám v podstatě od prvních stran bude ležet v žaludku a zároveň bude sympatická; sebestředným pablbem, který dostane šanci se změnit.

Významnou složkou příběhu je i vztah Dominika s otcem a několika dalšími kolegy a kolegyněmi. Postav není v knize příliš, dalo by se říct, že se jedná o komorní drama v čele s hlavní dvojicí.

Hnacím motorem celé knihy jsou vztahy lidí a druhé strany; samotná detektivní složka pak dává příběhu rámec a směr. Vyšetřování probíhá pomalu, postupně; nečekejte žádnou zběsilou akci, ale spíše pozvolný vývoj situace, která však v několika momentech eskaluje. Vše na sebe logicky sedí, na náhody se v tomto příběhu nehraje.

Sněgoňová si nebere servítky, a i když mnoho věcí by mohlo být tvrdší (zákulisní zdroje šeptají, že jí při psaní pomáhal sám literární fantom František Kotleta, takže ona měkkost je trochu s podivem), stále je kniha hodně drsná a nelítostná, i když ve většině případů spíše nikoliv přímým vylíčením násilí a brutality, ale skrze vztahy a jejich důsledky. To se týká nejen vztahu dvojice hlavních hrdinů, ale i vztahů v rámci celé společnosti, které také hrají významnou roli. Fiktivní státní uspořádání zvané Pospolitost přitom slouží spíše jako kulisa, do jejíhož vysvětlování se autorka příliš nepouští.

Jestliže Sněgoňová byla doposud brána jako úspěšná povídkářka, nyní jasně ukázala, že je literární hvězdou na vzestupu se vším všudy. S románem si poradila bez zaváhání; žádné stopy po povídkovém strukturování, žádné násilné ohýbání nebo pointa vycucaná z prstu. Suverénní výkon, který si zaslouží respekt a přízeň čtenářů.

Prostě a jednoduše: v téhle noirově laděné detektivce zasazené do ulic Brna, a tudíž říznuté urban fantasy, Kristýna Sněgoňové dokazuje, že je dámou ostrou jako břitva. Napsat funkční detektivku s hlavním hrdinou, který je dokonale sebestředný a působí jako totální ňouma, to už chce spoustu kumštu. Příběh je syrový a laděný do temných barev. A česká tuzemská naděje má reálnou šanci, že promění svůj románový debut v nějakou tu literární cenu, protože Krev pro rusalku je opravdová bomba!

Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku

Vydala: Epocha, 2018

Obálka: Žaneta Kortusová, Lukáš Tuma

Počet stran: 464

Cena: 349 Kč

Ve stínu amerických božstev

10. Leden 2019 - 10:34

Kombinace Neil Gaiman + P. Craig Russell, to už je poměrně známá písnička. Tihle dva gentlemani spolupracovali nejen na původních, originálních komiksech (Sandman), ale i na komiksových adaptacích Gaimanovy beletrie (Vražedná tajemství a další příběhy, Koralína, Kniha hřbitova). Druhou jmenovanou skupinu v češtině nově rozšiřuje první část komiksového zpracování jednoho z nejslavnějších Gaimanových románů, Amerických bohů.

Mnohými významnými cenami (Hugo, Nebula, World Fantasy Award, Bram Stoker Award) ověnčená bichle se v posledních letech znovudočkala výrazné (a zasloužené) pozornosti díky převodu do dalších médií. Kromě komiksové adaptace připravené Russellem se jí chopila i kabelová televize Starz, která připravila jeden z nejodvážnějších a nejlepších seriálů posledních let. V žádném případě však nelze zapomínat na společného jmenovatele komiksu a seriálu.

Neil Gaiman. Autor, jehož imaginaci dokáže konkurovat pouze jeho talent pro vyprávění příběhů, pohádek – pro děti i dospělé. Mýty se v jeho podání snoubí s ryzí fantazií, psychologie s brakem, poezie s eposem. Část jeho díla patří mezi to nejlepší, co kdy fantastika nesla na svých křídlech – s obrázky (Sandman!) i bez nich (Američtí bohové, Nikdykde). Mimochodem, i jeho ryze filmová věc – Beowulf v režii Roberta Zemeckise, k níž psal scénář, vyzařuje jasný Gaimanův rukopis, a je výrazně lepším dílem než nakolik se mu dostalo pozornosti. Nehledě na půvabnou Masku zrcadla, kterou režíroval – tadá – Dave McKean, další z Gaimanových ilustrátorů. Ty si Neil očividně hýčká.

Russell se tak chopil epického příběhu Stína, chlapíka propuštěného z vězení o pár dnů dřív proto, aby stíhal pohřeb svojí manželky. Chlapíka, který cestou domů narazí na tajemného chlápka jménem Středa, který chce Stína získat do svých služeb. Chlapíka, kolem nějž se velice brzy začnou dít věci nad rámec běžného chápání, kolem nějž začnou ožívat mýty. Chlapíka, který bude kráčet s bohy – do boje o celý svět.

Tak jako v případě Knihy hřbitova  Russell Americké bohy zpracovává na vysoké úrovni. Jasně, za to, že je ten komiks tak povedený, vděčí hlavně Gaimanovi, jehož příběh je prostě první liga. Ale vzít ho do rukou a přepracovat do jiného média i přes početnou fanouškovskou základnu, která neodpouští selhání, to chtělo jistě odvahu. Russell ji má. A vyplatila se – a to i díky spolupráci se Scottem Hamptonem, který na kresbě ve výsledku odvedl více práce (Russell pracoval spíš na samotném převodu románu a v podstatě jakési „režii“).

Pokud znáte Gaimanovu románovou předlohu, Americké bohy, a práci P. Craiga Russella, víte naprosno přesně, co vás čeká. Nesplňujete-li podmínku z předchozí věty, ale pořád patříte mezi Gaimanovy fanoušky, pořád je veliká šance, že si komiks užijete. V jiném případě bych asi doporučil sáhnout nejprve po knize – ta by nakonec měla být odrazovým můstkem i pro sledování seriálu.

Američtí bohové 1: Stíny
Scénář: Neil Gaiman, Philip Craig Russell
Kresba: Scott Hampton, Philip Craig Russell
Překlad: Ladislava Vojtková
Vydala: Crew, 2018
Počet stran: 264
Cena: 749 Kč

Co leží za obzorem?

8. Leden 2019 - 13:00

Soubor povídek, který vyšel pod názvem Světy za obzorem, je sbírkou originálních nápadů, kam až může vést naše touha po zdokonalení podoby člověka, v jaké ho bůh stvořil. Potkáme v nich hrdiny s mnohočetnou osobností, genderové dvojence, jedince přežívající ve virtuálním světě, pokoušející se o mentální propojení se zvířaty či stroji, nebo zachraňující ze smrtelného ohrožení vlastní halucinace. Šílenci, řeknete si možná. Jenže, jak víme, mezi genialitou a šílenstvím bývá jen tenká hranice. A my jako lidé nikdy nepřestaneme dráždit hada bosou nohou – stále budeme hledat kde jsou hranice našeho lidství a kam až je lze posouvat. Implantáty to zřejmě začne a skončí – čím?

Julie Nováková si právě s těmito možnosti pohrává. Přichází se zajímavými způsoby, jak je možné rozostřit meze vnímání naší vlastní identity. Jednou je to hrdinům ku prospěchu, jindy je to ničí. Ale ať prožívají cokoliv, řeší dilemata nebo bojují o život, děje se to jaksi mimoděk, a ke čtenáři doléhají všechny emoce filtrované přes tlusté sklo. Není z nich cítit téměř nic, žádná bolest, strach, tíha složitých rozhodnutí, prostě jsou chladní jako hvězdy na obloze. Je pak těžké se do nich vcítit a něco s nimi prožít, čtenář zůstává za zástěnou a může jenom pozorovat, jak je zápas lehce načrtnutých postav mnohdy marný (a občas nadějný). Závěr povídek si nakonec musí domyslet sám, jsou totiž tak otevřené, až to někdy vypadá, že došlo k tiskařské chybě a chybí minimálně ještě jedna strana. Jenže listujete dopředu a zase dozadu zbytečně (případně mačkáte šipky na čtečce či tabletu), dál už tu nic není. Nebo že by to autorka nezvládla a redaktor nevrátil k dopsání? Skoro máte chuť vykřiknout, co to je za švajneraj, jenže on je v tom záměr, a po čase si nato zvyknete. U třetí povídky vás už takový konec nezaskočí. Zamyslíte se, a zjistíte, že vlastně nic nebrání tomu, abyste opravdu příběh dořekli sami.

Výjimku tvoří povídka poslední, označená jako novela (snad kvůli svému rozsahu), která nám vlastní konec nabídne – jen škoda, že je tak předvídatelný. Bláznivé pobíhání po neznámé planetě a nahánění přeludů asi ani jinak dopadnout nemohlo. Podobně jsem se přistihla i u dalších povídek, u kterých se dal další děj odhadnout dopředu. Pomalé tempo vyprávění i dialogy, které neženou děj do vysokých otáček, jsem si příjemně užila. Dávají totiž dostatek prostoru, aby se čtenář ve fikčních světech pořádně porozhlédl. Většina příběhů se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, kde už nejsou různé posuny osobnosti či pohlavní identity ničím výjimečným. Zřejmě ale už do této budoucnosti nepatří emoce, a tak můžeme všechny povídky označit za vpravdě futuristické – námětem i autorským stylem. A také jednoznačným vzkazem, který můžeme mezi řádkami vyčíst. Tak jako jiní scifisté nás i tato autorka varuje, že lidstvo před výzvami budoucnosti ne vždycky obstojí. Nejde však o překážky fyzické, které by vyvstávaly z nepříznivých podmínek okolí, ale o zakopávání o sebe sama. Texty Julie Novákové jsou svědectvím o naší neschopnosti vyrovnat se sami se sebou, vydržet sami se sebou, o tom, jak nedokážeme popsat své pocity, poradit si s vlastním prožíváním, jak zvládnout samotu uprostřed tisícihlavého davu. Jak se prostě přijmout jako nedokonalou lidskou bytost. A žádné sebe-vylepšení nám v tom samozřejmě nepomůže. Ani útěky do snů, ani hvězdné výpravy k neznámým světům. Obstojíme, až budeme vědět, kdo jsme a proč jsme přišli.

Tím nechci říci, že kniha trpí nedostatkem sebevědomí. Vůbec ne. Každá povídka je hrdě uvedena krátkým sdělením autorky, prozrazujícím okolnosti vzniku textu, odkud se vzal impulz k napsání a podobně. Zřejmě měly čtenáře navnadit, ale obávám se, že prozrazují víc, než by měly. Většina z 16 povídek už někde vyšla: některé i v prestižních zahraničních časopisech, a u jedné se dokonce autorka dostala do malé překladatelské pasti (přeložit nějaký gramatický jev do češtiny se totiž může ukázat jako pěkný ořech). Julie Nováková si však se všemi problémy poradila (ačkoliv já bych třeba hledala jiné lingvistické řešení), a na úplný závěr knihy přidala i malý poetický bonbónek, ale víc už prozrazovat nebudu. Připravte se však na to, že vás čekají hrdinové zvláštní, komplikovaní, zakomplexovaní, sociálně izolovaní, plní pochyb a zklamání, psychicky rozkolísaní, rozvrácení na úplnou dřeň. Jejich nepřítelem jsou hlavně oni sami, pokud se nepřijímají. Hledají kdo jsou, kam patří a jak vést dobrý život, i když jsou jiní.

Téma hledání vlastní identity a sebepoznání je alfou a omegou tvorby Julie Novákové. Výpravou do „neprozkoumané země nikoho za lidstvím“ byla už antologie Terra Nullius, zařazená do žánru „biologické science fiction“, na které se Julie Nováková podílela nejen jako autorka, ale i jako jediná editorka. Všechny povídky v ní oscilují kolem tématu transhumanismu, který se zabývá snahou překročit současné hranice lidského těla i mysli. Julie Nováková je autorkou již ostřílenou; kromě asi třicítky vydaných povídek má za sebou i několik románů v žánru science-fiction, fantasy či detektivka, a je držitelkou i celé rady literárních ocenění včetně Encouragement Award evropského fandomu. V posledním románovém cyklu Blíženci na některé z transhumanistických myšlenek přímo navazuje – hlavní hrdinkou je kyberneuroložka, v příběhu vystupují genetiční mutanti a naději na záchranu lidstva představují zvláštní jedinci-dvojčata, která dokážou komunikovat s mimozemskou technologií.

A tak si říkám, že ne nadarmo získala Julie Nováková v  projektu Lehké fantazijno výkladovou kartu Sebevědomí. V popisu k této kartě se píše, že vlastně máme nepřeberné množství identit, a je jen na naší svobodné volbě, kterou si zvolíme. To původní vlastní já pak ale často zůstává velmi dobře skryto za plejádou masek, pohřbeno někde hluboko uvnitř nás. Uhýbáme sebepoznání a vlastní já v životě leckdy objevujeme jako poslední. Sebe-vědomí je totiž o pravdě a sebe-přijetí, často si ho však pleteme s maskami, které sebevědomí jenom předstírají s pomocí jáství, arogance nebo sobectví. Díky Julii Novákové je naše současná sci-fi tvorba obohacená právě o tyto zajímavé náhledy na lidskou existenci, které nás nutí přemýšlet, pochybovat a odhalovat. Pravda o nás je možná někde tam venku, ale třeba to není ani tak daleko, třeba leží jenom kousek za obzorem.

Procentuální hodnocení: 70%

Julie Nováková : Světy za obzorem

Vydal: Brokilon, 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 595

Cena: 449 Kč

Můj okouzlující netopýr

4. Leden 2019 - 12:11

Superhrdinských komiksů u nás dnes vychází nemálo, hrdinové DC comics nově převážně v rámci vlastního komiksového kompletu a série Znovuzrození hrdinů DC, na které se spolupodílí vydavatelství Crew a BB Art. I přesto je vítaným osvěžením narazit na knihu, která je příběhem sama o sobě, není tak třeba znát události předcházející, čekat na události následující nebo sledovat vedlejší řady, abyste chápali kompletní kontext.

Italošvýcar Enrico Marini dostal svoji šanci zpracovat si vlastní Batmanovský příběh, tedy zilustrovat si vlastní scénář. Což je šance, kterou dnes mnoho autorů nedostává. Už při letmém pohledu na první obrázky, jejich kompozici, práci s panely a mimo jiné akvarelovými barvami je vám jasné, proč ji dostal zrovna Marini, který by měl být prvním z evropských tvůrců, kteří dostanou na hraní populárního DC hrdinu.

Mariniho Gotham je správně noirově atmosférický a postavy, akce a prostředí parádně nakreslené. Forma v jeho případě očividně převyšuje obsah. A to i přesto, že i Mariniho scénář patří do skupiny těch lepších.

Bruce Wayne řeší problém – podle všeho má nemanželské dítě, jehož matka jej veřejně „obžalovala“. Joker má problém – jeho drahá chce k narozkám dárek, na který nemá ani běžný smrtelný padouch. Batman řeší problém – Joker Wayneovu dívenku unesl, matku zabil (což na stávajícího pána sídla Wayneů také nevrhá to nejlepší světlo) a Waynea vydírá. Malá Alina má problém – je uvězněná v doupěti nefalšovaných psychoušů, a musí jenom doufat, že ji zachrání její temný princ, nejoblíbenější hrdina v netopýří kápi. Archie řeší problém – pracuje pro magora v obleku klauna a snaží se přežít nestabilitu nálad svého šéfa a průměrnou délku kariéry jeho nohsledů, protože výpovědi jsou celkem smrtelné.

Je poměrně překvapivé, že Evropan Marini příběh vypráví v tom nejvíce americkém duchu: po vzoru Hollywoodských akčních blockbusterů. Jeho děj neztrácí tempo, akci prokládá nadhledem a humorem, tu a tam i nějakou hláškou. Dobře a cool ztvárněné postavy mají jednoduché, snadno uchopitelné motivace, díky kterým celá ta hra nabývá na obrátkách. Z u nás dostupných Batmanovských komiksů tak nejvíce připomíná Jokera dua Briana Azzarella a Lee Bermeja, případně „konkurenčního“ (v zahraničí, u nás je obé se štítkem Crwe) Spider-Mana: Rodinný podnik.

Sečteno a podtrženo: tohle se moc povedlo!

Batman: Můj temný princ
Scénář a kresba: Enrico Marini
Vydala: Crew, 2018
Počet stran: 136
Cena: 499 Kč

Klub vrahů – neškodná zábava nebo smrtící hra?

28. Prosinec 2018 - 21:49

Oslava každodennosti

Pavel Renčín měl již několikrát možnost přesvědčit čtenáře o tom, že má právo honosit se titulem spisovatel. Ani klub vrahů není žádnou výjimkou – autor se opět prezentuje specifickým popisným stylem místy hraničícím s básnickostí. Velké množství popisů zdánlivě nevýznamných detailů, jistá lehkost a ladnost celého provedení, bohatá slovní zásoba; zkrátka literární lahůdka.

Co je však mnohem zajímavější je, že Renčín opisuje vzletnými slovy zcela každodenní život. Hlavní hrdina, Adam, je totiž obyčejný chlapík, kterého můžete potkat v podstatě kdekoliv. Je sice trochu podivín dávající přednost knihám před lidmi, ale chodí do nudné a ubíjející práce, k tomu má ještě druhé zaměstnání (v knihkupectví) a jeho život je nuda a šeď. Tedy až do chvíle, kdy se setká s tajemnou Dianou, která obrátí jeho život úplně naruby. Ale o tom později.

Naprosto všední a vytažené z běžného života jsou i mnohé další atributy příběhu: Adamův kolega nebo jeho sestra s dětmi žijící v nefunkčním vztahu… Ke stylu „mohlo by se to stát i vám“ připočtěte i místo, kde se děj knihy odehrává: Prahu. Hlavní hrdina se potuluje po skutečně existujících místech, což přidává vyznění další díl pocitu všednosti a určité domáckosti.

Když chlap zblbne

Mohlo by se zdát, že z těchto propriet nelze vyvařit nic jiného než šedivou neslanou a nemastnou kaši. Jenže chyba lávky. Jako hybatele příběhu využil totiž autor tajemnou dívku. Adam kráčí v jejích stopách, a i přes řadu příhod, které by kohokoliv jiného odradily, a s notnou dávkou štěstí svého anděla nakonec vypátrá. To je však teprve začátek celé řady událostí hraničících s kriminálem.

Adam se totiž změní. Pro úsměv krásné ženy je plachý introvert najednou ochoten riskovat, ničit cizí majetek a vůbec se vrhat do všemožných pochybných akcí. A právě tady může nastat kámen úrazu: ne každý je ochoten připustit, že vcelku slušnému chlapovi může díky přemíře hormonů „rupnout v bedně“ a může začít vyšilovat jako puberťák. V očích mnoha čtenářů bude změna působit nepravděpodobně a rozbije ve své podstatě věrohodnost celého příběhu.

Pokud jste ochotni na podobnou hru přistoupit, pak je vám jistě jasné, že Adam padá do osidel tajemné Diany hlouběji a hlouběji. Postupně se dozvídá o existenci Klubu vrahů… a tady stop, protože vyslepičit všechno předem by bylo krajně nevhodné. Jedno je však třeba říct – Klub vrahů nemá za cíl vraždit, ale jen upozorňovat na nespravedlnost bez obětí na životech. A to, že někdo „klienty“ tohoto klubu vraždit začíná, je úplně mimo plány tohoto klubu.

Otočka a přemet

Přibližnou představu o tom, co se bude odehrávat, byste tak zhruba mohli mít. Klub vrahů se tváří jako vcelku běžná kriminálka. Hon na vraha, který je vždy o krok napřed, a v jehož stopách kráčí naše dvojice. Kromě slov to Renčín umí velmi dobře i s atmosférou, a tak pomalu přitahuje šrouby a šlape na plyn. Ze zdánlivě banálního příběhu se vyklube thriller, který má spád, motivace postav je naprosto jasná a vše dává dokonalý smysl.

A najednou prásk! Z napínavé detektivky je rázem psycho nejtěžšího kalibru. A máme tu problém číslo dvě. Samotný závěr je totiž mrazivý a otáčí vše doposud napsané doslova naruby; jenže mnohý čtenář celkový obrat může vnímat tak, že autor už prostě netušil, jak z celé situace vybruslit, a tak to sehrál trochu na sílu a závěr knihy přešvihl, což se navrch snažil ospravedlnit možná až zbytečnou brutalitou a patosem. Jenže když se nad celým problémem trochu zamyslíte a navrch si přečtete autorův doslov, bude vám nad slunce jasné, že přesně takhle to literární mág celou dobu zamýšlel.

Klub vrahů je vlastně jedna velká literární hra. Pavel Renčín předloží jednoduchou situaci, kdy muž začne bláznit kvůli své vysněné ženě, to vše zabaleno v okulahodícím balení (ať je řeč o vizuálním zpracování knihy, zejména pevné vazbě pod papírovou obálkou, nebo o skvělém jazykovém vypravěčském zpracování). Pokud se rozhodnete hrát, smiřte se s tím, že se stanete obětí. Tohle totiž není obyčejná detektivka, i když se tak kniha snaží po většinu času hrdinně tvářit.

Pavel Renčín: Klub vrahů

Vydalo: Argo, 2018

Obálka: Milan Malík

Počet stran: 304

Cena: 298 Kč

NEDĚLNÍK: Fénixcon na hororové vlně

24. Prosinec 2018 - 14:37

Každý rok umírá, aby pak povstal z vlastního popela. Letošní Fénixcon jako ten pověstný pták povstal znovuzrozený a hrdý, ačkoliv se na první pohled nelišil od svých předchůdců. Jenže první pohled může někdy mást. Kouzlo je totiž v detailech. Populární hotel Vista (který soukromě pro jeho luxusní ceny přezdíváme podle jedné úsměvné povídky VilstaVile), až tak velkých změn nedočkal. Nepravidelná pravidla obsluhy i ohromné akvárko, jehož obyvatelé se stali nedobrovolně svědky (a někdy i kmotry) mnoha knih, které se před jejich zraky křtily, zůstali také beze změny. Vlastně bylo vše na svém místě a organizace conu skvěle běžela. Odpadl sice nedělní program, za to však přednášky probíhaly ve dvou liniích a jedna zajímavější než druhá. Za sebe jsem si užila především slavnostní galavečer na závěr samotného conu, protože do jeho náplně byly nově z tzv. salonku Prezident přesunuty všechny křty knížek. Místo nedůstojného hluku, který se prezentátoři předtím snažili marně překřičet, a pobíhajícího číšníka s tácem piv, občas zakrývajícího i výhled na vrcholný okamžik křtu, se tentokrát všichni dočkali báječné atmosféry v hlavním sale (pravda, museli jsme si počkat do pozdních nočních hodin – ale chytrý tah, jak hotelu přihrát nějaké hosty). Mnozí prezentující odměnili pozorné publikum snahou udělat ze křtů i předávání cen zábavnou šou. Zaujmout zajímavým rituálem, kostýmem nebo netradiční křtící látkou. V tomto směru rozhodně vedou křty slovenského nakladatelství Hydra, samozřejmě i díky nepřehlédnutelné osobě (i osobnosti) Marka E. Pochy. Na letošním Fénixconu toto nakladatelství, které se soustředí na původní fantastickou tvorbu a má za sebou i slušnou řádku povedených česko-slovenských antologií, představilo v čele se Soykou ve slušivé nádražácké čepici povídkovou sbírku Koleje smrti. Jelikož se většina hororově laděných příběhů odehrává ve vlaku či jiném vehiklu, který jezdí po kolejích, křtilo se drážními štípačkami, kterými v dřevních dobách průvodčí procvikával jízdenky (to už mladší generace nepamatují, ale za časů zlatého socialismu měly jízdenky podobu malých tvrdých kartiček a bylo potřeba speciálně upraveného přístroje, aby v nich dokázal udělat dírku). Proštípávat knihu si mohl i kdokoliv z publika a pár odvážlivců se i našlo, když však zazněla výzva, ať si na další křtěný titul přijde někdo plivnout, zavládlo v sále podivné ticho. A přitom mohl takto získat knihu zdarma… Nakonec se ze zadních řad přiřítil Zdeněk Rampas, na plivání sice nedošlo (to by asi bylo vykládáno různě), ale i tak byla knížka strašidelných drabble od Lenony Štiblaríkové jeho. S horory se ten večer vůbec roztrhl pytel (další křtila Anna Šochová a Hanina Veselá), až padaly dotazy z publika, jestli se nespletli a nezabloudili na úplně jiný galavečer. Protiváhu k temnému však tvořilo předávání nejrůznějších ocenění, v podobě nejrůznějších nosičů pozitivní energie. A tak si Jiřina Vorlová odnesla sošku Fénixe, Vlado Ríša velkou lahev mléka a výherce Daidala zase obálku plnou věcných odměn (ale až na podruhé, přímo při vyhlašování výsledků se na obálku zapomnělo). Předávání cen z různých soutěží vždycky trpí nepřítomností oceněných, a tak to Michael Bronec vyřešil po svém a přímo před diváky vítězům Žoldnéřů fantazie zatelefonoval. A když mu přeci jen nějaký šťaslivec dorazil, došlo na improvizované interview, škoda jen, že účinkující bylo slyšet jen tak do druhé řady… Ale tam jsem si chytře sedla já, takže jsem mohla zaregistrovat téměř všechny odpovědi, i ty, co se linuly z utrženého sluchátka. A když už jsme u mé maličkosti (která zas tak moc malá není), přidám i svou trošičku do mlýna. Neodpustím si zmínit loutkové divadlo na motivy středověké hry Smila Flašky z Pardubic (to je fakt pravé jméno, žádná sranda), nazvané Fantastická zvířecí rada, v němž jsem si střihla roli Autorky, naslouchající radám čtyř zástupců zvířecí říše – Lva, Sovy, Draka a Labutě (asi nemusím vysvětlovat, proč zrovna tito, ale musím podotknout, že loutky vlastnoručně vyrobila Františka Vrbenská). Asi chápete, proč jsem zmeškala valnou část přednášek – pozdní cesta do Brna, účast na literárním workshopu (jako betačtenářka, chraň mě ruka Alláhova něco napsat sama!) a generální zkouška na divadelní vystoupení – prostě na víc nedalo. Ale i tak bylo cítit, že do programu byly jednotlivé příspěvky vybrány promyšleně a s citem pro aktuální dění. Kdo mohl, nenechal si rozhodně ujít přednášku Kevina J. Andresona se simultánním překladem Dany Krejčové, pokoušející se bez ztráty zdravého rozumu přepínat mezi světy Star Wars, Akt X a Duny a svými vlastními.  Kromě toho se mohl člověk dozvědět, jak to bude dál s Akademií, nebo co se děje v Epoše, jak zabránit, aby z komické lodi nebylo smetiště mikrobů či s jakými podivnostmi se můžeme setkat v popisech bojových scén (s názornými ukázkami). Fandové si rádi vystáli frontu na Kotletu (mě osobně ale fronty na maso moc neberou, to už raději nějakou tu mimozemskou houbu). Ovšem to nejdůležitější – možnost potkat známé tváře, popovídat si a zapřít debatu na ožehavá témata české fantastiky – dostalo prostoru dost. Nelze tak Fénixconu upřít nic na jeho významu a přínosu pro celou SFFH komunitu. Pokud litujete, že jste letošní setkání propásli, tak tenhle můj text splnil svou glorifikační roli (ale není to předplacený PR článek, fakt ne!) a nádherně zastřel, že zajet si na Fénixcon není vůbec levná záležitost (a to vůbec nemám na mysli festivalový poplatek), ale počítejte se mnou: cestovní náhrady, ubytování, nákup křtěných knih (recenzentka nerecenzentka, stejně mě autoři skásnou), výživný pokrm v hotelové restauraci (jinak je široko daleko je jenom benzinka s oschlými bagetami nebo ještě dražší fastfood, a když hotelová kuchyně v devět večer zavře, můžete si na recepci pořídit předražené oříšky) a nedělní procházka po vánočních trzích, které mají v Brně neopakovatelný šmrnc (hlavně po těch turbomoštech má člověk tak povznesenou náladu, že si musí hned koupit další). A přesto se pousta lidí pokusí urvat od svých povinností, pracovních úkolů, studia, rodin, rozdělaných modelů letadlových lodí a rozehraných stříleček, aby mohli být u toho. Jen doufám, že se nebude termín konání posouvat ještě hlouběji do listopadu, protože by pak popel nestihl od Dušiček ani vychladnout a nový Fénix by se rodil trochu narychlo (možná by vyskočil rovnou z urny). Tak jo, nechám už těch horotových motivů a jdu si raději něco přečíst. Co jiného taky dělat v mrazivou neděli, kdy by ani Fénixe ven nevyhnal?

Vánoční dárek od Deloraine

24. Prosinec 2018 - 14:20

Představovat projekt Deloraine asi není nutné vzhledem k tomu, že jste se s jejich tvorbou na našich stránkách mohli již párkrát setkat. Nyní nám tato skupina nadělila velice příjemný vánoční dárek v podobě nového videoklipu.

V centru zájmu se tentokrát ocitla jistá čarodějka s havraními vlasy, fialkovýma očima, vždy oděná do černé a bílé. Pokud náhodou stále netušíte, o kom je řeč, tak pro vás máme ještě jednu nápovědu – voní po šeříku a angreštu. Už víte? Není to samozřejmě nikdo jiný než Yennefer z Vengerbergu!

Můžete nám věřit, že na Yennefer – a koneckonců nejen na ni – je velice příjemný pohled. Pochybujete? Není nic jednoduššího než si naše tvrzení ověřit.

Videoklip s názvem Yennefer si můžete pustit zde: