Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 7 hodin 14 min

POZVÁNKA: Temný CONiáš

17. Září 2019 - 9:46
Martin D. Antonín, moderátor CONiáše

Co jsme pro vás přichystali?

Pozveme zase ty nejlepší přednášející. Pečlivě je vybíráme, takže se nedostane na každého. Bude to jako sprint na sto metrů.

Čekají vás skvělí vypravěči – Františka Vrbenská, Karel Sikar Doležal, Lucie Lukačovičová, Vlado Ríša, Kristina Haidengerová, Pavel Renčín, Hanina Veselá, Leonard Medek a mnozí další.

Kromě toho představíme další zajímavé projekty (třeba Krotitele draků), odhalíme nějaké novinky (třeba co se děje v Akademii SFFH) a pokřtíme nějaké knihy (Vincent, Praga caput regni a Houby z Yuggothu).

Jako každý rok i letos sáhneme mimo vody fantastiky: Jan Toman z přírodovědné fakulty UK vysvětlí, že vymírání je vlastně fajn (anebo není, to nevíme, to si musíme počkat na přednášku…).

A chybět nebude ani zahraniční host. Sáhli jsme do blízkého Slovenska a pozvali Marka E. Pochu, nejvýraznějšího a nejlepšího slovenského hororového spisovatele. Větší kapacitu u nás (a ani u nich) rozhodně nenajdete!

A to všechno bude moderovat fenomenální Martin D. Antonín, známý spisovatel a šermíř.

Dovnitř a ven

Každý návštěvník od nás samozřejmě dostane dárek – tentokrát se hlavním partnerem stalo nakladatelství Argo, díky kterému získáte skutečně jedinečný knižní dárek!

Kromě toho vás čeká hromada doprovodného programu. Deskovky v obrovském množství, skvělá RetroHerna, kterou si nesmíte nechat ujít. Výtvarníci, kteří vám rovnou na místě vytvoří zcela originální motiv pro památeční placku. Chybět nebude ani Fantastická výměna knih. Nově přivítáme profíky, kteří ukáží, jak se hraje Warhammer, proběhne fantastický pub kvíz (přihlašování týmů možno i na místě, pokud ještě bude místo), hororová literární dílna ve spolupráci se soutěží Rokle šeré smrti a nějaké další vychytávky, kterými vás chceme okouzlit.

Je tak možné, že budete běhat (to je horor!) ze sálu a do sálu, abyste stihli všechno.

Nebojte. Nestihnete a aspoň si budete mít o čem vyprávět, co si závidět a proč se těšit na další ročník.

 

ZBÝVÁ ODPOVĚDĚT PÁR ZÁKLADNÍCH OTÁZEK:

Kdy? Sobota 21.9. od 10.00 hodin je CONiáš a stojí za to na něj přijít!

Kde? Mariánské náměstí 1 – budova Městské knihovny v Praze.

Za kolik? S průkazkou do knihovny zdarma. Kdo ji nemá, toho bude vstupné stát 80 korun – tedy tolik, kolik by ho nová průkazka stála.

Kde se dozvím víc? Třeba na www.mlp.cz/conias nebo www.facebook.com/Conias.knihovna

A ještě plakát, a´t to máme komplet:

PLAKAT_CONias_2019 (1) (1)

Noční motýl: A z kukly se vylíhla… vražda

15. Září 2019 - 5:13

Pokud se těšíte na další z případů hejtmana Ambrože, máte smůlu. Ondřej S. Nečas totiž rozjíždí zbrusu novou sérii s novým hlavním hrdinou – Mojmírem Mrázem ze Žezlic. Ale popravdě – jedná se spíše o změnu formální; vše, co jste na Nečasových detektivkách měli rádi, zůstává zachováno.

Noční motýl nebo noční můra?

Přesto, že se Noční motýl tváří jako „seriózní“ historická detektivka, autor nezapře své kořeny. Do děje totiž přidal svůj oblíbený atribut ve formě fantasy prvku. Ten dokonce dal jméno celé knize. Ale k tomu se dostaneme až za chvíli.

Celý případ se točí okolo uprchlé dcery Mojmírova přítele. Ta ve snaze vyhnout se domluvenému sňatku zmizela „o pár vesnic dál“ s partou potulných komediantů. Jenže poslední zprávy hovoří o tom, že dívka již není mezi živými, proto je do akce povolán coby zkušený vyšetřovatel Mojmír Mráz a jeho minitým, ke kterému se přidá ještě bratr nezvěstné.

Mojmír ovšem netuší, že v oblasti, kam míří jeho kroky, se děje mnohem víc nepřístojností, než by bylo milo. V lesích se totiž začíná znovu objevovat dávná legenda – víla zvaná Noční motýl, která je předzvěstí problémů a smrti!

Detektiv velmi staré školy

Vzhledem k tomu, že děj příběhu je zasazen do 15. Století, můžeme o Mojmíru Mrázovi ze Žezlic hovořit jako o nefalšovaném detektivu staré školy. Pátrání probíhá pouze pomocí vyptávání, skládání faktů a velké dávce logické dedukce. To vše musí uplatnit Mojmír a jeho pomocníci. Postupem času se ukazuje, že případ je mnohem zamotanější, než by se mohlo zdát; zavražděná dívka a Noční motýl mezi sebou mají vazbu, jejíž rozpletení bude řádně zapeklité.

Nečas dokáže velmi dobře pracovat s atmosférou příběhu. Dávkuje čtenáři fakta a stopy pěkně po troškách, přičemž nemá strach pěkně mlžit a napínat. Dobře dokáže také prodat postavu Nočního motýla – bytost obestřenou legendami, za kterou však (nejspíš) stojí reálný člověk. Mystika, pověry a snaha lidí věřit tomu, čemu věřit chtějí namísto toho, co reálně vidí – to jsou důležité složky, které vyšetřujícím příliš nepomáhají a svádí je z cesty. Důležité je, že na samém konci dokáže autor prostřednictvím svých hrdinů veškeré nadpřirozeno vysvětlit a zdůvodnit události s ním spojené; nevsází na věci typu „za to může duch“ nebo „nevíme jak se to stalo protože zasáhlo nadpřirozeno“. Díky tomu má čtenář na samý závěr uspokojivý pocit a možná i bude i trochu překvapen kterak z toho Nečas dokázal vybruslit.

Je třeba zmínit i to, že Noční motýl není žádnou poklidnou selankou; během vyšetřování jde často o život, namísto suchého pátrání a mudrování u krbu čekejte spíše text akčnějšího ražení s dynamicky zpracovanými honičkami. Nečas má čtivý styl, stránky vám budou ubývat rychle, atmosféra vám učaruje. Tady jsou autorovy zkušenosti jasně znát!

Závěrečné odhalení viníků není jen tak vycucané z prstu, ale stojí na pevných základech a sesbíraných důkazech, takže je uvěřitelné, byť možná lehce překombinované. S touhle složkou si Nečas poradil na výbornou.

Společenstvo pátračů

Co se však příliš nepovedlo jsou postavy jako takové. Přesto, že roli hlavního hrdiny by měl zastávat Mojmír Mráz, dostává zhruba stejně prostoru jako jeho kolegové, ne-li ještě méně. Výsledkem je, že pátracímu týmu chybí vůdčí osobnost, nikdo z detektivů nedostane tolik prostoru, aby se jeho postava moha výrazněji vyprofilovat a čtenář se příliš nedokáže s postavami ztotožnit a prožívat jejich dobrodružství příliš intenzivně. Je to škoda, protože jak bylo řečeno výše, příběh sám o sobě není vůbec špatný.

Dalším autorovým hříškem je, že jednotliví členové pátrací skupiny příliš nespolupracují – levá ruka neví, co dělá pravá, což často vede k tomu, že to, co by tým snadno sfoukl, znamená pro zapáleného jedince toužícího po individuálním úspěchu nebo vedeného okamžitým impulsem smrtelné nebezpečí.

Výsledkem je, že vám žádný z vyšetřovatelů příliš neulpí v paměti – spíše všichni splynou v jedno velké šedé klubko bez zapamatovaných detailů. Logika přitom říká, že když píšu úvodní knihu nové série s jasně avizovaným hlavním hrdinou… Není to sice nic, co by knihu pohřbilo, ale vzhledem k Nečasovým zkušenostem se jedná o nevyužitou šanci zavrtat se do srdcí čtenářů prostřednictvím silného charismatického hrdiny, kterým má Mráz bezesporu potenciál být.

Ondřej S. Nečas dokázal detektivní případ se silnou příměsí mystiky řádně zašmodrchat a uspokojivě rozplést. Jen škoda, že se možná až příliš zaměřil na vyšetřování a nepohrál si více s postavami.

Ondřej S. Nečas: Noční motýl

Vydal: Mystery Press, 2019

Obálka: Lubomír Kupčík

Počet stran: 240

Cena: 299 Kč

Nekonečno: Oddechové intermezzo Ligy spravedlnosti

14. Září 2019 - 5:11

Drtivá většina příběhů prvních čísel a svazků DC Universe Rebirth (čili „naše“ Znovuzrození) působí, jako by chtěla eskalovat donekonečna, a to zdánlivě bez jakéhokoli vyvrcholení. Věci se dějí, postavy se vracejí, noví antagonisté se rodí, a u jednotlivých titulů i v širším měřítku by si čtenář mohl myslet, že vše výše zmíněné směřuje k jakési další obrovité události. Jenže po čtvrtých a pátých dílech jsme se jí ještě nedočkali. DC nás jednoduše natahuje jako struny. A u Ligy spravedlnosti to platí „trojnásob“. Nekonečno je však v určitém ohledu příjemnou pauzou, lehkým oddechem od dlouhého vyprávění, které navíc místy působí nepřirozeným dojmem, jenž naznačuje, že se tvůrci snažili vymyslet cokoli, jen aby to vypadalo „epicky“. Onen oddech je v tomto případě jednoduchý fakt, že Nekonečno je ve skutečnosti sbírka povídek, čili kratších vyprávění o jednotlivých členech Ligy, a jejich snaze zapadnout jak do týmu samotného, tak do světa okolo nich. Zatímco Flash v jednom čísle//kapitole zápolí s časovými smyčkami a pokusy o zvrácení jím vyvolané katastrofy, v jiných kapitolách se oba noví Green Lanterni (Jessica Cruz a Simon Baz) snaží dělat co je v jejich silách, aby se alespoň zčásti vyrovnali svému předchůdci Halu Jordanovi (jenž je nyní zaměstnán záležitostmi mimo Zemi, a svůj post přenechal již zmíněným nováčkům). Nu, a v neposlední řadě zde máme Aquamanovu manželku Meru, která se k Lize rovněž na čas přidá, a kompenzuje tak absenci svého muže. I když, abychom učinili spravedlnosti zadost, v poslední povídce, v níž mimo jiné Batman vyslýchá záhadnou novější postavu, se přeci jen dočkáváme otevřeného konce a zadních vrátek, připomínajících nám onen dlouhodobý a zdánlivě nekončící plán.

Nespornou výhodou povídkové formy je v přítomném komiksu však skutečnost, že se z něj stává výborný jumping-on point, čili moment/komiks, kde mohou nováčci danou sérii začít číst, aniž by dopodrobna sledovali předchozí události (samozřejmě nikdy neuškodí napřed se s titulem alespoň stručně obeznámit). Hrdinové zde vystupují jako hrdinové, padouši jako padouši, a obě strany dělají čest svému „řemeslu“. Příběhy nejsou nikterak komplikované (na to je zde Grant Morrison, a v poslední době Scott Snyder), řádně „akční“, a s protagonisty se lze poměrně snadno ztotožnit (zejména s Green Lanterny a jejich snahou zapadnout do nového týmu).

Co se vizuálního zpracování týče, na komiksu se podílelo hned několik kreslířů (jak už to, koneckonců, u povídkových kompilací nezřídka bývá), což sice dílo obohacuje o jakousi diverzitu, nicméně ne o tak výraznou, jakou by mohl případný čtenář očekávat. Prostě a jednoduše řečeno, naše oči nepotěší kapacity typu Simona Bisleyho, Grega Capulla, Alexe Rosse, Sama Kietha, Mikea Mignoly, Ethana Van Scivera, ani Jima Lee. Kresby jsou si převelice často podobné, a typu vanilkového, čili takového, jaký v dnešní komiksové tvorbě vidíme na každém rohu (čti „skoro na každé stránce“).

Sečteno a podtrženo, Liga spravedlnosti 4: Nekonečno, je komiks nenáročný a dobře čtivý. Více než vhodný pro nové čtenáře, ale i staré dobré fanoušky, poohlížející se po odpočinkové zábavě, na kterou zapomenou ještě před večeří.

Liga spravedlnosti 04: Nekonečno

Autor: Bryan Hitch a další

Překlad:  Ľudovít Plata

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 152

Vazba: brožovaná

Cena: 299 Kč

Pevnost 09/2019 se nese ve znamení hororu!

13. Září 2019 - 9:18

Hurá do vesmíru!

Všichni ten příběh znáte. Lidé si pokojně žijí na své rodné planetě, dokud jejich poklidné bytí znenadání nenaruší útok emzáků, obrovský vesmírný šutr chystající se zničit naši krásnou modrou planetku, nebo hrozba vyhasnutí Slunce. Naštěstí se ale vždycky najde nějaký ten hrdina ochotný riskovat život pro záchranu celého lidstva. A tentokrát nás bude zachraňovat sám fešácký Brad Pitt ve filmu Ad Astra! A společně s pevnostním astronautem Martinem Kuželem si u té příležitosti připomenete všechny velké bijáky, v nichž nám hrozila nějaká ta zkáza z vesmíru.

Vzpomínáte na ulítlý snímek Iron Sky, v němž si nacisti zřídili základnu na měsíci a rozhodli se vrátit zpět na Zemi? Tento rok bylo natočeno pokračování a mocný Martin Fajkus pro novou Pevnost vyrazil na pokec s tvůrcem tohoto díla Timem Vuorensolou o tom, kde se zrodil nápad na tento projekt, jak náročné bylo získat finance a jestli tvůrci plánují další díl.

V recenzní filmové sekci tentokrát čeká Dětská hra, Tenkrát v Hollywoodu, Lví král a Noční můry z temnot nebo třeba Slunovrat. A jako bonus vás bude Jakub Merc lákat na pokračování hororu To.

Mistr hororu

A když už je řeč o děsivém klaunovi, tak by byla velká škoda, kdyby redaktoři zapomněli na muže, který mu vdechl život. Na mysli mám samozřejmě mistra hororu – Stephena Kinga. Jiří Popiolek vás ve svém čtyřstránkovém článku provede průřezem celé Kingovy tvorby a vysvětlí, v čem spočívá kouzlo, jímž dokáže tento spisovatel uchvátit čtenářská srdce. A aby toho nebylo málo, přichystal Daniel Storch žebříček těch nejlepší seriálů a minisérií založených na příbězích Stephena Kinga.

A co dalšího čeká v literární rubrice? Pokud máte rádi epickou fantasy, pak byste neměli minout článek o třetím dílu série Archiv Bouřené záře Meč Přísahy od velikána současné fantastiky Brandona Sandersona. Pokud tuto ságu náhodou neznáte, nevěste hlavu, protože Michal Tesáček vám bez spoilerů prozradí to nejdůležitější, co potřebujete vědět.

Fanoušci young adult se mohou těšit na recenzi Kateřiny Stupkové, která si vzala na paškál román Everless: Panství krve a kovu (Sarah Hollandová) a tak trochu jiný příběh o Popelce s názvem Nevlastní sestra (Jennifer Donnellyová). Monika Dvořáková pro změnu prubla Rituál pod vedením autorského dua manželů Šíkových. A Michaela Merglová šla až Na kraj světa Theodorica F. Addaira.

Pokud dáváte přednost spíše science fiction, tak jukněte na textík Venduly Kreplové o Motýlí tyranii z pera Franka Schätzinga. Případně sáhněte po Pevnosti plus, k níž je přibalen severský román Filipa Alexandersona – Prvorozený. Hororoví nadšenci mohou zavítat třeba k povídkám Těžká noc (Martin Pytok) a Takhle pozdě už by malé holčičky měly spát (Miroslav Pech). A pokud byste náhodou měli hejble sepsat svůj vlastní děsivý příběh, pak vám pár užitečných rad dá sám Mark E. Pocha v rubrice Profíci radí. A k tomu jako bonus přispěl i povídkou s půvabným názvem Lentilky a jiné světy.

V minirecenzích lze narazit na hodnocení Perutí noci (Zuzana Hartmanová), Legie Plamenů (Anthony Ryan), Zmije (Bex Hoganová), Červené sestry (Mark Lawrence) či sborník povídek MLOK 2019.    

Herní opojení

Pařmenům a pařmenkám Kingdom Come: Deliverence přijde k duhu Karel Kališ s představením krásně ilustrované knihy (The Art of Kingdom Come: Deliverence) právě k této hře. A můžete mi věřit, že z těch pár obrázků v Pevnosti to vypadá na vskutku luxusní záležitost! Nechybí samozřejmě ani recenze – tentokrát došlo na spin-off válečné střílečky Wolfenstein s příhodným podtitulem Youngblood, bojovku Sumurai Shodow nebo Dragon Quest Builders 2.  

Deskovkáři budou slintat u časovky Anachrony, kterou doporučuje Jakub Zahradník, a ti s uměleckými sklony by měli zakotvit u Filipa Gotfrida a pustit se sním do skládání vitráži u hry Azul: Stained Glass of Sintra.

Trocha historie nikdy neuškodí

Ani tentokrát samozřejmě nechybí několik zajímavých komiksů jako Dobyvačné armády, Sunstone 2, Balónky oběšenců a další hororové příběhy a pokračování Amerických bohů.

A co si tentokrát připravil Míla Línc? Pozornost v tomto čísle věnoval vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území, k němuž došlo 20. srpna 1968, a poukáže na to, že jsme nebyli jedinou zemí, která se s něčím takovým potýkala.

Vidíte? Nekecala jsem! Zářijová Pevnost obsahuje kupu zajímavého čtení, takže neváhejte a běžte si ji koupit!

Mlok 2019: Literární soutěž Cena Karla Čapka si udržuje vysokou kvalitu

12. Září 2019 - 4:59

Literárním soutěžím se v našich končinách daří. A ani sborníky vítězných prací nejsou už žádnou zvláštností, která by čtenáře ohromila či překvapila. Cena Karla Čapka má v oblasti soutěži výsadní postavení: má tradici (38 ročníků už je úctyhodný počet!), zvuk i prestiž. Na druhou stranu jí ukusují přispěvatele soutěže, které jsou specializované, soustředí se pouze na tvorbu v rámci určitého segmentu… Ale tahle recenze nemá být úvahou o postavení Ceny Karla Čapka (CKČ) v konkurenci ostatních soutěží, na to mi bohužel chybí mnohem větší přehled a jednalo by se o čiré spekulace – tahle recenze má říci čtenářům jak je na tom CKČ s literární kvalitou a zda má nejnovější Mlok co nabídnout.

Je vlastně třeba recenze?

Mám k povídkovým sborníkům a knihám obecně zvláštní přístup: nejprve si vždycky přečtu předmluvy a doslovy, které mě naladí a psychicky připraví na to, co mě čeká.

Předmluva Jiřiny Vorlové o tom, kterak je práce s lidmi „vděčná“ má své kouzlo a výpovědní hodnotu. A doslov Jaroslava Houdka, jednoho z finalistů ceny Karla Čapka, vybízí k otázce, zda se nevykašlat na recenzi, nenascanovat těch pár stránek a jít ven dokud je ještě hezky. Tento dobrý muž totiž zhodnotil povídku po povídce tak, jak jí vidí svojí optikou, což je na jednu stranu fajn pro čtenáře, protože rychle získají přehled do čeho jdou, na druhou stranu trochu chybí ona „přidaná hodnota“.

Něco málo o povídkách prozradí i anotace na zadní straně knihy, ale stejně pojďme společně nahlédnout do útrob nejnovějšího Mloka.

CKČ = kvalita

Než se podíváme na jednotlivé povídky, je dobré vědět, že Mlok, ostatně jako každoročně, obsahuje ty nejlepší příspěvky z různých soutěžních kategorií. V knize tak najdete několik mikropovídek, krátkých povídek a povídek; rozsah jednotlivých kategorií byl dán soutěžními pravidly. Vrcholem je pak obsáhlá více než stostránková novela. Povídky jsou za sebou řazeny právě v rámci kategorií – ne nutně dle konečného pořadí, ale zkrátka od těch nejkratších děl (tedy mikropovídek) až po zmiňovanou novelu.

Je třeba také říci, že CKČ je česko-slovenský projekt, i když v aktuálních nejlepších kouscích najdete pouze jeden příspěvek ve slovenštině, a to mezi krátkými povídkami.

A do třetice suchých konstatování: CKČ je stále zárukou kvality a vysoké úrovně příspěvků. Všichni nominovaní bez výjimky prokazují řemeslnou kvalitu a um, u většiny povídek nechybí nápad, cit pro práci s příběhem, dobře udělaný zvrat. Jenže právě to může představovat pro čtenáře problém – přílišná technická dokonalost, umění pro umění, vybroušenost. Troufnu si říct, že mnozí čtenáři raději trochu amatérismu, díky kterému povídky působí živěji, lidštěji, než strojovou dokonalost, jakou obsažené povídky nabízí. Pokud bych měl přiblížit svůj pocit z některých povídek, pak asi nejblíže bude termín „sterilní“, případně „profesorský“. Vidíte, přílišná kvalita je v tomto případě trochu dvojsečná zbraň.

Bližší pohled

Po obecném rozboru se pojďme podívat blíže na zajímavé povídky.

O trojici mikropovídek můžeme říct jen to, že každá z nich končí zajímavým zvratem. Na malém prostoru není moc šancí ukázat své umění, ale právě myšlenka a nápad je to, co daný text „udělá“. A samozřejmě – čím méně ho očekáváte předem, tím lépe. Všechny tři obsažené kusy jsou z tohoto hlediska zdařilé a na úvod čtenáře příjemně naladí.

Pětice krátkých povídek je laděna do spíše temných tónů. Ať již budete číst příběh o vesmírné spravedlnosti, zasněnou romanci o malíři z renesanční Itálie, syrový příběh z protektorátu… Všude na vás číhá nějaká ta bestie – ovšem ve velmi rozmanitých provedeních, o monotematičnost díky tomu opravdu není možné hovořit. Byť se jedná o kategorii krátkých povídek, jde asi o to nejlepší z pohledu čtenáře, protože dává prostor ideálně vybalancovat vypravěčské umění a pointu nebo nosné téma – při tomto rozsahu totiž autor/autorka nemá šanci „utáhnout“ text pouhým vypravěčským uměním. Pokud bych měl vybrat v této kategorii svého favorita, byl by jím Příživník Ireny Moravcové, onen zmiňovaný syrový prvorepublikový horor. Přišel mi totiž nejpůsobivější, nejatmosféričtější. Ale na druhou stranu se mi s odstupem času asi nejvíce v hlavě zavrtala povídka Bellkana Zbyňka Moravce.

U předchozích dvou kategorií se mi nechce do přílišného rozebírání a naznačování děje čistě kvůli krátkému rozsahu – prozradit pointu nebo hlavní zápletku by mohlo čtenáře okrást o velkou část požitku. Promiňte tedy velkou míru obecnosti!

To v kategorii povídek je těžké rozhodování o té nejlepší. Opět je třeba vyzdvihnout různorodost: humoristická fantasy (vážně!), čistý horror z opuštěné chaty, ztvárnění výletu ve velmi emocionálním provedení, sci-fi plné androidů a na závěr chameleonovitě proměnlivá military sci-fi. Bude záležet na vkusu každého, ale na druhou stranu bude těžké nevybrat si.

Jako první vás potěší Plocha a známé jméno Věry Mertlíkové. Humoristická fantasy o pozemských věcech mezi nebem a peklem těží především z úsměvných nápadů, má v sobě hodně lidskosti a pohladí po duši. Navíc se žánrově vymyká ostatním, vážně laděným, povídkám.

Slečna z lepší rodiny Ireny Moravcové je další z mnoha variací na mladou dvojici v opuštěné chatě, kolem které se dějí podivné věci. Nejspíš nepřekvapí, ale přesto text nabízí více než skvěle řemeslně provedené stokrát propíraného klišé.

S Tomášem Petráskem můžeme společně Plout nevídanou pouští. Tahle povídka je čiré literární umění. Autor maluje obrazy neznámé planety tak, jak ji vnímá průzkumnice. Část čtenářů bude omdlévat nadšením, protože nic lepšího v knize prostě nenajdete, druhá část bude znuděně vrtět hlavou mumlat cosi o drogách. Povídka je intelektuálním cvičením, podivností, bombou… a především ukázkou autorovy obrovské imaginace a hravosti!

Radmila Tomšů nás zavede tam, kde žijí Mechanoidi. Příběh o vztahu dvou sester, bojových robotek nejnovější generace, je svižnějšího ražení, dočkáte se i akčních scén. Není, není to čirá akce, v ději naleznete i podtexty se sociálními tématy. A nakonec zjistíte, že právě díky nepřítomnosti hlubší myšlenky je tento text z pětice asi nejméně výrazný.

Na závěr této pětice vydá Eva Žilková Poslední rozkaz. Povídka balancuje opět na hranici military sci-fi, ale nedejte na první dojem. Ono ne nutně musí být vše, kde se hemží vesmírné lodě ověšené zbraněmi a vesmírní oficíři čistě z této žánrové škatulky. Autorka překvapí zdařilými dějovými zvraty i dobrým provedením.

No a naposled zbývá novela Kchrat Marie Domské. Na první pohled příběh o tom, kterak zachránil lidskou dívku ze ztroskotané lodi odpudivý vetřelec s vizáží filmového monstra ze stejnojmenného filmu. Jenže co se motivů týče, jde tenhle text mnohem hlouběji; hovoří o překonávání bariér psychických, kulturních, o snaze přizpůsobit se… A když už se zdá, že autorka ždíme téma „přes závit“, obrátí se perspektiva a vidíte celou situaci z pohledu cizáka. Díky tomu se dostáváte do dalších vrstev a souvislostí. To, že je Kchrat postaven čistě na vztazích a nesnaží se primárně budovat mimozemské světy a růst do šířky, to je na něm to skvělé. Funguje jako uzavřený příběh, vyzní. Dobře, opět je to omletý námět v líbivém kabátku, ale své poselství předává.

Tak si to shrňme…

Celkově se nese Mlok z roku 2019 v temnějších tónech. V paměti vám utkví zejména povídky, ze kterých vyčnívá dílo Věry Mertlíkové a Tomáše Petráska. A ještě jedno jméno vyčnívá: Irena Moravcová. Ta totiž přispěla do všech kategorií a ve všech si vedla nadmíru dobře (jen její novela se do Mloka nedostala, tuto výsadu mělo jen vítězné dílo).

Mlok je přehlídkou spisovatelského umění. Nepřekvapí, neurazí. Ukazuje nová jména i pár zavedených autorů. Potěší i žánrová rozmanitost, ale ve výsledku pocitově vítězí řemeslo a chybí ona živelnost a radost z psaní. Každopádně za přečtení kniha stojí; všechna obsažená díla mají vysokou úroveň a v rozmanité konkurenci se neztratí.

Jiřina Vorlová (editorka): Mlok 2019

Vydal: Cena Karla Čapka & Nová vlna, Praha 2019

Obálka: Miroslav Dvořák

Počet stran: 440

Cena: 282,- Kč

Gondorský semenáček klíčí

11. Září 2019 - 5:29

Po uskutečněných třech ročnících vznikl i první sborník oceněných prací. Útlý sešit formátu A5 zaujme na první pohled svou neokázalostí a černou obálkou, na které vynikne bílý emblém soutěže. Zobrazuje semínko, z něhož vyrůstá mladý stromek, symbolizující ve zjednodušené grafice gondorský Nimloth. Uvnitř sborníku najdete jak verše, tak krátké povídky, ilustrace a fotografie artefaktů.

Právě bohatý doprovodný obrazový materiál zaujme na první pohled. Mně osobně oslovily ilustrace Lídy Holubové a Šárky Škorpíkové, které uspěly v soutěži opakovaně. Zajímavou techniku kresby předvedli i Lukáš Biernačik a Matěj Čadil a já věřím, že všichni jmenovaní se brzy prosadí jako ilustrátoři literární fantastiky a narazíme na ně na obálkách knih z dílny zvučných nakladatelství.

Oceněné artefakty ve mně, pravda, vyvolávaly trochu rozpaky, a nakolik jsou opravdu věrné danému fantazijnímu světu, to vyhodnotit nedokážu. Kdyby mi někdo tvrdil, že se jedná o díla středověkých umělců, kteří o žádném Tolkienovi nikdy slyšet nemohli, tak mu to klidně odkývám. Nicméně porotci měli předměty, přihlášené do soutěže, v rukou a vědí své.

A jak dopadla literární linie soutěže? Té se zřejmě nejvíce dotkla tematická vymezení každého ročníku, jimiž bylo „Na počátku“, „Osudová chyba“ a „Poslední naděje“. Také otevření poetické soutěžní kategorie přilákalo řadu veršotepců, opěvující známé motivy z Pána prstenů jako Eorlova jízda či Žalozpěv za Gandalfa. Vděčným námětem je i veselá příhoda, kterak Bilbo přelstil zlobry, až si na masité večeři nakonec nikdy nepochutnali.

Právě na tento oblíbený motiv pobaví svou básní Jožka Plch, stejně jako humornou povídkou i nedávno Mlokem oceněná Věra Mertlíková. Nepopiratelnou hloubkou pak čtenáře zasáhnou „Rozhovory s nádejou“ slovenské autorky Evy Zahradníkové, v nichž se formou deníkových zápisků obrací Elrond ke svému zesnulému otci Elendilovi a reflektuje postupně svůj vztah k dceři Arwen, její zaslíbení budoucímu králi Elessarovi, i vlastní příchod na Valinor.

Česko-slovenský rozměr soutěže je víc než vítaný, jako každý kulturní dotyk se sousedy působí osvěžujícím a obohacujícím způsobem. Je vidět, že láska k Tolkienovi dokáže spojit různé generace, národy, ba i kontinenty. Sborník může posloužit všem, kdo ještě váhají, zda svůj příspěvek do soutěže poslat, protože se obávají, že jejich dílo není dostatečně dobré, odvážné či nápadité. Nebo může prostě jen potěšit srdéčka všech milovníků a přenést je zase na chvíli do jejich oblíbených světů, jehož okraje se stále rozšiřují nevyčerpatelnou fantazií všech soutěžících.

Větší ambice si sborník rozhodně nedělá a odpovídá tomu i úroveň edičního zpracování a cena. Připomněl mi mimoděk úsporné časy fanzinů a regionálních literárních soutěží, které mnohdy končily po pár ročnících. Tak doufejme, že to není osud Gondorského semenáčku a že bude jenom sílit a růst, stejně jako se z roku na rok zvyšuje počet přihlášených prací. Budeme držet palce, aby z malého keříku jednou vyrostl velký strom, který se svou majestátností proslaví třeba až v Kraji.

 

Z pravidel soutěže: Přijímá se jen tvorba vycházející z knih pana J. R. R. Tolkiena. Tedy tvorba, odehrávající se v jeho světě, Ardě, a dodržující základní pravidla a reálie tohoto světa. Za kánon se považují Tolkienovy středozemské knihy – Hobit, Pán prstenů, Nedokončené příběhy, Silmarillion, History of Middleearth. Příspěvky budou hodnoceny ve třech soutěžních kategoriích:

Poezie – báseň, píseň

Próza – povídka

Výtvarno (ilustrace a artefakt) – kresba, malba, digitální kresba, fotka, jakékoliv trojrozměrné dílo (šperk, šaty apod.)

Uzávěrka soutěže je 22. září 2019, tak ji nezmeškejte!!! Bližší informace se dovíte zde: http://mittalmar.blog.cz/1902/o-gondorsky-semenacek-2019-propozice

 

 

Irith Zimostrázová, Jana Kopečková, Michael Bronec (eds.)– O Gondorský semenáček. Sborník nejlepších děl prvních třech ročníků soutěže

Vydaly: Straky na vrbě, 2019

Obálka: Polly Pantoflíčková

Počet stran: 96

Cena:  120 Kč

Louka jak vyšitá: Radosti i starosti s tkaničkami

10. Září 2019 - 9:28

Zmíněná Louka je zase jednou hodně originální hra, což se cení, a navíc česká, což těší. Je ovšem na jednom každém rodiči, zda přizve své ratolesti ke stolu, aby do nich hraním naočkoval sympatie ke tkaničkám, nebo je naopak vyhodí za dveře s příslibem, že až se naučí zavázat si kecky, můžou se přidat.

Louka polem, kytky kolem

Herním polem je plátno/semiš/sakra-co-já-vím, tedy louka plná květin s proděravělými středy, hlavním herním nástrojem je tkanička s uzlem označujícím konec. Tou se kytky „sešívají“ dohromady a přinášejí své švadlence body podle počtu okvětních lístků. Logicky je tedy zapotřebí zvážit, zda pást pouze po bohatších květech a na větších vzdálenostech rychleji zkracovat tkaničku, nebo jet jako singrovka a brát i chudší květy, ale mít jich o to víc. Protože když vám skončí tkanička a na další květ nedosáhne, skončili jste i vy.

Rošťáci hmyzáci a hlemejžďáci

Každý, kdo si někdy lehl na louku k odpočinku, ví, že otravnou, ale nedílnou součástí všech travnatých ploch je hmyz. Na této louce tomu nebude jinak. Losováním se k minimálně dvěma, maximálně ke všem pěti barvám přiřadí po jednom pišišvoru, který do hry přinese tu menší, tu větší, tu výhodu, tu komplikaci.

Například čmelák způsobí, že květiny v jeho barvě se budou počítat za tolik bodů, kolik vám přinesla poslední přišitá kytka. Podobně další zástupci nejen hmyzí říše, mezi nimiž jsou motýli i pavouci, koníci i brouci, ale taky třeba hlemýžď nebo moucha, vymezí či omezí sbírání květin v té barvě, ke které byli přiděleni.

A pak už se jen tkaničkou sešívají květy dohromady a dává se pozor na aktuální „broučí“ pravidla, což třeba při využití všech pěti barev bývá občas docela fuška.

Smutno není nutno

Ale faktyš není nutno, aby bylo z toho smutno, natož zcela kyselo. Louka je rodinná hra a jako taková vás nebude nutit lámat si hlavu, dokud si ji neulomíte – můžete hrát jen na dva broučky (nebo na taky na jednoho, ale pšššt, pravidlům to neříkejte) a ještě si vybrat ze tří tříd obtížnosti.

Interval možných hráčů je 2 – 4, ale nejlepší hra je ve třech. Ve dvou jste na louce zpočátku trochu opuštění, a do zelí, totiž do květů, si začnete lézt až v závěru partie, a ve čtyřech se naopak někteří menší a/nebo méně trpěliví spoluhráči mohou nudit při čekání na svůj tah, neboť jiným menším a/nebo méně vzdělaným může nějakou dobu trvat, než si přepočítají všechny okvětní lístky. Navíc ve čtyřech platí pravidlo, že v každé květině mohou být až dvě tkaničky, a následné rozmotávání není moc pro menší a/nebo méně trpělivé…

Zkušené dospělé hráče tahle hra asi neuchvátí, i když patrně ani neurazí, ale děti s ní mohou dost dlouhou dobu růst, což je – vedle samotného nápadu i vizuálu – hodně velké plus.

PS: Po vlastní uzávěrce autor recenze zjistil, že původní inspirací pro Louku byl vánoční dárek pro tříleté děvčátko, které s velkou oblibou stále něco přivazovalo a šmodrchalo. To je důkazem, že ženy nelze pochopit ani v takto útlém věku, neboť recenzent se mohl vzteknout, už když měl uvázat osm uzlů na čtyřech tkaničkách ve stejných vzdálenostech.

Tomáš Uhlíř: Louka jak vyšitá

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 20 min.

Doporučený věk: 6 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Dino Toys s.r.o.

Cena: 499 Kč

Pac & Pussy: komiksové stripy, které rozhodně nejsou pro kočku

8. Září 2019 - 8:57

Na počátku všeho stály úspěšné facebookové komiksové stripy Albrechta Smutena. Hlavními hrdiny jsou bílý štíhlý kocour Pac a šedá silná kočka Pussy. A celé to stojí na tom, že tihle dva spolu vedou opravdu divné řeči. Prostě klasické komiksové stripy na kočičí způsob.

Nic moc nevymýšlet

„Technické provedení“ všech stripů je značně jednoduché – stránka rozdělená na čtyři panely, v každém dvě kočky vedle sebe; to vše v černobílém provedení. Autor se zkrátka nehodlal pouštět do žádných větších akcí, o čemž svědčí i fakt, že oba hlavní protagonisté sem tam změní výraz (vykulí oči či něco podobně nekomplikovaného), a to je asi tak vše, co se děje; čest výjimkám! Mimochodem, autor si je svého nepříliš invenčního grafického pojetí dobře vědom, a dokonce ho reflektuje v jednom ze stripů, kde hovoří o komiksu „z recyklovaného obrázku“.

Na druhou stranu, Pac & Pussy nemají být kreslířskými orgiemi. V těchhle stripech jde spíše o sdělení čtenáři, a to díky statickému pojetí, ve kterém při čtení neruší jásavé barvičky ani žádné jiné rádobyrušivé vjemy, dokonale vynikne.

Odpustit se dá i to, že občas některý ze čtveřice panelů zůstane úplně bez textu. Záleží na úhlu pohledu a vkusu každého ze čtenářů, ale u některých vtípků mě osobně dvě zírající kočky po podařeném vtípku ještě víc dorazily. Pravda, někde to až tak dobře nefunguje, ale rozhodně to nelze brát jako nedostatek – takhle si to prostě Albrecht Smuten „nalajnoval“.

A co ten humor?

Pac & Pussy nemají ambici být grafickým veledílem, ale zábavou. Jestli je tenhle druh humoru určen pro vás, zjistíte už při pohledu na zadní stranu obálky – zejména kontroverzní „citáty“ Adolfa Hitlera a Miloše Zemana budou pro útlocitnější povahy prubířským kamenem.

Uvnitř knihy naleznete v podstatě dva druhy humoru – filozoficky existenciální povzdechy vysvětlující proč jsou lidské i kočičí životy zcela marné, depresivní a bezcílné, a humor reflektující klasický kočičí život zahrnující krmení, mazlení a další nezbytnosti. Smuten se tu a tam nebojí pointu pěkně „osolit“ nějakým ostřejším slovem, ale mnohem častěji přechází spíše do přemýšlivějších poloh.

Obecně vzato je humor kočičího dua spíš lehce intelektuálnějšího ražení, ale najde se i několik prvoplánově pubertálních vtipů. S některými stripy jste se mohli setkat už na Facebooku, ale kniha je obohacena o mnoho originálního materiálu, takže i pokud máte všechny fejsbůkovky projeté, nehrozí, že vám Pac & Pussy nebudou mít co nabídnout.

Nebudeme tvrdit, že co strip, to perla. Pravda je taková, že Pac & Pussy jsou spíše ironicky úsměvné, hrají na cynismus a sarkasmus čtenáře namísto aby stříleli prvoplánové fóry. Ale dobrá třetina kousků jsou věci, které vás nepokrytě rozesmějí. Dobré je, že některým věcem se budou smát zhrzelí filozofové a jiným zase majitelé koček – pokud jste náhodou průnikem těchto dvou kategorií, pak je vysoce pravděpodobné, že se do komiksu totálně zamilujete. Tak se nebojte pustit si do žil trochu toho kočičího pesimismu s nadlehedem.

Pac & Pussy

Scénář a kresba: Albrecht Smuten

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 88

Vazba: brožovaná

Cena: 199 Kč

Svět z krve a kostí

6. Září 2019 - 8:52

Dříve početný národ mažiů byl téměř vyhuben. Zůstali jen nedospělci, kterým se říká poslové. Pro cizí dobyvatele jsou to však jenom „larvy“, vůči kterým mohou uplatňovat násilí a zastrašování. Ze zbídačeného rodu mažiů pochází i hlavní hrdinka Zélie. Žije s otcem a bratrem v prosté rákosové chatrči a dře bídu s nouzí. O matku přišla při takzvaném Nájezdu, který ukončil svobodné dny mažiů. Dívka stále trpí traumatem z její ztráty, je drzá na svoji učitelku a neposlušná, takže vystavuje riziku sebe i své družky. Jednou však otci přálo štěstí a ulovil vzácnou rybu. Zélie se rozhodne jít na trh a úlovek výhodně prodat, aby získala peníze na zaplacení daní a vyhnula se tak práci v dolech. Za branami města Lagos ale začne neuvěřitelné dobrodružství, které ji přivede do mnoha těžkých situací a nakonec i do spárů krutého krále.

Děti krve a kostí jsou debutem nigerijsko-americké spisovatelky Tomi Adeyemiové, a hned vzbudil velkou pozornost. Přestože příběh nese typické znaky young adult fantasy, autorce se podařilo vyhnout většině známých klišé. Nemáme tu milostný trojúhelník a nedojde ani na lásku na první pohled. Hrdinka, která měla svůj národ spasit, nakonec selže, důležitý rituál zmešká, a všechny kouzelné artefakty k němu potřebné ztratí. Ale i tak dokáže Tomi Adeyemiová chytit čtenáře netradiční atmosférou, za kterou stojí kulisy africké vlasti a také inspirace jorubskou duchovní tradicí. Autorka studovala západoafrickou mytologii díky stipendiu až v Brazílii (člověk někdy musí jet přes půl světa, aby pochopil vlastní kořeny), ale zcela v duchu básnické licence si mnohé věci upravila podle svého a přišla s konceptem jorubské magie, kterou propůjčují nebeští bohové lidem – dětem krve a kostí – dole na zemi. Ti pak mohou využívat sílu ohně, vzduchu, země a železa, vody či světla, mluvit s mrtvými, nahlédnout do budoucnosti, uzdravovat nebo vstupovat do snů. Jorubská magie je ale přesně to koření, co dělá knihu přitažlivou a originální.

V dochované jorubské mytologii je původcem lidí Oduduwa, který sešplhal z nebe po řetězu a přinesl svým „dětem“ kohouta, půdu a palmu. Půdu pak hodil do vody, kohout ji rozdrápal, až se stala zemí a palma vyrostla ve strom se šestnácti větvemi, které reprezentují původních šestnáct království. Jorubové, kteří sami sebe považují za „Omo O’odua“ (Děti Oduduwy), jsou velmi prastarý národ s vlastním jazykem, kalendářem a tradicemi. Poté, co byli jorubští otroci odvezeni na Haiti, Kubu, Puerto Rico, Trinidad a jinam včetně již zmíněné Brazílie, smíchala se původní mytologie s těmi místními a dala základy tolik populárnímu voodoo. Proti původnímu konceptu si autorka přibájila Nebeskou matku, která zrodila bohy i lidi, snad aby tak posílila „matriarchální“ ladění orïšské společnosti, proti němuž stojí patriarchální hrubá síla, zosobněná Saranem.

Ženám se v knize prostě fandí. Zélie se stane přirozenou vůdkyní výpravy za záchranu mažiů, když v sobě objeví zděděné magické schopnosti. Poslouchá ji starší bratr Tzain, velký silák a krasavec, i další souputnice, uprchlá princezna Amari, přestože ve společenském žebříčku stojí vysoko nad ní. Na cestě potkají i další poselkyně, dívky s velkou autoritou, a to i přes svůj velmi útlý věk. Vinou unáhlených rozhodnutí však cestující trojice za sebou zanechává spoušť a mnoho lidí v ohrožení. I přes časovou tíseň uspořádají poslové z lesní komunity velkou slavnost a stanou se tím pádem pro Saranovovy muže snadným terčem. Dle mého názoru zbytečně tolik lidí umře, ale hrdinové se tváří, že takovou daň prostě musí zaplatit pro úspěch mise. Cílem poutníků je posvátný chrám Šândomblé (pokud vám to něco připomíná, tak jste našli další „výpůjčku“), v patách je jim princ Inan s vojáky, který i přes své mládí dosáhl hodnosti kapitána (zajímavé, že?). Doprovází ho velitelka vojsk Kaea, která je dokonce admirálkou (admirál je původně vysoký námořní důstojník, kde se vzal ve vnitrozemí, těžko říct). Tahle postava je ale spíš velkým zklamáním, prince neustále šmíruje, kdykoliv se mladík otočí, ona mu stojí za zády, a když se Inan prozradí, že není tak úplně v pořádku, vříská na celé kolo a chová se jako blbka. Čekala bych, že když se vyškrabala po kariérním žebříčku až sem, to znamená, že obstála v silné konkurenci mužů, že si umí aspoň zachovat chladnou hlavu a uvažovat racionálně.

Každopádně takových menších lapsů ve faktické rovině příběhu je víc, například by mě zajímalo, čím se v těžce předindustriální době měří čas na minuty, nebo jak funguje ta příruční chladnička na rybářském člunu, v níž vydrží vzácná ryba celý den čerstvá. Historickým anachronismem je i samotné město Lagos, dnes významné nigerijské obchodní centrum; bylo totiž založeno až v 15. století portugalskými osadníky. Netuším, proč by měla nějaká postava z předkřesťanského prostředí sakrovat, ale tady se už možná dostávám spíše k problémům s překladem. Občas jsem měla dojem, že to není tak úplně ono (například místo střelného prachu tu máme palný prach, ráno tam někdo cvičí zkracovačky, nikoliv sklapovačky, admirálka nosí přilbu, ačkoliv bych čekala spíš helmici, ve vlasech některým hrdinům roste bílý pruh vlasů, pokud ale nemají na sobě paruku ze zebry, tak spíš pramen, jeden z magických artefaktů je kostní dýka, pokud však není rozemletá – jako třeba kostní moučka – tak bude pravděpodobněji kostěná, neboli z kosti vyrobená a našly by se i další). Překladatelka se zřejmě prala i s převodem cizích pojmů do správného českého tvaru. Speciální turban, který nosí nigerijské ženy, zvaný gele, je v překladu mužského rodu, ačkoliv koncovka poukazuje na střední (moře, tele, gele) a kus látky asi moc životný nebude, aby skloňování kolísalo (co se děje v případě dóžete). Jako jízdní zvířata jsou využívány leonaire a gépardaire, chápu, že najít vhodný ekvivalent je složité, když se nejedná o klasické lvy a gepardy, ale o mnohem větší zvířata, rohatá a osedlaná, nicméně tohle opravdu působí divně.

Asi jsou to hloupé detaily, i tak docela kazí jinak dobrý dojem z knihy daný poutavou obálkou, kvalitním papírem, stylovými záhlavími kapitol a pevnou vazbou. U díla, které je takovým světovým bestsellerem, bych čekala více pozornosti a péče. A zvláště od nakladatelství Host, které má pověstný „nos“ na dobré tituly. Zejména na poli young adult fantasy mělo už několikrát šťastnou ruku, ať už se jedná o českou fantastiku (Naslouchač, Střípky času), nebo zahraniční (Jiskra v popelu, Ódinovo dítě). Taktéž Děti krve a kostí jsou dobrou volbou, a pokud nejste takový jazykový hnidopich jako já, tak si příběh zaručeně užijete. Rozhodně působí jako svěží vítr, který rozežene zástupy „šedých myšek“ ze středních škol, tiše snících o nejhezčím klukovi ze třídy a posléze zachraňujících s pomocí svých čerstvě rozpoznaných zázračných schopností nějaký svět – když ne ten náš, tak nějaký snový, paralelní, virtuální, kde nejsou žádné sociální sítě a mobily, jenom čisté dobro a zlo, čisté záchody a měkký toaletní papír. Ne, kdepak, tady společně s hrdiny Tomi Adeyemiové vtrhnete do pravé africké džungle, a když zvoláte: „Ǫmǫ Mama, Arábìnrin Ǭyà. Sí ȩbùn iyebíye rè. Tú idán mímǭ rȩ sílè!“ uvidíte, co se stane.

Procentuální hodnocení: 70%

Tomi Adeyemiová– Děti krve a kostí (Odkaz Oriši 1.)

Vydal: Host, 2018

Překlad: Veronika Volhejnová

Obálka: Rich Deas

Počet stran: 520

Cena: 399 Kč

Ostravská mystéria aneb Akta X po ostravsku

4. Září 2019 - 4:23

Ostravská mystéria jsou již pátou knihou Marka Skřipského. Skřipský částečně navazuje na svoji předchozí tvorbu, historické detektivní romány, částečně ale debutově vstupuje do neznáma díky přidaným fantastickým prvkům. A jak se sám přiznává v předmluvě, je z tohoto debutu pořádně napjatý…

Ostrava plná tajemství

Kniha je tvořena osmi chronologicky řazenými povídkami, přičemž každá z nich je uzavřeným příběhem, ve kterém vyšetřovatelé řeší odlišnou záhadu. První příběh začíná koncem roku 1920 a děj poslední nás přenese až do listopadu 1927.

Hlavním pojícím prvkem všech příběhů je trio vyšetřovatelů, které svede dohromady pouhá náhoda. Ústředním hrdinou dostávajícím v knize nejvíc prostoru, je Martin Vácha, legionář, který se vrátil z války, a kromě toho také pomocný učitel na gymnáziu. Váchu válka poznamenala – neustále u sebe nosí nabitou zbraň a špatné sny zahnání nadměrným pitím. Pro učitele gymnázia nepříliš dobrá vizitka.

To Josef Bronský je zcela opačný případ. Farář, svatý muž beroucí svoji práci jako poslání a držící se zásad své víry; ale nikoliv zaslepený náboženský fanatik. Bronský je muž s otevřenou myslí, který se rozhodl bojovat se všemi možnými nástrahami pro duše svých oveček, a za tím účelem si pořídil do knihovny čistě pro případ pár okultních svazků. Nejspíš ani netušil, jak se mu budou hodit!

A do třetice ženský element, i když… Hana Sikorová, dcera strážmistra Sikory, není jen tak obyčejná puťka. Miluje silné motory a brázdí Ostravu v sedle motocyklu. Navíc jako správná zálesačka u sebe vždy nosí pořádnou kudlu, a když jde do tuhého, hodí se i pás s vrhacími noži. Zkrátka, žádná něžná květinka.

Tahle nesourodá trojice tvoří díky mnoha protikladům perfektní vyšetřovací tým. Každý z tria nabízí úplně jiný úhel pohledu, a když konečně kápnou na pravou podstatu problému, musí Bronský často zalovit ve své knihovně a zjistit, jak se nežádoucích jevů zbavit. A že se má trojice co ohánět: gnómové, vlkodlaci a další nadpřirozené potvory rejdí Ostravou a blízkým okolím a sem tam někoho slupnou, zraní či jen vyděsí.

Občas jsou však na vině „pouze“ obyčejní lidé. Významnou roli tudíž v knize sehraje i četnictvo, se kterým jsou vyšetřovatelé propojení osobou Hančina otce. Tomu v nestřežené chvíli jeho dcera pročesává domácí archiv a získává tak cenné informace pomáhající samozvaným detektivům ve vyšetřování. Svůj díl při pátrání přidá při také čerstvě vznikající tajná služba. Pomoc mužů zákona se totiž samozvaným detektivům často hodí.

Když dva dělají totéž

Dovolím si teď lehce odbočit a pustit se do srovnávání. Existuje totiž jistá paralela mezi předchozí knihou ze Strak na vrbě, Nocí a mlhou Tomáše Banžucha (který mimochodem s knihou Skřipskému vypomáhal). Oba autoři jsou kovaní v politologii a historii, takže si mohou dovolit zasadit své příběhy do historicky věrných kulis. Do děje mnohdy promlouvá i politika, přičemž Ostravská mysteria jsou oproti Banžuchovu dílu méně politicky orientovaná a národnostně pestřejší: Rusové, Němci, Američané…

Zásadní rozdíl tkví v pojetí příběhu: zatímco Banžuch volí komorní přístup, Skřipký se „toho nebojí“ a v jeho příbězích se střílí, lidé padají jak mouchy a o akční scény není nouze – legionář coby hlavní postava je pro toto pojetí ideální volbou! Díky tomu je kniha živější, ale zase méně atmosférická. Je tedy na čtenáři, kterému z autorů dá přednost.

Moje první fantastika

Jak již bylo řečeno výše, jedná se pro Marka Skřipského o debut na poli fantastiky. V první povídce s názvem Zrození trojice se pohybuje v novém žánru poněkud obezřetně – více prokresluje postavy, vysvětluje, představuje; nechává na čtenáře dýchnout atmosféru Ostravy včetně specifické ostravské mluvy. Na první pohled působí počátek knihy mírně strnule, možná až profesorsky.

Nedejte však na první dojem. Po těžším rozjezdu autor přišlápne plyn a přidává víc akce. Kromě toho také pracuje s vývojem postav. Spolupráce mezi Váchou a „Sikorkou“ postupně přeroste v reálný vztah, kterému nakonec spokojený služebník boží požehná. Je zřejmé, že autor již má zkušenosti, je vypsaný. Kniha nepřešlapuje na místě a hrdinové jsou věrohodní a chovají se konzistentně.

S přibývajícími stranami se zdá, že autor vsadil mnohem více na akční ražení a onen počáteční „ostravský duch“ pomalu vyklízí pozice. Poněkud nešťastné je i řazení mystérií – na počátku jsou totiž případy plné nadpřirozených bytostí v hlavní roli a zápletky se postupně přesouvají z oblasti fantasy spíše ke scifi (nelidi z podzemí, kámen zajišťující dobrou úrodu), navíc mnohdy říznutou politickými motivy. Je to věc spíše pocitová, ale po prvních dvou povídkách bude čtenář zřejmě očekávat trochu jiné směrování. V jednom z případů se dokonce podíváme i do Prahy, čímž jsou trochu zpochybněna i ta OSTRAVSKÁ mystéria.

Na druhou stranu je třeba některé náměty i pochválit, protože se nejedná o okoukaná klišé použitá v téměř „každé druhé knize“. Těžko vyzdvihovat jednu konkrétní povídku, zpracování je kvalitní u všech, ale pokud už bych měl na některou upozornit, pak nejzábavnější je zřejmě povídka o lovcích monster až z daleké Ameriky a nejpůsobivější hned první kus. Vydařená je i poslední povídka, ve které se uzavírá pomyslný kruh a na scénu se vrací postavy z povídky první, byť v trochu jiném kontextu. Tady už je zřejmé, že pro autora nové fantastické prvky si bez problému osvojil a naučil se je používat. Jsou nedílnou součástí příběhu a dávají vyprávění zajímavou příchuť.

Vydařené je i složení detektivního týmu; každý ze členů má specifické aspekty a především náhled na věc. Začlenění Sikorové je občas trochu „na sílu“ a místy působí pouze jako nahodile objevící se spojka mezi zbytkem vyšetřovatelů a četnictvem, ale to se mění s přibývajícími stranami (a do pozadí zase ustupuje Bronský).

Marná sláva, Ostravská mystéria jsou podařeným kusem. Doslova dýchají dobovou atmosférou stejně jako atmosférou rázovitého ostravského regionu, postavy jsou uvěřitelné a detektivní případy dobře postavené. A strach ze začlenění fantasy prvků? Pche, ten měl Marek Skřipský úplně zbytečně, zvládl to s bravurou!

Marek Skřipský: Ostravská mystéria

Vydaly: Straky na vrbě, 2019

Obálka: Markéta Riplová

Počet stran: 592

Cena: 350 Kč

Mýty popatnácté, aneb i růže v trní umí píchnout

2. Září 2019 - 13:43

Růženka je pomalu ale jistě zpátky ve hře! A že bylo načase… Farma se otřásá v základech, poté, co Temný pán sfoukl Mýtov jako domeček z karet a na jeho základech si staví vlastní temnou čtvrť, se právě na Farmě těsnají městské mýty spolu s těmi nelidskými, a to si pište, že to není společenství úplně idylické.

Vydělat se na tom snaží různé frakce téhle nesourodé společnosti – náboženští fanatici jakýchsi „proroků Modrákových“ či Geppetto, bývalý hlavní padouch série, snažící se o vybudování politického vlivu tentokrát na „světlé straně síly“. A hlavní postava Farmy, Růženka, leží zubožená, nereagující, v sebelítosti a depresi se topící v posteli od ztráty Modráka. Toho však bylo dost a Růženka se po čase „spánku“ opět probouzí k činnosti. Ale ještě předtím si bude muset projít zajímavou retrospektivou některých kapitol vztahu se sestrou Sněhurkou, z níž získáme střípky důležitých informací (třeba to, že žít se sedmi trpaslíky fakt, holky, nechcete).

Mezitím se Frau Totenkinder dál připravuje na dost možná nejdůležitější střet své čarodejnické kariéry, na plnohodnotnou přesdržkovku s Temným. K tomu ostatně vykročila už v předchozích svazcích komiksu, především pak v čísle 14, Čarodejnicích.

Už když vezmete patnáctý svazek Mýtů do ruky, je vám jasné, že tentokrát se příběh poměrně pohne. Více než čtvrtisícovka stran je ve světě komiksu stále spíše výjimkou. Willingham však moc dobře ví, co všechno je potřeba odvyprávět. Zatímco v první polovině se restartuje Růženka, druhá se soustředí na konflikt dvou mocných magických bytostí, a věřte mi, na stránkách komiksů mnoho impozantnějších soubojů rozhodně nebylo. Totenkinder i Temný si nic nedarují a tahají z klobouku jedno kouzlo za druhým.

Tempo i napětí (eskaluje také jedna z dílčích linií, Krásčino těhotenství) patnácté knihy jsou utržené ze řetězu a není vůbec těžké Růženku zhltnout na posezení, Mýty tak znovu potvrzují, že patří mezi nejlepší komiksové čtivo pro dospělé, jež v tuzemsku vychází.

A jako oslava stého sešitu jsou součástí knihy i rozličné bonusy, mikropovídky k Palčivým otázkám celebrit, postavičky pro papírové divadélko nebo desková hra. Potěší. Ale víc by potěšilo, kdyby další díl nevyšel až za půl roku.

Mýty 15: Růženka
Scénář:
Bill Willingham
Kresba:
Mark Buckingham, Adam Hughes, Dave Johnson a další
Vydala
Crew, 2019
Počet stran:
256
Cena:
649 Kč

Skleněný trůn aneb i prvotiny někdy dopadají dobře

1. Září 2019 - 5:02

Sarah J. Maasová je u nás v republice už známá firma, proto není potřeba ji nějak dlouze představovat. Nejvíce se proslavila sériemi Dvůr trnů a růží a Skleněný trůne. Nedávno přispěla i do univerza mladých ikon DC, kde jí vyšla kniha z názvem Catwoman: Zlodějka duší, a v příštím roce má autorce v zahraničí vyjít nová fantasy kniha s názvem Crescent City, která údajně nebude young adult, ale fantastikou pro dospělé. Uvidíme, co nám pero téhle nadané spisovatelky ještě nadělí.

Cealene 1 – Skleněný trůn

Vaše Veličenstvo…

Osobně mám pocit, že s nájemnými vraždekyněmi a zlodějkami v hlavních postavách se v young adult žánru roztrhl pytel. Jestli to ale začalo Skleněným trůnem od Sarah Maasové, to si říci netroufám.

Hlavní hrdinka se jmenuje Celaena Sardothien a bývala nejlepší vražedkyní v celém Adarlanu, jenže teď už rok hnije v endovierských solných dolech a kope tam sůl. Za jakých okolností se do dolů dostala, zůstává čtenáři skryto, jen je naznačeno, že ji těsně před jejím zadržením možná někdo vyzradil strážím.

Za hlavní hrdinkou do otrockých dolů zavítá nečekaná návštěva – sám korunní princ Adarlanu, Dorian Havilliard, jenž jí předloží nabídku, která by jí mohla změnit život. Dorian chce, aby se účastnila klání, ve kterém se čtveřice bojovníků utká o místo králova šampióna. Samotnému vítěznému souboji předchází několikatýdenní příprava se zkušebními úkoly. Pokud uspěje a v klání zvítězí, bude muset králi po dobu čtyř let sloužit a on ji poté propustí a bude volná. Pro Adarlanského zabijáka by to měla být hračka, ovšem pro Celaenu po roce otroctví, nepravidelné a nekvalitní stravy, kdy je slabá a vyhublá, to možná bude představovat malý problém. Přesto na nabídku kývne. Co by se mohlo pokazit?

Kapitán přikývl. “Kolik je tobě?
“Osmnáct.”
Nic na to neřekl.
“Já vím,” pokračovala Celaena. “Je vážně působivé, čím vším se v tak mladém věku mohu pochlubit.”
“Zločin není důvod ke chloubě.” (str. 33)

S upřímností nejdál dojdeš. Nebo taky ne.

Celaena není typickým nájemným vrahem, jenž se vyskytuje v příbězích. Do Tvrze vrahů k Aronnu Hamelovi přišla zhruba v osmi letech a králi vrahů nebyla žádná částka malá na to, aby byla vycvičena v nejlepšího zabijáka, který kdy chodil po zemi. Člověk by řekl, že bude tichá, nenápadná; místo toho je ukecaná a docela marnivá, alespoň co se oblečení týká. Na druhou stranu nemá problém si z lidí utahovat a je jí úplně jedno, jestli z kapitána královské stráže nebo korunního prince. Pro sarkastickou odpověď nejde daleko, ale ví, kdy a před kým je lepší držet jazyk za zuby. Moc dobře zná svoje slabiny, a ví, v čem přesně tkví její síla. Autorka napsala Celaenu v tomto ohledu skvěle, protože v ději k sobě sama postava promlouvá, že sice vyšla ze cviku, ale stále spoustu věcí umí – některé si ovšem musí připomenout, ale především musí nabrat sílu a nějaké svaly.

Rozhostilo se ticho. Nakonec se Chaol zeptal: “Jak jsi přišla k té jizvě na pravé ruce?”
“Když mi bylo dvanáct, Arobynn Hamel usoudil, že nejsem dost zručná v šermu levou rukou. Tak mi dal na vybranou – buď mi zlomí pravou ruku, nebo to udělám sama. Tu noc jsem položila ruku na rám dveří a zabouchla je.” (str. 113)

Chaol Westfall je kapitánem královské stráže a dlouholetým přítelem korunního prince. Už z pouhého principu je k lidem nedůvěřivý – a nejvíce k Celaeně, což jí dává patřičně najevo. Sarah J. Maasová napsala Chaola jako  „klasického kamaráda důležité postavy“, která hlavní hrdince nevěří a zpočátku se k ní moc hezky nechová. I přesto, že o něm autorka v tomto díle téměř nic neprozradila a skoro ho ani nepopsala (zřejmě svým čtenářům dopřává značnou volnost v představování si jejího vymyšleného světa), je jednoduché si Chaola oblíbit. Jakmile totiž začne s Celaenou trávit více času, trénovat s ní a poznávat ji, vytvoří si dvojice vcelku přátelský vztah a čtenář má možnost udělat si názor, jakým člověkem by Chaol mohl být.

“Ach tak, doufám, že si přečteš něco hodnotného, než se znovu uvidíme.”
Kapitán začichal, když vycházel z její komnaty. “A já doufám, že se vykoupeš, než se znovu uvidíme.” (str. 96)

Korunní princ Dorian je klasickým příkladem své postavy – na oko děvkař, znuděný dvorním životem, otrávený neustále dolézajícími rády-bychom-brzy-byly-královnou šlechtičnami. Ze začátku může působit arogantně a povýšeně, ale v přítomnosti Chaola se chová úplně normálně. Možná to bude tím, že se znají od malička a navzájem si bezmezně důvěřují. Kromě toho, že je popsán jako mladý muž s modrýma očima a havraními vlasy, čtenáři Sarah Maasová zase ohledně vzhledu nic moc neprozradila. Dorian má poněkud bouřlivý vztah s otcem, který je velmi přísným králem, a často s jeho politickými názory nesouhlasí. V Celaeně vidí skrývanou chytrost a užívá si, že je k němu konečně někdo po dlouhé době naprosto upřímný a nebojí se říct, co si o něm myslí.

Po nápadně dlouhé chvíli korunní princ promluvil: “Nemohu říct, že zcela chápu, proč někoho nutíš, aby se poklonil, když účelem toho gesta je vyjádření oddanosti a úcty.” Jeho slova přímo přetékala velkolepou znuděností. (str. 15)

Volnost představivosti

Sarah J. Maasová obestřela tajemstvím i svět, v němž se Skleněný trůn odehrává. Pokud by v knize nebyla mapa, čtenář by si jen těžko představoval, kde zmíněné království a města leží. Ani u popisů krajiny nebo místa nejde totiž autorka příliš do detailu. Možná se jedná o záměr a popisy se objeví v dalších dílech, nebo autorka opět pouhým nastíněním dává prostor čtenářově fantazii.

Dalším problémem je někdy Celaena samotná. V některých momentech se vážně chová na profackování. Údajně má být nejlepším zabijákem v zemi, ale Skleněný trůn moc akce nenabízí. Na jednu stranu je to pochopitelné – hlavní hrdinku právě vysvobodili z otroctví v solném dole, kde rok mizerné stravy a brutálního zacházení udělalo své, ale na druhou stranu se stále vychloubá, jak je nejlepším vrahem, a chce, aby to věděli i její soupeři v klání. Chaol jí (dle mého názoru velmi rozumně) radí, aby držela jazyk za zuby a udržovala si výhodu, že nikdo neví, co je zač, protože pohlaví a věk Adarlanského zabijáka nebyly nikdy vypátrány. Od někoho, kdo prošel tak tvrdým a dlouhodobým tréninkem, bych osobně čekala větší důraz na režim, kontrolu pocitů a taktické přemýšlení. Vzhledem k tomu, že o Celaeně toho není čtenáři moc prozrazeno (krom smrti rodičů a tréninku s Arobynnem), můžete se jen domnívat, proč se občas chová tak, jak se chová.

Jedná se o young adult, takže některé postavy se jako puberťáci prostě chovat budou i přesto, že si to někdy silně protiřečí s tím, čím vším si prošli, a spíš by se dalo očekávat “dospělejší” chování.

Já být dobrá čecha a nemluvit řeč tvého kmene

Vážně mě mrzí, že tohle musím vůbec zmiňovat, ale Skleněný trůn obsahuje fůru chyb. Byla jsem někde na dvacáté straně a už první překlep. Jedná se zejména o chybky, kde například místo “do” bylo “ho”. Snažila jsem se to nevnímat, ale občas se prostě na určité větě čtenář zasekne, protože mu kvůli darebnému překlepu nebude věta dávat smysl nebo se bude potřebovat ujistit, že ho nešálí zrak a přečetl ji správně.

Skleněný trůn je oddechové čtení, jež neurazí ani nenadchne, i když se domnívám, že některým čtenářům zmíněné chyby určitě požitek ze čtení trochu pokazí. Kamarádkou, která má přečtené všechny dosud vydané díly, mi bylo řečeno, že s každou další knihou se kvalita příběhu zlepšuje (stejně jako to tvrdí spousta dalších recenzentů či fanoušků), ale chyby bohužel přetrvávají. Avšak vnímání spisovatelčina pokroku považuji za individuální, každý čtenář bude mít jiný názor, a pokud si někdo sérii oblíbí, chyby zvládne přehlížet. Na škodu není ani velmi čtivý styl psaní Sarah Maasové, díky kterému čtenáři knihu zhltnou na posezení.

Sarah J. Maas: Skleněný trůn
Vydalo: CooBoo, 2015
Překlad: Ivana Svobodová
Počet stran: 389
Cena: 299 Kč

Králové Wyldu: I na stará kolena můžete být hrdiny

30. Srpen 2019 - 4:54

Kniha Králové Wyldu Nicholase Eamese má ve svém podtitulu nápis: „Sláva nikdy nezestárne.“ Dobře, to sice může být pravda, protože písně o hrdinných skutcích legendární skupiny bojovníků jménem Sága pějí bardové i dlouho po jejich uskutečnění a rozpadu skupiny. Jenže pravda je taková, že členové této party již zdaleka nejsou těmi dokonalými zabijáky z legend a musí se srovnat se stárnutím, vychovat ratolesti tak, aby se NEstaly žoldáky nebo bojovat s nástrahami manželství.

Pár přátel stačí mít…

Když jednoho ne zas tak krásného dne zaklepe na dveře Claye Coopera, jednoho ze členů již neexistující Ságy, jeho věrný přítel Gabriel (mimochodem, další ze členů skupiny), je jasné, že potřebuje pomoc. Naštěstí se jedná o úplnou maličkost – vysvobodit Gabrielovu dceru z města obklíčeného obrovskou armádou monster. Jinými slovy je Clay požádán, aby se nechal společně se svým přítelem rozsekat na miliony malých kousků, a to zcela dobrovolně; a navrch ještě za doprovodu ostatních členů legendární Ságy, kterou cestou musejí dát opět po letech dohromady. Brnkačka, ne?

Příběh o tom, kterak se parta vysloužilých bojovníků zatoužila navrátit k zašlé slávě, tu již byl mnohokrát. Otázka tedy zní, co může Nicholas Eames čtenářům nabídnout? A rovnou dáme stručnou odpověď, kterou následně detailněji rozvineme: svižný krvavý příběh plný humoru, nadsázky a navrch s parádním personálním obsazením!

Sluší se říct, že Králové Wyldu jsou autorovou prvotinou a že z textu knihy je cítit nadšení a radost z psaní, což je jedna ze silných zbraní, která ovšem sama o sobě nemá téměř žádnou váhu. Nečekejte ale žádnou originalitu. Autor naopak využívá však všech myslitelných klišé hrdinské fantasy, jen si je mnohdy trochu poupraví k obrazu svému. Jména jsou všemožné zkomoleniny vzniklé bez většího přemýšlení, ať již jde o města či rovnou celé státy. Eames také prokázal lásku k rockové hudbě, a i když se mnoho vtípků ztratí v překladu (což není špatně!), s trochou přemýšlení najdete v textu několik upravených názvů známých kapel a interpretů.

Snad jediné, co je vcelku původní, je využití opravdu široké škály všemožných monster a potvor, jejichž úplný výčet by vydal na vcelku solidní bestiář. Nad některými překlady se možná budete muset trochu zamyslet (kupříkladu sověd = owlbear), občas je to trochu samoúčelné, ale nakonec je to zábavný a svěží prvek.

Ale zpět k těm slibovaným trumfům knihy. A začněme pěkně od postav. Počet hlavních hrdinů se postupně rozroste na pět. Clay Cooper aka Pomaloručka zásadně nenosí přilby a věří svému štítu vyrobenému ze dřeva zuřivého enta, takže rád přijme první ránu. Gabriel, neboli Zlatý Gabe je rozený vůdce – má, nebo spíše měl na to vzhled i vyřídilku. Mág Moog se stále pohybuje v oblasti elixírů. Při hledání léku na jednu z nejzávažnějších smrtelných nemocí totiž omylem stvořil dokonalý lék na mužskou erekci, který jde na dračku. Matrick Lebkobijce je zvláštní případ – odešel ze Ságy, aby mohl v klidu kralovat jedné malé zemi. Chlastá, přejídá se a navrch si užije spoustu zábavy s manželkou, která mu nasazuje parohy kde se dá (a že se dá skoro všude!), a navrch se pokouší svého chotě sprovodit ze světa. Do pětice všeho nejlepšího je tu Ganelon, zabiják, který byl dlouhé roky proměněný v kámen.

Z předchozího odstavce doufám jasně vyplývá, že hlavní hrdinové nejsou žádné tuctové postavy. Eames se je snaží sice zasazovat spíše do humorného rámce, přichystal v jejich podání mnoho šílených nápadů, krvavých akčních scén, nostalgického vzpomínaní na slavnou minulost i drsňáckých hlášek, které trefují do černého a zaručeně pozvednou vaše koutky úst. Zároveň se však nebál přidat svým hrdinům i emoce a hloubku, protože každý z ústřední pětice si sebou nese nějaký ten stín minulosti, který během jejich společného putování vyplouvá na povrch a se kterým bude třeba se nějak vyrovnat.

Tady nuda nehrozí!

Dále se sluší v duchu toho, co jsme na počátku recenze nakousli, promluvit o humoru. Ale opět si dovolím využít trochu širšího kontextu a spojit toto téma s pár slovy o celkovém pojetí příběhu.

Králové Wyldu jsou od počátku dokonce hodně svižnou knihou. Vyprávění sprintuje vpřed, akční scéna střídá akční scénu, hrdinové hláškují, vrhají se do bitev bez rozmyslu a jejich pud sebezáchovy relaxuje někde hooodně daleko na slunné pláží. Vše je nádherně ironicky zveličené, kniha se bere s nadhledem a (sebe)ironií. Možná si ani nevšimnete, že příběh jako takový je poměrně přímočarý a nekomplikovaný, protože i přesto, že text zabírá více než pět set stran, je to neskutečná jízda, která vám při čtení nedopřeje oddechu.

A korunou všeho je autorův humor. Nekorektní, místy pubertální, jindy naopak nevtíravý situační. Jenže z velké části Eames trefuje svými fórky do černého, a každý si v knize najde ten styl, který ho zaručeně pobaví. Vtipy netlačí na pilu, jsou součástí textu tak nějak přirozeně, což jim dodává kouzlo. Srovnání s Pratchettem na zadní straně obálky je možná trochu silné (podobně jako s G. R. R. Martinem), ale záblesky připomínající tvorbu tohoto velikána tam opravdu místy jsou.

Specifickým druhem zábavy je pak i Sága a její členové sami o sobě. Pupkatý strejda Mattrick, který v sobě stále ještě ukrývá mentalitu zabijáka, postarší chlapíci, kteří už zdaleka nejsou tak tvrdí a drsní jako za starých časů a čaroděj, který sice při boji překvapí, ale nikdy není jisté koho… Autor se vyřádil a nechal své hrdiny zestárnout s notnou dávkou ironie, leč s noblesou.

Nesmíme zapomenout i na některé emotivní scény. Je jich sice pomálu, ale díky tomu jsou o to působivější. Autor se nesnaží čtenáře dojímat nebo rozněžňovat, ale uvědomuje si, že bez toho, aby své hrdiny a některé další postavy polidštil, přidal jim obyčejné lidské starosti a obavy, nebudou fungovat na sto procent.

Marná sláva, když namícháte tyhle ingredience a narvete do toho i ono začátečnické nadšení, pak máte základ pro pořádně zábavnou pecku. Králově Wyldu jsou trochu nevšední fantastika a nakladatelství Host patří pochvala, že se tenhle román odhodlalo předložit českému čtenářstvu!

Pár mušek

Na rovinu: je možné, že si těchhle drobností nevšimnete nebo o nich ve víru dění nebudete ani mít čas přemýšlet. Jenže málokdo dokáže stvořit dokonalou prvotinu, a i Nicholas Eames má ještě prostor pro zlepšování.

Přesto, že kniha obsahuje mapu světa, je to spíš takový nástin, který autor v ději nějak zásadně nevyužívá. Je fajn, že víte, jak se který stát jmenuje a kudy naši hrdinové putují, ale chybí pocit komplexnosti, promyšlené práce.

Velkým nešvarem je skutečnost, že v některých pasážích autor doslova vodí své hrdiny za ruku. O drsné chlapíky ze Ságy nemusíte mít žádný strach, Eames je chová jako v bavlnce. Věci typu šípu zabíjejícího v poslední možné vteřině nepřítele s napřaženým mečem patří v epické fantasy k „dobrému vychování“. Ale když hrdina sletí z obrovského srázu, následně vstane a pochválí si kouzelné brnění, které ho zachránilo, nebo jeden z přátel má u sebe čirou náhodou mast umožňující nechat dorůst useknutou končetinu – to už je přece jen trochu za hranou.

Vidíte sami, že co se výtek týká, jde opravdu o drobnosti. Takže s klidným srdcem mohu prohlásit, že Králově Wyldu jsou parádní lehké čtení, které vás bude navíc díky svému rozsahu bavit dlouhou dobu. Postavy si okamžitě zamilujete, a jejich cestu, během které po pětici postarších chlapíků zbyde jen hromada mrtvol a prázdných lahví, zhltnete jedním dechem.

Nicolas Eames: Králově Wyldu

Vydal: Host, 2019

Překlad: Michaela Šprtová

Obálka: Richard Anderson

Počet stran: 520

Cena: 399 Kč

Superman: Mír na Zemi – když si superhrdina hraje na Santu

28. Srpen 2019 - 8:09

Více legend a legendárních prvků bychom snad nedokázali dát dohromady, ani kdyby se sešla celá katedra historie a literatury z jakékoli univerzity na světě (nu dobrá, to už možná trochu přeháníme, ale zdravé hyberboly není nikdy dost). Malíř a ilustrátor Alex Ross se totiž léta Páně 1998 dal dohromady se spisovatelem Paulem Dinim, aby spolu stvořili příběh pro každého – příběh, jenž se nebude točit okolo Metropolis anebo Spojených států amerických, a jejich létajícího symbolu s kudrlinkou na čele, nýbrž umělecké povídání o výjimečné bytosti, která chce pomoci celému světu. V Superman: Mír na Zemi (v originále Superman: Peace on Earth) se Kal-El několik dní před Štědrým dnem začne zamýšlet nad hladomorem a chudobou sužujícími svět, a rozhodne se nakrmit všechny hladové na planetě. Promluví tedy před Kongresem, kde vyjedná přebytečnou úrodu Spojených států, kterou by poté spravedlivě rozdělil mezi ty nejpotřebnější. Podobně jako Santa Claus se poté v jeden jediný den vydá do všech koutů Země, kam na svých kryptonských bedrech přináší úlevu od hladu. Velice brzy si však uvědomí, že čin takovýchto proporcí není jednoduchá věc, a to obzvláště poté, co se setká s nejedním diktátorem a despotou, jemuž se nelíbí zásahy do politiky podmaněné země, anebo chudobou zuboženými dětmi, jež se ptají, vrátí-li se hrdina i zítra. Bude Superman skutečně schopen vymýtit světový hladomor, anebo jen poskytne určitému procentu populace jednodenní úlevu? A může si být naprosto jistý, že si pomoci bude každý vážit?

Srdceryvný příběh je pochopitelně jen polovinou přítomného svazku. Komiks je médium, v němž se text s kresbou či malbou minimálně doplňují a spolupracují spolu. V ideálním případě jsou poté nerozlučitelné, neoddělitelné – existují v symbióze jako dvě části jednoho pevného celku. V několika málo vzácných případech se nám však dostane komiksu, kde kresba a malba fungují perfektně jak spolu, tak odděleně, a Superman: Mír na Zemi je jedním z nich. Příběh je zde totiž perfektně pochopitelný i bez textu, nemluvě o kvalitě „obrázkového“ aspektu. Mistrná malba proslulého Alexe Rosse je jako vždy pastvou pro oči, a čtenář si nejednou uvědomí, že už několik minut hledí na jednu stránku, aniž by věnoval tu nejmenší pozornost úspornému scénáři. Jako pokaždé, při čtení/prohlížení Rossových komiksů se musí jeden zamyslet nad tím, jakým talentem je americký malíř a ilustrátor obdařen, a kolik práce mu muselo dát namalovat přítomný čtyřiašedesátistránkový epos. Nikdo se poté nemůže divit dvěma Eisnerovým cenám, které tento grafický román roku 1998 dostal (mimo jiná významná ocenění).

Jak už bylo zmíněno výše, Supermana zná každý (velice, převelice zjednodušeně řečeno), a to z něj dělá jednoho z nejuniverzálnějších hrdinů světa. V případě Míru na Zemi se však přítomný recenzent odváží tvrdit, že teprve toto je čtení, které si užije každý, ať už čte komiksy celý život, teprve s nimi začíná, anebo jsou pro něj „španělskou vesnicí“. A z toho důvodu je to jeden z mála komiksů, které by doporučil naprosto každému, bez ohledu na vkus, věk, pohlaví, nebo politické či náboženské zaměření.

Superman: Mír na Zemi

Scénář: Dini Paul

Kresba: Alex Ross

Překlad: Ľudovít Plata

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 64

Vazba: vázaná

Cena: 349 Kč

Furyborn aneb dobrý nápad s nedobrým provedením

26. Srpen 2019 - 11:02

Americká autorka knihy u nás není vůbec známá, a proto může Furyborn naoko působit jako její prvotina, opak je ale pravdou. Claire Legrand v zahraničí vydala knih rovnou několik (u nás ale nevyšly), většinu z nich zaměřených na mladé publikum čtenářů na základních školách. Díla byla nominována například na Edgar Allan Poe Award za nejlepší knihu pro děti. Kromě toho, že bývala hudebnicí a momentálně pracuje v New Jersey jako knihovnice, na internetu moc zmínek o jejím životě ani její osobě obecně není.

Bylo nebylo, za sedmero horami a sed- bla, bla, bla

Dvě silné a soběstačné mladé ženy, které rozděluje tisíc let. Dvě rozdílné dějové linky – a přece spolu všechno souvisí.

Rielle Dardennová si s sebou pěknou řádku let táhne temné břemeno a problematickou povahu. S vlastním otcem nemá nejlepší vztah a navíc se snaží před veřejností uchránit velmi nebezpečné tajemství, a to sice, že ovládá všech sedm živelných kouzel. To ale vypluje na povrch, když je napaden její přítel – shodou okolností i korunní princ. Rielle je nucena projít sedmi zkouškami, neboť jediné osoby vládnoucí touto mocí jsou královna světla a královna krve.

Eliana Ferracorová žije o tisíc let později, je lovkyní odměn, a zabíjí, aby přežila. Nějaká legenda o královně Rielle je pro ni povídačka na dobrou noc, protože má větší problémy a důležitější věci na práci. Impérium Nesmrtelných dobylo království, ve kterém žije, a navíc se z veřejných částí města začínají ztrácet dívky a ženy. Beze slova. Beze svědků. V momentě, kdy se ztratí i její matka, se Eliana přidá k veliteli rebelů, jen aby ji našla. A možná také odkryje šokující pravdu o Impériu.

Dvě spešl badass vločky

Rielle Dardennová je kvítko. Jinak se to říci nedá. (Dá! Autorka chce, aby Rielle na čtenáře působila jako kvítko s hloubkou a temnou minulostí.) Vzhledem k tomu, že vyrůstala na dvoře, tak je to rozmazlený spratek bez jakéhokoliv řádu či snahy o zvládnutí svého temperamentu a s neustálými tendencemi dokazovat otci, že si zaslouží normální život. Claire Legrandová se očividně snažila Rielle napsat jako soběstačnou mladou ženu se silnými magickými schopnostmi, jež se pod tíhou okolností a rozhodnutí mění z klaďase v záporáka, ale moc jí to nevyšlo. Rielle tak vývojově bohužel uvízla někde mezi náladovým spratkem a nadrženým puberťákem, který se stal posedlým silou vlastní moci.

A potom je tu Eliana Ferracorová, zvaná Ďas Orlinu. Ačkoliv by ji autorka zřejmě velmi ráda prezentovala jako morálně šedou postavu (přece jen – asasíni a tak), Eliana neustále přepíná mezi totálně bezcitnými momenty, které jsou až přehnané, nebo výbuchy vzteku a ostudy. Navíc pokaždé, když se někde ocitne na chvíli sama, hroutí se. Na čtenáře má působit badass dojmem, ale moc se jí to nedaří a spíše bude působit arogantně.

Co je horší než jedna Mary Sue?

Dvě Mary Sue, kupa vedlejších postav k tomu, žádné vysvětlivky a natažený příběh. Furyborn má dvě hlavní hrdinky přičemž každá z nich má vlastní dějovou linku se svými vedlejšími postavami. Každá kapitola je pojmenovaná po jedné z hlavních postav a střídají se. V průměru má jedna kapitola zhruba deset stránek, což je poměrně malý počet na to, aby se děj stačil někam výrazně posunout nebo aby určité věci nepůsobily „moc rychle“. Dalším problémem je docela podivně vytvořený, popisovaný a vyvíjející se milostný trojúhelník mezi Rielle, Audricem a Corienem, když Rielle je – ale nechce být – nijak přitahována k Audricovi, a Corien je, doslova a do písmene, hlasem v její hlavě. Navíc milostná linka s Elianou a Simonem se může zdát vcelku nucená a úplně bez chemie, jen aby tam prostě něco taky měla. Obecně je vážně málo autorů, kteří zvládnout milostný trojúhelník napsat dobře, čtivě a tak, aby čtenáři nelezl na nervy  – jenže tohle bohužel není ten případ.

Claire Legrand se ve Furybornu snažila vytvořit komplexní svět s komplexními postavami a pokusila se ve všem skončit na první příčce žebříčku, ale nepovedlo se. Nic není komplexní a všechno je akorát pomotané, nedovysvětlené a nepřehledné. Celý příběh místy působí značně nataženě, plno postav se v ději pouze mihne a čtenář doslova musí listovat stránkami, aby se ujistil, že si danou postavu doopravdy pamatuje správně.

S hlavními postavami je navíc docela těžké soucítit. Jedna je opilá svojí mocí, má pocit, že by zvládla zlikvidovat celý svět lusknutím prstů a postrádá sebekontrolu, což je v knize bohužel ukázáno ve scéně se zvířetem (milovníci zvířátek, přeskakujte). Ta druhá je zase arogantní vrah, a myslí si o sobě, že by zvládla svést kohokoliv, je absolutně nepřemožitelná a zaujímá buď postoj “nikoho se nebojím a všechny zabiju” nebo “jsem fňukna ufňukaná a všechno je mi hrozně líto, udělám nejspíš nějakou blbost”. Hlavní hrdinky navíc v autorčině podání vypadají jako overpowered výjimečné “sněhové” vločky, které ovšem pod drobnohledem až tak zajímavé nejsou.

Co by – kdyby…

Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem, a v případě Furybornu to platí dvojnásob. Stavba autorčina světa je jednoduše jedna velká změť pojmů; magický systém má být založený na elementech, což je zajímavý nápad, ale už není nikde vysvětleno jak přesně to funguje. Zajímavé mi přišlo, že lidé ovládající element stínu zvládnou vytvořit stínová monstra, což je samo o sobě super, jen by to musela autorka nějak pořádně využít, což ale neudělala. Kniha je nabitá zvraty a akčními scénami, a právě kvůli tomu jde nějaké vysvětlování nebo budování světa a napětí stranou. Jak hlavní, tak vedlejší postavy se nevyvíjejí, a tím pádem ani vztahy mezi nimi. Na jedné stránce je to tak a na druhé bum, jedna z hlavních postav je zamilovaná. Nepůsobí to vůbec realisticky, čtenář si spolu s postavou “neprojde” tím potřebným vývojem a pochopením, autorka jej prostě postaví před hotovou věc.

Jednoduše řečeno – spousta věcí není, neexistuje, na stránkách ani sebemenší náznak. A najednou tam jsou. Bez vysvětlení.

Claire Legrand ve Furybornu těžce narazila na achillovu patu, kterou jsou v případě young adult knih milostné scény. Nestává se moc často, že by byly popisovány podrobně, natož celé. Tady jsou a upřímně – nestává se mi moc často, že bych se během čtení cítila trapně, ale tady mi doopravdy bylo trapně za všechny zúčastněné. A to je co říct!

Nepochybuji o tom, že možná kdyby autorka děj tolik nenatahovala, smazala dobrou polovinu vedlejších postav, zaměřila se místo toho na psychologii těch  hlavních a vynechala milostné scény (zlatá červená knihovna), Furyborn by nemusela být špatná kniha. Realita je však taková, že Furyborn je pětiset stránková bichle se zakomplexovanými hlavními postavami, které spíše než logickému chování dávají přednost fungování na principu animálních pudů a předvádějí jedno temper tantrum za druhým.

Claire Legrand: Furyborn
Vydal: King Cool, 2019
Přeložila: Lenka Landová
Počet stran: 520
Cena: 399 Kč

Ve Stalingradu to František Kotleta mydlí jako zamlada!

22. Srpen 2019 - 12:49

To, že se František Kotleta vrátí až k nejhlubším kořenům své tvorby, už asi neočekávali ani ti nejzarytější fanoušci. S tím, jak si nejnovější knihy „psal pro radost“ a skákal přitom mezi žánry, se upřímně není moc čemu divit.  Jenže pátý díl série Bratrstvo krve, která Kotletu udělala a přinesla mu popularitu mezi českými milovníky splatterů, je, byť nečekána, na pultech knihkupectví! Namísto spekulací se tedy pojďme podívat kterak se s tím Franta popasoval; ono totiž naplnit očekávání není vůbec jednoduché, zvlášť u takovéhle kultovky.

Mohli jsme stvořit recenzi plnou nadšených výkřiků a zorganizovat oslavný ohňostroj, ale abychom byli co nejvíce objektivní, zkusíme nabídnout několik různých pohledů na toto dílo. Věřte nebo ne, stále totiž existují čtenáři, kteří Kotletovky neznají.

Pohled první: První kontakt s Kotletou

Pokud dílo Františka Kotlety neznáte, zkusíme vám ho krátce přiblížit. Jedná se o akční braková béčka, která nemají za cíl zaměstnat vaše mozky, ale nekomplikovaně bavit. Násilí a brutalita, to vše ve velmi přepálené až sebeironizující formě, hrají prim – vše navíc vkusně doplňuje černý humor, drsňácké hlášky a sexuální scény. Kotletova raná díla bývají srovnávána s dalšími legendami českého akčního braku: Kulhánkem, Kopřivou, Drescherem č blahé paměti Moudrým, z mladší generace pak Fuchsem nebo Koubkem.

Kotleta je čtení na první dobrou – buď vás osloví a jeho styl si zamilujete, nebo vás bude pohoršovat, nudit a nebudete chápat, co na tom kdo vidí. Gró jeho tvorby se v zásadě nemění, tudíž stačí dát šanci jedné – dvěma knihám a víte přesně, na čem jste.  A mimochodem – pokud chcete otestovat konkrétně sérii Bratrstvo krve, doporučuji začít prvním dílem, tedy Hustým nářezem.

A ještě krátce o celé sérii. V kostce: jedná se o válku upírů: s lykantropy, mimozemšťany nebo zkrátka „jen“ boj mezi jednotlivými upírskými klany. Na rozdíl od lidí upíři rychle regenerují, takže průstřel či bodná rána nejsou neřešitelný problém. Kromě války dělají upíři také lásku (eufemisticky řečeno), mají svérázný smysl pro humor a nízký pud sebezáchovy. Děj je většinou slepencem akčních scén s menšími nádechy mezi nimi; častým argumentem je, že autor jede dokola pořád to samé s drobnými obměnami. Kotletovky jsou (většinou) jednoduché, svižné a zábavné – zkrátka akční jízda, která sama sebe v žádném případě nebere vážně.

Pohled druhý: Něco od něj už jsem četl

Máte základy – fajn. Jenže v případě Kotletovy tvorby hodně záleží na tom, kterou z knih jste četli. Částečně je to dáno i genezí tohoto autora – jeho prvopočáteční tvorba měla za cíl oslovit především fanoušky hvězd tehdejší literární scény, zejména Jiřího Kulhánka, a od toho se odvíjel i Frantův styl psaní. Postupem času však Kotleta začal sbírat zkušenosti a dostal chuť experimentovat a dělat literárně hodnotnější věci než líbivý brak. Pokud jste četli kupříkladu Lovce (superhrdinský román) nebo postapo Spad, vězte, že Kotletovy prvotiny byly mnohem syrovější, krvavější, ale také bezhlavější (méně koncepční) co se stavby příběhu týče. Takže zvažte, jestli takovou nálož unesete.

Pokud máte zlouskanou sérii Perunova krev nebo knihy o Tomáši Koskovi, pak máte o Bratrstvu krve poměrně jasnou představu, zejména Velké problémy v malém Vietnamu se dost přibližují. Bavilo, líbilo? Pak neváhejte a po Stalingradu sáhněte.

Pohled třetí: Bratrstvo krve mě fakt bavilo!

Pro fanoušky zkusíme nabídnout trochu zasvěcenější rozbor včetně špetky nošení dříví do lesa.

To, že sérii Bratrstvo krve tvoří tři Nářezy, totiž Hustej nářez, Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez, prequel Vlci a nově také Stalingrad časově se řadící mezi prequel a originální sérii, informujeme spíše proto, kdyby až sem dočetli někteří poctivci z předchozích dvou kategorií. O tom, že Vlci byli přijati poměrně rozpačitě, protože se jejich pojetí díky skoku děje do daleké minulosti lidstva (období antiky versus blízká budoucnost) radikálně změnilo, také nemusíme dlouze kázat, podobně jako o nedávném zpracování prvního dílu do podoby komiksu.

O čem však informovat musíme je fakt, že Stalingrad představuje opravdový a nefalšovaný návrat k autorovým prvotinám – se vším všudy a v plné parádě! Na místě je i osobní omluva, protože jsem často v recenzích tvrdil, že Kotleta už je jinde, začíná být vyměklým polointelektuálem a ten „starý dobrý cvok“ z počátků jeho tvorby je nenávratně pryč. Takže nezbývá než sklapnout ústa, srazit paty a zašeptat nesměle: „Promiň, Franto.“.

Ale zpátky k problematice. O tom, že to autor s krví, násilím a brutalitou myslí vážně, svědčí i zvolené téma – vždyť Stalingrad byla krvavá řežba nejtěžšího kalibru. Do tohohle prostředí se staří známi v čele s Janem Bezzemkem coby ruským partyzánem hodí přímo dokonale. Takže čekejte to, na co jste zvyklí – Bezzemek v čele malé party prorusky smýšlejících upírů (tedy, ono je to složitější, jde spíš o výběr menšího zla ze dvou nabízených) jde z akce do akce, mezitím se prolívá vodkou a upíjí krev, (ne)počítá průstřely, oddává se sexuálním hrátkám, hýří hláškami a plánuje, aby nakonec stejně udělal úplně nelogickou kravinu, která ho s největší pravděpodobností bude stát život. Ohrané cyklické schéma, které neomrzí; nic, co by zkušeného čtenáře mělo šanci překvapit. Tohle tu už bylo a funguje to i tentokrát, i když se některé vtipy opakují a rubačky jsou opět „variací na jediné téma“.

Jenže zároveň oproti Nářezům dostanete i něco nového.  Je zřejmé, že Kotleta spisovatelsky vyzrál. Vrátil se ke starým hrdinům (Veronika, Gerhard a další) a mezi válečnou vřavu propašoval i snahu o prokreslení postav, dovysvětlení některých témat a vztahů, nastínil (byť s lehkou ironií) pozadí celé války… Stalingrad má v sobě jasný koncept, plán; už to není jen čistá akce se scénami poskládanými jak múza diktovala. Kromě toho se objeví mezi postavami i nová hráčka – tajemná Skadi, která zamíchá kartami a vztahy a je středobodem několika dějových zvratů. Dobře, pořád je to braková jízda a čtenář, který chce jen zábavu, se detaily zabývat nemusí. Jsou v ději šikovně zakomponované, neruší; ale výsledný dojem je pocitově úplně odlišný než u Nářezů.

Kromě toho si Kotleta vyhrál i s historickými reáliemi. Je vidět, že pilně studoval a své znalosti prodal. Opět – jsou to spíše drobnosti, které ne každý ocení (schválně, kolik z vás ví, z čeho se u Stalingradu střílelo?), ale prostě to vypadá dobře a tu péči a zájem ze strany autora z toho cítíte…

Stalingrad je fúze starého dobrého Kotlety s chutí šplíchat krev po kýblech a brodit se ve vnitřnostech a toho Kotlety, který napsal Spad – autora, který se vymanil ze své vlastní škatulky a dokáže dát svým knihám koncept, myšlenku i lehký přesah. A funguje to, ačkoliv je těžké uvěřit, že tyhle dvě tváře jednoho autora dokážou existovat vedle sebe.

A resumé zní: pokud jste fanoušky Bratrstva krve, novinkový přírůstek vás nadchne!

Pohled čtvrtý: jsem největší Kotletomaniak ve vesmíru

Pokud se řadíte sem, pak vám nemáme co říct. Knížku totiž máte doma a přečtenou minimálně třikrát (z toho aspoň jednou pozpátku) a nejlepší hlášky chrlíte na nic netušící oběti ze svého okolí. A pokud ne, pak kecáte a vraťte se k některé z předchozích kategorií!

František Kotleta: Stalingrad (Bratrstvo krve 5)

Vydala: Epocha, 2019

Obálka: Piotr Cieśliński

Počet stran: 296

Cena: 299 Kč