Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 4 hodiny 8 min

Kingsman: Zlatý kruh aneb Vaughnovo poprvé

18. Říjen 2017 - 10:44

Jako režisér nemá ani jedno pokračování. X-Men i Kick-Ass opustil, proto nikdo nečekal, že se rozhodne natočit pokračování Kingsmana. Kingsman: Tajná služba byl před pár lety jeden z nejlepších filmů roku, ale otázka je, jestli je na tom dvojka taky tak.

Bohužel není. Od začátku bylo jasné divákům, že se nemůže povést zopakovat kvality prvního dílu. A to se stalo. Nazvat ale druhý díl špatným či průměrným snímkem by byla urážka. Stále to má styl, a hlavně je to skvělý akční film.

Stopáž je přehnaná, protože 141 minut není málo. Z toho důvodu se tam hodně mluví a méně bojuje. Tenhle film více rozvádí pozadí Kingsmanů a potom i Statesmanů, což je zajímavé, ale má to za důsledek pomalejší tempo, než na které jsme zvyklí. Díky tomu jsou bojové sekvence daleko větší změna a působí trochu jako horská dráha. Příběh samotný je zase klasická lehká satira na téma „Velká zlá Madam Poppy s velkolepým plánem na vydírání světa operuje ze své skryté základny plné zlých poskoků a je třeba ji zničit“. Na začátku filmu zničí základnu Kingsmanům a přežijí jen dva. Merlin a Eggsy. Ti vyhledají pomoc amerických bratranců ze Statesmana. Společně se vydají porazit zlou Poppy v příběhu plném zvratů, akce a ztřeštěných technických udělátek.

Ve Zlatém kruhu Vaughn dále rozvijí své nadání pro bizarní akci a humor. V celém filmu jsou tři hlavní souboje. Úvodní automobilová honička, kde je občas až moc vidět CGI, horské středisko, které je dobré, jenže netrvá dlouho a finální bitka, v níž odhalují jak choreografové, tak režisér, svůj talent.

Nových postav není málo, avšak ti nejvýraznější jsou Pedro Pascal, jako agent Whiskey, prezident USA a Elton John. Taky byl chytrý tah dát více prostoru vedlejším postavám, jako je Merlin a již zmíněný Whiskey. Mark Strong tu může naplno ukázat svoje herecké schopnosti a dokázat nám, že je to jeden z nejvíc sympatických britských herců vůbec. Pedro je na tom stejně.

Díky kontrastům Statesmanů a Kingsmanů, jakožto reprezentantů Britů a Američanů, si tu Vaughn krásně pohrává s takovými těmi kulturními stereotypy, zvyky, způsoby apod. V některých scénách pro změnu zachází až na hranici bizarnosti, jako třeba když Eggsy umisťuje lokátor do sliznice oběti.

Hudba je zase dokonalá a zapadá jako kousky skládačky do soubojů a tvoří tak nápaditou a zatraceně dobrou scénu. Poslední třetina je tak jednou dlouhou bitkou.

Věci, které musím vypíchnout, jsou: Elton John, hrající sám sebe, Merlinův cover na Take me home od Johna Denvera a americký prezident s velmi překvapivým plánem na výhru války s drogami.

Ortel, který se chystám vynést, jen potvrdí, že za Velkou louží nahlíží na filmy velmi odlišně, protože druhého i prvního Kingsmana přijali kritici vlažně, zatímco Evropa a zbytek světa ho přijal velmi vřele.

Tím se dostáváme k závěru. Kingsman: Zlatý kruh je slabší než první díl, avšak stále slušný, vizuálně, choreograficky, hudebně a vlastně až na stopáž celkově povedený film, jenž stojí za to vidět. Po takové dvojce bych se nebránil ani trojce.

 

Matthew Vaughn: Kingsman: Zlatý kruh
Místo a rok výroby: USA, 2017
Česká premiéra: 21.09.2017
Stopáž: 141 min
Hrají: Taron Egerton, Julianne Moore, Halle Berry, Mark Strong, Colin Firth

Soudce Dredd řádí podruhé

17. Říjen 2017 - 23:27

Můžete se tak těšit na další várku mikropovídek a povídek, které původně vycházely v legendárním britském komiksovém magazínu 2000 AD. Druhý svazek sebraných spisů (v originále vydaný jako svazek číslo tři, neboť úplně první díl těchto dreddovských sbírek u nás nevyšel, a proto je naše číslování o jedno posunuté) opět ukazuje, že Dredd je:

– Absolutní drsňák
– Největší ochránce zákona
­- Hrozná bžunda

Je úplně jedno, jestli se Dredd utkává se Soudcem Smrtěm, zvrácenou soudcovskou alternativou a jednou z Dreddových hlavních nemesis, zločinnými gangy, se soudci z druhé strany železné opony, s mimozemskými lidožravými rostlinami nebo s chlápkem, který dělá sladkosti tak geniálně dobré, že se z nich lidi zblázní, nebo třeba jen trochu agresivnějšími pavouky.

Pokud máte s Dreddem zkušenosti – čímž úplně nemyslím příšerný film se Sylvesterem Stallonem nebo mnohem lepší, ale stále od předlohy poměrně odlišný snímek s Karlem Urbanem – víte přesně, co čekat. Pokud zkušenost nemáte, přiblížím vám to: akci, místy až lehce brutálnější a často velice kreativní, cynický humor, absurditu (hlavně v Dreddově dokonalém dodržování zákonů), ohromnou porci nadsázky, často dobré pointy… Sečtete-li tuhle rovnici, vychází vám zábavná četba. Však za ní stojí také poměrně renomovaní a úspěšní scénáristé – Pat Mills (Sláine) a John Wagner (Dějiny násilí). A naštěstí – díky velice povedenému překladu Ľudovíta Platy nepřicházíme ani o nic z té hláskovací stránky téhle legrace.

Druhý svazek oproti svému předchůdci disponuje především kratšími příběhy, což rozhodně není na škodu, Dreddově údernosti takový rozsah vyloženě svědčí.

Přestože je kresba černobílá (však tady také nemluvíme o úplně nejnovějším komiksu, dreddovské příběhy vycházely v 70. a 80. letech), rozhodně se jí nedá nic vytknout. Mnohdy je skvostně detailní – jak do zobrazení postav, tak futuristického města včetně všech propriet, které takové budoucnosti náleží. Příběhům zkrátka padne a jen podtrhuje, že tohle je kniha s „hodně muziky za málo peněz“. 349 korun. No neberte to.

Ne, vážně. Berte. Co nejdříve. Ať na další svazek nemusíme čekat dalších sedm let.

 

John Wagner, Pat Mills: Soudce Dredd 2
Vydal: CREW, 2017
Kresba: Mike McMahon, David Gibbons, Brian Bolland, Brendan McCarthy, Garry Leach, Ian Gibson, John Cooper, Barry Mitchel
Počet stran: 240
Cena: 349 Kč

Pomníky zimy: česká space opera v nejlepší formě

14. Říjen 2017 - 23:22

Vzhledem k tomu, že knihy Mráz a hry a Tenký led byly prozatím nejlepší space operou z české produkce a neztratily se ani v porovnání se světovou konkurencí, začali být fanoušci této série nervózní. Dlouhá autorská přestávka totiž většinou nevěstí nic dobrého. Nebudu vás napínat – Pomníky zimy jsou důstojným následovníkem, který s přehledem potvrzuje pozici krále žánru!

Zpočátku budete oprašovat v paměti děj i postavy, ale díky tomu se jen utvrdíte v tom, že tato sága se opravdu umí zarýt do paměti. Tápání totiž nebude trvat dlouho, po pár stranách už se opět budete v příběhu cítit jako doma. Rychle si vzpomenete zejména na konec předchozího dílu, kdy byla po krvavé přestřelce a zradě unesena císařovna Viktorie. A právě kolem tohoto nestoudného zločinu se točí většina děje celé třetí knihy.

Skupin pátrajících po Viktorii je hned několik, přičemž významnou roli sehraje osobní garda unesené, ale také její manžel a algorský císař v jedné osobě, který ztrátu své ženy bere velice osobně. Od začátku je jasné, že Avrian Dann, premiér planety Menabaran a zároveň zmetek, který má celou akci na svědomí, situaci „lehce“ neodhadl a znepřátelil si lidi, kteří umí jít za svým přes mrtvoly, které si nejdřív vlastnoručně vyrobí a pak si do nich pro jistotu ještě párkrát kopnou. Pátrání zahájí i viridianská tajná služba – její šéf Michail Petrov se totiž nebojí riskovat vlastní krk a pátrá po unesené císařovně přímo v jámě lvové, tedy na Menabaranu. Dannovi tak pořádně hoří koudel u sedací části těla, čemuž příliš nepomáhá ani zrádce v jeho vlastních řadách.

Tento spletenec linií se rozjíždí velmi pozvolna, ostatně jako celá kniha. To však pravidelného čtenáře, který je na podobnou rozvláčnost zvyklý, nemůže překvapit. Děj plyne poklidně, sem tam se dočkáte svižnější akční vložky, ale dávkování je natolik chytré a vyzrálé, že podvědomě budete napnutí, protože je stále cítit, že se, byť pomalu, každou stranou blížíte cíli. A jako obvykle po drobných posunech graduje dění ve velkolepém explozivním finále, které se nepřekvapivě točí kolem osvobození a záchrany unesené císařovny.

 

Ztraceni ve vesmíru

Nezapomínejme však na linii Derrena Iversona coby kapitána lodi Udatný Achiles. Ta je pravým protikladem linií zmiňovaných v předchozím textu, protože od počátku absolutně netušíte, kam se bude ubírat a co se na čtveřici hrdinů vlastně chystá. Dočkáte se hororového nádechu, mrazivého napětí a pár morbidně ironických situací. Nerad bych prozrazoval více, abyste si užili alespoň tento skok do neznáma.

Troufnu si říct, že právě linie s Iversonem je králem celé knihy, ozvláštňuje ji a výrazně ovlivňuje výsledný dojem ze čtení; snad jen závěrečné vyústění je mírně přitažené za vlasy, ale jeho oprávněnost budeme moc plně posoudit až v dalším dílu série.

Ke čtivosti Pomníků zimy přispívá i práce s postavami. Na šestistechpadesáti stranách se jich prohání opravdu hodně, proto je obdivuhodné, že mnoho z nich se vám dokáže dostat pod kůži díky svojí propracovanosti. Autoři jasně vysvětlí jejich pohnutky a motivy, a jejich chování dává tím pádem dokonalý smysl. Pravda, díky tomu jsou mnohdy hrdinové předvídatelní (a co si budeme povídat, přílišná předvídatelnost je prostě nuda) a čtenář tak stojí před těžkou volbou: je lepší křivák převlékající kabáty, ve kterém se nevyzná nebo konzistentně se chovající hrdina, u kterého je možné jeho činy s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídat?

A když už jsme u těch postav – je třeba zmínit speciálně premiéra Danna, kterého autoři se zjevnou škodolibostí grilují a dusí ve vlastní šťávě. Vše je podáno tak, abyste doslova cítili každý jeho nerv napnutý k prasknutí a užili si situace, při kterých stojí nebohý gauner na hranici emocionálního výbuchu. Zkrátka lahůdka a ukázka výtečného propracování charakteru.

Je těžké říci, zda jsou Pomníky zimy nejlepším dílem série Algor. Ale dobrá zpráva je, že nasazenou laťku se podařilo s přehledem udržet. Celá kniha se nese přesně v duchu předchozích dílů; zda je to dobře či špatně nechť každý posoudí sám. Nezbývá než zvolat: „Král je živ a jeho vláda trvá!“

 

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Pomníky zimy (cyklus Algor 3)
Vydal: Brokilon, 2017
Obálka: Florent Llamas
Počet stran: 652
Cena: 398 Kč

Rodinný podnik otřese Spider-Manem

12. Říjen 2017 - 22:59

Pavoučího muže v červenomodrém spandexu tentokrát čeká parádní jobovka – dívka, která mu pomůže z průšvihu (boss Kingpin, o něhož se Spidey často dělí s Daredevilem, padouši s automatickými zbraněmi, spousta svištění kulek, agresivity a… no, znáte to), aby se zakrátko prohlásila jeho nikdy neobjevenou sestrou, toho času také agentkou tajných služeb. A aby těch překvapení pro pavoučáka nebylo málo – nová příbuzná mu přináší poměrně nový druh světla na život jejich rodičů.

A tak si Peter musí zahrát na Jamese Bonda, aby hledal další informace o rodičích, odhaloval komploty, zachraňoval svět a tak dál a dokola. Mohli byste nabídnout, že po stránce scénáristické příběh nepřináší mnoho objevného – samozřejmě kromě existence tajemné nové pavoučkovy příbuzné – a měli byste absolutní pravdu. Je totiž až moc jako ze škatulky, přináší akci, hlášky, vše, nač jsme od Spideyho zvyklí, a nikdy nejde výrazněji hlouběji.

Samozřejmě – ono to někdy bohatě stačí. V době, kdy se každý druhý komiksový příběh snaží přinášet co nejoriginálnější zvraty, narativní kličky a kouzla, je takovýto poměrně „obyčejný“ (což by se v jistém úhlu pohledu dalo vyložit i jako „poctivý“) příběh vítaným osvěžením. Navíc přitom stíhá patřit mezi tu zajímavější část z toho, co u nás v rámci Spider-Mana vyšlo. A navrch – příběh v tomto komiksu zdaleka není všechno.

Spider-Man: Rodinný podnik má totiž tajnou zbraň. Chlapíka jménem Gabriel Dell’Otto. Což je ten maník, kterého můžete znát z Ultimátního komiksového kompletu, pokud jste jej sbírali – je totiž tvůrcem té ilustrace, která na vás kouká ze hřbetů. S jeho jménem na obalu knihy si můžete být jisti, že daný komiks bude i estetickým zážitkem. Dell’Ottovy ilustrace jsou totiž povětšinou skvostné – a Rodinný podnik z tohoto pravidla nevybočil.

Forma tak zvítězila nad obsahem, ale co už. I to se občas musí stát.

 

Mark Waid, James Robinson: Amazing Spider-man – Rodinný podnik
Vydal: CREW, 2017
Kresba: Gabriele Dell’Otto, Werther Dell’Edera
Počet stran: 112
Cena: 349 Kč

FPÚ pátrá, radí, informuje (17.)

11. Říjen 2017 - 18:55

– nejnovějším hitem mezi deskovkami se staly únikové hry a valná většina našich předních firem se s jednou nebo více vytasila. Konkrétní tituly najdete v každém lepším obchodě, my slibujeme, že nezůstaneme pozadu a nějaké detailně zrecenzujeme.

– 3.10. otevřela první deskoherní kavárna, tedy oficiálně. Zkušební provoz již nějakou dobu jede. Najdete ji v pražských Vršovicích pod názvem Bohemia Boards and Brews, vlastníkem je Američan dlouhodobě žijící v Česku a tak i nabídka jídla a pití bude obdobou amerického stravování. Plus: je slíbeno na 500 her, mínus: vstupní poplatek 60 Kč, rovná se: uvidíme!

– máme říjen a tudíž nás vbrzku čeká a nemine Deskohraní. Stejné místo konání: Tyršův dům v Praze, termín 14.-22., a pořadatelé slibují, že nebude chybět nic, co se v minulosti osvědčilo. Potvrzujeme, že jde o velmi milou akci a že ani letos na ní nebudeme chybět.

– vyšel Doom! Ano, Blackfire převedl do češtiny PC klasiku, a to s šarmem a grácií, tedy s krásnými figurkami škaredých mutantů, kterým se hráči v roli mariňáků musí postavit. Jasně, taky vydal nějaké další hry, jako třeba rozšíření pro lovecraftovské Temné znamení, ale tady v redakci budeme nějakou dobu žít z toho Dooma…

– Albi má nejnověji na kontě původní českou hru Empatia s krásně ilustrovanými kartami. Budeme dále zkoumat, ale podle prvního dojmu to vypadá, že by mělo jít o něco podobného Dixitu, ovšem s možností hrát kooperativně. Dále se chlubí strategičtější variantou Carcasonne, totiž Ostrovem Skye, a historickou strategií Lorenzo il Magnifico – vše bychom časem chtěli rozebrat detailněji.

– Piatnik vydal karetní hru Cesta koření, která má být první z trojlístku her Century, jež bude prý možné navzájem kombinovat. Dobrá zpráva: nemá být příliš náročná a zčásti má spočívat ve stavění balíčku karet, špatná: další hra vyjde až příští rok.

– Mindok rozšířil o doplňkový herní plán svůj trhák Mars: Terraformace, a právě vydává párty hru na neotřelé téma Přines si svou knihu. Ano, potřebujete sice ke hře knihy, ale mohou to být jakékoliv knihy: detektivky, kuchařky, manuály, ba dokonce třeba jen časopisy či noviny. V nich pak musíte podle zadání na čas vyhledat co nejvtipnější přání na dobrou noc, lékařskou diagnózu či titul z červené knihovny. Věřte nevěřte, je přitom spousta legrace i za střízliva!

– …a malé vydavatelství velkých her Fox in the Box přichází s 18CZ. Název ze záhadné, ale v zahraničí úspěšné řady her se snaží naznačovat podstatu: v roli majitele malé lokálky se na sklonku Rakouska-Uherska budete snažit zvládnout osobní dopravu i vznikající akciový trh. Očekáváme tradičně nejednoduchou, ale širokospektrální záležitost.

Zajíc a želva, čili La Fontaine pro 21. století

10. Říjen 2017 - 21:13

Zajíc a želva si domluvili závod. Želva svým tempem vyrazila k cíli, zajíc se cítil sebejistý, flákal se, zdříml si – a nakonec ji předhonit nestihl.

V dnes recenzované hře jde o odvetu tohoto závodu, u které se ale sešlo zvířátek celkem pět a jejich i svoje vítězství mají v rukou hráči.

 

Kdo nesází, nehraje ani nevyhraje

Předně si ale můžete a musíte složit trasu závodu z oboustranných destiček. Cesta, po které zvířátka poběží, se kroutí podle vaší volby a rozměrů stolu, a končí „opravdickou“ cílovou páskou a „skutečnými“ stupni vítězů. Zvířátka, pravda, tvoří namísto figurek – které mohly být opravdu krásné – jen dřevěné obrysy s nalepenými samolepkami, ale nešť, třeba v další edici nebo jubilejním vydání najdeme příjemné překvapení.

Základem hry jsou dvě karty sázek na zvířata, z nichž jednu dostanete a druhou si víceméně zvolíte. Čím lépe se jedno nebo obě (nikdo neřekl, že nemůžete vsadit dvakrát na jednoho závodníka) zvířátka v cíli umístí, tím více dostanete bodů a tím lépe se umístíte vy.

Dále máte v ruce stabilně šest karet, jejichž vykládáním ovlivňujete, které zvíře a o kolik úseků trasy se pohne. Logicky se snažíte preferovat své favority, ale protihráči mají zase svoje karty a svoje sázky a svoje zájmy, a tak hra nemá daleko k chaosu, pokřikování a nadšení/zoufalství známých třeba z dostihů koní či chrtů – introvertnější povahy to tak jenom cítí, extroverti se tak možná budou chovat.

 

Jen počkej, vlku

Na startu se seřadí zajíc, želva, vlk, liška a jehně. Nikdo ovšem nevyběhne na trať, dokud nejsou vyloženy karty v určitém počtu a/nebo kombinaci, a i potom jednotlivá zvířátka uhánějí podle toho, kolik jejich karet hráči vyložili a co jim určuje jejich role… Například zajíc při vyložení jedné až čtyř karet popoběhne o dvě pole, pokud ovšem není na prvním místě. Tehdy se domnívá, že má oproti těm ostatním loudalům dostatečný náskok (asi neviděl Jen počkej), a místo postupu si hodí šlofíka.

Podobné vymezení a omezení mají i ostatní; například jehně může běžet o počet vyložených karet + 1, ale zasekne se, pitomec, pokaždé, když doběhne k potoku; zatímco želva se pohne, i když nikdo žádnou její kartu nevyloží. V konečném důsledku to znamená, že hráči nemohou prvoplánově ani pomáhat svým favoritům, ani škodit ostatním, ale na druhou stranu také to, že ani při opakovaném líznutí si nevhodných karet není závod ztracen a zajíc se ještě může včas probudit.

 

A želva frrr…

Cenou za tento důmyslný systém samozřejmě je, že v prvních hrách budete často hledat přepočet vyložených karet zvířete na jeho pohyb, ale jakmile vám tyto jednoduché rovnice přejdou do krve a do paměti, tak pokud máte jen trochu sázkařského ducha, rozhodně si hru užijete. (Pokud ne, tak vám není pomoci…)

Herní mechanika tu silně omezuje vliv náhody a činí napínavými i ty tahy, ve kterých se jen vykládají karty a zvířátka neběží, přičemž všichni musí kvůli taktice sledovat vždycky všechny a nemají tudíž čas se nudit.

Při troše praxe lze partii zvládnout za 20-30 minut a hra tak může posloužit stejně dobře coby hlavní hra rodinného odpoledne jako předskokan či mezihra deskoherního večera zkušených veteránů. (Ti ale asi nebudou nadšení z krabice, která je zcela zbytečně o půlku větší, než měla a mohla být, a zabírá tak v polici drahocenné místo.)

 

Gary Kim: Zajíc a želva
Vydal: Albi ČR a.s.
Počet hráčů: 2-5
Doporučený věk: 7+
Doba hry: 20 min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 599 Kč

Zpívající věže: skvělá myšlenka a příliš mnoho nadšení

8. Říjen 2017 - 21:24

Jitka Ládrová je autorkou na vzestupu. Zatím ji však čtenáři mohou znát především díky její povídkové tvorbě, která byla publikována v rámci různých soutěží (Mlok, Kočas či Žoldnéři fantasie) a nově i z povídkové sbírky Žena se sovou. Její díla získávají u čtenářů kladné ohlasy, a svět Nejmocnějších, jak je nazván svět, ve kterém se povídky odehrávají, vyvolává zájem. A protože mnoho amatérských autorů zatoužilo, aby si do něj mohli přidat svůj střípek v podobě příběhu i oni, netrvalo dlouho, a na světě byla nová literární soutěž s názvem Zpívající věže.

Stejnojmenný sborník je tím nejlepším z prvního ročníku soutěže. V krátkém úvodníku z pera samotné editorky a zakladatelky celého projektu se dozvíte něco málo o vzniku soutěže, a nechybí ani prvopočátek všeho – povídka Legenda o Zpívajících věžích, která dala celému klání jméno. Díky další krátké stati pak čtenáři získají poměrně slušnou představu o tom, co na vás v povídkách čeká, a jak bude zhruba vypadat svět, ve kterém se příběhy budou odehrávat.

Člověk by očekával, že když už mají být Zpívající věže výsledným produktem literární soutěže, dozví se z nich čtenáři i něco více o soutěži samotné. Sborník se prostě tváří, že žádná soutěž víceméně neexistuje – žádný odkaz na webové stránky, žádné informace o celkovém počtu soutěžních povídek nebo třeba o složení poroty. Z pohledu soutěže samotné je tento nedostatek obrovská škoda. Vím, že Jitka Ládrová má dobře propracovaný facebookový marketing a skupina jejich sledovatelů je početná, ale takhle propásnout ideální příležitost k propagaci i v řadách „neznalých“ je prostě trestuhodné. A škoda je to samozřejmě i z pohledu zvídavého čtenáře, který se může cítit ošizen. Naštěstí je v závěrečném doslovu uveden aspoň kontakt na autorku pro případné zájemce o účast v dalším ročníku soutěže.

Zajímavostí je, že se Jitka Ládrová rozhodla knihu vydat na vlastní náklady, protože:

„Chtěla jsem, aby se sborník mezi lidmi šířil. Neznámé autory málokdo kupuje, i když podle mého názoru jejich díla stojí za přečtení.“ (strana 189)

I z tohoto důvodu bych očekával, že kromě trošky sebepropagace jakožto autorky zahrne čtenáře i mnoha dalšími informacemi souvisejícími se soutěží i její tvorbou. Leč, v plné síle se projevily nadšení a nezkušenost s vydáváním knih; marketingová vytěžitelnost byla rozhodně mnohem vyšší.

 

Koukni věži na zoubek

Soutěžní příspěvky samotné přinesou první drobné překvapení. Jsou nejen v češtině, ale také ve slovenském jazyce. Některé slovenské texty navíc představují skutečnou jazykozpytnou výzvu, neboť jsou květnaté a velmi poetické, tím pádem obsahují mnoho neobvyklých slov, jejichž význam zřejmě mnozí čitatelé nebudou znát.

Před každou povídkou se nachází úvodní slovo samotné editorky, které má prozradit něco málo o povídce samotné. Bohužel, předmluvy působí velmi neprofesionálně – jsou psány ve velice familiárním tónu a místy budete mít pocit, že místo předmluvy čtete výňatek z deníčku pubertálního děvčete nadšeného z nové hračky. Jinými slovy, v rámci sborníku je to další dobrá myšlenka, kterou pohřbilo přílišné nadšení.

Co se naopak VELICE podařilo je grafické pracování. Kromě mapy světa naleznete na stranách knihy také několik kreseb zpívajících věží; tedy, věží, které mají na vrcholu charakteristickou harfu. Roland Havran odvedl úžasnou práci, a pevně věřím, že tento ilustrátor se objeví i v některých dalších knihách. Mimochodem, oproti barevné obálce působí černobílé ilustrace uvnitř knihy ještě o něco působivěji.

A nyní již k samotným povídkám. Zde si opět dovolím jedno malé rýpnutí. Mezi uveřejněná díla se dostala i Vendula Brunhoferová se svým textem Ptáčník. Kvalitu tohoto díla si rozhodně nedovolím zpochybňovat; naopak, patří k tomu nejlepšímu, co kniha nabízí. Problém je v tom, že do soutěže došel až po uzávěrce, přesto byl vydán. Možná by stálo za zamyšlení (a to obecně, nikoliv pouze ve vztahu k této povídce) využít do budoucna institutu hostujícího zkušeného a renomovaného autora jakožto taháku. Mohla by to být dobrá cesta k popularizaci textů autorských nováčků, na druhé straně chápu, že je to další výrazná finanční zátěž.

V knize naleznete na 197 stranách šest soutěžních povídek, z toho dvě od Jely Abasové. V rámci konkurence zaujme drabble Parní věk Pavla Koudelky čítající pouhou stovku slov – v kontextu ostatních fantasy povídek je to zajímavé oživení a zároveň je třeba ocenit odvahu editorky předložit čtenářům podobný experiment. Velmi působivý je i Posledný bastard Erika Kováče, který svoji atmosférou i vyzněním připomíná svět G. R. R. Martina. Tento příspěvek měl v mých očích jasné medailové ambice, leč porota byla proti.

Osobně bych s konečným umístění nesouhlasil – Novicka Jely Absové na třetí příčce mě příliš nezaujala, je vyumělkovaná a plná kudrlinek, čímž ztrácí na čtivosti a tempu. Oproti tomu zlatá i stříbrná medaile jsou zcela zasloužené, i když bych opět pořadí prohodil. Stříbrná Pravda o strážci z Hoganova přístavu Věry Mertlíkové mi přišla údernější a konzistentnější než zlaté Čo patrí moru (opět) Jely Abasové, které boduje nápadem a netradičním pojetím.

S potěšením musím konstatovat, že kvalita soutěžním textům nechybí, a přestože mnohdy objevíte stopy nevypsanosti, rozhodně to není nic, co by mělo výrazně kazit výsledný dojem.

Zpívající věže jsou prvním krokem na (doufejme) dlouhé cestě nové literární soutěže. Sborník nejlepších prací z tohoto klání má rozhodně co nabídnout, a přestože má své mouchy, po literární stránce ukazuje ambice dohnat v budoucnu své etablovanější konkurenty. I Jitka Ládrová v roli editorky se v chystaných Strunách osudu zajisté poučí ze svých chyb. Zpívající věže jsou rozhodně životaschopným projektem, jen zatím trochu doplácí na nadšení a živelnost.

 

Jitka Ládrová (editorka): Zpívající věže
Vydaly: Straky na vrbě, 2017
Obálka: Roland Havran
Počet stran: 190
Cena: 120 Kč

WHOCON 2017: Doctor Who po páté v Brně

7. Říjen 2017 - 21:36


I tentokrát se můžete těšit na různé přednášky, besedy, hry a soutěže tematicky překypující vším, co se týká seriálu Doctor Who. Výčet WHOCONové zábavy tím ale samozřejmě nekončí. Pátý ročník si žádá něco extra, a kromě WHOCON linie jako takové vás tak čekají celkem čtyři další paralelní linie:

SHERLOCON, který vám sdělí vše o kriminalistice, detektivkách a fenoménu Sherlocka Holmese,
BACON, což není slanina, ale linie věnovaná cestování časem,
CYCON, který vás vezme do světa všeho sci-fi a fantasy a na závěr
KULTICON, což jak z názvu vyplývá, je linie věnovaná všemu kultovnímu – od Ghostbusters přes filmové znělky.

To vše za jednu třídenní cenu. To vše v jedné budově.

Samozřejmostí jsou krom spousty přednášek, besed, her a soutěží také každoroční hosté. Ani letos nemohou chybět dabéři Tereza Bebarová, Petr Burian a Aleš Procházka, kteří propůjčili své hlasy hlavním postavám seriálu Doctor Who, Martin Rota a Patrik Kořenář, kteří v rámci WHOCONU představí svůj YouTube pořad Zvědátoři poprvé živému publiku, nebo Petr Kopl a Petr Macek, autoři prvního českého superhrdinského komiksu Dechberoucí Zázrak.

Perlou programu je pak samozřejmě i každoroční Cosplay soutěž, kterou si pro tento rok opětovně bere do rukou staronový Toyotomi, známý z YouTube kanálu Cynická svině.

Ani tím ale bohatý program pro návštěvníky nekončí. Něco se totiž najde i pro méně akční fanoušky a případné rodiče mladších návštěvníků. Oddechnout si budete moci v čajovně, deskoherně, ale také u široké nabídky počítačové herny Skillzone.

Největší novinkou tohoto ročníku je pak navázání spolupráce s Hvězdárnou a planetáriem Brno, v jejímž rámci proběhne ve večerních hodinách v sobotu 18. listopadu speciální čtyřhodinový blok naplněný dvěma odbornými přednáškami, dvěma promítáními a při dobrém počasí také pozorováním noční oblohy.

WHOCON Brno je zkrátka i popáté akce, kterou si nemůže nechat ujít žádný geek.

 

WHOCON Brno 2017
Kdy: 17.-19. listopadu 2017
Kde: Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše
Vstupenky: v předprodeji do 20.10. nebo na místě

Více informací naleznete na webu akce.

„Mami, ona se dívá,“ aneb mrtvá čarodějnice v obýváku

6. Říjen 2017 - 22:53

Městečko Black Spring ve státě New York není na první pohled ničím zvláštní. O to se jeho obyvatelé pečlivě starají. Protože nikdo zvenčí se nesmí dozvědět, jaká kletba je sužuje. Jejich předci před více než třemi sty lety popravili čarodějnici poté, co ji donutili zabít vlastní dítě. Jenže čarodějnice to nenechala jen tak a od té doby se prochází městečkem, náhodně se zjevuje u lidí doma a zírá… tedy zírala by, kdyby neměla zašité oči a ústa.

Román zpočátku klame tělem. Čarodějnice sice je sama o sobě dost děsivá, jenže pro obyvatele Black Springu je od narození zcela běžnou součástí jejich životů. Takže když se rozhodne stát jim v obýváku, prostě přes ni hodí deku. Kniha je tak nejprve spíše černým humorem sršící groteskou než hororem. Autor ale s nepochybným mistrovstvím tu a tam udeří na temnější strunu a nahodí mrazivou scénu. Atmosféra postupně houstne a než se nadějete, okusujete si nehty a necháváte na noc rozsvícenou lampičku.

Bylo by snad i lákavé udělat z čarodějnice, které se nikdo příliš nebojí, turistickou atrakci. Jenže kletba Black Springu má jedno specifikum. Přiváže člověka k sobě. Jakmile obyvatelé městečka stráví delší dobu za jeho hranicemi, popadne je neodolatelná deprese a touha se zabít. Takže není úniku. A jakmile se někdo bláhově přistěhuje, už se veze také.

Skrze plejádu skvěle napsaných, živoucích postav sledujeme nejprve, jak takový život pod stínem čarodějnice vypadá, a poté, jak se postupně vlivem nejprve nevinných a čím dál tím brutálnějších přešlapů sype jako domeček z karet. Kolektivní psychika obyvatel podléhá čím dál náročnějším zkouškám, zatímco čarodějnice jen stojí opodál… a všichni se nejvíc na světě bojí toho, že by se mohla dívat.

Thomas Olde Heuvelt v románu HEX trefně analyzuje maloměstské charaktery v nejlepším duchu právě Stephena Kinga, pokládá znepokojivé otázky a vypráví příběh směřující k velmi překvapivé a nadmíru uspokojivé pointě. To vše koření humorem – tu laskavým, tu morbidním – a opravdu mrazivými hororovými scénami.

Bez velkých fanfár, ale o to přesvědčivěji dorazila na pulty českých knihkupectví jedna z knih roku.

 

Thomas Olde Heuvelt: HEX
Vydalo: Argo, 2017
Překlad: Milan Žáček
Počet stran: 338
Cena: 348 Kč

Dvojitá porce Ghúlských příběhů: Čtvrtá a pátá kniha o lidožravých nestvůrách

3. Říjen 2017 - 11:15

V obou knihách je nejsilnějším faktorem skutečnost, že se představují nové postavy. A ne ledajaké. Každá z nich je totiž totálně šáhlá – ať už se bavíme o psychopatickém gurmánovi či podobně jeté postavě na straně „dobra“, nikdo v této sérii není tak úplně normální. A to je dobře. Příběh je díky tomu neustále napínavý, plíživě nepříjemný a dostatečně atraktivní, aby ani na chvíli nenudil. Jako čtenáři nemáte příliš mnoho indicií k tomu, abyste dokázali odvodit, co nastane příště. Pocit nepředvídatelnosti tak sálá z každé další přečtené kapitoly. Svět pomalu ale jistě zraje a protagonisté spolu s ním. A o tom, že má autor Sui Išida psychologické procesy a vývoj charakteru v malíku, se přesvědčíte prakticky okamžitě.

Mimo prokreslení postav a říznou interakci si tahle série libuje v nekompromisní akci, která i v tomhle případě nezklame. Čtvrtá kniha má možná o něco slabší rozjezd, to vám ale v plné dávce vynahradí poslední kapitoly, kde se všechno utrhne ze řetězu. Doslova. A v podobném duchu pak pokračujeme v další knize, která snad přináší pro sérii pomyslný vrchol kvality, neboť v sobě kloubí vše důležité. A dělá to po všech stránkách parádně. Rostoucí panika, hrůza a děs, krvelačné akční sekvence a nepříjemný pocit bizáru kape v každé jednotlivé scéně a atmosféricky tak nádherně balancuje ne vždy podařené dialogy, u kterých se sem tam objeví naivita, bezvýznamnost a prázdnota.

Temné, syté kontury hrají první ligu a tento horrorový odstín Ghúlovi zkrátka děsně sekne. Nádherná práce s tuší, stíny a kompozicí všech jednotlivých panelů, které sice občas nedodržují stabilitu a experimentují, ale to však není vůbec na škodu a sérii to prospívá. Expresivní výrazy, dynamické pohyby a mnohdy vypiplané pozadí umí tuhle lahůdku prodat a jistě je to první věc, která člověka zaujme. Po kresební stránce je to zkrátka paráda.

Velmi silné knihy, které nadále rozvíjejí už takhle zajímavý příběh, dávají vyniknout postavám a zároveň se díky rychlému tempu čtou jedna báseň. Takhle to má vypadat.

 

Sui Išida: Tokijský Ghúl 5 a 6
Vydal: Crew, 2017
Překlad: Anna Křivánková
Počet stran: 192 a 202
Cena: 199 Kč a 199 Kč

Hodnocení: 85 %

Pane Kotleta, ještě jednu rundu atomovek, prosím!

29. Září 2017 - 23:12

V první knize své postapokalyptické trilogie s názvem Spad dokázal František Kotleta nemožné. V Brně se konečně začalo něco dít, a byla to rovnou revoluce, během které hrstka ozbrojenců převzala toto město ze spárů roztahovačných Japonců. Jenže to byla úplně jiná doba. Svět jak ho známe už dávno přestal existovat, a stačila k tomu pouhá maličkost: pár atomovek. Lidstvo se tak vrátilo na vývojovém žebříčku o pěkných pár příček níž – většina techniky zůstala nefukční, pohonné hmoty jsou vzácností a léky, zbraně a střelivo silně nedostatkovým zbožím.

Poločasu rozpadu pokračuje příběh přesně tam, kde v předchozí knize skončil. Hlavním hrdinou je opět kapitán Michálek, poslední přeživší voják Armády České republiky; starý pes, kterému už se ono bytí vojákem zažralo až do morku kostí, a zároveň pamětník starých časů doby předatomové. Zvláštní znamení: hořící doutník v koutku úst. Tento chlapík drží ochrannou ruku nad Brnem a vede si skvěle. Jenže pak se objeví mnohem horší nebezpečí než pár nájezdníků s rezavými kvéry.

Kdesi v oblasti kráteru na místě bývalého Polska se totiž rozhodla skupina fanatiků říkající si měnitelé že je čas do toho praštit. V praxi to znamená vyplenit všechny okolní vesnice, pozabíjet muže a ženy zotročit a vypláchnout jim mozky. A nakonec během poobědové siesty shodit na svět ještě pár dalších atomových bomb, aby se zbytek lidstva proměnil ve velmi jemný radioaktivní popílek (odtud název měnitelé). Jenže kapitán Michálek je zásadně proti. Sebere pár přátel, věrné velkorážné pythony a hurá na sebevražednou misi. Je to pravý hrdina, protože kdo jiný by dal vlastní hlavu na špalek za osud celého lidstva?

 

Kotleta, jak ho neznáte

Pokud jste fanoušky kotletovských šíleností (a tím rozhodně není myšleno nic negativního, právě naopak), pak si možná po pár stranách povzdychnete, že váš oblíbený autor nějak vyměkl. Inu, je to tak. Ze všeho nejdřív si uvědomíte, že VÝRAZNĚ ubylo akčních scén. Stále je tam onen charakteristický rukopis, ale příběh už má hlavu a patu a není jen řetězem po sobě jdoucích krvavých řeží. Sranda už taky nemusí být za každou cenu, a přece je na stránkách ukryto množství humoru – jen kvantitu nahradila kvalita a nevtíravost. A do třetice propásl Kotleta několik jasných šancí na umístění svých oblíbených sexuálních scén.

Navíc, oproti minulé knize je Poločas rozpadu mnohem konzistentnější, městské prostředí přechází plynule do cestování divočinou. Je zřejmé, že příběh má tentokrát koncepci, že autor dopředu přemýšlel o jeho ose a pouze nahodile nelepil dohromady scény ve snaze splácat něco na poslední chvíli. Děj je sice přímočarý a marně byste hledali vedlejší dějové linie nebo nečekané zvraty, ale vzhledem k tomu, že Poločas rozpadu je pouze první polovinou příběhu, můžeme doufat, že se nějakého překvapení dočkáme v závěrečném díle trilogie s názvem Rázová vlna. Zatímco Spad byl relativně uzavřeným příběh, jeho následovník končí v nejlepším, a tak nezbývá než netrpělivě očekávat další díl, který by se měl dostat na pulty knihkupectví již v listopadu tohoto roku.

Během příběhu rychle pochopíte, že méně je v tomto případě více. Nebál bych se proto namísto o nechutném vyměknutí hovořit spíše o vypsanosti a autorském zrání. Sice se nejede v ďábelském tempu od prvních řádek, a když už se musí střílet, existuje pro to dobrý důvod. Postavy se totiž naučili namísto nabíhání do davu nepřátel s hurónským řevem skrývat – částečně to způsobila vzácnost střeliva, částečně si uvědomují, že hrají o mnoho více než pouze o své vlastní životy. Ale to, že se Kotleta dokázal odchýlit od schémat a zajetých kolejí je nejen odvaha, ale jednoznačně krok vpřed.

Zůstává snad jediný atribut, ve kterém není patrný žádný posun. Tím jsou postavy, které stále zůstávají ploché, i když občasné snahy o prokreslení se objevují. Jedná se však o ojedinělé záblesky. Rozhodně to však stačí na to, abyste kapitánu Michálkovi a jeho parťákům drželi na jeho sebevražedné misi palce. Navíc – v tomto druhu literatury by bylo naivní očekávat nějaké psychologické rozbory.

Co se týče řemesla, je zkrátka Poločas rozpadu nejvyzrálejší Kotletovou knihou. Předesílám, že mnoho čtenářů s tím může mít problém, protože jsou zvyklí na drsnější a neurvalejší texty, ale tento „novokotletovský“ styl funguje na výbornou, a rozhodně neubírá nic na zábavě ani napětí. Po Spadu se jedná o další krok, kterým bruntálský řezník ukazuje, že psát umí. Jen se prostě tentokrát rozhodl vynechat onu prvoplánovou béčkovitost a pojmout příběh o něco vážněji.

 

František Kotleta: Poločas rozpadu
Vydala: Epocha, 2017
Obálka: Žaneta Kortusová
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč

Vikings on Board čili Jak Viking měnil, až zvítězil

28. Září 2017 - 22:49

Což je všechno náplní hry, která se celkem neotřele zaobírá tím, co bylo – či spíše mohlo být předtím, než vousatí a rohatí bojovníci vyrazili na svých drakoidních lodích z přístavu.

 

Obrana – čili štíty – jsou nejlepší útok

A přiznejme hned a na rovinu, že tím veškerá originalita těchto Vikingů končí. Princip nepřináší nic zásadně nového: hráči svými figurkami postupně obsazují budovy, které jim umožňují vykonat různé akce týkající se vesměs příprav na vyplutí drakarů z přístavu. Čím zásadnější a zajímavější akce, tím později se daná figurka dostane v příštím kole na řadu a tím má její vlastník omezenější výběr, neboť do každé budovy se vejde vždy jen jeden Viking.

Jistě, existují víceméně dubly, ale i tak se – jste-li na tahu mezi posledními – budete tu a tam při rozhodování dost škrábat mezi rohy své helmy.

Prostřednictvím akcí je nutno jednak naložit lodě zásobami, druhak na nich získat převahu, a třeťak vyplout. Když je přístav (skoro) prázdný, partie končí a počítá se, jak zdatným je kdo intrikánem a obchodníkem současně.

Nejdůležitější totiž je získat na lodi převahu, to znamená mít na ní nejvíc štítů své barvy. Kdo má nejvíc štítů, získá nejvíc zásob, a pokud chytře manipuloval s trhem, dostane i dost bodů. A tady přichází ke slovu to, co je na téhle hře krásné…

 

Drakkary a drakkaři

…a to je výprava. Drakkary jsou opravdové modely z kartonu, rozdělené na stejné části s různým počtem štítů. Jejich přesun mezi loděmi i v rámci jediné probíhá prostě tak, že prohodíte či posunete daný kousek lodě; a chcete-li vyplout, prostě k ní přistavíte záď. Vedle štítů napomáhají k rozlišení i barevné znaky na palubách, a celé je to krásně nabarvené, a figurky vylisované, a herní plán úžasně namalovaný, a pravidla detailní a s ukázkami.

Ale zpátky k vlastní hře. Měnit můžete i ty části lodí, na kterých nejsou vaše štíty, takže když se zadaří, uškodíte současně dvěma protivníkům a sobě prospějete. Dokonce můžete odeslat na moře loď, na které nemáte vůbec žádný štít své barvy, a soupeři v tu chvíli opravdu připomínají vzteklé Vikingy.

Kromě toho sázíte na to, kdo na které lodi získá převahu, což vám přinese další body. Těch v souhrnu není mnoho, pročež je jeden každý důležitý.

Ani ti, kteří nejsou právě na tahu, se nenudí, neboť musejí sledovat, co kdo komu, a hlavně jim udělal, kde se za to mohou nejefektivněji pomstít a čím podpořit svoje naděje na vítězství. Přitom není vůbec snadné odhadnout šance protihráčů, jelikož body jsou uchovávány skrytě až do závěrečného zúčtování.

 

Koláče bez práce

Ano, s těmito Vikingy nepřiplouvá nic nového – ale zato spousta krásného. Herní plán je fakt nádherný a lodě jsou báječné, a nejbáječnější na nich je to, že přijdete k hotovému! Drakkary totiž číhají v krabici už sestavené a zaparkované v důmyslném plastovém insertu, a stejně tak figurky Vikingů: Zapomeňte na pytlíčkovou změť občas zohýbaných či dokonce ulámaných končetin a chřestění neukotvených (kousků) lodí; ne, vše je pečlivě uloženo a připraveno pro potěchu oka, jakmile hru zbavíte panenské igelitové blány.

Nemyslíme si, že Vikingy si musíte zahrát, ale hádáme, že dost z vás si je bude chtít zahrát, a plným právem. Proto vzhůru na palubu, ať už patří kterémukoliv klanu – však ono se to záhy změní!

 

Ch. Chevallier, C. Dumas, P. Pelemans: Vikings on Board
Vydal: ADC Blackfire Entertainment
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: 8+
Doba hry: 30-60 min.
Čeština: pravidla ano, materiál bez textu
Cena: 999 Kč

Čarodějův odkaz – pohádka pro rodiče i jejich ratolesti

27. Září 2017 - 22:53

Řeč není o nikom jiném než o Ondřeji S. Nečasovi. Čtenáři Fantasy Planet ho budou znát zejména díky příspěvkům do série Kladivo na čaroděje Kruté stroje a Síť přízraků nebo jeho lehce paranormálním detektivkám propojeným postavou hejtmana Ambrože. Vesměs se jedná o díla určená dospělým čtenářům. Proto možná budete překvapeni informací, že kromě těchto kousků má ve výčtu svých knih také pohádku O princezně trochu zakleté a zlatý grál všech pohádkových komiksů – příběh ze série Čtyřlístku Čtyřlístek a mistrovství světa vynálezců.

Čarodějův odkaz je kniha, u které je neskutečně těžké nacpat ji do jakékoliv škatulky. Ano, je to pohádka, jenže to platí jen na první pohled. Ve skutečnosti je to velmi netradičně pojatá čistokrevná hrdinská fantasy z kategorie meč a magie umně zamaskovaná do pohádkového hávu; tam, kde jiní volí násilí a krev, se Nečas prostě uchýlí k mírnějším a humánnějším metodám přístupným dětem. Pokud by se rozhodl pro styl vyprávění poplatný mnohem více mainstreamovému „dospěláckému“ pojetí, pak bychom v knize našli krvavý gladiátorský turnaj, krásné princezny nebo třeba parádního záporáka v podobě smrtonosných kouzel metajícího černokněžníka.

 

Úhel pohledu

Namísto toho se dočkáme hned v úvodu prubířského kamene, který většinu dospělých čtenářů odradí. Postarší čaroděj totiž v touze po společnosti promění v lidské bytosti kočku, drozda a rybu, aby vzápětí pokojně zesnul. Nové lidské bytosti pak nevědí, co si počít, a směr jim udá až pronásledování únosce právě oné proměněné ryby. V mezidobí se snaží oprostit se od svých zvířecích návyků a objevují své lidské talenty. A samozřejmě nemůže chybět krásný princ (který je dle pohádkových zákonitostí právě oním únoscem), jeho zlý a nepřející bratr a mág, který je s ním spolčený. Postavy jsou víceméně ploché, o nějaké velké psychologii nemůže být řeči, ale pojaté s nadsázkou a nadhledem, a tudíž mají potenciál překvapit právě díky svému nekonvenčnímu pojetí.

Naproti tomu z pohledu dítěte je vše v naprostém pořádku. Styl vyprávění je odlehčený a opravdu pohádkový. Nesklouzává však k infantilnosti, takže si dovolím tvrdit, že knihu si naplno užijí čtenáři od nějakých deseti let. Ale právě z pohledu mladého čtenáře budou některé pasáže těžko pochopitelné a ocení je především dospělí. Scéna s byrokratickou inspekcí v pekle je toho zářným příkladem – odrostlejší se budou bavit, zatímco děti příliš nebudou chápat, co se to vlastně děje a co je na tom směšného. Nečas si v příběhu také pohrává se zaběhnutými klišé, což pro nezkušené čtenáře mnohdy nemusí být jasné – například veršující vůdce loupežníků je v nejlepším slova smyslu šílenost zcela popírající klasický účel této postavy.

Příběh bude fungovat pro obě skupiny čtenářů bez rozdílu. Děj sice není příliš komplikovaný, ale je rozvětvený do několika linií a rozhodně nepostrádá epiku. Navíc v Čarodějově odkazu naleznete všechny nezbytné funkční prvky z kategorie pohádky / fantasy – prince / chrabrého bojovníka, který si vyvolí za ženu krásnou pannu, věrné přátelství, nápravu zlé princezny, peklo pro zlobivé i intrikujícího princova bratra. Nechybí ani očekávaný happyend.

Pokud neberete věci příliš vážně, nebojte se se do knihy ponořit. Čarodějův odkaz je psán s nadhledem a lehkostí. Pro dospělé možná vyzní až příliš pohádkově, ale jako oddechovka, u které není třeba přemýšlet, bude kniha fungovat bez problému. Přímo se nabízí ideální syntéza – večerní předčítání před spaním, u kterého se bude bavit celé rodina, přičemž rodiče i děti často z rozdílných důvodů.

 

Ondřej S. Nečas: Čarodějův odkaz
Vydal: Knižní klub, 2017
Obálka: Dan Černý
Počet stran: 224
Cena: 229 Kč

Mlok 2017 aneb to nejlepší z Ceny Karla Čapka

24. Září 2017 - 23:37

Zbierka, ktorá tradične udrie do očí už svojou obálkou, má rovnako pútavý aj obsah. Je delený na mikropoviedky, krátke poviedky, poviedky a novelu. Tento rok sa o boja o „mloka“ prihlásilo 111 tvorcov (52 žien ,59 mužov) a prispeli 145-timi prácami. Tie hodnotilo až 50 porotcov. Toľko štatistika 36. ročníka CKČ. Ja by som ešte dodala, že väčšina víťazných prác sa radí do fantasy žánru.

Na úvod si môžeme v knihe prečítať pár slov od tej najpovolanejšej – Jiřiny Vorlovej. Je to také sumárum ktoré ukazuje, že na sci-fi a fantasy scéne sa objavuje čoraz viac zástupkýň nežného pohlavia. Tie sa navyše umiestňujú na najvyšších priečkach, čo je vidieť aj na výsledkoch súťaže. Jiřina Vorlová povzbudzuje mužov, aby sa pustili do písania a nenechali sa zahanbiť ženami. Uvidíme, ako sa im bude dariť v novom, už 37. ročníku.

 

Mikropoviedky

Vždy som obdivovala ľudí, ktorí vedia byť struční, jasní a výstižní. Ja taká nie som. Preto čo poviem, či napíšem, presahuje rámec spomínanej kategórie. To, čo som si v tejto sekcii prečítala, je naozaj vynikajúce. Na malom priestore je sústredené všetko. Pútavý úvod, strhujúca zápletka aj nečakaný záver.

Chrpy na klíč od Toma Hadravu sú zaujímavým nahliadnutím do túžob mladej šľachtičnej z Kovova so zvláštnym prianím. To jej môže splniť len počasnovač. Hlístnatec Evy Trnkové ma uchvátil. Vzťah obávaného monštra a niekoho, kto je jeho prirodzenou potravou… je vynikajúco a napínavo napísaný. Kateřinu Vágnerovou a jej Máme wifi zdarma som síce ohodnotila štyrmi bodmi z piatich, no historka z domova dôchodcov mala skutočne zaujímavé rozuzlenie.

 

Krátke poviedky

Klára Linhartová a jej Dítě, které neumělo psát je príjemným čítaním. Treba ale povedať, že pointu odhalíte už po prvých riadkoch. Potom budete so záujmom sledovať, ako dlho bude trvať hlavnému hrdinovi kým on pochopí, o čo ide.

F.I.L.M. je príkladom veľmi dobre napísaného textu o možnosti na vlastnej koži prežiť filmovanie starých známych príbehov. Síce trošku netradične, no keď vám pôjde o krk, lepšie si dokážete všetko vychutnať. Radka M. Poslušná ho prešpikovala dobrými nápadmi, neraz sa pri ňom aj pousmejete a koniec…možno sa to teraz skončí šťastne, kto vie?

Jana Rečková stvorila Písky na nebesích. Zvláštna poviedka o mladom staviteľovi zámkov z piesku, v ktorých sa môžete, ak ste dieťa, aj poprechádzať. Čo to ale so sebou prinesie? Jana Rečková teraz našťastie neuponáhľala záver. Poviedka je príjemná a verím, že sa bude páčiť aj vám.

Poslední šaman na Viljuji sú spolu s F.I.L.M. najlepšie krátke poviedky v tejto zbierke. Miroslav Sedláček spojil súčasnosť s minulosťou, mystiku s pomaly vymierajúcimi prastarými jakutskými tradíciami. No jedného dňa svitne šamanovi nádej na zachovanie všetkého, čo by malo byť tomuto národu najdrahšie.

Krátke poviedky uzatvára Roman Splítek s Kuličkou z papíru, pri ktorej podvedome čakáte, čo sa z toho nakoniec vykuklí. Zvláštna liečebná metóda pomáha vyhrať vojnu. Dobre to začína ale nezanecháva v čitateľovi žiaden hlbší dojem.

 

POVIEDKY

Víťaznú prácu A38/4 napísala Helena Drdlová. Tu však niektorí zažijú sklamanie. Žiaľ, táto práca vyznieva popri ostatných ako najmenej originálna a trošku nudná. Aj napriek tomu, že je napísaná technicky na úrovni a téma je spracovaná netradične. Upír ako objekt výskumu pri hľadaní lieku na vážne ochorenie… Autorka nastoľuje otázku, či aj takýto tvor má právo na humánne zaobchádzanie a dodržiavanie aspoň základnej etiky pri dôležitom vedeckom bádaní. Napriek tomu sa nevyhla niektorým klišé a hlavnej hrdinke sa jej raketový úspech na poli výskumu tak nejako ťažšie verí. Samozrejme, ak ste milovníkom upírov na akýkoľvek spôsob, vaša spokojnosť je zaručená.

Ďalšie príspevky sú svojim námetom oveľa originálnejšie a zaujímavejšie. Ak túžite po vôni diaľok, kolonizovaní a objavovaní tajomných miest, zapáči sa vám Sen v písku od Michaely Merglové. Do ďalekej krajiny prichádzajú dvaja ľudia. Vynálezkyňa, ktorej bojové stroje túto krajinu podmaňujú a cestovateľ, dychtiaci objaviť jej tajomstvá a krásy. Spoločne sa vydávajú na cestu za bájnym mestom plným pokladov ale to, čo sa stane, im zmení životy aj názory. Mnohé pochopia, mnohé budú chcieť napraviť. Pri čítaní zacítite horúci púštny vietor, budete utekať pred páľavou slnka a medzi prstami sa vám začnú objavovať zrniečka piesku.

Nadšenie vo vás vzbudí Svatojánská Věry Mertlíkové. Originálny námet, prirodzené spojenie rozprávkového s reálnym, vynikajúce dialógy… Skrátka majstrovsky napísané dielko! Štyri mladé ženy, no už vo veku „starých dievok“, zrazu zatúžia urobiť veľkú životnú zmenu a nájsť si konečne nejakého chlapa. Zoznamovacia agentúra je ale v problémoch. Klientky zúria, no ale takémuto typu záujemkýň sa jednoducho partner nájsť snáď ani nedá! Všetko sa zmení na svätého Jána, pomocou tajomnej knihy, zaklínadiel, tanca a jednej privolanej dobrej víly.

To, čo ma v zbierke prekvapilo, bola detektívka. Cizinec napísaný Irenou Moravcovou však je napínavým pátraním po vrahovi mladých žien, ktorý sa objavuje s pravidelnosťou už niekoľko storočí . Našťastie dámy z istej rodiny majú magické schopnosti a keď sa spoja, dokážu vypátrať aj tajomnú zlú bytosť, ktorá v pohraničnej dedinke spôsobuje nejedno trápenie. Túto poviedku prečítate jedným dychom.

Chceli by ste žiť v meste, v ktorom nemusíte nič robiť, len sa zabávať? Je naprojektované tak, aby sa o vás staralo. Čo staralo, aby vás hýčkalo! Len nie všetko vždy vyjde tak, ako si predstavujeme. Keď mesto získa vedomie, začne namiesto starostlivosti, svojich nájomníkov ohrozovať. Dokázali by ste v takomto meste prežiť? Vedeli by ste uniknúť nástrahám? A čo váš zdravý rozum? Všetky tieto otázky kladie Radmila Tomšů vo svojom dielku Šrot.

 

Novela

Dům s Erínyemi nás zavedie do starovekého Grécka pár rokov po dobytí Tróje. Obyvateľov istého domu trápia tajomné javy. Objavujú sa každú noc a nenechajú nikoho spať. Šíri sa strach, panika, otroci utekajú a krásna majiteľka domu požiada o pomoc Soteria, ktorý so svojim otrokom Pelagiom zisťujú prečo sa strašidelné bytosti, schopné človeka dohnať až do šialenstva, objavujú práve na tomto mieste a evidentne túžia po pomste. Celý príbeh je plný tajomna, mystéria, detektívnej práce, logického myslenia ale aj zamotaných vzťahov. Dejové zvraty pekne do seba zapadajú a fungujú a čitateľ sa od neho nebude vedieť odtrhnúť.

Bodku na koniec dala tentokrát Karolína Francová, víťazka z roku 2002. Je to jej osobné zhrnutie okorenené spomienkami na jej vlastný úspech a plné dojmov z prác, ktoré sa v knižočke nachádzajú.

Toľko o poviedkach z Mloka 2017. Bola som prekvapená, akú úroveň súťažné práce majú a ako hladko sa čítali. Všetko sú to rozprávania skôr komorného rázu, kde na získanie čitateľovho záujmu netreba veľkolepé scény, zložité zápletky a množstvo postáv. Či už sa jedná o mikropoviedky, či o novelu, všetky si svoje umiestnenie v zborníku naozaj zaslúžili. Je radosť vidieť, že popri známych menách v zozname súťažiacich, si svoje miesto na výslní vybojovali aj nové tváre. Žánre sci-fi, fantasy či horor, sa totiž stále netešia takej popularite, aká by im po práve patrila. Kto si nevyskúšal napísať svoj vlastný a hlavne fungujúci svet ťažko pochopí, že je to oveľa ťažšie, ako hodiť na papier obyčajnú historku z bežného života. Preto je len dobre, že stále pribúdajú autori, ktorí môžu tieto žánre obohacovať o nové, neokukané nápady a zaujímavé príbehy.

Ak chcete vedieť, či by ste mohli svojou tvorbou uspieť v CKČ alebo len máte radi rozmanité príbehy, siahnite po tomto zborníku a ponorte sa do sveta vedy, fantázie či tajomna a na chvíľku v mysli opustite náš obyčajný sivý svet. Určite neoľutujete.

 

Jiřina Vorlová: MLOK 2017 – zbierka víťazných prác CKČ za rok 2017
Vydala: Cena Karla Čapka ve spolupráci s Novou vlnou, 2017
Obálka: grafické riešenie Miroslav Dvořák s použitím ilustrácie Marka Vogta
Počet strán: 395
Cena: 272 Kč

Batmanův Konec hry

23. Září 2017 - 15:15

Král smíchu a vládce chaosu v jedné kolosálně narušené osobě nikdy nebyl tak zarputile rozhodnutý se definitivně zbavit svého největšího nepřítele, své stěžejní životní posedlosti. Dospěl totiž k názoru, že Batman není hoden jeho zvýšené pozornosti. A samozřejmě, když chce Joker chytit rybu, bere si dynamit na celé jezero. Jezero o rozloze města Gotham, což znamená, že svůj díl klaunem upečeného koláče bolesti si odnesou mnozí – nebojte, na každého se dostane, napečeno je toho více než dost.

Začíná to přitom jako klasická svižná a zábavná jízda – Batman a jeho parťáci se musí popasovat s Justice League. Záhy na to však Temný rytíř zjišťuje, že proti němu stojí úplně jiný Joker, než kdykoliv dříve. Agresivnější, nebezpečnější, šílenější, tužší a silnější – a navrch pevně rozhodnutý ten jejich nekonečný taneček ukončit. Nebo takový byl naopak vždycky a hraní si na slabšího bylo součástí jeho zákeřného vtipu?

Scott Snyder je skvost. Přestože i před ním se v Batmanově historii našli autoři, kteří se populárního superhrdiny chopili víc než skvěle (třeba takový Frank Miller), jen málokdo jej dokázal podat takto komplexně, a zároveň s dlouhodobě udrženou vysoce nastavenou laťkou kvality – což je v mainstreamovém superhrdinském komiksu všeobecně věc nevídaná. A to napříč oběma hlavními vydavatelstvími.

V knize s podtitulem Konec hry navazuje na události z takřka všech předchozích knih své série – od Sov po Roky nula – a spojuje je tak do jednoho makabrózního finále (byť série má ještě několik málo pokračování). A přestože je Konec hry doslova nabušený akcí, ten neutuchající pocit osudovosti v příběhu a skutečnost, že Joker tentokrát zase přesahuje veškeré hranice, vám při čtení vstřikuje do žil nemalou dávku napětí a touhy číst dál a dál, až do konce…

Po kterém zbývá jen zvědavost – s čím ještě může Snyder přijít, aby se to mohlo tomuhle střetnutí alespoň trochu vyrovnat? Uvidíme už brzy.

 

Scott Snyder: Batman 7 – Konec hry
Vydal: CREW, 2017
Kresba: Greg Capullo
Počet stran: 176
Cena: 449 Kč (brož.), 669 Kč(váz.)

Když fízlové vezmou spravedlnost do svých rukou…

21. Září 2017 - 23:12

Kurva velký problémy v malém Victory

„Zdravim čtenáře. Mý jméno je Jules Bettinger, což vám asi bude úplně na prd. Ačkoliv se to některejm z vás nemusí líbit, sem fízl, a v tom, co dělám sem sakra dobrej. Teda, spíš byl sem – do tý doby než nějakej příbuznej vod starosty neunesl pravdu vo tom, že ta kurva, která mu utekla s prachama skoro vod oltáře, byla fakticky kurva, a vystřelil si mozek z hlavy. Pak už hlavounům nezbylo než mě vyhodit nebo převelet. Jenže na vyhazov nikdo neměl koule, a tak sem skončil tady, ve Victory v Missouri. Řeknu vám, větší díru abyste pohledali. Místní fízlové sou rovný jak vývrtka, půlka města je v troskách a ten zbytek taky stojí za hovno. Navíc je tu kosa jak v řiti ledního medvěda a kriminalita tak vysoká, že složky s vraždama tu vodkládáme do šuplíků pro případy, který nejsou prioritní.“

Opusťme nyní na chvíli detektiva Bettingera a jeho ehm… květnatou mluvu. Prostě a jednoduše Victory není moc príma místo k žití, a když to dobře půjde, tak Bettinger, podobně jako ostatní policejní kolegové, beztak dlouho žít nebudou. Někdo jim totiž jde po krku, a rozhodujícím kritériem v této olovnaté vybíjené je policejní odznak. Pusťme ale zpět ke slovu detektiva.

„Za parťáka sem dostal Williamse. Moc se vo tom se mnou nechce bavit, ale zřejmě lítá v nějakým průseru, protože ho degradovali. Je věčně přinasranej, a myslí si, že si od něj nechám srát na hlavu, ale to se kurva plete. Já moc dobře vim, že v něčem jede, ale když tak koukám kolem sebe, tak tady asi moc jinejch možností fízlové nemají. Prostě, kdo má vodznak a legální bouchačku, může si tu dovolit skoro všechno, protože ví, že samo všichni sme tu kamarádi a nikdo na nikoho nepráská. Ale to všechno platilo jenom do doby, než to někdo vošklivě podělal. A to bude nejspíš Williamsův případ. Takže nezbejvá než ty hajzly co na nás vyhlásili lov najít a vodkrouhnout dřív než nakrměj volovem voni nás!“

 

Když se u nás chlapi poperou…

Jméno S. Craig Zahler budou mít čtenáři spojené spíš s filmovou branží, ale už tady tenhle chlapík ukázal, že je pěkný drsňák. Jeho Špinavý kšefty na North Ganson Street jsou toho jasným důkazem. Jedná se o nepříliš tradiční detektivku, kterou bych se nebál srovnat s Rychlopalbou Štěpána Kopřivy – jen o mnoho vulgárnější a brutálnější a samozřejmě zasazené do reálií amerického zapadákova (a částečně i rozpadákova).

Útoky na policisty jsou nenadálé a brutální, vzduchem sviští olovo i drsné hlášky humoru v padesáti odstínech černi a hledání vrahů se postupně mění v krvavou pomstu. První zhruba dvě třetiny knihy jsou neskutečná akční jízda, která vás strhne tak, že knihu nebudete chtít odložit. Zahler velmi dobře buduje příběh, krůček po krůčku nechává  Bettingera odhalovat stopy – zkrátka kromě skvělé zábavy Špinavý kšefty fungují i jako detektivka.

Do třetice pár slov pana detektiva.

„Tak sme ty hajzly našli. Zbejvá jen poslední věc – nakopat jim prdele!! Takže sme nafasovali neprůstřelný vesty, vybrali si ty největší bouchačky, co byly k mání, a vlítnem do toho jejich hnízda. Přísahám bohu, že ustřelím palici všemu, co se tam pohne, za všechny ty dobrý kluky, který ty zmetci vodkráglovali.“

Doposud jsme mluvili pouze o zhruba dvou třetinách knihy. Konec je totiž z trochu jiného těsta. Nejprve autor rozbije tempo utahanou scénou ve sněhové bouři, aby velké finále proměnil v něco mezi Robocopem a Terminátorem. Rozvaliny připomínají postapokalyptickou krajinou, kterou se pohybuje banda policistů střílející po všem, co se hne, nebo co by se hnout mohlo. Škoda, že se nastolené tempo nepodařilo udržet.

Našlo by se pár výhrad k závěru, pár nelogičností… Ale proč remcat nad nepodstatnými detaily, když se můžete skvěle bavit. Zahlerovy Špinavý kšefty na North Ganson Street jsou geniální odpočinkovou zábavou pro čtenáře, kteří snesou slušnou porci brutality. Děj je přímočarý, ale příběh je opravdu dobře napsaný a do tohoto stylu se rozhodně nehodí větší dějové odbočky ani filozofické citáty (pokud je zrovna nepronáší někdo, koho po pár větách odstřelí). Navíc – do poslední chvíle není jasné, jestli vše skončí happyendem nebo převládne Zahlerův cynismus a hlavní hrdina vyhraje první cenu v soutěži v chytání olova.

Detektive?

„Jo, díky. Jen na závěr: Zahler je borec, převyprávěl tu historku, jak sme válčili s tím drogovym dealerem fakticky dobře.“

 

PS: Aby vás to nepřekvapilo: z reakcí na databazeknih.cz jsem zjistil, že množství čtenářů se pozastavuje nad tím, že v knize vystupuje spousta černošských hrdinů. Ano, jsou tam, a je jich fakticky HODNĚ. Na kvalitu knihy to sice nemá vliv, ale je fér vám tuto skutečnost sdělit.

 

Carig Zahler: Špinavý kšefty na North Ganson Street
Vydal: Mystery Press, 2017
Překlad: Štěpán Benyovszký
Obálka: Book Makers
Počet stran: 416
Cena: 349 Kč