Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 3 hodiny 11 min

Novinka nakladatelství Golden Dog – Agentura: Střepy minulosti

18. Březen 2019 - 4:17

Katharine a Ivory se vzpamatovávají ze setkání s nacisty, při němž přišli o svého parťáka, ne až tak nesmrtelného Vipera. Ten sice dál s Katharine komunikuje ze záhrobí, ale tým musí mít tři členy. Je tedy potřeba najít nového parťáka, což se neobejde bez létajících kulek.

Hledání nového člena je i pátráním v minulosti ve snaze vytvořit tým, který bude fungovat, kde se na trojice bude moct spolehnout. Agentura není tak silná, jak se tvářila, už vůbec ne jednotná. Katharine a Ivory ze sebe budou muset dostat to nejlepší, aby přežili. A jak už si zvykli, pořádně neví, do čeho vlastně jdou.

Kniha Agentura: Střepy minulosti vychází 18. března 2019.

Ukázku najdete zde:

ukazka-agentura2

ANOTACE

Minulost se vrací. Ivory ani Katharine nejsou schopni se přenést přes to, co se jim stalo, a hledají sami sebe. Navzdory tomu musejí fungovat jako tým. Cesta k sebepoznání je i cestou k utužení týmu. Týmu, jemuž chybí jeden člen. Tři jsou podmínka. Skrz krvavé vzpomínky a krutou minulost Katharine a Ivory hledají nového parťáka, o němž vůbec nic neví.

Martin Štefko: Agentura: Střepy minulosti

Obálka: Janiko (https://www.deviantart.com/janiko-neko-chan)

Fotografie: Petr Karafiziev (https://www.facebook.com/My6Element/)

Grafická úprava: Michal Březina

Formát: brožovaná, 260 stran

Žánr: akční žánr s prvky sci-fi a fantastiky

Cena: 250 Kč

 

O AUTOROVI

Martin Štefko na základní škole psaní neměl rád, ale jakmile se seznámil s pány Herbertem, Kingem, Dickem a dalšími, uvědomil si, že má v hlavě světy, které chce objevovat. A tak nakonec začal sám ťukat do klávesnice. Nejprve tvorba směřovala do šuplíku, později se snažil publikovat, hlavně povídky.

Kniha Mrtví kráčí po zemi (2014) se stala jeho prvním vydaným románem, vzápětí byla následována knihami Nikdy se nepřestala usmívat (2015), Agentura 1: První tým (2016), Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (2017) a Zatracenci (2018), jež vyšly pod nakladatelstvím Golden Dog.

Své povídky publikoval ve sbírkách Sto hororů ve sto slovech, Za tebou a Poslední polibek a dalších. Starší povídky pak ve sbírkách Pěna dějin, Technokouzla anebo ve sborníku 66+6 hororů ve sto slovech. Věnuje se i psaní článků, především pak recenzím zaměřeným na komiksovou a filmovou tvorbu.

Osobní stránky: www.martinstefko.com

Facebook profil: https://www.facebook.com/MartinStefko

Instagram: @martinstefko (https://www.instagram.com/martinstefko/)

Hororový web: www.horor-web.cz

Komiksový blog: www.comics-blog.cz

 

Frost, prvotina Oskara Fuchse, se vrací v novém (hezčím) kabátku

15. Březen 2019 - 11:03

Anotace:

Válečný mág Zikmund Frost se místo prohánění sukní musí zase jednou věnovat práci pro Organizaci, což mimo jiné obnáší eliminaci čarodějů a dalších potvor. Někdo na něj ale přichystal podraz. Zdánlivě běžná akce v brněnském pavilonu Anthropos se proto zvrhne v krvavou lázeň. Aby toho nebylo málo, na scénu přichází opravdu mocný hráč z dávné minulosti. V Býčí skále u Adamova tak po staletích opět zní nejen bušení kladiv, ale i zoufalý křik rituálních lidských obětí. Jisté je, že než Frost zjistí, kdo za tím vším stojí, bude muset vystřílet ještě hodně zásobníků. A taky přivolat posily. Naštěstí ví, kde je hledat. Na historickém pomezí Čech a Moravy stával v bažinách hrad Krotenful. A strážil jej někdo, s kým skutečně není radno si zahrávat.

Info o knize:

Titul: Frost

Autor: Oskar Fuchs

Ilustrace na obálce: Žaneta Kortusová

 

2., přepracované vydání

200 stran

Cena: 169 Kč

Nakladatel: Nakladatelství Epocha

 

A slibená ukázka:

Frost_UKAZKA

PRVŇÁCI 15: ROZHOVOR S PETROU MACHOVOU

15. Březen 2019 - 10:36

Niektorí ľudia to vedia odjakživa, iným to dôjde až v dospelosti… Ako to bolo s tebou? Kedy a ako si v sebe objavila spisovateľský talent?

Myslím, že se přesně nedá říct kdy, chuť psát ke mně přišla postupně. První stránky jsem napsala až na střední škole. Ale objevování nových světů a příběhů, to je se mnou hodně dlouho. Jako malá jsem si nakreslila papírové postavičky a hrála s nimi příběhy. Pak jsem nakreslila superhrdinský komix a následně mi došlo, že chci jen psát.

Aký je vzťah medzi Petrou Machovou a literárnymi súťažami?

Žít a nechat žít.

Teď vážně. Dřív jsem obesílala literární soutěže s větším i menším úspěchem, a jakmile jsem naplno rozjela realizaci Dračího města, už není na soutěže čas.

Začínala si klasicky, poviedkami. Niektoré našli svoje miesto aj v známych zbierkach

(Mladé čarodějky, Zombie apokalypsa, Rozmarná fantastika…). Aký vidíš rozdiel medzi písaním poviedky a románu?

Mám ráda doplňkové povídky k větším příběhům a světům, které čtenáři přiblíží zákulisí. Takové povídky i s oblibou píšu. A v tom pro sebe vnímám rozdíl. Jsem románový typ. Když už něco stvořím, rozvinu to do šírky a užívám si objevování různých směrů. Kdežto povídka má určený maximální počet znaků, potřebuje být krátká, s pointou a uzavřená. Takových jsem napsala jen pár.

Viackrát si spolupracovala so slovenským vydavateľstvom Hydra. Ako si sa k tejto spolupráci dostala?

S Hydrou jsem začala spolupracovat právě díky výhře v literární soutěži. Získala jsem druhé místo v Slavconě 2014 a následně jsme se už osobně domlouvali na povídkách do sborníků.

Mnoho autorov sa sťažuje, že je veľký problém nájsť pre svoje texty vydavateľstvo. Aká bola tvoja cesta od napísania rukopisu Dračího města až po jeho vydanie?

Hledání nakladatele je opravdu otázkou trpělivosti. Pár měsíců vždy trvá, než autor dostane odpověď. Záleží i na tématu knihy a podle toho nakladatelství vybírat. Dračí město zakotvilo v Hostu po třech letech obesílání nakladatelství a rok nato vyšlo knižně.

Mám otázku, ktorou si asi do teba rypnem… Neprestáva ma fascinovať jedna vec. Väčšina začínajúcich autorov, na ktorých som natrafila, plánuje hneď od začiatku vydať najmenej trilógiu. Tvoje Dračí město je tiež prvá časť z troch. Prečo majú začiatočníci také odvážne plány?

Když budu mluvit sama za sebe, tak já to od začátku neplánovala. Příběh Dračího města se mi během psaní tak rozvětvil, že jsem nestihla říct vše. Bavilo mě, jak svět ještěrů narostl a to jsem se ještě nedostala přímo k drakům. Nakonec mám základní tři díly, ke kterým chci v případě zájmu připojit doplňkové novely. Jeden místo „čtyřky“ a jeden jako prequel před Dračí město. Novely sledují osudy vedlejších postav. Spíš než trilogie vnímám ještěry jako sérii, ale mohu čtenáře uklidnit, že základní děj se vyřeší během tří dílů. A pak se nám vrátí draci.

Si vášnivá psíčkárka a starostlivosť o havina vyžaduje čas. Okrem toho práca, domácnosť, písanie… Máš čas aj na nejaké koníčky?

Můj pes Hagi spotřebuje hodně času a nelituju. Stačí když vidím jiskřičky v jeho očích a jsem šťastná. S prací a domovem je toho hodně. Momentálně nestíhám denně psát. Jsem až moc akční člověk a ráda se věnuji každou chvíli něčemu jinému. Čtu, kreslím, výjimečně si ušiji nějaký šperk, a teď se vracím znovu k šití na stroji.

Prechádzky s mojim hafanom mi pomáhali prečistiť hlavu a odreagovať sa. Máš to tiež tak nejako? Prichádzaš pri venčení na nejaké super nápady na písanie?

Vzhledem k tomu, jaké je Hagi torpédo, tak se venku stíhám věnovat jen jemu. Bydlíme teď ve městě, jezdí tu auta, běhá tu spousta psů. Ale když jsme v lese, sami, to nechávám mysl odpočívat. Musím se přiznat, že nejvíc nápadů ke mě přijde při rutinní činnosti – jakou je třeba umývání nádobí.

Inak… tiež mám zdravotnú školu a medzi diétnymi sestrami som mala priateľky, ktoré mi nosili na ochutnanie to, čo navarili a napiekli. Nemusím zdôrazňovať, že som ich mala fakt veľmi rada. Prečo si si ty vybrala na štúdium práve odbor diétna sestra?

Obor mě zaujal, výživa člověka je pestré téma. Ale až během studia mě to začalo bavit. Hlavně prevence, zdravá výživa a všeobecně, jak si pomoct stravou. Ovšem nemocnice na mě působí stísňujícím dojmem, tak jsem do praxe nešla.

Hlavná hrdinka Dračího města Jana študuje rovnakú školu, ako ty. Bola to náhoda?

Byl to záměr. Dietní sestra je velmi pěkný obor a taky jsem se řídila slovy – piš o tom, co znáš. Tak proč ne J

V svojej tvorbe využívaš vlastný svet drakov a jašterích ľudí – ak ich tak môžem nazvať. Oprav ma, prosím, ak som nepresná. Máš vymyslenú mystiku, zákony, každodenný život týchto bytostí, jedlá, nápoje, oblečenie… Určite si musela dlho dumať, aby si všetko premyslela, na nič nezabudla. Ako dlho si na tomto svete pracovala? Máš nejaký notes, kde sú zákonitosti dračieho života zapísané, či si ich držíš len v hlave?

Svět ještěrů a jejich dračích bohů je stále v rozpuku. Tvořím jej už skoro 14 let. Zdá se to jako dlouhá doba, ale měla jsem i prostoje, kdy jsem třeba rok, dva, tři nic nového nepřidala. Hodně mi pomohly kamarádky a betačtenářky. Jejich zájem a otázky, jak co konkrétně funguje. Každého totiž zajímá něco jiného a jelikož je to nová společnost, věnuji se prvně tomu, co je důležité pro příběh. A mám notesy a je jich hodně. Každý se věnuje něčemu jinému. Doplňuje to kupka word dokumentů, poznámek v mailu, v mobilu, na papíře… Všude. Jinak bych zapomněla detaily.

Jedna zásadná otázka. Prečo práve draci? Aj tvoja prezývka je Dragita. Čím ťa fascinujú a priťahujú?

Dřív u mě na celé čáře vedli dinosauři – hlavně raptoři, které mám ráda dodnes. Draci jsou úžasní. Možná je to rozmanitostí, magií, jejich silou a vzácností. A umí létat. Jsou to mocná stvoření, často nepochopená. Známe desítky jejich podob napříč naší planetou. Fascinují mě. Proto přezdívka Dragita – draci jsou v mém srdci napořád.

Aké knihy rada čítaš? Máš obľúbených autorov a tituly?

Fantasy a trochu scifi. Vzhledem k časovým možnostem je většina mých knihy fantasy a YA fantasy. Už spoustu let u mě ale vede tvorba Stephena Kinga, který má propracované postavy a vždy do děje zakomponuje něco mysteriózního. Inspiruje mě jeho návaznost děl, i když na první pohled vystupují samostatně. Kingovi patří třetina mé knihovny.

Co se týká fantasy, miluju Brandona Sandersona, a to od doby, kdy jsem poprvé četla Mistborn. Archiv Bouřné záře je zatím to nejlepší, co jsem ve fantasy četla. Sanderson vás chytí za srdce.

Zmínila bych i Adriana Tchaikowského, protože má tajné místo v mém srdci, díky knihám Stíny vědoucích. Konečně je pomalu louskám v originále, u nás vyšly jen tři díly z deseti. Vyrostla jsem však na Harrym Potterovi a Eragonovi, a stále se k nim ráda vracím.

Túto otázku kladiem takmer všetkým… Prečo sa venuješ práve fantastike? V čom je iná, ako ostatné štýly?

Úplně nejlepší na fantasy je, odpovědět na tuto otázku: Co kdyby?… A fantazie může proudit.

Určite nesedíš so založenými rukami. V akom štádiu je pokračovanie Dračího města? Pracuješ aj na iných projektoch?

Druhý díl Dračího města odpočívá u nakladatele. Věnuji se jedné novele o Lianee, která se odehrává ještě před Dračí městem… A to hlavní. Teď se pustím do trojky, abych ji dokončila. Co bude dál? Já se těším na své draky. Muhehe. Ještě nám pořádně neukázali své šupiny.

S vládkyňou a autorkou Dračieho mesta, drakov, jašterov a iných príšer Petrou Dragitou Machovou sa kvôli vašej bezpečnosti a pre istotu aj zo vzdialenosti 148 km rozprávala ENA.

PRVŃÁCI 15: Petra Machová – Dračí město

15. Březen 2019 - 10:27

Draci nás sprevádzajú už od malička. Patria do rozprávok a obohacujú náš detský svet fantázie. Môžu byť zlí, dobrí, poprípade, ak ste statoční Vikingovia, môžete si svojho draka chytiť a vycvičiť. Nemusíte hľadať ďaleko, pretože draci vraj žijú aj v Brne. Vlastný príbeh o drakoch a jašteroch prináša Petra Machová. Možno tieto vznešené tvory skrotila, možno boli oveľa silnejšie.

Na počiatku bola oslava

Jana je mladé naivné dievča čo sa rozhodne užiť si oslavu svojich osemnástych narodenín. No nejde to tak, akoby si prestavovala. V nočných uliciach Brna sa skrýva všeličo a všelikto a to na Janu zrazu zaútočí. Oslabená a zranená z posledných síl dôjde domov.

Po nejakom čase sa nečakane premení na potvoru s chvostom a krídlami, čo má ďaleko od obyčajného človeka, a v návale divných pocitov a strachu ujde preč. Náhodou sa ocitne pri svätyni čiernych drakov, v ktorej stretne Ondru. Mladík je tiež zvláštny; a Jana si vydýchne, že nie je sama. Teraz utekajú a skrývajú sa vo dvojici, až kým náhodou nestretnú súrodencov Liu a Eldara. Tí dovedú mladých premenencov do tajného dračieho mesta Zarny a vysvetlia im, čo o svojej novej existencii potrebujú vedieť.

Skalné útočisko a nebezpečenstvá

Dvojici mladých ľudí začína v Zarne nový život. Musia sa mnoho vecí naučiť, zapojiť do bežného života, zarábať na seba. Uvedomujú si, že je nutnosťou zabudnúť na to, čo oboch spája s predošlým životom a milovanými ľuďmi. Z Ondru a Jany sa stanú lovci. Trénujú bojové umenie a spoznávajú históriu jašterých bytostí. Všetko je iné. Oni dvaja sú iní. Inak cítia, vnímajú vône, chute, svet. Sú fascinovaní krásou Zarny, farbami a reliéfmi ktorými hýri.

Ticho pred búrkou

Nič netrvá večne, ani pokoj a pohoda. Náhle a nečakane dochádza k útoku na Zarnu. Mnoho jašterov je zabitých, preživší sú otrasení a vyplašení. Čo sa mohlo stať? Kto zradil a pomohol čiernym beštiám, dostať sa až do mesta? Začína sa organizovať mohutná obrana. Jana s Liou pátrajú po možnom zradcovi. Ondra utrpel zranenia z ktorých sa mu nedarí zotaviť a môžu pre neho mať fatálne následky.

Beštie začali bezhlavo útočiť a zabíjať. Je nutné spojiť všetkých jašterov aj mestá Zarnu a Lariu. Musia sa spoločne postaviť proti hrozbe. Počas prieskumu okolia sú Jana a Ondro unesení, no to, čo zo začiatku predstavovalo bezvýchodiskovú situáciu, je zrazu Dračím požehnaním. Ubránia sa krvilačným beštiám? Získajú na svoju stranu aj neznámy národ, o ktorom si doteraz mysleli, že je vymyslenou legendou? Otázok je veľa.

Ach, ach, ach…

Román má dlhý a pomalý rozbeh. Začiatok je bez šťavy, neustále sa opakuje to, čo už bolo (zväčša viackrát) povedané. Navyše nám Petra Machová predkladá nové a nové detailné opisy všetkého, čo sa okolo hrdinov nachádza. Keď si konečne uvedomí, že čitateľ potrebuje viac, než iba zaujímavé opisy, všetko hodí na hlavu hlavnej postave. Čo je veľká chyba. Jana je nositeľkou deja, zvratov očakávaných aj nečakaných , na úkor ostatných postáv. Je najkrajšia, najúžasnejšia, obdivovania hodná, najviac trpí, všetci ju milujú a túžia po nej, priam neskutočne ju ochraňujú, ľutujú a pomáhajú. Preto začne pomerne skoro práve tým, akou jednoznačne kladnou postavou je, hlavná hrdinka liezť na nervy.

Ostatní majú smolu. Ak aj dostane niektorá z vedľajších postáv priestor, opäť to slúži k tomu, aby vynikla Janina jedinečnosť a všetok potenciál, ktorý tieto postavy majú, zostáva nevyužitý.

Bez logiky ni krok

Ďalším problémom je logika. Ak napríklad raz Petra Machová o svojich postavách vyhlási, že v tme nevidia (a toto vyhlásenie zreteľne nezmení), tak nevidia. V tom prípade v tme ťažko zbadajú, že niekto má ostne tmavej obsidiánovej farby. Tú by ani s nočným videním nerozoznali. Poprípade, ak v noci poriadne nevidím a letím vysoko na oblohe, asi ťažko si všimnem chatku dole na zemi a navyše schovanú v húštine.

„Támhle, vidíš? Nějaká chatka!“ ukazoval Ondra na stavbu napůl pohlcenou houštinami a větvemi stromů. str.86

„Vnímala jsem…i horkou kůži zajatce, těsně namáčknutého k mému boku…“ str.77

Ako je to možné? Veď sa celí namazali hrubou vrstvou bahna (áno, videli sme to v Predátorovi), nech ich telesné teplo nevyžaruje a prenasledovatelia ich kvôli tomu nenájdu.

To je len zopár príkladov z tých, na ktoré pri čítaní natrafíte. Zrejme bolo potrebné občas si okolnosti ohnúť, nech sa dej môže posunúť, zdramatizovať, prípadne spoetizovať.

Svetlé momenty za ktoré budete vďační

Dobre, je to predsa YA a dievčatá do 15 rokov budú určite vo vytržení.

Po jazykovej stránke je kniha napísaná dobre. Autorka už má niečo za sebou a pracovať so slovami a obrazmi vie. Pokojné chvíle striedajú okamihy plné napätia, krvi a smrti, skrývania sa, boja o holý život, či boj samotný. Hrdinovia sa mu nevyhýbajú, sú to predsa len premenenci s inštinktmi dravcov, a to treba oceniť. Práve vo chvíľach nebezpečenstva, či akčných scénach, kniha naberá obrátky a číta sa ľahko a rýchlo. Škoda, že takých miest v nej je len pár. V každom prípade vďaka za ne!

Autorka tiež využíva množstvo priestoru na to, aby čitateľom priblížila farby, umelecké techniky, stavby či druhy kvetov rastúcich/ ležiacich okolo hrdinov. Román tým získava body za estetiku a voňavosť, no niekedy je menej viac.

A čo na záver?

Ak ste milovníkmi romantických story (tých pár naozaj krvavých a surových miest nejako prežijete) v ktorých je hlavná hrdinka tá najúžasnejšia, najkrajšia, najdivokejšia, najsilnejšia a zároveň najkrehkejšia, najskúšanejšia trpkým osudom… hádam som nič nevynechala… kde sú všetci z blízkeho okolia aj priľahlých kráľovstiev z jej osoby namäkko, kde ona, jedine ona, môže dokázať nevídané veci a muži si pokladajú za česť zavázat jí střevíc a prípadne za ňu aj zomrieť, smelo do toho! Dračí město je presne pre vás. My ostatní uvidíme, čo nám ponúknu ďalšie časti.

Petra Machová: Dračí město

Vydal: Host s.r.o., 2018

Obálka a grafika: Lucie Zajíčková

Počet strán: 416

Cena: 329 Kč

Pád do priepasti má mnoho podôb a skrýva mnoho nebezpečenstiev

12. Březen 2019 - 14:45

Boli sme, sme a budeme po celú večnosť

Vysoké Tatry sú opradené mnohými fantastickými príbehmi a povesťami. Nájdete v nich vojnu vodníkov, víly aj škriatkov, ktorí neboli vždy ľuďom priaznivo naklonení. Niet divu. Veď množstvo zmiznutí, tragických pádov, či zranení priam nabáda k zamysleniu, či sú na vine iba nepozorní návštevníci alebo za to zodpovedá pôsobenie neznámych síl, ktorým sa neubránime. Aj to je dôvod, prečo sú tieto legendy a nehody zaujímavým námetom literárnych diel. Využívajú reálny podklad a spolu s tajomnom vytvárajú chutný koktail, schopný udržať čitateľov v napätí. Jednou z  mocných bytostí je sprunggeist. Svojim obetiam dáva precítiť slobodu voľného pádu a intímne spoznať krásy hlbiny.

Posadnutosť, frustrácia a fóbie

Adam s priateľom Mirom sa vybrali na túru, ktorú im prekazil telefonát, že neďaleko nich bola nahlásená nehoda. Miroslav je záchranár, takže  okamžite vyrážajú do Slavkovskej doliny. Veľkosť tragédie zisťujú pomerne skoro po príchode, keď nachádzajú dolámané pozostatky neznámeho chalana. Evidentne spadol z plošiny, ktorá čnie nad miestom tragédie. Ďalší, kto sa príliš snažil získať dobré zábery? Adam nájde GoPro kameru so zábermi posledných chvíľ mladíka a odvtedy sa pre neho začína peklo. Je jak posadnutý. Pátra na vlastnú päsť, čo sa to neďaleko Szontaghovho plesa udialo. Internet, záznamy horskej služby… No po zhliadnutí videa natočeného neznámym mŕtvym je Adam presvedčený, že mládencova smrť nebola náhoda. Neočakávane sa dozvedá o sprunggeistovi, ktorý vraj núti ľudí skočiť a zabiť sa. No je takéto vysvetlenie uspokojujúce? To Adam nevie. Jeho nepokoj znásobuje strach z výšok a rodinná trauma.

„Medzi pravdou a životom je obrovská priepasť.“ Jean Giono, spisovateľ

Prekonaj sám seba

No Miro Adamovu fóbiu neberie na vedomie a naplánuje výlet so zastávkou práve v Slavkovskej doline. Ešte to nevedia, no od tejto chvíle chalani prestávajú mať dianie vo svojich rukách. V momente, keď Adam poslúchne Mirovo povzbudzovanie, premôže sa a lezie na plošinu, začínajú sa diať nepochopiteľné veci. Adam bojuje so sebou, svojim strachom, trasom, stráca dych, trpí chvíľkovou paralýzou. No pokračuje, až sa ocitá na mieste, z ktorého pádom či skokom prišlo o život toľko ľudí. Nasledujúce udalosti sú horšie, než najčernejšia nočná mora. Kam sa hrabú fóbie? Počuje divné zvuky, vidí tých, ktorí pod výčnelkom zomreli a prežíva ich posledné chvíle. Je to sprunggeist, kto mu opantal všetky zmysly? Čomu má veriť? Veď jediné, po čom pred chvíľou túžil bol nerušený let do náručia hlbiny. Napriek tomu bojuje, lebo musí za každú cenu zistiť, čo sa na tom prekliatom výčnelku deje.

„Smrť sa nám celý život smeje. Prečo by sme sa my nemohli smiať jej?“ Marcus Aurelius

Príroda hrá na hororovú nôtu

Jozef Karika mal úspešný rok 2018. Sfilmovali mu román Trhlina, v ktorom zohráva dôležitú rolu príroda, konkrétne Tribeč. V tamojších horách sa skutočne strácajú ľudia a mnohí tvrdia, že sa dejú aj nevysvetliteľné veci. Priepasť je opäť príbeh plný záhad, ktoré sa ťažko vysvetľujú rozumom. I keď… sám autor ponúka logické aj mystické vysvetlenie, povesti aj fakty. Je ale skutočne možné, aby naozaj existovali bytosti a sily, ktoré žijú mimo náš zmyslový svet a s ľudstvom sa pohrávajú podľa svojej momentálnej nálady? V každom prípade je na čitateľovi, či pre neho bude vysvetlením napríklad fenomén zvaný Kármánov vortex, či nadprirodzené sily.

Ak hľadíme do priepasti najskôr sa nám zatočí hlava…

Pri čítaní nazriete do mysle človeka, ktorý sa ocitol v hraničnej situácii. Všetko, čo prežíva si dokáže rozumovo vysvetliť, no priam neústupčivo ho nahlodávajú myšlienky, že to, čo sa okolo deje, nemá s logikou nič spoločné. Karika rozohral partiu, v ktorej nie len Adam, no ani čitateľ nebude vedieť, ktorá bije… Pretože všetky spomienky môžu byť úplne odlišné od toho, čo sa reálne odohralo. Pamäť aj myšlienky ukryté v našom podvedomí, nás ľahko stiahnu do pomyselného pekla. Neistota, umne namiešaná autorom, núti čitateľa premýšľať nad tým, že sa raz môže ocitnúť v situácii, kedy sa nebude môcť spoľahnúť na svoj rozum či zmysly. Ak si predstavíte totálnu bezmocnosť, zmätok, a to skombinované s drsnou tatranskou prírodou, zlým počasím a bojom o holé prežitie, azda aj vy dostanete chuť poddať sa, nechať prenikať mráz až do špiku kostí a potom skočiť a vkĺznuť do náručia tmavej hlbine.

Mohlo by sa to stať aj vám?

Priepasť je thriller z ktorého vás chvíľami bude mraziť. Nie preto, že začne pršať, snežiť, mrznúť…. Vidíte chaos v Adamovej hlave a rolu logickej záchrannej brzdy preberajú šokujúce zábery z GoPro kamery. Rozprávanie je síce plynulé, no Karika sa nechal filozofovaním občas unášať viac, ako je potrebné. Taktiež rušivo pôsobí to, ako sa Adam vracia k opakovaniu už povedaného. Tieto faktory spomaľujú dynamiku deja a chvíľami až nudia. Autor sa však zakaždým spamätal a znovu sa rozbehol tempom zdatného horala dole aj hore tatranskými kopcami, takže budete mať čo robiť, aby ste stačili s dychom.

Zbohom zostávajte…

Kniha určite stojí za prečítanie. Nezáleží na tom, či ste turista z veľkomesta, či skúsený horský vodca, stačí drobná chybička a nepomôže vám ani svätená voda. Vynikajúca je najmä časť, kedy Adam stojí na plošine v Slavkovskej doline a vy si v plne uvedomíte krehkosť človeka a nespoľahlivosť nášho mozgu. Román plný neistoty, fóbií a pudu sebazáchovy vás postupne pohltí. Preto sa nebojte, vyrazte na vysokohorskú túru a spoznajte nielen sprunggeista, ale aj samých seba.

Jozef Karika: Priepasť

Kniha je zatím k dostání pouze ve slovenštině

Vydal: Ikar a.s., 2018

Počet strán: 271

Cena: 337 Kč

PR: Kotletovo Bratrstvo krve: Hustej nářez vychází jako komiks!

11. Březen 2019 - 13:38

František Kotleta & Jana Kilianová uvádí: Bratrstvo krve: Hustej nářez v komiksové podobě!

Dávné legendy, které o nich kolovaly v různých civilizacích, nelhaly. Možná, že kdysi byli lidmi, ale změnili se. Změnili se natolik, že jako lidé už jenom vypadají. Říkají si Bratrstvo krve. Vyvolení, kteří se živí lidskou krví. Nikdy se však k sobě nechovali jako bratři. Desítky klanů spolu po tisíciletí bojovaly o moc a vládu nad lidmi, jejich územím a říšemi, jež vznikaly a zanikaly podle toho, jak ve své skryté válce vítězily jednotlivé klany. Dlouho se považovali za nejmocnější bytosti na světě. Jenže svět, který znali, byl jen malou součástí vesmíru. Z jeho nekonečných dálek se vynořili kartani, jimž se jejich vlastní svět zdál malý a kteří se rozhodli ovládnout planetu Zemi a její obyvatele zotročit. Invaze se cizincům podařila. Měli vyspělou techniku a zbraně, které ty lidské stonásobně předčily. Ovšem svět, který ovládli, už své vládce měl. A ti se, na rozdíl od lidí, tak lehce podrobit nenechali.

V Nakladatelství Epocha právě vychází 1. vydání komiksu Hustej nářez Františka Kotlety a Jany Kilianové. Kniha je již k dostání na pultech knihkupectví a zanedlouho vyjde i jako e-kniha.

E-shop: http://epocha.cz/detailknihy.php?id=938

Ukázka: https://issuu.com/epocha/docs/hustej_komiks

 

O autorech:

František Kotleta

Rodák z Bruntálu, řezník, dobrodruh, trestanec a vlastně cokoliv, co si ještě vymyslí. Hlavně je to však autor fantastických románů, ve kterých bojují upíři s mimozemšťany, bohové se žoldáky, superpadouši proti superhrdinům a nakonec se s nim můžete vypravit i do šíleného postapokalyptického světa. Kultovní stále zůstává jeho série Bratrstvo krve, k jejímž zásadním třem dílům Hustej nářez, Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez přibyl prequel Vlci.

Jana Kilianová

Excentrická kreativní bytost se sklony ke všudypřítomnosti a neschopnosti říkat ne. Od roku 2013 se živí jako ilustrátor a grafik na volné noze a kreslí pro časopisy, festivaly, knížky i počítačové a deskové hry. Komiksy si kreslila do šuplíku už od malička a v nitru své duše dobře věděla, že díky nim jednou bude bohatá a slavná. Kdyby se měla shrnout v jedné větě, citovala by legendární Jolandino moudro: „Hodně vysoko míříš.“

 

Informace o knize:

Titul: Hustej nářez

Série: Bratrstvo krve

Scénář: František Kotleta, Jana Kilianová

Kresba: Jana Kilianová

Obálka: Jana Kilianová, Lukáš Tuma

Formát: flexo vazba, 168 x 258 mm

128 barevných stran

Cena: 444 Kč

Pevnost 03/2019: V zajetí komiksových hrdinů a sci-fi

7. Březen 2019 - 11:32

Filmy, filmy, filmečky

Když jsem s Captain Marvel začali, tak na to pěkně navážeme. Neohrožený redaktor Pepa Horký neváhal a odhodlal se této atraktivní supermocné blondýnce z Marvelovského universa podívat na zoubek. V jeho článku se dozvíte všechno, co potřebuje a chcete o Carol Danversové vědět! Zjistíte kdo vlastně ta Carol je, jak přišla ke svým superschopnostem (za něž by se nemusel stydět ani Superman), jaká byla cesta komiksové Captain Marvel na výsluní, jakou spojitost s ní má Shazam a třeba i co čekat od jejího nového bijáku. Zkrátka – dostanete ty nejdůležitější informace v úhledném šestistránkovém balíčku. To chcete!

Krom Carol v trikotu se do kina chystá i rebootovaný červený ďábel s kamennou rukou a upilovanými rohy – Hellboy! Chcete vědět, kde se tenhle hrdina vzal, jaký byl jeho komiksový vývoj nebo proč to neklaplo s dotažením rozjeté trilogie pod taktovkou Guillerma del Tora či co se chystá v novém filmovém spektáklu? Pak právě na vás čeká text zkušeného démonologa Martina Kužela o tomto rudém fešákovi!

A když už jsme u těch filmů… Kateřina Vimmerová se obětovala a vyrazila do kina na Alitu, aby zjistila jak dobře či špatně má tato kyberholka s velkýma očima promazaná kolečka. Zbylí členové pevnostního týmu ovšem nezaháleli a zhodnotili druhý díl Lego příběhu, Potomka, Únikovou hru a Raubíře Ralfa a internet.

Sci-fi frčí

Vypadá to, že v březnovém čísle si na své přijdou především fandové science fiction. Do hlubin vesmíru se vydala například astronautka Alexandra Petáková, aby poodhalila, jaká dobrodružství čekají na hrdiny oblíbené série Star Trek. Menší kosmickou návštěvu uskutečnil třeba i Tomáš Dostál, který vyrazil na potlach s Janem Kotoučem, s nímž si popovídal o všem možném – sérii Sektor Hirano, psaní, nové knize a Janových spisovatelských plánech. Dalším ukecaným redaktorem nebo spíš redaktorkou, je Kateřina Stupková. Ta si vyhlédla Claudii Grayovou, aby se jí mimo jiné vyptala i na její sérii Ohnivák. A protože rozhovorů není nikdo dost, čekává na vás také pokec se Zuzanou Strachotovou. A k tomu si jako bonus můžete přečíst článeček o jejím novém románu Devět nocí.

Znovuzrozené nakladatelství Laser krom novinek vsadilo na vydávání osvědčených klasických děl. Příkladem budiž sbírka cyberpunkových povídek Williama Gibsona s názvem Jak vypálit Chrome, na kterou se podíval redaktor Jan Nohovec. Kateřina Stupková oproti tomu vsadila na Young Adult příběh z vesmíru – Nyxii od Scotta Reintgena.

Ani fantazáci ovšem nepřijdou zkrátka! Jiří Popiolek zhodnotil klasiku Roberta Holdstocka Les Kostí. Dále si můžete počíst o Americké válce (Omet El Akkad), Zlodějích dýmu (Sally Greenová) nebo o dvou prvních dílech indické trilogie Šiva (Amish Tripathi).

Kreslené obrázky, deskovky, videohry a trocha historie

Fandové Františka Kotlety by měli našpicovat uši! Řezník z Bruntálu se totiž rozhodl vydat Hustej nářez v komiksové podobě! Všemocný vládce Pevnosti Martin Fajkus vám naservíruje všechno, co potřebujete o tomhle projektu vědět. Navíc se Martin nebál a uloupil pár epesních ilustrací od Jany Kilianové, aby se čtenáři Pevnosti mohli pokochat pohledem na to, co je v komiksu čeká.

Odborník na deskové hry Filip Gotfrid se tentokrát zaměřil na Plyšovou hlídku, která působí jako skvělá zábava pro ukrácení volného času s partou kamarádů nebo ratolestmi. Jeho souputníci (Jakub Merc a Jakub Zahradník) v sekci deskových her zhodnotili Scythe: The Wind Gambit a Vampire: The Masquarade 5th Edition Core Book.

Z rubriky video her stojí za zmínku česká středověká skákačka s robotem v hlavní roli – Feudal Alloy. Dozvíte se ale taky, jak dopadlo Metro: Exodus (inspirováno knižní předlohou) nebo Resident Evil 2.

V historickém okénku se společně s Mílou Lincem vydáte na zajímavý výlet za dějinami alkoholu v naši malé zemičce v období středověku. A když je řeč o pití, tak člověk musí mít možnost si někde sednout a v klidu si vypít svůj žejdlík piva, vína nebo medoviny. Proto na přetřes přijdou samozřejmě i samotné krčmy. Ani tentokrát nechybí Tomaš Bandžuch se svým výkladem z mladších dějin. Tentokrát se rozepsal o revolučním roce 1848.

A nesmím zapomenout na nedílnou součást Pevnosti – povídky. Do březnového čísla přispěla Veronika Fiedlerová s Kozlím pramenem a Lucie Lukačovičová s Krvavou růží. A jako příloha na vás tentokrát čeká román Rogera Zelazneho Prokletý Dilvish.

Březnová pevnost je opět plná lákadel, a tak tedy nezbývá než vzpomenout na lidové moudro: „Březen, za kamna s Pevností vlezem!“

Loď, která plní sny zhrzených čtyřicátníků

5. Březen 2019 - 16:14

Důvod, proč jsem po knížce sáhla, byla její obálka. Tím nejspíš přináším další důkaz, že knihu prodává právě ona. Sexisticky pojaté obrázky prostě provokují (v dobrém i ve špatném smyslu slova). Na vyvedené ilustraci Žanety Kortusové si v sebevědomé póze vykračuje dobře rostlá, spoře oděná blondýna, v pozadí je pak jakási scifistická kulisa, v níž můžete při pozorném zkoumání rozeznat futuristické plavidlo zaparkované v neméně futuristicky vyhlížejícím vesmírném doku. Až později jsem zjistila, že výtvarnice se velmi přesně držela předlohy, takže široké boky blonďaté krasavice oblékla do krátké sukně a nádherně se jí podařilo vykreslit i svalnatá stehna a naznačit bujné poprsí. Přidala však i maličký detail, kterého si možná hned nevšimnete – je to ženská silueta uvnitř písmena „O“ v názvu knihy, jejíž pojetí silně připomíná titulky k moderní řadě Jamese Bonda. I touto hezkou maličkostí dostanete nápovědu, o co vlastně v knize půjde. Takže krásná žena, vesmírné cesty a pořádná bouchačka.

Vlastně bych tady mohla už recenzi ukončit, protože předchozí větou bylo řečeno vše. V celé knize jde skutečně o tyto tři zmíněné atributy a text mezi nimi je jen pojivo, o jehož kvalitě mám velké pochybnosti. Příběh sotva drží pohromadě a navíc čtenáři předkládá takovou plochost postav i vztahů, že to skoro vypadá na zrození nové 2D literární formy. U takových forem obvykle podle fyzikálních zákonů předpokládáme, že nemají žádný objem, tato kniha je však výjimečná tím, že nemá ani žádný obsah. Emočně oploštělý hrdina, jemuž nevěřím z těch zoufalých pokusů o sebeironii ani nos mezi očima, natož že je dobrý pracovník a milující otec, v okamžiku, kdy se chystá k sebevraždě (podotýkám, že při tom sedí na terase svého luxusního domu a ve sklence drahého koňaku pozoruje odlesky zapadajícího slunce) potká nádhernou babu, hupsne s ní do kosmické lodi, nechá se vyučit na pilota a při každé volné chvíli ošuká svou krasavici, která je ve skutečnosti ztělesněním živé duše Lodi. Tu a tam vytáhne na nějaký ksindl z vesmíru (nebo na neposlušné představitele pozemských států) pořádný kvér a vyřeší tak největší průser naší planety – vyčerpané zdroje – a také zachrání početnou menšinu takzvaných telepatů (jedna z větších diaspor se nachází v Praze) před vyhlazením. Z původního (domnělého) lůzra se rázem stane hrdina bez bázně a hany a spasitel celého lidstva.

Ti dříve narození si možná vzpomenou na biopunkový seriál Lexxa o lodi s tím nejpřitažlivějším sexy hlasem ve vesmíru, ti o něco mladší (ale taky už ne nejmladší) na povedenou legrácku Andromeda stoupající s Kevinem Sorbo coby fešáckým kapitánem, v níž se „mozek“ lodi taktéž zhmotňuje jako pohledná dívka, nicméně ta aspoň projevuje špetku osobnosti. Proti tomu je Vlčkova Loď slabou napodobeninou, navíc autor svému hrdinovi vtiskl téměř obsedantní vášeň pro silné palné zbraně, o jejichž vlastnostech se dozvíme opravdu spoustu pro děj zbytečných detailů, dokonce i ústy sotva žvatlajícího dítěte padne typ revolveru, s jakým byl někdo zastřelen. Já myslím, že i s chabými znalostmi jungovské psychoanalýzy si výklad určitě dokážete udělat sami. Nakonec, i Vlčkův předchozí román Inkvizitor, který se tváří jako historická fantasy, je prošpikovaný popisy zbraní, letadel a kdejakých válečných strojů, až se člověk diví, kde se to v tom středověku všechno vzalo. Hlavního hrdinu, který se nejdříve jeví jako totální zloun, tam nezachrání lepá děva, ale tajemná organizace, nicméně je to stejně placatá, papírem šustící „postava“, jejímuž obratu k dobru a totální nápravě nemůžete uvěřit ani za mák.

Asi teď budu leckomu připadat jako nějaká šílená feministka, která neunese tento typ „mužského“ psaní. Jelikož však mám žánr space opery velmi ráda a nevadí mi ani určité „romantické přepálení“ u její klasické podoby, bavím se dobře u bondovek i u výše zmíněných seriálů, tak si říkám, že s tím feminismus nemá vůbec nic společného. Prostě tohle je už příliš, za hranicemi, co snese i čtenář, který se chce knihou jenom dobře bavit a nehledat v ní žádné hlubokomyslné poslání. Když jsem však dopsala tento text připomínající spíše proud ne příliš povzbudivé kritiky, napadla mě hrůzná myšlenka – že to tak Vladislav Vlček napsal schválně. Prostě si z tohoto typu literatury udělal legraci, podobně jako před lety i František Novotný, když cíleně napsal Valhalu jako reakci na zahraniční škvár, který se tehdy valil na pulty českých knihkupectví. Rozhodl se, že dokáže dát dohromady úplně stejný škvár, jenže co čert nechtěl – čtenáři po tom skočili jako slepice po flusu. Holt i ten nejhorší Novotného „škvár“ je pořád ještě dobrá literatura. Jestli se v případě Lodi dostaví stejně nečekaný úspěch, to teď nedokážu předpovědět. Jak víte, úradky bohů jsou nevyzpytatelné a stát se může cokoliv.

Vladislav Vlček: Loď

Vydala: Epocha, 2018

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 246

Cena: 199 Kč

Věštcův rok: budoucnost změnila člověka, změní člověk budoucnost?

3. Březen 2019 - 5:02

Will Dandy býval obyčejný floutek, který vcelku slušně válel na basovou kytaru, a díky tomu si vydělával na živobytí. Jenže pak si našel mnohem výnosnější práci – stal se celosvětově uznávaným věštcem, nebo spíše Věštcem. Stačila k tomu jedna noc, více než stovka všemožných předpovědí a skvěle zabezpečená internetová stránka.

Veřejný (ne)přítel č. 1

Aby bylo jasno: Will nebyl žádný šarlatán, televizní showman nebo podobný typ věštce. Kdepak, on raději zůstával ukryt očím veřejnosti, tajil svoji identitu, a jediné, co vlastně udělal, bylo zveřejnění zdánlivě bezvýznamných proroctví na internetové stránce. Tam přidal i svůj email (opět téměř nevystopovatelný) a past byla nalíčena.

Will vlastně nebyl ani žádný věštec. Jednoho rána se probudil s hlavou plnou předpovědí a začal je poctivě zapisovat. Rozhodně nevěděl o budoucnosti všechno, vlastně „viděl“ jen pár událostí pouhý rok dopředu, ale na druhou stranu se každé z jeho proroctví stoprocentně vyplnilo. Není proto s podivem, že Stránka upoutala pozornost široké veřejnosti z celého světa. V mnoha zemích se objevila spousta falešných Věštců, protože být prorokem je prostě in, holky na to letí a předpověď snadného vítězství povzbudí morálku nejedné armády. Mnoho lidí zaslalo Věštci své dotazy, mnoho lidí na něj plivalo jed a stal se pro ně nepřítelem číslo jedna. Být tím jediným a nefalšovaným Věštcem je zkrátka nevděčný úděl.

Úvod do knihy Věštcův rok od Charlese Souleho máme úspěšně za sebou; pojďme se tedy podívat, jak si autor poradil s tímto zajímavým materiálem.

Fáze hlavního hrdiny

Příběh Věštcova roku je rozmanitý a nabízí během svého vývoje čtenáři hned několik různorodých fází. Jako první je samotný úvod, který rozehrává situaci a uvádí na scénu hlavní postavu. Následně, když už máte představu, o čem je řeč, se dostává autor k dalším podrobnostem. Na webové stránce s předpověďmi visí jen několik vcelku bezvýznamných a snadno ověřitelných předpovědí, což má ukázat jediné: věštec a jeho přítel mají informace, které se nebojí zpeněžit. Díky popularitě Stránky se brzy začnou ozývat představitelé různých mocných a především pohádkově bohatých korporací, a Věštec za odpovídající sumu rád uspokojí jejich požadavky. Omezené množství předpovědí pomalu ubývá, zatímco stav konta přibývá naopak velice rychle. A celý Věštec je vlastně jen hra, způsob, jak rychle zbohatnout.

Průběžně se představují i další protagonisté. Reverend, kterému je Věstec trnem v oku, veřejně brojící proti tomuto tajemnému falešnému prorokovi v nadnárodním měřítku. Guru, specialistka na odhalování osob se skrytou identitou, Willův přítel Hamza a jeho těhotná žena stejně jako lokální novinářka – ti všichni sehrají v příběhu významnou roli.

Tato první fáze těží především ze zajímavého tématu – není to příliš zážitkové čtení, tempo je spíše rozvláčnější a hlavní motivace pro čtenáře je zjistit, jak se vše bude vyvíjet dál. Na druhou stranu Soule píše čtivě, text řemeslně nedrhne, takže suma sumárum má děj jen trochu pozvolnější náběh. Text je lehký, psaný s nadhledem, občas se mírně pousmějete – prostě pohodovka.

Druhá fáze přichází v momentě, kdy Will začíná bojovat se svým svědomím. Mnohé z předpovědí mají přinést oběti na životech, a Will se jejich naplnění pokusí zabránit – to vše jen aby zjistil, že to nedokáže, že mu v tom něco brání. Morální odpovědnost na mladého (Will je zhruba třicátník, což ještě nevíte) muže dopadne jako kladivo, hne se v něm svědomí a učiní několik zásadních kroků, aby se pokusil pomoci potenciálním obětem. V této fázi už je Věštci na stopě Guru, a ukazuje se, že na jeho odhalení má zájem opravdu VELKÉ množství lidí. A Will čím dál častěji začíná přemýšlet o tom, k čemu všemu vlastně celá tahle situace vede a v co má po uplynutí roku vyústit….

V této fázi už text chytá dynamiku a nabírá na zajímavosti, přináší i první porce akce. Věci se začínají hýbat, a to radikálně a rychle. Will sice hodně přemýšlí, ale zároveň i jedná (zůstat na místě je to nejhorší, co by v dané situaci mohl udělat), takže nečekejte žádné nudné filozofické pasáže. Hlavní hrdina hloubá spíše náznakově; bez toho, aby nějak zásadně zpomalil tah příběhu na branku. Na druhou stranu to nijak nezmenšuje hloubku a význam jeho myšlenek.

Život naruby

A hurá do třetí fáze, a to pěkně po hlavě. Ve Věštcově „kariéře“ dojde k několika zásadním zvratům (ale no tak, přece nečekáte, že vám to vyslepičím, že ne?) a události naberou raketový spád. Hlavní hrdina je místy vlečen a postrkován okolnostmi a místy se naopak snaží aktivně do běhu věcí zasahovat. A kromě toho jsou tu proroctví, která postupně způsobují po celé Zemi pořádnou paseku. A vy, čtenáři, budete se zatajeným dechem sledovat, jak to celé dopadne. Po pozvolném rozjezdu je poslední pomyslná pasáž neskutečnou jízdou a v podstatě přesně tím vyvrcholením, ve které čtenář po počátku tajně doufal.

Mimochodem – když už hovoříme o těch pasážích: protože celá kniha pojednává o jednom roku Věštcova života, je rozdělena na tematické oddíly dle jednotlivých ročních období, což některým událostem dává potřebný časový odstup.

Chtě nechtě s blížícím se závěrem začnete obdivovat Souleho schopnost zasadit jednotlivé fragmenty do mnohem širšího kontextu. Budete svědky onoho pomyslného kamínku, který odstartuje celou lavinu; přesvědčíte se, že pozitivní zprávy nebo malé úspěchy mohou mít dalekosáhlé následky… Zkrátka, Soule přemýšlel globálně, poskládal drobné střípky do pestré mozaiky a vše do sebe perfektně zapadlo. Na samém konci Věštcova roku se navíc dočkáte trochu nečekaného poselství.

Dobře, za celou knihu se autorovi nepodařilo vysvětlit, odkud se věštby vzaly, ale popravdě: než udělat nějaký logický kopanec nebo ohýbat věci násilím přes koleno, to raději nechat téma otevřené. Příběhu jako takovému to nijak neuškodilo, čtenář s tím bez problému dokáže žít.

A na závěr ještě drobná vsuvka. Charles Soule se doposud pohyboval spíše v prostředí komiksů, kde rozhodně není neznámým jménem. Se svým literárním debutem se však popasoval obstojně.

Věštcův rok je ve své podstatě příběh pro všechny. Méně náročný čtenář se může při čtení jen „sklouznout po povrchu“, překousnout pomalejší rozjezd a užít si gradaci a divokou jízdu na samém závěru. Přemýšlivější čtenář dostane dostatek materiálu pro potýrání mozku, a to i přes lehký a místy úsměvný styl, kterým je kniha psána. Ať už patříte do kterékoliv skupiny, knihu si užijete – téma je vcelku neotřelé, hlavní postava prodělává vývoj a děj je příjemně různorodý. Věštcův rok není bombou sbírající kupy literárních cen, ale rozhodně má potenciál čtenáře příjemně překvapit!

Charles Soule: Věštcův rok

Vydal: Laser, 2018

Překlad: Milan Lžička

Počet stran: 368

Cena: 379 Kč

Když superhrdinové učí fyziku

1. Březen 2019 - 9:31

O to víc potěší, že se jedna taková dostala i na náš trh. Kniha Fyzika superhrdinů Jamese Kakaliose, který přednáší fyziku na univerzitě v Minessotě, vyšla už v roce 2005, v češtině se nám však dostala do rukou teprve nedávno. A je to takový malý nerdovský poklad. Nerdovský na druhou.

Jaktože na druhou? Fyzici = nerdi. Komiksoví fanoušci = nerdi. Kniha o fyzice pro komiksové fanoušky? Nerdství na druhou, to je jasné, jako gravitační zákon!

Superhrdinové mají pré. Na filmy s nimi v poslední více než dekádě chodí stamiliony lidí. Počty vydávaných komiksových sérií se i na tak malém trhu, jako je ten náš, rozšiřují natolik, že už není fyzicky možné je všechny stíhat. Fanoušci superhrdinů (jejichž počet také neustále roste) tím pádem mají také pré.

Znáte takové ty geekovské debaty u půllitru, kdy jsou dva blázniví fanoušci schopní pohádat se nad něčím, co ostatním připadá jako řeč z jiné planety? Doopravdy by Flash dovedl vrátit čas? Může mít Superman dítě s Lois Laneovou, aniž by ji zabil při sexu (a když ne, ustála by Lois moment, kdy polokryptoňanský fétus v její děloze začne, jak už to tak bývá, kopat)? Jak Ant-Man dýchá v Quantum realm, když je menší než molekuly vzduchu? Zničily by Wolverinovy drápy štít Kapitána Ameriky? Na všechny ne, ale na mnohé otázky odpoví Fyzika superhrdinů. A ještě na mnohem víc.

Kniha je rozdělena do několika částí (Mechanika, Energie, teplo a světlo, Moderní fyzika), v nichž Kakalios vysvětluje jednotlivé bloky fyziky na – jak název knihy napovídá – komiksových superhrdinských příbězích převážně ze zlatého a stříbrného věku komiksu. A nikoliv takovou formou, jakou pravděpodobně očekáváte, tedy že by vysvětloval, proč tato schopnost a támhleta akční scéna nejsou možné – naopak. Kakalios hrdinům umožňuje ponechat si svou „magickou výjimku“ (např. Flashova rychlost), na jejíž základě vysvětluje fyzické zákony (např. zrychlení nebo Teorii relativity), přičemž si na pomoc bere ty příběhy, kde je fyzika použita správně.

Nakonec, jak sám autor knihy říká – fyzika (potažmo věda) a komiksy (potažmo science fiction) mají hodně společného – ti, kdo se jim věnují a posouvají hranice k tomu  potřebují nemalou porci fantazie.

Ale nemusíte se bát, nebudete sedět s kalkulačkou a tlačit do ní vzorce, u nichž ani není jasné, ze které strany se mají vlastně číst. Kakalios mluví obecně, tak, aby téma pochopil i laik, a zároveň mluví zábavně, s ohromným nadhledem a geekovským zápalem. Je na něm moc dobře znát, že obě témata miluje až patologicky. A aby toho nebylo málo, poodhaluje nemálo informací i o historii komiksu nebo jednotlivých postav – věřím, že i v této oblasti vám Fyzika superhrdinů přinese nějakou zajímavou, byť skrznaskrz nepraktickou vědomost – já například zjistil, jak vznikl nápad Supermanova kryptonitu, což pro mě byla novinka, přestože stará několik desetiletí!

Ani nedokážu sečíst, kolik v jednom Fyzika superhrdinů vlastně představuje. Jediné, čím jsem si stoprocentně jistý, že přečtení této knihy se rozhodně vyplatí.

James Kakalios: Fyzika superhrdinů
Překlad: Petr Kotouš
Vydalo: Argo, 2018
Počet stran: 370
Cena: 398,-

Skrýš plná strachu a bolesti

26. Únor 2019 - 12:22

Spisovatel Seiiči Kirišima měl idylický život. Psal, vydával, poklidně žil s manželkou, vychovával syna…

Měl.

Všechny ty drobné prasklinky, které v jednotlivých odvětvích života průběžně nabíráme, přičemž se úsměvem snažíme přesvědčovat sami sebe, že tomu tak není, jsou připravené roztáhnout se do velikosti pořádného kráteru; stačí jen najít správný spouštěcí mechanismus.

Stačilo málo. Komunikační šum, díky němuž Seiiči neví, že má dávat na syna pozor, protože jde žena pryč, jedno otevřené okno, jedno malé, zvědavé dítě. Jedna tragédie a jedna prasklina za druhou se prohlubují, vzájemně se ovlivňují jako domino.

Stačilo málo a Seiiči neví, jak psaním vydělávat dost, aby uživil sebe a ženu, která jím pohrdá a otevřeně ho nesnáší, neví, jak dál přežívat nebo dokonce žít. A tak se rozhodne pro drobný restart. Jeho součástí je rozhodnutí, že svou ženu zabije. Seiiči se rozhodl podívat do temnoty a temnota mu pohled oplatila. Ani zdaleka však nemohl tušit, jak moc se všechno zvrtne a jakým peklem si budou muset oba projít.

Horor spíše psychologický než nadpřirozený, taková je Skrýš. Inspirační zdroje scénáře jsou přitom poměrně snadno definovatelné: ať už je to Stephen King, k němuž se Kakizaki otevřeně hlásí a po jeho vzoru důkladně prozkoumává charakterové pozadí postav, tak i hororová série Hory mají oči, postavená na filmu jiné legendy žánru, Wese Cravena.

Autor Skrýše Masasumi Kakizaki přitom na čtenáři nechává nejeden morální soud, všechny ve výsledku smrsknuté do prosté otázky: Které postavě přejete úspěch? Téměř žádná z nich není bez poskvrny, duševně odpudivější navíc mohou být ti, ze kterých se vám nedělá špatně fyzicky. Budete tak povrchní, abyste jim i přesto fandili?

Pro plnohodnotné prožití děsu a hnusu je však zapotřebí také adekvátní výtvarné ztvárnění – a to se Kakizakimu bezesporu podařilo. Povedlo se mu najít ten vhodný mix mezi obvyklou expresívností japonského komiksu a evropštější detailností. A zároveň kresbu přizpůsobuje tomu, jaké pocity momentálně postavy mají.

Takže se vrátíme zpět na začátek. Bojíte se rádi? A bojíte se rádi u komiksu? Pokud jste dvakrát odpověděli ano, je pro vás Skrýš dost možná tím pravých ořechovým. Strach, hnus a bolest…

Masasumi Kakizaki: Skrýš

Vydáno: Crew, 2018

Překlad: Anna Křivánková

Počet stran: 224

Cena: 249 Kč

Gnóm! vydává Evensona

25. Únor 2019 - 12:53

Nakladatelství Gnóm! začíná rok 2019 vydáním dosti obsáhlé knihy od Briana Evensona, která bude představovat vlastně první důkladnou prezentaci tohoto autora v češtině. Evensonovi u nás dosud vyšla jen jedna povídka ve sborníku manželů VanderMeerových (česky jako New Weird: Trochu divná fantastika, Laser 2008) a dvě knihy, které napsal pod jménem B. K. Evenson a vydalo je nakladatelství Fantom Print. Tyto knihy však nepředstavují autorovu původní tvorbu – pod zmíněným pseudonymem píše pouze knihy komerční, anebo ve spolupráci s jinými autory. Jak o tom říká v jednom rozhovoru on sám, B. K. Evenson je zkrátka jeho „neidentické dvojče“, které přichází ke slovu, „když si hraje jinde než na vlastním písečku“.

Gnóm! se dostal k Evensonovi tak, že mu byla standardní cestou (přes literárního agenta) nabídnuta autorova novinka, novela Doupě (The Warren, 2016), ale protože se nakladateli zdála příliš krátká, vyžádal si ještě jeho aktuální povídkovou sbírku sedmnácti povídek Zhroucení koně (A Collapse of Horses, 2016). To se ukázalo jako celkem dobrý tah, protože některé povídky z této sbírky tematicky navazují na Doupě a tvoří s ním příjemně organický celek. Pro českého čtenáře tak vznikla objemná dvojkniha o 376 stranách, kterou ilustroval (nekomiksově) známý komiksový kreslíř Václav Šlajch a která obsahuje, jak je v nakladatelství zvykem, také poměrně podrobnou informaci o autorovi.

Brian Evenson je autorem řady románů a povídkových sbírek, které žánrově těžko někam zapadají, ale snad bychom je mohli onálepkovat jako „rozprostřené mezi hororem, weird a absurditou“. Evenson se literaturou živí (je univerzitním profesorem literatury) a kromě toho intenzivně čte (podle vlastních slov až několik set titulů ročně), navíc se záměrně nevěnuje pouze americkým autorům, ale třeba i africkým, francouzským (které překládá) nebo rakouským (mezi svými vlivy jmenuje překvapivě například Thomase Bernharda).

V některých svých románech zúročuje Evenson rovněž zásadní životní zkušenost z mládí – narodil se totiž do mormonské rodiny, vystudoval na mormonské univerzitě a začal na ní učit, ale svou první publikovanou knihou vyvolal skandál, který vedl k jeho odchodu z univerzity a později i k tomu, že Evenson z mormonské církve definitivně vystoupil.

Pokud jde o jeho vztah k hnutí New Weird, v rozhovoru z roku 2017 prohlašuje: „Co se mi líbí na pojmu ,Weird‘, je to, že má návaznost na literaturu z počátku 20. století, zahrnuje práce, které jsou na obou stranách propasti mezi krásnou literaturou a žánrem, zahrnuje některé prvky hororu, některé prvky sci-fi a souvisí s okultismem. Zároveň to však není žádná opravdová literární škola – spíše řada nespojitě spojených způsobů, jak manipulovat se vztahem žánru a krásné literatury.“

A to je právě to, co Brian Evenson ve svých textech dělá – někdy se dají interpretovat jako beckettovské literární experimenty, někdy jako texty žánrové (hororové) a někdy jako mix obojího.

Dalším typickým rysem Evensonovy tvorby je zkoumání a zpochybňování toho, co je vlastně reálné z hlediska subjektivního vnímání: „Také bych řekl, že v mé vlastní práci je pro mě důležité zpochybňovat i hranici mezi realistickým a fantastickým. Nejsem realista – nebo spíš, nestarám se o to, jestli ten či onen z mých příběhů je nebo není realistický: realismus na mě působí dojmem zcela bezvýznamné obecné kategorie. Ale moje práce spočívá od samého počátku ve zkoumání povahy reality a vnímání.“

Obsah dvojknihy Doupě | Zhroucení koně:

Vypravěč novely Doupě, nominované na Shirley Jackson Award, se domnívá, že je člověk, avšak okolnosti jeho života, které nám předkládá ve formě jakéhosi deníku, nás rychle přesvědčí o opaku.

Povídková sbírka Zhroucení koně představuje různě dlouhé texty, z nichž většina spadá do žánru hororu a najdeme v nich záhadné přízraky, oživlé mrtvé, sadistické hry, plyšové medvídky s tlukoucím srdcem, deště písku sdírající kůži i mikroskopický prach, který možná vraždí. Problém je v tom, že nic, co nám autor předkládá, není tak jednoduché ani jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a největší hrůza nakonec spočívá v tom, že si my ani hrdinové povídek vůbec nemůžeme být jisti, kde vlastně končí skutečnost a kde začíná paranoidní noční můra.

 

Ukázku najdete ZDE:

Evenson-UKAZKA

 

Blesková soutěž – www.TrickaZeSerialu.cz mají nový look!

25. Únor 2019 - 0:01

Při příležitosti jsme pro vás připravili bleskovou soutěž o tričko.

Odpovězte správně do půlnoci 27.2. 2019 na naši soutěžní otázku na email:

zuzana@trickazeserialu.cz

a můžete být tím vylosovaným šťastlivcem, který získá tričko podle svého výběru.

 

A ona otázka?

Ve kterém roce byla založena Trička ze seriálů? A) 2009 B) 2010 C) 2011 Přejeme hodně štěstí!

Prvňáci 15: Rozhovor s Kateřinou Hurtovou o románu A v ní stín

21. Únor 2019 - 15:31

Než se do toho pustíme, tak bych Vám ráda pogratulovala k vydání debutového románu A v ní stín (recenzi naleznete zde) a poděkovala, že jste ochotná poskytnout rozhovor i našemu internetovému magazínu. Vzhledem k tomu, že už máte nějaké to povídání o své knize za sebou, budu se snažit přijít s alespoň trošičku jinými otázkami, abyste se nemusela zbytečně opakovat. A začneme vskutku originální a nečekanou otázkou: Kdo je Kateřina Hurtová? Aneb mohla byste se našim čtenářům krátce představit?

Já také moc děkuji. Přemýšlela jsem, zda si dokážu vybrat jen jednu Kateřinu, která je pro mě ta nejtypičtější nebo nejdůležitější. Nejde to. Jsem máma, milující partnerka, milovnice bojových sportů a vypravěčka příběhů, to všechno dohromady stejnou měrou, to všechno jsem já. A musím podotknout, že sice velmi zaměstnané já, ale také velmi šťastné já.

Kdy nebo jak jste se vlastně dostala k psaní?

Je to klasický příběh. Ačkoli dysgrafik, píšu od dětství – slohové práce, školní časopis, články do novin už na základní škole, první povídky do šuplíku… Zlom pro mě nastal před zhruba deseti lety na mateřské dovolené. Začala jsem psát články pro jeden portál pro ženy, pak si založila svůj blog a tam jsem poznala skupinu blogerů, kteří se chtěli stát (spousta z nich se také později stala) spisovateli. Díky nim mi došlo, že pokud si za svými sny nepůjdu, nesplní se. A tak jsem psala a psala, seznamovala se s lidmi, měla první úspěchy v literárních soutěžích a dokončila jsem svůj první román.

Patříte ke spisovatelům s pevným režimem, kteří si stanoví rozsah znaků, počet stránek nebo kapitol, který mají ten či onen den napsat? Nebo tomu všemu necháváte volný průběh a píšete podle toho, jak Vás políbí Múza?

Na jednu stranu si nedovedu představit, že bych si určila denní počet znaků. Psaní je pro mě tvůrčí proces, zábava, únik do jiného světa… Na druhou stranu je určitě potřeba určitá míra sebekázně. Není tak těžké napsat jednu zábavnou scénu, mnohem těžší je probojovat se přes místa, která v daný okamžik s autorem nerezonují, kde se potřebuje posunout v příběhu, ale ten nevyvěrá z nitra. A přeci se k psaní posadíte a přeci tu scénu napíšete.

V souvislosti s předchozí otázkou mi nedá, abych se nezeptala, jestli máte nějaké rituály nebo zvyky, když píšete.

Sprchu, půl litr zeleného čaje a prázdnou místnost se zásuvkou pro připojení PC. Nevím proč (asi, že nikde jinde nejsem sama), ale Múza za mnou chodí nejčastěji do sprchy. A když dorazí, pak už stačí jen hrnec čaje a klid, abych se mohla ponořit do příběhu.

Vždy mě zajímal proces tvorby příběhu. Mám tím na mysli, zda jste již od začátku měla naprosto jasnou a detailní představu toho, jak bude příběh vypadat? Nebo jste v hlavě měla jen jakýsi hrubý obraz toho, co se má stát, a nechala příběh „žít svým životem“?

Moje příběhy si rozhodně žijí svým vlastním životem. Většinu z nich jsem sice psala od začátku do konce a měla jsem základní představu, co se bude dít, ale velmi často se mi stalo, že najednou kolečka v mé hlavě zapadla na svá místa a já si o příběhu či postavě uvědomila něco zásadního. Nejlegračnější mi na tom přijde to, že jakmile kolečka zapadnou, už s nimi nehnu a nedokážu příběh vrátit zpět k původnímu záměru, i kdybych se na hlavu postavila a ušima odstrkovala. A v ní stín je pro mě ale unikátní – je to příběh, který vznikal vyloženě po jednotlivých scénách a vlastně od prostřed dopředu i dozadu.

A v ní stín vydalo nové a malé nakladatelství Gorgona Books, jenž stojí i za románem Noční labuť Zuzany Hartmanové, která pokřtila Vaši knihu. Promiňte mi moji zvědavost, ale člověk se ptá, jestli tady náhodou není nějaká spojitost.

Samozřejmě že je! Náhody podle mě neexistují. Zuzka Hartmanová je jeden z těch lidí, které jsem kdysi poznala mezi blogery. Porotcovala tenkrát literární soutěž, velmi se jí líbila moje povídka, a na základě téhle prvotní sympatie jsme si začaly psát, později se sešly a pak se z nás staly velmi dobré přítelkyně. Nakladatelství Gorgona si vybralo Zuzčin text. Pokud si to dobře pamatuji, text byl zveřejněný na internetu a Gorgona Zuzku oslovila s nabídkou vydání. Zuzka společně s Gorgonou pracovala na vydání Noční labutě a já díky tomu věděla, jak v nakladatelství s textem pracují. Jejich přístup se mi velmi líbil. Zaslala jsem jim svůj text. V konkurenci mnoha rukopisů, některých i od renomovaných českých autorů, si Gorgona vybrala právě A v ní stín. Když jsme spolu jednali o vydání, opatrně se mě ptali, zda by mi nevadilo spolupracovat na marketingu s jejich druhou autorkou Zuzkou Hartmanovou. O tom, že se známe, neměli ponětí.

Musím říci, že se v knize s ničím nezdržujete a jdete rovnou k věci. Kniha je neuvěřitelně nahuštěna dějem, u něhož si dokážu představit, že by jej jiní autoři neváhali rozdělit do několika dílů, protože ten potenciál v Lilitině příběhu prostě je! Nenapadlo Vás proměnit román třeba v trilogii? 

Nenapadlo. Jak už jsem zmiňovala výše, A v ní stín je pro mě speciální. Po roční práci na prvním románu a během práce na druhém románu (ani jeden ještě knižně nevyšel) přišel emotivní sen, na jehož základě velmi rychle vznikl krátký příběh princezny Lilit. Od jedné scény ke druhé, spíše po emocích než po příběhu. Sama teď zpětně jen stěží odhaluji zdroje inspirace. Později jsem jednotlivé scény spojovala a doplňovala také trochu té politiky, historie a pozadí. V knize zůstala jedna jediná záležitost, která mi strašila v hlavě i po jejím vydání – do příběhu krásně zapadala, ale pro svět, i když fiktivní, byla špatná. A tak vzniká volné pokračování, které tenhle problém ve světě vyřeší a dává mi také prostor pro rozvedení nebo dořešení dalších záležitostí v knize. Mám ovšem obavu, že do knihy zároveň velké množství nových nápadů přichází :).

Pomohla Vám zkušenost s bojovými sporty s popisem soubojů? Když vidíte nebo čtete popis nějakého souboje, říkáte si, že to je nesmysl, že to tak nejde?

Ano, určitě mi velmi pomohla a také mě baví takové scény psát, protože se mi v hlavě velmi barvitě zobrazuje několik variant možné situace. Přesto jsem se u jedné bojové scény radila se svým mužem (trenérem kickboxu a profesionálním zápasníkem) ohledně možných následků zranění. Také jsem se radila ohledně fungování speciálních zbraní trubadúrů se svou ilustrátorkou, Petrou Saibovou, která se věnuje i šermu. Na druhou stranu je zajímavé, že popisy bojových scén čtu vždy jen velmi letmo, v příbězích je nepovažuji za napínavé, ale spíš zdržující – možná i proto, jich v knize není moc. A ano, když se dívám na film, ve kterém je bojová scéna, občas se i zasměji.

Osobně mě zaujala létající tvrz Feninů, protože mi evokovala Malazskou knihu padlých od Stevena Eriksona, kde se též objevuje létající tvrz, která je domovem jednoho prastarého národa. Vím, že jste říkala, že náhody neexistují, ale i tak mi to nedá. Inspirace, nebo náhoda?

Náhoda to tedy asi být nemůže, když říkám, že neexistují. Jak z toho teď ven, když musím přiznat, že jsem Malazskou knihu padlých stále ještě nepřečetla? Zajímavé je, že třeba nakladatel si u Feninů vzpomněl na Plenitele ze seriálu Firefly, který jsem viděla až po dopsání příběhu. Já si myslím, že když jednou někoho z lidí něco napadne, začne si ta myšlenka poletovat éterem a objevuje se mezi lidmi častěji a častěji. Takže nevím o žádné vědomé inspiraci pro národ poletující si po nebi, ale myslím si, že jsem si tu myšlenku stáhla z éteru :).

V románu se objevuje matriarchální zřízení (nenárod Feninů a Gemišejské království), které je ve Vašem podání velice kruté, což je i možná trochu proti očekávání. Nebo alespoň já osobně mám v hlavě z nějakého důvodu zakódováno, že matriarchát je „funkčnějším“ zřízením než patriarchát. Proč zrovna matriarchát? Přeci jen v románech většinou převažují společenství s dominantní rolí mužů.

Bojím se, že aby odpověď na tuhle otázku byla pravdivá a komplexní, potřebovala bych na ni celý další rozhovor. Narovinu říkám, že jsem pro příběh nestudovala fungování různých zřízení. Tak jak příběh vznikal, matriarchát sám vyplynul. A v ní stín opravdu není kniha, která by stála na propracovanosti a detailech. Vznikala velmi instinktivně, a proto je tak nahuštěná dějem a nápady, jak jste sama zmiňovala, a nezastavuje se dlouho ani u důležitých milníků. Tak tedy proč matriarchát – protože vztah mezi matkou a dítětem považuji za jeden z nejsilnějších a celoživotních ovlivňovatelů emocí v životě člověka. Protože si myslím, že snaha o genderovou rovnost je zaměřena velmi nešťastným způsobem – rovnoprávnost by neměla být o tom, že ženy budou dělat to samé co muži (a obráceně). Měla by být o respektu. O respektu k rozdílům a vděčnosti za ně. O možnosti dělat to, v čem se každý cítíme nejlépe, bez znevažování důležitosti našeho konání. Takže abych to zjednodušila a uvedla příklad, pokud chce být žena prostě matkou a manželkou, tak je stejně dobrá jako ředitelka podniku – je jen její volba, co ji v životě dělá šťastnou.

Ještě bych se Vás ráda zeptala na samotný název románu. A v ní stín je neobvyklý tvar. Dobrovolně a bez mučení přiznávám, že jsem ho sama při objednávání recenzního výtisku u šéfredaktora zkomolila na A stín v ní. Měl už od začátku současnou podobu?

Jedná se o třetí variantu názvu, která vznikla vlastně až v souvislosti s nápadem na obálku. Krásně dotváří metaforu, kterou je těhotná hrdinka se spárem místo ruky. Byl použit z písně o legendě, která se několikrát objevuje v knize. Je to básnický text, odtud tedy tento neobvyklý tvar. Pokud byste byli zvědaví na předchozí varianty názvu… Můj pracovní název zněl „Zavržená princezna“, druhý zvažovaný název byl „Zrada lůna matčina“; a myslím, že vyhrál ten nejlepší.

Kdybyste si měla vzít na opuštěný ostrov jen jednu jedinou knihu, jaká by to byla?

Imagika Cliva Barkera.

Máte nějaký spisovatelský vzor? Cítíte na svém stylu psaní vliv některého z vašich oblíbených autorů?

Vzor vyloženě nemám. Existuje spousta autorů, které obdivuji, jejichž knihy mám ráda, ale psaní považuji za natolik osobní proces, že se podle mě nelze někomu podobat záměrně. Určitě bych našla spoustu inspiračních zdrojů, ale styl psaní? Možná snad to, že píšu naturalisticky obdobně jako právě Barker, ale tím asi veškerá podobnost končí.

A inspirační zdroje pro samotný příběh?

Vědoma jsem si inspirace v Duně Franka Herberta. Velmi by mě zajímalo, zda by někdo ze čtenářů odhalil, o jakou inspiraci se jedná. Ale pro ty, kteří mou knihu nečetli – některé vlastnosti feninské velekněžky byly inspirovány Ctihodnými matkami Bene Gesseritu. Duna je mimochodem jedna z těch knih, které si řadím mezi důležité přátele svého života. V A v ní stín jsou ale i další inspirace, spíše ze života. Například karneval i souměstí Oxedo byly inspirovány mou návštěvou Benátek. Lyžující seveřané zase souvisí s mým dětstvím, které jsem strávila v Jablonci nad Nisou na „kolečku“ (Běžecký areál Břízky) mezi biatlonovými závodníky.

Konečně poslední otázka a už Vás propustím ze svých spárů. Už jsme to nakously výše, kdy jste naznačila, že vzniká volné pokračování románu A v ní stín a k tomu máte připraveny dva romány, které zatím nevyšly. Můžeme se tedy těšit na nový román Kateřiny Hurtové?

V tento okamžik se u nakladatele na disku hřejí oba už zmiňované romány. Jeden ze současných Čech, konkrétně z Turnovska, taková zábavná a místy akční záležitost plná různých pohádkových potvor, které nejsou v mém podání zdaleka tak pohádkové, jak jste zvyklí. Druhý román je velmi rozsáhlý první díl plánované série, na kterém jsem velmi intenzivně pracovala celý rok. V mém počítači je pak několik rozpracovaných věcí, mezi nimi i volné pokračování A v ní stín. Uvidíme, která kniha spatří světlo světa jako další. Moc děkuji za zajímavé otázky.

Velice Vám děkuji za čas, rozsáhlé odpovědi a trpělivost, kterou jste mi během rozhovoru věnovala.

Pokud vás rozhovor s Kateřinou Hurtovou zaujal, pak byste určitě neměli minout recenzi jejího románu A v ní stín, a pokud chcete mít ty nejčerstvější informace a nezmeškat třeba novou knihu této spisovatelky, tak koukněte na tento autorský profil.

Prvňáci 15 – Kateřina Hurtová: A v ní stín aneb příběh princezny zkoušené osudem

21. Únor 2019 - 14:58

Hurtová to bere zhurta

Lilit, druhorozenou princeznu z koňáckého království, stíhá jedna osudová rána za druhou. Od malička musí trpět úklady své šílené matky, která má místo srdce kus ledu a představuje ukázkový příklad zlé masochistické a manipulativní mrchy. Nyní je princezna pod tíhou okolností nucena odejít z rodné země. Jedinou útěchou ve vyhnanství jí může být vědomí, že jí společnost dělá král barbarů Bersek, s nímž prchá do jeho rodné země jménem Teberie, kde společně založí rodinu. Zdá se, že tady, na tak nehostinném místě, by Lilit mohla najít alespoň kapičku štěstí. Osud si pro ni ovšem přichystá něco zcela jiného! Vše se převrátí vzhůru nohama, když krátce po sobě zmizí její manžel i děti. Lilit je však pro záchranu svých milovaných připravená udělat cokoli! Ale aby toho náhodou nebylo málo, začíná vyplouvat na povrch, že za vším tím utrpením stojí prastará legenda zvěstující konec světa! A způsobit ho má právě ona!

Hned na začátku si ujasněme, že se s tím Kateřina Hurtová nemaže! Tato útlá kniha s dvě stě dvaceti dvěma stranami je nahuštěná množstvím děje, který by jiným spisovatelům vydal minimálně na trilogii. Příběh tedy pádí ozlomkrk kupředu a čtenář díky tomu při otáčení jednotlivých stránek nemá možnost se nudit.

Spádu románu napomáhá i samotný autorčin styl psaní, jenž by se dal označit jako úsporný (nicméně v dobrém slova smyslu). Neobjevují se zde sáhodlouhé popisy prostředí nebo dlouhé myšlenkové pochody postav. Nenajdete zde ani rozsáhlé vysvětlující pasáže ohledně fungování světa či magie. Spisovatelka předává jen ty nejnutnější informace a dávkuje je čtenáři dle potřeb příběhu. Hurtová k tomu navíc vsadila převážně na jednoduché věty, případně krátká souvětí, díky nimž získává vyprávění tu správnou dynamiku. Nutno podotknout, že zvolený styl k A v ní stín prostě sedí!

Stejně jako všechno ostatní má i tento přístup jistá úskalí. Hlavní nevýhodu lze vidět v tom, že kvůli rozsáhlosti příběhu na relativně malém prostoru nemusí dojít k plnému splynutí čtenáře s hlavní postavou; všechna úskalí a utrpení, jimž musí hlavní hrdinka čelit, jej nesmetou a nezdrtí plnou silou. Nelze ovšem říci, že by byl čtenáři Lilitin osud ukradený! Jen na něj nemá takový dopad, jako kdyby s ní strávil dvojnásobné množství stran.

S tím souvisí i druhá drobná vada na kráse. V jistých chvílích totiž ona úspornost trochu škodí. Jedná se především o pasáže v poslední třetině knihy, v nichž dochází k výrazným a náhlým změnám v chování hlavní postavy. Člověk je v tu chvíli odkázán jen sám na sebe a své domněnky. Právě na těchto místech by se hodila pomocná ruka v podobě hlubšího vhledu do myšlenek hlavní postavy, aby motivace a jednotlivé spojitosti vypluly na povrch.

Krutý, ale rozmanitý svět

Dost již bylo napsáno o technické stránce příběhu! Přesuňme se teď k tomu, jaký svět lze v románu nalézt. Kateřina Hurtová vsadila především na matriarchální zřízení, které je (možná oproti očekávání) v jejím podání velice kruté a lstivé. V A v ní stín tudíž nechybí drsnější scény, s nimiž by mohli mít jedinci útlocitnější povahy menší problém.

Autorce také nelze upřít bohatou fantazii. Důkazem budiž například rozmanité prostředí jejího světa. Na jedné straně se nachází království Gemišejců se svými rozlehlými pláněmi a koňskými stády, protikladem je pak nehostinné severské království Teberie s majestátními a nádhernými ledovými paláci. K tomu je tady tajemné místo Hvozdu, kde musíte zaplatit, pokud jím chcete projít. A mimo to všechno stojí nenárod Feninů pobývající v létající kovové tvrzi a žijící z utrpení druhých.

Ve správné fantasy nesmí samozřejmě chybět magie, a i zde se jí nachází víc než dost! Příslušnice Gemišejského královského rodu například disponují rodinnou magií předávanou z generace na generaci, díky níž mají velice blízké spojení se svými koňmi. Tebeřané pro změnu mohou opracovávat dřevo do tak jemných a oblých tvarů jichž není možné dosáhnout běžnou cestou. Nejčastěji se ovšem v románu objevuje nekromancie – a právě o ní a jejím fungování se čtenář dozví na stránkách knihy nejvíce.

Fešácká obálka

Držet v rukou knihu od Gorgony je opravdu radost! Nejen, že má oku lahodící a všemi odstíny modré hrající obleček, jenž pro ni ušil Hải Hoàng Trần Sơn, ale je i neuvěřitelně jemná a příjemná na omak. K tomu připočtěme zdařilou celkovou grafickou úpravu – mapa kontinentu a stylizace nadpisů do stejné podoby ladí se samotným názvem knihy na obálce. A ještě jeden malý dodatek: „dětem Gorgony“ to v knihovně vedle sebe neuvěřitelně sluší!

Ve svém debutovém románu se Kateřina Hurtová nevyhnula drobným nedostatkům, jejichž příčinu lze hledat především v úsporném stylu psaní. S onu úsporností souvisí i absence podrobnějšího popisu fungování magie. Na druhou stranu jí zvolená cesta umožňuje na malém prostoru rozjet dynamický příběh bez zbytečných odboček, s nímž by se jiní spisovatelé crcali a rozmělnili jej do několika knih a nebozí čtenáři by pak museli několik let čekat, než by se dozvěděli, jak to celé skončilo. V tomto bodě se jedná o více než vítanou změnu, jelikož těchto dlouhých ság najdeme v knihkupectvích opravdu hodně. Nicméně nesmíme opomenout skutečnost, že – nejen – v těchto případech hrají velkou roli především čtenářské preference. Každopádně to, co nelze této mladé a nadějné autorce upřít, je bohatá fantazie, spousta zajímavých nápadů a schopnost v několika větách navodit či vystihnou tu správnou atmosféru.

A málech bych zapomněla na jednu důležitou věc! Hurtová ke konci Lilitina příběhu poodkryje jisté informace, které staví předchozí události do zcela jiného světla a vedou čtenáře k jediné věci – přečíst si A v ní stín znovu a náhlednou na všechny události novou optikou.

A komu A v ní stín doporučit? Oželíte nebo dokonce uvítáte absenci sáhodlouhých popisů a s otevřenou náručí uvítáte děj a dialogy? Baví vás knihy s nahuštěným dějem, který nikam zbytečně neodbočuje? Nevadí vám naturalistický popis drsnějších scén? Vyhledáváte kvalitní a zajímavou tvorbu v našem českém rybníčku? Pak byste ani náhodou neměli tuto nenápadnou a svůdnou modrou krasavici zdobenou zlatým písmem hlásajícím A v ní stín minout, protože čeká právě na vaše nenechavé prsty!

Stále jste na vážkách, zda vzít román Kateřiny Hurtové do ruky? Třeba napoví několik všetečných otázek, na něž poskytla v rozhovoru tato sympatická spisovatelka rozsáhlé a zajímavé odpovědi. Nevěříte? Však si to můžete sami ověřit zde.

Kateřina Hurtová: A v ní stín

Vydala: Gorgona Books, 2018

Ilustrace: Petra Saibová

Obálka: Hải Hoàng Trần Sơn

Počet stran: 222

Cena: 285 Kč