Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 59 min 58 sek

Únos aneb jak zdrhají vesmírní vandráci

16 hodin 7 min starý

Jarmila Mařáka si možná budete pamatovat z knihy Vlada Ríši Vesmírní vandráci z roku 2015. Nyní se tenhle něco-jako-hrdina vrací ve volném pokračování s názvem Únos. Název sám je pro děj knihy nomen omen. Jarmil totiž během své kariéry pilota bojových robotů nakopal plechy nesprávnému chlapci, synkovi zbohalíka. A když tenhle hejsek v následné potyčce přijde shodou náhod o život, jeho prachatý papínek si to rozhodně nenechá líbit. Pošle své gorily, aby mu Jarmila přivedly, což se samozřejmě neobejde bez násilí a odporu… Ano, hádáte správně, jedná se o nefalšovaný únos.

Otroci všech planet, spojte se!

Jarmil má štěstí v neštěstí. Namísto okamžité a rychlé smrti nakonec vyvázne „jen“ s doživotním otroctvím. Na utajené planetě nafasuje vybavení a je vyslán spolu s ostatními nedobrovolníky těžit speciálních krápníky sloužící pro výrobu zbraní. A nebyl by to Jarmil, aby od prvních chvil nekoukal, kde nechal tesař díru.

Děj knihy je tedy příběhem o tom, kterak unesený ňouma ze střežené planety uprchl. Myšlenka je jednoduchá a zápletka vlastně taky, protože děj jede přímo od startu do cíle, bez odboček nebo jakýchkoliv jiných zdržení. Není problém odhadnout s předstihem co se asi stane, překvapeni budete opravdu jen zřídka.

Ale zrovna u tohoto typu literatury, tedy dobrodružných příběhů bez větších uměleckých ambic, tento postup funguje. Únos je velmi příjemné čtení vhodné například do dopravních prostředků. Nevyžaduje větší soustředění, neklade na čtenáře nároky, prostě oddechovka určená méně náročným čtenářům.

Začátek knihy odehrávající se na palubě kosmické lodi vzbudí ve čtenáři pocit, že druhá kniha se ponese v duchu té první. Ale tak tomu není, protože po krátké a zajímavé vesmírné předehře se Jarmil upíchne na Mariannu, jak se ona planeta, kde ho drží věznitelé pod zámkem, jmenuje. Postupně se seznamuje s poměry v pracovním táboře a objevuje jeskyně včetně zdařilých žravých potvor, které si doslova dávají těžaře krápníků k obědu. Žádní bojoví roboti, žádný vesmír.

Opít nás rohlíkem? To ne!

Podobně jako Vesmírní vandráci má i Únos své mouchy a masařky. První z nich je nekonzistentní chování postav. Jako ideální příklad poslouží přímo hlavní hrdina. Má to být ten správný zábavný týpek, který trousí moudra, miluje pivo a z bot mu čouhá meziplanetární seno. Ale i když se téhle role snaží Jarmil držet zuby nehty, místy to autorovi ustřelilo a Jarmil se najednou lusknutím prstů změní v génia a všeználka nebo naopak v prostinké přerostlé mimino.

Problém je i naivitě, se kterou postavy jednají. Kupříkladu chlapík, který se stará o výbavu: Jarmil za ním naivně zaběhne, že by nutně potřeboval zbraně – a tento bodrý muž ho přivítá s otevřenou náručí (a to se obě postavy v ději potkají pouze na několik okamžiků!) s tím, že si myslel, že snad na tu revoluci ani nedojde. A nakonec mu se skřípěním zubů vydá i toho bojového robota, kterého má náhodou už pár let tamhle v koutě…

Je škoda, že Ríša degraduje vcelku dobré čtení takovými nelogičnostmi. Je vidět, že si dal na knize záležet, dokonce zredukoval na únosnou míru i nešvar v podobě nesouvislých vět a překlepů, a pak se pokusí čtenáře opít notně okoralým a navrch ožvýkaným rohlíkem. Tohle mu totiž většina čtenářů jen tak nezbaští.

Pozitivem je humor, i když opět ne všechny vtípky fungují na výbornou. Hlášky hlavního hrdiny dokážou vykouzlit úsměv, zejména pokud máte blízko k „hospodskému“ stylu humoru, ale na druhou stranu objevíte v textu i pár úsměvných narážek a inteligentních vtípků.

Kde je?

Máme tu ještě jeden problém, nad kterým je třeba se pozastavit – a tím je celkové vyznění knihy. První pasáž v kosmické lodi je naprosto v pořádku, a má to, co další části knihy chybí: nadhled. Člověk by čekal, že Únos se nebude brát vážně, ale po přistání nějak onen nadhled zmizí. A co teď?

Střední pasáž je, promiňte mi ten výraz, jalová. Vyznívá poměrně vážně, čemuž neodpovídá ani očekávání, ani chování hlavního hrdiny. Jenže když chybí lehkost a švih, začne kniha předurčená k tomu bavit čtenáře zkrátka nudit; a ani těch pár dobrých nápadů a troch akce to nespasí. Závěrečná pasáž už naštěstí zase šlape v těch správných kolejích, ale rozpačitý dojem u většiny čtenářů nepřehluší.

A tak si člověk říká: proč vlastně Ríša opouštěl všechno to, co tak dobře v prvním dílu fungovalo? Vždyť bitvy na robotech byly zábava a poletování vesmírem s nabručeným kapitánem také. Tak proč najednou pošle hlavního hrdinu bloudit podzemními chodbami, kde nemá žádného parťáka, se kterým by se mohl popichovat a užívat si slovních přestřelek? Inu, kdo ví, my totiž bohužel ne.

Ale i přesto, že má Únos několik chyb, a to i těch podstatných, bych si rád přečetl další Mařákova dobrodružství. Částečně je na vině nostalgie, protože první díl byl fajn, částečně i ve druhém dílu zřetelně dřímá neprobuzený autorův potenciál; částečně je na vině i hlavní postava, která umí pobavit svým přístupem k problémům.

Vlado Ríša: Únos

Vydali: Golem Ríša a XB-1, 2018

Obálka: Vlado Ríša

Počet stran: 320

Cena: 295 Kč

Hypergrid: Pět živlů pro dva mozky

24. Květen 2019 - 8:56

Šachovnice 8×8? Nebo nekonečné pláně čtverečkovaného sešitu? Che!! Piškvorky i šachy ať se jdou bodnout, Hypergrid si vystačí s devíti poli, a přitom nepotýrá vaše mozkové závity o nic méně!

No dobře dobře, komu čest tomu čest, a sláva mačům školních přestávek i soupeření člověka s počítačem; nechceme výše zmíněným hrám upírat jejich zásluhy. Koneckonců má Hypergrid tu výhodu, že se hraje nejen na ploše, ale i do výšky… …i když šachy by možná taky dostaly jiný rozměr, kdyby střelec mohl vylézt na věž a pěšák na královnu…

Kdo dýchá éter

Avšak dosti zesměšňování klasických her a pojďme se věnovat novince, která tak trochu patří do hájemství fantasy. Pětice různobarevných koleček totiž zastupuje pět elementů, tradiční oheň, vodu, zemi a vzduch, a netradiční éter, což byla podle starověkých filozofů látka vyplňující vesmír, kterou dýchali bohové. (My v redakci samozřejmě víme, že názor na podstatu éteru se měnil a víra v něj vydržela až do devatenáctého století, ale tohle je herní a nikoliv alchymisticko-astronomická sekce!)

Hráč má k dispozici 6 žetonů od každého druhu, a ve svém tahu může umístit dva, kamkoliv chce, s jediným omezením: na plochu nikdy nesmějí přijít dva žetony stejné barvy po sobě. Účelem je sestavit klasickou piškvorkovou řadu tří koleček stejné barvy křížem krážem kdekoliv na ploše, tedy i diagonálně. Jakmile se toto hráči podaří, připíše si bod, a řada se „uzamkne“, aby z ní nemohl těžit protivník. Když jednomu ze soupeřů dojdou kolečka (v zásobě nebo v mozku), partie končí.

Pět ale

Pěti elementům odpovídá pět ale, která poněkud upravují výše napsané. O prvním už jsme se zmínili: je to nemožnost zahrát dva žetony stejné barvy za sebou a tudíž jednoduše poskládat bodovanou řadu tří. Druhým je fakt, že se z herní plochy až na výjimku nic neodstraňuje, ale kolečka se kladou na sebe, takže svojí strategií ničíte tu soupeřovu a naopak.

Třetí ale je od třetí – tedy že od třetí pozice ve sloupci (zde nazývaném pilíř) výše můžete po položení žetonu využít zvláštní efekt daného elementu. Ten je pro každý živel jiný; voda vám například umožní vyměnit pozice dvou pilířů navzájem, země otočit pilíř vzhůru nohama a éter dokonce vybrat si libovolný žeton a vzít si jej do zásoby. Čtvrté ale: zvláštní efekty se více či méně vztahují k dosahu právě položeného žetonu, kterým jsou pouze pole v jeho bezprostředním okolí.

A páté ale upozorňuje, že vytvořené a obodované řady jsou sice uzamčeny, ale mohou se odemknout, když dvě z jejich tří koleček jsou překryty jinou barvou či barvami. Pak se můžete k dané linii opět vrátit a vytvořit ji znovu – ale upřímně, jen málokdy se vám to podaří.

Blitzkrieg a pokusní králíci

Hypergrid je abstraktní, je chytrý a je krásný. Vezměme to popořadě.

Napojení na alchymistické elementy nebylo nezbytně nutné, ale výrazně to pomáhá zapamatovat si jednotlivé efekty ve vztahu k jednotlivým barvám. Nejen na tom je vidět celková promyšlenost hry: kombinačními možnostmi se blíží šachům – nakolik, to už ať počítají Kasparov, Karpov, Capablanca a jiní. Proto i přes množství testovacích partií v redakci tušíme, že máme a ještě dlouho budeme mít velké rezervy v úspěšnosti v této hře, a že naše kostičky oběhnou herní pole (což je zdejší elegantní způsob počítání bodů) dohromady asi tolikrát, kolikrát by to zvládla samotná kostička doktora Sheldona Coopera či jiných fakt chytrých lidí. (Ale ti zase na druhou stranu nenapíší moc herních recenzí – pokud víme, Aljechin nikdy nezrecenzoval ani ty šachy.)

Navíc je Hypergrid i krásný. Nebudeme ovšem zbytečně popisovat, co vidíte na obrázcích kolem, a doufáme, že sami pochopíte, jaká radost je s takovým materiálem hrát. To ostatně uznali i ti z našich pokusných králíků, kteří taktické hry moc nemusí, ale mnozí z nich zvažují, že u této udělají výjimku.

Lze se tedy divit, že zápory jsme nenašli téměř žádné? Vše ve hře plní svůj účel a není tu nic zbytečného. Můžete sice diskutovat o efektech jednotlivých elementů, ale má to podobný smysl jako diskutovat o tom, proč jezdec v šachu táhne podle tvaru písmene L a ne třeba W. Ostatně sám tvůrce definuje Hypergrid jako „kombinaci piškvorek a šachů“, takže pokud vás přemýšlivé hry tohoto typu neberou, nebude vás bavit ani tato, ale to není chyba hry…

Čekání na soupeřův tah je pochopitelně delší a možná jednou v nějaké výroční edici by byla na místě varianta šachových hodin, ale taktika a strategie prostě vyžadují čas, a pokud uznáváte pouze blitzkrieg, berte plochu Hypergridu jako širou ruskou zemi a nepouštějte se na ni.

A tak za jedinou drobnou chybičku nakonec považujeme krabici, ve které je stočený herní plán položený úhlopříčně a kolem něj rachtají žetony a sáčky s kostkami. Podlouhlá krabička s insertem, do kterého by tvarově nenáročný herní materiál vhodně zapadl, by téhle fakt promakané hře slušela víc. Snad příště, protože Hypergridu rozhodně předpovídáme budoucnost.

Opčík: Hypergrid

Počet hráčů: 2

Doba hry: 30 – 60 min.

Doporučený věk: 7 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: ADC Blackfire Ent. s.r.o.

Cena: 749 Kč

Rozhovor s Haninou Veselou

22. Květen 2019 - 13:53

Kedy si zistila, že si stvorená na rozprávanie príbehov, vzala si do ruky pero a začala ich písať?

Naučili mě to ve škole – psát. Příběhy přišly záhy. Ty první vznikly během vyučování pod lavicí. Bylo mi asi sedm. Nechala jsem to kolovat po třídě. Hrdinkou byla turecká princezna, která zdrhla z harému a svedla souboj s pánem všech moří.

Aké boli začiatky Haniny Veselej, spisovateľky? Vraciaš sa niekedy k svojim prvotinám?

K románu Magnólie a démon se vracím ráda. Zombie apokalypsa je mé oblíbené téma, a přesně to mým hrdinům hrozí – vše ve výpravném fantasy hávu, nemrtvé pomocí ametystové drúzy ovládají temní nekromanti. Mimochodem, ametyst je můj oblíbený kámen… Co bylo napsáno před Magnólií, zdvořile ignoruji.

Prečo si si vybrala pre svoje knihy práve svet Asterionu?

Já si ho nevybrala. Ona si vybral mě. Po povídce Plavenský div psané pro antologii Ocel a krev mě jeho tehdejší tvůrci požádali o román. S Magnólií jsem měla napsané už dvě povídky, a něco dalšího promyšlené, tak jsem na to kývla.

Magnólia…. milujem kvety magnólií, krásne voňajú. Čo ťa motivovalo dať takéto meno svojej hlavnej hrdinke?

Měla jsem hrdinku a pustila se s ní do akce. Vše šlapalo do okamžiku, kdy jsem potřebovala jméno. Ten okamžik si pamatuju doteď. Přerušila jsem psaní, zadívala se do prázdna a zaposlouchala se do hudby, která tvořila kulisu. „Ten, kdo moc upíjí, tam pod Magnólií!“ zpívala Radůza za doprovodu harmoniky. A nápad byl na světě. Tehdy jsem netušila, kolik toho s Magnólií prožijeme.

Tvoja Magnólia je silná, sebavedomá žena. Aká je Hanina?

Já nejsem ona, i když na to recenzenti občas rádi poukazují, a já v tom čtenáře žertem utvrzuji, když jim do věnování píšu Hanina „Noly“ Veselá. Ve skutečnosti jsem úplně jiná.

V poslednej dobe som sa stretávala s tvojimi poviedkami v zbierkach ako Koleje smrti, Může se to stát i vám… Čo ti sedí viac, písanie poviedok, či románov?

Rozhodně romány. Je tam víc prostoru na postavy, prostředí i děj. Povídka, to je jen vygradovaný nápad. Čtenáři nemají náladu na kudrlinky. Chtějí akci, myšlenku a úderné finále. Ale román? Tam projde ledacos…

V čom je tvoja posledná kniha, Krev teče vždycky červená, iná ako predchádzajúce?

Líbí se mi, když jsou v knize dva až čtyři povahově rozdílní hrdinové, kteří mají vlastní příběh, ale časem se jejich osudy propojí a oni musí spolupracovat. Přesně o to jsem se snažila v Krev teče vždycky červená. Magnólie proto není hlavní hrdinka, je pouze jednou z důležitých postav, a tomu odpovídá i vypravěčský styl.

Väčšina autorov, s ktorými som sa mala možnosť rozprávať, má vždy mnoho nápadov v rôznom štádiu rozpracovanosti. Od poznámky na servítke z krčmy až po rozpísaný román. Ako si na tom ty?

Jsem na tom stejně, a i do té hospody nosím notes a tužku. Jen tak pro strýčka příhodu.

Si typ autora, ktorý všetko plánuje, či píšeš intuitívne?

Něco mezi. Stalo se mi, že jsem si něco do detailu naplánovala, a pak to napsala úplně jinak. Poslední třetinu románů Drak bere vše a Krev teče vždycky červená jsem radši psala na jeden zátah. Aby to skončilo dřív, než mě napadne zase to celé překopat…

Viem o tebe, že si zberateľka. Koniec koncov si mala na minuloročnom Fénixcone na túto tému aj zaujímavú prednášku. Zbieraš knihy českých autorov, ktoré majú osemdesiat a viac rokov, s témou fantastiky a okultizmu. Dokonca vlastníš podpísané výtlačky… Ako si sa k tomto koníčku dostala?

Úplně náhodou. Už deset let jsem měla rozdělaný text, který jsem nedokončila, protože takovou obskurnost by nikdo nevydal. Před pár lety jsem ale byla požádána o povídku do antologie Může se to stát i vám, a náhodou jsem znala vkus editorů. Během hledání podkladů ke psaní – jmenuje se to Oběšencův vršek, jsem se dostala k zajímavým tématům. Jako třeba atmosférou nabité fantaskní texty mrtvých autorů. Strašidelné povídky píši jen sporadicky, ale „staré“ knihy mě drží dodnes.

Ovplyvňuje ťa tvoja zbierka kníh pri písaní vlastných príbehov?

Určitě. To, co mám doma, to nejsou jen knihy s patinou dotyku autora. Jsou to mé múzy, špitají mi do ucha nápady. Třeba věc s výstižným názvem Šeptáno do tmy z Kolejí smrti vznikla tímto způsobem – začátek je téměř doslovný přepis textu ze snu. (Ano, i u postele mám papír a tužku.)

Kam chodíš pre inšpiráciu?

Mám ráda, když autoři nevaří z vody, ale využívají vlastních zkušeností. V mém případě jsou to zážitky z cest. Když jsem v Drak bere vše popisovala hlubinnou říši, nebyla to jen má fantazie. Předtím jsem se potopila do hloubky asi čtyřiceti metrů a viděla tam to, co viděla Magnólie. Kvůli Krev teče červená, kde se část děje odehrává na vulkanických ostrovech, jsem zas objela „Mars“ neboli Lanzarote.

Pred časom si sa stala matkou. Ako sa ti darí skĺbiť písanie so starostlivosťou o dcérku? Nevyspatosť či každodenná rutina sú náročné a vysilujúce.

Vůbec netuším, jak moc se to na mé tvorbě projevilo. Když jsem začínala psát Krev, dítě ještě na cestě nebylo. Během psaní se situace změnila, psala jsem i pár dní po porodu, a když jsem knihu dokončila, Margot už byla lozící špunt.

Otázka priamo na telo… Či už sme sa stretli osobne či som videla tvoje fotky, vždy si bola oblečená v šatách alebo v sukni. Nosíš niekedy aj nohavice?

Sukně mi připadá pohodlnější a přirozenější oděv. Ale občas nosím i kalhoty – na VIP příležitosti jako inspirativní procházka v městké kanalizaci nebo posezení u táborového ohně.

Si vynikajúca fotografka. Ako si sa dostala k foteniu a čo najradšej zvečňuješ?

Svůj první fotoaparát, takovou mejdlovou krabičku, jsem měla v jedenácti. Lepší jsem si koupila později, když jsem na si něj dokázala našetřit. Baví mě fotit lidi. Je to ale dost nevděčné. Většina z nás totiž nedokáže rozeznat dobrou fotku od mizerné, a dnes jsou v kurzu nepřirozeně vyumělkované snímky, ideálně s nějakým „cool“ cosplayerem. To už ale nemá s focením moc společného. Je to čistě grafická záležitost. Poslední dobou se proto zaměřuji na focení architektury, prázdných strašidelných domů a dalších „creepy“ míst…

Viem o tebe, že rada cestuješ. Kde všade si už bola a kam by si rada ešte cestovala?

Byla jsem ledaskde. Nejexotičtější mi přišla Jamajka a nejsmradlavější Belize. Ale i u nás či na Slovensku, kde mám příbuzné, je spousta krásných lokací. Často stačí jen vytáhnout paty z domu; pražský Milíčovský háj nebo Krčský les jsou taková tajemná místa. A zrovna teď mě fascinují věci, které jsou daleko, jako Měsíc, nebo naopak hluboko, jako trosky Titaniku.

Vráťme sa späť ku knihám… Určite máš svojich obľúbených spisovateľov. Akú knihu / knihy by si nám odporučila?

Můj nejoblíbenější autor dobrodružek je Rafael Sabatini, jeho Odysea kapitána Blooda byla už od dětství moje nejmilejší kniha. Z dnešních autorů je tomu asi nejblíž Leonard Medek s hrdinou Frantou Frantou z cyklu Dobrodruh. Ostatně, s Leonardem Medkem máme podobný vkus, oba máme rádi „staré“ knihy.

Tvoje literárne hrdinky, hrdinovia majú reálne predlohy, či sú to čisto vymyslené postavy?

Magnólie je kombinací dvou reálných osob, a ani jedna z nich nejsem já. Některé další hrdinky jsem psala podle svých kamarádek. Je to poněkud zlomyslné, ale zatím si mě na Facebooku z přátel nevyhodily. V Krev teče vždycky červená vystupuje pro změnu má drahá polovička. Většina mých hrdinů je ale mixem skutečných lidí a fantasie, nebo jsou vyfantazírovaní celí. Ale všechny postavy v sobě vždycky mají i část mne.

Čitatelia si zvyknú k svojim obľúbeným hrdinom vybudovať istý citový vzťah. Máš aj ty nejaký výnimočný vzťah k niektorej svojej postave?

Samozřejmě. Úplně ke všem. Když píšu, ta banda se mnou žije pod jednou střechou. Ženské nosí mé šaty, chlapy občas nějaké unisex šperky a ponožky. Chytám jejich zvyky a zlozvyky. A většinou jsem upřímně ráda, když je dopsáno a já je můžu z bytu zase vykopnout. Favority mám taky. V Krvi to byl Felian. Je báječně nehrdinský. V Magnólii a démon zase nekromant Jagavoj, to je taky kousek k pohledání…

Každý rok sa objavujú nové talenty. Zaujala ťa niektorá z nových tvárí na sci-fi/fantasy scéne?

Kristina Haidingerová. Letos by jí měla vyjít nová kniha, Děti Raumy. Na to se hodně těším. Její prvotina, mrazivý horor Ti nepohřbení z kruté finské zimy mě příjemně překvapil.

Aké sú tvoje literárne plány na tento rok, na čo sa môžu tvoji fanúšikovia tešiť?

Nechci slibovat knihu pod stromeček, ale chystám román z vlastního světa, momentálně se mořím s jedním netradičním scífkem a pak je tu jeden okultní nápad. Uvidíme, jak to dopadne.

Len pre vás sa s právnickou praxou ošľahanou autorkou fantasy románov rozprávala ENA.

Fofrsoutěž o 3×2 lítsky na PevnostCon

20. Květen 2019 - 12:13

Nejprve si zodpovíme dvě základní otázky ohledně celé akce:

Kdy? No přece 25.5.2019 od 12 hodin

Kde?  Areál T. J. Sokol Zlíchov | Nad Zlíchovem 255/5 Praha 5

 

Takže pokud tam chcete být i s partnerem / kamarádem – neváhejte a odpovězte na naše jednoduché otázky:

Kolikátý ročník PevnostConu s hudební produkcí se letos koná?

Kolik kapel na něm vystoupí?

A na závěr: Kdo bude hlavní atrakcí (napovíme, že chceme jméno šéfredaktora časopisu Pevnost)?

 

Napište nám na email soutez@fantasyplanet.cz do půlnoci  dne 23.5.2019

a ke správným odpovědím přidejte své jméno a příjmení a případně i telefon, ať vás můžeme kontaktovat – přece jen, je to dost narychlo.

 

A pokud byste náhodou nevyhráli, stále je ještě možnost koupit si lístky na http://www.pevnost.cz/pevnostcon/vstupenky, případně stát se dobrovolníkem a za trochu té fyzicképráce pod dohledem milých lidí z Pevnosti se vyřídit natolik, že během hudebníprodukce bezpečně usnete!

 

 

 

 

 

Krev teče vždycky červená. A vyzkoušejte to třeba tisíckrát!

20. Květen 2019 - 11:47

Knižní historie Magnolie se začala psát již od roku 2012, kdy se poprvé tato femme fatale představila v knize Magnolie a démon. Hanina Veselá postupně přidala tři další knižní dobrodružství (z toho jedno pouze formou ebookové novely), přičemž nejnovějším byl titul Drak bere vše z roku 2015. Na špalkoidní román Krev teče vždycky červená se tedy čekalo vcelku dlouho.

Tenkrát v Plaveně

Sice se stále dokola mluví o Magnolii, ale v knize je pouze jednou z mnoha; tedy jednou z mnoha hrdinů a hrdinek, kteří ovlivní osud Plaveny. Smrt vládce totiž rozpoutá v tomto vlivném a prosperujícím státě boj o převzetí moci. Adeptů je hodně, trůn jen jeden. A že se nebude jednat v rukavičkách je nad slunce jasné.

Právoplatný dědic, Felian, není pro soupeřící mocichtivé frakce žádnou překážkou. Příliš snadno podléhá svodům drog, alkoholu a žen – na druhou stranu má i jednu „dobrou“ vlastnost – uměl včas vzít do zaječích, čímž si zachránil hlavu na krku. Mnohem nebezpečnější je jeho sestra, Sagjidara, která se umí ohánět šavlí a velí hordě pirátů. Když se dozví, že trůn zeje prázdnotou, zavelí kurs císařský palác a začne ládovat kanóny; tomu se říká návrat z exilu jak má být! Císařství ovšem i bez toho připomíná sud se střelným prachem –  stačí malá jiskra a krev poteče proudem.

A aby těch malérů nebylo málo, vrací se do Plaveny i Magnolie. Pravda, nedělá to s radostí a dobrovolně, ale když musí, tak musí! Její snahu o poklidný život nabourá tajemný magik Jagoda, který má jediné přání: dostat hlavu svého arcinepřítele a zároveň bývalého Magnoliina učitele, Zvina, na stříbrném podnose.

Až po uši v průšvihu

Jak vidíte, postav je skutečně velké množství (a to ještě předchozí výčet není zdaleka konečný!). Veselá si naložila nelehký úkol – odvyprávět spletitý příběh z pohledu mnoha různorodých postav. A to se podařilo na výbornou. Prolínání jednotlivých dějových linek je nápaditou skládačkou dávající dohromady celistvý příběh plný intrik a magie. Každá z kapitol je podána z pohledu jiné osoby, přičemž počáteční seznamování se situací může být pro čtenáře trochu matoucí, ale je to jen o zvyknutí si na tento lehce nezvyklý styl vyprávění.

Některé dílky příběhu v podobě nic neřešících odboček sice přebývají, ale na druhou stranu se smiřte s tím, že pokud chcete nabídnout čtenářům epický příběh, není občas na škodu přidat něco navíc a neosekat vyprávění jen na kostru hlavní dějové linky. Pro někoho tedy zbytečnost, pro někoho vítaný bonus.

Krev teče vždycky červená je samostatným románem. Dá se tedy číst bez znalosti předchozích knih, ale v textu číhá na čtenáře množství odkazů na události z minulosti postav (neboli předchozích knih). Pokud nemáte načteno, budete nejspíš místy lehce dezorientovaní nebo plně nepochopíte motivaci či chování postav, ale v konečném součtu to nepředstavuje zásadní problém.

Hlavním trumfem téhle knihy jsou postavy. Většina z těch hlavních je dobře prokreslena a dostane dostatek prostoru k tomu, aby se čtenáři představila, aby pochopil její roli v celém spletitém kolotoči, a zároveň aby mohla prodělat v rámci příběhu nějaký vývoj. Dobré je i to, že postavy jsou navzájem zcela odlišné, takže neztratíte přehled kdo je kdo. Samozřejmě, v ději jde částečně i o události z minulosti, které se odráží v současném ději, propojenost některých postav a jejich motivací; zkrátka celý ten propletenec je poměrně složitý a rozplést ho bude čtenáři chvíli trvat, ale o to víc dostane šanci užít si radost z objevování.

Dovolím si i drobnou poznámku k postavě Magnolie. Na to, že je prezentována jako silná hrdinka, byla povětšinu času ve vleku událostí, skákala z postele do postele a dělala poslušného pejska. To může být pro mnohé čtenáře pod vlivem očekávání lehkým zklamáním, zvláště v protikladu s ráznou Sagjidarou.

Co se týká dialogů, je jasně viditelná autorčina vypsanost. Jsou živé a uvěřitelné a dotváří pohled čtenáře na postavy. Veselá dokázala prodat své literární zkušenosti a díky tomu je celý příběh živý a najdete si hrdinu / hrdinku, se kterou se sžijete.

Zemři v míru

Přesto, že postavy jsou dominantním pilířem celé knihy, dialogy proložené břitkým humorem pobaví a vztahy i činy jednotlivých hrdinů jsou logické, prezentuje se Krev teče vždycky červená především jako krvavá akční jízda. Tento příslib se však daří splnit jen napůl.

V textu je totiž poměrně znatelná ženská ruka. Veselá mi v mnoha aspektech připomněla díla Petry Neomilnerové. Také nešetří sexuálními scénami a peprnými slovy, umí našponovat vztahy mezi hrdiny k prasknutí a pohrává si s emocemi čtenáře. Jen ta krev jaksi moc neteče – syrových akčních scén je pomálu, byť mrtvých na konci hromady. Dlouho si to nejspíš nebudete uvědomovat, protože děj běží jako na drátkách, dobrodružství střídá dobrodružství a technicky je všechno správně… Absence „kotletovské“ brutality není žádnýmnedostatkem, jde opět spíše o to, jak se kniha snaží prezentovat; ale uznávám, že „velkolepé dobrodružné emočně vypjaté drama“ opravdu nezní jako marketingový tahák.

A když už jsme naťukli ten marketing: grafické zpracování působí velmi dobře. Mapy, ilustrace, obálka; to vše svědčí o tom, že Krev teče vždycky červená je hýčkaným literárním dítkem a chce na čtenáře zapůsobit.

Jak bylo řečeno o kousek výše: po technické stránce lze knize jen těžko něco vyčítat. Řemeslně je rozhodně přesvědčivá. Místy až něžně působící popisy kontrastují s ostrým jednáním postav a vypjatými situacemi, střídání různých zajímavých lokací, našlapané dějové linky s několika zvraty a překvapeními… Zkrátka spousta dobrých a čtenářsky chutných ingrediencí, ze kterých Veselá vaří svůj příběh. Na konci chybí už jen přidat trochu koření v podobě říznějšího závěru a možná ubrat trochu nadbytečné dějové vaty, a máme delikátní plavenský guláš. Přijměte tedy, milí čtenáři, pozvání „ke stolu“.

Hanina Veselá: Krev teče vždycky červená

Vydalo: Mytago, 2018

Obálka: Martina Pilcerová

Počet stran: 640

Cena: 579 Kč

Juraj Jánošík: zbojník, který má páru!

17. Květen 2019 - 4:38

Abychom si to ujasnili hned od počátku: Svetozár Olovrant je něco jako český František Kotleta. Píše pod pseudonymem a i „finální produkt“ v podobě akční brakovky, byť možná o trochu umírněnější než prvotních kotletovky, je podobně zábavný. Jen ty reálie se nám podstatně liší…

Alternativní parní historie

Autor totiž napálil (toto slovo je použito zcela záměrně) příběh knihy Juraj Jánošík® proti Dračímu řádu do doby vlády Marie Terezie. Ale s klidem zapomeňte na realitu a s ní spojené nudné baroko; české a slovenské země totiž prožívají bouřlivé Parokoko a v Olovrantově pojetí se ztrácí pod oblaky páry. Majetnější lidé místo koní používají jako dopravní prostředek kempeleny, tedy něco jako parní motocykly, a parní stroj pohání víceméně všechno, do čeho se tento nejnovější výkřik moderní techniky podaří nacpat. Třeba i Jurovu valašku, která se v jeho rukách mění v minitovárnu na smrt.

Z celé knihy je zřejmé, že autor si na historii dost ujíždí. V textu najdete opravdu velké množství reálných postav zasazených mnohdy i do historického kontextu odpovídajícímu realitě. Důležitou roli sehraje kupříkladu hraběnka Báthoryová, samotná Marie Terezie, Jánošík potká i svého věrného kumpána Tomáše Uhorčíka a mnoho dalších. Podobně vřelý vztah jako k dějinám ukazuje autor v textu i k technickým výdobytkům, takže se v textu dočkáme mnoha podařených taškařic adekvátních době, ve které se příběh odehrává.

Švarný junák Juro

Prim v ději samozřejmě hraje samotný Jánošík, na jehož širokých ramenou vše stojí a padá. Oproti své předloze jsou však jeho činy naprosto přepálené; leckterý superhrdina by měl v Jurovi zdatného konkurenta. Bojuje jako lev, mluví spoustou světových jazyků, a co neumí se během mrknutí oka naučí. Kromě toho vypije všechno, co teče, a žádná sukně si před ním nemůže být jistá. Jen pro úplnost – na své cestě má Juraj po většinu času nějakého společníka, který přiloží ruku k dílu, ale když dojde na lámání chleba, stejně to zbyde většinu na Jánošíkovi.

V Olovrantově podání je hlavní hrdina kombinací všeuměla MacGyvera, Chucka Norrise a Roberta Rosenberga. Jenže přesně takhle měla postava vyznít, a autor si je toho vědom. Ve výsledku je Juraj velmi zábavný chlapík s mimořádným štěstím na zajímavé historky a zážitky.

Děj knihy není nikterak komplikovaný. Jurajův chlebodárce, ctihodný palatin Turzo, je zavražděn, a podezření padne na nebohého oddaného vojáka Jánošíka. Tomu nezbývá než vypátrat vraha, a tím se očistit. Jenže stopy vedou k tajemnému Dračímu řádu, v jehož čele údajně stojí mocná čarodějka, takže ho nečeká žádná procházka růžovým sadem.

Cesta za spravedlností se skládá z řady víceméně nezávislých příhod směřující postupně k finálnímu rozuzlení. Tu se Juraj poměří se zbojníky, tu vyrube hospodu plnou lapků a onde změří své síly s piráty (!). Vyzkouší si také roli kuchaře… No zkrátka všetečný muž tisíce řemesel. Autor se s ničím nepáral – Jurovi činy jsou nadsazené, zveličené, nebojím se říct mnohdy až ujeté. Při psaní bavil Olovrant sebe a viditelně chtěl pobavit i své čtenáře. Možná i proto také do textu ukryl velké množství všemožných odkazů a na první pohled ne zcela viditelných vtípků.

Pokud máte rádi akční fantastiku, nad kterou není třeba příliš přemýšlet, klidně si skočte pro Jánošíka do knihkupectví, protože vás pobaví a potěší. Sympatický hlavní hrdina se boji nevyhýbá a humorem nešetří. Pro vás zde recenze může klidně skončit.

Pokud se však počítáte k náročnějším čtenářům, můžete objevit několik věcí, které tak úplně „neštymují“.

Lehce nám to drhne

První nesrovnalost se nabízí tak trochu sama. Pokud chcete psát zábavnou akční jízdu a zároveň prodat své znalosti ohledně historie či techniky, pak tyto (byť krátké) faktografické střípky budou zákonitě působit v textu nudně a nezáživně. Jedná se spíš o občasné rušivé momenty, nic, s čím by se nedalo žít.

Druhý drobný zádrhel je fakt, že občas bylo Jánošíkovo chování přepálené až přes pomyslnou hranici. Dobře, možná budu za škarohlída, který nemá rád brak, ale přece jen i v tomhle druhu literatury existuje určitý pomyslný strop, jehož překročení už čtenář nebude chtít akceptovat.

Občas budete mít možná také problém pochopit motivaci postav nebo význam některých skutků v celkovém kontextu, ale i tohle v podobné literatuře není žádný problém; podobně jako fakt, že ne každý vtípek se vydaří. A když už je řeč o těch vtípkách: občas je humor velmi chytrý, takže bez obecného rozhledu mnoho narážek propásnete.

Poslední výtka je věnována překladu. Autor využívá opravdu bohatého jazyka, takže překládat po něm jeho lingvistickou exhibici rozhodně nemohl být žádný med. Kniha ale ustrnula na půl cesty mezi češtinou a slovenštinou. Významu porozumíte bez vážnějších problémů, mnoháé slovenské výrazy navíc čtenáře potěší svojí měkkou líbivostí, ale občas se budete podivovat „co zrovna na tomhle bylo tak těžké přeložit“. Troufnu si říct, že čtenář slovenštinou nepolíbený bude rozčarován; naopak slovní hračičkové nadšeni.

Slyšeli jste tedy pro i proti. Výsledek této recenze nechám čistě na vás. Pokud převáží touha bavit se, rozhodně s Jurajem Jánošíkem® proti Dračímu řádu nešlápnete vedle.

Svetozár Olovrant: Juraj Jánošík® proti Dračímu řádu

Vydal: Argo, 2019

Překlad: Richard Klíčník

Počet stran: 176

Cena: 248 Kč

Marvel 1602: Mnoho povyku pro Gaimana aneb zrod superhrdinů v alžbětinské Anglii

16. Květen 2019 - 17:30

Píše se rok 1602 a anglická královna Alžběta I. už má na kahánku. Na její trůn si brousí zuby skotský král Jakub, který se španělskou inkvizicí sdílí katolickou víru i zálibu v upalování čarodějnic a jiné nepřirozené havěti. Se starou královnou pomalu končí období míru a blahobytu a toho si je dobře vědom nejen dvorní lékař a mág Stephen Strange, ale i vrchní špion Nick Fury. Vypadá to, jako by se celý svět řítil k zániku a to jediné, co by tomu snad mohlo zabránit, je tajemná zbraň templářů, která do Anglie putuje ze Svaté země. Oba královnini rádci se proto snaží, aby se dostala do správných rukou.

A aby toho nebylo málo, přes Atlantik mezitím míří k anglickým břehům loď z americké kolonie Roanoke…

Osmisešitový komiks Marvel 1602 se na pultech v plné parádě poprvé objevil v roce 2003. A vysloužil si silné reakce – nadšené nebo naopak pobouřené. Jistý kritik ho tehdy dokonce označil za nejhorší komiks roku (ačkoliv později své prohlášení mírnil a tvrdil, že to tak vlastně ani nemyslel). Jeho kvalitu však prověřil čas a 1602 (Gaimanovo pracovní název, který ale komiksu nakonec tak nějak zůstal) dnes již patří mezi marvelovskou klasiku. V Čechách vychází podruhé  – premiéru si tenhle netuctový titul odbyl v roce 2015 v rámci UKK pod číslem 27 a poměrně záhy zmizel z pultů. I proto můžou všichni komiksoví nadšenci zaplesat, neboť druhé vydání je tady a navíc ve vymazlenější verzi, kterou si tohle dílko bezpochyby zaslouží.

A proč je tedy kolem toho tolik povyku? Inu, protože Gaiman. Tenhle chlapík, kterého jistě netřeba představovat, si zkrátka dělá věci po svém. A že mu to s komiksy jde přímo snově, to dokázal už v Sandmanovi. Marvel 1602 je pak dalším z jeho majstrštyků.

V tomhle komiksu jde víc o postavy a jejich příběh, než vyhazování věcí do vzduchu a ultimátní souboje se záporáky. Ačkoliv i toho se dočkáte, samozřejmě, co by to bylo za komiks bez arcipadoucha. Přesto vás však Gaiman dokáže zaujmout spoustou dalších věcí. Třeba i takovou banalitkou, jako je hádání „kdo je kdo“. U některých postav to poznáte okamžitě, u jiných superhrdinů už jsou náznaky jemnější a méně doslovné a vy se budete bavit jejich odhalováním. Příběh přitom sleduje několik linií, které se postupně splétají a kříží a udržují vás v konstantním napětí. Z alžbětinské Anglie přelétá do Španělska, do Svaté země i za oceán do kolonizované Ameriky, kde vygraduje ve velkém finále.

Gaimanovu vypravěčskému mistrovství zdatně sekunduje i výrazná dynamická kresba Andyho Kuberta a místy až snové kolorování Richarda Isanova. Zejména pasáže s vizemi doktora Strange jsou díky nim skutečně dechberoucí. Třešničkou na dortu jsou pak rytinové kresby Scotta McKowena na obálkách jednotlivých sešitů. Samotný přebal knihy je pak inspirován dobovou rytinou z roku 1605, na které byl vyobrazen známý vzbouřenec Guy Fawkes spolu se svými spoluspiklenci. Což nás přivádí k „bonusům“.

Potěšit se můžete především scénářem Neila Gaimana k první kapitole, s poznámkami pro kreslíře Andyho Kuberta. Krásně je tu vidět, jak přesnou vizi Gaiman při tvorbě měl a jak jsou jeho příběhy propracované. Nechybí ani první skici postav a krátký text McKowena o vzniku rytin na obálky.

Sečteno podtrženo – seberte se a běžte do nejbližšího knihkupectví. Tenhle komiks vám zkrátka nesmí chybět.

 

Marvel 1602
Scénář: Neil Gaiman
Kresba: Andy Kubert
Vydala Crew 2019
Počet stran: 248
Cena: 589 Kč

PR: Novinky z Laseru – je libo Star Trek nebo klasickou fantasy?

15. Květen 2019 - 9:17
Přes dravé moře

Christopher L. Bennett

 

Série: Star Trek – Titan (5.)

Vydáno: 2019, Laser-books (Laser)

Počet stran: 328

Překlad: Jakub Marek

 

Anotace:

Federace se pozvolna zotavuje z ničivých událostí popsaných v trilogii Volání osudu. U.S.S. Titan a jeho kapitán, William T. Riker, přebírají nové rozkazy – mají pokračovat v průzkumu hlubokého vesmíru, aby tak stvrdili, že mírové bádání je stále tím hlavním posláním Hvězdné flotily. Avšak utržené rány se nechtějí zhojit ani tak daleko od domova.

Planeta třídy O, přezdívaná Kapka, je zcela pokryta vodní plochou – jediným velkým oceánem. Život by tu vůbec neměl existovat, přesto se mu až neobyčejně daří. Navigátorka Aili Lavena, sama vodního druhu, je ideální kandidátkou na průzkum tohoto ohromného a divokého moře. Když náhodou objeví jeden vnímavý druh, ocitá se na delikátní stezce k prvnímu kontaktu.

Jak to tak často bývá, dobré úmysly však přivodí situaci, ze které se Lavena a Riker nemusejí vrátit. Posádka bez kapitána mezitím čelí drtivým tlakům temných hlubin, ve snaze odčinit globální chaos, který nedopatřením sami rozpoutali.

 

Srdce ztraceného

Tad Williams

 

Série: Vzpomínka, Žal a Trn

Vydáno: 2019, Laser-books (Laser)

Počet stran: 248

Překlad: Petr Kotrle

 

Anotace:

Srdce ztráty se odehrává necelého půl roku po událostech popsaných v knize Věž zeleného anděla. Ineluki, Král bouří, je poražen a jeho spojenci Nornové prchají na daleký sever do své legendární ledové pevnosti. V patách jim je vévoda Isgri,mur a hrstka rimmersgardských vojáků. Jejich cílem je zničit nornskou moc a definitivně odstranit jejich hrozbu. Ovšem jakkoliv Nornové ztratili na své dávné moci a slávě, zahnaní do kouta se nehodlají vzdát bez boje. Návrat do světa legendární trilogie Vzpomínka, Trn a Žal je příběhem o hrdinství a konci věcí, které se zdály být věčné. 

 

Avengers: konec jedné éry

15. Květen 2019 - 8:57

POZOR: Tahle recenze se pravděpodobně neobejde bez nějakého toho spoileru, každý však bude patřičně označený!

Pravděpodobně všichni víme, v jakém stavu marvelovský svět zanechala „Infinity War“, válka, nebo ještě lépe snaha vzdorovat šílenému titánovi Thanosovi a bojovat o přežití, neboť borůvkový megazloduch s šourkem na bradě (copyright: StarLord) se rozhodl vyhladit půlku života ve vesmíru. Protože přírodní zdroje nedokážou tolik hladových krků nasytit (jako by při té vší moci prostě nemohl lusknout pro další várku zdrojů, žejo?). A přes snahu všech těch superhrdinů, jejichž činy jsme sledovali po desítky hodin předtím, ve svém plánu uspěl.

Jak mo(u)dří již vědí, v komiksových příbězích nikdy nic není konečné (teda skoro nic, promiň, strýčku Bene). A právě o tom je Endgame. O poslední naději pozůstalých na druhou šanci, na nápravu selhání. A o tom, že zachránit svět někdy může úplně obyčejná krysa, největší hrdina vesmíru, která si ve vší své skromnosti neklade nároky na jakoukoliv slávu.

Je několik způsobů, jak na poslední marvelovský velehit nahlížet.

Pokud jste marvel-fanboy/fangirl za ta léta navyklí na onen studiem naordinovaný mix akce, hlášek a situačních gagů, a také příběhů nevyžadujících přílišné přemýšlení – to vše v krabičce označené cedulkou „odpočinková zábava“, Endgame vás s velkou pravděpodobností nezklame. Dostanete vše, co potřebujete, a to tentokrát ve velkém balení v podobě tříhodinového snímku, který je v podstatě loučením se se starými známými. (Jaké postavy to jsou, spoilerovat nebudu, ale o velké překvapení nejde, vzhledem ke stavu smluv jednotlivých herců se studiem.)

Komiksový geek se může těšit na několik parádních momentů, které jsme doposud mohli vidět pouze na papíře (SPOILER) – Heil Hydra, Capova velká chvíle hodnosti, Ronin, velká chvíle Sama Wilsona… nebo třeba Thanosovo brnění na strašákovi a kvanta dalších easter eggů. (KONEC SPOILERU)

Tak jako mnoho snímků předtím, i Endgame v podstatě vyžaduje deaktivaci, nebo alespoň částečné omezení aktivity buněk mozkových. Jakmile totiž nad filmem zapřemýšlíte, ztratí mnohé ze svého kouzla. Prostřední pasáž zřejmé na třetiny rozdělené kompozice (pomsta – časovkový heist – závěrečný konflikt) totiž obsahuje až příliš mnoho mezer. Ze dvou nejhlasitějších fanouškovských teorií, jak se pokusí Avengeři napravit kataklyzma Infinity war (cestování v čase vs. ta, že Thanos lusknutím nevyhladil polovinu vesmíru, ale prostě vytvořil dvě paralelní reality), totiž tvůrci šli tou méně nápaditou cestou hrátek s časem, a ještě ji odstartovali laciným deus/hlodavec ex machina. A přestože postavy procedí několik narážek na Návraty do budoucnosti a jiné kultovky tohoto žánru, Endgame si s časovými paradoxy počíná jako žák páté třídy, který píše fanfikci k Terminátorovi.

(SPOILER: Sice se v diskuzích kupříkladu řeší, jak Cap vrátil kámen duše, ale jeho pokus o návrat Aetheru/kamene reality do Jane Fosterové mě zajímá mnohem víc! KONES SPOILERU)

Mimochodem, to, jaký nepořádek v tomto směru Endgame nadělala, nejlépe dokazuje, že podle všeho ani tvůrci neví, jestli se vytvořila paralelní časová linie nebo ne – výpovědi režisérů Russoových a scénáristů se v tomto směru poněkud lišily. Dost možná bude muset toto uklidit Fáze 4?

A to všechno jenom proto, aby mohlo dojít k setkávání některých postav se starými známými, což je ve výsledku poměrně levná snaha o ždímání nějakých emocí. Nakonec on ani ten heist v porovnání s nejslavnějšími tituly tohohle žánru ani zdaleka neobstojí.

Ne zcela chytrých momentů nebo řešení je však ve snímku více – „Ronin linie“, jakkoliv je cool, nedává moc smysl, a pro příběh je dočista zbytečná, velký moment Black Widow ukazuje nesnahu scénáristického týmu přijít s překvapivým, nápaditým řešením. Stejný typ bezradnosti pak prokázali i prací s Captain Marvel, která naplno pocítila „Superman efekt“, tedy problém se zapojováním supermocných postav po boku těch běžnějších.

Takže prostě a jednoduše nemyslet, jasný?

Jako film uzavírající jednu éru je ale Endgame přesně taková, jaká být má. Velkolepá. Epická. S parádní akcí. Vtipná. Zábavná. Inspirovaná silnými stránkami svých předchůdců a opakující jejich slabiny. Vyžívající se v patosu. Nezapomenutelný zážitek, a událost, u které jste rádi přítomni – vždyť jste s těmi postavami žili déle než dekádu. Grandiózní finále vypravěčsky nejambicióznějšího projektu filmové historie. Megafilm.

Nebude sice patřit mezi ty nejlepší zářezy marvelovské historie, ale určitě se zapíše mezi ty nejpamátnější.

(Ad téma „kdy budu čůrat, když to má tři hodiny?“ – pokud jste těhotná, nebo osoba s malým a přehnaně aktivním močovým měchýřem, vyplatí se jít na záchod v momentě, kdy Avengeři testují cestování v čase na Ant Manovi. Nic moc se tu vlastně nestane, uteče vám tak jen nějaký ten gag pochybné kvality. Ale mějte na paměti, že fanoušci Pána prstenů takhle nefňukali.)

Čtení Mezi řádky už poosmé

14. Květen 2019 - 4:26

Mysleli jste si, že je v „Meziřádčí“ dobojováno? Chyba lávky. Tak jako se mytologický Orfeus vydal do říše boha podsvětí Háda pro svoji milovanou Eurydiku, kroky Tommyho Taylora tam směřují proto, aby mohl hlavní hrdina téhle série nalézt svou Lizzie. A není to úplně jednoduchá cesta, jak správně tušíte.

Scénárista Mike Carey se totiž rozhodl ukázat jak komplexní jeho svět vlastně je. Obratně tak zvládá kopat ve svém příběhu do hloubky, ale stejně tak jej nadále plošně rozšiřovat. A že jednotlivé – i třeba na první pohled pro vyprávění nikoliv nutné – dějové linie a zákruty budou mít nakonec význam, na to můžete vzít jed. Ostatně, to dokazují dvě na scénu se vrátivší postavy, které jsme krátce viděli pouze v knize s pořadovým číslem 2; nebo třeba prolnutí dvou linek, které si po většinu příběhu hrály každá na vlastním písečku. To všechno jen dokazuje, jak moc promyšlené to Carey vlastně má, co do komplexnosti Mezi řádky se v poklidu vyrovnávají další jeho geniální sérii, Luciferovi.

Fascinující je, jakou míru pozornosti a vzdělanosti od svého čtenáře Carey vyžaduje. To první k tomu, abyste se v meandrech, deltách a soutocích jeho vyprávění neztráceli, to druhé proto, abyste si je mohli dosyta užít, protože narážek na legendární díla světové literatury je tady prostě moc (což se od bývalého profesora literatury asi dalo čekat).

Celá tahle přehlídka nespoutané vypravěčské fantazie je přitom vynikající podhoubí i pro vizuální hrátky. A Peter Gross se nenechává zahanbit, drží s Careym krok, tu a tam vytasí skvělou práci s panely, jindy zase epickou scénu. Nakonec, jinak by to ani nešlo, s jinou než vynikající kresbou by Careyho nápady dostatečně nevynikly.

A na co že se tentokrát, kromě samotného pekla, můžete těšit?

Na postapokalyptický svět plný hladu, na ledního medvěda řezníka, na věštícího jednorožce, na bitky upíra se zombíky, na harpyje nahoře bez, na staré známé postavy, na skvělé nápady, na slušnou porci akce, na další pátrání po podstatě příběhů, na předzvěst toho, co se blíží a v neposlední řadě (i když je vlastně dost poslední) na poměrně šokující cliffhanger, který vás přinutí přinejmenším si pomyslet (když už ne říci nahlas): ať už je tady další díl!

Komiks, ve kterém Elizabeth Bennetová z Pýchy a předsudku prostituuje za kousek žvance, prostě nemůže být špatný. I přestože zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co tahle série doposud nabídla, čtení je to pořád labužnické.

Mezi řádky 8: Orfeus v podsvětí
Scénář: Mike Carey
Kresba: Peter Gross
Vydala: Crew, 2019
Počet stran: 176
Cena: 489 Kč

Nádraží Perdido : Fantastika přetékající fantazií

13. Květen 2019 - 11:08

Začněme recenzi malým výletem do historie. Nádraží Perdido vyšlo v originálním znění poprvé v roce 2000; svoji premiéru v češtině si odbylo v roce 2003, následně pak vyšlo v letech 2007 a 2010, aby se definitivně vrátilo v roce 2018 – tentokrát v líbivé pevné vazbě s přebalem a vloženými grafickými listy a následně i jako e-bok. U vydání tohoto díla vždy stálo vydavatelství Laser, ať už se v té době jmenovalo jakkoliv!

A pokud se ptáte, co je na tomhle díle tak výjimečného, odpověď zní: tahle kniha dokáže zadupat do země vaše představy o tom, jak by měla vypadat fantastika!

Extraordinérní kousek

A pro podtržení působivosti tohoto titulu přidáme ještě pár opravdu těžkotonážních argumentů: kniha získala nominace na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award a odnesla si Arthur C. Clarke Award a Cenu Augusta Derletha!!!

Řekli jsme a, musíme tím pádem říct i b. Většina děl oceněných těmito žánrovými cenami se natolik vymyká vkusu mainstreamového čtenáře, že jsou pro něj téměř nestravitelná. A bohužel ani tento literární majstrštyk není úplnou výjimkou.

Kostra příběhu je ve své podstatě naprosto jednoduchá. Troufnu si říct, že jiný autor by z tohoto materiálu vytřískal kratší novelku, začátečník by splácl unylý příběh na deset stran. A tím se dostáváme ke genialitě Miévillova díla, která ho neopouští ani v jeho další tvorbě. On totiž dokáže jednoduchou kostru obalit strašnou spoustou balastu. Geniálního balastu! Maluje literární obrazy plné barev, pohrává si i s těmi nejmenšími detaily, líčí nepravděpodobné až halucinogenní výjevy, které čtenáři ožívají před očima, poutají jeho pozornost, ždímají z něj emoce. Miéville je prostě mistr řemesla, korunovaný král a pán podivna.

Všechny odbočky světa

Děj Nádraží Perdido se odehrává v metropoli nazvané Nový Krobuzon. V industriálních prostorech, v obytných čtvrtích, na smetištích a v osamělých koutech zapadlých ulic žijí všemožní zcela nesourodí tvorové (nechť si je čtenář objeví raději sám), které město železnou pěstí nutí žít v iluzi vzájemné symbiózy. Autor tvoří živoucí organismus přeplněný obyvateli; dokonalé soukolí, v němž má každé kolečko svůj smysl. Vlny různorodosti na sebe naráží na každém rohu, tříští se o sebe v malicherných konfliktech a zase mizí. Technologie se hádá s magií, aby tyto elementy nakonec dokázaly koexistovat vedle sebe a vzájemně se doplňovat. A nad vším se vznáší temné noční můry snažící se lapit obyvatele do svých hypnotických vzorů…

No dobře, snažil sem se trochu přiblížit nepřibližitelné, protože Miévillovo hračičkovství, slovní ekvilibristiku a vyplňování děje úžasnými, byť nepodstatnými, drobnými epizodkami je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Ale raději to zkusme srozumitelněji. Příběh je, jak již bylo řečeno, ve své podstatě prostý. Nosnými postavami je nesourodý milenecký pár – muž a cheprijka, tedy „žena“ s lidským tělem, ale hmyzí hlavou. Zakázaný, tabuizovaný vztah, který přináší radost z mezidruhové vzájemnosti a vzrušení ze samé podstaty jeho nepřístojnosti. Oba milenci však mají svůj život. Zatímco Izák (tedy onen muž) je vědecký odpadlík snažící se fungovat na vlastní pěst bez závislosti na institucích, jeho drahá je svébytná nezávislá umělkyně – sochařka.

Ona vezme zakázku od významného drogového dealera. Hnána touhou zachytit podstatu tohoto extravagantního tvora a zpřelámat múze křídla, aby jí byla v tomhle úkolu po vůli. On podlehne své ctižádosti, když kývne na nabídku ptačího muže – jeho ego ví, že zmrzačenému ptákovi dokáže vrátit schopnost létat, jde jen o to jak… A pak se všechno protne, zamotá, a ve výsledku město začnou terorizovat psychotropní můry, které se živí lidskými sny a touhami a zdají se být nezastavitelné. Je jasné, že část příběhu pro sebe zabere lov na můry a následná dohra. Jak jednoduché.

Ztraceno v ulicích

Miéville však vpletl příběh do stran jen jakoby mimovolně. Mnohdy ho přestanete vnímat uhranuti popisy neskutečných skutečností, smyslem pro detail, schopností líčit a kupit nepodstatnosti; budete si užívat okolí, kulisy, výplody autorovy choré mysli přeměněné ve funkční nápady na hranici geniality. Příběh je v mnoha pasážích zcela nedůležitým doplňkem. Právě v tom tkví kouzlo Nádraží Perdido.

Pro mnohé čtenáře bude tempo této „vyhlídkové jízdy“ příliš pomalé, děj nezáživný nebo až moc podivný. Tento názor se dá bez problému pochopit, protože Nádraží Perdido nesedne každému. Ztratit se v uličkách autorovy mysli není vážně těžké. Bude zkoušena vaše trpělivost a zároveň drážděna vaše imaginace. Miéville vás dostane do míst, kam se již pravděpodobně nikdy nepodíváte.

Jenže – pokud tuhle zkoušku zvládnete a přistoupíte na autorovu hru, čeká vás sladká odměna. Dostanete totiž na hraní celé město, a je jen na vás, jak s ním naložíte.

A hold na závěr – překladateli Milanu Žáčkovi. Skvělá práce, dokonalý zážitek. Víc říkat netřeba.

China Miéville: Nádraží Perdido

Vydal: Laser, 2018

Překlad: Milan Žáček

Počet stran: 684

Cena: 499 Kč

Shazam! Aneb nejdětinštější superhrdina Justice League očima tvůrce Kůstka

12. Květen 2019 - 4:41

Tak schválně, kolik českých komiksů se Shazamem napočítáte? Postačily prsty rukou, žejo? Moc jich není. Kdo by ale čekal, že úplně první samostatný komiks Captaina Marvela/Shazama (a dále už jen Shazama, pro pořádek a ne-zmatky), postavy ze zlatého věku komiksu, jen o málo mladší než samotný Superman (poprvé ve Whiz Comics 2 v lednu roku 1940), se k nám dostane ve zpracování od Jeffa Smithe?

A právě jméno autora, podepsaného pod scénářem i kresbou tolik milované (a zaslouženě) série Kůstek je dost možná jedním z hlavních argumentů, proč si premiérového tuzemského Shazama pořídit, i když nemáte děti.

Právě na mladší ročníky je kniha Shazam!: Monstrózní společenství zla zacílená především – klidně ji můžete dát přečíst i svým předpubertálním ratolestem. Příběh malého sirotka Billyho Batsona, jeho seznámení se se záhadným čarodějem, který mu předá magickou schopnost proměňovat se v superhrdinu (a dospěláka k tomu!), šel v podstatě docela jinou cestou než biják toho času brázdící plátna multiplexů. Spíš než pubertálním humorem totiž zaujímá ryzím dobrodružstvím, dobrými nápady, sympatickými postavami – a to i těmi vedlejšími – a, pokud už jste dospělák, velkou porcí roztomilosti. Tu má ostatně Jeff Smith v tužce, jak ukazoval i Kůstkem. I v tomto případě se postaral kromě textů také o kresbu – a postaral se o ni znamenitě.

Na čtenáře, který už nějakou dobu nepatří mezi omladinu a dorost, bude Smithovo dílko působit i v rovině nostalgie: ten závan poctivých dobrodružných příběhů let osmdesátých a devadesátých je jednoduše půvabný, a v dnešních tendencích dokreslovat superhrdiny o temnotu a seriózní dramata i navýsost osvěžující.

Výhodou je pak i fakt, že je Shazam!: Monstrózní společenství zla samostatnou počtenicí, mimo všechny ty New 52 a Znovuzrození superhrdinů DC univerza. Není třeba tak znát kontexty, čekat na další díly nebo příběhy souvisejících superhrdinů; stačí si prostě sednout, otevřít knihu, začíst se a bavit.

Shazam!: Monstrózní společenství zla
Scénář a kresba: Jeff Smith
Vydala: Crew 2019
Počet stran: 212
Cena: 499 Kč

Jana Richterová: Zahrada 1 – Sféra

11. Květen 2019 - 4:28

Zahrada v niektorých evokuje drinu vo vlhkej hline. Niektorí si ju spájajú s oddychom po dobrom nedeľnom obede. No zahrada Jany Richterové je všetkým týmto predstavám na hony vzdialená.

Láska a iné tragédie

Michal Zahradník je vysokoškolský profesor obklopený aurou niečoho neznámeho,

čo k nemu ľudí priťahuje alebo naopak, odpudzuje. Žije vo svojom dome za mestom, či skôr

nad mestom, so svojim priateľom, rusom Nikolajom. Nikola je architekt a hlboko veriaci. So spolužiakom Tomášom sa chystajú na otvorenie svojho ateliéru Abakus. Michalov dom slúži aj na psychologické sedenia pre pár ľudí, ktorým sa rozhodol pomáhať. Jednou zo šťastných je Mara, študentka fotografie, bohémka a večne odkopávaná kráska, do ktorej sa Nikolaj na prvý pohľad zamiluje.

Tomáš medzičasom spoznáva tichú a nenápadnú Annu. Priťahuje ho nezadržateľne, neochvejne, ako jeho prvá nezabudnuteľná láska. Anna je majiteľkou bistra, v ktorom sa začínajú schádzať na posedenia. Samozrejme zamilovanosť a city sa týmto štyrom pekne zamotajú, keďže nič nejde ľahko a jednoducho.

Každá z postáv má svoje tajomstvá, plány a navyše aj schopnosti, o ktorých existencii a sile sa čoskoro budú môcť presvedčiť.

Do životov im totiž vtrhne tajná organizácia s názvom Komenda, spoločne s mafiánskou rodinou Hajdukových. Johan Hajduk s macochou Karolínou prevrátia všetko naruby. Lásky, priateľstvá aj hodnoty.

Johan stráca zrak, no ožíva v ňom sila, ktorá ho privedie do nezávideniahodnej situácie, kedy si bude musieť vybrať stranu, na ktorú sa pridá. Navzdory tomu očarí Annu a sám zostane zaskočený tým, aké city táto tichá dievčina prebúdza. Sklamaná Mara začne tiahnuť ku Karolíne a jej ironickému pohľadu na mužov a svet. Nešťastný Nikolaj sa viac a viac ponára do hlbín pravoslávnych náboženských praktík. Modlitby, pôsty a spevy neberú konca a asketickým životom proti sebe stavia  aj niektorých priateľov. Nuž a Tomáš… ten lieta medzi všetkými ženami v okolí. Je to zemitý syn Valašska a milovník najmä ľudovej hudby. Skrytou živočíšnosťou rozpaľuje všetky ženy na okolí a hoci ho mužská časť partie neznáša, čas ukáže, jak moc sa v Tomášovi mýlili.

Dobro vs zlo

Popísať aspoň približne dej románu Zahrada – Sféra, by bolo komplikované a dlhé. Nečakajte

klasickú fantasy. Napriek deju zasadenému do súčasnosti, všetci nepochádzajú z našej doby. Súčasníci zase po svojich predkoch zdedili zvláštne paranormálne vlohy, či sa sa u nich z nejakého neznámeho dôvodu len tak objavili. Každé toto nadanie je úzko späté s ich prirodzenosťou. Zo začiatku netušia, či sú danosti prekliatím alebo požehnaním. Nevedia s nimi zaobchádzať, využiť bohatosť sily a nevšednosť. Vedia, že sú zvláštni, nezapadajú, z čoho sú občas zdeptaní. Potom je tu Tomáš, ktorý o veciach mimo strohej logiky, a toho, čo si spája s definíciou reality a normálnosti, ani nepremýšľa.

Zahrada je hlavne o snoch. Každá z postáv sa iným spôsobom ocitá v akomsi snovom svete predstavovanom lesom, nejakej zvláštnej paralelnej dimenzii, schopnej však veľmi aktívne zasahovať do reálnych životov. Veľkú rolu v tom zohrávajú hlavne schopnosti hlavných protagonistov, pretože sa v tomto svete navzájom sa dopĺňajú.

V snoch každého jedného je les naozaj reálny, hustý, divoký, krásny a nebezpečný. Je domovom ich druhého ja, akejsi neznámej a dosiaľ aj pre každého utajenej existencie, po ktorej tajne túžia. V lese sú voľní, milujú sa, lietajú, splývajú so zemou a stromami, bojujú o svoj život aj životy a slobodu ostatných kamarátov.  Priateľstvo, spolupatričnosť a schopnosť odpúšťať… to všetko sa musia naučiť. Rovnako aj zaprieť samých seba a uprednostniť blaho ostatných.

Je to sťa v rozprávke. Dobrota bojuje so zlom. Je to boj Michala a priateľov s Karolínou Hajdukovou s jej prisluhovačmi. Ku komu sa pridá Johan? Dá prednosť povinnosti, cti a čistému svedomiu, či sa poddá nátlaku Komendy, čo by mu umožnilo aj naďalej viesť pohodlný život?

Les sa náhle zmení, pretože vládu nad ním preberá nebezpečný lovec, Pán lesa aj všetkého stvorenia v ňom. Lovec jediný ho môže pretvárať a panuje riadne tvrdou rukou. Kto to je? Ako sa tam ocitol a kde vzal tú nesmiernu silu? Vyzerá to tak, že sa chvíle voľnosti strávené na tomto mieste skončili. Je nepríjemné mať za pätami lovca s jeho psami a stať sa štvanou korisťou. Tí, ktorí zákonitosti tohto snového miesta ovládajú totiž vedia, že čo sa stane tam, stane sa aj v skutočnosti.

Všedne nevšedný svet

Čítanie prvého dielu pentalógie Zahrada je skutočným zážitkom. Realita zmiešaná s nadprirodzenom, so svetom akejsi alternatívnej snovej dimenzie, kam smú vstúpiť aj naši hrdinovia, vás veľmi rýchlo pohltí. Je to inteligentný príbeh a prvky fantastiky prirodzene dopĺňajú realitu. Sny, anjeli, náboženské obrady, či iné nadania hrdinov, sú v protiklade s realitou všedného života. Hrdinovia majú v sebe súperiace dobro aj zlo. Sú rovnako sebeckí ako iní obyvatelia mesta. No oni spoznali, čo sa odohráva za oponou, v tajomnom lese, a to medzi nimi vytvára silné puto, hoci povahy majú také rozdielne.

V príbehu dostalo dosť priestoru aj náboženstvo, konkrétne pravoslávne. Zatiaľ je ho však presne toľko, a je mu prikladaná taká váha, aby ho dokázali zniesť aj ľudia, ktorí nie sú práve duchovne naladení.

Čo by mohlo obyčajného človeka od čítania odradiť, je obľuba autorky používať latinské vetičky (či príslovia). Taktiež rada cituje / odkazuje na texty operných libriet a iných literárnych diel, či nájdete francúzske a talianske názvy dezertov a iných jedál. Pochopiteľne, Anna je vynikajúca kuchárka a cukrárka, no my sa s väčšinou týchto názvov bežne nestretávame. Nehovoriac už o spomínaných latinských vetách. Tie mnohí vôbec nebudú poznať a bez prekladača nezistia, čo to takto vlastne autorka chcela povedať. Nemožno očakávať, že všetci poznáme dej opier (aj keď známych) a budeme samozrejme vedieť, prečo postava použila presne tieto slová a jak zapadajú do kontextu.

Obyčajne na konci danej stránky, či románu nájdete preklad týchto cudzojazyčných výrazov, čo čítanie podstatne uľahčuje. Tu ale nič také nenájdete. Preto ak budete chcieť byť v obraze, zostáva vám jediné…googliť.

Zahrada – Sféra je plná očarujúcich obrazov, vôní, mystiky a farieb. Je o citoch a ľudských putách. Niektoré veci, ktoré sú silnejšie, dôležitejšie a trvácnejšie než samotné bytie. Hlavní aktéri tieto veci pomaly začínajú chápať, menia rebríčky hodnôt, učia sa spolu vychádzať, spolupracovať aj odpúšťať si. Každý z nich je nenahraditeľný, no ešte bude potrebnej veľa námahy, kým pochopia podstatu svojich neobyčajných schopností, fungovanie snového lesa a svoju rolu. Jana Richterová napísala vynikajúcu fantasy, ktorá vás strhne svojou lyrickosťou a poetickosťou, ktoré sú popretkávané každodennou realitou. To, čo sa v Sfére začalo nezastaviteľne pokračuje. Ponorte sa teda s radosťou do druhej časti nazvanej Lovec.

P.S. Najobľúbenejšie slovo je bytelný.

Jana Richterová: Sféra (Zahrada 1)

Vydal: Kruh, 2013

Počet stran: 300

Cena: 299 Kč

Skalpy před branami finále

9. Květen 2019 - 5:31

Deváté, předposlední Skalpy s podtitulem „Zatni pěsti“ nepřináší mnoho překvapení (ale nebojte, nějaká přeci jen…). Postavy téhle série už jsou totiž na šachovnici rozmístěné tak dlouho a tak dobře, že teď jedou, bojují, smějí se, pláčou, umírají anebo se vnitřně mění už tak nějak ze setrvačnosti – jejich současné činy jsou povětšinou následkem příčin činů dávno vykonaných.

Je to však cítit ve vzduchu. Jako závan kouře plamene, který brzy zachvátí celý les. Konec se blíží. Boj o nadvládu nad rezervací Prérijní růže jde do finále. A jak už nás Jason Aaron v téhle sérii učí, v životě můžete vždycky klesnout ještě níž, než kde se nacházíte.

Na předfinální díl jsou přitom deváté Skalpy nebývale akční – snad je to dáno tím, že si Aaron uvědomil, kolik dílčích linií musí ještě uzavřít, a tak nastavil poměrně překotné tempo, někdy dokonce ku škodě samotnému vyprávění, které by si na některých místech zasloužilo trochu zvolnění k zesílení emočního dopadu. Zapomeňte však na klasické přípravy závěrů plné dialogů a naplnění potřeby „dostat postavy na místo, kde se TO stane“, jak tomu často bývá. Tady se toho moc nenamluví. Některé postavy dokonce neřeknou skoro nic (třeba Dash se sdrátovanou čelistí), ale když už, rozhodně to stojí za to.

Trochu nepochopitelné je však orámování příběhu úvodem se skalpováním. Respektive – jako úvod je to kapitolka naprosto vynikající, jen ji Aaron z rukávu vytáhl asi o osm knih později než měl. Přesto je radost sledovat, jak pracuje s jednotlivými liniemi a postavami, tohle je skutečně vysoká škola komiksového psaní. Výrazný a sytý výtvarný styl R. M. Guerry, který na celé sérii odvedl neméně velký kus povedené práce, do celého obrázku jenom zapadá. Takhle se tvoří mistrovská díla.

Tak teď to jen nepodělat. Tahle série si zaslouží zatraceně dobrý konec.

Skalpy 9: Zatni pěsti

Scénář: Jason Aaron

Kresba: R.M. Guéra

Vydala: Crew, 2019

Počet stran: 140

Cena: 399 Kč

 

 

Eliáš Sattler vzkazuje: kdo se bojí, nesmí do divadla

7. Květen 2019 - 11:27

Svoji prvotinou s názvem Smrt má vůni inkoustu (recenzi najdete ZDEokouzlil Vilém Křížek nejen čtenáře, ale zaujal i odbornou veřejnost – cena Jiřího Marka pro nejlepší českou detektivku roku 2017 hovoří za vše. Zároveň si však autor nastavil laťku řádně vysoko, a tak jeho druhý román, Strach za oponou, logicky vzbuzuje vysoká očekávání.

Vůně zločinu

Celá historie ohledně vzniku postavy Eliáše Sattlera a jeho příběhů je sama o sobě zajímavá. Sattler je totiž skutečná historická postava, a zároveň jeden z prvních historicky doložených soukromých vyšetřovatelů, kteří v Čechách působili. Ještě zajímavější na celé historii je fakt, že přítelem a pomocníkem tohoto vyšetřovatele byl jakýsi Adam Křížek. Křížek, Křížek – ano, ta shoda jmen není náhodná. Jedná se totiž o autorova dědečka, útržky jehož příhod loví jeho vnuk z paměti a dává jim literární formu (celý rozhovor najdete ZDE).

Samozřejmě, v příbězích je obsaženo hodně fikce, protože od dob rozprav s dědou uplynulo již mnoho vody a v paměti Viléma Křížka rozhodně neulpělo vše z řečeného; zároveň je ale třeba říct, že autor si dal opravdu velkou práci a nastudoval i tentokrát historické reálie do nejmenšího detailu. Proto se v ději vyskytuje spousta reálných postav a míst, a celý příběh doslova dýchá úžasnou starosvětskou atmosférou. Mimochodem, Křížek na konci knihy zařadil stručný přehled postav, aby měl čtenář ponětí, s kým měl v textu tu čest; a mezi řádky přidal pár vět o studiu historických pramenů, které vás přinutí uvažovat o tom, jaká mravenčí práce asi musela napsání tohoto románu předcházet.

Píše se rok 1913 a Nové německé divadlo kypí životem. Nový ředitel, Heinrich Teweles, však musí čelit nečekaným problémům. V divadle totiž začne řádit fantom. Tentokrát se nejedná o inscenaci Fantoma opery, ale o skutečného záškodníka s cílem znepříjemnit život celému osazenstvu a narušit doposud plynulý chod celé divadelní mašinérie.  Jenže ono známé „Show must go on!“ platilo i v minulosti, a tak se ředitel rozhodne pod záminkou experimentu s vůněmi během představení pozvat Eliáše Sattlera, aby se pokusil potížistu vypátrat a ansámbl divadla mohl opět volně dýchat.

Experimenty s vůněmi nejsou zcela samoúčelnou záminkou. O Sattlerovi totiž bylo známo, že mu při vyšetřování pomáhá jeho nadměrně vyvinutý čich. Pachatele dokáže poznat podle voňavky a silné vůně nebo naopak zápach mu mohou způsobit pořádné bolení hlavy. To však neznamená, že je osoba vyšetřovatele degradována na „policejního psa“. Sattler má totiž pořádně pod čepicí a logická dedukce stejně jako poctivá detektivní práce při hledání důkazů mu nejsou cizí.

Prodej to, co umíš

Jak se ukáže, je Křížkova volba místa celého případu vskutku geniální. Divadlo totiž nabízí širokou škálu osob od pěvců, sboristek, dirigentů až po divákovi neviditelné kulisáky, osvětlovače či švadleny. Osob je hodně a každá a autor nutí čtenáře přemýšlet, kdo by mohl z dané situace něco získat. Začíná velká Křížkova hra, ve které předhazuje čtenářům jednotlivé drobné stopy, vede je do slepých uliček a nechá detektiva dělat dílčí pokroky, aby vzápětí mohl veškerá podezření rozprášit a začít pěkně odznova.

Zároveň s tím dostává autor skvělou příležitost prodat čtenáři vše, co nastudoval. Proniknout do divadla, jeho chodu, slangu a zvyklostí musela být také zatraceně těžká práce. Na druhou stranu – prohlásit, že úvod, byť trochu rozvláčnější, je pouhou exhibicí s cílem pochlubit se čtenářům svými znalostmi, by bylo rozhodně nefér. Křížek si tímto způsobem připravuje půdu, rozehrává širokou škálu postav a přidává další incidenty, aby si mohl nebohý čtenář lámat hlavu, kdo za vším vlastně stojí. Skládá spletitou mozaiku příběhu a zatahuje čtenáře do její sítě, aby nakonec nechal Sattlera vystoupit na pódiu se senzačním odhalením. I soukromý vyšetřovatel totiž podlehne duchu divadla a rozhodne se sehrát oku libé představení.

Všechno správně, pane Křížku!

Ve Strachu za oponou je těžké najít nějakou slabinu. Jak již bylo řečeno, snad jediný problém může být poměrně dlouhé rozehrávání příběhu, ale podobný postup důkladného budování základů byl použit už v předchozí Křížkově knize.

Jinak však můžeme pouze chválit. Postavy jsou uvěřitelné a většina z nich má své malé tajemství, které může otočit celé vyšetřování úplně jiným směrem. Křížek si dá spoustu práce s představením jednotlivých osob, popisem jejich rolí v rámci souboru a divadla jako takového… Všichni působí vcelku uvěřitelně, od ředitele po nabručeného osvětlovače; snad jen chování dámy, která se dobrovolně uvolí dělat vyšetřovateli (v utajení) doprovod a zasvětit ho do tajů divadelního zákulisí, je krajně podezřelé.

Dobře je postaveno i vyšetřování samotné. Sattler a jeho věrný pomocník Křížek sbírají klepy a důkazy a po krůčcích postupují až k odhalení viníka. Tentokrát není Sattlerův čich prostředkem, který by zásadně vyšetřování ovlivnil – sem tam sice vypomůže, ale nefunguje jako deus ex machina a mnohem větší roli v rozkrytí záškodníka sehraje prostá dedukce.

Anotace sice napoví o případu mnohem více než jsme byli ochotni prozradit v našem textu, ale nemějte nám za zlé, že jsme tak nesdílní – vždyť o překvapení jde v detektivce především. Necháme tedy na ctěném čtenáři, ať se příběhem prokouše pěkně sám.

Bez výhrad je i autorův styl vyprávění. Je vidět, že Křížek je spíše technickým typem, protože se nevrhá do žádných sáhodlouhých popisů a vypráví spíše věcně. Na druhou stranu prostředí divadla vyžaduje smysl pro dramatično, a Křížek dokázal v tomto směru vdechnout vyprávění onoho potřebného ducha, takže nad prkny, která znamenají svět, se vznáší kouzelný genius loci. Celý příběh vyvolává ve čtenáři „ten správný pocit“, podařilo se vybalancovat správnou míru přehrávání a jevištního pozlátka. I dialogy jsou uvěřitelné a nešustí (povětšinou) papírem.

V celkovém souhrnu lze jen říct, že Strach za oponou nebude s velkou pravděpodobností chybět mezi nominovanými na nějakou prestižní žánrovou cenu. Snad jen prvotní překvapení z osoby vyšetřovatele odpadlo, vše ostatní zůstalo oproti prvnímu románu kvalitativně beze změny, a tak je čtenářům servírován zábavný, umně vyprávěný příběh v pozvolném tempu. Vše šlape jako na drátkách; a kupodivu to jde i bez akčních pasáží.

A na závěr je třeba ocenit také autorův smysl pro humor. Křížek sám naznačil, že mu lichotí, když jsou jeho hrdinové srovnáváni s velikány detektivní literatury. A tak ve slabé chvilce nechává s potutelným úsměvem svého čichově nadaného vyšetřovatele fidlat na housle…

Vilém Křížek: Strach za oponou

Vydal: Mystery Press, 2019

Obálka: Jan Klimeš

Počet stran: 272

Cena: 299 Kč

Pevnost 5/2019: Květen komiksům zaslíbený

5. Květen 2019 - 5:31

Komiksy jedou

V květnovém čísle Pevnosti si na své tentokrát přijdou především milovníci komiksů, jelikož v něm naleznou povídání o jednom z nejzajímavějších komiksových tvůrců – Alejandrovi Jodorowskym. Krom nejdůležitějších informací o tomto autorovi a jeho díle obsahuje textík také ukázku epesních ilustrací z některých jeho komiksů. A pokud náhodou není komiks vaší doménou, tak po přečtení pětistránkového článku Martina Kužela možná přehodnotíte svůj názor, protože tohle vážně stojí za to!

Chrochtat si budete také u článku Martina Fajkuse o souborném vydání příběhů s barbarem z Cimerie v hlavní roli. Žádný fanoušek barbara Conana by si totiž neměl nechat ujít recenzi nabušeného komiksového špalku s názvem Kolosální Conan z Cimerie, který přichystalo nakladatelství Comics Centrum.

A nakonec tady máme komiksovou přílohu. A rovnou dokonce ve dvojím provedení, jelikož se členové pevnostního týmu rozhodli k Pevnosti plus přibalit příběhy Doctora Who s tváří Petera Capaldiho (Terorformace) a Davida Tennanta (Revoluce hrůzy) v poměru půl na půl.

Godzilla opět ožívá

A když už jsme u těch obrázků, tak rovnou můžeme přejít k těm pohyblivým. Jestliže se rádi bojíte, ale nejste si jisti, jestli utrácet peníze za horor v kině, pak vám přijde vhod recenze filmu My (Vendula Kreplová) a Řbitov zvířátek (Michal Tesáček).

Samozřejmě nesmí chybět zasvěcené články o nadcházejících filmových novinkách. Tou první jest oživení radioaktivního monstra známého jako Godzilla. Krotitel monster Antonín Tesař poskytne čtenářům všechny potřebné informace, které by mohly zajímat každého potenciálního návštěvníka kina – kde se vzala, jaké byly její počátky, filmová zpracování, o čem by měl nový snímek být a podobně. Vzhledem k tomu, že současná doba přeje superhrdinům, dostal se do hledáčku Jiřího Pavlovského Shazam! Jirka se vrhl jak na pozadí (ne, opravdu nemám na mysli fyzickou část těla!) této postavy, tak rovnou i na zhodnocení tohoto nového filmu od DC.

Co nového v knižním světě

Wojta Běhounek se odvážně pustil do nového románu Dana Simmonse Pustá duše. Pokud jste si vždycky mysleli, že mít telepatické schopnosti je strašně cool a suprová schopnost, tak vás tento román patrně vyvede z omylu.

Odbornice na Young Adult literaturu Kateřina Stupková tento měsíc zavítala do Sirotčince slečny Peregrinové, aby poreferovala o tom, jak se podivným dětem z tohoto institutu daří v Mapě dní. Krom toho se tato nebojácná korzárka vydala do převráceného světa Patricka Nesse s názvem A oceán byl naší oblohou.

Nejen knihami pro mladé dospělé je člověk živ, a proto se třeba Wojta Běhounek vrhl na Krále Wyldu (Nicholas Eames) a Ocelovou šlechtu (Adrian Tchaikovsky), Jiří Popiolek se vydal zhodnotit nový opulentní román o sedmi stech stranách od Neala Stephensona a Nicole Gallandové Vzestup a pád agentury DODO. Scifista Jan Nohovec odhalí, jak se to má s Autonomií (Annalee Newitzová), v níž se jedna mladá hackerka a pašeračka dostane do problémů, když okopčí lék, kvůli němuž končí lidi pod drnem.

K tomu všemu si Monča Dvořáková připravila článek o Cizince a novém románu grafomanky Diany Gabaldonové s názvem Ledový dech. Všichni, kteří tak dlouho čekali na šestý díl Cizinky, se konečně dočkali! Podobně hezké čtení si připravil Martin Bečvář o sérii Dragon Lance: Taladas a Michal Tesáček o cyklu Shannara z pera Terrence D. Brookse, která začala menším obšlehnutím J. R. R. Tolkiena, aby se postupně stala zcela svébytným dílem.

A třeba sám velký šéfredaktor Martin Fajkus si vzal na starost nový román Tada Williamse ze světa Východního Ardu (známý z cyklu Jasný osten, žal a trn) Srdce ztraceného. A když už má člověk knihu od takového autora, tak by byl hřích nevyužit příležitosti a rovnou si s Tadem Williamsem nepotlachat! Dozvíte se, jakou metodou Williams pracuje na svých světech a románech, proč se vrátil do Východního Ardu a proč je mu blízká epická fantasy.

A protože rozhovorů není nikdy dost, vyrazil si Tomáš Dostál za Pavlem Korněvem, aby si s ním pokecal především o sérii Příhraničí. A – do třetice všeho dobrého! – protože je Tomáš kluk šikovný a povídavý, tak si k tomu ještě popovídal s hercem Danielem Portmanem ze Hry o trůny o tom, jak se dostal k roli, jaké bylo natáčení téhle seriálové pecky a co plánuje do budoucna.

Kolem světa

Zapomenuto nebylo samozřejmě ani na hráče a hráčky deskových a počítačových her. Jakub Kovář si zahopsal v plošinovce Yoshi´s Crafted World, nindža Karel Kališ si zase vyzkoušel Sekiro: Shadows Die Twice a odborník na deskovky Filip Gotfrid si zahrál novou verzi Carcassonne, která je tentokrát situovaná do Afriky.

A úplně na konec je tady Míla Linc a jeho historické okénko. Tentokrát se společně s ním můžete vydat na objevitelské plavby, protože tenhle chlápek má za ušima, a prozradí vám všechno podstatné, co potřebuje o zámořských objevech vědět. Navíc si chlapec k recenzi vybral tematicky laděnou knihu – Erebus: Příběh ztracené lodi (Michael Palin).

PS: Ve čtenářském koutku na vás čekají dvě sci-fi povídky – Gondoliér od Petry Slovákové a Já, experiment od Moniky „Slívy“ Dvořákové.

Hrdina z šedé zóny

3. Květen 2019 - 15:00

Všichni asi známe pojem šedá ekonomika, kdy si lidé vydělávají načerno a kde probíhají obchodní transakce bez daňového zatížení. Obdobně lze vnímat i Šustovu šedou zónu – jako odvrácenou stranu světa, v němž si lidé hrají na mírovou prosperující společnost kolonizované Sluneční soustavy, prostor, kde probíhá neviditelná informační válka, pohybují se tajní agenti a šedé eminence, které vymýšlejí kdejaké pikle, aby prosadili ty či ony zájmy. Zde si jednotlivé znepřátelené frakce vyřizují účty, nájemné vraždy jsou na denním pořádku a nepohodlní lidé mizí, nebo jsou intrikami zdiskreditováni. Sem se dostane i Avien Helm, obětní beránek jedné z teroristických akcí, v jejímž důsledku dojde ke zřícení vzducholodi plné cestujících. Avien sice přežil, ale přijde o veškerý majetek. Z prominentního hocha se stává vyvrhel, naštěstí mu zůstanou nějaké prefery vyjadřující společenskou prestiž, a ty mu ještě otevřou nějaké dveře, takže nepadne na úplné dno. Jeho původně slibná kariéra pilota mezihvězdných lodí je však v troskách.

Avien má ovšem úžasnou schopnost přizpůsobit se, využít svých kontaktů u příbuzných v Čechách a znovu se postavit na nohy. Osudným se mu však stane setkání s agentkou Purpí a jejím ochráncem Ipukú, mocným a bezohledným chlapem, kterého si ke své smůle poštve proti sobě. Rudooký Ipukú při dosahování svých cílů nebere na nikoho ohledy a nešetří ani vlastní lidi. A ač se Purpí snaží sebevíc Aviena ochránit, protože v něm vidí zajímavý potenciál pro vlastní plány, nezbývá mu než se dočasně uchýlit mezi věřící prvomemisty a dokončit své vzdělání na méně prestižní pilotní škole. Postupně však zjišťuje, že na těch náboženských blábolech něco je a začne se dokonce učit posvátný jazyk mozere…

Jako v každém pořádném příběhu tu máme dokonalého zlouna, proti kterému stojí dokonalý — (dosaďte: dobrák/blb/hrdina dle vlastního uvážení). Avien je dokonalý až běda. Pilotní zkoušky zlomí napoprvé, ačkoliv vyfasuje gigantickou poruchovou loď a zkušebního komisaře, který je proslulý svou pověstí kata. Postupem času je z něj kapitán lodi, drsný voják, stratég, ten, který vidí mocným pod pokličku a odkrývá tajemství nečekaného dosahu. A když se podívá na hvězdy, vidí něco víc. Na jedné straně je obdivuhodný, na druhé – neuvěřitelný. Sice mu autor dopřál aspoň malou slabůstku – rád pokuřuje z vapéru – ale jinak je dost těžké se rozhodnout, jestli je to vůbec člověk, nebo jen povedený produkt genetického křížení. Možná si teď někdo vzpomenete na Dunu, nebo na militantnější vesmírnou herní ságu Wing Commender – a možná budete docela blízko.

Šedá zóna vyšla v edici Evropská space opera, kde se už objevila i jiná zdařilá díla české provenience, např. Konstantynův efekt Karolíny Francové nebo Blíženci Julie Novákové, taktéž cyklus Algor autorské dvoje Hlávka-Vybíralová či Čas oblevy Venduly Brunhoferové. Každá ze jmenovaných knih a sérií jsou dalším střípkem do mozaiky znovuzrozeného žánru space opera nesoucí svůj specifický rukopis, a jak už to u tohoto žánru bývá, nikdy není úplně „čistý“ a koketuje s jinými. U Richarda Šusty je patrný příklon k military; nejméně třetinu knihy si zabraly popisy bojových scén, šedou zónu tu na plné čáře vystřídá ta bitevní, a kdo se v tomhle vyžívá, jistě si přijde na své. Ženské postavy z těchto pasáží mizí jako mávnutím kouzelného proutku a prim tu hrají výkonné palné zbraně, bitevníky a drony. Až vystřílí munici a všechny zvířené částečky vesmírného prachu se usadí, bude se nad nimi dál vznášet neviditelná šedá síť intrik a korupce, kterou není tak snadné zničit.

Na konečné rozuzlení si však čtenář musí počkat do druhého dílu. Duologie nese název Válka memů, a já myslím, že není nutné vysvětlovat, co je to mem. Věřte, že je prostě všude a ve všem (něco jako midichloriany, ale na archetypální bázi), takže je úplně jedno, jestli věříte v ten první a jediný pravý, nebo v nějaký jiný, který z něj – jak dokázali uznávaní memozpytci – zákonitě vychází. Ptáte se, pro co se tedy v příběhu bojuje? Pro to, co vždycky. Dějiny jsou plné bitev a válečných konfliktů kvůli jevům, které nelze racionálně dokázat, a pořád jich není dost, abychom se z nich poučili. Břímě minulosti s sebou taháme i do budoucnosti, protože žít v míru je mnohem těžší než střílet do nepřítele. A navíc – nezapomeňme – koření musí proudit.

Co lze na knize ocenit, je schopnost odzrcadlit lidskou povahu včetně neutuchající touhy po spiritualitě, kterou nedokázaly nahradit žádné vědecké objevy ani technologické hračky. Šusta si budoucnost nijak neidealizuje a soužití lidí s bytostmi z jiných planet rozhodně není bez potíží. Ideály jsou leda tak pro vojáky, kteří věří ve svou službu na té správné straně bitvy, a tak se ženou vstříc válečné vřavě, aby s pomocí futuristických zbraní, pohonů a implantátů byli lépe a sofistikovaněji mrtví. Můžete nad tím celým kroutit hlavou, nebo si společně s Avienem užít parádní jízdu (třeba tu zkušební, beztak patří k nejlepším scénám celé knihy). Samozřejmě to bude chtít dostatek pozornosti, abyste se zorientovali v záplavě neznámých reálií, pojmů a společenských pravidel. Autor totiž hodí čtenáře rovnou do děje, dělá skoky v čase vyprávění, přivádí na scénu stále nové postavy, přesouvá se z místa na místo, nechává Aviena střídat různé skupiny i vesmírná plavidla.

Musím však vyslovit uznání nad tím, jak velkou práci si autor dal s vysvětlením lingvistických zákonitostí jazyka mozere. Je to skvělý pokus, ačkoliv těžko říct, zda by mohl takový jazyk opravdu fungovat, role melodie však není u tónických jazyků (např. u čínštiny) nic neobvyklého. Takže proč ne. Díky tomu nezní slova Memijského svitku jako zaklínadla z lexikonu kouzel, ale dodávají vykreslenému fikčnímu světu na věrohodnosti. Je toho samozřejmě víc, co dělá Šustův svět svébytným organismem, ale nechci tento text zaplavovat vojenskou terminologií, jazykozpytnými analýzami či filozofickými koncepty. Každopádně je to svět dobře živený a promyšlený, a projít se v něm musí být pro každého milovníka science fiction potěšením. Je vidět, že desetiletá literární přestávka autorovi nesmírně prospěla, a díky tomuto „pomalému zrání“ se jako u koňaku či portského posunul o několik levelů výše. Na připravovaný druhý díl s názvem Třináct dnů guerilly se těším už teď.

Procentuální hodnocení: 70%

Richard Šusta: Šedá zóna (Válka memů I.)

Vydal: Brokilon, 2019

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 534

Cena: 348 Kč

Karmadontova šachovnice: je Mahan králem nebo pouhým pěšcem?

30. Duben 2019 - 17:25

Vasilij Mahaněnko se rozhodl, že si se čtenáři prostřednictvím svých knih zahraje hru, a to doslova a do písmene. Jeho dobrodružství totiž nejsou klasickou literární fantastikou, ale patří do žánru LitRPG, což je ve své podstatě kombinace MMORPRG (online PRG hry) a klasického literárního příběhu, nebo chcete-li literárně pojatý letsplay. Neboli, přeloženo do řeči „běžného nehráče“, nakukujete přes rameno herní postavě, a jejíma očima vnímáte dění ve virtuálním světě okolo, přičemž dostáváte i veškeré zprávy, hlášení, statistiky předmětů nebo informace o svých schopnostech a levelech; zkrátka vše, co je součástí běžné počítačové RPG hry. Ačkoliv se tato kombinace může zdát na první pohled zmatená či nezáživná, opak je pravdou: tento styl v sobě totiž spojuje to nejlepší a nejzábavnější z obou forem, a po prvotním rozkoukávání vás chytne a nepustí.

Rychle a zběsile

Karmadontova šachovnice je již pátým dílem v originále sedmidílného cyklu Cesta šamana. Knihy na sebe úzce navazují, takže pokud se chcete do této série pustit, nemá smysl cokoliv jiného než začít pěkně od prvního dílu.

Na počátku své cesty byl hlavní hrdina uvězněn za drobné „nedorozumění“ v reálném světě. Namísto klasické zamřížované cely si však svůj trest odpykává v Barlioně, středověkém virtuálním světě, kde se dá pracovat a vydělávat naprosto stejně jako v realitě. Do vínku dostal Mahan, jak se virtuální postava jmenuje, asi nejhorší možnou kombinaci: povolání šamana se specializací na klenotnictví.

Mahan se však se svým údělem pere statečně a během přecházejících čtyř knih zvládl v Barlioně velké věci: založil vlastní úspěšný klan, byl u mnoha okamžiků a velkolepých bitev, které navždy změnily herní svět, získal srdce jedné z nejkrásnějších a nejobletovanějších virtuálních dam, získal svůj vlastní hrad a titul…  Díky němu už není povolání šamana opovrhovaným a Mahan coby herní postava se pomalu stává vzorem slušné řádky hráčů. Zkrátka, na vyjukaného nováčka poměrně slušná a raketově rychlá kariéra.

Klid před bouří

Mahaněnko si čtenáře zaháčkoval od prvního dílu. Poté, co nejprve nechal Mahana kutat v trestaneckých dolech, aby mohl ukázat a vysvětlit čtenářům integraci herních mechanismů do knižní formy a principy fungování LitRPG, nechal hlavního hrdinu v rychlém sledu prožívat jedno dobrodružství za druhým, plnit povinnosti a k tomu sbírat úkoly dlouhodobějšího charakteru.

Karmadontova šachovnice je oproti předchozím dílům poměrně odlišná. Mahaněnko konečně sleví ze zběsilého tempa a dá čtenáři vydechnout. Celou knihu se nestane nic převratného nebo světaborného, Mahan má konečně šanci sednout si a srovnat priority. Konečně pokročí v dlouhodobějších úkolech a vrátí se k věcem, na které doposud nebyl čas.

A právě jednou z těch věcí ona šachovnice, která dala název celé knize – dlouhodobý úkol, jehož dokončení může mít vliv na celý herní svět. Ale kromě výroby figurek se vrátíme třeba i k záchraně smečky vlků a setkáme se s duchy goblinů, kteří pro Mahana těžili rudu, seznámíme se s obstaráváním chodu hradu a především se podíváme na zoubek pirátům a jedné obrovské chobotnici. Hlavní hrdina má zkrátka nabitý program.

V hlavní roli: postavy

Je otázka, zda celé zvolnění nechápat spíše jako snahu o uzavření některých dějových linek, prestože nápadů a akce je v ději pořád dostatek. Marná sláva, on i ten zvolený termín „zvolnění“ je relativní. Mahaněnko prostě nacpal předchozí knihy dějem a akcí, a teď tenhle výbušný koktejl lehce ředí a snaží se o trochu víc soustředit na postavy namísto ohromujících činů a úžasných dějových zvratů. Rozhodně to není žádná nuda a je to naprosto účelné a cílené.

Právě postavy hrají v této knize totiž nejdůležitější roli. Aniž by si to hlavní hrdina uvědomil (nebo spíše připustil), stává se jakožto hlava klanu závislým na svých pomocnících a zároveň jako obyčejný zamilovaný mladík rozvíjí svůj vztah s Anastarií. Herní postup mu ani nedává moc jiných šancí; leč Mahan není v sociálních interakcích žádnou hvězdou, a dopustí se i pár přešlapů.

Kromě toho také náš šaman získává zcela netradiční učednici, hubatou a svéhlavou, ale velmi nadějnou. Tato dáma má však ještě jeden důležitý úkol: připomenout Mahanovi kým je a co je vlastně podstatou šamanismu jako takového.

To nejlepší nakonec

Jak již bylo řečeno: Karmadontova šachovnice tentokrát nenabídne žádnou událost, která by měla výrazný vliv na celý herní svět. Příběh působí roztříštěně; Mahan dotahuje pouze části předchozích úkolů, a díky tomu přeskakuje z činnosti na činnost, přičemž u ničeho nevydrží příliš dlouho. Občas budete mít pocit, že autor hlavnímu hrdinovi až příliš pomáhá a že některá řešení jsou násilná nebo lehce logicky pokroucená. Navíc stále trvá Mahanovo ďábelské štěstí, protože je vždy ve správný čas na správném místě, a díky tomu získává úžasné úkoly a předměty… Autor si holt potrpí na trochu té megalomanie.

A když už je řeč o megalomanii – Mahaněnko většinou končil knihu epickou bitvou nebo celým příběhem táhl linku, která na samém konci „explodovala“ čtenáři do tváře. Jenže zdání klame, protože autor dokáže s prominutím posadit čtenáře na zadek i bez bombastických efektů a pompéznosti. V tomhle případě rozhodně platí ono známé: „To nejlepší nakonec.“.

Co se však nemění je styl, jakým je kniha napsána. Mahaněnko dokonale vystihuje pocit z počítačové hry. Hrdinové jsou hrdinní, všechno je poutavé, lesklé a mírně naddimenzované; prostě přesně dokáže převést na literární formu to, co dělá PRGčka na monitorech neodolatelnými. Navíc se neustále střídají prostředí, aby vyprávění nebylo stereotypní, občas potkáte nějakou fantastickou bytost, nechybí drobné vtípky…. a to vše je podáno čtivou formou.

Série Cesta šamana je stále jen veskrze zábavným čtivem, které však obsahuje vše, po čem mírně náročný milovník fantasy žánru může zatoužit. Přesto, že Kamadontova šachovnice není našlapaná akcí jako její předchůdci, dokáže nabídnout mnohá překvapení, uzavírá některé otevřené dějové linky (questy) a především nabízí závěr, který vás ohromí!

Vasilij Mahaněnko: Karmadontova šachovnice (Cesta šamana V.)

Vydal: Fantom Print, 2019

Překlad: Martin Kapalka

Obálka: V. Manyukhin

Počet stran: 320

Neil Gaiman: Hvězdný prach – Romance v říši kouzel

29. Duben 2019 - 8:47

Pohádkový příběh pro dospělé s podtitulem Romance v říši kouzel vyšel poprvé v roce 1997. Napsal ho Neil Gaiman a ilustroval Charles Vess. Nešlo tehdy o pouhý román, ale spíš o příběh s obrazy, který v hardcoveru vydalo DC Comics. Gaiman si nicméně podržel autorská práva k textu a o pár let později ho publikoval jako samostatnou novelu, již bez Vessových ilustrací. Což byla zatracená škoda.

Oživlý román

V roce 2007 natočil Matthew Vaughn stejnojmenný film s Charliem Coxem v roli Tristrana (ve filmu přejmenován na Tristana, původní jméno má to „r“ navíc) a éterickou Claire Danesovou jako spadlou hvězdou Yvaine. I když se povedl, pohyblivé obrázky všechna kouzla Elfie nikdy nezachytí. Ani to nejde. Tam, kde se toulají víly a kam odcházejí na odpočinek staří bohové, moderní technika nesahá. To místo je totiž v lidských hlavách. Teď má tuzemský čtenář díky nakladatelství CREW konečně příležitost vychutnat si Hvězdný prach a divukrásný svět na druhé straně v jeho nejmagičtější podobě, jak vyšel před více než 21 lety. Už bylo na čase.

Než přišel Tolkien

Pravlast elfů je spjatá s folklórem britských ostrovů a Irska stejně pevně, jako je tomu u nás s pohádkami o čertech, princeznách a dracích. Je to místo na pomezí, země věčného letního soumraku, kde je záhodno mluvit pravdu a neříkat na potkání své pravé jméno. Země pevných pravidel, kde je snadné propadnout vlastní svobodou, ale stejně tak se stát králem. Kde jeden krok přes ten nesprávný kořen může znamenat záhubu a kde nezištná pomoc v nesnázích zavazuje na život a na smrt. A taky místo, které strýček Tolkien pro fanoušky fantastiky nenávratně zdevastoval. Legolase, Elronda Půlelfa nebo sličnou lady Galadriel zná dnes každý, ale jejich horkokrevné příbuzné, pro které byl pomíjivý lidský rod po staletí zdrojem zábavy, zlomyslností a taškařic, už dnes skoro nevidno. Ty elfy s mandlovýma očima, kočičími slechy a potřebami, mezi něž přirozeně patří láska a sex. Celý příběh Hvězdného prachu nakonec začne jednou noční avantýrou mezi smrtelníkem a elfkou na kouzelném trhu.

Možná i proto dostali Gaiman s Vessem cenu World Fantasy Award za sandmanovský příběh Sen noci svatojánské. Protože jemně nakoukli do té starší, divoké a skoro zapomenuté Elfie. Následně se do ní znovu vrátili ve třetí z komiksových Knih magie, a naplno oživnout ji nechali právě v Hvězdném prachu.

Z té nejstarší školy

Pokud se snad mezi čtenáři vyskytne někdo, kdo se příběhem Tristrana Thorna a spadlé hvězdy ještě nesetkal a trpí zdáním, že jde o pohádku, dovoluji si ho vyvést z omylu. Co jsem napsal výše, zcela platí. Hvězdný prach je pohádkový příběh pro dospělé, nikoliv pohádka. Se všemi implikacemi, které z toho plynou. Ne každý osud dopadne dobře, teče tu krev, stařeny se sekáčky ostrými jako břitva jsou připraveny nakouknout do útrob vašeho hrudního koše a jednorožci umírají. Gaiman příběh pojal tak, jak by ho napsal současník lorda Dunsanyho nebo Hope Mirrleesové – fantasy z doby před tím, než fantasy jako žánr vůbec vznikla. A podařilo se mu to. Styl jeho vyprávění je zpěvný, až básnicky malebný, ale zároveň věcný. Takový, jaký by pravděpodobně byl, kdyby Hvězdný prach vycházel na konci devatenáctého století jako román na pokračování. Jen o ty ilustrace by tehdy byl chudší.

Jestli ještě váháte, zda si staronová edice, v níž navíc oproti původnímu originálu přibylo pár desítek stránek s Vessovými obrazy a trochou povídání o autorech i od nich, zaslouží vaši pozornost, přestaňte. Jen vstupte dírou ve zdi, nadechněte se vůně cizokrajných květin a začněte snít.

Neil Gaiman: Hvězdný prach (ilustrované vydání)
Překlad: 
Ladislava Vojtková
Ilustrace: Charles Vess
Vydala: Crew 2018
Počet stran: 256
Cena: 599 Kč