UKÁZKA: Julie Nováková, Agent JFK 34 – Bez naděje

×

Článek od: Redakce - 04.12.2014

Pozvánka na křest

Na pulty knihkupectví již dorazil nejnovější příspěvek do série JFK, antiutopická SF s názvem Bez naděje, kde se John Francis Kovář podívá do trochu jiné – a daleko nebezpečnější a temnější – Prahy současnosti. Přinášíme vám z ukázku z prologu a první kapitoly a zároveň srdečně zveme na knižní křest, který se koná na Fénixconu v hotelové restauraci tuto sobotu v 16:30 odpoledne. Kmotrem knihy bude samotný Jiří Walker Procházka!

Ukázka

Prolog

Muž skrytý ve stínu nízké šedivé budovy bez oken rychle, tiše utíkal podél zdi; věděl, že nemá moc času. V ruce svíral malou plastovou obálku se složeným papírem uvnitř. List byl hustě popsaný – ale to, jestli vůbec někdy uvidí adresáta, který mu porozumí, pisatel nevěděl. Mohl v to jedině doufat, jakkoli stála pravděpodobnost proti němu.

Zdálky zaslechl křik. Nejspíš objevili rozpojený obvod i prostříhaný ostnatý drát…

Nicméně zatím určitě nepředpokládali, že někdo se tudy dostal dovnitř.

Ne, jen já jsem takový zatracený idiot, že utíkám sema ne pryč, pomyslel si muž s trpkým úsměvem. Může mít tak deset minut, než všechno zase nahodí a kamery i hlídky si ho všimnou.

Ale i to by mu mělo stačit, pokud jinak vše půjde hladce.

Pohyboval se hbitě a téměř neslyšně. GPS mu prozrazovala, že už se blíží k cílovým souřadnicím. Ještě osmdesát, ne, už sedmdesát metrů…

Zdálo se mu, že v dálce před sebou zahlédl slabé, stěží postřehnutelné mihotající se světlo. Jako bludičku. Náhle dostal bláznivý nápad: Co když kdysi lidé přesvědčení, že vidí bájné bludičky, viděli ve skutečnosti reálný, ale úplně jiný fenomén –

Vtom za sebou uslyšel výkřik; tentokrát přímo za sebou, i když ještě poměrně daleko.

Čtyřicet metrů.

Pokusil se ještě zrychlit.

Už ho pronásledovali. Zatím na něj jen křičeli, ale…

Vzápětí zazněl první výstřel; nejspíš teprve varovný.

„Do hajzlu,“ zaklel pod vousy. Dostat se odsud bude fuška.

Ale k cíli zbývalo už jen třicet metrů; pak už vymyslí, jak se ještě vymotat z téhle šlamastyky.

Dva výstřely, hlasitější křik. Nezaváhal a utíkal dál.

Stěží patrné nafialovělé světlo se vznášelo zhruba ve výšce očí pár metrů před ním.

Příští kulka ho škrábla do boku. Zakolísal, ale téměř nezpomalil.

Musí se tam dostat – a pak ven na svobodu, musí…

Další ho ale zasáhla těsně nad ohybem pravého kolene a srazila ho na zem. Přinutil se k pokusu vstát, ale bolest projíždějící mu celou nohou byla strašlivá a věděl, že určitě ztrácí dost krve.

Už byli skoro u něj. Neměl moc času. Vzepětím vůle se doplazil zbývajících pár metrů, vyškrábal na zdravou nohu, o zraněnou se jen opíral, a dotkl se mihotavého světla.

Obálka z jeho ruky, jemně postrčená zdánlivě do vzduchu uprostřed té nepatrné záře, zmizela.

O pár sekund později se vytratilo i slabé světlo a on se zhroutil k zemi.

Unaveně se usmál. Snad dopis najde někdo z lidí, kterým byl určen.

Pokud ne…

Myšlenku už nestačil dokončit.

 

1

 

O šest měsíců později…

 

John Francis Kovář vypadl na betonové prostranství s takovou razancí, až si narazil snad každou část těla. Bolest ale nevnímal, byl zvyklý na mnohem horší. Ihned se překulil stranou, kdyby ho na této straně portálu náhodou čekalo nepřátelské uvítání. Ale bylo ticho. A až na typické městské světelné znečištění tma.

John se vyškrábal na nohy a rozhlédl se. Širokou vybetonovanou plochu lemovaly nízké betonové budovy, u jedné z nich stálo cosi jako betonová lavička. Architekt si tu s tím zjevně nedal moc práce nebo miloval beton.

Ještě před okamžikem byl v katakombách inckého Zlatého města a teď skončil… tady. Netušil, kde přesně by mohl být; neviděl odsud nic než část areálu, ve kterém se vynořil, žádné horské nebo městské panorama, které by mu mohlo pomoci upřesnit polohu. Má ani ne dva týdny na to, aby našel MacMillana, autora záhadné zprávy a přeživšího člena Agentury z boje s X-Hawkovými lidmi. Na co tu MacMillan asi přišel?

Pokud to John nestihne, uvízne tu podle profesora von Wondera bezmála na dva roky, protože dle něj se portál ze zdejší strany otevíral běžně za noci jen na škvíru – zatímco opačně existoval normální průchod – a dostatečně pro člověka pouze na chvíli na začátku zatmění Měsíce. Příští mělo nastat právě za úplňku za pouhých deset dní – a další až dva roky nato.

Už si tu ale nějak sám poradí, i když se mu ta situace zrovna moc nelíbila. Nevěděl ani, v jakém světě se ocitl, ani kde by měl ztraceného agenta hledat, ani na co tu Angus MacMillan přišel – zpráva, která propadla portálem do Zlatého města, obsahovala jen pár narychlo naškrábaných vět pro nezasvěceného banálního textu, pro agenta však obsahujícího důležitou kódovanou zprávu.

V překladu zněla: „Žádost o pomoc, agent EF č. 423 Angus MacMillan. Pro kohokoli z bývalých řad EF, kdo také přežil. Informace kategorie 1; více nemohu napsat. Nedostanu se odsud –“ a tam tužkou, očividně ve velkém spěchu naškrábané znaky na podivném tuhém papíře se stopami mastnoty končily.

No, už jsem byl i v horších situacích, ušklíbl se John v duchu a v kapse nahmátl tenký balíček bankovek – amerických dolarů ze světa, kde vybudoval pašeráckou síť na Mississippi. Dolary k jeho úlevě vypadaly na většině jemu známých světů, kde se USA osamostatnily vůči Spojenému království, stejně. Tentokrát má alespoň čím pro začátek platit, kdyby na to došlo.Tyhle přežily koupel v moři i v rozbouřené řece a pořád vypadaly jako něco, co by vzali v obchodě.

Vykročil podél stěny, aby našel východ z tohohle architektonického skvostu. Někde tu musela být cesta ven. Brzy by se měl dostat minimálně k plotu nebo zdi, preferoval by ale bránu. Vtom zpoza rohu uslyšel tlumené hlasy.

Kde se tady sakra má schovat?

Co nejtišeji přeběhl prostranství a zapadl za betonovou lavičku u protější budovy. Opatrně vyhlédl a uviděl dva muže s baterkami. Jeden z nich měl na vodítku psa. Když na muže dopadlo světlo baterky jeho společníka, všiml si John, že mají na sobě uniformy. Za tak krátkou chvíli je nerozeznal jako vojenské ani policejní. Během své kariéry u několika speciálních jednotek doma a pak v Agentuře viděl stovky uniforem a nikdy žádnou nezapomněl. Tyhle vypadaly, spíš jako kdyby patřily nějaké soukromé ochrance.

Pes neklidně pobíhal kolem svého pána a pak se rozštěkal. JFK v duchu peprně zaklel.

Jeden z mužů popadl vysílačku, druhý povolil psovi vodítko a nechal ho čenichat. Zvíře neomylně zamířilo přímo k Johnovu úkrytu.

John na nic nečekal a ve stínu budovy vyrazil pryč. Za ním se ozval výkřik a rozzuřený štěkot. Nemusel se ohlížet, aby mu bylo jasné, že muž pustil psa.

Bylo to špatné, dokonce horší než špatné. Vlčákovi dlouho utíkat nevydrží a posily obou vojáků určitě nejsou daleko. Potřeboval plán.

Další betonová lavička – možná poslední šance. Johnovi bleskově proběhlo hlavou několik scénářů.

Vyskočí na lavičku, udělá prudkou obrátku a už neprchá, ale řítí se přímo proti zadýchanému psovodovi. Vlčák nečeká jeho manévr a otočka ho zpomalí; a on získá dost času nabrat svého protivníka dřív, než se vzpamatuje a sáhne po zbrani, pár rychlými údery ho pošle k zemi a vytrhne mu pistoli… Vlčák už se chystá ke skoku – a kulka mu prolétne lebkou. Zvíře nestihne ani zakňučet…

a druhý strážný začne střílet. On se převalí za lavičku, ale to bude tak všechno, co bude moci udělat. Mohl by prvního vzít jako rukojmí, nebo se snažit si prostřílet cestu ven, ale to by se každou chvíli objevili další – nejspíš víc, než by zvládl…

…ne, tenhle plán měl minimální šanci na úspěch. John situaci rychle zhodnotil a došel k nepříjemnému závěru. Bude se muset spolehnout na to, že se z téhle šlamastyky dokáže nějak vymluvit.Všechna ostatní řešení vypadala ještě hůř.

Byl jsem vážně v horších situacích – ale rozhodně i v lepších, ušklíbl se pro sebe.

Zastavil se a zvedl ruce nad hlavu.

„Na zem!“ zařval jeden z mužů česky. Oba se pomalu blížili a nepřestávali na něj mířit.

John poklekl.

„Odkud jsi utekl?!“

„Odnikud.“Technicky to byla pravda.

„Nedělej blbého. Číslo!“ vyštěkl první hlídač.

John mlčel.

Hlídač ho špičkou boty kopl do boku. „No tak, jsi snad najednou němý? Tvoje osobní číslo!“

„Žádné nemám,“ odpověděl popravdě. Zvažoval, jestli má začít klasické „Tohle je velké nedorozumění…“, ale tihle nevypadali, že by měli náladu naslouchat.

První strážný vypadal, že se na něj znovu rozkřikne nebo ho podruhé nakopne, ale druhý si poněkud nervózně odkašlal. „Podívej se na jeho oblečení,“ řekl tišeji. „Nemá stejnokroj.“

John měl na sobě totéž, v čem strávil většinu času ve Zlatém městě: Jednoduchou halenu a plátěné kalhoty, všechno polorozpadlé po lezení po horách, máchání ve vodě, potyčkách a prolézáním katakombami. Do 21. století, na které tohle vypadalo, takhle moc nezapadal.

„Možná ho ještě nezařadili,“ odvětil stejně potichu první muž. „Třeba ho teprve přivezli.“

„Dnes žádný transport na pořadu dne nebyl.“

„Tak to bylo mimo plán, co já vím?!“

Ani během rozhovoru z něj žádný z nich nespouštěl oči a ruce se jim nezachvěly. Bavit se před zadržovaným nepůsobilo úplně profesionálně, nicméně jinak se chovali zkušeně.John měl alespoň možnost si prohlédnout jejich uniformy. Celé černé, prakticky střižené na zakrytí nošených zbraní, které ale člověk s jeho výcvikem snadno odhalil. Neměly na sobě žádná výrazná loga a nápisy; pro soukromou ochranku trochu netypické. Na rukávech se rýsovaly nášivky, ale byly stejně černé jako zbytek bund a v příšeří je nedokázal rozeznat.

Zdálo se, že ti dva – v duchu si je označil jako jedničku a dvojku – se nemohou rozhodnout, co s ním. Divil se, že ho jeden z nich hned neprohledal, jestli u sebe nemá zbraň, a že mu nenasadili želízka a neodvedli ho. Mimo nakopnutí botou se ho ani nedotkli – jako by se báli. Ale čeho?

„Nechce se mi to líbit. Radši zavolám dekontaminačku,“ řekl nakonec číslo dvaa volnou rukou sáhl po vysílačce u pasu.

Už ji ale nestihl použít.

Odněkud se zničehonic ozvaly rychlá palba a skřípění pneumatik. Strážní se na zlomek sekundy přestali soustředit na Johna. To mu stačilo; rozhodl se, že dál s nimi ztrácet čas už nebude.

Dvojka byl blíž. John byl ve zlomku vteřiny za ním a rychle ho odzbrojil. Popadl ho jako rukojmí. „Polož zbraň i vysílačku a kopni je ke mně,“ řekl poklidně druhému. Ten na okamžik zaváhal, pak ale uposlechl.

Zvuky boje se přiblížily. A zpoza rohu vyběhla malá nekoordinovaná skupinka prchajících lidí; všichni na sobě měli tmavé stejnokroje připomínající pyžama. John viděl, jak strážný smrtelně zbledl, podíval se na svou zbraň ležící na zemi na půl cesty k Johnovi a pak na šestici běžících mužů, a dal se na útěk. Jeho kolega v Johnově sevření vydal jakési zděšené zachroptění. John už pro něj neměl využití, a tak mu jen vytrhl vysílačku a strčil ho směrem od ležící pistole. Muž se ani nepokusil zbraň získat a také se rozběhl pryč.

John nepochyboval, že se každým okamžikem vrátí se znovunabytou kuráží, nabitou zbraní a četnými posilami; ať už se octl kdekoli, tenhle scénář mu připadal důvěrně známý. Překvapil ho ale strach, který prosakoval z jednání strážných, když spatřili prchající lidi blížící se k nim. Co jsou ti lidi zač?

Nevypadali ovšem, že by cílevědomě běželi k východu z areálu; ti utíkali odněkud a zdálo se, že nevědí, kudy ven. Nikdo je momentálně nepronásledoval, zato ze směru, kam právě míří a kam utekli i strážní, určitě dorazí posily, nejspíš silně ozbrojené a se psy. Když poběží s prchajícími, bude riskovat zastřelení. Když zůstane, během chvíle ho najdou a zavřou nebo rovnou popraví, podle toho, jak to tady chodí. Moc hezký osud ho tady každopádně nečekal.

John se dál nerozmýšlel a vyrazil opačným směrem než skupinka. Ta mu nevěnovala pozornost; neměl uniformu strážného, nepotřebovali ho vnímat. To by se jim za jiných okolností mohlo krutě nevyplatit.

Za zády záhy uslyšel střelbu, ale nezastavoval se. Trochu kličkoval, aby nebyl tak snadný cíl, kdyby boj dorazil k němu, a utíkal ze všech sil. Byla by pěkná ironie, kdyby po tom všem, co přežil, po mnoha situacích na pokraji smrti, po pobytu v Dorově i úniku z vlastního zničeného světa zemřel právě tady, na útěku před ozbrojenci, kterým se jen úplnou náhodou připletl do cesty, proběhlo mu hlavou během okamžiku.

Výstřely se ovšem znovu rozezněly i před ním. A zpoza jednoho z betonových baráků se za skřípění pneumatik vynořila omlácená dodávka, která zcela jistě nepatřila ostraze.

Cesta ven.

Za dodávkou se však objevil druhý vůz – a ten už ostraze spolehlivě patřil. Z okénka místa spolujezdce se zčásti vykláněl muž ve stejné uniformě jako strážní, které už John potkal, a střílel po dodávce. Na rozdíl od hrdinů akčních filmů mu střelba na kličkující jedoucí vozidlo moc nešla – a někdo s podobným úspěchem opětoval palbu i ze zadní části dodávky.

John měl výhodu stabilní pozice. Rozmýšlel se jen zlomek sekundy; pak zamířil na přední kolo vozidla ostrahy.

Napoprvé ani napodruhé nezasáhl – napotřetí, když už byla dodávka skoro u něj a ostraha se také rychle blížila, už se ale trefil. Džíp dostal smyk a řidič prudce zabrzdil, čímž ovšem situaci ještě zhoršil – auto zastavovalo, ale naprosto nekontrolovatelným pohybem.

Brzdy zaskřípěly i podruhé a dodávka zastavila kousek před Johnem.

Z otevřených zadních dveří vyhlédla žena s nakrátko ostříhanými světlými vlasy.

„Jdete s námi, nebo tu plánujete zůstat?“ křikla na něj.

Johna se nemusel nikdo ptát dvakrát.

Agent JFK 34: Bez naděje
Nováková, Julie
Nakladatel: Triton, E.F.
Obálka: Petr Vyoral
Redakce:
Rok vydání: 2014
Počet stran: 184
Rozměr: 125 x 185
Provedení­: paperback
Cena: 189 Kč

Komentáře

Přidat komentář