RECENZE: Vladimír Šlechta, Kukaččí mláďata

Článek od: Hanina - 09.11.2016

Další román z oblíbeného cyklu Krvavé pohraničí s velmi povedenou obálkou Tomáše Flaka. A že to trvalo, než se tam Vladimír Šlechta vrátil. Pro čtenáře předchozích děl povinná literatura. Ti Kukaččí mláďata ocení především z nostalgie. Uzavírá se tu celý cyklus i osudy několika známých postav a pro toho, kdo má v živé pamětí děj předešlých knih, to bude příjemná lahůdka. Pokud jste takovým čtenářem, je zbytečné ve čtení recenze pokračovat. Knihu lze číst i v případě, že si ty předešlé nepamatujete - přece jen od jejich vydání uplynul delší čas - nebo je neznáte. Pak však budete riskovat nejen namlsání, ale i drobné zklamání.

Kukaččí mláďata na první pohled budí dojem mistrně odvedené práce, ale... Máme před sebou příběh čtyř mladých, charakterově velmi odlišných hrdinů, které spojuje jedna společná věc, díky níž nejsou tak úplně obyčejní a čtenář si mezi nimi snadno najde „svého oblíbence“. Pro maximální dokreslení má sloužit i přímá řeč. Zatímco jedna postava zadrhává, druhá mluví jako kniha a klade zvláštní důraz na vybraná slova. Autor k tomu použil poněkud méně obvyklý prostředek -  tučnou kurzivu, což pokládám za velmi nešťastné. Vyvažuje to však fakt, že rozhovory jsou napsány velmi uvěřitelně.     

Vše začíná ve městě Thonnierika, kde nás autor čtivým stylem seznámí s množstvím postav a faktů, v čemž se budeme ztrácet – zejména pakliže už si nepamatujeme, co se stalo dřív a kdo byl kdo. Hodně by pomohl rejstřík postav. Ten jsem ale na konci knihy hledala marně. Zato tu podobně jako např. v Písni ledu a ohně najdeme spoustu detailních popisů toho, kdo měl co na sobě. Ty spolu s popisy města a interiérů tvoří zajímavou kulisu, ději na svižnosti však dvakrát nepomáhají. I vykonání malé potřeby jedné z hrdinek vyjde na stránku a čtenář je seznámen s koupelnou bohatě zařízeného sídla. Zhruba v polovině knihy nastává zlom - přesouváme se do lesů a městská fantasy se mění v „putovací“. Hrdinové se pachtí nevlídnou krajinou, je jim zima, mají hlad a opět uplyne několik stran, než to začne nabírat spád.

Ačkoliv druhá část je o dost svižnější, pořád nám bude chybět výrazný záporák. Jeho roli zastává instituce – církev, jejíž členové jsou jen slabým odvarem zlounů z jiných Šlechtových děl. A díky tomu poněkud pokulhává finále, které s přivřením očí lze nazvat důstojným, nikoliv velkolepým – vezmu-li v potaz i to, že kniha zakončuje rozsáhlý cyklus, který se u čtenářů těší zasloužené oblibě.

Kukaččí mláďata jsou oproti předchozím kouskům z Krvavého pohraničí ještě o něco propracovanější - vykreslení postav, přímá řeč, čtivý jazyk - , současně také košatější, dějově chudší a místy nedotažená. Pokud je při čtení odložíte, rádi se k nim opět vrátíte, ale pravděpodobně vás to nebude nutit zhltnout je na jeden zátah. Jako vstupenka do Šlechtova světa však stačí.

Dobrá zpráva je, že autor v doslovu konstatuje, že se možná ke Krvavému pohraničí vrátí. Tak třeba se s některým z aktérů v budoucnu setkáme.  

 

Vladimír Šlechta – Kukaččí mláďata

Nakladatel: Brokilon

Obálka: Tomáš Flak

Překlad:

Redakce: Jiří Popiolek

Počet stran: 477

Provedení: brožovaná

Rozměry: 10,8x16,6 cm

Rok vydání: 2016

Cena: 328 Kč

Komentáře

Martin Stručovský odpověděl/a v

pane Michálku, pokud recenzentka kritizuje to, co máte rád vy, tak to svědčí o tom, že se vaš vkus liší - což ale není chyba, naopak prostě to tak chodí. Na různé lidi prostě působí různé věci esteticky jinak. Někoho může fascinovat, že postavy v Písni ledu a ohně zažívají jatka a tohle zbavování se postav recenzent může brát jako plus. Další recenzent to naopak může brát jako velký zápor.  

Mimochodem - jmenný rejstřík - proč ne? když ho může mít u své ságy (opět si vypomůžu Písní ledu a ohně, snad mi to prominete) George R. R. Martin, proč by ho tam nemohl mít pan Šlechta? Jmenný rejstřík má třeba i detektiva Maltezský sokol od D. Hammeta a to je jen jedna kniha a o něco tenčí. Koneckonců jedná se jen o připomínku, nad kterou se případně pan Šlechta může zamyslet...

sicco odpověděl/a v

šlechta nevnímal absolutní zlo, jeho postavy i ty záporné jsou jen lidi. a šlechta si nikdy nepotrpěl na výrazné závěry, vždy byl umírněný. I proto ho máme rádi, protože píše jinak. Když zajete na debatu s různými autory, často je položena otázka, kdy mají čas hrdinové si zajít na záchod? Tak to tam holt šlechta dal. Nevím, podle mě nemá recenzetka šlechtu načteného tož tak.

sicco odpověděl/a v

A opravují svůj názor, recenze není mizerná, ale mám trochu problém s tím, jak je napsaná. Ja vím, Šlechtu asi každý zná, ale presto bych rád věděl víc o Šlechtově světě, prostě mi příjde málo popisná a až moc kritizující. Tož tak.

Hanina odpověděl/a v

Inu, doufala jsem, že je to napsáno dost jasně hned na začátku - recenze není určena ani tak lidem, kteří mají Šlechtu načteného a několik let se těšily na další kousek, ale právě lidem, kteří ho právě načteného nemají nebo ne důsledně. Knihu si totiž může koupit kdokoliv - nikde není varování, že je to díl série, a on to ani díl série není. Lidé, kteří maj načteno a v paměti, se budou samozřejmě mnohem lépe orientovat, lépe si to vychutnají, ale o to víc podle mě mohou být roztrpčeni z toho závěru. Ale kolik lidí tolik "vkusů", a je jedině dobře, že v dnešní době na jednu knihu vychází více recenzí. Čtenáři si pak mohou lépe udělat představu, zda je ten a ten kousek právě pro ně nebo ne.   

(A ne, není to zdaleka má první recenze na Krvavé pohraničí.)

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711