UKÁZKA: Gregg Loomis, Akta Julián

Článek od: Redakce - 17.03.2017

UKÁZKA Z KNIHY

Sevilla, Španělsko
Calle Colon 27
9:21, současnost

Dvůr byl zvláštním místem pro to, co se právě dělo. V uzavřeném prostoru stále vládlo přítmí, neboť ranní slunce ještě nepřelezlo omítnuté stěny, které ho obklopovaly. Blikající majáky policejních vozů propůjčovaly zářivé odstíny vodě tryskající z maurské fontány ze třináctého století a slova z praskajících vysílaček se odrážela od ručně vyrobených cihel. V úzkých uličkách jen několik bloků od maurského mudejarského paláce, kde podle legendy mladý námořník z Janova přesvědčil králov¬ nu, aby zastavila své šperky a financovala jeho plavbu, působilo vše jako anachronismus. Na sarkofágu se sloupy a nebesy v masivní katedrále na sever od dlážděného náměstí Plaza de la Virgen los Reyes, kde odpočívaly námořníkovy ostatky, ale nic legendárního nebylo.
Obrovské zvony katedrály právě odzvonily celou, jako to dělaly už dlouhá staletí, když se mladá žena zastavila před tepanou železnou branou, odemkla si a vešla, aby se jako každý den pustila do práce. Za zdí, která byla působivá jen svojí výškou, prošla dvorem, stále chladným díky stínům uplynulé noci. Dovnitř se linula vůně květů z pomerančovníků rostoucích venku na ulici, jejichž listí bylo dosud mokré ranní rosou.
Další klíč odemkl moderní zámek na masivních vyřezávaných dvoukřídlých dveřích. Gumové podrážky jejích bot pískaly na keramických dlaždicích, jak procházela halou, která zabírala tři podlaží. Po pravici měla kamenné schodiště, které se stáčelo do sebe, jak stoupalo ke dvěma balkónům s dveřmi vedoucími do obytných prostor. Přímo před ní stál masivní jídelní stůl s dvanácti židlemi na obou stranách. A právě u něj se zastavila a zavětřila jako opatrná srnka na otevřené louce.
Necítila ve vzduchu vůni kávy.
Zvláštní.
Už skoro dva roky nacházela každé ráno po svém příchodu toho Američana v kuchyni, kde pil čerstvě uvařenou kávu. Tedy když byl zrovna v Seville. Mnohokrát na ni čekal jen seznam s úkoly, které bylo třeba udělat v jeho nepřítomnosti: probádat určitou fázi Francovy vlády, najít adresu starého falangisty, s nímž chtěl udělat rozhovor, přepsat informace na papírové lístky o velikosti osm centimetrů na dvanáct a zařadit je do nekonečné řady kartoték. Vypadalo to, jako by dotyčný nevěřil počítačům, na nichž pracovali.
Když jí Američan, Donald Huff, nebo señor Don, jak mu říkala, před osmnácti měsíci dal práci, zdvojnásobil jí plat, který předtím měla jako učitelka angličtiny. A byly tu i další věci: nádherné šaty, které jí chodily z Ameriky pouze s názvem obchodu, bez jména kupce. Kdyby anonymního dárce znala, zvyky a její pověst by samozřejmě vyžadovaly, aby podobně drahé dárky vrátila, protože žádná svobodná žena nesmí přijmout něco takového od někoho, kdo není členem její rodiny. A obrovský americký krocan, který korunoval poslední vánoční večeři… Z jejího předchozího skromného platu a z matčina vdovského důchodu by si takového ptáka nikdy předtím nemohly dovolit, byl tak veliký, že z něj měly jídlo na týden. Ze svých dvou příjmů by si nemohly dovolit zaplatit ani za jízdenky na vlak a za hotelové pokoje v Costa del Sol, což byl dárek, který dal señor Don její matce k narozeninám.
Za několik měsíců však señor Don toto nádherné sídlo opustí, protože jeho kniha byla už skoro hotová. Bude jí chybět, jako přítel i jako dobrodinec.
Proč ještě nevaří ranní kávu?
Strčila do lítacích dveří od kuchyně. Dva krby, jeden určený k vaření, druhý k pečení, byly jako vždy bez poskvrnky. A taky by měly být s ohledem na to, že je patrně víc než sto let nikdo nepoužil. Samotné jídlo se připravovalo v místnůstce o velikosti spíže, která byla nacpaná nejmodernějšími spotřebiči, plynovým sporákem, ledničkou dost velkou na to, aby se do ní vešlo jídlo skoro na týden (na evropské poměry tedy byla opravdu velká), a mikrovlnnou troubou, první, kterou kdy viděla. Místnůstka se dala zavřít, čímž se všechny tyto úžasné věci schovaly z dohledu, a señor Don tak mohl před hosty, které pozval na večeři, tvrdit, že všechno připravila sama ve stařičkém kamenném krbu.
Kávovar stál tam, kde ho předchozí den nechala, prázdný a tichý, což ji z nějakého důvodu vyděsilo. Odložila kabelku vedle něj.
Vrátila se stejnou cestou zpátky, vystoupala nahoru po schodech a prošla po otevřeném balkóně k místnostem, které se señorem Donem používali jako kancelář, výzkumnou knihovnu, archiv a i pro další věci, které byly zrovna potřeba.
Dveře byly pootevřené.
Señor Don by to nikdy nedovolil. Děsil se toho, že by uklízečky mohly nechtěně vyhodit nějaký nenahraditelný kousek rešerší, založit některý z kartotéčních lístků nebo spáchat jiný z hrdelních zločinů nedbalosti, jak jim říkal, proto dveře pokaždé po práci zamkl.
Pootevřela dveře trochu víc, aby mohla strčit do místnosti hlavu. „Señore Done?“
Žádná odpověď.
Přestože neměl dům klimatizaci, zamrazilo ji. Přiměla se strčit do dveří ještě víc, až narazily na něco ležícího na podlaze. Protáhla se dovnitř škvírou mezi dveřmi a veřejemi a podívala se dolů, aby zjistila, co dveře blokuje.
Byl to señor Don.
Zdálo se, že jeho oči bez života hledí skrz ni. Na tváři mu zůstal překvapený výraz, jako by se ptal, co ho vlastně připravilo o život. Jeho hlava ležela v kaluži krve a šedého želé, v němž instinktivně poznala mozek.
Odněkud se ozval křik. Trvalo celou minutu, než si uvědomila, že ječí ona.
„Señorito?“
Její mysl se vrátila do přítomnosti a k policejním vozům, které na dvoře působily jako pestrobarevná noční můra. Seděla u třínohého stolku v kuchyni a ruce měla sepnuté okolo dávno vychladlého hrnku kávy, kterou uvařila proto, že se potřebovala něčím zaměstnat, zatímco policie procházela dům.
Vzhlédla a zadívala se do drsné tváře vrchního inspektora. Hádala, že je mu asi pětapadesát. Jeho nejvýraznějším rysem byly smutné hnědé oči, díky nimž připomínal baseta. Vypadalo to, jako by mu násilí a krutost, jichž byl každý den svědkem, trvale vtiskly truchlivý výraz.
„Si? Můžu už jít posbírat ty papíry?“
Pomalu zavrtěl hlavou, jako by litoval, že jí musí sdělit další špatné zprávy. „Je mi to líto, ale ne. Jak jste viděla, papíry jsou rozházené všude, jako by někdo, možná vrah, něco hledal. Musíme všechno prošetřit.“
Posadil se vedle ní, vyklepal si cigaretu z balíčku a rozhlédl se po popelníku. Přinesla mu malou misku a on tázavě zvedl obočí.
„Jen si zapalte,“ vybídla ho.
Poslechl, máváním uhasil zápalku a zadíval se na ni přes opar modrého kouře, poté položil vedle svého zápisníku na stůl diktafon. „Jste Sonia Escobia Riveriová?“
Kývla, protože předpokládala, že se jí ptá kvůli záznamu. Představil se jí, jakmile s ostatními policisty dorazil.
Zeptal se jí na adresu, předchozí zaměstnání a vzdělání, což byly otázky, které, pokud věděla, neměly nic společného s tím, co se stalo.
Poté, co mu řekla, jak dlouho pro señora Dona pracovala, se zeptal: „Máte tušení, proč by ho chtěl někdo zabít?“
Zavrtěla hlavou a cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Už dávno vzdala snahu osušit je. „Ne.“
Inspektor zamáčkl cigaretu a hleděl do popelníku, jako by v něm mohl najít inspiraci pro další otázku. „Jeho kniha... O čem psal?“
Pokrčila rameny, protože si byla dobře vědoma toho, jak směšně bude její odpověď znít. „Já vlastně nevím. Dělala jsem pro něj specifické rešerše, většinou se týkaly Franca nebo druhé světové války, psal ale sám.“
„Nikdy jste se neptala?“ V inspektorově hlase zazněl nevěřící tón.
„Samozřejmě že ptala. Aspoň zpočátku. Zasmál se a tvrdil, že to není nic, co by mě zajímalo. Potom začal působit podrážděně, proto jsem se ptát přestala. Myslím ale, že se docela snadno dostanete do jeho počítače.“
Inspektor přimhouřil oči a už nevypadal zarmouceně. „To by byl dobrý nápad, kdyby ho někdo nerozebral a neodstranil harddisk.“
Šokovaně na něj civěla. Když si uvědomila, že má otevřená ústa, zavřela je, teprve potom promluvila. „Dával si dobrý pozor, aby měl od všeho kopie.“
Natáhl se pro další cigaretu. „Na čem – na discích, cédéčkách? Žádné jsme nenašli. Vrah si očividně dal tu práci a odstranil veškerý výzkum i všechno, co señor Huff napsal.“
Sonia vstala, nohy ale jakoby ji ani nechtěly nést. „Všechno ne.“
Zašla si pro kabelku. „Jedno cédéčko mám tady.“
Inspektor svraštil obočí. „Proč ho máte u sebe? Když dělal se vším takové tajnosti…?“
Podala mu ho. „U mě bylo v naprostém bezpečí. Nemám doma počítač. Každopádně jsou na něm fotky, digitální fotky, které jsem měla odnést k fotografovi a požádat ho, jestli by nešly zesvětlit, jiné zvětšit. Šla jsem ale pozdě, proto jsem měla v plánu odnést je tam dnes odpoledne po siestě.“
Natáhl ruku. „Vrátíme vám je, až skončíme.“
Soniu napadlo, kdy to bude a jestli vůbec.

Atlanta, Georgie
Park Place, 2660 Peachtree Road
Následující večer

Teplý jarní vánek zatím jen šeptal o žáru a vlhkosti, které měly dorazit asi za měsíc. Na balkóně ve dvacátém čtvrtém podlaží stáli dva muži a město pod nimi zářilo jako hrst klenotů táhnoucí se k jižnímu obzoru, kde přistávající a odlétající letadla na místním letišti připomínala vzdálené světlušky. Oba muži mlčky sledovali scénu před sebou a lehce potahovali z doutníků.
Menší z nich, černoch ve sportovní košili, jejíž rozevřený límec odhaloval zlatý křížek na jeho krku, si spokojeně hladil břicho. „Deorum cibus!“
Druhý, podobně neformálně oblečený muž, se zasmál. „Jídlo pro bohy, v tom máš pravdu, Francisi. Aspoň že umíš ocenit moje kuchařské umění. Koneckonců, Ieiunus raro stomachus vulgaria temnit.“
„Horatius říká, že prázdný žaludek jen málokdy odmítne prosté jídlo, večeře ale byla skvělá, rozhodně ne prostá.“ Otec Francis Narumba v hraném podezření svraštil obočí. „Na druhou stranu se kvalita zdejšího jídla dramaticky zlepšila od chvíle, co se objevila Gurt. Nechci ti kázat, Langu, ale…“
Langford Reilly se zadíval na popel z doutníku. „Tak to nedělej, Francisi,“ řekl dobrosrdečně. „My pohani se nedíváme na život v hříchu stejně jako vy papeženci. Slyšel jsi někdy o capistrum maritale?“
Teď byla řada na Francisovi, aby se zasmál. Byl to zvuk připomínající suché listí ševelící ve větru. „Jako kněz jsem Juvenalisově manželskému chomoutu unikl. Ale tvé první manželství bylo dobré. Kdyby Dawn žila…“
Francis si uvědomil, že se patrně dotkl stále bolavého místa, proto zadýmal z doutníku. Dawn, Langova žena, dlouho trpěla nevyléčitelným typem rakoviny, než před lety zemřela, dávno předtím, než kněz svého přítele poznal.
Francis přerušil ticho, které hrozilo sklouznout do trapnosti. „Zůstane Gurt napořád?“
Podle Langova zamračeného výrazu udělal kněz další konverzační přešlap. „Zeptej se jí.“
Francis si povzdychl a otočil se k příteli. „Podívej, Langu, zdá se, že tě všechno, co dneska večer řeknu, zlobí. Možná by bylo lepší, kdybych –“
Lang se natáhl a položil knězi ruku na rameno. „Amicus est tamquam alter idem, přítel je jako druhé já, Francisi. Myslím, že jsem dneska večer trochu nedůtklivý.“
Takto uklidněn se Francis usmál a jeho bílé zuby v tmavé tváři dvojnásob zářily. Narodil se v jedné z nejhorších zemí na zhoubném a násilnickém západním pobřeží Afriky, odešel do semináře a byl jmenován farářem rozrůstající se komunity Afričanů v Atlantě. Přestože Langova sestra Janet byla běloška, stala se po konverzi ke katolicismu jednou z jeho farnic.
Lang nebyl přívržencem žádného konkrétního náboženství, s černým knězem se však stali dobrými přáteli, měli totiž společného mnohem víc než většina bílých Američanů a černých Afričanů. Lang popisoval sám sebe jako oběť vzdělání v oboru svobodných umění, typický diplom z obchodu mu nepřinesl nic než nudu. Jeho vášní byly antické dějiny a jejich jazyky, což se dokonale snoubilo s knězovou znalostí latiny a středověkých dějin. Výměna latinských aforismů začala jako hra a stal se z ní zvyk.
„Možná už jste teď připravení na zákusek a kávu?“
Na pozadí interiéru bytu se rýsovala Gurtina postava. Třebaže stála napůl ve stínu, mohla by zdobit obálku nejednoho pánského časopisu. Nebo etiketu na láhvi piva St. Pauli Girl z rodného Německa. Její výška – měřila skoro metr osmdesát – podtrhovala dokonalé křivky její figury, kterou si zdánlivě bez námahy udržovala. Nebesky modré oči a po ramena dlouhé vlasy barvy nedávno sklizené slámy mohly pocházet rovnou z plakátu propagujícího výlety do Německa. Na veřejnosti vzbuzovala víc pozornosti než velitel na vojenské základně.
„Máme taky čerstvě upečený štrúdl,“ dodala s jen natolik silným přízvukem, aby i tak běžná věc působila sexy.
Francis pohlédl na Langa a protočil oči. „Takže to je to tvé kuchařské umění?“
„Připravil jsem salát,“ zabručel na svou obranu.

Netrvalo dlouho a po bestselleru Případ Pegasus vychází v nakladatelství Mystery Press nový mysteriózní thriller Gregga Loomise. V Aktech Julián čeká na Langa Reillyho, právníka a bývalého tajného agenta, další tajemství, jež by mohlo ohrozit celý svět.

Jaké tajemství spojuje nacistického důstojníka a římského císaře?

Řetězec dramatických událostí opět spustí vražda – tentokrát Langova bývalého kolegy ze CIA Dona Huffa, který psal knihu o nacistickém důstojníkovi Ottu Skorzenym – a opět následuje adrenalinová tour Evropou. 

Ta začíná v Seville a pokračuje přes Berlín a Řím až do Vatikánu. Právě tam se musí Lang utkat s Huffovými vrahy a odhalit, co spojuje Skorzenyho s římským císařem Juliánem a jeho ničivým vzkazem křesťanské víře.

Kdo má pocit, že autor románu Šifra mistra Leonarda Dan Brown píše zbytečně pomalu, má nyní možnost – díky Greggu Loomisovi – uspokojit svou touhu po odhalování historických záhad měrou vrchovatou. Navíc už v srpnu vyjde třetí Langův případ, Mise Sinaj.


Anotace:
Dona Huffa, blízkého přítele Langa Reillyho a bývalého agenta CIA, někdo brutálně zavraždil. Před svou smrtí se Don v Seville věnoval psaní knihy o důstojníkovi SS Ottovi Skorzenym. Je možné, že by někdo spáchal vraždu jen proto, aby jeho kniha nikdy nespatřila světlo světa? Lang je odhodlaný zjistit pravdu, a tak se vydává po stopách, které za sebou Huff při svém výzkumu zanechal.
Pátrání ho vyšle na zběsilou honičku po celé Evropě a Lang se postupně noří hlouběji a hlouběji do záhady, jejíž kořeny sahají do dob položení základů katolické církve. Ve Vatikánu nakonec objeví šokující tajemství, které se týká nejen druhé světové války, ale také bouřlivých časů římské říše.
Organizace, která se zbavila Langova přítele, však udělá cokoli, aby zabránila jeho odhalení. I kdyby měla obětovat další životy…

Info o knize:
Autor: Gregg Loomis
Originální název: The Julian Secret
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 304
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-88096-59-7

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711