(NE)REPORTÁŽ: Brno, hlavní město fantastiky

Článek od: Jan Křeček - 11.11.2018

„Brian, nice to meet you! And my wife, Jennifer.“ Je středa 3. října 2018, přibližně 7:50. Ruku mi podávají usměvavý muž se stříbrným plnovousem a jeho neméně přívětivá manželka. V Brně začíná odborná konference Mýtus a fantastika v antropocénu a na nepříliš pohostinné nádraží přijel jeden z největších světových teoretiků fantastiky, Brian Attebery. Kdyby to byl fotbal, podávám si ruku s Petrem Čechem nebo Zinedinem Zidanem. Kdyby to byla politika, představil by se mi David Cameron nebo Barack Obama. A pokud by šlo o autory fantastické literatury, ten plnovous by patřil G. R. R. Martinovi nebo Patricku Rothfussovi. Jenomže jde o literární teorii, takže se obávám, že většina čtenářů tohoto textu o knize Strategies of Fantasy (1992), která pomohla proměnit vnímání fantasy, nikdy neslyšela. Vlastně jde trochu o obranu fantasy, o snahu dokázat, že fantasy JE (no dobře, může být) vysoká literatura. A to bylo v době, kdy u nás nebo v Polsku pojem „fantasy“ existoval jen velmi omezeně.

Nepleťte se, tohle není reportáž. Tak za prvé: podílel jsem se na organizaci. Nejsem si jistý, do jaké míry jsem schopen být objektivní. A za druhé: jaký druh reportáže by to měl být? Odborná, ideálně s komentářem k výrazné části z 56 původně plánovaných příspěvků? Organizační, která by sledovala zákulisí příprav a mapovala pozadí konference? Emociální, aby byl zachycen přátelský duch setkání, inspirativní myšlenky při přednáškách i mimo program večer u piva či vína? Ať udělám cokoliv, vyjde z toho paskvil. Ale stojí zaznamenat tuto akci aspoň nějak – v českém kontextu byla naprosto unikátní, v evropském výjimečná, ve světovém vzbudila pozornost.

Více než padesát plánovaných vystoupení v tradičním formátu souběžně vedených panelů po třech lidech po tři náročné dny. Pokud to neznáte, funguje to asi takto: první a druhý den začíná v devět nebo deset ráno, kdy hovoří jeden z pozvaných řečníků (v angličtině „keynote speaker“), následuje krátká pauza a první série panelů. Každý z panelů má název (v našem případě například „Thinking Ecological Justice“ nebo „Tradice v české literatuře 19. a 20. století“), svého předsedu (tzv. „chair“) a tři řečníky. Předseda vždy hosta krátce představí, následuje příspěvek dlouhý dvacet minut. Pak je představen další host s dalším dvacetiminutovým příspěvkem, po posledním řečníkovi následuje půlhodinový prostor na debatu o nastolených tématech. Pak půlhodinová pauza (když už jsme u těch překladů: „coffee break“) a další panel. A takhle se jede až do nějakých pěti odpoledne, kdy už člověk neví, kde mu hlava stojí, je rád, že dokáže přijímat potravu, natož aby ještě přijímal informace, a těší se, že si chvíli odpočine… a pak mu to nedá a stejně se sebere a jde s těmi zajímavými lidmi diskutovat na organizátory zvolené místo.

Pozvaní řečníci byli dva. Kromě zmíněného Briana Atteberyho ještě Marek Oziewicz, profesor univerzity v Minnesotě, který v daném týdnu zároveň vedl na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity seminář o fantastice pro mládež. Té (a jejím ekologickým a kognitivním aspektům) se také věnuje, jak dokazují jeho knihy One Earth, One People: The Mythopoeic Fantasy Series of Ursula K. Le Guin, Lloyd Alexander, Madeleine L'engle, Orson Scott Card (Critical Explorations in Science Fiction and Fantasy) (2008) a Justice in Young Adult Speculative Fiction: A Cognitive Reading (2015).

I mezi „nepozvanými“ se našly celebrity. Kanaďanka Larissa Lai, „keynote speaker“ na předloňské konferenci GFF1 v německém Münsteru, spisovatelka, básnířka a literární teoretička, Švéd Stefan Ekman, „keynote speaker“ na loňské konferenci GFF ve Vídni (druhým pozvaným řečníkem tam byla Farah Mendlesohn, to je takový druhý Attebery, něco jako Jágr v hokeji…), který neměl žádný příspěvek, jen bylo obsazení tak dobré, že se přijel podívat, Krzystof M. Maj, který, pravda, bohužel nakonec nedorazil, ale vede polský odborný časopis Creatio Fantastica, což stojí za zmínku, nebo Portugalka Inês Garcia, která v loňském roce vydala drsný, ale vynalézavý komiks s názvem SINtra. Účastníci se sjeli skutečně z celého světa – vedle početné výpravy z USA a nedalekého Polska se našli zástupci Kanady, Velké Británie, Portugalska, Kolumbie, Irska, Německa nebo Ukrajiny. Speciální pozornost zaslouží Erin Cheslow, která přicestovala z Havaje. Na tři dny. Do Brna. Nepřestává mě to fascinovat. Domácích nebylo málo, ale konference byla přece jenom spíše pro anglicky hovořící.

Mýtus a fantastika v antropocénu. Jakmile mi to Tereza Dědinová, hlavní organizátorka, poslala, běžel jsem se zeptat Googlu, co to ten antropocén je. Ušetřím vám čas: antropocén je něco na způsob „věku člověka“, a pokud hádáte, že to pro lidstvo nebude úplně pozitivní, máte pravdu. Antropocén jako věk, v němž lidstvo ovlivňuje přírodu a globální ekosystém natolik, že… že vlastně nevíme, co z toho bude. Ale prognózy jsou převážně katastrofické.

Zjednodušeně podáno, oba hlavní řečníci hovořili o vztahu fantastiky ke světu, člověku a ekologii. Brian Attebery použil příklady od nejstarších možných (protože člověk odjakživa bojoval s přírodou, třeba když šli Gilgameš a Enkidu bojovat s Chumbabou, aby po vítězství prozkoumali a následně vydrancovali cedrový háj, jehož dřevo použili na stavbu brány Uruku) přes klasické (Pán prstenů) až po ty nejsoučasnější – Páté roční období N. K. Jemisinové a Ka Johna Crowleyho (zatím do češtiny nepřeloženo – a kdoví, jestli v dohledné době bude, přece jenom Malý velký, zásadní Crowleyho román, v češtině vyšel po mnoha letech, ale výrazný kasovní trhák to asi nebyl…). Postavil svou řeč na otázce, jak může fantasy pomoci světu. Neboli: je-li antropocén posledním obdobím člověka, může to fantasy nějakým způsobem zvrátit?

Řeč Marka Oziewicze byla velmi poutavá. Nesourodé poznámky, které mi z ní zůstaly, nemohou zachytit její apelační charakter. Snad náznakem: kolik z vás ví o „World Scientists' Warning to Humanity: A Second Notice“ („Druhé naléhavé varování lidstvu“)? Varování vědců, že pokud bude lidstvo pokračovat v nastoleném životním trendu, brzy může být pozdě na změnu, nikdo nevěnuje příliš pozornosti. Proč? Failure of imagination, říká Marek Oziewicz. Nedostatek fantazie. Jsme natolik spokojení, že si nedokážeme představit, že by se to mohlo změnit. Nikdy se nepsalo tolik dystopií, protože je (podobně jako při hororech) příjemné nechat se strašit něčím, co se nemůže stát. Nebo má možná lidstvo pocit, že nic než nějaká festovní apokalypsa nemůže zachránit planetu. Marek Oziewicz vplétá do své hodinové přednášky fantastické i odborné knihy, Čapkovu Válku s mloky, výroky Václava Havla (očividně je na české publikum dobře připraven!) a… uf, vlastně nevím, jak tento dýchavičný popis zakončit. Ale dobré slyšet, vědět a přemýšlet o tom! Nechtěl by do komentářů připsat někdo z účastníků víc?

Nebylo v lidských silách (natož v silách organizátorských) zúčastnit se všeho. Z dalších příspěvků, které mě zaujaly, musím zmínit Stanislawa Krawczyka, jehož teze o vnímání pojmu fantasy v polském časopise Fantastyka ukázaly mnohé paralely českého a polského kontextu – stálo by to za hlubší prozkoumání, Weroniku Laskiewicz, která se zaměřila na Charlese de Linta (jehož dílo, ehm, vůbec neznám) a jejíž příspěvek o vnímání původních obyvatel byl pro mě v mnohém objevný, Inês Garciu, přestože jako umělkyně mluvila spíše o uměleckých aspektech magických stvoření, nebo Stefana Segiho, jehož prezentace o korektnosti v české akční fantastice rozpoutala inspirativní debatu. Naopak mě mrzí, že jsem neviděl příspěvek Jana Czechaczka o biopunku Evy Hauserové, nestihl Larissu Lai, jejíž čtení jsem ten den později uváděl, a nemohl se zúčastnit panelu o díle N. K. Jemisinové – protože jsem v danou dobu přednášel o nahotě na obálkách knih v české fantastice.

Po intelektuálně náročných dnech následoval dobrovolný večerní program, který sestával zejména ze setkávání a povídání si. V úterý před konferencí proběhla pro zájemce prohlídka Brna, ve středu po příspěvcích četla Larissa Lai ukázku ze své nové knihy The Tiger Flu, následovala přednáška předního kafkologa Rainera Stacha pořádaná ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, kde se celá konference konala, a poté oficiální recepce. Ve čtvrtek byl program češtější: po autorském čtení z knihy Bílí havrani Luisy Novákové se předvedli studenti bohemistiky s recitačním vystoupením inspirovaným mýty o stvoření světa, aby následovala neoficiální „recepce“ v nedalekém restauračním zařízení. A v pátek již velké loučení, výměna kontaktů, předávání květin… no znáte to. A pro velký úspěch ještě jedna prohlídka Brna pro ty, kteří tu první nestihli. A pro Marka Oziewicze, který toužil spatřit brněnskou kostnici.

Nedělám si iluze o tom, že by brněnská konference o fantastice mohla zachránit lidstvo. Ale z příspěvků obou pozvaných řečníků i z debat s mnohými dalšími účastníky pro mě vzešel jeden zásadní poznatek. Vědci, i ti literární, jsou lidé, kteří by měli přemýšlet v kontextu. Vzdělávat se, pokoušet se pochopit, jak věci fungují – a tyto poznatky předávat dál. Fyzikové a chemici možná zkoumají něco, co můžeme pevněji a konkrétněji uchopit. Ale literární věda (podobně jako sociologie a psychologie) v důsledku zkoumá člověka. Analyzuje psaní, vymýšlení příběhů, tedy jednu z nejprapodivnějších lidských činností. A pomocí této analýzy se můžeme dostat k tomu, o čem v současnosti lidstvo tak nějak globálně přemýšlí, jaké jsou jeho problémy, čím se zabývá. Nevím, jestli je možné v této analýze nalézt i řešení. Ale v Brně, na tři dny hlavním městě fantastiky celého světa, se událo něco magického. Kouzlo, které může znamenat mnohé další začátky.


Zleva: Marek Oziewicz, Tereza Dědinová, Brian Attebery, Zbyněk Fišer

Přidat komentář