RECENZE: Alex Drescher, Zrození Adepta

Článek od: veronikamah - 11.04.2018

Drahý Alexi,

pozdě, ale přeci. Pozdě, ale přeci se k vám vracím s druhou části liebesbriefu, stejně jako vy jste neodepřel svým fanouškům pokračování dobrodružství Prokopa Koutného.

Nebudu popírat, že jsem k druhému dílu přistupovala s určitou dávkou opatrnosti. Ptáte se proč? Už při prvním díle, Lovcově odkazu, jsem si neodpustila poznámku o sklonům ke grafomanství. A pak mi na stole přistálo dalších 400 stránek... Prokop je bezpochyby sympaťák, dějová linka byla nakopnuta na epický touchdown, ale přesto se nedalo vyhnout otázce - bude Prokop opravdu 400 stránek jen střílet Záporožce do hlavy, aby v závěrečných scénách za velkého bum dokázal, že on má ty největší koule? Nemohla jsem být dále, a zároveň blíže, od pravdy.

Co tím myslím? Prokop se poměrně rychle přizpůsobil novém světu i nečekanému dědictví po otci. Oblíbený kalašnikov nabíjí s kadencí rychlejší, než smrtelnou, pěsti mu fungují skvěle, i vystřelování mozku si nadále užívá. Jenomže! Karty se obrátily. Prokop se sice v otcově byznysu pohybuje jen pár týdnů, už ale není jen lovenou kořistí, stal se Lovcem se vším všudy. Ono ne úplně plánovaná iniciace na Adepta zapříčiněná tím, že se vám v mozku hrabe skřetí šamanka, není vždycky úplně od věci. Zvláště pokud to z vaší hlavy udělá knižnici o objemu googlu. Navíc už od začátku je jasné, že cesta do Pripjati za matkou, vlkodlačí královnou, a záchranou světa, po boku krásné, ale zabíjení milující vyjky Kyry, nebude jednoduchá, ale naopak dlážděná řadou mrtvol přátel i nepřátel. To bychom měli pasáž, kde jsem byla blízko k pravdě.

Co ale druhá část mého prohlášení? Pokud hrál Prokop v prvním díle prim, v druhém jste jej Alexi donutil trochu ustoupit do pozadí. Pořád je hlavním hráčem, pořád se musí otáčet, aby vůbec přežil a závěrečné boom stále leží na jeho bedrech, ale celý příběh už se netočí jen kolem něj. Což je možná trochu škoda, přece jen jsme si všichni Prokopa oblíbili a s nadšením sledovali jeho proměnu z nuzného učitele v neohroženého Lovce. Ve Zrození Adepta však dostali významnější prostor přímo celé organizace, jejich pohlaváři a výkonné jednotky. Protože do záchrany/zničení světa nemůže přece kecat jen jeden člověk. Putin, respektive jeho x-tý klon, by vám to vysvětlil. I mnozí další. A Zrození Adepta jste tak Alexi dal další a rozhodně zajímavý rozměr v podobě machinací lokálních i globálních.

Zajímavé rovněž je, že ačkoliv, jak mi bylo řečeno, jsou Světla v temnotách původně jedna kniha, kterou vás nakladatel donutil rozdělit na dva svazky, tak se při četbě zdá, že druhá část byla dopsána později. Ano, obě knihy jsou plné krve, vystřelených nábojnic, rozpáraných břich, drsných mužů a krásné ženy. Vlastně vyjky. Přesto ta druhá působí při četbě vyspěleji. Ve Zrození Adepta jste ubral nejen na Prokopovi, ale i na kadenci hlášek. Což nebylo na škodu - jsou mnohem lépe zamířené a nezajídají se. Čtenář si je opravdu užívá. Čeho přibylo, je temnoty, nepřátel, jejich krutosti a vynálezovosti a stejně tak jste přeřadil na vyšší rychlost u epičnosti bojů. Vykreslení Lemurijských artefaktů a zbrojnice a jejich schopností je pak příslovečnou třešničkou na dortu. A pokud si u prvního dílu chrochtali Ostraváci, ti, kdo měli možnost navštívit ukrajinský Pripjať, budou velice potěšeni.

Alexi, nezbývá, než smeknout. Jestli první díl dilogie Světla v temnotách, Lovcův odkaz, bavil a měl nakročeno k tomu se zařadit mezi budoucí klasiky žánru akční české školy, tak Zrození Adepta dílo dokonalo. Protože je prostě boží. Howgh.

A vy, milí čtenáři, fanoušci české akční školy, pokud vás alespoň trochu zaujala životní pouť Prokopa Koutného nebo jste na ni nedejbože ještě nenarazili, knižní sérii Světla v temnotách si nenechte ujít. 

Alex Drescher, Zrození Adepta

Nakladatelství: Fantom Print
Počet stran: 416
Provedení: brož.
Rozměry: 145x205
Autor obálky: Andrew Dobell
ISBN: 978-80-7398-392-5
Cena: 349 Kč

Komentáře

Původní verze vycházela na pokračování několik let na autorových stránkách. Nejprve pravidelně, později už jen s občas zjevně zoufalou snahou o pravidelnost - evidentně podle toho, jak se zrovna dostavila inspirace. Trvalo to tak dlouho, že dost lidí u druhé půlky marně vzpomínalo, o čem byla ta první. Rozhodně tedy nejde o spojení dvou různých textů se stejnými postavami, ale o explicitně zaznamenaný vývoj, dotčený jen nezbytnými korekturami. Mě vadí, že to u Marchlíka vyšlo v jiném formátu, než předchozí dvě části vydané u Pilcha a tudíž mi to nepasuje v knihovně dohromady.

Další román na pokračování (pracovní název Tvůrci světů) v nejlepším zarazil nakladatel, aby nepřišel náhodou o kšeft. Sice je to taky Prolnutí, ale hlavní "účinkující" jsou naprosto mimo dosavadní zavedené kategorie.

Přidat komentář