UKÁZKA: Hanina Veselá, Studená krev

O autorce: 

Hanina Veselá 

Narodila v Praze, kde dodnes žije. V jedné osobě spojuje skoro neslučitelné profese a záliby - je historikem, právníkem, literátem a snílkem. Mezi její další zájmy patří portrétní fotografie, cestování a chov „žab ve skořápkách“.

O její hrdince:

Vystupuje v románu Magnólie a démon, (Mytago, 2013) a můžete ji potkat na kterémkoliv z kontinentů herního světa Asterion. Je nadanou telepatkou a občas fušuje i do nekromancie. Kočovný styl života jí brání chovat nějaká zvířata, ale opravdovou slabost má pro draky.   

Ukázka: 

„Kdybych si chtěla z našeho pantheonu vybrat bytost, kterou bych uctívala, přála bych si, aby vypadala jako ty, pane. Ale…“

„Ale co?“ vložil do svého úsměvu tolik krutosti, až jsem se zachvěla.

„Předtím bych ji zahubila pomocí tenké jehly. Vpíchla bych ji do mozku a tělo nabalzamovala. Teprve pak bych takovou bytost uctívala. Jako maskota.“

Jeho tvář konečně získala barvu. Tak náhlé zčervenání mívá na svědomí buď stud, nebo hněv. Počítám, že o první se nejednalo.

„To byl samozřejmě vtip.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela o tetování, kterým mě obdařil Agamor. Možná ho použiju dřív, než bych se nadála. „Jsem nekromantka, pane.“

„Ach tak. A já už tě chtěl zabít.“ Dračí lord vstal a vycenil chrup. Smál se sytým, snad až příliš upřímným smíchem. „Pomalu, s citem. Líbíš se mi. Poslední dobou ke mně moc lidí nechodí. Podle některých jsem blázen. Nehihněj se, na tom není nic legračního.“

„Omlouvám se, pane. My nekromanti máme specifický smysl pro humor.“ 

„Vážně?“ shrnul si pramen zářivě oranžových vlasů z čela a usedl zpátky na trůn, vytesaný do podoby dračí tlamy. „Řekni mi, co ještě se o mně povídá?“ 

„Báby vyslovují tvé jméno, když chtějí postrašit děcka.“

Shlížel na mě ze svých výšin, oděn v bohatém rouchu vyšívaném zlatem a perlami:

„Co přesně říkají?“

„Říkají: Když budeš zlobit, přilétne šílený drak a hodí tě do jámy plné masožravých červů.“

„Šílený drak?“ zopakoval nevěřícně.

„Ano, pane. Šílený drak, Běs z Krvavé džungle. Na vlastní uši jsem to slyšela.“

Namířil na mě žezlo, posázené vybroušenými kameny. Podobaly se krvavým krůpějím. „Ty se mi posmíváš!“ Jeho moc mě srazila ze stupínků a neviditelná ruka udeřila. Důkladně, přes tvář.

Vstala jsem a mnula si postižené místo.

Ozval se smích z mnoha hrdel. Drikův patolízalský dvůr.

Ubožáci! Ale zatím po mně neplivou. To je dobře. Nerada za sebou nechávám smrt, kterou si nikdo neobjednal. 

„Pane, jen jsem ti odpověděla,“ mumlala jsem s rukou na napuchlé tváři.   

„Vzácnější hosty než ty jsem za mnohem lépe zvolená slova hodil červům,“ hrozil mi žezlem, ale do jeho šedozelených očí se zase vrátil smích; tichý a bezcitný.

Nemyslím, že by pár mnohonožek bylo horších než to, co mi udělal ten zatracený druid. Nahlas jsem pronesla: „Taky říkali, že seš génius. Zotročil sis přírodu, aby ti sloužila. Myslím, že tohle je to, co lidem i bohům leží v žaludku.“

Naklonil hlavu ke straně, aby mě mohl lépe pozorovat, a pobaveně zamrkal: „Odkud že jsi?“

„Z Plaveny, pane. Jmenuji se Magnólie.“ Jaké zvířátko jsem pro bytost jako on – papoušek v zlaté kleci, nebo laboratorní myška? Doufám, že to, co mu déle vydrží.

„Magnólie? Jako ten keř?“ zeptal se.

„Raději zůstávám při oslovení Magna.“

„Máš drzé čelo, rusé vlasy a bledou pleť. Nebýt těch pih, shledal bych tě přitažlivou. Nuže…, nekromantko Magno z Plaveny, věřím ti. Ani pach pralesa, kterým jsi prošla, nemůže zastřít vůni moře. Cítím ji z tvé pokožky.“ Při těch slovech nepatrně pohnul chřípím. „V jednom mi ale lžeš, a to nestrpím. Mistři nekromancie nejsou cítit solí. Jsou stejně jako jejich materiál nasáklí smrtí a rozkladem. Ty to v sobě nemáš.“

Rychle jsem si vybavila Agamorova slova:

Dračí lord, Drik Oranžový, je mocný, živelný a absolutně nepředvídatelný. Nedokážu říct, jaká z jeho podob je nebezpečnější. Zda temný druid, či drak. Temný druid dokáže živé věci rozřezat na malé části a hrát si s nimi, dokud výsledná skládanka nenaplní jeho zrůdný sen. Oranžový drak se snese z výšin jako uragán a jeho dech změní vše živé v dosahu na popel a prach. Ať už ale na sebe vezme jakoukoliv z podob, vždycky je před svým protivníkem o krok napřed. Má kruté oči, které dohlédnou až na dno lidské duše. 

„Je to pár let, co jsem naposledy oživovala,“ přiznala jsem. „Už dlouho se živím jinak. Jsem psionička.“

„C… co-o?“ protáhl a jeho nedůvěra ještě o maličko vzrostla.

„Parazituji na myslích druhých,“ vysvětlila jsem. „Čtu lidem myšlenky a ovládám je. Samozřejmě za peníze. Původně to mělo být překvapení, pane.“ 

Po této odpovědi mě Drik Oranžový, dračí lord a pán nad Jižním hvozdem, propustil.

Anotace:

Pán zmutovaných stvůr a bůh krutosti s úsměvem na rtech, to všechno je Drik, Oranžový. Telepatka Magnólie nemohla natrefit na lstivějšího protivníka. Rozehrají spolu nebezpečnou partii, během níž se Magnólie snaží z Drikova područí vymanit temného druida, jehož má za úkol zachránit. Drik se na oplátku snaží získat Magnólii jako svou služebnici, možná i něco víc...

A nikdo se neptá, co chce temný druid.

Studená krev
Veselá, Hanina
Nakladatel: Mytago
Formát: ebook
Počet stran: 100
Cena: Tato kniha je k dispozici zadarmo na Palmknihách