Ľudstvo od pradávna túžilo spoznať vesmírne nekonečno, rozmanitosť svetov v ňom a z toho plynúca otázka, či sme tu sami, sa stala studnicou nápadov pre autorov sci-fi. Vďaka tomu sa môžeme preniesť milióny svetelných rokov v diaľ a spoznávať prazvláštne kultúry a obyvateľov neznámych planét. Jednou takou je aj Ilmatar. Planéta pokrytá niekoľkokilometrovou vrstvou ľadu, kde na dne mora žijú jej obyvatelia v temnote a chlade...

Město Ambra pokrývají výtrusy. Z hub. Lidé žijí v područí šeďáků – bytostí s houbovitou konzistencí – a tajně sní o tom, že se jednou vrátí povstalecká armáda a osvobodí je. Tedy aspoň ti, kteří už dávno na vše nerezignovali.

Že draci ve fantasy patří do starého železa a už nedokážou nabídnout nic nového? Že by se měli tak svěžímu a nápaditému žánru, jako je young adult, vyhýbat obloukem? Pche! Zkuste to říct Robin Hobbové, protože ta vám bez nejmenší námahy dokáže, na jak velkém omylu jste.

Když se v mojí generaci řekne Václav Šorel, napadnou vás dvě věci. Papírové modely a Vzpoura mozků / Galaxia – podle toho, který z těch dvou komiksů máte radši. Jestliže jste staršího data, máte oproti mě výhodu, že jste zažili jejich první vydání. Já už je znám jen ze skladových zásob ABC speciálů a následných znovuvydání, která nebyla občas úplně šťastná. Co si ale možná nespojíte, je Václav Šorel a letectví. Přitom ne vesmír, ale válečný a poválečný vzduch byly Šorelovy živly. Píšu byly, protože nás minulý víkend ve věku osmdesáti tří let opustil.

Není to fantastika, ale takové knihy máme na Sardenu rádi.

Julia Boydová poskládala dopisy, výroky, úryvky z cetopisů i z reklam cestovních kanceláří a vytvořila tak velmi podrobný obraz Výmarské republiky a nacistického Německa před válkou a během ní, perfektně mixuje ozdrojované úryvky a přepisy osudů cestovatelů a návštěvníků a nevyhýbá se žádnému z názorů, díky čemuž dokázala napsat velice plastickou a čtivou knihu.

Ľudia od pradávna snili a teraz nemyslím v noci, keď spali. Počas spánku snívali všetci tí poriadni a slušní jedinci, spokojní so svojim údelom tu, na Zemi. Excentrici, o ktorých hovorím, rojčili s otvorenými očami a navyše počas dňa. Celé stáročia to bola pohŕdaniahodná činnosť a takýto muži a ženy boli okolím, a väčšinou aj dobou v ktorej žili, nepochopení...

Dělej si poznámky, říkali. Kresli si mapu, říkali. A rozhodně to nečti v autobuse, říkali. Takže jsem to samozřejmě musel vyzkoušet. Vybaven několika záložkami, kostkami ve skleničce a vysokým sebevědomím jsem se ponořil do Měsíčního ohně, respektive do bludiště městských uliček a následně pralesa. A už takhle zpočátku se přiznám. Jde to, ale opravdu je lepší mít na Měsíční oheň klid a prostor.

Lidé to zas jednou podělali a dostali na frak od jednoho ze svých výtvorů. Tentokrát to nebyly radiací přerostlé ještěrky nebo k vraždění navržení roboti, tím méně nějaká celoplanetární umělá inteligence. Byly to hračky. Malé plyšové potvůrky, autíčka, vojáčci na hraní.