publicistika

Je to naprosto k nevíře, ale poslední editorial jsem napsala letos v lednu. Další dva měsíce zmizely tak rychle, že mám podezření, jestli mi je někdo neodcizil nejen z kalendáře, ale i ze života. Jaro na krku, to zcela jistě, konec utažených šroubů v dohledu, v to doufejme.

O poslední březnový nedělník jsme požádali spisovatelku a překladatelku Petru Kubaškovou.

Co myslíte, umí knížky mluvit? A mají místa duši? Jasně, knížky maj spoustu stránek a na nich ještě víc písmenek, takže se od nich automaticky očekává nějaký to sdělení, a v dnešní době už má každý druhý místo toho slavnýho genia loci, kterej vás ovane atmosférou tak magickou, že si tam dočista zatoužíte udělat selfíčko a vrznout ho na sítě dřív, než by se genius a loci stihli vzít za ruce a někam se spolu vypařit – ale tak jsem to nemyslela.

Možná jste to nevěděli, ale Sarden je na Twitteru. A taky na Instagramu. A na Facebooku. Na TikTok jsme to zatím nedotáhli. Snažíme se být in (a osobně si myslím, že nám to moc nejde, je nás na to málo a nejraději píšeme texty).

Po třicítce mě začalo z vlastního obýváku vytlačovat LEGO. To jsem nečekal. Ale asi jsem měl.

Letošní Nedělníky, které nepíší naši redaktoři, ale lanaříme na ně lidi „zvenku“, odstartuje skrznaskrz hororově Martin Štefko, nakladatel, spisovatel a překladatel v jedné osobě. Pokud by vás zajímalo, kde hledat knihy, o kterých se zmiňuje, poohlédněte se ve vodách internetu po nakladatelství Golden Dog.

Se začátkem roku pořád někde někdo něco bilancuje. Vždycky se dá najít to dobré i to špatné, záleží na úhlu pohledu. Uplynulý rok byl jednoduchý jen pro málokoho z nás a nemá cenu nosit dříví do lesa ani trpaslíky do jeskyně. Nechme tedy stranou nám všem známé vnější okolnosti a ohlédněme se za tím, co se dělo na Sardenu. Jo, a kdyby vám to krapet připomínalo představovačku kapely na rockovém koncertě, tak podobnost je čistě náhodná.

Ještě pár dní a budeme mít za sebou ten nejpodivnější rok, jaký kdy drtivá většina z nás zažila. Nebojte se nic, nehodlám zrovna teď a tady spílat Covidům a vládám, přece si nebudeme kazit sváteční náladu.

Akademie science fiction, fantasy a hororu. Těchto šest slov stačilo, když jste chtěli ve fandomových kruzích rozvířit debatu. Vlastně jen zkratka: ASFFH. Kdo „s nimi je“, kdo „s nimi není“, jak hrozné bylo vyhlašování Cen ASFFH na Světě knihy, co si to ti akademici myslí, jaktože tuhle knihu ocenili, jaktože tamta se nedostala ani do nominací… Vzpomínáte si na ty časy, kdy ještě aspoň bylo o čem mluvit? Je tomu dva a půl roku, co ASFFH přešla do nových rukou. A od té doby nic. Je ASFFH mrtvá? Leoš Kyša říká, že ano. 

Pozor: obsahuje omluvu Zdeňku Rampasovi!