V mnoha ohledech jsem asociál. Jasně, ráda si s kamarády zajdu do hospody, ráda si zajdu na trhy. A do háje, jsem učitelka, malé lidi mám na krku každý den ve velkém množství! Ale vidět se s lidmi v času odpočinku mi stačí jednou do měsíce. Preferuju ticho, klid a interakci online.
Když jsme se dotázali spisovatele Petra Bočka, zdali by pro Sarden nenapsal Nedělník, nakonec se urodilo víc než obstojně a v rámci hororového týdne završujeme naše každodenní téma hrůzostrašným příběhem, jenž se skutečně stal a co z toho vzešlo. Kdyby vám to bylo z klávesnice páně Bočka málo, pár příspěvků vzad najdete jeho novou povídku i druhý Nedělník na téma Proč, prohoba, zrovna horor?
Hoci sa posledné roky začínajú hororové romány tešiť obľube čitateľov, aj tak sa tomuto žánru nedostáva takej pozornosti, akú by si zaslúžil. Mnohí si myslia, že je to iba krvavý brak, ktorý sa neoplatí čítať. Našťastie je čoraz viac tých, ktorí po knižných hororoch siahajú. Majú možnosť presvedčiť sa, že aj tieto príbehy môžu byť kvalitným a dobrým čítaním.
Spisovatelka (a naše zbrusu nová redaktorka) Madla Pospíšilová by se s vámi ráda podělila o jeden převelice a krásně strašný hororový zážitek. Je jím hiistorický exkurz do devadesátek s filmem od Petera Jacksona. Otázkou je, jestli na to budete vy mít žaludek. Braindead- - Živí mrtví totiž nejsou pro každého.
Je to už opravdu dlouho, co jste si mohli přečíst sardenský editorial, ale snad mi to odpustíte, protože jinak se snažíme, seč naše amatérské neplacené klávesníce dovolí, abychom vám pořád nabízeli ke čtení zajímavé texty.
V dobách koronavirového běsnění a až příliš blízké války může někoho napadnout, proč vůbec číst horory. A ne třeba poklidné Karafiátovy Broučky. No, to je vlastně špatný příklad, tam přece všichni umřou.
Chvíli jsem uvažovala, jak naroubovat Velikonoce na fantastiku, ale přiznávám, že moje imaginace dočista selhala. Taky jste si všimli, že s Vánocemi a s Halloweenem je spojená spousta nadpřirozených příběhů, ale velikonoční aby pohledal?
V roce 1953 napsal Roald Dahl povídku Velký samočinný sepisovač. Vypráví o vědci, který tvrdí, že pravidla gramatiky se řídí fixními matematickými principy. Na základě poznání těchto principů sestaví stroj – samočinný sepisovač, pomocí kterého může jakýkoli člověk pouhým šlapáním pedálů a pohybem páček vyprodukovat libovolné množství té nejkvalitnější literatury. Nezávisle na vlastním spisovatelově talentu, samozřejmě.
Filmová srdcovka nemusí být oscarový biják. Občas stačí, abyste se dívali na film a opakovali si: "Cože? Co se děje?" Tohle je jedna z nich. O bizáru John na konci umře se rozepsal Filip Roháč.
Barbora Vrobelová o sobě tvrdí, že je pisálek, miluje fantastiku a jednou prý tu knihu napíše. Tentokrát je to sardenský Nedělník o tom, jak (ne)důležité je míti talent.
Všichni mají nějakou tu svou filmovou srdcovku. Není nic lepšího, než se o ni podělit. Sobotní filmová srdcovka je novou rubrikou ve stylu Čteme si, kde vám redaktoři a nadšení diváci představí své oblíbené filmy a seriály. Známé, obskurní, staré, a nebo úplně nové jako v případě The Batman, o kterém píše Tereza Kadečková.
Tu sme ale na stránkach webu o fantastike a ja tiež patrím do kolektívu serióznych a rokmi ostrieľaných recenzentov. Nuž a možno si teraz položíte ( alebo si kladiete už dlhšie) otázku, aké trapasy už len môže vyrobiť recenzent? Mnohé, moji drahí čitatelia. Ja vyrábam hlavne jeden.
Napadlo vás, jaký vliv měla na vaše dospělácké čtení vaše babička? A co teprve oblíbené pohádky! Věřili byste, že vás mohou celoživotně formovat? Michaelu Kubíčkovou to napadlo a podělí se s vámi o svoje myšlenky, které už pak sami nejspíš nedostanete z hlavy.