Máloco škodí začínajícím autorům tak jako řeči o umění, které jsou dávány do kontrastu s tím, co se nazývá řemeslo. Že jako jsou nějaké dvě oddělené skupiny, na jedné straně jsou ti umělci, co píšou tu velkou literaturu a na straně druhé jsou ti řemeslníci a zaprodanci, co píšou tu komerční zábavu pro lůzu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že porušujeme nedělníkový režim, protože dnes je řada na externistovi z řad fantastických hostí. Někdy je ale potřeba trochu ohnout realitu. Náš počítačový a grafický guru a šedá eminence sardenská přesídlil z pracovně-rodinně-osobních důvodů na blíže neurčenou dobu do USA. Stal se z něj tedy ten nejextrémnější externista, jakého si lze (v jistém slova smyslu) představit, a protože už sepsal pár postřehů ze svého zabydlování, nechceme je nechat ležet jen tak ladem. Předběžně naznačil, že když mu bude múza dobře našeptávat, není tenhle americký příspěvek zdaleka jediný, na který se můžete těšit.
Určitě to znáte. Čtete báječnou knihu českého autora, v níž se to magií a nadpřirozenými tvory jen hemží, akce střídá akci, dechberoucí kulisy vás nenechají dospat, ačkoli ráno vstáváte do práce a žena/dítě/pes kňučí a škemrají o pozornost. Tohle byste chtěli vidět ve filmu! To musím čekat, až se ozvou z Marvelu a koupí autorská práva? Není u nás pár šikovných, schopných lidí, kteří by s nadšením a menším rozpočtem dokázali totéž?
Vypadá to, že počasí se umoudřilo a odpovídá tomu, co je napsáno v kalendáři. Snad si konečně vychutnáme i čtení v parku nebo na zahrádce (i na tu restaurační už nás pustili a můžeme si to zpestřit pěnivým mokem nebo dobrou kávou), aniž by nám hrozilo umrznutí.
Už je to skoro rok a půl, kdy se náš každodenní život změnil. Věci, které nám dříve přišly samozřejmé, jako zajít si na pivo s přáteli nebo navštívit živý koncert oblíbené kapely, najednou tak úplně samozřejmé nejsou. Izolace, sociální deprivace a podobné stavy, které jsme dříve znali možná tak z doslechu nebo knih a filmů drsnějšího žánru, začaly najednou být úplně běžné a každý z nás se s nimi musel začít srovnávat po svém.
Myslím, že každý vypravěč to zná: jsou historie, které vám straší v hlavě, ale jsou na nic, protože z nich máte jenom útržek – obraz, dva, třeba i tři, jenže zbytek chybí. Sám myslím, že kdybych si udělal pořádnou mozkovou inventuru, vydoloval bych jich aspoň dvacet (a to nepočítám ty, které mi v různých nepatrných fragmentech leží na disku; ty už jsou mimo, u těch se nevzdávám naděje, že je jednou doplním).
René Vaněk zatím vydal dvě knihy. Nezahrada spatřila světlo světa v roce 2008, Soma Secundarium v roce 2011. Obě jsou těžko zařaditelné. A protože v rozhovoru mluvíme nejvíc právě o svébytné poetice autora, považovali jsme za rozumné proložit rozhovor ukázkami. Abyste věděli, jak divné je to „divné“, o kterém je v jednom kuse řeč.
Nedávno měla moje kočka malou nehodu. Nebo ani ne tak samotná kočka, jako spíš jedna z knih, která potkala mou kočku. Ve zkratce: usnula jsem předchozího večera uprostřed rozečteného románu, svazek zůstal otevřený a Julls si párkrát hrábla do stránek. Výsledek: puzzle pro extra trpělivé.
Připadám si trochu divně. Vloni jsme s redakcí Sardenu vymysleli plus mínus čtvrtletník o radostech. Přesně od té doby se tu všichni plácáme ve zdlouhavé a otravné epidemii, která v ničem nepřipomíná chytlavé apokalypsy z našich oblíbených knížek a filmů, ale už asi nikdo si tak úplně nemyslí, že by svět „poté“ někdy ještě mohl být úplně stejný jako „předtím“. Jak by někoho mohlo napadnout, že se nám bude stýskat po tom, že půjdeme na pivo nebo na výstavu… A já tu mám něco povídat o radostech – čtenářům, kteří možná přišli o práci, kteří se trápí s dětmi na on-line výuce, kteří už měsíce neviděli rodiče, kterým někdo blízký zemřel… No, budu se snažit.
Pamatujete na poslední "Čteme si"? Tak díky zmíněnému digi-půstu mi rychlost zkonzumovaných textů stoupá exponenciálou. Díky tomu je docela dobře možné, že když píšu tyto řádky, vážený čtenáři, složení knih níže má daleko k výslednému výběru. Možná se mě ještě nezbavíte ani příště. Ať žije monopol!