NEDĚLNÍK: Je wow efekt realita, nebo jen mýtus?
Článek od: Jan Procházka - 01.03.2026
Na konci roku spousta z nás (ať už autorů, nebo čtenářů) bilancuje. Mnozí sestavují žebříčky toho nejlepšího, co za daný rok přečetli. Dost mě překvapilo, když jsem si u některých takových žebříčků všiml povzdechnutí, která bych mohl shrnout následovně: „Za tento rok jsem přečetl/a x/y knih, ale nemile mě překvapilo, jak málo z nich u mě vyvolalo wow efekt." Moc nerozumím termínu wow efekt. Jako zjevení? Opravdu něco neočekávaného? Nebo jde o knihu, která vám převrátila život? Dovolím si oponovat, protože si myslím, že kromě knih o seberozvoji nic takového, jako kniha, která vám převrátí život, neexistuje. Zato tu máme beletrii a ta nám nabízí mnohem víc.
Myslím, že většina knih je opravdu jen zábavné spotřební zboží. Což není nic špatného. Pokud hledáte kvalitně odvedenou práci v rámci daného žánru, máte z čeho vybírat. Skvělých autorů (ať už domácích, nebo zahraničních) je opravdu hodně. Pokud od beletristického díla očekáváte přesah, často ho najdete na neočekávaných místech. Záleží pak na osobním vkusu a aktuálním rozpoložení čtenáře, co ho osloví. U některých knih se doslova posadím na zadek, protože je to zážitek — prožít v nich nějaký čas. Některé mohou obsahovat poselství, a to je samozřejmě fajn. Ale myslím si, že kdybych zítra umřel, aniž bych je přečetl, svět by se nezbořil.
Ale bože můj, tohle je to, co by nám mělo stačit. Nebo ne? A jak to mají autoři? Píšou proto, aby jejich kniha způsobila wow efekt? Není to celé jako bod G nebo bájná Atlantida? Co si myslíte vy?
- Přidat komentář
- 849x přečteno
Komentáře
WOW efekt
Hrozně nerad oponuji lidem, kteří si s něčím dali ve svém volném čase práci a snažili se ostatním něco předat. Ale v tuhle chvíli nemůžu jinak. Protože i když „WOW efekt“ nemůžeme matematicky změřit, neočicháme si ho ani neolízneme, pro mě je to přesně to, co dělá z beletrie literaturu. Bez něj je to skutečně „jen“ způsob, jak trávit volný čas - a to říkám bez pohrdání, spotřební čtení má svoje místo. Jenže wow efekt není nutně „zjevení“, „něco šokujícího“ nebo kniha, která člověku převrátí život (to je podle mě falešná laťka). Je to spíš moment, kdy se čtení přepne z příběhu na zkušenost: něco v tobě cvakne a zpětně se ti přerámuje význam toho, co jsi právě prožil.
A tohle „cvaknutí“ je navíc strašně individuální - pro každého bude u jiné knihy a jinde. Někdo si bude číst Huxleyho a ucítí to při poslední scéně, kdy se postavy bijí po zádech a u toho zpívají „hača pača“: wow jako teatrální, symbolická tečka, kterou autor vědomě inscenuje.
Já jsem to třeba měl v Earth Abides, kde mi až na konci došlo, že hlavní hrdina si (v knize z roku 1949) v postapokalyptickém světě vzal za ženu černošku a z jejich dětí se v podstatě stali indiáni. A ten wow nebyl twist děje, ale tiché prozření: civilizace se nevrací, ona se přerodí - biologicky, kulturně i hodnotově. To, co vypadá jako „výjimka“, je ve skutečnosti začátek nového normálu a děti už nejsou pokračování starého světa, ale něco třetího, přirozená adaptace na nové podmínky.
A pak jsou knihy, kde wow není ani „ikonická pointa“, ani pomalé docvaknutí, ale morální zásah - náhlá pravda o lidech, kterou si člověk nechce připustit. To jsem měl třeba u Monserata v Krutém moři (a ani nechci psát při jaké scéně). Pro mě je tohle ten přesah, který se nedá vynutit ani naplánovat - a přesto existuje. Ne jako povinnost každé knihy, ale jako možnost, kvůli které se k beletrii pořád vracíme.
A jestli autoři píšou „pro wow efekt“? Asi ne jako pro bod G nebo Atlantidu. Spíš píšou tak, aby vznikl prostor, ve kterém se to může stát a čtenář si ten moment najde (nebo taky nenajde) podle sebe, svého vkusu a svého rozpoložení. A to je v pořádku.
Hlava XXII
Jo - wow efekt - to je něco, co se jako forma prozření může dostavit až po několikátém čtení (s větším časovým odstupem). Hellerova Hlava XXII mi jako dítku školou povinnému připadala jako úžasná sranda, o deset let později mi z ní prdel štípala osmičku drát, protože jsem začal chápat věci pod povrchem. Totéž by šlo konstatovat o finálních pasážích Švejka. Občas tomu prozření pomůže i zvuk odražený kule (byť naštěstí jenom na střelnici), jindy noc strávená u kormidla uprostřed moře.
Za mne je "wow efekt" cosi
Za mne je "wow efekt" cosi jako "blanokřídlý chumaj". Totiž, ano, vím, že to tahle kdekdo píše, ale ono je to naprosto špatně - buď je "wow", a pak musí být "efect", anebo je "efekt", ale pak by tam mělo být odpovídající české citoslovce, třeba "jejda"...
A k věci - mám za to, že daný termín se obsahově příliš neliší od "pocitu úžasu", kterým se scifisti oháněli už nejmíň od třicátých let. Ve skutečnosti se vyskytne tuze zřídka, k tomu ne u každého čtenáře ho vyvolá tentýž text, a pokud vůbec funguje, tak nejspíš v krátkých, úderných povídkách (v delších útvarech tak mohou zapůsobit jednotlivé scény, nikoli ale kniha jako celek; v dlouhém čtení se každá nárazová emoce nakonec utopí). A co je hlavní, nelze ho naordinovat. Pisatelé, kteří se ho snaží za každou cenu docílit, obvykle pohoří - protože buď má autor dostatečně nosný nápad s pointou, která čtenáře na konci donutí kecnout si na zadek, a dost zručnosti, aby ho taky účelně podal, anebo je nemá, a s tím se nic nenadělá (a ostatně, sám to neposoudí; to musí právě až čtenář).
A ano, jsou knihy, které člověku mohou změnit pohled na svět - předřečníci zmínili dva válečné romány, sám jsem nedávno potkal kohosi, kdo přiznal, že s ním takhle zamávalo Orwellovo "1984". Budiž, Leč všimněte si, že ani jeden ten titul není zrovna něco, po čeho dočtení by si člověk řekl: "Jejda, to byla jízda..." Jejich síla spočívá spíš v plíživé depresi; summa summarum, "wow efect" je dle mne módní nálepka, nad kterou netřeba příliš hloubat. Ono to za čas vyšumí samo.
Nikdy mi nad tímhle nenapadlo
Nikdy mi nad tímhle nenapadlo přemýšlet jako nad "wow čímkoli", ale asi chápu, jak to Honzo myslíš :-) A v podstatě dávám za pravdu všem třem předřečníkům, protože všechno to patří do skládačky informovaného čtenáře - tenhle termín jsem si vypůjčila odjinud, konkrétně z investičního bankovnictví, kde informovaný investor je ten, kdo podstupuje rizika naprosto vědomě a ví, jaké který "nástroj" přináší a jsou-li únosná či nikoli. To samé by se asi dalo aplikovat i tady. Jako informovaný čtenář vždycky nesu riziko, že mě ta kniha zklame nebo prostě nenaplní má očekávání. Kde jsou příliš vysoká, tam většinou bývá to zklamání. Spousta lidí dneska možná sama čte jen na efekt - chce být ohromena a bůhví co ještě - jenže takhle to prostě nefunguje - a pak jsou zklamaní, že se euforie nedostavila, když to psali v návodu. Čili si za to můžou sami.:-D
Na druhou stranu, čím víc mám načteno, tím míň mě něco shodí ze židle, ale stejně pořád čtu, žejo. Jen si víc vybírám, jsem nekompromisnější v soudech, protože už poznám, co a proč je milo mému vkusu. Někdy člověk najde skrytou, často nechtěnou filozofii i ve spotřební literatuře a ještě dlouho přemýšlí na pár větami, které "konzumní" hrdina řekl cestou na pivo.
Já hrozně nemám ráda ono honosné rozdělování na vysokou a nízkou literaturu - když si autor hraje na něco, na co nestačí, stejně to blbě dopadne. :-) Kalkul tady prostě nefunguje, ani kdyby se knižní hrdina na hlavu stavěl.
Prostě čtu a odkládám (pro mě) banální nebo nestravitelné příběhy, které mě nezaujaly, aniž bych je dočetla. Někde snad svého čtenáře mají, ale já to nejsem...
Pocit úžasu se čas od času dostaví a moc ráda si ho vychutnám. Většinou se pak transformuje na poklonu autorovi, protože si moc dobře uvědomuju, že to je on, kdo za příběhem stojí a kdo mě přiměl se zamyslet. Nečtu, abych byla ohromená. Ta činnost mě prostě baví, lidská fantazie je bezbřehá a pořád je co objevovat. I zatracovat. A to "pááání" (protože slovo wow v češtině bytostně nesnáším;.-)) je skvělý bonus navíc.
Přidat komentář