Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 3 hodiny 44 min

Kyselé bonbony: Vyhýbejte se bonbónům neznámých značek a vřeštícím dětem

1. Únor 2023 - 12:54

Přitom jde o autora nanejvýš plodného. Mezi jeho díla patří například romány The Hides (nominace na Bram Stoker Award), novely The Turtle Boy (vítěz Bram Stoker Award, 2004) a Vessels či sbírky Ravenous Ghosts, The Number 121 to Pennsylvania & Others, Theater Macabre a The Novellas. Jeho jméno se objevilo v řadě publikací, například Postscripts, Cemetery Dance, Grave Tales. Burke také vydal antologie: Taverns of the Dead (oceněnou hvězdičkou v Publishers Weekly), Brimstone Turnpike, Quietly Now: Granta (nominace na International Horror Guild Award, 2004), charitativní antologii Tales from the Gorezone a Night Visions 12. Nakladatelství Golden Dog nám však v překladu Martina Štefka přináší jeho kratší novelu Sour Candy tedy Kyselé bonbony.

Phil Pendleton by si dítě nikdy nepořídil. Děti přinášejí jen komplikace. Ostatně kvůli tomuto svému životnímu postoji Phil pozbyl už nejednu ze svých životních partnerek. Teď žije pohodlný život s milující a pohodovou Lori, která má k dětem stejný vztah jako on. A přesto se náhle, vlastně během jednoho dopoledne, stane z Phila otec samoživitel. Stačila k tomu jedna návštěva nákupního centra, při níž mu do života vstoupil chlapec Adam. A že Adam není obyčejné dítě, to Phil zjistí velice záhy. Jenže jak se kukaččího mláděte co nejrychleji a nejefektivněji zbavit?

Burke ve svém kratičkém příběhu variuje poměrně ohrané téma démonského dítěte sužujícího nebohé dospělé, přitom na to jde vlastně docela inovátorsky. V rychlém sledu čtenář seznamuje s hlavním hrdinou, aby mu záhy za poměrně dost obskurních a originálně vymyšlených okolností autor přivedl do života malého Adama, který není ani zdaleka tím, čím by se mohl na první pohled zdát. Pendlton je sice bankovní úředník, ale není to žádné ořezávátko, takže se přes kratičké stádium popírání přenese rychle k tomu jak se efektivně s potvorou ve svém domě vypořádat. Na ploše 94 stran tak rozjíždí Burke mysteriózně hororový příběh s několika překvapivými zvraty, který zaujme svým zajímavým přístupem k prastarým božstvům a irským strašidlům.

Příjemnou jednohubku zdobí znepokojivá obálka grafického mága Michala Březiny.

Za mě rozhodně uspokojivý příspěvek do edice Zrnka temnoty. Neboli Burke zaujal, přihoďte ještě něco delšího, v portfoliu má knih dost a dost.

Kealan Patrick Burke: Kyselé bonbony

Edice: Zrnka temnoty (7.)

Vydáno: 2022, Golden Dog

Překlad: Martin Štefko
Počet stran: 96
Cena: 179 korun

Dotek viatáru: Návnada, která se nevzdává

29. Leden 2023 - 6:59

S Kristinou Waagnerovou jsme se na Fantasy Planet již setkali. To říkáme zejména proto, že Dotek viatáru je přímým pokračováním knihy Zlatá Grai, a začínat čtení druhým dílem nemá v tomto případě cenu. Karty byly rozdány, postavy představeny, základní principy fungování autorčina světa a především rozdělení na jednotlivé frakce vysvětleny a přiblíženy.

Napodruhé to jde lépe

Od prvních stran je vidět, že Dotek viatáru těží z toho, že je až druhý. Odpadl úvod s nutným vysvětlováním, což je knize jen ku prospěchu. Od samého počátku autorka nešetří akčními scénami a dynamikou. Zmizely také scény popisující úmorný trénink, které nepatřily k těm nejzábavnějším (ačkoliv jejich účel nezpochybňujeme). Obecně lze říci, že druhý díl je o kus lepší než ten první, ale k tomu se ještě dostaneme.

Isarell, která je i nadále ústřední hrdinkou, si stihla nadělat několik mocných nepřátel, a pokračuje v tom i nadále. Je upřímná a především smrtelně nebezpečná, může se měřit s nejlepšími jorreiskými bojovníky, kteří dokáží na pomoc využít bojové znaky propůjčující jim nadlidské schopnosti.

Jenže i Isarell má vládkyni – královnu Ymiru. A ta je milovnicí intrik a hráčkou s vysokými sázkami. Ačkoliv se snaží divoženku dlouho chránit, nakonec jí dostane do situace, kdy nemá na vybranou a musí přijmout účast na téměř sebevražedné misi. Zdá se totiž, že temné síly se snaží polapit jorreiské rytíře a… Právě důvod, proč své odvěké nepřátele krvesajové rovnou nezabíjí, je tím, co má výprava odhalit. Jako bonus dostane Isarell také návnadu v podobě rytíře, o kterého by mohli mít Sarei zájem, a pár dalších bojovníků čítajících svého přísežného bratra Bastiena.

Kličky a intriky

Pojďme se podívat, čím kniha zaujme.

Jako první vám padne do oka autorčin styl – ač poměrně košatý a popisný, drží tempo a zároveň dokáže velmi dobře přiblížit prostředí i dění. I zde došlo oproti předchozímu dílu k mírnému zlepšení. Ani popisy akčních scén nejsou špatné a dokáží být tak detailní, že vás budou rány bolet za ústřední hrdinku.

Co však nabírá grády jsou dvorní intriky. Z prvního dílu už víte kdo proti komu a proč. Jenže i tváří v tvář hrozbě se královna Ymira nebojí velkých her – a Isarell je vítaným trumfem, který v plánech hraje významnou roli. Waagnerová dokázala celou situaci mistrně zamotat a budete se bavit a užívat si každou scénu.

Ruku v ruce s tím jde i velké množství emocí, které se táhnou celou knihou. Stále s povděkem kvitujeme, že nedošlo k žádné lovestory, ale v závěrečných scénách je možná víc patosu, než by bylo třeba a než by postavám vzhledem k budování jejich drsné image slušelo.

Když už je řeč o postavách: oba hlavní hrdinové procházejí vývojem, ale formují je i další okolnosti. Z naivních skorodětí se stávají tvrdí bojovníci s vlastními názory. Isarell je tak trochu rebel, ale jakmile získá odpovědnost, ukazuje, že ji umí přijmout. Sebastien je zase cílevědomý mladík, který má pro strach uděláno…. Dobré je, že obě postavy se chovají konzistentně a v mnoha aspektech mohou být čtenářům (a zejména čtenářkám) blízcí.

A krátkou zmínku musíme věnovat i samotnému závěru. Waagnerová sama sebe zahnala směrováním příběhu do kouta, aby z něj s grácií překvapivým (ale logickým, naštěstí) zvratem vyklouzla. Dobrá práce.

V celkovém dojmu je druhý díl ještě o chlup podařenější. Dotek viatáru staví na základech svého předchůdce a přidává na tempu i zajímavosti hlavní zápletky. Obě ústřední postavy, ale i mnohé vedlejší, získávají konkrétnější obrysy. Zkrátka: Waagnerová ukazuje, že dokáže napsat dynamickou fantasy a prodat i mnohé originální prvky (zejména co se propracování světa týče).

Kristina Waagnerová: Dotek viatáru

Vydala: Martin Koláček – E-knihy jedou, 2021

Počet stran: 492 (tištěná verze)

Cena: 359 korun

Líp už bylo, aneb bude hůř!

27. Leden 2023 - 6:49

Jedním z nich byl právě Adalbert Kaprál zvaný Cappy, který pracoval jako ‚Mozek‘ při obnově chodu jaderné elektrárny Temelín. Ta samozřejmě byla i strategickým cílem nepřátelských vojsk. Zde i příběh novely Jiřího Sivoka s názvem Líp už bylo začíná. Po částečně úspěšném útoku ruské armády na elektrárnu byl Cappy zajat a helikoptérou transportován dále na východ. Vojenský stroj byl ovšem   sestřelen spojeneckými vojsky. Havárii přežil pouze Cappy, který pobral z vojenské výstroje a zásob jen to nejnutnější, včetně teplé armádní bundy, kterou už stejně mrtvý voják nepotřeboval. Rozhodl se, že nejrozumnější bude dostat se do Českých Budějovic, kde sídlilo velení spojenců.

Krátce poté v mrtvé krajině nikoho narazil na skupinku tří lidí – postaršího muže, jehož okamžitě ověnčí přezdívkou Mušketýr a jeho dvou dospívajících dětí Vládi a Lindy. I přes prvotní nedůvěru pokračuje čtveřice v další cestě spolu. Vlivem nešťastné události je Cappy nucen za oba mladé lidi převzít zodpovědnost. Cesta ovšem skýtá největší nebezpečí v místě kolem Hluboké nad Vltavou, kterou si zvolila za své útočiště samozvaná domobrana pod vedením bývalého narkobarona Hartla. Jak to asi dopadne napovídá už samotný titul knihy.

Jiří Sivok ve své novele Líp už bylo vydané u Golden Dog v edici Zrnka temnoty (svazek 6) v rámci možností zachytil pochmurně realistickou podobu světa nějakých dvanáct let po ‚Velké chybě‘, jak sám pojmenoval jaderný konflikt. Autorem vykreslený svět postrádá většinu jakýchkoliv sytých barev. Svět se topí ve všeobjímající šedi smrti a jedinou výraznou barvou zde je rudá barva krve. Násilí a všudypřítomný boj o život jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Ani zdaleka se nikde neleskne alespoň malá nadějná vyhlídka na lepší zítřky.

Autor všeobecně rád používá k dokreslování detailů všech svých děl popkulturních odkazů. Proto se ani tento text nijak zvlášť nevymyká ze Sivokova charakteristického psaného projevu. Pozorného čtenáře opět potěší narážky na kultovní díla, ovšem zde šel autor ještě dál a nechal se unést o dost více než by bylo příběhu prospěšné užíváním terminologie ze série Duna. I když hlavní důvod by se nejspíš dal hledat pod vlivem nového filmového zpracování. Toto hluboké prolnutí působí na text spíše rušivě než aby jej oživovalo. Autor si mohl dát trochu víc práce a přijít s originálnější terminologií, aby nepůsobila tolik tendenčně. Každopádně se jedná o velmi silný a kvalitní příběh, který bude čtenáře náležitě drtit svou beznadějnou bezútěšností od samotného začátku až po velmi hořký konec.

Jiří Sivok: Líp už bylo

Vydal: Golden Dog, 2022

Edice: Zrnka temnoty (svazek 6)

Obálka a sazba: Michal Březina

Počet stran: 132

Cena: 179 Kč

„Jsem autor, který rád píše co se odehrává v jeho hlavě“, říká Kristýna Sněgoňová

20. Leden 2023 - 6:25

Když jsi začala psát první knihu, věděla si už v té době, že budou nějaká další pokračování?

U prvního dílu ne. Příběh německého města měl být samostatný, ale rozrostl se tak, že jsem se do něj chtěla vrátit. A čím dál jsem se v tom světě vydávala, tím víc míst k prozkoumání jsem nacházela. Spousta z nich byla překvapením i pro mě.

Nyní je na světě třetí (a podle všeho závěrečná) kniha, Svět v bouři. Bylo obtížné vše poskládat tak, aby se tenhle příběh uzavřel?

On se ve skutečnosti neuzavřel, ale asi málokterý příběh se uzavře tak, že v něm nezůstane ani skulina, kterou se dá protáhnout. Když se mě na to někdo ptá, říkám, že skončila ústřední trilogie. Dost otázek jsem nezodpověděla a skutečná výzva bude teprve kniha, ve které se o to pokusím.

Tohle byla první Města…

Děj se tentokrát odehrává na Islandu a v Itálii. Byla to náhodná volba, nebo máš k těmto zemím nějaký hlubší vztah?

Na Island jsem se chtěla podívat, ale před napsáním Světa v bouři jsem to už nestihla. Itálie, to je moje druhé doma. Sice jsem ještě nebyla schopná naučit se italsky (i když mám hru Italsky hravě!, díky které znám všechny přezdívky pro pohlavní orgány), ale jezdím do ní několikrát ročně. Nevím, čím to je, ale nikde jinde než v Římě nemám pocit, že doslova ze všeho kolem sálá energie. Zrovna dneska mi tedy poštou dorazila pokuta za vjezd do pěší zóny v Palermu, načež moje láska lehce ochladla. Sicílie je ale dost jiná než centrální Itálie, takže to mé city ranilo mnohem méně než peněženku.

Byl tentokrát proces tvorby složitější? Přece jen: počet postav se rozrostl, stejně jako počet dílčích témat, a navíc bylo třeba uzavřít některé dílčí zápletky…

Poslední díl trilogie se asi nikomu nepíše lehce. Nechci mluvit za ostatní autory, ale ti, se kterými jsem se bavila, při jeho psaní obvykle proklínali sebe i nápad pustit se do série. Asi každý měl v určitých momentech hrůzu, že na něco zapomene nebo se splete a čtenář bude mít pocit, že se v příběhu vyzná líp než jeho vlastní autor. Nehledě na to, že hodnocení typu „druhým dílem nastavila laťku tak vysoko, že bude mít problém ji překonat“ (které se ke mně dostávalo ze všech stran, i když jsem se tomu snažila vyhnout) je lichotivé po vydání druhého dílu, ale dost paralyzující při psaní toho třetího. Mou výhodou aspoň bylo, že jsem nikdy neměla o moc víc postav, než kolik mi průběžně umíralo.

Jsi občas při psaní záměrně škodolibá? Narážím tím třeba na to, že čtenáři dlouho čekali, až se ve třetím dílu podívají do Archy, a po pár stránkách střih a hurá na Island.

Když ses tak zeptal a já si představila, jak si říkali „paráda, jsme v Arše, to jsem zvědavý, jak… cože? jaký Island, kristepane?“, rozesmála jsem se na celé kolo. Takže možná trochu.

Napadne tě třeba někdy při psaní věc typu: „To jsem zvědavá, co tomu čtenáři řeknou.“?

Ne. Když jsem v příběhu, jsem v příběhu. Vyprávím ho, protože chce být slyšen, a na čtenáře přitom nemyslím. Možná nejsem autor konstruktér, ale jen autor, který rád píše, co se odehrává v jeho hlavě. Kdybych začala aktivně uvažovat nad tím, co řeknou lidé na tuhle postavu nebo zvrat, mám strach, že bych sama sebe znejistila, tím spíš, že neexistuje nic jako univerzální čtenář, a co jednoho nadchne, to druhého otráví. Ale mám ráda, když mi pak napíšou, že z toho a toho měli přesně ten pocit, jaký jsem měla já, když jsem tu část psala.

Když o tom přemýšlím: vždyť my jsme se vlastně příliš ani do města v oblacích nedostali. Nehodláš to ještě v budoucnu napravit?

Ráda bych na tu trilogii navázala jednou knihou, která byla obsahovala jak prequel, tak sequel k ústřednímu příběhu. Až v průběhu psaní mě napadlo, že bych se chtěla podívat do toho okamžiku, kdy už města v oblacích stála, lidé zvažovali, jestli si v nich koupí místo, a zemí se najednou začaly valit zrůdy. Živě vidím jak ty, kterým už se povedlo dostat nahoru, tak ty, co zůstali dole. A už od začátku Země v troskách vím, kdo se zúčastní posledního střetu se zrůdami, tentokrát na jejich domovské planetě, a toužím mu ten příběh napsat.

Jak tě vlastně napadlo do příběhu zakomponovat mimozemské cizáky? Inspirovala ses při jejich tvorbě něčím?

Nemám ráda, když se autor plácá po rameni a říká, jak překračuje hranice, nebo je multižánrový, takže napsal trochu detektivku, trochu horor a trochu dystopii. Nebyl to vědomý záměr, spíš zase jen propojení něčeho, co musí ven z hlavy. Přišlo mi vlastně zábavné, že se do jednoho příběhu dostala zaostalá společnost a moderní budoucnost, postapo povrch i brutální mimozemšťané. Kteří jsou samozřejmě pavouci. Protože takhle je asi vidíme my, co z nich máme hrůzu.

Na kresbě na obálce je „potvora“ z velké části ukrytá ve stínu. Dokážeš nám říct, zda to byl záměr?

Jasně, protože já sama nevím přesně, jak vypadá. Je odporná, černá, se spoustou očí a nohou, to je všechno, co o ní vím. Mívám to tak u postav, ať už jsou to lidé, nebo ne. Někdy mají výrazný rys, většinou barvu vlasů, ale mně osobně jde spíš o pocit, jaký vyvolávají, než o jejich vzhled.

Podobně jako u měst jsme se nevypravili ani do světa cizáků. Zeptám se tedy obecněji: je třetí díl Měst v oblacích opravdu konečný?

Prokoukl jsi mě. Chci se vrátit na Zemi i podívat se do světa na hranici světla a temnoty tam nahoře. Jak říkal jeden moudrý muž, z toho světa se dá napsat spousta spin-offů, ale já ho nechci ždímat, jen se do něj vrátit odvyprávět to, co ještě musím.

Neuvažovala si někdy o napsání ryzího hororu? Práci s atmosférou máš opravdu dobrou.

Bože, kdysi dávno jsem horor napsala! Nebyl moc dobrý a nikdy jsem ho nikomu neukázala. Odehrával se na dovolené, kde bratranec a sestřenice začali mít zlé sny, načež zjistili, že z toho domu kdysi zmizela dívka. Matně si vzpomínám, že předtím svou sestru ze žárlivosti utopila v jezeře. To rozzlobilo úchylné rednecky, kteří chtěli, aby jim sestru přivedla do lesa, že se o ni jako postarají sami. Místo toho si pak nechali ji a drželi ji u sebe ve sklepě, kde její kostru po letech našly hlavní postavy. Že ji tam nikdy předtím nehledala policie, to jsem se tehdy nenamáhala vysvětlit, což, myslím si, o kvalitě díla leccos vypovídá.

Tvé knihy jsou povětšinou ponuré a naděje se dávkuje po lžičkách. Jsi v reálném životě spíš pesimistka, nebo si naopak psaním svoji negativní náladu vybíjíš?

B je správně. Jsem ve skutečnosti dost veselý člověk.

A na závěr: patříš do „stáje“ vydavatelství Epocha. Čteš i knihy ostatních autorů? A je případně nějaká, kterou bys doporučila?

Těch je dost, protože Epocha si své autory vybírá dobře.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hlavu plnou příběhů!

Foto: Archiv Nakladatelství Epocha

… a pak svět zmizel v plamenech

18. Leden 2023 - 6:20

Potřetí, a na chvíli zřejmě i naposledy, nás Kristýna Sněgoňová zve do světa, který ovládly mimozemské příšery. Do světa, jehož poznávacím znamením jsou města na vysokých pilířích. Po návštěvě Německého císařství a slovanského Vyšegrádu se tentokrát podíváme ve Světě v bouři na Island, ale…

Tak jsme se dočkali!

Člověk by se nemohl divit, kdyby Kristýna Sněgoňová za brutální cliffhanger na konci předchozího dílu, Země v troskách, dostala od čtenářů pár výhružných dopisů a fotek protažených obličejů. No, dočkali jsme se. A člověk se opět musí zamyslet, zda to autorka se škodolibým úsměvem dělá čtenářům naschvál, protože když už se konečně dostaneme do Archy (před jejímiž branami předchozí díl skončil), jediného místa na světě nabízejícím možnost záchrany, seběhneme pár schodů, absolvujeme s hrdiny dekontaminační sprchu a nazdar! Střih, klapka – Island! Grrr, jsi mnohem zlejší než mlékař Dan, Kristýno Sněgoňová!

Zatímco svět, který není dostatečně vysoko, sužují mimozemští „brouci“, což asi nejlépe odpovídá popisu podivných kreatur, na Islandu mají klídek a pohodičku. Islanďané už emzáky na svém území vybili a další se přes masu vody na ostrov nedostanou. Ale to nebrání snaze o zapojení se do mocenských her – právě proto, že mají pokoj od potvor, mohou spřádat plány jak se stát světovou velmocí. K tomu přidejme i spolupráci s Archou… Takže ústředním tématem je záchranná výprava s výraznou islandskou stopou.

Trilogie vrcholí

Předchozí dva díly trilogie byly ve své podstatě tragédií hrstky lidí hledajících spásu sebe samých v nehostinném světě. Nešťastníci, kteří si dali cíl větší než mohla jejich malá skupinka zvládnout. A Archa, místo, kde by mohl být dostatek vědomostí i technologií pro obnovu světa jak ho známe, jim poslouží jako cíl. Podobný příběh se začíná rozehrávat i ve Světě v bouři. Nešťastný hrdina zmítaný vnitřními dilematy však musí rychle ustoupit zájmu celku i autorky.

Ta totiž chce dát čtenářům završení trilogie ve velkém stylu. Takže se konečně poodhrne opona ukrývající tajemství a dozvíte se víc o mimozemské havěti i o způsobu, který by snad mohl vrátit vládu nad světem lidem. Odpovědí dostaneme dost, ale opět se nejspíš dočkáme reakcí ve stylu „uspěchaný konec“ nebo „příliš otevřené“, se kterými by se s lehkým sebezapřením dalo souhlasit. Záleží spíše na nátuře čtenáře, zda se přikloní k variantě vidící uzavřenou smyčku rozehranou předchozími díly nebo spílajícího, že jsme dostali jen kus z pořádně rozlehlého světa.

Druhá část Světa v bouři je navíc svým charakterem odlišná od předchozího dění. Hrdinové všech tří dílů se totiž musí spojit, takže najednou je pro každého z nich mnohem méně prostoru a do popředí vystupují jiné atributy příběhu. Prvotní šok již čtenář absorboval, nových nápadů není příliš a wow efekt je pryč, ale příběh si drží svoji kvalitu.

Ano, přesně tak. Setkávají se hrdinové předchozích dílů a národnostní směska musí fungovat jako jeden tým. Teď už je úplně jedno, kdo se obětuje, protože v sázce je vše. Jednotlivci jsou nevýznamní a příběh se překlápí v dobrodružnou cestu v obrněných transportérech. Je otázkou, nakolik se potká dění v knize se čtenářskými očekáváními, které se rozhodně nebudou držet při zemi.

Sněgoňová ukazuje, že jí není cizí horor a skvělá práce s atmosférou. Člověk se až při čtení podiví, jak jednoduše se dá vyčarovat husí kůže pouhým Cvak!. A i scéna, kdy se záchranná výprava dostane na své cestě do vesnice, ve které hledá pomoc, je syrová a silná. Tyhle momenty se vám zavrtají do hlavy.

Takže se obloukem vracíme k tvrzení o završení trilogie ve velkém stylu. Ano, svým způsobem lze říci, že k tomu došlo, protože finále je epické a uzavřelo jednu kapitolu. Na druhou stranu zbývá spousta volných konců a nezodpovězených otázek. I ony námitky o uspěchaném ukončení lze odsouhlasit, čistě proto, že víte, že bychom dva – tři další díly snesli. Ale i přesto dostane čtenář další skvělou knihu – a upřímně si nedovedu představit, že by bylo možné (po)uzavřít celý příběh jiným způsobem než to Sněgoňová ve Světě v bouři udělala. A literární kvalita rozhodně nechybí!

Kristýna Sněgoňová: Svět v bouři

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová

 Počet stran: 448

Cena: 399 korun

Zákon genu platí, pánové!

10. Leden 2023 - 16:09

A tak mu máme po Robotovi 100 jiný bohulibý čin, upozorňující na dalšího z „velkých“ Čechů, respektive „Moravana německé řeči“. Antologie totiž vznikla u příležitosti dvousetletého výročí narození „otce genetiky“ Gregora Johanna Mendela. A kdože byl henten Mendel? Pocházel ze zemědělské rodiny v německém Slezsku a celý dospělý život prožil v augustiánském klášteře sv. Tomáše na Starém Brně. Přijal řeholní jméno Gregor a cítil se zde jako doma (Brno bylo v podstatě „německým městem“, proč by jinak překypoval hantec tolika germanismy?). Časem se stal dokonce opatem, ovšem z toho už takovou radost asi neměl, protože mu přibylo řeholních povinností a nemohl se věnovat svému koníčku – vědeckému bádání.

Své pokusy o křížení rostlin realizoval především s hrachem a na základě získaných zkušeností formuloval známé Mendelovy zákony dědičnosti. Paráda, kdyby si výsledky pokusů maličko nepřikrášloval, respektive neukazoval jen ty, které potvrzovaly jeho teorie. Statistika byla v té době ještě v plenkách a vyřazování „nepohodlných“ údajů patřilo k běžné praxi. I tak to byl obdivuhodný pokus, jak aplikovat matematické postupy na biologii. Mendel tím položil základy pozdější vědecké disciplíny známé jako genetika, ale uznání se nedočkal, byl objeven až svými následovníky. To až když se jeho klíčovou studii podařilo W. Batesonovi přeložit do angličtiny.

Není bez zajímavosti, že Mendel se věnoval také meteorologii a svá každodenní pozorování oznamoval Meteorologickému ústavu ve Vídni. Napsal celkem 13 studií a 9 z nich je věnováno právě předpovídání počasí. To je důvodem, proč se po něm jmenuje i česká vědecká stanice v Antarktidě. Třetí oblastí jeho zájmu bylo včelařství, ale zabrousil také do astronomie a psal i poezii. Už v roce 1870 byl schopen popsat větrnou smršť (dnes říkáme tornádo) a objevil také souvislost mezi skvrnami na Slunci a polárními zářemi.

A proč tímto výkladem začínám? Abyste mohli pohodlně vysledovat, jak se autoři a autorky povídek porovnali s tímto tématem, jak důmyslně zapojili vhodné atributy s Mendelem spojené, nebo se přímo pokusili doplnit bílá místa v životě tohoto pozoruhodného myslitele druhé poloviny 19. století. Zákon genu uvádějí dvě předmluvy, jedna od biochemika Jana Konvalinky a druhou napsal astrofyzik Jiří Grygar. Nad knihou převzal patronát sir Paul Nurse, laureát Nobelovy ceny, a tak na obálce kromě obvyklých log mediálních partnerů najdeme hezký čtvereček s nápisem UNESCO. A celé to vyšlo ve spolupráci s Festivalem Mendel, který se letos konal pod záštitou UNESCO+, prezidenta ČR Miloše Zemana a dalších národních či brněnských politických elit. Nakladatelství Epocha opět dokázalo, že umí udělat reprezentativní publikaci a Leoš Kyša se zase předvést ve dvojroli: jako jeden z editorů a také jeden z 16 autorů, kteří složili Mendelovi hold, samozřejmě každý jinak a po svém. Tak do toho! Pojďme se jednotlivým povídkám mrknout na zoubek.

Na lehké notě

Povídkovou část otvírá příběh z pera Kristýny Sněgoňové a funguje jako taková literární anekdota. Vše napoví její název – Zachránil jsem Mendela, pánové! – evokující velmi známou českou filmovou komedii. Tuhle lehkou časovku, dokazující, že každý vynález může přinášet prospěch i zkázu, si vychutnáte jako příjemnou jednohubku. Ve stejné duchu se odehrává i Nedžentlmenská dohoda Martina Paytoka. K výrobě ničivé zbraně pomohou nakřížení holubi, je však otázkou, zda dosažení tak ohromujícího účinku znamená vítězství či prohru a zda k míru skutečně vede jen politika trvalého zastrašování (stejné dilema nakonec řeší o dvěstě let později i sci-fi seriál Expanze, nic se na lidské povaze nezměnilo, pouze se stejný válečný tyátr odehrává v jiných kulisách – o to pravdivější tohle poslání je).

Dilematu, zda pomáhat té či oné straně se nevyhne ani Oksana, hlavní hrdinka povídky Plevel. Její autorka, Julie Nováková, sama vědkyně, se zamýšlí nad tím, že sebelepší záměr se dá zneužít a že se věda často vydává do služby zlosynům. Tentokrát nás vezme do Ruska a alternativně vykresluje poměry v dobách agronoma Trofima Lysenka, který proslul jako zakladatel „lysenkovštiny“ v duchu Mičurinovy teorie hybridizace, pseudokonceptu, založeném na podvodech a diletantismu. Stal se za významné Stalinovy podpory dokonce ředitelem Ústavu genetiky v rámci Akademie věd SSSR (mimochodem v roce 1949 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát „za vynikající vědeckou činnost v oboru zemědělských věd”), kde vydržel až do roku 1964, než se ukázalo, že jeho postuláty jsou bludy a slibované zázračné hospodářské výsledky se nedostaví. Mezitím ale stihl zahubit miliony lidí, když díky tomu vypukl v Rusku (a následně i v Číně) hladomor. Co když to celé byla jen kamufláž pro zakrytí něčeho mnohem většího? Co když se nemá změnit plodina, ale člověk? Nastal prostě čas vytýčit si nové cíle – a stvořit třeba pravého socialistického občana. Nebo cokoliv. Golema, Frankensteina, Kwisatze Haderacha nebo Pátý element.

Lysenko zaujal i Ondřeje Neffa a v jeho Operaci Fénix se objeví známé osobnosti jako Andropov, Bush či Stalin. Je to trochu děsivé a trochu taškařice, nicméně atmosféra stalinovské doby je vskutku trefná. Soudruzi v hlavní roli si zahrají i v Mendelu 47 Dalibora Váchy, když pátrají po vrahovi a nedobrovolně se stanou součástí genetického experimentu šíleného profesora Lánského, jenž se pokouší naklonovat dokonalého vojáka. Čtenáře pobaví nejen lehký styl podání, ale i metatextové odkazy (oživlé hrachory nazývá vypravěč trifidy). Takže, pozor, co bezděky žužláte, třeba takový zelený hrášek umí překvapit. Začne bobtnat a kdoví, v co se nakonec promění.

Drobný žert se skrývá i v povídce Davida Šenka. Jeho Akcelerace aneb Brightonská hvězda pojednává o možnost uspíšit vývoj lidského plodu a zároveň ho také na genetické úrovni vylepšit. Kdo by nechtěl mít potomka za pár týdnů a navíc ještě naprosto dokonalého? Takové možnosti využije i Pamela, velká filmová hvězda. Do dalšího natáčení má jen čtyři měsíce, a tak nakonec souhlasí jak s primární, tak i sekundární akcelerací (před i po porodu). Jenže, jak už to bývá, něco se zvrtne…

Geny v alternativách dějin

O tom, že víra v ospravedlnitelný atentát, může vést na scestí a přivést do ohrožení vlastní druh, se nás pokusí přesvědčit Jakub Mařík v povídce Královnovrazi. Lidská civilizace musí čelit zdrcující invazi Vos. Ač se jeví technologicky vyspělejší, proti nepříteli organizovaném na principu roje má také celou řadu nevýhod. Dá se změnit budoucnost jedním promyšleným zásahem? Síly jsou vyrovnané a velké finále ve stylu Tchaikovského opusu nezklame žádného pacifistu.

Smíření s trpkým osudem i ztracenou láskou čeká rovněž na Jeremiáše, hrdinu povídky Sousedská láska. Michaela Merglová tu zabrnkala na mírně romantickou notu, přičemž motiv možného klonování člověka je díky tomu dost upozaděn a příběh by možná dobře fungoval i bez této rekvizity, ovšem pohled na velrybí vznášedla dopravující přes údolí vytěžené dřevo jen tak nedostanete z mysli. Ta nostalgie! Vyprávění je kapku zdlouhavé, ale pro výstavbu narůstající Jeremiášově nenávisti k sousedům nezbytné. Trochu předvídatelný konec poslouží dokonale i bez vědy – přijmout vlastního potomka, tedy dítě ze své krve, je zatím tím nejsilnějším zákonem genu, jaký si lidstvo dokáže představit.

Téměř do válečné vřavy vpadneme s hrdinou Williamem, který se snaží zachránit pozůstatky Mendelových výzkumů, a domnívá se, že důkazy najde přímo v klášteře. Svět v jakési alternativní minulosti devastuje nezničitelný zgerb, díky němuž umírá vegetace a jediný lék se skrývá v poznámkách zneuznaného vědce. Jenže, jak už to tak bývá, lidská hloupost zničí sebelepší dobré úmysly. Ale není důvod ztrácet naději, i když klášter, kde Mendel přebýval, lehl popelem – ta přece umírá poslední. (To ví i Sandman, takže porazí v souboji myslí i Satana). Oním tajným cílem, pro který William Bateson i jeho doprovod riskují život, jsou Mendelovy včely, a pod stejnojmennou povídkou je podepsán Jan Hlávka.

Ve snaze o lepšího člověka

Věčná touha vytvořit nějak vylepšeného člověka, který by se díky nově získaným schopnostem vyhnul všem strastem, jež mučí lidská pokolení po staletí – byl by dlouhověký, měl velikou sílu a rychle se uzdravoval – vede i Romana Bureše k napsání makropulovské verze Za Sofii. Tito výjimeční lidé se schovávají v běžné populaci a dokážou se navzájem poznat (podobně jako nesmrtelní v Horalovi), ale ušetřeni bolesti ze života stejně nejsou – ztrácejí své blízké, ocitají se na okraji společnosti a trpí samotou, dokud nemají nevyžádanou společnosti v podobě těch, kdo je ve vidině obohacení pronásledují a chtěji zneužít pro své plány – a jsme opět u stejné myšlenky. Budeme u ní ještě víckrát.

Do světa vědy – konkrétně biologie – nás zavede Stvořitel Tomáše Petráska. Za všechno může tajemný kufřík a tajemný odkaz jakéhosi Wallinga, jež se rozhodne pokračovat v pokusech podle Darwinových poznámek. Můžeme nahlédnout do jeho vědeckého deníku a prožít s ním neúspěšné pokusy, výbuch v laboratoři i okamžik úžasného objevu. Pravdu se snaží odhalit nejen vypravěč sám, ale i jeho kolegyně, doktorandka Kateřina Čeňková. Podstata kufříku se však blíží pověstné Pandořině skříňce a neodeslaný dopis nadšeného následovníka časované bombě – jenže touhu po poznání žádná hrozba nezastaví a člověk je prostě zvědavý, co se stane, až se pootevře víko.

Temný rozsévač genetické informace z hvězd předá svým potomkům v zapadlé horské vesničce Prusy dlouhý život a pevné zdraví, jenže pak se něco pokazí a děti začnou umírat. Záhadu zmizelé rodičky přijede vyšetřit mladá genetička Bára Honigová a její bloudění setmělým lesem v dešti dokonale navodí hororovou kulisu. Tou další je jeskyně plná dětských kostí, ale nějak to nefunguje, jen to porno, nakreslené na stěně a zachycující mimozemšťanovo bezuzdné řádění, by zřejmě stálo za vidění. Následuje přímočará vysvětlovačka a je po zábavě. K napsání povídky Zákon genu údajně Františka Kotletu inspiroval příběh Lisy a Jacka Nashových, kteří v roce 2001 řešili u své dcery chronickou anémii a doufali v její záchranu pomocí transplantace kmenových buněk. Netuším, jak to nakonec s nešťastnou Molly dopadlo, stejně jako s hrdiny povídky. Rychlý konec spěje k předvídatelnému – Bára se rozhodne hrát si na Boha (resp. Bohyni). Snad jí to za rozchod s přítelem Dorianem, který se dokonce do Prus vypravil za ní, stálo, kurva.

Apokalypsa nás nemine, geny negeny

V postapokalyptickém světě, kde vládne kasta Vylepšených a dělá si, co chce, žije Hila Ebanová, příslušnice chudiny, která si kromě jiných křivd vylosuje i genetickou poruchu zvanou Erdenův syndrom. Potřeba léčby ji zavede do hospice řádu sv. Augustina. Tam dostane nabídku, jakou žádný smrtelně nemocný nejspíš neodmítne. Otevřený konec dá tušit, že nespravedlivou společnost ještě čekají zajímavé změny. Mají k nim pomoci geneticky upravení bojovníci… Nakonec, genetika je plná paradoxů. Škoda, že dialogy jsou přetížené vysvětlovacími pasážemi, člověk si ten paradox ani pořádně nevychutná. Konflikt postapokalyptického světa je lehce nahozený, neznat Elysium, tak se možná nezorientuju. Povídka se jmenuje Pacient rekrut a já marně přemýšlím, proč její autor Jan Kotouč nezvolil název v přechýlené podobě, když se evidentně týká hlavní ženské postavy. Slovo „pacientka“ máme ve slovníku celkem běžně, ovšem „rekrutka“ by nám asi znělo divně. No, všechno je věcí zvyku. (A nechoďte s tím, že mužské tvary jsou neutrální. Možná tak ještě v minulém století, teď už máme přes 70 variant pohlaví a všechny jsou „neutrální“, dokud to nespletete).

Postapolyptický příběh vykreslil i Lukáš Vavrečka. Dcera hlavního hrdiny Freja trpí genetickou poruchou a musí být proto umístěna do centra, kde jsou lidé většinu času připojení ve virtuálu a nezatěžují tak státní pokladnu. Stejný osud čeká i na Frejinu matku Idu, která bojuje s duševním onemocněním. Eden, jak se nazývá povídka i ono zařízení, však žádným rájem není, a tak nezbývá než útěk. Bohatí si staví syntlandy, plující města na moři, kam se však nedá snadno dostat. Pochopení ale najde u přítele hackera, s jehož dcerou se Freja kamarádí a jemuž represivní složky už šlapou na paty. V to osudné odpoledne se však vykonavatelé  nařízené restrikce dopustí fatálního omylu… Jenže žít se musí.

Ovšem pravá hrůza na mě padla po dočtení povídky Pláž Pavla Fritze. Kosmická výprava hrdé lodi Ariadna Astra skončí katastrofální havárií na cizí planetě. Lidští trosečníci jsou v nebezpečném ekosystému plném jedovatých amaphytonů nemilosrdně podrobeni místním genetickým zákonům. Hlavní hrdina kráčí po pláži v doprovodu polointeligentního hada a vzpomíná. Na to, jak marně čekali na záchranu a zároveň nechtěli rezignovat na své lidství, na hodnoty, které si přivezli s sebou. Ovšem daň za touhu přivést na tomto světě svého potomka je příliš vysoká. Za mě dva nejsilnější příběhy celé antologie.

A ještě jedno postapo, jež nemůžu nezmínit, i když název Ztraceno v paměti by mohl svádět k jinému žánru. Zemi postihne ekologická katastrofa po přistání mimozemšťanů a většina biotopů vezme za své. Dívka Johanna tu po Mendelově vzoru pěstuje hrách a pokouší se nakřížit nějaký odolný druh, žije v ústraní na okraji pustiny a přeprodává do nejbližšího města elektroodpad, který najde na skládce. Pak však udělá chybu, když zachrání zraněného mimozemšťana a ukryje ho ve svém domě. Tajemství, které nepozemský tvor nese, totiž zajímá kdejakého šmejda. Příběhem střiženým ve stylu Districtu 9 do antologie přispěla Lucie Lukačovičová. Text je čtivý a má ten správný spád. Místo kreveťáků máme hmyzáky a závěr v duchu žádoucího happyendu – ovšem já tenhle optimismus při pohledu na televizní zprávy moc nesdílím. Když nedokážou spolupracovat ani národy jedné jazykové skupiny, tak s mimozemšťany, kteří se domlouvají pouze cvakáním kusadel, to půjde lépe?

Závěrečné vysvědčení

Velikostí svého génia se Mendel řadí k osobnostem jako Sigmund Freud, Franc Kafka, Antonín Dvořák, Jan Jánský, Otto Wichterle, Gustav Mahler, Bedřich Smetana, Karel Čapek a Jára Cimrman a další, narození na území dnešní ČR. Je proto dobře, že mu autoři a autorky fantastiky skládají hold, když literární mainstream přešel toto významné jubileum mlčením. I když: abych naší společnosti nekřivdila, máme v Brně Mendelovo muzeum, dále Mendelovo náměstí, kde bude snad brzy stát Mendelova socha, uskutečnil se mezinárodní kongres genetiků a byl obnoven Mendelův skleník jako polyfunkční objekt pro pořádání přednášek, školení či kulturních a společenských akcí. Při této příležitosti bude také možné okoštovat sekt Gregor Mendel Genetique Couvé J.

Ke zmíněnému jubileu připravila Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity série článků a podcastů s názvem Člověk Mendel. Antropologové a archeologové z této univerzity také dali dohromady publikaci Gregor Johann Mendel, mapující hledání stop Mendelovy DNA na jeho osobních věcech uchovaných v Augustiniánském opatství na Starém Brně. Ovšem literárního nic. Možná dobře. Fantastika totiž dává takové literární příležitostí a prostředí absolutní volnosti pera, jaké prostě žádné jiné žánrové dominium nenabídne. Věda a její pokroky jsou základním stavebním kamenem mnoha žánrů, zejména hard science fiction, ale také hororu nebo arcanepunku.

Antologie Zákon genu s výpravou v té vyšší kategorii se může pochlubit působivou obálkou s ilustrací Žanety Kortusové a grafickými prvky ve tvaru hrachoru, který symbolicky prorůstá od semínka až po vzrostlou rostlinu každou povídkou. Editoři tentokrát vynechali medailonky autorů a autorek, zřejmě v domnění, že jejich jména budou mluvit samy za sebe. Všechny povídky místo toho uvozuje úryvek z Mendelovy přednášky, pronesené v roce 1865 na půdě německé reálky v Brně. Když budete číst poctivě, dozvíte se, jak proběhly pokusy s křížením hrachu a jestřábníku. Je to takový bonus – ještě jedno dobrodružství napříč antologií. A také příležitost se vůbec s Mendelovou prací seznámit, jelikož spis Pokusy s hybridy rostlin, vydaný včetně dopisů švýcarskému botanikovi C. Nägelimu, je zoufale vyprodaný.

A tak si ještě na závěr řekněme něco o samotných editorech. Leoše Kyšu není třeba příliš představovat. Po publicistické kariéře se pustil do výuky na univerzitě a filmových scénářů. My ho známe z poslední doby jako editora několika antologií (Ve stínu Řiše, Ve stínu apokalypsy, Ve stínu magie, L3g3ndy, Krásky a vetřelci). Jeho kolega Václav Kotrman píše především historické prózy, ale věnuje se také bojovému umění a rodině, se kterou žije v Liberci. K antologii Zákon genu ho přilákalo spojení vědy, historie a science fiction. Pravda je, že pokusů o alternativní historii či předvídání budoucího vývoje lidstva je v antologii opravdu hojně.

A jak se milí autoři a autorky zhostili zadaného tématu? Jestli jste četli pozorně, pak budete souhlasit, že si všichni zaslouží jen to nejlepší vysvědčení. Někteří za výsledky, jiní za snahu. Rozhodně jsem přesvědčená, že Mendel nemá důvod obracet se v hrobě. Ba naopak, musí být potěšen, že jeho odkaz je stále živý a že stál autorskému týmu za to, aby si o něm načetli spoustu podrobností, jež nakonec umně zapletli do dějových linií svých příběhů. Díky tomu vstoupil znovu do kulturní paměti a v nových (fikčních) souvislostech může být pochopen možná lépe než z pouhého životopisu nebo kosterních pozůstatků. A pokud tato antologie někoho z vás inspiruje k přečtení některého z Mendelových spisů, nebo nasměruje na vědeckou dráhu, pak splnila svůj účel na 130 procent.

Procentuální hodnocení: 80%

Václav Kotrman, Leoš Kyša (editoři): Zákon genu

Vydala: Epocha, 2022

Obálka: Žaneta Kortusová

Počet stran: 528

Cena: 530 Kč

Místo činu: Nakladatelství návrat ke kořenům tvorby velmistra komiksů s kriminální tematikou

6. Leden 2023 - 14:36

„Proč končíme s pistolí v ústech, nebo bezmocnýma rukama? Vyroste vůbec někdo bez úhony, nebo jen dokáže skrývat jizvy líp než ostatní?“

Nad tím se během zapeklitého případu zamýšlí hlavní hrdina Místa činu soukromý detektiv s divokou minulostí Jack Harriman.

Synovec slavného fotografa zachycující místa kriminálních činů a syn policejního vyšetřovatele viděl za svůj zatím krátký život mrtvol víc, než by se mu líbilo. Tou první bylo tělo jeho otce rozmetané časovanou bombou. To byl ještě malý kluk. Teď se Jack ve své kanceláři v patře domu svého slavného strýce vzpamatovává z nevydařeného případu. Ale času na sebelítost není mnoho, protože „rodinný přítel“ dohodil Harrimanovi nový kšeft a ten v podobě mladé atraktivní dívky Alex právě klepe na dveře. „ Ztratila se mi sestra, a už měsíc se mi neozývá. Jediné co vím je, že se účastnila ezoterických přednášek v komunitě Dům Luny. A ne, nemyslím si, že by se propadla náboženskému třeštění. Taková ona není. Jen ji najděte a ujistěte se, že je v pořádku.“

Zprvu jednoduchý případ se začne záhy zamotávat a zavede Harrimana nejen do středu bizarního sexuálního kultu. Mrtvoly se začínají kupit, stejně jako lži, polopravdy a dávná rodinná tajemství. Vyřešit na první pohled triviální případ dá Jackovi i jeho přátelům opravdu hodně práce, ale co víc Harriman se bude muset hodně zamyslet sám nad sebou a svou minulostí. Je to hodně temný příběh, a není to jen tím, že jde o drsnou kriminálku s noirovým hrdinou. Jde především o scénář, který se dotýká bolavých témat jako jsou narušené vztahy v rodině, promlčené hříchy a nepřiznané viny. A to překvapivě i v životě hlavního hrdiny.

Výtvarné stránky komiksu se chopili Michael Lark a Sean Phillips. Larkovu kresbu můžeme znát například ze série Gotham Central na níž také spolupracoval s Brubakerem. Sean Phillips si vzal na starosti práci s inkoustem. Tlumené střízlivé barvy se k civilnímu vyprávění hodí stejně dobře jako Larkova realistická kresba. Ale i přes její možná až přílišnou strohost cítíte z tváří jednotlivých aktérů příběhu tryskat emoce.

V bonusech najdeme nejen několik stran z Phillipsova náčrtníku, ale především Brubakerovy vzpomínky na jeho tvůrčí začátky, a krátký, ale o to údernější příběh Bůh a hříšníci: Vánoční záhada který původně vyšel pár měsíců před startem řady Místo činu. Vánoční příběh věnovaný Harrimanově ne až tak úplně vydařené sledovačce je silný a krásný a ukazuje, že je Brubaker schopen vybudovat skvělý příběh i na pár stránkách.

Komiksový scénárista Brian Michael Bendis ve svém úvodu k Místu činu píše: „Zrovna tenhle komiks, jako jeden z mála na celém světě mě donutil mumlat si. „Chm, tohle mělo napadnout mě!“

Já myslím, že tato věta o vysoké kvalitě tohoto na první pohled útlého svazku vypovídá víc, než celá moje recenze.

Místo činu

Scénář: Ed Brubaker

Kresba: Michael Lark a Sean Phillips

Překlad: Richard Klíčník

Vydal: BB Art, 2022

Počet stran: 128

Vazba: brožovaná

Cena: 399 Kč