Na Comic-Conu 2025 mluvila klidně, upřímně, s jemným nadhledem – a bylo zřejmé, že má co říct nejen na papíře, ale i mimo něj.
Rozhovor s ní je jako její tvorba: civilní, přesná, s otevřeným srdcem i vnímavostí k detailům, které jiní často míjejí.

Je to výjimečný hlas, který ještě poroste. A už teď je dobré mu naslouchat.

Rozhovor s Jarmilou Kašparovou (Comic-Con Prague 2025)

Audio nahrávka

Michal: Mohla by ses čtenářům krátce představit?

Jarmila: Dobrý den, jsem Jarmila Kašparová, autorka sci-fi a fantasy. Moje románová prvotina Elektrickej strom je sci-fi o rockový kapele. Na podzim mi vyjde druhá kniha, taky sci-fi, ale jinak se od té první už o moc víc lišit nemůže, a ta se bude jmenovat Palác šupinatých koček.

Michal: Tákže, první otázka.: Jakké jsou podle tebe nejčastější představy nebo domněnky o tom, co znamená být autorem?

Jarmila: Myslím, že úplně nejčastější je, že si tím vyděláme nějaké peníze.

Jinak vlastně nevím, jestli kolem toho panují nějaké velké mýty.
Michal: Možná takové to, že člověk vydá první knížku a pak už ho čekají jen večírky, chata a život někde na Majorce.

Jarmila: Ano. Spousta mých kamarádů a známých jsou taky autoři, takže se s těmito představami zas tak nesetkávám – lidé, se kterými se kamarádím, vědí, jak to ve skutečnosti je. Pokud nepíšou a měli nějaké představy, dávno jsem jim je vyvrátila.

Občas se ale setkám s lidmi mimo žánr fantastiky, kde přetrvávají určité předsudky. A to mě vždycky překvapí. Myslela jsem si, že to už dneska skoro neexistuje, ale pak vykouknu ze své sociální bubliny a zjistím, že lidi pořád ještě říkají věci jako: „Jaký je vlastně rozdíl mezi sci-fi a fantasy?“

Michal: Co na to odpovídáš?

Jarmila: Když není moc času, řeknu: ve fantasy je magie, ve sci-fi jsou mimozemšťané a kosmické lodě.
To je asi ta nejjednodušší dělící čára. Samozřejmě hranice jsou mnohem složitější, ale jako rychlé vysvětlení to stačí.

Michal: Nyní otázka na radu. Co bys poradila autorovi, který už něco vydal, zažil úspěch, ví, jaké to je – ale teď je v krizi, dlouhodobě se mu nedaří, psaní nefunguje, knihy se neprodávají. Jak přežít takové období?

Jarmila: Ptáš se spíš na to, když se zasekne v psaní, nebo na to, když se nedaří věci vydávat nebo prodávat? Protože to jsou dvě otázky. I když psací blok a neúspěch asi většinou jdou ruku v ruce. Zatím jsem takovou fázi nezažila – netvrdím, že jsem úspěšná, ale spíš se teprve rozjíždím a věci na sebe organicky navazují: pár povídek v soutěžním sborníku, další povídky v různých antologiích, román, teď chystám druhý román. Zajímavější mi připadá první část otázky, jak na psací blok. Na ten mám zaručený recept: otevřu Bradburyho knihu Zen a umění psát na libovolné stránce a přečtu si odstavec nebo dva. Jeho nadšení pro psaní je hrozně nakažlivé.

Ale pokud bych měla někomu radit s velkou psací krizí – vrátila bych se k samotnému psaní. Člověk by si měl ujasnit, proč píše. Protože někdy na to zapomínáme. Nechci mluvit za všechny, takže spíš: mně se to občas stane.

Říkám si: chci, aby se knížky prodávaly, aby o nich lidé věděli, abych byla „slavná“. Ale to přece není to jádro.

To jádro je: chci něco říct. Dělá mi radost, že to lidi čtou. A když se k tomu autor dokáže vrátit, když si ujasní, kde je jeho vnitřní motivace a co chce textem sdělit, tak si myslím, že se z takového období může dostat.

Michal: Teď trochu sebereflexe – co bys jako zkušená autorka poradila svému mladšímu já, které teprve začíná?

Jarmila: Nauč se dělat kratší odstavce. A nedělej tak dlouhá souvětí. Čtenářům je potřeba věci vysvětlit – nenechávat půlku lóru a důležitých informací mezi řádky. Když něco potřebuju, aby čtenář pochopil, musím mu to dát jasně najevo.

Také bych mladšímu já vysvětlila, že zásadní vlastností autora je trpělivost. Tím bych je totálně zdeptala. Když jsem v jedenácti začínala psát, upřímně jsem věřila, že budu mít do roka vydaný první román, a i to mi připadalo jako dlouhá doba. Když mi loni v létě nakladatelství přijalo rukopis a pan redaktor mi šetrně sdělil, že kniha ale bohužel vyjde až za rok na podzim, zaradovala jsem se, že to je vlastně hned. S první knihou to bylo několik let.

A ještě jedna věc – začni povídkami.

Kdysi mi přesně tuhle radu dala spousta lidí: Žoldnéři fantazie, Vidoucí, další soutěže, říkali; to je ten nejlepší začátek. Ale moje mladší já je všechny ignorovalo: ne, to je pro břídily, já rovnou napíšu velký román.

A ten román je dnes v šuplíku. Dopsala jsem ho, poslala do několika nakladatelství. Někdo neodpověděl, někde jsem dostala zdvořilé “ne”. Chvíli jsem se litovala, pak jsem zkusila povídky – a přes ně to začalo fungovat.

V povídkách se člověk naučí psát jinak než v románu. V románu máš víc času, prostoru, snadno zabředneš do popisů. Ten první román byl opravdu špatný. Dnes to vidím.

Takže – poradila bych to svému mladšímu já. Ale vím, že by neposlechlo, protože bylo pitomé a muselo si na všechny tyhle věci přijít samo.

Michal: A co by tvoje mladší já poradilo dnešní tobě?

Jarmila: Možná by mi řeklo: vrať se k tomu šuplíkovému románu, zkus to s ním ještě jednou. Hele, mně to dalo roky práce, přece to jen tak nezahodíš! Vzpomeň si na tu postavu, cos ji vymyslela na výletě do Prahy a napsala si její jméno na jízdenku! Vzpomeň si na ty kapitoly, cos je psala v čajovně Kratochvíli, když ses měla učit na zkoušky! Celý sešity popsaný nápadama, mapama, studiema postav…

Ale nevím, jestli bych ho poslechla. Tehdy jsem si myslela, že je to pecka, a strávila jsem tím spoustu času. Taky jsem se na tom učila.
Dnes vím, že to není dobré. Možná by se z toho daly vytáhnout nějaké části. Ale spíš bych to musela napsat celé znovu.

A na to teď nemám čas. Mám rozepsaných víc jiných věcí, které potřebuju dokončit.

Michal: Největší literární porážka a největší vítězství?

Jarmila: Největší porážka byl ten šuplíkový román. Napsala jsem ho a zjistila, že o něj nikdo nestojí. To pochopitelně bolí.

Vítězství je každá vydaná kniha. Román je vždycky největší výhra, které autor může dosáhnout.

Vlastně ne, ne úplně největší. Může vám vyjít kniha, kterou nikdo nečte, a to je spíš Pyrrhovo vítězství. Nejlepší je, když se dozvíte, že někdo vaši knihu četl a líbila se mu. Mám už pár recenzí a komentářů na Databázi knih, Goodreads i jinde, a všech si hrozně vážím. Ale ten zatím nejnovější v tuhle chvíli vítězí na celé čáře. Mně úplně neznámý čtenář napsal, že tu knihu miluje.

A já jen seděla a říkala si: „Jak se na tohle dá vůbec reagovat?“ Bylo to tak strašně odzbrojující. Ještě týden jsem se jen usmívala.

Michal: Máš vzpomínku na Egona Černého?

Jarmila: Ne, přiznám se, že vůbec ne. Samozřejmě znám to jméno, ale nemyslím, že jsme se potkali. Možná bych měla dodat, že jsem z malého městečka v Podkrkonoší a dokud jsem se nepřestěhovala do Prahy – bude to devět let – neznala jsem osobně nikoho z fantasy komunity, nejezdila jsem na cony a většinou jsem měla problém dát se s někým do řeči.

Michal: Tak kdo byl pro tebe v literárním světě mentorem? Někdo, kdo tě ovlivnil?

Jarmila: Takových lidí byla celá řada, ani je nedokážu vyjmenovat všechny – teda, dokážu, ale asi byste to nechtěli celé číst. Jen aby bylo jasno, že následující výběr je jen malinkatý zlomek.

Učitelka češtiny na gymplu, která přihlásila moji povídku do soutěže – ani mi o tom neřekla. A tím to vlastně všechno začalo.

Pak známý, učitel a básník – přečetl jednu z mých věcí, a tak se mu líbila, že mi volal do školy. Přišli za mnou do třídy, že mám telefon v ředitelně. Dokážete si představit, že jsem tam šla k smrti vyděšená. A on mi volal jen proto, že pořád myslel na moji divnou epickou fantasy básničku.

V Olomouci jsem studovala předmět s názvem Tvořící čtení, vedla ho Jitka Cardová.
Nešlo sice o fantastiku, ale bylo to tak jiný a švihlý a zároveň geniální, že mi to úplně převrátilo život vzhůru nohama. Naučila mě o psaní přemýšlet z nové perspektivy a ten jediný seminář mi dal víc než celý zbytek studia dohromady.

A pak Míla Linc – kolega z knihovny v Praze a fantasy autor. Dělá kurzy tvůrčího psaní, tady na Comic-Conu organizuje book linii. Je to prakticky můj vrstevník, takže je těžké říkat mu „mentor“- pod tím si většinou představíte někoho nejmíň o generaci staršího, že – ale naučil mě to, co jsem potřebovala vědět nejvíc: že autor není na všechno sám, že existujou betačtenáři, kamarádi z řad autorů, kterých se můžu zeptat, když něco nevím, nebo facebookové skupiny, kam můžu patřit. A nejenže mě to naučil, pomohl mi se do téhle komunity dostat. To pro introvertku jako já znamená hodně.

Ale možná bych měla zmínit i to, že jako autorka považuju za mentory i lidi, které jsem v životě nepotkala, a sice své oblíbené autory; od Tolkiena a Lewise přes Pratchetta a Jordana k Bujoldové nebo Goddardové – poslední z nich není zatím přeložená do češtiny; říkám „zatím,“ protože doufám, že to někdo napraví.

Michal: A poslední otázka – co si myslíš o tom, že ne každé dílo, které autor napíše, by mělo být publikováno?

Jarmila: Souhlasím.

I zkušený autor může napsat něco, co nefunguje. Nemyslím, že by nakladatelství měla automaticky vydávat všechno, co jim autor pošle, jen proto, že má jméno. Dnes se hodně hraje na jména – lidi si něco koupí jen proto, že to napsal člověk, jehož jméno znají. A chápu, proč to tak je. Na prvním místě by ale mělo být, jestli je to dobře napsané.

Myslím, že autor by měl mít vnitřní zábrany. A když je nemá, jsou tu betačtenáři.

Dobrý betačtenář ti řekne: „Tohle není dobré. Nedávej to ven. Nebo to předtím aspoň kompletně překopej.“

Proto mám ráda literární soutěže – tam jsou texty anonymní. Jméno autora se neřeší, hodnotí se jen text. A to je dobře. Většinou tedy jména zná člověk, který povídky do soutěže přijímá – což jsem třeba v případě soutěže O knihovnickou sovu já. Snažím se nenechat se tím ovlivnit, protože to je soutěž, kde se mohou potkat všichni: autoři začínající i zkušení, bez ohledu na žánr. Většinou se snažím zapomenout, které jméno patří ke které povídce, než začnu hodnotit. A když se mi to nepovede, na autory, které znám, jsem spíš přísnější. Naštěstí je tu ještě třináct porotců, kteří ta jména neznají a můžou být objektivní.

Michal: Super. Moc ti děkuji.

Závěrem bych rád upoutal na jedno z děl Jarmily Kašparové – Elektrickej strom –, které navzdory očekávání není poctou Freddiemu Mercurymu.
K napsání téhle space opery ji vedla láska ke kapele Queen jako celku, která se do příběhu promítla spíš pocitově než tematicky.
Nápad se zrodil po cestě z kina – po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody z roku 2018, který se jí sice líbil, ale úplně ji nepřesvědčil.

Jak sama říká: „OK, ale jestli jim šlo o to, natočit generickej film, kterej nemá s historií zas tak moc společnýho, proč si rovnou nevymysleli fiktivní kapelu?“
A tak si ji vymyslela sama. Posadila ji na vzdálenou planetu, zasadila do budoucnosti a obdařila ji vlastním, svobodným příběhem – s duchem, energií a výstředností, které Queen vystihují jako celek.

Jestli má v sobě Elektrickej strom něčího ducha, jsou to Queen. Všichni čtyři.
Freddie sám o sobě říkal, že tvoří jen jednu čtvrtinu kapely.

Vznikla tak space opera, která s Queen možná nemá historicky nic společného – ale emocionálně je jim překvapivě blízko.
A jejich otisk v příběhu je tak silný, že ho poznáte hned – a zapomenete jen těžko

Na místě se mísil film s literaturou, Japonsko s retro arkádami, soutěživost s debatou a mainstream s undergroundem.
Program byl napěchovaný jako batoh conového veterána – workshopy, přednášky, herní zóny, výstavy, koncerty, autogramiády, Q&A s hvězdami… a hlavně – fanouškovské nadšení, které by se dalo krájet a servírovat s limčou z automatu.

Letošním tahákem byl mimo jiné cosplay contest, který přilákal davy – a nejen s foťákem v ruce.
Minulý ročník přivítal přes 27 000 návštěvníků a letos se šlapalo na stejnou cílovou čáru.
Mezi hosty nechyběli třeba Lorenzo Lamas (Renegade) nebo Robert Llewellyn (Red Dwarf), kteří si z pódia i mimo něj s chutí povídali o zákulisí svých legendárních rolí.

Ale upřímně – Comic-Con není jen o velkých jménech. Je to živoucí mikrosvět.
Mezi regály s deskovkami, ve VR arénách nebo před sálem, kde se právě přednáší o magii meče, se rodí inspirace.
A právě tam vznikla i moje série rozhovorů – v ruchu, v přítmí výstavního prostoru, s diktafonem v ruce, s úsměvem na tváři.

Představím vám šest tváří české fantastiky. A s každou z nich začneme pěkně od píky – otázkami, které jsem každému pokládal stejně.
Ale odpovědi? Ty byly vždycky originál.

S kým jsem mluvil?

• Tereza “Tess” Zikmundová Kovanicová – autorka stovek povídek a žádného klišé
• Karel Doležal – porotce Cen Karla Čapka, držitel několika ocenění a mistr pointy
• Tereza Matoušková & Jan Kotouč – lektorské power-duo, dva hlasy, jeden svět
• Jarmila Kašparová – zlaté dítě české sci-fi s veleúspěšným debutem
• Martin Fajkus – šéfredaktor Pevnosti, kterého jsem zatáhl do backstage a trochu… eh, zmáčkl
• Františka Vrbenská – moudrost, magie a vypravěčský klid. Review skills level: legendární

Můj pohled na věc Tímto poděkováním se s účastníky letošní pražský Comic-Con rozloučil. Michal Maléř s ním má ovšem ještě pár nevyrovnaných účtů!

Dámy u vstupu jsem pobavil už tím, že jsem ani nechtěl vědět, kde je press room.
Na můj dotaz: „A co to jako má být?“ vybuchly smíchem.
Upřímně – nedorazil jsem tam. Hned po vstupu jsem totiž s prvním posilňujícím nápojem národa českého zasedl na přednášku Karla Doležala.
Po ní zahlásil něco jako: „Jdu si sednout na zet vedle Komára a budu tam podepisovat knihy.“

Znělo to, jako když Gandalf odchází na sever za úsvitu druhého dne.

Ukořistil jsem první rozhovor s Tess Zikmundovou Kovanicovou a pak se vydal hledat Karla.
Ale kde začít? Tak jsem to vzal od pevného a neotřesitelného bodu – stánku Pevnosti.

Martin Fajkus byl zrovna na odchodu, tak jsem se zeptal dam za pultem, jestli netuší, co znamená „podepisovat u Komára“.
Se smíchem mi ukázaly na gigantický stánek plný lidí – s velkým nápisem Komárovo knihkupectví.

Pokud jste se právě udeřili klávesnicí do hlavy a zašeptali si „Jak to ten vůl nemohl vědět?“, vězte, že to ani zdaleka nebyla má největší pecka.
Čtrnáct dní zpátky jsem se totiž na Messengeru ptal holek z Krakatitu, jestli znají Jiřího Pavlovského a co si o něm myslí.

Jejich odmlčení mne znejistilo. Tak jsem přidal kontext:
„Poradil mi to Honza Procházka, žurnalistická legenda – že by to mohl být dobrej kontakt na rozhovor.“

Odpověď zněla:
„No… Krakatit je jeho. On je náš šéf.“

Umně nastalo rezignované nakrčení obočí, drobné mentální vypnutí, a pak otázka: “Uf, asi jsem se právě probudil. Mohl by mi někdo říci, co se dělo takových posledních….eh.. třeba pět let?”.

 Zpátky ke conu!

Byla to přehlídka kostýmů i bizarností.
Zaklínačka Ciri s mečem přes záda ve frontě na kofolu si povídala s hlavním nazgûlem (ehm, Witch-King of Angmar).
Když jsem s někým natáčel rozhovor, prošla kolem skupina dinosaurů, kteří mezi sebou strkali chlápka převlečeného za Minecraft kostičky.

Hnedka velde holky předváděly bojové úmění Takekwondo!

Geniální chaos. Pevnost všech žánrů.

Co z toho bude?

Na konci dne mi zbyla hlava jako balón a telefon plný výjimečných rozhovorů.
Vydáme je jak v audio podobě, tak i jako pečlivě upravené texty schválené samotnými autory.

A i když jsem se s některými nemohl potkat osobně, Miroslav Žamboch je hvězdou velkého speciálu na Fantasy Planet.

A Ondřej Neff, Tomáš Němec, Jiří Walker Procházka?
Rozhovory s nimi jsou právě rozpracované. Jejich kombinovaná delka je tak mocná, že to musíme po částech dávokvat, aby servery webu Fantasy Plantet neshořely datovým náporem.

Prostě…

Sledujte Fantasy Planet, všechno tam bude.
Rozhovory, které vznikly v ruchu Comic-Conu – a které nezmizí s posledním dnem veletrhu.

Aktuálně Minecraft i díky jeho filmové verzi zkrátka vládne světu. Dobře, jeho deskoherní podoba pro mladší hráče nejspíš událostí roku v herním světě nebude, ale své výhody má. Předně – Minecraft: Builders & Biomers Junior je jednoduchý a svižný. Za druhé: dá se hrát i ve více hráčích. A za třetí: je to Minecraft!

Tak hurá na to, mládeži!

Jako první potenciální hráče zabaví skládání samotného herního „prostředí“. Není to žádná velká věda, je na to speciální list s obrazovým návodem, podle kterého to zvládne opravdu každý. I menší dítě (řekněme kolem šesti let) s mírnou dopomocí rodiče se na začátek trochu vyřádí.

Pak ovšem zjistíte, že hra je vcelku náročná na místo. „Podstavec“ s lávou okolo se vejde do dolního dílu krabice a v podstatě ho už nikdy nebudete muset vyndávat. Ke hře ale potřebujete ještě prostor pro 5×5 karet, čili takové menší pexeso. K tomu ještě herní plán opět ve velikosti dna krabice, pár žetonků a jste připraveni.

Průběh hry samotné je opravdu jednoduchý, pravidla pro začátečníky máte nastudovaná do patnácti minut (dobře, spíš deseti) a zjistíte, že se nekonají žádné složitosti. Zkrátka a jednoduše: poskládáte různobarevné dřevěné kostky na pracně sestavený podstavec na sebe tak, aby tvořili krychli. To je snadný úkol, protože hra na tuto činnost nabízí jakousi formičku, díky které to zvládnete raz dva. Prostě do ní nasypete kostky a párkrát zatřepete – a violá! K tomu si připravte oněch zmiňovaných 5×5 karet lícem dolů, herní plán a za nějaké 2 minuty můžete začít.

Horník bez krumpáče nikam nedoskáče

A co by to bylo za Minecraft, kdyby u těžby chyběl krumpáč. Ten je pomyslným ukazatelem toho, který hráč je zrovna na tahu. Je obligátně kostičkovaný, z do ruky příjemné plastové pěny. Pak už zbývá jen otočit jednu z kartiček a máte jasno. Obrázek na kartičce totiž odhalí, co se bude dít – buď se na ní ukrývá zvíře, které jednoduchým piktogramem barevné kostky či dvou určí, co je třeba zrovna vytěžit, nebo jedno z monster (mobů), které hráče touží potrápit. Ať tak či tak, ke slovu přichází ultimátní herní zbraň, tedy onen zmiňovaný krumpáč.

S jeho pomocí musíte totiž z na počátku vystavěné hromady malých kostiček odtěžit ty pravé barvy určené otočenou kartou. Výzva spočívá v tom, že při kutání z krychle se mohou kostičky z trávy kolem podstavce zakutálet až do lávy, čímž hráčův tah skončí. Surovina shoří a neúspěšný horník utře nos. A tohle je ta nejzábavnější část hry. Hráči povzbuzují, radí, křičí, rozptylují, občas dojde i na ránu krumpáčem (je vážně měkčený, žádný strach) a vůbec má člověk občas pocit při hře menších dětí, že podle intenzity řevu do lávy padají ony a ne jen nějaké dřevěné kostičky. Pro méně motoricky zdatné hráče je pak možná i pomoc lopatou. Tedy, ne omráčit toho nejhlasitějšího, aby přestal řvát, ale také pěknou minecraftovskou pěnovou, aby se kostičky tolik nekutálely. Různé strategie těžení, kooperace a společný cíl jsou prvkem, který kromě zábavy nabízí i vysokou znovuhratelnost.

Pokud se podaří vytěžit vše potřebné, získá hráč na tahu kartu se zvířetem a může ji umístit na hrací plán. Tím zvířeti zbuduje nový domov a nebohý tvor je zachráněn, sláva! Ale zpět k hernímu plánu: ten má dvě strany a můžete si nastavit „obtížnost“ dle zdatnosti hráčů. A pokud otočíte moba, nezbývá než vytěžit uhlí a zapálit pochodeň, která ho vyplaší, jinak vám odřízne jednu z ústupových cest a jste prohře o krok blíž. Pokud máte plán plný, gratulujeme, zvítězili jste!

Ze stručného popisu je tedy jasné, že velkou roli hraje náhoda – dopředu netušíte, jakou kartu otočíte. Zaplašení mobové jsou otočeni zpět a na posledního z nich položíte ikonku pochodně, aby bylo jasné, že tudy cesta nevede, ale polohu zbytku je dobré si zapamatovat – a to je asi jediný prvek nějaké strategie v celé hře. Pak už záleží jen na šikovnosti mladých těžařů.

Mo-di-fi-kuj-te

Hra samotná nabízí volbu obtížnosti. Ta ovšem spočívá v tom, že určíte, kolik zvířátek musíte získat/zachránit (buď doprostřed hracího plánu položíte farmu, nebo ne, tudíž volíte mezi devíti a deseti) a zda to může být zvíře jakékoliv, nebo budete mít předem dané typy biomerů, které musíte získat. Můžete si také vybrat kolik únikových cest na počátku máte (maximálně čtyři), pokud jsou všechny zacpané moby, prohráli jste, není úniku.

Pro drsné minecrafťáky jsou pak ve hře ještě piktogramy určující, že při těžbě nesmí používat na držení krumpáče svoji silnější ruku, palec nebo dívat se jen jedním okem. Další minuty zábavy navíc, přátelé.

A když děti usnou, mohou si svůj díl zábavy urvat i dospělí. Pokud chcete rychlovku „k pivu“, pak krumpáč do ruky – zkrotit neposlušné kostičky totiž může být na pár (desítek) minut dobrá zábava a řevu u ní nejspíš bude podobně jako u dětí, zvlášť když motorika už mírně hapruje.

A samozřejmě nabízí hra prostor pro různé úpravy a “domácí pravidla” – uvidíte, že dřív nebo později se nějaká objeví, protože kreativita spolu se škodolibostí k téhle hře rozhodně patří!

Kostky a lopaty

Pár slov si zaslouží i provedení hry. O příjemném materiálu krumpáče a lopaty již řeč byla. Dřevěné kostičky mají své kouzlo – barva se drží i když o sebe často naráží a struktura dřeva občas přináší nemilá překvapení, protože povrch z principu nemůže být ideálně rovný a drhne, takže sem tam spadne víc materiálu než bylo zamýšleno. Kartonové části jsou také dostatečně silné a odolají i menším impulzivním „ničitelům“. O designu veškerého herního materiálu ve stylu Minecraftu je asi psát zbytečné, že?

Šikovné je, že po dohrání se vše pohodlně a snadno naskládá zpět do krabice, takže hra nezabere v poličce příliš prostoru.

Pokud si to tedy shrneme: Minecraft: Builders & Biomers Junior jsou především o paměti a šikovnosti. Menší hráči se budou skvěle bavit, ale to vlastně i rodičovský dozor. Tahy se střídají svižně, možnost spolupráce je také fajn a za znovuotočení moba dostane většinou nebožák od spoluhráčů pořádnou čočku. Znovuhratelnost je vysoká – žádná hra v podstatě není stejná, byť princip se nemění. To vše v solidním trvanlivém provedení, skladné a snadno přenosné.

Takže až zas budou vaše děti zírat do počítače či telefonu, strčte jim do ruky pěnový krumpáč, ať se zabaví ve světě Minecraftu offline.

Minecraft: Builders & Biomes Junior

Autor: Ulrich Blum

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 15 min.

Doporučený věk: 5+ let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: Ravensburger CEE s.r.o.

Cena: 819 Kč

Představovat během recenze jedenáctého dílu sérii Legie by bylo nošením dříví do lesa. Přidáme tedy jen pár technikálií: jedenáctka je tentokrát z dílny Kristýny Sněgoňové, má název Mirská ruleta a v celé sérii je dílem předposledním.

Doteď bylo nejhorší nedělat nic

Moravec s Gerasimem sedí na opuštěné planetě, na které pochcípalo snad celá smečka psů, a nuda zdaleka nekončí. To vede k přemýšlení, a na hrdiny začíná dopadat vážnost celé situace a chmury. Ale z letargie je hodně rychle vytrhnou nečekané události: namísto Rudého vrabčáka se objeví slizký šnek a má pro naši dvojici úkol. Jasně, zase zdánlivě nesplnitelný, ve kterém půjde o kejhák a dá lidstvu pár procent na záchranu navíc.

A pak se objeví přerostlý slepičák a žádá vyrovnání starých dluhů. Posádka Vzdorující totiž od nešťastné příhody s kloboukem téhle přerostlé drůbeži unikala, ale padla kosa na kámen. A jako argument přináší… No prostě má velice pádný argument, který přinutí naši dvojici brát tuhle „zdvořilou žádost“ opravdu vážně.

Mirská ruleta je z větší části zaměřená na Moravce a Gerasima. Seznam v jejich úkolníčku je zdánlivě krátký:

vytáhnout významného vědce z dobře hlídané planety pod nosem spousty nepřátel

sehnat prachy na splacení dluhu

přežít

Vzhůru do toho!

Úvodní vážný tón je pryč, děj rychle přechází do „starého dobrého“ ladění celé série. Bláznivé akční scény, které potvrzují, že nejlepší plán je nemít plán, úniky o vlásek i nečekané situace – prostě to, co dělá Legii Legií a co si čtenáři zamilovali. A samozřejmě i humor a hlášky, byť tentokrát už ne s takovou kadencí, na jakou jsme byli zvyklí v předchozích knihách.

A pak jsou tady setkání – ať už ta plánovaná či neplánovaná. Některá pobaví, ale některá zahrají na tesknou notu a přenesou čtenáře o pár dílů nazpět, aby si zavzpomínali. Ano, Sněgoňová ukázala, že kromě mrazivé atmosféry umí dát svým příběhům i pořádné emocionální grády, a ani tentokrát nezůstanete ušetřeni dojemných momentů.

Speciální zmínku si vyžaduje i setkání se „slepičí“ mafií, které v mnohém připomene legendárního Kmotra. Mafiáni jsou totiž v celém vesmíru podobní. Minimálně v tom, že si chrání své investice a nedopouští, protože čest je pro ně vším. A to rozhodně není co se shledání a odhalení týká všechno, ale přece vám to nevyslepičíme předem. Ne, moment, slepice do toho radši vůbec netahejme!

Takže: možná tentokrát trochu vážněji, ale pořád v duchu šílených vesmírných dobrodružství – Mirská ruleta se roztáčí a posádka Vzdorující v ní bude lítat jako pomyslná kulička. Poměrně zvláštní ale je, že čtenář vůbec nemá pocit, že by se série měla uzavírat. Nic tomu nenasvědčuje, nedochází k žádným dílčím uzavíráním linií, ba možná naopak… No, stejně se na ten poslední díl vlastně netěšíme (protože je poslední)!

Kristina Sněgoňová: Mirská ruleta (Legie 11.)

Vydala: Epocha, 2024

Obálka: Lenka Tarwari Jandová

Počet stran: 352

Cena: 369 Kč

O co jde?

Krvavý baron je sólo hra, která v sobě kombinuje principy gamebooku a únikovky. Příběh je poměrně prostý. V roli jednoho z agentů průzkumné společnosti Řád pravdy jste vysláni do Sedmihradska, abyste odhalili pravdivost zkazek o místním šlechtici, který si mezi místním obyvatelstvem získal přezdívku Krvavý baron. Zda jde o upíra, vlkodlaka anebo snad jen o příliš horlivého zastánce práva první noci ovšem zjistíte pouze tak, že se vypravíte do jeho doupěte, tedy hradu ukrytému kdesi v divočině.

Kdyby byl Krvavý baron hororovým románem, šlo by o podprůměrnou záležitost, která po jednom přečtení skončí v nádražní knihobudce, naštěstí má trochu jiné ambice.

Herní mechanismy

Herní mechanismy v sobě kombinují prvky gamebooku a únikovky. V podstatě jde o kombinaci očíslovaných odkazů v Knize dobrodružství (jako u běžného gamebooku), příběhových karet, tedy karet scén (které by v podstatě byly u běžného gamebooku součástí knihy), a karet akcí. Soubojový systém je kombinací hodu kostkou, vybavení, které po cestě sbíráte, a dovedností, jimiž vaše postava disponuje. Procento náhody je tedy poměrně velké. Zvrátit špatný hod kostkou sice jde, ale často dojde k tomu, že špatný hod prostě ukončí váš bezcenný život, a vám nezbude nic, jiného, než zvolit jinou postavu a zkusit projít příběh pěkně od začátku. Naštěstí má každý ze tří volitelných hrdinů jiné schopnosti. Například tam, kde jeden vyvrátí dveře, druhý pomoci své dovednosti odemkne zámek a třetí ukecá místního kováře, aby mu vyrobil šperhák. Nezanedbatelnou míru znovuhratelnosti zajišťuje také mírná nelineárnost děje. Stručně řečeno, nikdy nemůžete projít tři tunely zároveň, nebo prolézt všechny místnosti baronova sídla. Zajímavým bonusem je však devatenáct různých konců, které jsou závislé na tom, jakým stylem jste příběhem prošli. Každý z nich je ohodnocen výsledným skóre v procentech, takže pokud jste masochista, anebo máte potřebu dohrát hru s výsledným skóre v hodnotě 100%, můžete ji projít víc než třikrát. A i když autor píše, že hra obsahuje prvky únikovky, logických hádanek, které jsou pro tento druh her příznačné, v Krvavém baronovi najdete jen poskrovnu.

Až doteď to spíš vypadalo, že Krvavého barona posílám do zatracení, ale jsou i věci, které stojí za pochvalu.

Především jde o přehledná pravidla, která jsou vytištěna na samostatných kartách, takže do nich můžete během hry kdykoli nahlédnout. Na pěkném, tvrdém, křídovém papíře jsou také vytištěné příběhové karty a karty akcí. I když je grafická stránka hry v postatě jen výplodem Midjourney, ilustrace na příběhových kartách atmosféru hry dostatečně dokreslují. Za plus lze také považovat insert, do kterého se všechny herní komponenty krásně vejdou. Navíc si na stránkách vydavatele můžete stáhnout tutoriál, což vám umožní proniknout do hry trochu rychleji.

Závěrečný verdikt

Krvavý baron je solidní alternativou gamebookům a na pár deštivých odpolední zabaví, ale ve velké konkurenci, která v dnešní době deskovkám vládne, obstojí jen těžko.

Krvavý baron: Jaro 1851

Autor: Raging Gecko

Počet hráčů: 1 (ale lze hrát i ve dvou)

Doba hry: 120-180 minut

Doporučený věk: 13+ let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Golden Dog

Cena: 699 Kč

Za recenzní balíček děkujeme nakladatelství Golden Dog!

Kostičky a science fiction

V dubnovém čísle se můžete těšit na Karla Kališe, který se podíval na fenomén kostičkového světa jménem Minecraft. V článku tohoto redaktora se dozvíte nejen o historii hry samotné, ale také o jejím filmovém zpracování s Jackem Blackem a Jasonem Momoou.

Ve filmové nabídce je také sci-fi komedie Mickey 17, kterou shlédl Martin Paytok. Do vod science fiction šmrncnuté troškou té romantiky zavítal Jiří Pavlovský v bijáku Roklina. Poslední, i když ne úplně povedenou, sci-fi záležitostí, je Star Trek: Oddíl 31, jemuž by svou pozornost raději nevěnovala Vendula Kreplová.

Daniel Storch poté upozorňuje na druhou řadu seriálu ze světa Star Wars s názvem Andor 2. Karel Ryška pro změnu juknul na nového animovaného Zaklínače s podtitulem Sirény z hlubin. A nakonec je tady ještě něco pro nadšence hororu. Ti se mohou těšit na snímek Opice, adaptaci povídky Stephena Kinga, který zhodnotil Jiří Pavlovský.

Temný duben a česká fantastika

V literární sekci se můžete dopřát rozhovor Martina Fajkuse se šéfem a zakladatelem nakladatelství Mystery Press, Tomášem Němcem. Nechybí zásadní otázky jako – jak došlo k založení nakladatelství; jaká byla první vydaná kniha; je nějaká kniha, na kterou je majitel nakladatelství nejvíce hrdý atd.

Pokud náhodou nevíte, co je takzvaná romantasy nebo dark fantasy, která čím dál tím víc plní regály knihkupectví, pak byste neměli minout Kateřinou Hajžmanovou, která si na tohle témata připravila článek. Kateřina v něm mapuje nejen počátky tohoto subžánru, ale nabízí hned i několik knižních tipů, kdybyste se chtěli do těchto vod ponořit. K tomu tato redaktorka přináší i recenzi dark romantasy od Sarah A. Parkerové s názvem Krev křišťálového květu. Pokud máte rádi romantiku, intriky, draky a dobrodružství, pak Poslední dračí král z pera Ley Stone by mohl být tím pravým ořechovým. A nakonec si Katka vzala ještě young adult dystopii Úsvit sklizně, prequel Hunger Games Suzanne Collinsové.

Do českých vod zamířil Martin Bečvář se závěrečným dílem akční série Masomlejnek s názvem Alfa z pera Honzy Slívky. Dále Martin nabízí akční Divadlo mrtvých od Jakuba Hozy a pokračování románu Zlatá grai od Kristiny M. Waagnerové, s názvem Dotek viatáru. A protože toho Martin nemá nikdy dost, tak se podíval i na povídkovou sbírku Studená bestie, jíž dal dohromady Robert Pilch. Mezi přispěvateli je například Lucie Lukačovičová, Hanina Veselá, Richard Šusta nebo třeba tandem Jan Hlávka a Jana Vybíralová. Druhou space operou je poté Planetární rachot od dua Michaela Merglová a Martin Paytok. Krom samotné recenze nabízí Martin Fajkus i rozhovor s autory o tom kde, proč a jak se tenhle literární počin zrodil.

V nabídce je dále akční sci-fi Kniha tisíců let a smrtí od Chiny Miévilleho, který se inspiroval komiksovou záležitostí BRZRKR. Wojta Běhounek poté nabízí postapokalyptický thriller Anthonyho Ryana s názvem Sedm na rudé řece. Michael Tesáček si připravil fantasy detektivku Pohár smrti od Roberta Jacksona Bennetta, který se pro svůj příběh inspiroval samotným Sherlockem Holmesem. Jestli si chcete dopřát něco odlehčeného u čeho se pobavíte, pak se zastavte za Martinem Fajkusem, aby vám povyprávěl o Asistentce Zloducha od Hannah Nicole Maehrerové.

Pokud si chcete dopřát něco depresivního, tak určitě skočte za Michaelou Merglovou. Ta se totiž ponořila do dystopického románu Gazela a Chřástal od Margaret Atwoodové. Hororoví nadšenci by měli zbystřit u povídkové sbírky Čím temnější, tím lepší z pera mistra hororu Stephena Kinga. Tenhle kousek si nemůže vynachválit Jiří Popiolek. Pro ty více otrlé má Boris Hokr připravený krvavý horor Jacka Ketchuma s názvem Po sezóně, kde si po státě Maine štráduje tlupa kanibalů.

Horor navíc čeká i ve dvojité povídkové dávce. V dubnu si totiž můžete dopřát povídku Slide Inn Road od Stephena Kinga. Toho poté doplňuje Lukáš Vavrečka s povídkou Rybičky dlouho nevydrží. A úplně nakonec je tady ještě fantasy příběh Miroslava Vlacha s názvem Proroctví mluví jasně.

Jiné formy zábavy

V komiksové sekci čeká Boris Hokr s omnibusem Amerického upíra od Scotta Snydera, který k malé spolupráci přizval samotného Stephana Kinga. Martin Kužel poté přináší Megalex od komiksového velikána Alejandra Jodorowskyho. A do třetice všeho dobrého je tady ještě Tereza Čechová s mangou V oku lišky. Manga je tentokrát přibalena i jako příloha Pevnosti Plus. Redakce Pevnosti tento měsíc nabízí kousek od Kódži Miura s názvem Mládí na hřišti.

Videoherním koutkem provází Jakub Kovář, s nímž budete budovat a dobývat říše v sedmém díle Civilizace. Druhým průvodcem je poté Karel Kališ, který nabízí japonské RPG Fantasian Neo Dimension.

Filip Gotfrid upozorňuje na zajímavý deskoherní počin motající se kolem otázky snů s názvem Etherfields. S Jakubem Zahradníkem pro změnu můžete vyrazit na Darwinovy cesty nebo zkusit Svět po nás, což je taková deskoherní Planeta opic střihnutá s Jumanji.

Dubnový výlet do historie pod vedením Františky Vrbenské tentokrát míří do modernějších dějin. Konkrétně se Františka rozepsala o polském hrdinovi druhé světové války Henrykovi „Hubalovi“ Dobrzańskim.

Dubnové číslo Pevnosti toho nabízí opravdu hodně a každý by si v něm najít to své, takže pokud vás něco naším rychlým prolistováním zaujalo, tak neváhejte a skočte si pro něj do trafiky.