Hříšné město

Lidstvo ve své malichernosti zničilo Svět. Rozpoutalo Peklo, které se nedalo zastavit. Díky válkám odsoudilo všechny k zatracení. Poslední přeživší vybudovali civilizaci na znovuobnovených zašlých troskách zmrzačeného Města. Kdysi prosperující metropole se vrátila o pár století zpět. Kniha ztracená a Slovo nalezené se stali Alfou a Omegou pro všechny. Evangelia a víra jsou zákonem. Modli se a pracuj. Korporace si rozdělily vliv a ovládají všechny obyvatele. Po katastrofách se začali objevovat proměnění – nakažení, kteří zdánlivě vypadají jako „normálové“, vládnou tajemnými a nadpřirozenými schopnostmi. Malefikové, jak jsou nazýváni, jsou monitorování, tolerování a využívaní na podřadné práce. Práh je rozdělen nejen na chudé a bohaté, ale i na další kategorii, podřadné. Štěpán Kastner je privilegovaný příslušník „prážské zlaté mládeže“, kterému na ničem a nikom nezáleží. Svůj potenciál utápí v alkoholu a večírcích. Filip „Fil“ Horák je soukromé očko, ranař a ztracenec, co nejde pro ránu daleko. Kapitán Dálava je legendou policejního oddělení, budoucí penzista, který místo elitních Prvních rytířů dává přednost starému dobrému vyšetřování. Mapařka Káťa je samozvaná bulvární npovinářka brojící proti bezpráví na stránkách pochybného plátku. Co mají tihle nesourodí hrdinové společného? Jaké vnitřní démony musí držet na uzdě? Kým se stanou v labyrintu lidských tužeb a přání? Jakou cenu má duše a svědomí?

Dáma, pro kterou se zabíjí

Petr Urban v knize Práh – Mezi půlnocí a ďáblem skvěle kombinuje zdánlivě neslučitelné žánry, které v jeho podání bezchybně fungují. Jednotlivě načrtnuté příběhy se z útržků splétají v celek, který drží pevně pohromadě. Hard-boiled sekvence se střídají s náhledy vnitřních pochodů hlavních postav. Magický realismus se mísí s městskou fantastikou. Promluvy, za které by se nestyděl Raymond Chandler ani Dashiel Hammet, jsou doplňovány jemnou poetikou. Na své si přijdou fanoušci dystopie, drsné detektivní školy, komiksu, existencialismu.

Brakovost má vizuální příchuť klasického noirového filmu. Postkatastrofický žánr se tu mísí s mluvou a žargonem doby rady Vacátka. Phil Marlow se potkává s Parkerem, Marvem a Hartiganem. Nancy i Goldie se také jmenují jinak, ale nejsou o nic méně femme fatale. Mozaika do sebe zapadajících střípků jednotlivých příběhů vytváří celkový obraz propracované díla. Petr Urban velmi precizně pracuje s jazykovými prostředky a naprosto přesně je usazuje do jednotlivých vět. Práh – Mezi půlnocí a ďáblem není klasickým spotřebním čtením. Je nejen sondou do imaginace a přemýšlení, ale i do slovní zvukomalebnosti. Po jejím dočtení bude dlouho rezonovat jako chuť právě dokouřené luciferky.

Petr Urban: Práh – Mezi půlnocí a ďáblem

Vydal:a Epocha, 2024

Edice: Fantastická Epocha

Ilustrace: Žaneta Kortusová

Obálka: Lukáš Tůma

Počet stran: 416

Cena: 459 Kč

Nejspíš hloupá otázka, ale: tenhle příběh by klidně mohl být thrillerem a nebyl by o nic horší. Proč ty fantastické prvky, snové sekvence, závany nadpřirozena?

Líbí se mi, že se ptáte takhle. On to na jedné rovině thriller svým způsobem opravdu je, ale vlastně není. Rád míchám žánry, rád kombinuju věci do méně tradičních organických celků. Inspirace sny a snová poetika patří mezi moje nejoblíbenější techniky, v každé předchozí prozaické knize mám alespoň jednu snovou sekvenci, ale teprve tady jsem jim konečně dal pořádný prostor a (doufám) i smysluplný význam. Když tu odpověď zkrátím: Zkrátka proto, že tohle mě baví psát, baví mě netradiční spojení, ale nesmí to působit samoúčelně, musí to dohromady dávat smysl. Jsem asi duší postmodernista, nebo něco takového.

Zdáte se mi být jakousi pokladnicí popkulturních odkazů. Každou chvíli v ději vzpomínáte nějaký film, autora… Musíte mít asi hodně nakoukáno a načteno, že?

Troufám si tvrdit, že načteno ano. Ohledně filmů se cítím být spíše nedovzdělancem, ale to málo, co znám, jsem alespoň občas využil. Na druhou stranu, pokud se mi povedlo napsat text, ze kterého se zdám být v nějakém oboru zběhlejší, než jsem ve skutečnosti, snad to znamená, že jsem to nenapsal špatně.

Momentka ze křtu Rocha

Je nějaký odkaz, na který jste vyloženě hrdý, který jste si užil, když jste ho vložil do textu?

Tady zcela neskromně přiznám, že jsem hrdý na většinu více i méně skrytých odkazů, které si kolikrát ani sám nepamatuji, ale když jsem knihu po vydání četl (mám ten zlozvyk), samožersky jsem si občas říkal „ty jo, tohle je chytrý, to bych od sebe nečekal“. S touhle rovinou textu jsem si opravdu vyhrával a dával si na ni záležet… Ale zároveň doufám, že kdo ty odkazy nerozklíčuje (nekladu na čtenáře povinnost znát všechno, na co narážím), toho nebudou rušit, prostě je přejde a nemusí se jimi trápit.

Tedy alespoň namátkou pár z těch, co mě napadnou a jsem na ně pyšný: Symbolická komiksová jména australských postav, korespondující s původním názvem města Melbourne; méně nápadný odkaz na Mannovu Smrt v Benátkách; a pochopitelně většina odkazů na Joyceova Odyssea (například výčet měst, kde žil James Daly je podle mě takový vtípek pro fajnšmekry, stejně jako podobnost scény loučení u hospody po noční pijatice). Vlastně mě i hodně baví, že celá ta moje kryptická práce s odkazy je trochu v Joyceově duchu, jen ne tak inteligentní, ne tak intelektuální (Joyce byl génius, s tím se těžko můžu porovnávat). U mě je to spíše zábava, kterou jsem se bavil především já sám a když náhodou někdo takový odkaz zaznamená, třeba ho potěší.

Ale hodně jsem taky hrdý na takovou blbůstku v úvodu jedné kapitoly – každou kapitolu totiž uvádím filmovým citátem, který nějakým způsobem ladí s obsahem – v případě kapitoly Škrtič a léčitel (na straně 723) jsem vzal filmové citáty rovnou tři, ze třech různých filmů, ale poskládal jsem je za sebe tak, že dohromady tvoří nový dialog narážející na to, o čem pak kapitola bude. Ani nevím, kolik let jsem tímhle způsobem chtěl napsat celou povídku, ale bylo to moc pracné a nikdy jsem se neodhodlal, tak jsem si to tu užil alespoň v malém měřítku, jako takovou hříčku, ze které mám doteď radost, protože podobné hry s textem mám prostě rád.

Když člověk čte některé pasáže, napadne ho, jaký máte vztah k poezii?

Děkuju, toho si cením! K poezii mám vztah blízký, nakonec i moje debutová kniha byla básnická sbírka, následovaly další dvě a letos od samého počátku roku pracuju na delší básnické skladbě, která by se jednoho dne měla stát jádrem čtvrté sbírky. Jsem taky nadšený čtenář poezie, zejména současné české, o které zároveň přednáším a vedu seminář na univerzitě, teď už de facto na dvou. Ale taky jsem občas jako čtenář maličko snob, například příliš nedůvěřuji rýmovaným textům. Ne, že bych je apriori neměl rád, ale… dobře, obvykle je nemám rád, až na pár výjimek.

A ještě jedno téma dost výrazně knihou rezonuje: blogy, fotky z cest na sociálních sítích… Jaký je váš pohled na tenhle fenomén (a třeba nejen v rovině cestovatelské)?

To je nakonec možná jedno z těch hlavních témat, i když přiznám, že jsem si to dlouhou dobu ani neuvědomoval. Začal jsem Rocha psát, když se uzavíral poslední předcovidový rok, který jsem shodou okolností víc než ze třetiny strávil v zahraničí, ať už na literárních rezidencích, badatelských stážích nebo jen tak výletováním a objevováním. A trochu jsem sám propadl té sebeprezentaci, tomu udělat si z cestování sociální status. A postupně jsem si víc a víc uvědomoval, nakolik se realita míjí s tím, jak je prezentovaná na sítích – jezdíme po světě, abychom pak svět ukázali takový, jaký vlastně vůbec není. Dobarvený, vyretušovaný, vystříhaný, nebo alespoň zabraný z úhlu, ve kterém se tváříme, že máme sami pro sebe výhled na slavný skalní útes, ale těch tři sta dalších turistů a hop-on/hop-off autobus (jen pro pořádek, tím jsem nikdy nejel), co stojí pět centimetrů za našimi zády, zapřeme. Aby realita vypadala lepší, než jaká je, jako by nebyla už tak dost zajímavá. A to samé děláme se sebou, se svými těly, obličeji, životy… já vím, když to takhle teď shrnuju, není to nic objevného, jen opakuju, co už víme všichni. Ale v románu se to pokouším ukázat praktičtěji, nejen jako poučky a mudrování, zároveň to propojuji s tématy jako je masový turismus nebo ekologie, která se v rámci knihy může zdát marginální, ale podle mě prostupuje celým příběhem, jen občas schválně trochu latentně. Myslím si – nebo to alespoň bylo mým záměrem – že se Rochus dá číst jako zábavný příběh o vraždících cestovatelích, kterým se dějí těžko vysvětlitelné podivnosti, ale taky jako metafora o virtuální sebeprezentaci v aktuálním světě. Není náhoda, že oba vypravěči/cestovatelé (jeden „předstírá“ že je travel bloger, druhá vypravěčka zase přijala krycí roli influencerské celebrity) mají k sociálním sítím zcela odlišný vztah. A není náhoda ani to, že oba v tom vztahu tak trochu pod tlakem projdou pozvolnou, ale nakonec docela radikální proměnou.

 

Rochus je pořádný knižní špalek. Jak obtížné bylo sehnat vydavatele?

Nebyl to úplně med, trvalo to na můj vkus neúměrně dlouho. Částečně to bylo způsobeno nejistotou, zda knihu nabízet žánrovým nebo nežánrovým nakladatelstvím a edicím – to je ten problém, když se nedá jednoznačně zařadit. Nakonec (a snad mu to nestoupne do hlavy) byl jedním z hlavních argumentů, proč to nabídnout Laseru, redaktor Boris Hokr, se kterým jsem už před nějakými osmi lety spolupracoval a pamatoval jsem si, že to byla příjemná spolupráce. Tak jsem mu text poslal a čekal, zda ho zaujme… Nicméně to, že kniha vyšla opravdu relativně dlouho po dopsání (což jí nakonec prospělo, tři roky jsem ji neustále upravoval, předělával a kdyby vyšla o rok nebo dva dříve, tak ve verzi, se kterou bych nakonec nebyl spokojený) taky způsobila jedna redaktorka jistého velmi renomovaného nakladatelství, která si rukopis u sebe nechávala plných deset měsíců, kdy mě neustále napínala a povzbuzovala, aby mi nakonec napsala, že to číst nebude, protože ji „k sobě nechce pustit“. Štve mě to jako člověka z oboru, sám dělám nakladatelského redaktora a tohle bych si prostě k nikomu nedovolil… Ale říkám to z jiného důvodu: Pokud se nějakou náhodou stane, že se tento rozhovor k oné redaktorce dostane, chtěl bych se omluvit za naše loňské zimní setkání ve vlaku na trase Plzeň–Praha, kdy jsem se nedokázal kontrolovat a byl jsem k ní nezdvořilý (aniž by tušila, kdo jsem) a na zcela nevinnou otázku („Nejeli jsme spolu už v opačném směru?“) jsem opravdu nepříjemně vyštěkl odpověď. Obvykle hulvát nebývám, jsem milý člověk.

Aby těch otázek nebylo málo: Jaký je váš vztah k audioknihám? A je nějaký ideální hlas, který by Rochovi slušel v audiopodání?

Ještě před pár lety jsem k nim měl vztah spíše vlažný, ale v posledních letech je poslouchám vcelku náruživě, napsal jsem poměrně dost recenzí a dvakrát mě pozvali jako člena poroty Audioknihy roku, což je důvěra, které si považuji… a o to víc mě těší, že vznikají i audioknihy z mých textů. Letos audiálně vyšel román Srab, chystá se Čokoláda pro Wehrmacht a taky vyšly a vyjdou nějaké povídky, namátkou Pan Twardowski ve skvělé antologii Hlubiny města, která si – mimo jiné – taky dala za cíl trochu setřít tu hranici mezi žánrovým a nežánrovým autorstvem, z toho mám radost a myslím, že Kristýně Sněgoňové a Lukášovi Vavrečkovi, kteří antologii jako editoři připravili, se za tenhle odvážný krok nedostalo dostatečného uznání.

Co se týká audioknihy Rocha, měl jsem představu několika málo variant, které bych považoval za ideální. Ale nechci nic prozrazovat, jen to, že audiokniha vyjde příští rok v dubnu, a to jak digitálně, tak na CD. A jako interpreta vydavatel oslovil jeden z hlasů, které jsem měl ve svém top seznamu. V tuhle chvíli ale ještě nevím, zda se už nějak dohodli či nedohodli, takže nic víc říct nemůžu…

Jak se vám píše s Lukášem Vavrečkou? Pro většinu autorů je psaní ve dvojici spíše noční můrou…

Je to noční můra! Za naše dlouholeté přátelství se stalo jen párkrát, že jsme se krátkodobě z duše nenáviděli, a tato období se nějakou záhadou vždy překrývají s časem, kdy spolu píšeme nějakou povídku (jednou jsme tedy psali kolektivní román rovnou v šesti autorech, ale to je zase jiný příběh). Asi proto těch povídek není zas tak moc a vždycky mezi nimi je velký časový rozestup. Naposledy nám teď v létě v Pevnosti vyšla bizarní povídka Turbohřbitov, pod společným pseudonymem Zoran Grobović. Ten text vznikal určitě více než pět let, s nekonečně dlouhými pauzami (naprostou většinu těch let jsme ve skutečnosti nepsali). Na druhou stranu, i když je to o život, znám jen velmi málo lidí, u kterých bych uvažoval, že kývnu na společné psaní. Lukáše totiž považuji za jednoho z opravdových přátel… v čemž nemám na výběr, byl to můj svědek na svatbě a s tím se smrtelně rozhádat prostě nechcete, to by přineslo smůlu.

A na úplný závěr: je něco, co byste si rád vyzkoušel, nějaký žánr, který vás láká?

Jednou bych hrozně rád napsal divadelní hru, ale netroufám si. Ale třeba jednou moje drzost překoná i tuhle metu.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho elánu a hlavně další skvělé knihy!

Foto: Archiv autora

 

Začněme trochu nudnou otázkou: Jak dlouho už na literární scéně působíte?

Záleží, co znamená „působit“. První kniha mi vyšla roku 2015, v časopisech jsem (hlavně básně a povídky, někdy i v žánru sci-fi) začal publikovat v roce 2013, první veřejné autorské čtení jsem podstoupil tuším v září téhož roku… Takže kolem dekády. Nejsem tedy zdaleka ještě žádný matador, ale nálepkou mladého, nadějného a začínajícího autora se už taky asi ohánět nemůžu.

Když koukám na vaši bibliografii (a Rochus tuto domněnku potvrzuje) rád se pohybujete mezi žánry. Je nějaký důvod, proč je vaše tvorba tak různorodá?

Je to jednoduché, jsem nadšený čtenář a nemám v tom žádné žánrové zábrany ani mantinely. Miluju klasickou literaturu, experimentální šílenosti, poezii, fantastiku, psychologickou prózu… Když je dobrá, mám rád literaturu jako celek. Takže to fanouškovské nadšení se asi logicky projevuje i v tom, co mě baví psát.

Dobrá káva, cestování a psaní – tři věci, bez kterých Přemysl Krejčík neumí být

Jaký vlastně máte vztah k fantastice? A speciálně se ještě zeptám na subžánr dieselpunku, který se zdá být vaším oblíbencem.

Fantastika mi byla blízká vždycky. Vyrůstal jsem na Narnii (ač jako kluk jsem měl doma jen první dva díly), sérii o Harry Potterovi, Zelaznyho sáze Amber, ale i Hrútvangu od naší domácí autorky Adam Andres – koupil jsem ho kdysi ve výprodeji za jedny ze svých prvních peněz, protože na obálce byl drak. Měl jsem za svůj (zatím stále ještě krátký) život různé fáze, kdy jsem četl fantastiky méně, více, nebo jsem ji nějakou dobu úplně obcházel. Ale vždycky byla nějak přítomná, i kdyby jen latentně… nakonec jsem snílek a bezbřehost a variabilitu lidské imaginace považuju za jednu z nejlepších věcí, které máme jako druh k dispozici.

Co se dieselpunku týká – abych tak řekl, já mu věnoval pár intenzivních let během doktorského studia, když jsem se rozhodl ho teoreticky podchytit, protože to v české i zahraniční literární vědě chybělo a ano, vybral jsem si ho i pro aktuální nadšení z četby. Ale jak už to tak bývá, když se člověk něčemu déle a příliš do hloubky věnuje, spíš se tím přejí. Mám k dieselpunku vztah, ale zrovna teď bych ho za nejoblíbenější subžánr neoznačil. Podobně jsem měl dlouho plné zuby dystopií, teď je – s odstupem – opět začínám mít upřímně rád.

Ale i tak jsem napsal dieselpunkový román Čokoláda pro wehrmacht, asi bylo logické, že se to nadšení projeví i takhle. Je to moje nejrozporuplněji přijímaná knížka, dostala chválu i těžkou sodu, obojí jak od kritiků, tak čtenářů. Na druhou stranu se o ní – v diskusi, kterou jsme měli pod patronátem Českého literárního centra – pozitivně vyjádřil Michal Ajvaz, jinde ji pochválila (zcela mimo fantastiku stojící) spisovatelka Simona Bohatá. A to je pro mě veliká pocta, oba jmenované totiž moc rád čtu a vážím si jich.

Než se dostaneme k vaší novince jménem Rochus, dovolím si ještě trochu odbočku. Vy jste, co se literatury týká, i velice zdatný v její teorii. Zkuste nám říct pár slov či vět i k tomu, prosím.

Já hrozně rád věci objevuju, rád se v nich pitvám a hledám jejich kořeny, mechanismy, rád jim přicházím na kloub. Ale spíš v dejme tomu intelektuální rovině, kutil moc nejsem, byť sestavit nábytek podle návodu zvládnu a málokoho u toho poraním… Řekl bych, že tahle zvědavost mě různými cestami nasměrovala k akademické dráze. Ale hlavní roli nakonec sehrál fakt, že jsem po každém úspěšném studiu chtěl zkusit, jestli zvládnu i další stupeň a najednou jsem zjistil, že už nemám, kam dál studijně stoupat a asi bych mohl zůstat v oboru… patrně jsem si na vysoké začal kompenzovat střední a základní školu, kde jsem byl tradičně považovaný za toho nejblbějšího, bez naděje na budoucnost.

Poměrně nedávno Honza Procházka recenzoval vaši knihu Budovat ráj – Bourat peklo. Zkuste nám ji trochu přiblížit.

Kniha je mojí druhou vědeckou monografií, vychází z mojí doktorské dizertační práce a částečně navazuju v ní na předchozí odbornou (Zatmění po utopickém večírku), kde jsem zkoumal české dystopické prózy převážně z 80. let. V Budovat ráj – Bourat peklo se zabývám vztahem totalitních režimů a literární fantastiky, zejména v otázce utopií, dystopií a právě dieselpunku. Mimo jiné se snažím přinést další střípek k diskusi o tom, že žánrová literatura není „triviální“, ale najdeme v ní velká a vážná témata, někdy odvážněji, než bychom čekali. Dal jsem si za takovou svou misi přispět ke sblížení literatury žánrové a nežánrové, protože ty světy jsou podle mě prostupné a je škoda, že si vzájemně často nedůvěřují, dívají se na sebe skrz prsty a někdy až s opovržením, a to obousměrně. I proto se jako akademik zabývám hlavně fantastikou. Nejsem v tom rozhodně jediný a už vůbec ne první, ale pořád je badatelů i badatelek v téhle oblasti relativně málo.

Jak jde dohromady teorie s praktickým psaním – škodí, pomáhá, doplňuje…?

Upřímně si myslím, že v mém případě spíš doplňuje. Přepínám mezi tím, tedy když se potřebuju zaměřit na vědu, nemyslím na svoje psaní beletrie a obráceně. Ale i tak se to vzájemně nějak ovlivní, to je jasné. Třeba když jsem psal Rocha, rozhodl jsem se využívat principy magického realismu a v tom jsem na to šel i trošičku vědecky: nechtěl jsem napsat román, který (jako mnoho a mnoho jiných) se bude honosit tou nálepkou, ale vezme si ve skutečnosti ze žánru jen to nejpovrchnější. A i když Rochus zdaleka není čistý magický realismus (a asi ani být nemůže), poctivě jsem pracoval se všemi žánrovými elementy, i když mnohdy jen jemně. Zdálo by se, že to bude omezující přístup, ale naopak, stavělo mě to před nové výzvy, jejichž řešení mi přinášelo výsledky, k nimž bych jinou cestou nedošel. Nějak mi to do sebe organicky zapadalo, a to pak byla čistá radost. Ale to je možná jen můj pohled, třeba je to, co teď tvrdím, úplná kravina.

 

 

A nyní už tedy k tomu Rochovi. Kniha samotná vyvolává strašné množství otázek. Je v ní od každého něco – thriller, fantastika, cestopis, zvířata… Čím začít… Tak třeba od názvu: proč padla volba zrovna na Rocha?

Ten název mi přišel úderný a dostatečně tajemný, navíc se mi líbí zvuk toho slova – myslím, že dobrý název má mít pěkný zvuk, v případě více slov hezký rytmus. Měl jsem i jinou variantu, ale jen pracovní. Když mě napadl Rochus, bylo hned jasno. Je v tom i určitá symbolika, protože pakliže v té knize něco opravdu je tajemné a směřuje k pointě, kterou jsem se snažil podepřít různými symboly a narážkami rozházenými po celém románu, je to právě postava Rocha, který je podle mě v mnohém ztělesněním všech rovin, které jsem do knihy vetkával.

Další neodbytná otázka: čtenář vaším prostřednictvím navštíví spoustu míst na celém světě. Byl jste také na všech? Které vám utkvělo nejvíc?

Tady je čas na nemilé přiznání: Na několika málo zmíněných místech jsem nebyl. Obvykle na těch, které i postavy odbydou jen krátkou zmínkou. Ostatní jsem nějakým způsobem (na delší i kratší čas) poznal. Nedokážu říct, jaké mi utkvělo nejvíc, každé má svůj osobitý ráz a není povinností místa, aby se nám zalíbilo, ale naopak my bychom se měli do nějaké míry přizpůsobit jemu a aktivně hledat, čím je jedinečné, co ho dělá právě takovým. Takhle se snažím dívat všude, proto mi něco utkvělo odevšad a nejsem schopný ty zkušenosti nějak kvalitativně srovnávat.

A co ty tajné spolky, vraždy a tak? Nějaké osobní zkušenosti?

Kdysi jsem na rande se svou budoucí ženou zavraždil zvířátko složené z papírového ubrousku. Pak jsme ho šli za kavárnu spálit, aby mělo alespoň trochu důstojný pohřeb a mě netrápilo svědomí. Asi bych nebyl dobrý zabiják, tak jim jen plánuju trasy a připravuji časovou osu.

Foto: Archiv autora

K novince Přemysla Krejčíka jménem Rochus jsem se dostal v podstatě náhodou. Nepřipraven, nevědíc, co očekávat. A nyní stojím před nelehkým úkolem – zkusit vám popsat, o čem tahle kniha vlastně je. A jaká je. A bez nadšených výkřiků a rozplývání se. Nuže – vzhůru na cestu!

Asi nejlépe bude zkusit popisovat čtení a působení téhle knihy v různých fázích navázaných na počet přečtených stran.

Tak tedy: fáze počáteční

Obyčejný popis života muže, který má cestovatelský blog a rád si vyrazí do světa. Strašná spousta popisů, podrobností. Člověk má místy pocit, že se pročítá průvodcem pro turisty. A hlavně netuší, kam tohle všechno vlastně povede. Přichází mírná nedůvěra, protože jestli těch zhruba 750 stran bude vypadat takhle…

Fáze mírně pokročilá aneb o pár stran dále

Vlastně se pořád neděje nic tak extra. Jen se člověk zvládne rozkoukat a zvyknout si na Krejčíkův styl. A pokud vám sedne, dostaví se nadšení. Vážně, pravé a nefalšované nadšení. Krejčík je jedním z českých autorů, který má dar vyprávět (naposled jsem tenhle pocit zažil u Projektu Kronos Pavla Bareše). Vypráví samozřejmě, s lehkostí, je vtipný a píše chytře. Je hrozně těžké tenhle text žánr přiblížit a zařadit, ale zkuste smíchat cestopis s akčním thrillerem. Zkrátka: procházíte městem, sledujete svůj cíl, a přitom se detailně dozvídáte o každé památce, zajímavosti, ale i obyčejné kavárně, nároží, které spolu s hrdiny míjíte; a nejen prostým popisem, Krejčík dokáže předat jejich atmosféru, starobylou tajuplnost i spoustu historických detailů. Pak už je jedno, že děj neuhání jako sprinter po startovním výstřelu, protože tahle kniha je literární „long-drink“, který si budete chtít vychutnávat dlouho.

Fáze pokročilá

Děj má vývoj, přidávají se další postavy. Těch ústředních není mnoho, takže každá má více než dostatek prostoru a doslova si podmaní scénu. Jsou propracované, a svým způsobem lidské. Mají strachy, touhy, obavy i nadšení, (zlo)zvyky… Zkrátka, není těžké se nimi sžít a v jejich kůži procházet městy a plnit úkoly v rámci „zaměstnání snů“. To spočívá ve sledování a likvidování osob – a nechybí ani popis tréninku, takže ne že by to „najednou“ postavy uměly. Zároveň se vrátím o fázi zpět k tomu chytrému psaní. Postupně si čím dál víc budete uvědomovat, že kniha má i svoji mystickou složku. Sám autor ji označuje jako magický realismus, ať to máme nějak korektně literárně zaškatulkované. Ale v podstatě jde o cyklicky se opakující sny o kočkách, výskyt motýlů a sporadicky se objevujícího otrhaného muže se psem, což je onen Rochus, který dal knize název. A také něco šplouchá ve vodě, i ta má v knize významnou roli (ostatně, káva také, i když ta vůbec ne mytickou). Tyto scény dávají ději zase trochu jinou dynamiku a jiný druh napětí něž akčně laděné sekvence.  A vyvolávají otázky, na které dlouhou dobu nebudou existovat odpovědi (a nakonec sice budou, ale možná ne zcela jednoznačné). Všechny složky jsou chytře nakombinovány, příjemně ladí a prolínají se, místy třeba i dost nečekaně. A tím vším se navíc proplétá obrovské množství popkulturních odkazů – od zřejmých, které mnohdy ironicky komentují sami hrdinové, až po ty umně ukryté, u kterých si dokážu představit Krejčíkův poťouchlý úsměv, když je do textu vpisoval. Ostatně: každá kapitola je uvozena nějakým citátem, často třeba z filmového Kmotra nebo i Pána prstenů…

Fáze zlomu

Zhruba ve dvou třetinách knihy přichází zásadní dějový zlom. A přichází nečekaně, protože do té doby relativně pohodové tempo a poklidné líčení ne zase tak poklidných věcí, splétání osudů, rozehrávání zakázané lásky a zároveň i odhalování pozadí jednotlivých postav, ale i celého globálního působení firmy, se odívá do šatů barvy krve. Přichází „věk šílenství“, znenadání, ale v kontextu děje logicky, a budete si nejspíš říkat něco jako: „Sakra, tak k tomuhle to celé směřovalo?“.  Najednou se začíná hrát o holé životy a ráz knihy se promění jako mávnutím kouzelného proutku. A ony mystické mezihry nabírají na síle, ukazují svůj význam a zároveň usvědčují autora z toho, jak měl celý příběh promyšlený a dokázal čtenáře v pocitu relativního bezpečí ukolébat.

Káva i památky – to vše v Rochovi najdete měrou vrchovatou

Fáze těsně před koncem

Zůstává dočíst pár stran, většina osudů jednotlivých aktérů je dohrána. Zbývá ještě dovysvětlit všechny ty věci na pozadí. Více než 700 stran pryč a bez ohledu na tempo čtení vám utečou vážně rychle, protože Rochus vás, pokud u něj vydržíte prvních pár stran, vtáhne. Příběh má totiž svoji neopakovatelnou „flow“, rytmus, ráz. Kolébá, nutí zbystřit, vyvolává zvědavost, to vše velmi umně nadávkováno. Zbývá posledních pár kroků, tedy stran, aby se kruh uzavřel. A svět už nebude nikdy jako dřív.

Fáze je to (bohužel) za mnou

Nejspíš budete přemýšlet, kombinovat, zpětně si přehrávat. Říkat si, jak jste mohli tenhle detail ignorovat, obdivovat, jak Krejčík dokázal celou dobu mlžit a naznačovat, aby nakonec všechno mistrovsky poskládal. Něco si domyslíte, něco obstará vaše vlastní imaginace a interpretace. Opět vám nejspíš přijdou na mysl slova jako zábava a chytrost, s jakou autor s textem pracuje, podobně jako úvahy o vypravěčském šarmu a eleganci.

Fáze psaní o knize aneb závěrečné slovo recenzenta

Psát o Rochovi je vážně obtížné. Tahle kniha v sobě kombinuje spoustu témat, motivů, drobností, které stojí za zmínku. Zkusit vám vše podat, včetně vlastních dojmů, které jak víte do recenze nepatří, mi přišlo logické po fázích – stejně jako jsem knihu objevoval já, zkusil sem nabídnout její objevování i vám. Přesto spousta drobností zůstává nevyřčena, autorův humor mnohdy nedoceněn podobně jako tipy na místa, kam zavítat, a že jich není vůbec málo. Snad jsem se dokázal ubránit přílišnému nadšení, protože Rochus na mě opravdu zapůsobil. Byla to jízda po mnoha kontinentech a vřele doporučuji, abyste si koupili svůj knižní lístek i vy, čtenáři.

Přemysl Krejčík: Rochus

Vydal: Laser, 2024

Obálka: Tereza Novotná a Zuzana Martínková

Počet stran: 752

Cena: 649,- Kč

 

FOTO: Laser-books a archiv autora