Představ nám trochu svoji ilustraci.

 Moje ilustrace doprovází krásnou povídku Ztracený potok, která přesně patří mezi ty, které mě oslovují. Je melancholická, tajemná a nepředvídatelná. A přestože tvořím hodně spontánně

– dopředu mám promyšlený spíš jen rámec než nějakou žádoucí finální podobu, právě tu melancholii jsem se snažila zachytit. A vystihnout zoufalou ztracenost hlavního protagonisty.

Věříš v dobro a zlo?

Ano!

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Vůbec tam nemusí být, zdaleka nejvíc děsuplné mi naopak připadají situace, které by se v běžném světě hypoteticky stát mohly. Dobře propracovaný psychologický horor, který člověka pohltí i bez krveprolití, je pro mě v tomto žánru nejvíc.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Tak tady se musím zamyslet, protože já jsem spíš idealistka a obvykle opravdu fandím těm klaďasům. Takže pokud záporáci, tak asi tak nějak všichni ti mstitelé, rebelové a samorosti, co si vyřizují účty, nebo si tvrdošíjně žijí po svém bez ohledu na nevoli okolí.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Mám ráda, když už ruka sama klouže po papíře. Problém mám s fází „začít“ a většinou mi s ní pomůže až zlověstně se přibližující deadline…

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Přiznám se, že můj nejoblíbenější žánr je trochu jinde, hodně mě baví hlavně zkoumání lidské duše a různá historická témata ve formě literatury faktu i beletrie – i když, technicky vzato, to je většinou v zásadě také horor, jen skutečný. O hororové scéně tedy nemám dokonalý přehled, ale z toho, co mám možnost pozorovat, se jí daří velmi dobře, a to hlavně díky zapáleným srdcařům z řad nakladatelů, autorů i ilustrátorů.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Přiznám se, že nad tím takhle neuvažuju. Tvorbu vnímám jako skvělou a smysluplnou možnost sebevyjádření a seberealizace, něco jako dosahování met s tím nemám spojené. Zčásti je to samozřejmě dáno tím, že se tomu věnuju jen na příležitostné bázi.

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Je zde malá holčička ze sídliště na kterou se lepí kočka. Ona má strach a konflikt s jistou babiznou. Zbytek už si představte. Je to na fantazii a nebo si přečtěte rovnou povídku Kočařka.

Teď ale opravdu Vážně. Slyšet jste asi chtěli, že jde původně o prostou kombinovanou techniku tužky a tuše na obyčejné čtvrtce ve formátu A4.

Věříš v dobro a zlo?

Ano určitě. Jsou tu s námi od samého počátku.

Aktuálně mám ale pocit, že to druhé spíše převládá…

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Je mi to úplně jedno. Důležitý je hlavně povedený příběh a nápad.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní hororový záporák?

No tak, to bude oříšek. Ono jich je tolik moc a absolutně všichni jsou ve filmech i knihách a jsou prostě vynikající.

​Tak když takhle spojíme obojí, velmi zajímavá je entita Pennywise.

​Čistě jen z knihy asi soudce Holden, Lady Stoneheart a nebo… Je to těžké.

​A z filmu: Hmm, hmm… Všichni někde jsou – v komiksu i novelách.

… Babadook…

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Asi nemám vyloženě nějakou konkrétní nejraději.

Důležitý je hlavně opět dobrý nápad a pak to jde samo.

Nejvíce mě jinak asi štve fáze odevzdávání.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Situace je daleko lepší než třeba před patnácti lety.

Máme poměrne dost velmi kvalitních autorů. Dost z nich jsem měl tu čest poznat a úplně ta nejlepší věc je, když se s nimi znám i osobně od počátku té fáze jakéhosi rozšiřování o další lidi a fanoušky.

Raději bych ale samozřejmě byl, kdyby se u nás tento žánr dostal ještě více k širší veřejnosti.

Toho zvláštního humoristického románu převážně ze současnosti je tu opravdu přehršel…

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Tak samozřejmě jedině knihy z edice HorrorCon.

Chystám? Tak pevně doufám, že opět něco pěkně strašidelného.

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Fascinuje ma zlo, ktoré na prvý pohľad pôsobí očarujúco. V tomto prípade som sa však snažila zobraziť démona v ‘odhalenej’ podobe – s prázdnym, bezduchým pohľadom; s ošúchanými, polámanými zubami a svalmi bez kože.

Věříš v dobro a zlo?

Verím v dobro, zlo, a aj šedú zónu medzi nimi. A verím, že každý z nás má v sebe kus každej z nich.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávam, keďže vďaka nim sa vytvára väčšia sloboda na prerozprávanie príbehu, mám väčší priestor a viac nástrojov na zobrazenie témy a vyjadrenie myšlienky. Ale obľubujem všetky druhy hororu.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

V poslednom čase ma uchvátil napríklad gróf Orlok z Nosferatu. Je to asi najvernejšie zobrazenie Draculu tak, ako si ho predstavoval Stoker. Je desivý, autentický a podmanivý zároveň. Mnoho umelcov sa od premiéry filmu pokúša o jeho vyobrazenie. Raz to plánujem skúsiť aj ja…

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám dokončovaciu fázu, kedy sa moje detailistické ja môže vyžívať. Štvať ma zvykne fáza pred tým, kedy má obrázok nahodené farby, tiene, svetlo, ale ešte sa diametrálne odlišuje od predstavy v mojej hlave. Nie je náhoda, že sa jej v ilustrátorských kuloároch hovorí ‘ugly stage’.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Želala by som si, aby sa hlavne slovenské vydavateľstvá nebáli vydávať horor, pretože literárnych talentov tu máme veľa. A aj ilustrátorských.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Som vďačná za každú svoju vydanú ilustráciu, keďže to bolo mojím snom už niekoľko rokov. Okrem tejto zbierky mi vyšli ilustrácie v novele Prekliaty záliv od Radoslava Kozáka (vydavateľstvo Golden Dog) a pripravujem ilustrácie do ďalších troch kníh, ktoré by mali vyjsť budúci rok.

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Jedná se o ilustraci u povídky „Co zaseješ, to sklidíš“ na str. 153. Nazvala jsem ji Lilith a démoni. Z každé strany má jednoho, vypadají, jako by se dohadovali, kterému z nich vlastně ta ženská patří, ale pro Lilith samotnou jsou to směšné figury. Ten, co ji skutečně ovládá, přece stojí rovnou za ní a my z něho vidíme jen černý obrys. Stylově měl ten obrázek připomínat cosi jako anti ikonu, svatý obrázek z odvrácené strany.

Věříš v dobro a zlo?

Ano, to samozřejmě věřím. Stačí se rozhlédnout. Dobro přehlížíme snadno, a před zlým zase rádi zavíráme oči. Je to pohodlné. Zlo se dá vytěsnit, jinak pojmenovat, glorifikovat ho, udělat z něj dokonce cosi žádoucího, všeobecně prospěšného, klidně společenskou nutnost. Děje se to běžně a snadno to prochází, protože jako jedinci i celé lidstvo máme setrvalý problém s orientací co kam patří, a snadno se necháváme manipulovat a oblbnout.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

V mých knížkách se nikdy nejedná o čisté žánry. Najdete tam horor, trochu fantastiky nebo spíš weird, psychologický thriller. Za mě je míchání žánrů v pohodě a fantastika v hororu mi rozhodně nevadí.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Tady nevím. Pár by jich bylo, ale nejoblíbenějšího asi nevyberu. Možná Joker v „Temném rytíři“.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nemůžu říct, že by mě něco vyloženě štvalo. Spíš jsem netrpělivá. Nejvíc miluju závěrečné pilování. Chvíli, kdy se z kresby nebo malby konečně aspoň trochu vyloupne to, co jsem v ní chtěla mít. Týká se to i psaní. Obrázek nebo příběh je v hrubé stavbě hotový a konečně přichází čas si s ním pořádně pohrát.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Horor se konečně posunul ze škatulky literárního braku, o kterém se nemluví, do širšího čtenářského povědomí. Mohlo by to být lepší, ale vzhledem k tomu, že i velká nakladatelství pomalu sem tam do své produkce něco takového šoupnou, řekla bych, že se tu blýská na lepší časy.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné i literární činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V malování i kreslení se pořád učím. Každá další dokončená věc mě o kousek posune, dokonce i ty, které vzápětí zhnuseně zlikviduju (a že jich je). Tak uvidíme, jestli někdy dokážu překročit svůj stín. Totéž pochopitelně platí i v psaní. Na jaře 2026 se můžete těšit na jeden pro mě malinko netypický krátký psychothriller a rozepsanou mám další magicko realistickou weird věc, tam se teprve uvidí, jak to dopadne. Ale ilustrace k ní budou, i když asi jen pro mou osobní potřebu.

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Hra světel a stínů v poetickém spojení roje pavoučků a plovoucí podlahy.

Věříš v dobro a zlo?

Ne. Jsou to konstrukty lidské společnosti. Věřím na hmotu a antihmotu.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určitě mám radši fantastické příběhy oproti těm nudným. V hororu nevím, když je to nudné, tak to není fantastické.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Já nemůžu říct, který je nejoblíbenější, protože záporákům obecně fandím všem. Kdybych měla vyjmenovat rychle nějaké – Killgrave, pan Satan, sráč, Dexter, Moriarty, Crowley, zlá královna, zlý čaroděj a všichni jakože zlí.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu fázi, kdy mě chytne múza a jdu tvořit. A štve mě fáze, kdy se mi chce tvořit a múza nikde. Jo a pak mě štve, když někdo mé „umění“ komentuje. Např: „Proč musíš do všech knih cpát ty svoje hnusnoilustrace?“ – Marek Dobeš. Nebo: „Tvoje obálky jsou nejhnusnější na celém českém knižním trhu. Vlastně ne, na evropském.“ – Leoš Kyša.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Je mi ukradená. Fandím knihám a nakladatelům (třeba Golden Dog, Veles, Carcosa, Medusa) a autorům.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Nejvyšší má meta byla asi ta, že lidi začali poznávat lidi, podle kterých jsem postavy malovala/kreslila. Další chystám dílo bez ilustrací a grafických prvků, ani na obálce nebude žádná grafika.

Představ nám trochu svoji povídku.
Démon z Jokohamy vznikl jako nápad poměrně rychle. Rado Kozák mě oslovil s otázkou, jestli nechci napsat něco na téma démoni a peklo, a cestou domů v tramvaji mě napadlo, jak by celá povídka mohla vypadat.

Tahle věc v povídce explicitně nezazní, ale jsem přesvědčený o tom, že existují místa, kde se koncentrují dobré i zlé síly. Věřím v energii určitých míst a také v to, že pokud v něco dostatečně silně věříte, dokážete k sobě určitou věc přitáhnout – a je jedno, jestli je dobrá, nebo špatná.

Ale co se stane s těmi věcmi, ve které lidé věřit přestali?

Japonská mytologie je, podobně jako většina ostatních, nesmírně rozmanitá. Dnes se v Japonsku setkáte hlavně se šintoismem a buddhismem, které představují dominantní principy víry. Obsahují množství bohů, duchů a bytostí, z nichž většina je dnes zapomenutá – nebo se uctívá jen na určitých místech, případně ve velmi omezeném rozsahu.

Co když ale všechny ty bytosti, které dnes Japonsko obývají, kdysi vyhnaly prastaré síly, které na ostrovech žily dávno před nimi?
Když byli Japonci ještě malý, roztříštěný a nezjednocený národ?

A co když na nějakém malém ostrově přežilo něco, co kdysi obývalo husté lesy téhle země v dobách, kdy se jiné civilizace teprve rozvíjely – ale bylo to vyhnáno novými silami, božstvy a císaři za okraj světa vycházejícího slunce?

No a co když na tuhle bytost narazí sériový vrah?

Věříš v dobro a zlo?
Ano. Ale zároveň si myslím, že nic není úplně černobílé. V ideálním případě je všechno do určité míry vyvážené. Chcete, aby žádné dítě nemuselo trpět, a zároveň byste nejraději eliminovali všechny cyklisty, kdybyste se stal diktátorem.

To zajímavé na tom všem je právě ta nejednoznačnost.

Já sám jsem podle mě pro někoho strašně špatný člověk a pro někoho zase ten nejlepší kamarád, jakého kdy měli. Problém nastává ve chvíli, kdy jedna nebo druhá stránka začne u člověka převládat.

Zlo vytváří zbytečný strach a přílišná morální čistota zase leze lidem na nervy.

Je to stejné, jako když si jdete kupovat víno – nesmí být ani úplně levné, ani úplně drahé. Ten střed je nejlepší indikátor normálnosti (i u podivínů a introvertních lidí).

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Já osobně je tam musím mít. Když je něco příliš reálné, upřímně mě to děsí. Válečný film nebo true crime je pro mě mnohem děsivější než Exorcista. Nevím proč. Realita mi prostě připadá hrůzostrašná.

Fantaskno alespoň dává trochu prostoru k tomu, aby se jakékoli zlo nebo nepříjemná situace mohla nějak vyřešit. Zároveň věřím, že stejně silný antagonista musí mít i silného protagonistu.

Myslím, že právě hraní si se žánrem, stírání hranic a jejich posouvání je to, co dělá horor hororem. Nečekáte v tom žánru smích ani smutek. Ale když se tam objeví, rezonuje to mnohem víc.

A přesto si raději pustím první Omen než film Jdi a dívej se. Z toho filmu jsem nedokázal dva dny normálně spát.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Filmově je to Lucifer z Constantina a Pazuzu.
Knižně všechno, co se naplno nebo jen okrajově dotýká Lovecraftova Cthulhu mythosu — od Hastura až po Dagona.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Tvořivá fáze mě baví ze všeho nejvíc. Od samotného vymýšlení až po realizaci. Mně stačí vymyslet pár klíčových nápadů a atmosféru, ve které chci dílo mít, a pak nechávám příběh, aby si žil vlastním životem. Ohýbám ho jen minimálně a někdy úplně opustím původní plány, když se příběh rozhodne, že jiný směr bude lepší.

Nechávám slova a nápady plynout. Snažím se jim dát volnost a nijak je neomezovat. Je to něco, co mě neskutečně nabíjí. Jsem v neustálém procesu a mám pocit, že nechávám nějakou vyšší sílu, aby skrze moje prsty zhmotňovala ideje a myšlenky, které v sobě nosím nebo kterým potřebuji věřit.

Na druhou stranu – čtení po sobě, opravování a úpravy podle doporučení editorů či beta-readerů nesnáším. V tu chvíli mám pocit, že vlastně vůbec psát neumím a že na to někdo přišel. Je to naprostý opak toho proudu slov, který ze mě při psaní vychází.

Ale jedno bez druhého nemůže fungovat. A upřímně – moje rukopisy jsou pořádný oříšek pro každého, kdo je čte. Takže je potřeba zbytečná slová uklidit a v procesu oprav lépe vysvětlit svou vizi. I když už to není taková zábava jako samotné psaní.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Já jsem původně nikdy nechtěl psát horor. Ale nějak jsem se k tomu postupně dostal. Díky Radoslavu Kozákovi ten žánr vnímám mnohem intenzivněji. Díky němu mám možnost poznat i některé autory, kteří jsou pro mě dnes obrovskou inspirací.

Kristina Haidingerová, Ivan Kučera, všechna jména, která se ke mně dostanou přes nakladatelství Golden Dog a přes časopis Charon, se snažím zapamatovat a sledovat tvorbu autorů, kteří mě zaujali. Podpořit je, když jim něco vyjde – i když to při počtu knih, které mám doma, budu možná číst až za dvacet let.

Ale sám chci, aby se k mým knihám přistupovalo podobně, a je to to nejmenší, co pro autory můžu udělat.

To, že tu ti lidé jsou a že se snaží nahlédnout do temných zákoutí vlastní mysli, abychom se my ostatní báli o něco méně, nebo aby jsme se v budoucnu dokázali svému strachu postavit, je podle mě záslužná práce. Někdo ji dělat musí.

A opravdu a upřímně si myslím, že v našich dvou zemích se to dělá dobře.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Vyprodal se celý náklad mojí pohádky Dobrodružství na Ostrově želv. Dále vyšla moje povídka v československé antologii Když se peklo protrhlo a mám možnost pracovat na své sérii ze světa Artura Kobayashiho. Už mi vyšly dvě knihy – Bazár démonů a Solus – a další tři mám napsané.

Moc se neprodávají, takže úplně nevím, jestli má smysl v tom pokračovat, i když se v té sérii snažím pracovat s komparativní mytologií a teologickými otázkami. Ale i kdyby to nevyšlo a nedokončilo se to, jsem rád, že jsem začal a že na tom ve volném čase pořád pracuji.

Možná si toho jednou v budoucnu všimne nějaké české nakladatelství a dá mým příběhům šanci. Minimálně mi pomůže s marketingem, ve kterém jsem opravdu příšerný.

Tohle všechno mě naplňuje hrdostí, protože od mala jsem toužil po jediné věci, a to vyprávět příbehy.

Představ nám trochu svoji povídku.

Většina mých povídek – včetně těch hororových – jsou melancholické, romantické a psychologické příběhy dotýkající se témat osamocení, odvrácení od společnosti nebo hledání smyslu života potažmo štěstí a moje postavy jsou vyvrhelové, samotáři nebo podivíni. Téma démonů, pekla nebo křesťanského ďábla (či křesťanské mytologie jako takové) není něco, co bych psal sám od sebe, a tak jsem právě proto chtěl zkusit něco jiného. Tak, jako jsem se připletl k tématu pro mě ne zrovna typickým, zvolil jsem brutální slasher s motivy pomsty a zatracení a k povídce jsem přistoupil mnohem ,,žánrověji“, než je pro mě typické.

Věříš v dobro a zlo?

Jistě. Obojí je ale subjektivní a nevěřím v jejich jasné oddělení ani v jejich nadpřirozený koncept. Ti nejzlejší lidé v dějinách byli vždy přesvědčení, že konají dobro nebo jim alespoň nepřišlo, že by dělali něco špatného, a naopak lidé, kteří o sobě nemívají vysoké mínění často drobnými činy dělají ze světa lepší místo.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Přednost jim dávám, přestože je velmi jednoduché to s nimi přehnat a sám bych volil spíš střízlivější zacházení s nimi, ale v hororu být rozhodně nemusí. Horor je žánr, který má u čtenáře/diváka vzbudit strach nebo další nelibé pocity ve vztahu k němu samému (slovo horror znamená hrůza nebo děs). Co když se tohle stane mě? K tomu nemusí nutně být použito nadpřirozeno, ale většinou tomu tak je, protože je to jednodušší. Horor se tady totiž dotýká dalšího žánru, thrilleru který – z anglického Thrill (vzrušení) – zaujímá opačný postoj. Dalo by se říct, že skutečný rozdíl je strach o sebe sama a strach o ty, o kterých čteme/na které se díváme. Jsou thrillery s nadpřirozenem a horory bez něj a obojího je spousta, jen často zapadají a moc se na ně nemyslí.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Položme si spíš otázku Co dělá záporáka záporákem? Dr. Freeze a Poison Ivy v Burtonově Batmanovi chtěli ochladit zemi a zachránit deštné pralesy a my máme fandit miliardáři v čele mezinárodní společnosti? Mám rád záporáky, kteří mají vlastně pravdu. Ve 21. století se to objevuje tak často, že jim vždycky na konci filmu musí doslova přeskočit a musí začít dělat skutečně zavrženíhodné věci jako vraždit nevinné/děti atp., ale když je slyšíte během příběhu, mají to v hlavě moc dobře srovnané. Určitě nemám jednoho a popravdě si teď na žádného vysloveně nevzpomenu a asi bych musel i zmínit ty, které jsem sám napsal. Hezkým příkladem je ale třeba Joker (vím, co se komiksů týče honě záleží na tom jaký Joker, ale pro zjednodušení) nebo Lucifer (je nějaký film nebo kniha, kde je vysloveně ,,záporák“?) Taky mám rád Scara ze Lvího krále. Toho původního, kresleného, který měl šarm, ne tu bezcharakterní ,,Live action“ verzi. Určitě by mě jich napadlo hodně, ale nemám ani oblíbenou ,,kladnou“ postavu, dokonce ani oblíbenou knihu, film nebo spisovatele.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Štve mě čekání na posudky a vlastní korektury opravených textů zaslaných mi zpět. Žertuji, ale opravdu tyhle dvě nejsou mými favority. Co se týče psaní jako takového, nejraději píšu dialogy a romantické scény, ale vzhledem k tomu, že nepíšu ani divadelní hry ani červenou knihovnu se s obojím musím krotit, aby měly ,,šťávu“.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Cítím u nás velký rozsah hororu jako takového a převážně u literatury, což je dobře. Na to, že je horor původně okrajový žánr podivínů na okraji společnosti se dnes stal skoro mainstreamem. Pořád mám raději undergroundovější, artovější knihy/filmy, ale díky všeobecné oblibě žánru je možné ho víc prozkoumávat a člověk tak narazí na velmi dobré spisovatele, o kterých dřív nevěděl. Vlastně myslím, že horor jako vyhraněný žánr ještě před sto lety prakticky neexistoval a vždy se jen ,,přifařil“ k jiným žánrům, díky čemuž máme folklornější/historičtější horory plné křesťanských i pohanských mýtů, máme horory týkající se sériových vražd, týkajících se fantasy a science fiction motivů… díky tomu všemu se hororem přímo i nepřímo zabýval prakticky každý velký spisovatel od starověku až do současnosti, jenom chce trochu drzosti to říct nahlas. Díky tomu se může dnes hororu věnovat velká spousta umělců a dokonce si v jeho subžánrech mohou i vybírat. Jsem rád. Horor potřebujeme abychom prohloubili vlastní pocit empatie, uvědomili si, kam a proč patříme a kde a proč máme hranice. Nejistotě světa se čelí líp když víme, co horšího by mohlo být.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Prozatím svůj debut Pravá bluesová kočka a strašidelnou dětskou sérii Stíny nad Malinovým vrchem, u kterého jsme v polovině co se vydávání týče (třetí díl s názvem Změníš mě vyjde koncem listopadu 25), a věřím, že se dočkáme i posledních tří dílů které už jsou o poznání hororovější. Domluvené pak mám 3 sbírky povídek : Vzbuď mě ve 4:20 (2026) a Ulice prosluněných zítřků (2027) u nakladatelství Golden Dog a další sbírku povídek Je hezký umřít za úplňku (pravděpodobně přelom 2025/26) u nakladatelství Fobos, pak novelu z edice Zrnka temnoty u Golden Dog s názvem Peter a Joe (2026) a dále post apokalyptickou dark romanci trilogii Kroniky zapovězené bouře (2026-2027) rovněž pro Knihy Dobrovský (hádám, že také Fobos). Až budu mít chvíli na vydechnutí, rád bych u Golden Dog pak vydal román a uvidíme, co přijde dál.

Představ nám trochu svoji povídku.

Co zaseješ, to sklidíš hraje na notu gotického románu. Chtěla jsem napsat horrorový příběh, který by začínal v duchu Drákuly a zaváněl steampunkem – a prvek pekelné byrokracie mě také již dlouho lákal k literárnímu zpracování. Z příběhu vyplynula možnost zmínit otázku, zda si duše člověka může zachovat lidství, ač je podrobena krutým pravidlům pekla, vytrženého mimo čas a realitu. Vyšel mix, který mě opravdu bavilo psát.

Při rešerších k cestopisné části děje jsem se snažila o autentičnost, ať už etnograficky u vzhledu místních obyvatel nebo použitím dobových jmen míst. Výzvou bylo vmísit cosi tísnivého do popisu cesty syrovou rozlehlou přírodou.

Zajímavostí je, že v Altaji nad řekou Katuň skutečně existuje skalní útvar Ďáblův prst, a pokud název vyhledáte na internetu třeba v angličtině, můžete nalézt i fotografie.

Věříš v dobro a zlo?

Pokud se jedná a o existenci dobrých a zlých sil mezi nebem a zemí, tak mě o své existenci již mnohokrát přesvědčily. Mou životní filozofií je šamanismus, a tak věřím, že je přirozené některé přírodní zákony jen respektovat, bez nutnosti analýzy. Nicméně jsem také přesvědčená, že se mohou síly dobra či zla naladit na frekvence energií, které lidská mysl a konání vytváří, a pomocí tajemné rezonance zesilovat, nebo být naopak oslabeny. A to by měl mít člověk na paměti, jelikož tím v mnohém utváří svou cestu.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Fantastické prvky jsou právě tím, co mě na horroru baví, ať už to jsou vesmírná monstra, duchové, exotické legendy, démoni, temný folklor nebo kombinace takových prvků. Vytváří se tím pro mě zajímavý mix fantazie, dobrodružství, tísně a mrazivosti, který bych skutečně mohla popsat jako pohádky pro dospělé.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Dávno je mým nejoblíbenějším filmovým horrorovým záporákem vetřelec a stále se obdivuji uměleckému ztvárnění tohoto vesmírného monstra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Sedám k první větě s příběhem již předpřipraveným – a tak se snažím mít už první verzi textu co nejčistší. Velmi mě baví samotné psaní i následné úpravy, kdy text dostává vycizelovanou formu. Vlastně mi ten proces připomíná řemeslnou výrobu šperku, což je moje povolání.

V další fázi text předkládám betačtenářům, aby na něm pokud možno nenechali nit suchou – což je nejlepší způsob, jak poznat, co tam chybí. Následné korektury mě stále ještě baví, ale když přichází nějaké to čtvrté páté kolo, tak už mě to začíná trochu štvát a nejraději bych měla již text takříkajíc z krku, abych se mohla věnovat psaní něčeho dalšího. Vím ale, že to jinak nejde, pokud má výsledek stát za to.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Za poslední tři roky, kdy oblast víc sleduji, se mi zdá, že na české a slovenské horrorové scéně dochází k vzestupu a obrodě žánru. Jedná se o žánr specifický, a tak nelze čekat, že by náhle přitáhl davy nových fanoušků, ale určitě se zvětšuje povědomí o tom, že i horror má hodně subžánrů a může nabídnout silné příběhy a vzrušení celkem širokému spektru čtenářů, tedy nejen těm „skalním“. Máme tu úžasná malá nakladatelství, která vydávají horrorovou klasiku i nové autory, a to v knižních edicích, na které je z hlediska kvality a estetiky radost pohledět.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Mým největším úspěchem za poslední tři roky je bezesporu právě umístění povídky ve sbírce Když se peklo protrhlo. Byla jsem opravdu velmi mile překvapená, jak krásná antologie vznikla, a je mi nesmírnou ctí, že se na celku podílí i můj text.

Chystám se nyní probádat vody mnou zatím nepoznané. Jelikož se mi několik přátel svěřilo, že holdují audioknížkám, chci nechat načíst svoji fantasy-horrorovou povídku Tajemství lesního domku. V roce 2023 se umístila ve sborníku soutěže O knihovnickou sovu pořádané Městskou knihovnou v Praze, sborník je dostupný online v archivu knihovny. Chtěla bych tedy této krátké věci pořídit pěknou audioverzi pro čtenáře, kteří si raději pouští příběhy k poslechu.

ZDENĚK HULBACH

Představ nám trochu svoji povídku.

Moje povídka Když se peklo protrhlo, se odehrává ve světě, kde můžete chytit démona podobně jako chřipku. Neléčí se to paralenem, nýbrž starým dobrým vymítáním. Jediné společné s klasickou léčbou je, že jste u toho upoutáni na lůžko v nemocnici na specializovaném oddělení, kde pracují oficiální církevní exorcisté. Jedním z nich, kdo s démony svádí každodenní vyčerpávající boje, je i otec Michal. Má toho popravdě už celkem plné zuby, zvlášť když si stále v sobě nese trauma ze své minulosti. A to netuší, že největší masakr ho teprve čeká.

Věříš v dobro a zlo?

Když nad tím tak dumám, tak asi jo, věřím. I když je to mnohem komplikovanější a bylo by to na delší zamyšlení. Ale podíváme-li se kolem sebe, určitě potkáme hodně zlých věcí. Třeba chlebíček. To je fakt děsný zlo. Ten by si zasloužil zmasakrovat v nějakém pěkném příběhu.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Jednoznačně ano. Nadpřirozený horror mě baví víc. Když mě autoři napínají na skřipec temnou atmosférou, čímsi zlým, co přichází kdo ví odkud. Tušením čehosi někde za oponou tmy, za našimi zády, za rohem. Tohle hraje na struny mého strachu, který je můj věrný přítel od dětství, kdy mi ten prevít dával hodně zabrat. Dneska už vím, že strach je kámoš, tak mu dopřávám hody.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Jednoduchá odpověď. Freddy Krueger. Jeho sarkastický a černý humor, se kterým masakruje ve snech své oběti, mě prostě baví. Asi proto, že mám podobný smysl pro humor, jen bez toho masakrování druhých. Aspoň zatím. Kdyby byl Freddy standupovým komikem, byla by to asi jediná taková show, na kterou bych zašel. A mám jisté tušení, že asi i poslední.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Všechno na psaní mě štve. Když nevím, jak začít. Když nevím, jak skončit. Když nevím, kudy dál. Když na konci zjistím, že jsem dlouhej a musím škrtat. Když nevím, jak to pojmenovat. Když nestíhám. Když se mi to nelíbí. A nejhorší na psaní je to množství vypité kávy a sežraných dortů, protože jsem kavárenský psavec.

Nejvíc mě asi baví, když se ten námět zatím jen tak fláká v hlavě a můžu si s ním hrát, a když ta hotová potvora jde konečně z domu.

Ale i když mě to tak štve, nedá se s tím nic dělat. Musí to ven. Známe to, že jo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Nebál bych se říct, že žijeme v době českého horrorového obrození. Kdo by před x lety řekl, že tu budeme mít několik vyloženě žánrových nakladatelství (které můj bankovní účet nemá příliš v lásce, ale co je mu to platný, jen ať trpí)? Že i mainstreamoví vydavatelé budou vydávat horror od někoho jiného, než Kinga a nebudou se bát tomu tu nálepku horror fláknout i na obálku? Že se dávná doba „co budu číst“ změnila na dobu „co dřív“? A že se tu bude dokonce konat specializovaná akce jen pro fandy horroru? Za to rozhodně patří velký dík všem těm snaživcům, kteří na tom odvedli obrovský kus práce. Jen kdyby se ještě urodil i nějaký podařený temný film, to by byla pecka.

A když už se zmiňují i slováci, je příjemné sledovat, že tam několik agilních a šikovných jedinců tvrdě prosekává cestu slovenskému horroru ze zapadlých koutů více lidem na oči. Držím jejich sekerám palce.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Mně toho, snad zatím, moc nevyšlo, takže zcela upřímně úspěchem je cokoliv, co se objeví v nějaké knize. Tím pádem je aktuálně mou nejvyšší dosaženou metou povídka v „Pekle“, kde můžu stát po boku mých dosavadních hrdinů.

A co chystám? K publikaci nic, stále bojuji na soutěžních frontách. Ale kdyby to někoho zajímalo, krmím si audioverzemi své tvorby youtubový kanál, kde by se, pokud se mi to povede, mohl na Vánoce objevit můj temný vánoční povídkový audioprojekt, do kterého bych chtěl nalákat pár kamarádů ke spolupráci. Pokud budete chtít, hoďte tam okem nebo uchem (komu je urvete, je už jen na vás).

Představ nám trochu svoji povídku.

Ela, hrdinka príbehu Co vidí tvoje oči, si po narodení dieťaťa začne uvedomovať, že v byte okrem nej, jej muža a ich syna žije ešte niekto ďalší. Dovtedy to nevnímala, no malý chlapec sa neustále správa, akoby v byte niečo videl. Čoskoro aj Ela začne zažívať zvláštne veci a je čoraz viac vydesená. Povedala by som, že ide o duchárčinu s prímesou okultizmu. Na pozadí je to ale taký bežný príbeh zo života novorodičov. Dotýka sa tém ako kríza a neporozumenie vo vzťahoch, rodinné traumy, či psychické zdravie.

Věříš v dobro a zlo?

Verím v ľudské dobro a ľudské zlo.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Pri čítaní, pozeraní, aj písaní hororu dávam prednosť nadprirodzenému zlu. Nie preto, že by v horore podľa mňa muselo byť. Je to skôr preto, že ľudské zlo je oveľa reálnejšie a ťažšie ho predýchavam. Napríklad scény brutálnej bitky, znásilnenia, či mučenia sú pre mňa v zásade oveľa strašnejšie ako scény s desivými entitami.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rada si pozriem, no ešte radšej prečítam niečo o upíroch a čarodejniciach.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám jednoznačne dopísanie prvého draftu. V deň dopísania sa vždy vznášam ako obláčik. O to viac, ak má príbeh dobrú pointu. Čo ma niekedy vyložene štve je hľadanie prvej scény a prvých viet. Sem-tam to naskočí samo, no nie vždy. Od toho, ako príbeh načnem u mňa väčšinou záleží, či sa preň zapálim, alebo ho nechám ležať ladom, nech je nápad akokoľvek dobrý.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

V skratke – veľmi pozitívne. Minimálne ako čitateľ. Vnímam, že neustále vychádzajú nové horory, čítam ich toľko, koľko môžem a páčia sa mi. Neviem to porovnať so zahraničím, no nemám pocit, že by sme na Slovensku a v Česku mali núdzu o kvalitný horor. Na Slovensku tomu výrazne dopomáha časopis Charon, v Česku zasa slušný počet na horor zameraných vydavateľstiev. Ako autorovi mi však na Slovensku chýba napríklad čisto na horor zameraná literárna súťaž, niečo ako česká O krvavý brk.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Poviedka v knihe Když se peklo protrhlo je mojou prvou knižne publikovanou poviedkou – takže zatiaľ najvyššia méta, z ktorej mám veľkú radosť. Tento rok by mi mali vyjsť ešte dve ďalšie poviedky. Prvou je fantasy, ktoré sa dostalo do žánrového finále Martinus Ceny Fantázie a vyjde v knihe Fantázia 2025. Druhou je krátka, temná poviedka Otec, ktorá vyjde v zborníku víťazných prác súťaže M.Ú.Z.A – Bufet príbehov: Prstom po oblohe. Okrem toho mám teraz rozpracovaných niekoľko nových námetov na hororové poviedky. Snáď sa mi ich podarí dostať na papier čo najskôr.

Foto: Ida Tittelová 

Představ nám trochu svoji povídku.

Začnem trošku zo širšia, keďže daná poviedka spadá do cyklu „Maxoviek“ – alebo príbehov z blázinca. Ono celý tento nápad vznikol niekedy na jeseň roku 2015 (okrúhle výročie práve teraz), pre súťaž Ohnivé Pero, ktorú poriada slovenský Fandom a Saš Pavelková (plus jej team). Je to súťaž mikropoviedok a napísať dobrú krátku poviedku je kumšt. Tak som si to dal ako výzvu a prvý príbeh s názvom Max a pehavé strašidlá uzrel svetlo internetu v tom jesennom kole roku pána 2015. Začalo to u mňa ako literárne cvičenie. A tak som prispieval Maxovkami každé kolo (t.j. 2x do roka). Podarilo sami s ním súťaž vyhrať a aj obsadiť všetky pódiové umiestnenia. A Max rástol, bujnel a košatil sa. Vystriedal všetky možne žánre a témy s hromadou známych postáv a stovkami pop kultúrnych odkazov, ktoré nie každý v textoch nájde (resp. tam nájde to svoje, jemu známe a každý iné). Bolo mi aj povedané, že vlastne Maxove príbehy spadajú do magického realizmu, čo som ani netušil, že také viem písať. Postupne jeho príbehy prerastali rozsah mikropoviedok a aj hraníc Slovenska. S poviedkou Riťuál som skončil tretí v súťaži Tovaryši Kalamáře a poviedka vyšla v zborníku Pokřivenej svět. Podobne som sa s jeho ďalším príbehom prebojoval aj do finále súťaže Daidalos (poviedka Jak se stát andělem – vyšla v XB1). A teraz sa Max a jeho démon dostali do výberu poviedok v tomto krásnom projekte HorrorConu. V tomto príbehu je naznačený temný pohľad do Maxovho útleho detstva a jeho celoživotný boj s démonmi, kedy zisťuje, že ten najťažší boj je s démonom, ktorého nosíme v sebe. Takisto sa tu Max stretá so Smrťou, no tá ma s ním ďalšie plány…

Věříš v dobro a zlo?

Samozrejme, že áno. Je to vlastne prirodzený zákon rovnováhy vo Všehomíre.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Mám rád fantastiku a dávam jej priestor aj v horore. Tých reálnych hororov zažíva člověk vo svojom živote pomerne dosť (niekedy) a asi aj preto sa to literárne snažím aspoň trošku fantasticky ovzlášniť.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Asi dám pomerne netradičnú odpoveď. Veľmi dlho mi utkvela v pamäti postava Charlesa Augusta Milvertora v podaní fantastického Roberta Hardyho (a teraz si nájdite, o čom hovorím :D).

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám také tie návaly nápadov, ktoré moje telo donútia sadnúť si za noťas a písať. Mnohokrát nestačím zapisovať idey dostatečné rýchlo, tak si ich nahrávam do mobilu a potom to prepisujem. V takomto rauši som schopný napísať pomerne dobrú poviedku za pár hodín. A nemám rád, nazvem to – fázy „písateľského bloku“, pretože tie ma frustrujú a demotivujú zároveň. Nuž mám pomerne „challenging job“ a pri ňom sa mi nepíše zrovna ľahko a možno sa len vyhováram. No mrzí ma, že som kvoli tejto mojej blokácii už zopár vynikajúcich projektov a príležitostí prepásol.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Keďže nie som čistý hororista, nie som si istý, či som schopný dať relevantnú odpoveď. Česká scéna je omnoho bohatšia ako tá slovenská (to je asi vo všetkom tak). Posledné roky sa mi páči, že sa zanietení ľudia na Slovensku snažia horor pretlačiť ako horor a nielen pod rúškom mysteriózneho thrileru. Ak by som mal poďakovať, čo sa rozvoju slovenskej hororovej scény týka, tak konkrétne ľudom z Artis Omnis, Hydrám a samozrejme Cháronistom a ďalším.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Takú métu nemám. Písanie beriem ako koníček a som nesmierne rád, ak mi niekde niečo vyjde. Za posledné roky sa portfolio mojich publikovaných fantastických poviedok (a dokonca aj básní) utešene rozrastá, čomu sa teším.  A čo prinesie budúcnosť? Nuž rád sa nechám (dúfam, že pozitívne) prekvapiť.

Představ nám trochu svoji povídku.

Povídka Z(a)tracený kostel je o opuštěné osadě jménem Hutov, a o zlu, které se zde skrývá. Protože místa mají svou paměť, i když mohou působit ztraceně. Je i o zlu, dřímajících v lidech. Zároveň je vyprávěna z pohledu postav všech zúčastněných a ta pestrost perspektiv mě neskutečně bavila.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím v lidi. A v to, že temnota číhá v každém z nás a záleží jen na okolnostech, jestli se vyškrábe na povrch.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Čtenářsky mi fantastické prvky nijak nevadí, protože hlavní je vždycky příběh. A když mě strhne, je mi úplně jedno, o čem pojednává.

Autorsky dávám přednost realitě. Ta totiž často předčí veškerá očekávání a mnohdy je horší než vymyšlení bubáci a monstra.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rozhodně Hannibal Lecter. Je inteligentní, šarmantní a umí vařit!

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejvíc mě baví, když se dostanu do flow, otevřu hlavu a sypu z ní všechny ty šílenosti. Ale baví mě všechny fáze. Dokonce ráda zapracovávám i redakční připomínky. Asi jsem masochistka, no.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Myslím, že horor u nás právě prožívá zlatý věk. Publikují se i knihy, které by ještě před pár lety neprošly kvůli drsnosti (byť jdou do světa jako limitka), ženy se nemusí stydět za to, jaký žánr píší. Čas pseudonymů je ten tam. Nikdo se nemusí stydět za to, co píše, ani za to, co čte. A já jsem neskutečně ráda, že i díky nakladatelstvím jako je Golden Dog, Carcosa, Gnóm či Canc čtenáři poznávají fantastiku zase z jiného úhlu. Z toho temnějšího.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Určitě svou vymazlenou limitku, která nedávno vyšla v nakladatelství Golden Dog. Tu už asi těžko překonám. Líska je hodně speciální a hodně brutální (dokonce tak, že nepůjde do distribuce a je k mání pouze na e-shopu nebo na akcích na stánku) a já jsem asi vážně divná, protože mě strašně bavilo ji psát. Je to příběh o pomstě, vině a trestu, psaný starou češtinou, a vznikl ve staré, strašidelné roubence. Nekecám!

A pak jsem taky strašně moc hrdá za Bolestíny, mou první antologii, kterou jsem sestavila. Jsou v ní tři skvělé povídky na téma bolest, stíny a vyznání od těch nejlepších autorek hororů a já ji zakončuji třináctou povídkou nazvanou Starý dům. Kupte si ji, protože je neskutečně skvělá!

A co chystám dál? Jéje, toho je. Příští rok u mě bude ve znamení knížek pro děti – na jaře mi v Gradě vyjde dobrodružný příběh o Terce vyšetřovatelce a na podzim u Dobrovského pohádková knížka. Ale na horor jsem nezanevřela, protože mé povídky se objeví hned v několika antologiích a v jedné budu figurovat i jako editorka.

Představ nám trochu svoji povídku.

Krásná a pomalu umírající Žofie přijíždí do zapadlých lázní, které slibují zázraky. Okolní lesy však skrývají nejen léčivé prameny, ale i strašidelné pověsti a pravěké démony. Možná, že se tu zázrak stane, ale nebude to probíhat úplně tak, jak si představovala.

Kozlí pramen je temná romance odehrávající se uprostřed sudetských hvozdů, které pro mě vždycky měly přitažlivou atmosféru. Příběh je součástí univerza mé záhrobní trilogie (knihy Pozdravy záhrobí, Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí, pozn.red.), je to spin-off, ideální pro ty, kdo by se chtěli vrátit k vedlejším postavám a místům z mých knih, ale funguje samozřejmě i samostatně.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím na ně jako na hodnoty, na základě kterých by mělo fungovat lidstvo. Problém lidstva je, že se nedokázalo shodnout na definici těchto pojmů, a tak jsou často zneužívány, překrucovány nebo úplně ignorovány. Lidé jsou schopní šíleného zla, které pak dávají za vinu nadpřirozeným silám, aby se zbavili své vlastní odpovědnosti.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Většina mých příběhů má fantastické prvky, ale napsala jsem i několik takových, které je nemají.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Na první dobrou se mi vybaví Dexter. Je zajímavé sledovat, co všechno jsme mu ochotní odpustit, když koná zlé věci pod záminkou dobra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu intuitivní, kdy vidím příběh jako scénu filmu, která se mi odehrává před očima. Kdy mě naplňuje nutkavá potřeba ji zhmotnit, dostanu se do té správné flow, energie a pak už jen píšu a píšu. Nevadí mi ani redakce, šperkování textu. Štve mě pouze ten okamžik, když zjistím, že se do tisku vloudila chyba.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Do hororové literární scény jsem pronikla po vydání první knihy v roce 2021, což je relativně nedávno. Zdá se mi ale, že český i slovenský horor roste, má tah na branku, hlavně co se týče propagace. Objevují se nová jména, která se nestydí za svou lásku k žánru, temné příběhy se dostávají k čím dál většímu počtu lidí, což je skvělé.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Loni jsem vydala poslední díl trilogie, která pro mě byla velkou výzvou. V příštím roce budu publikovat hlavně povídky v různých antologiích. Některé z nich se dostaly do opravdu zajímavých projektů. Pořád doufám, že by dobře napsaná povídka mohla přivézt čtenáře ke knihám, které jsem napsala. Po určité krizi se snažím psaní zase víc věnovat, takže snad časem dojde na další samostatnou knihu. Můj sen je vydat román v pevné vazbě.

Představ nám trochu svoji povídku.

Já už si ji nepamatuji Dobrá, zkusím to. Požírač duší je o klukovi, který žije v poněkud zvláštní rodině. Máma i táta jej učí jejich vášni. Tedy operování lidí, které předtím někde unesli a zabili. To vše ve jménu Požírače duší, pro kterého chtějí získat duši. Ona bytost je známá z různých mýtů a já si ji trochu upravil dle své fantazie. Zároveň jsem chtěl ukázat tu hrozivou situaci, kdy dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že musí plnit rozkazy vyšinutých rodičů.

Věříš v dobro a zlo?

Ano. Obojí je přítomno všude a vzájemně koexistují. Jsou na sobě přímo závislí. Samozřejmě vnímání toho, co je dobro a co zlo, se může lišit člověk od člověka, kultura od kultury a ne vždy je něco jen dobré a jen zlé. Fandím dobru. Ale jsem dobrý? Nevím, ale chtěl bych být.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávám přednost dobrým příběhům. Jinak je mi to asi jedno. Ono ve většině ty fantastické prvky k hororu patří. Ale není to „povinnost“ a čím reálnější (nebo uvěřitelnější) je příběh, tím může být děsivější. Rozhodně to, jestli v hororu je nadpřirozeno, není věc, kterou nějak zvlášť řeším.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Těžký říct. Filmový asi bude xenomorph. Je to tvor, kterého obdivuji, ale zároveň děsí. Mistrovsky vymyšlený. A knižní? Řekl bych, že Randall Flagg z Temné věže (a dalších „Kingovek“). To byl fakt parchant a velmi těžký protivník.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Když mě napadne skvělý nápad A pak když vlastně začnu psát, protože to je člověk plný energie a zápalu. To si ještě říkám, jakou to píšu pecku A pak samotné dopsání. Miluju ten pocit, že jsem to dokončil, že jsem dovyprávěl příběh. Co mě štve? Tak bez mlácení přiznávám, že opravy, přepisování a další a další čtení. Bez toho to prostě nejde, ale neužívám si to. Je to takové nutné zlo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Jo, paráda. Konečně se tím všichni živíme Ne, vážně… horor je stále v podstatě undergroundový žánr, ale za poslední roky jde vidět, že se hodně zvedl a lidi zajímá. Mám z toho radost. Česká/slovenská scéna vykvetla a myslím, že i skvěle spolupracuje. Je tu spousta vynikajících autorů a autorek. Scéna se rozrostla a to významně. Přesto je to ještě tak, že se skoro všichni navzájem známe. Jsem moc pyšný, že jsem toho součástí.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Vydání svých dvou knih „Ve spárech múzy“ a „Král beznaděje“. Ale jsem pyšný za každou vydanou povídku a myslím, že vyšly v moc hezkých knihách. Do budoucna chystám docela dost věcí, ale bohužel je nemohu prozradit. Takže jen načrtnu. Příští rok si budu hrát na editora a vyjde jedna kniha, která je mým dítkem, ale budou v ní mnohem lepší autoři, než jsem já. Opravuji také jeden deset let starý příběh a uvidíme, zda vyjde (ale opravdu jen v malinkém nákladu). Ale jsou plány i na další roky. Romány, spešl projekt, a také někdy další povídková sbírka. Psát chci dál a budu doufat, že se to bude lidem líbit.

Představ nám trochu svoji povídku.

Aby som to jemne na začiatku odľahčil, tak moja poviedka Ztracený potok pojednáva, prekvapivo, o stratenom potoku. Ok, dosť srandičiek. Daný potok skutočne existuje, hoc v poviedke som ho, ako to už v hororoch býva, prifarbil temnejšími odtieňmi. V realite je to príjemné, tiché, poetické miesto. Naozaj akoby tam nikdy nikto nechodil. Ale ja som hororový autor, čiže bolo nutné pritvrdiť. Ako mnohé hororové príbehy, i tento je o smrti. Nejeden autor sa s ňou vyrovnáva práve prostredníctvom písania a ja nie som výnimka. Paradoxom je, že keď som ho pred rokmi objavil a začal o ňom písať, a už vtedy to bol príbeh smrti, ale môj otec ešte žil. Keď sa konečne text dostáva k čitateľom, je dávno mŕtvy. Čiže Ztracený potok sice je o smrti, ale nie o konkrétnej, skôr tak nejak o smrti všeobecne. Vtedy som ani len netušil, že sa fikcia zrazí s realitou. Raz to čaká každého.

Věříš v dobro a zlo?

Nemyslím si, že sa to dá takto ľahko povedať. Čím je človek starší, tým viac si uvedomuje, že aj dobrý človek sem-tam urobí vec, na ktorú nie je hrdý a človek, o ktorom by sme azda mohli s čistým svedomým vyhlásiť, že je zlý a zákerný, raz za čas urobí niečo ušľachtilé. Neodporuje si to navzájom. Čiže verím, aj neverím. Verím v prvom rade na ľudskú hlúposť, krátkozrakosť a nevzdelanosť. Treba však mať na pamäti, že nejeden raz sa tak ľudia správajú zo strachu, čo dokázala nedávno pandémia, teraz vojna na Ukrajine. Podobné extrémne situácie vždy odkryjú právu tvár človeka. Za druhej svetovej moja rodina pomáhala v okolitých horách bojujúcim partizánom, ale udal ich paradoxne „dobrý“ sused, slovenský kolaborista. Keď na ich gazdovstvo vtrhlo nacistické komando, niekoľkých členov mojej rodiny sice odviedlo, ale veliteľ paradoxne moju babičku a môjho otca, ktorý mal vtedy približne štyri roky, prinútil schovať sa, čím im zachránil život, o ktorý ich chcel pripraviť sused. Čiže sa pýtam: čo je dobro? Čo je zlo? Dá sa na túto otázku jednoducho odpovedať? Niekedy sme ako pes, ktorý si niekde zasekol labu, vy mu chcete pomôcť, ale on si to neuvedomuje a začne vrčať a hrýzť.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určite nemusí, ale taký asi vedia napísať len veľmi skúsení a vypísaní autori, pretože realistický horor bez nadprirodzených prvkov sa veľmi ľahko môže vymknúť spod kontroly a skĺznuť do „obyčejného“ trileru. Nič proti trilerom. Myslím si, že hororu ubližujú mnohí jeho autori práve nadmerným používaním nadprirodzených motívov. Myslia to dobre, ale práve používaním absurdných nadprirodzených nápadov chtiac-nechtiac spôsobia to, že čitatelia, ktorí horor nečítajú, ale chcú to s ním skúsiť a vyberú si práve ich príbeh, nad žánrom definitívne zlomia palicu, pretože si po dočítaní takých textov povedia, že horory sú blbosť pre decká. Pritom by sa dalo povedať, že jedni z nejlepších hororov kinematografie sú vcelku realistické: Cannibal Holocaust, Phenomena, Teraz sa nepozeraj, Čeľuste, Spalovač mŕtvol, Mlčanie jahniat, Psycho, či Záhada Blair Witch. Tak ale samozrejme horor je horor, fantastické motívy by v ňom zrejme zastúpené byť mali, nedajú sa celý život písať len realistické horory. Hoci… Každopádne kľúčom k napísaniu dobrého hororu je síce použiť nadprirodzený motív, ale nechať ho čelne zraziť s čo najrealistickejšími postavami, ktoré žijú v normálnom, uveriteľnom svete. Toto funguje skoro vždy, ale nie je ľahké napísať to.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Je toho strašne veľa, ale v poslednej dobe mi urobil radosť záporák z filmu Weapons režiséra Zacha Creggera. Najlepší záporáci sú zrejme takí, ktorí sú uveriteľní. Tým sa opäť dostáváme k počiatočnej otázke o dobre a zle. Nemali by byť čisto zlí. Áno, občas je sranda, ak je záporák čisté zlo, ale to je výnimka potvrzdujúca pravidlo. Záporák by mal mať motiváciu pre zlo, ktoré pácha a tým pádom sám seba nevníma ako zlo. Pre nás ostatných je práve vďaka tomu uveriteľný. Nestotožňujeme sa s jeho příšernými činmi, ale v istom uhle pohľadu pre ne máme pochopenie.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám asi konce, som v tomto starý kingovec. Vtedy sú už uzavreté hlavné dejové linky, príbeh stíchne a zostáva dostatok času na rozlučku. Niekedy napíšem záver ako prvý, ten je totiž dôležitý, možno až zásadný. Autor by mal poznať koniec. Od neho sa všetko odvíja, postupne, nenápadne k nemu smeruje.

A čo ma v procese tvorby štve? Nepovedal by som, že štve, ale za roky, čo píšem, som ako najťažšiu fázu vyhodnotil stav pred samotným začiatkom písania. Pracovne tomu hovorím „a vtom…“. Vysvetlím. Nie je problém prísť s dobrým záporákom. Nie je problém napísať dobrý dialóg, vymyslieť dobré miesto odohrávania. Problém je vymyslieť ústredný konflikt. To, o čom text bude. Vždy totiž v príbehu nastane moment, kedy sa musí niečo stať. Poviem príklad, len takú narýchlo blbosť si vymyslím. Rodina je chorá z mesta a civilizácie a tak sa rozhodne kúpiť dom na samote pri lese. Rodičia, dve malé deti a pes. Možno aj mačka, nech je sranda. Na prvý pohľad niečo, čo si máte chuť prečítať. No ale nastáva problém. Dobre, sú tam. A čo teraz? Čo sa stane? Mnohí autori sa uspokoja s tým, že majú dobré postavy, miesto a dialógy a je im fuk, čo sa následne stane. No a tým to celé poserú.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Smutne. Na Slovensku je horor plus-mínus mŕtvy. Venuje sa mu pár posledných mohykánov a ja stále chcem veriť, že má budúcnosť, ale aktuálne tomu veľa vecí nenapovedá. Začínam pociťovať skepsu. Vždy sa nájde niekto, kto vám skôr alebo neskôr niečo hororové zverejní, ale naozaj len nečasto. Mne osobne to po existencionálnej stránke nevadí, pretože mám stabilné zamestnanie a nepredpokladám, že by som sa raz živil písaním. Keďže je to dobré zamestnanie, tak mi to nevadí, ale to neznamená, že z toho nie som rozčarovaný. Veľké vydavateľstvá s hororom nechcú mať nič společné. Ak aj raz az čas nejakým zázrakom horor vydajú, propagujú ho ako triler. Podľa mňa by si horor obľúbili aj vášniví čitatelia trilerov. Ťažko povedať, či sa s tým dá niečo urobiť. V Čechách je situácia samozrejme pozitívnejšia. Ono ten trh je samozrejme limitovaný, nie je nafukovací ako Pennywiseov balónik. Na druhej strane ak zrátame Slovákov a Čechov, je to cca 15 miliónov potenciálnych čitateľov. Rátam aj batoľatá. 15 miliónov je slušné číslo. Pritom z mnohých hororov sa nepredá ani 500 kusov. Čo 500. Ani 100.

Čo sa týka vydávania zahraničných hororov, tak tu je naopak situácia prekvapivo úplne iná. Bolo vydané snáď už všetko zásadné hororové, čo je super. Mám dojem, že už sa začnú vydávať len reedície a hororové novinky.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V podstate každý nový publikovaný text, bez ohľadu na to, či je to poviedka alebo samostatná kniha. Každý ma ako autora a možno i človeka posúva ďalej, kdeže je to spojená nádoba. Momentálne som dokončil román o prírodnej katastrofe, bývalom policajtovi, citrónovom psovi a istej problémovej skupine.

Tento rok se vydání antologie ujalo nakladatelství Canc, a já hned zkraje recenze musím zdůraznit, že po grafické stránce jde o nejvymazlenější knihu této edice. Nejde jen o parádní obálku z dílny skvělého výtvarníka a ilustrátora Jiřího Dvorského a osm originálních grafik z dílny osmi nadaných výtvarníků, které jsou součástí knihy, ale o celkově skvěle odvedenou grafickou a sazečskou práci Rosany Zvelebilové. Je skoro škoda, že kniha nevyšla v pevné vazbě. Knihu ovšem nedělá jen krásná obálka a profesionální grafické zpracování, ale především obsah.

„Now I have you with me, under my power
Our love grows stronger now with every hour
Look into my eyes, you’ll see who I am
my name is Lucifer, please take my hand.“(Black Sabbath – N.I.B )

Jak mi řekla editorka Kristina Haidingerová, je to poprvé, kdy má sborník HorrorConu jednotné téma. Tím je, jak název napovídá, peklo. Tedy jeho různé podoby. Devatenáct autorek a autorů se ve svých povídkách rozhodlo přinést své vize pekla, a je zajímavé, kolik z nich si ho představuje spíš jako peklo, které si dělají lidi navzájem. O to více však vyniknou povídky, které nabízí opravdu originální ztvárnění pekla. Byrokratický aparát nebo motel, v němž se koná firemní školení, patří k těm nejlepším. Jiné povídky zase překvapí zajímavou pointou. Příkladem budiž povídka Šunková nechávající čtenáře dlouho v nejistotě, v jakém vztahu hrdinka povídky vlastně žije, nebo Krypta samotáře či Požírač duší. Ty zase popisují rituál vyvolávání démonů, každá trochu jinak, ale obě velice originálně. Dalo by se pokračovat ještě dlouho, ale každá z povídek je jedinečná, a něčím překvapí. Rád bych se tedy ještě zastavil u autorů. Kromě obvyklých podezřelých, mezi něž tradičně patří Madla Pospíšilová, Petr Boček či Tomáš Marton zde potkáme nejen povídky finalistů soutěže O krvavý brk, ale také autory slovenské. I ti jsou v pojetí pekla a démonů velice kreativní, a dík za jejich povídky patří zase Kristině Haidingerové, která je přeložila do češtiny. Stejně jako Veronika Fiedlerová, která se ve své povídce Kozlí pramen vrací do světa své Záhrobní trilogie, přispěla i Kristina do antologie svou povídkou ze světa Violetů.

I won’t take no prisoners, won’t spare no lives
Nobody’s puttin’ up a fight
I got my bell, I’m gonna take you to hell
I’m gonna get ya, Satan get ya. (ACϟDC – Hells Bells)

Zkrátka a dobře, antologie Když se peklo protrhlo je nejen krásná na pohled, ale především v rámci daného tématu pestrá.  Zároveň je díky divoké fantazii autorů, kteří do ní přispěli zvrhle zábavná i děsivá zároveň.

Kristina Haidingerová, Radoslav Kozák (editoři): Když se peklo protrhlo

Vydal: CANC, 2025

Obálka: Jiří Dvorský

Počet stran: 372

Cena: 480 Kč

Chcete se o knize dozvědět víc nebo si zalistovat ukázkou?

Pokud člověk zvítězí v nějaké té literární soutěži, o kvalitě jeho textu to už něco vypovídá. A to je i případ Petra Rušeba, vítěze premiérového ročníku Spisovatelského startovače. Světelné (k)roky jsou zároveň autorovým románovým debutem, a pokud lze něco říct hned po pár stránkách, pak to, že autor dokáže čtenáře zaujmout. Ale pěkně postupně.

Já sem vážně poslední?

Hynek Prokop má po dlouhé době zase jednou pořádnou kliku. Jenže je to trochu štěstí v neštěstí, protože jen shodou okolností se mu podaří přežít nejvýraznější moment v historii lidského druhu – proměnu Země na hromádku vesmírného prachu. Díky nečekanému hostu se mu podaří zachránit poslední rostlinu svého druhu, aloe vera, a přeměnit svůj obstarožní vůz na vesmírné plavidlo. Jenže kosmolety se standardně nedodávají s manuály v jakékoliv lidské řeči, i když se jejich operační systém naštěstí dokáže dost rychle učit.

Na Hynka tak čeká největší dobrodružství jeho života v hlubinách vesmíru, jejichž obyvatelé jsou možná fyzicky odlišní, ale v jádru vlastně stejní jako jakýkoliv pozemšťan. Umí být milí, vychytralí, úlisní, někteří vám zkusí prodat i vlastní babičku, jiní jsou zase zaslepení svojí vírou… A chudák Hynek, neznalý místních poměrů, nemusí na další z řady průšvihů čekat dlouho. A protože princip ruky zákona funguje prakticky všude, stává se z Hynka meziplanetární štvanec. Čert se v těch mimozemšťanech vyznej!

Tak trochu jako…

Od prvních vět čtenáře zaujme autorův styl. Píše v lehkých tónech, vyprávění si viditelně užívá a nešetří nadsázkou, humorem (mnohdy suchým či ironickým) a bláznivými situacemi dohranými mnohdy lehce do absurdna. Člověku se při čtení velmi rychle vybaví díky tónu vyprávění Stopařův průvodce po galaxii – a pokud tuhle knihu máte rádi, bude pro vás začtení se do Světelných (k)roků jako vklouznout do pohodlných domácích papučí.

Někdo by možná mohl namítnout, že děj je poslepovaný z několika částí, nebo chcete-li víceméně uzavřených epizod. Ale podobný vypravěčský postup není nijak neobvyklý, ba naopak, a jednotlivé části dohromady tvoří souvislý příběh, který má vývoj i pointu. K tomu se navíc objeví i zajímavá vedlejší linie, která do knihy vnáší zamyšlení a lehce filozofický přesah. On totiž věci vidí každý dost po svém a pojem i koncept zla je ryze individuální.

Světelné (k)roky jsou pojaty primárně jako humorná sci-fi, takže co se postav týká, nejde se příliš do hloubky. I přesto však Rušeb hlavního hrdinu ukazuje místy v zasmušilých či přemýšlivých tónech, ne jen jako postavičku sloužící k pobavení a provádění neuvážeností. Ostatní postavy tolik prostoru nedostaly, ale i tady najde čtenář pár zajímavých momentů a výletů „pod kůži“. A když už jsme u těch postav: v průběhu knihy jich po stránkách prokorzuje velké množství a opět je zřejmé, že při jejich tvorbě autor nešetřil fantazií a nadsázkou a vdechl jim do vínku mnohdy opravdu zvláštní vzorce chování.

Jako lehké čtení kniha funguje na výbornou. Postupně se seznámíme se spoustou udělátek, které mají často nečekané funkce, různými druhy a rasami a navštívíme několik různorodých planet. Nečekejte ovšem žádnou hard sci-fi, i když některé technologie jsou popsány dost podrobně.

Světelné (k)roky jsou v podstatě knihou „tak akorát“ – od všeho, co by správná sci-fi měla mít, mají trochu, a k tomu svérázný humorný nadhled stejně jako špetku toho zamyšlení. Nejspíš to není čtení pro každého, ale troufneme si odhadnout, že fanoušků si kniha najde dost a že s ní budou navýsost spokojeni.

Petr Rušeb: Světelné (k)roky

Vydal: Dobrovský, s. r. o. v edici FOBOS, 2025

Obálka: Eliška Libovická

Počet stran: 464

Cena: 399 Kč

Foto: web Knihy Dobrovský

Kunišige Rokuhira je legendou. Vykoval meče, díky kterým se podařilo ukončit dlouhotrvající válku. Legendární katany, o jejichž schopnostech se mezi lidmi leccos šeptá, teď tiše odpočívají v klidu a míru. Jenže na jak dlouho?

Čihiro pomalu přebírá rodinný podnik a učí se od otce, jak vyrábět meče a jak do nich vetkat magii. Jsou s tátou dobrý tým, doplňují se: Kunišige je veselá kopa, Rohiro přemýšlivý a vážný mladík. Jenže idyla je brzy přerušena smrtí otce, a co hůř i krádeží legendárních katan. Rohiro bere do rukou poslední z nich a vyráží hledat vraha svého otce. Stopy vedou ke gaunerům z podsvětí města, a nesou stopy magie.

Na začátku se nám tu rýsuje klasický scénář: smrt otce, osamělý mstitel pátrající po vrazích a… No dobře, zas tak klasické a předvídatelné to naštěstí nebude. Brzy se dozvíte, že v podsvětí rozhodně není klid a že mágové neštítící se ničeho drží obyčejné gangstery pevně na uzdě. A že Rohiro a otcův dávný přítel, Šibo, vědí, kde mají hledat stopy. I když – první stopa si je najde tak trochu sama, a radost z toho mít nebudou.

Scénář knihy Kagurabači: Poslání nabízí nejen očekávanou cestu za pomstou plnou soubojů, dynamické akce a magie, ale také několik dějových odboček. Nabízí i pohled do nepřátelského tábora a zajímavé zvraty, které přinesou rozbití čtenářových očekávání ohledně vývoje příběhu. Ano, základní kostra je jasná, ale cesta, po které se Rohiro ubírá k pomstě, je klikatá a plná temných zákoutí, ze kterých může (a nemusí) něco nebo někdo vyskočit.

Kořením příběhu je jednoznačně akce – ostatně souboje katanami jsou vizuálně velmi vděčné, a když se k nim přidá i magie, máme tu pořádnou divočinu. Takeru Hokazono nakreslil vše pěkně přehledně, dynamicky a zároveň líbivě, takže se snadno zorientujete i v té nejlítější vřavě a vychutnáte si nápadité potyčky. K tomu přidejte i solidní dávku ponurosti a temnoty, jak už to u zachmuřených mstitelů bývá. Tu ovšem vyvažují občasné vtípky a humorné situace, které atmosféru na chvíli odlehčí. To vše se podařilo zasadit do městských ulic, které jsou živé a uvěřitelné, což dává dění příjemnou jiskru.

Zdařilá je i postava Čihira.  Žádný neohrožený bojovník, ale mladý muž plný pochybností, stesku i hněvu a odhodlání, který se nevrhá do akce zběsile, ale volí cestu rozvahy a snad i určité váhavosti. Násilí pro něj není cesta nebo smysl, ale pouze prostředek k vykonání pomsty. Díky tomu vyzní hlavní hrdina mnohem intenzivněji a emocionálněji.

Poslání má rozhodně co nabídnout: scénář není předvídatelně lineární, souboje jsou pěkně vizuálně zpracované podobně jako magické efekty, mstitel a jeho malá družina se chopí své role s vervou a jdou v ulicích města po stopách jako buldoci. A to všechno je zábavné, temné a mnohdy i dojemné, a vtáhne čtenáře do děje.

Kagurabači: Poslání

Scénář: Takeru Hokazono

Kresba: Takeru Hokazono

Překlad: Matěj Vozábal

Vydal: CREW, 2025

Počet stran: 220

Vazba: brožovaná

Cena: 249 Kč

Ukázkou si můžete zalistovat ZDE

Román o zhruba 650 stranách staví na premise, že Afghánci do své země nevpustí příslušníky žádné z armád mocností, které je v minulosti okupovaly – žádné Brity, Rusy, ani Američany.
V Afghánistánu je však potřeba lokalizovat americký výzkumný tým a provést jeho extrakci za hranice.

Misi je nabídnuta operačnímu týmu Armády České republiky složeného z vojáků v aktivní záloze. Nejde o profesionály z povolání, nýbrž o civilisty s dobrovolnou dohodou s AČR: pravidelně cvičí, mají přidělené hodnosti i vojenské průkazy a v případě potřeby jsou povoláváni k nasazení.
Úkol, který dostanou, by pro zkušené profesionály působil až směšně jednoduše – najít a dostat ze země malý výzkumný tým americké univerzity. Pro jednotku aktivních záloh to ale může znamenat mnohem víc než rutinní operaci. Je to výzva, která prověří jejich výcvik, odhodlání i schopnost obstát ve skutečné válce.

Jeví se tato mise pro profesionální armádu jako naprostá „brnkačka“, a proto je jednodušší svěřit úkol „záložákům“, kterým se navíc poskytne potřebná technika?
Nebo vyrážejí do akce sami, na vlastní žádost, po schválení prezidentem ČR?
Vypukl snad vojenský globální konflikt, nebo panuje napjatá situace, která nedovolí zapojení profesionální armády?
A nebo to bude všechno úplně jinak?

To už si budete holt muset koupit knihu a přečíst si to sami!
Jedno je ale jisté.
Nová afghánská vláda chce, aby se vědci v pořádku vrátili domů. Americká vláda chce, aby se vědci v pořádku vrátili domů. Všichni chtějí, aby se vědci v pořádku vrátili domů.
Oficiálně.

Co by se ale asi tak mohlo pokazit?

Jedno letadlo, tři desítky mužů a jedna žena. Čtyři terénní vozy, pár raket, kulometů, pušek a několik desítek tisíc nábojů. A k tomu divoké afghánské hory, které samy o sobě dovedou sežrat expedici i bez nepřátel.

„Rozsekalo ho to. Muselo to prásknout těsně za ním,“ zhodnotil Tazi. „Schytal to za nás za všechny.“

A nejen terén, ale i protivník slibuje hodně.
Čínské robotické válečné stroje, v kódu NATO označované jako WartHog 1 – A a 1 – B, s pohonem pro tichý chod a obtížnou detekovatelnost, jsou osazeny modernizovanými kulomety QJY-88 M s prodlouženou hlavní a s elektromagnetickou spouští. Odstraněním lidské ergonomie se z kulometu stala vražedná součást robota, dokonale řízená zaměřovacím systémem.

Něco takového vám v nepřehledných horách dokáže zkazit den.

„Jednotka Čínské lidové osvobozenecké armády utrpěla těžké ztráty, ale postupuje dál. Munice nám zatím nechybí, ale je nás už jen jedenáct a síly docházejí.“

Jak je u Miroslava Žambocha zvykem, nespoléhá jen na fantazii, ale mnohé si zkouší na vlastní kůži. Vydal se proto až do vysokých nadmořských výšek Vachánského průsmyku v severovýchodním Afghánistánu, aby zjistil, jak náročné je vést bojové operace v takových podmínkách. Díky tomu se můžeme těšit na realistické popisy, přesné reálie, technické detaily zbraní i vybavení a autentičnost, kterou mu dodává vlastní zkušenost.

„Hluboko pod nimi údolí s tenkou stříbrnou stužkou řeky, nad hlavou bezmračná obloha, pod nohama příkrý kamenitý svah občas pokrytý štěrkovými splazy. Uklouznout znamenalo skončit někde dole. Pot na čele, pulsování krve v uších, ve spáncích.“

Afghánistán navždy – román jednoho z nejautentičtějších českých autorů – již brzy.

„Tohle bude nejlepší dovolená mýho života.“ — desátník Kocman
(Hádáme, že nebude. — redakce Fantasy Planet)

Datum vydání: 2026
Nakladatelství: Triton
Počet stran: ~650
Obálka a ilustrace: Jednání ještě neproběhlo, vnitřní obrázky nejspíš nebudou

Není náhodou, že recenzi audioknihy Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra začínám citátem Macbethova lamentu. Stejně jako hrdina Shakespearovy stejnojmenné hry, skotský král Macbeth jsou i hrdinové knihy Gabrielle Zevin chybující a problematičtí. Stejně jako on si vláčí životem svá traumata a v důsledku toho ubližují svým bližním. Zároveň jsou však nesmírně kreativní, jsou totiž vývojáři počítačových her. Mohlo by se zdát, že půjde o další romanci z atraktivního prostředí, ale opak je pravdou. Sadie Greenová a Sam Masur nejsou žádní romantičtí hrdinové, a i když jde v jejich případě o hodně složitý vztah, je to především přátelství dvou výjimečných herních vývojářů. Autorka sleduje jejich životní i pracovní úspěchy a pády od počátku puberty, přes první společně vytvořenou hru až do hořkého konce. Sadie a Sam začínají svoji životní i profesní cestu v osmdesátých letech, kdy se herní průmysl teprve formoval, a jejich společná pouť hezky ilustruje, jak moc se herní byznys za dvě dekády změnil. Autorka nebarví nic na růžovo a tak se její hrdinové musí vyrovnávat s rasismem, homofobií či xenofobií. Vzhledem k tomu, že oba pochází z jiných společenských vrstev a zažili si v životě jiná traumata, jsou jejich přátelství i profesní vztahy vystaveny mnoha tvrdým zkouškám. Knihu tak můžeme vnímat jako hodně dobře napsaný společenský román, s jehož hrdiny se můžeme, navzdory prostoru a času v nichž žijí, snadno ztotožnit. Možná proto, že jde o příběh o chybách v komunikaci, je aktuální i dnes. Zároveň (protože je to kniha o herních vývojářích) ji můžeme vnímat také jako románovou kroniku herního průmyslu. Ostatně, hráče na knize budou bavit nejen kapitoly, v nichž se autorka věnuje práci svých hrdinů, ale také spousta odkazů na hry, které mají rádi. Zkrátka a dobře, kniha Gabrielle Zevin je upřímným vyznáním počítačovým hrám a jejich tvůrcům, které zahřeje u srdíčka.

Sadie a Sam do vašich uší

Ačkoli je kniha opravdu skvělá, její audioknižní verze má oproti ní dvě podstatné výhody. Tou první je režisérka a interpreti, kteří na audioknize odvedli neskutečnou práci. Velké množství dialogů, kterými autorka své vyprávění zahustila, by mohlo svádět k tomu, že party Sadie bude číst žena a party Sama muž, tím by sice dialogy mezi oběma hrdiny získali neskutečnou dynamiku (jak se o tom můžou posluchači v jedné z konverzací mezi Sadie a Samem přesvědčit), ale pak by bylo třeba využít ještě třetího interpreta coby vypravěče. Režisérka Deáková se ovšem rozhodla, že některé kapitoly (nikoli party) bude číst Diana Toniková, jiné Filip Kaňkovský. Toniková je ve svém projevu více civilní než Kaňkovský. Ten na rozdíl od ní občas skoro křičí. Toniková celou paletu emocí, které hrdiny zmítají, zvládla odlišit jen jemnou modulací hlasu. Vyhořelou Sadie jí posluchač uvěří stejně, jako Sadie nadšenou či ironickou. Z Kaňkovského projevu můžete mít při poslechu občas pocit, že tlačí zbytečně na pilu. Přesto i jemu budete vztek, frustraci, nadšení a všechno mezi tím absolutně věřit. Zkrátka a dobře, i když vám budou občas Sadie a Sam svým často neskutečně sebedestruktivním chováním lézt na nervy, budete jim díky oběma interpretům fandit a soucítit s nimi.

Druhou výhodou, kterou oproti knize audiokniha má, je hudba. Ta jakoby vypadla z PAC- MANa a dalších osmdesátkových arkádových her. Škoda jen že nějaký podobný jingle nepoužil mistr zvukař i jako předěl když se uprostřed vyprávění vrací autorka do minulosti hrdinů. Posluchači by to usnadnilo orientaci v ději. Ale to je jen drobná výtka k jinak takřka dokonalé audioknize.

Tomorrow, and tomorrow, and tomorrow, Creeps in this petty pace from day to day,

To the last syllable of recorded time; And all our yesterdays have lighted fools

The way to dusty death. (Macbeth)

Knihu vydalo v roce 2024 v překladu Kláry Vajnerové nakladatelství Kontrast, audioknihu v roce 2025 audiovydavatelství OneHotBook. Tomu také děkuji za poskytnutou recenzní nahrávku.

Gabrielle Zevin: Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra

VYDAL OneHotBook, 2025

NAMLUVILI Diana Toniková, Filip Kaňkovský

STOPÁŽ 16 hodin 31 minut

CENA 487 korun

Sázka se Satanem je jen začátek, který ovšem čtenáře dokonale navnadí k dalšímu poslechu. Seznámíte se v něm totiž pěkně zostra s hlavní devizou téhle audioknihy – humorem. Jonathan L. Howard ukazuje, že ovládá mnoho z jeho podob – ryze anglický a suchý tak, že by se dal vyvážet na Saharu, situační, umění břitké ironie a parodie, humor konverzační i jednoduchý, místy až pubertální. V téhle souvislosti je třeba zmínit i výbornou překladatelskou práci Viktora Janiše, který si poradil opravdu na výbornou a jednotlivé vtípky díky němu vyzní.

Cabal je na návštěvě v Pekle drzý i na nejvyšší pekelné autority, zvládne odolat místní vynalézavé byrokracii, a navíc je tu již zmiňovaná sázka. Když do roka zvládne získat úpisy na sto duší pro Satana, dostane svoji duši nazpět a bude konečně, konečně! kompletní nekromant. A když ne… Raději nedomýšlet.

Příběh za příběhem

Možná jste na našem webu četli rozhovor s Pepou Kudláčkem (pokud ne, určitě to napravte!), vydavatelem, ve kterém se vyznává z lásky ke knize Nekromant Johannes Cabal a vypráví o strastech, kterých rozhodně nebylo málo, a slastech vzniku její audiopodoby. Nadšenec, který si vše od práv až po studio musel zajistit doslova na koleni a vlastními silami, vzbuzuje zvědavost: co to sakra musí být za knihu, když stála za takovou námahu?

Po několika prvních kapitolách bude milovníkům poslechu v lehkých tónech jasné, proč si Pepa tuhle knihu tak zamiloval. Jenže pak Cabal trochu změní tvář. Aby totiž Satan pomohl nekromantovi s jeho úkolem, propůjčí mu kočovný karneval a trochu své moci. A Johannes, tak úplně nevědouc, co si počít, vyhledává staré známé – a s nimi i svého upířího bratra.

Nakonec se podaří dát karneval včetně personálu (jo, když je člověk nekromant, to se mu hledá personál snadno) dohromady a vyrazit na cestu od města k městu. Abychom předešli mýlkám: karneval je v podstatě pouť, soubor atrakcí od klouzaček po dům hrůzy až po střelnici či panoptikum. Pohybuje se po kolejích – naložit na vlak, a na dalším vhodném místě zase pěkně vyložit a sestavit, a to celý dlouhý rok..

Do hry brzy vstupují vážnější motivy – karneval sám o sobě totiž má za úkol rozdmýchávat sváry a nenávist, při sběru duší je potřeba plnit kvóty a občas není tak úplně čas ptát se kdo je kdo nebo brát ohled na nějaké morální aspekty. Cabal občas pohlcen svými cíly dokáže ztratit ze zřetele morální kompas, ale od toho tu má bratra sloužícího jako prodloužená ruka svědomí. A právě bratrský konflikt je jedním z oněch vážnějších témat.

Když se interpret vyřádí

Hned na počátku si všimnete několika věcí: první upoutá příjemný hudební předěl, následně pak vážný sytý hlas Šárky Vondrové, která se zhostila role vypravěčky a je v ní opravdu přesvědčivá. Její přednes působí klidně a profesionálně, barva hlasu dokonale sedí k tématu i roli a udrží pozornost posluchače. V mužských rolích ji zdatně doplňuje sám Pepa Kudláček. A ten ukazuje, že zná knihu nazpaměť, přesně ví, jak, co a kdy a dodává jí nádech herectví. Z jeho odlišení projevu jednotlivých postav je vidět, jak si nahrávání užíval (a také jak dopředu přemýšlel o jejich pojetí!) – všemožné hýkání, pitvoření se, zvýraznění sykavek nebo buranský tón audioknize sednou jak zadnice na hrnec. Posluchač se rychle povznese nad Kudláčkovo lehké ráčkování, protože v tomhle případě obsah vyhrává nad formou.

A když už je řeč o té formě, je fér poznamenat, že občas příběh působí trochu nevyrovnaně. Místy se pod nánosem humoru děj trochu vytratí, velká část postav je čistě účelová a jednotlivé zastávky karnevalu představují nesouvislé epizody (i když zrovna tohle dává určitou logiku a dá se akceptovat).  Vše se opět srovná až v samém závěru, kdy autor přinese rozzuzlení celé sázky s humorem a nadhledem sobě vlastním.

Temnota, která si oblékla humorný kabát. Momenty dramatické střídají ty ironické, komické a přemýšlivé. Je tedy na každém, co si z knihy odnese. I když občas děj působí trochu nevyrovnaně a příběh sám není nikterak složitý ani příliš moralizující, je Nekromant Johannes Cabal výborná zábava, a pokud máte rádi anglický humor, pak vám bude dílo Jonathana L. Howarda dobrým společníkem (a za velmi příznivou cenu, což je také třeba zmínit).

Jonathan L. Howard: Nekromant Johannes Cabal

Vydalo: JK Dabing, 2025

Interpreti: Šárka Vondorová, Josef Kudláček

Délka: 12 hodin 15 minut

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 250 Kč

Otevřeně přiznejme, že ne optimálně seřazené.

Řadě čtenářů povídek se už patrně několikrát stalo, že zejména nad antologiemi podumali, proč editor zařadil tuto povídku sem a onu tam, proč sbírku otevřel touto a uzavřel tamtou… Snad si i v duchu řekli, že by zvolili řazení jiné. Kdo se ale kdy opravdu hluboce zamyslel nad důležitostí řazení jednotlivých příběhů v knize? Autor těchto řádků se studem přiznává, že ani on sám ne, a to až do Bledé oblohy…

Rovnice hrůzy

…protože tady jej řazení znepokojilo, nikoliv v tom pozitivním slova smyslu.

První povídka pojednává o svatbě. Jistě, nic proti tomu, aby v (prý) nejšťastnější den života ženy vygradovala lidská hloupost i ničivá síla přírody. Jenže druhá popisuje žádost o ruku. Třetí začíná seznámením dvou, kteří jsou si na první pohled sympatičtí…

…a to už si čtenář začíná říkat, jestli zde půjde jen o vztahy ve všech jejich okamžicích a úrovních, jestli se bude stále opakovat motiv dva plus NĚCO, jestli se dočká nějaké změny.

Naštěstí dočká. Byť autor poněkud změnil přístup a přivolal na své postavy hrůzy spíše z našeho než z jiných světů, neopakuje své náměty a netřeba se bát číst dál – pokud tedy netrpíte seismofobií, což je strach ze zemětřesení.

Ony totiž ani ty tři první povídky nejsou stejné, jen prostě neměly zůstat vedle sebe, jakkoliv si to třeba autor sám přál. Nemusely by tak vyvolat nesprávný dojem, že Fracassi náhle nepochopitelně uvěřil, že hrůza se násobí, když postihuje dva, kteří se v budoucnu, nebo už za pár hodin stanou jedním.

Hrůza z kosmu a kamarád smrťák

Texty sceluje propracovanost a detailnost, rozebrání na dřeň kritických okamžiků, naštěstí pokaždé trochu jinak. Jednou je to utrpení a bezmoc zaživa pohřbeného člověka, jindy série více či méně špatných rozhodnutí vedoucích ke katastrofě, pak zas otázka pevnosti hranic příčetného světa, či riziko osamoceného výzkumu starého dobrého – či spíše zlého tajemství přicházejícího z hvězd. Plus mrazivě úsměvná tečka o kamarádovi smrťákovi.

Autor se tentokrát drží více při zemi a na Zemi, což ale bude pro řadu čtenářů působivější díky červíku nahlodávajícímu vědomí, že něco podobného může potkat i nás, jakkoliv zrovna nejsme vědeckou kapacitou přes meteority – ale kdo z nikdy nebyl například na ruském kole? (Smekáme před obálkou.) Nebo neměl divnou skorotchýni?

Sbírka si neklade o moc vyšší ambice než pobavit hrůzou, která se může skrývat ve všedním i svátečním dni. I autorovo „filmové vidění“ zůstalo zachováno, byť by asi bylo obtížné zachytit kamerou mnohahodinové utrpení v naprosté tmě. Řada scén by se ale (vděčně) natočit dala, najmě pak povídka, na kterou odkazuje již zmíněná obálka. (Zda by ovšem měl vůbec někdo odvahu zpodobnit takový masakr, je věc jiná.)

Fracassiho povídková sbírka Pod bledou oblohou je mírně odlišná od Hleď, prázdnota, a názory na to, zda ji převyšuje či za ní zaostává, se patrně budou lišit, ale fanouškům hororu a zejména pak Fracassiho rozhodně stojí za pozornost… a za úvahu, jak je důležité povídky správně seřadit.

Philip Fracassi: Pod bledou oblohou

Vydal: Dobrovský s.r.o., 2025

Překlad: Lenka Němečková

Obálka: Zhivko P. Petrov

Počet stran: 304

Cena: 399 Kč