Hororové Vánoce?

Zdá se, že vánoční svátky jsou jako dělané pro nějaké ty hororové příběhy. O jeden z nich se ve své recenzi postarala Vendula Kreplová, která svůj čas věnovala druhému dílu Pěti nocí u Freddyho. Na děsivou vlnu naskočil i Martin Paytok s pokračováním hororového thrilleru Černý telefon 2.

Martin navíc nabízí i akční sci-fi thriller Běžící muž, kterého se tentokrát ujmul Edgar Wright (režisér povedené Cornetto trilogie). Žánr science fiction rozšiřuje Vendula Kreplová s Bugonii s Emmou Stone v hlavní roli nebo Jiří Pavlovský s akčním snímkem Tron: Ares.

Filmovou nabídku rozšiřuje také Filip Gotfrid s anime Chainsaw Man – Film: Reze arc, který je primárně určen znalcům stejnojmenné mangy. A nakonec je tady ještě Jiří Pavlovský se sympatickou komedií Boží úlet.

Rozmanitá společnost

Prosincové číslo má v komiksové nabídce velice zajímavou směsku. Dan Černý například představuje fenomén Kačera Donalda a strýčka Skrblíka, který v našich končinách známe především z animovaného seriálu pro děti. Tyhle postavy mají ale své kořeny na stránkách komiksů, které u nás poprvé vydává nakladatelství CREW. To si připravilo rovnou dva kousky – Legendární kačeří dobrodružství: Pasti plné zlata a Strýček Skrblík a Kačer Donald: Syn slunce.

Dana doplňuje Viktor Kos s kouskem Mandalorian – manga 1, který zpracovává první díl stejnojmenného seriálu. Boris Hokr zase nabízí komiks s alternativní trochu temnější verzí klasických superhrdinů v kousku s názvem Authority.

Knižní nadělení

Co se týká prosincových knih, tak by měli primárně zpozornět fanoušci Pána prstenů. Pevnostní vládce, Martin Fajkus, totiž představuje jedinečný kousek mapující historii Tolkienova světa z pohledu kartografa v kousku s prostým a všeříkajícím názvem Atlas Středozemě, který dala dohromady Karen Fonstadová.

Oči by měli nastražit také milovníci hororu, jelikož se na pulty knihkupectví opět hrne Prokletí Salemu od nikoho jiného než samotné mistra tohoto žánru, Stephena Kinga. Na tohle nové vydání upozorňuje Jiří Popiolek.

Ani další ovšem nepřijdou nazmar. Alexandra Petáková přináší první díl série Kroniky Edenu s prostým podtitulem Průvodce od Nicole Karráové. Pořádnou fantasy servíruje Anthony Ryan ve svém nejnovějším románu Zrádce, posledním dílu trilogie Úmluva oceli, který doporučuje Michal Tesáček. Jan Nohovec poté upozorňuje na zajímavý historicky laděný román s příměsí z fantasy Navola z období renesanční Itálie, který má na svědomí Paolo Bacigalupi. Plnokrevné science fiction nabízí Symbiont. Tuhle novinku od Adriana Tchaikovskyho přelouskala Monika Dvořáková.

Všichni, kteří hledají nějaké příjemné oddechové čtení, u něhož můžou vypnout, pak by měli zpozornět u recenze románu Heather Fawcettové s názvem Mapa Jinozemí Emily Wildové od Kateřiny Hajžmanové. Ani v prosinci nechybí nějaká ta young adult romantasy. Tu tentokrát reprezentuje Živé stříbro, příběh ze série Fae & alchymie, od Callie Hartové, který přelouskala Kateřina Hajžmanová. Romantiku s vlkodlaky a upíry nabízí Lucie Procházková s románem Družka od Ali Hazelwoodové.

Do českého literárního jezírka skočil Martin Bečvář a vylovil povídkovou sbírku Temné variace, v níž se Oldřich Suchý inspiroval známými hororovými a strašidelnými příběhy. Ideální kousek pro každého, kdo rád horor bez litrů krve a explicitního násilí, ale s postupným budováním napětí. Martin má v rukávu i román Jakuba Maříka Za sloupy Héraklovými a k tomu ještě akcí nabitou sci-fi Hrabání v popelu od autorského dua Ladislav Klimeš a Karel Doležal. Svou troškou do českého mlýna přispěl také Martin Fajkus, který vytáhl Základnu, první díl postapokalyptické série Atomové šelmy. Tu má na svědomí osvědčená dvojice František Kotleta a Kristýna Sněgoňová. Kateřina Hajžmanová poté přináší dvojici románů Kateřiny Šardické – cozy young adult povídkový román Apotéka Agnes Divotvorné a Neklidný hrob, melancholické čtení s hutnou atmosférou pro dospělé. V nabídce nechybí ani česká hororová sbírka Duchomorna s povídkami českých klasiků 19. století, které vyštrachal Petr Boček. Tenhle výjimečný kousek si nemůže vynachválit Ivan Adamovič.

Ani prosinec se neobjede bez dvojice povídek. Jednou z nich je sci-fi Saganova hvězda od Davida Šenka, druhou je poté fantasy příběh Podnájem k nezaplacení od Miroslava Vlacha.

Zbytek

Ve videoherní sekci čeká Karel Kališ s RPG s otevřeným světem Ghost of Yōtei nabízejícím lákavou estetiku středověké Japonska. Deskoherní nadšenci se mohou zastavit za Filipem Gotfridem s Donžonem: Strážci v zácviku, kde hlavní roli hrdinů odvádějí záporné postavičky jako jsou kostlivci, upíři, pavouci apod. Filipa doplňuje Jakub Zahradník s Frosthaven, který je určen hráčům hledajícím epický příběh s rozsáhlými pravidly a čítající několik hodin zábavy.

Prosincové číslo je tak, jako obvykle, nabité bohatou a rozmanitou nabídkou, z níž by si měl vybrat úplně každý. Pokud ale někteří stále váhají, zda si novou Pevnost pořídit, tak je možná zvyklá článek Františky Vrbenské o nebojácné Libuši, zvané Kuráž, která vstoupila do světové literatury jako třeba Švejk nebo Čapkovi roboti.

A pro úplnost. Knižní přílohou je tentokrát první díl sportovní mangy Blue Lock!

TEXT: Petr Boček

Narodila se 9. října 1863 v Uhřičicích u Kojetína jako dcera mlynáře Jana Vrby a jeho manželky Apolonie, rozené Oralové. Dětství strávila ve mlýně v osadě Cvrčov nedaleko Tovačova. Elementární vzdělání získala v Lobodicích a v Tovačově. Poté byla poslána do klášterního penzionátu s vyšší německou dívčí školou ve Frýdlantě nad Ostravicí. Ta jí na jednu stranu poskytla kvalitní vzdělání, ovšem zároveň přinesla i osobní traumatizující zkušenost s přísnou klášterní výchovou, která se později promítla do jejích próz Věště (1898) a Poupata (1910). Autorčin odpor k náboženské bigotnosti a fanatismu se též projevil v jejím vrcholném románu Spása (1908). V době pobytu Amálie Vrbové v klášterní škole procházelo manželství rodičů krizí. Po rozvodu se v roce 1871 matka odstěhovala s dětmi do Přerova, zakoupila zde malý domek v ulici Za Mlýnem čp. 13, kde poté spisovatelka prožila celý život.

Omezené školní vzdělání si Amálie Vrbová doplňovala vlastním studiem a četbou. Velmi blízko měla k filologu a literárnímu kritikovi Františku Bílému (1854-1920), který byl jejím literárním mentorem a k němuž ji vázalo i citové pouto.

Nakonec se nikdy neprovdala, žila v Přerově, stranou literárního ruchu velkých měst, a podílela se na tamním kulturním a spolkovém životě. Hodně cestovala, například do Francie.

Obálka knihy Karnyfel – Carcosa, 2025

Psát přestala během první světové války, pod vlivem pochybností o svých literárních schopnostech i v souvislosti s nástupem nových literárních směrů.

Její zásluhy o českou literaturu byly ale obecně uznávány. 17. listopadu 1925 se stala řádnou členkou České akademie věd a umění, v roce 1933 pak čestnou občankou Přerova. Zemřela zde po mozkové mrtvici 11. listopadu 1936 a byla pochována na místním hřbitově. Její jméno nese jedna z přerovských ulic.

Amálie Vrbová zpočátku psala verše, které publikovala pod pseudonymem Serafina Svitavská v almanachu Zora roku 1883. V začátcích své literární dráhy též používala pseudonymů Fina nebo Jarmila (Jar.) Svitavská, a to i u prózy. Jistý úspěch jí přinesla jednoaktová veselohra Tajný sňatek, která byla roku 1886 úspěšně inscenována v Brně.

Její krátkou črtu Oběd pocestných, uveřejněnou v Národních listech 14. června roku 1888 ještě pod pseudonymem Jar. Svitavská, kladně ocenil Svatopluk Čech, čímž potvrdil správnost nastoupené cesty.

V próze skutečně Amálie Vrbová našla smysl své tvorby. Psala povídky, novely a romány v realistickém, později až naturalistickém duchu. Zaměřila se na deziluzivní zobrazení skutečnosti, což bylo podníceno i jejími traumaty z dětství. Zachycuje zejména život na hanáckém venkově, pronikání dravého podnikatelského ducha, který rozbíjí tradiční patriarchální vztahy, úpadek starých šlechtických rodů, bídu nejchudších vrstev i živelní pohromy. Hlavní hrdinové se dostávají do tlaku společenských a mezilidských vztahů, čelí tíze života a nelítostnému osudu, což mnoha prózám dodává baladický charakter.

V centru mnoha děl Amálie Vrbové je pak soudobá žena a její nerovné postavení v rodině a společnosti. Některé prózy mají dokonce autobiografický charakter.

Vyšla jí řada samostatných novel a povídek: Z doby našich dědů (1895), Zapadlý kraj (1898), Věště (1898), Potomstvo (1903), Trosečníci (1913), Poupata (1910), Martin Gaca (1931), i jejich souborů: Úskalím (1900), V samotách duší (1903), Dvě novely (1906), Podle cest (1909), Když vlny opadly (1910), Kroky osudu (1912), Příčina rozvodu a jiné povídky (1913), Zápas s andělem a jiné prózy (1917), Děti soumraku (1918). Ve své době byl velmi oceňován její vesnický román Zrádné proudy (1904), pozitivně byl přijat i na svou dobu silně kritický román Spása (1908). Dílo ukazuje zhoubnou moc náboženského fanatismu, kterou lze ovšem vztáhnout na jakoukoli zvůli zmanipulovaného davu, což je bezesporu velmi aktuální téma i dnes.

Temné povídky Amálie Vrbové

Již prozaická prvotina Z doby našich dědů (1895) předznamenává charakter její další tvorby, sklony k chmurnosti, hrůze a beznaději. Nechybí působivé popisy prostředí, často děsivých míst (hřbitov, temný les) i nepříznivého počasí. Mezní a hrůzné situace, do nichž se hrdinové jejích příběhů dostávají, jsou sice popsány objektivně a věcně, někdy až s neskrývanou ironií, nicméně jejich tíha začíná podněcovat úzkosti a fantaskní představy hrdinů, vyvěrající z dosud přežívajících pověr a lidových fantazií.

Tak v působivé povídce Hluš asociuje tchýně hlavního hrdiny s postavou čarodějnice, protože bez jakýchkoli výčitek utýrá svou dceru. Domnělou čarodějnici nalezneme i v povídce s přiléhavým názvem Bosorka. Osiřelá švadlena Kristyna, jejíhož milého Ondřeje vzali na vojnu, se vinou pověrčivosti a intrik vesničanů dostane do úplné izolace a končí děsivou smrtí.

V povídce Krčma zase vystupuje pomatená dcera kořenářky, jež zavraždila svého nemilovaného manžela, poblouzněná démonickým myslivcem.

Častým tématem autorky je ďábelské svádění. Silný a pracovitý slévač Jambor z povídky Nepřítel v sobě cítí podivný nepokoj a zlobu, které spojuje s našeptáváním ďábla, jehož Jamborovi předkové v minulosti uctívali.

V Bílém ďáblovi se objevuje podobný pekelný našeptavač, který zadluženého starce Nikefora přivede až ke svatokrádeži.

Hrob Amálie Vrbové v Přerově – foto J. Žáček

Pekelník vystupuje také v titulní povídce Karnyfel, kde je jeho zosobněním tajemný bankéř, jemuž jednoho podzimního večera zabloudí kůň a on se octne na oslavě narozenin správce vápenky. Dojde na strašidelné historky o ďáblu, jenž je z pověrčivosti označován jako karnyfel, i ke vzývání samotného Lucifera.

V Tajemství bílé noci hlavní hrdince v poslední chvíli takřka osudově zabrání ve šťastném vztahu příjezd nevlastní sestry, o jejíž existenci dosud nevěděla. Ta je jí až děsivě podobná jako vejce vejci, avšak je duševně postižená a znetvořená. Nad osobním štěstím vítězí vědomí odpovědnosti za blízkého člověka, byť jí připadá jako zásah všemohoucí, démonické síly, jako jakýsi kategorický imperativ, doprovázený vidinou hrozícího strašného lopatkovitého prstu.

U Sumína nechybí ani téma revenantů – oživlých mrtvých. Objevuje se například v dramatické próze Až za hrob. Dvojice mužů, cestujících v podvečer a posléze v noci vozem, je pronásledovaná démonickou mrtvou mlynářkou, která čekávala v lesní tmě na vozky v příkopě a objímala je se jménem svého milovaného manžela na rtech.

V románu Spása je zase dívka, považovaná za shodou náhod za světici, donucena strávit dvě noci s rozkládajícím se tělem mrtvé ženy, aby ho svou zázračnou mocí oživila.

Dvojice pověrčivých zlodějů, připravujících loupežnou vraždu, je v povídce Duch nakonec zděšena spíše jen tušenou přítomností nadpřirozené síly.

Na rozhraní mezi realitou a fantazií balancuje povídka Host. Zámecký pán posílá služebnictvo zkontrolovat zámeckou zahradu: kdosi prý chodí pod okny a ruší ho v práci, navíc se ztratil jeho pes. Nikdo tam však není, nepodaří se ani nalézt jakékoliv stopy ve sněhu. Personál diskutuje o prudce se zhoršujícím duševním zdraví jeho excelence. Besedu ukončí nález mrtvého těla a výstřel v pánově ložnici.

Motiv šílenství přináší též pro autorku méně typická povídka Světlý okamžik.

Čistě lidské zlo, působící však až jako téměř osudová moc, nalezneme v povídce „Vyhnáni synové Evy…“. Jeho nositelkou je statkářka, jež despoticky řídí chod celého hospodářství a rodiny. Příběh vrcholí sebevraždou, což je autorčino časté téma, neboť její nevlastní bratr se také oběsil a tato událost ji velmi silně poznamenala.

Některé povídky obsahují vložený příběh, vyprávěný hlavními postavami. Kromě už zmíněného Karnyfela je například součástí povídky Setkání líčení strastiplné až tragické pouti k zázračnému obrazu Panny Marie ve švýcarském Einsiedelnu, při níž došlo k děsivým událostem na lodi uprostřed rozbouřeného jezera.

Do výboru Karnyfel nevybraná povídka Pokání (Večery, 1914) je pojata jako vyprávění ženy nějakou dobu sloužící na zámku. Je spíše černohumorná, nicméně vložená historka o pokání nevyzpytatelné až kruté zámecké paní po smrti milovaného syna dokáže vyvolat mrazení.

„Pojednou rozlétla se zpráva, že kněžna chodí v noci poslouchat ke dveřím pokoje, v němž před desíti lety zemřel její syn. Františkán ji provázíval. (…)

Jednou si nás všecky zavolal a měl k nám velice pěknou řeč. Povídá: „Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nám zdá, že nemáme na světě duše věrné a oddané a kdy se cítíme nejblíže těm, kteří nás navždy opustili. Paní kněžna, zkrušena nemocí, roztesknila se po svém synovi a velice touží slyšeti o něm.“ Pak nás prosil, abychom nábožně obcovali zádušní mši svaté za zemřelého prince. Kdybychom si něco vzpomněli z jeho života, třeba docela malichernou příhodu, nebo kdyby se snad někomu jen v noci o něm snilo, abychom mu to oznámili. Viděl, že nás to velice překvapilo, upadl do rozpaků a prosil nás, abychom se snažili porozuměti tomuto vrtochu těžce zkoušeného mateřského srdce.

To se ví, mnozí použili toho, aby se zalichotili a vykládali františkánovi, co si nejkrásnějšího dovedli vymyslit. Jedině stará Brigita mluvila jinak. Františkán si všecko zapisoval. (…)

Vyprávěla svým jednotvárným, rozvleklým hlasem, tupě se rozhlížejíc, že kněžna dávala v zimě děvčátku obouti velice těsné, tenké botičky a poslala je klouzat na rybník v parku. Dceruška nemohla se udržet na nohou, stále padala, nožky ji zábly a bolely, takže prosívala s pláčem, aby směla jít domů. Ale kněžna, jež se dívala z okna, poručila vždy, aby se jen maličká klouzala dále.

Zde vyhnali Brigitu podruhé. Když ji zavolali zpět, nebyla uražena, tvářila se přihlouple, jako by se jednalo o nedorozumění, jež lze lehce vysvětliti. Vykládala dále, že za trest zavírávala kněžna nevlastní dcerušku mezi dveře. (Zámek měl velice silné zdi a vchody, vedoucí do chodeb, měly dvoje dveře.) V těsném, tmavém prostoru stávalo děvčátko po dvě hodiny. Ale často se stávalo, že kněžna na ni zapomněla a nechala ji tam do večera.

„Jestliže jsem zapomněla,“ namítala kněžna, „nejsem tím vinna. To znamená pouze, že se zalíbilo Bohu, trest, který jsem uložila, zvětšiti.“

Doktor s františkánem zase se dlouho radili a hádali. Kněžna byla snem Brigitiným velice dotčena. Ale odmítla návrhy františkánovy a rozhodla se, že bude jednati podle hlasu srdce svého.

Mělo to zůstat na věky tajemstvím a jistě musela Erna přísahat, že bude mlčet jako hrob. Ale sám jediný bůh ví, jak se to vyzradilo: zdali to sluhové za dveřmi vyposlouchali, anebo Erna ve spaní to vyblábolila. Jednou časně z rána jako hromová rána padla mezi nás zvěst, že se kněžna bude káti. A sice nechá se zavřít mezi dveře na celé dvě hodiny, aby vysvobodila syna z očistcových muk. Nikdo o tom neměl vědět kromě Erny, jež ji měla zamknout a po dvou hodinách zase otevřít. Františkán hned po ránu odjel, buď že mu to pokání nebylo vhod, anebo že se něčeho obával. Doktor nevěděl o ničem.“

Závěr je však vyhroceně ironický. Kněžna se skutečně nechá zavřít mezi dveře, služebnictvo však od ní chce mít konečně pokoj a také se jí trochu pomstít za všechna příkoří, užívá si a odemkne ji až po osmi hodinách. Posléze jsou všichni ze zámku propuštěni. Kněžna však bez větší úhony vyvázne.

Sumínova ulice v Přerově – foto M. Žáček

Nabízí se srovnání děl Amálie Vrbové s její současnicí Růženou Jesenskou. Spojuje je důraz na ženské hrdinky, proplétání reality s fantazií i zařazování drastických a morbidních scén. Jesenská však koncipovala své příběhy jako romantické pohádky pro dospělé, nešlo jí o to, zobrazovat skutečný život ve smyslu popisného realismu. Pod jejími romanticky utvářenými příběhy lze nalézt vnitřní opravdovost: analýzu citů a vnitřních prožitků, které jsou upřímné, a hlavně na tu dobu neobvykle otevřené.

Jiří Sumín naopak nemilosrdně zobrazuje drsnou realitu života, která až ve chvílích nejvyššího utrpení hrdinů osciluje na hranici světa pověr a bájných zkazek, kterým vesničané ve své omezenosti věří. Autorka zachovává odstup, popisy jsou chladně objektivní, ponurý děj neochvějně směřuje k tragédii, ve vyprávění často zaznívá až ironický tón. Přesto je z utváření příběhů jasné, na čí straně jsou spisovatelčiny sympatie.

Jiří Sumín je často srovnáván s Josefem Karlem Šlejharem (1864-1914). Často bývá zdůrazňována podobnost Sumínovy novely Věště (1898) se Šleharovým dílem Kuře melancholik (1889). Uvedené novely sledují tragický život dětských hrdinů, končící jejich smrtí. Oba zažijí ústrky ze strany rodičů, byť Vilečku má rád alespoň otec, který ji však nakonec stejně není schopen zachránit před osamělostí a žalostnou smrtí v klášterní škole. Paralelu mezi osudy zvířete a člověka z Kuřete melancholika přímo ve Věštěti nenalezneme, Sumín je však použil v jiných povídkách, jako je Můj přítel vlk (Světozor, 1897, Úskalím, 1900) nebo Vězeň (Kroky osudu, 1912).

Šlejhara a Sumína také spojuje hluboký pesimismus a tragické osudy hrdinů, které zobrazují s mrazivým odstupem a někdy až jedovatou ironií.  Zatímco Šlejharova díla tvoří víceméně pomalý sled děsivých hyperbolických obrazů pekla vládnoucího na zemi, doprovázený opakovanými trýznivými popisy depresivních psychických stavů hrdinů, Sumínovy prózy jsou dějově bohatší a v líčení objektivnější, tudíž i přístupnější a vstřícnější ke čtenáři. V některých pozdějších povídkách dokonce převažuje smířlivější tón.

Věřím, že v letošním roce vydaný výbor temných povídek Růženy Jesenské má rozhodně co říct i současným čtenářům.

Oheň nad Hlubinou u nás v letech 2000 a 2004 vydalo ve dvou svazcích s podtituly Pád Straumli a Planeta spárů nakladatelství Fantom Print. Nyní vychází tento pilíř moderní space opery pod křídly nakladatelství Argo a to v jednom samostatném uzavřeném svazku, v novém překladu Aleše Drobka. Kniha je opatřena obsáhlým úvodem, v němž vás John Frederick Clute, jenž je světově uznávaným autorem a kritikem se specializací na sci-fi a fantasy literaturu, seznámí nejen s genezí vzniku knihy, ale také s tím, jak byla vnímána v době jejího prvního vydání. Na konci knihy pak neleznete Vingeův autorský profil. Ovšem to jsou jen takové třešničky na dortu, kterou je samozřejmě příběh sám. Ale než se k němu dostanu, pojďme si trochu nastínit obraz světa či spíše vesmíru, v němž se odehraje.

Nacházíme se tisíce, možná desítky tisíc let v budoucnosti, kde je známou domovskou planetou lidstva Nyjora. Lidstvo ze staré Země je prakticky mýtem. Galaxie je rozdělena na zóny myšlení definující odlišné technologické schopnosti planet v těchto zónách – od pomalé zóny, takzvané Slupky, kde se technologie potýká s obtížemi, přes vysokou zónu, kde je možné cestování rychlostí vyšší než světlo, až po transcendentní zónu, kde žijí bytosti přesahující naše chápání. Lidé, kteří nedávno vstoupili do vysoké zóny, se pouštějí do záležitostí, kterým sotva rozumějí.

A teď přichází příběh…

Na zapomenuté planetě za hranicemi galaxie objevila skupina lidských archeologů z planety Straumli miliardy let starý archiv. Při prozkoumávání tohoto zařízení však lidé nevědomky spustili procesy, které vedly ke znovuzrození Aberace, transcendentní síly, jež by mohla zcela proměnit a ovládnout život v galaxii. Jejich jedinou nadějí je loď, které se podařilo uniknout a přistát na planetě na hranici pomalé zóny. Spáry jsou však světem, na němž ve feudální společnosti žije zvláštní rasa podobná psům. Vlastně jde o malé smečky psů propojené jako miniaturní kolektivní mysl, jež sdílejí myšlenky a vzpomínky. Nemohou se však příliš přiblížit k jiným smečkám, protože to narušuje jejich kvazitelepatickou komunikaci. Jsou schopni rozšiřovat svou smečku o další členy, přičemž několik členů tvoří jednu jednotku. Jednotlivec se tedy sestává z jednoho nebo více členů.

V této dějové linii sledujeme jediné dva přeživší – dvě děti, které se snaží sžít se s pro ně neznámým světem a jeho obyvateli. Tato část příběhu trochu připomíná fantasy příběhy, zároveň je však vyprávěním o prvním kontaktu absolutně odlišných civilizací. Ztroskotání vesmírné lodě totiž může v podstatě středověkou civilizaci, která je navíc zmítaná občanskou válkou, hodně změnit. Autor přepíná čtenářův pohled mezi tím, jak svůj svět vnímají jeho obyvatelé, a tím, jak ho vidí děti, což této dějové linii dodává pěknou dynamiku a plastičnost.

Druhá dějová linka se týká záchranné mise. V té ovšem nejde jen o to nalézt obě děti, ale především získat „lék“ na vzmáhající se zhoubu, jež se ukrývá v nákladovém prostoru havarované lodi. Na cestě nás budou doprovázet lidská odbornice na archivy Ravna a kvazi lidský tvor Pham Nuwen, který sice na první pohled vypadá jako člověk, ale jeho původ je mnohem záhadnější. Nesmíme ovšem zapomenout ani na exotické skořepiníky, tedy představitele další nepozemské rasy. Zatímco se během sledování první dějové linie více dozvídáme o civilizaci Spárů a budeme v ní svědky intrik a bojů, druhá dějová linie, v níž Vinge líčí cestu členů záchranné mise, se vyznačuje barevností tak příznačnou pro klasickou space operu. Tady si čtenář užije širokou škálu mimozemských inteligentních druhů a divů vesmíru stejně jako pozná sociální řád galaxie. Že se obě dějové linie protnou v závěrečném boji o havarovanou kosmickou loď, a tím i o budoucnost známého vesmíru, snad ani není třeba zdůrazňovat.

Oheň nad Hlubinou je vlastně klasické dobrodružství zasazené do komplexního a hodně zajímavého vesmíru, v němž zažijeme nejen epické bitvy a boj o záchranu světa, ale potkáme i hodně originální civilizace. Zkrátka a dobře, pokud vás neodradí rozsah přes šest set stran a zpočátku těžší sžívání se sice složitým, ale pestrým světem, můžete si s Ohněm nad Hlubinou užít opravdu skvělé dobrodružství, při jehož čtení si možná uvědomíte, že člověk, to zní hrdě, ale lidstvo jako takové je jen nepatrnou třískou v oku všehomíra.

Vernon Vinge: Oheň nad Hlubinou

Vydalo: ARGO, 2025

Překlad: Aleš Drobek

Obálka: Dark Crayon

Počet stran: 608

Cena: 888 Kč

Hra na palácové obkladače právem zdomácněla i na našich stolech, a tak se budeme věnovat pouze její nejnovější verzi. Přičemž je pravdou, že ty předchozí se i ve dvou hrály velmi příjemně, a tak by bylo snadné považovat novou dvojkovku za nošení dlaždic do keramické dílny. Snadné, ale o to nesprávnější.

Dlaždičky vs destičky

Nabídku dlaždic tady prezentují čtyři malé a jedna velká dílna, rozdělené na sluneční a měsíční část. Z každé části se dlaždice odebírají podle odlišných pravidel a kladou do přípravných řad na hráčské desky.

Zásadní, byť zdaleka ne jediný rozdíl oproti klasickému Azulu spočívá v tom, že tady si každý hráč sám určuje požadavky zdobené klenby. V průběhu hry totiž musí kromě dlaždic vybírat a umisťovat čtyřmístné destičky výzdoby, a teprve na ně klást dlaždice. Destičky mu sice předepisují, dlaždice které barvy musí kam umístit, nicméně je na hráči, jakou destičku zvolí a kam a jak ji umístí. Navíc na nich najde i žolíkové pozice a místa pro extra bodované dlaždice ozdobné.

Mechanismus tvoření řad, ze kterých pak dlaždici nejvíce vpravo umístíte na klenbu, je v principu stejný, ale navíc nabízí možnost pracovat s bonusovými dvoubarevnými dlaždicemi, pomocí kterých si lze doplnit neúplnou řadu. Body se rovněž počítají v základu stejně: jeden za každou dlaždici sousedící horizontálně i vertikálně s tou právě umístěnou, nicméně na konci lze získat další body za splnění takzvaných cílů, kterými může být dosažení klasických sloupců a řad dlaždic, ale také diagonál, barevných kombinací či specifického rozmístění destiček výzdoby.

Fuel for duel

Ve své podstatě není tato verze – ač o něco složitější než základní Azul  – nikterak náročná. Přesto by k jejímu pochopení významně přispěl přehled a popis herního materiálu, jenž by tak zejména nezkušeným hráčům zjednodušil (přípravu na) první partii. Ale nešť, kdo chce, ten se výsledku dobere.

Azul duel je tak de facto jinou, byť znalcům povědomou hrou. Přináší větší svobodu v rozhodování, ale také na hráče klade ekvivalentně vyšší nároky. Je nutno více toho sledovat a pečlivěji své tahy rozmýšlet, ovšem jelikož jde o duel, nečeká protihráč na svůj tah extrémně dlouho, a kromě toho má beztak sám nad čím hloubat. „Vlastnoruční“ vytváření „požadavků“ skládané klenby je výtečným zpestřením, a zisk dalších bodů z toho plynoucích je do mechanismů hry skvěle zakomponovaný.

Názory na to, který z Azulů je ten nej-, se budou s největší pravděpodobností lišit, a asi se najdou i tací, kterým tato verze nebude vyhovovat vůbec. Přesto ale jde o krok správným směrem, a je dobře, že nabídka Azulů – jakož i her pro dva – je u nás zas o něco širší.

Azul: Duel

Autor: Michael Kiesling

Počet hráčů: 2

Doba hry: 45 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: Asmodee Czech Republic, s.r.o.

Cena: 649 Kč

Hodnocení: 80 % (+ 2 % za každý další Azul, který máte doma)

První díl série Hic sunt daemones nazvaný Za sloupy Héraklovými vyšel u vydavatelství Mystery Press. Série bude mít celkem šest dílů; k již vydané přibudou ještě knihy Na Ullově prahu, V plamenech Tanit, Po stopách Iboniových, Z Hádovy říše a Před bránou Hel. Názvy chystaných dílů naznačují a titul série napovídá, že tenhle projekt bude z ranku alternativní historie.

Good-bye Piccadilly, farewell Leicester Square…

Co si budeme namlouvat, o tom, že je nakopávání náckovských zadků sexy, víme už dlouhou dobu. K Indiana Jonesovi, Humrovi Jonsonovi a hanebným panchartům poručíka Aldo Rainea se nyní přidal i major William Crossland a jeho parta speciálů, tedy lidí nadaných paranormálními schopnostmi. Ale vraťme se pěkně na začátek.

Zem pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev, na mapách jej dávno niet. Zem pradávnych sĺnk nepoznáš jej žalospev, more nevydá viac ten svet. (Miro Žbirka – Atlantida)

Mařík ve své knize vychází z teorie paralelních vzájemně se překrývajících světů. Ty si můžeme představit třeba jako dvě mapy položené na sobě. Když na tu horní nalijete kapku vody, prosákne skvrna i na spodní mapu. Jedním z takových průsaků jiného světa byl Avalon. Ostrov zahalený mlhou, ostrov, který není na žádné mapě, ostrov, který se objevuje a zase mizí. Právě tahle mytická hromada šutrů se objevila roku 1940 u břehů Irska, a to přímo před přídí nákladní lodi SS Creekirk, která byla jednou z lodí Transatlantického konvoje SC7. Konvoj šel ke dnu, zůstaly po něm jen dvě mrtvoly na dně záchranného člunu a zpráva psaná jejich vlastní krví. Podivnou zprávu o ostrově, který není na žádné mapě, dostal za úkol prověřit nejen kapitán torpédoborce HMS Javelin, ale především major William Crossland a jeho speciálové.

Vilsaint se rozhlédl, aby se ujistil, že mu posádka věnuje dostatečnou pozornost, zvedl ruce k obloze a hlasitě zavyl. „Lwa, slyšte svého nejvěrnějšího služebníka, váš zrak mezi bláhovými slepci, váš hlas mezi nevěřícími hlušci!“ „Je tohle opravdu nezbytné?“ zeptal se Pugsley. „Upřímně, komandére, sám nevím a mám podezření, že ani Vilsaint si není jistý, kde končí jeho potřeba se předvádět a kde začíná skutečná magie.“ (str.78)

Autor se s ničím moc nemaže, po krátké expozici, v níž nastíní průběh tragického konce nešťastného konvoje, se rovnou přesune na palubu Javelinu. Se členy Crosslandovy skupiny se pak ctěný čtenář i posádka lodi seznámí v průběhu plavby. Starý rabín a kabalista a jeho málomluvná dcera, která ovládá bojová umění lépe než členové Mossadu, profesor Morrow jenž je (nejen) specialistou na mýty a legendy, ale především excentrický woodoo  šaman Augustine Vilsaint ani u posádky, ani u týmu commandos moc důvěru nevzbuzují. Zvláště když posledně jmenovaný v rámci svého entrée předvede nechutně krvavý rituál. Když ovšem posléze dojde na lámání chleba, bude tahle partička podivínů k nezaplacení.

Řekni Auf Wiedersehen svým nacistickým koulím. (srž. Hugo Stiglitz – Hanební pancharti)

Největší zábava včetně střelby z Thompsonů, odpalování náloží a vrhání granátů ovšem nastane ve chvíli, kdy se Javelin prokouše mlhou a výsadkový člun s Crosslandem, jeho podivíny a skupinou commandos přistane u břehů ostrova. Členové výsadku totiž záhy zjistí, že se na ostrově kromě starověkých památek prohání také smečky démonských šelem a místní německé posádce velí nadaný okultista, který se spolčil s démonem z jiného světa. Posádka Javelinu bude muset čelit pro změnu zase netvorům z hlubin. Autor zručně přeskakuje mezi tím, co prožívá průzkumná skupina, a děním na palubě torpédoborce, ale občas nakoukne i do tábora nácků. Děj se hrne vpřed jako rozjetý vlak, přestřelka střídá přestřelku a řádění mořských oblud je stejně napínavé jako průzkum ostrova. Nečekaných odhalení na čtenáře i Crosslanda čeká hned několik, a pomineme-li občasné kratičké historicko mytologické přednášky profesora Morrowa, čtenář nemá šanci propadnout nudě.

O nakopávání zadku kluků v hnědých košilích toho bylo v rámci fantastiky napsáno docela dost. Jakubu Maříkovi se však stokrát probrané látce podařilo vtisknout nejen zábavnou, ale i originální formu. Zajímavé nápady a originální postavy, které v příběhu neslouží pouze jako kanonenfutter pak dávají tomuhle vypečenému kousku alternativní historie ten správný říz.

Jsem zvědav, co Crosslanda a jeho boys čeká Na Ullově prahu, protože tohle jejich dobrodružství ukázalo, že Jakub Mařík umí i military, která se neodehrává ve vesmíru, na výbornou.

Jakub Mařík: Za sloupy Héraklovými

Vydal: Mystery Press, 2025

Obálka: Michal Loranc

Počet stran: 336

Cena: 399 Kč

Vôbec sa ma nespýtal

Mladá rodina dostala výpoveď z nájmu a musí sa rýchlo presťahovať.

Bez peňazí a s postihnutým dieťaťom, si priveľmi vyskakovať nemôžu. Hoci by manželia mali o všetkom rozhodovať spoločne, tentokrát je nečakane veľmi akčný on. Ondra ruinu, akou v skutočnosti ich nový domov je, kúpi bez Violinho súhlasu. Vraj, ak sa opraví, stane sa útulným domovom. Akoby nevidel, že im skôr strecha padne na hlavu, omietka a steny sú vlhké a plesnivé, okná netesnia a dvere sa nedajú poriadne zatvoriť. Ona od prvého dňa cíti, že táto odporná ruina bude ich prekliatie…

Paranoja, hrôza či zdravý rozum?

Viola má svoje skúsenosti s mystikou a krehkú psychiku. Azda preto cíti, že sa v budove, alebo s budovou, voľačo deje. Snaží sa vypátrať, čo to je. Krok za krokom zisťuje aké udalosti sa k starej barabizni, v ktorej teraz býva, viažu. Všetky sú pochmúrne až strašné a u ľudí vzbudzujú obavy a strach. Dom má zlú povesť, miestu kde stojí, sa každý radšej vyhne. Ondro ju nepočúva. Je hluchý a slepý voči divným susedom, ich rečiam, aj ich tajomnému kultu. Smeje sa jej zisteniam aj neustálym problémom, ktoré osamelá žena v tej ruine prežíva. On sa vracia domov čoraz neskôr a na sľúbené opravy nemá čas. Sen o domove sa Viole rozpadáva pred očami.

Našťastie sa jej podarí nájsť priateľku, ktorá je zbehlá v okultizme, mágii, ochranných rituáloch a okrem duševnej podpory jej pomáha aj s obomi synmi. Manželia idú z hádky do hádky a ich vzťah je na pokraji krachu.

To sa dobre neskončí

Viola objavila temné miesto. Niečo ju k nemu neodolateľne priťahuje. Hoci cíti strach, sa tomu volaniu nedokáže brániť. V dome počuje hlasy a fľaky na stenách sa hýbu, sledujú ju. Občas ani sama netuší, či je to realita alebo len strašidelné vidiny z únavy. Zároveň si je však istá, že sa blíži tragédia, ktorej musí zabrániť. Mesiace sa míňajú a nešťastná žena sa pripravuje brániť seba aj synov pred temnými silami. Ale je skutočne pripravená na všetko? Čo ak bude musieť za pomoc a ochranu zaplatiť daň vyššiu, než je ochotná? Smrť obchádza okolo. Ona je presvedčená, že to nie je náhoda. Blíži sa deň, v ktorom spozná silu zla a kedy zlo zistí, čoho je Viola schopná. Čo keď je nakoniec ona pre všetkých tým najväčším nebezpečím?

Keď čítate a zabúdate dýchať…

Ludmila Svozilová je známa autorka románov a poviedok, ktoré od čitateľov dostávajú tie najlepšie hodnotenia. Tentokrát to tiež nie je inak, a to, čo pre nás „ukuchtila“ je pokrm vysokej kvality. Napätie stupňuje postupne, pomaličky, takže čitateľ si ani nestihne uvedomiť, ako rýchlo ho autorka namotala na svoj príbeh a uvarila.

Kapitoly sú delené podľa mesiacov, počas ktorých manželia v starej barabizni bývajú. Deň za dňom spoločne s Violou prežívame starosti spojené nielen s opaterou postihnutého syna, ale najmä jej nepríjemné pocity a zvláštne udalosti, ktorými jej toto divné miesto strpčuje život.

Pohyblivé škvrny na stenách, otvorené dvere, ukryté schody, ochranné magické symboly, amulety či znamenia, prípadne desivé objavy na poli a kopci za domom. Neprejde deň, aby sa nestalo niečo, čo sa snaží Violu presvedčiť, že v dome vládnu temné sily.

S postavami prežívame hrôzu, neistotu aj krízu vo vzťahu. Viola vie, že dom je nebezpečný, to isté vie aj o susedoch, no aj tak sú chvíle, kedy pochybuje o svojej príčetnosti. Spolu s ňou pátrame po histórii domu, záhadného tajného kultu a objavujeme súvislosti.

Treba vyzdvihnúť skvelú prácu s psychológiou postáv. Viola prechádza viacerými zmenami, fyzickými aj psychickými. Rovnako sa mení aj jej muž Ondra. Stará budova má na dvojicu vplyv, či už v nadprirodzeno veria alebo neveria a bez milosti z nich vytiahne na svetlo všetko dobré aj to zlé. Pred očami sa nám menia osoby aj ich vzájomné vzťahy. Z milujúcich manželov sa stávajú dvaja súperi, úhlavní nepriatelia. Rovnako majú temné sily dosah aj na Violinho syna, ktorý je zmätený, netuší, kto mu vraví pravdu a kto klame. Zlá a obavy vzbudzujúca povesť domu ovplyvňuje aj to, že má chlapec problém nájsť si priateľov a nezapadá do kolektívu.

Ante portas je zmes obyčajného ľudského života, partnerských tragédií, tajomnosti, temnoty, mystiky aj okultizmu. Ľudia, ktorí sa javia ako zlí a nebezpeční, takí vôbec nemusia byť a zase naopak. Dočkáme sa nejedného prekvapenia a niektoré veci, ktoré iba tušíme, sa nám potvrdia, či naopak, vyvrátia.

Zároveň je to neobyčajne ponuré rozprávanie o ľuďoch a ich slabostiach, vášňach a bezohľadnosti. O ľuďoch bažiacich po večnom živote, ktorí sa neštítia používať krvavé rituály a čiernu mágiu. Je to psychologická štúdia ľudskej osamelosti, vyšinutosti, portrét ženy, ktorá vyhorela, prišla o sny, túžby a zostala takmer úplne prázdna.

Ludmila Svozilová splietla skvelý príbeh, v ktorom nič nemusí byť také, akým sa javí. Pravdu sa však dozvieme až na úplnom konci. A tá pravda vo vás zrejme zostane rezonovať ešte veľmi dlho po dočítaní.

Ludmila Svozilová: Ante portas

Vydavateľstvo: Dobrovský, s. r. o. v edici Fobos, 2025

Počet strán:360

Cena: 399 korun

Malé ohlédnutí

Na začátek si neodpustím malé ohlédnutí. Když jsem v roce 1993 poprvé přečetl povídky o zaklínači Geraltovi, říkal jsem si, že je tu konečně jiná fantasy než Pán prstenů a Conan. Od té doby mě láska ke knihám Adrzeje Sapkowského neopustila. Všechno ovšem začalo o rok dřív. Tehdy nakladatelství Winston Smith přineslo na pulty českých knihkupectví povídkovou sbírku Stříbrný meč, kterou pro ně sestavil překladatel Jiří Pilch. Tehdy šlo o odvážný krok, protože Sapkowki u nás neměl žádné jméno. Také nesmíme zapomenout, že tehdy překladové fantastice vládly knihy anglicky píšících autorů. Když pak Sapkowski od tohoto nakladatelství odešel, pokračoval ve spolupráci Jiřím Pilchem a jeho nakladatelstvím Leonardo. Nyní pod křídly téhož nakladatelství přináší Andrzej Sapkowski nový příběh. Příběh, na který jsme čekali dlouhých jedenáct let, má název Rozcestí krkavců a představuje nám trochu jiného Geralta, než jakého jsme si zamilovali.

Poprvé na stezce

„Na zaklínače jsi mladý,“ promluvil posléze. „je těžké odhadnout tvůj věk, protože jsi mutant, a k tomu ty bílé vlasy… přesto se mi zdá, že bys mohl být můj vrstevník. Co? Vsadím se, že máme hodně společného. Určitě jsi nejednou slyšel, že jsi usmrkanec a zelenáč, že musíš poslouchat starší, že se ještě musíš hodně učit, že musíš dospět, bla,bla,bla… Jako by rozum přicházel až s lety. Jako by nikdo nikdy neviděl staré hlupáky.“ (str. 177)

Rozcestí krkavců se vrací do Geraltova mládí, do doby, kdy mladý, životem ještě neotřískaný zaklínač opustil hradiště Kaer Morhen a vydal se poprvé na stezku. Rozený povídkář Sapkowski svou novou knihu pojal v podstatě jako povídkový román. Geralt putuje královstvím Kaedwen a jeho cesta připomíná příběh počítačové hry. Tu si střihne jeden quest, tam jiný. Tady dostane za úkol zabít krvelačného ptáka, tam zbavit starostu a jeho rodinu prokletí. Celou knihou se však jako červená nit táhne ještě jeden příběh. V něm figuruje nový Geraltův mentor, zaklínač Preston Holt. Co má starý zaklínač společného s vypleněním hradiště Kaer Morhen? A proč tak nezištně nabídl mladému Geraltovi nejen přátelství, ale také střechu nad hlavou?

„Mne se na to ptáš?“ zvedla hlavu.“Ty? Který ses od raného dětství díval na kosti v příkopu?“ (str.89)

Rozcestí krkavců přináší všechno, co jsme na zaklínačských povídkách milovali. Obyčejná morální dilemata v kontrastu s těmi osudovými, humor, který je mnohdy ironický až černý, monstra a rozhodnutí, jejichž důsledky se dostaví až po dlouhé době. Autor však myslel i na své dlouholeté fanoušky; ti v knize narazí na slušnou porci easter eggů. Naopak, zcela logicky v knize nepotkají žádnou z postav pentalogie. Což ale vůbec nevadí. Úlitbou hráčům je pak zmínka věnovaná různým zaklínačským školám a celá hlavní dějová linie zase zodpoví otázky těm, kteří se zamýšleli nad tím, kdo byl autorem pamfletu Monstrum, čili Vědmáka vypodobnění.

” Učíme vás, učíme, a vy pořád po svém.”

“Nenaučili jste mě všechno”, odsekl nakvašeně. “A pak si udělám ostudu. Nevím, co je to orbita. ani atavistické. Nevím, co je experience. Co znamená preporkůra. Nebo co to vlastně je definitivní…”

“Aby ses definitivně doedukoval,” přerušila ho ostře, “přihlas se přes zimu na studia v Oxenfurtu. Jako hostující posluchač. A ve volném čase čti knihy.

A to, že se šíří nevědomost a ignorance, že se daří pověrám, je rovněž naše vina. Špatně jsme učili. špatně vychovávali.”(str. 85)

Je zábavné sledovat, jak se z naivního mladíka stává zaklínač, který se řídí svým vlastním morálním kompasem, a to navzdory tomu, že svět, kterým putuje, je stejně jako ten náš plný hlupáků toužících po moci, xenofobů, manipulátorů a mocných, kteří v sobě nemají kousek soudnosti. Stejně tak je zábavné sledovat jak velký vypravěč, kterým Sapokowski bezesporu je, skládá pomocí střípků korespondence, jejíž výběr působí na první pohled zcela náhodně, a situací, které zdá se spolu vůbec nesouvisí, příběh sahající až ke zrodu zaklínačů.

“Nelze změnit to, že čas neúprosně smazává všechno, i to hrdinství. A proto jsou tady příběhy a legendy, aby tomu vzdorovaly, a to i bez ohledu na takzvanou objektivní pravdu. Protože pravda není pro všechny.  Pravda je pro ty, kteří ji dokážou snést. Dokážeš to? ” (str. 90)

Jediné, co by se dalo Rozcestí krkavců vytknout, je někdy až přílišná úspornost a zkratkovitost a trestuhodně nízký počet stran. Ale pro nás, staré kozáky, bude i tak Rozcestí krkavců jako kdybychom vklouzli do sešlapaných trepek a v pohodlném křesle nad pohárem svařáku poslouchali dávného přítele, jak vzpomíná na mládí. A pro ty, kteří znají Geralta jen ze seriálu nebo her, by mohlo být pěkným začátkem dlouhé a nezapomenutelné cesty.

Znovu na stezce a znovu s Martinem Fingerem

Audioknižní verze knihy Andrzeje Sapkowského u nás vydává audio vydavatelství Tympanum a fanoušci jeho audioknih znají už od roku 2015 jeho příběhy se dvěma hlasy. Zatím co Ernesto Čekan skvěle načetl Husitskou trilogii, s Geraltem máme všichni spojený hlas Martina Fingera. Když před deseti lety vyšel první díl Ságy, pochvaloval jsem si, že Martin Finger svým suverénním přednesem ovládl všechny postavy Geraltem počínaje a tehdy ještě malou Ciri konče. Nyní se tedy vydává znovu na stezku, tentokrát s Geraltem, který ještě není tak otřískaný životem. Jestli se ptáte, zda se mu návrat do zaklínačova mládí povedl, tak odpověď zní: „O tom vůbec nepochybujte.“  Finger vklouzl do příběhu jako do dobře vyšlapaných bot. Skvěle akcentuje jak ironické hlášky staršího a zkušenějšího Prestona Holta, tak přepestrou škálu postav a postaviček, které mladému Geraltovi zkříží cestu. Zvláště osazenstvo jistého vykřičeného domu si posluchač zamiluje. Interpretův lehce ironický přednes výborně souzní s odlehčeným tónem vyprávění. Dokonce bych řekl, že v jeho podání vyniknou slovní hříčky, kterých je kniha plná, lépe než v psané formě. Hudební předěly si vzal na starost Vojtěch Michálek. Oproti jinglům v předchozích částech ságy jsou sice pestřejší, přesto neruší. Zkrátka a dobře: těch devět a půl hodiny se s Martinem Fingerem na stezce rozhodně nudit nebudete. Pro nás, fanoušky Geralta z Rivie, povinnost, a pro ty, kteří ho ještě neznají výborná příležitost se tímto anachronickým zaklínačem seznámit.

Andrzej Sapkowski: Rozcestí krkavců

Překlad: Stanislav Komárek

Vydal: Leonardo, 2025

Počet stran: 280

Cena:299 Kč

Audiokniha

Vydalo: Tympanum, 2025

Interpret: Martin Fingr

Délka: 9 hodin 23 minut

Formát: MP3 ke stažení/ CD MP3

Cena: 388 Kč

Ukázku z audioknihy si poslechněte ZDE

 

Ve článku byly využity materiálu z newsletteru Tympanum

Autorský tandem Sněgoňová – Kotleta sice mají každý svoji skvěle rozjetou literární kariéru, ale když se spojí dohromady, je to pořádný rachot. O tom ostatně svědčí obrovský úspěch jejich série space oper Legie. A protože je společné psaní evidentně baví, rozjíždějí novou, tentokrát prý o něco kratší (v plánu je „jen“ šest dílů) sérii Atomové šelmy.

Zase trochu jinak

Tentokrát se ovšem vydáme do vod žánru postapo, do světa, ve kterém lidstvo přežilo atomovou válku. Ale ta si samozřejmě vybrala svoji cenu – lidé přežívají v krytech a opevněných městech, protože „tam venku“ se kromě radiace a mutantů může pohybovat téměř cokoliv, a přátelské to rozhodně nebude. Průmyslová výroba v podstatě přestala existovat, podobně jako elektřina a elektronika. Lidé musí žít s tím, co mají – předválečné zbraně, solární baterie i další technika podléhají zubu času, zásoby nábojů rychle docházejí, a věci, které přežily v krytech, se vyvažují zlatem nebo nožem do zad, podle toho, na koho narazíte.

Změnou jsou i hlavní hrdinové: ti jsou v teenagerském věku, což trochu otupuje hrany obvyklého „kotletovského“ schématu drsňáků trousících přisprostlé hlášky a prohánějících každou sukni.

Zkrátka: čtenář vstupuje do nového a zcela odlišného světa, a je třeba se na tyhle základní prvky a nastavení příběhu připravit, aby nebyl zklamán.

Dva úhly pohledu

Na Základnu se dá koukat dvěma úhly pohledu: pokud na ni budete koukat jako na samostatný uzavřený příběh, nejspíš to „nebude úplně ono“.

Proto je lepší (a logické, autoři na to čtenáře připravují) dívat se na knihu jako vstupní bránu do nové ságy, která logicky musí mít neduhy prvního, otevíracího dílu. Jasně, je třeba vše představit, vysvětlit, uvést čtenáře do obrazu. A tady si troufnu říct, že se role hostitele ujali autoři na výbornou. Poučení z Legie dávkují informace v menších úsecích, představují svět postupně, objasňují situaci i principy i v rámci dialogů a příliš tím neruší tok děje. Navíc těží z toho, že hlavní hrdina zná jen Základnu a její okolí, a k tomu je to mladé ucho, které ví o světě prd, takže zbývá ještě mnoho věcí k odhalení.

Jak si mladej, tak si blbej

Co se týče akce, jdou v Základně věci dle očekávání čtenářů. V podstatě od prvních stran se něco děje a hlavní hrdina, Leon, pomocník šerifa a střelec k pohledání, létá z problému do problému, a k tomu se mu jeho dobrá muška sakra hodí.

Také se rychle seznámíte s těmi atomovými šelmami, které daly sérii jméno. Jsou to mutanti, nadlidsky silní a odolní, kteří když zrovna nežerou lidi, tak hledají lidi, které by mohli sežrat. Ale největším nebezpečím jsou samozřejmě lidé, a když k tomu přidáme dovětek o náboženských fanaticích, pak je jasné, že tady končí legrace. Takže rámcově máte i představu, o čem kniha bude a po kom bude Leon střílet.

Atomové šelmy mají pěknou “radioaktivní” ořízku

Atomové šelmy mají pěknou “jadernou” ořízku
K zamyšlení ale zůstává chování hlavního hrdiny. On je totiž příšerně naivní a k tomu správňák až to bolí. Takže namísto, aby utekl před přesilou, zachránil si vlastní život a přivedl posily, se rozhodne zachraňovat na vlastní pěst své přátele, nechá po sobě střílet, riskuje odhalení všudypřítomnými drony… No prostě jeliman, kterému kouká ze zadnice klika. I když – on člověk při čtení snadno zapomene, že byl taky mladý a naivní (i když po něm nejspíš nikdo nestřílel). A snad jste měli i víc štěstí a nikdo vám neříkal Keksíku jako hlavnímu hrdinovi.

Jak již bylo napsáno, autoři šli na věc chytře, a ze světa odhalili jen tolik, aby bylo jasné, jak zhruba funguje. Naházeli čtenářům drobky a náznaky s tím, že tohle je jen začátek, a ty největší chuťovky si zatím mohou jen domýšlet. A to je asi největší síla Základny – dokonale naláká na další díly.

Pokud čekáte druhou Legii, pak jste úplně vedle. Pokud hledáte nový Spad, pak už jste trochu blíž. Ale Atomové šelmy vykročily svojí vlastní cestou – oproti Kotletovi civilnější a umírněnější, oproti Sněgoňové méně depresivní a psychologicky-rozbornou. Základna je svižná, čtivá a plná akce zasazené do neúprosného světa, který má potenciál. Jsou v ní hlášky, spousta popkulturních odkazů a veselého pomrkávání po čtenáři… Jako první díl série plní Základna svoji roli na výbornou, až do té doby, než si uvědomíte, že na další díl si budete muset zase chvíli počkat.

František Kotleta a Kristýna Sněgoňová: Základna (Atomové šelmy I.)

Vydal: Dobrovský, s. r. o. v edici FOBOS, 2025

Obálka: Lenka Tarwari Jandová

Počet stran: 304

Cena: 399 Kč

FOTO: Web Knihy Dobrovský

DENISA JAHODOVÁ

Představ nám trochu svoji ilustraci.

 Moje ilustrace doprovází krásnou povídku Ztracený potok, která přesně patří mezi ty, které mě oslovují. Je melancholická, tajemná a nepředvídatelná. A přestože tvořím hodně spontánně

– dopředu mám promyšlený spíš jen rámec než nějakou žádoucí finální podobu, právě tu melancholii jsem se snažila zachytit. A vystihnout zoufalou ztracenost hlavního protagonisty.

Věříš v dobro a zlo?

Ano!

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Vůbec tam nemusí být, zdaleka nejvíc děsuplné mi naopak připadají situace, které by se v běžném světě hypoteticky stát mohly. Dobře propracovaný psychologický horor, který člověka pohltí i bez krveprolití, je pro mě v tomto žánru nejvíc.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Tak tady se musím zamyslet, protože já jsem spíš idealistka a obvykle opravdu fandím těm klaďasům. Takže pokud záporáci, tak asi tak nějak všichni ti mstitelé, rebelové a samorosti, co si vyřizují účty, nebo si tvrdošíjně žijí po svém bez ohledu na nevoli okolí.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Mám ráda, když už ruka sama klouže po papíře. Problém mám s fází „začít“ a většinou mi s ní pomůže až zlověstně se přibližující deadline…

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Přiznám se, že můj nejoblíbenější žánr je trochu jinde, hodně mě baví hlavně zkoumání lidské duše a různá historická témata ve formě literatury faktu i beletrie – i když, technicky vzato, to je většinou v zásadě také horor, jen skutečný. O hororové scéně tedy nemám dokonalý přehled, ale z toho, co mám možnost pozorovat, se jí daří velmi dobře, a to hlavně díky zapáleným srdcařům z řad nakladatelů, autorů i ilustrátorů.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Přiznám se, že nad tím takhle neuvažuju. Tvorbu vnímám jako skvělou a smysluplnou možnost sebevyjádření a seberealizace, něco jako dosahování met s tím nemám spojené. Zčásti je to samozřejmě dáno tím, že se tomu věnuju jen na příležitostné bázi.

 

ZDENĚK SVOBODA

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Je zde malá holčička ze sídliště na kterou se lepí kočka. Ona má strach a konflikt s jistou babiznou. Zbytek už si představte. Je to na fantazii a nebo si přečtěte rovnou povídku Kočařka.

Teď ale opravdu Vážně. Slyšet jste asi chtěli, že jde původně o prostou kombinovanou techniku tužky a tuše na obyčejné čtvrtce ve formátu A4.

Věříš v dobro a zlo?

Ano určitě. Jsou tu s námi od samého počátku.

Aktuálně mám ale pocit, že to druhé spíše převládá…

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Je mi to úplně jedno. Důležitý je hlavně povedený příběh a nápad.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní hororový záporák?

No tak, to bude oříšek. Ono jich je tolik moc a absolutně všichni jsou ve filmech i knihách a jsou prostě vynikající.

​Tak když takhle spojíme obojí, velmi zajímavá je entita Pennywise.

​Čistě jen z knihy asi soudce Holden, Lady Stoneheart a nebo… Je to těžké.

​A z filmu: Hmm, hmm… Všichni někde jsou – v komiksu i novelách.

… Babadook…

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Asi nemám vyloženě nějakou konkrétní nejraději.

Důležitý je hlavně opět dobrý nápad a pak to jde samo.

Nejvíce mě jinak asi štve fáze odevzdávání.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Situace je daleko lepší než třeba před patnácti lety.

Máme poměrne dost velmi kvalitních autorů. Dost z nich jsem měl tu čest poznat a úplně ta nejlepší věc je, když se s nimi znám i osobně od počátku té fáze jakéhosi rozšiřování o další lidi a fanoušky.

Raději bych ale samozřejmě byl, kdyby se u nás tento žánr dostal ještě více k širší veřejnosti.

Toho zvláštního humoristického románu převážně ze současnosti je tu opravdu přehršel…

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Tak samozřejmě jedině knihy z edice HorrorCon.

Chystám? Tak pevně doufám, že opět něco pěkně strašidelného.

 

LUCIA MARTINKOVÁ

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Fascinuje ma zlo, ktoré na prvý pohľad pôsobí očarujúco. V tomto prípade som sa však snažila zobraziť démona v ‘odhalenej’ podobe – s prázdnym, bezduchým pohľadom; s ošúchanými, polámanými zubami a svalmi bez kože.

Věříš v dobro a zlo?

Verím v dobro, zlo, a aj šedú zónu medzi nimi. A verím, že každý z nás má v sebe kus každej z nich.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávam, keďže vďaka nim sa vytvára väčšia sloboda na prerozprávanie príbehu, mám väčší priestor a viac nástrojov na zobrazenie témy a vyjadrenie myšlienky. Ale obľubujem všetky druhy hororu.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

V poslednom čase ma uchvátil napríklad gróf Orlok z Nosferatu. Je to asi najvernejšie zobrazenie Draculu tak, ako si ho predstavoval Stoker. Je desivý, autentický a podmanivý zároveň. Mnoho umelcov sa od premiéry filmu pokúša o jeho vyobrazenie. Raz to plánujem skúsiť aj ja…

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám dokončovaciu fázu, kedy sa moje detailistické ja môže vyžívať. Štvať ma zvykne fáza pred tým, kedy má obrázok nahodené farby, tiene, svetlo, ale ešte sa diametrálne odlišuje od predstavy v mojej hlave. Nie je náhoda, že sa jej v ilustrátorských kuloároch hovorí ‘ugly stage’.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Želala by som si, aby sa hlavne slovenské vydavateľstvá nebáli vydávať horor, pretože literárnych talentov tu máme veľa. A aj ilustrátorských.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Som vďačná za každú svoju vydanú ilustráciu, keďže to bolo mojím snom už niekoľko rokov. Okrem tejto zbierky mi vyšli ilustrácie v novele Prekliaty záliv od Radoslava Kozáka (vydavateľstvo Golden Dog) a pripravujem ilustrácie do ďalších troch kníh, ktoré by mali vyjsť budúci rok.

LUDMILA SVOZILOVÁ

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Jedná se o ilustraci u povídky „Co zaseješ, to sklidíš“ na str. 153. Nazvala jsem ji Lilith a démoni. Z každé strany má jednoho, vypadají, jako by se dohadovali, kterému z nich vlastně ta ženská patří, ale pro Lilith samotnou jsou to směšné figury. Ten, co ji skutečně ovládá, přece stojí rovnou za ní a my z něho vidíme jen černý obrys. Stylově měl ten obrázek připomínat cosi jako anti ikonu, svatý obrázek z odvrácené strany.

Věříš v dobro a zlo?

Ano, to samozřejmě věřím. Stačí se rozhlédnout. Dobro přehlížíme snadno, a před zlým zase rádi zavíráme oči. Je to pohodlné. Zlo se dá vytěsnit, jinak pojmenovat, glorifikovat ho, udělat z něj dokonce cosi žádoucího, všeobecně prospěšného, klidně společenskou nutnost. Děje se to běžně a snadno to prochází, protože jako jedinci i celé lidstvo máme setrvalý problém s orientací co kam patří, a snadno se necháváme manipulovat a oblbnout.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

V mých knížkách se nikdy nejedná o čisté žánry. Najdete tam horor, trochu fantastiky nebo spíš weird, psychologický thriller. Za mě je míchání žánrů v pohodě a fantastika v hororu mi rozhodně nevadí.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Tady nevím. Pár by jich bylo, ale nejoblíbenějšího asi nevyberu. Možná Joker v „Temném rytíři“.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nemůžu říct, že by mě něco vyloženě štvalo. Spíš jsem netrpělivá. Nejvíc miluju závěrečné pilování. Chvíli, kdy se z kresby nebo malby konečně aspoň trochu vyloupne to, co jsem v ní chtěla mít. Týká se to i psaní. Obrázek nebo příběh je v hrubé stavbě hotový a konečně přichází čas si s ním pořádně pohrát.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Horor se konečně posunul ze škatulky literárního braku, o kterém se nemluví, do širšího čtenářského povědomí. Mohlo by to být lepší, ale vzhledem k tomu, že i velká nakladatelství pomalu sem tam do své produkce něco takového šoupnou, řekla bych, že se tu blýská na lepší časy.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné i literární činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V malování i kreslení se pořád učím. Každá další dokončená věc mě o kousek posune, dokonce i ty, které vzápětí zhnuseně zlikviduju (a že jich je). Tak uvidíme, jestli někdy dokážu překročit svůj stín. Totéž pochopitelně platí i v psaní. Na jaře 2026 se můžete těšit na jeden pro mě malinko netypický krátký psychothriller a rozepsanou mám další magicko realistickou weird věc, tam se teprve uvidí, jak to dopadne. Ale ilustrace k ní budou, i když asi jen pro mou osobní potřebu.

 

ROSANA ZVELEBILOVÁ

Představ nám trochu svoji ilustraci.

Hra světel a stínů v poetickém spojení roje pavoučků a plovoucí podlahy.

Věříš v dobro a zlo?

Ne. Jsou to konstrukty lidské společnosti. Věřím na hmotu a antihmotu.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určitě mám radši fantastické příběhy oproti těm nudným. V hororu nevím, když je to nudné, tak to není fantastické.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Já nemůžu říct, který je nejoblíbenější, protože záporákům obecně fandím všem. Kdybych měla vyjmenovat rychle nějaké – Killgrave, pan Satan, sráč, Dexter, Moriarty, Crowley, zlá královna, zlý čaroděj a všichni jakože zlí.

Kterou fázi výtvarné tvorby máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu fázi, kdy mě chytne múza a jdu tvořit. A štve mě fáze, kdy se mi chce tvořit a múza nikde. Jo a pak mě štve, když někdo mé „umění“ komentuje. Např: „Proč musíš do všech knih cpát ty svoje hnusnoilustrace?“ – Marek Dobeš. Nebo: „Tvoje obálky jsou nejhnusnější na celém českém knižním trhu. Vlastně ne, na evropském.“ – Leoš Kyša.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Je mi ukradená. Fandím knihám a nakladatelům (třeba Golden Dog, Veles, Carcosa, Medusa) a autorům.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své výtvarné činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Nejvyšší má meta byla asi ta, že lidi začali poznávat lidi, podle kterých jsem postavy malovala/kreslila. Další chystám dílo bez ilustrací a grafických prvků, ani na obálce nebude žádná grafika.

 

PAVEL CHODÚR

Představ nám trochu svoji povídku.
Démon z Jokohamy vznikl jako nápad poměrně rychle. Rado Kozák mě oslovil s otázkou, jestli nechci napsat něco na téma démoni a peklo, a cestou domů v tramvaji mě napadlo, jak by celá povídka mohla vypadat.

Tahle věc v povídce explicitně nezazní, ale jsem přesvědčený o tom, že existují místa, kde se koncentrují dobré i zlé síly. Věřím v energii určitých míst a také v to, že pokud v něco dostatečně silně věříte, dokážete k sobě určitou věc přitáhnout – a je jedno, jestli je dobrá, nebo špatná.

Ale co se stane s těmi věcmi, ve které lidé věřit přestali?

Japonská mytologie je, podobně jako většina ostatních, nesmírně rozmanitá. Dnes se v Japonsku setkáte hlavně se šintoismem a buddhismem, které představují dominantní principy víry. Obsahují množství bohů, duchů a bytostí, z nichž většina je dnes zapomenutá – nebo se uctívá jen na určitých místech, případně ve velmi omezeném rozsahu.

Co když ale všechny ty bytosti, které dnes Japonsko obývají, kdysi vyhnaly prastaré síly, které na ostrovech žily dávno před nimi?
Když byli Japonci ještě malý, roztříštěný a nezjednocený národ?

A co když na nějakém malém ostrově přežilo něco, co kdysi obývalo husté lesy téhle země v dobách, kdy se jiné civilizace teprve rozvíjely – ale bylo to vyhnáno novými silami, božstvy a císaři za okraj světa vycházejícího slunce?

No a co když na tuhle bytost narazí sériový vrah?

Věříš v dobro a zlo?
Ano. Ale zároveň si myslím, že nic není úplně černobílé. V ideálním případě je všechno do určité míry vyvážené. Chcete, aby žádné dítě nemuselo trpět, a zároveň byste nejraději eliminovali všechny cyklisty, kdybyste se stal diktátorem.

To zajímavé na tom všem je právě ta nejednoznačnost.

Já sám jsem podle mě pro někoho strašně špatný člověk a pro někoho zase ten nejlepší kamarád, jakého kdy měli. Problém nastává ve chvíli, kdy jedna nebo druhá stránka začne u člověka převládat.

Zlo vytváří zbytečný strach a přílišná morální čistota zase leze lidem na nervy.

Je to stejné, jako když si jdete kupovat víno – nesmí být ani úplně levné, ani úplně drahé. Ten střed je nejlepší indikátor normálnosti (i u podivínů a introvertních lidí).

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?
Já osobně je tam musím mít. Když je něco příliš reálné, upřímně mě to děsí. Válečný film nebo true crime je pro mě mnohem děsivější než Exorcista. Nevím proč. Realita mi prostě připadá hrůzostrašná.

Fantaskno alespoň dává trochu prostoru k tomu, aby se jakékoli zlo nebo nepříjemná situace mohla nějak vyřešit. Zároveň věřím, že stejně silný antagonista musí mít i silného protagonistu.

Myslím, že právě hraní si se žánrem, stírání hranic a jejich posouvání je to, co dělá horor hororem. Nečekáte v tom žánru smích ani smutek. Ale když se tam objeví, rezonuje to mnohem víc.

A přesto si raději pustím první Omen než film Jdi a dívej se. Z toho filmu jsem nedokázal dva dny normálně spát.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?
Filmově je to Lucifer z Constantina a Pazuzu.
Knižně všechno, co se naplno nebo jen okrajově dotýká Lovecraftova Cthulhu mythosu — od Hastura až po Dagona.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?
Tvořivá fáze mě baví ze všeho nejvíc. Od samotného vymýšlení až po realizaci. Mně stačí vymyslet pár klíčových nápadů a atmosféru, ve které chci dílo mít, a pak nechávám příběh, aby si žil vlastním životem. Ohýbám ho jen minimálně a někdy úplně opustím původní plány, když se příběh rozhodne, že jiný směr bude lepší.

Nechávám slova a nápady plynout. Snažím se jim dát volnost a nijak je neomezovat. Je to něco, co mě neskutečně nabíjí. Jsem v neustálém procesu a mám pocit, že nechávám nějakou vyšší sílu, aby skrze moje prsty zhmotňovala ideje a myšlenky, které v sobě nosím nebo kterým potřebuji věřit.

Na druhou stranu – čtení po sobě, opravování a úpravy podle doporučení editorů či beta-readerů nesnáším. V tu chvíli mám pocit, že vlastně vůbec psát neumím a že na to někdo přišel. Je to naprostý opak toho proudu slov, který ze mě při psaní vychází.

Ale jedno bez druhého nemůže fungovat. A upřímně – moje rukopisy jsou pořádný oříšek pro každého, kdo je čte. Takže je potřeba zbytečná slová uklidit a v procesu oprav lépe vysvětlit svou vizi. I když už to není taková zábava jako samotné psaní.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?
Já jsem původně nikdy nechtěl psát horor. Ale nějak jsem se k tomu postupně dostal. Díky Radoslavu Kozákovi ten žánr vnímám mnohem intenzivněji. Díky němu mám možnost poznat i některé autory, kteří jsou pro mě dnes obrovskou inspirací.

Kristina Haidingerová, Ivan Kučera, všechna jména, která se ke mně dostanou přes nakladatelství Golden Dog a přes časopis Charon, se snažím zapamatovat a sledovat tvorbu autorů, kteří mě zaujali. Podpořit je, když jim něco vyjde – i když to při počtu knih, které mám doma, budu možná číst až za dvacet let.

Ale sám chci, aby se k mým knihám přistupovalo podobně, a je to to nejmenší, co pro autory můžu udělat.

To, že tu ti lidé jsou a že se snaží nahlédnout do temných zákoutí vlastní mysli, abychom se my ostatní báli o něco méně, nebo aby jsme se v budoucnu dokázali svému strachu postavit, je podle mě záslužná práce. Někdo ji dělat musí.

A opravdu a upřímně si myslím, že v našich dvou zemích se to dělá dobře.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?
Vyprodal se celý náklad mojí pohádky Dobrodružství na Ostrově želv. Dále vyšla moje povídka v československé antologii Když se peklo protrhlo a mám možnost pracovat na své sérii ze světa Artura Kobayashiho. Už mi vyšly dvě knihy – Bazár démonů a Solus – a další tři mám napsané.

Moc se neprodávají, takže úplně nevím, jestli má smysl v tom pokračovat, i když se v té sérii snažím pracovat s komparativní mytologií a teologickými otázkami. Ale i kdyby to nevyšlo a nedokončilo se to, jsem rád, že jsem začal a že na tom ve volném čase pořád pracuji.

Možná si toho jednou v budoucnu všimne nějaké české nakladatelství a dá mým příběhům šanci. Minimálně mi pomůže s marketingem, ve kterém jsem opravdu příšerný.

Tohle všechno mě naplňuje hrdostí, protože od mala jsem toužil po jediné věci, a to vyprávět příbehy.

DOMINIK FIALA

Představ nám trochu svoji povídku.

Většina mých povídek – včetně těch hororových – jsou melancholické, romantické a psychologické příběhy dotýkající se témat osamocení, odvrácení od společnosti nebo hledání smyslu života potažmo štěstí a moje postavy jsou vyvrhelové, samotáři nebo podivíni. Téma démonů, pekla nebo křesťanského ďábla (či křesťanské mytologie jako takové) není něco, co bych psal sám od sebe, a tak jsem právě proto chtěl zkusit něco jiného. Tak, jako jsem se připletl k tématu pro mě ne zrovna typickým, zvolil jsem brutální slasher s motivy pomsty a zatracení a k povídce jsem přistoupil mnohem ,,žánrověji“, než je pro mě typické.

Věříš v dobro a zlo?

Jistě. Obojí je ale subjektivní a nevěřím v jejich jasné oddělení ani v jejich nadpřirozený koncept. Ti nejzlejší lidé v dějinách byli vždy přesvědčení, že konají dobro nebo jim alespoň nepřišlo, že by dělali něco špatného, a naopak lidé, kteří o sobě nemívají vysoké mínění často drobnými činy dělají ze světa lepší místo.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Přednost jim dávám, přestože je velmi jednoduché to s nimi přehnat a sám bych volil spíš střízlivější zacházení s nimi, ale v hororu být rozhodně nemusí. Horor je žánr, který má u čtenáře/diváka vzbudit strach nebo další nelibé pocity ve vztahu k němu samému (slovo horror znamená hrůza nebo děs). Co když se tohle stane mě? K tomu nemusí nutně být použito nadpřirozeno, ale většinou tomu tak je, protože je to jednodušší. Horor se tady totiž dotýká dalšího žánru, thrilleru který – z anglického Thrill (vzrušení) – zaujímá opačný postoj. Dalo by se říct, že skutečný rozdíl je strach o sebe sama a strach o ty, o kterých čteme/na které se díváme. Jsou thrillery s nadpřirozenem a horory bez něj a obojího je spousta, jen často zapadají a moc se na ně nemyslí.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Položme si spíš otázku Co dělá záporáka záporákem? Dr. Freeze a Poison Ivy v Burtonově Batmanovi chtěli ochladit zemi a zachránit deštné pralesy a my máme fandit miliardáři v čele mezinárodní společnosti? Mám rád záporáky, kteří mají vlastně pravdu. Ve 21. století se to objevuje tak často, že jim vždycky na konci filmu musí doslova přeskočit a musí začít dělat skutečně zavrženíhodné věci jako vraždit nevinné/děti atp., ale když je slyšíte během příběhu, mají to v hlavě moc dobře srovnané. Určitě nemám jednoho a popravdě si teď na žádného vysloveně nevzpomenu a asi bych musel i zmínit ty, které jsem sám napsal. Hezkým příkladem je ale třeba Joker (vím, co se komiksů týče honě záleží na tom jaký Joker, ale pro zjednodušení) nebo Lucifer (je nějaký film nebo kniha, kde je vysloveně ,,záporák“?) Taky mám rád Scara ze Lvího krále. Toho původního, kresleného, který měl šarm, ne tu bezcharakterní ,,Live action“ verzi. Určitě by mě jich napadlo hodně, ale nemám ani oblíbenou ,,kladnou“ postavu, dokonce ani oblíbenou knihu, film nebo spisovatele.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Štve mě čekání na posudky a vlastní korektury opravených textů zaslaných mi zpět. Žertuji, ale opravdu tyhle dvě nejsou mými favority. Co se týče psaní jako takového, nejraději píšu dialogy a romantické scény, ale vzhledem k tomu, že nepíšu ani divadelní hry ani červenou knihovnu se s obojím musím krotit, aby měly ,,šťávu“.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Cítím u nás velký rozsah hororu jako takového a převážně u literatury, což je dobře. Na to, že je horor původně okrajový žánr podivínů na okraji společnosti se dnes stal skoro mainstreamem. Pořád mám raději undergroundovější, artovější knihy/filmy, ale díky všeobecné oblibě žánru je možné ho víc prozkoumávat a člověk tak narazí na velmi dobré spisovatele, o kterých dřív nevěděl. Vlastně myslím, že horor jako vyhraněný žánr ještě před sto lety prakticky neexistoval a vždy se jen ,,přifařil“ k jiným žánrům, díky čemuž máme folklornější/historičtější horory plné křesťanských i pohanských mýtů, máme horory týkající se sériových vražd, týkajících se fantasy a science fiction motivů… díky tomu všemu se hororem přímo i nepřímo zabýval prakticky každý velký spisovatel od starověku až do současnosti, jenom chce trochu drzosti to říct nahlas. Díky tomu se může dnes hororu věnovat velká spousta umělců a dokonce si v jeho subžánrech mohou i vybírat. Jsem rád. Horor potřebujeme abychom prohloubili vlastní pocit empatie, uvědomili si, kam a proč patříme a kde a proč máme hranice. Nejistotě světa se čelí líp když víme, co horšího by mohlo být.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Prozatím svůj debut Pravá bluesová kočka a strašidelnou dětskou sérii Stíny nad Malinovým vrchem, u kterého jsme v polovině co se vydávání týče (třetí díl s názvem Změníš mě vyjde koncem listopadu 25), a věřím, že se dočkáme i posledních tří dílů které už jsou o poznání hororovější. Domluvené pak mám 3 sbírky povídek : Vzbuď mě ve 4:20 (2026) a Ulice prosluněných zítřků (2027) u nakladatelství Golden Dog a další sbírku povídek Je hezký umřít za úplňku (pravděpodobně přelom 2025/26) u nakladatelství Fobos, pak novelu z edice Zrnka temnoty u Golden Dog s názvem Peter a Joe (2026) a dále post apokalyptickou dark romanci trilogii Kroniky zapovězené bouře (2026-2027) rovněž pro Knihy Dobrovský (hádám, že také Fobos). Až budu mít chvíli na vydechnutí, rád bych u Golden Dog pak vydal román a uvidíme, co přijde dál.

 

LADY KOPŘIVA

Představ nám trochu svoji povídku.

Co zaseješ, to sklidíš hraje na notu gotického románu. Chtěla jsem napsat horrorový příběh, který by začínal v duchu Drákuly a zaváněl steampunkem – a prvek pekelné byrokracie mě také již dlouho lákal k literárnímu zpracování. Z příběhu vyplynula možnost zmínit otázku, zda si duše člověka může zachovat lidství, ač je podrobena krutým pravidlům pekla, vytrženého mimo čas a realitu. Vyšel mix, který mě opravdu bavilo psát.

Při rešerších k cestopisné části děje jsem se snažila o autentičnost, ať už etnograficky u vzhledu místních obyvatel nebo použitím dobových jmen míst. Výzvou bylo vmísit cosi tísnivého do popisu cesty syrovou rozlehlou přírodou.

Zajímavostí je, že v Altaji nad řekou Katuň skutečně existuje skalní útvar Ďáblův prst, a pokud název vyhledáte na internetu třeba v angličtině, můžete nalézt i fotografie.

Věříš v dobro a zlo?

Pokud se jedná a o existenci dobrých a zlých sil mezi nebem a zemí, tak mě o své existenci již mnohokrát přesvědčily. Mou životní filozofií je šamanismus, a tak věřím, že je přirozené některé přírodní zákony jen respektovat, bez nutnosti analýzy. Nicméně jsem také přesvědčená, že se mohou síly dobra či zla naladit na frekvence energií, které lidská mysl a konání vytváří, a pomocí tajemné rezonance zesilovat, nebo být naopak oslabeny. A to by měl mít člověk na paměti, jelikož tím v mnohém utváří svou cestu.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Fantastické prvky jsou právě tím, co mě na horroru baví, ať už to jsou vesmírná monstra, duchové, exotické legendy, démoni, temný folklor nebo kombinace takových prvků. Vytváří se tím pro mě zajímavý mix fantazie, dobrodružství, tísně a mrazivosti, který bych skutečně mohla popsat jako pohádky pro dospělé.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Dávno je mým nejoblíbenějším filmovým horrorovým záporákem vetřelec a stále se obdivuji uměleckému ztvárnění tohoto vesmírného monstra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Sedám k první větě s příběhem již předpřipraveným – a tak se snažím mít už první verzi textu co nejčistší. Velmi mě baví samotné psaní i následné úpravy, kdy text dostává vycizelovanou formu. Vlastně mi ten proces připomíná řemeslnou výrobu šperku, což je moje povolání.

V další fázi text předkládám betačtenářům, aby na něm pokud možno nenechali nit suchou – což je nejlepší způsob, jak poznat, co tam chybí. Následné korektury mě stále ještě baví, ale když přichází nějaké to čtvrté páté kolo, tak už mě to začíná trochu štvát a nejraději bych měla již text takříkajíc z krku, abych se mohla věnovat psaní něčeho dalšího. Vím ale, že to jinak nejde, pokud má výsledek stát za to.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Za poslední tři roky, kdy oblast víc sleduji, se mi zdá, že na české a slovenské horrorové scéně dochází k vzestupu a obrodě žánru. Jedná se o žánr specifický, a tak nelze čekat, že by náhle přitáhl davy nových fanoušků, ale určitě se zvětšuje povědomí o tom, že i horror má hodně subžánrů a může nabídnout silné příběhy a vzrušení celkem širokému spektru čtenářů, tedy nejen těm „skalním“. Máme tu úžasná malá nakladatelství, která vydávají horrorovou klasiku i nové autory, a to v knižních edicích, na které je z hlediska kvality a estetiky radost pohledět.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Mým největším úspěchem za poslední tři roky je bezesporu právě umístění povídky ve sbírce Když se peklo protrhlo. Byla jsem opravdu velmi mile překvapená, jak krásná antologie vznikla, a je mi nesmírnou ctí, že se na celku podílí i můj text.

Chystám se nyní probádat vody mnou zatím nepoznané. Jelikož se mi několik přátel svěřilo, že holdují audioknížkám, chci nechat načíst svoji fantasy-horrorovou povídku Tajemství lesního domku. V roce 2023 se umístila ve sborníku soutěže O knihovnickou sovu pořádané Městskou knihovnou v Praze, sborník je dostupný online v archivu knihovny. Chtěla bych tedy této krátké věci pořídit pěknou audioverzi pro čtenáře, kteří si raději pouští příběhy k poslechu.

 

ZDENĚK HULBACH

Představ nám trochu svoji povídku.

Moje povídka Když se peklo protrhlo, se odehrává ve světě, kde můžete chytit démona podobně jako chřipku. Neléčí se to paralenem, nýbrž starým dobrým vymítáním. Jediné společné s klasickou léčbou je, že jste u toho upoutáni na lůžko v nemocnici na specializovaném oddělení, kde pracují oficiální církevní exorcisté. Jedním z nich, kdo s démony svádí každodenní vyčerpávající boje, je i otec Michal. Má toho popravdě už celkem plné zuby, zvlášť když si stále v sobě nese trauma ze své minulosti. A to netuší, že největší masakr ho teprve čeká.

Věříš v dobro a zlo?

Když nad tím tak dumám, tak asi jo, věřím. I když je to mnohem komplikovanější a bylo by to na delší zamyšlení. Ale podíváme-li se kolem sebe, určitě potkáme hodně zlých věcí. Třeba chlebíček. To je fakt děsný zlo. Ten by si zasloužil zmasakrovat v nějakém pěkném příběhu.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Jednoznačně ano. Nadpřirozený horror mě baví víc. Když mě autoři napínají na skřipec temnou atmosférou, čímsi zlým, co přichází kdo ví odkud. Tušením čehosi někde za oponou tmy, za našimi zády, za rohem. Tohle hraje na struny mého strachu, který je můj věrný přítel od dětství, kdy mi ten prevít dával hodně zabrat. Dneska už vím, že strach je kámoš, tak mu dopřávám hody.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Jednoduchá odpověď. Freddy Krueger. Jeho sarkastický a černý humor, se kterým masakruje ve snech své oběti, mě prostě baví. Asi proto, že mám podobný smysl pro humor, jen bez toho masakrování druhých. Aspoň zatím. Kdyby byl Freddy standupovým komikem, byla by to asi jediná taková show, na kterou bych zašel. A mám jisté tušení, že asi i poslední.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Všechno na psaní mě štve. Když nevím, jak začít. Když nevím, jak skončit. Když nevím, kudy dál. Když na konci zjistím, že jsem dlouhej a musím škrtat. Když nevím, jak to pojmenovat. Když nestíhám. Když se mi to nelíbí. A nejhorší na psaní je to množství vypité kávy a sežraných dortů, protože jsem kavárenský psavec.

Nejvíc mě asi baví, když se ten námět zatím jen tak fláká v hlavě a můžu si s ním hrát, a když ta hotová potvora jde konečně z domu.

Ale i když mě to tak štve, nedá se s tím nic dělat. Musí to ven. Známe to, že jo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Nebál bych se říct, že žijeme v době českého horrorového obrození. Kdo by před x lety řekl, že tu budeme mít několik vyloženě žánrových nakladatelství (které můj bankovní účet nemá příliš v lásce, ale co je mu to platný, jen ať trpí)? Že i mainstreamoví vydavatelé budou vydávat horror od někoho jiného, než Kinga a nebudou se bát tomu tu nálepku horror fláknout i na obálku? Že se dávná doba „co budu číst“ změnila na dobu „co dřív“? A že se tu bude dokonce konat specializovaná akce jen pro fandy horroru? Za to rozhodně patří velký dík všem těm snaživcům, kteří na tom odvedli obrovský kus práce. Jen kdyby se ještě urodil i nějaký podařený temný film, to by byla pecka.

A když už se zmiňují i slováci, je příjemné sledovat, že tam několik agilních a šikovných jedinců tvrdě prosekává cestu slovenskému horroru ze zapadlých koutů více lidem na oči. Držím jejich sekerám palce.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Mně toho, snad zatím, moc nevyšlo, takže zcela upřímně úspěchem je cokoliv, co se objeví v nějaké knize. Tím pádem je aktuálně mou nejvyšší dosaženou metou povídka v „Pekle“, kde můžu stát po boku mých dosavadních hrdinů.

A co chystám? K publikaci nic, stále bojuji na soutěžních frontách. Ale kdyby to někoho zajímalo, krmím si audioverzemi své tvorby youtubový kanál, kde by se, pokud se mi to povede, mohl na Vánoce objevit můj temný vánoční povídkový audioprojekt, do kterého bych chtěl nalákat pár kamarádů ke spolupráci. Pokud budete chtít, hoďte tam okem nebo uchem (komu je urvete, je už jen na vás).

JOEY THORKE

Představ nám trochu svoji povídku.

Ela, hrdinka príbehu Co vidí tvoje oči, si po narodení dieťaťa začne uvedomovať, že v byte okrem nej, jej muža a ich syna žije ešte niekto ďalší. Dovtedy to nevnímala, no malý chlapec sa neustále správa, akoby v byte niečo videl. Čoskoro aj Ela začne zažívať zvláštne veci a je čoraz viac vydesená. Povedala by som, že ide o duchárčinu s prímesou okultizmu. Na pozadí je to ale taký bežný príbeh zo života novorodičov. Dotýka sa tém ako kríza a neporozumenie vo vzťahoch, rodinné traumy, či psychické zdravie.

Věříš v dobro a zlo?

Verím v ľudské dobro a ľudské zlo.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Pri čítaní, pozeraní, aj písaní hororu dávam prednosť nadprirodzenému zlu. Nie preto, že by v horore podľa mňa muselo byť. Je to skôr preto, že ľudské zlo je oveľa reálnejšie a ťažšie ho predýchavam. Napríklad scény brutálnej bitky, znásilnenia, či mučenia sú pre mňa v zásade oveľa strašnejšie ako scény s desivými entitami.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rada si pozriem, no ešte radšej prečítam niečo o upíroch a čarodejniciach.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám jednoznačne dopísanie prvého draftu. V deň dopísania sa vždy vznášam ako obláčik. O to viac, ak má príbeh dobrú pointu. Čo ma niekedy vyložene štve je hľadanie prvej scény a prvých viet. Sem-tam to naskočí samo, no nie vždy. Od toho, ako príbeh načnem u mňa väčšinou záleží, či sa preň zapálim, alebo ho nechám ležať ladom, nech je nápad akokoľvek dobrý.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

V skratke – veľmi pozitívne. Minimálne ako čitateľ. Vnímam, že neustále vychádzajú nové horory, čítam ich toľko, koľko môžem a páčia sa mi. Neviem to porovnať so zahraničím, no nemám pocit, že by sme na Slovensku a v Česku mali núdzu o kvalitný horor. Na Slovensku tomu výrazne dopomáha časopis Charon, v Česku zasa slušný počet na horor zameraných vydavateľstiev. Ako autorovi mi však na Slovensku chýba napríklad čisto na horor zameraná literárna súťaž, niečo ako česká O krvavý brk.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Poviedka v knihe Když se peklo protrhlo je mojou prvou knižne publikovanou poviedkou – takže zatiaľ najvyššia méta, z ktorej mám veľkú radosť. Tento rok by mi mali vyjsť ešte dve ďalšie poviedky. Prvou je fantasy, ktoré sa dostalo do žánrového finále Martinus Ceny Fantázie a vyjde v knihe Fantázia 2025. Druhou je krátka, temná poviedka Otec, ktorá vyjde v zborníku víťazných prác súťaže M.Ú.Z.A – Bufet príbehov: Prstom po oblohe. Okrem toho mám teraz rozpracovaných niekoľko nových námetov na hororové poviedky. Snáď sa mi ich podarí dostať na papier čo najskôr.

Foto: Ida Tittelová 

 

MIRO ŠVERCEL

Představ nám trochu svoji povídku.

Začnem trošku zo širšia, keďže daná poviedka spadá do cyklu „Maxoviek“ – alebo príbehov z blázinca. Ono celý tento nápad vznikol niekedy na jeseň roku 2015 (okrúhle výročie práve teraz), pre súťaž Ohnivé Pero, ktorú poriada slovenský Fandom a Saš Pavelková (plus jej team). Je to súťaž mikropoviedok a napísať dobrú krátku poviedku je kumšt. Tak som si to dal ako výzvu a prvý príbeh s názvom Max a pehavé strašidlá uzrel svetlo internetu v tom jesennom kole roku pána 2015. Začalo to u mňa ako literárne cvičenie. A tak som prispieval Maxovkami každé kolo (t.j. 2x do roka). Podarilo sami s ním súťaž vyhrať a aj obsadiť všetky pódiové umiestnenia. A Max rástol, bujnel a košatil sa. Vystriedal všetky možne žánre a témy s hromadou známych postáv a stovkami pop kultúrnych odkazov, ktoré nie každý v textoch nájde (resp. tam nájde to svoje, jemu známe a každý iné). Bolo mi aj povedané, že vlastne Maxove príbehy spadajú do magického realizmu, čo som ani netušil, že také viem písať. Postupne jeho príbehy prerastali rozsah mikropoviedok a aj hraníc Slovenska. S poviedkou Riťuál som skončil tretí v súťaži Tovaryši Kalamáře a poviedka vyšla v zborníku Pokřivenej svět. Podobne som sa s jeho ďalším príbehom prebojoval aj do finále súťaže Daidalos (poviedka Jak se stát andělem – vyšla v XB1). A teraz sa Max a jeho démon dostali do výberu poviedok v tomto krásnom projekte HorrorConu. V tomto príbehu je naznačený temný pohľad do Maxovho útleho detstva a jeho celoživotný boj s démonmi, kedy zisťuje, že ten najťažší boj je s démonom, ktorého nosíme v sebe. Takisto sa tu Max stretá so Smrťou, no tá ma s ním ďalšie plány…

Věříš v dobro a zlo?

Samozrejme, že áno. Je to vlastne prirodzený zákon rovnováhy vo Všehomíre.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Mám rád fantastiku a dávam jej priestor aj v horore. Tých reálnych hororov zažíva člověk vo svojom živote pomerne dosť (niekedy) a asi aj preto sa to literárne snažím aspoň trošku fantasticky ovzlášniť.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Asi dám pomerne netradičnú odpoveď. Veľmi dlho mi utkvela v pamäti postava Charlesa Augusta Milvertora v podaní fantastického Roberta Hardyho (a teraz si nájdite, o čom hovorím :D).

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám také tie návaly nápadov, ktoré moje telo donútia sadnúť si za noťas a písať. Mnohokrát nestačím zapisovať idey dostatečné rýchlo, tak si ich nahrávam do mobilu a potom to prepisujem. V takomto rauši som schopný napísať pomerne dobrú poviedku za pár hodín. A nemám rád, nazvem to – fázy „písateľského bloku“, pretože tie ma frustrujú a demotivujú zároveň. Nuž mám pomerne „challenging job“ a pri ňom sa mi nepíše zrovna ľahko a možno sa len vyhováram. No mrzí ma, že som kvoli tejto mojej blokácii už zopár vynikajúcich projektov a príležitostí prepásol.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Keďže nie som čistý hororista, nie som si istý, či som schopný dať relevantnú odpoveď. Česká scéna je omnoho bohatšia ako tá slovenská (to je asi vo všetkom tak). Posledné roky sa mi páči, že sa zanietení ľudia na Slovensku snažia horor pretlačiť ako horor a nielen pod rúškom mysteriózneho thrileru. Ak by som mal poďakovať, čo sa rozvoju slovenskej hororovej scény týka, tak konkrétne ľudom z Artis Omnis, Hydrám a samozrejme Cháronistom a ďalším.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Takú métu nemám. Písanie beriem ako koníček a som nesmierne rád, ak mi niekde niečo vyjde. Za posledné roky sa portfolio mojich publikovaných fantastických poviedok (a dokonca aj básní) utešene rozrastá, čomu sa teším.  A čo prinesie budúcnosť? Nuž rád sa nechám (dúfam, že pozitívne) prekvapiť.

 

MADLA POSPÍŠILOVÁ KARASOVÁ

Představ nám trochu svoji povídku.

Povídka Z(a)tracený kostel je o opuštěné osadě jménem Hutov, a o zlu, které se zde skrývá. Protože místa mají svou paměť, i když mohou působit ztraceně. Je i o zlu, dřímajících v lidech. Zároveň je vyprávěna z pohledu postav všech zúčastněných a ta pestrost perspektiv mě neskutečně bavila.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím v lidi. A v to, že temnota číhá v každém z nás a záleží jen na okolnostech, jestli se vyškrábe na povrch.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Čtenářsky mi fantastické prvky nijak nevadí, protože hlavní je vždycky příběh. A když mě strhne, je mi úplně jedno, o čem pojednává.

Autorsky dávám přednost realitě. Ta totiž často předčí veškerá očekávání a mnohdy je horší než vymyšlení bubáci a monstra.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rozhodně Hannibal Lecter. Je inteligentní, šarmantní a umí vařit!

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejvíc mě baví, když se dostanu do flow, otevřu hlavu a sypu z ní všechny ty šílenosti. Ale baví mě všechny fáze. Dokonce ráda zapracovávám i redakční připomínky. Asi jsem masochistka, no.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Myslím, že horor u nás právě prožívá zlatý věk. Publikují se i knihy, které by ještě před pár lety neprošly kvůli drsnosti (byť jdou do světa jako limitka), ženy se nemusí stydět za to, jaký žánr píší. Čas pseudonymů je ten tam. Nikdo se nemusí stydět za to, co píše, ani za to, co čte. A já jsem neskutečně ráda, že i díky nakladatelstvím jako je Golden Dog, Carcosa, Gnóm či Canc čtenáři poznávají fantastiku zase z jiného úhlu. Z toho temnějšího.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Určitě svou vymazlenou limitku, která nedávno vyšla v nakladatelství Golden Dog. Tu už asi těžko překonám. Líska je hodně speciální a hodně brutální (dokonce tak, že nepůjde do distribuce a je k mání pouze na e-shopu nebo na akcích na stánku) a já jsem asi vážně divná, protože mě strašně bavilo ji psát. Je to příběh o pomstě, vině a trestu, psaný starou češtinou, a vznikl ve staré, strašidelné roubence. Nekecám!

A pak jsem taky strašně moc hrdá za Bolestíny, mou první antologii, kterou jsem sestavila. Jsou v ní tři skvělé povídky na téma bolest, stíny a vyznání od těch nejlepších autorek hororů a já ji zakončuji třináctou povídkou nazvanou Starý dům. Kupte si ji, protože je neskutečně skvělá!

A co chystám dál? Jéje, toho je. Příští rok u mě bude ve znamení knížek pro děti – na jaře mi v Gradě vyjde dobrodružný příběh o Terce vyšetřovatelce a na podzim u Dobrovského pohádková knížka. Ale na horor jsem nezanevřela, protože mé povídky se objeví hned v několika antologiích a v jedné budu figurovat i jako editorka.

VERONIKA FIEDLEROVÁ

Představ nám trochu svoji povídku.

Krásná a pomalu umírající Žofie přijíždí do zapadlých lázní, které slibují zázraky. Okolní lesy však skrývají nejen léčivé prameny, ale i strašidelné pověsti a pravěké démony. Možná, že se tu zázrak stane, ale nebude to probíhat úplně tak, jak si představovala.

Kozlí pramen je temná romance odehrávající se uprostřed sudetských hvozdů, které pro mě vždycky měly přitažlivou atmosféru. Příběh je součástí univerza mé záhrobní trilogie (knihy Pozdravy záhrobí, Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí, pozn.red.), je to spin-off, ideální pro ty, kdo by se chtěli vrátit k vedlejším postavám a místům z mých knih, ale funguje samozřejmě i samostatně.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím na ně jako na hodnoty, na základě kterých by mělo fungovat lidstvo. Problém lidstva je, že se nedokázalo shodnout na definici těchto pojmů, a tak jsou často zneužívány, překrucovány nebo úplně ignorovány. Lidé jsou schopní šíleného zla, které pak dávají za vinu nadpřirozeným silám, aby se zbavili své vlastní odpovědnosti.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Většina mých příběhů má fantastické prvky, ale napsala jsem i několik takových, které je nemají.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Na první dobrou se mi vybaví Dexter. Je zajímavé sledovat, co všechno jsme mu ochotní odpustit, když koná zlé věci pod záminkou dobra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu intuitivní, kdy vidím příběh jako scénu filmu, která se mi odehrává před očima. Kdy mě naplňuje nutkavá potřeba ji zhmotnit, dostanu se do té správné flow, energie a pak už jen píšu a píšu. Nevadí mi ani redakce, šperkování textu. Štve mě pouze ten okamžik, když zjistím, že se do tisku vloudila chyba.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Do hororové literární scény jsem pronikla po vydání první knihy v roce 2021, což je relativně nedávno. Zdá se mi ale, že český i slovenský horor roste, má tah na branku, hlavně co se týče propagace. Objevují se nová jména, která se nestydí za svou lásku k žánru, temné příběhy se dostávají k čím dál většímu počtu lidí, což je skvělé.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Loni jsem vydala poslední díl trilogie, která pro mě byla velkou výzvou. V příštím roce budu publikovat hlavně povídky v různých antologiích. Některé z nich se dostaly do opravdu zajímavých projektů. Pořád doufám, že by dobře napsaná povídka mohla přivézt čtenáře ke knihám, které jsem napsala. Po určité krizi se snažím psaní zase víc věnovat, takže snad časem dojde na další samostatnou knihu. Můj sen je vydat román v pevné vazbě.

 

TOMÁŠ MARTON

Představ nám trochu svoji povídku.

Já už si ji nepamatuji Dobrá, zkusím to. Požírač duší je o klukovi, který žije v poněkud zvláštní rodině. Máma i táta jej učí jejich vášni. Tedy operování lidí, které předtím někde unesli a zabili. To vše ve jménu Požírače duší, pro kterého chtějí získat duši. Ona bytost je známá z různých mýtů a já si ji trochu upravil dle své fantazie. Zároveň jsem chtěl ukázat tu hrozivou situaci, kdy dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že musí plnit rozkazy vyšinutých rodičů.

Věříš v dobro a zlo?

Ano. Obojí je přítomno všude a vzájemně koexistují. Jsou na sobě přímo závislí. Samozřejmě vnímání toho, co je dobro a co zlo, se může lišit člověk od člověka, kultura od kultury a ne vždy je něco jen dobré a jen zlé. Fandím dobru. Ale jsem dobrý? Nevím, ale chtěl bych být.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávám přednost dobrým příběhům. Jinak je mi to asi jedno. Ono ve většině ty fantastické prvky k hororu patří. Ale není to „povinnost“ a čím reálnější (nebo uvěřitelnější) je příběh, tím může být děsivější. Rozhodně to, jestli v hororu je nadpřirozeno, není věc, kterou nějak zvlášť řeším.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Těžký říct. Filmový asi bude xenomorph. Je to tvor, kterého obdivuji, ale zároveň děsí. Mistrovsky vymyšlený. A knižní? Řekl bych, že Randall Flagg z Temné věže (a dalších „Kingovek“). To byl fakt parchant a velmi těžký protivník.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Když mě napadne skvělý nápad A pak když vlastně začnu psát, protože to je člověk plný energie a zápalu. To si ještě říkám, jakou to píšu pecku A pak samotné dopsání. Miluju ten pocit, že jsem to dokončil, že jsem dovyprávěl příběh. Co mě štve? Tak bez mlácení přiznávám, že opravy, přepisování a další a další čtení. Bez toho to prostě nejde, ale neužívám si to. Je to takové nutné zlo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Jo, paráda. Konečně se tím všichni živíme Ne, vážně… horor je stále v podstatě undergroundový žánr, ale za poslední roky jde vidět, že se hodně zvedl a lidi zajímá. Mám z toho radost. Česká/slovenská scéna vykvetla a myslím, že i skvěle spolupracuje. Je tu spousta vynikajících autorů a autorek. Scéna se rozrostla a to významně. Přesto je to ještě tak, že se skoro všichni navzájem známe. Jsem moc pyšný, že jsem toho součástí.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Vydání svých dvou knih „Ve spárech múzy“ a „Král beznaděje“. Ale jsem pyšný za každou vydanou povídku a myslím, že vyšly v moc hezkých knihách. Do budoucna chystám docela dost věcí, ale bohužel je nemohu prozradit. Takže jen načrtnu. Příští rok si budu hrát na editora a vyjde jedna kniha, která je mým dítkem, ale budou v ní mnohem lepší autoři, než jsem já. Opravuji také jeden deset let starý příběh a uvidíme, zda vyjde (ale opravdu jen v malinkém nákladu). Ale jsou plány i na další roky. Romány, spešl projekt, a také někdy další povídková sbírka. Psát chci dál a budu doufat, že se to bude lidem líbit.

 

IVAN KUČERA

Představ nám trochu svoji povídku.

Aby som to jemne na začiatku odľahčil, tak moja poviedka Ztracený potok pojednáva, prekvapivo, o stratenom potoku. Ok, dosť srandičiek. Daný potok skutočne existuje, hoc v poviedke som ho, ako to už v hororoch býva, prifarbil temnejšími odtieňmi. V realite je to príjemné, tiché, poetické miesto. Naozaj akoby tam nikdy nikto nechodil. Ale ja som hororový autor, čiže bolo nutné pritvrdiť. Ako mnohé hororové príbehy, i tento je o smrti. Nejeden autor sa s ňou vyrovnáva práve prostredníctvom písania a ja nie som výnimka. Paradoxom je, že keď som ho pred rokmi objavil a začal o ňom písať, a už vtedy to bol príbeh smrti, ale môj otec ešte žil. Keď sa konečne text dostáva k čitateľom, je dávno mŕtvy. Čiže Ztracený potok sice je o smrti, ale nie o konkrétnej, skôr tak nejak o smrti všeobecne. Vtedy som ani len netušil, že sa fikcia zrazí s realitou. Raz to čaká každého.

Věříš v dobro a zlo?

Nemyslím si, že sa to dá takto ľahko povedať. Čím je človek starší, tým viac si uvedomuje, že aj dobrý človek sem-tam urobí vec, na ktorú nie je hrdý a človek, o ktorom by sme azda mohli s čistým svedomým vyhlásiť, že je zlý a zákerný, raz za čas urobí niečo ušľachtilé. Neodporuje si to navzájom. Čiže verím, aj neverím. Verím v prvom rade na ľudskú hlúposť, krátkozrakosť a nevzdelanosť. Treba však mať na pamäti, že nejeden raz sa tak ľudia správajú zo strachu, čo dokázala nedávno pandémia, teraz vojna na Ukrajine. Podobné extrémne situácie vždy odkryjú právu tvár človeka. Za druhej svetovej moja rodina pomáhala v okolitých horách bojujúcim partizánom, ale udal ich paradoxne „dobrý“ sused, slovenský kolaborista. Keď na ich gazdovstvo vtrhlo nacistické komando, niekoľkých členov mojej rodiny sice odviedlo, ale veliteľ paradoxne moju babičku a môjho otca, ktorý mal vtedy približne štyri roky, prinútil schovať sa, čím im zachránil život, o ktorý ich chcel pripraviť sused. Čiže sa pýtam: čo je dobro? Čo je zlo? Dá sa na túto otázku jednoducho odpovedať? Niekedy sme ako pes, ktorý si niekde zasekol labu, vy mu chcete pomôcť, ale on si to neuvedomuje a začne vrčať a hrýzť.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určite nemusí, ale taký asi vedia napísať len veľmi skúsení a vypísaní autori, pretože realistický horor bez nadprirodzených prvkov sa veľmi ľahko môže vymknúť spod kontroly a skĺznuť do „obyčejného“ trileru. Nič proti trilerom. Myslím si, že hororu ubližujú mnohí jeho autori práve nadmerným používaním nadprirodzených motívov. Myslia to dobre, ale práve používaním absurdných nadprirodzených nápadov chtiac-nechtiac spôsobia to, že čitatelia, ktorí horor nečítajú, ale chcú to s ním skúsiť a vyberú si práve ich príbeh, nad žánrom definitívne zlomia palicu, pretože si po dočítaní takých textov povedia, že horory sú blbosť pre decká. Pritom by sa dalo povedať, že jedni z nejlepších hororov kinematografie sú vcelku realistické: Cannibal Holocaust, Phenomena, Teraz sa nepozeraj, Čeľuste, Spalovač mŕtvol, Mlčanie jahniat, Psycho, či Záhada Blair Witch. Tak ale samozrejme horor je horor, fantastické motívy by v ňom zrejme zastúpené byť mali, nedajú sa celý život písať len realistické horory. Hoci… Každopádne kľúčom k napísaniu dobrého hororu je síce použiť nadprirodzený motív, ale nechať ho čelne zraziť s čo najrealistickejšími postavami, ktoré žijú v normálnom, uveriteľnom svete. Toto funguje skoro vždy, ale nie je ľahké napísať to.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Je toho strašne veľa, ale v poslednej dobe mi urobil radosť záporák z filmu Weapons režiséra Zacha Creggera. Najlepší záporáci sú zrejme takí, ktorí sú uveriteľní. Tým sa opäť dostáváme k počiatočnej otázke o dobre a zle. Nemali by byť čisto zlí. Áno, občas je sranda, ak je záporák čisté zlo, ale to je výnimka potvrzdujúca pravidlo. Záporák by mal mať motiváciu pre zlo, ktoré pácha a tým pádom sám seba nevníma ako zlo. Pre nás ostatných je práve vďaka tomu uveriteľný. Nestotožňujeme sa s jeho příšernými činmi, ale v istom uhle pohľadu pre ne máme pochopenie.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám asi konce, som v tomto starý kingovec. Vtedy sú už uzavreté hlavné dejové linky, príbeh stíchne a zostáva dostatok času na rozlučku. Niekedy napíšem záver ako prvý, ten je totiž dôležitý, možno až zásadný. Autor by mal poznať koniec. Od neho sa všetko odvíja, postupne, nenápadne k nemu smeruje.

A čo ma v procese tvorby štve? Nepovedal by som, že štve, ale za roky, čo píšem, som ako najťažšiu fázu vyhodnotil stav pred samotným začiatkom písania. Pracovne tomu hovorím „a vtom…“. Vysvetlím. Nie je problém prísť s dobrým záporákom. Nie je problém napísať dobrý dialóg, vymyslieť dobré miesto odohrávania. Problém je vymyslieť ústredný konflikt. To, o čom text bude. Vždy totiž v príbehu nastane moment, kedy sa musí niečo stať. Poviem príklad, len takú narýchlo blbosť si vymyslím. Rodina je chorá z mesta a civilizácie a tak sa rozhodne kúpiť dom na samote pri lese. Rodičia, dve malé deti a pes. Možno aj mačka, nech je sranda. Na prvý pohľad niečo, čo si máte chuť prečítať. No ale nastáva problém. Dobre, sú tam. A čo teraz? Čo sa stane? Mnohí autori sa uspokoja s tým, že majú dobré postavy, miesto a dialógy a je im fuk, čo sa následne stane. No a tým to celé poserú.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Smutne. Na Slovensku je horor plus-mínus mŕtvy. Venuje sa mu pár posledných mohykánov a ja stále chcem veriť, že má budúcnosť, ale aktuálne tomu veľa vecí nenapovedá. Začínam pociťovať skepsu. Vždy sa nájde niekto, kto vám skôr alebo neskôr niečo hororové zverejní, ale naozaj len nečasto. Mne osobne to po existencionálnej stránke nevadí, pretože mám stabilné zamestnanie a nepredpokladám, že by som sa raz živil písaním. Keďže je to dobré zamestnanie, tak mi to nevadí, ale to neznamená, že z toho nie som rozčarovaný. Veľké vydavateľstvá s hororom nechcú mať nič společné. Ak aj raz az čas nejakým zázrakom horor vydajú, propagujú ho ako triler. Podľa mňa by si horor obľúbili aj vášniví čitatelia trilerov. Ťažko povedať, či sa s tým dá niečo urobiť. V Čechách je situácia samozrejme pozitívnejšia. Ono ten trh je samozrejme limitovaný, nie je nafukovací ako Pennywiseov balónik. Na druhej strane ak zrátame Slovákov a Čechov, je to cca 15 miliónov potenciálnych čitateľov. Rátam aj batoľatá. 15 miliónov je slušné číslo. Pritom z mnohých hororov sa nepredá ani 500 kusov. Čo 500. Ani 100.

Čo sa týka vydávania zahraničných hororov, tak tu je naopak situácia prekvapivo úplne iná. Bolo vydané snáď už všetko zásadné hororové, čo je super. Mám dojem, že už sa začnú vydávať len reedície a hororové novinky.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V podstate každý nový publikovaný text, bez ohľadu na to, či je to poviedka alebo samostatná kniha. Každý ma ako autora a možno i človeka posúva ďalej, kdeže je to spojená nádoba. Momentálne som dokončil román o prírodnej katastrofe, bývalom policajtovi, citrónovom psovi a istej problémovej skupine.