V Afterpunku se sešli asi dvě největší kreslířská jména současné domácí scény: Jonáš Ledecký a Michal Suchánek. Práce téhle dvojice už dávno přesáhly hranice naší malé republiky, to ovšem této dvojici nebrání potkat se u ryze českého piva a popovídat si o svých nápadech. A protože jsou tihle dva autoři umělecky kompatibilní, máme možnost ochutnat deset tu kratších, tu delších povídek s postapo tematikou, jejichž scénáristou byl Jonáš Ledecký a o kresbu se oba podělili.

Apokalypsa 10x jinak

Oba pánové ukazují, že jsou talentovanými kreslíři. Jenže líbivé provedení není (naštěstí) zdaleka vše – pokud se člověk pozorně začte, zjistí, že scénáře také mají co říct, že nešlo jen o stereotypní zobrazení apokalyptických scén s cílem dobře vypadat.

Když to vezmeme kolem a kolem, máme tu ty nejprofláklejší scénáře špatného konce světa  – Zemi proměněnou (blíže nespecifikovanou katastrofou) v poušť, ve které bojují o život a zdroje drsné gangy, zombie apokalypsu, invazi mimozemšťanů… Ale opět: podstatná je forma, a tady čtenáře doslova nadchne hravost, s jakou jsou motivy zpracovány.

Najdete zde variaci na téma Červené Karkulky i Jeníčka a Mařenky, komiksovou rýmovačku (nebo přesněji Rýmovačku) aneb pokus ztvárnit jednouchou báseň komiksem zcela beze slov nebo krátkou údernou anekdotu. Každá z deseti povídek má zdařilou pointu a dokáží díky efektivnímu zpracování náležitě vyznít. Své si samozřejmě řekne v nehostinném světě i nostalgie a stesk po starých časech stejně jako snaha přežít. A by vše nebylo tak černé, mají oba autoři tendenci nabídnout alespoň malé světélko na konci tunelu, alespoň drobounkou růžovou jiskřičku naděje.

Hravost pak oceníte i v sekcích Afterword neboli doslovu Jonáše Ledeckého a Afterparty, která je nabídkou mnoha bonusových obrázků, náčrtů a především krátkých komentářů obou tvůrců, ve kterých poodkryjí pozadí vzniku příběhů a velice zábavně se špičkují.

Pastva pro oči

Nedá nám to vrátit se k výtvarné stránce. Kresby jsou detailní, parádně kolorované a zasazení jednotlivých povídek připomene legendární filmové postapo kousky – Mad Maxe, zombie akčňáky; zkrátka každému dle jeho obliby.

Grafickým zpracováním panelů se člověk opravdu pokochá, a k tomu se vyplatí dívat se pozorně – ony jsou totiž jednotlivé povídky provázané. A to nemluvíme jen jedné na první pohled zdánlivě nesouvisející (ale na ten druhý je vše jasné) dvojici povídek.

Zejména akční scény vypadají jednoduše skvěle. Dynamická kresba, ostré kontury postav, různé mutace, svištící zbraně… Ale k obdivování je toho v knize mnohem víc.

Afterpunk je tak dobrý a nápaditý, že se nebojíme napsat, že přerostl hranice České republiky a jedná se o jednu z největších tuzemských komiksových událostí roku. Ledecký se Suchánkem si jednoduše sedli a jejich chemie je opravdu znát.

A tak i my, čtenáři, budeme věřit v happy end, tedy v to, že Afterpunk nebude posledním plodem této spolupráce.

Afterpunk

Scénář: Jonáš Ledecký

Kresba: Michal Suchánek, Jonáš Ledecký

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 120

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 399 Kč

Neváhejte a zalistujte si ukázkou!

Líbí se vám tahle nabídka?

Vše, co pro výhru musíte udělat, je zaslat nám do 7.5.2024 na email redakce@fantasyplanet.cz

správné odpovědi na naše otázky. Email opatřete předmětem Očistec.

A na co se ptáme?

Očistec je pořádný knižní špalík a je souborným vydáním. Kolik původních románů ho tvoří?

Jakému druhu mytických bytostí jsou podobní hlavní hrdinové Očistce, Violeti?

Autorka, Kristina Haidingerová, je kromě spisovatelky také tváří a organizátorkou akce spojené s hororovým žánrem. Jak se tato akce jmenuje?

Kdo předčítal z knihy na slavnostním křtu?

Že to bylo snadné? Tak nám do emailu připište ještě svoji adresu a případně i telefon a pobočku Zásilkovny (protože rozesílat výhry Zásilkovnou je jednodušší). A pokud vám některá z odpovědí dělá problém, najděte si na našem webu rozhovor s Kristinou a vše vám rychle bude jasné.

Přejeme hodně štěstí!

Hrdinové a záporáci v nových rolích

Gotham roku 1961 stejně jako celá Amerika vzhlíží k lepším zítřkům. Do prezidentského křesla usedl demokrat Jack Kenedy a starosta Gothamu Ryan pilně pracuje na tom, aby se město brzy dočkalo krásného obchodního domu Cityheart Plaza. Jsou však tací, kteří budoucnost města nevidí v růžových barvách. Třeba Jim Gordon, který se (co mu chabé síly stačí) snaží efektivně potírat korupci členů policejního sboru. Přestože má komisař k ruce detektiva Waynea, nedaří se mu ani potírat zločin, ani očistit policejní sbor od grázlů sloužících jako vymahači mafiánských bossů. A teď navíc ve městě začal řádit párek maskovaných mstitelů. Ona nosí netopýří kostým a on strakatý křivák s velkým R na prsou.

„Tichá noc v Gothamu neexistuje – o Vánocích, ani nikdy jindy. Tohle město pulzuje dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Jeho tempo udává rytmus křižujících se aut, dunící metro a občasný zneklidňující výkřik, nebo jekot…“

I slepý právník z Hells Kitchen by z výše řečeného poznal, čím se komiks Batman: V žáru smrti liší od jiných příběhů z Gothamu. Ano, milý Watsone, jsou to nezvyklé role kultovních postav batmanovského univerza! Bruce Wayne je sice potomkem slavné rodiny, ale přišel o veškerý majetek a pracuje jako detektiv na oddělení komisaře Gordona. Dynamické duo maskovaných mstitelů nejsou nikdo jiný než Batgirl a Robin, Selena a Joker v příběhu vystupují také, ale i oni se dočkali zásadních změn. Chaykin s postavami žongluje velice zručně. V duchu mnohdy tragických osudů noirových hrdinů splétá příběh jediných dvou čestných policajtů v Gothamu s příběhem cirkusového artisty a jeho milenky tak zručně, že by mu mohl závidět i Dashiell Hammet. Tady hrdinové trpí, a mužská i ženská srdce jsou lámána stejně často jako čelisti padouchů; zkrátka a dobře: V žáru smrti se scénářem vyrovná těm nejlepším noirovým detektivkám. Ostatně, to platí i pro druhý příběh V žáru smrti ´62, který je součástí tohoto souborného vydání. V něm se znovu na scénu vrací královna Gothamského podsvětí, ale také Bruce Wayne, tentokrát už v kostýmu Batmana.

Estetika let šedesátých v barvách křiklavých neonů

Dan Brereton pojal kresbu velkolepě, ale netradičně. No schválně, kolik znáte komiksů kreslených akvarelem? Tady bych mohl skončit, protože syté a zářivé barvy přímo tryskající z každého panelu jsou nezaměnitelnou tváří odlišující tento grafický román od většiny komiksové produkce. Ale nezůstanu jen u tohoto strohého tvrzení a povím více o dalších výrazných prvcích jimiž tento komiks vyniká. Období let šedesátých pak odpovídá i ztvárnění jednotlivých postav. Robin s tváří Jamese Deana a elvisovsky napomádovanými vlasy, rozevláté rusé vlasy a křiklavý kostým Batgirl i rudý netopýr na Batmanově brnění. Retro feeling pak skvěle dotváří odkazy na dějinné události počátku šedesátých let, ale také detektivové v dlouhých rozevlátých kabátech s nezbytnou fedorou na hlavě, auta, nápisy nad barem, a všudypřítomné tóny saxofonu.

Poslední výstřel

Batman: V žáru smrti je skvělý a originální komiks, který nesedne každému. Ale pokud vás neuráží vidět své oblíbené komiksové hrdiny v netradičních rolích a vaše srdce tepe v rytmu noirových filmů a kriminálek, je tohle Chaykinovo o Breretonovo temné Gothamské blues stvořené přímo pro vás.

Batman: V žáru smrti

Scénář: Howard Chaykin

Kresba: Dan Brereton

Překlad: Jan Kukrál

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 144

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 499 Kč

Jistě, můžeme se přít, že Bruce nebývá osamělý a že wayneovskou postelí prošlo nemálo žen, ale když se řekne Batman, představíte si erotické hrátky miliardáře s kráskou? Nikoliv, představíte si OSAMĚLÉHO bojovníka se zločinem, v netopýří masce a s univerzálním opaskem, ve kterém má tentokrát kostky.

Za recenzovanou olbřímí krabici, v níž je toho daleko víc než jen zmíněné kostky, patří náš olbřímí dík firmě FYFT, která samozřejmě nenabízí jen tento titul, což si snadno můžete ověřit TADY.

4-4-4

Ano, eNTéeRko (Návrat Temného rytíře) lze hrát i ve dvou, pravidla pro to jsou, ale upřímně: proč? Kouzlo tohoto mstitele umocňuje právě (mlčenlivá) osamělost, a ať by se váš protihráč v rolích záporáků pitvorně usmíval sebevíc, působivost samotného bojovníka v opuštěném bytě se ztlumeným světlem prostě netrumfne. Ne, ne, nechte kamarády i přítelkyni klidně spát a sami se postavte zlu v ulicích Gothamu.

Čekají vás čtyři epizody alias knihy o čtyřech kolech po čtyřech tazích. V každé se hráč utká s jedním více nebo méně ikonickým protivníkem; protože se vychází z uvedeného komiksu, čeká tu menší překvapení. Neznalost předlohy sice neškodí, ale upřímně řečeno ani neomlouvá a jestli existuje rozumný důvod, proč hrát hru na motivy výtečného komiksu a přitom si jej předtím nepřečíst, tak my jej neznáme. Pro zájemce je ZDE opět FYFT, opět nejen se zmíněným komiksem.

Já nejsem Batman

Asi už jste pochopili, že v téhle hře jste Batman. Jako takový nehrajete o body, nýbrž o to přežít, překazit padouchovi jeho záměr a nenechat Gotham upadnout do chaosu. Součástí boje proti ústřednímu bossovi (odhalme, že v prvním dobrodružství je to Two-Face) je pátrání po něm, což umocňuje atmosféru a odkazuje na pověst Batmana coby nejlepšího detektiva světa.

Mile elegantní je tu práce s kartami, kdy si hráč na začátku vybírá, které použije jako svoje herní a které jako ty ovlivňující duel. Události pak sice nevyhlížejí jako „spadlé z nebe“, ale vy si zato můžete méně naříkat na náhodu a více se tlouct do hlavy za svoje (hloupé?) rozhodnutí.

Ono totiž stačí, že Fortuna šťouchá do kostek, když s nimi házíte, a pakliže vám fakt tvrdě nepřeje, budete se z toho vyhrabávat jen obtížemi. A prohrát není tak těžké, protože do toho spadá nejen pokles na nulu Batmanova zdraví nebo odvahy nebo příčetnosti, ale i odbití půlnoci na hodinách posledního soudu, a dokonce pouhé nevítězství proti hlavnímu záporákovi ve vyměřeném čase. V takovém případě byste měli začít znovu od úplného začátku…

…nebo alespoň od začátku aktuálního dobrodružství, jak to hra umožňuje, ale já stejně měl pocit, že když to nedám celé na jeden zátah (ve smyslu bez prohry, nikoliv bez přerušení), nebudu moci na konci prohlásit: „Já jsem Batman!“

Kůň a betonová třešnička

Hlavní náplní hry je samozřejmě putování po plánu Gothamu a likvidace protivníků… i když ne všichni protivníci si zaslouží zlikvidovat. Kromě mutantů jsou tu totiž i policisté a hlavně novináři, se kterými se prostě nebojuje, kolem těch je nutné se proplížit.

Žetony více či méně nepřátelských osob vám překážejí ve využívání akcí lokací, naopak vaše dopravní prostředky (mezi které patří i kůň – fakt si ten komiks napřed přečtěte!) překážejí soupeřům, a k dispozici je i bat-jeskyně s bat-vilou nad sebou, kde je možné se bat-regenerovat. Plus sympatický bonus: část získaného materiálu se přenáší mezi jednotlivými epizodami, což umocňuje pocit navazujícího příběhu.

Mutanti, policisté a novináři se mohou spojit do takzvaného nepokoje, ovšem Batman má zase k dispozici své spojence, z nichž někteří dokáží zmíněný nepokoj rozehnat a jiní mu pomoct zase jinak.

Velkou a zajímavou změnou ovšem je možnost psát a malovat do plánu, aniž byste jej nevratně změnili. Nelze si tak při příležitosti zakreslování nových cest nevzpomenout na okamžiky, kdy se batmobil probourává nějakou stavbou a vytváří si zkratku tam, kde ji architekti neplánovali, což jenom posiluje atmosféru.

A mosty do Wayneovy rezidence – nepřístupné protivníkům – jsou betonovou třešničkou na dortu.

Stárnoucí v nestárnoucím

Bohužel, plán Gothamu zas až tak moc nepřipomíná plán Gothamu. Jeho tvůrci sice vycházeli z grafiky komiksu, jenže jeho síla vždycky byla v příběhu zestárlého Batmana, nikoliv ve vizuálu, a obdobně to platí i tady. Na druhou stranu, kartám sluší ilustrace daleko lépe, a okřídlené kostky jsou prostě okřídlené kostky, stejně jako silueta televize coby symbol dobových novinářů. Samostatnou kapitolou pak jsou figurky, které sice lze považovat za postradatelné, ale koho by nemrzelo, kdyby napřed vyšla standardní edice, kterou bychom si pořídili, a až následně ta opostavičkovaná? (Jak já bych byl vzteklý, až bych si šel koupit NTR podruhé, to slovem nevypovíš, písmem nevypíšeš…!)

Po herní stránce sice tahle deskovka žádný přelom nepřináší, ale to ani nebylo jejím cílem a naší touhou. Svůj účel, tedy umožnit fanouškům zahrát si na stárnoucího Batmana v nestárnoucím příběhu, plní velmi dobře a představuje další způsob, jak se do oblíbeného komiksu opakovaně (znovu díky za non-legacy systém) vracet.

Hodnocení: 80 % (90 %, máte-li doma oltáříček se všemi vydáními komiksu)

Batman: Návrat Temného rytíře deluxe edice

Autoři: Daryl Andrews, Morgan Dontanville

Počet hráčů: 1 – 2

Doba hry: 90 min.

Doporučený věk: 14 let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: ADC Blackfire Entertainment, s.r.o.

Cena ve FYFTu: 2879 Kč

Warcraft: Legendy Svazek 3 přináší čtyři příběhy, čtyři osudy postav, které vešly do legend. Sice se nepřepisuje lore a jde spíše o lokální hrdiny nebo skutky, o kterých se nějaký čas bude mluvit, ale přesto na čtenáři již potřetí čeká porce skvělé zábavy a něco málo k zamyšlení.

Ačkoliv k Warcraftu patří barevnost a určitá pompéznost, vycházejí Legendy v menším formátu (128×182) a uvnitř jsou i navzdory lákavé barevné obálce „pouze“ černobílé. Ale žádný strach, i v odstínech šedé je kresba epická a velice působivá.

První příběh s názvem Postrach se táhne prozatím všemi třemi vydanými svazky Legend a nabízí pokračování dobrodružství taurena Traga Higmountaina. Sympatické je, že předchozí dění je krátce shrnuto v jednostránkovém textu. Potěší také jméno autora scénáře – Richard A. Knaak má ve fantasy světě zvuk, podobně jako kreslíř Jae-Hwan Kim. Oba navíc mají bohaté zkušenosti i s příběhy ze světa Warcraftu. Hlavní, zvláštním způsobem nemrtvý hrdina, tentokrát pomůže při obraně vesnice, podíváme se společně s ním i za draky, a především se o krok přiblížíme k cíli jeho cesty – Ledové koruně, kde sídli Král lichů… Kresba je opravdu působivá, plná detailů, na malém prostoru je toho spousta ke koukání a obdivování. Jen škoda, že na zavržení Tragových osudů si bude muset čtenář počkat do příštího svazku.

Druhý příběh, Šarlatová krev, je určen k lehkému zamyšlení. Z úst poutníků se dozvídáte příběh o tom, že násilí plodí vždy jen další násilí, že osud si rád hraje, a že když se chcete mstít, musíte si vybrat soupeře, který vás nezadupe do země. Vizuálně je vše opět příjemně zpracováno, několik akčních scén dává ději epický charakter… Zkrátka, takhle nějak by měl Warcraft vypadat.

Třetí příběh se zrodil se scénáristické dílny dalšího významného jména spjatého s literárním světem Warcraftu – Christie Goldenové. Společně se vypravíme do svátečních dnů – slaví se Svátek Zimního závoje a goblin Krizz konečně dostane práci. Pravda, vzhledu Praotce Zimy příliš neodpovídá, ale to nezabrání malé holčičce aby ho poprosila o splnění velmi netradičního přání. A ačkoliv je tento sváteční čin vskutku legendární a věci naberou neočekávaný, i když v tomto případě vlastně vcelku očekávaný a v mnoha ohledech předvídatelný spád, tak nějak pocitově mezi ty epické příběhy pomsty a hrdinných válečníků příliš nesedí (i přesto, že se tvůrci snaží o různorodost námětů). Částečně i proto, že kresba mnohdy působí až roztomile a „měkce“.

A na závěr se dozvíme něco málo o Vzrušení z lovu. Čeká nás střet dvou mužů, nebo spíše trpaslíka a muže, kteří si nárokují titul nejlepšího lovce. A také změna rolí – protože z lovce se stane ochránce a musí ukázat, že lov má smysl pouze pokud opravdu lovíte. Na konci opět čeká poučení a mezi tím slušná porce akce. Kresba je chytlavá a dynamická akce perfektně zpracována – tohle je legenda dle mého gusta.

Když se coby čtenář nad třetím svazkem Legend zamyslím, pak nelze než být z pozice fandy Warcraftu spokojen. Bohatá detailní kresba dává vyniknout epice s touto hrou spojené; setkáte se s mnoha rasami a dokonce i draky. Příběhy jsou zajímavé, jen zkrátka goblini coby legendární hrdinové nejsou úplně to pravé. Nechybí trocha toho poučení, několik tváří hrdinství i opravdové hrdinské skutky.

Potěší i jméno překladatelky – Zuzana Komprdová je v našich krajích asi největší specialistkou na překládání Warcraftu, a tak vše co se terminologie týká sedí na výbornou.

Tyhle Warcraftovské jednohubky si fanoušci zkrátka užijí.

Warcraft: Legendy Svazek 3

Scénář: Richard A. Knaak, Christie Golden, Dan Jolley, Troy Lewter

Kresba: Jae-Hwan Kim, Carlos Olivares, Heinz Furukawa, Qing Ping Mui

Překlad: Zuzana Komprdová

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 168

Vazba: brožovaná

Cena: 229 Kč

Zalistovat si v ukázce můžete ZDE

R. Carey a Peter Gross jsou v komiksovém světě sehrané duo. Mají za sebou například spolupráci na oceňované sérii Mezi řádky. Tentokrát se ovšem pod záštitou Hill House Comics pod značkou DC Black Label pouští na půdu příběhů plných hrůzy a krve. A v Domečku krve a bolesti jim to šlape opravdu náramně!

Carey ukazuje, že je talentovaný a zkušený scénárista. Zdánlivě banální historku o tom, kterak šestiletá Alice dostala k narozeninám nádherný domeček pro panenky, dokáže pořádně vyšperkovat. Čtenář po pár stranách ví, že s domečkem je něco v nepořádku, což je u hračky, která po vyřčení krátkého „zaklínadla“ člověka zmenší a dovolí mu pohrát si s oživlými panenkami (rodina se třemi relativně malými dětmi) pochopitelné. Postupně se však začíná odhalovat příběh sahající mnohem dále do minulosti, příběh plný zvratů s brutalitou a temnotou dávkovanou přesně tak, aby čtenáře zasáhla přímo mezi oči jako pěst Mika Tysona.

Grossova kresba pak celý příběh vypráví. Panely v ponurých barvách dodávají hutnou atmosféru, detaily akcentují sílu okamžiku – zkrátka tihle dva jsou sehraní a jejich chemie funguje.

Ale zpátky k příběhu. Postupně se v něm začne prolínat několik časových rovin, nejprve vždy v delších úsecích, později pak už jen krátce, třeba i formou jednotlivých panelů. Ztráta orientace ovšem nehrozí, většinou jsou skoky označeny místem a letopočtem, navíc je vše tak logicky a intuitivně podané, že nebude mít problém si časovou osu poskládat ani úplný komiksový začátečník. Postupně přibývá více a více detailů a společně s nimi je celý příběh temnější a temnější. Do kresby se vkrádají temnější a mnohdy i fantasknější motivy – a démoni v Grossově podání vypadají vážně děsuplně, stejně jako další úderné scény. Na druhou stranu u několika obrázků sem měl pocit, že to není úplně ono, ale to byly opravdu spíše jednotlivosti, pocit nějakého nedotaženého detailu…

Zajímavostí je, že konec každého z původních šesti sešitů uzavírá tematická „fotografie“, která je snad ještě víc zneklidňující než kresby.

A když už jsme u toho konce – opět nechybí obligátní bonusy na závěr celé knihy. Najdete zde alternativní obálky, původní scénář, rozhovor s oběma autory a jejich představení.

Po Košíku plném hlav je i Domeček krve a bolesti další lahůdkou z DC Black Label, kterou si milovníci tajemných a mrazivých příběhů opravdu vychutnají. Tentokrát je hlavním tahounem knihy zdařilý scénář, který by se neztratil ani v čistě knižním podání.

PS: Na samý závěr ještě pochvala do CRWE za chytlavý překlad původního názvu Dollhouse Family!

Domeček krve a bolesti

Scénář: Mike Carey

Kresba: Peter Gross

Překlad: Jan Kukrál

Vydal: CREW, 2024

Počet stran: 160

Vazba: vázaná s přebalem

Cena: 549 Kč

Scénárista, režisér a hlavní tvůrčí osobnost Rumenige, kameraman a střihač Albert, a v neposlední řadě i sličná moderátorka Katy tvoří tým online pořadu Temné stránky věnujícímu se různým záhadám a paranormálním událostem na území České republiky. Jejich věhlas stoupá a Rumenige se rozhodne, že je čas pokořit jistou dosud nepřekonanou metu, na níž si všichni před nimi vylámali zuby. Jedná se o nechvalně známou usedlost Pohádka, nalézající se v hlubinách tajemných šumavských hvozdů, v níž naposled pobýval a vraždil Ivan Roubal. Ne každého z nesourodé trojice záhadologů pohánějí jen ty nejčistší úmysly a něčí temné stránky spolu s černomagickými rituály hodlají oživit dávné zlo, které je v této otrávené půdě pohřbeno.

Autorská dvojice Roman Bílek a Petr Boček ve svém prvním společném počinu, a to novele Temné stránky vydané u nakladatelsví Golden Dog (2023) ukazují zcela jasně, že jim vzájemná spolupráce jde více než dobře. Čtenářům představují moderní český horor se střípky reálných historických událostí, prvky mystiky a černé magie, dochucený navíc špetkou černohumorného koření. Jak vidno, vystavěli svůj příběh na skutečně pevných základech.

Postavy jsou živé a jejich charaktery zcela uvěřitelné, i když jsou zasazeny do nadpřirozených událostí přesahujících z nedávné historie nechvalně známého vraha Ivana Roubala s jeho prasečí farmou do období více než dvě staletí vzdálenějšího a temnějšího Zla, kterým je toto místo úplně prostoupeno. Autoři dokáží střídat scény odlehčené černým humorem prokládané lehce zvráceně erotickými a korunované těmi s mrazivými popisy událostí, které plně patří do hororového žánru.

Proto si čtenář užije mnohem více než jen již zmíněného Roubala a jeho Pohádku. A i když oblast Šumavy skýtá sama o sobě mnohá tajemství, přidávají autoři jako bonus i jiné tajemné příklady z bohaté historie českých zemí. Přesto, a právě proto je vyprávěný příběh ryze moderní a rozhodně se v něm nenachází žádná hluchá nebo nedej bože nudná místa. Svižně si utíká od první stránky prologu až k neodvratnému, a pro někoho i možná trochu překvapivému závěru epilogu. S ukázanou a hlavně přiznanou láskou autorské dvojice.

A jaký je asi hlavní odkaz tohoto díla, krom toho, že každý v sobě má nějakou tu temnou stránku? Je to s největší pravděpodobností sdělení, že zlo pochází v první řadě od člověka a i když nabývá nadpřirozených podob, které převýší a pozřou původní motivace toho, jenž ono zlo vyvolal, bývá nakonec poraženo zlem daleko silnějším a nebezpečnějším než to původní.

Proto stačí popřát už jen jedno: Mnoho příjemně nepříjemných pocitů mrazení, úsměšků a vzrušení při četbě knihy Temné stránky.

Roman Bílek, Petr Boček: Temné stránky

Vydal: Golden Dog, 2023

Ilustrace obálky: Nikola Kvěchová

Grafická úprava: Michal Březina

Počet stran: 264

Vazba: měkká/brožovaná

Cena: 299 Kč

Vystřídal jsi mnoho různých povolání (pomocný dělník, redaktor, prodavač, tiskař atd.). Dost mi tím připomínáš Bohumila Hrabala, který měl také během života různá zaměstnání. Zužitkoval jsi své pestré pracovní zkušenosti ve svých příbězích? Pokud ano, jak?

Je pravda, že jsem málokdy někde vydržel delší dobu. Ale teď už jsem pátým rokem u železnice a zatím pohoda. Hrabala mám rád, jeden čas jsem ho četl docela intenzivně, tihle píšící dělníci mě baví, jsem vlastně jeden z nich, ale on to není zas tak výjimečný existenční stav, obzvlášť v Česku. Ve fabrikách a skladech jsem pár umělců potkal. Zkušenosti a zážitky z různých zaměstnání zpracovávám často. Jakmile se mi do příběhu něco hodí, tak to tam šoupnu.

Tvoje tvorba je žánrově rozmanitá. Dokážeš napsat lidské příběhy ze života, ale zároveň ti není cizí ani fantasy, sci-fi nebo drsný horor. Baví tě přebíhat mezi žánry a experimentovat s žánrovými škatulkami?   

Píšu podle toho, co mě zrovna zajímá a baví, nic moc dalšího neřeším. Zdá se mi přinejmenším zvláštní psát celý život jeden žánr, leda že by to člověka dobře živilo. I tak věřím, že se autor časem vyčerpá, z psaní se stane rutina, zbyde jen řemeslo, pořád se to dá číst, ale už to nemá takovou šťávu.

Máš bohatou spisovatelskou kariéru. Nejprve začnu s tvými začátky u nakladatelství Epika. Zaujalo mě, že své první dvě knihy – Neonové pohláďky aneb pod kobercem půda (2011) a Rybičky v mixéru (2012) – jsi vydal pod přezdívkou John Madhead. Jak na svou ranou tvorbu vzpomínáš a co tě vedlo k tomu publikovat pod tímto zajímavým pseudonymem? 

Míval jsem přezdívku John, ještě dneska mi tak pár lidí říká. Měl jsem dojem, že píšu tak trochu vyšinuté příběhy, asi proto tedy Madhead. V těch knížkách jsem se, jak se říká, hledal. No… a to se nejspíš děje doteď.

Později jsi přešel k Nakladatelství Petra Štengla, kde ti vyšly povídkové sbírky Napíšu Pavle (2013) a Ohromně vtipná videa (2014). Jak jsi s Petrem Štenglem navázal spolupráci a jak se mu obě povídkové sbírky líbily?

Novelka Napíšu Pavle pro mě byla takovým malým zázrakem. Přestával jsem věřit, že někdy napíšu něco kloudného, a rozhodl jsem se to neřešit. Pak přišla rána, ten příběh jsem napsal na jeden zátah, připadal jsem si jako Kerouac, začal jsem ráno, skončil v noci, dával jsem si jen pauzy na cigaretu a čaj. Bál jsem se to po sobě číst, ježiš, to bude kravina. Nakonec šlo o nejlepší text, který jsem do té doby napsal. Dost možná je to pořád můj nejlepší text. Spolu s Nákupákem jsem ho poslal Petrovi a on asi tři dny nato odepsal, že mi vydá knížku. Někdy je fakt lepší nic moc neřešit, obzvlášť v umění, buď to přijde, nebo nepřijde.

Ve stejném nakladatelství ti později vyšla básnická prvotina Marabu (2022). Vyrovnával jsi se v ní s životními tragédiemi, které tě potkaly na jaře 2019. Jak náročné bylo psát o tíživých tématech pomocí lyrické formy? Byly pro tebe básně jistou formou terapie? 

Zemřel mi syn a měsíc po něm brácha. To člověka musí nutně změnit, začne přemýšlet trochu jinak. Seděl jsem u počítače a vedl dialog sám se sebou, psal o tom, co se stalo, snažil se to pochopit, odpovídal na vlastní otázky, padala různá obvinění a tak dále. Prostě jsem se rozštěpil a pak už se nikdy zcela nevrátil do starých kolejí. Dialog se stal součástí prózy, nevím, jestli někdy vyjde. Básně začaly vznikat asi až o dva roky později na popud kamaráda a básníka Honzy Frolíka. Z dřívější zkušenosti mi bylo jasné, že mi jejich psaní nijak nepomůže, na druhou stranu jsem zas mohl být chvíli se synkem a bráchou. Takové to morální dilema, vydat nevydat, jsem řešil. Byly tam obavy. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že si na tom buduju svůj literární odkaz a podobný kraviny. V Motole je spousta dětí s rakovinou, potkával jsem je dennodenně, byl mezi nimi i můj syn. Mnoho rodičů si prošlo, prochází a projde tím co já. I mým rodičům zemřel syn. Pokud ta kniha dokáže zmírnit smutek aspoň jednoho člověka, který to zažil, aspoň na chvíli, jestliže mu přinese útěchu ve smyslu, že v tom není sám, pak možná i já přestanu být na chvíli smutný.  

Jaký máš vůbec vztah k poezii? Máš nějaké oblíbené básníky, ať už ze starší nebo ze současné literární scény?   

Velmi kladný. Kolikrát dám radši přednost četbě poezie než prózy. Báseň dokáže patnácti verši povědět víc než sto padesáti stránkový příběh. Miluju tu zkratku, k některým básním se neustále vracím a antologie jako Horoskop orloje, Dítě na skleníku či Obeznámeni s nocí patří v mé knihovně k nejčtenějším. Mám rád spoustu básníků, hodně ke mně promlouvá americká poezie dvacátého století: Robinson Jeffers, W. C. Williams, Sandburgh, Patchen, Rexroth, Snyder, Corso, Pound, Ferlinghetti, Kinnell a spousta dalších. Baví mě volný verš, rýmovačky tolik nemusím. Oslovuje mě i japonské haiku, Issa, Bašó, Taneda, nebo poezie korejských zenových mnichů. Jako puberťák jsem psal spíš básně než povídky. Potom převládla próza, ale v poslední době se k poezii hodně vracím. Jak už jsem podotkl, v krátké formě se dá vyjádřit řada věcí, které prozaici popisují zbytečně zdlouhavě. Ale i v některých prózách je nádherná poezie, akorát mám dojem, že takovou je třeba hledat spíš u starších autorů, jakými jsou třeba Halldór Laxness nebo Tarjei Vessas. Z našich současných básníků si vždycky rád přečtu Honzu Frolíka, Radka Štěpánka či Kamila Boušku. Nedávno mě velice zaujala objemná sbírka Vladimíra Mikeše Odkud to přichází?

Zásadní byla spolupráce s Argem, kde ti dosud vyšly tři tituly: Cobainovi žáci (2017), Otec u porodu (2018) a Hranice už nejsou, tati (2021). Která z uvedených knih byla pro tvou spisovatelskou kariéru nejzásadnější a proč?

Pro mou „kariéru“ píšícího dělňase byli určitě nejzásadnější Cobainovi žáci. Vyšli v uznávaném nakladatelství a dočkali se, na mé poměry, nevídané pozornosti. Zažil jsem svých patnáct minut slávy a pak šel zas do práce.

Na chvíli bych se pozastavil u Cobainových žáků. V jednom rozhovoru jsi uvedl, že v Cobainech je pár vzpomínek na období, kdy jsi byl součástí garážové kapely a hudba pro tebe znamenala všechno. Jak jsi toto období reflektoval v příběhu? Snažil ses co nejvíce popsat své reálné zkušenosti?

Jde o moji nejautobiografičtější knihu. Baví mě ty komentáře čtenářů, jako že ten kluk je strašnej dement a že by potřeboval nakopat, a to je hrozný, jak se chová a všem kolem sebe ubližuje. Hm, to jsem byl já. O nic jsem se nesnažil, prostě jsem ze sebe sypal vzpomínky, divoce, překotně, třeba zrovna jako Hrabal. Vyšlo to jen s minimálními redaktorskými zásahy, ta neučesanost zkrátka sedla, v tomhle směru to bylo hodně podobné Napíšu Pavle, tam se taky řešily spíš jen pravopisné chyby. A jasně, muzika, tenkrát jsme věřili, že z nás budou rockové hvězdy. Asi jako miliony dalších pubescentů na celém světě, kteří v pokojíčku drhnou kytaru a z plakátů na stěnách je při tom sledují jejich hudební modly.

U hudby ještě chvíli zůstaneme. Jak jsem již naznačil, působil jsi v kapele. A pozor, dokonce ve dvou! První se jmenovala Abstinenční příznaky a druhá Ibogain. Jak sis hraní v kapelách užil? Chtěl by ses k hudbě někdy vrátit? 

S Abstinenčními příznaky jsme řádili asi ve čtrnácti. Kytara se dvěma strunami, místo bicích kýble a různé plechy, křičelo se jen tak bez mikrofonu, prostě androš. O tři roky později vznikli Ibogaini, tam už bylo nástrojové obsazení klasičtější, basovka, kytara, na bubny jsme si vydělali brigádou v lese. Zkoušeli jsme v garáži a hráli pro kámoše, co nás tam navštěvovali, jinak jsme žádný oficiální koncert neměli. Fajn časy. Pak jsem ještě zkoušel s jedním bubeníkem, docela to šlapalo, ale ani tahle „kapela“ se z té garáže nedostala. S hudbou kamarádím pořád, nedávno jsem od manželky dostal akustickou kytaru a udělal na ni asi čtyři pět písniček. Mám rád české písničkáře a bigbíťáky, Vladimíra Mertu, Vlastimila Třešňáka, Vladimíra Mišíka, Oldřicha Janotu, Petra Kalandru… Přemýšlím, že bych ty svoje songy zkusil nahrát, jenom tak, s kytarou. Že bych nebyl jen píšící dělňas, ale i zpívající. Uvidím…

U nakladatelství Carcosa ti vyšla kniha Mainstream (2018). Její přijetí tě dost překvapilo. V rozhovoru pro Novinky.cz jsi řekl, cituji: „Tušil jsem, že Mainstream bude přijatý dost rozporuplně, ale že se kolem něj strhne až takový poprask, mě nenapadlo.“ Uvědomil sis po tak velké odezvě, že tvé knihy mohou ve čtenářích vyvolat silné emoce?

Popravdě už si moc nepamatuju, co jsem tím „popraskem“ tenkrát myslel. O Mainstreamu se docela psalo, lidi trochu netušili, jak se k němu postavit, pro některé byl tenhle žánrový obrat asi dost nečekaný. V té době tu ještě tolik hororů nevycházelo, ta, jak já říkám, „naše malá hororová renesance“ přišla až tak o dva tři roky později, dneska už se dá mluvit o záplavě hororových knih na českém trhu. Silné emoce Mainstream v někom asi vzbudil, ale nejsem si jistý, jestli chci tenhle typ negativních pocitů ve čtenářích ještě vyvolávat. Spíš ne. Za poslední skoro dva roky jsem snad ani žádný horor nenapsal. Nedělá mi to dobře. Můžu ho číst, můžu na něj koukat, ale psát ho nechci. Netvrdím, že jsem s ním skončil, spíš se na něj momentálně necítím. Možná za to může ta všudypřítomná negace v médiích a na internetu, vážně si nejsem jistý, zda zrovna horor je žánr, který společnost potřebuje. Ale musím uznat, že třeba mně před těmi pěti lety docela pomohl. Čtení o lidech v pořádné bryndě mi tak nějak ulehčovalo od vlastního trápení. Tím pádem je dost možné, že právě horor ta dnešní společnost naopak potřebuje.

V Mainstreamu jsi naplno zabředl do hororového žánru. Co tě na hororu baví a jak vnímáš současnou hororovou scénu (českou i zahraniční)?

Pro mě je horor nostalgie. Provází mě od dětství a dovedu si sám sebe představit jako osmdesátníka čtoucího v důchoďáku nějaký paperbackový krvák. Jak už jsem napsal, těch knih v současnosti vychází tolik, že abych je stíhal učíst, musel bych zcela vytěsnit jinou literaturu, a to by byla škoda. Vychází díla různorodé kvality. Jako v každém žánru.

Zajímavou kapitolou je tvoje spolupráce s nakladatelstvím Golden Dog, která započala roku 2020 s románem Dítě tmy. Knihu jsi psal v duchu tvých oblíbených hororů z osmdesátých let. Jak jsem se dočetl, pro horor z osmdesátek máš slabost. Jak se inspirace tímto obdobím projevila v Dítěti tmy? A proč zrovna osmdesátky? 

Asi hlavně ve struktuře vyprávění, kdy se střídají klidné a neklidné kapitoly. A snad i v takové té creepy estetice, kterou mám na osmdesátkách nejradši. Dítě tmy mě jako autora hrozně bavilo, dal jsem do něj téměř všechno, co na temném žánru miluju. Měl jsem tehdy asi nejsilnější hororové období za posledních pětadvacet let a na knížce se to projevilo – snad v dobrém.

V rámci edice Zrnka temnoty ti letos u Golden Dogu vyšla novela Program Nosferatu. Jak příběh vznikal a v čem se odlišuje od jiných hororovek, které jsi dosud napsal? 

Začal jsem ho psát v druhé polovině roku 2019, potřeboval jsem se pustit do něčeho zábavného, abych trochu uklidnil mysl. Jenže se mi tam ti mrtví stejně hrnuli už od první stránky. Nosferatu je příběhem o ztrátě blízkého člověka, o tom, jak si své mrtvé nosíme všude sebou, psaný v béčkově hororovém duchu a s mírnou dávkou humoru. Je to svým způsobem hříčka, odlehčenější text. Bavilo mě ho psát i číst, což u mě není samozřejmé. Taky jsem do něj zamontoval takovou tu výstrahu, varovný prst, tytyty před stále vyspělejší technologií, umělou inteligencí. Jo, je to trochu i o tom.

 U Golden Dogu jsi také přispěl do různých povídkových sbírek. Osobně bych se teď pozastavil u titulu Sešívance: Druhý steh (2023), ve kterém máš povídku Ghtrdh. Příběh jsi napsal ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Jak jsi se společným výsledkem spokojený? Chtěl bys někdy v budoucnu zkusit další společné psaní? 

Naše povídka určitě není ničím přelomovým, ale to snad ani nebylo v plánu. Je to prostě morbidní příběh se zvláštní surreálnou atmosférou, pro někoho možná hůř stravitelný, stydět se za něj snad nemusíme. S Honzou šlo všechno hladce, ale raději píšu sám.

Když už jsem zmínil Honzu Vojtíška, nesmím opomenout publikaci Milenci ze snů / S Meluzínou sůl lízat (2020). Jde o kolekci dvou zcela odlišných novel vydaných u nakladatelství Milk & Honey. Kdo z vás dvou přišel s nápadem a jak vypadal tvůrčí proces? Snažili jste se, aby oba příběhy byly odlišné, ale zároveň aby spolu dobře fungovaly?   

Už si nepamatuju, kdo přišel s nápadem na společnou knihu. Novelky byly napsané, takže šlo vlastně jen o to najít nakladatele. Hned mě napadlo českobudějovické Milk & Honey, které vydává stejnojmenný časopis. Tehdejší šéfredaktor Zdeněk Brdek se ke knize stavěl velice zodpovědně a díky grafikovi Milanu Krištůfkovi a ilustrátorce Lucii Kacrové vznikla moc hezká publikace, v podstatě bibliofilie. Vzájemné fungování příběhů asi nikdo neřešil, určitě ne já s Honzou. Oba máme dost odlišný styl, i to může být na knížce zajímavé.

Moje poslední otázka bude z trochu jiného soudku. Před dvěma lety jsi v pořadu Černá neděle řekl, že máš napsanou pohádku „Babička na koštěti“. Plánuješ ji někdy vydat? Přece jenom pohádkového Míru Pecha jsme tady ještě neměli a byla by to pěkná změna :). 

No jo, to je fakt. Bylo by hezké dát dětem pohádku. Třeba to někdy vyjde…

FOTO: Archiv Miroslava Pecha a Vydavatelství Carcos

Josef „Goblin“ Štěpán mohl být skvělým autorem, ale dal přednost před jistotou mainstreamu nejistotě v podobě žánrové literatury. Rozhodl se pro psaní toho, co ve svém životě miluje nejvíce. Více než svoji manželku a dceru. Pro žánr, který stojí stále na okraji. Vybral si horor. Žánr, který zničí jeho manželství a naruší vztah s dcerou. Vášeň pro příběhy ho natolik pohltí, že nic není důležitějšího než právě tvořená kniha.

Josef je ve svém psaní tak urputný, že je mu jedno, že přichází o své blízké, a jedinou náplní jeho života je dokončená kniha a nadšené ohlasy čtenářů. Úzce profilovaných fanoušků z komunity, která svého autora miluje, ale neuživí.

Vše je náhle minulostí a dcera Kristýna se musí vyrovnat s jeho ztrátou a celoživotním odkazem. Dokud se na obrazovce neobjeví kurzor, který změní život nejen jí, ale i lidem v jejím okolí.

Novela Program Nosferatu, je poctou všem píšícím, žíjícím i mrtvým autorům. Je zpovědí člověka, který se i přes nezdary a nepochopení nikdy nevzdává svého snu. Knihy nepíše pro peníze a pro slávu, ale z lásky k řemeslu. Jde o příběh rodiny, která hledá možnosti, jak k sobě najít cesty, i když zdánlivě neexistují. Komorní příběh o vztahu otce a dcery je kořeněn humorem místy černočerným a korunován fantaskními a bizarními výjevy, nad kterými srdce fanouška obskurní literatury zaplesá. K tomu připočtěte fiktivní, realistické rozhovory, Josefa „Goblina“ Štěpána pro neexistující časopisy a webové fanziny a máte legendu o spisovateli, která si v ničem nezadá se skutečností.

Miroslav Pech patří rozhodně mezi nejinovativnější české tvůrce strašidelných příběhů. Do příběhu velmi zdatně zakomponoval i část svého osobního a profesního života. K tomu je autor známý svou schopností vytvářet realistické dialogy, čímž svým knihám přidává na uvěřitelnosti a čtivosti.

Na poměrně malém počtu stránek dostanete vtipnou, žánrovou jednohubku, která je plnohodnotnou velmi kvalitní a notně krvavou novelou. Kniha fanoušky žánru odmění častým pomrkáváním a odkazy na známá i méně známá filmová a literární díla. Juraj Herz, David Cronenberg, Clive Barker i Stephen King by si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Miroslav Pech: Program Nosferatu

Vydal: Golden Dog, 2024

Edice: Zrnka temnoty (svazek 14)

Obálka: Michal Březina

Počet stran: 150

Cena: 179 Kč

Jsi knižní člověk anebo radši posloucháš audioknihy?

Já jsem jako malej četl hodně, ale dneska mi docela stačí si přečíst to, co interpretuju, protože toho není málo. Texty do divadla, scénáře…  Já pořád něco čtu. Ale abych si řekl: „…a tuhle knížku teď chci, a teď si ji přečtu!“, na to vlastně není vůbec čas. Tak si prostě musím vystačit s tím, co se ke mně dostane jako úkol. Třeba i při nahrávání audioknih.

Baví tě víc dělat jednohlasou četbu, která je jenom na tobě, anebo vícehlasou?

Mě samozřejmě, protože jsem od přirozenosti exhíba (proto dělám, tu práci, kterou dělám), baví vícehlasy. Pro mě to znamená, že se vlastně vyexhibuješ před lidma a potom, doma si zalezeš do nějakýho svýho brlohu a do toho už nikomu nic není. Takhle to mám nejen v audioknížkách dlouhou, dlouhou dobu. Když se mě někdo zeptá, říkám, že audioknížky jsou hodně těžká disciplína, protože právě ta okamžitá reakce nenastává a ta energie jde jenom ven a nikdo ji moc nevrací. Vlastně jsi v tom sám, jen s pocitem, že tohle snad bylo dobře…Režisér ti může nějakým způsobem pomoct se nasměrovat, ale jinak tam není nic.  Není tam žádná interakce s někým, kdo by tě nabíjel zpátky, takže jenom odevzdáš tu energii, co máš, a jdeš domů.  A většinou, když čtu tři hodiny, tak prostě přečtu nějaký množství stránek a pak jenom čumím do zdi a jsem vymluvenej, vykecanej a chci být sám. Audioknihy jsou opravdu těžká disciplína, proto mám radši tu vícehlasou četbu, protože jak máš třeba jenom jednoho partnera, tak už je to interakce. Už si nabíjíte jeden od druhýho. To máš hned takovou odezvu. A taky se vlastně trošku předháníte v tom, kdo co vymyslí. A čím víc lidí, tím líp.  Třeba když jsme četli Passalinnu (Les oběšených lišek) ve čtyřech, tak to prostě bylo skvělý.

Jak se připravuješ na práci na nové audioknize?

Nejdřív si tu knížku samozřejmě musím celou přečíst. Tedy, pokud to jde a čas mi to dovolí. Ale když mám nějakou delší, třeba dvěstěstránkovou, tak mám rád přečíst si vždycky jenom tolik textu, kolik budu číst ten den. Abych to měl čerstvý. Nedělám si žádný poznámky, to je rozdíl mezi mnou a třeba Pepou Somrem, který měl text opravdu podtrhaný, měl tam barevně vyznačený který hlasy kdo má a kde má dát pauzu a tak. To já prostě nedělám. Žádný poznámky. Pokud ovšem tam nejsou cizí výslovnosti! Tak to si napíšu, abych to měl správně. Protože co já chci od toho textu potom ve studiu, tak to, abych měl ještě prostor pro nějakej náhlej nápad. Já jsem velmi, velmi pudovej a instinktivní herec. A když mě pak něco napadne, tak to zkusím. A když se to režisérovi nelíbí, tak to prostě nejde, tak to dáme pryč. To se nedá nic dělat, ale prostě chci, aby tam byla taková ta autenticita toho, že je to jako poprvý. I když už to mám přečtený a něco si o tom myslím. A to, co si o tom myslím, to se snažím předat do toho textu a předat to i posluchačům na druhý straně. Často je to tak, že si myslím, že jim to možná dávám tak, jak to třeba ani nechtějí.  Že když si to čtou sami, tak si vytvoří v mysli ten svůj příběh, nějakej ten palác toho, jak to asi je. A já jim do toho hodím vidle tím, že jim to už interpretuju jinak, než si to třeba představovali. Holt maj smůlu, taková prostě je síla tý interpretace, že už to pak uviděj trošku těma mýma očima.

Načetl jsi hodně knížek pro dospělé posluchače, ale i dost knížek pro děti, a mám takový pocit, že na těch druhých jsi se hodně vyřádil. Baví tě jakožto interpreta víc ta práce na dětských knížkách?

Je pravda, že tam se to řádění víc nabízí, že ty figury v těch dětských knížkách bývají vymalovaný jakoby tlustší pastelkou. Jsou výraznější a mají ty kontury jasnější. Když je někdo zlej, tak je hodně zlej, když je někdo hodnej, tak je prostě strašně hodnej, když je někdo mezi, tak je hodně mezi. Je to tlustá fixa, takže mám pocit, že tomu můžu dát víc. Dávám si ale pozor, aby to nebyly karikatury, ale samozřejmě se potkám občas s tím, že to jako karikatura vypadá. Sám jsem se už tisíckrát vybrakoval, i když mám stejně jako třeba Jirka Lábus víc různých hlasů, pro různý postavy. Často jsou tam písničky a je to vlastně takový jako blbnutí, ale snažím se zároveň být autentickej a plastickej. Vždycky si představím, že jsem dítě, aby mě to jako nějakým způsobem bavilo. Takže se těm dětskejm posluchačům, který si představuju na tý druhý straně (mám čtyři děti, tak ta představa není tak těžká) jak tam seděj s těma pusama dokořán a s těma širokýma očima a hltaj to, co poslouchaj, snažím tu zábavu a zážitek dát. A nemám moc v lásce, když čteci dělaj z těch dětí blbce. Když je mají za moc malý a hloupý.  Naopak, rád si myslím, že ty na druhý straně příběhu jsou chytrý a jdou jakoby se mnou

Teď bych rád přeskočil k Pérákovi. Při poslechu jsem měl dojem, že ses na téhle audioknížce vyřádil docela hodně. Taky mi přijde, že zrovna Pérák musí být pro interpreta docela náročnej. Všechny ty reklamy, týdeníky, hlasy Hitlera, Göringa a Heydricha… Dělal sis kvůli těmhle věcem nějakou speciální přípravu? Koukal jsi třeba kvůli tomu na dobový týdeníky?

Je mi pětapadesát, takže mi můžeš věřit, že nejsem natolik mladej, abych o ně ani nezavadil. Navíc Stančík to má docela často v knížce napsaný. Když tam má například, že ten Heydrich mluví takovým nějakým uskřípnutým hláskem, jako ty housle, na který hraje, že je takovej protivnej, tak se od toho můžeš odpíchnout. A ono, když si pak prohlídneš toho Heydricha na obrázku a víš, co nám proved, tak ti to v podstatě, nechci to tak říkat, ale naskočí ti to skoro samo. Nabídneš to režisérovi, a když se mu to líbí, máš s figurou vystaráno. No, Hitlera jsem zkusil trošku jinak. Znáš samozřejmě ty jeho projevy, víš, že to je taky pěkně protivný. Ale taky víš, že v civilu mluvil zase trošku jinak. Když to musel zvednout, že to bylo od něho divadlo. Takže pro mě třeba Hitler je takovej jako divadelní hlas, takovej chlápek, co se rád předvede a v soukromí může být malinko jinej. Ale já si opravdu ultra, mega, giga přípravy nedělám. Já jsem, a zase se vracím, pudovej a instinktivní, moje práce, a vůbec moje celá herecká práce, je o tom, že vnímám úplně všechno, vnímám i tu naši procházku. Jsem jako ta houbička emoční, co to do sebe nasaje, a potom v patřičnej okamžik to prostě vyždímnu. Někdo si z toho něco třeba vezme, někdo ne. Vlastně vůbec neřeším, jestli tohle bude dobrý, jestli se to povede. To bych byl blázen, to se fakt nedá. Když mě ta knížka inspiruje, tak mám tu představu. Já ji potom nabídnu a dá se s tím pracovat. Ale když nevím, což se občas stane, tak si řeknu režisérovi o pomoc. Vymysli mi hlas, vymysli mi figuru, nebo připodobni mi to k někomu, koho znám, a tak. A dostanu připomínku, dostanu nějakou nabídku a jedu dál. Ale většinou je to tak, že to, co první nabídnu, ten první pocit z toho bývá docela správný. Jak to u instinktivních lidí často bývá.

Když se ještě vrátím k nahrávání Péráka. Hodně tam zpíváš. Když pominu Ódu na radost (která je v knížce přímo jmenovaná), je tam docela dost písniček, u kterých není jasně určený, co je to za melodii. Jak jste to řešili?

Hudbu měl Hynek Pekárek předem připravenou a já to potom vlastně jenom dostal k nastudování. Navíc Stančík kromě tý Ódy na radost určil těch parametrů docela dost. Jen si to vezmi. Jednou něco šmrdlá Heydrich na housle a zpívá to Hitlerovu obrázku, pak zase Pérák zpívá někomu něžně do ouška… A nechali jsme to úplně nakonec, až když byl načtenej celej text. A pak jsme teprve dozpívávali písničky, aby to bylo kompletní.

A je zpěv tvoje parketa?

Naopak, tohle jsou přesně ty věci, kterých já se nejvíc bojím, a za který mám největší zodpovědnost, protože to není můj obor. Takže jsem to musel naposlouchat. Já potřebuju vlastně, abych se cítil jako ta figura, která to zpívá. Potřebuju být v tom zpěvu docela odvážnej a statečnej. Víš co, když třeba zpíváš v divadle nějakou věc, usilovně to zkoušíš dva a půl měsíce. Tohle musíš vlastně udělat v ten den, kdy se domluvíš. A jak to bylo po dočtení a já jsem byl v podstatě skoro vymluvenej a musel jsem ještě zůstat ve studiu, tak jsem si říkal: A sakra, ještě ty písničky. A to jsem je měl doma v telefonku! Skladatel Mario Buzzi mi to nazpíval, protože mně noty nic neříkaj. Říkal mi: „Já vám pošlu noty.“ „No to mi neposílejte, pošlete mi, jak to zní. Já to naposlouchám, a pak to zkusím prostě přeinterpretovat.“ A teďko je pro mě důležitý, abych to přeinterpretoval jako ta postava, no. Takže vlastně, když zpívá vopilej na báru, někomu do ouška, tak ten si myslím, že zrovna může ve zpívání dělat chyby. Nemusí to bejt čistý, ale musí to mít nějaký kule. Na tom si dávám záležet spíš než na tom, aby to bylo čistý. Důležitý je, aby to bylo autentický. Ale vždycky se toho bojím, protože to není můj obor. Jakmile se po mně chce něco v mým oboru, v hraní, tak prostě chyby dělat nechci a chci být co nejlepší.

Teď mě napadá. Ty ses s knížkama Petra Stančíka už potkal někdy dřív? Nebo byl Pérák tvým prvním setkáním s jeho tvorbou?

Rozhodně je to moje první setkání nejen se Stančíkem, ale i s Pérákem. Já jsem dokonce myslel, a teď se omluvám všem fanouškům Péráka a urban legend a fantasy, já jsem myslel, že jdu číst o motorce. Já jsem do té doby prostě o Pérákovi vůbec nic netušil. Režisér Hynek Pekárek (protože jsem s ním četl už Planetu Opic a další věci) měl pocit, že já budu ten, kdo to načte nejlíp. Takže jsem se musel doptat, co to jdu číst. Pak jsem si to přečetl a říkal, ty brďo, to je super. A vlastně, to je moje otázka na tebe. Stančík je současný autor, ale jak je to? On si Péráka vymyslel, nebo se v době toho útlaku a útisku od Skopčáků opravdu tímhletím ty lidi jako konejšili?

Stančík si Péráka nevymyslel, jen si pro svoje potřeby upravil legendu, která tady kolovala už před válkou. Petr Janeček o tom napsal dost obsáhlou monografii. To jsou urban legendy, který jsou po celý Evropě. Třeba v Anglii byl Skákající Jack. A v tý monografii se snaží dopátrat kořenů, jak vlastně ta legenda o Pérákovi vznikla.

Aha. A potom teda zřejmě byl Pérák ve správný čas na pravém místě a mohl posloužit jako odbojář. Lidi potřebují v těch těžkých dobách něco, k čemu se můžou upnout. To je pro mě to hlavní, co jsem si na tom příběhu našel. Že je obdivuhodný na tom našem pokolení, na lidství, jaký obranný mechanismy vlastně má, že to je furt ten survive model, že to je prostě o přežití. A přežiju nejen tehdy, když budu mít vodu, budu mít tohle a tamto, ale zároveň, když prostě budu mít něco, co mi dodá takovou sílu, nebo prostě odvahu. Takže si povídáním mezi sebou, přes ty urban legendy dodávají sílu a odvahu. Přes generace, to skvělý. Tohle mně na tom přijde úžasný. Ale to se zase vracíme k tomu, co mám rád. Že si na tom příběhu představím to lidský.

Nakonec mám pro tebe ještě jednu otázku. Určitě si pamatuješ Pérákovo heslo: Dobře stát. Souhlasíš s ním?

No jasně. Jana na konci knížky říká „Víš, není těžké být dobrý, když je lidem dobře. Ale když je lidem zle, musíš si vybrat: Je lepší blbě sedět, nebo dobře stát?“  Když se nad tím zamyslíš, tak je to malinko pokřivený, ne?  Dobře stát, jako by to ona myslela tak, že sedět je pohodlný, a stát je nepohodlný. Dobře stát mi přijde vlastně to nejlepší, co může bejt, a blbě sedět mi přijde to nejhorší. Jestli mi rozumíš? Dobře sedět je lepší, než blbě stát, to by mi dávalo větší smysl. Protože dobře stát je samozřejmý. To seš rovnej a neporazitelnej. Ale je to dřina.

Díky za rozhovor!