Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 6 hodin 16 min

Mág: Učedník – První audiokroky na cestě k hrdinství

28. Červenec 2021 - 11:50

Mág: Učedník je prvním dílem tetralogie Trhlinové války rozehrávajícím velkolepou epickou ságu. A pokud se ptáte, komu je tato audiokniha určena, pak je odpověď jednoduchá: všem milovníkům velkých příběhů o hrdinech. Ti se asi budou rekrutovat především z řad čtenářů, kteří v porevoluční euforii objevovali překladovou fantastiku a naráželi s otevřenou pusou na Tolkiena, Gemmela, Eddingse, Forgotten Realms… Ano, k těmto velikánům bývá Feist přirovnáván – ať již s přídomkem plagiát nebo důstojný nástupce. A svoji roli hraje i ona nostalgie, na jejíž struny se v úvodu snažíme zcela nepokrytě drnkat.

(Ne)moderní fantasy

Pokud se podíváme na současnou fantasy, pak oproti Mágovi je již mainstream dost jinde. Tuto audioknihu lze označit za dílo ze „zlatého fondu fantastiky“. Pokud jsou pro vás standardem věci jako Píseň ledu a ohně a očekáváte spousty zabíjení, rychlou rotaci postav a zběsilé tempo vyprávění, kde se pořád něco děje, pak zřejmě nic pro vás. Pokud jste se vzhlédli v populární vlně „dirty fantasy“ převážně pro dospělé, ohlédněte se také s klidem jinde.

Jak bylo řečeno, je možné Fiesta srovnávat kupříkladu s Tolkienem. Rozvážné tempo vyprávění s velkým množstvím popisů dává dohromady rozlehlý svět. V centru dění je několik málo hlavních postav – v tomto případě mladý panoš Pug a jeho přítel Tomas. Jejich dějové linie se občas rozejdou, ale vše je přehledné a nečekejte žádné složité vypravěčské postupy, zapeklité dílčí pointy; což ovšem neznamená, že autor neudrží vaši pozornost.

Pokud je řeč o postavách, pak vězte, že vám jich ušima proletí velké množství, ale zkušenější fantasti nebudou mít problém se v nich zorientovat. Opět je třeba říci, že je víceméně jasně definováno, kdo je dobrý a kdo zlý.

Nyní máte dost indicií k tomu, abyste si dokázali udělat obrázek, zda je Mág: Učedník příběhem pro vás. A také bude záležet, kolik toho v žánru máte načteno. Upřímně: pokud jste vyrostli na Tolkienovi, bude pro vás každá kniha v podobném duchu navždy už jen další plagiát. Ale Feist přidal několik vlastních prvků a doba konzervativních čtenářů příliš nepřála experimentům odchylujícím díla od léty zaběhlých pravidel žánru. Mimochodem, originál vyšel poprvé v roce 1982.

Jak rozehrát ságu

Příběh sám je vlastně pozvolným úvodem k větší sáze. Výhodou je, že lehce rozvláčný a popisný autorův styl k pasážím vysvětlujícím pravidla a fungování světa, jeho geografii, mocenské uspořádání a spoustu dalších aspektů dokonale sedí. Z děl s rychlým tempem každý podobný popis doslova čouhá, tady je zkrátka přirozenou součástí děje.

Toto tvrzení podporuje i klidný přednes narátora Libora Böhma. Popisné pasáže si vychutnáte, v akčních zrychlí a přinese potřebné emoce. U jednotlivých postav se snaží hrát a měnit polohu hlasu, ale při obrovském množství postav je to k užitku spíše v komornějších scénách. Možná si budete chvilku zvykat na narátorův trochu výše posazený hlas, jakmile se zaposloucháte a propadnete kouzlu příběhu (což zabere pouhých pár minut), rychle se s ním sžijete.

Na pozadí příběhu dvou mladých mužů, kteří zažívají strasti a slasti dospívání, se rozvíjí počínající válečný konflikt. Právě oni mladí hrdinové, čarodějův učeň Pug a budoucí skvělý voják Tomas, najdou potápějící se loď a objeví blížící se nebezpečí z jiného světa. Neznámí vojáci přicházejí prostřednictvím magických portálů – odtud tedy název Trhlinové války a zároveň onen vlastní Feistův přidaný prvek. A jak tradice tohoto typu literatury velí, ocitají se oba přátelé rychle ve víru událostí: stanou se součástí poselstva vyslaného ke králi říše se zprávou o hrozícím nebezpečí, projdou mnohými nebezpečími a zažijí spoustu dobrodružství….  I ten drak se objeví, nebojte se!

Začátek „něčeho velkého“

Jak již bylo napsáno, je Učedník úvodem do velké ságy. I přesto končí dílčí pointou a uzavírá první část války mezi lidmi a neznámým národem. Dozvídáme se důvod války, jsme svědky prvních velkých bitev a prvních dobrodružství, během kterých se mladí hrdinové musí rychle stát muži.

Feist je laskavý vypravěč – jak již bylo řečeno, v době, kdy knižní originál vznikl, nebylo násilí příliš v oblibě, a tak je celá kniha laděna spíše dobrodružně. Více se hraje na napětí a svižnou akci než na krev a vyhřezlá střeva.  A Feist je také dobrý vypravěč, protože nabízí množství menších příběhů spletených do jednoho velkého celku Velká výprava, jejíž cílem není nic menšího než pohnout dějinami celé země, skýtá nečekaná odhalení. Světem hýbe politika, posluchač postupně odkrývá zákonitosti a mnoho let utvářené vztahy… Inu, krásná a komplexní sága, která otevírá prvním dílem své brány.

Tady začíná velký a vznešený příběh, který milují celé generace čtenářů. Trhlinové války jsou legendou, která… Inu, staromilce nadchne, tím jsme si jisti. A stejným způsobem může nadchnout jakéhokoliv milovníka fantasy ság o odvážných hrdinech zachraňujících svět.

A ještě jeden postřeh ke zpracování: určitě vás zaujme velké množství hudebních motivů, které tvoří předěly mezi jednotlivými scénami a liniemi. Do téhle ságy skvěle sednou, působí středověkým dojmem a vyprávění vhodně doplňují. Čti mi! se zkrátka ve zpracování zlepšuje. Jen škoda, že hudba není využita také jako podkres některých scén, vyprávění by to oživilo ještě o trochu víc.

A jsme na konci. Doufejme, že další díly na sebe nenechají dlouho čekat!

Raymaond A. Feist: Mág: Učedník (Trhlinové války I.)

Vydalo: Čti mi!, 2021

Interpret: Libor Böhm

Délka: 16 hodin 57 minut

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 320 Kč

Čtenářská povídka: Básník

24. Červenec 2021 - 6:58
Básník

 

Nenávidím tohle město. Před válkou to prý bylo nejkrásnější město Evropy, zbyl z něj leda název – Praha. Samé ruiny, hnus a špína. Místo, kde všechno je možný, kde vás každej druhej bodne nožem do zad. Místo, kam se přesně hodí ten můj zjizvenej šerednej ksicht.

Zapadnul jsem do prvního baru na okraji města. Barák měl tři a půl stěny a aspoň půlku střechy. Prostě luxusní podnik. Házel do sebe jednoho panáka vodky za druhým a říkal si, že bych se měl krotit, prachy jsem skoro neměl. Proto jsem byl taky v Praze. V pustině o práci člověk nezakopne. Vedle mě se posadil takovej divnej týpek v bílém obleku. Nějak jsem vytušil, že to byl dobroser. Měl to napsaný na čele. A co horšího, abstinent. Barman si ho nevšímal a on tam seděl a koukal.

„Hele mladej, takhle ti asi nenaleje.“ Nedalo mi to, abych se neozval.

„To nevadí, stejně nepiju.“

„Tak co tady děláš?“

Na to jen pokrčil rameny. Byl vážně divnej. Ale asi ho v baru znali a tolerovali. Nějak jsme se zakecali, ani nevím proč. Nebyl ženská s macatýma stehnama, přesto jsem se o něj zajímal. Že prý se živí všelijak, třeba píše básničky. Chápete, básničky? Koho v téhle díře, v téhle době můžou zajímat básničky? A přece se najde kretén, který je píše. Ale proč ne, je v tom vlastně kus odvahy, psát básničky, jít proti proudu, celej svět vám může být ukradenej. Docela jsme se ožrali, teda já se ožral, on nepil.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem se ráno probudil v čisté posteli v hostelu naproti baru. Chvíli jsem si myslel, že se stal zázrak a už už jsem chtěl svou špinavou duši zasvětit Bohu, nebo ďáblu (Je to jedna sebranka), než jsem si všiml nápisu na zdi pokoje:

 

Vojáci rázně pochodují městem

A Bůh nás zkouší morovým testem.

Lidský život ve válce snadno zhasne

A hvězdy na nebi jsou o to víc krásné.

 

A mě se chtělo dodat: Moje hlava jen žasne, kdo se dnes sere s básněmi? Není mi jasné.

Teprve díky těm veršům jsem si vzpomněl, že mě jako miminko uložil můj básník.

 

Procházel jsem ulicemi rozbombardované Prahy. Na zemi se válely kusy zdiva, bezdomovci a odpadky. Válka skončila už před pěti lety, ale moc se toho od té doby nezměnilo. Město byly jedny velké sutiny plné prachu a zoufalství. Co mě to vůbec napadlo hledat tady práci? Nostalgie? V žaludku mi kručelo a hlava mě bolela z kocoviny. Ale přece jsem měl štěstí. Jedno usoplené děcko mi podalo leták, který zval na otevřené zápasy v boxu. To bylo něco pro mě. V boxu jsem byl třída.

Táhlo mi už na čtyřicet, ale pořád jsem se uměl ohánět pěstmi. Boxovat jsem se učil ještě před válkou jako děcko. Dnešní mladí nemají techniku. Nemá je kdo trénovat, mí vrstevníci většinou zařvali během války. Miluju zápasy, při nich zapomenu na všechno, na ten hnusný svět venku i ten hnus, co se skrývá ve mě.

V sále byla parádní účast. Masa lidí stojících, sedících křikem vítala mého soupeře. Byli fakt rozjetí, cítili krev. Jeden z těch zmrdů na mě plivnul. Bylo mi to jedno, to k zápasu patří. Byl jsem pro ně cizí a musel si je teprve získat. Vlezl jsem do ringu.

„V pravém rohu, devadesát pět kilogramů vážící, s hlavou tvrdší než kámen a pěstmi jako kladiva, stojí nikdo jiný než náš šampion Rrruuudyyy!“ Holky pištěly a kdejaký blbeček si mohl vyřvat hlasivky.

„V levém rohu se nám dnes představí jeho vyzyvatel, muší váha s ksichtem Freddyho Kruegera, tulák Hank! Prosím potlesk pro odvážného vyžlouna.“ Z davu se ozvalo bučení. Moderátor byl pěkný kokot.

Čuměl jsem na tu horu svalů. Nádech, výdech. „No nic Hanku, to dáš.“ Nádech, výdech. Přestal jsem vnímat křik a hluk kolem sebe. Ozval se gong a já vystřelil jako had. Zasypal jsem toho obra sprškou rychlých úderů. Nebyl překvapený, jak bych si přál a kryl si předpisově hlavu. Sem tam dostal úder a žebra, ale ani to s ním nehlo. Tohle neměl být snadný zápas. Provedl jsem pár podobných výpadů, ale bez velkého úspěchu. Rudy vycítil, že mi ubývají síly a zaútočil. Neměl naštěstí dostatečnou rychlost. Vykryl jsem jeho údery a pak provedl protiútok. Ten zmetek to čekal, jen přizvedl levé rameno, takže se moje levačka po něm neškodně sklouzla a naopak on mi zasadil ránu pravačkou. BANG! Přímo na ciferník. V hlavě mi explodovala supernova. Padl jsem na zad a chvíli se sbíral. Rozhodčí už mě odpočítával, ale odstrčil jsem ho a zvednul se na nohy. Tak to ne hošánku, tak snadno mě nedáš. Oči mi žhnuly jako dva uhlíky. Uvnitř mě se ukrývalo zvíře a dralo se ven. Tvářil jsem se rozhozeně a lákal Rudyho do pasti. Ten vůl se chytil. Myslel si, že sotva stojím a začal útočit svými pomalými, ale tvrdými údery. Ustupoval jsem a čekal. Jeden úder jsem vykryl s hranými obtížemi a při druhém konečně opustil svůj předpisový kryt. Zaútočil jsem s veškerou zběsilostí. Pekelně rychlé staccato se sneslo na obrovu hlavu. Moje údery modelovaly jeho obličej do nových tvarů a barev. Rudy podklesl v nohou a instinktivně zadržel pád na zem rukou. Přiskočil jsem k němu a poslední ránou ho knockoutoval na zem. Překvapený dav na chvíli ztichl, aby hned propukl v jásot. Získal jsem si je. David porazil Goliáše.

Vyplatili mi slušnej balík peněz, tak jsem se zachoval zodpovědně a šel hnedka na bar. Pár diváků mi koupilo pití, to bylo fajn. Horší bylo poslouchat jejich jalový kecy a otázky.

„Kámo, super zápas. Jak dlouho boxuješ?“

„Dlouho.“

„Už tě někdo porazil?“

„Jo, můj táta mi dal nakládačku, když mi bylo sedm. V deseti jsem mu to vrátil.“

„He-he-he. Nekecej.“

„Nekecám. Pak mě za to sejmula matka. Na tu jsem nikdy neměl.“

„He-he-he. To je dobrý. Dáš si ještě panáka?“

„Jo.“ Trpěl jsem to jeho „He-he-he.“ ještě aspoň hodinu.

Pak jsem se přichomejtl k jedné z ženských sedících na stoličkách na baru. Bylo mi jasné, že je to kurva a nemýlil jsem se. „Nazdar kotě. Máš ráda box?“

„Ani ne.“

„A co kdybych ti zarecitoval básničku?“

„To bys byl první.“ Zasmála se skřípavým vychlastaným hlasem. Koupil jsem ji drink, domluvil cenu a šli jsme k ní.

 

Bušil jsem do tý děvky co to šlo. Ale nebylo to ono. Měla kosti snad všude. Každou chvíli jsem se píchnul o její loket, koleno, žebro, i prdel. Neměla na sobě skoro žádné maso, no hrůza. Ale kdo v tý době měl, sám jsem byl kost a kůže. Šukal jsem jí zezadu a její sedací kosti bolestivě narážely na můj předek. Bolelo to víc než zápas s Rudym. Představoval jsem si všechny tlustý holky, co jsem v životě jen zahlídl, abych se vůbec udělal.

„Za tohle bych ti měl dát tak přes držku a ne celý kilo.“ Neodpustil jsem si. „Žereš něco jinýho než salát?“

„Jdi do prdele. Se podívej na sebe.“

„Zadek máš jak vyfouklou pneumatiku. A ty tvoje prázdný kozy jsou to nejsmutnější, co jsem kdy viděl.“

„Hovado!“ Zkusila mě praštit. Dal jsem ji facku, až si sedla na postel.

V tu chvíli se otevřely dveře, stál v nich chlápek s brokovnicí a netvářil se moc mile. Byl to její pasák. No tak jsem si nechal dát ránu pěstí do břicha, zaplatil mu dvojnásobek a nechal se vyhodit na ulici.

 

Zapadl jsem do nejbližšího baru a objednal si vodku. Vedle mě se objevil básník – ten dobroser z předchozího dne, co mě uložil ke spánku láskyplněji než moje matka a oba otcové dohromady.

„Dík za včerejšek.“

„Nemáš zač.“ Usmál se na půl úst. „Špatný den?“ Ukázal na můj monokl od Rudyho.

„Ale vůbec ne. Naopak.“

„To je dobře.“

Zase jsme kecali ani nevím o čem. Já do sebe lil panáky a on čuměl svýma svatoušskovýma očima, která vše vidí, ale nikoho neodsuzují. Byli jsme v nejlepším, když se ke mě přitočil chlápek v dlouhém černém kabátě.

„Guten tag, já viděl váš zápas.“ Ozval se německý přízvuk.

„A co má bejt? Nevidíš, že mám společnost?“

Chlap se mi podíval přes rameno a pak klidně pokračoval. „Jmenuji se Hans Scharf. Já sháním chlapa jako ste vy.“

„Sorry nejsi můj typ. Máš moc malej zadek, potřebuju pěknej kulatej zadek, jinak mi nehoupne.“

„Was? Vy děláte si srandu.“ Usmál se nejistě. „Já potřebuji ozbrojený doprovod pro karavana do Brna. Mám pár svých lidí, ale hodila by se mi posila. Cesta bude trvat počítám sedm, osm dní zusammen. Nabízím čtyřicet korun na den. “

„Šedesát.“

„To je moc, nemohu nabídnout víc jak padesát. Ještě musím sehnat průvodce.“

„Osmdesát a budu ti dělat i průvodce.“

„Vy znáte dobře cestu do Brna?“

„Jasně. Byl jsem tam už několikrát.“ Trochu jsem lhal. Nikdy jsem v Brně nebyl, ale jak těžké může být se tam dostat? Půjde se podél dřívější dálnice. Na co průvodce?

„Hmm…“

„Ber, nebo nech bejt. Viděl jsi mě včera při zápase, ne? A s bouchačkou to umím ještě líp. Mám se předvíst? Vystřelím sklenici támhletomu týpkovi z ruky.“ Ukázal jsem na druhou stranu baru.

„Nein! Není potřeba.“ Leknul se Němec. „Gut. Dobře. Vyrážíme pozítří.“ Plácli jsme si a já ho přestal vnímat. Otočil jsem se zpátky k básníkovi, ale už tam nebyl. Objednal jsem si dalšího panáka. Den se vážně vydařil. Doprovod karavany za osmdesát na den, to byla paráda. Vzal bych i třicet.

 

O dva dny později jsme vyrazili na cestu. Byla to podivná obchodní karavana. Čtyři strážci, Hans a já. Neměli jsme sebou moc zboží. Jen dva plně naložené mezky a kočár tažený koňmi. „S tímhle jsem nepočítal.“ Ukázal jsem na povoz. „Koho to vezeme?“

„Kdo je uvnitř, vás nemusí zajímat. Co se týče cesty, průvodce s vaší zkušeností si s tím poradí, ne?“ Odsekl mi Hans. A já jen zamručel. Nějak mu narostl hřebínek, germánovi. Dva dny zpátky mě div neprosil na kolenou.

Cestovat s kočárem nebylo tak snadné, jak by se zdálo. Silnice jsou neudržované a rozbité. „Naložený mezek ještě nějak projde, ale povoz… No co, aspoň bude víc peněz.“ Pomyslel jsem si.

 

Celý den jsme se trmáceli pustinou. Nikde ani živáčka, přesto jsem měl pocit, že nás někdo sleduje. Ale to mohla být jen paranoia. Dorazili jsme na okraj soutěsky. Neměl jsem tušení, jak dlouho by trvalo ji objíždět. „Budeme muset jít skr.“ Oznámil jsem Hansovi.

„Není jiná možnost? Je to dobré místo pro nastražení pasti.“

„Není tak dlouhá, jak se zdá.“ Lhal jsem. Vůbec jsem netušil, jak je dlouhá. „Objížďka nám přidá aspoň den cesty navíc. Ale rozhodni se chlapče jak chceš.“

„Scheisse. Už takhle máme zpoždění. Hanku, vy jste schopen mi zaručit, že nic se nestane?“

Jak jsem se mu měl jako zaručit? Samozřejmě se může stát cokoliv. „Klid. Nic se nestane.“ A přidal jsem hned další lež. (Jak já umím krásně lhát.) „Mám tu nejrychlejší pistoli v okolí.“ Poklepal jsem svou CZ 75 a doufal, že ještě moc nezrezla. Ani nevím, kdy jsem z ní naposledy vystřelil. „Navíc máme sebou ještě tyhle ostrý hochy.“ Ukázal jsem na čtveřici strážců, kterým jsem ani za mák nevěřil. Hans neměl zrovna čuch na lidi. To jsem věděl, protože si vybral mě za průvodce. Nicméně ho to uklidnilo a mohli jsme se vydat na cestu.

Soutěska byla úzká, kočár by se v ní nemohl otočit bez vypřáhnutí koní. Jednoho ostrého hocha jsem poslal asi dvacet metrů napřed. Dva šli po stranách kočáru a poslední uzavíral průvod. Sám jsem si pak vylezl na kozlík vedle Hanse. Vypůjčil jsem si jeho pušku, obhlížel okolí a tvářil se náležitě drsně. Teda aspoň do chvíle, než se ozvala rána a strážci vepředu uletěl z hlavy klobouk spolu s kusem lebky. Po stranách soutěsky se začaly ozývat výstřely. Hans práskl do koní a kočár se rozjel nebezpečnou rychlostí. Kola nadskakovala na kamenité cestě a já ani nemusel zkoušet mířit, jen jsem se držel a doufal, že v tom kalupu nesletím pod kola. Ostří hoši pálily nad sebe a snažili se krýt za mezky, kteří vyděšeně klusali za vozem. Ale nebylo jim to nic platné zahlédl jsem, jak se dva z nich válí na zemi v prachu.

Hans najel do veliké díry a utrhl kolo. Náraz mě vymrštil dopředu a já se zastavil o zadek hnědáka před sebou a svezl se na zem. Koně řehtali, vzpínali se a vířili prach. Hans seskočil z kozlíku, (Nějak se tomu parchantovi podařilo nespadnout) sebral svou pušku a začal ostřelovat bandity. Musím uznat, že měl slušnou mušku, sejmul dva chlapy a zbytek se rozutekl pryč.

„To nebylo špatný na skopčáka.“ Pochválil jsem ho. „Sakra, nikdo další z našich nepřežil?“

„Hanku, trefili mě. Teď je to jen na tobě. Musíš… do Brna. Věřím ti.“ Divně chrčel.

„Zvedni se a neser.“

„Jsi správný chlap. Vím to.“ Usmál se a pak zdechnul. Prohledal jsem mu kapsy, měl docela pěkné hodinky.

Všude kolem byl klid. Prach se usadil a po banditech už nebylo ani vidu, ani slechu. Jeden z mezků byl naživu. Přemýšlel jsem, že bych mohl na něj naložit co nejvíce cenného nákladu a vrátit se do Prahy. Nicméně jsem se ještě musel podívat, kdo že to cestoval v kočáře a pro jistotu ho odprásknout. Otevřel jsem dveře, na podlaze ležela ta nejtlustší ženská, kterou jsem kdy viděl. Měla roztržené čelo, ale žila, byla jen v bezvědomí. Slyšel jsem, jak dýchá, nebo spíš chrochtá. Prasnice jedna. Když jsem viděl ty její monstr kýty, nemohl jsem si pomoct. Rozepnul jsem si kalhoty, abych ji mohl opíchat. Opíchat a pak zastřelit. Stáhl jsem jí kalhotky o velikosti malého stanu a roztáhl její obří stehna. Stálo mě to hromadu sil, každá její noha vážila snad padesát kilo. Chtěl jsem mezi ně zasunout, ale spíš jsem bojoval s tukem. Jak jsem s ní cloumal, tak se probudila, vyvalila na mě svoje prasečí očka a jedinou ránou svou ohromnou paží mě shodila na zem. V hlavě mi hučelo jak v úlu. Než jsem se stihl zvednout, překulila se na bok a pak na mě hupsla. Zapraskaly mi kosti v těle, jak mě zalehla. Erekce mě dávno přešla, teď jsem bojoval o holý život a prohrával jsem. Pod tou horou sádla jsem se nebyl schopen hýbat ani nadechnout. Ruce jsem měl pod jejími objemnými prsy a za Boha je nemohl vytáhnout. Chytla mě pod krkem a začala se mnou cloumat jako s hadrovým panákem. Viděl jsem kolem sebe všechny svatý. Když už jsem se loučil se životem, tak se nad námi mihl stín. Dva statní chlapi přiskočili k té slonici a pokusili se ji odtáhnout, marně. Jednoho srazila máchnutím pracky a druhého, který se ji snažil uchopit kolem pasu nadhodila zadkem jak kobyla až vyletěl do vzduchu. Pak ji někdo vzal obuškem po hlavě a její snad dvě stě kilové tělo s žuchnutím dopadlo zpátky na mě.

Když jsem se po chvíli probudil, stáli nade mnou dva ohyzdní chlapi. Jejich IQ mohlo dohromady dát i trojmístné číslo. Oba žvýkali žvýkací tabák a ka6dou chvíli si odplivli. „To je v prdeli. Malej Ocas je mrtvej a šéf taky. *pliv*“

„Chudák starej Fil. *pliv*“

„Co s tímhle? *pliv* Na co čekáme, ho podříznem, ne? *pliv*“

„Dave s ním chce mluvil. *pliv*“ Prsknul mi do obličeje tabákovou slinu a já zamrkal.

„Hej Dave, už se probudil.“ Křiknul jeden z nich.

Objevil se nade mnou třetí. Sám o sobě by mohl být hňupem století, ale vedle těch dvou tupounů se jevil jako učiněný lumen. „Co jsi zač?“

„Jestli rychle neřeknu něco hodně chytrýho, tak mě oddělají.“ Napadlo mě. „Jsem s váma chlapi. Přivedl jsem je do pasti.“

„Že se nám o tobě nikdo nezmínil… Kdo tě najal?“

„Jmenoval se Fil. Myslím. Měl jsem se nechat najmout jako průvodce a dotáhnout je do soutěsky. Nejsem žádnej zabiják, koukněte se na mě.“

„Asi nekecá, viděl jsi jeho pistoli Dave? Ten z ní dlouho nestřílel.“

„Tak vidíte. Nekecám.“

„No dobře, půjdeš s náma.“ Rozhodnul Dave a mě spadl kámen ze srdce.

 

Aby se vyhnuli nepříjemnostem, svázali slonici a dali ji šátek přes oči. Posadili ji na připravenou kárku a zapřáhli mezka. Ta tlustice by sama nikam nedošla. Seděla na kárce, pofňukávala a čelo se jí barvilo do modra. Doufal jsem, že budu mít možnost zdrhnout, než dorazíme do tábora banditů, ale mýlil jsem se. Nebyli tak hloupí, jak jsem doufal a dobře mě hlídali. Během pár hodin, to už se setmělo, jsme přišli do stanového městečka. Podle počtu stanů jsem odhadoval velikost gangu tak na padesát lidí. No co, Fil, který mě „najal“ je po smrti, třeba se z toho zase vykecám. Předstoupili jsme před náčelníka „kmene“. Chlap jak hora, samý sval, v nosní přepážce vraženou kost, dlouhé černé vlasy a u pasu meč (Proč?). No prostě výstavní kokot. Hlas měl silný a zvučný. „Kde mám nevěstu?“

Cože, nevěstu? Do té chvíle jsem myslel, že se jedná o únos kvůli výkupnému. Začal jsem se potit. Dave přivedl fňukající slonici.

„Jsi překrásná.“ Zubil se náčelník a ta hrošice s šerednou modřinou na čele se normálně začala červenat.

„Kdo jsi a proč jsi mě unesl? Jsem lady Nowak a takové zacházení si vyprošuji.“ Musela ukázat, že má hrdost.

„Jsem náčelník Mocný Pes. Tohle jsou moje štěňata.“ Ukázal s úsměvem na lidi okolo, kteří začali ze srandy štěkat a výt, než je zarazil pohybem ruky. „Velice se ti omlouvám za únos holubičko moje. Jinak to nešlo. Miluju tě a musíš být mou ženou.“

„Tak proč se mě jeden z tvých čoklů pokusil znásilnit?“ Koukal jsem do země a snažil se vypadat nenápadně.

„Kdo to byl? Řekni mi lásko moje a já to prase narazím prdelí na kůl!“ Řval náčelník.

Lady svým tučným prstem ukázala na mě. Najednou se kolem mě vytvořil prázdný prostor. „Chtěl bych podotknout, že se jednalo pouze o pokus…“ Začal jsem svou obhajobu. „A přiznejme si, kdo z nás by odolal pudům přírody v přítomnosti takové krásky…“

„Spoutejte tu svini. Zítra ráno chcípneš.“

 

V noci jsem toho moc nenaspal, strávil jsem ji připoutaný ke kůlu na malém návrší. Myslel jsem na rodiče, které jsem ztratil jako kluk, na válku, na všechny ženský, který jsem opíchal, na všechny ženský, které mi daly košem. (Těch byla většina.) Taky jsem myslel na dceru, která běhá, kdo ví kde, bude už dospělá. Viděl jsem ji naposledy, když jí bylo pět. Snad nenarazila na takovýho hajzla, jako jsem já. Viděl jsem všechno to krásné, co mě potkalo a už nikdy nepotká. Viděl jsem všechny ty hrůzy, co se mi vryly do tváře. Ty mě možná čekají znovu v pekle. Vzpomněl jsem si na všechny svoje boxerské zápasy a na všechny promarněné a prochlastané dny. Chtěl jsem brečet, ale nešlo to. Brečel jsem naposledy jako kluk. Pomalu začalo svítat, vypadalo to na krásný nový den. Škoda, že mě čeká napíchnutí na kůl, upálení, nebo nějaká jiná hnusná smrt.

„Zdravím. Jak to jde dnes?“ Na vedlejším kůlu byl připoutaný Básník. Tentokrát neměl elegantní bílý oblek, ale byl jako já vysvlečen do půli těla. Jeho tvář byla vrásčitější a zjizvenější než jindy.

„Krásný den na umírání.“ Zašklebil jsem se.

„Na umírání není žádný den dost krásný. Těší mě, že tě má přítomnost nepřekvapuje.“

„Drž už hubu! Za chvíli je stejně po tobě.“ Okřikl mě strážný a nebyly to plané řeči. Během chvíle se kolem návrší, kde jsem visel, začal shromažďovat celý tábor. Dav vytvořil vpředu místo, kam nakráčel náčelník se svou vyvolenou. Ženská se nesla jako královna. Nosánek navrch a při každém jejím krůčku zaduněla zem. Náčelník si neodpustil nějakou tu obviňující řeč, prskal, plival, šermoval mečem. Dva z banditů šli ke mě, aby vykonali rozkaz a v tu chvíli jsme se na sebe s básníkem podívali. Začal recitovat nějaké verše a já se k němu přidal. Dvojhlasně z nás padaly slabiky, slova, věty. Můj hlas postupně sílil, zavřel jsem oči a nechal se unášet proudem slov. Z návrší se krajem rozléhal chvalozpěv na krásu nového rána, na lásku, omluvná slova pro Lady Nowak a Mocného Psa. Myšlenky a slova ze mě tryskaly jako hovna po klystýru. Skončil jsem řeč a otevřel oči. Všichni bandité do jednoho slzeli a brečeli, taková krása, dojemnost a upřímnost byla v těch slovech. Celý život slýchali jen příkazy a nadávky a jejich vyprahlá srdce lačně pila každou slabiku. Slonice troubila do kapesníku jako pravá dáma. Mocný pes už nebyl schopen zopakovat svůj předchozí rozkaz a bandité by jej stejně nedokázali vykonat. Podíval jsem se směrem k básníkovi, ale už tam nebyl. Místo něj jsem viděl vycházet slunce, které mě příjemně hřálo na tváři.

Odvázali mě a pustili na svobodu. Náčelník mě na rozloučení kopnul do zadku, až jsem udělal kotrmelec. Po tváři mu tekly slzy jako hrachy. Chtěl mi ještě pohrozit rukou, ale bezvládně mu klesla podél těla. Slunce pomalu stoupalo po obloze a já se vracel zpátky do Prahy. V kapse jsem měl stále Hansovy hodinky. Někde je střelím, něco vyboxuju. Všivák Hank zase jednou přežil a bude žít další mizerný den, dokud neudělá chybu, ze které se nevykecá.

Grébovské motyky a další hodně nové pověsti pražské

22. Červenec 2021 - 8:39

Již název knihy Grébovské motyky a další pražské legendy jasně říká, o čem tahle kniha bude. Ale nemějte strach, nečeká vás nudné a suchopárně vyprávění. Pavel Houser se totiž rozhodl pojmout procházku Prahou převážně nevážně a nabídnout netradiční pohled na některé ulice i čtvrti.

Celá kniha je v podstatě ukázkou slovní ekvilibristiky a hračičkovství, Již v samotném úvodu vás autor přinutí k mírnému úsměvu, který se bude rozšiřovat s přibývajícím počtem stran. Je vidět, že místopis Prahy má Pavel Houser prostudován do nejmenších detailů, takže si pro své objevy a „šokující odhalení“ vypůjčil i místa méně známá, ale vše podává tak, aby „výklad“ pochopil i Prahy neznalý čtenář. Ostatně, kniha byla vydána v Brně, což samo o sobě o něčem svědčí!

Kniha je souborem krátkých statí připomínajících fejetony. Každá zabírá zhruba jednu až dvě strany, což je tak akorát na vysvětlení situace, údernou pár vtípků – a hup na další téma.

Člověku se nechce příliš prozrazovat co vše je v knize probíráno, ostatně na těchto malých překvapeních celá kniha stojí. Ale na přiblížení humoru si vypůjčím a volně budu interpretovat alespoň dva příklady. První ihned z úvodní stati: pokud při toulkách ulicemi stověžaté zahýbáte výhradně nalevo, stává se z vás nálevník, čili pravidelný návštěvník všemožných restauračních zařízení, pokud napravo, jste zase nápravníkem s touhou vše zlepšovat a napravovat. Druhý příklad je „pověst“ vyprávějící o válce tradičních zemědělců a vyznavačů pokrokových metod při sklizni, tedy válka mezi Řepami a Řeporyjemi. Z uvedených příkladů sami cítíte, že texty jsou plné všemožných parafrází, nápadů přetažených do absurdních poloh a hrátek s místopisnými jmény, která dostávají v autorových rukách zcela nové kontexty a významy. Autor vytváří vlastní, zcela novou mytologii, nebo přiohýbá tu již existující.

Ne každý námět vám urve bránici, ne každý vtip se povede. Jednotlivé krátké texty mají problém držet konzistenci, jsou plné drobných dílčích vtípků bez výrazné pointy; autor zkrátka skáče od jednoho k druhému podle toho, co mu zrovna přijde na mysl. Na jednu stranu je fajn, že neždíme jednu pointu „do sucha“, na druhou tento styl rozhodně neosloví milovníky klasické humorné fantastiky.

Grébovské motyky a další pražské legendy jsou ve své podstatě velmi chytrá literární šílenost. Svižně pojaté texty zabírají méně než stovku stran, a k tomu připočtěme ještě zhruba desítku celostránkových ilustrací Kateřiny Sidonové.  Člověk si při čtení několikrát řekne, že je škoda, že se nedočká i rozsáhlejšího a ucelenějšího textu. Pouštět do čtenářů myšlenky jak zrovna přijdou nezní úplně jako plán, byť u části textů tento přístup funguje.

Ale pokud máte rádi hry se slovy a těší vás lidé, kteří umí na věci nahlížet zcela jiným způsobem, pak je tato sbírka krátkých humorných textů právě pro vás. Grébovské motyky mají literární kvalitu, jen je škoda, že Pavel Houser nepojal projekt trochu ambiciózněji a nedal textům učesanější formu.

 

Pavel Houser: Grébovské motyky a další pražské legendy

Vydalo: Druhé město, 2021

Počet stran: 104

Cena: 299,- Kč

Pevnost 07/2021: Tipy na léto

16. Červenec 2021 - 12:46

Komiksová a herní zábava

Obálku červencového čísla Pevnosti tentokrát opanoval podařený komiksový počin jménem Nanits Chronicles s příhodným tématem epidemie, která je ale podstatně horší než ta, kterou jsme zakusili na vlastní kůži. O tom, jak fajnové počtení tenhle kousek je, vám povypráví Vendula Kreplová. K tomu navíc trojice Kreplová, Merglová, Fajkus přibalila rozhovor se samotnými autory tohoto komiksu Robertem Kaločaiem a Michaelem Petrusem. Dále se ještě můžete těšit také na jednu z nejznámějších mang – sci-fi ságu Akira od Katsuhira Otomy, již detailně představí Antonín Tesař.

Z komiksové sekce můžeme skočit rovnou do videoherního koutku, kde čeká nový díl akční a zábavné hry Ratchet and Clank: Rift Apart. Dalším zábavným kouskem, alespoň podle slov Karla Kališe, je RPG s názvem Miitopia, případně akční Biomutant s roztomilými chlupatými hrdiny zachraňujícími/ničícími svět. Pokud vám ale rozverné RPG nevoní, pak můžete vsadit na vážnější kousek Shin Megami Tensei 3 s podtitulem Nocturne HD Remaster.

A když už jsme u těch her, tak se rovnou podíváme i na deskovky, které si redaktoři Pevnosti tentokrát zahráli. Filip Gotfrid se vydal na lov všemožných zvířátek, příšer a dalších tvorů žijících všude možně po vesmíru ve hře Big Monster.  Případně si s Filipem můžete dát tetrisově laděnou Alenčinu zahrádku nebo se společně s Jakubem Zahradníkem podívat na deskovou verzi Fallout Shelter.

Kina ožívají!

Zdá se, že se blýská na lepší časy, protože filmová rubrika po delší době trochu nabobtnala. Na internetu můžete třeba narazit na sci-fi thriller Kyslík (Jakub Merc), upíří horor Boys from County Hell (Vendula Kreplová), ne úplně povedené zombie cosi s názvem Nezvaný host (Jiří Pavlovský) a dobrodružné fantasy z Číny Super já (Alexandra Petáková).

Dále je v nabídce třeba Armáda mrtvých Zacka Snydera, která v sobě kombinuje zombie s loupeží v Las Vegas (Jiří Pavlovský). A pokud chcete nějaký fakt dobrý mrazivý thriller, tak koukněte na článek Kateřiny Stupkové o filmu V zajetí se Sarah Paulson v hlavní roli. A nakonec je tady i pozvánka do kina od Karla Ryšky na nový přírůstek do světa G. I. Joe s názvem Snake Eyes: G. I. Joe Origins.

V hlavní roli fešné záporačky

Hlavním tématem červencového čísla jsou tentokrát ty nejlepší záporačky, které můžete potkat ve filmech, knížkách nebo počítačových hrách. Společně s Alexandrou Petákovou si projdete, jak se tenhle koncept ženských postav postupně vyvíjel, a dokonce vám i některé z těchto sympaťaček představí. Tak například se seznámíte s Lady Alcinou Dimitrescu z Resident Evilu. Helou s tváří Cate Blanchett, Harley Quinn nebo třeba se Zlobou.

Bohatá knižní nadílka

A teď už konečně k hlavní náplni Pevnosti – knihám! Jakub Merc vás vezme na cestu po World of Warcraft, který nově obohatila Madeleine Roux románem Stíny povstávají. Kromě této novinky se o Jakuba dozvíte i něco o počátcích tohoto světa a příbězích různých autorů, jenž do přispěli svou tvorbou do tohoto světa.

Pokud jste fanouškem Young Adult a chtěli byste něco s hlubší tématikou, pak jukněte na článek Kateřiny Stupkové. Ta se vrhla na Všechny skryté dary od Caroline O´Donoghue. S Monikou Dvořákovou se zase vydáte do Polska za Andrzejem Pilipjukem, protože nakladatelství Laser vydalo Ztracenou – čtvrtý díl série Sestřenky. Mimoto se můžete narazit i na recenzi románu Sestry ve zbrani a písni (Rebecca Ross) od Adély Košařové, případně je tady ještě zdařilý debut Radka Starého Arila: Stříbrné město, kam vás zavede Monika Dvořáková.

Scifisti si přijdou na své u románu Zpráva o životě vesmířanů od Becky Chambers. Krom téhle novinky vám Jan Nohovec připomene i dva předchozí volně navazující díly – Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu a Dvě místa na slunci. Jiří Popiolek vám zase představí Muže, který spadl na Zemi, jehož má na svědomí americký spisovatel Walter S. Tevis. Další položkou na seznamu science fiction je třetí díl série Mass Effect: Andromeda – Anihilace od Catherynne M. Valente), o němž se rozepsal Martin Bečvář.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci hororu. Sice toho v červencové Pevnosti moc nenajdou, ale kvalita je mnohem důležitější než kvantita! Čeká na vás mexická duchařina Mexická gotika (Silivia Moreno–Garcia), již si pod svá křídla vzalo nakladatelství Host, a kterou vám představí Kateřina Stupková.

Samozřejmě zapomenout na červencové povídky! Kateřina Kalivodová Foltánková přispěla fantasy příběhem s názvem Škůdce a Roman Turčany nabízí sci-fi povídku Průzkum.

Za zmínku určitě také stojí článek Františky Vrbenské. Tentokrát vám představí všestranného hraběte Mauricia Augusta de Benjewskiho (zjednodušeně Mórice Beňovského), který působil jako diplomat, politik, voják, korzár, kartograf, objevitel…

A nakonec ještě příloha, jíž je první svazek Ricka a Mortyho: Rickastické Mortydimenzionální dobrodružství.

Červencová Pevnost je opět nacpaná k prasknutí a každý si v ní (jako obvykle) najde to svoje!

Seď doma a piš

14. Červenec 2021 - 8:14

Jsem totiž nigerijský princ, který sedí na hromadě zlata a chce se ho zbavit. Stačí kliknout na následující odkaz: https://microsite.mlp.cz/tvurci-psani

V čem je háček, ptáte se? V ničem. Vážně.

Proč nám věřit?

V knihovně už pár let pořádáme pro autory fantastiky kurzy tvůrčího psaní. Není jich málo, ať už jde o kurzy a přednášky našich hostů, nebo o dílny, které si „režírujeme“ sami. V dobách, kdy svět byl ještě normální, a lidé na sebe bez obav prskali, jsme se scházeli v knihovně. Když první jezdec Apokalypsy osedlal koně a zavřel všechny v domácím vězení, pokračovali jsme online.

Vznikl tak kurz „Seď doma a piš“, u kterého jsme využili zkušenosti z předchozích živých setkání a jen to všechno ještě trošku víc doladili. Máme za sebou několik let zkušeností, během kterých nám pod rukama prošly stovky začínajících autorů, skvělé lektory (třeba ze spřáteleného Triumvirátu) a hlavně altruistickou touhu to předat dál. Vždyť k čemu bychom byli knihovna, kdybychom si to všechno nechali jenom pro sebe?

Moudra ale samozřejmě nejdou jen od nás, připojili se k nám i někteří skvělí spisovatelé: Martina Darian Antonín, Tomáš Bandžuch, Alžběta Bílková, Zuzka Hartmanová, Láďa Karpianus, Honza Kotouč, Petra Kubašková, Lucka Lukačovičová, Tereza Matoušková, Míša Merglová anebo navždycky nepřekonatelný Jarek Mostecký. Těm všem patří velký dík, že mnohdy v polních podmínkách lockdownu poprvé vzali kameru do ruky a natočili své části a podělili se tak o tajemství svých úspěchů. Teď budete vědět stejně jako oni.

Sečteno a podtrženo

Dostáváte vlastně ucelený online kurz, jehož součástí je video plné informací, teoretické texty, nějaké tvůrčí úkoly a samozřejmě odkazy na další knihy, kde se můžete dozvědět víc. Pokud nechcete nebo nemůžete navštívit kurz tvůrčího psaní u nás v knihovně, tady najdete svůj zlatý důl. A to samozřejmě úplně zdarma.

Takže pokud přemýšlíte o tom, že začnete psát a nevíte, jak se do toho pustit, nebojte se kliknout. Tu skvělou knížku, kterou máte v hlavě, stejně musíte nakonec napsat vy sami, ale třeba na stránce Seď doma a piš najdete informace, které vám pomohou snáz dojít až k vysněnému cíli.

Městská knihovna v Praze je tu prostě pro vás.

Americká modlitební příručka: Stačí pár správných slov…

10. Červenec 2021 - 6:15

Ze všeho nejdříve bude nutné si vyjasnit, co Americká modlitební příručka (dále jen Příručka) vlastně je. Předně: nemějte strach, že by se jednalo o nějaký náboženský pamflet, dílo, které vám nutí nějakou víru nebo se snaží otočit váš život naruby (i když o tom se dá polemizovat). Hlavní myšlenkou je, že pokud chceš něco dokázat, musíš v to věřit, věřit v sebe (velmi volně vypůjčeno z písně Believe Lennyho Kravitze), což pro většinu ze čtenářů nebude nijak převratný objev.

Příručka rozhodně patří do oblasti fantastiky, ale je to fantastika na hranici reality, beletrie, ve které si každý musí objevit trochu té fantastiky sám. Stejně tak by mohla být fiktivním životopisem nebo čímkoliv ji chcete prohlásit. Nedává jasná vysvětlení ohledně toho, zda do fantastiky nakonec žánrově přepadne, je to kniha, které dá kontext a vyznění sám čtenář. Je to kniha, o které se dá dlouhou a zaníceně diskutovat, protože každý ji bude vnímat jinak.

A do třetice: Lucius Shepard nenabízí snadné, konzumní čtivo. Kniha není vhodná do veřejné dopravy – nejen proto, že zvědaví okolostojící vás díky jejímu názvu okamžitě zařadí do kolonky náboženský fanatik, ale zejména proto, že díky barvitému stylu a množství malých příběhů vetkaných do matérie hlavní dějové linie si ji užijete naplno při čtení pěkně v klidu. Společně s Příručkou totiž dostanete mnoho prožitků, emocí, námětů k přemýšlení a autorův hořce ironický smysl pro humor.

Objev sílu myšlenky

Některé věci děláte instinktivně. Pokud na vás někdo zaútočí, budete se bránit – a přesně to udělá i Wardlin Stuart, ústřední postava příběhu Příručky. Jenže to trochu přežene, a tak mu zdánlivě nevinná snaha omráčit muže úderem lahví vynese deset let za vraždu.

Za mřížemi vše začíná. Wardlin má spoustu času přemýšlet o sobě, o tom, jak žije a kým by chtěl být. Má však jednoduchá a přízemní přání: žádný světový mír, ale jen najít fajn ženu, která by pro něj měla pochopení – a to se povede. Částečně díky tomu, že si Wardlin sepíše modlitbu, ve které přesně vyladí o co žádá a do které dává spoustu síly a víry. Usoudí, že není třeba obtěžovat „velké“ bohy, kteří mají dost práce, a tak jsou modlitby buď neadresné, nebo směřují k nižším bohům. Wardlin si dokonce stvoří (byť trochu podvědomě) svého vlastního boha – Pána osamění, a své prosby „nahoru“ začne označovat jako modlitace.

Od prvních stran se příběh rozjíždí způsobem, který vás vtáhne. Brzdou pro případného čtenáře může být barvitý, lehce rozevlátý a zhusta popisný styl, kterým je příběh napsán. Lucius Shepard pojal vyprávění bohémsky, servíruje stovky a tisíce drobných detailů, nemá kam spěchat, ale když chce, dokáže dát vyprávění svižné tempo.

Takže další věc, které si velmi rychle všimnete, je překlad Jakuba Němečka. Jakožto jednomužné vydavatelství věnuje pan Němeček svým knihám obrovskou péči nejen pro grafické stránce, ale i v korekturách a především překladu. Do příběhu vklouznete hladce a jakmile vás jednou chytne, jste „ztraceni“.

Ve víru událostí

První část knihy rozehrávající situaci je svižná, sevřená a odsýpá. Hlavní hrdina si najde/vymodlí ženu z malého městečka (nebál bych se říct zapadákova), vydá relativně úspěšnou knihu věnovanou modlitacím a jeho život nabírá správnou dráhu. Brzo se vrací do normálního života, který se zase rychle převrací v život nenormální. Začíná totiž za úplatu psát modlitby pro místní podnikatele – a také ony fungují, což Wardlinovi vynese nechtěnou popularitu. Pak už to jde ráz na ráz: vlastní agentka, turné po Státech, vytvoření kultu wardlinitů…

Druhá část knihy je trochu rozvláčnější, přemýšlivější. Nejdřív to vypadá jako bizár z amerického maloměsta, ale postupně se myšlenkově překlápí k zakuklené sociální studii o formách a mechanikách amerického náboženství. Hlavní hrdina Příručky zažívá strmý vzestup plný pozornosti, na kterou nebyl zvyklý, ale o kterou svým způsobem žádal. Přání se splnilo, teď je třeba nést důsledky. Popularita znamená silný zásah do jeho manželského i osobního života, fanatické obdivovatele…

Mít svoji víru

… a především fanatické odpůrce. Tradiční církve se vůči novému (ne)náboženství logicky vymezují, a po ostré televizní debatě získá duševní otec modlitace odpůrce na život a na smrt. Doslova.

Po rozvláčnější střední pasáži kniha nabírá tempo doslova ďábelské. Zpočátku mírná hra kdo s koho nabírá na intenzitě a jde o životy. Ustupovat není kam, na řadu přichází otevřené násilí, protože vyznavači tradičního náboženství si na svoji víru nenechají plivat nějakými modlitacemi satanova pohůnka.

Samolepka na zadní straně knihy – s ní si můžete knihu připomenout kdykoliv budete chtít

Stejně jako do velké části knihy se do této pasáže promítá silná stopa magického realismu. Části textu vám budou připadat jako by byl hlavní hrdina v rauši, jsou snové, zastřené; nejasné vize plné halucinogenních barev a prazvláštního vyznění, o jejichž pravém významu budete zřejmě přemýšlet.

Pak se ale rychle překlopíme do svižného thrilleru… Ono vůbec přelévání se žánrů je pro Příručku vcelku typické, byť do příběhu skvěle sedí a mnohdy si ho ani neuvědomíte. A v různých fázích si naopak budete uvědomovat, jaká to asi musela být pro překladatele práce a jak skvěle ji zvládl.

Abychom nezapomněli: kniha obsahuje i modlitace samotné, tedy básně/texty, které Wardlinovi a jeho klientům zajišťují to, oč žádají. Pokud jste trpěliví, najdete v Příručce jasný návod jak na to, a v některých pasážích knihy vám zaručeně bude cukat ruka nějakou tu modlitaci si sami sepsat. Jen pozor na to, co si přejete, aby se vám to náhodou nesplnilo. Ale pozor! Tahle „víra“ není o tom, že sepnete ruce a do deseti minut tu máte zázrak, spíše jen popostrčí váš život směrem, kterým si přejete. V konání nereálných zázraků opravdu fantastiku v této knize nehledejte.

To, co ve vás zůstává

Vystihnout ducha Americké modlitební příručky je sakra těžká věc. Každý si totiž v rámci svého vnitřního přesvědčení a podvědomých náboženských postojů najde v knize něco jiného. Troufnu si tvrdit, že vás kniha osloví, jen neumím říct přesně čím konkrétním. Troufnu si i tvrdit, že ve vás kniha probudí emoce, ale neumím říct jaké.

Lucius Shepard nabízí „ústy“ Jakuba Němečka příběh, který na českém trhu chyběl. Příručka se dá chápat mnoha způsoby, její příběh je svým způsobem všední a svým způsobem fascinující. Je jen na vás, čemu budete věřit, zda tajemný muž občasně se míhající Wardlinovým životem je opravdu tím, kým si Wardlin myslí… Otázek bez jednoznačných odpovědí by se dalo vymyslet spousty.

Americká modlitební příručka je příběh, který ve vás bude rezonovat ještě dlouho po dočtení. Odložíte knihu, ale neodložíte prožitek, který ve vás zanechá.

A to je bohužel vše, co vám dokážu slovy ohledně této knihy mnoha chutí a barev předat.

A na samý závěr ještě malá drobnost: kniha obsahuje vlepenou samolepku vytvořenou přímo pro ni a na základě jejího přečtení. Možná maličkost, ale Gnóm zkrátka dělá knihy s nadšením a dbá na detaily.

Lucius Shepard: Americká modlitební příručka

Vydala: GNÓM!, 2020

Překlad: Jakub Němeček

Obálka: Eva Horská, Upupaepop

Počet stran: 368

Cena: 350 Kč

Praha mlhou oděná

7. Červenec 2021 - 14:25

Tak nějak se to píše v knize Zjevení. Stal se z toho později poměrně známý symbol, oblíbený mezi alchymisty, kabalisty i esoteriky, zvěstující příchod apokalypsy: žena má na hlavě korunu s dvanácti hvězdami, oděná jen sluneční aureolou, která jí obepíná celou postavu, a stojí na srpku měsíce. Inu, i Bible umí být místy tak trochu fantasy…

Přemýšlíte, proč se vracím k této aluzi na známý středověký motiv apokalyptické ženy, jež byla později ztotožněna s Pannou Marií? Šlo mi spíš o to, že tato žena je hlavně matkou, stejně jako Praha je matkou měst. Až na to, že není oděná sluncem. Alespoň ne v antologii Praga mater urbium, za jejímž sestavením stojí Michael Bronec coby editor i nakladatel v jedné osobě. Už jsme si tak trochu zvykli, že z jeho ediční dílny vychází jeden hezčí kousek než druhý. Připomeňme třeba Draky či Prokleté knihovny. A nyní je už druhá antologie věnovaná Praze, vydaná ve stejné edici Legendy. Obavy, zda celý projekt nezhatí doba koronavirová, jsou tím rozptýleny.

A proč je Praha zahalená právě mlhou? Prostě nenajdete povídku, ve které by mlha nehrála nějakou roli. Jednou je Praha velkolepá, jindy v ohrožení vojenského vpádu, jindy nemocná, šílená, ošklivá, špinavá, nevzhledná klikatými uličkami, plná násilnických obyvatel a kurev. Pohádkové a magické bytosti se raději stahují někam do podzemí. A na druhou stranu je Praha rájem pro turisty i cestovatele časem, blázny, ožraly a hřbitovní botaniky. Naprosto skvělé místo pro zřízení pobočky magického cechu, nejrůznějších tajných spolků či učené společnosti, jen to chce vyhnat netvory, zastydlé záštiplné duchy a bloudící duše, které nedošly pokoje. A pak už je dobře. Jen kdyby se ty mlhy také protrhaly…

Co tedy další z řady „mamutích“ antologií nabízí čtenáři? Statisticky tu máme 10 povídek a jednu poměrně rozsáhlou novelu. Právě díky ní je Praga mater urbium tak tlustá kniha (má 1076 stran!). Ovšem pokud by sborník Fabianův Most neobsahoval, byla by to zřejmě velká škoda. Dílo je dedikováno výtoňskému železničnímu mostu, jehož „dny jsou sečteny“. Hlavním protagonistou příběhu je ovšem osoba s nečeským jménem i titulem – konstábl Meyers, který nenávidí všechny a všechno, nejvíce Boha. Rád pije absint, a to klidně i v době, kdy má být ve službě, a vidí přízračné mosty, později také neexistující oběšence, a dokonce využívá služeb mýtického Převozníka, aby se dostal přes reku. Snaží se liknavě vyšetřovat vraždu mladé prostitutky, také se pokusí zabránit lynčování domnělého pederasta a i jiným nepřístojnostem ve svém rajónu, ale ne moc úspěšně, a tak se události cyklicky opakují a Meyers dostává šanci zachovat se příště lépe a dělat policejní práci poctivě.

Ačkoliv jsem touto novelou začala, není to dle mého názoru vrchol celé antologie. Ten na čtenáře čeká až na konci. Tím ovšem nechci říci, že povídky v první části knihy jsou vyloženě špatné. Vůbec ne. Každé hodnocení prostě podléhá mnoha okolnostem, za jakých člověk povídky čte, na osobním naladění a čtenářských preferencích. A já se prostě nemohla zpočátku na povídky naladit, a přiznávám to velmi nerada, protože antologii otvírá fantasy detektivka z pera mé oblíbené autorky Jany Maffet Šouflové. Nemůžu si ale pomoci, byť se jedná o další epizodu z úsměvného cyklu povídek Svitky z Londýnského mostu, v němž se ve vedlejší roli objevil koroner Lionet a později si střihl i roli hlavní (například v povídce zařazené do antologie Žena se lvem). Ovšem všechny se mi zdály povedenější než Případ boží spravedlnosti. Nicméně tu zůstává onen chytrý humor, který je mi tolik blízký.

Humor je vůbec kořením, se kterým autoři povídek v této antologii moc nešetří. Některé povídky jím přímo srší, vtipné hlášky a sebeironické poznámky se hrnou ze stránek, inu, možná dokonce skapávají, někdy i na úkor příběhu samotného. Takový pocit jsem měla například u Jiřího Pavlovského, na jehož kousavý styl se obvykle těším, a je vidět, že stále neztrácí nic na své ostrosti (např. výrok o autorovi písně „Dělání, dělán, všechny smutky zahání“ na straně 759í asi nechá málokoho chladným), ovšem vršením hlášek tak, až dialogy netvoří nic jiného, se jejich účinek spíš oslabuje než naopak. Mnohem víc jsem se bavila u Osla v kolébce z pera Jitky Svobodové, jejíž stréc Jura převálcuje učené pražské magiky nejen nepřekonatelným moravským nářečím, ale i přístupem selského rozumu.

Nemám ovšem v úmyslu se tu věnovat postupně jednotlivým povídkám, zastavím už jen u dvou. První se jmenuje Není přímé cesty a napsala ji Jana Vaňková, kterou zřejmě znáte ze soutěží CKČ a Žoldnéři fantazie, v nichž se několikrát umístila na příčkách hodně vysokých a získala i Cenu Mlok (2018). Své autorské kvality potvrzuje i zde, když umně splétá historické postavy předhusitské doby s magickými motivy, dělá to jemně, až ornamentálně, před očima vám náhle ožívá atmosféra trhů, lékáren, starých budov a blátivých ulic. Čaroděj Martin cestuje jako běžný povozník skrz Mezisvětí a využívá sílu živlů i instinktů své kobylky jménem Hvězda, díky nimž nachází ty správné stezky. Věrné zvíře vždy svého pána vyvede z nebezpečí, aby nezbloudil a neupadl do „zapomnění bez návratu“. Při pokusu dostat se takto do Prahy se nejvíce Martin pere s Vodou a jejich obyvateli. Vlnotváře, řásnatci a chapadlatky se ho snaží strhnout z vozu a čaroděj hází všemi možnými zaříkadly, bylinkami a dalšími obrannými prostředky, aby je zahnal. Koho však zahnat nedokáže, je zvědavý a neodbytný sirotek Miluna, u něhož Martin dlouho váhá, zda se jedná o dívku či o chlapce, a hledá pro něj lepší domov. Má však jiné a neodkladné úkoly, mezitím se strhne těžká disputace na pražské univerzitě a Mistr Jan Hus se rozhodne vydat na koncil do Kostnice. Dál už to všichni znáte, to není třeba popisovat, těšit se však můžete na trochu jinou verzi pověsti o knížeti Jaromírovi, pokud vám nevadí, že ze známé legendy odpadne romantická omítka.

Drsný je i příběh poslední, nazvaný Jeho první případ. Dva gymnazisté se náhodou nachomýtnou u vraždy jiného mladíka, jehož tělo je nalezeno ve sklepě starého pražského domu, zatímco město ostřelují Švédové. Náhoda, nebo je tu nějaká spojitost? V zavražděném pak jeden ze studentů pozná svého příbuzného a pustí se do vyšetřování. Václav Rosa je sympaťák, venkovan z nepříliš bohaté rodiny a s nepříliš nadějnými vyhlídkami na slibnou budoucnost, přesto to nevzdává a věří, že může svůj sociální hendikep překonat. Nemůžete dělat nic jiného než mu držet palce. A také se můžete těšit na cestu labyrintem podzemních chodeb, na velmi důležitý objev spojený se zmizelými lebkami popravených českých pánů, na dívku převlečenou za chlapce a na další peripetie, které z této povídky dělají opravdovou čtenářskou lahůdku. Upekla nám ji Jana Kopečková-Pažoutová, taktéž oceněná Mlokem, a to za novelu Dům s Erínyemi (2017). Za tuhle třešničku na dortu opravdu díky!

Čeho si možná taktéž povšimnete, je skutečnost, že několik povídek se odkazuje k výroku „Praga caput regni“, což byl název předchůdkyně této antologie. Editor v předmluvě k ní avizoval, že se na jeho výzvu sešlo příliš mnoho povídek a do první antologie se nevešly, a tak se ocitnou tady. Zda je to dobrý nápad, pokud druhý svazek rámcuje přídomek „mater urbium“, to už posuďte sami. Ono se vůbec nabízí srovnání obou antologií. Z nějaké příčiny považuji Pragu mater urbium za lepší. Přispívá k tomu jistě fenomenální předmluva Františky Vrbenské, ale i úroveň povídek samotných, jejich zaměření, jejich snaha vykreslit nezaměnitelnou atmosféru naší Matky měst, jejich pevné spojení s tímto místem, s géniem loci, že by se prostě ani jinde odehrávat nemohly.

Obě knihy mají fascinující obálky, které ilustroval Tomáš Kučerovský, a na nichž kralují nápaditě vyvedené ženské busty coby další z mnoha věží. Ta druhá má možná ještě uhrančivější pohled a hořící Národní divadlo s vysoko šlehajícími plameny, upomínající korunu, z pod které vlají proti nočnímu nebi planoucí vlasy – svědčí o neobyčejně originálním vnuknutí výtvarníka. Po té knize prostě sáhnete, i když nechcete, i když jste původně přišli do knihkupectví pro bestsellerovou sbírku receptů na rychlé koláče nebo pro technický slovník nějaké šílené pavědy o umělé inteligenci, tomu uhrančivému pohledu se prostě nedá uniknout, skoro jako očím světců z ruských ikon, které vás sledují, ať se hnete kamkoliv.

A přesto jedna bez druhé nemůžou existovat. Zatímco Praha caput regni je ta světlá, sluncem oděná, hravá, poetická, svůdná a okouzlující, Praha mater urbium je ta temná, záhadná, zahalená do mlh, hříšná, možná i trochu děsivá, jako černá madona, upomínající na základní materii života, která má podle astrologů a ezoteriků právě tuto barvu. A mlhy jsou také výbornou materií, z níž bývá utkán pomyslný závoj tajemství, ideální to rejdiště všech fantastických příběhů, mýtů, pohádek a pověstí. Tak si obě knihy užijte z plna hrdla!

Procentuální hodnocení: 80%

Michael Bronec (editor): Legendy  – Praga mater urbium

Vydaly: Straky na vrbě, 2020

Obálka: Tomáš Kučerovský

Počet stran: 1076

Cena: 650 Kč

Nanits Chronicles: Radostná zpráva o stavu českého komiksu

3. Červenec 2021 - 6:56

Česká republika a výpravné velkofilmy nejdou moc dohromady. O tom se na vlastní kůži přesvědčil Robert Kaločai, který měl skvělý scénář k výpravnému cyberpunkovému sci-fi projektu, ale tím bohužel příběh končí. Tedy alespoň ten filmový – protože když máte nápad a energii, chcete své nadšení přenést i na další lidi. A nejblíže filmu je samozřejmě komiks.

Jak být světový?

O tom, že český komiks nabízí i díla schopná prorazit ve světě, jsme se již párkrát mohli přesvědčit. A Nanits Chronicles mají také potenciál uspět i za hranicemi – do detailu propracovaný svět, příběh na pozadí, chytlavé scénáře a kresbu, která rozhodně nezklame.

Důležitý je první dojem: čtyř set stránkové knižní monstrum v pevných deskách s papírovým přebalem, záložkou a kresbami na křídovém papíru je v ruce příjemné hmotné. Kresba na přebalu je líbivá, kolorovaná… První nezbytný krok byl podniknut, tahle kniha funguje jak vizuálně, tak při letmém prolistování. Přesto, že Epocha mnoho komiksů nevydává, zhostila se téhle role se ctí, a knihu po vizuální stránce zkrátka vymazlila.

To hlavní je ovšem ukryto uvnitř. Tím je v případě Nanits Chronicles trojice různorodých příběhů ze světa… ne, moment, to bychom předbíhali. O příběhu na pozadí, který onen svět definuje, je prolog celé knihy. Dozvíte se, jak Zemi zasáhla pandemie smrtelné nemoci (jen pro upřesnění – nápad vznikl kolem roku 2006), že vznikla lidská kolonie na Marsu a že lidstvo téměř vymřelo. Antibiotika přestala fungovat a jediným lékem se ukázali být Nanits – sloučenina obsahující drobné umělé inteligence (nanoboty), která dokázala s nemocí úspěšně bojovat.

Máme tu svět plný chaosu, násilí a strachu, který ovládá megakorporace distribuující jediný fungující lék zachraňující lidstvo před zkázou, obchodníky s plagiáty zázračné technologie a kolonii odříznutou od pozemského dění.

Základní setting světa je přehledný, obrazová forma stručná a informativně hutná. A čtenář je velmi rychle „zaháčkován“, protože se rýsuje zápletka a nápad zaujme.

Budoucnost patří technologiím

První z trojice hlavních příběhů má název 2177. Delegace z dlouho odříznuté marsovské kolonie přilétá na hlasování ohledně budoucnosti Nanits a nachází Zemi rozdělenou na majetné občany, kteří si mohou Nanits i mnohé jejich upgrady dovolit, a ty nemajetné, kteří jsou odkázáni na milost a nemilost společnosti NFO, tedy těm, kteří Nanits vyrábějí a distribuují. Protesty i arogance mocných, věci, které mají zůstat návštěvě z Marsu utajeny a distribuce levnějších napodobenin Nanits – a kromě toho také vír událostí, do kterého se zaplete krásná marťanka Nia. Ta odhalí ohledně tajemství Nanits nevědomky více, než by sama chtěla, a důsledky vedou ke smrti mnoha osob.

2177 je svižnou sci-fi detektivkou se zajímavým námětem ukrývajícím mnohá zajímavá odhalení. Velmi dobře ilustruje svět a zároveň představuje zajímavé ústřední postavy, na kterých se scénáristé rozhodli příběh postavit.  Po stránce příběhu je první příběh asi nejlepším a nejnápaditějším z trojice.

A lákání čtenáře pokračuje. Kresba Felipeho Arciniegase a Briana Terrera snese přísná celosvětová měřítka. Na rozdíl od superhrdinských mainstreamových komiksů je použité barevné ladění sice o něco temnější, ale pevné kontury postav, spousta detailů a vizuálně zdařilé kompozice, nebál bych se použít termín pastva pro oko. Zajímavá je i práce s panely: na některých stránkách se objevuje ústřední celostránková kresba, do které je vloženo několik ohraničených panelů. Tento styl grafického zpracování je zajímavý a na pohled úchvatný!

Ukázka limitovaného artbooku k Nanits Chronicles Zdroj www.epocha.cz

Drsnej svět

 Druhý příběh má prostý název Intermezzo. Tady už zabrousíme do klasického postapa – zatímco 2177 se odehrává ve velkoměstě plném lidí, v Intermezzu se přesouváme na pro postapo typickou periferii kdesi v poušti. I námět je klasický – drsný chlapík se zaplete do kšeftů se špatnými lidmi, a tak se rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou a svým bývalým parťákům a jejich parťákům to spočítat. Scénář je vcelku fajn, nic příliš originálního, spíše jen taková ochutnávka z doby, kdy propuká epidemie a lidé jsou vyhnáni do ghett; snaha nabídnout čtenáři různé fáze a časové roviny světa Nanits Chronicles. Na osudu jednoho chlapíka je demonstrován zmar, úpadek civilizace a několik dalších emotivních námětů.

Co výrazně praští do oka je změna kreslíře. Gabriel Ibarra Nuňez nejde tolik do detailu jako jeho předchůdci a mnohem víc svázal svůj příběh do pevných „oken“. Pár scén je lehce nepřehledných a budete si muset prohlédnout kresbu ještě jednou, aby bylo plně jasné, co přesně se odehrálo. Po předchozím příběhu, který čtenáře namlsá, vám Intermezzo přijde trochu tuctové, i když jeho kvalita je po všech stránkách lehce nadprůměrná.

A na závěr příběh 2225 o policajtovi, který má v krvi pár „vychytaných“ Nanits, které mu propůjčí nadlidské schopnosti. Tyhle speciální nanoboti totiž umí nejen léčit, ale umí s lidským tělem i jiné divy. Člověk by řekl detektivka, ale s tak velkým množstvím akce, že pátrání je až někde na druhé koleji. Svět Nanits Chronicles nám nabízí zase úplně jinou, tentokrát pořádně špinavou, tvář.

Kresby se ujal chlapík s pseudonymem Puste – a stylem kresby se vrací k prvnímu příběhu. Pevné, ostré kontury postav, spousta detailů, plovoucí panely; jen stylizace postav je posazena více k realitě oproti komiksovějšímu pojetí kresby z 2177.Puste zvládl na výbornou i svůj hlavní úkol – vzhledem k povaze příběhu bylo třeba udělat kresbu dynamickou, protože každou chvíli se střílí, mlátí, běží…

2225 je dobrý příběhem, jen oproti startovnímu 2177 chybí nějaký výraznější wow moment související s objevováním světa Nanits Chronicles.

Na samý závěr ještě krátký Epilog, který uzavírá celou knihu zajímavým dějovým obloukem.

Trojice a něco navíc

Celkově je první kniha Nanits Chronicles zdařilou ochutnávkou. Všechny tři příběhy jsou sice uzavřené, ale každý z nich přináší stejnou otázku: „A co bylo dál?“. Tři pohledy do různých časových rovin a sfér jednoho světa, tři lákadla a pozvánky ke druhé knize.

A navrch autoři přidali i slušnou porci bonusů. Můžete si prohlédnout nepoužité obálky a několik jejich skicových variant, nakouknout přímo do procesu tvorby komiksu a přečíst si krátký příběh o vzniku projektu společně s medailonky scénáristy Roberta Kaločaie a ar direktora Michaela Petruse.

Pokud by se vám kresba zalíbila, je možné si dokoupit v Epoše i limitovaný artbook.

Nanits Chronicles jsou líbivou záležitostí, která má bez přehánění předpoklady prorazit i za hranicemi, ačkoliv v boji s ikonickými superhrdiny to bude mít těžké. Na české poměry je to totiž komiks nadstandardní po stránce scénáře i kresby. Robert Kaločai věděl, co chce čtenářům předložit, a ve spolupráci s Epochou se k nápadu přidalo i skvělé provedení!

Robert Kaločai a Michael Petrus: Nanits Chronicles

Scénář: Robert Kaločai, Viktor Šauer, Petr Smazal, František Kašpar

Kresba:  Brian Terrero, Felipe Arcienegas, Gabriel Ibara Nunez, Puste

Vazba: vázaná s pevnými deskami a papírovým přebalem

Počet stran: 400

Cena: 699 Kč