Přihlásit se k odběru zdroj Fantasy Planet Fantasy Planet
vše o fantasy, sci-fi a hororu na jedné planetě - nejvíce informací o dění na české fantasy scéně
Aktualizace: před 19 min 30 sek

Splendor: Diamantová polévka

14. Duben 2021 - 14:20

Protože to je ona, to je ten základ, to je čínská polévka mezi hrami, která by měla mít v názvu mnohem správněji „drahokamová“, ale diamantová zní lépe a lépe definuje city, které k ní chováme.

Deskuchyně

Jistě, názory na čínské polévky se různí, ale několik věcí jim nemůžete upřít: jejich příprava je rychlá a jednoduchá, zvládne ji i naprostý začátečník, než na ni dojde, vydrží balíček čínské polévky čekat ve špajzu i několik (možná řadu?) let, a když na ni dojde, zahřeje vás a zasytí za krátkou dobu na docela dlouho. Za svou domácnost nemohu říci, že bychom se bez ní nedokázali obejít, ale jsme výsostně rádi, že ji máme.

A přesně totéž platí o Splendoru: jednoduchá příprava, bla bla začátečník, rychle rozpumpuje krev a hrát se dá docela dlouho – a jsme sakra rádi, že ho máme.

Více, více, ještě více! 

Materiál tvoří žetony drahokamů, karty rozvoje a destičky šlechticů. Drahokamy dostáváte zdarma, když jste na tahu, buď dva stejné barvy, nebo tři různé. Maximálně jich můžete mít deset, ale to neva, protože vy je stejně chcete co nejrychleji vyměnit za karty rozvoje, neboť na většině z nich jsou vítězné body a jenom ty se ve finále počítají.

Vtip je v tom, že každá karta zastupuje jeden z pěti drahokamů, který pak máte nastálo a můžete jím platit, aniž byste o něj na rozdíl od žetonů přišli. Postupně se tak dostáváte do situace, kdy vám další karty s drahokamy přináší už jen samotné vlastnictví jiných, díky čemuž jich máte ještě více, a to vám přinese ještě dražší a bodově ještě výnosnější karty…

…až jsme se ve své skryté – ale houby skryté, zcela nepokryté a bezskrupulózně vychutnávané hamižnosti dohodli, že abychom si ten symbolický majetek a pozici rentiéra lépe a déle vychutnali, budeme v menším počtu hráčů hrát nikoliv na patnáct, ale dvacet vítězných bodů. To je ovšem jen naše soukromá rada, pravidla předepisují patnáct a určitě vědí, proč to říkají.

Šlechtické vosy

Protože bohatství přitahuje šlechtu jako med vosy, tak komu se prvnímu podaří nashromáždit karty drahokamů v předem definované sestavě a počtu, toho přijde navštívit žetonový šlechtic a věren svému naturelu a historické úloze se u něj usadí a už se nehne; naštěstí s sebou přináší tři nebo čtyři vítězné body, a tak revoluce netřeba. Splendor je prostě od samého počátku do nejposlednějšího kola a tahu závodem o body, a kdo byť jen chvíli mentálně stál, může při konečném zúčtování smutně koukat opodál.

A zapomenout se není nijak těžké, neboť kartu si můžete namísto vyložení vzít i do ruky, k čemuž dostanete ještě kus zlata coby žolík nahrazující libovolný drahokam. Zdánlivě výhodné, neboť vám tak nikdo nemůže vyfouknout kartu, kterou jste si vyhlédli, a ještě k tomu získáte univerzální draháč, ale za takto blokovanou kartu musíte stejně dříve či později zaplatit, a když to takhle uděláte byť jenom třikrát (což je limit karet v ruce), máte tři žolíky, zatímco soupeř si do žgraní nacpal devět drahokamů. A kdo z vás má tím pádem spíš na nějakou dražší kartu, když zlato nahrazuje drahokamy jedna k jedné, no?

Cinknobouchnutí

Takže ano, u Splendoru se vyplatí být neustále ve střehu, permanentně hlídat, co je pro vás v daný okamžik nejvýhodnější, a také jak jsou na tom a po čem pasou protivníci, protože když jim vyfouknete dvě tři správné karty, můžete jim zavřít cestu ke šlechtické přízni a bez ní se partie vyhrává o poznání hůře. Nicméně přestože je na stole stabilně dvanáct karet a každý z hráčů má před sebou stále rostoucí portfolio, není zmíněné hlídání nikterak složité, a koneckonců kdo chce, může to risknout i bez něj – šanci rozhodně má.

Splendor je prostě univerzálně přístupná hra, ke které můžete přizvat začátečníky i zkušené hráče, pobaví ve dvou i ve čtyřech a zabaví na půl hoďky i půl odpoledne. Hrát ji celé odpoledne bych se sice trochu ošíval, neboť nic víc než hledání karetních sad, které co nejrychleji vedou k vítěznému počtu bodů, v ní není, ale i takové nadšence známe a proti gustu…

Po materiální stránce jsou lehkým zklamáním opakující se – byť krásné – ilustrace, ale ty velmi dobře vyvažují žetony drahokamů z těžkého, tvrdého plastu, které se nám dosud neošoupaly a když je ve furiantském gestu po zisku kýžené karty hodíte na stůl, tak správně cinknobouchnou.

Splendor posbíral i nějaká první místa, ale domníváme se, že minimálně stejně hodnotný, jako pozice na nejvyšším stupni na bedně vítězů, je fakt, že nikdy neklesne až na dno rodinné bedny s deskovkami.

PS: A insert – tedy výplň krabice, do které se herní materiál ukládá – je taky špičkový; jen velmi málo tu chybí k tomu, abyste hru připravili jednoduše tak, že obrátíte škatuli dnem vzhůru.

…čili varianta Marvel

Splendor je stále v nabídce (což ADC Blackfire jakožto vydavatele šlechtí), ovšem v loňském roce k němu přibyla varianta Marvel. Místo drahých kamenů Kameny nekonečna, místo karet s tématem zpracovávání šperků karty se superhrdiny zpracovávajícími se navzájem, místo bonusových šlechticů bonusové lokace. Přibyla nutnost pořídit si pro vítězství alespoň jednu kartu z nejdražší řady, a také destička se třemi body pro toho, kdo má ve svém ansámblu nejvíce Avengers. Čili i v posledním kole se tahle destička může přestěhovat k jinému hráči. Čili napětí až do konce. Čili to klade o něco větší důraz na pohotovost i správnou strategii. Čili potřebujete ji?

Jestli nemáte základní Splendor, tak určitě. Jestli ho máte a rozhodli jste se založit si splendorovskou sbírku, tak taky, protože věštíme, že tahle hra ještě neřekla své poslední slovo. Jestli ho máte a nechcete nic zakládat, tak stejně spíš jo, protože je to zajímavá varianta. Leda jestli máte základní Splendor i rozšíření Města, a přitom nechcete zakládat sbírku, a neujíždíte na světě Marvelu, tak tehdy si ho opravdu nekupujte. Vy oba.

Splendor

Autor: Marc André

Počet hráčů: 2 – 4

Doba hry: 30 min.

Doporučený věk: 10 let

Čeština: pravidla ano, materiál bez textu

Vydal: ADC Blackfire Entertainment s.r.o.

Cena: 799 Kč

TZ: Knižní antologie Life Beyond Us propojuje vědce a autory science fiction

13. Duben 2021 - 13:49

Life Beyond Us představuje společný projekt Evropského astrobiologického institutu a nakladatelství Laksa Media a ve 22 sci-fi povídkách a 22 krátkých esejích ukazuje věčnou touhu nalézt život mimo Zemi. Jejím cílem je nejen vydat skvělé sci-fi příběhy od autorů jako Peter Watts nebo Mary Robinette Kowalová, ale současně i podpořit vědecké vzdělávání a kritické myšlení.

Sci-fi autoři se odjakživa inspirovali vědou a současně poskytovali inspiraci vědcům. Představivost, možnost spekulací o vědeckých objevech i jejich etice či dopadu na společnost a oblíbenost žánru dělají ze science fiction ideální nástroj k vyvolání hlubšího zájmu o vědu. Připravovaná kniha Life Beyond Us v sobě spojuje původní sci-fi povídky od světových autorů SF a populárně-vědecké eseje od vědců z Evropského astrobiologického institutu (EAI), které tematicky navazují na každou z povídek, zodpovídají některé z palčivých otázek načrtnutých tam a otevírají další, které teprve čekají na zodpovězení vědeckým výzkumem a spekulace autorů sci-fi. Propojení povídek a esejí má potenciál podnítit zvědavost a zájem o vědu, čtenáře zavádí k hranicím vědy a science fiction a vybízí klást vlastní otázky. Nejen současná pandemie ukázala, že efektivní vědecká komunikace a podpora kritického myšlení jsou dnes zásadní, a Life Beyond Us je chce inovativním způsobem podpořit.

Antologii sestavuje editorka, autorka a bioložka Julie Nováková, která spolu s astronomkou Caterinou Boccato vede popularizační sekci EAI, ve spolupráci s nakladatelstvím Laksa Media a jeho editory Lucasem K. Lawem a Susan Forestovou, kteří vydali oceňované antologie jako Where The Stars Rise. Do Life Beyond Us přispívá hvězdná sestava autorů včetně dvou Čechů: Mary Robinette Kowalová, Peter Watts, Gregory Benford, Tobias S. Buckell, Premee Mohamedová, Julie E. Czernedová, Stephen Baxter, Malka Olderová, Deji Bryce Olukotun, Geoffrey A. Landis, Bogi Takács, Simone Hellerová, Rich Larson, Eugen Baconová, Eric Choi, DA Xiaolin Spiresová, Arula Ratnakarová, Tessa Fisherová, Valentin Ivanov, G. David Nordley, Tomáš Petrásek and Lucie Lukačovičová.

 

K příležitosti 60. výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru právě odstartovala kickstarterová kampaň ke knize, která kromě knihy v brožované i pevné vazbě a elektronické podobě nabízí i speciální ilustrované edice, videochaty s autory, editorskou kritiku, virtuální prohlídky laboratoří a observatoří nebo třeba pojmenování postav v povídkách po přispěvateli. Chystají se i další cíle, takzvané stretch goals, k zahrnutí sci-fi povídek v překladu a otevření projektu pro povídky od autorů z řad veřejnosti.

Life Beyond Us je druhou astrobiologicky zaměřenou knihou z produkce EAI. Následuje po loňské Strangest of All, volně dostupné e-bookové antologii reprintových sci-fi povídek doplněných o původní eseje z pera Julie Novákové. Více než šest tisíc stažení, kladné přijetí i reálné využití ve výuce ukázaly příslib tohoto přístupu k vědecké popularizaci a vzdělávání. EAI vznikl v roce 2019 s cílem stimulovat astrobiologický výzkum v Evropě i jinde a podporovat vzdělávání a popularizaci díky pořádání letních škol, podpoře studentského fóra AbGradE a tvorbě projektů jako Life Beyond Us. Nejen díky nedávnému přistání Perseverance na Marsu, blížícímu se startu vozítka Rosalind Franklin a dalším misím je astrobiologie rychle se rozvíjejícím oborem budícím zájem veřejnosti a sci-fi je skvělým nástrojem pro její přiblížení lidem a zprostředkování zvědavosti a nadšení v jádru SF i vědy.

Odkazy:

Kickstarterová kampaň Life Beyond Us

Web Evropského astrobiologického institutu (EAI)

Web nakladatelství Laksa Media

Soutěž s Knihami Dobrovský o tři knihy grafické romány 1984!

12. Duben 2021 - 15:12

Síť knihkupectví Knihy Dobrovský představuje zcela nové a jedinečné vizuální pojetí společensko-politického a vědecko-fantastického románu 1984, které začátkem března vyjde pod nakladatelskou značkou Kontrast v českém i anglickém jazyce.

Když George Orwell v roce 1949 svou mimořádnou knihu vydal, získala nejen anglická, ale i světová literatura dílo nadané neobyčejnou intelektuální vizí. Britská společnost žije v roce 1984 pod neprůstřelnou nadvládou všemocné Strany, hlavní hrdina Winston Smith se potácí ve všeobecné mizérii a zmůže se na jedinou formu odporu: vede si tajný podvratný deník. Naděje na změnu se mu naskytne, když se seznámí s mladou a vzpurnou Julií – nejprve oba o boji proti systému pouze sní, nakonec ale seberou odvahu a připojí se ke stínovému hnutí odporu, za což zaplatí krutou daň.

George Orwell ve své knize přesně a pronikavě popisuje manipulaci, špiclování, tělesné mučení i psychický teror, které jsou všem totalitním režimům z podstaty vlastní. V osobní rovině se však dotýká také niternějších témat, jako je láska, důvěra a zrada, a v abstraktní rovině si klade i filozofické otázky o povaze a poznání světa. Čtenáře díky tomu snadno vtáhne do děje, jelikož v každém vyvolává nějaké emoce jako pochyby, strach a nejistotu, ale lze v ní najít i ponaučení.

I to je jedním z důvodů, proč se ilustrátor Matyáš Namai rozhodl tuto knihu adaptovat do podoby komiksu. Matyáš Namai vystudoval Střední školu reklamní tvorby v Praze v oboru Grafický design. Nyní je výtvarníkem na volné noze a zabývá se zejména ilustracemi, komiksem a příležitostnými storyboardy. Svoji motivaci zabývat se adaptací knihy 1984 vyjádřil slovy románové postavy O’Briena: „chci šířit hájemství vědomosti a rozumu.“ Dle Namaie je 1984 nadčasová, zvlášť v zobrazení lidské mentality a psychologie davu. Ty totiž zůstávají stejné, mění se pouze technologie.

Publikace 1984 se stala absolutním literárním fenoménem, který změnil svět. Nejenže George Orwell dokázal do velké míry předpovědět společenský vývoj, ale jeho pojetí je tak nadčasové, že opravdu nikdy nezestárne. Zbrusu nové a jedinečné vizuální zpracování románu navíc dodává příběhu úplně nový rozměr, který by neměl uniknout žádnému čtenáři klasických děl světové literatury včetně těch, kteří se zatím s touto knihou neměli možnost blíže seznámit. 

Pokud se na vás neusměje štětí, můžete si knihu zakoupit přímo u Knih Dobrovský.

 

A nyní již k soutěži:

Ta probíhá od 12.4 do 18.4.

a stačí odpovědět na otázku:

V kolika různých verzích naleznete na stránkách Knih Dobrovský román 1984?

Musí být samostatný, může být v jakékoliv podobě, jakémkoliv jazyku a pro jistotu vám v odpovědi dáme i drobnou toleranci.

Z odpovědí zaslaných na email soutez@fantasyplanet.cz

vylosujeme tři šťastné výherce.

Do hlavičky emailu napište kouzelné heslo 1984.

Tak hodně štěstí!

Čtenářská povídka: Petr Kubát – Síťařka II. část

11. Duben 2021 - 6:12

Když jim čas na hodinkách konečně ukazoval půl hodiny po půlnoci, vykoukla Pat znovu ze svého úkrytu a podívala se na kameru. Naštěstí na ní měla dobrý výhled, a tak mohla své oční implantáty použít k hackování. Duhovky se jí protočily a zobrazily změť čísel a několik firewallů.

„Do hajzlu…ten chlap je fakt profík,“ zaskřípala vztekle zuby.

„Co se děje?“

„Má tam korporátní zabezpečení…tohle bude zatraceně těžký obejít, aniž by si mě všimnul.“

„Do háje.“

„Zkusím to nejdřív oskenovat.“ Spustila sken a před očima ji začal rolovat nekonečný proud dat a souborů. Její program automaticky vyhledával možné díry v systému a slabá místa, zatímco ji současně chránil před odhalením tím, že předstíral IP někoho jiného, kdyby na ní cíl náhodou natrefil. V tom ji však zasáhl výboj tak silný, že málem upadla do bezvědomí. Bolestně vykřikla a svět kolem potemněl. V křečích se svalila na zem.

„Sakra Charlie já nevidím! Udělej něco!“

„Vydrž holka, hned to bude.“ Charlie pohotově vytáhl zpoza opasku nakopávák a vrazil ho Pat do krku. Takhle přímá nálož jí zapnula celý systém, přičemž v černočerné tmě vyskočilo červené varování o infikaci virem. Pohotově systém přepnula do stavu ohrožení a zahájila nouzové čištění celého softwaru. Po několika minutách systém ohlásil, že všechny viry byly bezpečně smazány a automaticky se obnovil. Zrak opět naskočil.

„Seš v pohodě? Co to do hajzlu bylo? Virus?“ Zadýchaně přikývla a znovu se posadila.

„Ten parchant mi nedal vůbec šanci…připrav si kvéry, uděláme to hezky po staru.“

„Zatraceně…,“ vydechl Charlie a pomohl ji vstát. Chvíli ještě popadala dech, načež vzala pušku a kývnutím hlavy dala najevo, že je připravená.

Seběhli na ulici, kde nejdříve zkontrolovali, jestli je vzduch čistý a spěšně se přesunuli k chátrajícímu plotu. Ozvala se rána, když Charlie jednou dobře mířenou trefou sundal kameru ze stanu.

„Šššš!“

„Stejně už o nás ví, takhle aspoň neuvidí odkud tam vlezem…možná.“

„Ach jo.“ Pat protočila panenkami a hbitě přelezla plot.

„Moc možností nám nezbejvá co?“
„Povídej mi o tom.“ Pat celou stavbu přejela pohledem a zamířila k hlavnímu vchodu. Plechové dveře byly otevřené tak akorát aby jimi prolezla. Totéž se ale nedalo říct o Charliem.

„Netlem se a pomoz mi s tím,“ máchl rukou, zatímco se pokoušel zaseklé plecháče roztáhnout.

Ocitli se ve špinavé pomalované chodbě, osvětlené jen skomírající zářivkou ve stropě. Podlaha byla posypaná opadající omítkou a zářivka vydávala nepříjemně syčivý zvuk.

„Kryju ti záda holka.“

Poklusem přeběhli na konec chodby, zbraně odjištěné a připravené k akci. Pat vytáhla z kapsy zrcátko a opatrně ho vysunula zpoza rohu. Pár metrů od nich byl výtah. Schovala zrcátko a přešla k němu. Naštěstí nemuseli přivolávat kabinu, vběhli dovnitř a zmáčkli jediné fungující tlačítko-šipku vzhůru. Výtah se dal za lehkého poskočení do pohybu.

„Myslíš, že jich tady bude víc?“ zeptal se Charlie.

„Určitě. Někdo toho hajzla musí hlídat, pro případ, že sem nějakej blbec vpadne.“

Bývalý boxer se jen uchechtl.

Když se výtah zastavil, zkusila Pat znovu zmáčknout tlačítko, nic se však nedělo. Opatrně vyšli na chodbu, vypadající stejně jako ta v přízemí, s tím rozdílem, že v téhle bylo po obou stranách několik dveří, většina z nich však vytržených ze zdi, či napůl otevřených.

„Bacha!“ křikl najednou Charlie a překulil se do místnosti po své pravici. Pat uskočila na druhou stranu, kde se svalila na zaprášenou zem. Rukáv na pravé ruce měla protržený od kulky, která jako zázrakem minula implantát.

„Seš v pohodě holka?“ ozval se z pokoje přes chodbu Charlie. Odpověděla mu vztyčeným palcem a dalším gestem naznačila, aby se podíval, zda nejsou pokoje propojené. Přikývl a zmizel v neosvětleném prostoru.

Sama se nacházela v místnosti jejíž jediný vchod a východ byl ten, kterým se sem právě dostala. Přešla ke dveřím a pomaličku vytáhla zrcátko. Z druhého konce chodby okamžitě přilétl výstřel, jež jí málem amputoval ruku. Schovala zrcátko a napnula uši.

Nebylo slyšet vůbec nic, když v tom ticho protrhlo Charlieho klení, následované několika výstřely. Vyskočila z úkrytu a uviděla svého parťáka na zemi, asi dvacet metrů před sebou, se zbraní v ruce. Na konci chodby se v ten samý moment kácel k zemi protivník se zeleným čírem.

S pažbou přitisknutou k lícím postupovala rychlými kroky vpřed, načež zpoza rohu vyskočila holka v růžových šortkách, s dlouhými černými vlasy. Celou její spodní čelist tvořil spolu s krkem implantát. Pat spěšně zmáčkla spoušť, ozval se syčivý zvuk a z pušky vystřelil modrý projektil, po němž se dívčina hlava rozprskla o zeď.

„Seš v pohodě parťáku?“ zeptala se, zatímco Charliemu podávala ruku.

„Jasně, všechno dobrý. Tohle bylo o fous…sme tady hrozně na ráně.“

„Vím, musíme zůstat v pohybu.“

Oba pokračovali na konec chodby, vedoucí k zavřeným dveřím. Postavili se vedle nich a pozorně naslouchali.

„Něco slyším,“ zašeptala Pat.

Z druhé strany se ozývalo opatrné našlapovaní, načež neon v horní částí plecháčů změnil barvu na zelenou a dveře se otevřeli. Oba zůstali přilepení ke zdi.

Nejdříve se objevila ruka s pistolí, následována implantátem. Pat ji chytla a nacvičeným chvatem stočila za záda. Následně protivníkovi podkopla nohy a mrštila jím o zem, kde mu Charlie jedním výstřelem změnil hlavu v hustou kaši. Kolem se rozprskl mozek s kovovými součástkami.

„Zatraceně, kolik tam toho ten blbec měl!“

„Podělanej kyborg.“

Vešli do bílou diodou osvětlené místnosti s vykachličkovanými stěnami, kterou uprostřed rozdělovala průhledná fólie, používající se na jatkách. Po zemi vedlo nespočet tlustých kabelů, táhnoucích se po stěně až ke stropu, kde nejspíše přecházeli do dalších pater.

Uprostřed místnosti stálo křeslo a souprava na vstup do kyberprostoru. V rohu si Pat všimla prastaré hučící lednice, zacákané bůh ví od čeho, vedle které ležely dvě bedny. Na zemi se válelo několik láhví od piva.

Prošli místností do další, která vypadala téměř stejně, ale byla dvakrát tak velká, plná beden a všelijaké aparatury. Pat okolí přejela pohledem a rychle ukázala Charliemu, aby se schoval, přičemž sama zalezla za velkou železnou krabici. Uslyšeli dusot nohou a kolem se prohnalo několik osob. Tři z nich se zastavili, z čehož jeden začal vykřikovat rozkazy.

„Celý to tady prohledejte, nemohli se dostat daleko.“

„Rozkaz šéfe.“

Slyšela, jak jeden z nich odbíhá a další dva si rozdělují strany. Opatrně si přehodila pušku přes záda a vytáhla pistoli. Byla na opačné straně místnosti, než na jaké byli ti dva, a tak znovu vytáhla zrcátko. Zahlédla potetovaného chlápka v maskáčích, do půli těla a s kšiltovkou na hlavě. V ruce držel samopal a laserovými oči skenoval část aparatury kousek od ní. To nebylo dobrý, jestli ho během chvíle nezneškodní, tak ji odhalí. Toho druhého musela nechat Charliemu. Začala analyzovat možnosti. Když na něj vlítne napřímo je velká šance, že ji trefí první. Připlížit se k němu taky nemohla. Jelikož má ale implantáty tak poslední možnost, skytající největší šanci na úspěch, byla ho hacknout. Podívala se do zrcátka. Už byl téměř u ní, díval se však jiným směrem. Rychle vykoukla z úkrytu a napojila se na něj. Z rohu zorného pole vytáhla nervový virus a bez dalších okolků do něj naprala plnou nálož. Protivník zamrzl a začal sebou škubat. Samopal mu vypadl z ruky, Pat ho však těsně nad zemí chytla. Z očí mu šlehaly jiskry, načež v nich něco prasklo, škubaní přestalo a Pat ho pomalu složila k zemi. Z laserových implantátů vyšly obláčky kouře.

Zpoza aparatury současně vykoukl Charlie se vztyčeným palcem a úsměvem od ucha k uchu.

Vešli do temné chodby, na jejímž konci zářilo slabé světlo a vyhýbali se čůrkům vody, tekoucím ze stropu. Pat se držela u levé zdi, její parťák u pravé.

Světlo se k nim linulo zpoza díry ve zdi, avšak ještě než k otvoru doběhli padli k zemi, aby unikli svištícím kulkám. Projektily trhaly zeď na cucky a sypaly jim omítku na hlavu.

„Seš celá, holka?“ křikl na ni Charlie, aby přehlušil hlasitou střelbu.

„V pohodě. Musíme ale vymyslet, jak se zbavíme těch kreténů.“

„Tady zůstat nemůžeme.“

„To vím taky.“ Pat se rychle odplazila k místu, kde chyběl kus stěny a nahlédla do vedlejší cimry. Zatím největší místnost v tomhle zavšiveném baráku podpíralo několik betonových sloupů, za nimiž se schovávali tři útočníci.

Zalezla zpátky akorát včas, aby se vyhnula kulce, jež dopadla na místo, kde před chvílí měla hlavu. Gestem Charliemu ukázala, aby ji poslal zábleskový granát. Charlie přikývl, z jedné z kalhotových kapes vytáhl tmavý blikající předmět a po zemi ho Pat šoupnul. Ta ho spěšně chytla, zmáčkla červené tlačítko a mrštila jím doprostřed mezi sloupy.

„Nažerte se hovada!“

Ozvala se ohlušující rána a okolí na moment zalila bílá oslepující záře. Pat vstala a rychlým skokem se přemístila k nejbližšímu sloupu, do kterého okamžitě narazilo několik kulek. Sloupy však nesjpíše měly silnou železnou konstrukci, jelikož dokázaly projektily zbrzdit. Zahlédla Charlieho, jak se vyklonil zpoza nejbližšího pilíře a několika rychlými výstřely sejmul jednoho z nepřátel, jenž se s křikem zhroutil k zemi.

Byl to chaos. Všude svištěly kulky, trhajíce na kusy omítku a beton, zatímco po sobě všichni řvali nadávky.

Sehnula se a spěšně vypálila pár ran z pistole. Její široký rozptyl utrhl nejbližšímu útočníkovi nohu a ten se okamžitě svalil do prachu, kde mu další rána udělala z hlavy sekanou.

Zbýval posední střelec, který nyní přestal střílet a zůstal nehnutě v krytu za sloupem.

Najednou uslyšela blížící se rachot a sklopila pohled. Přímo mezi ní a Charlieho přilétla dýmovnice, jež během chvíle naplnila celou místnost hustým kouřem.

Několik vteřin bylo ticho, načež vzduch protrhl zběsilý řev kulometu, jehož projektily projížděly pilíři jako nůž máslem. Oba se okamžitě vrhli k zemi.

„De to z tvojí strany holka!“ zakřičel odněkud Charlie.

„Nevidím ani hovno!“

Plazením postupovala kupředu, doufajíce, že ji ten magor netrefí, přičemž řev kulometu naváděl k místu, odkud maniak střílel. Rychle se přeplazila k dalšímu sloupu a konečně zahlédla obrovskou hranatou siluetu zahalenou dýmem. Nad hlavou ji svištěly kulky, a tak musela pokračovat po zemi. Obr s kulometem stál bokem k ní, vykloněný z úkrytu a sypal to tam hlava nehlava.

Spěšně vstala a už zvedala pistoli, gorila si ji však všimla, překvapivě rychle pustila kulomet a vrhla se na ní. Stačila zahlédnout jen širokou hranatou hlavu bez krku s prasečími oči, vystouplými nadočnicovými oblouky (jaké měli neandrtálci) a stříbrným sestřihem na ježka, než jí ohromné pracky chytli kolem pasu a zvedly do vzduchu.

Střela minula a zbraň ji vypadla z ruky. Gorila s ní hodila o zeď, kde vykřikla bolestí a jen tak tak uhnula obřímu kolenu mířícímu na hlavu. Reflexivně se překulila, přičemž ze zad shodila pušku a na poslední chvíli mu stačila ustřelit ruku, přímo v lokti, která se jí už chystala udeřit.

Obr jen divně zamručel jako by si toho nevšiml a napřáhl k úderu druhou pracku. V tom zkřivil obličej a neohrabaně se zapotácel, když mu břicho provrtalo několik ran. Než padl, stihl do něj Charlie vyprázdnit celý zásobník. Jeho velká hlava dopadla na podlahu jako dělová koule, pohled měl furt stejný.

„Co to sakra bylo?“ vyhrkla zadýchaně a přijala Charlieho paži, která ji vytáhla na nohy.

„Seš v pohodě holka?“

„Díky tobě jo…“

Dým konečně opadnul a odhalil spoušť, kterou tam kulomet napáchal.

„Hele všimla sis jakým jazykem mluvili?“

„Ruština.“ Pat sebrala ze země pistoli a strčila ji zpátky do pouzdra. „Sovětský zabijáci chráněj crackera operujícího v Tokiu? To není dobrý znamení.“

Došli k zamčeným dveřím na druhé straně místnosti. Pat je nejdříve celé důkladně obhlédla, načež se obrátila k Charliemu.

„Odpal to. Už se na to radši napojovat nebudu.“

„Jasně.“

Když Charlie připevnil granát na okraj plecháčů, schovali se za pilíře a počkali, dokud trhavina neodvede svou práci. Dveře odlétly a Pat v potemnělé místnosti zahlédla mužskou siluetu, jak se odpojuje ze sítě a utíká pryč.

„Ten parchant se snaží zdejchnout!“ zakřičela a vrhla se za ním. Hbitě přeskočila křeslo a na poslední chvíli se prosmýkla zavírajícími se dveřmi. Vběhla do stejné chodby, jako ty, kterými předtím prošli a sprintem pospíchala na druhou stranu, kde muž v dlouhém černém kabátu zaběhl za roh.

Jakmile se blížila zatáčce, pokusila se zabrzdit, noha ji však na mokrém povrchu podklouzla, a tak sebou švihla o zem a doklouzala až ke zdi. Během chvíle však poznala, jaké měla štěstí, jelikož ostří, které zespodu sledovala, mířilo do míst, kde měl být její štíhlý krk.

Muž kostnaté postavy s černými rozcuchanými vlasy a holografickými brýlemi byl mrštný a jedním rychlým kopem ji z ruky vyrazil zbraň. Další kopanec na poslední chvíli vykryla a podrazila muži nohy. Vyskočila akorát včas, aby se vyhnula dalšímu nebezpečnému úderu nožem. Uskočila o několik kroků zpět a sklonila se před letícím ostřím, provedla kotoul vzad a vytáhla pistoli. Muž byl však příliš rychlý a zbraň ji vyrazil z ruky, načež ji poslal k zemi tvrdým kopancem do břicha. V bolestech se stočila do klubíčka a zalapala po dechu. Kojot se k ní pomalu blížil, přičemž si prohlížel své nablýskané kudly, jež právě vytáhl z kabátu. Nenápadně přesunula ruku k botám a vytáhla katanu.

Muž se nad ní sklonil a studenými prsty hrubě chytl za tvář, aby si ji mohl prohlédnout. Poté rukou přejel ke krku a pevně ho stiskl. Už otvíral tenká pokroucená ústa, když mu břichem projela katana. Jeho stisk povolil a jediné co z něj vypadlo, než se svalil na podlahu, bylo tiché zasténání.

Pat čepel vytáhla, otřela ji o černý kabát a stisknutím tlačítka složila do původní podoby. Potom sebrala pistoli, zkontrolovala počet nábojů a namířila na mužovu hlavu.

„Sežer si tohle debile.“

Padl výstřel.

Chvíli ji trvalo, než popadla dech a mohla Kojota prohledat. Kromě naleštěných stříbrných čepelí u něj našla přístupovou kartu k jeho počítači. Přešla zpět k zavřeným dveřím.

„Charlie?“

Ticho. Snad je ten pitomec v pohodě, pomyslela si.

„Pat?“

„Jo sem tady. Živá a zdravá. Můžeš nějak otevřít ty dveře?“

„Makám na tom.“

Z druhé strany bylo slyšet rachocení, jak Charlie připevňoval na plech granát.

„Teď pozor holka. Trochu to bouchne.“ Pat se uchechtla.

„Jasně.“

Prostorem otřásl výbuch a v průlezu stál její usmívající se parťák. Vedle něj ležel svalovec se stehenními implantáty a dlouhými blonďatými vlasy. V hrudníku měl několik děr od kulek.

„Jeden z těch hajzlů, kolem kterejch sme předtím prošli,“ vysvětlil Charlie, když si všiml jejího pohledu. „Vyskočil na mě odnikud a málem mě uškrtil. Co ty? Našla si něco?“

Zamávala mu před nosem kartou.

„Teď se podíváme, na čem panáček pracoval.“

Sedla si k obrovskému zaoblenému monitoru a přiložila kartu na čtecí zařízení. Kromě přepálené obrazovky, nebylo v místnosti žádné světlo. Poté co se na monitoru objevila zpráva o udělení přístupu, objevil se před ní, na první pohled, naprostý datový chaos. Číselné kódy běhající všemi směry po obrazovce, se během setin měnily a vytvářely tak dojem naprosté anarchie.

Nejdříve se prokousala k zabezpečení a vše vypla, tím pádem se už mohla bez obav napojit na jakékoliv zařízení, bez toho, aby ji napadl virus. Jakmile toto dokončila, vrhla se na rozlouskávání kódu.

Asi po dvaceti minutách se dostala ke konverzaci za poslední měsíc. Několik minut si ji zamračeně četla, načež se s vydechnutím svezla na opěradlo.

„Sakra…“

„Co je?“

„Tímhle se to vysvětluje,“ mumlala si pro sebe.

„Co se čím vysvětluje?“

„Proč má Yakuza s Kojotama pořád takový problémy. Tohle není žádná pouliční skupina rebelskejch crackerů. Tyhle parchanti pracujou pro Yanchang Wei.“
„Wei? Ty Číňany, který patřej mezi top dvacet největších korporací na světě?“

„Přesně ty.“

„Do háje…“

„Tohle je velký Charlie. Tohle je sakra velký.“ Pat pořád zírala do monitoru jako opařená.

„Píše se tam jakej mají s Yakuzou problém?“

„Bohužel. Svoji práci sme odvedli, volám Yamatovi.“

„A rychle vocaď.“

 

Když vycházeli z budovy, byla ulice dokonale uzavřena členy gangu. Všude stála velká černá SUV, motorky a drsní chlápci se samopaly.

Yamato už netrpělivě pochodoval před vchodem a jakmile je zahlédl, okamžitě k nim zamířil.

„Dobrá práce vy dva,“ stiskl Pat pevně ruku.

„Doufám, že se nám tenhle kšeft nevrátí a nekopne nás do našeho krásnýho pozadí.“

„Neboj, postarám se, aby se nikdo nedozvěděl, že jste s tím měli něco společného.“

„To doufám,“ zabručel Charlie.

„A prachy Yamato?“

„Před chvíli sem je převed. Už bys je měla mít na účtu.“

„Tak díky.“ Pat kývla na Charlieho a oba se vydali zpět k motorkám.

„Už víš, za co to utratíš?“

„Co říkáš tomu, popřemejšlet nad tím u panáka tequily? Nebo dvou…“

Její parťák se chraplavě zasmál.

„To se mi libí.“

Čtenářská povídka: Petr Kubát – Síťařka I. část

10. Duben 2021 - 6:03

Síťařka – I. část

Autor: Petr Kubát

Když Pat vylezla z Toypexu, musela si aspoň zapálit cigaretu, aby potlačila třes rukou, což byl důsledek vynechání panáka po probuzení. Jakmile však nasála do plic nikotin, lehce se uklidnila.

Toypex byl bordel s loutkami, což byly vlastně prostitutky (v Tokiu se jim takhle říkalo, možná i jinde na světě, tím si ale Pat nebyla jistá), které měly nervové a paměťové implantáty, umožňující jim celé číslo zapomenout. Pat však do Toypexu chodila jen za jednou loutkou, a to za Lizzie, krásnou dlouhovlasou zrzkou s velkými ňadry, zelenýma očima, lehce širšími boky a větším zadkem. Lizzie už jí brala jako svoji stálou zákaznici a nikdy si po jejich dovádění paměť nemazala.

Toypex se nacházel na západě Shinjuku, v jedné z menších špinavých uliček. Auta sem nemohla a ulice na kterou Pat vyšla byla zaházena odpadky všeho druhu, od lahví a vajglů až po kalhotky a injekční stříkačky. Taky sem nelétaly téměř žádná vznášedla. Na obloze jich sice pár plulo, ale nebylo to nic v porovnání s jinými částmi města.

Byla asi půlnoc a noční obloha byla prošpikovaná neony, halasnými reklamními poutači a hlukem z místních barů a klubů. Pat vzhlédla k mrakodrapům, jež hrály všemi barvami a vydala se do Hellu, baru nedaleko odsud, kde se scházeli všichni významní hackeři Tokia.

Hluk nesoucí se městem byl otřesný, už několik dní nemohla pořádně spát a přesto, že normálně randál nevnímala (ostatně se tu narodila a žila celý život), nyní ji to neskutečně štvalo. Ale co ji vlastně neštvalo.

Prošla kolem jednoho z mnoha klubů, nacházejících se v Shinjuku, odkud se nesla hlasitá techno hudba. Nad vchodem utápějícím se v neonové záři svítil nápis Haven a před klubem postávalo snad padesát lidí, většina z nich byli místní pankáči a členové gangů. Všichni měli šílené účesy hrající možnými i nemožnými barvami, a ještě šílenější oblečení. Někteří nebyli oblečení téměř vůbec a dávali na odiv svá chromem vylepšená těla.

„Hej Pat!“ ozvalo se z vřískající tlupy lidí. Pat se se svěšenými rameny a shrbenými zády otočila. Ještě pořád se celá třásla.

„Ty teda vypadáš zlato…máš absťák?“ uchechtla se běloška, která k ní rychle přiklusala. Na sobě měla černou sportovní podprsenku, kožený obojek, kožené náramky s nýty, kožené vysoké boty, síťované punčochy a červenou mini sukni (slovo mini bylo pro krátkost sukně značně nevystihující). Bílou rtěnku doplňovaly silně namalované oči s modrými stíny. Dívka měla hranatý podlouhlý obličej a nepatrně odstáté uši, byla velmi štíhlá. Dlouhé vlasy měla po stranách vyholené a zvednuté nahoru. Jako by je někdo kouzlem pozvedl do vzduchu, kde nějakým zázrakem poslušně držely (asi lak na vlasy).

„To si piš, že mám…“ zadrnkala Pat zuby.

„Zase si byla v Toypexu viď?“

„A i kdyby tak co? To ty ses rozešla se mnou Chanel.“ Pat už se chystala k odchodu, když ji Chanel chytla za rameno.

„Tak přece počkej. Něco pro tebe mám.“ Ze zlatého psaníčka vytáhla malý sáček se stříbřitým práškem a zamávala jím Pat před nosem. „Trocha Ledu pro slečnu.“ Pat zbystřila a chvíli sáček nehnutě pozorovala.

„Ok, sem s tím,“ ušklíbla se nakonec a nedočkavě sledovala Chanel, jak si na hřbet ruky opatrně sype obsah pytlíku.

Led byla stimulační droga, kombinující to nejlepší ze syntetické i přírodní oblasti. Něco jako kdyby člověk smíchal ten nejkvalitnější kokain s nejkvalitnějším pervitinem (nebo jiným amfetaminem), vyladil to, odstranil veškeré přísady a nečistoty a potom ještě párkrát vydestiloval. Díky tomuto postupu měl výsledný produkt stříbrnou barvu. Samozřejmě, jak už to tak bývá, Led se na ulici řezal a míchal se všemi možnými svinstvy, jelikož byl sám o sobě dost drahý.

„Není to doufám nějaká ta vaše míchanice?“ zeptala se Pat, sledujíce Chanel, jak rychle nasála nosem první lajnu a už připravovala druhou.

„Jasně, že ne. Za koho mě máš?“ Pat protočila panenkami a sklonila se ke stříbrem posypané ruce. Jedním rychlým zkušeným tahem zlikvidovala čáru a oči se jí zaplavily slzami. Bolestivě se chytla za nos.

„Ty jo, to je síla.“

„Vidíš. Říkala jsem ti to,“ usmála se Chanel. „Už musím běžet, tak se měj a dávej na sebe pozor zlato.“ Políbila Pat na tvář a spěšně odběhla mezi řvoucí dav, kde okamžitě zmizela za hradbou těl.

Účinek Ledu se dostavil okamžitě. Třas přestal a vystřídalo ho příjemné brnění v zádech a v rozkroku. Mysl se rozjasnila, únava zmizela a svět najednou vypadal jako jedna velká barevná, nádherná pohádka. Znovu dostala obrovskou chuť na sex. Lačně přejela po zadku nejbližší dívky, klidně pokuřující před klubem a s úsměvem na tváři vyrazila k Hellu.

 

Prošla pod dálničním přejezdem, kde se to hemžilo bezdomovci, feťáky a dalšími individui a zabočila na hlavní třídu, která byla zaplavená lidmi. Byla tu doslova hlava na hlavě. Ledem posílenému tělu to však vůbec nevadilo a s hbitostí sobě vlastní proklouzávala kolem korporátních kravaťáků, sjetých teenagerů a všech těch ostatních ztracených existencí, jež nonstop brázdili ulicemi Shinjuku.

I když byla půlnoc, vypadalo to tu jako ve špičce v pravé poledne. Mrakodrapy sápající se k nebi vydávaly ze svých reklamních poutačů tolik světla, že člověk vlastně nepoznal, jestli je den či noc. Celá ulice blikala jako kýčovitý přeplácaný, vánoční stromeček a odevšad se ozývalo řvaní pištících anime holek, lákajících nebo upozorňujících na nové produkty. Do toho se občas ozval hluboký ženský hlas, jež přehlušil vše ostatní a hlásal kolik je zrovna hodin, jaký je den a co nejdůležitějšího se dnes událo.

Pat se konečně dostala až k temnému zaplivanému průchodu, osvětlenému jen jedním skomírajícím panelem zelené barvy. Prošla kalužemi kolem posprejovaných zdí a jedné podezřelé dvojice a vyšla na malém neosvětleném náměstíčku.

Už z dálky viděla červený neonový nápis Hell na druhém konci náměstí, před kterým postávalo pár kouřících individuí a spěšně k němu vyrazila.

„Nazdar Pat,“ pozdravil ji namakaný mladík s čírem v kombinéze a s chromovanými pažemi.

„Čágo Aoto. Je tady Charlie?“

„Ještě ne, ale měl by dorazit.“

„Tak díky.“

Prošla posuvnou vězeňskou mříží dolů po schodech a krátkou červeně osvětlenou uličkou. Všude bylo plno lidí.

„Hej Pat, Yamato s tebou chce mluvit,“ ozval se obrovský plešatý vyhazovač tmavé pleti v kožené motorkářské bundě a s kovově šedými očními implantáty.

„Díky Danny,“ opáčila Pat a starými plechovými dveřmi vešla do baru.

Hell se nacházel v prostorách bývalé spalovny, nyní samozřejmě plně předělané na bar. Červeným světlem ozářený čtvercový prostor měl uprostřed rovněž čtvercový kovový bar. Po stranách byly do stěny vpravené boxy a na druhé straně dveře do VIP salónku. U přední a zadní stěny bylo několik stolů na stání a zbytek tvořil taneční parket. Moc lidí tu ale netancovalo, zde se především dojednávaly kšefty.

Přešla podél stěny a plechovými dveřmi vklouzla na dámy. Posprejovaná vykachlíkovaná místnost vypadala snad ještě hůře než normálně-někdo to tu celé pozvracel. Ten smrad byl neuvěřitelný. Pod chabým ledkovým světlem zahlédla kovové umyvadlo s černou tabulí, která se během vteřiny změnila v zrcadlo.

Pat byla poměrně vysoká šestadvacetiletá holčina oblečená v černé kožené, punkerské bundě s vyhrnutými rukávy. Bunda byla obsypaná různými stříbrnými cvočky a na ramenou měla malé ostny stejné barvy. Kolem krku volný obojek se stejnými stříbrnými hroty. Pod tím bílé tílko, které končilo nad pupíkem s rudým nápisem Fuck off!!! Šedivé otrhané džíny doplňovaly ošoupané kotníkové Conversky s barevnými tkaničkami.

Postavou byla Pat drobná a dost hubená. Měla spíše chlapeckou figuru s pevným zadkem a menšími ňadry.

Pravou a zadní stranu lebky měla naprosto vyholenou a zbytek vlasů ji sahal po lokty. Z černé postupně přecházely do vínově rudé a zakončeny byly tmavě modrou.

Její vzhled rovněž určoval fakt, že otec byl běloch a matka Japonka. To jí dodávalo neobvyklou krásu a jemný pravidelný obličej, nyní vylepšený podkožními implantáty čelisti. Jelikož jednou dostala tak brutálně přes hubu, nic jiného, než podkožní chrom nepřicházelo v úvahu. Navenek to však nebylo poznat. Jediné, co ukazovalo na přítomnost chromu byly jemné lesklé linky kopírující lícní kosti a vedoucí kolem úst přes krk ke klíční kosti. Mělo to však své výhody, když ji někdo chtěl dát po tlamě, rozmašíroval si přitom klouby na kaši.

Opřela se o umyvadlo a pohlédla na třesoucí se ruce se sytě černými nehty. Díky Ledu byla hrozně nadržená.

Postavila se do bojového postoje a cvičně provedla do vzduchu pár úderů. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Po poslední bitce ji lehce zlobil implantát pravačky (naštěstí byla levačka), který se občas nepříjemně zaseknul. Implantát tvořil část ruky mezi loktem a ramenem. Fajnovej kousek chromu kovově lesklé barvy. Byla na něj opravdu pyšná. Kromě toho měla ještě implantáty očí, což potřebovala ke své práci hackerky (navíc na nich nebylo poznat, že je sjetá).

Zblízka pohlédla na svůj obličej a na své kočičí oči, kolem kterých se táhlo silné černé líčení a oční stíny. Pohledem přejela svých devět ušních piercingů a konečně vlezla do jediné čisté kabinky.

Až teď si uvědomila, že zrovna hrají hardcore punkovou písníčku od Harukiho (jméno skladby si nepamatovala), což byl její dobrý kámoš a Tokijská legenda.

Když vylezla zpátky na parket, zamířila rovnou do VIP salónku na druhé straně. Cestou pozdravila pár lidí a odmítla několik pozvání na panáka, načež bez zaklepání nakráčela do salónku.

„Pat Takeshita! V celé své kráse,“ ozval se z velkého koženého gauče vysoký Japonec s dozadu ulízanými vlasy, v perfektně padnoucím šedém obleku a s vysportovanou postavou. Bylo mu něco kolem čtyřicítky. Pat ho tipovala na čtyřicet jedna, ale přesně to samozřejmě nevěděla.

„Yamato,“ máchla na pozdrav a posadila se na gauč proti němu. Yamato byl jeden z kápů Yakuzy, pro kterou pracovala. Nebyla přímo člen, ale organizace si jí najímala na všemožné hackerské kšeftíky. Kromě toho si ještě přivydělávala jako Headhunter, což znamenalo, že čas od času pátrala po pohřešovaných lidech, které unesli Lovci Duší nebo se prostě jenom zdejchli od manželky k milence, aniž by to alespoň své drahé polovičce oznámili.

VIP salónek, ve kterém se nacházeli byla nevelká zakouřená místnost s nízkým stropem, slabě osvětlená stojací lampou v rohu. Tvořily ji dva kožené gauče naproti sobě, malý stoleček s alkoholem a kulečníkový stůl.

Pat vytáhla z kapsy zmuchlanou krabičku cigaret a zapálila si. Upřeně přitom Yamata sledovala.

„Ten kšeft s Číňany si minule podělala,“ zašklebil se Yamato a odhalil své chromové zuby.

„Měli jste mi říct, že jdu proti Číňanům. Ty zatracený hajzlové mi málem usmažili mozek.“ Yamato si ji chvíli přeměřoval pohledem, načež do sebe kopl panáka a znovu si nalil.

„Teď už je to jedno, mám…“

„Vám možná…to já sem skoro zařvala,“ procedila Pat skrz zuby. Yamato na její přerušení nijak nereagoval a pokračoval dál.

„Mám pro tebe nový kšeft. Jak asi víš, poslední dobou máme problém s Kojoty.“

„Slyšela sem.“

Kojoti byl rychle se rozrůstající gang hackerů, používající umělou inteligenci a snažící se mařit drogový byznys Yakuzy. Důvod neznámý, Pat ale pochybovala, že by to bylo z nějakého samaritánství. Nikdo nikdy nedělal nic jen tak z dobroty duše.

„Podařilo se nám jednoho z nich lokalizovat. Nevíme, kdo to je, ani jak vysoko stojí v jejich hierarchii, teda jestli nějakou vůbec mají. Každopádně ten signál, který se nám podařilo nějakým zázrakem zachytit a vystopovat, přišel shodou okolností z Shinjuku, a to z jednoho bytu, kde dřív stála nemocnice Mejiro.“

„Počkej počkej, chceš mi říct, že tam mám jako naběhnout a toho týpka oddělat?“ zarazila se Pat a odhodila na zem nedopalek.

„Potřebuju, aby ses nabourala do jeho počítače, když to půjde můžeš hacknout i jeho. To by bylo ideální, hlavně za předpokladu, že je to Běžec.“

„Ty vole, jestli je to Běžec, tak to nebude tak lehký… znamená to, že jeho mozek je přímo napojenej na Síť, chráněnej bůh ví, jakým množstvím firewallu a určitě bude přisátej na městskej bezpečnostní systém, kterej mu okamžitě zaštěbetá, že se někdo pokouší dostat do jeho bytu. Nemluvě o umělý inteligenci, která se na mě vrhne, jakmile na Síti zavětří můj signál.

„Potřebujeme prostě vědět všechno co ví on. Všechny data, jména, transakce, datový mapy, prostě všechno, co půjde.“ Yamato mluvil jakoby ji vůbec nevnímal.

„Ty vole, víš, že takový kšefty já nedělám,“ přehodila Pat naštvaně nohu přes nohu.

„A co ten tvůj Headhunting? Myslíš, že o tom nevíme.“

„To je něco jinýho.“

„Hele, jestli se ti to podaří, dostaneš za to balík. Moc dobře vím, že ten tvůj oblíbený Led není laciný.“ Sakra, teď šlápl na její Achillovu patu a moc dobře to věděl.

„A proč to sakra neudělá někdo od vás? Počkej nech mě hádat, nechcete riskovat, že tam zařve někdo z vašich, takže radši napřed pošlete obětního beránka a jestli to vyjde, přijdete k hotový věci a slíznete smetanu.“

„No tak Pat. Uznávám, že to není nejlehčí kšeft, ale rozhodně na tom neproděláš.“

„Janě, jako s těma Číňanama.“

„Tak co, plácneme si?“ nabídl ji kápo Yakuzy ruku.

„Na kolik si přijdu, když to klapne?“

Yamato párkrát zamrkal a Pat se před očima objevila, modrým písmem, částka v jenech.

„Zatraceně…“ vydechla. Za takovou sumu si mohla koupit super sporťák nebo vznášedlo.

„Jak vidíš, je to pro nás momentálně priorita,“ usmál se Yamato. „Takže?“

Pat na něj chvíli hleděla, s částkou pořád zobrazenou před očima.

„Fajn, jdu do toho,“ stiskla nabídnutou dlaň.

„Věděl jsem, že se dohodneme.“ Yamato vstal a přešel ke dveřím. „Ozvi se až půjdeš do akce. Chci mít o všem přehled.“

„Spolehni se.“ Sledovala ho, jak vyšel ven, čímž dovnitř na moment pustil řvoucí hudbu a zabouchl za sebou. Ještě chvíli seděla a přemítala o celém tom kšeftě a jak to celé provedou. Ze všeho nejdřív musela promluvit s Charliem, bez něho to nepůjde.

Vstala a zamířila zpět do baru, když v tom se otevřely dveře a dovnitř vešel vysoký hromotluk.

„Sakra Charlie…málem si mi těma dveřma urazil hlavu.“

„Promiň Pat, Denise mi řekla, že seš tady s Yamatem,“ usmál se omluvně.

„Jasně, posaď se. Rovnou to probereme.“ Oba se usadili, Charlie na místo, kde seděl kápo Yakuzy.

Pat si zapálila další cigaretu a dala se do řeči.

„Zatraceně…“ řekl Charlie a opřel se, když mu Pat všechno vylíčila. Charlie byl bývalý profesionální boxer, po tom, co ale v ringu po ukončení zápasu málem umlátil soupeře, ho vylili. Nosil starou opotřebovanou leteckou bundu hnědé barvy, vojenské khaki kapsáče, kanady a k tomu pilotky. Černé vlasy měl vzadu stažené do culíku a za všech okolností chodil dokonale oholen. Nesnášel ty zarostlé vousáče, vypadající jak bezdomovci. Jeho obličej byl prošpikován tenkými lesklými linkami, značící podkožní implantáty. Stejně na tom byly obě jeho mohutná předloktí (Pat je jednou porovnávala se svými, a i jedno jeho předloktí bylo silnější než její dvě dohromady), jež byly prošpikovány stejnými, avšak o něco tlustšími linkami.

„To mi povídej.“

„Takže co ode mě potřebuješ?

„Zbraně. Jednu technickou na delší až střední vzdálenost a jednu silovou na střední až krátkou. Potom určitě několik nakopáváků, pár granátů a sežeň zas ty mašiny co minule, to byla vážně pecka.“ Pat se usmála při vzpomínce na jejich poslední honičku na motorkách. Oba měli s Charliem supersporty a kličkovali s nimi centrem Tokia.

„Věděl sem, že se ti budou líbit,“ ušklíbl se Charlie.

„Tak to by bylo všechno, jde se chlastat.“

„Hele, že ty seš zase sjetá? Led?“

„Podle čeho si to poznal tentokrát?“

„Zase si pořád saháš mezi nohy,“ zasmál se hlasitě Charlie. Pat našpulila rty.  „Co naděláš holka, znám tě jako nikdo jinej.“

Za přátelského postrkování vešli do baru a sedli si do jedné z kójí. Museli odtamtud nejdříve vyhodit pár mladých pankáčů, tvářících se jako by jim to tam patřilo. Když však viděli, kdo je odtamtud vyhazuje, pokorně sklopili ocasy a přesunuli se na parket.

„Ach jo…ty dnešní děcka,“ povzdechl si Charlie a rozvalil se na šedivé kožené sedačce.

„Děláš, jak kdybysme byli jiný.“

„Jo to máš asi pravdu…sakra my bysme se už dávno rvali.“ Oba se zasmáli a poslali do sebe tequily, jež jim přinesla barmanka Denise s oholenou hlavou. Totéž zopakovali ještě několikrát, až Pat začala ztrácet pojem o tom kde je, co dělá a v jakém je vůbec vesmíru.

Párkrát zamrkala a uvědomila si, že stojí na tanečním parketě a tmu kolem prořezávají oslepující lasery a uši jí trhá hlasitá techno hudba. Haven.

Charlie tancoval naproti ní, smál se jak blázen a předváděl nějakou svou verzi break dance, čímž nutil Pat se řehtat tolik, že nemohla popadnout dech.

Střih a pohled na Charlieho, jak se u vchodu rve se třemi vyhazovači. V tom jí něco chytlo za ruce a nohy, zvedlo a v další moment už letěla vzduchem, načež tvrdě přistála na chodníku mezi lidmi, kde se okamžitě pozvracela.

Něčí ruce ji z toho bordelu zvedly. Zmateně na ně pohlédla a uviděla sytě černé nehty a otlučené klouby.

„Díky Charlie,“ zamumlala.

„Jasná věc holka,“ zahučel Charlie odněkud z dálky. Ucítila vůni parfému, moc příjemnou vůni. Chanel.

Potom už všichni sedali do auta, Charlie za volant, ona s Chanel na zadní sedačky. Cítila, jak jí rozepíná kalhoty a zasténala blahem, když do ní vnikly prsty její bývalé přítelkyně.

„Hele holky, kde vás mám vyhodit?“

„Ty nejdeš s námi?“ zeptala se překvapeně Chanel.

„Rád bych, ale musím zařídit věci na zejtra. Máme s Pat kšeft.“

„Vyhoď nás u Akari, zajdeme si ještě na striptýz.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval s obtížemi na mol opilý Charlie a jen tak tak stačil strhnout volant zpátky na silnici, aby nenajel na chodník. Chanel se dál věnovala uspokojování roztoužené Pat.

 

Probudila se s otřesnou bolestí hlavy a nutkáním zvracet. Nejdříve se však musela vymotat z obležení nahých těl, přesněji řečeno dvou nahých dívčích těl. Chanel poznala okamžitě, tu druhou blondýnu s dlouhými vlasy však nikoli. Vůbec si nepamatovala, že by někoho takového potkala. Zamžourala na její potetované tělo, mysl však byla stále ještě v alkoholovém a drogovém oparu.

S námahou vstala z postele a zakopla o prázdné láhve tequily. Nikdo se ani nepohnul. Pomalu doklopýtala přes malý obývák až do koupelny a ihned vlezla do sprchy, kde si sedla na zem a nechala na sebe dopadat proudy horké vody.

Její byt byl malý, ale celkem moderně zařízený. Tvořila ho jedna větší místnost, přičemž na jedné straně bylo letiště, kousek vedle stoleček s gaučem a do zdi zabudovaná velká obrazovka. Na druhé straně byl kuchyňský pult a velká lednice. Z místnosti vedly dvoje automatické dveře (kromě těch vstupních). Jedny do koupelny, druhé do temné zvukotěsné komůrky, osvětlené modrým neonem. Tam měla počítač, soupravu na vstup do kyberprostoru a veškeré síťařské vybavení.

Když konečně vylezla ze sprchy, začala po zemi sbírat oblečení. Po usilovném pátrání našla bundu a kalhoty, načež přešla k šatníku a vytáhla si čisté tmavě růžové tričko, na kterém byl natisknutý drsný obličej Harukiho, Tokijské hudební legendy.

Ještě, než stihla dojít k lednici a nalít si panáka, objevilo se jí před očima Charlieho číslo. V panenkách ji zablikalo pár světýlek a číslíček, načež číslo zmizelo a objevil se výchozí obrázek bývalého boxera.

„Brý jitro holka. Žiješ?“

„Nazdar Charlie…stěží. Máš ty nakopáváky? Myslím, že to bez nich dneska nedám,“ zasténala a kopla do sebe tequilu, čímž uklidnila ranní třas rukou.

„Jasně že jo. Mám všechno.“

„Super, kde seš teď?“

„Čekám na tebe dole u Haruta, tak makej. Najíme se a dohodneme co dál.“

„Ok, za chvíli sem tam.“ Típla hovor a podívala se na spící dívky. Asi bude lepší nechat jim vzkaz, pomyslela si a naškrábala na kousek papíru pár vět. Napsala, že si to moc užila a ať jí tu hlavně neudělají větší bordel, než už tady je!

 

Haruto byla ramen restaurace v přízemí jejího obrovského bytového komplexu. Když vyběhla ven, slunce ji na chvilku oslepilo a ozvala se tupá bolest v hlavě. Oční implantáty naštěstí odvedly svou práci a zrak okamžitě přizpůsobily okolním podmínkám.

Už z dálky poznala pod obdélníkovými plachtami Charlieho mohutnou postavu a přisedla si k němu.

„Čágo,“ zamumlala a nemotorně se vyšplhala na barovou stoličku. Do nosu ji udeřila vůně vařících se nudlí a masa.

„No nazdar…ty teda vypadáš.“ Charlie se při pohledu na ní pobaveně uchechtl a mávl na Haruta, který se vynořil z oblaků páry a tázavě zvedl obočí. Bývalý boxer objednal Pat jídlo a obrátil pozornost zpátky ke své misce.

„Sehnal si i ty mašiny?“

„Jasně, to nebyl problém.“

„Paráda…vlítla bych tam po půlnoci, co ty na to?“ S plnou pusou přitakal. „Řeknu ti, že to byla pekelná noc. Moc si z toho nepamatuju.“

„To se vůbec nedivím.“

„Probudila jsem se vedle Chanel, a ještě nějaký holky…ach jo…proč to vždycky takhle dopadne.“ Opřela si hlavu o dlaň a zamžourala na misku ramenu, jež před ní Haruto postavil.

„Jaký holky?“

„To fakt netuším.“

„Takže jste s Chanel zase spolu?“

„Pochybuju…určitě si chtěla jenom užít. Jako vždycky. A já blbka jí pokaždý dám.“ Zaujatě sledovala, jak se vepřové v misce pomalu přibližuje k vajíčku.

„Ačkoliv je mi strašně líto tvýho zlomenýho srdíčka, máme teď na práci důležitější věci.“

„Dyť já vím, nemusíš se bát.“

„To sem rád…a teď jez.“

Pat jen podrážděně zabručela a dala se do jídla.

 

Po tom, co se najedli, prošli jednou z bočních úzkých uliček, jimiž bylo Shinjuku prošpikované. Lidí tu moc nebylo, a tak se nemuseli složitě proplétat masou těl. Míjeli krámky, bary a salóny nabízející masáže se šťastným koncem. U hlav jim vysely barevné lucerny a lampiony s názvy podniků. Vyhýbali se informačním tabulím, stojícím před vchody a občas překročili kaluže moči.

Konečně dorazili až ke garážím, nad kterými byly bytové jednotky. Na malých balkonkách a zábradlích tam lidi sušili prádlo a Pat dokonce zahlédla pár rostlinek marihuany. Z jednoho okna se nebezpečně kouřilo a u každého hučela klimatizace. Občas bylo slyšet nějakou tu hádku nebo vřeštící děti, jinak tu ale panoval klid.

„Tak co, už je ti líp?“ zeptal se Charlie, zatímco odemykal plechová vrata jedné z garáží.

„Jop, to jídlo docela bodlo. Díky.“

„Pohoda.“

Když vrata s rachotem vyjela nahoru, naskytl se jim pohled na dva nádherné supersporty. Jeden červenočerný, druhý černozelený. Vedle na zemi ležela velká sportovní taška se zbraněmi.

„Tady to máme,“ rozmáchl Charlie vesele rukama a začal zbraně vytahovat ven. „Jedna útočná puška.“ Pat zbraň převzala a hned poznala, že se jedná o model Z-696. Dlouhá trojitá robotická hlaveň ve tvaru trojúhelníku, která se dala upravit podle potřeby. Samozřejmě s nastavitelnou optikou a plně přizpůsobitelnou pažbou. K tomu pár podtlakových zásobníků, jež měly tu výhodu, že se člověk nemusel zdržovat s jejich zarážením na místo. Stačilo vyndat starý zásobník a nový přiložit místo něj. Zbraň už si ho do sebe sama vtáhla.

Dalším kousek byla pistole Fox, číslo X/030. Rukojetí vypadala jako normální pistole, hlaveň však spíše připomínala upilovanou brokovnici otočenou do vertikální polohy. Nabíjela se tak, že se spodní část hlavně vyklopila a místo ní se vložila nová. Pat si všimla, že byla celá pomalovaná v graffiti stylu, s viditelným logem jednoho z Tokijských gangů.

„Pěkný,“ pokývala uznale hlavou.

„Viď. A to není všechno.“

„Co tam ještě máš?“

„Speciálně pro tebe,“ řekl a hodil jí malou černou věc co vypadala jako rukojeť katany. Na vrcholku blikalo červené světýlko. „Zmáčkni ten čudlík dole.“

Pat poslechla a během vteřiny se jí před očima opravdu složila katana. Čepel tvořila z půlky klasická ocel, přičemž spodní část byla plně robotická.

„Ty vole! Kde si to sehnal?“ Jako omámená si svou novou hračku prohlížela.

„To je tajemství,“ mrkl na ní Charlie a přesunul pozornost k vlastní výzbroji, jež byla až na katanu totožná s tou jeho parťačky.

Když všechno nastrkali zpátky do tašky, nasedli na motorky a vydali se do cílové destinace.

Projížděli hlavní dopravní tepnou, která byla totálně zacpaná, zatímco nebe křižovalo nespočet vznášedel. Díky motorkám však prokličkovali mezi stojícími vozidly a nemuseli nikde zastavovat. Pat si všimla, že nebyli zdaleka jediní, kdo využil výhod dopravního prostředku se dvěma koly. Mezi auty se míhali desítky motorkářů.

Míjeli ozářené a reklamami obalené mrakodrapy, ze kterých stoupaly holografické poutače, táhnoucí se snad až do vesmíru. Jekot anime holek nyní přehlušilo burácení motorů a troubení nedočkavých řidičů.

Konečně se z toho labyrintu vymanili a sjeli do jedné z vedlejších ulic, kde provoz značně prořídl. Takto pokračovali ještě několik kilometrů, než dorazili na místo a vypli motory. Zaparkovali nedaleko cílové budovy, což byla stará oprýskaná bytovka z červených cihel, obehnaná zrezivělým požárním schodištěm. Kovový plůtek před barákem byl z půlky pobořený a téměř na všech zdech bylo graffiti. Těch pár lidí, co se tu pohybovalo byli hlavně feťáci, bezdomovci a různí psychoušové (nebo všechno dohromady). Tam, kde se dřív nacházel chodník, bylo nyní stanové městečko, ve kterém ti ztroskotanci žili.

„Ideální skrejš, nemyslíš?“ prohodil k Pat Charlie, zatímco tlačili motorky do zaplivaného podchodu starého věžáku.

„To teda. Hele nešlohnou nám je tady ty magoři?“

„Neboj se…řídítka jsou nastavený speciálně na naše dlaně. Když na ně některej z těch pošahanců sáhne, dostane pořádnou nálož poctivý elektřiny.“ Charlie se zazubil, pak si ale všiml o kousek dál ležící hromady hadrů a energicky k ní přešel. Teprve teď si Pat všimla, že se hromada pohnula a vykoukla z ní špinavá plešatá hlava.

„Mazej vocaď,“ zahřměl a nakopl toho chudáka. Stvoření se zvedlo a spěšně vyběhlo na ulici, přičemž ještě hodilo po Pat vystrašený pohled.

„Úplně sem zapomněla, jak je tahle čtvrť v háji…“ řekla, sledujíce cupitajícího tvora.

„Kašli na to, dem.“

„Jasně.“

Po holém betonovém schodišti vystoupali až na střechu, kde se usadili za nízkou zídku a začali připravovat výzbroj. Pat si pušku nastavila na nejdelší možnou vzdálenost a seštelovala pažbu s optikou. Když se ozvalo syčivé zaklapnutí, věděla, že je připravena. Nabila pistoli, kterou vsunula do pouzdra na stehně a do kapes nastrkala zásobníky. Do boty zasunula katanu.

Charlie zatím dalekohledem skenoval budovu a možné vstupní body.

„Máš něco?“

„Takhle to vypadá opuštěný, ale všechny okna jsou zabedněný, což je podezřelý. Mohli bysme to vzít po požárním schodišti na střechu, ale jestli jsou ty dveře zabezpečený, nechci riskovat, že nás uslyší až se budeme dobejvat dovnitř.“

„Navíc ty schody nevypadají, že by tě unesly,“ uchechtla se Pat.

„Trhni si vychrtlino.“

Takeshita vykoukla zpoza zídky a přejela pohledem po okolí.

„Sakra, nevidím tady ani žádnou kameru, na kterou bych se mohla napojit.“

„Počkej něco mám,“ zarazil se Charlie a podal jí dalekohled. „Ten zelenej stan na protější straně.“

„Hmm…vypadá to, že sme tady správně.“

Na druhé straně ulice byla na jednom ze stanů připevněna miniaturní kamera, snímající celý věžák i s jeho okolím. Jakmile by se někdo k bytovce přiblížil, kamera ho okamžitě zaregistruje.

„Teď už musíme jenom počkat.“ Sedla si na zem a poslala Yamatovi zprávu, že se chystají do akce, načež se zadívala na potemnělou oblohu.

Planeta idiotů: I takhle může vypadat apokalypsa

9. Duben 2021 - 6:26

Romana Bureše lze bez přehánění zařadit mezi jména české fantastiky, která mají zvuk. Do srdcí čtenářů se proboural trilogií Propast času apekelným Inferiem, do jejich hlav pak ne tak fantastickou, ale o to působivější Říší. Do třetice tu máme kroniku „od počátku až k postapu“ s výmluvným názvem Planeta idiotů.

Všichni tady zblbneme!

Příběh začíná v lehkých tónech a v podstatě nic nenasvědčuje tomu, že by měl vážně blbě skončit. Zkrachovalý burzovní makléř se dere zpět na výsluní a všechno v jeho životě je rázem sluníčkové. Sebevědomí hlavního hrdiny roste podobně jako jeho konto a důvěra nadřízených, a tak není moc času koukat kolem sebe.

Mimochodem – hlavní hrdina v knize není pojmenován, nebo jeho jméno zazní tak sporadicky, že čtenáři (ani recenzentovi) neutkví. To jen aby bylo vysvětleno, proč o něm mluvíme pouze jako o „hlavním hrdinovi“.

Bureš do příběhu burziána na vzestupu přimíchává drobné náznaky a odkazy, že se NĚCO blíží. Jenže když nevíte, co máte hledat, přijdou vám tyto mnohdy úsměvné epizodky nedůležité a v kontextu mnoha jiných, podobných drobností z každodenního života snadno v ději zapadnou. Jenže postupně hlavní hrdina zjišťuje, že začíná být v menšině, a že všichni kolem začínají propadat zvláštní víře hraničící s fanatismem.

Nevšední události všedního dne

A právě v momentě, kdy  zástupy fanatiků nabírají na síle, je čas na další frázi: „Sledujte mistra při práci.“. Bureš totiž začíná s tím, co mu doopravdy jde a co dělá jeho díla mrazivými a působivými. Pokud jste četli Říši, pak určitě víte, že řeč je o tom, kterak samozřejmě dokáže líčit brutalitu všedního dne, ty malé příhody, ze kterých mrazí a trne.

To tak člověk přijde do práce a je svědkem toho, kterak kolegové svorně vyhodí člověka z okna, načež se tahle událost stane tématem mnoha hovorů. Od přihlížejících policistů se dočkáte jen ujištění, že hlídali, aby nebožák na nikoho nedopadl… A to je jen počátek, věci dojdou mnohem dál. Do módy se vrací rozhánění demonstrací silou a střelnými zbraněmi i pracovní tábory s velmi drsným režimem – a Bureš ukazuje, že by se lidé měli bát stádní mentality.

Vůbec, Planeta idiotů je poměrně reprezentativním textem co se Burešovo názoru na lidi a lidstvo týče. Věru, jeho víra v budoucnost nic moc. Ale Planeta idiotů neměl být milý text…

I když: ona tahle kniha svým způsobem milá je. Autor totiž ukazuje i svůj osobitý smysl pro humor a čtenář se mnohdy královsky baví. Kupy popkulturních narážek, kopanců do nešvarů současné doby, utahování si z politické scény i pokleslé televizní zábavy; hlavní hrdina sem tam utrousí hlášku a nešetří černým humorem. Ale na konci ta brutální a mrazivá stránka zůstává, zatímco humor (až na pár výjimek) tiše odezní a upadne v zapomnění.

Může se to stát i vám

Sympatické na Planetě idiotů je to, že se odehrává v českých reáliích. Budete mít pocit známosti, do příběhu snadno vklouznete jako do pohodlných obnošených domácích trepek. Navíc právě ony reálie umožňují autorovi projevit jeho smysl pro humor, který je také na ně naroubován.

Postupně se podíváme v širším kontextu i do světa, na kterém si apokalypsa také vybírá svoji daň. Zde se projevuje, jak má Bureš vše promyšlené, vystavené; a místy na vás bude pomrkávat i autorova záliba  v historii. Apokalypsa působí až mrazivě přirozeně, přesvědčivě a uvěřitelně, což je důležitý faktor, který „dělá“ příběh Planety idiotů.

Hlavní hrdina je dost asociální a vcelku zapadá do představy čtenáře o současném člověku. Má problém se vztahy a empatie se mu většinou vyhýbá velkým obloukem, což se také jako červená nit táhne celým příběhem. Nejspíš  několikrát i napadne, že byste nechtěli, aby vás takovýhle jeliman zachraňoval (bez ohledu na to, jak apokalypsa bude vypadat), ale rytíře na bílém koni si nevybíráme, že? To jen jako dovětek k uvěřitelnosti.

… a takhle to končí

Jediné, s čím čtenář nejspíš nebude úplně spokojen, je samotný závěr knihy. Čtenáři zvyklí na velká finále budou marně vyhlížet Bruce Willise nebo jiného hrdinu, který zvrátí běh věcí. Žádné velké finále se nekoná a příběh se uzavře nějak do ztracena. Má to svoji logiku a jen to podtrhuje Burešův náhled na svět, který si nejspíš spásu ani nezaslouží.

A po závěru ještě epilog, který dá odpověď na klíčovou otázku celé knihy. Všechno se pěkně pospojuje, mozaika se poskládá, i když rozuzlení nejspíš nepřekvapí. A navíc může vyznít jako ekologická agitka.

Můžete mít pocit, že Planeta idiotů možná není Burešovou nejlepší knihou. Ale je to výpověď a má sílu; to, že se k tématu autor postavil osobitě, přináší své plusy a mínusy. Najdete zde to, co jste milovali v Říši – mrazivou samozřejmou brutalitu trochu zmírněnou humorem. Jen tahle pojetí mrazivé apokalypsy s idiotským úsměvem holt není tak čtenářsky vděčné.

Foto: Nakladatelství Epocha

Roman Bureš: Planeta idiotů

Vydala: Epocha, 2021

Obálka: Jiří Arbe Miňovský

Počet stran: 328

Cena: 279 Kč

Pevnost 04/2021: Česká fantastika jede!

7. Duben 2021 - 6:50

Tohle bude pekelná jízda!

Knižní sekci odpálil Martin Bečvář s článkem o české akční fantastice – přesněji řečeno o té její části, v níž dominuje peklo s pekelníky všeho druhu. Jestli těmhle příběhům fandíte, tak se můžete těšit na přehled knih s touto tématikou. Na seznamu najdete třeba duologii Iustus Martina Moudrého, sérii Kladivo na čaroděje nebo budoucí trilogii Hovězí v žaludku Martiny D. Antonínové (zatím vyšly jen dva díly Pekelný nářez a Andělské rakvičky). Mezi jmenovanými dále samozřejmě nemohou chybět takoví velikáni české fantastiky, jako je Štěpán Kopřiva s Asfaltem, Jiří Kulhánek a jeho Vyhlídka na věčnost nebo Roman Bureš s románem Inferium. A nakonec je tady úplně čerstvá novinka Oskara Fuchse Pekelný pastýř (a mezi dubnovými povídkami můžete najít jeho povídku s názvem Stuhač).

V českých vodách ještě chvilku zůstaneme, protože Monika Dvořáková si připravila rozhovor s Theo Addairem o jeho novém románu Hniloba v kořenech. Hororový nadšenec Jakub Merc vás zase seznámí se zajímavým projektem nakladatelství Golden Dog, které vydalo hororovou básnickou sbírku Umrlčí věnec tvořenou básněmi českých autorů 19. století. Mezi vybranými spisovateli lze nalézt třeba Karla Jaromíra Erbena, Boženu Němcovou, Svatopluka Čecha nebo Jana Nerudu. Editoři (Petr Boček a Honza Vojtíšek) knihu doplnili medailonky jednotlivých autorů. Chm, proč tohle nebylo, když jsem chodila do školy? Výuka literatury a povinná četba by byla hned o poznání zajímavěji než třeba taková Babička.

Dalším českým románem, o kterém se můžete dočíst, je pokračování Písně oceli pevnostní redaktorky Michaely Merglové s názvem Píseň severu. Představení tohoto románu si vzal na svá bedra Míla Linc. Sama Michaela Merglová – tentokrát v pozici recenzentky – představí noirovou detektivku Viléma Koubka s názvem Posmrtná predace, v níž hlavní hrdina Vincent Krhavý dostane nebezpečnou práci mezi nesmrtelnými důchodci. A Jiří Popiolek se rozepsal o českém sci-fi románu O tu od Jakuba Hussara.

A teď se podíváme do zahraničí. Michal Tesáček vás seznámí s upírkou Ulrikou z románů V krvi zakalená, Z krve zrozená a S krví spjatá od Nathana Longa, který tak obohatil svět Warhammeru. O mysteriózním příběhu ukrytém v románu Vazač vzpomínek (Bridget Collinsová) povypráví Kateřina Stupková. Baví vás retellingy pohádkových příběhů? Tak v tom případě se zastavte u Adély Košařové, která představuje novou verzi Sněhurky s názvem Otrávená (Jennifer Donnellyové). Tahle verze by mohla stát za to, protože se autorka inspirovala prvotní verzí bratří Grimmů. A jak víme, tihle sourozenci se s tím na rozdíl od Walta Disneyho nepárali.

Krom fantasy se můžete těšit i na nějaké to sci-fi. Máme tady třeba jeden ze základních kamenů moderní dystopie – Podobenství o rozsévači (Octavie E. Butlerová) – který konečně vychází i v našich končinách. S Wojtou Běhounkem a bratry Strugackými můžete zajít třeba na Piknik u cesty (román u nás poprvé vychází v nezkrácené podobě). Ze cyberpunkového žánru se můžete těšit na Williama Gibsona s románem Hardcore Mona Lisa. Jiří Popiolek ve svém článku čtenáře seznámí i se dvěma předchozími díly Neuromancerem a Hrabětem nula, které společně s „Monou Lisou“ tvoří trilogii Sprawl.

Na co jednou někdy v budoucnu zajít do kina

V kinech je sice stále pusto a prázdno, ale to pevnostní posádce nebrání v tom, aby své čtenáře navnadila na souboj Godzilly s King Kongem. Společně s Alexandrou Petákovou vyrazíte na výlet, na němž se mimo jiné dozvíte, jak je to se samotným pojmem kaidžú (ano, tak se říká těmto drobečkům) a jak to bylo s prvními snímky na tohle téma. Ve spojitosti s tím se seznámíte s Godzillou a Kongem a samozřejmě nechybí několik informací o novém filmu s prostým ale za to výstižným názvem Godzzilla vs. Kong. Už jen aby se otevřely kinosály, protože tohle potřebuje veliké plátno.

Máte rádi Irsko? Jeho folklór, mytologii a další věci, které k tomuto ostrovu patří? Pak se určitě koukněte na článek Josefa Horkého, který vám představí animovanou záležitost Vlkochodci.

A co dál máme na filmovém seznamu? Inu, je tady třeba akční thriller mixnutý hororem Červená tečka (Red Dot), sci-fi podle videoherní předlohy Boss Level, strašně moc nepovedená filmová adaptace animované klasiky Tom a Jerry a nakonec disneyovka Raya a drak. 

Svět komiksů a her všeho druhu

Maxim Ronovec vás zasvětí do nové řady DC s označením Black Label. Tahle řada se soustředí na nové pojetí hrdinů a nabízí ucelené samostatné příběhy. Už tady byl Batman s Jokerem a Harley a teď došlo i na Dianu aka Wonder Woman. Její příběh nese podtitul Mrtvá země. S Michalem Tesáčkem zase můžete zjistit, jak je na tom Potápeč Jeffa Lemirea. Alexandra Petáková servíruje rovnou čtyři díly mangy s názvem Berserk.

V herní rubrice tentokrát čeká profi zabiják agentem 47 Hitman. Karel Kališ se tentokrát podíval na třetí díl téhle herní série. Dále je tady RPG Persona 5 Strikes nebo detektivka s vlkodlakem-ekoteroristou v hlavní roli ve hře Werewolf: The Apocalyspe – Earthblood.

V deskoherním světě narazíte v dubnu na dark fantasy Tainted Grail: Fall of Avalon, novou verzi Splendoru, tentokrát v Marveláckém kabátku, kde půjde rovnou O rukavici nekonečna nebo můžete vyrazit společně s trpaslíky na lov draka ve hře Nidavellir.

Něco na závěr

Ještě jsme nezmínili dubnovou přednášku Františky Vrbenské z historie. Tentokrát se podívala na zoubek legendě o Vilému Tellovi.

V povídkové části Pevnosti si krom Oskara Fuchse a jeho Stuhače můžete přečíst i Hlas Boží od Leonarda Medka.

A nakonec ještě příloha! Tentokrát se můžete těšit na povídkovou sbírku Lockdown, kde najde povídky od Kristýny Sněgoňové, Romana Bureše, Michaely Merglové, Lucie Lakčovičové nebo Oskara Fuchse.

Jak vidíte, v dubnovém čísle je toho habakuk, takže neváhejte a (bezpečně) vezměte trafiku útokem.

Soutěž s Knihami Dobrovský o tři knihy Cyberpunk!

6. Duben 2021 - 9:10

Nejprve si krátce povíme, o co že to vlastně soutěžíme.

Andrzej Ziemianski: Cyberpunk

Cyberpunk vás vtáhne do města plného neonových světel, digitálních technologií a kamer na každém kroku. Na takovém místě je přece nemožné zavraždit tucet lidí a odejít od zločinu nepovšimnut. Nebo snad ano? Mrakodrapy dosahují do nekonečných výšek, ulice jsou přeplněné lidmi, kriminalitě a nelegálnímu obchodu s drogami, zbraněmi, lidmi i daty se daří nadmíru. Pokud nejste gangster nebo mafián, v podstatě není o co stát. Vítejte v Zakázaném městě, na území, kde jednotlivec nic neznamená a velké korporace a gangy jsou odpovědné za osud celku.

Pokud vás kniha zaujala (a nevyhrajete) můžete si ji zakoupit u Knih Dobrovský.

 

A nyní již k soutěži:

Ta probíhá od 6.4 do 11.4.

a stačí odpovědět na otázku:

Ke knize je ještě “bonus” – jakou má podobu a kdo je autorem?

Z odpovědí zaslaných na email soutez@fantasyplanet.cz

vylosujeme tři šťastné výherce.

Do hlavičky emailu napište kouzelné heslo Cyberpunk.

Tak hodně štěstí!

 

Cizinci: O zlu s lidskou tváří

4. Duben 2021 - 6:45

Mort Castle patří k veteránům americké hororové scény, kterému se však v našich končinách nedostalo příliš pozornosti. Možná se sluší dodat zatím, protože Cizinci mohou tomuto autorovi prošlapat slušnou cestičku do srdcí a hlav českých čtenářů. Ačkoliv je originál z roku 1984, stále má tohle dílo sílu a mnohé čtenáře bude šokovat. A mimochodem – už jen to autorovo křestní jméno je takový nomen omen; pokud ho vysloví milovník hororu, pak z jeho úst zaručeně zazní jako Mord!

Se širokým úsměvem

Už v prologu vám autor jasně ukáže, jakou hru s vámi v Cizincích hodlá sehrát. Michael je vzorný manžel, milující otec, dokonalý soused a spolehlivý pracovník. Ona vůbec celá rodinka je jako z přeslazené reklamy, kde se každý usmívá a je šťastný. Je tu ovšem jedno malé ale…

Od samého počátku nechává Castle čtenáře nahlédnout do hlavy hlavní postavy. A tady zjistíte, že všechno je jen dokonalá přetvářka, že Michael je chladnokrevný hajzl, vrah a Cizinec. Že jen čeká, až zazvoní telefon a začne masakr, při kterém krev a šílenství zaplaví celý svět, až nastane Věk Cizinců. Jenže v současné situaci nezbývá než se usmívat, i když vás svrbí ruce sevřít hlavu vaší ženy a praštit s ní o…

Na jednu stranu je možná škoda, že autor odhalí ohledně povahy zla karty tak brzo. Na druhou stranu zase usoudíte, že kdyby začal celou situaci vysvětlovat později, už by mu to čtenář nejspíš nevěřil a celý horor by měl úplně jinou povahu. Každopádně: postupně jste zamotáni do sítě Cizinců, začnete chápat jejich uvažování (i díky flashbackům o tom, kterak byl Michael k celé věci přiveden a zasvěcen). O motivaci nemůže být řeči – prostě proto, že můžeme, že se tím smějeme celému světu, že ukazujeme svoji nadřazenost.

Cizince poznáte snadno – tedy pokud vidíte aury. Temně rudá, to je ono – ostatně, jak sami můžete vidět na obálce knihy. Jen málokdo však ví, co to znamená ve skutečnosti.

Vnímavá žena a jiné nešvary

Vraždy prováděné Cizinci jsou jen špičkou ledovce. Castle ukazuje, že škodit a terorizovat se dá i mnohem jednodušeji. Koupíte ženě lampu, kterou vždycky chtěla, aby ji našla rozbitou, za což potrestáte dceru, která se logicky nepřizná… A tyhle malé věci se dají dělat téměř do nekonečna.

Právě onou všedností a samozřejmostí, rafinovanou přetvářkou skrytou za ochotou, tou maskou hodného souseda a milujícího muže, Cizinci děsí. Snadno se to může stát i vám, komukoliv v okolí; je to dokonale uvěřitelné a nebude problém to pochopit, odsoudit a přijmout.

Snad jedinou nesrovnalostí v toku příběhu je přílišná sensitivita Michaelovi manželky. Jakožto žena středního věku si všímá spousty věcí a touží se vrátit do školy. A najednou, po pár hodinách psychologie, do manžela vidí a odhalí jeho libůstky. Dobře, určitě by dokázala vnímat manželské odcizení, ale takhle všechno přečíst a ještě zůstat relativně v klidu, tomu člověk zkrátka odmítá uvěřit.

Na druhou stranu celé drama nabere mnohem větší grády, protože když druhá strana tuší, proti čemu stojí… Castle šponuje situaci a čtenář netrpělivě čeká na vyústění. Najednou víte, že hrají oba manželé, odhalujete, co nosí pod maskami, a víte, že to neskončí dobře.  V téhle hře jsou ještě dvě nezletilé dcery, takže sázky jsou vysoké.

Vytoužený hovor

Vyústění Michaelova příběhu je pouze dílčí pointou. Postupně se totiž seznámíte i s dalšími Cizinci a jak už tušíte, ti budou v samotném závěru hrát významnou roli. Na jednu stranu je vše možná až trochu přestřelené, ale na tu druhou plně funkční a logické, protože k Věku Cizinců vše celou dobu směřuje.

Děj knihy se odehrává v americkém maloměstě – a to má svoji specifickou mluvu. Občas to pocítíte při překladu, který si vzal na starost Martin Štefko, vydavatel a „Mr. Golden Dog“ osobně – některé výrazy drhnou a hovorová „američtina“ je místy lehce nepochopitelná, protože čtenář zřejmě nebude znát dobový kontext. To jsou ovšem jen drobné mušky.

Cizinci jsou velmi mrazivým dílem. Samozřejmá každodennost a chladnokrevná brutalita, která se může dít třeba jen pár metrů od vás a vy si ničeho nevšimnete, je coby ústřední téma děsivá už ze své podstaty a občasné násilné scény jen dotváří atmosféru. To nejpodstatnější se v Cizincích odehrává v psychické rovině – ono mikrodrama v rámci jedné rodiny, kdy nic není jak se zdá navenek (opravdu nic, věřte tomu!) a každý hraje svoji hru, je tíživé a dopadne na čtenáře jako kladivo. Člověk se až diví, na jak „primitivním“ principu lze založit skutečně děsivý příběh.

Konečné resumé zní: Golden Dog s Cizinci boduje. Mort Castle umí, a přesto, že má příběh už svá léta, pořád je úderný a má sílu. Svůj první překladový román si tohle malé nakladatelství vybralo opravdu dobře!

Mort Castle: Cizinci

Vydala: Golden Dog, 2021

Překlad: Martin Štefko

Obálka: Maciej Kamuda

Počet stran: 288

Cena: 299 Kč

Když krysy plánují opustění lodi…

3. Duben 2021 - 6:42

Krysy kam se podíváš

Autorka se rozhodně nezdržuje s nějakým řádným představováním a popisováním, a rovnou háže čtenáře do víru příběhu. Krom faktu, že opeřenci padli před osmdesáti lety a od té doby je všechno více méně v absolutním kopru, se všeho musí čtenář dovtípit sám. V prvních kapitolách se po několika málo stranách střídají pohledy jednotlivých postav, což je sice lehce matoucí, ale zároveň to funguje jako velmi rychlé seznámení s hlavními postavami, kterých není málo. A i přesto to, jakým krátkým a specifickým způsobem jsou představeny, dostane čtenář celkem jasnou představu o jejich povahách.

Příběh se odehrává na Leru, kde po svržení bohů jde magie a technika ruku v ruce ve skvěle popsané symbióze. Každých sedm dní se totiž Lerem prožene magická bouře, která všechno, co není chráněné magickými štíty, srovná se zemí. Nezůstat tedy za ochranou měst znamená jistou smrt nebo v lepším případě mutaci, ale ani to není výhra. Dokonce není ani dobré být potomkem bohů, protože ačkoliv  ti vypadají jako lidé, magická bouře z nich vytáhne na povrch jejich pravou magickou podstatu. A po takových pase Arumiel, pokud mu jsou k užitku.

Arumiel je vládcem, soudcem i katem v jednom. Jako správný záporák živil mysli smrtelníků řečmi o svrhnutí bohů a nakonec jim začal sám vládnout. Ne všichni souhlasí s tím, jakým způsobem kraluje, ale nikdo ze smrtelníků s tím ze strachu pořádně nic neudělá. Arumiel si totiž drží pár mocných bohů pod sebou, hezky pěkně pod přísahou, zatímco ostatní už zavraždil, uvěznil nebo vyhnal. Ale nikdo není všemocný a krysy se najdou všude – ze všeho nejvíc v řadách jeho milovaných poddaných, kteří se nemohou dočkat, až mu vrazí kudlu do zad. K mrzutému i odhodlanému postoji všech postav moc nepřidává fakt, že magické bouře se už nekonají pravidelně každých sedm dní, démoni nemají svůj pravidelný přísun a technika, která díky nim funguje, by mohla krachnout.

Před bouří je kniha plná složitých postav se složitým a intrikářským dějem, kde jsou ale nejvýraznější ženské postavy, o kterých nejde moc psát, aniž by informace nepůsobily jako spoiler.Postavy navíc působí velmi reálně, žádná z nich není vyloženě dobrá (možná až na Lucianu, která mi ze začátku přišla i lehce naivní), nebo zlá – všechny se víceméně pohybují někde mezi, ale mají k tomu své důvody. Některé jsou čtenáři představeny skrze flashbacky a doufám, že se dalších dočkáme v pokračování, protože tady doopravdy stály za to.

Ačkoliv Před bouří pro mě byla úplnou premiérou co se týče psaní Zuzany Hartmanové, hned ze začátku mi neunikly tři věci, ba mě přímo praštily do nosu. Osudovost, Řím a sex. Ne nutně v tomhle pořadí. Osudovost, protože když bohyně lásky vykládá karty s poznámkou, že jsou jako vždy stejné, nic jiného čtenáře ani nenapadne. A jakmile se to týká dvojice? Bum, osudový pár. Překvapivě to až tak celkový děj nenarušuje, ale jsem si naprosto jistá, že kdyby  apokalypsa vypukla doopravdy, každý se bude starat o svoje problémy a přežití – stejně jako postavy tady – a nějaký vyšší cíl jim bude úplně buřt.

Spojitost s Římem proto, že se zde objevují kohorty, legie, legáty nebo serviové. A ano, všechno to má co dočinění s Arumielovým vojskem. Může chvíli trvat si na tato pojmenování zvyknout, zejména rozlišit, kdo je tedy jakého postavení a zda je to vyšší nebo nižsí post, ale dá se to zvládnout.

A jako poslední je pud všech živoucích tvorů. Sex je součástí světa, Před bouří rozhodně není něžná kniha a pár scén by citlivějším povahám zřejmě nebylo dvakrát po chuti. Sama jsem si párkrát říkala, jestli autorka vážně chce do těchlech vod tolik zabrousit, ale k mému vnitřnímu potěšení se tak nestalo. Některé postavy, démoni především, se během magických bouří nebo kvůli drogám mění na agresivní a nadržená hovada. Nechci tvrdit, že je kniha jenom o sexu – protože není ani zdaleka – ale je ho tam dost.

Nejvíc na celém dosud vyprávěném příběhu mě mrzí fakt, že působí trochu nedokončeně. Spousta dějových linek je nakousnuta, čtenář má nějakou představu, o co asi kráčí, ale pořád je tam ten pocit, že jde o něco víc. Něco tam někde vzadu nebylo řečeno, představeno. Velké štěstí, že zanedlouho vychází pokračování, Oko bouře. Třeba se odpovědí dočkáme tam!

Zuzana Hartmanová: Krysy Apokalypsy – Před bouří

Vydal: Host, 2020

Obálka: Vít Burda (ilustrace), Zuzana Doňková (grafická úprava)

Počet stran: 382

Cena: 369 Kč

Pozvání na nový klip skupiny Deloraine

2. Duben 2021 - 16:50

Ovšem nejen Geraltem z Rivie je kapela živa a nebojí se zabrousit i do jiných knižních vod. Třeba do tajemného lesa Roberta Holdstocka. Ten se stal inspirací pro skladbu Les kostí, k němuž Deloraini natočili i videoklip, jehož premiéra proběhla 30. 3. v 18:00. https://fb.me/e/yWiiF8u5

Pokud jste se se skupinou Deloraine nesetkali a slyšíte o ní poprvé, tak Vám přikládáme ukázku jejich tvorby. https://www.youtube.com/channel/UCxN7vu9MTiKnxM8KMmk6qqQ

 

Literární rok 2020 očima Adély

2. Duben 2021 - 5:38

Knihy

  • From Blood and Ash (Jennifer L. Armentrout) – New Adult, fantasy, romantika

Je sice v angličtině, ale po předchozím prvním coviďáckém záseku tohle byla první kniha, která mě vtáhla do děje. Hlavní hrdinka není dámička v nesnázích a autorka ji napsala docela dobře živou a uvěřitelnou. Žádná z postav není dokonalá, o to lehčí je si je oblíbit. Nejvíc mě asi potěšil nový náhled na upíry a vlkodlaky, protože přesto, že se v tomhle prvním díle ještě moc nevyskytují, jsou odlišní od těch klasických, které známe z Buffy (Stmívání se NEpočítá) nebo mainstreamových urban fantasy sérií, kde je plno věcí jak přes kopírák – meh.

 

  • Storm and Fury (Jennifer L. Armentrout) – Young Adult, urban fantasy

Tenhle první díl z trilogie má něco, na co jsem v YA knihách s opeřenci narazila tuším jen jednou. A to sice ochránce v podobě gargoylů (chrličů, ale ne těch ozdob okapů). Hlavní hrdinka je nefilim (napůl člověk, napůl anděl) a má svého ochránce, protože je poslední svého druhu na světě. Storm and Fury mě oslovilo hlavně proto, že je to skvělý příklad, kdy autor dává své postavě vlastní charakterní rysy a i zdravotní problémy. V tomhle případě trpí Trinity pigmentovou retinopatií, což v jednodušším slova smyslu znamená, že pomalu přichází o zrak a ve tmě nevidí skoro vůbec.

 

  • Stalking Jack the Ripper (Kerri Maniscalco) – Young adult, rádoby historické

V popisu a štítcích bývá často označována jako historická, ale Stalking Jack the Ripper je jen zasazena do viktoriánské éry a Kerri Maniscalco se nechala inspirovat příběhem Jacka Rozparovače a pojala ho po svém, trochu jinak. Není to nijak světoborná úžasná kniha, ale bavila mě hlavně proto, že mě vždycky zajímalo, jak dokáže člověk vzít nějakou historickou událost a s pomocí menších změn vytvořit úplně jiný příběh. Navíc mi přišlo, že Maniscalco svoje postavy řízla Sherlockem Holmesem a Johnem Watsonem (které tam v jedné chvíli i zmiňuje), ale je to příjemná oddechovka. Kdyby se v příběhu a detailech začal pitvat ale někdo, kdo tomu doopravdy rozumí (klidně i historicky, aby byla sranda), dokážu si představit, že by byla celá kniha rozcupovaná během pár minut. Někdy… Někdy je fakt dobrý nekoukat na detaily a jen si užívat, jak se autorčina představivost rozjela na plné obrátky.

  • Sandman Slim (Richard Kadrey) – Urban fantasy

Od Kadreye mám doma tři knihy a vždycky ve mně jejich čtení vyvolá pocit podobný tomu úplně prvnímu čtení, kdy mě zaujal především autorův způsob psaní. Nesnaží se ničím zaujmout, má super nas*r si postoj a ironie se sarkasmem z hlavní postavy přímo čiší. Četlo se to jedna báseň a byla to skvělá oddechová jednohubka (dokud jsem nepřišla na to, že to má další díly). Překvapilo mě, jak moc jsem se u toho nasmála, protože ironický hlášky má autor přímo legendární. Co by kdo taky čekal, když hlavní postava strávila několik let v pekle a podařilo se jí konečně zdrhnout (taky je perfektním příkladem „antihrdiny“).

  • Šest vran (Leigh Bardugo) – Young adult, urban fantasy

Jasně, zase puberťáci, ale jako svoji vrstevníci se nechovají. Líbilo se mi, co v Šesti vranách udělala Bardugo se svým světem (první trilogie ze stejného univerza je Griša – nečetla jsem, nebavilo mě, ale být mi tak dvanáct, asi bych to sežrala i s navijákem). Taky to je jedna z mála knih, kde mi nevadí střídající se pohledy hlavních postav, protože dávají smysl, nejsou násilné a pořád se něco děje. A především je to alespoň změna od „klasických“ young adultovek, kterých se vydávají tucty.

  • Půjčovna masa (Richard K. Morgan) – Sci-fi, detektivka

Pokud jste viděli Netflixový seriál s názvem Altered Carbon – je to tahle kniha. A přesně díky seriálu se dostala i na moji poličku, kde momentálně hrdě sbírá prach a snaží se si narovnat hřbet z neustálého ohýbání. Půjčovna masa je totiž další z mých oblíbenců, kdy hlavní postava jménem Takeshi Kovacs je sarkastický, ironický, asi i permanentně nasraný s chytrými připomínkami, ale může si je dovolit, protože… protože prostě může, oukej? Je to jedna z mála knižních postav, která je mnohem chytřejší než vypadá a nepřijde mi, že by dělal blbý rozhodnutí. Zná následky svých rozhodnutí a moc se s ničím ne*ere. A na to, že moc politický pletky nemusím, tohle bylo až moc zajímavý a výborně napsaný i na mě. Je to smršť nápadů ve futuristickým světě okořeněná akcí a sem tam nějakou tou erotikou. Prostě pecka.

 

Hry

  • Série Dishonored

Kdo tuhle sérii nezná? Krysy, špína, steampunk, velrybí olej a nadpřirozené schopnosti. Ne zrovna nutně v tomhle pořadí. Hrála jsem ji asi tři roky po vydání, nemohla jsem se pořádně rozhoupat, ale pak mi učaroval soundtrack a celková atmosféra hry, protože ta mi silně připomínala Thiefa (kterýho jsem paradoxně hrála dřív, i když vyšel v roce 2014). Nebudu lhát, očividně hrát za někoho na okraji společnosti, kdo se na začátku příběhu dostane do solidního srabu a po zbytek hry řeší následky nebo se z něj hrabe… Zřejmě to má svoje kouzlo. Navíc ten dabing! Thiefa jsem zmiňovala schválně, protože ve dvojce dabuje Corva herec Stephen Russell, který daboval původního Thiefa. Dál tam máme Rosario Dawson jako Billie Lurk, mýho oblíbence Michaela Madsena jako soukromého zabijáka Dauda a nakonec Robina Lorda Taylora (Tučňák z Gothamu) jako Cizince neboli Outsidera.

Každý díl Dishonored je totiž lepší než ten předchozí. Zatímco jednička je temná, ponurá a prostě famózní, ve dvojce se hráč podívá do Corvova rodného města, které je úplným opakem Dunwallu z předchozího dílu. Je prosluněné, víc barevné a zelené a otevřené. I tak je to perfektní jízda… Pardon, jsem se nechala trochu unýst.

  • Zaklínač

… protože ofkórs, že ten nesmí chybět. Ale pozor! Já mám namysli jedničku! Starou dobrou jedničku z 2007, kdy nás tak příšerně štval ten pomalej Geraltův, pardon, Gerwantův dabing. Ale co. Srandičky, srandičky a stejně je z toho jedna z nejúspěšnějších sérií, která nás hráče nezklamala jediným dílem, protože konečně jsme měli Geralta ve hře. A pokud jste si na youtubu nenašli, jak probíhalo tvoření soundtracku (tuším, že především k tomu třetímu dílu) tak to mazejte napravit! Měla jsem husinu. Nekecám. A všude.

 

  • Vampire the Masquerade – Bloodlines

Pokud jste ji jako správní RPGčkaři nehráli, určitě jste o ní slyšeli. Kdo by zapomněl na legendární rockovej soundtrack, debilní vtipy, až jste se museli za monitorem smát, a tak sympatický postavy, že nám bylo líto, když jsme hru dohráli. A ty charaktery? Naprosto famózní. Navíc mě vždycky baví, kterými směry se můžou naše vztahy s ostatními ubírat jen na základě zvolené možnosti v rozhovoru.

 

Komiksy/mangy

  • Bleach

Jsem dlouholetý nadšenec anime a mangy… A jo, vim, že Bleach anime skončilo, jenže jsem se dozvěděla, že letos by mělo začít znovu vycházet. Takže mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího než si koupit několik dílů a všechno si to přečíst. Je to moje solidní guilty pleasure, protože kdo by nemiloval bojující shinigami. A vím, že nejsem jediná, kdo tohle dělá! Jen si potřebuju všechno připomenout a určitě je něco, co do anime z mangy nenacpali. Tím pádem není na škodu si všechno přečíst, ne?

  • Superman: Rudá hvězda

Hehehe. Heh. Co by se stalo, kdyby Superman přistál v Rusku? Z Lexe Luthora tu byl prakticky klaďas, Stalin valil jednu hlášku za druhou a měli jsme tu Batmana v beranici. Mám dojem, že víc je netřeba. Na čtení super oddychovka, která mě svým sarkazmem rozesmála nejednou.

  • Harleen

Tenhle komiks absolutně zbožňuju. Od obálky po zpracování příběhu. Mám za to, že DCčko asi z největší části na Harley, Jokerovi, Batmanovi, Catwoman atd. běží, ale tohle byla v loňským roce nejžhavější novinka, která se mi dostala pod pazoury. Harleen je moje velká oblíbenkyně a vždycky dokážu ocenit dobrý příběh, jak se z doktorky… cvokařky… Chápejte, prostě z inteligentní ženský stane Harley. Příběh protkaný osobními démony a šílenstvím? Kdo by tomu nepropadl? Jasně, je to sice trochu jinak podanej příběh, kterej známe už pár let, ale je to podaný perfektně. Zmiňovala jsem tu obálku? Protože je špičková.

Kotleta a Sněgoňová končí spolupráci. Legie bude mít dvě paralelní série.

1. Duben 2021 - 10:03

„Ano a ta naše bude lepší,“ říkají v Hostu i v Brokilonu. Pojďme tedy vysvětlit, co se stalo.

„Už s nimi nechci mít společného. Ta spolupráce byla strašná. Vždycky vtrhli do redakce, všechno sežrali a vychlastali a pak začali soutěžit, kdo dál dočůrá. Ne na záchodě, ale v kanceláři. A ne, nemysleli to obrazně. Většinou vyhrála Sněgoňová, což Kotletu jenom rozbrečelo, takže pak trhal nasraně stránky z knížek Oskara Fuchse, dělal z nich vlaštovky a házel je po příslušnících městské policie z balkonu. Sněgoňová pak na ně plivala a křičela „Svobodu Slezsku, vy svině!“. Víte, kolik jsme zaplatili pokut?“ objasňuje situaci majitel a dosavadní vydavatel knih Kotlety a Sněgoňové Zdeněk Pobuda a dodává: „Podívejte, já už na to nemám nervy. My jsme teď vydali sbírku poezie Petra Urbana „Básně k pohlazení“ a to je prostě jiná spolupráce. Ten člověk přijde, slušně pozdraví, nekrká jak Sněgoňová, voní, má kytku v klopě a ty verše, to je radost. Roztrhal jsem s nima všechny smlouvy a vydávám už jen poezii!“

Vypovězení smlouvy ze strany nakladatelství Epocha bylo vyústěním dlouhodobých hádek mezi Kotletou a Sněgoňovou. Podle našich informací šlo o směřování celé série. Zatímco Sněgoňová chtěla klást větší důraz na postavu Gerasima, Kotleta zásadně trval na tom, aby měl větší prostor ruský hrdina z ústřední dvojice. Tyto umělecké rozpory vedly k tomu, že dvanáctidílnou sérii ukončí každý sám. Kotleta měl původně dopsat zbývajících devět dílů pro nakladatelství Brokilon.

„Nejdřív jsme si plácli, ale poté, co mě nutil, abych mu na kytaru hrál Stánky od Nedvědů, jsem ho poslal do prdele a domluvil se se Sněgoňovou,“ vysvětluje majitel nakladatelství Brokilon a metalový muzikant Robert Pilch. „Já makám se Sapkowskim, já nějaký Stánky fakt nemám zapotřebí,“ dodal pro FantasyPlanet. Také v odpovědích na naše dotazy napsal, že jako Ostravák má ke slezské patriotce Sněgoňové blízko. „Svobodu Slezsku, vy svině!“ napsal.

„František Kotleta je skutečně nová akvizice nakladatelství Host. Jsme rádi, že jsme konečně získali autora s přesahem, protože dosud u nás vycházela spíš prvoplánová fantastika a to nebylo dobře. Sérii Legie s novým podtitulem: Progresivní výzkum vesmíru a přátelské soužití s mimozemskými rasami bude psát s Pavlem Barešem. Oba muži jsou citliví filosofové a věříme, že jim to půjde. Koneckonců Kotleta si kvůli Barešovi obarvil vlasy na modro. I obálky jejich knih se budou lišit od těch z Brokilonu. Půjde o variace na Rorschachovy skvrny s ambicí vyvolat u čtenáře epileptický záchvat,“ vysvětlila Alena Kruschaková z Hostu.

O tom, která série bude úspěšnější, nakonec rozhodnou čtenáři. A co vy, komu dáte přednost? Nebo budete číst obě verze nového knižního sci-fi seriálu?

Chmurný válečník očima jeho překladatele – Romana Tilcera

28. Březen 2021 - 5:40

Romane, patříš k předním tvářím českého překladu. Pro začátek zkus naším čtenářům připomenout, které autory a které knihy jsi přeložil?

Z novějších překladů bych zmínil trilogii Zlomená země od N. K. Jemisinové a Moře střepů od Joea Abercrombieho. Překládám taky Kroniky Železného druida od Kevina Hearnea (i když poslední česky vydaný svazek jsem jenom redigoval, na postu překladatele mě zastoupila skvělá Lucie Bregantová).

Byl nějaký text, který, ať už z jakéhokoliv důvodu, je a dlouho bude tvým srdcovým?

Jestli mám mluvit o svých překladech, začal bych u Elaka z Atlantidy od Henryho Kuttnera. To bylo poprvé, co mi svěřili celou knihu, a taky poprvé a naposledy, co jsem nemyslel na takové přízemní věci, jako jsou termíny, splatnost honoráře a podobně. Času bylo dost a nemusel jsem si platit sociální a zdravotní pojištění, protože jsem na tom dělal při studiu na vysoké škole – byla to zkrátka pohodička, rád na to vzpomínám.

Dalším důležitým překladem pro mě byly Lži Lockeho Lamory od Scotta Lynche. To už byla slušná bichle, hodně jsem se toho při práci na ní naučil a opravdu mi to sedlo, bavilo mě to. Navíc měl překlad docela úspěch – i přes svoje mouchy. Dnes bych toho spoustu předělal. Snad k tomu jednou dostanu příležitost.

Zvláštní místo v mém srdci pak mají překlady, které jsem si úplně na začátku smolil sám pro sebe, takzvaně „do šuplíku“, a nikdy je nepublikoval. Rozpřekládal jsem takhle Pyl od Jeffa Noona nebo třeba Elrika z Melniboné od Michaela Moorcocka, střihl jsem si pár povídek s Conanem od Roberta E. Howarda…

A nyní již ke Chmurnému Válečníkovi. Jak ses k překladu dostal – vybrala si tě Planeta9, nebo jsi o překlad nějak aktivně usiloval sám? A znal jsi dílo Alistaira Rennieho nějak blíž, než ses do Chmurného Válečníka pustil?

To je docela zajímavá historie. S tvorbou Alistaira Rennieho jsem se poprvé – ještě jako čtenář – setkal v roce 2008, kdy mu vyšla povídka v antologii manželů VanderMeerových New Weird: Trochu divná fantastika. Rok nato jsem dostal nabídku přeložit jinou Rennieho povídku pro Pevnost. Tou dobou už jsem spolupracoval s nakladatelstvím Laser, a když se Rennie po pár letech ozval s tím, že napsal román (přičemž výše zmíněné povídky se staly jeho první a druhou kapitolou), dostal jsem za úkol ho přečíst a posoudit, jestli by stál za vydání. Kniha se mi líbila, ale byla opravdu brutální a divná (jak se u New Weirdu sluší a patří) a v Laseru se rozhodli, že do toho nepůjdou. Autor nicméně nelenil, román přepracoval a nakonec ho vydal v Americe. Jelikož jsme zůstali v kontaktu, tak mi ho poslal – a já z něj byl nadšený a začal jsem koumat, kdo by ho mohl vydat u nás. To bylo v roce 2016, Laser zrovna nefungoval, a tak jsem se knihu snažil udat u jiných nakladatelů. Nikdo z oslovených neměl zájem nebo čas se jí zabývat, ale nevzdával jsem to, zmiňoval jsem ji v rozhovorech – a pak mi jednou napsali z Planety9, jestli bych ji nechtěl překládat. Přitom na ni redaktorka narazila docela náhodou. Kupovala si zrovna něco jiného, zahlédla knihu o nějakém warriorovi a dala jí šanci. Ani netušila, jak se Rennieho snažím na náš trh protlačit. Prostě se to sešlo.

Jsi zkušený překladatel – jak bys hodnotil obtížnost tohohle textu?

Dovedu si představit i náročnější texty (může to být třeba nutností dohledávat a ověřovat reálie, provázaností s jinými díly, nebo různými šiframi či palindromy, s tím už jsem se taky setkal), ale rozhodně patří mezi ty nejnáročnější, na kterých jsem kdy dělal – není-li rovnou tím nejnáročnějším. Je za tím především jeho stylové rozpětí – najdeme tu jak košatá básnická souvětí, tak smrště vulgarit, deníkové záznamy kněžky, zápisky šíleného vědce… Navíc jsou tu místa, kdy Rennie schválně používá divný, vykloubený jazyk a mnohomluvně mlží, místo aby se vyjádřil stručně a jasně. Všechno to ale má v knize své opodstatnění, takže bylo potřeba tyhle zvláštnosti zachovat a nepodlehnout nutkání text uhladit a zjednodušit.

Člověk se při čtení určitě pozastaví nad jmény některých postav. Jak moc jsou překládaná „doslovně“, tedy korespondují s původními jmény? A jak bylo obtížné vymyslet je v češtině?

Samozřejmě jsem se snažil být originálu co nejvěrnější. Někdy stačilo jméno přeložit docela doslovně (to je třeba případ Škrabalky – v originále Scrawler), jindy bylo potřeba, aby mělo víc významových rovin nebo obsahovalo nějakou slovní hříčku. To už jsem musel být kreativnější, nicméně jsem řešení obvykle konzultoval s autorem, mimo jiné proto, že u některých postav mi chyběl kontext potřebný k tomu, abych přeložil jejich jméno zodpovědně a mohl si za ním stát.

Zajímavým příkladem je třeba Smrďák – v originále Gutter. Ten se poprvé objevil už v povídce, která u nás vyšla ve výše zmiňované antologii New Weird. Překládala ji tehdy Adéla Kalousková a Gutter se u ní jmenoval Vykuchávač. Pojmenovala ho tak proto, že Gutter své oběti kuchá. Já jsem zase vycházel z toho, že se z něj line odporný smrad, a gutter znamená v angličtině taky odpadní strouhu, kanál. Autor si s takovými dvojsmysly v textu pohrává a mně připadalo škoda nepokusit se o to i v češtině. Vykuchávače jsem ale nedokázal spojit s ničím páchnoucím či fekálním, a tak jsem nějakou dobu zvažoval varianty jako Kuchař, až jsem se nakonec rozhodl pro Smrďáka, což je takový kříženec Smrťáka a Zmrďáka, a navíc je v tom slyšet i ten smrad a vešel jsem se do dvou slabik, což podle mě zní přirozeněji.

Rozhodně ale nechci naznačovat, že Adéla Kalousková neodvedla dobrou práci! Jakmile jsem se dozvěděl, že bych měl Rennieho překládat, sehnal jsem si na ni kontakt a napsal jí, jestli by jí nevadilo, kdybych použil některá její řešení. V knize tak zůstal třeba Mrznič – to je násilník, který zabíjí své oběti mrazivým spermatem. V originále se jmenuje Whorefrost (doslova „kurvomráz“), což je slovní hříčka založená na zvukové podobnosti se slovem hoarfrost neboli jinovatka, námraza. Vymyslel jsem několik vlastních řešení, ale všechna byla trojslabičná a Mrznič zní zkrátka nejlíp.

Abych se vrátil k otázce, jestli to bylo obtížné – ano. Byla to sice náramná zábava, ale občas mě hledání správného překladu stálo spoustu času. Když něco konzultujete s autorem, dlouze pátráte ve frazeologických slovnících nebo hledáte správně šťavnaté výrazivo ve Šmírbuchu, minuty běží a váš výdělek se nezvyšuje – překladatelé jsou totiž placení od počtu znaků, které do toho svého texťáku nabouchají, a takové krátké, ale zapeklité jméno umí člověku docela zamávat s hodinovou mzdou.

Dokážeš odhadnout, kolik času překlad asi zabral?

Mám to změřené: 325 hodin. Jedná se tedy o čas strávený překladem a redakcí konečné verze románu. Bál jsem se, že to bude časově náročnější, ale nakonec to šlo poměrně hladce. Měl jsem ovšem dobrou výchozí pozici: v těch 325 hodinách není započítaný čas, který jsem strávil čtením původního rukopisu a následně přepracovaného textu; nejsou v něm ani hodiny věnované překladu ukázky a první povídky s Chmurným Válečníkem; ani e-maily, které jsme si s autorem vyměnili předtím, než se rozhodlo o českém vydání. Důvěrně jsem tu knihu znal, nad spoustou věcí jsem dumal už dávno, i autorův styl jsem si vyzkoušel.

Máš z překladu Chmurného Válečníka nějakou perličku?

Takovou perličkou je i samotný název. V originále je to BleakWarrior, tedy ChmurnýVálečník, bez mezery. Zkusil jsem to přesně v této podobě použít v Rennieho povídce, která vyšla v Pevnosti, ale nebylo to ono, protože když jste mluvili o „ChmurnémVálečníkovi“, skloňovali jste i v půlce slova. Radši jsem to tedy rozdělil. Nechtěl jsem ale titulního hrdinu o nic ochudit, potřeboval jsem jeho jméno mírně ozvláštnit. Jména takzvaných Metaválečníků z Rennieho fikčního světa zní jako umělecké přezdívky, pseudonymy nebo snad uživatelská jména v nějaké hře či prostředí (pohybujeme se na určité metaúrovni). Nakonec mi došlo, že stačí „Chmurný Válečník“ s velkým V, protože v češtině by byl spíš s malým (podobně jako ostatní jména, například Světlo, jež nikdy nesvítí), a ten efekt ozvláštnění bude zhruba stejně silný jako v angličtině, kde působí spojování slov podstatně přirozeněji. V románu se vůbec nestandardně zachází s velkými písmeny – objevují se třeba u prvků, které budí dojem herních mechanismů, jako jsou názvy všelijakých schopností a zbraní, jimiž se Metaválečníci navzájem likvidují.

Text je dost obtížný. Může si člověk překládání užívat, nebo jsi ho bral čistě jako práci?

Rozhodně jsem si to užil. A jsem hrozně zvědavý na reakce čtenářů, některé pasáže jsou totiž obzvláště vypečené a každý si tam určitě najde něco, co ho otráví nebo znechutí. Ta kniha je vlastně takovým milostným dopisem subžánru meč a magie, Rennie se ale rozhodl všechny jeho typické znaky vybuřit na stupeň 11 z 10. Namísto násilí tu máme rovnou ultranásilí, objeví se i svého druhu parodie na rozsochatá fantasy souvětí přes celý odstavec, hlavu vám zamotají hluboké metaúvahy… Je to vrcholně požitkářská záležitost.

Jak ses cítil po dokončení překladu? Bylo to třeba i v něčem jiné než u ostatních knih?

Jsem rád, že jsem tu knihu přeložil až teď, a ne třeba před těmi deseti lety, kdy se ke mně dostala poprvé, protože tehdy jsem na Rennieho obtížný styl popravdě nebyl dostatečně připravený. Nasbíral jsem za tu dobu spoustu zkušeností, a Chmurný Válečník se tak myslím dočkal kvalitního převedení. Svůj podíl na tom má i Planeta9, protože mi jako redaktora přidělili vynikajícího Richarda Podaného, jednoho z mých nejoblíbenějších překladatelů, a o korekturu se postaral ďábelsky pečlivý Milan Pohl, rovněž výborný překladatel.

Třešničkou na dortu mělo být, že se Chmurný Válečník stane mým třicátým překladem (když počítám jen celé knihy, a ne povídky v antologiích, časopisech a podobně). Kvůli koronakrizi se ale zdržel v tiskárně a předběhl ho závěrečný svazek Moře střepů od Joea Abercrombieho. S Chmurným Válečníkem tedy načínám čtvrtou desítku, to taky není špatné.

A na závěr z úst překladatele: proč by si čtenáři Chmurného Válečníka měli přečíst?

Je to svěží vítr! Hlavní sláva meče a magie už minula a mohlo by se zdát, že se tento subžánr uzavřel ve své nostalgii a nemá co nového nabídnout. Rennie ale dokazuje, že má své místo i v jednadvacátém století. Jeho román je sice poctou klasikům, ale zároveň je veskrze moderní a nesporně osobitý. Osobitý je vlastně natolik, že ho nejde snadno popsat – musíte ho prostě zažít. Nejlépe v tištěné podobě, už kvůli tomu, abyste se mohli řádně pokochat úžasnou obálkou a vnitřními ilustracemi Tomáše Kučerovského.

Děkujeme za rozhovor!

Nápodobně!

FOTO: Archiv Romana Tilcera

Chmurný válečník: Uvažuje o smyslu bytí ti jednu fláknu

27. Březen 2021 - 5:58

Alistair Rennie není pro českého čtenáře úplně neznámým autorem – s jeho povídkami jste se již mohli setkat v knize New Weird: Trochu divná fantastika a v časopisu Pevnost. A už tam tenhle skotský drsňák s duší existenciálního filozofa naznačil, o čem že vlastně Chmurný válečník bude.

Než se pustíte do čtení

Lidé odpovědní za vydání Chmurného válečníka z nakladatelství Planeta9 v jednom z rozhovorů prozradili, že vydávají příběhy, které baví je samotné. A Chmurný válečník je musel bavit neskutečně, protože se mu dostalo péče hraničící s posedlostí. A také zaznělo, že tahle kniha je dosud největší experiment – i tady nelze než souhlasit.

Vizuální kabátek i provedení knihy samotné je zkrátka úchvatné, a pokud potřebujete v dnešní době telekonferencí atraktivní knihu do knihovny v pozadí… Konec hloupých vtipů, nikoliv však ód na zpracování. Ilustrace na papírovém přebalu od Tomáše Kučerovského je působivá, pevné desky a dobrý papír také při prvním dojmu zapůsobí. „Vnitřek“ pak nezaostává přesto, že můžete namítat, že text (zejména nadpisy) je mnohdy roztahaný a nechává na stránkách mnoho volného prostoru. Pointa je v tom, že toto zpracování ladí s duchem příběhu, a nakonec si ho, pokud dočtete alespoň do půlky, zamilujete.

Samozřejmě se sluší (prozatím na půl pusy) utrousit i poznámku o skvělé překladatelské práci; to jen ať tu vymazlenost máme kompletní.

O čem že to vlastně je?

Jednoduchá otázka, strašně složitá odpověď.

Ze všeho nejdřív: pokud máte pocit, že to bude něco-jako-Kotleta/Kulhánek/Kopřiva a že z anotace je to přece jasné, pak jste dost vedle. Zhruba tohle by jmenovaná trojice napsala nejspíš po týdenní nepřetržité oslavě souběžného dokončení doktorátu z filozofie, psychologie a teoretické fyziky. Mluvíme o pořádném mejdanu plném drog, na kterém byli v družné debatě s Chinou Miévillem.

Tak předně: v určitém úhlu pohledu je Chmurný válečník čistokrevná fantasy se vším, co k ní patří. Pocta žánru, ve kterém řinčí meče, hrdinové i hrdinky se řežou jako koně na život a na smrt a sem tam si vezme slovo „magie“.

V jiném úhlu pohledu je to zase jasná new weird. Hemžící se neuchopitelná podivnost plná vzletných slov, jejímž účelem je ohromit a působit. Možná chvílemi nebudete úplně tušit která bije, ale zaručeně budete fascinováni.

Když tyhle dvě základní složky hodíte do jednoho hrnce, máte o Chmurném válečníkovi přibližnou představu. K tomu přidejte dochucovadlo v podobě filozofických pasáží, metafyzických zamyšlení, intelektuálních exhibicí…

O čem že to vlastně je podruhé

Dobře, zkusme to ještě jednou, tentokrát trochu srozumitelněji.

Pokud se budeme bavit o příběhu Chmurného válečníka, pak nezbyde než rozpačitě pokrčit rameny. Dějem se táhnou dvě linky, které drží celý příběh pohromadě – cesta Chmurného válečníka, který je puzen touhou pochopit, proč jeho druh, tedy Metaválečníci, musí zabíjet; a proti tomu stojí osud dvou Nemilosrdných sester, které se vražděním Metaválečníků snaží získat lék pro svoji prostřední sestru.

Rennie nejde v popisech světa nikterak do hloubky; ne, že by ho neměl promyšlený a vytvořený, ale konstrukce příběhu je zkrátka pojata jinak. Dozvíte se zhruba tolik, abyste si většinu dokázali uspokojivě domyslet, reálie zkrátka nehrají přílišnou roli.

Příběh je ve své podstatě slepencem scén. V každé se představí některý z Metaválečníků a utká se buď s Chmurným válečníkem nebo Sestrami. Jedná se o schéma známé z počítačových bojovek – sejmi jednoho, postoupíš k dalšímu. Berte tohle zjednodušení spíš jen jako popis schématu fungování knihy, protože vše je mnohem složitější a mnohem hůře popsatelné.

Jednotliví protivníci mají atributy superhrdinů – vždy mají „něco“, nějakou schopnost či libůstku, kterou disponují jen oni sami. Jenže příměr k superhrdinům kulhá na obě nohy – oni jsou to totiž superhajzlové s velmi specifickými schopnosti. Rennieho fantazie nezná hranic, a tak stvořil postavy jako Leptomanka či Já rád játra… Fajn, nebylo by úplně fér propálit předem schopnosti těchto „hrdinů“, přijdete tím o spoooustu zábavy. S jistotou však můžeme říct, že ačkoliv autor mává vzletnými větami a intelektuálními vložkami, které  ne každý čtenář zvládne, nakonec si stejně odnesete dojem, že je to úchyl s dokonale zvráceným smyslem pro humor, protože postavy, které stvořil, jsou dokonalou ukázkou tohoto tvrzení.

O moc lépe asi Chmurného válečníka popsat neumím, celá věc je zkrátka dost neuchopitelná a buď vás rychle nadchne, nebo otráví.

… a ten jazyk, ten vám zní

Chmurný válečník je velmi specifický. Rozhodně se nejedná o klasické oddechové čtivo, ačkoliv ve smyčkách podivných vizí se tento druh čtení velmi umně ukrývá. Rennie nešetří sexem, násilí záměrně přepaluje a žene do (mnohdy až nechutných) extrémů, umí být vulgární na hranici únosnosti, záměrně obscénní a šokuje. Mnohdy si složitá souvětí musíte přečíst několikrát než zjistíte, CO to vlastně čtete – a mnohdy se budete divit co je v nich ukryto.

Na to konto musíme dopovědět to, co jsme načali na začátku. Roman Tilcer se s překladem neskutečně vyřádil. Text je plný slovních hříček (především jména postav jsou podařená), ale i odborných pojmů a přes všemožné odbočky a kličky neztrácí tah na branku. Vyprávění má dynamiku, jde od malé pointy k větší, baví, vyzařuje emoce i znechucuje. Za nás smekáme pomyslný klobouk, je vidět, že i pro Tilcera to byla srdcovka, na které si smlsnul (ostatně, více se dozvíte v rozhovoru s ním).

Říkáme to znova: Chmurný válečník je kontroverzní knihou, která zaujme každého. Otázka je na jak dlouho. Ne každý dokáže učíst celou knihu, ale pokud máte rádi násilí a explicitní scény zabalené do (pseudo)intelektuálního kabátku (jinými slovy – líbila se vám třeba Čepel entropie Viléma Koubka, což je možná to nejbližší z českých luh a hájů, k čemu se dá tato kniha přirovnat), pak budete žasnout, do jakých výšin se dá takováhle „primitivní zábava“ dotáhnout.

A pokud stále ještě váháte, koukněte se na stránky Planety9. Nejdete zde ukázku z knihy a také soundtrack. Ten je pozoruhodný tím, že autorem je sám Alistair Rennie s jeho hudební skupinou. V knize se na soundtrack dostanete prostřednictvím QR kódu. Zmínit musíme i poutavé ilustrace – i těch zde pár najdete. Inu, Chmurný válečník je zkrátka mazlík po všech stránkách.

Alistair Rennie: Chmurný válečník

Vydala: Planeta9, 2021

Překlad: Roman Tilcer

Obálka: Roman Kučerovský

Počet stran: 352

Cena: 399 Kč

Snící nebesa nad Společenstvím

24. Březen 2021 - 16:20

Přiznám se, že jsem na závěrečný díl Poslední hlídka ságy Společenství velmi těšila. A její autor Peter F. Hamilton rozhodně nezklamal, aspoň pokud jde o akci a napětí. Děj tvoří de facto sled vojenských operací, jejichž cílem je polapení nebezpečného Hvězdoplavce. Mimořádně rafinovaný mimozemšťan však pokaždé z nastražených pastí vyklouzne. Usilovně se snaží vrátit se na Vzdálenou planetu, kde zanechal svou kosmickou loď, a uprchnout v ní pryč ze Společenství, které – jak se ukáže – disponuje ještě ničivější zbraní, než si kdo uměl představit. On sám nadělal ve Společenství docela dost škody, manipuloval vládou i jinými důležitými institucemi a zavinil i anexi 23 osídlených planet technicky vyspělejší rasou Dokonalých. Lidstvo se však nevzdává, chce svá ztracená území zpět a chystá drtivou odvetu. Cena za vítězství je ovšem vysoká – zničení celých planet, ale kdo by si s tím lámal hlavu? Nebo někdo přece?

Čtyřdílná sága, která v originále vyšla už v letech 2004-2006, vykresluje futuristické Společenství, sdružující 400 terraformovaných planet, a

Přiznám se, že jsem na závěrečný díl Poslední hlídka ságy Společenství velmi těšila. A její autor Peter F. Hamilton rozhodně nezklamal, aspoň pokud jde o akci a napětí. Děj tvoří de facto sled vojenských operací, jejichž cílem je polapení nebezpečného Hvězdoplavce. Mimořádně rafinovaný mimozemšťan však pokaždé z nastražených pastí vyklouzne. Usilovně se snaží vrátit se na Vzdálenou planetu, kde zanechal svou kosmickou loď, a uprchnout v ní pryč ze Společenství, které – jak se ukáže – disponuje ještě ničivější zbraní, než si kdo uměl představit. On sám nadělal ve Společenství docela dost škody, manipuloval vládou i jinými důležitými institucemi a zavinil i anexi 23 osídlených planet technicky vyspělejší rasou Dokonalých. Lidstvo se však nevzdává, chce svá ztracená území zpět a chystá drtivou odvetu. Cena za vítězství je ovšem vysoká – zničení celých planet, ale kdo by si s tím lámal hlavu? Nebo někdo přece?

3Čtyřdílná sága, která v originále vyšla už v letech 2004-2006, vykresluje futuristické Společenství, sdružující 400 terraformovaných planet, a představuje technologicky pokročilou civilizaci, využívající služeb všudypřítomné kybersféry, osobní e-správce a další vymoženosti, jako omlazovací kúru a paměťové články, které dokážou vrátit oživeným klonům původní vzpomínky. Společnost tvoří především lidé a zástupci menšinových entit, k nimž patří zoomorfní mimozemšťané neznámého původu, autonomní loď Výsostný anděl a umělá inteligence IV, už nějakou dobu jen tak letargicky přežívá. Dokud nedojde k objevení Dysonovy sféry a nestrhne se řetězec událostí, který povede až ke galaktické válce. Právě schopností nastínit fungování futuristického Společenství se všemi nedostatky a nečekanými důsledky si Hamilton získal přízeň čtenářů a jeho dílo se stalo světovým bestsellerem. Zřejmě nikomu z nich nevadí, že se stali obětí autorova monstrózního cynismu, ale já se přiznám, že má-li něco možnost mě zklamat, je to nevyužitý potenciál. A ten poněkud nevyužitý cítím, hlavně teď, když je tetralogie uzavřená. Proč?

Břídilové na scéně

Peter F. Hamilton rozpoutal od prvního řádku ságy velkou hru, v níž stojí za textem jako veliký cynik a zachází často s postavami jako žonglér s míčky. Stejně si zahrává se čtenářem, když ho s vyčerpávající plastičností zahlcuje detaily ze života hrdinů, aniž by měly jakoukoliv dějotvornou roli. Lidičky mnohdy totálně bezvýznamné, vojáky, žoldáky, prostitutky, kšeftaře, bohaté znuděné povaleče, ztracence. Někteří tu a tam věci prospějí, jiní připomínají klasické typy „zbytečných lidí“ z ruských románů druhé poloviny 19. století. Pokud se dobře bavíte i přes jejich samoúčelnost, je všechno pořádku. Pokud se dokážete zorientovat v záplavě postav, aniž by vám v tom nějak pomohl „playlist“ v úvodu každé knihy, a najdete si k některým z nich nějakou osobnější vazbu, tak to pořád může fungovat. Pokud ne, je to jako se ztratit v džungli a nechápat, kterého blázna napadlo vysadit sem tolik stromů…

Od počátku bylo ze signálů mezi řády cítit, že autor ví, kam chce příběh dovést a k čemu slouží to splétání několika dějových linií. Ovšem to, že chce příběh dovést právě sem, je trochu nečekané. Sice můžeme ve dvou liniích sledovat úsilí odvážných jedinců o záchranu světa, ale obě cesty jsou poznamenané bezprecedentní neschopností. Pronásledovatelé Hvězdoplavce mají pak během honičky neuvěřitelnou smůlu. Nejen že si na planetu pustí červí dírou podezřelý vlak, i když je veškerý pohyb tak ostražitě monitorován, oni si nechají nepřítele upláchnout pod nosem! Jednu skupinu tvoří Paula Myo se svými jednotkami, druhou pak Strážci identity v čele se svým zakladatelem Bradlym Johanssonem. Je až do nebe volající, jak se ukážou Strážci, kteří se na tuto situaci dlouhá léta připravovali, jako totálně neschopní! Autor tady vybičoval situaci tak, že to v jednu chvíli vypadá opravdu beznadějně, část munice je pryč, náklaďák rozbitý, velitel Adam zákeřně zavražděn, veškeré záložní plány na nic. Je zřejmé, že mají mezi sebou sabotéra, jenže do poslední chvíle nejsou schopni odhalit, kdo jím vlastně je. Pravda, Hvězdoplavec má své lidi všude a některým vlezl do hlavy, ještě když byli děti, takže je téměř nejde odhalit. Až okatě neuvěřitelná smůla, že?

Naštěstí ale ještě existují jiné síly, na které lidé pod záplavou svých technologických hraček pozapomněli, a zasáhne sama planeta. „Ekologické“ poslání kupodivu nese i druhá linie zápasu o osud Společenství. Na scénu se vrací naše známá parta poutníků ztracených ve spleti silfenských stezek mezi světy, jež se konečně dostane domů s klíčovou informací. Ničivé zbraně z dílny stavitele Nigela Sheldona sice mohou vyřešit akutní situaci a ochránit jeho obchodní zájmy, ale právě jeden z poutníků, vynálezce Ozzie, je přesvědčen, že to jde i jinak – stačí prostě zavřít onu „Pandořinu skříňku“, kterou lidé letem k Dysonově sféře otevřeli. Potřebuje k tomu jenom vesmírnou loď. Proto se jedné takové zmocní takovou prapodivnou dětskou lstí, nicméně to kvůli četným amatérským opomenutím vypadá na sebevražednou misi s pochybným výsledkem…

Žádná katarze, žádné finále

Do poslední chvíle jsem doufala, že se autorovi podaří v poslední knize vykřesat z prohnilého Společenství cosi dobrého, zač má smysl bojovat. Ale přiznám se, nic takového se nestalo. Hamilton si dal velkou práci s vykreslením reálií, s politickým zákulisím celého Společenství, zvráceným vlivem médií i sobeckým přístupem bohatých korporací. Zveličil tím jen rysy západní společnosti, v jaké dnes žijeme. K devalvaci hodnot, jakých si vážíme, přispívá ve fikci budoucnosti nejen rozvoj technologií, ale i nejrůznějších bio-implantátů a hlavně oživovací proces, díky němuž lze ošidit smrt. Ta je totiž tou určující silou, která nás jako lidi definuje, pokud o ni přijdeme, pak je téměř zázrak, že si ještě budeme vážit života. Hrdinové mi místy připadali chladní, emočně ploší, znudění, pasivně konzumující, sobečtí a bez svědomí. Možná nezbytný pokrok evoluce, možná jen rozmar, který se jednou obrátí proti naší přirozenosti.

Z nepochopitelných důvodů po této dlouhé a složité expozici možného světa, předvídající spíše soumrak lidské civilizace, paradoxně přichází krystalicky sladký „americký“ konec. Žádná katarze, žádné velké finále. Žádné ztráty, jež by symbolicky zaplatily naše vykoupení. Opravdu uvěříme, že úspěchu lze dosáhnout bez obětí? Opravdu jsme tak naivní čtenáři a nebudeme ani maličko na pochybách nad nápadem, že by se dal mimozemšťan typu Hora jitřního světla jen tak převychovat? Ano, udělal pořádnou chybu, když se nesnažil lidem porozumět, ale proč mu vnucovat naše vidění světa? Na Hamiltonovi jsem oceňovala, že vylíčil mimozemšťany jako bytosti, kteří nepřemýšlí stejně jako lidé, nemají nachlup stejné emoce ani nejsou svázáni naší „humanitní“ etikou a jinými kulturními nánosy, ovlivňujícími naše chování. Bylo to uvěřitelné, byť to z Hory jitřního světla dělalo nemilosrdného stratéga, odhodlaného lidskou rasu (a všechny další s ní) vyhladit. Není však žádný důvod náš antropocentrický pohled na vesmír preferovat jako ten jediný možný, a tudíž nejlepší a správný. Schopností spáchat genocidu se navíc nijak nelišíme, jde-li o vlastní přežití, jak ukázala už jiná světová díla, třeba tolik oblíbená Enderova hra. A i v Hamiltonově sáze je k tomu jenom krůček, když je Nigel připraven svrhnout na miliony živých bytostí svého kvantového ničitele.

Proti všem očekáváním autor nakonec hrdinům dopřeje, aby dostali, co si zaslouží a už nenechá nikoho zbytečně trpět. Tak jen pro ukázku: Zabitý kosmonaut Dudley Bose získá zpět své vzpomínky a stane se zase „úplným“. Vyšetřovatelka Paula Myo se dočká konečně povýšení a začne v SBS šéfovat. Vůdce strážců Bradley přežije výbuch kosmické lodi… A i sirotku Orionovi se splní přání a potká svou vysněnou dívku… Nutno však přiznat, že Hamilton nezapomíná uzavřít různé pobočné linie a odbočky, na což si jiní autoři často nenechají dost prostoru. Přestože Poslední hlídka je podobně jako předchozí svazky dost objemná, četla se moc dobře, možná nejlépe ze všech. Asi je to tím, že člověk si konečně zapamatoval většinu postav (a je jich fakt hodně), nebo se v celém konfliktu mezi lidmi, Dokonalými, Hvězdoplavcem, silfeny a další tajemnou civilizací lépe zorientoval, nebo prostě se autor vypsal a zlepšuje se i ve tvorbě zápletek, aniž by v hlavě čtenáře vyvolával chaos a zmatek.

Zajímavé ještě na čtvrté knize je, že vulgární jazyk z minulých dílů zmizel, vrátilo se kultivované vyjadřování, a to i v naturálně popsaných sexuálních scénách. Ty většinou v celém ději nemají žádnou roli, fungují jenom jako koření, které autor tu a tam přisypává. Pokud vás tyhle věci nebaví, stačí si jich nevšímat. Pak budete mít v rukou slušné military se sci-fi prvky, šmrcnuté kaskadérskými kousky ve stylu Jamese Bonda. Sem tam si užijete také pár vtipných momentů, k mým nejoblíbenějším patří oprava odpalovací komory kvantové bomby s pomocí programu pro odtahovací vůz, nebo únos kosmického plavidla bez naložených zásob jídla. V hlavě mi také stále zní obrat „snící nebesa“, který hrdinové rádi užívají místo klení, a tak bych si ho půjčila i k závěrečnému přání: Nechť snící nebesa dál bdí nad Společenstvím.

Mega space opery bez konce

Se ságou Společenství se totiž zdaleka neloučíme, autor její další osudy vykreslil v třídílném pokračování s názvem Prázdnota (s podtitulem Vysněné útočiště, po kterém by měly následovat Pomíjivé útočiště a Evoluce, napsáno 2007-2010). Asi ho to fakt chytlo, když už mu ty bestsellery začaly tak jít, a nechce se se svými milovanými hrdiny rozloučit. Můžeme se tedy těšit, že se na pultech ocitnou další krásné knihy z produkce nakladatelství Planeta9 (první díl Prázdnoty by měl vyjít už na jaře, druhý na podzim). Jen pro zajímavost, Hamilton napsal i další dílo zasazené do stejného literárního vesmíru s názvem Misspent Youth (2002). Odehrává se 340 let před událostmi z Pandořiny hvězdy a hrdinou je tu omlazený vědec, který se vrací ke své rodině v dvacetiletém těle. Kromě toho si tu Hamilton neodpustil uplatnit své názory na fenomén evropské integrace z euroskeptického hlediska. Původně na sebe Hamilton upozornil trojicí románů, ve kterých je hlavním hrdinou Greg Mandel, detektiv s telepatickými schopnostmi (1993-1995). Děj je umístěn v Anglii blízké budoucnosti s ekonomikou rozvrácenou vládou komunistů a snažící se o vzestup za pomocí výroby pokročilých technologií. Už tady se jednalo o mix vědeckých, politických a sociálních motivů s určitou dávkou motivů detektivních – postupy a mezižánrové přechody, které se pak objevují i ve všech Hamiltonových space operách, jak v sáze Společenství, tak třeba ve starší  trilogii Úsvit noci (1996-2000).

I tato další space opera představuje rozsáhlé dílo, každý z dílů má přes tisíc stran. Svět je tu natolik složitý a komplexní, že po vydání trilogie následoval ještě průvodce The Confederation Handbook. V britském originále jde o trilogii, ale americké paperbackové vydání muselo být rozděleno do šesti svazků, české do sedmi a to italské dokonce do dvanácti. Údajně obsahuje celkem 1,2 milionu slov. Úctyhodné dílo, což? Každý si v něm najde něco: mezihvězdné cesty, živé lodě, statečné kapitány, bandity, tajemné záhady, superzbraně, pokročilé technologie, komplikovanou politiku, mimozemské civilizace, zaostalé planety a mnoho dalšího. Je vidět, že Hamilton má čtenářům a zejména milovníkům space oper co nabídnout. Patří k hojně vydávaným autorům a od vydání jeho desátého románu v roce 2004 se celosvětově prodalo přes 2 miliony výtisků. Získal i významná literární ocenění, např. BSFA Awards (2000) nebo Grand Prix de l’Imaginaire (2015) a na celou řadu byl opakovaně nominován (Locus, Hugo, A. C. Clarke Award). Hamilton je vnímán především jako zástupce moderní britské space opery. Jeho silnou stránkou je práce s motivy, které sice můžou někomu připadat povědomé, originální však je, v jakém kontextu jsou podány, jakou novou optikou se na ně můžeme podívat a leccos si o sobě uvědomit. Ať zdařile, či méně zdařile to autor dělá, pořád tu zůstává otázka, kam že to chceme jako lidstvo vlastně dojít. Ke hvězdám? Nebo jen do nekonečné spirály horizontu událostí?

doucího jasného vítězství: Jakkoli  se mohla zdát situace na konci Procentuální hodnocení: 70%předchozího dílu bezvýchodná, odsunutí Hory Jitřního světla do pojen posílilo mé optimistické vyhlídky ke

Peter F. Hamilton – Jidáš zbavený pout 2: Poslední hlídka

Vydal: Planeta9, 2020

Obálka: Larry Rostant, LZX

Překlad: Petr Kotrle

Počet stran: 590

Cena: 499 Kč

Představujeme: nakladatelství Planeta9

23. Březen 2021 - 8:19

Těžko ji přehlédnete, jelikož její tituly jsou jeden těžší kalibr než druhý, a navíc jsou opatřené atraktivními obálkami. Monumentální vesmírné ságy, v nichž se do konfliktů dostávají tisíce různých světů, lidstvu hrozí nedozírné katastrofy, ne-li přímo vyhlazení, ale i poměrně komorní pátrání po podstatě života a poznání vlastní duše. Planeta9 se nevyhýbá ani žánru military či dílům šmrcnutým hororem. Občas se na své oběžné dráze střetne i s hranicemi špionážního románu či tolik diskutovaného transhumanismu. A nejedná se zdaleka o nějaké bohapusté střílečky ani nudné eseje plné technických detailů. Díky preciznímu výběru autorů i konkrétních knih se k českému čtenáři dostávají díla solidní, která mají vždy hlavu a patu, a přitom nepostrádají napětí, akci, špetku humoru, novátorské myšlenky i neokoukané hrdiny a tolik nezbytný esprit tajemna.

Na prvním místě se jistě patří zmínit Iaina M. Bankse, považovaného za nejvýznamnějšího autora sci-fi současnosti, a v tomto ohledu byl nesporně sázkou na jistotu. Díky Planetě9 jsme mohli poznat jeho cyklus Kultura, v němž autor řeší odvěký konflikt lidstva s jinými civilizacemi a hodnotami, konkrétní úvodní román série Pomysli na Fléba (2018) a Hráč (2019), který byl zvolen knihou roku 2019 magazínu Sarden, a časem se dočkáme i dalšího kousku K čemu jsou zbraně (právě se řeší překlad). Když už jsme u těch oceňovaných autorů, dalším je bestsellerista Peter F. Hamilton, jenž čtenáře oslovil prostřednictvím Planety9 jednak dvojságou Pandořina hvězda/Jidáš zbavený pout (2018-2020), jednak nabídl neuvěřitelný výlet časem i lidskou myslí v novele Okno do času (2017). Na milovníky tohoto britského autora, který se rád pouští do vizí futuristické společnosti s ekologickým, politickým i sociálním podtextem, čeká také milý dárek v podobě samostatné povídky ze světa Společenství s trochu provokativním názvem Hlasování nohama, který si každý může zdarma stáhnout jako e-book z webových stránek nakladatelství. U známých jmen ještě chvíli zůstaneme. AdrianTchaikovsky na sebe sice upozornil spíše „zvířecími“ space operami Děti času (Triton, 2018) a Děti zmaru (Triton, 2019), v Planetě9 mu však vyšly knihy Ocelová šlechta (2019) a Psí vojáci (2020) kde se pustil na pole genetických mutací pro válečné účely. Horkou novinkou je vydání románu Klec duší (2020), v němž genetické transformace probíhají v touze po nesmrtelnosti. Nelze vynechat ani K. S. Robinsona, jenž u nás není sice tolik znám, ale patří k současné světové špičce, a může se pochlubit cenou Nebula, Hugo i World Fantasy Award. Možná si vzpomenete na Icehenge (Laser-books 2015), v němž se autorova fantazie poprvé vypravila na Mars (k němuž se později vrátil i v dalších knihách), nebo na alternativní historii Roky rýže a soli (Laser-books, 2016). Příznivci Planety9 se mohou těšit na chuťovku Šaman, odehrávající se v době ledové a odkazující ke kultuře jeskynních lidí, kteří po sobě zanechali zachovalé figurální malby na vápencovém útesu v nedávno objeveném nalezišti poblíž francouzského  Vallon-Pont-d’Arc (plánováno na podzim 2021).

Nakladatelství se však nebojí sáhnout ani po autorovi méně známém, či úplném nováčkovi, u nichž ale vycítí velký potenciál. Zajímavým objevem se tak stal T. Sweterlitsch, původně knihovník a později filmař, jehož mrazivý román Terminus (2019) vyvolal (kromě husí kůže) mnoho kladných ohlasů. Podobnou volbou je i kontroverzní autor James L. Cambias, známý nejen svým nezbytným motýlkem, ale i názory na startreckovskou Základní směrnici. Kniha Jejich moře, která vyšla loni na jaře, nás zavedla na podmořskou stanici, kde vědci zkoumají podivuhodné formy života i prastarou místní kulturu. Pokud jde o ediční plány do budoucna, není už žádným tajemstvím, že nakladatelství chystá zrevidované vydání legendární Malazské knihy padlých, o čemž jsme už na FantasyPlanet.cz informovali v samostatném článku. Na jaro byl ohlášen je i skotský spisovatel A. Rennie, jehož specialitou je beletrie hrůzy a temná ambientní hudba. Aktuálně vydaný Chmurný válečník je vůbec prvním románem tohoto autora, zatím psal hlavně povídky, o to víc jsme zvědaví…

Co vše stojí za úspěchem mladého nakladatelství? Na to jsem se zeptala Veroniky Marhounové.

Veronika Marhounová FOTO: archiv V. Marhounové

Nakladatelství Planeta9 jste nazvala jako takový “garážový projekt”. Proč?

Tvoří ho totiž jen dva lidé – Martin Královec a já. Martin překládá a stará se o peníze (naštěstí!), já plánuju, jak bude kniha vypadat, kdo ji přeloží, hledám výtvarníky, redaktory a další spolupracovníky a tiskárny, mám na starosti komunikaci a sociální sítě a v poslední době i sazbu. A hlídám harmonogram. Kromě toho ale máme oba pořád regulérní zaměstnání, takže je toho na nás dost, ale Planeta9 je čistá radost. Vydáváme knihy, které se nám líbí a které máme rádi. 

Co vás osobně přivedlo k fantastice?

Martin si v devíti letech vynutil na rodičích Setkání s Rámou, ta kniha ho zasáhla natolik, že už ze sci-fi nikdy nevyrostl. Asi ve stejném věku jsem četla Marťanskou kroniku, se stejným dopadem na můj život. Další kniha, která se mi doslova vpálila do hlavy, byl Neuromancer. A Stahovač.

Proč jste se rozhodli založit vlastní nakladatelství?

Připadalo nám tehdy, že nevychází žádné pořádné sci-fi. Nebo takové, které bychom chtěli číst. Martin chtěl hlavně vydat Hamiltona. U mě zase rozhodla obsesivní touha vydat česky knihy Iaina M. Bankse, k němuž mě nasměroval můj psychiatr, což hodně vypovídá o celém projektu Planeta9. Jenom doufáme, že se podobně naladěných nadšenců, kteří by rádi četli „naše“ knihy, najde dost. Na druhou stranu, každou chybu, kterou uděláme, něco neuhlídáme, zanedbáme, prožíváme strašně těžce. Hlavně kvůli našim autorům, kteří si zaslouží jenom to nejlepší, a my to nezvládneme na 100 %.

Kdo z vás dvou přišel na název Planeta9? A jaký je váš názor: jedná se skutečně o planetu, nebo třeba černou díru, nebo něco úplně jiného?

Název vznikl z vířící mlhoviny nápadů. Martin tvrdí, že to byl jeho nápad, tak ho necháme při tom.

Červí díra to nebude, tak obrovské gravitační působení gravitaci bychom nemohli neznamenat, a miniaturní červí díry jsou velmi hypotetické. Takže divná malá planeta. Představa dosud neobjeveného tělesa ve Sluneční soustavě je pořád vzrušující. Nový svět se zcela jiným prostředím, které je možné zkoumat. A který by se jen nečekaně nezjevil a nezmizel jako mezihvězdný cestovatel Oumuamua.

Nakolik můžete ve svém „garážovém“ projektu využít nějaké profesní dovednosti (zaměstnání) – nebo jste se všechno museli učit od nuly?

Martin je sice vzděláním knihkupec a pracuje pro distribuci specializovanou na komiksy, sci-fi a fantasy, a i tak jsme měli jen matné povědomí o tom, co znamená vydat knihu. Takže ano, učili jsme se všechno od nuly, nezištně nám však pomohla řada skvělých lidí. Jestli můžu jmenovat, tak Tomáš Němec z nakladatelství Mystery Press, bez kterého bychom se nikdy neodhodlali začít, překladatel Petr Kotrle, který nám zásadně a nejvíc pomohl, když se ujal překladu obřího Hamiltonova opusu, a pak Richard Podaný, pro nás obrovská autorita, který přeložil Pomysli na Fléba, a byl na nás neuvěřitelně milý! Teď bych chtěla zmínit další výtvarníky a překladatele, bez kterých by se Planeta9 nepohnula … A první knihu jsme vydali v koedici s nakladatelstvím Epocha.

Jak si vybíráte “své” autory? Čím vás oslovují?

Autory vybíráme společně s Martinem, buď se na některém titulu shodneme okamžitě, nebo máme své favority a pak si je navzájem chválíme a kritizujeme. Vpustíme je do arény s čekáme, jak si náš borec povede, jestli zaboduje nebo propadne. Je to takové první síto. Metodu máme stejnou, jsme čtenáři. Asi necháváme knihy, ať nás překvapí, nemáme žádná kritéria, konkrétní téma, určitý typ hrdiny. Co nás spolehlivě přitáhne, to jsou cizí světy. Proto nás tak zaujal James L. Cambias a jeho svět pod ledem měsíce Ilmatar. Každé poznávání neznámého, vesmír i lidská mysl, to je to, co hledáme.

Jednou jste se přiznala, že z tvorby K. S. Robinsona si nejvíce ceníte trilogie o Marsu. V čem spatřujete jeho unikátnost?

Navzdory tomu, že poznatky o Marsu z doby vzniku knihy jsou dnes již částečně překonané, formuluje otázky jak se postavit k osidlování nových planet přesně a jde do hloubky, ptá se, zda jen pozorovat, zkoumat a nezasahovat, nebo zohlednit ekonomická hlediska, bez kterých by se žádné cesty na jiné planety nekonaly, a využívat naplno bohatství nového světa. Myslím si, že je to stále aktuální, vlastně víc než tomu bylo dříve.

 

Když už jste na začátku rozhovoru zmínila svého „osudového“ Bankse, máte v úmyslu vydat i další romány z cyklu Kultura?

V úmyslu to máme, ale v této době je obzvlášť těžké něco plánovat, natož pak slibovat. Stále se pracuje na třetí knize z cyklu Kultura „K čemu jsou zbraně“. Máme již domluvený překlad čtvrtého dílu, Excession, česky pravděpodobně „Extrém“, a pak ještě jedné další knihy. Podle ďábelského plánu překládá každou knihu jiný překladatel. Romány Banksova cyklu se od sebe výrazně liší, používá jiné úhly pohledu, jiné metody, doufám, že se to podaří vystihnout i tím, že se každé knihy po svém zhostí jiný překladatel.

Neodpustím si ještě dotaz na váš nejnovější „objev“, kterým je Čchen Čchui-fan, stoupající hvězda čínské fantastiky. U nás od něj zatím nic nevyšlo. Není to trochu risk?

Neřekla bych. Jeho kniha Silikonový ostrov je úžasná. Dalece přesahuje zdánlivě nekonečné hranice Číny, ač se odehrává na jednom ostrůvku. Je pro nás aktuální verzí původního kyberpunku. Ocitáme se na ostrově, kam se valí elektronický odpad celého světa, obývaném komunitou vyloučených, vyvrženců. Vládnou mu rodinné klany a jejich moc je nezlomná. Aspoň to tak bylo po několik generací, ale všechno se mění a mezi supy ovládanými hamižností stačí málo, aby začaly rvačky o kořist a válka gangů. K tomu si připočtěte kyberimplantáty, virtuální drogy, temný příliv. Sběrači odpadu udržují na technologické rovině i své tradiční rituály – obětování o svátcích a speciální bankovní účty, aby příbuzní ve světě mrtvých netrpěli nedostatkem.

Než se rozloučíme, co čtenářům představit nějakou horkou novinku?

Kniha, která vyšla letos v březnu, je zatím největší experiment Planety9. Chmurný Válečník je nejspíš fantasy, a těžko ho zařadit, protože je na prosto šílený. Jak fantaskním tématem, tak zpracováním na hraně hororu i slovní ekvilibristikou autora. Sama postava Chmurného Válečníka je podle mě imaginárním autorovým alter egem. V něm se zhmotňují jeho nejhorší noční můry, obavy i odhodlání vidět svět pravdivě a čistě. Realita Chmurného Válečníka je pro ostatní lidi neuchopitelná, doslova jakoby svět viděl deformovaný skrz pokřivené čočky (které postava skutečně má a nesejme si je, nikdy). Patří mezi mystické metaválečníky, každý z nich má nějaké vylepšení. Jejich vzájemné boje jsou pochopitelné jen jim, ale většina válek je při pohledu zvenku nesmyslná a marná, při pohledu zevnitř se naopak jeví jako nezbytnost, jako jediná možnost, jak přežít. Ano, jsem si vědoma právě vysloveného protikladu. Kouzlo Chmurného Válečníka stojí právě na kontrastech.

A poslední dotaz. Jak si představujete Planetu9 za 10 let?

Jako svět, který je pořád dobrodružné objevovat.

Děkuji za rozhovor.

TZ: Novinka z Nakladatelství Epocha – Planeta idiotů od Romana Bureše

21. Březen 2021 - 5:16
Apokalypsa jakou jste ještě neviděli! Roman Bureš se vrací ve špičkové formě s novinkou, z níž vás bude mrazit… 

Apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán. Byla nenápadná a plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo.
Nikdy nezapomenu na tu ženu v metru. Byla první a hlas měla jako zvon.
Později se k ní přidali další.
Stovky tisíc. Miliony.
A nakonec miliardy.
Byl jsem u toho. Od nesmělého začátku až po trpký konec.
A tohle je záznam toho, co jsem viděl a co jsem prožil – moje osobní kronika konce světa…

Romana Bureše si zamilovali čtenáři díky vynikajícím knihám jako Inferium nebo Říše. Jeho novinka Planeta idiotů vás zavede do světa, v němž nastala apokalypsa, kterou jste ještě nezažili.

Objednávejte právě teď s exklusivní na e-shopu epocha.cz 

Jak dlouho vydrží člověk balancovat na hraně temnoty?

20. Březen 2021 - 16:30

Novela Na hraně temnoty je libůstkou a sběratelským kusem – vždyť jich česko-maďarské autorské duo s pseudonymy Nathaniel Wonderful a Theodora Stonewall vypustilo do světa pouhou stovku. Sluší se říct, že tato útlá kniha s výraznou obálkou s motivem krkavce v červeném kruhu je vydána samonákladem, což v kombinaci s pseudonymy na obálce dává tušit…

Živote, krutý živote

No dobře, předsudky stranou. Ono to s těmi samonáklady poslední dobou není tak špatné. A ani Na hraně temnoty není průšvih, vlastně spíš naopak.

Mnozí čtenáři byli znevýhodněni tím, že jako první četli prvotinu autorů Nevyzpytatelné jsou cesty osudu, která je laděna humorně, zatímco „druhý pokus“ je spíše psychologickou výpovědí místy s hororovým nádechem. Já jsem (nevědomky) postupoval opačně, takže jsem nebyl při čtení nikterak zatížen ani ovlivněn.

A musím říct, že autorské duo dokáže od samého počátku zaujmout. Postupně rozehrává příběh mladého muže, Zakhara. Toho od mládí život fackuje a hází mu klacky pod nohy: sirotčinec, zneužívání, šikana… To se na psychickém zdraví člověka podepíše a zdeformuje jeho charakter a hodnoty.

A pak přijde svoboda. Nejprve je Zakhar vyvolen, aby se stal učedníkem mocného čaroděje, a nakonec se vymaní z okovů nevolnictví a může konečně roztáhnout křídla. Je volný. A tím v podstatě vše začíná. Konečně může Zakhar vzít život do vlastních rukou. Na řadě je pomsta – pomsta všem.

Máme tu mladého muže, do kterého celý život kopali. Není proto divem, že jeho cílem se nestane nic menšího než ovládnout svět pomocí mocného artefaktu. A za svým cílem jde opravdu tvrdě. V honbě za hledáním zdroje moci neváhá spolčit se s démony, upsat svoji duši temnotě; chce svoji pomstu a na ničem jiném nesejde.

Příliš mnoho zajíců

Od prvních stran vás udeří do očí vypravěčský styl. Kniha má barvitý jazyk inklinující k onomu okultismem zavánějícímu stylu. Staročeština, neobvyklé výrazy; zkrátka projev, který svojí formálností a precizností velmi rychle zaujme. Děj ubíhá, popisy jsou dobře vyvážené s dynamičtějšími scénami (záměrně se mi úplně nechce psát akčními) a především díky deníkové formě dokážete nahlédnout hlavnímu hrdinovi do hlavy.

Děj je trochu chaotický. Kniha má pouhých 160 stran a autorské duo rozvine hned několik dílčích zápletek, které ovšem v rámci knihy nemají vyústění. Právě ona fragmentovanost a nesoudržnost je jedinou výraznější vadou na kráse. Jako druhou mušku bych vypíchl některé stylisticky nepřesvědčivé pasáže, zejména pak z počátku knihy.

Jak už bylo řečeno, je Na hraně temnoty v podstatě deníkem. A právě hlavní postava je tím, co knihu táhne. Hlavní hrdina je uvěřitelný a postupně se vám před očima rozehrává zajímavá hra o zachování zdravého rozumu, Dostáváte se do Zakharova nitra, prožíváte jeho muka, traumata, noční můry. Spolu s ním budete lačnit po moci, pochopíte motiv jeho pomsty a vzbudí ve vás emoce. Ano, pokud má příběh stát na hlavní postavě, pak je Zakhar velmi silným pilířem.

Abych podtrhl předchozí odstavec, je třeba říct, že v ději je obsaženo mnoho námětů k zamyšlení, silných psychologických momentů a podtextů. Příběh dokáže čtenáře silně zasáhnout lidsky, byť je plný temnoty a ve své podstatě hnusný a úchylný.

Vlastně je škoda, že kniha není postavena jen a čistě na finálním motivu, kdy se Zakhar v roli zámožného muže vrací do sirotčince, kde vyrůstal. Přesně to je scéna, která „udělá“ celou knihu; ten moment, pro který stojí za to číst. Za velké finále si autoři zaslouží absolutorium.

V celkovém dojmu je Na hraně temnoty velkým a příjemným překvapením. Má své mouchy, ale v konečném dojmu vás zválcuje hloubkou a uvěřitelností. Prožitek ze čtení vám zůstane v hlavě ještě hodně dlouho a pokud jsou pro vás slova jako samonáklad nebo klišovitě znějící pseudonymy na obálce červeným hadrem, pak se na konci autorům zaručeně omluvíte. Já tak činím!

Dodatek 1: Zmínit bychom určitě měli i grafickou úpravu. V knize jsou totiž vloženy fotografie Nathaniela Wonderfula laděné do černé a červené, které dotváří depresivní atmosféru celé knihy.

Dodatek 2: Už byla řeč o tematické roztříštěnosti knihy. Na hraně temnoty je, ačkoliv to není příliš okatě avizováno, prvním dílem cyklu Ztracen v čase. Tím tato roztříštěnost dostává opodstatnění, byť trvám na tom, že se vše dalo pospojovat a nakombinovat o něco elegantněji.

Nathaniel Wonderful & Theodora Stonewall: Na hraně temnoty (Ztracen v čase I.)

Vydalo: Projects, s. r. o., 2020

Obálka: Nathaniel Wonderful, Theodora Stonewall

Počet stran: 160

Cena: 89 Kč

Pokud vás kniha zaujala, napište si o ní přímo autorům ZDE

Literární rok 2020 očima Alberta Balatky, editora Nakladatelství Laser

19. Březen 2021 - 11:51

Blake Crouch: Zhroucený čas

Tahle kniha je výjimečná sama o sobě. Když jsem ji dostal do ruky, řekl jsem si prostě jen: „eh, časovka“. S romány, ale i filmy, pojednávajícími o cestě časem je totiž ten problém, že je často vyřeší nesmyslný paradox a konec pak celé budování příběhu odsoudí do propadliště průměrnosti. Jaké bylo mé překvapení, když jsem záhy zjistil, že je to jednak zdaleka to nejlepší, co autor napsal – a to už jeho předchozí věci byli skvělé – a potom hlavně dílo, které o spletitostech času přemýšlí jako žádné jiné, a to poslední, co by se mělo konat, je tolikrát profláknutý „dědečkovský paradox“. Z redakčního hlediska bylo pak fantastické to, že překladatel překládal z ještě nefinální podoby a podle té finální jsme editovali. Nebyl v tom až takový rozdíl, tedy krom kompletní změny terminologie

https://www.laser-books.cz/p/blake-crouch-zhrouceny-cas/

 

 

Roger Levy: Plošina

Hard sci-fi ztracená v překladu, respektive s výborným překladem, ale na dvakrát Jednoho krásného letního dne mi dorazila od překladatele zpráva: „No, a je to v háji. Právě jsem přišel o tři sta stránek textu. Vypnuli proud zrovna ve chvíli, kdy jsem to ukládal.“ Zesinal jsem, ale Jiří Jaňák je profesionál, takže jsme to nakonec dali rychle do kupy. Větším úskalím se ukázal býti obšírný slovníček k překladu slovansky nelibozvučných pojmů a určení, kterému klasickému autorovi se Levy vlastně podobá. Zjistili jsme, že jednoho prostě vybrat nelze a knihu tak doporučujeme všem fanouškům Phillipa K. Dicka, Adriana Tchaikovského a Alastaira Reynoldse…

https://www.laser-books.cz/p/roger-levy-plosina/

 

 

Una McCormack: Star Trek: Picard – Nejposlednější z nadějí

Když chcete vydávat cokoli k premiéře seriálu nebo filmu, jejichž děj podléhá utajení, je to běh na dlouhou trať. Ověřili jsme si to u přepisu filmu Star Trek a nyní i u seriálu Picard. Rukopis irské autorky jsme nakonec dostali z LA s obrovským zpožděním, až se překladatel Jakub Marek musel na tři týdny zavřít doma a od rána do večera žít novým Star Trekem. Ale stihli jsme to, jen ta redakce spadla přesně na vánoce 24. prosince ráno jsme pak obdrželi grafické materiály, ale zapřeli jsme se a hned zkraje roku mohla kniha do tisku, abychom ji na Comic-conu stihli pokřtít i s českým hlasem kapitána Picarda – hercem a dabérem, Pavlem Soukupem. Nakonec jsme knihu vydali dokonce první na světě, a to se šestidenním předstihem oproti USA.

https://www.laser-books.cz/p/una-mccormack-nejposlednejsi-z-nadeji/

 

 

 

 

text: Albert Balatka, editor, Nakladatelství Laser

Foto: archiv Alberta Balatky