Na počátku rozhovoru vám položíme tradiční otevírací otázku: zkuste nám představit nejen sebe, ale také kapelu Meadow Street, ve které působíte.

Já jsem v Meadow Street od počátku. Byli jsme tři zákládající členové, ale nakonec jsem z nich zůstal jediný. V kapele působím jako kytarista. Jsme rocková kapela a na scéně se pohybujeme od roku 2019. Začátky byly ryze alternativního stylu. V tuto chvíli se nebojím tvrdit, že jsme našli svůj zvuk (což dáváme vědět i mottem „found & loud“, které máme na mikinách s naším logem). Nebojíme se jít od melancholických poloh atmosférického rocku až po tvrdý hard rock a přitom je to pořád Meadow Street. Hodně nás baví tvořit vrstvený hudební zážitek, takže do skladeb přidáváme i další nástroje. A jako neoddělitelná součást produkované hudby je ženský zpěv, který dolaďuje tu správnou atmosféru.

Duchovní otec projektu, David Fuchs

Proč máte anglický název kapely, když zpíváte česky?

První tři roky byla hudba s anglickými texty. Pak jsme si ale řekli, že chceme, aby posluchači více rozuměli tomu, o čem zpíváme. U textů našich skladeb šlo vždy o hlubší sdělení. Nemáme povrchní texty, a proto jsou od roku 2022 výhradně v češtině. Pomohlo nám to vytvořit silnější pouto s domácími fanoušky a naše sdělení je tak mnohem autentičtější. Nicméně anglický název jsme si ponechali.

Mohl byste zkusit zavzpomínat na své spisovatelské počátky? Kdy jste objevil kouzlo příběhů a touhu vyprávět je ostatním?

To už je hodně dávno, na gymnáziu. Tehdy jsem propadl řeckým bájím a začal jsem psát básně s touto tématikou. Profesoři si toho všimli a několik básní mi dokonce vystavili na školních nástěnkách. A to byla velká zkouška osobní odolnosti. Když je vám 15, tak na vás nenechají spolužáci niť suchou. Ale rozhodně mě to neodradilo. Spíš naopak. Tehdy jsem s dvěma kamarády založil takovou kapelu-nekapelu. Prostě jsme se jen tak bavili s klávesami, bicími a zpěvem. A pro tuto kapelu (název si už nevzpomínám) jsem začal psát texty v angličtině. Sice jsme dlouho nevydrželi, ale bavilo mě to.

Z řeckých bájí a pověstí jsem během gymnaziálních dob plynule přešel na fantasy. Knihy jako Hobit, trilogie Pán prstenů nebo také Duna jsem přečetl několikrát i v originální anglické verzi. Vysněné krajiny a příběhy, které vás nutí přemýšlet a mají ve vaší hlavě přesah do současného reálného světa, to mi vydrželo a pořád mě to fascinuje. Nicméně, pokud jsem něco v minulosti napsal, tak to byly jen texty ke skladbám.

A počátky podruhé: jak jste se dali dohromady s kapelou?

V kapele jsem od úplného začátku, tedy od ledna 2019. Tehdy jsem s kamarádem a basákem v jedné osobě potkal a domluvili jsme se, že si zajamujeme. Pár takových sedánků, první text a přidala se i kamarádka, co zpívá. A protože všichni bydlíme na Luční ulici, název byl jasný. Sice jsem po pár měsících zůstal jen já s novými spoluhráči, ale na začátky strašně rád vzpomínám. Možná i proto jsem první text nikdy z angličtiny nepřetextoval do češtiny a ani nehodlám. Název skladby je Sleepwalker.

Náš bubeník Honza je druhým služebně nejstarším členem od podzimu roku 2020. Tehdy to byl můj kolega v práci. Měli jsme před nahráváním prvního EP a vypadl nám bubeník, tak jsem Honzu oslovil, jestli by si s námi nechtěl 3 skladby nahrát a on souhlasil. Navíc jsme si sedli lidsky, takže setrval a od té doby nám drží rytmus.

Někdy na podzim 2021 nám předchozí basák oznámil, že odejde, a tak jsme vypsali inzerát, na který se přihlásil Kamil. Pár zkoušek si s námi zahrál a jelikož to opět zafungovalo i lidsky, tak jsme si plácli.

Když jsme se v roce 2024 začali bavit o tom, že bychom chtěli natočit další studiové album, tak nám zpěvačka oznámila, že už nechce pokračovat. Věděli jsme, že tento den přijde, protože žila v Praze a na zkoušky pravidelně dojížděla do Brna. To se nedá moc dlouho vydržet. Shodou náhod se Honza potkal s bývalými kolegy na obědě a tam byla přítomna i Míša. Honza zjistil, že zpívá, a tak ji pozval na zkoušku. Po prvních zazpívaných tónech jsme věděli, že ona je ta pravá. Navíc je Míša pohodová holka, takže nebylo co řešit.

A letos se k nám přidal kytarista Vojta. Vojta je zvukař, se kterým jsme v roce 2025 nahrávali singl Poslední den, a protože spolupráce zafungovala, nahráli jsme s ním na podzim i celé album. Někdy v prosinci jsem ho pozval na pivo, abychom probrali naši budoucí spolupráci. Nějak jsme se dostali k tomu, že je kytarista a teď zrovna s žádnou kapelou nehraje. A dopadlo to tak, že už je také v Meadow Street.

Na světě je Příběh Tuoné, vaše literární prvotina. A kromě toho také velmi zajímavý projekt spojující písně a příběhy. Prozradíte, zda byl první text knihy nebo písně, ze kterých literární forma vykrystalizovala až poté?

Na tuto otázku je složité odpovědět. Za každou skladbou se skrývá nějaký příběh. Nicméně abych byl konkrétní, tak texty ke třem skladbám (z celkových devíti, které jsou na albu) vznikly jako první. Příběh u každé byl, ale neměl souvislost s Tuoné a nebyl na papíře. Teprve později jsem příběhy ukotvil k postavě Tuoné a napsal je. U textů dalších skladeb jsem si v hlavě skládal příběhy, které se k Tuoné již hodně přibližovaly, ale pořád byly jen v mé hlavě a nikdo o tom nevěděl.

Během loňského roku, když jsme začali plánovat nahrávání alba Na troskách snů, se mi v hlavě začal tvořit jednotný koncept. Vyjádřením tohoto konceptu byla postava v kápi v post-apo krajině, která je také na obalu alba. V té chvíli jsem věděl, že to je první spojovací článek všech příběhů. Ale ještě jsem nevěděl, jak se bude jmenovat. Důležité pro mě bylo, abych našel ještě jeden spojovací článek skrze texty. Chtěl jsem, aby to celé dávalo smysl, proto dva spojovací články – prvním byla atmosféra a hudba a druhým pak texty.

Čistou náhodou jsem v televizi v jednom dokumentu zaregistroval japonskou uměleckou techniku kintsugi, prostřednictvím které se opravuje rozbitá nebo prasklá keramika. V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem našel, co jsem hledal – druhý spojovací článek. Když to zjednoduším, jde o hledání krásy v jizvách, trhlinách. Texty skladeb Meadow Street mají vždy hlubší význam, který se zpravidla točí kolem útrap člověka a vnitřní síly v každém z nás, která nám pomáhá se s nimi vyrovnat. Jednoduchou přesmyčkou jsem uviděl obraz postavy, která své rány na duši zaceluje pomocí kintsugi, čímž přiznává svou historii, své pády, ale jde dál posílena o tyto zážitky.

U knihy je to jasné, ale jste autorem i písňových textů?

Ano, všechny texty skladeb jsou mým dílem. Jak jsem už uvedl, za každým textem se vždy skrývá nějaký příběh s hlubším přesahem, což je pro mě důležité.

Jak jste kapele oznámil, že máte tento neobvyklý nápad? A jak vaše oznámení kapela přijala?

To bylo až po natočení celého alba. V lednu, cirka týden po natočení videoklipu k titulní skladbě Na troskách snů, jsme se všichni potkali v hospodě na pivu. U piva se nejlíp řeší věci kolem kapely. A tam jsem jim řekl, že mám v úmyslu vydat publikaci příběhů včetně textů ke skladbám a že by bylo fajn, kdyby byla vydaná společně s albem na konci února. Byl to pro ně trochu šok a překvapení, protože (dle jejich slov) „tohle fakt nečekali“. Ale odkývali mi to, že je to zajímavý nápad a stojí za realizaci.

Také by mě zajímalo, jak tenhle originální projekt prezentujete čtenářům/vašim posluchačům?

To je dobrá otázka. Zvolili jsme několik cest. Jednak na webových stránkách kapely je jedna substránka věnována přímo Tuoné, kde je popsáno, co je zač a jak se zrodila. Tato postava vystupuje také v našich posledních dvou videoklipech Z popela a Na troskách snů, které jsou součástí alba a knihy příběhů.

Zároveň jsme Tuoné vytvořili profil na Facebooku, kam prostřednictvím příspěvků dává světu vědět, kdo vlastně je. A na koncertech, když nám to pódium a časové možnosti Laury (která vystupuje jako Tuoné) dovolí, začleňujeme Tuoné choreograficky a významově. Dokonce jsme nyní spustili podcast Příběh Tuoné, kam postupně vkládáme všechny kapitoly s podkresem skladeb, kterých se příslušná kapitola týká.

A v neposlední řadě na našem e-shopu na webu kapely a také na koncertech prodáváme CD i s publikací příběhů. Tedy cest, kde prezentujeme tento komplexní projekt je více, a já věřím, že se Tuoné, její příběhy a sdělení časem stanou neoddělitelnou součástí vnímání skladeb Meadow Street u posluchačů.

Hudba Příběhu Tuoné je trochu jiná, než je pro Meadow Street typické. Jak jste jako kapela vnímali pocit potřeby vystoupit ze zajetých kolejí?

Naše hudba, kterou prezentuje nové album, je výsledkem postupného vývoje v rámci kapely. Tak jak přicházeli noví členové, tak i nové skladby měnili svůj „rámec“. Od počáteční čisté alternativy, přes indie, pop-rock, hard-rock až po gothic rock. Pro současnou hudbu byla také důležitá změna na pozici zpěvačky, kdy jsou nové skladby psané jí na míru. Nakonec se tvorba nových skladeb ustálila na současném nastavení. Důležitý je ale také celkový zvuk, který se nám podařilo nastavit tak, jak jej můžete na albu slyšet.

Před nahráváním alba jsme si řekli, že chceme, aby celkový dojem z hudby byl takový, jak chceme dále hrát. A protože kapel je hodně, je dobré se nějak odlišovat. My jsme k tomu využili právě sound nového alba a zároveň jsme označili styl naší hudby jako gotický rock. Navíc jsme to celé zarámovali příběhem Tuoné. Takže jsme vlastně vytvořili nové universum, ve kterém se pohybuje Tuoné za zvuku hudby Meadow Street.

Jak obtížné bylo hledat melodie tak, aby písně vystihovaly přesně „ten“ pocit, který mají navodit?

U nás to funguje naopak. Na melodii vzniká skladba a následně teprve text. Text, který ke skladbě vytvořím, proto vždy odráží náladu skladby a pocity, které mi melodie a skladba jako celek přináší.

Příběh Tuoné je sice útlá kniha, ale hutné a přemýšlivé čtení. Jaký byl důvod vzniku téhle knihy a jaké poselství byste chtěl čtenářům jejím prostřednictvím předat?

Od prvních skladeb a textů jsem pořád slýchával, že jsou depresivní. Že v nich není nic optimistického, teda až na pár světlých výjimek. Dost mě to trápilo, protože v mých myšlenkách je to přesně naopak. Měl jsme na výběr – buď začnu psát jednoduché texty bez hlubších významů nebo k nim budu psát příběhy, které objasní podstatu sdělení, které se v textech skrývají. Zvolil jsem druhou variantu. Přišlo mi to zajímavější. Navíc album na CD nosiči má jen obyčejný obal a neobsahuje texty písní, takže se to krásně i načasovalo.

Poselství, které se v knize (a tedy i textech a skladbách) schovává je sice jednoduché, ale v reálném světě složitější a každý z nás to má jinak nastavené. Prožíváme radosti, které v nás nechávají příjemné pocity. A pak také starosti – malé, velké nebo přímo otřesné – ty v nás nechávají šrámy, jizvy… Díky ale těm příjemným událostem a vnitřní síle v každém z nás, se s tím dokážeme vyrovnat. Není to vždy jednoduché, ale jakmile se to podaří, tak nás to posílí. V knize jsou tyto šrámy na duši popsány jako jizvy a zocelení jako zlato, kterým tyto jizvy zacelujeme.

Knižní text samotný je spojený s písňovými texty i prostřednictvím shodně užitých slovních spojení, obratů. Má to svůj význam?

Ano, význam to má – větší pochopení a prožitek z poslechu skladeb a z čtení příběhů. Vždyť hudební album a publikace tvoří celek. Už nyní máme na tento princip hodně pozitivních reakcí. Představte si, že si přečtete příběh k nějaké skladbě a pak části z toho příběhu uslyšíte zpívat. Nebo naopak – poslechnete si skladbu a pak si budete číst daný příběh a v něm najednou narazíte na slova a věty, které jste před tím slyšel zpívat. Líp se to celé pamatuje a hlavně prožívá.

Možná trochu osobní otázka: nebojíte se, že jako autor knihy se dostanete do povědomí víc než ostatní členové skupiny, že by vám to paradoxně v očích ostatních členů kapely mohlo třeba uškodit?

Toho se určitě nebojím. Cílem pro vydání publikace bylo podpořit kapelu a její skladby, nikoliv mě jako autora. Proto ani na obalu není uvedeno mé jméno. Mám jen krátké slovo na konci a ani má fotka tam není. Na přední straně obalu je postava Tuoné (stejný obrázek jako má hudební album) a na zadní straně je pak logo kapely. Prostě je to součást hudebního alba kapely Meadow Street.

Projekt je na světě, máte za sebou křest. Co vaše další plány, ať již hudební nebo ty literární?

Křest se vydařil. Byl to perfektní večer s našimi fans, se kterými jsme si ho užili. Teď nás čekají koncerty, na kterých budeme hrát hlavně skladby z nového alba. V šuplíku už na nás ale čekají nové skladby a příběhy, na kterých začneme brzy pracovat a dopilovávat je.

S Tuoné a jejími příběhy budeme určitě dále pracovat a rozšiřovat je. Teď už ale budou příběhy psány společně i s texty skladeb. A předpokládám, že s dalším albem vyjde opět publikace s příběhy Tuoné. Příště možná více obsáhlejší.

A Letos budeme chtít vydat ještě jedno kratší, specifické album. A příští rok by to mělo být album s velkým množstvím skladeb. Detail ale nyní ještě neprozradím. Zatím nesmím ani naznačovat.

Děkujeme za rozhovor, a přejeme, ať mýtus Tuoné roste stejně jako počty vašich fans!

FOTO: Archiv skupiny

Většina čtenářů bude mít spojený žánr postapo s katastrofou, po které se zbytky civilizace snaží vypořádat všemi dostupnými prostředky s následky. David Fuchs sice nebourá tohle základní žánrové pravidlo, ale přistoupil k tématu poměrně odlišně. Tam, kde ostatní vidí v katastrofě konec, zkázu a zmar, pozvedá Fuchs prostřednictvím své ústřední hrdinky prapor naděje a ukazuje, že konec nemusí nutně znamenat jen konec…
Ze zlata a popela zrozená
Příběh Tuoné vyžaduje od čtenáře otevřenou mysl. Není totiž klasickou fantastikou jak ji znáte. Ano, ústřední motiv, kdy se z trosek, popela a zlata zrodí Tuoné, dcera řeky zapomnění, se do žánrové škatulky bez problému vejde, ale pak už je text spíše v přemýšlivější a emocionálnější poloze. Žádná akce (jak by mnohý žánrový čtenář nejspíš očekával), text by se spíše dal s trochou nadhledu srovnávat s náboženskými legendami.
Tuoné je sama o sobě pouhým symbolem – symbolem nového začátku, symbolem, který má dát lidem v bezútěšné době a složité situaci naději, víru, změnit jejich úhel pohledu. Protože každý konec je ve své podstatě „jen“ novým začátkem, byť je v dané situaci obtížné si to uvědomit.
Tuoné putuje zničeným světem a potkává přeživší, kterým ukazuje, že i nový svět je plný naděje. Toť hlavní náplní knihy. Tak trochu duchovní průvodce, tak trochu (hodně) osobní zpověď autora. A hlavně poměrně silný zážitek, který třeba pomůže pár čtenářům s jejich trápením.
Tělo v textu, duše v tónech
Možná vás zarazí, že Příběh Tuoné nemá na obálce jméno autora. Vysvětlíme to trochu obšírněji: David Fuchs, jehož jméno je uvedeno až v doslovu, je kromě autorství textu také kytarista ve skupině Meadow Street.
Čímže se dostáváme k podstatě věci – kromě knihy totiž existuje i hudební album Na troskách snů, které je s knihou úzce spjato. Každá kapitola začíná textem písně, text obsahuje i shodná sousloví, která přímo odkazují na text písně spjaté s danou kapitolou. A naopak skladby dokonale vystihují atmosféru, kterou má text čtenáři přinášet.
Dalo by se říct, že obě „části“ v láskyplném objetí fungují naprosto úžasně a jsou nedílnou součástí jednoho celku. A díky tomu si čtenář může užít ještě o mnoho hlubší a procítěnější zážitek.
Ne, hudební kritik autor recenze rozhodně není, ale troufne si prohlásit, že skladby samy o sobě jsou takový střední proud, kterému by mnohdy slušelo i o něco ráznější provedení nebo naopak větší „utahanost“. Jenže jako nositel poselství, nálady, emoce jsou společně s knihou propojené velmi těsně, a fungují na výbornou. Devět skladeb, devět kapitol, devět činů, jež Tuoné vykonala a neměly by být zapomenuty.
Tak, teď už je snad ono úvodní mlžení a tápání ohledně povahy textu jasné. Příběh Tuoné je hutnou a hlubokou „příručkou, jak koukat na svět v dobách neradostných“. Takže pokud náhodou zrovna potřebujete trochu povzbudit…
David Fuchs: Příběh Tuoné
Vydáno: samonákladem, 2026
Obálka: David Fuchs
Počet stran: 40
Cena: 100korun / 330 korun včetně CD

Kdo byl Joe „bEast“ Pulver?

Joseph S. Pulver sr., přezdívaný bEast, patřil k autorům, kteří posouvali hranice žánru směrem k intenzivní, halucinační próze. Jeho texty kombinují psychologický rozklad, fragmentární vyprávění a jazyk na hranici snu a noční můry.

Pulver navazoval na tradici autorů jako Robert W. Chambers či H. P. Lovecraft, přičemž jejich motivy – zejména mýtus Krále ve žlutém – přetvářel do osobité, moderní podoby.

Pulver Day založil americký spisovatel Michael Griffin před deseti lety jako komunitní poctu Pulverově dílu.

Datum 16. dubna není náhodné – odkazuje na povídku „Nápravce reputací“ ze sbírky Král ve žlutém. Právě v tento den její vypravěč Hildred Castaigne definitivně propadá šílenství. Motiv rozkladu známé reality přitom tvoří jádro jak Chambersovy, tak lovecraftovské a pulverovské poetiky.

První český Pulver Day

Do letošních oslav se poprvé zapojuje i česká scéna. Nakladatelství Medusa připravilo hned několik způsobů, jak si tvorbu bEasta připomenout.

Hlavním bodem je povídka „Jedno okno, dvě srdce“ ze sbírky A House of Hollow Wounds. Příběh v překladu Háty Kreisinger Komňacké je dostupný zdarma online i v audioverzi – a nově také ve formátu určeném k domácímu tisku. Čtenáři si tak mohou vytvořit vlastní pulverovský artefakt.

Vedle toho Medusa přináší i tematické samolepky a kartičky (zdarma ke každé objednávce) nebo speciální tričko.

Komunita, sdílení a trocha toho šílenství

Součástí oslav je i výzva směrem ke čtenářům. Stačí sdílet vlastní dojmy, citáty nebo libovolný obsah inspirovaný Pulverovým dílem na sociálních sítích s hashtagem #pulverday. Jeden z účastníků navíc získá svázaný výtisk zmíněné povídky.

Pulver v češtině: vzácné zjevení z temnot

Českým čtenářům a čtenářkám se zatím tvorba Josepha S. Pulvera sr. představila spíše okrajově. V knižní podobě vyšla pouze novela Dlouhá, temná, chmurná cesta, a to v limitovaném nákladu, který si rychle našel své publikum a byl okamžitě rozebrán. Stáje je ovšem dostupná coby e-book a audiokniha.

Vedle toho je však k dispozici několik povídek zdarma – včetně textů vzniklých v rámci překladatelské rezidence Literárního festivalu Kolébka. Ty ukazují Pulvera v různých polohách: od lovecraftovských ozvěn až po weird western. Jednotlivé příběhy převedli do češtiny překladatelé fantastiky Milan Žáček, Daniela Orlando, Roman Tilcer a Háta Kreisinger Komňacká a najdete je na webu Medusy.

Na pokraji nepříčetnosti

První český Pulver Day tak není jen připomínkou jednoho autora, ale i důkazem, že weird fiction má u nás stále živé a aktivní publikum. A zároveň pozvánkou: pokud jste se dosud do světa Joea Pulvera ještě nevydali, 16. duben je ideální chvíle začít.

Ale pozor, jakmile jednou vstoupíte, návrat už nebývá samozřejmostí!

Chcete vědět, jak vypadá skutečná mimozemská civilizace? Ne taková ta s lehce jiným odstínem kůže či tvarem nosu a podivným jménem, ale společnost, která přemýšlí jinak, cítí jinak, a přesto je děsivě uvěřitelná? Tak přesně takovou nabízí space opera Vyjednavač Jana Hlávky, Lucie Lukačovičové a Julie Novákové. A řeknu to rovnou – je to jedna z těch knih, které si vás omotají kolem prstu nenápadně, bez efektních výbuchů, ale o to pevněji. A jak to dělá? Pojďme se na to podívat.
Fascinující gdanové
Gdanové obývají vodní planetu Věčný lotos. Mají humanoidní tělo, ocas, šupiny na krku, šíji a hrudi, drápy a ostré zuby, výrazné oči. Jejich těla jsou robustní a jejich pohyb má v sobě cosi dravého a cizího, ve vodě však působí velmi elegantně. Jako přirozeně adaptovaní k pohybu v kapalině jsou schopní snášet vysoký tlak. Na suchu se sice pohybují, ale jenom po omezenou dobu díky technickým vymoženostem a stále potřebují vyšší vlhkost a odlišnou teplotu.
Nenechte se však mýlit, nejsou to jenom velcí živočichové se šupinami, které mění barvu. Nejedná se o pouhou estetickou vychytávku, barva je totiž zároveň i jazyk. Ve chvíli, kdy gdanům hrdlo zfialoví hněvem nebo zšedne strachem, tak komunikují. A každý, kdo se v této jejich komunikací vyzná, hned ví, na čem je. Pro spřízněné jedince výhoda, že rychle porozumí, ovšem před těmi znepřátelenými spíš velká nevýhoda, když nelze žádný pocit skrýt.
Gdanská společnost je vystavěna na systému mocenských rodových struktur, takzvaných Domů, které fungují jako politické i rodinné jednotky. Jednotlivec není autonomní bytost, ale součást struktury. V každém Domě vládne Matka coby nejvyšší autorita disponující schopností vstupovat ostatním do mysli. Loajalita všech členů k Domu je absolutní a konflikt mezi Domy je běžný, i když podléhá rituálním pravidlům. Intriky, špionáž, sabotáž – to všechno patří k normálnímu fungování systému.
Jenže pozor – svět gdanů se čtenářům neokrývá zrovna uspořádaně. Autoři vás do něj hodí bez dlouhého úvodu. Najednou se mluví o Rubínovém domě, o Smaragdovém domě, o Matkách, o vykonavatelích, o loajalitě a cti, a pokud nejste schopni zorientovat se v politických strukturách během několika stránek, můžete se na začátku lehce ztratit. Jakmile se ale v uspořádání zorientujete, začne se před vámi odvíjet fascinující civilizační obraz společenství vyznávajícího loajalitu, disciplínu, odpovědnost a strategické myšlení.
Gdanové nejsou jen fyzicky odlišní, jejich jinakost je mnohem hlubší. Emoce jsou sice viditelné, a přesto kontrolované, stejně jako čest a reputace. Čest tu není žádný romantický pojem, ale funkční princip udržující stabilitu systému. Gdanové věří, že spor se má řešit rychle a osobně, a že krev má být „vypuštěna dříve, než se stane jedovatou“. Slabost se netoleruje, ale ani se netrestá chaoticky – vše má svá pravidla. Leptání znaků do těla, rituální límce, trhání šupin – to není jen symbolika, ale veřejný důkaz selhání.
A právě tady autoři předvádějí něco, co česká sci-fi neumí tak často: antropologickou důslednost. Gdanskou společnost lze chápat jako vysoce strukturovaný, matriarchální a hodnotově konzistentní mocenský organismus, který kombinuje osobní odpovědnost, rituální formalismus a pragmatickou přímost. Špionáž, sabotáž, politická hra – vše nepůsobí jako logický důsledek jejich kulturního nastavení. Tohle není jenom kulisa, tohle je fungující civilizace.
Zase ti ještěři…
Možná je na místě malé zamyšlení nad tím, odkud se bere obliba „ještěřích“ rysů u mimozemských civilizací. Vzpomeňme třeba rasu Yith, která se vyskytuje v Lovecraftově univerzu. Nebo hadí lidé v povídkách Roberta E. Howarda. Burroughsův román Do středu Země popisuje rasu Mahar, což jsou létající plazí bytosti, technologicky vyspělé a žijící v podzemním světě. Starobylá ještěří rasa Yilané se schopností měnit podobu se vyskytuje v trilogii Harryho Harrisona Na východ od ráje. Ve světě Star Treku existuje několik inteligentních plazích ras, například Gornové nebo Xindi-Reptiliáni. V seriálu Doctor Who vystupuje plazí rasa Silurianů. Film Enemy Mine představuje rasu Draků, což jsou v podstatě humanoidní plazí (dračí) bytosti. Nakonec i Vetřelec ze stejnojmenného filmu Ridleyho Scotta má sice biomechanický design, ale nese řadu plazích znaků (a je také inspirací pro hlavní postavu Kchrata z univerza Marie Domské). A když už jsme u českých příkladů, asi nelze opomenout Čapkovy Mloky, kteří sice nejsou ještěři v pravém smyslu, ale působí jako obojživelní plazovitá civilizace. Také v komiksech Ivo Štuky a Petra Kopla se objevují ještěří mimozemšťané… A určitě byste našli celou řadu dalších příkladů.
Ono to má celkem jasné opodstatnění – protože se na ně nesmírně hodí! Je to totiž dostatečně biologicky věrohodné. Plazi představují na Zemi evolučně úspěšnou, a přitom odlišnou větev než savci. Když chceme vytvořit druh, který není „jen člověk s jiným účesem“, sáhneme po něčem, co je dostatečně vzdálené – šupiny, jiná termoregulace, jiná tělesná kinetika – ale zároveň i známém. Plazí rysy dávají autorům možnost zdůraznit odlišnost bez úplného opuštění čitelné anatomie.
Pokud jde o schopnost měnit barvu kůže či šupin, tak ta u pozemských plazů skutečně existuje, jenom ne v takovém rozsahu. Jednak to nedokážou úplně všichni plazi (většina hadů či krokodýlů barvu prakticky nemění), jednak si nemůžou jen tak měnit barvu podle libosti v tak široké škále barev, jako se to popisuje ve Vyjednavači. Tady už začíná fikce. Autoři vzali reálný evoluční princip a posunuli ho směrem ke komplexní komunikační soustavě, což proč ne, přesně takhle sci-fi přece funguje. Navíc je tu i vědecká teorie, že pokud by dinosauři nevyhynuli, mohl se z nich vyvinout inteligentní druh. Paleontolog Dale Russell v roce 1982 navrhl hypotetický model inteligentního dinosaura nazvaného „dinosauroid“. Tato hypotéza pak inspirovala mnoho sci-fi autorů.
A pak tu máme ještě jiný důvod pro takový výběr. Plazi jsou v lidské kultuře dlouhodobě spojováni s chladnokrevností, racionalitou, instinktem, starobylostí a někdy i krutostí. To jsou vlastnosti, které se velmi dobře hodí pro civilizace budované na disciplíně a strategii. „Studená“ biologie snadno podpoří „chladnou“ politiku. Ještěří odlišná „tvář“ vyvolává lehké znepokojení. Čtenář si do ní může promítat emoce, ale zároveň cítí cizost. To je ideální rovnováha mezi empatií a odstupem. Ještěří rysy umožňují zdůraznit jinakost, podpořit symboliku moci a racionality a zároveň zůstávají zakotvené „v lidské říši“ tak, aby příběh šlapal.
Lež jako způsob přežití
A teď na scénu vstupuje Graham Mendez. Člověk i gdan současně, člen Rubínového domu a jím pověřený vyjednavač. Ke gdanům se dostal jako dítě, které trpělo vážným onemocněním, jež lidé neuměli vyléčit. Gdanové naopak ano, a tak jim Grahamova biologická matka syna předala (respektive prodala) výměnou za uzdravení. Jeho příslušnost k Rubínovému domu tedy není výsledkem adopce, ale transakce. To je dost důležité pro jeho sebeidentitu. Graham od začátku ví, že byl „zbožím“. To formuje jeho vztah k loajalitě i hodnotě pravdy.
Nemoc jako příčina určuje také Grahamovu potřebu nebýt bezmocný – vyrůstá v kultuře, která slabost netoleruje, a on si dobře pamatuje, jaké to je být slabý. Zároveň v něm zůstává zkušenost tělesné zranitelnosti, která kontrastuje s pozdější tvrdostí gdanské společnosti. Rubínový dům v něm rozpozná jistou výhodu: lidskou schopnost lhát a číst druhé bez vlastního „barevného“ prozrazení. Tyto schopnosti z něj dělají ideálního prostředníka tam, kde gdanové sami naráželi na limity své přímočaré čitelnosti. Postupně si vydobyl respekt jako efektivní vyjednavač, byť nikdy nebyl plně přijat jako rovný.
Díky tomu, čím si Graham v mládí prošel, není žádný idealista. Není ani čirý cynik. Je pragmatik věřící ve strategickou nutnost kompromisu, současně neváhá porušit pravidla pokud to považuje za nutné. Pracuje s polopravdami, zamlčováním, přesným dávkováním informací. Lže strategicky a účelně. Lež je pro něj způsobem, jak přesměrovat konflikt, minimalizovat větší škody, a také jak dokázat Rubínovému domu svoji loajalitu.
I velký hráč občas prohrává
Graham jako vyjednavač dostává různé úkoly řešit citlivé mezidomové i mezicivilizační záležitosti. S maskou profesionálního manipulátora je schopen obětovat důvěru i reputaci, pokud by ho to vedlo k výsledku. Používá různé strategie – vědomé zkreslení pravdy, zadržení klíčových informací či kalkul, který poškodí jednu stranu ve prospěch jiné. Hraje složitou hru – a jednou přestřelí. A neváhá se dopustit zrady, byť třeba na vlastním druhu – tedy na lidech. Obrátí se i proti bezelstné dívce Alison, která ho chtěla zachránit, a tím změní i ji.
Když jeho pozice zeslábne a důvěra v něj je otřesena, dostane druhou šanci. Rubínový dům ho vezme zpět a dá mu „na zkoušku“ nový úkol. Je vyslán vyšetřit události na Poincarého snu, planetě spojené s technicky vyspělou entitou Celku, gdany zvanou „žíravé duše“. Mise měla vyšetřit podezřelou vraždu místního archeologa, jenže Graham na místě však zjistí víc, než mu bylo zadáno. Každá civilizace má své legendy a hrozby, tahle se však zdá až příliš reálná a zřejmě i přesahující všechny dosavadní představy. Jenže mu nikdo neuvěří a je gdany uvězněn.
Grahamovi poprvé v životě znalost pravdy nepřináší výhodu, nýbrž jistou zkázu, když se dostane do rukou vykonavatele Gireišiho, vysoce postaveného gdana, který zneužívá své pravomoci a obrací rituální spravedlnost v nástroj demagogie. Na obžalovaného nelítostně uplatňuje právo legitimního násilí, Graham ovšem odmítá popřít, co na Poincarého snu odhalil. Situaci navíc komplikuje konkurenční boj mezi Domy. Smaragdový dům připravuje proces s Matkou Rubínového domu kvůli tajným jednáním s Celkem. Na její místo se už tlačí jiná adeptka…
Zajímavou figurou v této politické hře je kolega Fchaš, který Grahama na příkaz Matky doprovází a chrání. Je loajální, tradiční gdan, dokud se neukáže, že systém není tak čistý, jak věřil, a že pravidla byla vždy pružnější, než se tvrdí. Jakmile pochopí, že současný konflikt je spíše boj o moc než obrana tradic, dostává do vnitřního konfliktu – mezi poslušností vůči struktuře a loajalitou k pravdě. Musí navíc překousnout i ten největší paradox – že největší lhář se stává jediným garantem pravdy.

Síla ich-formy
Ruku na srdce – kolikrát jste četli příběh, kde je hlavním hrdinou někdo, kdo se živí polopravdami a kalkulem? Graham není spasitel. Není ani morální maják. Je to nástroj. A právě proto je jeho vývoj tak silný. Proces proměny od lháře k obhájci pravdy je vystavěn precizně. Ne skokem, ale postupným drolením loajality, pochybnostmi, vzpomínkami. Paměť mu tady slouží jako zdroj informací, v jejichž světle reflektuje vlastní činy. Graham se opakovaně vrací k Alison, k událostem na Věčném lotosu, k vlastní výchově v Rubínovém domě, k prvním střetům s Matkou, k momentům, kdy poprvé překročil hranici mezi taktikou a zradou.
Každá retrospektiva rozšiřuje kontext jeho činů, ale zároveň zpomaluje rytmus a dělá z vyprávění osobní zpověď. Současná krize se neustále konfrontuje s minulostí, která k ní vedla. Minulost se postupně vrství a prorůstá přítomností, což vytváří dojem vnitřní autenticity. Bez těchto návratů by Grahamova proměna nebyla vůbec přesvědčivá. Občas si ale říkáme: opravdu mu máme věřit? Nakolik je Graham spolehlivý vypravěč? Jak si můžeme být jisti, že si neracionalizuje své činy, že s námi nemanipuluje? Graham je přece muž, který celý život lhal…
Ale dělal by to i tváří v tvář smrti? Ne, viďte? Vyprávění v první osobě je bezesporu silná karta. Intimita výslechů, bolest, únava, racionalizace – všechno to působí naléhavě. Zároveň přináší i jisté omezení. Vidíme jen to, co vidí Graham. Svět mimo jeho vědomí je zahalený. Když se začne rozkrývat temné tajemství Domu prázdnoty, nejsme o krok napřed. Tápeme. Jsme zavřeni v jeho hlavě. Dýcháme s ním. Trpíme s ním. Netrpělivě otáčíme stránky, jak to s ním dopadne…
Cena za opravdovost
Tohle je poznámka na okraj. Nabízí se totiž srovnání s jinou literární postavou, která taktéž vstoupila nedávno do českého literárního světa v podobné roli – s hlavním hrdinou románu Metamorf Karoliny Francové. Graham i Ken se skutečně ocitají oba v roli prostředníků mezi dvěma světy. Nejsou to klasičtí válečníci ani ideologové. Jsou to ti, kdo mají komunikovat, tlumit konflikt, překládat jednu realitu do druhé. Oba hledají cestu, jak v krutém světě přežít, a oba za svou „opravdovost“ musí zaplatit osobní cenu.
Tím ale podobnosti končí. Graham je vyjednavač profesí, Ken je naproti tomu vržen do role vyjednavače postupně, skrze vlastní proměnu. Jeho krize identity je tělesná a existenciální. Nejde jen o to, komu je loajální, ale kým vlastně je. U Grahama je krize identity primárně kulturní a morální. Ví, kým biologicky je, ale neví, kam patří. Jeho konflikt spočívá v tom, že systém, který ho vychoval, poruší vlastní hodnoty. On musí rozhodnout, zda zůstane loajální, nebo pravdivý.
U Kena je krize radikálnější. Jeho proměna zasahuje samotnou podstatu těla a vědomí. Není to jen otázka volby, ale otázka definice bytí. Kde končí člověk a začíná něco jiného? Ken je někdo, kdo pravdu hledá, protože bez ní nedokáže pochopit vlastní transformaci. Nemusí ji bránit proti systému. Prostě ji hledá, aby vůbec věděl, kým je. Kenův příběh je víc osobní – a teprve skrze něj má širší dopad. Grahamův příběh je civilizační – v sázce je osud gdanů i dalších civilizací. Tohle je moment, kdy morální váha převáží Grahamův dosavadní cynismus. Už není vyjednavačem mezi dvěma stranami. Stává se svědkem. A svědek nemůže lhát, ani kdyby tím zachránil sebe.
Proč číst i nečíst
Jazyk vyprávění je kultivovaný, analytický, plynulý. Autoři umí zrychlit tempo v akci, zhutnit věty ve chvílích bolesti, a pak naopak zpomalit v introspekci. Místy jemně probleskuje ironie, když si Graham uvědomuje vlastní lidskou schopnost racionalizace. Není to přehnané, ani křečovité, i když se můžete nad textem trochu ušklíbnout, jak si to hrdina všechno usnadňuje – hodně záleží, jestli vám jeho povaha sedne, nebo ne.
Zápletka je vystavěná s trpělivostí. Začíná politickým vyjednáváním, pokračuje podezřením ze sabotáže, přechází k misi na Poincarého snu a vrcholí odhalením utajovaného evolučního projektu. Dům prázdnoty můžeme vnímat víc než jako technologický experiment, je i varováním. Příkladem civilizace, která chtěla být silnější, odolnější, dokonalejší – a vytvořila něco, co přerostlo její kontrolu. To nás nakonec může v souvislosti s neřízeným bujením UI do našich životů vcelku oslovit. Kdo ovšem jásá s každou pochvalou, která následuje za jeho promty, tenhle zdvižený prst zřejmě nepochopí.
Postupné odhalování funguje výborně, protože informace přicházejí v dávkách. Nejsme zahlceni vysvětlováním, nicméně ho je celkem dost. Celkový obraz se nakonec poskládá z fragmentů, což si ale žádá čtenářovu aktivitu a nedovoluje mu jen pasivně konzumovat zábavu. Akčních scén je spíše méně, takže vás musí chytit to ostatní. Na druhou stranu text není rozsáhlý a není zas tak obtížné udržet pozornost. Koho ovšem pozvolné rozplétání nebaví, může ztratit trpělivost a přeskakovat stránky – to se pak ale ztratí úplně, když mu uteče nějaká důležitá informace.
A teď si dovolím malé „ale“. Jediný prvek, který může působit rušivě, je náhlé vytažení některých motivů bez předchozí přípravy, takže působí jako pověstný „králík z klobouku“. Například existence gešnala, albína s uměleckými sklony, je čtenáři představena až ve chvíli, kdy je pro děj zásadní – potkáme ho jako Grahamova spoluvězně ve vrcholné scéně. Přitom jde o významný prvek gdanské struktury, který by si zasloužil nějaké předznamenání. V jinak velmi systematicky budovaném světě to lehce zadrhne, což je škoda.
Přínos autorské trojice
A právě v té preciznosti a věrohodnosti se ukazuje síla autorské trojice. Jan Hlávka přináší konstrukční pevnost světa a politickou logiku mezicivilizačního konfliktu. Lucie Lukačovičová dodává textu kulturní hloubku a schopnost vykreslit mimozemskou mentalitu tak, aby byla cizí a přesto srozumitelná. Julie Nováková pak do příběhu vnáší vědeckou věrohodnost a smysl pro detail, díky němuž technologické a biologické aspekty nepůsobí jako kulisa, ale jako organická součást reality. Každý z autorů je čitelný, ale nikdo nepřečnívá. Text drží pohromadě – a to je u kolektivní tvorby malý zázrak. Vyznačuje se důrazem na konzistentní svět, propracovanými mimozemskými kulturami, propojením politiky, etiky a evoluce, vážným, analytickým tónem a psychologickou věrohodností.
Novela Vyjednavač má všechny prvky žánru – zároveň se však výrazně liší od klasické „akční“ space opery. Nejde o příběh bitevních flotil a galaktických císařů. Těžištěm je diplomacie, vyjednávání, infiltrace a etické dilema. Konflikt se odehrává více v rovině politické struktury a identity než na bojišti. Místo heroického patosu převažuje analytický tón a introspekce. Právě proto bych ji označila za politickou či civilizační space operu. Má velký galaktický rámec a široké důsledky, ale zpracovává je komorně – skrze ich-vyprávění jednoho muže, který stojí mezi světy.
Vyjednavač je skutečné civilizační drama. Příběh o odpovědnosti, o tom, co se stane, když se technologie utrhne z řetězu, a o tom, že pravda může být ničivější než zrada, ale bez ní se civilizace rozpadne zevnitř. Gdanská společnost je jednou z nejzajímavějších mimozemských kultur, jaké jsem v české fantastice četla, a Graham patří mezi hrdiny, kteří si vás získají právě tím, že nejsou bezchybní. Budu upřímná – drobné konstrukční nedostatky jsem ochotná odpustit. Protože silné stránky výrazně převažují nad drobnými konstrukčními slabinami. Jde o promyšlené, tematicky zralé dílo, které obstojí nejen jako žánrová literatura, ale i jako úvaha o moci, identitě a hranicích evoluce.
Procentuální hodnocení: 80%
Jan Hlávka, Lucie Lukačovičová, Julie Nováková: Vyjednavač
Vydal: Brokilon, 2025
Obálka: Lukáš Tuma
Počet stran: 293
Cena: 298 Kč

Hra navazuje na předchozí vydání hry Toulavá kamera z roku 2010 a v porovnání s ním je jednodušší i přehlednější. Doporučena je od deseti let, ale u tohoto věku bych radila spíše vybírat otázky, protože některé mohou být pro děti poněkud složitější.

Oproti jiným vědomostním hrám se v této nehází kostkou a pouze se postupuje po krajích České republiky. V prvním kole si hráč jednoduše zvolí, ve kterém kraji hru začne, a tam postaví svou figurku.

Otázky se vztahují ke zvolenému kraji a správné odpovědi jsou odměněny buď dvěma, nebo třemi body, dle obtížnosti, která je ovšem zcela relativní. Někoho může potrápit otázka za dva body a naopak ta složitější, více honorovaná, se zdá až triviální – ale to je možná jen recenzentčin úhel pohledu. Také je škoda, že kartiček s otázkami není v krabici víc, protože častějším hraním si hráči odpovědi zapamatují a hra ztrácí na atraktivitě. Naopak zajímavým oživením je 15 karet osobních cílů, které umožňují hráči splnit navíc nějaké úkoly a bodově si přilepšit, pokud projdou určené tři kraje a získají z nich sestavu karet.

Dalším mechanismem je tipování spoluhráčů, zda člověk na tahu otázku zodpoví správně, což se děje skrytě, pomocí příslušných žetonů. Za správný odhad získá tipující bod.

Partie je u konce, když někdo dosáhne alespoň dvaceti bodů. Kolo se dokončí tak, aby všichni hráči mohli odpovědět na stejný počet otázek, přičemž v případě rovnosti počtu bodů se zúčastnění o vítězství dělí.

Logicky je hra zábavnější, když se jí účastní větší počet hráčů, a pochopitelně se vám lépe tipuje, když spoluhráče dobře znáte – víte totiž, kde je soupeř ‚silný v kramflecích‘ nebo kde ho naopak ‚tlačí bota‘. Hru si lze ale užít i ve dvojici, zejména v případě fanoušků historie, tradic, zeměpisu a cestování.

Nová verze je tak v podstatě přístupná všem, a hodí se i na menší párty či oslavy, protože není pravidlově složitá a současně ani zdaleka tak rozměrná, jako byla původní verze.

Toulavá kamera

Autor: Štěpán Peterka

Počet hráčů: 2 – 5

Doba hry: 40 min.

Doporučený věk: 10+

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Dino toys s.r.o.

Cena: 699 Kč

Horor sa vracia na Slovensko! 23. 5. 2026 o 13:30 sa pod záštitou e-zinu Charon v bratislavskom Dungeon Pube po druhý raz otvoria pekelné brány do sveta temnoty, príšer, strašidiel a hrôzy. V rámci festivalu zameraného na hororovú tematiku i temné zákutia filmu, literatúry a iných oblastí kultúry či umenia si budete môcť vypočuť ponuré prednášky, besedy so sadistickými tvorcami, zasúťažiť si v diabolskom kvíze s úžasnými cenami aj vyskúšať hororové workshopy. Vydýchnuť vám nedajú ani tematické stolové hry, v predajnom stánku na vás budú čakať zaujímavé knihy a merch. Určite zomriete od smiechu vďaka groteskným komikom, uvidíte dôkazy o existencii nadprirodzena a čiernej mágie. Vaše exkvizitné utrpenie zakončíte poriadne dekadentnou afterpárty. Sledujte sociálne siete časopisu Charon a event Charon Con 2026 na FB, aby vám nič neušlo.

V programe vystúpia známi komici zo zoskupenia Comedy Dungeon. Budete si môcť vypočuť besedu s režisérom Petrom Czikraiom, známym napríklad zo série ABCs of Death, a scenáristom Petrom Balkom (Čiara, Smršť), ktorí spolu momentálne pripravujú horor Matka noci. Opäť privítame autorku, patologičku a popularizátorku vedy Líviu Hlavačkovú, ktorá pre vás rozpitvá naozaj morbídnu tému. Filmový kvíz zastreší horrorfluencer Lukáš Polák a máme pripravené poriadne lákavé ceny od našich partnerov ako napríklad Kino Film Europe, Kino Nostalgia, Kino Lumiere, Funtastic, Madmaxon, Mestská knižnica v Bratislave i vydavateľstiev Golden Dog a Hydra.

Debatovať budeme s hororovými autormi pod záštitou vydavateľstva Golden Dog Ivanom Kučerom (Prasa, Obchádza nás temnota, Ďáblův hřbet, Albra), českými spisovateľmi Oldřichom Suchým (Legendy, Temné variace) a Martinom Štefkom (Mrtvé ženy, Fotograf, Farma zrůd, Nikdy se nepřestala usmívat, Mrtví kráčí po zemi), či spisovateľkou, editorkou a organizátorkou HorrorConu Kristinou Haidingerovou (Očistec, V rozkvětu). Do nočného sveta upírov vás zavedú Katarína Soyka (Príšery z prímestskej štvrte, Lokaj, Svedomie temnej časti), Emily D. Beňová (Temní anjeli) a Kristina Haidingerová (Očistec).

Potom trochu pritvrdíme. Svoje najdesivejšie a najzaujímavejšie zistenia vám odhalia lovci duchov Slovak Ghost Hunters. O čiernej mágii a jej vplyvoch na našom území vás poučí etnologička Katarína Nádaská. Prednášku o hororových porno filmoch si pripravila Mária Hanúsková.

V Steampunk salóne si budete môcť vyskúšať hororové workshopy: Ako písať horor s autorkou, profesionálnou redaktorkou a víťazkou Ceny Béla Máriou Hanúskovou, Ako kresliť horor s ilustrátorom Martinom Šugym Šugárom a Ako na hororové špeciálne efekty a praktické masky s Luellou Kazíkovou. Okrem toho si budete môcť dať počas celého trvania festivalu seansu hororových stolových hier, ktorú pre vás pripraví Anastázia Tarovská. Ak patríte k milovníkom literatúry strachu, tak si prídete na svoje v stánku Charon. Po celý čas budú pre vás pripravené špeciálne drinky a tematická výzdoba. Po skončení hlavného programu si môžete zatancovať na afterpárty až do rána.

Lístky sú v momentálne predaji ešte za zvýhodnenú cenu na Tootoot.fm:

https://tootoot.fm/sk/events/697528f8037e8ac551817678

Honza Slívka u nás patří k oblíbeným a velmi čteným autorům. Stojí za sériemi Masomlejnek a Likvidátor, a tentokrát si pro čtenáře přichystal poctivý zombie nářez v podobě knihy Zombiekarnace, která nedávno vyšla u nakladatelství Epocha.

Konec světa

Svět, jaký jsme znali, před dvěma lety skončil. Zamořili ho nemrtví, kteří začali vstávat z hrobů – rychlí, zatraceně hladoví a bohužel téměř nezničitelní. I proto se malá skupinka uprchlíků z Prahy, tvořená především bývalými vojáky, vydává na strastiplnou a nejspíš beznadějnou cestu k Severnímu moři, kde na ně snad čekají odpovědi na otázky ohledně nemrtvých, které jim nedají spát.

Cesta je však nelehká. Skupinka na poslední chvíli uniká jisté smrti a nachází útočiště v podivné, zapadlé vesnici plné přeživších, kteří nečekaně znají odpovědi snad na všechny otázky, jež naše hrdiny tak trápí. Bohužel ale skrývají i několik odporných tajemství. Aby toho nebylo málo, kolem krouží neznámý dravec a ve vzduchu visí i hrozba v podobě Hordy, která smete vše, co jí přijde do cesty.

Zábavný mix, kterému občas spadne řetěz

Honza Slívka opět namíchal velmi čtivý a zábavný mix, na jaký jsme u něj zvyklí, tentokrát však čtenáře zavalí hordami nemrtvých lačnících po všem živém. Příběh nese klasický autorův rukopis – tedy zběsilou akci, při které tečou potoky krve, drsný humor, jenž si nebere servítky, a ano, dojde i na sex.

Tentokrát je však příběh posazen na poněkud temnější notu. Celek tak působí mnohem tajemněji a syrověji, než jsme u autorových knih běžně zvyklí. Oproti předchozím počinům je ale potřeba se vyrovnat s faktem, že ději, byť je velmi čtivý a chytlavý, na několika místech lehce vypadává tempo.

Příznivci klasických zombie akcí mohou být možná trochu zklamaní – nebo naopak potěšení. Záleží na tom, nakolik je pro vás tento žánr už vyčpělý. Zombiekarnace totiž nabízí lehce odlišný prožitek, než na jaký jsme zvyklí, a kromě střílení a kosení hord zombíků přináší i další zajímavé rovinky.

Jak už je u autora zvykem, těšit se můžeme na zajímavé, dobře napsané a sympatické postavy – a to na obou stranách, dá-li se to takto rozdělit. Ať už jde o sympatického hlavního hrdinu Jirku, či tajemného, záhadami obestřeného Maxe.

Opět dobrá práce

Honza Slívka svým novým počinem opět potvrdil své pevné místo na poli tuzemské fantastiky. Zombiekarnace nabízí tradiční mix šílené akce a humoru, tentokrát však v temnějším hávu. Bohužel, byť jde opět o zábavnou jízdu, která se snaží pojmout žánr zombie akce trochu jinak, místy jí nepříjemně dochází dech. Ve výsledku se však jedná o nadprůměrnou záležitost, kterou by byla škoda minout.

Honza Slívka: Zombiekarnace

Vydala: Epocha, 2026

Obálka: Jiří Arbe Miňovský

Počet stran: 440

Cena: 314 korun